Město Salem

Nakloní hlavu mírně na stranu. "Takže za příplatek byste se usmíval?" otáže s hravě. Dobrá, možná byla hodná a v mnohém nejistá, ale to jí nikdy neubrala na tom, aby v sobě měla trochu drzosti, trochu hravosti - ač vždy umírněné a připravené se kdykoliv omluvit, pokud by náhodou překročila hranice toho, co si může dovolit. A on... On byl jednoduše tak zvláštně odtažitý, že opravdu toužila po tom, aby se znova usmál - aby nebyl jen lékař, ale také člověk, aby... aby přišla na to, co se mu líbí, co se mu nelíbí, jaký je. U každého jí to zajímalo, jen někteří lidé byli průhlednější než jiní a on do této kategorie rozhodně nepatřil. Zdál se být uzavřený do sebe, nepřístupný přesně jako by měl každý profesionál být - jen Scarlett tuhle premisu zjevně nerespektovala. Možná, že mu to nebude příjemné, možná, že se jí bude vyhýbat - pak by se nejspíše omluvila s tím, že jej už nebude otravovat, ale dokud z něj takovou reakci necítí, pokračovala. Zkoušela. Hrála si - jako malá holka.
Stáhne ručku, když skončí se svou prací a znova se vzdálí. Položí ji do klína, vnímajíc tupou bolest, co je však dobře tlumená a rozhodně lepší, než když měla zápěstí volné a mnohokrát s ním občas omylem pohnula. I na tohle si tělo zvykne. Victor znejistí, i toho si povšimla, vzápětí jí však oplatí pohled do očí - snad téměř poprvé za celou dobu, kdy hned neuhne a neuteče od ní. Pomysleně, samozřejmě. "To povězte vy mě, pane Haversi. Znal jste mého otce... Popravčího, pane. Lidé se ho báli - jeho, jeho domu a dcery. Měli proč?" Skoro by to znělo výhružně - kdybychom se nacházeli v Princezně nevěstě a on by jejího otce zabil. Nezabil... nenacházeli... Takže se v hlase spíš znova promítne hravost se zvědavostí, jestli si vzpomene nebo jestli na něj zapomněl i někdo, kdo s ním spolupracoval. A jestli je stejný jako ostatní, to jí zajímalo. Zatím? Zatím nebyl. Byl jeden z těch, kterých je jen málo v množství lidí - a ani na nich ostatně není nic špatného, alespoň myslet si každý může to, co chce. A přesto... přesto by ji těšilo vidět někoho, kdo viděl jejího otce stejně jako ona. Jako hodného muže, skvělého otce, co měl povolání, které nikdo jiný nechtěl a co z něj pomalu vysávalo duši ve snaze udělat z něj mramorovou sochu. Na jeho nabídku přitaká. "Tu nejlepší." Usměje se - pro teď vděčně. Pomohl ji a něco takového by mělo být vždy po právu oceněno. "Na něco takového byste se dámy ptát neměl, pane Haversi..." pokárá ho, než se však její rty roztáhnou do úsměvu. "Štěstí, že nejsem dáma. Dvacet šest. A... víte, kde bydlel můj otec? Bydlím tam stále. Na okraji města, odsud pořád doprava. Každý by vám řekl. A každý se pokřižoval." Nedělala si z toho těžkou hlavu, chápala, že jejich víra jim brání myslet na smrt - na tu definitivní. Byli takoví, jací byli - copak má snad právo jim něco vyčítat? Scarlett... věřila v Boha, oddaně, jen možná trochu jinak.

Zamyslí se nad její otázkou. "Peníze hýbou světem, slečno Scarlett. Bez nich Vám nikdo nic nedá." Ne, neodpověděl jí na otázku. Samozřejmě ví, že není houpá a že ten fakt, který podotkl, ví jistě také, ale nevěděl, co jí na to říct. Nechce si ji pustit k tělu. Nikoho si nechce pustit k tělu. Možná má strach, že ho ta dotyčná osoba opustí nebo mu bodne nůž do zad. Variant na ztrátu Victorovi důvěry je spousta. Moc se mu nezamlouvá to, jak ho škádlí. Jak si s ním hraje a pokládá mu různé otázky. Neví, jak na ně odpovídat, takže ho to přivádí do rozpaků. Poškrábe se na a krku a trochu si povolí límec u košile. Doma je zvyklý chodit s rozepnutými knoflíky a pohodlnějšími košilemi, ale dnes se do toho pitvání tolik zabral, že se zapomněl i převléknout. Naštěstí nikde nemá bláto. Dneska to opravdu nebyl náročný 'lov'
Sleduje ji a zamyslí se nad její otázkou. Trochu nakrčí nos a poslouchá ji. "Jeho jsem znal." Potvrdí její slova a zkoumavě si Scarlette prohlédne. "Ale vás jsem tam nikdy neviděl. Nebo jsem vás postřehl jen koutkem oka." Přestane si ji prohlížet a raději sklopí pohled ke své dřevěné podlaze. Měl by jí odpovědět na otázku. Zvedne hlavu a nadechne se. "Vašeho otce jsem zas tolik neznal." Začne jednoduše, protože je to prostě pravda. Bavil se s ním jenom před popravou nebo až po ní a to jen na chvíli. Victor moc přátelské popovídání nevyhledává. "Je to povolání jako každé jiné. Truhlář dělá nábytek, kazatel káže, doktor léčí... A kat popravuje lidi." Zamíří ke stol ua olnému papíru a rozhodne se ignorovat její... neví, jak to nazvat... rozhořčený hlas? "Někdo tu práci dělat musí." Dodá ještě a vezme do ruky tužku.
Zapisuje a přikývne. "Budu rád." Zelenina je jistě zdravá a navíc... Jídlo jako jídlo. Victor si moc nevaří, protože raději pracuje. Kdy naposledy měl teplé jídlo? S trochou štěstí před týdnem. Když ho pokárá, že není slušné se dámy ptát na věk, tak pootevře ústa chystaje se odpovědi, ale než stihne zareagovat, všimne si jejího úsměvu a poslouchá její další slova. Přikyvuje a zapisuje si. "Díky." Poděkuje za informace a následovně se ještě zamyslí. Lié se křižují... Jak moc zbytečné mu to přijde. Ale říkat raději nic nebude. Nechce si zadělat na problémy. Papír položí na stůl a tužku na něj. Naznačí Scarlett, že může projít do obýváku. Vezme do ruky klíče ze stolku u dveří. "Přijdu zkontrolovat ruku za týden." Přišlo mu vhodné jí říct pravděpodobný termín návštěvy.

"Ani úsměv. Rozumím." Těžko říct, jestli to byla životní lekce nebo jen poznámka do placu - tedy to, co nadhodil. Zvykla si. Všimla si - docela přirozeně, ač její příjmy byly dost omezené, a to byla její chyba. Příliš se spoléhala na svého otce, aniž by myslela na to, že ten... tu jednoduše být věčně nemůže. A že tu jednou bude sama na sebe, aniž by se mohla spolehnout na někoho jiného. Tohle se nenaučila a byl to... nezvyk. Scarlett byla společenský - a rodinný tvor. Jen jí nyní zbyla pouze užovka a ta nemluví, nehledá teplo, protože by ji měla ráda. A Scarlett? Ta zas, protože je čarodějka - komu by to mohla říct, aniž by neměla strach? Mít před někým blízkým tajemství, to zas nedokáže... A protože užovka nemluví, udrží tajemství. Znejistěla ho - viděla, jak se podrbal na krku, což ji konečně donutilo trochu se stáhnout. Netrápit ho i nadále.
"Popravy nikdy nebyly můj... koníček." Usměje se, skoro omluvně, jako by to snad byla chyba. Nedokázala se dívat, jak někdo umírá, zvláště, pokud je to zbytečně. Neměla na to srdce - protože pak by ji akorát tak svrběly ruce, když by se snažila udržet tu touhu dotyčnému dát ještě druhou šanci. To raději v tatínkovi vykřesala další jiskru života tím, že ho objala pokaždé, když se zkroušený vrátil domů. "Máte pravdu, pane Haversi. Povolání jako každé jiné..." Měl pravdu - svým způsobem. Jen truhlář se neprotiví Bohu, naopak je tím, čím býval jeho syn. Konečně se též zvedne z židle. Přitaká, když jí oznámí, kdy se na ni přijde podívat. "Donesu vám zeleninu. Mezitím... někdy. Díky, pane Haversi, jste laskavý." Podat ruku mu nemůže - tak raději předvede malé pukrle. Vyprovodila by se sama, ale vzhledem k tomu, že zamknul, by to bylo poněkud... nu, složité.

Přikývne na souhlas. On se v nich nijak nevyžívá, ale smrt je součástí jeho života a on si na ni pomalu zvyká a nijak se ho nedotýká. Dotkla by se ho pouze tehdy, kdy by zemřel v jeho životě někdo podstatný. V této chvíli je to ale pouze Brigitte a ta je ještě mladá na to, aby odešla ze světa, takže může být klidný. Nejspíše. Už nemá, co víc by jí říkal, tak žmoulá v ruce klíč a jakmile mu poděkuje, přikývne. Dokonce řekne, že je laskavý, ale to mu tak nepřijde. Nicméně se neubrání trochu nesmělému úsměvu a hodně doufá, že si ho nevšimla. Dojde ke dveřím a odemkne je. Otevře je a nechá Scarlett vyjít ven. "A oslovujte mě pane doktore, prosím... Jsem na to zvyklý." Nikdo mu neřekne přjmením vícekrát než jednou. Obvykle je to prostě 'pan doktor' a jemu to tak vyhovuje. Když mu někdo řekne příjmením, má z toho takový trochu zvláštní pocit. Nicméně se na vše dá zvyknout, ale tohle oslovení nepreferuje. Vůbec. A navíc, když on slevil ze svých nároků na oslovení, mohla by i ona z těch svých, ale je to smaozřejmě na ní. "Pěkný večer, slečno Scarlett." Rozloučí se s ní, ale než zavře dveře, tak počká, až se otočí a vydá se pryč. Posléze zavře a opět zamkne. Klíč položí na své místo a nadechne se. Byla to zvláštní žena. Její bystré oči se snažily tolik vyprávět a chtěly na ni prozradit spoustu věcí, ale Scarlett se nedala a nenechala je. Ve Victorovi vzbudila zvědavost, ale stále to není tvor moc společenský, takže mylenk na setkání s tímto zvláštním človíčkem zaplaší. Jeho vázkum čeká a žába se jistě nemůže dočkat jeho pozornosti. Předtím musí udělat ještě jednu věc. Dojde do své léčitelské místnosti a vezme do ruky papír s jejím jménem. Posadí se ke stolu a písmo obtáhne brkem namočeným v inkoustu. Pohlédne na právě založený záznam. "Scarlett Adams..."

Zarazí se, překvapeně zamrká, když ji opraví oslovení - až nyní. Nechtěla ho urazit. "Ach... Jistě. Já... omlouvám se, nevěděla jsem, pane H-doktore." A očividně zvyk byl železná košile, jednoduše jí jeho příjmení šlo přes pusu lépe, aniž by mu však chtěla jeho titul nějak upřít. Kdyby na tom trval, klidně by komolila latinu, pokud by mu to mělo udělat radost - a dát zásluhy za to, co dělá pro lidi zde. Ve tváři se objeví omluvný výraz, co najednou trochu nesedí do předchozí nálady, kterou měla. Ale zas a znova - ani ta nebyla za účelem ho urazit. Znevážit. Sebrat mu jeho postavení a respekt. Něco takového by nechtěla - a hlavně by si to nikdy nedovolila. Zamíří za ním a když jí odemkne, vejde do chladného vzduchu. Foukalo - jako ostatně vždycky, že si přitáhla pléd ještě blíže k tělu, zabalila se do něj. Otočí se na něj, nyní již s úsměvem na tváři, když mu pokyne. "Vám také, pane doktore. Ráda jsem vás konečně poznala i osobně." Nejen jako pomalu legendu z vyprávění. S těmito slovy se otočí, aby zamířila ulicí k domku, který odjakživa obývala a co byl její domovem. Se vzpomínkou na podivného, fascinujícího lékaře, jež bude nejspíše jejím prvním návštěvníkem po hodně dlouhé době. Byla zvědavá - protože zrovna on si nějaké takové očekávání zasloužil. Protože by moc ráda věděla, co se ukrývá na dně duše, co se skrývá za těma modrýma očima, co ji však nepustí dál.

Několik dnů, než se můj povoz dostal k tomu dalšímu městu. Salem.. o tom městě nevím skoro nic.  Sedím společně s dalšími, kteří vypadají, jako skoro mrtví. „ Tady vás prodám… nebo … nevím..“ Říkal rozhořčeně otrokář a já se hned nebál vzdorovat. „Možná kdybys snížil cenu a nevychvaloval nás do nebes.“ Otrokář se otočí a hned mi uštědří několik ran bičem. „Ty drž hubu.. stál si mě už tolik, že jestli tě neprodám, tak tě sám uškrtím… nebo prodám jako krmivo.“  Uchechtnu se, ale dál cestou si jen pobrukuju, což otrokáři ještě víc leze na nervy.
V centru nás začne upoutávat pomocí jeho osobních strážců jako výstavní dobytek. Většinou pouze za pravou nohu, ale mě pro jistotu za obě a ještě mi dá pouta. „Možná bys mohl přidat tu klec.. když se mě tak bojíš.“ Provokuji jej dál, což se nakonec ukáže jako špatný nápad, když mi udělí přímou ránu do tváře. Odplivnu si a sleduju lidi. Mám v plánu je všechny odradit, jak to dělám vždycky, abych se dostal dál. A že odrazování mi jde.

Anne šla do města, zaslechla, že dnes se mají prodávat otroci, co do města přijeli. Přišlo jí to zajímavé, tak šla blíž aby se podívala. Nikdy moc nevěděla, co si o otrocích myslet. Nebylo jí jich líto, Anne byla vždycky úplně jiná a i když se ostatní na to týrání otroků nemohli dívat ona zrak nikdy neodvrátila.
Vždycky byla hodně dominantní i co se mužů týkalo, ráda je ovládala a hrála se s nimi, to ji bavilo. Nechtěla ale aby někdo rozkazoval jí, v takových situacích byla na toho dotyčného naštvaná a nechtěla s ním mít nic společného. Když uviděla všechny ty otroky pořádně si je prohlídla. Všichni byli zbičovaní, někteří měli unavené obličeje, ale všimla si jednoho, který byl obvzlášť zbičovaný, vypadal odvážně, to se jí líbilo. Podívala se mu do očí, ale pak odvrátila zrak. Zůstala a čekala, co se bude dít.

Sleduju všechny potencionální zájemce a vrhám na ně vražedný pohled. „ Tebe zabiju velmi rád.“ Dodávám a uchechtnu se na jednoho chlapíka. Na další ženu začnu kašlat a dělat, jako bych byl nakažený, nějakou smrtelnou chorobou. Celkově mě to divadlo začalo bavit, protože to hned znamenalo, že si mě nekoupí.

Pak to začalo a otrokář začal nabízet jednotlivé lidi a určovat jejich cenu. Tentokráte se rozhodl dát na moji provokující poznámku a začít úplně od začátku na nejnižší ceně. Také začal pomalu od těch nejhorších kousků, což mě nutí zdejší lidi ještě více provokovat a odrazovat od koupě.

Když otrokář ukázal na mě a začal vyzdvihovat můj fyzický stav a vše, začal jsem s prezentací já. „Jsem voodoo kouzelník a každý kdo si mě koupil, zemřel krutou smrtí.“ Dodávám chladně, ale zároveň dost klidně, což některým dalším nažene strach. Otrokář se ale nedá a dál o mě povídá, jak o zlatém vejci.  „Proto jsem tu tak v dobrém stavu.. lepší, než ti ostatní.. ale schválně.. za kolik si ceníne svůj život mm?“ Dodávám poslední otázkou s pobaveným úšklebkem.

Anne ihned poznala,že to ten otrok hraje. No určitě měl charisma,jako žádný jiný,to se jí líbilo. Žádný z nich by si nedovolil mluvit,ale tenhle byl takový jiný. To se jí líbilo,na druhou stranu nedokázala pochopit,proč to dělá. Proč by radši nebyl otrokem někoho jiného,než žít takhle? Tohle jí nedocházelo. Prohlížela si ho, nikdo ho nechtěl,všichni mu na ty jeho řeči skočili,až na ni. Čekala dokud někde nic nenabídne a pak se rozhodla, proč to nezkusit,otrok by se jí docela hodil. Zvedla ruku na znamení,že by si ho koupila. Čekala co na to řekne otrok,určitě nebude moc spokojený,že mu zkazila jeho záměr,ale ji to nezajímalo. Je to jenom otrok, narodil se tak a zemře tak,stejně svobodu nikdy mít nebude,I když to nejspíš neví.

Pobaveně sleduji tu bandu primitivů. Když si mě nikdo nekoupí, obchodník mě někde pohodí a já začnu od začátku, ale pak někdo zvedne ruku a obchodník si promne ruku. Můj pohled hned vystřelí tím směrem a prohlížím si onoho cizince. Jak brzo zjistím, tak se jedná o ženu. Zajímavé. Pomyslím si, ale to už cítím, jak mě otrokář odemyká od okovů a nechá jen ty nejdůležitější, abych nemohl utéct.
Řetězy na kotníkách a rukách mi nedovolovali nic jiného, než si nechat nasadit ten potupný železný nákrčník s řetězem. Sice to byl obyčejný obojek, ale já tomu tak nikdy neříkal. Když mě přitáhne k oné ženě a předá ji řetěz, zatímco si přebere měšec, já se jen uchechtnu.
„Celkem mladá, aby se podívala smrti do tváře, ale jak je libo.“ Začnu provokovat a tím si ji oťuknu. Tiše se bavím myšlenku, kolikrát a jak to semnou vydrží do doby, než mě pustí nebo prodá dál. Bavila mě ta myšlenka a všechno jsem to bral jako hru.

Anne se usmála "Já se smrti nebojím. pevně ho zatáhla za řetěz a zamířila ke svému domu. Bylo vidět,že Anne chudobou netrpí. Přece jenom pracuje v městské radě a ještě zdědila peníze,když zemřeli její rodiče. Její dům je obrovský a nádherný. Kdyby někdo věděl,kdo jí ho postavil možná by se divil,ale ti,co Anne znali dobře už se nedivili ničemu.
Když přišli dovnitř uvědomila si,že neví,co dál. Kdyby teď sundala ten řetěz nejspíš by utekl, a protože je Anne sama určitě by ho nechytila. Zamračila se, tohle nedomyslala. Nemůže ho přece pořád tahat za sebou,potřebuje i trošku soukromí. " Napusť mi vanu." nařídila mu, šla s ním radši do koupelny a řetěz upevnila k vaně. Bude ho potom muset nějak líp obléct, vypadá moc naze?

Hledat návrat domů je jako hledat obyčejnou malou jehlu ve velké kupce sena. Raven teprve před pár hodinami definitivně zjistil, že odtud není návratu. Za poslední týdny to už sice všechno probíhalo lépe, avšak stále mu jeho doba chyběla. Cítil se tu tak neuvěřitelně omezený, až to bolelo. Neuvěřil slovům malé Hanny, byl přesvědčený, že jestliže existuje jakási anomálie mezi časovým obdobím, co ho dostala sem, bude existovat i ta, co ho dostane zase pěkně zpátky. Jenže na obchůzku do lesa se vydal pouze jednou. A nejspíše naposledy. Býval by si myslel, že má dostatečné sebevědomí a rozum na to, aby neuvěřil zdejším historkám o čarodějnictví a nepoddal se tak tomu strachu místních, co se vznášel všude kolem. Jenže lidská paranoia nakonec přemohla i jeho a to tak moc, že do největších hlubin lesa se už sám neodvážil. A tak tedy nezbývalo nic jiného, než se otevřít jednoduchosti žití a možnou, těžko získatelnou, věc, rovnou zařadit do škatulky neexistujících.
Raven se tedy odevzdaně odebral k nakrmení zvěře a dalším potřebným pracím na farmě. Ať už byl jakýkoliv, uměl být vděčný. A že byl. Kdyby se ho Becklesovi neujali, už dávno by se dostal do styku s místním katem. Litoval všechny, co nenašli zázemí po příchodu sem ze současnosti. Věděl totiž, že bez Mary a Billyho by to nezvládl. Povzdech následuje druhý, jak ani při práci nedokáže opomenout myšlenky týkající se celého tohoto neštěstí. On sem zkrátka nepatřil. Hannah? Ta možná. Ta do této podivné skládanky vlastně zapadala lépe než kdo jiný, ale on byl cizinec. A tak to i zůstane.
Další kroky jsou motivované nalezením dřevěného kbelíku, který potřeboval. Oči mihnou i k seníku. Kudy tudy se za krajem mihne šedý ocas jedné z mourovatých koček. Kočku měli i doma a jenom tahle jednoduchá myšlenka ho přinutila k naprosto nenucenému úsměvu. Jedno z východisek, co mu připomínali skutečný domov. Línými kroky se tedy zbaví původního plánu a chytí kocoura do náruče. Zvíře je přitisknuto blíž, nos je zabořen do hebké srsti, oči jsou zavřeny... Kdo ho z chvíle klidu vyruší?

Mám na sobě jen bederní roušku a pouta. Na nohách mám dvoje, abych nemohl utéct a na rukách. Všechno spojené ke krku tak, abych se při pokusu utéct uškrtil, jak mi došlo. Když dokráčím k tomu domu, hned mi dojde, že se jedná o bohatou ženu, která nejspíše bude žít sama. Mno uvidíme. Byl jsem celkem zvědavý, jak dlouho mě vydrží.

Bylo to zajímavé, když mě nechala jen tak v té koupelně. Mohl jsem najít tisíce a tisíce možností, jak ji zavařit a dát vodu příliš horkou, nebo naopak příliš studenou. Naštěstí jsem takový nikdy nebyl, ale přesto jsem ji dal mírně vlažnou vodu, která je vhodnější na osvěžení. Zajímalo mě, jak si s tím poradí. Když je voda napuštěná, se zájmem si prohlížím, jak mě uvázala. Nejspíše s tím moc zkušeností nemá, což je dobré pro mě.

Slyšela, co se stalo. Nikdo v Salemu nebyl ušetřen zpráv o krutém konci McKinneyovic farmy, o nalezeném těle farmáře, mrtvém synovi, jež zemřel na podchlazení a o Henriettě, jejíž život též nebyl ušetřen. Budoucnost měla před sebou, ale svět se proti ní zpyknul a vzal jí to jediné, co jí ještě zbylo. Dopadne Brigitte podobně? Bude jednou také obviněná z něčeho, co neprovedla, protože se někomu znelíbí její barva vlasů? Začínala si uvědomovat, jak je život pomíjivý, příliš vzácný na to, aby se se svou typickou starostlivostí držela zpátky. Kolik jí zbývá let? Kolik času má ještě než si smrtka přijde i pro ni? Takové úvahy poslední dny trápily rusovlasou dívku, zatěžovaly její hlavinku a nutily Brigitte někdy i kolik minut zírat na jedno místo, naprosto ztracenou v myšlenkách, jímž nerozuměla. Domácí práce už neskýtaly vysvobození, spíše úprk z domova, kdy se mohla řádně nadechnout a plícemi pobrat veškerý vzduch, přesto však stále opatrná, nejistá při každém kroku.
Modré oči sledují cestu, důvěrně známou a přesto se srdce rozbuší nervozitou jako téměř pokaždé, když má v posledních týdnech navštívit farmu Becklesových, neboť její myšlenky sem tam zalétly k novému členu jejich domácnosti - mladému Elijahovi, jež si nechával říkat Raven. Sama Brigitte se ocitla v prapodivné situaci, kdy se kolem ní začalo točit až příliš mnoho chlapců a mužů - již zmíněný Elijah, který se projevoval prazvláštní rozpačitostí, snad dokonce větší než byla ta její; William, drzý to drvoštěp, který si z rusovlásky neustále utahoval a nutil dívku se při téměř důvěrných poznámkách červenat. A nakonec? Victor, starý dobrý Victor, snad ten nejlepší přítel, jakého si mohla malá zrzka přát a který nad ní držel ochrannou ruku po více jak deset let. Všichni tři dokázali na rtech malé Brigitte vyvolat zářivý úsměv ale i rozpaky, pro každého zahořelo srdce sympatiemi, starostí ale i významným citem, ne nepodobným lásce. Měla je ráda, všechny tři. Nutit ji někdo si vybrat? Ne, nedokázala by říct, pro kterého by srdce zahořelo více.
Nožky stanou před velkou stodolou, jež patří k farmě rodiny Becklesových, v dlani svírají korálkový náhrdelník patřící Hanně. Dívenka si ho u Brigitte doma nechala před pár dny po jedné ze svých návštěv a zrzka si až nyní uvědomila, že by jí ho měla vrátit, aby ho plavovlasá schovanka a dcera Mary nepostrádala. Pohyb u dveří zaujme kukadla modrooké zrzečky natolik, aby ho následovala až do prostorné stodoly se seníkem ve vrchním patře, odkud se házelo usušené seno dolů, aby se nanosilo ven zvířatům. "Haló? Je tu někdo? Pane Becklesi? Paní Becklesová?"

Mezitím,co slyší Anne téct vodu šla se obléct do županu. Z koupelny žádné podezřelé zvuky neslyší,což ji dost uklidnilo. Musí ještě přijít na způsob,jak tohle všechno dělat. Uvědomí si,že by ho měla nechat se převléct. Vytáhne ze skříně nějakou košili a kalhoty,kterou si u ní nejspíš nějaký muž v minulosti zapoměl a dá je na postel v pokoji pro hosty. Pokoj je celkem velký,ale postel je jednolůžová,přece mu nebude dávat zbytečně velký pokoj. Má sice asi ještě dva pokoje pro hosty,ale tenhle je nejmenší a i na otroka docela přepychový. Kdyby se mu tu nelíbilo dost by se divila. Položí oblečení a vydá se do koupelny. Když vejde vana už je plná a Akua tam jen sedí. "Doufám,že není vařící." ani by se tomu nedivil,kdyby se jí chtěl pomstít. Odpoutá ho a ukáže mu pokoj "Tenhle bude tvůj,máš tady nějaké oblečení." nic víc neřekne a odejde. Možná by měla trošku přitvrdit? Není na něj zbytečně hodná? Přemýšlí nad tím chvilku,ale když se vrátí do koupelny sundá si župan zakrývající její ženské křivky a zkusí rukou teplotu vody. Příjemná posoudí, tentokrát má štěstí ušklíbne se pro sebe. Vleze si do ní a ponoří se aby si namočila vlasy. Nejspíš by ji měl vydrhnout Akua,ale vůbec ho nezná a moc mu nedůvěřuje,tak se začne drhnout sama.