Město Salem

Lhala by, kdyby pověděla, že se jí nevrátila nervozita, když jí oznámil, jakou funkci ve městě má. Samozřejmě nemohla úplně vědět, co to znamená, ale přesto jí vlna nejistoty projela tak rychle, jako nůž máslem, až sebou lehce cukla, zatímco jí snad po celém těle vyskočila husí kůže, které se pokusila alespoň trochu zabránit tím, že si jednou rukou přejela po předloktí té druhé ruky. Kdyby si jeho postavení uvědomovala (a pamatovala) už předtím, nejspíše by byla o něco opatrnější a méně zbrklá. Nic takového ale nemohla tušit a když už teď bylo všechno vyzrazeno a nečekalo ho snad žádné další velké odhalení z její strany, mohla jen doufat v to, že se opravdu jednou po dlouhé úvaze nesebere a nedojde ji udat. Jeho doznání by totiž určitě mělo daleko větší váhu, než kdyby přišel někdo z běžných občanů, alespoň tím si byla Ellar poměrně jistá.
Jakmile Jeremiah jen pootevře ústa, aby jí odpověděl na její otázku, hned pořádně nastraží uši, protože teď by nerada, aby jí jediné slovo uteklo. Oba mluvili anglicky, ale přesto se jejich způsob mluvy lehce lišil, ať už jen pouhým přízvukem, který jejím uším ani v nejmenším neunikl. Nechá si od něj povědět, jak to právě on vidí, protože samotná Ellar neměla nejmenší tušení, o co přesně jde. Nezbývalo jí nic jiného, než aby i ona jemu věřila a doufala, že se ráno neprobudí nebo že jí z postele nevytáhnou rovnou na hranici, kdyby se chystal využít toho momentu, kdy bude spát, aby ho náhodou třeba nezaklela, kdyby se chystal teď někam odejít. „Klidně vám toho povím víc o té době, jestli mi pak budete víc věřit, stačí říct,“ poví poměrně tiše a s těmi slovy sklopí pohled k zemi. Bylo jí jasné, že by mu tak dala akorát více důkazů, ať už jen slovních, ale kdo ví, jestli by to na jednu stranu i nepomohlo a nebo mu tím akorát nezamotala hlavu. Přesto se o tom alespoň zmínila a pomalu si všechny jeho rady dávala dohromady, i když nevěděla, jestli si zapamatovala úplně vše, co jí pověděl. Jisté bylo to, že něco jí v hlavě určitě zůstalo.
Při jeho zmínce o doktorovi jí koutky hodně rychle vyletí nahoru, ale dost rychle se jí podaří je vrátit do původní linky, kterou její rty tvořily obyčejně. Nechtěla, aby to vypadalo, že se mu vysmívá, když to tak vůbec nebylo. Šlo určitě o vážnou věc, jen z jejího pohledu už to tak vážné nebylo. „No, za těch pár set let se i zdravotnictví posunulo trochu jinam a lékaři mi pověděli, že se to léčit nedá, akorát se to už nebude nijak výrazně zhoršovat, takže si nemyslím, že by mi váš doktor pověděl něco... užitečného,“ poví a lehce nad tím vším pokrčí rameny na náznak toho, že to nevadí. „Ale děkuju,“ zamrmlá ještě, aby alespoň nějak ocenila jeho radu, kterou jí podal. „Jo, to by asi bylo fajn,“ přizná, když se zmíní o tom, že by jí mohl dát něco, aby si to všechno zapsala a na tváři se jí objeví menší úsměv. Sama by se nezeptala a ani nezmínila, takže je ráda, že to napadlo i jeho. Nevyptává se dál, když jí poví, proč tady není nikdo další, když je to tu tak velké. Kdyby se v takové situaci ocitla ona, asi by se už dávno přestěhovala do něčeho, co nebude vypadat tak neskutečně prázdně, ale nemohla vědět, jak to má on a ještě v téhle době. I to mohlo být úplně odlišné, než je sama zvyklá. Na druhou stranu to v tomhle domě nevypadalo zrovna špatně. Její byt jí chyběl, ale i když tohle bylo něco daleko jiného, dokázala to přijmout. „To je škoda. Třeba ještě velkou rodinu mít budete,“ poví optimisticky, aby se kolem náhodou nerozhostila nějaká ne moc příjemná nálada, ale pak už její pozornost upoutá znovu Arya, která vezme roha a uteče kamsi pryč z kuchyně. Hned za ní chce vykročit, ale protože už neslyší žádný štěkot, netuší, kam utekla. Pokrčí rameny nad jeho otázkou. „Asi jen něco zaslechla, zase se vrátí,“ poví a naposled se rozhlédne po prostoru před kuchyní a to dosti nejistě, proto zas couvne zpět dovnitř a udělá pár kroků zpět ke stolu, aby si od něj mohla vzít misku a tiše poděkovat, i když její oči ještě párkrát zkontrolují dveře, jestli se fenka nevrátila. Bez dotázání se rovnou posadí, aby měla větší pohodlí k jídlu, ale předtím ještě misku pohledem prozkoumá, aby měla vůbec ponětí, co se chystá pozřít. Nevypadalo to zrovna špatně a hlavně kvůli svému velkému hladu se dívka ani moc dlouho nerozmýšlela a rovnou se do toho pustila, zatímco mezi sousty alespoň jednou podívá na Jeremiaha. „Budete chtít spálit i tohle ostatní?“ zeptá se ho trochu nejistě a pohlédne na mikinu, pod kterou měla ještě triko, a kalhoty, jež měla na sobě.

Večer značně pokročil - zářivé body, nesoucí různorodá jména ve svých uskupeních známá jako souhvězdí, dávaly cestovatelům a ponocným naději, poukazujíce směr cesty. Potemnělý pokoj, v němž se ozývalo letmé šplouchání vody, získal na světle díky několika pracně zapáleným svíčkám zasazených do více či méně ozdobných svícnů rozmístěných všude možně po místnosti. Jedna ručka přejíždí po plátnem utěsněné kádi, hlava s tmavými vlasy svázanými ve vysokém uzlu zapřená o hranu, nijak nereagujíc na ostrost zabodávající se zezadu do krku. Z měkkých vln ještě odkapává přebytek vody, jež nestačily křehké ruce vyždímat, na druhé straně se dlouhé štíhlé nohy zapírají o dřevěnou stěnu, přejíždějíc chodidly po hrubém povrchu změkčeném díky plátnu, které dřív bývalo bílé. Nyní? Mokré. Ve vzduchu se nese vůně kvalitního mýdla dováženého z Evropy obchodními loděmi - za tuhle maličkost si byla ochotna připlatit. Koneckonců i démoni se musí udržovat v čistotě - zvláště když obývají lidské tělo, ať už své vlastní či cizí. Jemná vůně broskví se vznáší ve vzduchu a přesto dívka ještě cítí aromatickou vůni předchozího návštěvníka společné koupelny. Mužnou, ostrou, skoro až pálivou pro někoho, kdo se nenechá zmást. Byl tady, cítila ho všude. "Jak jsi asi vypadal bez té košile a kalhot?" Tiché dívčí zahihňání doprovází až hříšnou představu švagra bez jakéhokoliv oděvu, za což by nejedna z místních žen skočila do ohně - a možná nikoliv jen metaforicky. Bylo tak snadné si pohrát s lidskou myslí, nasadit jim klamnou představu do hlavy a sledovat, jak s ní zápasí. Jak prohrávají. Jak se smiřují a nezbývá jim nic jiného než se poddat. I Alfie si s Theou prožil jistá muka, sladká a navýsost nepřijatelná. Líbilo se jí, jak ony představy stravují jeho duši, mučí mysl a snad dokonce i tělo. Šplouchnutí vody je o něco hlasitější - to se nahá dívka zvedá z kádě sloužící jakožto vana, natahujíce se po čistém plátnu namísto ručníku, jímž ze sebe otře přebytečnou vodu. "Och, drahoušku, ty ani nevíš, co s tebou mám ještě v plánu. Budeš si přát, abys mě nepoznal... Nebo abys mě poznal mnohem lépe..." Zachichotání se nesnaží skrýt, vždyť tady jí nemá nikdo jak poslouchat. Je to taková zábava hrát si s lidským osudem, nikdy to neomrzí.
Měkké našlapování bosých nožek sotva může zapříčinit prohnutí se prken natolik, aby vydaly nervy drásající zakvílení varující před postavou pohybující se v domě. Tmavovlasá dívka, jejíž na první pohled křehké tělo skrývá jednoduchá noční košile s hlubším dekoltem a stuhou chytře stáhnutou pod ňadry, si přitáhne blíže k sobě lehounký župánek, co působí spíše ozdobným dojmem než aby dotyčnou chránil před chladem. Záplava tmavých vlnek rozpuštěná, vlhkost jim dodává na přirozené neposednosti a zároveň nechávají kolem sebe vznášet se ten jemný závan čerstvých broskví. Na rtech pohrává úsměv plný nekalých úmyslů, s nímž zaklepe na dřevěné dveře Alfieho pokoje. "A-Alfrede?" Chvilku vyčkává na prahu, snad jako by zpoza nich zaslechla souhlas. I kdyby ne, předstírá, že se tak stalo a dívka opatrně otevírá dveře, nakukujíc dovnitř. "Neruším?" Vyčkává v tichosti na reakci ale nakonec jí to nedá, aby nevešla dovnitř. Od doby, co opustila koupelnu, se jim nad hlavou začala prohánět vcelku silná bouřka, jež mohla zapříčinit její obavy - alespoň tak to vypadá na první pohled. "Nechtěla jsem vám sem jen tak vpadnout ale-... To ta bouře. Je tak silná a já-... Necítím se sama dobře. Myslíte-... Nevadilo by vám... Ach, je to tak nevhodné se vás optat... Ale nemohla bych tu s vámi na chvíli pobýt? Ve vší slušnosti, samozřejmě." Je to však její schopnost, která podnítí přesně opačné představy bušící na Alfieho smysly. Pohled se na okamžik zastaví u zcela odhalené hrudi, i dívce se viditelně zatají dech. "Možná bude lepší, když počkám v knihovně, až to přejde... Nebudu vás rušit..." Hrudník se prudce zdvihá a klesá v předzvěsti toho, jak špatně se jí zde dýchá. Bylo chytré vyjít ze zapařené koupelny do jeho pokoje, kde se ve vzduchu vznáší pozůstatek jeho vlastní koupele. "Je tu takové teplo... Cítíte to také?" Netvař se, že se ti to nelíbí. Určitě bys rád věděl, co všechno mám pod tou košilí... Hlupáku jeden.

Pohlédl na ni a na mysl mu přitom vytanuly další myšlenky, které jistě nepocházely z jeho hlavy. Přemýšlela nad trestem i nad tím, kdyby ji skutečně udal. Tím si byl jist. Cítil z ní obavy, což nahrávalo jejím slovům, ale co když... co když to tak mělo být? Nejistota způsobená odlišností jejich světů tu byla neustále, ačkoliv Jeremiah nechtěl udělat nic unáhleného. Asi proto tam ještě stále byla, stále byla v jeho domě a on nespřádal plány, pomocí kterých by ji z domu odvedl. Odvedl by ji spravedlnosti. Ale mohla být tohle spravedlnost? "Ano, rada města. Takže na má slova tu dá hodně lidí," dodal ještě, ačkoliv díky jejím myšlenkám věděl, že na něco podobného myslela. Došlo jí, kdo byl, a tak se smířila s tím, co by se mohlo stát. Jen těžko však mohla tušit, jak to v jejich době fungovalo. Věřil jí? Copak skutečně začal přemýšlet o jiné době? Semkl rty, opět si vzpomněl na mince a další měnu u sebe. O tom, že si jí nechal, se však už nezmiňoval. Nechal to být. Než mu nabídla, že mu o své době povypráví víc. Mohla mu leccos vysvětlit. Říct mu něco, co by jej třeba zaujalo. Jenže on zapochyboval. Co kdyby to byly jen bludy? Bludy z její hlavy? Netušil, jak moc dobře by to poznal, přesto se mu zachtělo to slyšet, a tak pomalu kývl. "Zkuste to. Dokud nás chrání čtyři stěny tohoto domu, cizí uši by to neměly slyšet. Tím líp," řekl tlumeně a pohledem na chvíli sklouzl k oknu, jakoby čekal, že za ním spatří cizí oči. Oči šmíráka, který hledá chyby mezi lidmi z vyšší vrstvy. Nikoho však nespatřil. Byl klid a za okny padal soumrak. "Rád si to poslechnu, určitě mi toho řeknete... dost," uzavřel to nakonec. Jeho pokožka, tak bledá a smrtelná, se opět trochu stáhla, snad v obavách, v nepříjemné předtuše toho, co mohlo přijít. Ruce pak sevřel v pěst a hlavu naklonil ke straně. Ano, vyhledat doktora by nebylo špatné, ale co kdyby mu to děvče řeklo něco... divného? Jaké světlo by pak dopadalo na hlavu Remiho, do té doby poměrně uznávaného radního? S jejími slovy se k ní natočil čelem, snad zaujat tím, že zná lepší doktory..., že mají medicínu na lepší úrovni. Co si pod tím představit? "Určitě? Vlastně si to nedokáži moc představit. Cožpak umí vyléčit nemoc kouzelným proutkem, jak se vždy snilo?" otázal se, byť v jeho slovech byla cítit nevěřícnost, snad i snaha o vtípek. Tomu by přeci nemohl věřit. "Nicméně vaše diagnóza mě mrzí, slečno. Ale jak jsem řekl, mohu vám podat něco na psaní, abyste si důležité myšlenky mohla zaznamenat. Snad něco jako deník? Jistě by se něco takového dalo sehnat i tady v domě," pronesl s pokrčením ramen, když potom pátral ve svých myšlenkách.
Źe by se v kuchyni uvolnil, o tom se nedalo mluvit, ale alespoň už byl s Ellar nějakou chvíli, a tak ji ve své mysli už ani tolik neupaloval. Možná jen trochu. Přestože jej slova o rodině příliš nepotěšila, nedal to na sobě nijak znát. "Nemyslím si, stalo se toho už tolik," pronesl, stále tak tajemně, přesto upřímně. Jakožto vlkodlak neměl šanci mít rodinu. Neměl Rachel, a i kdyby ji měl... nejspíše by ji ublížil. Vždy spolu chtěli mít děti. Šlo to vůbec? Nebyl si tím jist, ale nad společnou rodinou dřív přemýšlel velice často. Jak rychle může člověk o vše přijít. Pak se z něj stane jen opuštěný vlk, samotář, který se toulá po lese a snaží se někomu zahryznout do masa. Za Aryou nakonec vrhl jen poslední překvapený pohled, než si povzdechl. "Ještě vám připravím pokoj. Zanesu vám tam něco na psaní a během zítřka vám seženu šaty, abyste mohla jít ven. Tady jich příliš není. Zatím ale budete mít šanci promyslet... nějaký příběh. Pro lidi kolem," vysvětlil ještě, než mu pohled padl na její oblečení. "Zatím si ho.. nechte. Nemám tu ženské oblečení. Už dávno ne," ušklíbl se, načež se opřel o stůl a pohled sklopil k zemi. Byl v maléru, ale prozatím o něm nikdo neměl nejmenšího tušení. Z toho se ještě dalo nějak vybruslit, určitě.

"Ani já si vás nepamatuji z předešlých dnů, přiznám se." Byla to pravda. Stále se zabydloval, stále hledal nové kšefty, že oči pro pěkné ženy nezbyly a tak se ani nebylo čemu divit. Mohl si vybrat hned na začátku, buďto se hned zhurta začít rozptylovat anebo si alespoň udělat pár vyhlídek do zítřejších dnů. Stále to tak úplně neměl v plánu, avšak Samantha si ho víceméně našla sama. "Je to tu... Zvláštní. Visí tu ve vzduchu něco, co nikde jinde ne, ale není to... Cizí, řekněme." Snad za to mohl počet jemu podobných v tomto městě. Cítil je. Cítil vlkodlaky a stejně tak i čarodějnice, co se potulovaly zdejšími nepěknými ulicemi. V noci by se tu člověk i bál, jen co bylo pravdou, ale... Kde ne? Myšlenkou se zastavil hnedle u první věty. "Bratru patří... Nevěstinec?" Klidně to položená otázka s patřičnou mírou zvědavostí. Znejistěl nad tématem, které otázka podtrhla a tak jen zavrtěl hlavou. On a návštěvník nevěstince? Nevymluvil by se na lásku k Emily, i ji nejdříve musel najít a kde? Přesně tak. Hrdý na to nikdy dvakrát nebyl, stejně tak jako se tam nechtěl vracet, no ony tmavé oči ho tehdy učarovaly stejně jako celý zbytek krásy prostopášné čarodějnice. Jinou však nikdy nenavštěvoval. "Máte pravdu v tom, že je to smutné," přitaká s pohledem klouzajícím po cizích mužských tváří, "nic to však nemění na tom, že je to jejich volba."
Situace se semele až příliš rychle, její jméno je vysloveno cizím hlasem spolu s otravnými poznámkami, až nakonec vykročí vpřed a svou rukou nahradí tu, co patřila opilému muži. Samantha se snad instinktivně vrátí o krok blíže k němu. Malý krůček, pro vlkodlaka však velmi dobře zaregistrovaný, stejně jako s příchozím pocitem toho, že je pro ni momentálně bezpečím. Ve skutečnosti hodně pofidérním bezpečím, ale přesto... Jen přikývne na souhlas. Představa, že některé z nich doma čeká malé dítko a naivní žena, co nepřestane věřit v alespoň jeden šťastný den s manželem bez alkoholu, byla sice jeho mysli hodně vzdálená, ale budiž. Samou samozřejmostí se na dívku usměje, úsměv je však brzy přerušen instinktivním otočením hlavy za příchozím zvukem. Pod vlivem jakéhosi ochranářského zvířecího pudu udělá ještě jeden malý krůček k Samanthě a levá ruka ji zcela automaticky chytí za pas, snad aby ji od možného nebezpečí dostal co nejdál, jenže... To už se žena vedle něj střemhlav vrhá do boje. Trevor a nepěkné poznámky vůči němu? Nezájem. Absolutní. Byla to zřejmě právě hrdost, s jejíž pomocí nepotřeboval reagovat na podobné individua. "Samantho, nezabývejte se jím," šeptne jejím směrem, klidným a naprosto vyrovnaným hlasem, až by to posmívajícího se muže mohlo urazit. Zelené oči plné tekoucího tepla se jen přivřou k sobě při pohledu na odvážného opilce. Tak tedy... Poznámky vůči němu mu možná nic nedělají, ale při naprosto neuváženém slově mířeném na drobnou ženu zaslechne hrozivé zavrčení vycházející kdesi z jeho mysli. Ne nahlas, ne v mysli nikoho jiného, jen oznámení, co mělo posloužit jemu samotnému. Její ruka byla záhy uvězněná a vlkodlak, jež se doposud netoužil zapojit do konfliktu, už celkový nátlak agrese nevydržel a možná se tak až nepřirozenou silou napřáhl levou rukou k cizí tváři. "Tohle si dovolat nebudeš," ozve se z Trevorovy strany, hlas o tolik jiný, jak je zastřen samotnou temnotou, co mu proudí v žilách. Jedem zrůdy, co ho nakazila... Bez jediného dalšího pohledu věnovaného zraněnému a hlavně i zmatenému muži chytne Samanthu za ruku a stále ještě s rozzuřeností v očích zamíří svými kroky pryč z tohoto místa. Teprve před hostincem ji pustí, na čerstvém vzduchu si uvědomujíce, že ani jeho stisk protentokrát nebyl zrovna dvakrát jemný. "Omlouvám se," vydechne po chvíli se zrakem upřeným kamsi za černou oblohou. "Promiňte mi to, neměla to být taková rána... Blíží se úplněk a já... Rozzlobil jsem se." Nádech a výdech. Stále dokola a ret uvězněný mezi zuby. A to si až do poslední chvíle myslel, že to má pod kontrolou. Sám sobě se divil, že ho rovnou nezničil na místě. Před všemi těmi dalšími, z nichž většina by si zasloužila úplně stejný osud.
"Jestliže chcete," hlas je mnohem tišší, už více se podobající tomu původnímu. "Jestliže chcete, mohl bych vás pozvat na čaj. Tentokrát do mého domu."

Za okny padla tma. Zbytečky světla zmizely a nahradil je mdlý svit vycházející z oken ostatních budov. Lidé se stáhli z ulic, aby se mohli zahřát za zdmi svých příbytků. Kolem okna se proháněla meluzína, kterou pořádně nevnímal a bral ji snad jen jako ukolébavku, když upadal do dřímot, stále do půl těla nahý, vyprahlý a vyčerpaný tím vším, co na něj za celý den dopadlo. A to netušil, že jeho den ještě zdaleka nebyl u konce. Ležel tam, na ustlaných peřinách, oči zavřené. Holá hruď se zvedala a klesala s každým nádechem a výdechem, v neporušitelné pravidelnosti. Nejspíše už spal, když stanula za jeho dveřmi a jeho z dřímot vytáhlo zaklepání na těžké dřevěné dveře, které vedly do jeho pokoje. Nejprve tomu nevěnoval pozornost. Sic ještě nebyl tak daleko od břehu, zatímco jej hlubiny spánku táhly dál, pořád byl dost ospalý na to, aby hned začal vnímat. Až s jejími slovy otevřel oči a opět pohlédl na strop. S tím si uvědomil, že byla tma, a že za okna řádila vichřice. Sněhová bouře byla ve své plné parádě, což jej donutilo se zvednout na loktech a rozespalýma očima přejet místnost. Už byla uvnitř, koutkem oka zpozoroval její pohyb, slyšel její kroky, její dech, uvědomoval si, že byla jen v košilce. V ten rozespalý moment si uvědomil, že jej na tom všem něco děsí. Byla to však jen chvíle, kdy se teprv probouzel a mysl vymýšlela mnohé bludy. I přes teplo v místnosti se otřásl, když se pomalu vytáhl do sedu a pohlédl na vystrašenou dívku. "Athe - Theo," opravil se rychle, tak jak chtěla, aby ji nazýval. "Ah, nečekal jsem vás tu, něco bych měl-" zarazil se, vytáhl se na nohy, realita se mu opět vlévala do žil a poslední zbytečky spánku se vytrácely s každým dalším slovem. Prsty nahmátl jakýsi župan, kterým se pokusil zakrýt, protože tam před ní nechtěl být jen tak. Nehodilo se to, neslušelo se to. Thea měla počkat, ale jak mohl něco takového očekávat od dívky, která se zřejmě bála. "Samozřejmě. Pojďte sem, jsou to strašné zvuky, rozumím vám," poznamenal a prsty pokynul k posteli. "Klidně se natáhněte, já se tu usadím a nechám vás," poznamenal a pokrčil rameny. Byl ochoten si sednout do křesla a klidně v něm i usnout, jen aby Thee bylo dobře. Tu část, která měla potřebu starat se o jiné...  tu jen tak nemohl utlumit. Chování They si stále nějak omlouval, přísahal si, že to není nic špatného. Určitě ne. Jak by to mohla udělat chudáčkovi Josephovi? "Co byste dělala v knihovně? Jen tu zůstaňte, nevidím v tom problém." Další naivně vyslovená slova, protkaná skoro až prazvláštní náklonností a důvěrou. Bez jediné pochyby. "Teplo, jistě. Já... nevím, je mi příjemně," namítl po pravdě s pokrčením ramen, zatímco svůj pohled stočil ke špičkám svých nohou. Teplo z vany už mu rozhodně nebylo, ale ani mu nebyla zima. Cítil se příjemně, byl doma. I když bylo v celém domě tak prazvláštní ticho. Čisté a nezkažené myšlenky mu však nevydrží dlouho. Jakoby jej táhla nějaká neviditelná síla - pohled náhle pozvedl, zadíval se na ni, avšak ne jako na nesmělou dívku, na kterou neměl nárok. Zahleděl se na ni jako na ženu, na tu, se kterou by chtěl být, kterou by zachytil do svého držení a jen tak ji nepustil. Jakoby jeho myšlenky někdo uvolnil, sebral veškeré zábrany  a rovnou mu ukázal, co by měl udělat. Poslední vzepření jeho mysli, opět zrak sklopil. "Myslím, že bych si tu měl sednout," poznamenal s přemáháním, načež se pokusil odvrátit, posadit se. Přesto měl stále dojem, jakoby měl v sobě magnet, který jej táhl k Thee.

"Děkuji." Elegantní pohyb, jímž zavře dveře, jako by sliboval něco dalece za hranicí té nejbujnější fantazie. Předzvěst věcí budoucích, ačkoliv tak plaše klopí pohled k zemi, nesmělá z toho, jak činila. Ale ale, ty se snad bojíš, že bych na tobě viděla něco víc? Hlupáku naivní. Ale dobrá, přistoupíme na tvrdší podmínky. Schopnost telekineze vlije jeho vlastnímu oděvu krev do žil natolik, aby se ten prostý kousek oblečení ukázal jako zcela neužitečný, neustále padal z ramen a nadále odhaloval mužnou hruď tohoto služebníka víry. Jemná pobídka v podobě skousnutí spodního rtu, mírné začervenání se i pohled odvrácený stranou - to vše dokazuje, jak přitažlivým mužem je i v tomto věku, kdy si někteří už začínají stěžovat na bolesti a vadnoucí schopnost postavit se ráno na nohy. Čokoládové oči se začnou porozhlížet po pokoji, zatímco dívka zlehka přistupuje k posteli. "Joseph mne držíval v náručí, když se přihnala bouřka... Nemám ji ráda..." Miluju ji! Ten praskot větví, ty blesky, které mohou kohokoliv sežehnout na uhel... Ach ta sladkost spáleného masa, jehož pach se nese vzduchem! "Bojím se jí. Už jako malá. Starší sestra si ze mě ráda utahovala pro mou slabost, ale bratr to chápal. Alespoň jeden z nich..." Lehký povzdech doplní slova plná strasti, neboť i její rodina skončila z velké části pod drnem a jediný, kdo v těchto dnech zůstával naživu, byl milovaný otec. Spíše její loutka na hraní, kterou v těchto dnech poslala zařizovat obchodní záležitosti do Bostonu.
Matrace poklesne pod lehounkou vahou a první pohled něžného děvčete, co předčasně vyspělo. Nikoliv však svojí vlastní volbou. "Tolik mi chybí, víte? Jeho slova hladící po duši..." Ze kterých se mi chtělo zvracet... "... Ty důvěrnosti, letmé doteky, jako by to bylo naše tajemství a my ho museli skrývat před ostatními... ... Taková hloupost a nechutnost... "To, co se mnou prováděl každou noc..." ... A co se mu ani jednou nepovedlo, protože jsem ho přinutila usnout dřív než se vůbec na něco vzmohl... Líce opět zrudnou náznakem rozpačitosti, že takto otevřeně hovoří o takovýchto věcech, ale přeci jen to byla součást jejího plánu. Stejně jako ona vtíravá představa zahlodávající se do Alfieho mysli, jaké to asi bylo, když se jí dotýkal jeho bratr, když to byl Joseph, kdo laskal její tělo. "Povězte mi, Alfrede..." Dlaně se zapřou o matraci, dívka se natáhne o něco blíže jeho směrem, její dekolt vyzývá k pohledu plnému nestoudnosti. Telekineze znovu zapracuje, když rameno ozdobného župánku sklouzne po paži, avšak Thea tomu nepřikádá žádnou váhu. "Jistě jste strávil nějaký ten čas s dívkami... Jste... jste ve vaší rodině všichni muži tak něžní?" Oči plaše klesnou k prostěradlu, za něž začne tahat prsty v gestu rozrušení. Spíš nudní až hrůza. Josephovy představy byly úděsné. To já bych ho zaučila způsobem, že by si život vzal sám. "Víte... Joseph se ke mně choval vždy tak ohleduplně..." Stehna sevřená u sebe se o sebe lehoulince otřou, zdají se podivně stisknutá k sobě, jako by se chtěla chránit před nárůstem horkosti mezi nimi. "Ovšem při setkání s ostatními vdanými dívkami... To víte... Vyměňujeme si jistá tajemství... I co se ložnice týká..." Odmlka vyplňuje ticho spolu s horkem zapříčeněným vydýchaným vzduchem. "Všechny do jedné tvrdí, že jejich manželé jsou v loži velmi... vášniví... Nutí je sténat... vzdychat... Dokonce se mi jedna z nich svěřila, že provolává boží jméno, když... Víte... Když zažívá onu pověstnou rozkoš..." Líce se ještě více červenají, dívka se však neohroženě posune o kousek blíže k Alfiemu. "Já ještě nikdy... Joseph... On... Vždy jsem toužila být v posteli s mužem, který by se mnou prováděl hříšné a nestoudné věci..." Poslední poznámku zašeptá rovnou do ucha, rty se otíraje o ušní lalůček. "A když je tohle tvůj sen, Alfie, proč se držet zpátky? Ve svých snech můžeš cokoliv... Můžeš svést bratrovu manželku... To přeci není hřích... Je to jen představa." Hlásek šeptá, ať zajde dál, ať se nebojí stáhnout ji pod sebe. Nabádá, pobízí, provokuje. "Asi bych měla jít, Alfrede, ale děkuji za vaše přijetí. Jsem vám vděčná, že jste mne vyslechl..."

Přikývne a pokrčí rameny. Mluví tónem, který vyjadřuje, žeje to pro ni samozřejmosta nic neobvyklého. "Ano, vlastní. Předtím ho vedl náš táta." Prozradí mu další malý střípek, který neodlučitelně patří k téhle mladé slečně.
Trevor se ji pokouší zastavit, ale bojovná Samantha má pocit, že svou omluvu potřebuje nějak potvrdit a umocnit. Přeci by nechtěla, aby jí neustále zazlíval to vyděšení v podobě malého roztomilého tvorečka. Tohle jí přijde jako dobrý způsob. Přeci ho nenechá urážet, i když on vypadá, že ho to nechává klidným. Jakmile si k němu postoupne, tak ji chytne za pas. V její mysli se rozezní malý alarm. Ne snad pro to, že by ho považovala za úchyla, ale cítí se hodně zvláštně. Má z toho člověka velmi smíšené pocity. Raději to teď odloží an druhou kolej. Má toho chlapa nechat být a nezabývat se jeho slovy? To by možná měla, ale to by nesměl říct slova, která se stala spouštěčem pro Samanthinu reakci. Vlepila mu facku. Prostě a jednoduše, jako kdyby se nic nestalo a ona to dělala běžně. To však vůbec nebyla pravda. Sama nad sebou se trochu podiví, ale nakonec se jen spokojeně usmívá. Ten chlap jí bolestivě svírá zápěšstí a ona se autmaticky v obraném gestu přikrčí. Zaslechne Trevorův hlas a zamrazí ji v kostech. Ten tón hlasu i jeho forma...Je to diametrálně odlišné od toho, jak s ní před malým okamžikem mluvil. Začne trochu panikařit, protože na ni doléhají pocity hranostaje uvnitř ní. Ten by se teď nejraději sebrat a utekl daleko odsud. Od konfliktu, od opilců, od Trevora. Stalo se to v malé chvíli. Její vlkodlačí kamarád udeřil toho otravu, který se okamžitě zapotácel a nestačil ze sebe vyloudit ani jediné slovo. Hlavní bylo, že ji pustil a ona mohla konečně pohnout zápěstím. Ne však na dlouho. Ač chce nebo ne, tak není zrovna nezdolatelná, takže předpokládá, že na zápěstí bude mít pořádné modřiny. Hlavně, když ji ještě chytl Trevor. Klopýtá za ním a skoro mu nestačí. Snad je to tím, že je sama ještě otřesená z celé situace. Na rvačky je zvyklá, potože se to v hostinci pere každou chvíli, ale nikdy nebyla předmětem ona a nikdy se jí nezmocnil takový pocit jako teď. Vyjdou z hostince a jí stále buší srdce. Snad jako kdyby mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Je to hodně zvláštní muž. Děsí ji, bez pochyby, ale v tom případě jsou si teď kvit. Koneckonců - naštval se a ukázal jí, že není radno si s ním zahrávat. Když pustí její ruku, automaticky si ji chytne na místě, na kterém byla svírána oběma muži. Pohlédne mu do obličeje a celé tělo se stále chvěje pod náporem hranostajova strachu. I kdyby v ní tohle malé stvoření nebylo, lekla by se taky. Trevor se jí začne omlouvat a ona mu pohlédne do očí. "J-já," zakoktá se trochu, ale nakonec se na něj usměje "vám děkuju. Já bych ho normálně nechala být, ale... nechtěla jsem aby vás urážel, víte co. Takové malé odčinění za to předtím." Naráží na to vyděšení. "Omlouvám se, že... že jste se rozzlobil vlastně kvůli mně, ale..." Zvedne ručku, i když je dost dobře poznat, že se jí třese. Položí mu ji na rameno a posléze sjede v po jeho paži v konejšivém gestu. Snad aby mu pomohla se uklidnit. Její nitro šílí. Zvědavost zápasí s čirým strachem. Co zvítězí? Momentálně vítězí zvědavost. Nádech a výdech. Tohle musí praktikovat též, protože jinak by ji asi kleplo. Proč z něj má takový zvláštní pocit? Bude to tím, že je to vlkodlak? "Netrapte se tím... Zasloužil si to a třeba se mu alespoň rozsvítí. Navíc jistě nečekal, že byste mohl bejt takovej silák." Pokusí se mu trochu zvednout náladu, protože se jí ani za mák nelíbí, co to s ním udělalo. "A jinak... Já to chápu. Nemusí být zrovna úplněk, ale... Prostě podvědomě cítím ten strach a občas vyhraje, ale..." zamyslí se a neví, jak dál pokračovat "nemusím ho poslouchat. Navíc si nedokážu představit vaši situaci, ale... chápu to." Ujistí ho a pokouší se zakrýt svůj občas třesoucí se hlas. Ruce raději sepne před tělem a drží si předtím tisknutou tlapku. Zápěstí ji nemálo bolí, protože přeci jen na to její tělo není zvyklé nebo stavěné. Pokouší se uklidnit a i když se jí plíce zvedají stále v rychlým nádechách, tak se na něj pokusí pousmát.
Nakonec začne znovu mluvit a jeho hlas se vrátí víceméně k tomu původnímu. "Jasně, budu moc ráda." Přitaká potěšeně, ale něco uvnitř její hlavy se s ní moc pere. Prý y tam neměla chodit, ale to je jí jedno. Nechtěla poslouchat autority, i když se ta jedna nacházela zrovna uvnitř její mysli a říkalo se jí instinkt. Přemýšlí, jak by ho mohla alespoň trochu rozveselit. "Jak jste mě tam chytil za rameno a za pas," začne a na obličeji se jí usídlí trochu rošťácký úsměv "neznervózňovalo vás trochu, v jaké zvířátko se měním?" Mluví o něco tišeji a tajemněji, ale nakonec po pár vteřinách dodá a smířlivě se usměje: "Promiňte... Nechci vás nějak trápit, spíš jsem se snažila vás přivíst na jiný myšlenky." Vysvětlí se omluvným pohledem a trochu rozpačitým zazubením.

Nemyslela si, že by stihl tak rychle a znenadání improvizovat a vymyslet hned způsob, jak ji uvnitř v domě udržet, aby si pro ni sama spravedlnost mohla přijít a odvést ji. Nepodceňovala ho, ale copak ona samotná měla čas na vymýšlení vlastních plánů? Ne, celou dobu myslela jen na to, jak věci podat co nejlépe, aby nezněly tak bláznivě a neuvěřitelně, ale kdo ví, jak se jí to povedlo. Byla v ní jistá část, která se vzpouzela a chtěla dveřmi vyběhnout pryč, když její věci skončily v ohni, ale přesto rozuměla tomu, že bude rozumnější, když tady zůstane. Proto také jeho nabídku bez sebevětšího váhání nebo nějakého přemlouvání, přijala a smířila se s tím, že dnes večer se už domů nepodívá. A možná ani ne zítra večer. Kdo ví, jestli vůbec někdy. Pod pojmem "městská rada" si toho nedokázala mnoho představit, přesto jí naháněla husí kůži představa, že je v domu někoho, kdo takové postavení má. Zřejmě to byl zkrátka jen instinkt. Kdyby ji pověděl, že je sedlákem, bylo by to úplně něco jiného, ale tomu neodpovídal způsob, jakým byl oblečený a ani celkový dům, to už si stihla srovnat v hlavě. Nezbývalo ji tedy nic jiného, než se smířit s tím, u koho dnes zůstává a u koho možná bude muset zůstat i déle, než jen dnešní noc. Teď už si musela být daleko jistější v tom, jaká slova z úst vypustí nebo co udělá. Škoda, že na to bylo v tuhle chvíli už poměrně pozdě. Alespoň mu mohla nabídnout informace ze své doby a vyměnit je za trochu více důvěry. Nebo naopak nedůvěry, to byl risk. Každopádně jakmile ji vybídl k tomu, aby to zkusila, zamyšleně se podívala stranou a ruce si strčila do kapes mikiny, přemýšlejíc o tom, čím by mohla začít. Neváhala však nijak dlouho. Nerada by, aby to vypadalo, že si vymýšlí. „No, tak třeba...“ zhluboka se nadechne. „Spojené státy řídí prezident, Kongres a nejvyšší soud... Nejsem si úplně jistá, jak je to v téhle době,“ poví a znovu trochu zamyšleně se rozhlédne kolem. „Nikoho neupalujeme, ale když je někdo z něčeho vinný, pošlou ho k soudu a popřípadě zavřou do vězení... Klidně na doživotí,“ pokrčí rameny. „Nemám žádný tresty smrti,“ nadnese tónem, který značí jisté nepochopení v něčem jako je upalování a zavrtí hlavou. „Skoro všichni umí číst, psát a umí mluvit alespoň dalším druhým jazykem, ale... Není to tak u všech států,“ poví a až v tu chvíli zvedne pohled zpět k jeho obličeji. „V tom, v čem já, tam chodí opravdu velká většina a... Taky si hned po představení tykáme,“ dovolí si ke konci alespoň trochu rýpnout, protože zrovna tohle není něco, na co by byla zvyklá. Samozřejmě si neodpustí menší úsměv, kterým to celé tak nějak zakončí. Byla toho ještě spousta, co by mu mohla povědět, ale pro teď tohle mohlo stačit, pokud mu tím nechtěla ještě víc zamotat hlavu.
„To nedokáží, ale... Skoro,“ roztáhne koutky do širokého úsměvu, jakmile přijde řeč na zdravotnictví. „Je docela dost nemocí, na které ještě není žádný lék, ale naopak jich je také docela dost, na které lék je. Například jsou různé přístroje, kterými lze vidět do těla, aniž by se muselo... Cokoliv řezat a to i třeba při těhotenství... nebo očkování proti chřipkám a dalším nemocem...“ pokrčí rameny. Vlastně tak i trochu navazuje na tu předchozí otázku, jen se ubírá jedním určitým směrem. I když úplně neví, jak je na tom zdravotnictví tady, jde jí o to, aby i on pochopil, že je pro ní poměrně zbytečné, aby k jejich lékaři chodila. Nehledě na to, že určitě i samotný doktor by měl na ní spoustu otázek, do kterých by se mohla zamotat. Jeho ochota jí ale znovu překvapí, když jí sám od sebe nabídne nějaké prostředky k tomu, aby si mohla cokoliv zapsat. Není proto divu, že chvíli je její výraz v obličeji poměrně překvapený, ale moc dlouho jí v něm nesetrvá a raději rychle přikývne na náznak souhlasu. „Moc děkuju, to by bylo vážně super,“ poví s vděčným úsměvem na rtech a s pár dalšími přikývnutími.
Ještě než mu stihne sdělit nějaká další slova díku nebo jen souhlasu na to, co jí pověděl ohledně toho, aby si oblečení nechala a vymyslela nějaký uvěřitelný příběh, stihne jen pootevřít rty, ale to už uslyší rychlé krůčky a vodítko, jak šoupe o zem. To už se ve dveřích znovu objeví Arya a bez většího váhání hned zamíří k dívce, jako kdyby před chvílí ani nikam nezmizela a nic se nedělo. „Kde ses toulala?“ promluví na ní Ellar, zatímco fenka se už čumákem snaží prozkoumat, co se to nachází na stole, když v tom zmizí její hlava pod stolem, který bez problémů podleze na druhou stranu k Remimu, tentokrát však ne s cílem ho kousnout nebo na něj vrčet. Stále trochu vzdálená od něj, se předními packami zapře o hranu stolu a s ušima staženýma dozadu, vrtíc ocasem, těká očima mezi ním a hrncem s polévkou, kterou už určitě stihla zavětřit i u Ellar v misce. Jako kdyby chtěla ještě více přispět ke svému prosebnému výrazu, hlavu si položí na hranu stolu, přímo mezi packy a nadále hypnotizuje jídlo přímo před sebou. „Teď žebráš, ale za chvíli budeš zase vrčet, co?“ okomentuje pobaveně Ellar její chování a s posledním soustem vstane ze židle, aby k fence došla a odepnula jí vodítko z obojku, na kterém jen zacinká známka, ale jinak zůstane nadále na jejím krku, aby byla popřípadě za co chytit, kdyby se v ní zase vzbudilo nějaké špatné chování vůči němu.

Prsty se jen marně snažily sevřít látku županu, která mu i tak neustále klouzala z ramen a on nebyl schopen ji zachytit. Předpokládal, že je rozespalý, více než by měl. Ještě stále ze sebe nesetřásl únavu z celé té cesty. Navíc rozespalost celé té situace působila, že se cítil neskutečně malátně, jakoby snad ještě stále spal. Další pohyb, se kterým se snažil zachytit lem županu, jeden krátký pohled, aby se ujistil, že Thea neviděla příliš nebo si z jeho počínání nevyvozovala něco jiného. V přítmí jí tolik do tváře neviděl, a tak jen tiše doufal, že se neděje nic špatného. Usadil se na okraj křesla, připraven kdykoliv vyskočit, kdyby snad na mladou dámu opět přišly mdloby. Pohledem těkal mezi postelí a její drobnou postavou, zatímco naslouchal jejím slovům, jak vzpomínala na jeho bratra a vyprávěla mu, co dělal, když se cítila nesvá. "Ano, není to příliš příjemné, ale tady jste v bezpečí. Je to o tolik lepší, než být venku. Často nás bouře nachytala v boji nebo když jsme se snažili nabrat síly na nový den," poznamenal, aniž by se zvedal a mířil jejím směrem. Nechtěl, bojoval s těmi myšlenkami a vnitřními démony statečně a silně, jako už to koneckonců dělal celý svůj život. Nechtěl za ní jít a držet ji v náručí, protože tohle přeci byla výsada jeho bratra, a i když byl mrtvý, Alfie to ctil. "Děti mezi sebou umí být kruté, i já jsem si své sourozence dobíral," menší úsměv na rtech brzy zmizel a on rychle sklopil zrak. Ne, na to by neměl myslet. Chtěl na ně vzpomínat v dobrém, ale zatím to bylo ještě stále tak čerstvé. Jakoby si do vlastních ran sypal sůl. O její rodině příliš nevěděl, přesto se z ní nesnažil nic tahat, žádný přehnaný zájem. Zrak pomalu pozvedl, když opět počala mluvit o Josephovi. Pomalu přikývl, zmatený jejími slovy i náznaky, přesto však bez zájmu ji přerušit. Jeho mysl, tak nestřežená a lidsky bezbranná, přijala další obrazy, další semínko bylo zasazeno a on počal přemýšlet nad tím, jaké to asi bylo, když se jí dotýkal, jaká asi byla jejich společná noc. Vráska mezi obočím se opět objevila a dodala tak jeho tváři na určité ustaranosti. Něco uvnitř, snad pravý Alfred, který se snažil získat kontrolu nad svou myslí, jej začalo varovat. Rozpolcenost jeho mysli byla zřejmá, on však netušil, co by měl dělat. Byl tohle pozůstatek z války? Z odloučení z domova? Netušil. Dlouze vydechl a pohledem klouzal mezi zemí a postelí, na které seděla ta žena, kterou celé odpoledne nemohl pustit z hlavy. "Jistě, vždy jsme měli v rodině čestné a chrabré muže, kteří se o své ženy uměly postarat," poznamenal nakonec, jakoby s přemáháním, načež ruce sevřel v pěst a ztěžka polkl. Naslouchal jejím slovům, nemohl se bránit, nemohl se bránit pronikání jejích slov do své hlavy. Přemítal nad věcmi, nad kterými by normálně ani nepřemýšlel, za něž by se styděl. Teď? Stud byl až na druhé koleji. Vnímal jen ty představy, její hlas. Ani netušil, že se k němu začala přibližovat, jak byl zhypnotizovaný. Cítil její dech, vůni její pokožky. Oči pomalu přivřel, ale tím spíš viděl jen ty sny a představy tolik vzdálené realitě. Co byla skutečnost? Snil? Nejspíše ano. Něco uvnitř mu říkalo, že by měl odejít. Jen tak se zvednout, přerušit tu chvíli. Naléhavý vnitřní hlas, jehož síla slábla s každým jejím slovem. Polkl a oči pomalu nasměroval jejím směrem. "Ne," vydechl náhle, pod silou jejího hlasu a hlavně příkazů, které mu putovaly do hlavy. Jeden za druhým, až se nebyl schopný bránit. Ruku prudce vystřelil, aby ji zachytil. Nechtěl ji nechat utéct mu, už ne. Na to už bylo příliš pozdě. "Měla byste zůstat," pronesl, jakoby nechtěl slyšet žádné ne. Do dlaní sevřel její zápěstí a zatlačil tak, aby se s ní mohl přemístit zpátky k posteli, a aby ji na ni mohl shodit. Teď už ignoroval klouzající se látku vlastního županu. Ruce jí přidržel nad hlavou, zatímco si nad ní klekl, ve snaze jí nedovolit utéct. Pravý Alfred už neměl tu situaci pod kontrolou. Svíral ji, zatímco k ní sklonil svou tvář a s tím si uloupil první polibek, dlouhý a vášnivý, jasně dokazující, kam tím vším vůbec míří.

Ano! Radostný výkřik kdesi v koutku mysli přehluší všechny ostatní, ďábelskou mocí posedlé myšlenky. Je tu jen to výskání plné spokojenosti navzdory všemu, čemu by se měla mladá vdova vyvarovat. Jistě, nalezlo se mnoho žen, které krátce po svém ovdovělém stavu začaly vyhledávat nové možnosti, rozšířit si okruh známých o jednoho, či dokonce více milenců. Některé se tím ani netajily, ba naopak - při dýcháncích si s potutelným úsměvem vyměňovaly zážitky odehrávající se za dveřmi ložnice, ačkoliv kolikrát ona vášnivá chvilka zaplanula i v jiných koutech domu. Thea si pokaždé hrála na něžnou květinku, kterou by ani v těch nejodvážnějších představách nenapadlo něco podobného, s falešnou starostí a žalem nad ztrátou milovaného chotě držela smutek a mužské návštěvy se k prahu nového domova ani nepřiblížily. Ale před tebou není úniku, Alfie. Spolu sdílíme stejný prostor, budeme se setkávat při snídaních, obědech i večeřích, diskutovat, poznávat se, vyhledávat přítomnost toho druhého... Jak nevinné a přitom vůbec netušíš, že za to všechno můžu já. Ach muži, všichni jsou stejní. Stejně jednodušší. Jako každé staletí, u nich se nic nemění. Touží po tom, co nemohou mít, co je pro ně zakázané a Thea si to moc dobře uvědomovala. Avšak nyní? Nyní nastávala hlavní dějová linie večerního představení, na jehož výkon všichni čekají se zatajeným dechem.
"Alfrede..." Prudký výdech, oči doširoka rozevřené pohrávají obavami a náhlou slabostí, jež se vznášela v jeho přítomnosti. Tvářila se jako slabá kořist, cenněná pro svou nedotčenost, lákavá v hříšných představách, zakázaná ve všech směrech. Bylo společenské tabu, aby si začal s bratrovou manželkou, taková neslýchanost a přesto právě tohle se na tom jevilo jao to nejlákavější. Horké prsty drtily útlé dívčí zápěstí v ocelovém stisku, nikterak bolestivém, ale značně dominantně natolik, aby jí vzal dech a nutil se cítit neklidně. "Ale Alfrede, to přeci nesmí-..."
Nedokončila větu - schválně a vypočítavě ji nechala viset ve vzduchu, jako přikázání, které se mělo brzy porušit jejich vlastní volbou. Tmavé vlasy v měkkých vlnách rozprostřené po čistém prostěradle, některé z pramenů ještě působily vlhkým dojmem po dlouhé koupeli. Horkost těl se zvyšovala s rostoucí blízkostí, jak ti dva ztráceli kontrolu, ačkoliv jeden z nich držel uzdu osudu ve svých rukách. Přesně tohle byl její plán - aby podlehl svým vlastním démonům a druhého dne si vyčítal rozhodnutí, o němž si nebude jist. Byl to jen sen? Skutečnost? Neboj se, drahoušku, nechám tě na pochybách. Budeš sužován svým chtíčem den co den, budeš se modlit k těm představám, těšit se na ně každý večer. Budou tě následovat kamkoliv půjdeš, v kteroukoliv denní i noční dobu. Tvé tajné, zvrhlé touhy, k jejichž naplnění dojde ve tvé hlavě. Co na tom, že pár mu jich splní i v reálu, aniž by o tom cokoliv věděl? Bude si myslet, že je to jen další sen, za jehož obsah se bude peskovat a kát se nad hříšným smýšlením o manželce svého nebožtíka bratra. Hledat útěchu u Boha, ale to Thea mu bude bohem. Ne, chyba - bohyní. Bohyní, která si bude hrát s jeho hlavou, nasazovat mu metaforické brouky, střídat ony představy se strachem, aby se k ní ještě více upnul, neboť nic jiného nemá. Aby se stal jejím otrokem nakonec sám od sebe. Stačí maličké přičinění.
"Alfie..." Výdech jeho jména pohltí vášnivý polibek, jímž jí dával najevo, že ne každý muž z rodu Beckerley je zamilovaný hňup, který se dokáže tak akorát ptát, zda to jeho milovanou dívku nebolelo. Bylo chytré, tak lstivé využít Alfieho mysl, zneužít ji ve svůj prospěch a dát tomu všemu nádech snového světa, neboť pouze v něm může býti pannou - ve skutečnosti se přeci provdala za Josepha a tudíž spolu strávili svatební noc. Nikdo z rodiny ani blízkých netušil, že se nic nestalo, neboť takovému pitomečkov by své tělo nedala ani kdyby to byla její povinnost. Ale to Alfie neví. Netuší to a tudíž jí jedině hraje do karet ona jistota v podobě panenství. Ruce svírané nad hlavou, tělem se propíná k němu, k holé hrudi, na níž se tiskne svou vlastní. Co by si o tomhle pomyslel Joseph, kdyby ho viděl? Neboj se, drahoušku, on tě uvidí... A tvoje milovaná Lottie taky... Znechutí mu jeho vlastní rodinu, znechutí ho samotného ze svých vlastních počinů, na nichž se stane závislým. Klínem se otře o jeho v tiché pobídce, zatímco se snaží ze sebe stáhnout ten prokletý župan. "Nebojujme s tím. Nebraňme se tomu... Vím, že po mně toužíš od prvního pohledu... Cítím, jak mě chceš... Udělej to..."

Dal jí prostor, aby k němu promluvila, a aby mu vylíčila něco ze své doby. Netušil, co vlastně čekal, že uslyší a pevně doufal, že to nebude znít bláznivě, ale... kdyby se zničehonic objevil třeba v roce nula, asi by na něj taktéž mnoho lidí pohlíželo jako na blázna, ne? Svět se stále vyvíjel, ale jejich generace byla poznamenána něčím, co si jen někdo mohl vymyslet - čarodějnické procesy. Těžko se o tom mluvilo, ale jen on tušil, že to dělají pro dobrou věc. On, a pak několik dalších lidí, kteří se báli o ty, které milovali. Vždyť i Remi to dělal z čisté lásky k někomu, o koho už přišel. Hlavu naklonil mírně ke straně a zaposlouchal se. Bylo to zvláštní, tak strašně cizí, ale to co říkala... neznělo to jako něco smyšleného. Ne úplně. Byl to jakýsi posun toho, co dosud znal. Přesto z těch slov chápal hlavně to, že se kolonie spojily a vládnul jim... prezident? Opravdu zajímavé. Ve tváři se mu usadila přemýšlivá grimasa, se kterou sklopil zrak ke krbu. Někde uvnitř tušil, že části tomu možná věří, i když to bylo šílené. Ano, šílené pro člověka jeho doby. Ale Ellar nepůsobila dojmem někoho, kdo by se mu snažil ublížit. Působila skutečně dojmem někoho, kdo se zjevil v cizím světě. Zatím však nemohl nic vyvozovat. Kdyby se rozhodl tak, jak mu radil rozum, musel by ji odvést. Bez debat. Jenže chtěl si to skutečně pořádně rozmyslet, protože jejich shledání bylo zvláštní, bylo zvláštní chování té dívky i ty věci, které k němu donesla. Přes práh jeho domu, který vždy považoval za bezpečný, i když tu s nimi dřív pobýval i jejich bratr Kenneth, který tak ohrozil vše, co bylo za zdmi jejich domu dobré. Povzdechl si, prsty si promnul čelo. "Žádný trest smrti," zopakoval po ní, načež odtrhl zrak od krbu a pomalu pohlédl opět jejím směrem. "Jestli na nic takového nejste zvyklá, tady toho asi uvidíte mnoho. Více, než byste čekala. Tady se běžně popravuje nebo stínají končetiny," vysvětlil bez zájmu, protože tak se to koneckonců v jejich městě dělalo. Tak to bylo běžné, normální. A žila tu velká skupina lidí, která si podobná trest zasloužila. To byla bohužel pravda. Možná budoucnost mohla být lákavá, ale byla vzdálená tolika let, století. Stále netušil, jak by se někdo takový mohl objevit zrovna tady, ale vážně neměl v úmyslu dívku vzít za ruku a okamžitě to všechno jít vesele vyzvonit třeba na radnici. Protože v několika nejbližších letech se vážně nechtěl stát topnou součástí ohně na hranici. "Tady je vykání poměrně běžné, zvláště mezi lidmi z vyšší vrstvy," utnul ji suše, protože to tak prostě bylo a on se ještě necítil připravený na to, aby tu prazvláštní dívku ihned přijal a začal se s ní bavit jako s někým starým známým. Navíc by to ani nebylo slušné. Při změně tématu, kdy zabrousili k dalším vymoženostem dob budoucích, naklonil hlavu ke straně.  Semkl rty a vyslechl si její slova. Zapisoval si do hlavy každé její slovo, snažil se počkat na nějaké to zaváhání, ale zároveň jej to překvapovalo. Skutečně se někdy lidé dopracovali k něčemu takovému? Dost možná. Byla to tak dlouhá doba. "Ale... jak je to ve vaší době s čarodějnicemi? Existují, ne? Jak jinak byste se sem dostala vy?" Ta otázka byla zvláštní, pokud Ellar o žádných čarodějnicích nevěděla, znamenalo by to snad, že se skrývaly. Ale on o nich věděl... jistě musely nějak přežít. Alespoň část z nich.
Pak se opět zachmuřil, jak přemýšlel, jak to všechno udělá. Vnímat jej donutil až návrat fenky, ke které sklopil zrak a jen zlehka povytáhl koutky. "Mám jí dát kus chleba nebo... nevím, jestli by se tu někde našlo kus masa. Hospodyně vše donesou až zítra ráno," pronesl nakonec o dost smířlivěji, načež se pomalu usadit na volnou židli.

Pokusila se mu vylíčit alespoň některé věci z doby, ze které se sem dostala. Nebylo pro ni těžké o tom mluvit a nemusela přitom ani přemýšlet, co se chystá říct, přesto se to snažila podat co nejvíce věrohodně a soustředila se na to, aby se svými slovy neváhala, protože to nejspíše bylo tím, co ho nutilo si myslet, že by třeba mohla lhát. Nechtěla slyšet žádné obvinění, že by si to všechno vymyslela, ale přesto párkrát při svých slovech zaváhala, když přemýšlela, jak nejlépe ty věci podat, aby jim rozuměl. S někým, kdo byl ze stejné doby jako ona o tom mohla mluvit bez problémů, ale tohle bylo něco daleko jiného, až ji to lehce děsilo, že mu něco takového vyzradí. Nebyl to ale přeci její problém, že se sem dostala. Nechtěla se sem dostat. Nemohlo přeci hrozit, že by mohla nějak změnit budoucnost, pokud mu všechny tyhle věci pověděla. Popravdě tomu ani úplně nerozuměla. Pokud nenajde cestu zpátky, ani ona se už do té budoucnosti nikdy nepodívá a nebude vědět, jestli se opravdu něco nezměnilo, když tady jen tak něco vyzradila. Na druhou stranu to však byl krok k o něco větší důvěře, který ihned udělala a snažila se nepřemýšlet nad nějakou budoucností. Nevypadal zrovna překvapeně, když mu pověděla, že v její době neexistuje žádný trest smrti. Popravdě si ani nic takového nedokázala představit, i když kolikrát slýchávala o nějakých lidech a v hlavě si říkala, jak by si tu smrt zasloužili. Pokud se tady řídili něčím takovým a někdy ten trest smrti udělili nevinnému, jak to tu mohlo fungovat? Nebylo divu, že po dalších jeho slovech se jí v očích objevil daleko větší strach, než kdykoliv v předešlých chvílích. Představa, že by jí upálili, usekli hlavu nebo nějakou končetinu jen z toho důvodu, že se sem naprostým nedorozuměním dostala, pro ni byla nereálná. Nadále už neschovávala ruce v kapsách, místo toho se s nimi tak napůl objala a napůl si je založila na hrudi. Snad jako kdyby se chtěla nějak uchránit před tím, co jí mohlo čekat. O to více byla ráda, že jí vyslechl a nechal jí, aby zůstala tady. Kdyby ji tohle všechno pověděl a pak ji nechal jen tak vyjít do ulic, nejspíše by kvůli strachu utekla do lesa a nadále bloudila v mlze. „Tak to doufám, že mě nikdy nic takovýho nepotká,“ poznamená ještě, načež už jen přikývne na jeho slova ohledně vykání, přestože jí to zrovna dvakrát nepotěší. I na tohle si hold bude muset zvyknout, pokud zde zůstane už napořád.
Zamyslí se nad jeho otázkou ohlednou čarodějnic a chvíli to trvá, než vůbec otevře pusu, aby mu na to podala nějakou odpověď. „Nevím, že by něco takového existovalo. Všichni vědí, že se v minulosti dělo něco jako upalování čarodějnic, ale spíše je to brané jako hodně neobjasněná a šílená věc. Jako spousta dalších událostí z historie,“ pokrčí rameny. „Myslíte si, že mají něco společného s tím, že jsem se sem dostala?“ zeptá se ho poměrně nevěřícně. Dokázala sama sobě podat spoustu důvodů, jak se to mohlo stát, ale čarodějnictví mezi nimi bylo určitě až na posledním místě. Když pak zpět do kuchyně přicupitá Arya, sundá jí vodítko a to položí na stůl, aby ho nemusela zbytečně držet v ruce. „Chleba jí určitě bude stačit, pokud si tady už nestihla najít něco sama, když tak zmizela,“ poví trochu pobaveně z toho jejího náhlého zmizení, při kterém za sebou v domě mohla zanechat v podstatě úplně... cokoliv, co by ho určitě ne dvakrát potěšilo. Pak už od Aryi pomalu ustoupí a zpět se usadí, sledujíc fenku, jak seskakuje zpět na zem a zastaví se asi metr od Remiho, stále vrtíc ocasem.

Pokud před chvílí pochyboval o tom, že bdí, teď už si tím byl jist. Nevnímal, co dělá, byl od svého vědomí plně vzdálený. Poháněl ho jen chtíč, chtíč, který ovládal plno lidí, kteří mu nebyli schopní říci ne - byl jako ďábel, který mazal veškeré hranice mezi morálním chováním a zvířecími pudy. Kdyby měl jen část myslí šanci přemýšlet normálně, neviděl by v sobě toho správného člověka - viděl by v sobě loutku, zkroucenou zvířecími úmysly a touhami. Nenáviděl by se, snažil se by to zastavit. Nemohl však dělat nic. Byl unášený tím hlasem, ukolébaný jako dítko. Už bylo pozdě, zašel až příliš daleko, neschopný se bránit. Cítil, jak mu v hrudi buší srdce, divoce a rychle, stejně tak i jeho dech byl divoký, zrychlený. Toužil po ní tak neskutečně, jakoby byla vším. Pro ni se narodil a pro ní taky zemře. Ty představy byly tak zcestné, tak šílené, ale to nevnímal. Vnímal jen ji, její tělo. Pod rukama cítil její hebkou kůži, k holé hrudi se mu tiskla ona tou svou, cítil její přednosti a to jej rozpalovalo snad ještě více. Dráždilo jej to, chtěl jí té košilky zbavit, byla jen přebytečným cárem hadrů, které mu překážely. "Theo," vyslovil její jméno, tiše, přesto bylo jasně znát, jak moc po ní touží. "Nesmí, ale já vím, že ty chceš to samé," šeptl do jejího ucha, podobně, jako to ona udělala před nějakou chvílí. Rty se otřel o její ušní lalůček, načež jimi přejel po spodní čelisti zpět k jejím rtům, které si vzal bez jediné otázky, jestli může. Byla tam, nebránila se mu. Mohl, jistěže. Způsob, jakým vyslovila jeho jméno, jej přivedlo snad do ještě větší extáze. Jak dlouho nic podobného necítil? Netušil, všechno to bylo tak dávno. Všechno už pomalu začalo blednout, ale ta noc byla něčím tak zvláštní, měla všechny barvy i chuti. Připomněla mu staré dobré časy, na které by málem zapomněl. Sic dobrovolně, v přesvědčení vyššího dobra, ale i tak mu chyběly. V tu chvíli však nemyslel na nic špatného. Nepomýšlel na druhý den, na ráno, kdy musel sejít dolů a usednout naproti ní. Ne. Bylo to tak neskutečné, nevěřil, že to byla realita. "Chci tě, teď a tady. Budeš jen moje," pronesl tiše, s touhou, která se odrážela na každém slově. Nebylo pochyb, že to myslel vážně. Činil tak, jak mu radila jeho černou magií poblouzněná mysl. V každém pohybu se odrážel chtíč, chtíč po jejím těle. Prsty pak vysunul k jejímu županu, aby jí z něj pomohl. Aby s ním nemusela válčit jen tak, sama. Když byl pryč, mohl se nad ní sklonit, znovu ji políbit, na rty a na rozpálenou pokožku na krku. Ruku pak posunul po její nožce, aby v dlani mohl sevřít látku noční košile a začít ji vytahovat směrem vzhůru, aby pak mohl přejet prsty po hebké pokožce. Bylo to tak intenzivní, tak skutečné. Přesto se nebál, byl unášen čímsi, co jej nutilo, aby nepřestával. V tu chvíli snad ani nechtěl. Tiskl se k ní, laskal ji, a přitom odhaloval další a další část její kůže. Sám se pak chopil lemu svých kalhot, aby se jich mohl zbavit, natěšen na další jednání v jejich hříšné hře.

Každý polibek by měl dívku rozpalovat. Ji? Znechucoval. O to víc, když lidské tělo přirozeně začalo reagovat na podněty, jímž se nešlo vyhnout. Neúnavné doteky, to laskání, s nímž posouval hranice, zacházel dál než by bylo vhodné, otírání se tváří porostlou strništěm o tu její - to vše evokovalo touhu rostoucí kdesi uvnitř, jež přicházela v podobě horkosti mezi stehny, kam se vklínil svým vlastním tělem, natisknutý na ni, drtící ji svou vahou způsobem zabraňujícímu odchodu. Nechutné... Samu sebe se snažila přesvědčit, že tohle jednání jejího těla, ta odezva, je lidská a odporná jí samotné. Na sexu jako takovém nic neviděla a to jí ložnicí prošlo mnoho mužů, mladí i staří, chudí či bohatí, králové i poddaní. Vybírala si partie vhodné pro své plány, nezaobírala se vzhledem či dalšími povrchními záležitostmi, jimž ženy přikládají na důležitosti. Thea hrála svou vlastní hru skrz na skrz staletími. Přesto byla nucena podotknout, že Alfieho vášnivá touha po ní by se dala připočíst k těm lepším výkonům, u nichž sice předstírala ale část z toho se jevila jako skutečná, až ji to samotnou často zaráželo. Hlava zakloněná způsobem, jímž nastavuje svou šíji dalším horoucím polibkům laskajícím hladkou kůži, o jejíž jemnosti tak často přemýšlel, prsty obratně pomáhají jim oboum ze županu, jejichž látka tak akorát překáží a není k užitku. "Tvoje..." Ale já nejsem ničí. Ne, ne, to ty jsi můj, ani o tom nevíš. Chudáčku, už brzy se zapleteš hlouběji do mých tenat a pak se ukáže, kdo je čí. Oči září radostí, nefalšovanou a upřímnou, neboť takový plán? Ano, takový se jí líbí, spontánní, jednoduchý a přesto nečekaně složitý.
Když už je to tvoje představa, tak z ní uděláme skutečně fantasmagorický přelud, co ty na to? Dlaň přejíždějící po hladké kůži na stehnu snadno přemístí na ta nejcitlivější místečka, aby s prvním dotekem vyrazila horký vzduch v slastné reakci. Tváře se rozhoří červení, pohled se stává jiskřivějším, hladovějším, mnohem temnějším. Boky prohnuté tak, aby měl co nejlepší přístup, zatímco její ručky pomáhají Alfiemu z kalhot, stahujíc je přes hýždě, aby je po čase skopla kamsi z postele, do jejíž povlečení chtěli vtisknout svůj hřích. Prsty se obtočí kolem silného mužství způsobem hodícím se pro ženu, jež zná takové praktiky a ne pro dívku, kterou manžel něžně miloval romantickým způsobem. Pohybem mu oplácí veškerou rozkoš, šeptaje do jeho rtů slovíčka, za která by se nevinná žena styděla. "Splním ti každé přání, každou tvoji nejdivočejší touhu, jakou ses bál uskutečnit. Jen mi pověz, co bys rád. Po čem tvé srdce tak touží..."

Nu dobrá. Tak jí zřejmě částečně věřil. Ne, že by měl potřebu si k ní sednout a hned každé slovo zaznamenat do deníku pro budoucí generace. Vyprávěla to takovým způsobem, že se tomu dalo věřit. Kdyby mu na prahu stanula žena v dobovém oblečení, celá pološílená a mluvila by před ním o jiném století, ano, asi by pochyboval. Asi by myslel, že mu na prahu stanula opravdová čarodějnice. Jenže z Ellar vyzařovalo něco tak odlišného. Nemohl pochybit, trochu se styděl, že věřil, ale zároveň mu to přišlo mnohem lepší, než aby ji odsoudil. Však on určitě zjistí, co se stalo. Nebude o tom nikomu říkat. A pokud Ellar nepůjde proti němu, nikdo se nic nedozví. Navíc většinu věcí spálil, takže už jej nebylo ani proč podezírat. Třeba jednoho dne přijde na to, co se stalo. Pokud už čarodějnice byly, pokud měly nějakou moc, kterou si mohl vyzkoušet na vlastní kůži, věřil, že by se možná mohlo dít i něco mnohem zvláštnějšího. Ale jistě to měly na svědomí ony. Možná se Ellar stala jen a pouze obětí. Také by mu nebylo příliš dobře, kdyby jej někdo podezříval za paktování s čarodějnicemi. Ačkoliv on za nic nemohl, byl ještě malý, když se to všechno stalo. Jediným pohledem se ujistil, že Ellar pochopila, co se tu stávalo s těmi, kteří udělali něco proti zákonu, něco za hranou. Nekomentoval to však, nepřiléval dalšího oleje do ohně, jak se tak říkávalo, jen se slabě pousmál. "Snad nepotká. To by se člověk něčeho musel dopustit," pronesl, ačkoliv to nebyla úplná pravda a on v myšlenkách cítil, že ona to viděla podobně. Alespoň tak nemusel zabíhat do detailů a jen zlehka přikývnul, aby jí potvrdil její slova. Na odpověď byl velice zvědav, zajímala jej jakákoliv spojitost s čarodějnicemi, ale Ellar o tom netušila nic. Povzdechl si. Doufal alespoň v nějakou zásadní informaci. Při její otázce zaváhal, protože bylo jasné, že pokud odpoví kladně, bude na její straně. Zaváhal. Na malý moment. Než pomalu přikývl. "Ano," uznal nakonec s povzdechem. "Dělají špatné věci, hodně špatných věcí, dost možná za to mohou právě ony," dodal nakonec a semkl rty. Takže tomu skutečně věřil. Ne úplně, ale věřil. Pořád to v jeho uších znělo dost neskutečně, až snově. Dal jí však šanci, tak stačilo počkat, jak jí využije. "Snad ne, něco jí dám," vysvětlil nakonec tlumeně, s čímž se rozešel do spíže, kde nahmatal chléb. Poslední kousek, přesto však stále dobrý, který mu měl sloužit do druhého dne, než by se u pekaře nakoupil další. Kus z něj ulomil a s tím se vrátil zpátky do kuchyně. Tam ještě vzal starou ošuntělou misku, do níž ze džbánu nalil vodu a mísu pak položil na zem i s chlebem vedle. "Dobré?"