Město Salem

Anne se usměje,když slyší jeho komentář "Ty taky,nemusel jsi a přesto jsi pomohl." usměje se a pak dodá "Mám ještě jeden pokoj pro hosty,sice menší,ale to bude stačit." zavede ho tam - je o hodně menší,než ten druhý,ale pořád je to aspoň něco. Budou sem muset donést všechny jeho věci,ale to už nechá na Akuovi. Může si je přinést kdykoliv. Sama se rozhodne jít si na chvilku lehnout. Je neskutečně unavená a ještě po tomhle... jakmile se přiblíží k posteli unaveně na ni spadne a už se nezvedne. Dneska do kostela asi nepůjde,ale zato se aspoň hodně prospí. Když se vzbudí uvědomí si,že má na sobě pořád to stejné oblečení. Je tma a má už hlad. Vstane, ani ji nezajímá,že by se možná měla prevleknout.

Pokývám. Bylo zvláštní ji poslouchat a zjišťovat všechno. Už jsem měl v plánu začít se sebou něco dělat. Hlavně s těmi hlasy. Musím se otočit k bohu vstříc. Akceptovat jeho trest a pokání za to, co jsem možná provedl špatně v moci Richarda. Musím Richarda získat pod kontrolu. Musím.
„Dokázala byste v šanci dát svůj život za jiné? Já si jsem v tomhle už jistý… skutečné zlo… nejsou čáry… nejsou naše činy… ale je to to… co je horší“ Mávnu rukou. Vážně se semnou něco začalo dít. „Jen jdětě mé dítě a kdybyste cokoliv potřebovala, tak jsem zde.“ Pousměji se na ni přívětivě. Bylo to zvláštní, dodávala mi něco, co jsem si myslel, že jsem ztratil.

„Dobře.“ Pokývnu. „Děkuji vám za něj.“ Začnu nosit jednotlivé své věci, abych svůj pokoj vyklidil. Vidím, že mě Anne ani nezamyká a vydá se k sobě do pokoje. Já jsem ještě spát nemohl. Koukal jsem na dvojci, jak zmizeli v mém bývalém pokoji a sám jsem se vydal do kuchyně. Měl jsem v plánu nachystat nějakou zeleninu a další ingredience na zítřek. Žil jsem totiž podle přísloví snídaně je nejlepší jídlo dne a mělo by být pestré.
Sám spát nemůžu kvůli několika popáleninám, tak ještě pouklízím po domě, ale vždy tiše, abych nedělal zbytečný zvuk. Nakonec se rozhodnu vejít do svého pokoje a posadit se na postel a přemýšlet o tom všem. Vážně se mi zdálo, že to všechno kolem je moc zvláštní.

Zvláštní pomyslí si,všude je tma a vsichni už nejspíš spí,ale ona má neskutečný hlad a tak se snaží co nejpotiseji dostat dolů do kuchyně. Hlavně nechce vzbudit to miminko. Chudák holka by se pak nevyspala. Jde po schodech,jednou nebo dvakrát vrznou,ale snad ji nikdo neslyší. Rozhodne si dát si jablko, mohlo by jí to stačit,I když je docela malé. Zakousne se do něj, chutná skvěle a tak ho během pár vteřin sní. Dá si ještě krajíc chleba a pak se rozhodne jít znovu spát,nebo se o to aspoň pokusit...

Ona už svůj život v šanc přeci dává. Její důvody sice nejsou čistě ryzí, ale dělá to. Možná by mu to i řekla, Jenže se od tamtuď vážně musela dostat, musela se nadýchat trochy čerstvého vzduchu. Kývla směrem k němu a opustila budovu. Nevěděla kam chce jít, tak si jen nasadila kapuci a šla směrem, kterým ji nohy vedly. "To byl ten nej... nejzvláštnější kněz, kterého se kdy viděla..." Zase si mluvila sama pro sebe. Potišeji než obvykle. Ale i přes to se jí zdálo, že se to spícím městem nese ozvěnou. Řekli jí, že její věci přídou nejdříve do dvou týdnů. Do Salemu moc lidí nejezdí slečno. Kdyby měla toho chlapíka citovat. Jako vymluva to posloužilo, ale dobře. Nakonec se zastavila před místní krčmou, možná hostincem, nebyla si jistá co přesně to bylo. Byla tma. Sundala kápy a vešla dovnitř. Do obličeje ji okamžitě zasáhlo horko. Pár opilců se už válelo po zemi, takže je musela překračovat, ale s tím neměla sebemenší problém. Když se konečně dostala k barmanovi objednala si dvakrát to nejsilnější, co má prvně se moc netvářil, nevěděla jestli proto, že je žena nebo díky mladistvému vzhledu, bylo jí to fuk. Jen co zamávala měšcem stejně si to rozmyslel. Kopla obsah pohárků do sebe, ale ať to bylo cokoliv rozhodně jí to nechutnalo. Radši zaplatila a vydala se nazpět ke kostelu. Snad už tam kněz nebude. Byla by mnohem radši kdyby už třeba spal. Nebo aspoň nebyl nikde přicestě do jejího pokoje. Sice na ni účinek alkoholu, ještě nedopadl, ale cítit z ní byl určitě. Když vešla dovnitř, zdálo se, že tam nikdo není. Využila toho a rychle dokonce neslyšně proklouzla do jendoho z pokojů určených pro hosty. Sundla si plášť a boty a jen co si lehla, usnula.

Věděl jsem, že neznámá nejspíše přišla přespat. Večer znovu sejdu do sklepa, kde se oddávám sebemrzačením bičem s háčky a solí. Potřeboval jsem svou mysl očistit. Podat se bolesti, jakou prožíval, ježíš, když jej ukřižovávali. Když se konečně dostanu do postele, padnu a spím jako zabitý. Zítra mě jako každé ráno čeká kázaní.
Další den jsem předstoupil před své ovečky. Jako vždycky začnu své kázání inspirativní řečí z bible a protahuji všechny efekty, aby ovečky věděli, že to s nimi myslím dobře. Kázání je dlouhé a únavné. Většinou po něm ještě usnu. Tentokráte jsem se na konci však posadil do lavice běžných věřících a začal jsem svou motlitbu.
Ty nejsi vrah… to jen to, co je v tobě. Nový hlas příjemnější v mé hlavě to je to, co jsem potřeboval. Zlo můžeš porazit… vytrhni se z otěžů, kterými tě Richard drží. Nemusíš využívat jeho zvrácenou sílu…. Bůh ti dá svou… máš dobré srdce Euarde.. ikdyž si to nehceš přiznat.

Ze spánku ji vytrhlo bití zvonů, nevěděla kolikátou hodinu provázelo, ale venku už bylo světlo. Proto se vyhrabala z postele. Opět si nazula své vysoké boty a přehodila si přes sebe plášť. Usoudila, že by měla vylězt z pokoje a zjistit kolik je hodin. Když však došla dostatečně blízko, aby viděla k oltáři, všimla si, že mají zrovna kázání. Nikdy na ně nechodila a nechtěla s tím ani začínat. Neměla ani chuť jít před hromady cizích lidí v oblečení, které přiznejme si, moc do kostela nezapadalo. Tak se otočila na patě a když byla v zákritu, kde na ni nebylo vidět sedla si na zem a čekala a ta mše nebo co to bylo, skoční. "Hlavně potichu... Nikdo nemusí vědět, že tady jsem." S tichostí neměla problém. Trochu naslouchla jeho slovům, byla to tak nějak jenom nekonečná posáž z bible. K její smůle. "Tak už to ukonči... " Nechtěla být zlá, ale nechápala, proč knězi nekáží o něčem užitečném, proč musí předčítat se staletí staré knihy, kterou si lidi můžou přečíst kdykoliv, vlastně ani nechápala, proč chodí na kázání o ničem. V boha přeci mohli věřit i bez toho. Když slyšela, že už jeho kázání skončilo, zapouslouchala se a ve chvíli kdy jí přišlo, že už všichni odešli, se zvedla ze země a vydala se směrem tam. Nečekala, že tam bude kněz pořád sedět a když na něj dopadl její pohled lekla se, ucovla a do něčeho vrazila. Skleněný předmět se řiňčením dopadl na zem a roztříštil se na tisíce malinkých kousků. "Omlouvám se nechtěla jsem..." To se jí zase něco povedlo.

Slyším z pokoje zvuky. Možná bych měl jen nakouknout, nebo zjistit, co se děje. Slyším schody. Někdo de z vrchu. Vyhodnotím, že to bude Ann, nebo ty dvě. Koukám do stropu. Mám krátké spaní co chvíli se probudím. To je to měnění místa. Nikdy jsem si na to pořádně nezvykl, ale už vím, že se to jen tak nezmění.
Sleduji směr dveří. Ať je to, kdo je to, jde do kuchyně. Možná bych tam měl jít, nebo se ujistit, kdo to je. Rozhodnu se to ignorovat a dál koukat do stropu. Možná bych mě vážně měl utéct, nebo mě tahle návštěva změní a sám sem nevěděl jak. Už jen proto, že se mi Ann začínal líbit čím dál víc.
Vzpomínám na okamžiky ostatních majitelů. Vždycky jsem si připadal jako bojovník, který se nevzdával a vzdoroval jak to jen šlo. Ale už jsem neměl sílu a nic.

Přemýšlím o všem. Uslyším zvuk. Rozbité sklo. Mávnu rukou. „Vždycky se něco rozbije.. věci jsou jen pro naše potěšení. Nic vážného. Ikdyž teď bude v kostele o jednoho anděla méně.“ Narážím na sošku anděla, kterou rozbila. Pomalu se zvednu a vydám se jím směrem. Skloním se k zemi . Začnu sbírat větší střepy a sledovat zem.  
„Otázkou je, jestli jste v pořádku vy?“ Mluvím vyrovnaným přátelským hlasem. Zvláštně proto, že jsem našel ten hlas. Hlas, který je jiný, než toho démona. Když všechno vezmu tak a tak, nakonec jsem celkově šťastný. Všechno větší ze země posbírám a odložím na volné místo, aby na to případně nikdo nešlápl.
Poté se na ni konečně podívám. „Povězte, spala jste aspoň dobře?“ Otážu se ji a začnu odkopávat menší střepy stranou, aby po dopadu anděla nebylo ani stopy.

Když přijde blíž a začne sbírat střepy, ihned se přídá. Přecejen je to její vina, že soška spadla a bylo by neslušné tam jen stát a dívat se, jak za ni uklízí, co rozbila. Jeho starost o ni ji rozhodí a trochu vyvede z míry, nebyla zvýklá, aby na ni byl někdo milý natož, aby si o ni dělal starosti. Zaskočilo ji to nakolik, že díky tomu sjela rukou po jednom ze střepů a rozřízne si dlan. K čertu... Pomyslí si a sykne bolestí. Rychle se postaví a schová ruku za zády. "Ano... ano vyspala jsem se výborně. Děkuji za optání?" Ani nevěděla, proč tomu dala nádech otázky. Asi to bylo jenom tím, že prostě nebyla zvyklá se takhle s lidma bavit. Začala ji pálit ruka, určitě to nebylo nic vážného, ale i tak to pálilo jako čert. "Moc mě to mrzí... Seženu vám nového, vlastně se o to spíše pokusím. Nevím, kde tyto ozdoby shání. Vážně se za to moc omlouvám." Poslední co chtěla, bylo rozkmotřit si toho nahoře tím, že ničí věci v jeho chrámu, ať už to byla nehoda nebo ne. Cítila, jak jí začínají stekát kapičky krve po prstech, ta se chytila pláště. Lepší, když se krev vsákne do látky než, aby kapala na zem. Měla by honem zmizet a podívat se, jak vážné to ve skutečnosti je.

Člověk žijící bolestí snadněji pozná bolest ostatních. Sáhnu do pláště a vytáhnu několik sterilních látek, které jsem používal na své rány. „Měla by sis to obvázat.“ Řeknu prostě. Nevím, kde ránu měla, ale předpokládal jsem, že na jedné ruce. „Můžeš je koupit… můžeš je vyrobit… Bůh nedělá rozdíl… jediný rozdíl co dělá, je v nás.  Zkouší naše přesvědčení a sleduje, jestli postupujeme po jeho cestě.  Po cestě pravdy a poznání."
Tak to má být. Nový hlas, který vystrčil Richarda, mi začíná být příjemnější stále víc.  Začal jsem mu naslouchat a zjišťovat, co mi chce říct. Musím mu dát jméno. Jméno, které by reprezentovala jeho ušlechtilost, ale neměl jsem takové nápady.  Musím se vzdát svého učení. Jít po cestě boha za každou cenu. Ikdybych to neměl přežít.  Pokud to udrží Richardy, pak budu ten nejstatnější.

Všiml si toho, že se pořezala, takže nebylo nutné schovávat ruku za zády. Konečně se podívala, jak její rána vypadá. Na levé ruce se jí přímě táhla ranka od mezery mezi palcem a ukazováčkem až k místu, kde jí dlaň končí. Uprostřed byla trochu hlubší, ane ani ne tolik, aby to došlo až na kost. "Děkuji." Vzala si od něj pár látek a sedla si na lavici. Prvně si jednu vzala a snažila se očistit krev. Poslouchala jeho další slova, ale nevěděla, co by na to měla odpovědět. Tak alespoň přikývla, na znamení, že poslouchá. Když si ruku očistila tak dobře, jak jen to bylo možné, vzala další kus látky a začala si ji obmotávat. Dávala si pozor na to, aby to neutáhla moc silně, mohla jen doufat že se rána rychle ztratí, naštěstí to byla levá ruka, ale i přes to jsou situace, kdy se hodí obě. "Pokud mě omluvíte musím si něco zařídit." Ani nečekala na odezvu. Jenom se zvelda a odešla. Možná to by neslušné, ale vážně by měla začít hledat stopy po čarodějnictví. Rozhodla se, že začne u lesa.

Když ráno Anne vstane nejspíš ještě nikdo není vzhůru. Rychle se oblékne a umyje se. Potom uslyší to malé miminko, nejspíš už vstalo a chce,aby se mu někdo věnoval. V pokoji pro hosty,kde spí dívka (Hana) je otevřeno. Usměje se na ni "Nepotřebuješ nějak pomoct?Klidně mi řekni,kdyby něco." řekne přátelsky a taky dodá,že by snad brzo mohla být snídaně. Hana je pořád stydlivá,ale Anne se ji snaží ujistit,ze se není čeho bát. Největší problém je,ze si tím není tak jistá,ona sama by Haně měla najít nový dům,uz jenom proto,ze patří do městské rady,ale nebude to nic jednoduchého. Zítra už musí do práce a tohle musí svým kolegům oznámit.
Moc se jí za Akuou ani nechce. Nikdy neví,jestli se třeba nebude oblékat,nebo tak... nechtěla by ho vyrušit a tak zaklepe a čeká na odpověď. Moc často sice neklepe,ale asi je to teď lepší,nebylo by příjemné ani pro jednoho z nich,kdyby tam vtrhla bez dovolení.

"Někdo ne, ale ani mně nespadl do klína," tichá, klidná poznámka, se kterou přijal Willovo rýpnutí, jako by ani nebylo. Nenarodil se sice jako chudina, ale i tak si své místo musel obhájit. Rozhodně tedy nepřipadalo v úvahu, aby do sebe jen tak nechal rýpat, ač tušil, že to neměla být urážka. Přesto bylo dobré si vymezit hranice, přes které by nikdo neměl překročit. A přes které Bill docela rád přecházel, jak se zdálo. Nehodlal mu to však vyčítat. Vždyť byl ještě před několika lety stejný. Nespoutaný a drzý, neustále mezi lidmi... kým byl nyní? S jeho starým životem jej pojil už pouze Kenneth, který s ním jednal jako s neznámým člověkem. Ano, bez lidí mu teď zkrátka bylo lépe. S místním dřevorubcem však zaplála jistá naděje. Naděje, že tu možná není sám. Naděje, že mu možná někdo dá odpověď, na kterou zatím neměl ani nárok. Možná konečně získá něco, i když Rachel... tu už mu nikdo nikdy nevrátí. Nepřipouštěl si však smutek, a tak raději usedl a vyčkával, než budou sami. Přitom naklonil hlavu, aby si vyslechl jeho slova. Nikdo mu nemohl brát za zlé, že se občas vydal do místního veřejného domu. Poté, co ovdověl, se zkrátka nechystal se znovu oženit. U těch žen a dívek však nacházel jisté pochopení... pochopení bez jediného závazku, které ztvrdil svými těžce vydělanými penězi. Willova slova však tak nějak shrnula to, co cítil. Bez obalu. Nemusel nad tím dlouho přemýšlet a brzy přikývl. "Vím, o čem mluvíš. Už dlouhou dobu vím, kdo ve městě se prohání, za kterou sukní. Kdo z nich tvrdí, že by na určitá místa ani nevkročily, ale člověk je cítí snad z každé. Je pravdou, že jsem tušil i o tobě, ale asi nikdy by mě nenapadlo, že..." odmlčel se. Hledal správná slova, která na jeho mysl vyplouvala pomalu, jak se nemohl s něčím novým sžít. Dál už však nepokračoval, neboť byli přerušeni. S úsměvem kývl na šenkýřku, než se dvojice očí opět upřela k Williamovi. "Popravdě? Znám mnohem příjemnější místa, kde by se člověk mohl vyskytovat. Zvláště ještě když se měsíc, co měsíc musím obávat toho, komu zase ublížím. Jestli vůbec," pronesl tlumeně s trpkým úšklebkem na rtech. "Já si vzpomněl jen na málo věcí. Tvůj pach jsem připisoval hlavně tomu, že se v lese vyskytuješ často. Nějak jsem ani nedoufal, že bych potkal někoho takového," vyslovil zamyšleně a prsty obemknul korbel s pivem. "Jsi první, na kterého jsem narazil. A první, kdo by mi možná mohl říct něco víc," s tím se jeho oči opět upřely k Willovi. Aniž by chtěl, podvědomě se mu opět snažil dostat do hlavy. Tahle schopnost byla neskutečně agresivní a vlezlá, ale Jeremiah ji uměl blokovat jen málokdy. Pak - aniž by bylo třeba slov - zareagoval na přípitek. Sám pozvedl korbel s pivem a dopřál si pořádného loku. Nevyprázdnil jej celý, to se na něj moc nepodobalo, rozhodně to však nebylo pouhé usrknutí. "Mám... více otázek, než bych chtěl. Možná jen... jak se ti to stalo? Proměnil tě někdo další? Pokud to chápu dobře, je nás víc. Možná je tu ještě někdo další." Tlumená slova zněla z jeho lehce přiškrceného hrdla. Oči tentokrát začaly pátrat po lokálu. Copak viděl u někoho v jeho mysli něco zvláštního? Nebo cítil tehdy v lese ještě něco? Možná. Bolest však dostatečně přehlušila cokoliv. Mysl přitom mimoděk zalétla i k ránám od provazů. Aniž by to tušil, prsty levé ruky si sevřel kolem druhého zápěstí. Hlavu přitom sklonil a semkl rty. "A co se sakra dělo tuhle noc?" vyřkl náhle nechápavě.

Probudím se ráno a hned první věc co udělám je, že se vydám do kuchyně. Složitě začnu připravovat lehký zeleninový saláT. K tomu se trochu odhodlám a vydám se ven. Všichni na mě koukají dost opovržením a vražedným pohledem. Naštěstí s košíkem a seznamem nevypadám tak špatně. Když dojdu do pekařství a vyzvednu čerstvé pečivo, tak se hned svižnějším tempem vydám zpět do domu. Na ráno jsem ještě vyčerpanější, ale přesto začnu připravovat poslední kousky salátu s pečivem. Nakonec připravím čaj a kávu a také obyčejnou vodu.
Poté se posadím kousek od kuchyňské linky a dám si potřebné věci. Najít se pořádně, protože potřebuji ještě uklidit kuchyňskou linku a pokračovat na uklizeni ostatních věcí. Ačkoliv se to nehodí, uvařil jsem si také kafé pro sebe, abych dočerpal potřebnou energii z nedostatku spánku. Slyším zvuky. Někdo jde po schodech.Proto dopiju poslední šálek kávy a jen čekám.