Město Salem

Při Jamesově poznámce o tom, že většinou nekouše se nervózně usměje. Nechápe, jak si někdo může myslet, že tohle někoho uklidní. Pak už jen poslouchala ne zrovna hezký popis hrobařovi práce. Její domněnka, že bude méně nervózní, když bude vědět co nejvíc, byla naprosto mylná. Už jen to, že o tom dokázal mluvit bez sebemenších potíží,jí v ničem nepomáhalo. Nevěděla, co by mu měla odpovídat a bála se, aby neřekla něco nevhodného. Ani na odpověď na její druhou otázku, taky nic moc nenašla, ale přeci jen se ptala ona a bylo by neslušné neodpovědět, když se sama ptala. I když Benjamin s Jamesem mluvil, měla by mu přeci jen také něco odvětit. Pak se, ale chytne slova dovádět, nechápala, co tím chtěl říci. "Dovádět? Promiňte, ale co tím přesně bylo míněno?" Řekla to trošku nabroušeně, sice nevěděla, jaký to mělo mít význam, ale ona si vzala k sobě ten, co by kazil její pověst. Jeho další promluva ji zaskočila ještě víc, začala uvažovat o tom, co si o ní a Benjaminovi chlapík vlastně myslí. "Sluší, nesluší. Takhle to není." Chtěla se bránit, tohle by jí v žádném případě nepomohlo, jen by se k její rodině doneslo, že byla s někým v lese a náramně jim to spolu slušelo... To by pro ni nebylo dobré. Ale zarazilo ji když zničeho nic začali řešit nějakou indiánku. Nechápala, jak k tomu došli, že by na chvíli nedávala pozor a uniklo ji něco podstatného. Ale tak nějak téma zmizelo tak rychle, jak se objevilo. Konečně si také všimla, že slunce už skoro zapadlo a začíná se stmívat. Teprve teď si uvědomila, že už je pryč z domu pěkně dlouho a začala trošku panikařit ani ne tak navenek, ale v hlavě měla úplnou spoušť. "Moc mě těšilo pane Jamesi, ale my, tedy respektive já, už budu muset jít." Rychle se otočila na Benjamina a vytřeštila na něj oči. Měla strach. Co když ji už hledají? Co když, až přijedou do stáje, chytí je a něco mu provedou? "Benjamine musíme jít rychle. Stmívá se, to není dobré, vůbec to není dobré." Mluvila potichu tak, aby to slyšel jenom on a začal se jí tenčit a zrychlovat dech. Nemohla skoro vůbec dýchat, tohle se jí přeci nemůže dít. Začínala být hysterická a měla nepříjemný pocit, že tohle ještě špatně skončí.

Začne si pomalu, ale jistě uvědomovat že nejspíše zaclání a akorát Benjovi kazí večer. Proto se rozhodne, že raději půjde. Beztak se Jasmine jeho přítomnost očividně příliš nezamlouvá. Nechápe příliš moc, nejspíše se takové nóbl dámě jen nezamlouvá prostý hrobař v ušmudlaných hadrech a nebo že by... Nenápadně přivoní ke svému oblečení. Možná jí je proti srsti být ve společnosti s někým kdo má trochu špinavé a popravdě i trochu zapáchající oblečení. Musí si zapamatovat, že si je zítra musí vyprat v potoku, ale až po práci. Jinak si je zase zašpiní. "Ale nic to já tak plácám. No nic nebudu vás tu už otravovat. Pádím do krámu než mi tam zavřou. Takže na viděnou. "Usměje se na ní a pak se otočí vyrazí do obchodu, aby doplnil svoje soukromé zásobu whiskey. V krámě mimo jiné koupí ještě pár potravin. Při zpáteční cestě whiskey rovnou ochutná a jakmile dojde domů odloží všechno nakoupené zboží do kouta a pak si jde lehnout, aby byl schopen ráno vstát do práce.

Zasměje se. "Někdy přijdu na pokec, co vy na to, Jamesi?" Navrhne přátelsky, ten chlap je divný a on takové lidí má rád. Fascinují ho. Pokud ho nebude moci navštívit, tak jistě před něj zase seskočí ze stromu. To je dobrý plán. Jasmine do něj začne hučet, že se stmívá a že ona už musí být doma. Trochu překvapeně zamrká. Vzhlédne k obloze. "Máš pravdu, únos se nám trošku protáhl." Pohladí klisničku po čumáku a podívá se na hrobníka. "Tak se opatrujte." Klukovsky se usměje a přejde k Jasmine. Protáhne se a trochu zasyčí. Je to otravné. "Hop." Vezme ji do náruče a zase vysadí na hřbet klisny. Jedním mohutným skokem vyskočí za ni. Jede na opačnou stranu, když se ujistí že jsou v dobré vzdálenosti od klády, obrátí vranou klisnu a pobídne ji do cvalu. Přikrčí se a pobídne ji ke skoku, pevně zároveň drží Jasmine. Tentokrát se vyhnuli jakékoli nepříjemnosti. Neohlíží se za sebe a pobídne koně do trysku. Pevně drží jednou rukou Jasmine, aby nespadla a něco se jí nestalo. Škrábanec na jeho tváři mezitím zmizel. Tiskne stehny koňské tělo, aby držel rovnováhu.
Zanedlouho spatří střechu stáje. Zpomalí koně a teď jedou klusem. Vrata jsou naštěstí stále pootvřená. Krokem tam vjedou a Benjamin zastaví před boxem té klisny. Zatím tu nikoho necítí, ale to se může kdykoli změnit, ale snad budou mít štěstí. Seskočí z koňského hřbetu a sundá Jasmine. "Tak jak se ti výlet líbil?" Zeptá se zvědavě a hladí koně po čumáku.

Škyt! V drobném tělíčku hrkne nárazem zvuku, který hrdlo ze sebe vyloudí. Drobná dívčí ručka sevře ještě o něco silněji kolem kovového pohárku, jehož železitou chuť cítí na rtech spolu s pálením tolik typickým pro levný chlast. Víc si snad ani nemohla dovolit. Nějakou whisky? Kdeže. Jen levná pálenka, jejíž pach bude Brigitte doprovázet po několik dní i po důkladném umytí a vyprání všeho oblečení. Stačily vzpomínky - bolestivé, plné touhy se zpít do němoty, zastavit čas nebo ho rovnou vrátit. Kéž by šlo přetočit ručičky časomíry a ocitnout se zpátky u předešlého dne, kdy tak nemístně vyhodila svého dobrého přítele ven na ulici jako by se jednalo o práchnivějícího psa, obyčejného pobudu, co se zatoulal k jejímu prahu.
Proplakanou noc dnes přišla zapít, aniž by o tom kdokoliv věděl. Topící se ve stínech kouta, kapucu pláště stáhnutou hluboko do čela, aby nikdo nemohl zahlédnout rezavé vlny, tolik charakteristické pro jednu farmářovu dceru, kterou zná snad celý Salem. Jak snadné by bylo využít jejího neštěstí proti ní? Jak snadné by bylo obrátit do ní další a další pohár, zneužít té důvěřivosti v modrých kukadlech a rozbít tak dětské představy plné naivity a touze po štěstí? Snadné, příliš snadné, že i sama Brigitte se musela napomínat a připomínat si, jak hloupé by bylo jít za Williamem, u něhož cítila prapodivný pocit bezpečí. Nebo jít za Elijahem? Ne, Williama znala déle. Normálně by její kroky směřovaly k Victorovi, ovšem ne dnes. Ne teď. Ne v tuto chvíli, kdy raději do sebe obrátí těch pár kapek, které sklouzly ke dnu, nechávaje si dolít pohár pouze do půlky.

Benjamin ji vysadit na koně a jeli. Moc mu asi nepomáhála, nešlo jí se soustředit na to, aby se udržela na koni. Porád přemýšlela nad tím, že je určitě někdo chytí, až dojedou do stájí a že už jí nikdy nedovolí vyjít z domu. Také přemítala nad tím, jestli se její chování nějak nedotklo Jamese. Ani se neomluvila za to, jak na něj vyštěkla, snad si to nevyložil zas tak zle. Prostě jen znervózněla při myšlence, že by se něco takového doneslo k jejímu otci. To by nebylo ani v nejmenším dobré.
Jedou rychle a zanedlouho už byla vidět i stáj. Sevřel se jí žaludek. Doufala, že uvnitř nikdo nebude a naštěstí se vážně zdálo, že tam nikde nikdo není. Ulevilo se jí. Zastavili před Jasmininým boxem a ona nevěděla, jak sleze dolů, při minulém slézání to šlo rychle. Benjamin jí naštěstí slézt pomohl, takže stála bezpečně na zemi bez toho, aby si něco uděla při svém pokusu o bezbolestný seskok. Trochu se styděla, zatímco on schytal úplně všechno, na ni se dávalo pozor a zacházelo se s ní opatrně jak s porcelánovou panenkou. "Výlet byl úžasný a mockrát ti za něj děkuji." Za dnešek mu byla neskonale vděčná a prostě by to ani nemohla být ona, kdyby mu nepoděkovala. Byla ale pořád nezvózní, tak trošku zařertovala. "Ale myslím, že bude lepší, když na něj nikdo nepřijde a já nedostanu domácí vězení do konce svého života." I tak to ale myslela upřímně, i když by to za to možná stálo. "Co teď bedeš dělat ty?" O sobě věděla, že se bude muset odebrat domů, ale chtěla vědět, co s ním bude.

Pousměje se a pokusí se si stoupnout jako někdo, pro koho to byla maličkost, takže se rukou opře o stěnu boxu, překříží jednu nohu přes druhou. "To nic nebylo, víš co... Denně unáším dívky na projížďky na koních." Zažertuje a klukovsky se zasměje.Přikývne a pohladí ještě klisničku po čumáku. "Ještě chci tu adresu, bez ní neodejdu." Vyplázne na ni jazyk. Přece jí řekl, že ji unese i z domu a to někdy plánuje udělat. "Jo, to bude asi nejlepší. Hlavně se postarej pořádně o Jasmine. Pomohl bych, ale asi bys těžko vysvětlila, že je tady s tebou nějaký trhan." Že vypadá v tomhle oblečení jako trhan mu říkala matka, takže si to slovo dobře pamatuje.
Zamyslí se nad její otázkou. "Já se asi půjdu proběhnout a potom pořádně zahřát, protože dost přituhuje." Přitáhne si svůj ošuntělý kabát blíže k tělu a trochu se zatřese. "No nic, tak já půjdu. Pokud bys měla problémy, prostě to na mě sveď, ahoj!" Rozloučí se a rozběhne se domů.

Bylo snadné vypustit zvuk veselí kolem sebe. Ignorovat všehen ten hluk, ty bujaré hlasy dovolávající se přitomnosti žen, nad čímž by dívka rudla až za ušima. Jindy? Jindy ano, ale dnes se zdálo, že nic podobného nevnímá. Víc pozornosti přitahuje pohárek, s jehož okrajem si pohrává, bříškem ukazováčku obkresluje pravidelný, ač mírně potlučený okraj skoro až v hypnotickém gestu. Hlava nakloněná na stranu, tvář podepřená druhou rukou nezatíženou pokusem opakovat geometrický tvar, skoro by se mohlo zdát, že usíná. Stačilo by jen zavřít oči, naposledy se nadechnout a tíha alkoholu by dívku stáhla do hlubin, z nichž někdy nebývá návratu. Co na tom, že je ještě moc mladá. Co na tom, že má celý život před sebou. To alkohol nezajímá.
Vrznutí židle. Cuknutí následuje po zvuku, co se příliš ostře zařeže do slabin sluchu a modrooká holčina pozvedne pohled k ženě před sebou. Či spíše k jejímu dekoltu, výš momentálně nedohlédne - snad se o to ani nesnaží. Vyzývavost odhalené kůže i hloubka výstřihu nutí Brigitte pochybovat o svém vlastním zevnějšku - tak upejpavém, staromódním, dalo by se dokonce říci že staropanenském. Žádné odhalené vyvýšeniny ňader, žádný šat upravený tak, aby odhaloval labutí šíji. Spíš aby vše zakryl. Dokonce i dlouhé zrzavé vlasy skrývala pod čepcem v obavě, že by jí kněz mohl napadnout za prostovlasost. "Zvadnu?" Doplní slůvko, které bylo napůl vysloveno, napůl ztracené kdesi v prázdnotě mezi ní a ženou naproti. Konečně se tvář pozvedne natolik, aby mohla pohlédnout do obličeje té, co si uzurpovala místo naproti, avšak úsudek i pohled zamlžený alkoholem nepomáhá v rozeznávání jednotlivých rysů. Dokázala by zodpovědět pouze dotaz, že je to pěkná žena. Barvu očí? Hnědá. Možná. Stejně jako barva vlasů ale víc by nedoplnila ani za mák. "Možná je mi souzeno skončit samotná... A zvad-škyt!-nout." Modrá kukadla klesnou zpět k doplněnému poháru, z něhož kapku upije. Pálenka do ní neproudila takovými dávkami, jak by se dalo čekat, nebyla muž ani piják a tento podivný nápoj třímala v rukách poprvé. Taky, že se to na ní pěkně podepsalo.
"Myslíte?" I s dávkou alkoholu kolujícího krví dokázala přinutit buňky k vykání a důstojné společenské interakci, ačkoliv by jí bylo lépe s hlavou položenou na dřevěné desce stolu. "Je... Je tak těžké být... Vzorná... A-a-a... Nechodit za... za muži... Líbí-... Líbí se mi ale nemůžu... Nic. Bojím se..." Pohled klesne k pohárku, prsty si pohrávají s chladným kovem. "Nevím, co mám dě-dělat... Líbí se mi... tři... Tři muži... Ale... A-ale nejsem... Odvá... Odvá... žná... Co mám... Co mám dělat?"

Potáhne si šátek více k hrudi, aby jím zakryla svůj dekolt, což... se vskutku nepovede, jelikož je už tak z poloprůsvitné látky. To je však dost možná jen a jen účel - chtít být zahalená, určitě by si nevzala šaty, které odkrývají to, co by mělo být zakryté a jistě by nenosila šátek, který oděv příliš nedoplňuje tak, jak se od takového kusu látky čeká. Hlavu nechá spadnout na pravou stranu, čímž se jí do výhledu dostane několik pramínků kaštanových vlasů. Nechá je tam, vždyť o nic nejde. Povšimne si, že oči zrzky nejdou výš, než tam, kam jí běžně zírají muži při rádoby konverzaci na úrovni, ale myšlenky, které tuší uvnitř dívčiny hlavy nejsou takové, jaké bývají u zákazníků. Roztáhne koutky do úsměvu, který i když by mohl působit hřejivě, stále postrádá jiskru povyšující jej na jiný, než monotónní. Pokusí se jí dvěma prsty přizvednout bradu tak, aby s ní navázala oční kontakt. "Kdybys nebyla ty, moc ráda bych ti dala facku." Povzdechne si melancholicky, načež prsty opět stáhne. Šenkýřka mezitím donese levnou pálenku, kterou se nalívá Brigitte. Na moment se očima setká se šenkýřkou. Vrátí jí stejně zhnusený pohled. Kdo jiný, než sama šenkýřka může za to, že místo ní nechává její manžel oči na Rose? Obejme prsty svou pálenku, která ihned zchladne o několik stupňů. Sklenka se dokonce i lehce zamlží.
"Nemáš chodit za muži, Pomněnko." Začne, no než svět obohatí svými dalšími slovy, upije část ze sklenky. "Oni mají chodit za tebou." Odloží sklenku a složí ruce na stole, aby se mohla opřít. "Musíš se podívat do zrcadla a přijít na to, že vizáž starý panny ti odvahu nedodá." Zadumaně přidrží spodní ret mezi zuby. Během toho sjíždí zrzku hodnotivýma očima. "Vykašli se na všechny tři a zaměř se na sebe. Co na sobě miluješ? Proč by se jeden z nich měl obtěžovat chodit za tebou a milovat tě, když se nemiluješ sama?"

"Mhmm?" Podivně huhlavá odpověď vyjde ze rtů maličko se bránících pozvednutím brady, aby oči hleděly někam jinam než na oblast hrudního koše mnohem bujnějšího než byl ten její vlastní. Alkohol dokázal zamávat i se silnější osobností a Brigitte se mohla zařadit mezi šňůru slabých, co je smete první pohár. O druhém nemluvě, ten právě nyní načínala. "A-ale já... Za nimi tolik... Ne-necho... Nechodím... Vla-vlastně vůbec." Alespoň ne tak, jak by to mělo vyznít. Za Williamem zajde tehdy, když její otec nemůže a je nutno doplnit dřevo, aby měli jak přežít zimu. Za Elijahem zašla naposled tenkrát, když si Hannah u nich nechala drobný náramek z korálků a Brigitte jí ho přišla vrátit. A za Victorem... Ne, to Victor přišel za ní, to se nepočítá. "A-ale ja-škyt!-jak?" Netušila. Nikdo jí na tohle nedokázal poskytnout odpověď. A zrovna nyní se má bavit o mužích se ženou, která si za společné noci nechává platit.
"Poraď mi, prosím." Drobná packa se natáhne, aby minula ruku Rose o dobrých pár čísel, chmatajíc po prázdnu na stole. Čelo se nakrčí v zamračení, modré oči se snaží najít správnou cestu k tomu, co jí uniká, aniž by se žena před ní jakkoliv hnula. "J-já... Nevím... Asi... Vlasy? A-ale nemůžu chodit prostovlasá, to se nedělá." Ne, dokud nebude vdaná. Pak si nemusí závoj rusých vlasů skrývat pod čepcem a může se chlubit jejich barvou na všechny světové strany. "Už mám věk... Na to... Na vdavky... A-ale nikdo mě nechce. Protože... A-asi proto, že se červe-... čer-... venám. Nebo pro-proto že jsem pla-plachá. Co mám dě-dě-škyt!-dělat, Ro-rouz..." Kdo ví jak si vybavila její jméno. Snad proto, že byla u mužů velmi oblíbenou a chválenou za poskytování rozkoše. "Na-nauč mě... být... že-ženou... Prosíííííím."

"Vážně?" Pohárek přestal býti užitečným, dávno zůstal zapomenut kdesi v prachu a vzpomínkách, které časem vyblednou. Pozorost se celou svou silou upírala do hnědých očí sebejisté laně, žádného plachého stvoření, hltaje jedno slovo za druhým jako by se jednalo o kázání v kostele. Hlavinka podepřená, veškerá ospalost zčista jasna zmizí - nebo alespoň mírně ustoupí do pozadí a není tak okatá jako předtím. Jak to může být tak snadné, když Brigitte se něco podobného nedokáže naučit? Chyba - spíše se tomu nikdy netoužila přiučit a raději byla za vzornou dceru s dobrými vyhlídkami na svatbu díky své počestnosti a neposkvrněné duši. A též tělu, jehož se žádný muž ještě nestačil dotknout tak, jak to mají v oblibě. "Na-nauč mě to, pro-prosím, Rose." Byla jako dítě lapené na světlušku, hravé světýlko, co jí uniká před nataženými prsty. Tolik si přála zapůsobit na muže, setřást nejistotu pokaždé, když se v jejich blízkosti vyskytla a červenala se, až se hory zelenaly navzdory chladnému počasí.
Prstíky chtivě zaplují ke kučerám, avšak látka kapuce dostatečně brání v tom, aby se jich vůbec dotkla. A když už? Pak pouze pomyslným gestem. "Ale jak? Nosím čepec, pod tím nemohu mít vlasy nezkrotné. Už někdy porušuji pravidla, když si je nesmotám do uzlu a nechám je rozpuštěné, ale víc se přeci nesmí." Bála se, hrozila se porušit pravidla, jímž se odmala nechávala řídit. Pohled modrých očí klesne společně s gestem, jímž Rose chytře upozorňuje na své přednosti. Takové, o jakých Brigitte může pouze snít. Snad to bylo mladým věkem, snad faktem, že oproti této zkušené ženě působila zrzka útlejším, mnohem drobnějším dojmem, celá skoro jako rozbitná panenka, ač za práci uměla vzít jako každá správná holka v jejím postavení. Nikdy se o ní ale nedalo říci, že by působila dojmem holky krev a mlíko, na druhou stranu? Podvyživená není, nějaké křivky se u ní najdou, ač drobnější, stále však v dobrém poměru vůči celé postavě. Sama sjede drobnou ručkou k hrudníku, vnímaje hrubost teplého pláště i šaty pod ním zapnuté až ke krku - dostatečně rozdílné od bujného dekoltu drahé společnice. Tváře zrudnou, pohled je sklopen ke stolu, do jehož dřeva se pokouší očima propálit díru studu. "Ale tohle já nemůžu. Nemám na co upozornit, nosím... Nosím šaty zapnuté až ke krku." Na důkaz zlehka rozepne knoflíčky držící plášť přes hrudník, aby Rose ukázala obyčejné, velmi prosté šaty vhodné pro puritánskou dívku. O čepci ani nemluvě. "A nemám ani takové vnady, abych jimi potěšila oči muže." Tušila, po jakých dívkách a ženách se William ohlíží - vždyť ho nejednou spatřila ve společnosti bohatě obdařené šenkýřky nebo nevěstky. A dívky, které si o něm povídaly? Žádná se nepodobala Brigittině postavě ani povaze. Victor? Toho víc zajímali pacienti nebo mrtví než živí. Na Brigitte takto nepohlížel, i když se hlásil k žárlivosti. A Elijah? Netušila.
"Já nevím. Není to bezbožné se takto ukazovat mužům? Neměli by chtít čistou dívku, která rozumí domácnosti?" To jí vždy bylo vtloukáno do hlavy neúprosným způsobem. Držela se toho - do teď. Zmateně mrká na smějící se Rose než pochopí, co tím myslela. V tu ránu zrudne, i uši jí hoří, nejen tvářičky. "Ta-tak jsem to nemyslela. A-ale... Nechci být neznalá. Vím, že je to mužova práce ale... Matka mě neměla čas připravit na tyto věci a já netuším, kde posbírat informace. Kde se... něčemu přiučit." Pro otce bylo už tak těžké vysvětlit dívce její měsíční cyklus a raději to nechal na staré kořenářce, co už dávno odešla k pánu bohu. "Jaké to je, když... Když tě muž líbá. Myslím tím... Opravdu líbá. A-a-a dotýká se tě?"

Když vidí Benjamina, jak se opírá o Jasminin box a pronáší, jaká to pro něj je hračka a každodenní záležitost, probudí to u ní její snad nejúpřímnější úsměv. Skoro zapomene i na to, jak byla ještě před chvílí nervózní. "A já si celou dobu myslela, že jsem jediná." Pokroutí trochu hlavou a dělá, že se jí hluboce dotklo, že jenom další v řadě, ale nevydrželo jí to, protože tak nějak věděla, že se vytahuje. Také jí v udržení vážné tváře bránila i jeho otázka na její adresu. Prvně mu chtěla povědět, ať hledá ten největší a nejnazdobenější dům v Salemu, ale to by bylo značně přehnané tvrzení, tak mu ji prostě řekla. "Nemusiš mít strach. My si poradíme." Tedy doufala, že si poradí. Vlastně moc nevěděla, jak se dobře postarat o koně a ani kde tady co mají. Ale ona si poradí.
Moc se jí nechtělo věřit, že ještě se chce jít proběhnout, už byla celkem zima a taky přeci dost bolestivě spadl z koně a určitě si něco udělal, ať už si to chtěl přiznat nebo ne. Bylo to ale jeho rozhodnutí, takže se mu to nesnažila vymluvit, stejně by to určitě skončilo nezdarem. "To by my moc nepomohlo." Už jen pomyšlení na to, že by svůj pozdní příchod a nepovolený výlet odůvodnila tím, že byla ním, byla takřka nereálná. Pak se jenom rychle rouzloučí a rozběhne se pryč. "Měj se Benjamine."
Potom se věnovala jen a jen Jasmine, tedy spíš tomu, že hledala něco, co by jí mohla dát. Pak ale v uslyšela hlasy, byli to nějací dva muži a jeden jí nápadně připamýnal hlas jejího bratra. Snažila se udržet si chladnou hlavu a potichu se vytratila. Cestou domů se ani nezastavila. Když se tiše vplížila dovnitř, vypadalo to, že tam nikdo není, ale její matka na ni už čekala. Poprvé v životě zažila, že na ni křičela. Nebylo to tak hrozné, ale slíbila jí, že už jí nenechá vyjít ani na krok z domu samotnou.

Nastalo jedno z nejhorších období, jaké vůbec mohlo existovat - zima. Odporná a proradná, s tenkými prstíky, které se dostaly kamkoliv a koho se dotkly, toho proměnily v ledové sochy, anebo bolestmi zkroucené loutky, které se jen dávily a svýma očima prosily o odpuštění. Gery tohle období nenáviděl ze všech nejvíc. Byl zesláblý, tak tenký a průsvitný, jako živoucí mrtvola. Neměl sílu na užití schopností, a tak zůstával v nepozměněné podobě a snažil se dělat vše proto, aby přežil. Jeho duše však byla pokroucena všemi těmi obrazy - viděl každou oběť dnešní zimy ještě dřív, než se jí smrtka zakousla do prdele. Kdykoliv si nedal pozor, nahlížel do mrtvolných očí a ledový dotyk cítil skoro až ve svém srdci. Kdyby měl co, možná by i zvracel, ale i na to byl příliš slabý a malátný. Zrovna včera viděl další z obětí, jeho sestru, která zemřela na horečku a dneska už jí vynášeli hezky nohama napřed. Přitom očima slídil po své rodině a přemýšlel, kdo další zemře. Možná rovnou on sám. Proto se sebral a šel. Padající vločky mu neudělaly zrovna radost, protože padaly na holou pokožku. Mráz se mu zakusoval do rozpraskaného rtu a i od nohou se k němu dostávala zima, protože na sobě neměl žádné pohorky. Naštěstí však byl stále ve městě, kde se to ještě jakž takž udržovalo. "Prosím, nemáte nějaké peníze nebo jídlo?" otázal se několika kolemjdoucích, ale ti jej spíše ignorovali. Získal jen jedinou minci... nebylo to mnoho, ale... Jednouz  bližších uliček proklouzl k hostinci a přitom se snažil porozhlédnout kolem, jestli nenajde nějaký zbytek jídla. Do oka mu však padl alkoholem posilněný mešťák. Ten jistě nebude bez peněz, leda že by je už všechny prochlastal, sviňák jeden! Pomalu proklouzl až k němu, načež si odkašlal a zahleděl se na něj. "Echm, pane? Asi vám něco upadlo, hmh," zamručel a kýženým směrem i poukázal. Ten chlápek se začal s nadávkami rozhlížet, div neupadl. Jeden rychlý krok, ruka natažená, a pak se mladík zmocnil váčku, ve kterém už sice moc nezbylo, ale pořád to mohlo stačit. Gery se pak dal na úprk. Znovu. Jako vždy. Věděl, že bude vyčerpanější více, než obvykle, ale pokud bude mít prachy, možná se konečně nají a třeba zase těch pár dnů zvládne. Třeba ještě štípne něco u tržiště. S prudkým smýknutím zmizel v další uličce, kde zaplul do jakéhosi podloubíčka. Přitom se rozhlížel a opatrně nakukoval do měšce. "Blbče, dybys všecko neprochlastal," zamumlal si pod zatím chybějící vousy a odkašlal si.