Město Salem

Nejdřív přijde do kuchyně Hana i s miminkem a potom az Anne. Když vidi,že Akua už koupil jídlo usměje se pro sebe. "Mohl bys nám taky dát kávu? Hana by si určitě dala." řekne trošku netrpělivě. Počká až jim dá kávu a napije se. Je ale ještě horká a tak si spálí jazyk. Chvilku čeká až bude zase moct mluvit "Hano pokusím se ti najít nějaký být,nebo tak,ale bude to asi chvilku trvat,mezi tím tu můžeš bydlet s námi." řekne s popalenym jazykem a dívka stydlivě odpoví,ze děkuje. Dítě začíná mít hlad,ale Anne nemá tušení co by mu měli dát. "Mohl bys zkusit udělat něco pro to dítě?" zeptá se Anne. Nechce,aby se Hana cítila ještě neprijemneji,kvůli tomu,ze dítě začíná plakat. Na druhou stranu toho ještě moc nemůže,takže být to chtělo něco hodně měkkého. V tomhle spoléhá na Akuu.

Přemýšlel jsem nad mnoha věcmi.  „Něco zkusit můžu… ale dítě jí co matka dává.“ Trošku narážím na mateřské mléko, ale i tak na konci se pokouším o zahuštění mléka, nebylo to nic jednoduchého, ale i tak jsem ze začátku uvařil celkem solidní stravu, která by ji mohla stačit. Nevěděl jsem proč se až tak moc o tu ženu s dítětem stará, ale nevadilo mi to. Když je léko uvařené, zbývá ho jen míchat a míchat, aby se nevytvořili hrudky a dalo se pít.
„Jen ho ještě musíme vychladit.“ Dávám ho do studené vody a snažím se neposlouchat ten křik. Po nějak době dávám už v příjemné teplotě hotovou směs dítěti a matce. Nakonec začnu pomalu sklízet nádobí od ostatních a starat se o dolévání, nebo odnášení přebytečných nástrojů.

Když dítě dostane mléko uklidní se a přestane plakat. Dívka se nejdřív omlouvá za ten křik,ale Anne ji ani moc nevnímá. Nechá Akuu ať umyje nádobí, slyšela,ze dneska přijela loď z Londýna. Možná nový přistěhovalci,ale hlavně nové zboží. Mohla by tam dívku vzít,nebo ji nechat doma ať si někam zajde sama a koupit jí nějaké oblečení,nebo tak. Sama by už chtěla něco nového a navíc si aspoň na chvilku vyčistí hlavu. Rozhodne se jít za Akuou "Dneska chci jít do přístaviště podívat se,jestli mají nějaké nové jídlo,nebo tak a potom si koupit oblečení. Půjdeš se mnou." oznámí mu rovnou. Někdy na něj chce být milejší,ale kvůli jeho pozici to není úplně možné.

Protahuju se. Byl jsem rád, že dítě bylo ticho.  Rozhodl jsem se zamést. „Jak si přejete, má paní. Jít do přístaviště je ta nejlepší možnost jak utéct.“ Lehce ji popíchnu, ale nemyslím to nijak zle. Na druhou stranu se mi vybavuje život ostatních otroků a to nemám rád. Poslouchat jejich utrpení a vše. Na druhou stranu je to mnohem lepší, než být námořníkem, což bych nebral ani za všechno zlato světa.
Jak takhle zametám a uklízím, dochází mi, že jsem měl až neuvěřitelné štěstí, protože mi cesta po Evropě zatím přinesla štěstí, že jsem se na loď nedostal. Už jen představa, že bych tam byl mi nahání hrůzu. Lehce se proto oklepu, ale snažím se dělat, jakože nic.
Při uklízení mi také dochází, že bych se měl pokusit i něco změnit. Třeba zachránit nějakého dalšího otroka, nebo něco, aby mě lidé nebrali takhle. Nah. Co si to namlouvám. Lidé mě vždycky budou mít za otroka, protože jsem černej.

O existenci čarodějnic nikdy pořádně nepochyboval. Věděl, že někde musí být. Jak jinak by si mohl pamatovat ty útržky? Přesto však neměl mnoho vodítek a často býval svědkem toho, jak k hranici přivázaly holku, která s čarodějnictvím neměla pramálo společného. V určitých chvílích se sám snažil zasáhnout, ale neměl tak velkou pravomoc. Chtěl město zbavit těch skutečných čarodějnic, které si pro svou magii braly lidské oběti... to přeci mohl udělat, pro Rachel. Rozhodně však netušil, že existují i dobré čarodějky. Ta malá McKinneyovic holka? Nepodezříval ji z používání magie, navíc ona jemu ani nic neřekla, a tak před ním určité pravdy zůstaly skryty. Myšlenky pronesené samotným Williamem jej pak donutily přimhouřit oči a opět si dlouze loknout z korbele. "Víc takových jako my?" otázal se. V těch slovech byla nevěřícnost, které se však nemohl nikdo divit. Vždyť před nějakou dobou netušil ani o Willovi, netušil, kolik lidí je stejných jako on. Měl jen své domněnky, myšlenky... avšak touha poznat někoho dalšího se konečně vyplnila. Teď už nebyl sám. Zároveň si však nebyl jist, co všechno mu tohle vědění poskytne. Jaké schopnosti má samotný William? Vidí mu taky do hlavy? Pohybuje se rychleji než ostatní? I jemu se rány regenerují rychleji, než komukoli jinému? Otázek jen a jen přibývalo. "Jistě, je to dost možné. Zvláště teď, když vím, že nejsem sám," přikývl na jeho domněnku o nebezpečnosti lesa. Člověk se tam určitě nechtěl procházet jen tak při úplňku. Alespoň pokud nechtěl skončit s rozdrásaným hrdlem. Jenže ne každý tu určitě věřil nějakým povídačkám. Ačkoliv noční les nebyl ani tak nic bezpečného. "Dříve jsem přemýšlel, že bych... našel způsob, kde se ukrýt. Při úplňku. Jenže to nešlo a já si řekl, že minimálně zajít hluboko do lesa alespoň eliminuje šanci, že vlezu tam, kam bych neměl. I když tu stále to nebezpečí je," rozmluvil se celkem upřímně, s pohledem upřeným k baru. Brzy však pocítí, že se mu do hlavy tlačí další obrazy a slova, jimž se ještě pořádně nebyl schopen bránit. Občas to dokázal utlumit, stejně jako to občas uměl vyvolat. Teď to ale připlulo samo, a tak brzy zjistil něco o jeho pochybách, ale hlavně o tom, že skutečně není problém někomu domluvit i pěstmi. Aniž by to sám chtěl, ušklíbl se. "Samozřejmě," pronesl pak na jeho slova klidně. "Nejspíše to není nic příjemného a tomu moc dobře rozumím. Mám... podobný zážitek," pokračoval vcelku vlídně, neboť co se týkalo proměny, on se s žádným vlkodlakem nesetkal. Alespoň si to nepamatoval. Jen cizí slova, kletby. Kdo ví. Hostinec pak před jeho očima na malý moment zmizel, potemněl. Viděl cosi, snad chatku. Cizí ženu, jejíž tvář neznal. Pak se obrazy rozplynuly. Nejspíše si nebyl jist pořádně ani sám William. Jeremiah se pak dlouze nadechl a několikrát zamrkal. Svět kolem něj se trochu projasnil - byl zpátky v přítomnosti, což bylo dobré. Někdy měl až strach, co by mu tahle schopnost mohla ukázat. Stačilo, že mnohdy myslel na totéž, co dívky, kterým zaplatil,  aby si mohl trochu užít a vypustit. I to jej nutilo se naučit tuhle schopnost blokovat ve správný moment. Ještě to však neovládal tak dobře. "Kdo se zakousl do mě?" optal se trochu překvapeně, než pokrčil rameny. "Ne, pokud mě paměť nešálí, nejsem oběť někoho, jako jsem já," odvážil se nakonec promluvit. Rozhodně nechtěl Willovi říct o své schopnosti, ale pokud díky ní tušil, že před ním dřevorubec neskrývá nic velkého, rozhodl se, že přeci jen může promluvit. "Snažil jsem se k tomu něco najít, ale žádná z těch knih jistě nebyla psána někým, kdo by o tom něco věděl. Skutečně," dodal, než do sebe vyklopil zbytek piva. Teď by si vážně dal další kořalku.
"Angelica," pronesl zničehonic, přičemž na malý moment sklopil zrak. "Našel jsem ji před několika týdny za městem v lese. Dovedl jsem ji sem. Bylo to zvláštní, byla sama v lese, říkala různé nesmysly. Blouznila. Tehdy jsem ji před smrtí zachránil, ale asi... jen dočasně," zamumlal tlumeně a pokrčil rameny. Takže ublížil dalšímu člověku? Takové věci se nikdo nedozvídá rád. Na malý moment přivřel oči, než se opět upřeně zadíval na Williama. Jeho rýpnutí přešel s úšklebkem, kdy se zadíval na svou ruku. "Kdyby sis odhrnul rukáv, jistě bys měl na zápěstí totéž. Nemám pravdu?" otázal se ho a semkl rty. O schopnosti stále neříkal nic. Ani nemusel, mohla to být jen riskantně pronesená domněnka. Přesto však začínal cítit první známky únavy. A s tím na něj i alkohol působil o trochu víc, než normálně. Schopnosti si holt braly svou daň.

Nedala najevo svoje emoce,ale na jeho poznámku se zeptala: "Ty bys snad chtěl utéct." se zvednutym obočím. Vůbec netuší,kam by mohl utéct,nebo proč by vůbec chtěl. Naučila se nebrat ho tak vážně,ale pořád ji ty poznámky trošku uráží.
Přístaviště měla ze města vždycky úplně nejradši, je to místo,kde jsou sice ve dne lidé,ale v noci jich tam tolik není, navíc se tam dá sehnat hodně věcí a často jsou tam pohlední námořníci.
Obleče se, řekne Akuovi a vydají se na cestu. Není to zas tak daleko,ale pár kilometrů to bude. Netuší, o čem se s Akuou bavit,ale tak nějak to nechává náhodě, na co přijde řeč.

Pousmál se a podíval se na její reakci. „Možná, ale kam bych utíkal.“ Vydám se za ní v závěsu a koukám se po okolí. Co mě přijde hned na pohled je okolní šum. Lidé bohatí i chutí. Zloději i obchodníci si zde kupovali a vyváděli vše, co mohli. Dokonce jsem měl tušení, že na mě někdo mířil pistolí. Prodávalo se tu všechno od exotického zboží po obyčejné cihly.
Jeden oplzlej mladej hoch se přiblížil k Anne tak blízko, že Akua poznal jeho plán. Jakmile natahoval ruku směrem ke kapse, kde měla Anne schované mince, Akua prudkým pohybem drcl do hocha a ten v polekání se hned stáhnul. Jindy bych nechal kohokoliv dělat cokoliv. Ale zkrátka jsem nemohl jen tak ho nechat.
Poslední co zbývalo, bylo dávat pozor na okolní kupce, kteří nabízeli otroky. Jediný pohled, který mi nahnal krev všude do těla. Oddechnu a odlepím pohled. Nevěděl jsem o čem se bavit a tak jsem byl radši ticho.

U přístaviště je spousta lidí, všichni jsou veselý,ale je tu také spousta zlodějů a chudých lidí. Anne se u dvou dívek zastaví a nabídne jim chleba. Vděčně si ho vezmou a potom jdou s Akuou dál. Přiblíží se k lodi, je tu spousta mladých mužů,někteří i pohlední. Pár z nich se na Anne usměje a v jedné chvíli i zastaví,aby s nimi mohla flirtovat. Tohle je pro ni čistě pro zábavu,o žádného z nich nestojí,ale někdy ji prostě baví někoho si omotat kolem prstu.
Zastaví se u několika stánků a koupí ryby, nějaké mušle a další potraviny. Kapitán ji dokonce proto,ze je v městské radě dá láhev vína a pak jí políbí ruku. Když mají všechno z přístaviště rozhodne se Anne jít koupit šaty pro Hanu i pro sebe. Zkouší si zelené, žluté a červené a ukazuje je i Akuovi aby se ho zeptala na jeho názor. Tohle obchodníkovi přijde zvláštní,ale nic neřekne. Pak vybere světle modré šaty pro Hanu.

Procházíme se uličkou. Tentokráte si chmatáci dávají odstup. Jak začne Ann flirtovat, tak se cítím zvláštně. Na tu jednu začínám trochu žárlit a vrhám po všech zvláštní pohledy. Na tu druhou se snažím před ní dělat, jakože nic. Sakra vážně nevím, co se to se mnou v poslední době děje, ale čím dál víc mě to děsí. Také když vidím, jak ji kapitán líbá ruku, mám chuť to udělat i já. A to nejen ruku, ale celé její tělo od hlavy níž. Hrozné.
Když jsme v obchodě, konečně si můžu oddechnout. Ale pak se mi začne ukazovat v těch různorodých šatech a já se nepatrně začnu červenat, když ji vidím, přesto se zachovávám klidně a důstojně a odpovídám.„Zelené a modré vám sluší paní.“ Sleduji, jak vybere šaty pro tu druhou a pokroutím hlavou. Vážně v sobě něco měla. Něco, co mě přitahovao.

Když se vydají zpátky domů začne Anne přemýšlet o namornicich. Upřímně se jí jejich práce opravdu líbí. Užívají si života a cestují všude možně, to by taky chtěla. Anne byla v Anglii a z té přijela do Salemu,ale jinak nikdy moc necestovala. Zajímalo by ji,jak vypadají další místa na světě. Akua o tom asi ví víc,mohla by se ho zeptat. "Ty jsi procestoval svět, že?" zajímá se.
Jdou městem a už se pomalu blíží k Anine domu. Cesta je klidná a je docela zima, nikdo je neruší a Anne přemýšlí nad prací, kterou ještě musí udělat.

Trochu neochotně otevře oči a zamžourá. Venku je ještě tma. Možná by neměl usínat u své práce, asi byl včera příliš unavený na to, aby dopsal myšlenku, protože má brko ještě v ruce. Dokonce usnul i na svých vědeckých podkladech. Zajímavé... No nic, musí se zvednout a začít konečně něco dělat. Dlouho neviděl Brigitte... No, tak dva týdny... Ale chyběla mu, takže chtěl jít za ní. Odsune žili a vstane. Protáhne se a zamračí se. Dneska bude asi spát v posteli. Pohlédne na své oblečení. Vzal si na sebe čisté včera, takže usoudí, že je zbytečné se převlékat, i když ho dneska použil i jako pyžamo. Uklidí svůj výzkum do šuplíku a seběhne dolů po schodech, zase zatarasí dveře na půdu a zapálí světlo. Nejdříve se musí umýt a dát si něco k jídlu.
Mezitím byla noc zahnána prvními paprsky slunce. Victor si na sebe vezme teplý kabát, by cestou na farmu nenastydl, i když za tak krátkou dobu by to asi nestihl. Zhasne světlo, vyjde ze svého domu a zamíří pryč.
Dostane se svižným krokem až k farmě Arlingtonových. Předpkládá, že už budou všichni vzhůru, i když je ještě brzy. On sám vstává většinou za tmy, takže otec Brigitte by mohl být vzhůru. Zaklepe na dveře a zpoza nich se po chvíli ozvou těžké mužské kroky. Trochu ustoupí, aby nebyl hned u dveří při otevření. Vzhlédne na osobu, která mu otevřela. "Zdravím, pane Arlingtone. Je doma Brigitte?" Řekne přátelským tónem hlasu, ale neusměje se, ale na to si jistě otec Brigitte už zvykl. "Dobré ráno, Victore. Jen pojď dál." Doktor kývne na vyjádření díků a vejde dovnitř. "Dojdu pro ni, počkej tady." Edgar je jedním z mála lidí, kteří Victorovi tykají. Lépe řečeno jedním ze dvou - Brigitte a její otec. (Když nepčítá bratra Brigitte, když tu není) Williama taky nepočítá, protože ten je akorát hubián a jemu tykání nedovolil. Tyhle dva zná už dlouho a chodil sem, když ještě žila jeho i její matka a byl tu i otec. Čeká u dveří a přemýšlí, přitom zase jako obvykle poťukává prsty do své druhé ruky.

První vločky dnešního dne. První, krásné a tak pomíjivé, takový jim byl dán osud. Jejich závěj už stačila zahalit starý hrob, u něhož zrzavé děvče stálo, v ručkách žmoulaje čerstvě svázanou květinu. Allison Arlington - jen to stálo na hrobu spolu s rokem narození a úmrtí, nic víc. Žádná slova oslavující milovanou manželku a dobrou matku, žádný citát, kterým by se dal popsat ten krátký život plný drobného štěstí v podobě dvou dětí a manžela. Deset let, tolik hlásil letopočet vyrytý do kříže. Deset zim, které nedokázala mladá žena přečkat, neboť zápal plic jí schvátil dříve než mohla vidět své děti dospělé a snad i trochu šťastné. Ze rtů unikne tichý povzdech, dech se srazí ve vzduchu a vytvoří přízrak páry nesoucí se výše k oblakům. Mumlavá slova popisují celý předchozí měsíc děvčete přešlapujícího před pomníkem připomínajícím toho, koho její rodina ztratila. Drobné tělíčko se chvěje pod náporem zimy, ale nezdá se, že by se kvůli takové banalitě rozhodla vše zkrátit a utéct zpět do domu. Ne, tyto chvilky s matkou nedokáže ukrátit ani o maličkou chvíli. I kdyby venku bouřilo a nad hlavou se jí proháněli samotní jezdci apokalypsy, nic se nezmění. V tomto? Ano, v tomto je Brigitte vytrvalá a odhodlaná. Statečná stejně jako hloupá.
"Brigitte!" Houknutí hlubokého hlasu volajícím ji jménem, dívku přinutí k ohlédnutí se přes rameno za vysokým, mírně boubelatým farmářem, jehož vous už stihly protkat šediny stejně jako mráz. "Brigitte, máš návštěvu." Kukadla modrookého stvoření se rozzáří jako malému dítěti, z návštěv byla pokaždé nadšená. Kdo to jen mohl být? Victor? Elijah? William? Nebo některá z jejích přítelkyň? Možná Luna nebo Scarlett. "Už běžím, otče!" Zrzavé děvče hned nadšením vyhrkne, avšak jen co učiní krok, hned se otočí, aby čelila pohledu na matčin hrob. "Kéž byste tu byla, matko. Tolik se mi stýská. Tolik vám toho chci povědět. Tolik rad bych potřebovala..." Třeba jak se vypořádat s tím, že má slabost pro tři muže, mezi nimiž si neumí vybrat. Hloupá, naivní Brigitte. "Brigitte!" "Už jdu! Jen... Jenom se rozloučím, otče." Chápavého přikývnutí se jí dostane po něžně vysloveném přání, sám postarší farmář se vrátí zpět se zadumaným výrazem na tváři, aby ve dveřích ven poplácal Victora po rameni. Toho mohl, nebyl jako jiní mužští členové zdejší komunity v Salemu. "Dávej mi na ni pozor. Musím... do města." Slova pronesená hlubokým hlasem nemají moc s pravdou co společného - spíše než do města mířil farmář do lesa, aby zde nachytal do pastí nějakou zvěř a bylo co přes zimu jíst, neboť pole pokryl sníh a nebylo co pěstovat.
To už se ale do domu přiřítí drobná postava zrzavé dívky se zarudlými tvářemi od mrazu a rozpaků ve chvíli, kdy si sundá teplý plášť, který si šila před zimou na horší časy. Obyčejná halenka, modrá šněrovačka a nahnědlá sukně se tak vystaví Victorovým očím ve chvíli, kdy Brigitte dorazí do tepla domova a vzápětí se přiřítí k němu. "Victore!" Šup a už se mu houpá kolem krku jako malá cácorka, co si nedokáže pomoci v přítomnosti někoho, koho považuje za staršího bratra, ač jednoho má. Sice v New Yorku, ale stále se jedná o její vlastní krev. "Co tady děláš? Děje se něco? Je-... Je vše v pořádku?" Přeci jen zde byl před dvěma týdny a to není tak dlouhá doba. Mohlo se něco stát. "Posaď se, jsi jistě celý promrzlý. Udělám ti čaj. A-... koláč, bude to chtít koláč." A jak řekne, tak začne kolem něj tancovat při přípravě čaje.

Z přemýšlení ho vytrhnou opět mužské kroky, které si to štrádují k němu. Zvedne hlavu a jeho oči vyhledají obličej Brigittina otce. Poplácal ho po rameni a vyřkl slova, která Victor slýchával poměrně často a i kdyby mu to nebylo dáno jako úkol, tak by to vykonával. "Spolehněte se." Souhlasně přikývne a trochu ustoupí, aby mohl Edgar odejít. Zhluboka se nadechne se zase vydechne. Proč sem nechodí častěji? Cítí se tady dobře... Necítí se neustále sám. I když vastně není sám, má svou práci, svůj výzkum, ale poplácání ze strany pana Arlingtona ho potěšilo.
Udělá ještě pár kroků, aby nezavázel dveřím a než se stačí rozkoukat, tak se přiříti Brigitte jako nějaká sněhová bouře. Překvapeně zamrká a nestačí si ji ani prohlédnout a už se mu ten energický uzlíček věší okolo krku. Vyřkla jeho jméno a společně s objetím mu to vykouzlilo malý úsměv na tváři. "Brigitte." Obejme ji, sice trochu neohrabaně a hodně rozpačitě, ale snaha se cení, ne? Položí ji opět na zem a děvče ho začne zasypávat otázkami. Zmizí mu úsměv ze rtů a vystřídá ho jeho normální výraz. Zamyslí se a pak zakroutí hlavou. "Všechno je v pořádku, neboj." Uklidní ji a sklopí trochu zamyšlený pohled. Moc dobře ví, že jenom s touhle větou se dívka jistě nespokojí, ale... kdyžtak se ho znovu zeptá, pokud to bude chtít tolik vědět. Ještě se neposadí, protože ho baví sledovat její poletování. "Sem to není dlouhá cesta, ale děkuju." Nakonec se tedy posadí, čistě jen pro to, aby nepřekážel. Žádná žena jistě nemá ráda, když se jí muž motá v kuchyni. On sice žádnou osobní zkušenost nemá, ale vzpomněl si, jak matka vždycky otce vyháněla, protože se jí tam motal a ji to rozčilovalo. "Nějaké novinky?"