Město Salem

Nádech není ani zdaleka tak čistý, jak by měl být. Stejně tak srdíčko netluče v pravidelném a bezpečném rytmu. Strach není nic pěkného, stejně se tak se kdesi uvnitř však ukrývá notná dávka zloby, za níž nemůže nic jiného než jeho samotná zvířecí podstata. Vlkovi, co nebezpečně vrčí za jeho tváří, se to ani trochu nelíbí. Ale muž to nevnímá, nemá jak, má hodně práce s uspořádáním lidských myšlenek a plánů na útěk, pro nic jiného tu místo není. A pak najednou trýznění skončí a zvíře je pryč. Chvíli trvá, než se Trevor dá zase dohromady a rozejde se opačným směrem. I tak cítí husí kůži pokaždé, co si na dotek srsti vzpomene. Nebylo mu to ani trochu příjemné a už se těšil na to, jak se doma zavrtá do bezpečí své vlastní postele. Stačilo se jen dostat zpátky k domu. Aby toho však nebylo málo, po cestě byl značně zdržen postarším mužem, s nímž několik dní nazpět uzavřel výhodný obchod. Dovoz látek nebyl zrovna jeho parketa, avšak měl své kontakty a tak nebylo těžké kývnout. Navíc ona cestu mu opět zabere jen pár dní, zcela bezpečných dní, neb se nechystá nikterak blízko ke svému bývalému domovu. Tam kdyby se ukázal... Potěš Pánbůh! S pár úsměvy a přikývnutím se odebere dál, teď už jen s malou vzpomínkou na malé mluvící zvíře, ačkoliv i ten malý záblesk mu dával docela zabrat.
Jenže dnešní noc je snad se vším všudy prokletá. Jen pár dalších kroků a byl nucen se instinktivně otočit za vysokým hlasem cizí ženy, co se bázlivě ozve za jeho zády. V tu ránu ucítí tlak na svém těle, náraz, kdy je bez dalších vteřin na uskutečnění jakékoliv příhodné reakce sražen k zemi i s cizinkou. Ta však dopadla doslova do měkkého, kdežto Trevor ucítil téměř okamžitý chlad na zádech, kdy voda pronikala i skrze pevnou látku. Plná pusa slov je zastavena včas díky zjištění, že se skutečně nejedná o opilce trmácejícího se domů, nýbrž o drobnou ženu, k níž nemohl vyslat žádná drzá slova. Kdyby jen věděl. "Jste v pořádku? Neublížila jste si?" Zeptá se téměř okamžitě, ne však vnuceně, už sebe i ji tahajíc zpátky na nohy na pevnou zem. Pohledem hodí po zvědavém muži s ohněm, co celý pád sledoval. "Dávejte si větší pozor," utrousí jeho směrem, načež se muž s lehkým odfrknutím vydá svým vlastním směrem. Otočil se pohledem k ženě, krásné ženě, avšak něco tu nehrálo. Byl si jistý, že ji nikdy předtím neviděl, avšak její pach byl vlkovi známý. A čerstvý. Hodně čerstvý. "Ty..."

Nějakým záhadným způsbem se jí podaří dopadnout do měkkého. Zahledí se do tváře svého zachránce a překvapeně pootevře ústa. Tohle opravdu nečekala. "Uhm." Vyjede z ní a skousne si ret. "Jsem v pořádku, vždyť jsem díky vám spadla do měkkého." Mile se pousměje a nějak se jí nedaří se sesbírat. Možná to bude tím, že ji stále bolí celé tělo z té proměny. Měla si jít raději lehnout a ne tady běhat za cizincem. "Jste vy v pořádku?" Zeptá se zdvořile, i když je pravda, že občas dokáže být pěkně drzá a taky mít hubu nevymáchanou, ale to je teď tabu. Chce se k němu chovat pěkně. Díky němu se jí podaří dostat na nohy. Podívá se na muže a naslouchá mu. Trochu překvapeně zamrká, když najednou změní způsob oslovování. "Já?" Ukáže na sebe a nakonec se široce a vlídně pousměje. Natáhne k němu zdvořile ruku. "Jsem Samantha." Čeká, jestli nabízenou ruku přijme nebo ne. Otočí se směrem za mužem s tou děsivou věcí. "Ještě jednou se omlouvám, že jsem do vás tak vrazila... Já... No, bojím se ohně." Přizná bez okolků a obrátí k němu svůj pohled. Prohlíží si ho. Z lidské perspektivy to jde mnohem snáze a navíc musí uznat, že ten muž opravdu voní. Možná to bude oblekem, voňavkou nebo přirozeným pižmem, ale její hranostají čumáček se nespletl. Kdyby tak věděla, že jemu její pach přijde povědomý. Kdyy to věděla, tak by za ním jen tak nepřihupkala zpátky ve své lidské podobě. Už tak ten chlapík může být rád, že kvůli němu ve svém kožíšku byla pouze malou chvíli. To je dost velké privilegium na to, že v něm většinou pobíhá několik hodin nebo až do vyčerpání. Každopádně se to pokusí zahrát do outu. "Neviděli jsme se někdy?" Zeptá se zamyšleně a s úsměvem si prohlíží jeho tvář. "Možná jste byl nedávno u nás v hostinci."

Touha vykřičet do okolního světa, jak moc je dnešní den podělaný, byla tedy úspěšně zahnána a zbyl tu jen mladý gentleman, co i skrze mokrá záda nabídl cizí ženě rámě a se vší slušností se ujistil, že je v pořádku. Ještě aby to neudělal. Ať si to zvíře říkalo, co chtělo, on měl vychování. Základy a nejen ty, do něj otec za mlada doslova mnohdy i tloukl, tak kdo mu potom bude co namlouvat, že zrovna on nemá vychování. A zrovna tak, aby to byla nějaká malá lasice. "Jsem, jsem, jen se nejspíš nezdržím moc dlouho," kousl se nevinně do rtu při myšlence na chlad prostupující skrze látku kabátu až k vlčímu teplu, které zimu sice pečlivě zahánělo, ale tak tomu přeci nebude věčně, že. Jenže něco ho zaujme mnohem víc. Něco, při čemž nemá cenu zkoumat něco tak nepodstatného jako je chvilkový pocítění okolní zimy. "Ano, ty," učiní nebezpečný krok blíž, jen aby se mohl nepatrně nadechnout víc. "Těší mě, Samantho," řekne zcela mimoděk, nedávajíc najevo žádné velké zaujetí vůči jejímu jméno, avšak bude si ho pamatovat, to věděl zcela jistě. "Jmenuji se Trevor," oplatil jí a ani chvilku nepřemýšlel nad tím, zda si vybrat jiné jméno.  Ne, s jedním obyvatelem se rozhodl pro své vlastní jméno, bude ho tedy používat u jiných. To by v tom byl potom moc velký zmatek.
Usměje se nad nepatrnou zmínkou o strachu a na další věty nereaguje. Jen zamyšleným pohledem zkoumá její tvář, k tomu každičký detail, co je schopné vlčí oko zachytit. V hostinci sice byl, což o to, ale její tvář si nepamatoval, kdežto určitá tónina jejího jemného hlasu a ten pach byl více než povědomý. Více než zapamatovatelný.
S veškerou mužskou drzostí tedy s posměšným úsměvem chytí cizí ženu za pas, předem ujištěn, že je pozoruje co nejméně lidí, nejlépe nikdo. Jedna ruka pozvedne její bradu předtím, než se hlavou skloní k jejímu krku. Nádech, jeden obyčejný nádech, snad aby si uspořádal myšlenky skrze zmatení, zda pach zvířete ještě stále vychází z něj, nebo je to opravdu ta žena, co ho před několika minutami vyděsila svým počínáním. Snad jí dávku strachu alespoň trochu oplatí. "Výhodou jest, že smysly zvířete nejdou ošálit, no ne?" Vydechne proti její kůži, než se rychlými pohyby rychle odtáhne a pustí ji, s krokem učiněným vzad. S myšlenkou na to, jak se probůh může stát i bez úplňku nějakým jiným zvířetem ho dnes nejspíš nenechá spát. Znovu si ji přeměří od hlavy k patě. "A z toho ohně si nic nedělejte, já se zase očividně bojím hranostajů," zašeptá, tvář stále zúžena otázkami, na něž neznal odpověď.

Chápavě přikýne. Tmu rozumím. Chcete půjčit alespon pro teď plášť?" Otáže se s lehkým úsměvem. Takhle by mu mohla vynahradit to vyděšení. Přítě bude na ostatní lidi milejší, ale když on tak krásně křičel...
"Taky mě těší, Trevore." Zpozoruje ten nepatrný krok vpřed a shlédne k jejich nohám. Nemysí si, že by jí ublížil. Nějak to z něj necítí, ale co kdyby ano? Nepatrně ucouvne a rozpačitě se na něj zazubí.
Než se stačí jakkoli vzpamatovat, Trevor ji chytne za pas a přitáhne ji k sobě. Pozvedne jednou rukou její bradu a ona tam stojí jako zkoprnělá. Zrychleně dýchá a ani by se nedivila, kdyby slyšel její zběsilý tlukot srdce. Kdo ví, zda to bylo způsobeno strachem nebo tím, že se k ní dostal tak blízko celkem pohledný muž. Tomu teď nepřikládá žádnou váhu. Skloní se k jejímu krku a ji přepadne v mysli panika. Cítí se jako kořist, která je právě ve spárech predátora. "Máte zajímavé seznaovací... Techniky." Pokusí se samu sebe vyvést z rozpaků tím, že se pokusí zavtipkovat, ale stále je nervní. "Vy se považujete za zvíře, pane?" Vtom ji pustí a odtáhne se od ní. Samantha se konečně trochu uklídní a palcem tiskne svou dlaň. Očima kmitá po jeho obličeji. "Jste zajímavý muž." Neunikne jí drobná poznámka, která není pronesena nějak zle nebo škodolibě. Právě naopak. Je myšlena v dobré víře. Sleduje ten pohled šelmy a trochu si skousne spodní ret, ale nakonec se široce usměje. "Ale na ty nenarážíte přeci každý den. Natož ve městě." Ten muž je opravdu zvláštní. Zvíře? Možná nakonec nebude pouze fešák, jak si zprvu myslela. Chová se zvláštně. Že by ji opravdu poznal? Musel by mít opravdu vytříbený čich, aby se mu to jako obyčejnému smrtelníkovi povedlo. Je snad také nějaké zvíře? Ne, to by nejspíše poznala, kdyby se dokázal měnit stejně jako ona. Rozhodně by ho totiž nepřekvapilo to, že k němu dokázala mluvit. "Co kdybychom se šli někam projít? Nebo že bychom zašli an skleničku?" Navrhne. Ten muž ji zaujal a chce zjistit co nejvíc. Navíc - proč být neustále zavřená doma?

Její problémy s pamětí v tu chvíli nebral na vědomí, nepovažoval je za nic vážného, něco, co by člověku bránilo v životu. Vlastně mu to podala tak, jakoby to bylo něco, co se občas stane každému a jeho ani nenapadlo ji odvést k lékaři nebo jí snad podat nějaký kus papíru a inkoust. I když prozatím vycházení z domu nezaškrtl ve své hlavě jako dvakrát inteligentní řešení. Nad její otázkou se trpce poušklíbl. Netušil, jak moc byla tahle slečna připravená slyšet ne příliš přijatelnou pravdu. "Obvykle tu jsou určité důkazy. Mnoho z podezřelých lidí prověřují inkvizitoři, ale všemu dohlíží i soudce a městský kněz. Snažíme se trestat ty, kteří si to skutečně zaslouží," promluvil, aniž by zmiňoval, že i oni se občas mohou zmýlit. Ale konali přeci vše pro dobro města a dalších, ne? Jenže to se jen těžce vysvětlovalo, a tak se nad tím příliš dlouho nepozastavoval. "Nežijeme v té nejlepší době, ale i tak se snažíme pro obyvatele města dělat to nejlepší. Nemůžeme si dovolit sedět se založenýma rukama v klíně, rozumíte mi?" pronesl s povytaženým obočím. Nad jejími slovy se opět pousmál. Ne však pobaveně, bylo v tom i něco bolestného, snad dozvuk ještě ne příliš vybledlých vzpomínek. "Nikdo by vás neupálil hned, ale mohli by vás zavřít. Pokud byste jim něco řekla, zajisté," poznamenal, přičemž se opět navrátil k prozkoumávání bundy. Dříve by ji asi podezíral hned. A jistě by ji odsoudil ještě dříve, než by mu něco řekla.
"Nemyslíte si, že si to zapamatujete?" dotázal se nechápavě, neboť asi až v následující chvíli mu došlo, že by to snad mohl být problém. Nikdy se s podobným člověkem nesetkal, pokud člověk nepočítal staré lidi. Rozhodně to však nikdy neviděl u mladé dívky, a proto se znovu zamyslel nad tím, jestli se přeci jen nestala obětí nějakého... únosu? "Asi pořádně nerozumím ani vašemu problému, snažím se vám alespoň trochu pomoci, ale pokud vše zapomenete... možná to bude mít ještě horší dopad," poznamenal přemýšlivě, načež se znovu zahleděl na bundu. "Jen tak spálit rozhodně ne. Pro vaše bezpečí. Nás všech," s tou poznámkou nakonec do krbu hodil i bundu. Bylo to poměrně radikální řešení, přesto se však cítil opět o trochu lépe. Jediné, co do krbu nehodil, byla ta prazvláštní měna. S tou se, jak to vypadalo, nehodlal hned rozloučit. Pomalu si vše uschoval do kapsy, zatímco naposledy překontroloval krb. "Pojďte se mnou," kývl pak ke dveřím a s tím se rozešel jejich směrem. Pokud jej následovala, dostaly se zpátky do chodby. Z horního patra budovy prozatím zněla meluzína, té však Remi nevěnoval ani špetku pozornosti. Prošel až do dalších dveří, kde byla rozměrná kuchyň, dělaná tak, aby v ní mohl početný personál připravovat velká jídla pro velkou rodinu. Nic z toho se však nedělo. V té převeliké místnosti se občasně sešli dva lidi, nikdy více. Od té doby, co žil sám, prostě nezaměstnával velký personál. Rozhodně k sobě nezval ani Kennetha, jeho osud mu byl vážně ukradený. V kuchyni toho příliš nebylo, ale přesto na jednom ze stolů stál poměrně velký hrnec, ke kterému se Remi přemístil, aby mohl překontroloval jeho obsah. Byla v něm polévka, kterou mu jeho služebná připravila, přesto na ni však neměl příliš chuť. Rozhodl se ji tedy nabídnout své návštěvnici. "Dáte si? Obávám si, že na velkou hostinu nejsem ani v nejmenším připraven. Příliš velký dům pro jednoho člověka," ušklíbl se nakonec, aniž by se cítil dotčeně z toho, že pomáhá naprosto neznámému člověku, který mu ještě před pár chvílemi tvrdil, že je z budoucnosti. Remi asi též potřeboval nové věci vstřebávat o trochu déle.

"Ne, nejspíš to zvládnu. Ale je to od vás moc pěkné," přikývne a trochu si poupraví rukávy. Gesto mírné nervozity, kterého si všimnou jen někteří. Dělá to často, vyjadřuje to všechno, nejen nervozitu. Vyjadřuje to nějaký pocit, který si nedovolí říct nahlas. Krok blíž a potom sled drzých pohybů, kdy si dovolí být blíže jejímu pachu. Přesně tomu stejnému, co ho přivádělo ve vzpomínkách k malému zvířeti. Neopustí si tichý smích nad tím zajímavým slovním spojením, co se vůbec nehodilo z jeho pohledu do této situace. Jakmile se odkloní, skousne si ret a přemýšlivě natočí hlavu na stranu. Ona zvířetem snad není? Co to tu na něj hraje? Ale dobře. Však on to na ni stejně vychrlí za pochodu. "Omluvte mou nezdvořilost, tohle přeci jen nebylo ani trochu slušné," ale co, krok stranou, jistota je jistota.
"Projít se můžeme a stejně tak vás mile rád na něco pozvu, máte-li chuť," přitaká, ne s velkým nabízeným nadšením, čistě jen s milým úsměvem na rtech. Bylo už vcelku pozdě, avšak s dobrou společností se nikdy neohlížíte po času, jestliže to není nutné. Nechá ji tedy vybrat směr a rozejde se spolu s ní, po jejím boku. Pár vteřin stačí na to, aby zavrtěl hlavou a znovu se tiše zasmál. "Nikdy předtím... Jsem se nesetkal s někým, kdo mění podobu. Tímto způsobem. Pryč s tou hloupou hrou, byla jste to vy, poznal jsem vás... Sám nepatřím mezi smrtelníky," ztiší hlas a rozhlédne se kolem, zda v blízkosti není někdo, kdo by ho mohl slyšet. Za tato, pro někoho absolutně šílená slova, by mu nejspíše koláče neupekli. "Pozvu vás i na dvě sklenky, jestliže si můj strach z malých krátkosrstých zvířat necháte pro sebe, slečno," připomene se, neb tato Achillova pata je skutečně přímo k smíchu. Pravý muž by měl pokývnout hlavou a jít dál, jenže ne, on ne, on musí začít ječet jako malá holka. "Tak jsem se před vámi znemožnil a přesto máte chuť se mnou někam zajít? Jsem poctěn," zamyslí se nahlas a na tváři se mu rozlije další z příjemným měkkých úsměvů, s nímž se otočí k její tváři a znovu ji začne, tentokrát více letmo, zkoumat.

Pousměje se. "Taková nabídka se přeci nedá odmítnout." Opáčí a následně si prohlédne jeho tvář, která je poseta drobnými pihami. To ji donutí se pousmát. Jako malá holka mívala pihy, ale ty zmizely a objevují se pouze občas na letním sluníčku a to se poté cítí Samantha v rozpacích, protože je přesvědčena, že jí vůbec nesluší. Vykročí tedy směrem k hostinci a rozhlédne se kolem sebe. Snad ze strachu, že se někde poblíž objeví ten muž s tou strašidelnou loučí. Kdo ví, proč se tolik bojí ohně. Sama neví, že to má kvůli své podstatě. Ale dost jí to překáží při vaření, protože kdykoli chce něco udělat, tak se musí přemáhat a snaží se ty věci dělat z co největší dálky, aby jí ten oheň nemohl čirou náhodou něco udělat. Opravdu mu nevěří a asi má proč, protože zranění způsobená ohněm jistě nejsou pěkná. Najednou k uším dolehne tichý smích a Samantha na něj nechápvě otočí pohled. Řekla snad něco vtipného? Nebo si vzpomněl na veselou historku? "J-jak..." Vyjede jí ze rtů až příliš rychle na to, aby to následně mohla zamluvit. Nevěří vlastním uším. On ji doopravdy poznal. Hledí na něj dost překvapeně a ústa má trochu pootevřená. Jakmile jí to však dojde, tak pusu zase zavře a přemýšlivě si ho prohlédne. "Kdo tedy jste, když ne člověk?" Skousne si ret. Takovéto rozuzlení rozhodně nečekala. Prohlédne si ho a následně se zadívá kolem sebe. Tak přeci jen si ji 'očichal' schválně a tak ji poznal. Možná kdyby přišla později, tak by se nic takového nestalo, ale upřímně? Nezdá se, že by jí to mělo přinést nějaké problémy.
Pousměje se. "Nebojte, vaše tajemství je u mě v bezpečí, Trevore, ale..." prohlédne si ho s neskrývaným zájmem a také s pobaveným úsměvem. "stále trvám na tom, že mám krásný ocásek a jemný kožíšek." Zasměje se stejně zvonivě jako předtím v jeho myšlenkách. "Přišla jsem sem, abych vám to alespoň trochu vynahradila." Prozradí mu i účel toho, proč se za ním vlastně vrátila. Nakonec se pousměje. "Ale kdeže. Já také neudělala dvakrát moc dobrý dojem s tím, jak jsem vás povalila k zemi." Ubezpečí ho. "A ano, mám stál chuť s vámi někam zajít. Jak jsem již řekla, jste zajímavý a pozoruhodný muž." Kráčí směrem k hostinci, který je už nedaleko. Otočí k němu pohled a pousměje se. Myslela to zcela upřímně. Kdo by věděl o tom, že se někdo dokáže měnit ve zvíře?

Odtáhla se od něj a dotčeně se na něj ušklíbla. Samozřejmě to bylo hrané, nemohla by být tím, čím je, kdyby se urazila poždé, co by jí někdo nazval děvkou. "Ňákej vybíravej, nezdá se ti?" Z toho, když jí uráželi, si moc hlavu nedělala, ale popravdě vážně ji trochu urazilo, když začal jevit nezájem, celkově ji tak nějak ignoroval a místo toho, aby si všímal jí, se natáhl pro pivo a vypil jej. Pak se na něj lehce zamračila a poslouchala jeho dálší slova. "Cože?!" Skoro ze sebe nestihla dostat ani tohle, než se začal zvedat a postavovat ji na zem. Tohle jí úplně nevyšlo, začala se mračit ještě víc. Zamračila se ještě víc, když se díky němu rozezněla celá hospoda. "O tom nikdo nepochybuje." V podstatě to zavrčela a probodla pohledem každé to opilé prase, co se ozvalo. Z téměř předoucího kotěte se opět vrátila ke své podstatě, ke vzteklé šelmě, která ráda cení zuby. Musela se ale ovládat. Zatla ruce v pěst a snažila se sklidnit. "Když tak otravuju, co tu ještě okouníš?" Zněla jako vzteklá a uražená štětka, co bylo odmítnuta, takže přesně jak sena situaci hodilo. Ten chlap jí fakt naštval. Tak moc, že by si i dovedla představiz, jak by mu do hrdla zabořila svoje tesáky, ale tuhle myšlenku se pokusila rychle zapudit. Ještě nikoho nezabila a nechtěla s tím začínat. Hlavně na to nesměla myslet před úplňkem, vlčice uvnitř ní už chtěla mít zase kontrolu nad jejích tělem a ona si nemohla dovolit, nechat se strhnout jejími pudy. "Zatím, myslivče." Odpověděla naprosto bez emocí a pak už jen sledovala, jak odchází z lokálu.
Jen co se za ním zavřely dveře, tak se vztekle otočila na patě a vykročila, že si sedne někam do kouta, než se uklidní. Když na ni ti násoskové nic nezkoušeli, celkem ji to udivilo. Nebyli tak hloupí, jak si myslela. Nejspíš jim došlo, že by to s její náladou nebylo nejlepší. Zasadila se do klidnýho koutku a snažila se vychladnout. Po tom menším fijasku už neměla moc náladu, ale když za ní přišel nějaký mladík, nebyla hloupá a neodehnala ho. Potřebovala peníze a nemohla si dovolit odhánět platíci zákazníky.

"Skvěle," pokývne hlavou a ruce na chvíli zvedne, jen aby si poupravil límec, za kterým se schovalo smítko sněhu, co nepříjemně studilo na kůži. Úsměv jí samosebou oplácí, trochu rozpačitý pod náporem zvědavého zkoumavého pohledu. Jako kdyby on sám si takto jiné neprohlížel, snad proto si nedovolil mít jí to za zlé. S pokývnutím se vydá vpřed, se vší pravděpodobností přímo k hostinci a povšimne si jejího lehce vyděšeného pohledu, s nímž zkoumá své okolí. I on ho měl, ještě před několika minutami, kdy se rozhlížel, zda se tu někde nepohybuje další kupa mluvících děsivých malých zvířat, co se dokáží tak lehce připlést cizímu pod nohy. A tak se přeci jen rozhodne vyjít se svým zjištěním najevo a poukázat na to, že s ním se podobné hry opravdu nehrají dvakrát dobře. "Kdo jsem?" Zopakuje po ní jednoduše otázku a levý koutek cukne vzhůru při opatrném rozhlédnutí se. "Vlkodlak," zodpoví tiše. Bájná to stvůra, člověk, co se uprostřed úplňkové noci mění ve vlka, ne zdaleka tak úplně jako tato žena v hranostaje. Potkat ji ve své zvířecí podobě, nebylo by to tak milé a hravé, nýbrž by se jednalo o skutečný strach a možná i předem prohraný boj z její strany.
Není nad to slyšet ženu se krásně smát. Pro podvodníka zvuk jako dělaný - uklidňující, potvrzující jakousi podivnou jistotu. Člověk přeci sám od sebe musí ocenit smích z druhé strany. Mnohdy to znamená, že to s živou bytostí není marné a ostatním se i skrze všechno špatné dokáže zalíbit. Alespoň nějakým způsobem. "Nejspíš skutečně máte, jen ho z určitých důvodů... Nemohu ocenit," škádlivá slova na jazyku a úsměv malého chlapce, který nezmizí ani po dosažení mnohem úctyhodnějšího věku. To jediné bylo všem známým více než jisté. "Tak tedy i typy vašeho omlouvání jsou opravdu zajímavé," připomenul ono vyděšení a dopad do sněhu v souladu s těmi jejími seznamovacími technikami. Zajímavý a pozoruhodný muž? "Záleží na tom, jestli je to dobré nebo špatné." Neb on je určitě špatný. Ale to ona neví. A s trochou štěstí to i nikdy vědět nebude.

Kráčí vedle něj a k uším jí dolehne jeho vysvětlení. "Vlkodlak?" Špitne téměř neuvěřeně a upírá na něj svá kukadla. "Jako... Jako že se měníte o úplňku, máte velké zuby a drápy... A vraždíte ostatní? Napůl vlk napůl člověk?" Pramen vlasů si dá za ucho a zamyslí se. "Takhle to alespoň každý říká... Co je na tom pravdy?" Otočí k němu s neskrývaným zájmem hlavu. Už chápe, proč se cítila tak stísněně, když si ji k sobě přitáhl, aby mohl nasát její vůni. Cítila se jako kořist uvězněná ve spárech dravého predátora, který by ji mohl zardousit jedním pohybem. O úplňku jistě. "Jsem tedy ráda, že jsme se potkali za těchto okolností, protože byste mě vyděsil... A to se zvířat nebojím." Přeci to nebude držet na tak vážné notě. Smrt sice není zrovna téma hodné vtipkování, ale ona nikdy žádného vlkodlaka neviděla, tak si to nedokáže představit. "Jak to děláte s oblečením...?" Vyklouzne jí zvědavě z úst. Mohl by to považovat i za drzost, ale ji to zajímá. "Jak moc to bolí?" Její otázky možná budou až moc otravné, ale kdo se kdy setkal s vlkodlakem?
Pobaveně vyhledá jeho tvář. "Už to tak holt bude." Odpoví mu podobným tónem hlasu, jaký právě užil on na ni. Tahle debata ji v nějakém slova smyslu celkem baví. Neumí dost dobře určit proč, ale to je jí jedno. Možná to bude tím, že je tak přímočarý, ví, co je ona zač, a není to člověk. Interesuje ji představa, že vlkodlaci opravdu existují a ona se s jedním z nich může bavit. Pokrčí rameny a zažulí se. "No jo, holt každej máme něco." Pronese vvskutku pobaveně a oči vyhledají dveře hostince. Už tam skoro budou, tak snad ji nebudou chlapi otravovat, protože není v práci, tak nestojí o jejich oplzlé kecy. Ne že by o ně stála, když je v práci, ale tam to musí snášet. Kdyby se to dozvěděl brácha... Jej. "Neznám vás a nemůžu soudit, ale zatím bych to brala v tom pozitivním slova smyslu... Ale třeba v průběhu večera změním názor?" Možná by se měla trochu krotit, protože on je očividně z vyšší vrstvy a ona? Jenom pouhá šenkýřka, takže pokud by ho urazila, nemusel by to dopadnout dobře. Jeho aura je zvláštní a ona nemůže s jistotou nic určit, ale zatím z něj nemá špatný pocit. Třeba to přijde.

"Vlkodlak," šeptem pokývne a tím i stvrdí, v duchu přemýšleje nad tím, zda už o tomto slovu někdy slyšela. O vlkodlacích jako o bytostech však slyšela určitě, zvláště když žije v tomto městě. Pro její další slova už nemá tolik pochopení a proto se jeho čelo nakrčí pod vlivem nepěkně vyhlížející zamyšlené vrásky. "Já nikdy nikoho nezabil." On. Zatím. Bylo jen otázkou času, až se mu pod drápy o úplňku dostane i člověk. Jako zvíře by neměl slitování, nejspíš by se nedokázal ubránit sobě samotnému. "Na každé báchorce je něco pravdivého. Vlkodlaci jako takoví jsou nebezpeční a zabíjejí, stejně tak máme... Velké zuby a drápy, jak říkáte," zasměje při poslední větě nad tou dětskou představou. Bylo to uvolňující. Krom Emily a Alaistara o tomto snad s nikým nemluvil. A ti dva už byli víceméně minulostí. Myšlenka mít tu teď někoho podobného a tomuto tématu znalého byla uklidňující. "Doufám, že vás od této chvíle nikdy nenapadne potulovat se o úplňku lesem," upozornil ji, avšak s hravým úsměvem a jiskrou v oku. "Ačkoli, ono to ani přes den není zrovna bezpečné místo," usoudil v dodatku a podíval se na ni, než pokračoval: "Jak pro drobnou ženu, tak i pro ještě drobnějšího hranostaje." A další zvědavá otázka? Ta vyvolala chvilku rozpačitého úsměvu. Krátká to odmlka, než naprosto nepatrně uhnul pohledem a odpověděl. "Nijak." Přesně tak, nijak. Stačí myslet na proměnu o půlnoci v cosi mezi člověkem a prašivým psem a místo na starosti s oblečením už opravdu nezbude. "A bolest? Tělo se téměř kompletně mění... Tvá přeměna je bezbolestná?" Pokývne jejím směrem samou zvědavostí. Záviděl by jí, kdyby byla, pravda že. Nebylo to nic příjemného, vlastně to byla přímo neuvěřitelná bolest. Ale očividně se to stále dalo přežít.
Jednoduše přitaká přikývnutím a sám si všimne hostince, který už je skoro na dosah. "V tomto městě zřejmě opravdu každý." Pravdou bylo, že ještě nikdy nebyl na místě, kde by toho tolik cítil. I v jiných městech se setkával s onou cizoložnou aurou, co se automaticky sbližovala s jádrem vlka. Instinktivně tak dokázal poznal jiné. Většinou úspěšně. Krokem přejde ke dveřím a otevře je, jen aby dáma mohla projít jako první a už se do uší hrne smích a hlasité nadávky téměř stálých zákazníků. "Třeba tomu tak skutečně bude. Správně bych vás měl varovat, abyste se ode mě držela dál." V dobrém slova smyslu, samozřejmě. Jen aby se to náhodou zase všechno nepodělalo.

Opět si dá prameny vlasů za ucho a upřímně? Začíná ji iritovat, jak jí ofina neustále padá do očí. Příště si vlasy svážě nějakou pentlí tak, aby držely v jednom určitém tvaru a nepřekážely při rozmluvě s ostatními lidmi. Ale nejvíc nesnáší, když se musí ohnout přes stůl pro půllitry piva a nechtěně si ve zbytku té zlatavé tekutiny namočí vlasy. To je vždy nepříjemná a snaží se tu věc dostat co nejrychleji pryč. Svou práci má ráda, ale občas jí opravdu leze na nervy. "Jsem ráda, že to slyším... Takže to znamená, že si pamatujete všechno, co se od přeměny stane? Někdo zase říká, že když se člověk stane vlkodlakem... Nevnímá nic a druhý den si to nepamatuje, takže to třeba ani nemusí vědět." Opravdu je hodně zvědavá a jak to tak vypadá, tak se nebojí ani zeptat. Proč by měla? To on jí prozradil, že je vlkodlak. Takhle si může alespoň s někým promluvit o ne tak nudných věcech, mezi které se počítá třeba počet koňských podkov vyrobených za minulý týden. Jako šenkýřka musí poslouchat spoustu věcí. Neskrývavě si ho prohlédne, když potvrdí, že mají velké drápy i zuby. "Nevypadáte jako někdo, kdo by se měl o úplňku měnit. Když se řekne vlkodlak... Tak si předtím představím nějakýho dva metry vysokýho ošklivýho chlapa s dlouhými vlasy nebo naopak pleší. Víte co... Ještě s přemrštěnou hordou svalů a s pilinami místo mozku. Tak mi ho alespoň všechny babky tady vždycky popisovaly." Zasměje se tichounce, když mu prozradí část z pohádek (spíše strašidelných historek), které jí byly vyprávěny. "Ale vy jste jistě chytrý a ani v dalších ohledech nejste podobný tomu člověku, kterej mi byl popisovanej." Přívětivě se na něj usměj a zase obrátí pohled k cestě před sebou, aby čirou náhodou nezakopla a neskončila opět na zemi. Tentokrát sama na mokrém sněhu, protože by ji asi Trevor nestihl zachytit. Čas od času mluví spisovně, protože se hodně snaží, ale stejně se jí podaří sklouznout do hovorové řeči. Bude se muset víc snažit. "Dobře, vaše varování beru na vědomí, ale... Dokážu být dost rychlá, i když... Kdo ví, jestli by mi to pomohlo. To je jistě jiná třída než lovci." Pokrčí rameny a bezstarostně se usmívá. Možná až trochu pobaveně. Nevypadá to tak, že by jí tohle dělalo nějaké vrásky. Kdyby se měla zabývat myšlenkami na vlastní smrt, tak už by se asi dávno zbláznila, protože už nespočetněkrát musela utíkat těm, kteří si z ní chtěli udělat předložku. Samozřejmě že zemřít nechce a smrti se bojí, ale snaží si ji nepřipouštět k myšlenkám. Zaregistruje v tváři Trevora jisté rozpaky a nevědomky se zažulí. Když jí řekne, že nijak, tak se na něj podívá a pokrčí pobaveně rameny. "Tak to máme stejný." Tohle téma ji nijak nepřivádí do rozpaků, protože její otec byl majitelem vykřičeného domu a teď je jím bratr. V tom prostředí vyrůstala, tak jí to nepřijde nijak zvláštní. "Podobnou odpověď jsem čekala." Řekne s nevelkým překvapením. Spíše by ji zaujalo, kdyby ho bolest nečekala. "Bolest se odvíjí od toho, v jaké zvíře se měníte, pane Trevore." Sepne si ruce před tělem a rozhlédne se kolem sebe. Opravdu je ostražitá, i když si to sama už neuvědomuje. Možná to je její zlozvyk. "Například hranostaj." Zastaví se a rukou ve vzduchu sjede od hlavy až do půli těla a naznačí, že by pokračovala ještě dál, ale nechce se ohýbat. "Oproti vám jsem sice prcek, ale ta malá šelma..." Pokusí se odhadnout velikost hranostaje a naznačí ji opět rukama. "Kdyby to měl být třeba," zamyslí se a v duchu hledá zvíře, které by jí mohlo být velikostně alespoň trochu podobné. "nějaký třeba rys, liška nebo vlk... Nebolelo by to tolik jako teď, protože všechny ty kosti a tak... A... No, příjemné to není, ale vy mi jistě rozumíte." Tiše se zasměje a zase se vydá po jeho boku k hostinci.
"Salem je zvláštní místo, ale... Pořád je to domov. Jak dlouho tu už vlastně jste?" Položí další zvědavou otázku. Možná je tady dlouho, možná ne. Trevor jí otevře dveře a přidrží je, aby mohla projít. "Jaký pak to gentleman." Obdaruje ho rošťáckým úsměvem. "Děkuji. Moc se jich tu nevyskytuje. Tady rozhodně ne..." Rozhlédne se po hostinci a otočí se na svého společníka. "Však ještě není čas." Rošťácky se na něj usmívá. Úplněk dneska ještě není. Je pravda, že z tohoto muže má zvláštní pocit, ale to jí nepřekáží nijak v tom, aby se s ním bavila. Zamíří instinktivně k volnému stolu blízko dveří. Posadí se na lavici a sleduje mladého muže. Sundá si kabát a ploží ho vedle sebe. Otevírá ústa, aby vypustila další zvědavou, ale tentokrát zaobalenou, otázku, ale než tak stihne učinit, tak ucítí dotyk na rameni a trochu sebou škubne. "Saman-škit-tho. Dones mi ještě jedno pivo." Prosí značně opilý asi pětatřicetiletý muž. Sam se zamračí a sundá ze sebe jeho ruku. U nich si člověk nemůže nechat nic líbit, nebo to budou potom dělat pořád. "Nejsem v práci, Jamesi. Měl bys jít domů za rodinou." Pokusí se ho odplálkovat a otočí se s omluvným výrazem k Trevorovi. "Tak co si dá-" Nestačí vznést otázku a zase cítí dotek na svém rameni a dokonce na svém krku. "Tak si s námi pojď aspoň povídat. Vykašli se na toho floutka. Zvedni ten svůj hezkej zadek a pojď si mi sednout na klín! My tvou přítomnost oceníme víc než tahle nádhera." Odfrkne si směrem k Trevorovi a jeho kamarádíčci u stolu jenom souhlasně mručí.

Nedalo by se povědět, že skvěle rozumí tomu, co jí to tu povídal. Bylo to jako střílet zbraní do tmy s tím, že kulku mohou schytat i ti, kteří byli ve špatný čas na špatném místě a někdo, kdo je vinný, se kulce vyhne. Nenapadalo ji, jak by v téhle době bylo možné zjistit skutečnou pravdu. Věřila, že určitě je zde pár vyšších, jež rozhodují o osudech ostatních a právě to jí Jeremiah právě pověděl, přičemž jí i osvětlil jejich funkce. Kněz? Zarazí se na malou chvíli. Církev byla v historii hodně vysoko postavená, ale přeci jen ji to na chvíli zaskočilo, že i někdo takový se do takových věcí plete. Navíc to s její vírou nebylo tak, jak by to v době, kde se právě nacházela, bylo typické. Věnovala rychlý pohled svému okolí, které už si prohlédla tolikrát, ale nezaměřila se na tu jednu věc, kterou hledala i teď a to bylo znamení toho, jestli on je věřící, například ve formě křížku pověšeného na zdi. „Snažíme...“ zopakuje po něm s lehce zamračným výrazem ve tváři, který byl teď jen známkou zamyšlení. „Co s tím vlastně vy máte společného?“ zeptá se. Nebylo divu, že jeho jméno si zapamatovala, ale to, že jí pověděl i svou funkci v tomhle městě, to už se v její paměti nenacházelo, ptala se proto znovu. Nevěděla, jestli by se normální občané v tomhle městě zachovali tak, jako právě on a to jí zaráželo ještě o trochu více, jestli opravdu měl nějakou výše postavenou funkci. Na jeho další slova zběžně přikývne, ale pohled sklopí stranou, aby si v hlavě jeho slova ještě párkrát zopakovala a ujistila se, že mu doopravdy rozumí, přestože už mu na to stihla kývnout. „Asi rozumím,“ dodá ještě poté, co si myšlenky jakž takž srovná a společně s těmi slovy zvedne oči zpět k jeho tváři. Neustále ji však tížila jedna otázka, kterou nejdříve nechtěla vyslovit, ale zároveň toužila znát jakoukoliv odpověď, jež jí ještě předtím nepředložil. Nebo alespoň tak si to myslela. „A proč vy mě nedáte hned zavřít jako by to udělali ostatní?“ zeptá se ho poměrně tiše, přesto však vážně, ale nijak naléhavě. Stálo za tím jen to, že možná byl zkrátka jiný?
„Ne,“ vypadne z ní jasná odpověď, ale hned se nadechne k dalším slovům. „T-tedy určitě ne všechno. Třeba mě napadne, že jste mi něco radil, ale nebudu vědět, co to bylo,“ pokrčí rameny, kdy už je v její tváři v tuhle chvíli znát nejistota a ne moc velké pohodlí, když ta slova vypouští z úst. „Je.. je to nemoc, je to...“ ztěžka polkne a oči směřuje kamkoliv, jen ne do jeho tváře. „... je to jedno,“ dokončí větu a pokusí se koutky povytáhnout alespoň o kousek výš. Vcelku už začínala mít naději v to, že bundu do krbu nehodí, ale když tak znenadání učiní, ústa jí udivením zůstanou mírně pootevřená a už-už se nadechuje ke slovům, ale vždyť mu tu bundu svěřila. Bylo by hloupé si teď stěžovat, že udělal to, co mu ještě před chvílí pověděla, že udělat má.
Ještě, než se z toho stihne vzpamatovat, už jí vyzývá k tomu, aby ho následovala a jakmile dá Ellar nohy do pohybu, vydá se společně s Aryou vedle nohy za ním, i když neměla nejmenší tušení, kam měl namířeno. Procházela za ním a stejně jako předtím si i teď prohlížela všechno možné kolem, dokonce i meluzínu zaslechla a stejně tak Arya, která si neodpustila tiché zavrčení. „Proč tu nikdo jiný není, když je to tu tak velké?“ zeptá se ho, zatímco ho následuje až do kuchyně, kterou si důkladně prohlédne, jakmile vejdou dovnitř. Neuměla příliš vařit, ale proto, aby sama sebe nakrmila za čas něčím teplým, jí to stačilo. Tohle však bylo něco úplně jiného. Tady mohlo vařit hned několik lidí najednou, ale stejně jí nešlo do hlavy, proč, když například v tuhle chvíli se tu nenacházel nikdo jiný kromě nich. Fenka si nové prostředí začala hned prohlížet a všechno kolem očichávat, snad ve snaze najít něco k snědku. Takže ona na něj nejdříve pouští hrůzu, ale pak začne jen tak prohledávat kuchyň, aby mu tam mohla ještě něco sníst? Ta se najednou pěkně vybarvuje. Napadla ji myšlenka, nad kterou se sama Ellar musela lehce pousmát a ze sledování Aryi ji vyruší až jeho slova. „Myslím si, že po tom chození v lese by se velká hostina hodila, ale to nevadí,“ poví a už se chystá udělat krok blíž a také nahlédnout do toho hrnce, aby se podívala, jak moc je to podobné jídlu, které zná ona. Než ale stihne byť jen vykročit, Arya jí vytrhne vodítko z ruky a se štěkotem zmizí ve dveřích vedoucích z kuchyně, jimiž přišli. Dívka, unavená už z toho rozruchu, který fenka každou chvíli způsobuje, protočí oči a otočí se na patě, aby pro ní beze slov došla a také by tak učinila, kdyby štěkot neustal. Nemělo ji tak co vést domem přímo k ní, nehledě na to, že už před dveřmi se Ellar zaraženě zastaví a rozhlédne se, jako kdyby tím místem do kuchyně ani nikdy neprošla. Věděla, že prošla, ale nepamatovala si to, i když to bylo jen před malou chvilkou. Co bylo nahoře? Mohlo tam být něco, co by fenku rozrušilo? Nebo snad v té místnosti, kde v krbu hořela její bunda? Kudy se tam vůbec šlo? „Aryo!“ zavolá s doufáním, že za chvíli uslyší její rychlé kroky.

Čelist stisknutá patrně silněji než by bylo zapotřebí dává najevo, že není vše tak jednoduché, jak se snaží tato civilizovaná dáma s patřičným vychováním smetánky naznačit. Bylo snadné vše svést na vítr, zvláště v takto kruté zimě, kdy s každou okenicí i párem dveří cloumal neúnavně v touze si vydobýt své místo uvnitř domu - povětšinou tvrdou silou své vlastní surovosti. "Annie, já-..." "Ano, jak jsem řekla - vítr." S touhou oba dva přerušit, přehlušit je a nastavit jasná pravidla, jim skočí do řeči, ač se to zdá jakkoliv nevhodné. Šedé oči těknou k místům, kde se vznáší duch její dávné přítelkyně, skrz kterou vane chladnější vzduch než kdekoliv jinde v pokoji. "Jak jste si možná všiml či... Nikoliv...," jemné odkašlání nejen že pomáhá pročistit hrdlo ale též i uchovat si jistotu, jež v hlase začínala slábnout. Má působit jako pravá dáma se vším všudy, tak ať. "... Pak venku vane opravdu silný vítr, který může zapříčinit otevření oken a bohužel i rozbití váz. Nebo s tím máte problém... pane?" Jak ráda by použila oslovení s tím správným uštěpačným tónem, avšak nakonec se jí povede pouze dodat důraz na ono slůvko, po čemž našpulí rty s kratičkým odfrknutím a jakousi poznámkou o jeho chování ve francouzštině.
Jenže jak se zdá, tenhle muž jí nepřestane vyvádět z míry svými poznámkami - vcelku trefnými - na které jí schází ty správné odpovědi, co by mu vymazaly onu lhostejnost a přímost z tváře. "Annie? On tě... zlobí." Šokovaný hlásek u ucha napovídá, že ani Bella nevěří scenérii před sebou. Anna mívala po ruce vždy odpověď, jež dokázala muže usadit - leckdy i doslovně - ale nyní dokázala pouze bezostyšně zírat na záda muže, jež se vzdaloval ven ke studni. "Takový... drzý... Hmpfr!" Vzduch vyklouzne ven z plic způsobem, který se dá nazvat naštvaným, neboť je to přesně ten pověstný vztek, který momentálně Anně koluje žilami. Vztek na tohoto neandrtálce, co se k ní chová jako k obyčejné hloupé holce. "Annie? Nevztekej se. Víš, jak se chováš, když se zlobíš a on ti za to přece nestojí. Annie! No tak, Annie, počkej přece! Počke-..." Průsvitná ručka mladé mrtvé dámy se už už natahuje po paži své živé přítelkyně, avšak Annabelle se rázně vytrhne ještě dřív, než by se jí tmavovlasá dívenka mohla byť jen dotknout. "Nevychovaný hulvát a-... Prosím?"
Slova o hadru mají jedinečný efekt - přinutí blondýnku se zastavit kdesi napůl cesty mezi bezpečím domova, od jehož dveří ji dělí pár kroků, a Silasem, jemuž šla právě naproti. Nikoliv jako roztoužená milenka vítající svého milovaného muže, ale jakožto naštvaná slepice, která hodlá sjet kdákavým hlasem místního kohouta v kurníku. Všechna slova, všechny myšlenky, dokonce i dech na okamžik zmizí a Annabelle nezbývá nic jiného než pouze koukat. Zprvu? Šokovaně, neboť má na svědomí náhlou ztrátu paměti, kdy nedokáže vydolovat ani hloupou urážku na jeho adresu. Poté? Zvědavě. Neboť pohled klesne o něco níž než je vhodné, na silné tělo lovce, který ztratl trochu ze své váhy ale ne tolik, aby přestal působit atraktivně. Stejně jako Bellu, i tuhle guvernantku prve zaujmou široká ramena, o nichž tmavovlasá kráska básnila. Silné ruce dokáží vyvolat přímo hříšné myšlenky, po nichž se žena začervená, ačkoliv by si nejraději udržela hrdý výraz - snad i proto očima uhne stranou ve snaze vyhnat z lící tu proklatou horkost symbolizující její myšlenky nepatřičně stáčející se kolem něj. Srdce bušilo tak hlasitě, že jí to přímo rvalo uši, avšak ani jednou se nepokusila zavřít před sebou samotnou oči. To spíše před ním. "Byl byste tak laskav a oblékl se?" Hlas se několikrát zajíkne a Annabelle zvládá až napodruhé vypovědět celou větu bez zaškobrtnutí. Prudký výdech následuje po vnitřním počítání do tří než se k Silasovi opět otočí čelem, aby v další chvíli hleděla zase jinam. "Nejspíš... se tu nějaký nachází." K činu se však tak úplně nemá, neboť má tušení, co všechno bude ono podání hadru obnášet. Třebas to, že se k němu musí přiblížit na velmi malou vzdálenost, kdy bude vnímat každou vůni i hřejivé teplo vyzařující z tohoto těla. Dlaň se přesune na krk, marnivé gesto, jímž si chce dopomoci k sebejistotě a setřást ze sebe pocity nejistoty, s nimiž se k Silasovi otočí zády, aby zapadla do svého domu. "Já ti říkala, že je pěkný." Šedé oči nakrátko probodnou mrtvou společnici, zatímco se Annabelle prohrabává věcmi v kuchyni. Konečně objeví čistý kus látky složený na jedné z židlí, s nímž se počne vracet zpět na zadní dvorek svého domu. "Líbí se mi. A tobě taky. Slyším, jak ti buší srdce." Další rychlý pohled směrem k duchovi, kterého vidí pouze ona než zkusí alespoň část pozornosti věnovat lovci. "Tady." Co vteřina v jeho blízkosti, to nesnesitelná muka uvnitř ní. Vnímala všechno - jeho vůni, jeho blízkost, horkost vyzařující z těla, která vábila a šeptala jí, aby se stulila do hebkého náručí a zapomněla na všechny ty povinnosti v životě. Jen s obrovským úsilím pootočí hlavou, čímž se jí dostane perfektní výhled na ona zvířata. Žluč se začne zvedat spolu se žaludkem a Annabelle chytře usoudí, že je vhodné koukat všude možně, jen ne na tu nevinnou zvěř. "Děláte-... Děláte tohle často?"

"Hadr..." zopakuje klidně, trpělivě, jako by snad mluvil s dítětem. Amy za ním se znovu začne pohihňát, což se Silas snaží nevnímat. Jeho drahá mrtvá milenka umělá být mnohdy poněkud otravná, ale nakonec, nebyl to přesně ten účel, kterého chtěla Nettie dosáhnout? Zvykl si na ni a pokud to zajistí Sarah bezpečí v podobě amuletu, pak to za to stálo. On se se svými démony umí poprat, nakonec se zdá, že nic moc jiného nedělá od doby, co sem přišel - nebo minimálně od té chvíle, kdy jej jeho drahá proklela a udělala z něj nemyslící bestii. Guvernantka se sice zarazila, Silas oproti tomu nikoliv - velmi nerad by totiž zdržoval a krom toho, sotva vydrží v klidu, díky čemuž tedy alespoň vezme vědro s králíky, aby je přenesl k vchodu do kuchyně. Když se zmíní o oblékání, trochu skepticky se na ni podívá. "Ne..." Prostá odpověď, na první pohled poněkud prprovokativní, dokud nezvedne ruce od krve a neupozorní ji. "Víte, nejste poslední, za kým musím dneska jít. A jsem si docela jistej, že ostatní sice ví, že jsem lovec, ale asi by nedocenili, že mám rukávy celé od krve nebo kompletně promočené. Popravdě se jim ani docela nedivím..." Znova nasadil ten trpělivý tón hlasu, přesto lhostejný. Jednal s ní stejně jako s kýmkoliv jiným krom dvou osudových dívek svého života zde, které si přece jen neuměl držet od těla a které se mu vždy nějakým zpusobem dostaly pod kůži. S Annabelle, na druhou stranu, očividně problém neměl, ba naopak - skoro to vypadalo, že si z ní utahoval, ač u něj bylo vždy poměrně těžké určit, jestli hovoří vážně nebo ne.
Annabelle konečně zamíří do kuchyně, aby mu donesla hadr. A podalo mu ho, ač lehce - vlastně poměrně těžce - odtažitě ve snaze si jej držet dál o těla. Nejspíš. "Jsi slepý, drahý... Okukovala tě. Drze a nestoudně," zhodnotí Amy až s moc znepokojivýmznepokojivý zalíbením a pobavením. Snad jako by věděla, že někdo takový by Silasovi neimponoval. Dřív? Bezesporu. Dřív byly tyhle hrdé krásky ženy, co se mu líbily a které miloval. Dlouho, nebo v některých obdobích každou noc jinou. Nyní? Těžko říct... Byla krásná, nikdy by neřekl, že ne. Ale poznal svoje místo a to bylo vedle někoho takového jakodovoleno Sarah, ne tahle žena. O ní by si mohl nechat jen zdát, ale vzhledem k tomu, že jeho hlavu okupovala Amy, nebylo to příliš pravdepodobné. "Mohl by sis s ní pohrát. Byla by to zábava..." Silas jen zahučí něco nespokojeného, než si opláchne ruce ve studené vodě, pečlivě, aby smyl veškerou krev. Její otázka vyvolá krátké pousmání, než se na ni podívá, zatímco sáhne po plátně, do kterého sise otře ruce. "Živím se jako lovec. Co myslíte?" Tušil, že žena před ním je asi zvykla mít pravdu. A být brána vážně. Jsou však věci, co Silas nedokáže. "Ty vnitřnosti můžete dát zvířatům, pokud nějaké máte. Psům, prasatům, oni si s tím poradí. Služebná taky."