Město Salem

Další zimní den. Další zimní den poznamenaný úplňkem, kolem kterého se vždy objevilo plno povídaček, že mrtví vylezou ze svých hrobů, a že někteří ztratí svou lidskou podobu a budou se celičkou noc prohánět někde tam venku. Gery podobným věcem moc nevěřil, protože nevěřil tomu, že by bylo možných více věcí, než ty, které sám dovedl. On a Angel. Zvláštní dívka, kterou potkal před několika dny, a která mu trochu zamotala hlavu. Den poté byl značně rozladěný a na mysl mu často přicházely jednotlivé úryvky z předešlého dne. Pak mu naštěstí hlava trochu vychladla a on se vrátil zpátky ke svému životu. Dívka z vyšší vrstvy by se jistě už nevrátila. Neměla by proč. Byli tak odlišní, že se to nedalo jen tak snadno přejít. Dlouho se tím netrápil. Ani nemohl. Pár dní plynulo bez problémů, alespoň bez nějakých větších problémů, než se opět objevily vize. Viděl naprosto jistě záplavu zlatých vlasů, a pak prazvláštního chlápka, který byl s ní a mluvil s ní. Vize končila tím, že ji napadl a ona upadla do bezvědomí. Pak už viděl jen pár záblesků - krev. Probudil se velice brzy, celý roztřesený. Věděl moc dobře, komu ty vlasy patřily, a kdo měl podle té vize trpět. Netušil však, co to mělo být, a kdy se to mělo stát. Jen to viděl a nemohl dělat vůbec nic. Hledal ji, hledal ji všude, ale bylo to těžké. Věděl dobře, kde se nachází dům soudce, ale cožpak mohl jen tak přijít? Těžko, velice těžko. Ochomýtal se kolem, snažil se nabrat odlišné podoby, ale hadry by jej tak či tak stejně vždycky usvědčily. Zrovna procházel menší ulicí, když se opět usilovně soustředil na změnu podoby. Bledá tvář se náhle protáhla, zvětšil se nos, vlasy mu trochu poporostly a ztratily svou barvu. Na tvářích mu vyrašily vousy, o něco tmavší než vlasy - nejspíše se mu tedy nepodařilo zachovat stejnou barvu. S několika nádechy zamrkal a porozhlédl se. Neměl se kam podívat, ale tak nějak doufal, že teď vypadal o dost jinak. Poté se obrátil na patě a vyrazil zpátky k domu soudce. Přemýšlel, jak by se mohl dostat dovnitř. Možná by měl počkat, až se setmí? Možná by měl někomu ukrást šaty? Netušil, jen cítil lehkou únavu z proměny, ale změněná tvář se mu dařila držet dál. Se semknutými rty vyrazil kolem domu, ve snaze zjistit nějakou tajnou cestu, skrz kterou by se mohl protáhnout. Vlastně netušil, proč riskuje žalář. Ale zároveň se tak nějak bál, že by se mohlo něco stát a on tomu chtěl zabránit.

Byla z toho incidentu rozteřsená natolik, že usnula Scarlett v posteli a ta ji pak musela doprovázet domů, protože ona se sama bála jít. Její bráška se samozřejmě nemohl nic dozvědět, protože by se určitě na ni zlobil, že se toulala sama takhle v noci. Určitě by o ni potom měl strach a to ona rozhodně nechtěla. Ve sněhově bílé noční košili leží zachumlaná pod dekou. Je schoulená do klubíčka a oči má doširoka otevřené. Nemohla celou noc usnout a nevycházela z pokoje častěji, než bylo nutné. Služebná jí jídlo nosila až nahoru, ale ani se ho nedotkla, pouze ho schovala do skříně - třeba ho bude moct přinést Gerymu, i když by možná nebyl moc rád, ale toho jídla je škoda. Kdyby něco snědla, jistě by se to v jejím žaludku dlouho neudrželo. Na posteli se posadí a vyhrne rukáv, který zakrývá její předloktí. Je s mateřskou pečlivostí ovázané obvazem. Angel se stále třesou ruce a tak nějak jí dojde, že nebude moci věřit jen tak někomu. I kdyby to moc chtěla, tak jí to strach už nejspíše nedovolí. Teplota v jejím pokoji se pohybuje kolem nějakých pětadvaceti stupňů. To bude určitě jejím rozrušením a snahou vypořádat se s těmi všemi negativními pocity. Chtěla jít za Gerym, ale ... Má strach. Sám jí říkal, že tam nemá chodit sama, protože je to nebezpečné. Shrne rukáv zpátky a prohlédne si své dlaně. Jsou od pádu odřené a bolí ji i loket zraněné ruky. Sama neví proč, ale přisuzuje to pádu. Kdyby věděla, že jí ten chlap nechtěně přiklekl ruku, tak by to asi nesla hůře. Hlava jjí naštěstí netřeští tolik jako předtím, ale stále se cítí nejistá a čas od času se jí zatočí hlava. Pocity fyzické bolesti jsou pro ni hodně nové a dost nepříjemné... Nečekaně. Na rukou má pár modřin a jedna by se dala najít i pod hranou čelisti. Ten pád ji hodně potloukl, ale mohla dopadnout i hůře. Je ráda, že žije.
Spustí bledé nožky z okraje postele a zvedne se. Začíná tu být k nevydržení, takže přejde k oknu, které otevře a ledový vítr ihned prozkoum útroby jejího pokoje a zároveň sem vnese pár vloček. Angel vyhlédne z okna. Naštěstí nemá výhled na ulice, kde se prochází lidé, ale na opačnou stranu, kde je jakýsi malý parčík, který je mnoha lidmi opomínán a krom malých dětí v létě tu něviděla nikoho velmi dlouhou dobu. Je to možná tím, že se do něj dostává jednou trochu zapadlou uličkou a moc lidí o ní neví.
Když byla malá, tak se mohla vždycky snadno ze svého pokoje vytratit oknem, protože je tam poměrně široká okenní římsa a kus pod ní dřevěná bouda, ve které se nachází nějaké potřebné nářadí. Vyhlíží z pokoje, ale potom pevně zavře oči a přidrží se okenního rámu, protože se jí zamotá hlava. Tohle je jistě boží trest za to, že zabila svého tatínka. Otočí se od okna, které nechá otevřené a přeje k posteli. Klekne si k ní a sepne ruce. I když je čelem přímo k oknu, tak se do něj nedívá. Zavře oči a sklopí hlavu, aby se mohla pomodlit.

Za ty roky v Anglii viděl spoustu věcí, běžných i těch o něco méně. Zvláště poté, co se přihlásil do služby po boku otce, tehdy poznal za poměrně krátké období mnohé temné stránky lidí, o kterých se může ostatním snít jen v těch nejčernější nočních můrách. Díky nabraným zkušenostem a věcem, jehož oči viděly, měl Theodor dojem, že ho jen tak něco nezaskočí. Takovou skutečnost mu zvládla rusovlasá Sára vysmeknout z pod nohou neočekávaně a děsivě snadno pomocí jednoduché demonstrace.
Jeho mysl se stále iracionálně brání tomu, čemu byl před chvíli svědkem. Strach ho drží stále ve své moci, znemožňujíc mu jeho obvyklou výřečnost. Slyší však její slova a tón, jakými je podává, mu zní upřímně. Pravdivě. Přijat je jako takový je ovšem mnohem složitější, přestože se jí snaží věřit. Chce jí moc věřit, že není taková, jak čarodějnice místní líčí. "Sáro, uhm..já ti chci věřit." Vysouká ze sebe s mírně nakrčeným obočím. Nepochybuje nad svými slovy. Něco na téhle mladé ženě ho nutí se jí snažit porozumět, nenechat se ovlivnit zavedenými předsudky. Ostatně on sám nikdy nevěřil na podobné věci, takže si předsudky jako takové neměl šanci vytvořit. "Myslel jsem si, že vás vidí všechny stejně. Hážou do jednoho pytle." Dává velký důraz na to, aby rozeznala, že on se mezi ně nepočítá. Jak by také mohl, když je bezvěrec a skeptik vůči nadpřirozenu. Nepřísluší mu podobné síly hodnotit, protože v jeho očích až doposud zkrátka neměly uplatnění.
"Ne! Samozřejmě, že ne." Panika se mu zrcadlí v očích, když si uvědomí, jak si mohla jeho slova vyložit. Aby si myslela, že jí přeje cokoliv špatného, je to poslední, po čem touží. Jediný pohled na její osobu v něm přeci vyvolává pravý opak. Její stav. Celý její požehnaný stav jej teď dráždí otázkami o to víc. "Proto jsi sama..?" Nenalézá ta správná slova, a tak k ní mlčky pokyne rukou. Jak se vlastně diplomaticky zeptat ženy, jestli je sama v očekávání kvůli tomu, že je čarodějka? V duchu má chuť se plácnout do čela.
"Po pravdě, nevím, co si mám myslet." Opatrně, skoro jako kdyby se snažil tiše přiblížit k divokému zvířeti, přistoupí na vzdálenost paže a obdobným způsobem natáhne ruku k jejímu rameni."Nedala si mi ale jediný důvod se bát čehokoliv z tvé strany." Zkusmo povytáhne jeden koutek do lenivého úsměvu, vpíjejíc se pohledem do jejích bázlivých očí. Neměl by to být spíš on, co se má nyní bát? "Možná až na strach, že mi tu někde sklouzneš k zemi."
Do tváře se mu vplíží zklamání. Neměl by být, ale její slova jsou náhle příliš střízlivá; odhánějí ho, byť by teď měl už dávno sám utíkat. On ale nechce. Touží se dozvědět víc o Sáře a jejím životě; poslechnout si, co má na srdci, co ji trápí, co ji těší. Ostatně mluví poprvé otevřeně s čarodějkou, karty upřímně vyložené na stole. Může se jen domnívat, kolik odvahy ji to stálo, aby před ním odhalila svou pravou tvář.
"Pochopím, jestli mě tu nechceš...ačkoliv jsem skvělý společník, děkuji pěkně." Pohodí hlavovou s hranou pýchou, oči opět rozzářené jejich vlastním úsměvem. "Rád bych si ale minimálně dopil čaj. Aspoň to si snad za mé dnešní gentlemanské činy zasloužím..co myslíš?" Zní to možná jako drzé samozvaní, nicméně v jeho podání to zní o poznání méně násilně. Věří, že nevyzní až tak vlezle. Ať už jeho slova přijme jakkoliv, nakonec se oba odeberou zpět k jejich hrnkům. Témata jsou o něco lehčí za strávení, za což je Theodor na jednu stranu vděčný. Snad bude lepší si nechat zvědavější otázky ohledně jejích...schopností a zkušenost na příště.

Je zavřený u sebe doma a prochází knihu, kterou si koupil od té stařenky. Jsou v ní detailně popsány části lidského těla, nemoci a léčby, ale co je hlavní? Jsou v ní sepsány pokusy a vlastně jakési instrukce, jak oživit mrtvého. Zajímá ho to, ale přečetl si to zatím pouze jednou, protože se zatím soustředí na všechny ty ostatní části. Pitvání žab na chvíli odložil, protože by si musel pro nějakou žábu dojít a to se mu nechce. Nemá ani náladu na to, aby mluvit s hrobníkem a platil mu zase alkoholem. Musí být opatrný. Nakonec knihu zavře a nechá ji na stole. Zvedne se a upraví si svůj trochu pomačkaný oděv. Má na sobě bílou košili s dlouhými rukávy, které má vyhrnuty k loktům. Nakonec se rozhodne sejít dolů po schodech a možná si dát něco k jídlu. Nejraději by šel za Brigitte, ale stále má strach, že se na něj zlobí. Půjde tam jindy. Třeba příští týden.
Sejde dolů po schodech, zavře za sebou dveře a následně přistrčí skříň, která je lehčí, než na první pohled vypadá. Protáhne se a vyhlédne oknem ven. Sněhové vlčky jsou tak fascinující. V obývacím pokoji mu všude na stole leží nákresy těchto ledových unikátů. Má je pro Brigitte, už jich má nejspíše dost na to, aby jí je mohl přinést. To je přeci dobrá záminka návštěvy.

Prsty si blíže stáhl k tělu kabátec, který už měl nejlepší časy za sebou a povzdechl si. Chodil tam a sem a neviděl ničeho, co by mu mohlo pomoci. Navíc se na něj sem tam někdo dost pohoršeně zadíval, což akorát zhoršovalo ten prazvláštní pocit, který se mu usadil v oblasti žaludku, kde jej tlačil jako nějaké mizerné jídlo. Ušklíbl se a otočil se na patě. Už chtěl odejít, protože ho tohle vážně nebavilo. Zašel do jakési uličky, temné zapadlé, ve které si něco vydechl a už už měl na mysli, že se opět přemění. Nakonec to však vzdal. Ještě nebyl čas a třeba se mu podaří po cestě alespoň něco ukrást. Namísto toho, aby se však dostal někam dál do města, se náhle dostal do nějakého menšího parčíku. Tady snad nikdy pořádně nebyl, za což snad mohl i fakt, že zkrátka nebyl z dostatečné zámožné rodiny, aby na taková místa (a vůbec do té čtvrti) mohl vkročit. Opět se zašklíbil, než mu zrak samovolně sklouzl k domu naproti. Jasně viděl dům který celou dobu střežil, ale teď měl šanci jej vidět i z jiné strany. A co lépe; bylo tam otevřené okno. Netušil, komu patřilo, ale nějak to nemohl vzdát. Opět se porozhlédl kolem, jestli mu někdo nevejral do zad, a pak vykročil směrem k domu. Očima přitom slídil po konstrukci a hledal cokoliv, co by mu mohlo pomoci. Jen nedaleko otevřeného okna byl jakýsi přístěnek. Byl dostatečně vysoký, aby se po něm mohl dostat ke svému cíli. To jen a jen posílilo jeho zvědavost a dychtivost. Prolezl tedy směrem k dřevěnému staveníčku, posledním pohledem překontroloval parčík, než se začal sápat nahoru. Pomalu, ale sápal se. Zimou a chudobným životem zničené prsty ihned zanaříkaly, ale tomu on nedával žádnou pozornost. Pálilo to. Každý pohyb, každá snaha o to dostat se nahoru. Jakoby se mu krev v žilách měnila na led. Nezvdával to však. Náhle se mu však prsty podklouzly a on měl co dělat, aby se vůbec nezřítil k zemi. Tlumeně zaúpěl, protože ho prsty bolely už téměř neskutečně. Trvalo to chvíli, než si i nohy našly svou oporu a on se mohl dostat na stříšku boudy. Přikrčil se a zhrozeně se zadíval na své ruce, které nevypadaly zrovna dvakrát reprezentativně. Opět se snažil soustředit se na proměnu, ale ta neměla na zranění kdovíjaký vliv. Opětovně zaúpěl a hlavu pak pomalu pozvedl k oknu. Netušil, kdo tam bude, a tak se pomalu přišoural až ke zdi a s tím se začal opatrně zvedat. Nejprve uzřel kus místnosti, bez lidí, což bylo dobré. Zvedl se tedy úplně, a když mu náhle v ten moment padl zrak na dívčinu uvnitř, div ze samého leknutí nespadl z boudy. Narychlo se stihl zachytit římsy, zatímco mu nohy ochotně sklouzly o pár palců níž. "A do hajzlu!" vyprskl nespokojeně a protočil očima. "Hej... musim s tebou mluvit! Hned! Je to fakt naléhavý. A víš co? Taky bys neměla takhle větrat, ještě tě vofoukne," poznamenal, zatímco visel na římse a s pozměněnou tváří pohlížel na modlící se děvče.

To mi ještě dneska chybělo. Nevrle a s občasnou tichou nadávkou na adresu kolektivu v hospodě táhne spolu s dalším nedobrovolným zachráncem jednoho ze svých "přátel" z armády. Jen velice nerad kývl na návrh zajít mimo službu s několika dalšími z jeho zeleno-oděných bratrů ve zbrani dnes na rundu do jejich oblíbeného pajzlu ve městě. Chodí tam s čím dál tím horším pocitem sám ze sebe, a dnešek není o nic lepší. Navíc se s většinou přítomných neměl, o čem bavit. Témata se našla, jenže jejich názory se příliš rozchází, než aby si mohl dovolit mluvit otevřeně a skutečně si diskutování užil. Proto vesměs mlčky usrkával, občas přikývnul, až do momentu, kdy se hlasy kolem něj začaly nebezpečně zvyšovat. Od nesouhlasu k pěstí lítajícím vzduchem to pak šlo hodně rychle.
A tak se nyní Theodor snaží nedat až příliš najevo zhnusení nad mladým uchem z jejich řad, co to slíznul za drzé připomínky a rýpání nejvíc. Drží ho pevně za ruku přehozenou přes ramena, vyvažujíc bezvládné tělo na cestě k lékaři. Změti špinavě blond vlasů na svěšené hlavě věnuje jeden z těch znechucených pohledů, když si všimne krvavých kapek dopadajících z mlaďasovo pocuchaného rypáku na jeho vlastní, dnes myté boty. "Pitomče, kdybych se jo o tebe mohl utřít." Zamumlá si pod vousy tak, aby ho ten druhý, John, neslyšel.
Zastaví se až přede dveřmi domu lékaře, na které několikrát zostra zabouchá. Podle cedule by ho s Johnem a jejich zkrvaveným přítelem mohl poslat k šípku, ale Theodor doufá, že si doktor udělá čas aspoň když jde o vojáka. Představa, že by toho pitomce měl mít na starost on sám, se mu krajně příčí.

"Otče náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se jméno Tvé, přijď v království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na ze-" Sice svou modlitbu opakuje snad po čtvrté, ale teď ji nedořekne. Zaslechne něčí křik. Okamžitě otevře oči a vyděšeně je upře ke svému oknu. Někdo ji sleduje. Utlumí výkřik tím, že si dlaň dá před svá ústa a škubne sebou tak, že spadne dozadu a po podlaze se snaží dostat až k nedaleké zdi. "Už.. Už ne, prosím. Já už nechci." Upí zděšeně a modlí se k bohu, aby to byla jenom nějaká představa a ona to mohla přisuzovat tomu úderu do hlavy. "Už mi neubližuj." Přitáhne si kolena k hrudi a chytne je rukama. "Prosím." Má strach, že si pro ni znovu přišel. Sice nevypadá jako on, ale co když poslal nějakého nájemného vraha, aby za něj dokončil práci? Třeba se strachoval, že by vyzradila jeho totožnost a on by potom měl velké potíže. Problémem je to, že mu moc dobře do tváře neviděla, ale je dost možné, že pokud ho ještě někdy potká, tak ho pozná. Podle hlasu určitě. I tenhle jí je velmi povědomý, stejně tak jako jeho oblečení, nicméně je příliš otupělá strachem na to, aby si uvědomila, že ten dotyčný před ní není někdo, kdo ji přišel zabít, ale je to Gery. "Luci..." Tiše kníkne jméno svého bratra v domění, že by ji mohl zachránit. "Scarí!" Pípne o něco hlasitěji a snaží se nějak přemoci strach, který v ní panuje. Musí toho muže nějak donutit odejít, ale jak? Oteplí se tu, ale její druhá schopnost, kterou dokáže přinutit lidi dělat to, co ona chce, nějak nefunguje. Bude to tím, že ji neumí ovládat a očividně to ani ovládat nikdy nebude. "Gery..." Moc lidí nezná. Moc lidí, kteří by se s ní bavili. On se s ní baví a bez nějakých servítek. Sama moc dobře ví, že se tady neobjeví jako princ na bílém koni. Prostě je to nemožné.
Sevře pěst a vyskočí na nohy. Hlava se jí sice trochu zamotá, ale to jí je teď jedno. Sáhne po vidličce, která jí leží na stolku vedle postele a chytne ji oběma rukama. Musí něco udělat, než se sem ten muž dostane. Kdyby začala křičet, tak by se možná ten muž lekl a spadl až na zem, le ona mu nechce ublížit. Na tto je až moc hodná. "C-co chceš?!" Opomíjí fakt, že tu trochu necudně stojí v noní košili. Sice má dlouhé rukávy a končí jí kousek nad chodidly, ale není to pro dámu vhodné. "Když... Když odejdeš... Tak.. Tak ti neublížím!" Snaží se znít co nejvíce drsně a sebejistě, ale moc se jí to nedaří. Váhavě udělá několik kroků k oknu a stále míří na cizince vidličkou. To je nejmocnější zbraň. Určitě ho tím vystraší. Kolena i ruce se jí třesou a v pohledu má jistou dávku odhodlání, která je v porovnání se strachem bezmocná.

Chystá se si udělat čaj, ale když vteřiny po tom, co naplní nádobu vodou, někdo ostře zabuší. Victor sebou solidně cukne a okamžitě švihne pohledem ke dveřím. Doběhne okamžitě do obývacího pokoje a zkontroluje, jestli je skříň na svém místě a jestli náhodou po vchodu na půdu nejsou nějaké stopy. Je trochu paranoidní, protože kdyby někdo našel jeho půdu, tak by to pro něj asi nebyla moc velká výhra. Rychlými a ráznými kroky zamíří ke dveřím. Zhluboka se nadechne. Kdo by ho teď mohl rušit? Možná je to ten Brigittin oblíbený Elijah s tím, že se stalo něco malé Hannah Becklesové. Nebo je to snad samotné Brigitte? To nepředpokládá, protože ona má jiný styl klepání. Rozhodně by se mu nesnažila rozrazit dveře. Pokud by tedy nebyla hodně naštvaná, i když pochybuje, že by měla takovou sílu. Zakroutí hlavou nad svými pošetilými představami a vezme za kliku. Otevře dveře a za nimi vidí další práci...
Hledí upřeně na dva muže. Povytáhne obočí. "Zdravím." Normálně by popřál dobrý večer nebo dobrý den, ale problémem je to, že ten mladík ho zas tak dobrý očividně nemá. Bez dalšího ptaní otevře dveře dokořán a tím dá jasně najevo, že mají jít oba dovnitř. Zavře za nimi dveře. "Jak se to stalo?" Otáže se a mezitím je vede ke své 'ordinaci'. Otevře tam dveře a mírně doufá, že si ten vnímající muž nevšimne všech jeho kreseb na stole v obýváku, i když tak nějak předpokládá, že je to poslední věc, které by si všímal. Uprostřed jeho pracoviště je lehátko, přes které je přehozena čistá bílá látka. Zrovna nedávno ji vyměnil, protože na ní bylo už spoustu špíny od jeho pokusů a on si zakládá na čistotě. Možná je v tomhle trochu divný. Ale nejenom v tomhle. "Posaďte ho tady." Ukáže na ono lehátko a dojde mezitím pro lavor s vodou, který sem přinese společně s hadrem. "A držte ho..." Dodá ještě a přijde k tomu muži a dvěma prsty nazdvihne jeho bradu, aby se mu mohl pořádně podívat do obličeje a zkontrolovat zranění.

V prvním momentě se vyděsil asi stejně jako Angel. Jen si tak v poklidu visel z okna, pohlížel dovnitř a valil oči, aniž by chápal, co se vlastně dělo. Až poté mu došlo, že byl stále ještě někým jiným - někoho, koho možná někdy viděl, anebo možná jen nějako karikaturou, protože se ještě neuměl přeměnit zcela dokonale v někoho jiného. "Hej!" zaúpěl, protože nečekal její úlek. To jak před ním prchala. "To sem já," zahučel znovu, načež hlavu naklonil ke straně a pomalu se začal sápat nahoru. Že by si změnil tvář? Ne, co kdyby náhodou, že jo? Svůj prvek maskování si nechával na tváři, zatímco se snažil dostat dovnitř. Kluzká stříška mu však dávala zabrat a jeho zbědované prsty už taky vykazovaly známky únavy. Výborný. On by prostě vykrádat baráky nemohl, i když by to káplo asi víc. Angel však dále panikařila, což jej překvapilo, a tak povytáhl obočí a chvíli ji pozoroval, než se ona chopila vidličky a poměrně sebevědomě zamířila k němu. To už na římse nevisel, ale klečel, tudíž pokud je teď někdo viděl, už mohl s klidem volat nějaké strážce zákona. "To nemůžu, je to důležitý!" promluvil, tentokrát o něco tišeji, aby nepřilákal zbytečně moc pozornosti. Vidlička se však blížila, a tak se raději nadechl a pomalu nechal zmizet následky přeměňovací schopnosti. S tím se pomalu jeho rysy vrátily, nepozměněné a vlastně stejné jako před tím. Jen na oku se mu usadil menší monokl, jakoby se v minulých dnech účastnil rvačky. "To sem já, Gery, nech toho! Ještě mi vypíchneš voko, což je sice dobrej způsob jak žebrat, ale asi fakt hodně bolestivej a vo to nestojím," zahučel, než raději udělal šipku hezky do místnosti. Asi vše bylo lepší, než mít zadek furt vystrčenej z vokna. Na zem dopadl trochu těžkopádně, přičemž udělal trochu prapodivnej kotoul, což byl asi následek toho, že ten pád moc nevychytal, a oči pak upřel k Angel. "Co je?" zeptal se náhle dosti překvapeně, neboť se mu na té celé situaci něco nezdálo. A určitě to nemohl být fakt, že tam vpadl hrozně nestydatým způsobem, že ji taky dost nehezky vyděsil, a že ona před ním stála jen v té jejich noční košilce, která sice nebyla kdovíjak odvážná, ale ve floutkovi jeho věku budila trochu víc nestydaté fantazie. Rozhodl se je však ignorovat a raději se soustředit na hlavní problém. "Hele, něco sem viděl a asi se ti to nebude líbit. Musim tě varovat, protože asi umřeš," začal svůj proslov bez snahy cokoliv umírnit. Ale v tomhle ohledu se fakt nežertovalo. A to ani ve chvíli, kdy vás někdo ohrožoval vidličkou.

Doktorův obličej vidí v otevřených dveřích nesmírně rád. Jak zatím zná ostatní, co se neobtěžovali z hospody vytáhnout po uzavření sporu paty, zůstal by mu mladý Sullivan na krku jako břemeno až do té doby, než by se o něj mohl doktor postarat. Z vyprávění ví, že zelenáči toho moc z rodiny nezbylo, a nejbližší příbuzné má bůhvíkde. Theodorovi se sice moc nezdá, ale napospas osudu by ho v ulicích zřejmě neměl to srdce nechat. Takový je on trouba. Pokývne na pozdrav a s povzdechem Sullivana narovná do vzpřímenější pozice zatažením za ruku. "Po pravdě nevím. Začalo to asi kecama, jako pokaždé. Moc jsem to nevnímal, dokud nezačaly lítat vzduchem rány. A Sullivan tady se moc uhýbat ještě neumí, tak podle toho dopadl." Následuje doktorovi pokyny a s Johnem Sullivana posadí na lehátko. Nedlouho poté se mu John rychle omluví a vyklidí scénu; stejně už ho nebude nejspíš potřeba."Uh-dobře." Pevně Sullivana drží za ramena, aby se mu neodporoučel z lehátka na zem. "Dal si o stůl do hlavy a od té doby je...mimo. Bude v pořádku?" Prohlédne si doktora a posléze jeho ordinaci. Oceňuje, že to tu má čistější, než většina doktorů, které si pamatuje. Nezvyklé, že zrovna čistota je tady vyšší, než an co byl zvyklý v Anglii. "Moc by mě netěšilo, kdybych ho sem táhnul zbytečně." Přeci jen ho pocuchali v hospodě dost, což vyvolalo u Theodora určité starosti. Nechová k Sullivanovi žádné vřelé pocity, spíš naopak, ale nic špatného mu určitě nepřeje. "Už slyším velitele, jak se po nás povozí." Zavrtí hlavou nad představou burácení hlasu toho starého pardála. Snaží se ostatním vnutit představu, že armáda je jako rodina a tak by se měla taky chovat. S tím Theodor pouze částečně souhlasí. Bratry si vybírá hodně pečlivě a pitomce Sullivanovo ražení by raději úplně ignoroval, než aby se na ně musel ohlížet.

Cizinec se jí stále snaží namluvit, že je to někdo koho zná. 'To jsem já'. Tohle jí mělo pomoct identifikovat dotyčného? No očividně se jí to moc dobře nepodařilo. Teď je otázkou to, jestli to bylo její momentální nechápavostí nebo jeho nepříliš přesným popisem. Každopádně to na ni nezabralo, protože se stále bála. Kdo by se nebál po takovém přepadení, na které člověk vůbec není zvyklý? Vůbec se jí tahle situaci nelíbilo, tak se jí rozhodla zbavit.
Míří váhavým, ale zároveň trochu nekompromisním krokem k oknu. Drží před sebou vidličku a pokud by to bylo nutné, tak by se jí i bránila. Což jí připomene to přepadení, při němž vykopla a tomu muži vyrazila zub. Kdyby ji to stále neděsilo, tak by jí to přišlo mžná trochu vtipné, protože nečekala, že by se mohla někdy v životě trefit natolik dobře, aby útočníka odradila. "C-co je tak důležitý, že... Že sem musíš lézt oknem... a... Nemůžeš jít dveřmi!" Stále nemá sebemenší tušení, že je to její kamarádíček. Vypadá jinak a Angel si jeho tvář pamatuje dobře. Možná až moc dobře. Když se mužovi rysy začnou měnit a Angel v tom cizinci pozná Geryho, tak pootevře v údivu ústa a pustí vidličku na zem. Když si uvědomí, v čem tady stojí, zrudne a civí na něj jako na nějaké stvoření z jiného světa. "G-Gery!" Odskočí jako vyplašené zvíře a čapne svou přikrývku, aby si ji mohla přitisknout k tělu. Přeci u něj nemůže stát takhle příliš odhalená. To je velmi neslušné a jejího společníka by to třeba mohlo přivádět do rozpaků. I když v jeho případě jeden nikdy neví...
Gery dopadl sice dost těžkopádně, ale to ji nezajímalo víc, než jeho monokl na oku. Už otvírá pusinku, aby něco řekla, le on na ni vychrlí trochu podivnou otázkou. I když ji chápe. "Bála jsem se!" Řekne mírně popuzeně, ale potom se neudrží a dojde blíže k němu. "Co se ti stalo?" Pípne starostlivě a natáhne k němu zraněnou ruku, aby se mohla dotknout jeho lícní kosti pod zraněným okem. Díky tomuhle pohybu jí rukáv spadne až k loktu, takže Gery může vidět obvázanou ruku. Natočí hlavu trošku na stranu, jak má ve zvyku a sleduje jeho tvář. Jemu se tedy naskytne pohled na modřinu na čelisti, kterou si Angel doma před bratrem a ostatními zakrývá šátkem. Ulevilo se jí. Stále z ní sice sálá teplo, ale už ne takové, ale předpokládá, že to zmrzlému Gerymu nepřijde nepříjemné. Když dořekne svou větu, tak na něj vytřeští oči. Zase měl svou vizi? "N-ne!" Začne couvat a upustí na zem svou přikrývku. Zarazí se až o postel a v očích se jí zrcadlí čirý děs. "On... On se vrátí?! Já... Nechci, aby se vrátil. Nechci... Nechci, aby mi zase ublížil." Pohledem kmitá po všech koutech své podlahy, snad jako kdyby mohla vidět přímo skrz ní.

Poslouchá vysvětlení a vzpomene si na to, jak ho vlastně místní opilci vyburcovali, aby šel k té stařence do karavanu. Na jednu stranu je za to rád, ale na tu druhou? Nikoli. "S alkoholem má člověk vždy plnou pusu řečí." Odvětí prostě. Nikdy nebyl an nějak rozsáhlé rozhovory. Pokud ho to téma nenadchlo. Jako třeba rozmluva se Scarlett o vynálezu tužky.
Dovede je do ordinace a ten jeden muž se omluví a prostě odejde. Victor pokrčí s nezájmem rameny. Jemu záleží jenom na tom, aby tu s ním někdo zůstal, aby ho tu nemusel nechat ležet nebo nemusel shánět někoho, kdo by se o něj potom postaral. Zdá se, že to tady jeho přítel zvládne. Prohlédne si jeho oteklý obličej a při otázce toho muže k němu vzhlédne. "Bude v pořádku." Otočí se a dojde k lavoru, ve kterém namočí hadr a smyje mu krev z obličeje. Mezitím poslouchá toho muže. "Vojáci?" Nebudí to v něm příliš velký zájem, takže k němu pouze mluví, ale soustředí se na práci. Jakmile omyje všechnu krev, sáhne pod lehátko, kde je lahev s alkoholem. Vezme hadřík, který polije alkoholem a začne mu čistit rány. "Budu mu to šít, tak ho budete muset držet, aby sebou neházel a já mu tou jehlou třeba nevypíchl oko..." Nebo netrefil sám sebe. Další možností je to, že by sebou cukl ten kluk a jehla by skončila ve stehně toho muže. Asi by nebyl moc rád. Ale aspoň by měl další práci a dostal by o trochu více zaplaceno. Peníze se vždycky hodí. Hlavně v době, kdy musí platit tomu hrobníkovi za to, aby mohl provádět svůj výzkum. Dezinfikuje mu rány alkoholem a svraští obočí. "Pár dní bude trochu dezorientovaný a bude připomínat svými otoky někoho, kdo si zahrával s vosami." Varuje toho muže předem, ale stále se věnuje své nynější činnosti. Také si to bude muset chladit, aby mu otok co nejrychleji splaskl, ale to je, doufá, zjevné.

Byl tam, to bylo hlavní. A taky v sobě zatím neměl zapíchlou vidličku, což značilo, že ta situace možná neměla tak mizerný průběh. S politováním si uvědomil, že tam možná neměl vniknout jak nějaký vrah, ale dveřmi vejít taky nesměl, protože to by na sebe přitáhl trochu jinou pozornost. "Promiň, nemůžu k vám vejít dveřma, protože to by bylo teprv pozdvižení," poznamenal ještě, než se mu jeho tvář vrátila se všemi těmi malými detaily, načež povytáhl koutky rtů. Tedy jen na malý moment, neboť podoba Angel a její obavy na něj docela dolehly. Vypadala vážně dost vyděšeně a Gery nějak netušil, k čemu to připsat. Že by se jí už něco stalo? Ale to snad ne. Rychle to zamítl a překvapeně pohlížel na Angel. "A jo, jo. Já to chápu, jen sem sem nemohl nakráčet se svým obvyklým xichtem, kdyby bylo třeba vzít nohy na ramena, víme?" otázal se, přičemž se napřímil a pokrčil rameny. Když se před ním začala schovávat za přikrývku, cosi jej donutilo se pousmát a uhnout hlavou ke straně. "No jo, chápu, du nevhod. Ale vždyť ta košilka není zas tak zlá, aby ses musela schovávat," utrousil ještě pobaveně, než trochu zvážněl, společně s jejím dotazem na své oko. "Toho si nevšímej, jen sme si vyměnili pár názorů s jedním... no," odmlčel se, načež to odmávl rukou, jakoby o nic nešlo. Jenže v jeho životě skutečně o nic nešlo. Občas se připletl tak, kam neměl. Občas si prostě s někým vyměnil názor, což někdy obnášelo i pěstní výměnu. V tom Gery trošku zaostával, ale rozhodně by se nikdy nenechal zabít. Rozmáčknout jako mouchu. Nakonec spustil ruce a mlčky zůstal propalovat Angel pohledem, jak vyčkával její odpovědi. Přitom si všiml obvázaného zranění a zalapal po dechu. I když byl v místnosti, do těla se mu opět zakousl chlad a mráz mu přeběhl po zádech. "Co-" vypustil ze sebe zmateně a zalapal po dechu. "Co se ti stalo?" otázal se a rychle vyběhl jejím směrem, jakoby se obával, že omdlí. Během chvíle stál vedle ní, s vytřeštěnýma očima a nechápavým výrazem. "Kdo ti ublížil?" zeptal se jí otřeseně, načež k ní vztáhl ruku a pokusil se ji chytit za rameno. "Já- viděl jsem, že ti někdo ubližuje, přišel jsem tě varovat... pozdě," vydechl zmateně a sklopil zrak. Vize k němu asi doplula až moc pozdě.
"Je mi to líto," řekl nakonec a pohledem vyhledával podlahu pod svýma nohama. Stál tam tak... možná celou věčnost. Lapal po dechu a snažil se přijít na to, proč měl tu vizi až tak pozdě. Proč nikdy nemohl zjistit, kdy se to stane? Svaly měl ztuhlé, nehybné. Až po několika těžkých vteřinách pozvedl zrak. Nějak neměl tušení, a tak jen instinktivně natáhl i druhou ruku, a pokusil se Angel zachytit do svého objetí.

Doktorovo slovům se musí pousmát. S alkoholem je každý vždycky o něco sebejistější a odvážnější, což tady doktor jistě dobře ví. Ať už z vlastní zkušenosti nebo z té lékaře. Sám se zvládl zbořit do bezvědomí jen jedenkrát a tehdy byl všem z očí i z mysli, takže měl dostatek času se z toho vylízat, aniž by jeho reputace utrpěla. S důstojností to ale bylo na štíru. Od té doby si dává dobrý pozor nepít až přes limity, aby nedopadl jako tehdy. Probuzení do místnosti páchnoucí vlastními zvratky, v kterých si člověk pomalu máčí hlavu, ho dokázalo naučit.
"Určitě?" Pozvedne obočí, hlavu mírně skloněnou, aby viděl, co milý doktor s jeho kolegou provádí. Občas musí obdivovat, jak doktoři pouhým pohledem odhadnou, jaký bude osud jejich pacienta. Terrence to dokázal spoustu let před tím, než se skutečně pustil do studií, a Theodorovi to nikdy nedávalo moc smyslu. Stejně tak to ale bylo naopak, když došlo na lov divoké. Tehdy se cítil ve svém živlu zase Theodor. "Schytal pár slušných z obou stran. Ta rána flaškou ho poslala na zem na dost dlouho, než se zase sesbíral." Opatrně Sullivanovi jednou rukou ohmatá temeno hlavy, dokud nenarazí na krví slepené vlasy. "Jo, má tady na zátylku krev. Dost ho zřídili, než se nám to povedlo rozpustit." Nakonec se ještě bude cítit provinile, že nezakročil dřív. Začátek sledoval skoro jako by se to netýkalo jeho známých. Skoro až zvědavě pozoroval, jak si chlapi kolem válcují ksichty, než se sám rozhoupal k činům.
"Nemohl přestat žvanit o válečných zraněních, tak teď bude mít konečně aspoň nějaká." Zašklebí se na Sullivanovo bílou tvář, představujíc si další výpravu do hospody, kdy už bude jistě vydávat před novými lidmi rány na tváři za památky po jeho odvaze a vytrvalosti v boji. "Aspoň si bude pamatovat, že si nemá otevírat hubu na bandu starších." Po pravdě, býval by mu s radostí jednu ubalil, kdyby měl tu příležitost. Jen z patra by napočítal minimálně půl tuctu příležitostí, kdy si ho Sullivan a jeho parta mladých a neklidných zkoušela dobírat a on to musel v rámci roty přehlídnout. Nicméně je to pořád jenom mladý ucho, co se musí naučit, jak to ve světě chodí. A zkušenost jako tahle mu v tomto směru jistě dobře poslouží.
"Mám ho nějak speciálně přidržet? Nebo pomoct? Stačí říct." Koukne obezřetně na doktora. Při bližším zkoumání mu doktor přijde hodně mladý, snad až moc mladý na někoho, kdo má dává do pucu druhé. Ale kdo je on, aby tady soudil ostatní?

Značně se jí uleví, když před ní stojí o něco vyšší klučina s pohledem, který ji přijde tak známý, i když ho potkala pouze jednou. Teď podruhé. Trochu neochotně přikývne. "Bráška by asi nebyl rád, kdybys sem přišel. Mám ho ráda, je moc hodný, ale třeba bych potom za tebou už nesměla jít." Sklopí trochu provinile pohled. Dost dobře si dokáže představit, že by se její bratr dokázal na Geryho za jeho drzost obořit a vyhodit ho ven. Snad by to skončilo pouze u toho, ale kdyby se dozvěděl, že se přátelí s někým, kdo není z jejím poměrů? Z její vrstvy? Jistě by jí to zakázal, protože je krajně nevhdné, aby se sestra soudce na veřejnosti prezentovala jakkoli nevhodně. Ona by jeho rozhodnutí musela respektovat, ale možná by se přeci jen někdy překonala, porušila bratrův příkaz a šla ho hledat. A určitě by to sama sobě i Scarlett vysvětlovala tím, že chce slyšet jeho smích, protože se mnoho lidí nesměje...
Čapne přikrývku a pokusí se zakrýt co největší plochu svého těla. Kdyby ji bývalo napadlo zamotat se do té deky, tak by si ji mohla držet jenom jednou rukou, ale teď, když zvedne ruku ke Gerymu, tak jí ta přikrývka stejně trochu popadá, takže je tam víceméně zbytečná. "Ale... To se přeci nehodí." Skousne si ještě ret při reagování na jeho větu o její noční košilce. Lehounce se dotkne jeho tváře a upře na něj svá kukadla. "Výměna názorů?" Když větu nedokončuje a mávne rukou, tak přikývne a opatrně stáhne svou ručku zase zpátky k tělu. "Chápu." Nezdá se, že ho to nějak vyvádí z míry. Ale to je u něj přeci normální. A co ty popáleniny na rukou? Pohledem k nim sjede a zjistí, že jeho ruce nejsou zrovna v moc dobrém stavu. Píchne ji u srdíčka. Jak mohla tolik panikařit pro trochu (ehm, dobře, trochu víc...) své krve? Vždyť o ni potom bylo víceméně postaráno a ona byla příliš vystrašená na to, aby za ním šla. Aby se ujistila, že je zranění, které mu způsobil rozpálený hrnek, zahojené. Nakonec jí chlapec prozradí důvod své návštěvy a Angel to značně vyděsí.
Stojí u postele a třesou se jí kolena. Celá se chvěje, snad od strachu, že se něco podobného zopakuje, ale ona už z toho nevyvázne tak snadno jako předtím. Zvedne pohled ke Gerymu, který k ní mezitím přiběhl a chytil ji za rameno. Teď je jí jedno, že se přikrývka válí někde na cestě mezi jejím lůžkem a stále otevřeným oknem. Trochu popotáhne a vzhlíží k němu. Rty má pevně semknuté a začínají se jí trochu krabatit, jak zadržuje pláč. Nechce před ním plakat. "Já... Šla jsem domů od přítelkyně. Zkrátila jsem si to přes les... A ten pán... Zastavil mě a chtěl si povídat. Tvrdil, že mi neublíží a já mu naivně věřila." Mluví k němu trhaně a čas od času jí hlas selže a chvíli trvá, než zase nebude na dostatečné síle, aby mohla pokračovat. "Řekla jsem, že musím jít domů, že se stmívá... Tak jsem šla a najednou... Mě praštil. Když... Když jsem se vzbudila, tekla mi krev. Cítila jsem ji na své ruce a ten pán mi... Já ani nevím. Olizoval mi prostě ruku! Krev na ní..." Upře k němu oči, které se jí nakonec zalijí slzami. "Jak to může někdo udělat?! Jak může být někdo tak zlý?" Vznese k němu zoufale dvě otázky, které ji neustále straší v mysli. Nechápe to. Slzičky se jí začnou kutálet nekontrolovaně po tvářích. Gery ji přišel varovat. "Proč?" Zeptá se plačtivě a trochu popotáhne. Proč si dal tolik práce?
Gery k ní natáhne i druhou ruku a Ang k ní otočí hlavu. Potom ještě jednou vzlykne a dojde k němu. Obejme ho a přitiskne svou tvář k jeho tělu. Vyzařuje z ní teplo, takže Gerymu teď rozhodně zima nebude. Chvěje se. "Chtěla jsem... Chtěla jsem az Tebou jít, ale ty jsi říkal, že tam sama nemám chodit. Že je to tam nebezpečné... A já se bála." Cítí potřebuju mu vysvětlit, co se vlastně stalo a proč nepřišla. "Chtěla jsem se ujistit, že jsou tvoje popáleniny v pořádku." Srdce jí buší jako splašené a chlad jeho oblečení ani neregistruje. "Jsem ráda, že jsi přišel." Pevně ho drží, ale cukne sebou, když zaslechne šramot kroků po schodech. Vyděšeně od něj odskočí a rozhlíží se kolem sebe. "Schovej se pod postel!" Sama mezitím doběhne pro deku, která se álí uprostřed místnosti a přivine si ji k sobě. Srdce jí buší jako splašené a doufá, že se Gery stihne schovat. Služebná zaklepe a vejde dovnitř. "Slečno, děje se něco? Slyšela jsem hluk." Oznámí mladá žena černé pleti a její pohled padne na okno. "Běžte do postele, přeci nechceme, abyste nám více nachladla." Řekne s povzdychem služebná a přejde k oknu. "Bylo mi horko." Řekne omluvně a sleduje, jak služka zavře okno. "Teď si běžte lehnout a pořádně si odpočinout. Kdyby něco, volejte." Dojde s Angel k posteli a když si do ní dívka lehne, tak ji ještě přikryje a poté odchází. Jakmile se dveře zaklapnout a dusot kroků ustane, Angel si hlasitě oddychne.