Město Salem

Tváře posévají rudé skvrnky, důkaz toho, že s ní zachází jako s malou holkou, která ani do pět neumí počítat a tím ji snižuje veškerou autoritu, kterou si vydobyla u ostatních. U něj? Evidentně ne, jinak by se nechoval v jejích očích tak hulvátsky jakožto ukázka prvotřídního nevychovance. Zatajený dech je doplněn o zarytí podpatků do země, což pod dlouhou látkou sukně není naštěstí k vidění, ačkoliv velmi vyvinutý sluch by zachytil křupání drobných kamínků prašného povrchu pod silou podrážky. O to více vytřeští oči při záporné odpovědi pronesené tak krátce, rychle a skoro až se vzdorovitou poťouchlostí, jako by se mu líbilo jí odmlouvat. Nebo minimálně utápet v rozpacích, které rostou s každou přibývající vteřinou, kdy postává v Silasově blízkosti. Hrdlo se stáne, vyskytuje se problém polknut i to, kam s očima. "On si tě dobírá!" Šokované vypísknutí přinutí Annabelle v paradoxu nad tím vším zavřít oči a nevnímat ani jednoho z nich. To by je nesměla slyšet - její slova a jeho dech spolu s pravidelným tlukotem srdce. "Toho muže sem musíš zvát častěji. Je... svým způsobem vtipný, nemyslíš?" Nemyslí a jen silou vůle se zadržuje, aby po Belle nehodila ošklivým pohledem. "A to vám ostatní ženy... chm... trpí? Že se svlékáte před nimi a nedbáte na základy slušného chování?" "Neříkej, že ti to vadí. Dívala ses na něj. A červenala." Průsvitná sukně zavíří kolem vědra, jak se mrtvá dívka přesune lehkými neslyšnými krůčky za Silasova záda. "Jen se podívej. Tady jsi mohla stát ty, pokládat mu ruce na ta široká ramena, naklánět se, abys ho políbila..." S každým popisem učiní přesně to, čím chce blondýnce poplést hlavu. Annabelle to nedá a šedýma očima k ní krátce sjede s touhou ji na místě zaškrtit za takové řeči. "Pfff..." Ze rtů unikne tiché, mírně pohrdavé odfrknutí, jakým se snaží dát Belle najevo, že to tedy rozhodně ne. Fakt, že to může vyznít urážlivě i vůči Silasovi? To jí v tento moment nedochází. "Podívej, jak jsem blízko. Takhle bys mohla být ty a-... Fuj, to je ale odpornost! U všech svatých na nebesích."
Hlasitý výjek deroucí se nebohé mrtvé společnici ze rtů pozvedne Annabellin zvědavý pohled padnoucí na průsvitnou krásku držící dlaň před ústy, kdyby se jí zvedl žaludek z pohledu na stáhnutou zvěř s vybranými vnitřnostmi. Blondýnce to nedá a nakonec se koutky rtů nápadně začnou cukat, ačkoliv se mermomocí pokouší potlačit smích deroucí se ven. Do chvíle než se ozve Silas. Zprvu ani tak nerozumí jeho slovům, to až po chvilce němého zírání Anně dochází, co tím vlastně básník chce říci. "To jsem nemyslela." Úsečná odpověď je vedena rychle v námitce, že tak hloupá, jak si ji on představuje, rozhodně není. "Myslela jsem vaše způsoby. A skutečnost, že je vám naprosto lhostejné, když se ve vaší přítomnosti pohybuje žena na úrovni a vy se tu před ní svlékáte jako nějaký... barbar... Nebo divoch. Nemáte v sobě kouska studu ani základní výchovu." S posledním slůvkem přijde i drobné dupnutí, jímž se prezentuje jako malé rozmazlené děvčátko, které nedostalo vysněnou panenku. Šokovaný nádech a rychlá - a naprosto nevhodná - reakce v podobě zatnuté pěstičky, s níž Silase praští doprostřed hrudi. "Moje služebná není žádné prase, vy hulváte!" V ten moment se otočí, aby jako ukřivděná dáma s nosánkem nahoru odešla do svého domu. Kdyby se příroda nespikla proti ní a nerozhodla, že jí jedna noha podklouzne.

Tázavě zvedne obočí, když položí svou otázku, snad aby dal najevo, za jak... hloupou ji považuje. "Madam..." zarazí se. Chyba. "Slečno..." Jako by na tom snad záleželo. Tyhle oslovení, tyhle... slušnosti, koho kdy nasytily? Pravda, ji, neb urození a bohatí páni za ně dobře platily, když se je naučili, aby se mohli pohybovat v lepší společnosti. Silas je také dříve ovládal - a vlastně jsou v hlavě pořád někde uložené. Která z vidliček je na saláty a která na předkrmy. Že muž sedí vždy zády k otevřenému prostoru a měl by vcházet do dveří první. Že na titulech záleží mnohdy více než na samotném jménu. Všechno to znal - ale k čemu mu to bylo první večer zde, když se tu ocitl, aniž by tušil, co se děje? A to měl ještě tu výhodu, že znal tehdejší - tedy dnešní - dobu. "Pravda, drahý, nebylo to zrovna tvoje gentlemanství, které mě ohromilo..." doplní suše Amy, až po ní musí střelit krátkým tázavým pohledem, za což se mu dostane přesladkého úsměvu, který jej dříve dokázal zblbnout a donutit udělat cokoliv. Dříve. "Byl jsi pohledný, ztracený, potřeboval jsi pomoc a já někoho, kdo bude... se mnou." Neboli někoho, kdo pro ni jednou udělá cokoliv, na co si vzpomene. Křivdil jí? Možná, ale kdo ví, co k němu Amy cítila. "Milovala jsem tě..." Silas se po těchto slovech o něco více narovná a raději upře svou pozornost ke guvernantce. Bylo to snazší než nést váhu vzpomínek na kovovou pachuť krve v jeho tlamě po té, co ji zabil, stejně jako ten hluboký pocit lítostí, který nikdy nezmizel ani po tomhle všem. "Ostatním ženám je to obvykle docela jedno, protože mají dost věcí na práci, aby si hleděly svého a nestaraly se o lovce, co jim přišel donést jídlo a navíc ho i... hmm... zpracovat," opáčí, kupodivu i poměrně dlouhou větou. "Takže... hmm... Ano, trpí." Sotva si dělal něco z toho, že by ji mohly jeho odpovědi urazit. Až z těchto dveří zmizí, dost možná si na něj vzpomene jen ve chvíli, kdy si bude chtít na někoho zanadávat.
V jednu chvíli sebou ale instinktivně cukne a rychle se ohlédne za rameno, aniž by pořádně věděl proč. Něco bylo špatně. Sevřel se mu žaludek, na moment bylo kolem něj jednoduše chladně a on měl pocit... správně, jen pocit toho, že zde není sám. Krom Amy, samozřejmě, která stála vedle něj. Na tváři se objeví podmračený výraz, svaly jsou o něco napjatější a záda opět více narovnaná. Zdálo se mu to, nebo to byla pravda? Jak to mohl rozeznat? I doteky Amy se zdály být tak hrozně opravdové, že cítil její prsty na své kůži, tak co byl tenhle pocit? Snažily se mu něco říci instinkty, nebo to byl pouze hloupý výplod jeho fantazie, další z mnoha? Na ten moment ji navíc přestane vnímat ve snaze zachytit další projevy, nakonec však mírně zavrtí hlavou a pro sebe si něco potichu zabručí, než se znova zaposlouchá do jejích slov - do tohoto okamžiku vnímal sotva tak tón. "Co?" Opět se nedrží onoho prosím či pardon, na druhou stranu o to neměl zájem. Necítil se zde dobře. "A to se snad ještě někde budeš? Stíny jsou všude, drahý, stejně jako vítr. Nebo to jen stín nebyl?" Stiskne čelist k sobě, měla pravdu. S tímhle přístupem začne brzo zpochybňovat vše, co uvidí - a jak pak má najít kdekoliv bezpečí. "Správně. Nemám..." odpoví prostě a krátce. Co jej však vrátí zpět do reality a trochu odvede myšlenky od mizérie vlastního života - nebo spíš klamu a iluzí - je to, jak ho praští do hrudníku, neboť to se zdálo velice skutečné. Tak moc, že si to velmi rád nenechá líbit. Dříve, než tedy stihne packu odtáhnout, ji chytne za zápěstí - její štěstí, že mu dala plátno a ruce měl tedy již opláchnuté. "Žena na úrovni nekleje. Alespoň to mi vždy říkali..." A ostatně, on se s takovými setkával. Jen v době, kdy by si ho za hulváta nikdo nedovolil označit. "Nebojte, jsem si docela jistej, že vaše služebná je slušná holka. Která si bude vědět rady, co s tím zbytkem udělat. Což je, mimochodem, o něco lepší schopnost než vědět, kdy a před kým udělat pukrle." Ušklíbne se, než ji pustí.

"Jaký to výborný čaj, madam Beckerley." Švitoření čerstvě provdané, a tudíž i vhodné společnice, Charlotte Portland, nenechá jedinou dámu v místnosti chladnou a jejich hlasy s velkým, a bezpochyby i hraným nadšením skládají komplimenty na adresu původu horkého nápoje. Odporná břečka. Koutky rtů se v lehkém náznaku pozvednou vzhůru, skryt za ozdobným motivem křehkého porcelánu, jež je přiložen k ústům, aby samotná paní domu mohla ochutnat onu výtečnou chuť zboží expandovaného holandskými loděmi. "Ach ano, je velmi aromatický." Příšerně zapáchající. Tohle se nedá vydržet. Čelist se na kratičký moment zatne v reakci na temné myšlenky, avšak dívka se na první pohled zdá stále klidnou a příjemnou společnicí, jak tomu bylo doposud. Falešná maska zůstává nasazena za každých okolností, až se z toho dramatického efektu tvoří tmavovlasé vdově hořká pachuť na jazyku a žluč se převaluje na dně žaludku spláchnutá téměř černým nápojem, nad nímž se rozplývají přítomné dámy. "Slyšela jsem, že i samotná královna si velmi oblíbila pití čaje. I její dvorní dámy ho musí pít." Pobavené úsměvy doplňují prohlášení přítomných žen, ani samotná Thea se neubrání pozvednutí koutků o něco výše, jako by se jednalo o velmi vtipnou a trefnou poznámku. Jak úsměvné by ti připadalo, kdybych ti v tom tvém opěvovaném nápoji vymáchala obličej? Temné myšlenky se na povrch nedostávají, snad jen slaboučká jiskra v očích, jíž hned potlačí lehkým zavrcením hlavinkou, jako by toužila zahnat chmury dosedající na její ramena poslední roky. "Já zase slyšela, že po čaji jsou muži za dveřmi ložnice mnohem odvážnější a déle toho vydrží."
Dno šálku zlehka cinkne o křehký talířek sloužící jako podšálek, zdobný komplet je odsunut po stole s náznakem odtažitosti a zmatku pohrávajícím ve tváři mladé dívky. I její doprovod různorodých společnic, povětšinou dcer či manželek místních zámožnějších obchodníků, náhle zmlkne a žena, snad jen o něco málo starší jak samotná Thea, se v provinilosti zakoktá. "Omlouvám se, madam Beckerley, nechtěla jsem-..." "To je v pořádku, drahá." Ručka s pěstěnými nehty je zvolna pozvednuta, zadržujíce tak příval omluvných slov toužících po jediném - odpuštění za tak hloupou poznámku plácnutou s neuctivostí vůči společenskému stavu, v němž se Thea nacházela. "I já bych ráda zapomněla na to, co se mému drahému manželovi stalo, avšak jak bych mohla opomenout lásku, kterou jsme k sobě navzájem chovali? Jak bych se mohla dívat na jiného muže a smýšlet o něm jako... Jako o někom, kdo nahradí předrahého sladkého Josepha po mém boku?" Hlas se na tom správném místně zlomí a tmavovlasá dívenka působí opět tím křehkým dojmem zničené ženy, jíž bylo štěstí sebráno neuctivou rukou osudu. Hořké slzy hrané bolesti stékají po tvářích, získávaje tak voskový nádech, díky čemuž vyhlíží ještě o něco ztraceněji, opuštěněji než kdy předtím. "Omlouvám se, dámy. Vím, že je to již několik měsíců, ale nejsem si jista, zda-..." Dramatickou pauzu vyplní tiché polknutí, koutky očí a tváře jsou osušovány bělostným kapesníčkem s pracně vyšitým monogramem. "Madam Beckerley, já-..." "Vy za to přeci nemůžete, drahá. Nešťastná náhoda mi vzala milovaného manžela a je pouze na mně, abych se s tím smířila a... šla dál. Avšak stále věrná jeho památce." A sladkému praskotu jeho kostí. Ach, ten zvuk tak uklidňuje. Co všichni mají proti bolestivé smrti? Je tak vzrušující.
Teatrální povzdech doplní celý dramatický výkon, po němž vypadá jako nebohé ptáče, jehož rodiče se otočili zády a opustili hnízdo krátce po jeho narození a nyní je pouze na něm, aby se o sebe postaralo. "Avšak děkuji vám, dámy, za vaši podporu a přítomnost. S vámi je pro mne o něco lehčí nosit smuteční šat." Černá koneckonců sluší každému a jí ještě více. Vždyť ho prakticky neodložila od té doby, co postupně začali umírat její příbuzní. Zlehka dámám pokývne hlavou na ujištění, avšak zarachocení zámku ve dveřích a následné kroky přinutí Theu se otočit směrem, odkud vane lehký závan větru. Spolu s ním i vůně, jakou znávala. Vůně připomínající Josephovu sladkou krev, jen ještě o něco sladší, o něco méně zkaženou. Záda se o něco více propnou, jak se brunetka pomalu zvedá, čokoládové oči upřené na muže, jehož o jehož příchodu snila se sladkým úsměvem na rtech při nocích, které trávila vzhůru. Poslední z rodu Beckerley, poslední nositel své krve. "Alfrede..." Tichý výdech jeho jména, šok, překvapení i jiskrná radost v očích z jeho příchodu, jež se náhle změní v bolest, žal a ztrátu - další z jejích her a přetvářek, jejichž byla královnou. "Och Alfrede, vrátil jste se..." Před očima svých společnic si ponechává dekórum vzdělané dívky, avšak hluboko uvnitř? Och, jak ráda by se ho zmocnila, s jakou radostí by mu sebrala vše, po čem touží, po čem jeho srdce tolik prahne. Všechny ty iluze a dojmy... "Dámy? Omluvíte nás, prosím? Děkuji." I takováto věta, která nepřipouští námitek, stačí k tomu, aby se ženy zvedly a jedna po druhé opustily dům rodiny Beckerley. A Thea? Ta setrvává pohledem na muži, jež se náhle objevil na prahu jejího království.

Salemské ulice. Nebyl tak dlouho pryč, přesto mu přišlo, že je neviděl celou věčnost. Stýskalo se mu. Určitým způsobem ano, ačkoliv potřeboval na nějaký čas odejít pryč. Odejít pro dobrou věc, která však byla nad jeho síly, a tak seznal, že bude lepší, když se vrátí. Jistou naléhavost jeho návratu viděl i v tom, když se mu rodina přestala ozývat. Nepřišel mu od nich jediný dopis, žádná zpráva. Nenapsala mu sestra a ani bratr, který mu naposledy napsal, že se bude ženit. Jako první z nich dvou. Litoval, že přitom nebyl, ale zároveň si uvědomoval, že se uvidí ještě mnohokrát - pokud se vrátí. Absence dopisů však jakoby byla zvláštní předzvěstí. Snažil se nemyslet na ty obavy, že se jim všem něco stalo. Bylo by zvláštní, kdyby dorazil domů a nikdo na něj nečekal. Ale bylo by to až moc náhod. Jistě byl jen nějaký problém s předáváním dopisů, ano. Tak se snažil balamutit svou mysl, aby vydržel další den, jeden za druhým. Až se konečně nachýlil den, kdy seznal, že je toho až příliš, a tak odešel. Osvobodil se, pomalu vyrazil na cestu zpět domů. A pak byl zpátky. Už zdáli viděl střechy domů, které znával, společně s lidmi, kteří žili uvnitř. Jak se jim všem asi dařilo? Co za ten čas zažili? Po dlouhé době se vracel domů a ač to v prvních chvílích nečekal, těšil se, až se bude moci s lidmi pobavit, zavzpomínat na staré časy. Jistě by jej tak pustily ty chmury z války, ošklivé vidiny, které se na povrch dostávaly i ve dne. Prvním překvapením byla ta prazvláštní nálada, která se těmi staronovými uličkami šířila. Bylo to jako procházet se místy, které spočívaly pod černým závojem, který všechny dusil a z každého vyrval to dobré. Viděl mrtvolné tváře bez života, bez špetky radosti a jen občasně se na něj někdo zadíval , aby mu mohl opětovat úsměv. Některým z očí trčela lhostejnost, jiní na něj pohlíželi omluvně, smuteční nálada jakoby byla oslavou jeho příchodu. 'Upřímnou soustrast, pane Beckerley. Tolik jste se pro nás snažil obětovat, a pak taková rána osudu..., ale Bůh ví, proč takové věci dělá,' uslyšel poblíž postarší paní, ke které stočil svůj zrak a povytáhl obočí. Byl šokovaný, netušil nic, a tak se otočil a přidal do kroku. Hlasy a rozhovory ostatních mu splynulo v šum, který nevnímal. Viděl jen ulici a zástupy lidí, kterými se prodíral, aby brzy stanul před domem, ve kterém vyrostl, a na němž většinu svého mládí pracoval. Poslepu nahmátl svazek klíčů, jehož váhu si uvědomoval celou cestu sem. Ty klíče byly jasnou připomínkou toho, že se jednoho dne bude muset vrátit. Kvůli nim. Aby je zase mohl spatřit. Teď však panikařil. Zarachocení klíče v zámku. Srdce mu v hrudi splašeně tlouklo, když se snažil dostat dovnitř. V první chvíli se mu skoro nepodařilo otevřít, ale pak vpadl dovnitř, zvědavý a vykolejený. Když se dostal dovnitř, a když překonal prvních pár kroků, ustrnul. Uvnitř totiž viděl lidi..., které pořádně neznal. Někteří z nich - nebo spíše některé - mu byly povědomé. Ne však natolik, aby je bral jako svou rodinu. Jaké své blízké. Jako ty, kteří jej měli vítat. 'Alfrede.' To oslovení jej donutilo semknout rty a zahledět se na dívku, která musela být o tolik let mladší, než on. Pořádně ji neznal, nepoznával ji - ona však znala jeho jméno. "Atheleys," vyslovil to jméno, o němž se dočetl v jednom z posledních dopisů, a které předpokládal, že patřilo té mladičké dívce. "Vrátil jsem se. Ano. Kde-kde jsou ostatní?" vykoktal ze sebe zmateně, než pohledem klesl o odcházejícím dámám. Mnohé z nich jeho směrem vrhly závistivý. Nejedna z nich si jistě představovala, že klofne samotného pana Beckerleyho pro sebe. Alfie se však od nich odvrátil a opět se zahleděl na Theu. Neříkal nic. Čekal svou rodinu a nenašel ji, teď byla řada na ni. A on doufal, že mu nepotvrdí to, čeho se tak moc obával, a co se mu celou dobu zrcadlilo v tmavých očích, které náhle tak kontrastovaly se zarostlou tváří, která působila drsně.

Prožraní červi, s kostmi zlámanými k nepoznání hnijí v mělkých hrobech. Ale to ty nechceš slyšet, drahý. Ne, ty toužíš po pohádce se šťastným koncem, naivně věříš ve shledání plné těch odporných emocí a ještě nechutnější prolévání slz. Kdybys jen tušil jak-... Hlasitý vzlyk přeruší temné myšlenky slepené v pletenci hodování na bolesti ostatních, dlaň zlehka překryje rty - dost natolik, aby se zdálo, že chce utišit rostoucí paniku, avšak málo na to, aby nemohla potlačit nárůst falešného zármutku. Do očí se tlačí slané slzy hořkosti a tesklivosti po zdánlivě nejmilovanějším muži po jejím boku, druhá ruka marně tápe po záchytném bodě v podobě opěradla křesla, v němž ještě před chvílí seděla a vyhřívala se v jeho čalouněném pohodlí. "Och Alfrede... Je... J-je..." Hlas se láme pokaždé, když chce vypovědět známý slovní obrat, tu nešťastnou frázi o lítosti, avšak hraná hysterie pokaždé přeruší jakýkoliv pokus, co si podává ruku s marností. Hlasité nádechy působí na první dojem jako epileptický záchvat a drobná tmavovláska neustále uhýbá pohledem, neboť není příliš silná na to, aby čelila očím dlouho ztraceného syna. "J-je m-mi to-to tak... lí-líto..." Nakonec se přeci jen povede z rozechvělých rtů vyprovodit těch pár neobratně řečených slůvek, kapesníček s pečlivě vyšitými iniciály, nyní zmuchlaný v dlani, končí v hlubokém dekoltu, střiženém podle poslední módy pro bohatší vrstvu, zdvihaje se s každým nádechem spalujícím plíce v ohništi bolesti. Byl to mrzký tah upozornit na své přednosti, záludnost démonské mysli, ale též gesto, jímž jsou křehké krásky tak známé a patří k nim. Ale ty se přeci jenom podíváš, protože neodoláš. Nebo snad dušička věrného zastánce víry je natolik silná, aby ti bránila v pohledu? To by se Aletheys dotklo. Příliš hluboce a žádná žena, ani ta démonská ne, netouží pocítit ránu osudu v podobě dotčenosti. Tak se neboj podívat, nekousnu tě... Zatím. Jemná síla pobídne muže, aby přece jen spočinul svým zrakem v prudce se zvedajícím dekoltu, jehož vyvýšeniny ňader lákají k představám pro tuto denní dobu nevhodným a zvrhlým pro samotného učence.
Klapot podpatků po dřevěné podlaze sídla rodu Becklerley naplní vzduch kolem nich, dívka se opatrně blíží vstříc své vlastní záhubě. Nebo naopak novým možnostem? Démonka vidí pouze tu druhou verzi, na tu první? Ne, na ni nevěří. "Takové neštěstí... Nemohli jsme... Nemohla jsem..." Teprve nyní pomalu pozvedá pohled čokoládových očí, co se upírají s pracně vykřesanými obavami a touhou po porozumění a nalezení pochopení k Alfiemu a jeho tváři, jež se změnila od portrétu visícího na chodbě u schodiště do prvního patra. Tak sladký... Tak nevinný... A jenom, jenom můj. Chytře provedeným tahem se otočí k muži zády, aby tak neměl možnost zahlédnout její úsměv, ten pobavený úcul, jímž se baví na adresu této prokleté rodiny. Prokleté její vlastní rukou. Chudáčci. Jak bych je mohla litovat? Hlupáci to byli, všichni do jednoho. A ty můj drahý Alfie, ty se jím staneš taky. Ale jakožto poslední nositel krve rodu Beckerley? Ne, s tebou si užiji více zábavy. Nezkažený... Na jak dlouho? "Přišlo to tak náhle... Neměla jsem kam jí-jít... Náš... Náš dům vyhořel a j-já... Tohle je to jediné, co mám. Odpusťte mi, prosím, Alfrede... Ale nemám kam jít, kam složit hlavu... Nemám... Přišla jsem... O všechno. O Josepha a-... Och..." Mdloby náhle postihnou křehké tělo citlivé mladé dívky, tělo klesá na zem. Zranitelnost vydřená až na kost, milující žena, jíž nezbylo nic. A nyní ani vzduch v plicích.

Kdyby jen tušil, co se odehrávalo za tak roztomilou, narůžovělou tváří. Kdyby měl šanci slyšet něco z toho. Ale byl jen pouhým člověkem, nic netušícím smrtelníkem, který dorazil až moc pozdě, aby mohl zachránit svou krev, ty jež miloval. Na místo nich sledoval dívku, tak mladou a okouzlující, od které by nečekal nic tak zlého a podlého. Možná proto se nad jejím chováním nijak nepozastavuje, nečeká nic... jen rozechvělý, zmatený, naslouchal, a přitom cítil, jak mu cosi těžkého dopadá na hruď. Jakoby se mu uvnitř rozevřela nějaká rána - tak moc to bolelo, a tak moc špatně se mu dýchalo. "Joseph?" vyslovil opatrně jméno svého bratra. Očekával ho. Kdyby tu stál, jistě by se mezi sebou počali dohadovat, než by si padli do medvědího objetí, protože jen slova nemohla vyjádřit, jak moc Alfiemu všichni chyběli. A co teprv jeho sestra? Lottie? Jistě by tam stála a chichotala se, zatímco by dost možná plakala štěstím. Určitě by mu pak řekla, kolik má nápadníků, a že plánuje svatbu. Nic z toho. Nic z toho už však nikdy nebude, protože oba byli po smrti. Nevěděl jak, nevěděl proč. "Lottie?" pronesl jméno své sestry a pomalu sklopil zrak, jak na něj dopadala její slova, a jak si uvědomoval, že ty dva už nikdy neuvidí. Náhle měl dojem, že se mu všechno zbortila pod rukama. Tolik se o ně obával, snažil se, aby z nich vyrostli co nejlepší lidi. A pak tohle. Pár nehod a ti dva už nebyli. Neměl šanci se s nimi rozloučit, promluvit si s nimi. Dát jim sbohem. Jeho oči opět vyhledaly tvář té ženy. Neměl nejmenší pomyšlení na její tělo, jak byl rozhozený a otupělý. Přesto však, snad se ozvala jeho slabost, mu náhle pohled padl na její dekolt. Nechtěl, ale jakoby musel. Brzy pohled rychle odvrátil a pocit smutku okamžitě doplnil i pocit viny a studu, že tak snadno podlehl svým chtíčům, které byly špatné. "Vůbec jsem nevěděl. Už je to nějaká doba, co mi nepřišel jediný dopis. Doufal jsem, že je jen problém s odesláním, tohle by mě... snad ani ve zlém snu nenapadlo," promluvil opatrně, než si jeho oči opět našly cestu směrem k ní, aby se na ni mohl zadívat. "Vy jste... nemohla jste nic udělat. Jen... řekněte mi. Jak. Co se stalo?" Napadalo jej mnoho otázek, přesto se však snažil je omezit. Chtěl vědět, a zároveň chtěl zapomenout. Nechtěl jí přidělávat starosti, ale zároveň si zasloužil znát pravdu. Zasloužil si vědět, co se stalo jeho jediným blízkým. Pohled upřený do jejích očí, jasně viděl ty obavy. Důvěřoval jim, neměl proč jim nevěřit. Viděl ženu, která milovala jeho bratra, a pak o něj přišla. Neměl nejmenší šance vidět její úsměv, když se k němu obrátila zády. Nepodezříval ji, jen litoval, a zároveň v tichosti smutnil po svých blízkýh. Nádech, překvapení z jejích slov jej donutilo pozvednout hlavu a zakroutit hlavou. "Ale kdepak, Atheleys, patříte sem. Je to teď i váš dům, vy-" nedořekl. Viděl, jak náhle umlkla, a jak se začala kácet k zemi. Na nic nečekal. Stačil jediný dlouhý krok vpřed, ruce hbitě vystrčil vpřed, načež ji pevně zachytil do mozolnatých, přesto dosti pevných, dlaní a podepřel ji tak, aby neupadla na zem. "Atheleys!" vyslovil naléhavě, jak doufal, že brzy nabere vědomí. "Jste v - v pořádku?" Nebyla, to vědět nepotřeboval. Jen chtěl vědět, že není v mdlobách, a že bude v pořádku.

Vlčí teplo za tu chvíli jakoby kompletně zahnalo nepříjemnou zimu, až si toho sám Trevor přestal všímat, zcela pohlcen v konverzaci s někým stejně jiným. Přemýšleje nad nočními toulkami v kůži vlkodlaka se myslí vrací zpátky k poslednímu úplňku a pravdaže, ne všechno si pamatoval. Měl jen útržky, i ty v něm však vyvolávaly nepříjemné pocity a tak se ani příliš nesnažil se na ně detailně zaměřit. Možná že doopravdy nemohl tvrdit, že mu pod rukama neprošel ani jeden člověk. Co když se nepamatuje? Možné to vždycky je, stejně jako všechno ostatní, ale jakési vnitřní přesvědčení mu v té představě stále bránilo. Silný instinkt skrz všechny možné situace se projevil i tady a tak jen pokývl hlavou na přitakání. „Nejspíš si nepamatuju spoustu věcí… Je to jako když se ráno probudíte a musíte se chvíli rozmrkat, než se vám vybaví alespoň málo z toho, jak jste se vůbec dostala do postele. Ale možná je to individuální,“ zamyslí se a vzpomene si, že podobné věci snad s Alastairem nikdy neřešil. Nebylo to potřebné, nebral vzpomínky na lehkou váhu. Sic sám sebe přijal jako vlkodlaka, nepotřeboval zajíždět do detailů. „Mám ale… Takový zvláštní pocit, že… Jsem člověku ještě neublížil,“ potvrdí se snahou dát do tónu tolik jistoty, aby ji to přinutilo od tématu odstoupit. Úsměv zhltne druhým, jak se potichu zasměje nad její poznámkou. „Zřejmě nesmíte dávat na první dojem, slečno,“ obočí se hravě zvedne výš a v očích se zaleskne ono známé sálavé teplo. On a vlkodlak? Kdo by to byl řekl, pravda… Ale on a zloděj? Nevěrník a sňatkový podvodník? To je snad ještě méně pravděpodobně slučitelné s touto roztomilou pihovatou tvářičkou. „Jistě jsem,“ přitaká s tím známým výrazem, co patří malému nezbednému chlapci, kterým v dětství nikdy nedokázal být. Zvláštní, jak se to s věkem obrátilo. Někdo vyroste a někdo… Někdo si hraje. Ale zlobí, bohužel. Se snahou alespoň na chvíli odvrátit pohled tentokráte vsadil na ledabylost v tónu: „Nemohu vám v tom bránit, což o to, ale pro ženu je lepší být v bezpečí než pokoušet štěstí, no ne?“ Nebudeme srovnávat síly vlkodlaka s hranostajem. Ačkoliv by mohlo i takové roztomilé zvířátko zanechat nepěkné rány na kůži, stále je šance mnohem drobnější šelmy podstatně menší. S kapkou rozpačitosti, snad s nezvyklostí jen narážet na podobná témata se slušnou dívkou pokývne v souhlasu. Přinutilo ho to se krajně myšlenkami vrátit k Emily, k nevěstce a zároveň milence, do níž se tehdy zamiloval jako malý kluk… Ta dívka měla tak prořízlou pusu jako žádná jiná a přesto se ji naučil milovat. Teď? Z velké lásky vždy něco zůstane, ačkoliv momentálně je to něco málo zakopáno hluboko, opravdu hluboko pod zemí. „Zřejmě zažíváte větší bolest než já,“ přizná, uvědomujíce si, že on se vlastně ani nemění ve vlka jako takového. Stále zůstává napůl člověkem, přesto je přeměna bolestivá.
„Chápu vás. Doma je přeci nejlíp,“ potvrdí a kousne se do spodního rtu. Známka nervozity a nejistoty v jednom. Nepříjemná to věc, vzpomínky na domov. Co by se asi tak stalo, kdyby se vrátil? Samozřejmě i s většinou ukradeného majetku? Přijali by ho ještě? Těžko. Otec by ho udal, matka by ho litovala, ačkoliv by se nejspíše snažila za něj přimluvit u Boha a Jared? Ten by ho praštil do ramene a řekl nějaké ze svých posvátných mouder, kterým se Trevor vždy jen nevěřícně smál. Nejdříve nechá projít dámu a až pak odpoví: „Nejsem tady dlouho. Snad měsíc, o nic déle to být nemůže.“ Krátká doba, ale pár zákazníků už si zde našel a o to přeci v jeho novém životě obchodníka šlo. „Ani jednomu z nich by přitom neublížilo udělat podobnou maličkostí ženě radost,“ rozhlédne se po hostinci a po čas svých slov zkoumá tváře některých z opilců.  Sám se vydá ke stolu, z očí nespouštěje Samanathu, jak ze zdejšího prostředí neměl ani trochu dobrý pocit. Oči se přivřou k sobě při pohledu na otravného opilého zákazníka, který si ani po opakovaném nesouhlas Samanthy nedá pokoj. Cosi v něm jen nebezpečně zavrčí a neurvalost vlka se rozhodne ruku cizince z krku ženy tou vlastní setřást dolů. Sám tu svou pak položí na její rameno, skoro až majetnicky, ochranářsky před bandou těch slizounů, to všechno s onou neuváženou jiskrou v očích. „Co je jí teď po vaší spokojenosti, pánové?“ Kamarádský tón plný sarkasmu a snad i hrdosti. Však měl být na co hrdý, doposud se za svůj život nepřipojil k podobnému stolu a nechystal se k tomu snížit. Rozzuřenost je jedním nádechem zase pryč, snad pokud se nevrátí další nemilé poznámky… „Pojďte, Samantho.“

Ženy v jednom kuse akorát omdlévají. Trapné vyjádření jejich nechutného zármutku, ale nyní se to hodí, že drahý Alfrede? Jak rychle jsi přispěchal, abys mě mohl chytit do náručí, nevěda, že to já můžu za smrt tvých nejbližších. Jsi tak hloupý, tak naivní, když nevidíš nic. Nebo nechceš vidět? Och, Alfie, já ti dám možnosti k pochybám... Nikoliv však o mně. Ne, já jsem dokonalá. Ale ty budeš pochybovat o svých úmyslech, o svých myšlenkách, o své jistotě, k níž upíráš důvěru. Mhmmm cítím z tebe kadidlo, že tys byl v kostele? Modlil ses? Ne, páchne ti po tom kůže. Nejradši bych ji z tebe seškrábala, z táhla tě z ní, ale... Ne, ještě ne. Myšlenky se honí jedna přes druhou v tiché konverzaci uvnitř démončiny hlavy, zatímco předstírané mdloby dosedly na křehké tělo znavené žalem a mírným odmítáním přísunu jídla v rámci držení smutku za svého nebohého zesnulého manžela. Víčka se matně chvějí pod rouškou nočních můr provázejících ji za denního světla, jakýsi odraz vnitřních démonů, ačkoliv to vše jsou pouhé smyšlenky, pouhá hra s lidským pozorováním a reakcemi, nic víc. Zdokonalila se - po těch letech? Muselo to přijít. Už nebyla tak prkená jako kdysi, dokázala vsadit na ladnost pohybů, na drobné detaily, jichž si všimla, ale zezačátku jim vůbec nepřikládala důležitost. Mnohé se změnilo a lidé jsou v této době mnohem obezřetnější. Vše musí být dokonalé.
Klidný výdech naruší otázku sypající se kazatelově učni ze rtů, jak se zdá, dívka přichází pomalu ale jistě k sobě. Takové příjemné lidské teplo. Určitě bys mi ho dal víc, tím jsem si jistá. Zvrhlé představy, to je lidský úděl, tak akorát se topit v tom, jak žena vypadá pod tím vším. Nechutné, slizké, upocené... Fuj. Jak ráda by ohrnula nosánek nad tou příšernou myšlenkou a představou, co se jí noří kdesi v koutku hlavy, avšak odolá, aby znechucený úšklebek na rtech skryla za dlaň otírající slzy z tváře než se čokoládové oči upřou do Alfredových. Stejně temných, stejně hlubokých, avšak mnohem mladších, méně zkažených než jsou ty její, skryté za falší v podobě žalu a strachu o budoucnost. "Omlouvám se-.... Já..." Těžký výdech unikne z rozechvělých rtů, tmavé vlasy přepadají přes ramena v lesklém vodopádu, jak se Thea pokouší opatrně posadit. Jedna dlaň skončí zapřená čistě náhodou o silné, vypracované stehno, velmi blízko choulostivých míst, ale dá se předpokládat, že je ze všeho ještě zmatená, dezorientovaná, i pohled, jakým pátrá po místnosti, tomu nasvědčuje. To až když si po pár krátkých chvilkách uvědomí teplo plynoucí z jeho těla, teprve tehdy šokovaně přitáhne zatoulanou ručku směrem k sobě, tisknouce si ji na ňadra, jako by se pouhým dotekem mohla popálit. "Och, omlouvám se! Nechtěla jsem!" Hlas si nese zajíknutí, tváře získávají na sytě rudém odstínu hanby a rozpaků, které se hravě propalují kůží, až z nich sálá horkost nejen na dotek ale i v pouhé blízkosti. Sama Thea se pokusí odtáhnout a vyhnout se tak na první pohled nepříjemné blízkosti. "Potřebuji vodu... a-a-a vzduch..." Nepotřebovala nic z toho, ale jako každá dáma, která zažila muka mdlob, i ona se musela přizpůsobit jistým pravidlům a chtít nejzákladnější věci ke svému přežití v dalších chvílích. Kapesníček rychle osušuje pokožku zmáčenou nejen slzami ale i prvními kapkami potu z té horkosti, která z ní sálá. Plíce nabírají více kyslíku, aby tak dodala na pocitu vydýchaného vzduchu, jež by měl působit na své okolí. Opatrně se staví na nohy, přidržujíce se křesel, zatímco klopýtá k oknu, rozevíraje okenice pro sladký nádech, který si patrně zaslouží.
Zdánlivě znavená se opírá spánkem o rám okna, zatímco dovnitř proudí čerstvý vzduch naplňující pokoj zimou. Ač se chvěje, nezdá se, že by se toužila přiblížit k plápolajícímu ohni v krbu nebo čaji, jež v šálcích už jistě vychladl. Tmavé oči pozorují okolí zaváté metrem sněhu, avšak i ty po chvilce zavírá, jako by snad mohla utéct před skutečností, jež v příštích několika málo minutách nabídne Alfiemu. Jak se asi budeš cítit, až ti povím, že tvého milovaného bratříčka zničil strom a prakticky nebylo co pohřbít? Nebo že tvou předrahou sestřičku naněkolikrát znásilnili? "Chtěla jsem vám to napsat, Alfrede, ale nedokázala jsem... Všechny ty vzpomínky... Všechno je stále tak čerstvé..." Nadále hraje svou hru ublíženého děvčátka, jemuž někdo cizí vzal všechny sny, naděje i budoucnost. "Vaši nádhernou sestru.. Och, je to bolest na to vzpomínat... Tolik jí ti muži ublížili... Tak ji poničili..." Zlámali údy, řezali do ní, rozbili ji jako panenku. Bylo to tak krásné! "... Tak hrozné... A Joseph... Ten nešťastný les... Ne, nenuťte mne na to prosím vzpomínat... Stále mne bolí ta myšlenka..."

Stejně jako dívka naproti němu příliš nechápala jeho myšlenky a úsudky, nechápal obdobně on ty její. Chtěl. Nějak. Jenže zároveň tu byla ta obava z toho, že je s ním dost možná manipulováno. Nechtěl tu dívku odsoudit bez důkazu... leč těch důkazů pár měl a vesele je vhodil do plamenů. Ne, skutečně měl pochyby o tom, že by byla čarodějnice, ačkoliv mu zároveň s tím ukazovala věci, které byly více než podivné. "Já?" zarazil se, než si vzpomněl na její menší problém s pamětí. Pousmál se, ačkoliv to nechápal. Takovou nemoc očekával spíše u starších lidí, ale dost možná... možné to bylo všude. "Jsem městský radní. Jsem jedním z těch, kdo může mluvit do běhu města. Má rodina byla pro město významná a já jen pokračuji v tom, co mí rodiče začali," vysvětlil jí odměřeně, ačkoliv netušil, jestli vůbec pochopí, co dělá. Opravdu měl jen málo indcií, tápal po nějakém stéblu, kterého by se mohl chytit a držet se ho. Nad její otázkou se na chvíli zamyslel. Netušil, co si o ní pořádně myslet a ona mu to rozhodně neulehčovala. "No, mohl bych, to je pravda," pronesl tajemným tónem a úkosem na ni pohlédl. "Dala jste mi do rukou dost zvláštních věcí, pro které by možná bylo lepší vás odvést. Ale nevypadáte jako někdo se zlými úmysly. To však neznamená, že vás v tomhle budu podporovat. Měla byste na to zapomenout dříve, než si o vás začnou myslet, že jste bláznivá. Věřte mi, to se může stát velice snadno, Ellar," další klidná slova, se kterými se ušklíbl. "Ale dávám vám šanci tu zůstat a... žít. Je jen na vás, jestli to využijete... nějak," odmlčel se. Možná potřeboval čas i on sám. Aby našel nějakou indicii nebo něco, co by mu pomohlo rozluštit, co se vůbec dělo.
"Ehm, možná byste měla navštívit místního doktora... pokud máte nemoc. Jistě vám rád pomůže, ale jak jsem říkal, bylo by dobré nešířit nic o tom, co jste říkala mě. Rozumíme si?" S pomalým nádechem přelétl pohledem celou místnost. "A možná bych vám mohl dát něco na... psaní. Abyste si to mohla zapsat," nabídl jí ještě, protože to bylo asi tak vše, co pro ni mohl udělat. A alespoň to nebylo nic, co by obsahovalo jiskru nebo oheň.
Když se pak přemístili do kuchyně, ušklíbl se, což následovalo bezprostředně poté, co se jej zeptala na velikost domu a jeho prázdnotu. "Byl postaven pro velkou rodinu, ale já už rodinu nemám," vysvětlil jednoduše, načež se zastavil u hrnce a pomalu začal vše připravovat. Nějak se nestaral o to, jestli to Ellar měla v plánu jíst. Nic jiného neměl, navíc to byla jeho ochota. "Tady máte-" podal ji misku, když tu sebou div neškubl, když se Arya rozeběhla kamsi pryč. "Kam běží?" otázal se pomalu, čelo nakrčené.

Nevěděl, neměl nejmenšího tušení o tom, co se jí prohánělo v hlavě. Myslel si, že truchlí, věřil jejím slovům, činům, a každému pohybu, který udělala. Možná měl dojem, že trochu přehrávala. Na takové dámy však byl zvyklý, bolest ze ztráty musela být více, než velká. Pevné ruce ji dál svíraly, aby neupadla na zem a nezranila se, jeho čokoládově hnědé oči klouzaly po její tváři a on doufal, že se každou chvíli probere. Pár kroky se ji pokusil navést ke křeslu, zatímco si počal uvědomovat, že nebohá Thea přichází k sobě. Oddechl si, byť stále vnitřně dost rozechvělý a rozervaný, ze zpráv, které se na něj začaly snášet jako dělové koule na ostřelovanou planinu. Nechtěl však na sobě dát ničeho znát, a tak ji dál pevně svíral, byl oporou, tak jako vždy. Nejprve když na věčnost odešel jeho otec, pak jeho snoubenka, a nakonec i zbytek rodiny. Bůh jej nešetřil a on tušil, že brzy bude muset zajít do kostela, kde by snad mohl najít klid. Zatím však měl v náručí mladou paní Beckerley, o kterou se chtěl postarat, aby ji zde nezanechal v ještě horším stavu, než když dorazil. "Pojďte, posadíte se, Atheleys," pronesl tiše, přesto však vyrovnaně a odhodlaně, jakoby proti jeho slovům ani nebyla šance vzdorovat. Přitom se jí pokusil pomoci, aby se vytáhla na noha a mohla po svých, s jeho oporou, přejít k sezení. Aniž by to čekal, ucítil její dotyk, neopatrný, přesto v něm neviděl nic zvláštního, nic úmyslného. Omdlela a on nemusel být doktor, aby tušil, že z toho musí být mimo. Proto z jeho strany nepřišlo žádného upozornění, pokárání. Tvář měl stále chladnou a odměřenou, v očích smutek, ale zároveň i možné obavy, snad o zdraví They. Přesto rty zkroutil v menším úsměvu. "Nechte těch omluv a pojďte, posadíte se. Nebo chcete odvést do ložnice?" V určitých ohledech to mohlo být troufalé, on však svůj zájem myslel čistě upřímně, bez vedlejších úmyslů. "Vzduch, vodu, no jistě. Není problém. Mohu vás doprovodit k oknu a přinesu vám pohár s vodou, ano?" nabídl jí aktivně. Snaha dělat alespoň něco, protože kdyby měl jen stát a poslouchat o smrti celé své rodiny, asi by zešílel. Takhle se cítil, že něco dělá, že má šanci se vším něco udělat. Pak se napřímil a vyrazil za ní. Nechtěl se jí dotýkat. Ne tak, aby to působilo špatně. Nechtěl jen, aby se znovu poroučela k zemi. Pak se zastavil, pár kroků od ní, přičemž pohled upřel do jejích zad. "Lottie? Muži? Nechcete mi snad říci, že byla..." Nedořekl to. Bylo to příliš odporné a on pocítil, jak se v něm vzedmul vztek. "Oni... byli potrestáni?" optal se, tvář bledá, snad bledší víc, než kdyby se setkal se smrtí. "A bratr, on... v lese. To je hrozné, vůbec jsem nevěděl-" Opět se zarazil. Netušil, co by řekl, co by si měl myslet. Každé pomyšlení na jeho rodinu jej bolelo. Kdyby se tohohle dožili jeho rodiče... neochránil je. Nikoho z nich. Odešel pro své dobro a za tohle všechno také zaplatil. "Donesu vám ten pohár vody," řekl pak rychle a obrátil se na patě. Bylo mu mizerně a čerstvý vzduch a mráz jen umocňoval pocit zoufalství, že tam nebyl, když jej potřebovali. Pomalu se rozešel pryč, aniž by vnímal dům kolem sebe. Jak moc se změnil? Na to neměl sílu myslet.

"Lo-lo-ložnice?" První slabika zůstává prudce vyražena z hrdla, za ní se koktavě veze zbytek toho jediného slůvka, jež přinutí zvláčnělou dívku prudce zamrkat, zatímco se záda instinktivně napnou, dávaje tak najevo své zmatení a rostoucí nejistoty. Do tváří se vlévá zdravá růž, možná až příliš mnoho horkosti plynoucích z jeho nabídky, která se zdá tak nevhodná, téměř pokoušející, zda jí dokáže mladinká vdova odolat. Polknutí viditelně dodává na nevyrovnanosti po tak troufalém dotazu, prsty se zatínají v drobné pěsti, z nichž v jedné muchlá vyšívaný kapesníček z části vlhký od falešných slz. Tak ložnice se ti zachtělo? Stáhnout mě k sobě do postele? Svléknout a přimět vzdychat? Ale ale, drahý Alfie, to ti není ani trochu hanba takto podávat návrhy manželce a čerstvé vdově po tvém milovaném zesnulém bratříčkovi, jehož hlava pukla jako meloun vyhozený z okna? Mysl démonky se ani na okamžik nezaobírá jinou možností, nepřikládá jí váhu a pouze pro své čisté vnitřní pobavení vklouzne chudáčkovi do hlavy, aby sebou cukla - nyní se však nejedná o hraní role ale o skutečnost. Ten parchant... Ani jednou ho nenapadlo na ní pomyslet jako na laň lapenou v koutě, nesmýšlel o ní jako o své bezbranné kořisti. Myslel to dobře. Bez postranních úmyslů. Nechutné, tak... odporně lidské. Mimické svaly se na okamžik zdají podivně ztuhlé ale Thea to chytře zahraje do autu, když odvrátí svou tvář, hledíce z okna. Skoro jako by chtěla zamezit potupným rozpakům, které se nepřestávají vlévat přes lícní kosti. "Alfrede, takový návrh..." Hlas se zadrhává, dýchání se zrychluje a jeho mělkost se mění v lapavý pokus ukočírovat zrádné představy, jež mají působit nestoudně jeho vlastní vinou. "Jsem čerstvě vdovou a něco takového nepřichází v úvahu. Žádný muž kromě mého manžela by neměl-... Neměl by-... " Prudkým výdechem dá najevo, že ani dokončit větu nedokáže, raději se pokouší posadit do jednoho z křesel u okna, nechávaje se ochlazovat čerstvým vzduchem, jež ve vší jemnosti několik tmavých pramenů vlnitých vlasů nechá přepadnout přes ramena, odhalujíc tak šíji hodnou nevinné labutě. "Vězte, že památku vašeho bratra ctím každým dnem i nocí, Alfrede. Na žádného muže nejsem schopna pohlédnout a ani tak nechci činit. Ač to znamená, že spávám sama a lidského tepla již nezakusím..." Ale ty by sis měl představit, jak to vypadá, drahoušku. Jak asi vypadá manželka tvého bratříčka pod veškerým tím šatem.
S prudkým vydechnutím horkého vzduchu odvrací svou tvář, rty tisknuté k sobě, jak potlačuje úsměv nad maličkým dárečkem v jeho mysli. Je tak snadné tam vniknout, tak snadné dopomoci představám. Nasadit mu myšlenku do hlavy, nechat ji rozvinout jako poupě přkrásné květiny. Zlehka mu nabídne myšlenku na svou maličkost ležící v přikrývkách s noční košilí odhalující rameno po celé délce. Dost na to, aby to běžnému muži zrychlilo dech. Nevinná krása, tak blízko, téměř na dosah. Stačí si představit víc. A ty, drahý, neodoláš, protože ti to ani nedovolím. Když už načala tu Lottie? Proč to také nedokončit. Pohled klesne k zemi, hlavinka se prudce zavrtí, štkavý vzlyk ji znovu přinutí k odpovědi. "Nemohla se jim bránit. Byli tak velcí... Suroví... Chytila je městká stráž a za své činy byli pověšeni. Ale Lottie to zpět k životu nevrátilo. Když si představím, co všechno jí dělali... Och ne..." A teď si představ, že by se to samé stalo mě. Další semínko je zaseto do Alfieho mysli - představa utíkající tmavovlasé dívky s její tváří, chycená silnými pažemi, přitisknutá ke zdi. Sukně vyhrnuté k bokům a výkřik proseb, ať přestanou, ať ji nechaji jít. A to teplo, jako by to byl on, kdo se ocitl v jejím nitru. Hřejivém, úzkém, téměř panenském. Zrychlený dech a vlna slasti. "Děkuji, Alfrede..." Onu vidinu přeruší až její hlas, znavený a přesto nalézající naději v jeho přítomnosti. "A děkuji za to, že jste se vrátil. Bývám tu pouze s otcem a samota... Nedokáži ji vyplnit. Snad... Snad vaše přítomnost nám oběma uleví." Čokoládově zbarvené oči sledují muže s třicítkou na krku, ten rozdíl mezi nimi je závratný, skoro až hříšný a právě to je na tom lákavé. Ta představa mladé dívky svedené starším mužem. Jím. Ale tuhle představu si musí rozvinout on sám. Thea? Ta sází semínka. Jedno po druhém.

Pomalu přikývl, když vykoktala jeho slova, ve zmatené otázce, jakoby mu nerozuměla, a jakoby snad byla jeho návrhem i zaskočena. To jej překvapilo, protože přeci nepomýšlel na nic špatného. Chtěl jí pomoci, dopřát jí chvíli klidu. Aby se mohla natáhnout, neb toho jistě měla za celý den až příliš. Oči přejely po její tváři, povšiml si, že červená, ale nejprve mu to nedošlo. Nebyla ta správná chvíle na nemravné věci. Každý člověk v sobě má zvíře, každý mohl propadnout chtíči, ale Alfred byl vždy spravedlivým a hodným mužem. Dokázal v sobě potlačit zvíře a vyjít s člověkem, který se choval tak, jak by měl - morálně. Ke všem byl vždy hodný a slušný, uctivý. Vynikající partie, muž, o kterého by se místní dámy snad i popraly, kdyby mohly. Ne, skutečně nemyslel na nic zlého, špatného. A snad ani nepodezíral Atheleys z něčeho podobného. Viděl ji, mladičkou dívku, ztrestanou osudem. Ne démonku, ne někoho, kdo zabil jeho rodinu. "Ah, velice se omlouvám, Atheleys, to bych si nedovolil," namítl rychle, když prozřel, když mu vysvětlila, že se něco takového nehodí a on si uvědomil, jak nevhodně jeho návrh mohl znít. "Omlouvám se vám, byl jsem tak dlouho na cestách, tak dlouho v nelidských podmínkách. Snad jsem už zapomněl, jak se chovat, zvlášť v takovém čase," pokus se o úsměv, trpký a bolestný úsměv, který jeho tváři dodal mladší podobu. Jakoby o pár let omládl. "Jen jsem chtěl, abyste si na nějakou dobu odpočinula, musí toho být na vás až příliš a já bych se měl... měl bych se trochu zabydlet, snad se i porozhlédnout venku. Zastavit se na hřbitově," vydechl a zrak na chvíli sklopil. Tolik bolesti, kterou si ještě bude muset projít, aby viděl ty, které miloval, zakopané někde v zemi. Všechno, co uvidí, je obyčejný náhrobní kámen - to jediné, co po člověku zůstane. Úsměv se s dalšími myšlenkami vytratil. Chvíli se jeho myšlenky plnily temnotou, tou bolestí a chmury. Náhle mu tam však, snad v návaznosti na slova díky, probleskly obrazy - viděl ji v posteli, v košilce, s holým ramenem. Viděl jen málo, přesto to bylo tak vyzývavé, stačilo jen natáhnout ruku a vzít si to, co chtěl. Chtěl? Myšlenka se utrhla, přitom ztěžka polkl a cítil, jak jej polívá horko. Zároveň se zastyděl - znovu - za své hříšné myšlenky. Netušil, kde se vzaly. Byť byla Josephova choť krásná, přesto o ni netoužil... tak. Zrovna tak, jak toužil po jiných. Byla o tolik mladší, bylo to zvláštní. Zvláště pár chvil po jeho bolestném příchodu. Snad už byl unavený z té cesty. Bolest se vrátila a Theina slova zapůsobila jako břitva na jeho rány. Ani si nechtěl představovat nebohou Lottie. Chtěl zabít ty hajzly, kteří jí ublížili. Chudince Lottie, která si nic takového nezasloužila. "Ach, zatraceně. Nebohá Lottie. Ještě mám u sebe její dopisy... jak... jak se to mohlo stát. Kéž bych se jim tak mohl pomstít," vyslovil nepřítomně. V jednu chvíli si představoval, jak by se jim pomstil, a co by jim udělal. Pak... viděl dívku. Prchající dívku, s vlasy stejně temnými a zvlněnými, jako je měla Thea. Pronásledoval ji, jako stín, bála se ho. On ji však chytil, svým mohutným tělem ji přitiskl ke zdi, zabránil jí v útěku, aby jí mohl vyhrnout sukni a násilně si ji vzít. Zachvěl se. Dech se mu zrychlil a on pohlédl na Theu, která mu děkovala. Netušil, proč na to myslel. Proč to dělal. Nikdy takhle na nikoho nemyslel, tak proč teď? Nerozuměl tomu, jen přikývl a odebral se pryč. Šel známými chodbami do míst, kde bývala kuchyň. Nic se nezměnilo. Uzmul tedy jeden z pohárů a nalil do něj z džbánu vodu. Přitom si do druhého poháru nalil i sám sobě. Byl tak zmučený z celé cesty a mysl mu neustále klouzala k bratrově manželce. K hebké kůži na jejím krku a rameni, k těm štíhlým rukám, viděl její nohy, klouzal po nich prsty, když byl s ní. Oči přitom rychle zavřel a napil se. Chtěl si takové myšlenky zakázat, vymazat je. Přesto ale nechtěl, aby čekala až moc dlouho. Do prstů zachytil její pohárek a s ním se rozešel zpátky, aby se mohla napít. Doufal, že se jí znovu nepřitížilo, jinak by musel zajít za doktorem. "Ano, teď když tu jsem, tak se na mě můžete obrátit, kdyby bylo třeba. Vím, že bratr by to tak chtěl, a potom... asi je to jediné, co pro něj mohu udělat." Poznamenal, zatímco pohár s vodou nabízel Thee. Byl ospalý a chtěl se jít natáhnout, i když tušil, že asi hned neusne. Dělo se toho až příliš moc.

"Ach..." Ze sladce krojených rtů na první pohled nevinného děvčátka, snad příliš rychle vyspělého díky ranám osudu zasazeným ostrou dýkou do srdce, unikne letmé citoslovce pochopení. Pouze hra na city, nic víc. I pohled čokoládou zbarvených očí poklesne v nesmělé reakci k zemi, stydlivá, že ji vůbec něco takového mohlo napadnout. A pročpak by ne? Je to snadné. Lidská mysl se točí kolem toho jednoho. Co se jim líbí na nocech plných potu, vzájemného propletence těl, sténání a rádoby sladkých slůvek, které ani jeden nemyslí vážně? Je to špinavé. Jak ráda by nakrčila nos, ale v Alfieho přítomnosti se to nehodí. Ne, nyní je čas zahrát dokonalé představení, kde si hlavní part uzmula osamělá vdova, jež prolévá slzy za smrt svého nebohého manžela každý den. Bříška prstů ve vší lehkosti přejedou po hladké pokožce krku, letmé gesto dávající znát její nejistotu a křehkost, tak sladkou bezbrannost, které je možno zneužít ve svůj vlastní prospěch. "Ano. Každý den je od Josephova skonu tak namáhavý a bezútěšný. Jako když vám slunce zmizí za těžkými mraky a vy máte pocit, ž se již nikdy neobjeví. Zbyde temnota a bezútěšné prostředí, co vám trpce připomíná vše, o co jste přišel." Konečky přejedou po zlehka pootevřených rtech, jimiž proudí do plic sladký závan vzduchu, gesto pečlivě naplánované a přesto působí zcela mimoděk, ztracená ve vzpomínkách. "Ne, to já bych se vám měla omluvit, Alfrede. Žena, když je sama... Zvláště za nocí jako jsou tyto, kdy chlad proniká pod okny... Je bezbranná a bojí se o svou počestnost. Věrnost... Co by si o ní pomysleli ostatní. Snad pochopíte mé rozčarování, ač jsem to byla já, kdo špatně pochopil vaše slova, drahý Alfrede. Doufám... Nebudete se na mě hněvat nebo ano? Ani v nejmenším by mne nenapadlo zostudit či jakkoliv pošpinit památku vašeho bratra. Je přeci tak hříšné pomýšlet na něco takového za takovýchto okolností." Schválně přidá nepatrný důraz na to jedno jediné slůvko, snad aby se za sebe a své smýšlení styděl a trestal svou vinu. Nebo aby jeho bujné představy podnítila o to víc? Aby toužil ochutnat ono zakázané ovoce?
Vyčkává, v tichosti počítá hlasité kroky silné postavy - o dost silnější než měl Joseph sám. Od prvního pohledu bylo jasné, kdo je z těchto bratrů starší, kdo je více žádanější. Joseph pro svou krásnou tvářičku a mládí, na druhou stranu Alfie pro svou robustní postavu vojáka, surovou mužnost, jež by tak ráda odhalila na dřeň - skutečnou dřeň. Hezky do morku kostí vydlabanou. Konečně kroky ustanou, jak se zdá, chlapeček se odporoučel do kuchyně splnit Theino přání. Až teď popustí dívka uzdu fantazie a tiše se zachichotá, tlumíc svůj smích dlouhým rukávem černých smutečních šatů, jež nosila od dob Josephovi smrti. Hloupá to tradice, ale byla součástí role a pro Theu žádná překážka. Čas pro ni neznamenal naprosto nic, byl pomíjivý pouze pro lidské bytosti, pro ty parazity, co hodují na této zemi. Maska nevinného děvčátka je sundána a démonka uvolní mimické svaly stažené zármutkem. "Hlupáci..." Znechucený pohled věnuje lidem venku, kteří se plahočí v tomto nečase vysokým sněhem a rozbředlými cestami od kol vozů a kopyt koní. "I ty jsi takový hlupák, Alfie... Příšerné jméno..." Nos je nakrčen v nelibosti nad výběrem jména, jímž se mohli pochlubit rodiče, jejichž portréty visely na zdech salónku, v němž se Thea nacházela. "Ale co od těch skrčků taky čekat. Mhmmm..." Šíje je promnuta dlaní, cítí, jak jsou svaly napnuté. Lidské tělo ji znechucovalo stejně natolik, jako se mu musela obdivovat. Tolik kostí, tolik svalů, které je možné zpetrhat, zkroutit, rozmačkat na kaši, odtrhnout vlákno po vláknu. A teď v něm hnije i ona sama, ale tohle si aspoň přizpůsobila sobě samotné. Výhoda to být démon, silný démon. Šaty z černé látky, jen zlehka zdobené, jsou uhlazeny na bocích. Rychlé kroky připomínají, že tento dům již neobývá sama ale bude se muset dělit s nájemníkem. Uvidíme, jak dlouho tu vydržíš než budeš prosit, aby ses mohl připojit ke své mrzké rodině.
Letmý úsměv zvedne koutky rtů v děkovnou to odpověď na splnění prostého požadavku, ručka se zlehka natáhne, aby přijala pohár plný vody. Jakoby omylem její prsty zavadí o ty jeho, avšak rychlý pohyb, jímž si přitáhne číši k sobě, působí stále elegantně a nenuceně, nic se přeci nestalo. "Děkuji, Alfrede." Rty smočí v poháru, uhýbaje pohledem, jako by nad něčím usilovně přemýšlela. "Máte pravdu..." Jemná odmlka dává dívce čas, aby se nadechla, očima se vracejíc k muži stojícímu před ní. "Jsem znavena a možná by bylo lepší, kdybych si odpočinula. Tolik se snažím zaměstnat domácími prácemi, pomáhání otci s obchodem a návštěvami, které mne mají znovu zapojit do okolního dění, abych nemyslela na to, co se stalo... A zapomínám na sebe." Náhle působí tak křehce, tak bezbranně, jako by se každou chvíli měla sesypeat. I pohár v drobných packách se zachvěje na znamení toho, jak vyčerpaná se cítí, ač to není pravda. Mohla by hodiny a hodiny tancovat, běhat a skákat a vůbec by se neunavila. Falešná to žena. "Půjdu si lehnout. Snad... Snad nevadí, že spávám v ložnici vašich rodičů? Nemohla jsem... Od té doby jsem tam nedokázala zůstat na noc, aniž bych se nebudila s nočními můrami..." Spodní ret je mírně skousnut zoubky, v očích pohrávají hrané obavy. V tichosti projde kolem Alfieho, ručku položenou na umělecky tvarovaném dřevěném schodišti, jakési pýše tohoto domu. "Pokud máte hlad, je tam polévka od oběda. Snad vám poslouží dobře..." S jemně zdviženými koutky se pomalu vydává po schodech nahoru než se na posledním schodu zastaví. "Alfrede?" Tmavé kadeře přepadnou přes zábradlí, jak se dívka sklání mužovým směrem v touze říci mu něco posledního před svým odchodem. "Myslím, že... nevadí, když mne budete oslovovati Theo. Váš bratr m tak říkával a... Chybí mi to." Poslední slůvka, s nimiž se odtrhne od Alfieho, míře do svého pokoje, za jehož dveřmi se culí jako malý blázen. Malý? Kdepak.

Je tu pouhý měsíc? Pousměje se. "Tak už teda chápu, proč jsem vás tu ještě neviděla nebo si vás tolik nevybavuju." Pronese zamyšleně a položí další otázečku. "A jak se vám tu líbí?" Otáže se s neskrývaným zájmem a pronese svou poznámku o gentlemanství. Nad jeho odpovědí se musí tihounce zahihňat. Přikyvuje. "To máte jistě pravdu, ale víte," cestou ke stolu k němu otočí hlavu a nakonec se zase zahledí před sebe, aby do ničeho nenabourala "většina zdejších mužů zná pouze podnik mého bratra, hostinec a karty. Nic jinýho je nezajímá. Ani jejich vlastní rodina," pronese "což je dost smutný. Nicméně neházím všechny do jedndho pytle." Ujistí ho a otočí hlavu tak, aby viděla na cestu.
Začnou jí otravovat stálí zákaznící jejich hostince. Trochu ji překvapí Trevorova reakce. Až jí z něj na malý okamžik přejede mráz po zádech. Bylo to zvláštní, ale je mu vděčná. Když položí ruku na její rameno, tak udělá malý krůček vzad - blíže k němu. Není to pošetilé? Malý hranostaj se snaží najít útočiště a ochranu u vlkodlaka. To je celkem dost ironické. Naslouchá sarkastickému tónu jeho řeči a otočí k němu hlavu. Nakonec se zase zahledí na tu otravnou partičku. "Měli byste jít domů, vážně." Pokusí se o nekompromisní tón, ale oproti té formě mluvy, kterou tu předvedl Trevor, to zní nicotně. "Díky." Přikývne a už už chce vykročit, ale ten chlápek se před ně postaví. "Nikam prostě nepůjdeš. Sis pořídila nějakýho přitroublýho ochránce?" Podívá se na něj. "A co to má na sobě za fajnový hadry?! Zrovna on že by sem šel mezi nás! Jak nám to říkáte? Lůza? Určitě! Špína! Hošánek má frňák nahoru!" Parta se rozesměje a ostatní lidi z lokálu na ně jenom přihlouple čumí a nechápou, o co jim jde. "Uklidni se a přestaň ho urážet! Stejně si to nebudeš zítra pamatovat!" Nepochybuje, že by se její společník dokázal ubránit sám, ale v Samanthě se probudí bojovnost, která ji donutí udělat nebojácný krok vpřed. "Nic ti neudělal a prostě pochop, že nechci trávit volnej čas s někým jako... jako si ty." Nekřičí. Vůbec ne. Mluví rázně, ostře, ale hlas se jí drží ve stejné hlasitosti jako při normální mluvě. "Ty se budeš zastávat takovýho nafoukance?!" Nepřestává urážet mladého obchodníka a čas od času ho propálí vyzývavýma očima. Muži, který je podobně vysoký jako Trevor, ale má pivní pupek, se rozohní pohled. "Proč se tak chováš?! Seš snad jeho děvka?!" Vyštěkne a kolem se rozhostí ticho, které přeruší mlaskavý zvuk. To Samantha sebrala odvahu a síly a vší silou muže udeřila. Drobný bojácný hranostaj uvnitř ní se může strachy zbláznit, ale ona ne. Je to odvážné děvče. "Važ slova." Obtisk její dlaně na jeho tváři zrudne a ona se neubrání úsměvu. Ten ji však záhy přejde, když ji rozběsněný muž chytne za zápěstí a pevně stiskne. Než se stačí vzpamatovat a vymanit, napřahuje se, aby ji praštil. Pískne. Chudák dívka se podvědomě přikrčí a čeká ránu. Je na sto procent jisté, že zítra okamžitě dojde za hostinským, aby to nějak vyřešil, protože tohle není normální. Třeba by mu týdenní zákaz vstupu prospěl. Také je jisté to, že ani se dostane z téhle situace, tak tu nezůstane a klidně Trevora pozve k sobě domů. Klidně i na večeři. Všude lépe než momentálně tady.

Snad by se i pousmál, ale na to se cítil až příliš rozervaný. Jen pomalu přikývl, dávaje jí najevo, že rozuměl, a že jejímu zmatení porozuměl. Rozhodně jej nebral jinak, než by měl. Byla to pro něj stále žena jeho bratra. I když zemřel. Ale v jejich společnosti platila určitá pravidla, která nemohl ignorovat a popravdě nechtěl. Tmavé oči se zaměřovaly převážně na její tvářičku, sladkou tvář porcelánové panenky, za níž neočekával nic zlého. Kdyby jen tušil, jak moc se v té andělsky nevinné tváři pletl? Nic takového by jej však nenapadlo - prazvláštní obrazy, které tvořila jeho mysl, zaměřené na věci, které si manželé nechávaly za dveře ložnice. Přisuzoval to své znavené a zlomené mysli, jizvám na duši. Pohled mu sklouzl na ručku na jejím krku. Pokožka na něm musela být tak neskutečně jemná a hladká. Zarazil se. Opět. Pohled tmavých očí sklouzl k podlaze, semknutí rtů a přešlápnutí z jedné nohy na druhé dávalo jasně najevo, že byl rozrušený. Nechtěl tak působit - rozhodně ne. Síla té situace a vědomí o svých blízkých... to bylo na jednoho člověka zkrátka až moc. Potřeboval spánek. Nabrat síly, aby pak mohl zajít na hřbitov, kde by vykonal něco, alespoň to málo, aby uctil památku lidí, na nichž mu tolik záleželo. "Plně vám rozumím. Nemohu vám nic vyčítat, oba toho máme mnoho za sebou," pronesl klidně, pohled sklopený. Připadal si jak malý kluk, tak neohrabaný, tak nervózní. Přitom mu bylo třicet, právě se vrátil z bojů. Vtipné, jak si může život s člověkem pohrát. Nakonec vzhlédl, pomalu přikývl, byť jasně slyšet ten zvláštní důraz na slově hříšné. Jak by však mohl předpokládat, že si s ním hrála? Ne, nic z toho jej nenapadlo. Zatím.
V kuchyni neslyšel - a ani nemohl - žádného křivého slůvka. Nic, co by jej přimělo pochybovat. Jen si vyčítal svou slabost, neboť se mu ještě nikdy nestalo, že by byl tak vykolejený. Vrátil se zpátky, ztracený v myšlenkách, přesto však připravený být s Theou - v tom slušném slova smyslu. "Nemáte zač, už je vám lépe?" otázal se, ignoruje dotyk prstů, leč měl dojem, jakoby mu rukou projela jakási zvláštní vlna tepla. Zastyděl se. Jak krátce byl doma, jakkrátce věděl o skonu své rodiny a už pomýšlel na tohle? "Ano, běžte si lehnout. A nevadí mi to, pokud se tam cítíte lépe, pak bych byl hlupák, kdybych vás vyháněl a něco namítal," pronesl s lehkostí, až se sám sebe lekl. Hovořili přec o tak vážných věcech. Pak se pootočil na patě, připraven odejít zpátky do kuchyně, aby se najedl, když tu jej oslovila. Pozvedl k ní líně svůj zrak, povytáhl obočí, až se mu mezi ním usadila hlubší rýha. "Dobrá Theo," s tím oslovením rýha zmizela a snědší tvář se o poznání uvolnila. "Odpočiňte si," pokynul ještě, a jakmile zmizela, sám zamířil do kuchyně, kde pojedl. Ne mnoho, hlad neměl tak veliký, zvláště když musel neustále myslet na nebohou Lottie a chudáka Josepha. Nakonec se odebral sám do své ložnice. Myšlenky mu občasně zalétly k té neznámé ženě, která s ním teď byla pod jednou střechou. Postupně ze sebe svlékl všechen svůj šat, aby se mohl umýt a očistit. Smýt všechen prach z cest, všechnu bolest a bídu. Nakonec vklouzl do kalhot, bez košile a bos, procházel přes pokoj a přemítal nad tím, co všechnu tu bylo jiné, než nakonec dopadl na postel a s pohledem upřeným ke stropu si postupně dovolil vydechnout a snad i pomalu usínat.