Město Salem

"Jo, tvůj luxus si někdo prostě nemůže dovolit." Neodpustí si rýpnutí. Co může radní asi tak dělat? To nemá sebemenší ponětí, ale předpokládá, že prostě jenom sedí, podepisuje papíry a cpe se chipsama. I když si teď zrovna nevybavuje, jak takový chips vlastně vypadá, ale přísahal by, že na jazyku cítí tu příjemnou solenou chuť přesmaženého omastku. Nad touhle hloupostí se na chvilku zamračí. Tohle i jiné podobné nesmysly ho dovedou dokonale rozhodit. Zná slova, jejichž význam mu uniká nebo naopak věci, které by nikdo zdejší včetně něj nedokázal pojmenovat. V tuhle chvíli ale nejspíš vážně nemá smysl se zaobírat tím, jak vlastně vypadá to cosi, co se jmenuje chips. Složí ruku na zátylek a prudkým trhnutím hlavy do strany dá uvolnit slyšitelnému křupnutí, kterého se krk dopustí. Takto protažený se taktéž sesune z barové židle, která si musí od jeho váhy značně oddechnout. Je sice pravda, že zrovna on má do ladnosti opravdu daleko v jakémkoli ohledu, ale zmizet za stolem dokáže taky. Nejsou o nic moc méně viditelní, jelikož výška obou je znatelná tak jako tak, ale lidé je přinejmenším ignorují tak, jako ignorují většinu obchodních záležitostí kolem dřeva.
"Ale u těch holek to všechno začíná." Podotkne významně. Udržuje si vskutku mudrcovský výraz, nejspíše si momentálně příjde neskutečně na koni. Nemůžeme se na něj zlobit - copak někomu jako je on můžeme odepírat minutu inteligence? Kdy jindy se mu naskytne taková příležitost a tolik času najednou? "Určitě víš o čem mluvim když řeknu, že pudy ti v jejich přítomnosti nastartujou všechny smysly... a pracky některých místních prasat z nich jdou cejtit víc, než pracky jiných. Z nějakýho důvodu jsi mě vždycky praštil přes čumák ty." Užuž by pokračoval dál, ale zaznamená vnadnou šenkýřku nesoucí dva korbely. "Díky, zlato." Broukne za ní laškovně v jasné provokaci, když žena odloží korbely před zákazníky. Jejího výrazu se nedočká, protože se žena ihned otočí na podpatku, ale vzhledem k tomu mrmlání si můžeme odpověď odvodit. Počká, až se šenkýřka dostatečně vzdálí, než znovu zaměří svou pozornost na radního. "Všechno mi to začalo dávat smysl až po... no, vždyť víš. Nejsem tady jedinej, kdo běhá po těžký noci nahej po lese. To jehličí není nic příjemnýho, hm?" Bolestně se poušklíbne. Jehličí mu dělá problém až jako poslední. Na rozdíl od jiných vlkodlaků, on si nese prokletí hned několik a co je horší, jedno krásně navazuje na druhé. Než je schopný se zvednout, uběhne snad hodina, než bolesti jeho jizev odezní. "Prostě jsem se probudil a jediný na co jsem si z tý noci vzpomněl byl povědomej pach. Tvůj." Ať je tady vlkodlaků kolik chce, nejspíše ze všech naráží nejčastěji zrovna tady na Jeremiáše a to dalo amuletu jisté vodítko, které mu podstrčil pod nos. Doslova... skoro. Omotá prsty kolem ucha korbelu. "Seš první za celej posranej rok koho jsem potkal." Spokojeně se zasměje. Je to radost, už má s kým co probírat. Nebo přinejmenším ví, že prostě není jediný. Nikdy nemyslel, že je v tom sám - podezření na ostatní svého druhu samozřejmě měl, ale nikdy ne oprávněné. Teď jsou pochyby někde za ním. Korbel pozvedne, pokyne jím na náznak nevyřčeného přípitku a znovu ho do sebe vyklopí jak kýbl do záchoda.