Město Salem

Měl zrovna příjemnou, klidnou službu, při které nemusel obcházet město ani okolí, ale jen sedět v místnosti s velitelem místních vojáků a čas od času s ním prohodit pár slov. Místností se lehce rozlévá vůně alkoholu z pálenky v číších obou mužů, ačkoliv nepili moc. Když se rozrazily dveře a v nich stál mohutný, tlustý muž s brunátnou tváří a vodnatýma očima, bylo mu už jasné, že jeho klid končí. Mezi křikem, nářkem a nadávkami vyšlo najevo, že jeho žena před pár hodinami zemřela v lazaretu po porodu jeho dítěte. To se stává... Muž ovšem trval na tom, že to nebyla Boží vůle a že za to může nějaká čubka z tý smrdutý díry a že to mají jít páni vojáci vyřídit, aby se to už kurva neopakovalo. Asher celou dobu mlčel, nechal mluvit velitele. Doufal, že se na mužovo ubohé přání vykašle, ale jakmile se na něj s významným pohledem otočil, začal se mlčky zvedat, nandavat kabát a kontrolovat u pasu meč, nůž a delší pistoli. Zjistil od muže, že pouze chce, aby si ty čubky co jí ošetřovaly byly jisté, že se taková chyba už nestane... A že k tomu má použít násilných prostředků, aby si to zapsaly do těch svejch posranejch hlav. Myslel, že půjde sám, ale ten muž, o téměř hlavu a půl menší než on, trval na tom, že dohlédne na dobře odvedenou práci.
Cesta k lazaretu mu trvá třikrát déle, než kdyby šel sám. Aspoň ten člověk konečně přestal fňukat, stejně mu to ale přijde absurdní. Takové věci se prostě stávají, lidé umírají a on nevidí důvod, proč by kvůli tomu měl jít do lazaretu zbít nějakou nevinnou babku kořenářku před bandou mrzáků na lůžkách. Ale co zmůže... Podle všeho je muž, který jej doprovází, nějakou nedůležitou osobností té nejnižší šlechty a neuposlechnout jeho přání by stálo vojáky jejich jinak samozřejmě perfektní pověst ve městě.
V lazaretu to vypadá jako vždy - nářek, kovový pach krve a hořký pach smrti. Takové zná ze všech těch bojišť na kterých byl i z ošetřování po bojích. Otřese se, přestože má na sobě červený uniformní kabát. Zimou to není. Nahlédne do několika dveří, v klidu, nechce, aby přítomnost vojáka někoho vystrašila. O to se ovšem už postará jeho společník, který rozrazí dveře několik metrů před ním. Zůstane mezi nimi stát, tlustý ukazovák namířený do místnosti. "Ty!" vřískne.
Protočí oči v sloup, nicméně se klidným krokem došoupe za muže. Postaví se za něj, nemá problém přes něj do místnosti vidět. Jeho tlustý prst míří na mlaďounké děvče mezi lůžky s mrzáky. Založí si ruce na prsa a hlasitě si povzdychne, je vidět, že tu nechce být. "Neměla byste chvilku?" řekne klidným, chladným hlasem.

To, že někdo vešel poznala, aniž by se musela otáčet. Tiché našlapování ošetřovatelek a usoužené šoupání návštěv, které přichází za nemocnými nemělo s hlasitými kroky, které slyšela ode dveří nic společného. Přesto nejprve podala muži pití, o které si říkal, než se ohlédla na původce náhlého vyrušení. V ten okamžik už na ni mířil obviňující ukazovák obtloustlého chlapíka - toho, který jim před pár dny přivezl svou o polovinu mladší manželku na trakaři, jako nějaké polomrtvé prase. Podvědomě ustoupí o krok dozadu, než si uvědomí, že by neměla nemocným dávat jakoukoli záminku ke starostem. Upraví si proto čepeček, narovná záda a zpříma se podívá na muže i jeho doprovod v červeném kabátu městské stráže.
,,Pojďte prosím se mnou, pánové." Snaží se sebrat veškerou svou sebedůvěru, nicméně hlas jí ke konci věty přece jen trochu poskočí. Rukou naznačí směr k zadní místnosti, která slouží ošetřovatelkám jako jídelna a místo na odpočinek. Sama se tam pak vydá, doufajíc, že ji budou následovat. ,,Pokud jste tu v oficiální záležitosti, snad bych měla zavolat vrchní ošetřovatelku, byla by to jen minutka..." Mluví k nim po cestě tlumeným hlasem. Moc dobře ví, že ti kteří dlouho leží nemocní v postelích, nemají jinou zábavu než zachytit cokoli z čeho by mohl být potencionální drb.
Pokud ji skutečně následují, odvede je do malé místnůstky s jediným úzkým oknem, svatým obrázkem na zdi a rozviklaným dřevěným stolem se čtyřmi rozdílnými židlemi. ,,Posaďte se, prosím... a povězte mi, co pro vás můžeme já, nebo slečna Javicková udělat." Sama se rozhodne zatím stát, tmavýma očima těká z jednoho na druhého, mezi drobnými prsty mne roztřepený okraj zástěry. Evidentně se jí tahle situace ani v nejmenším nelíbí, pořád se ale až roztomile snaží chovat dospěle, což je vidět i z toho, že ještě nevzala do zaječích nebo nevolá o pomoc slečnu Javickovou, hlavní ošetřovatelku. Nakonec se pohledem zastaví na tváři vojáka, přece jen doufá, že s ním by mohla být rozumnější řeč než s tím odporným chlapem, kterému by přála samotné peklo.

Protiví se mu, jak se ten muž chová. Žádná úcta k nemocným, přijít na takové místo a začít tu vřískat není zrovna dobrá taktika, jak něco řešit. Nicméně, nehodlá mu do jeho výplodů příliš zasahovat, zatím ne. Sleduje mladinkou ošetřovatelku, která se k nim otočí s překvapivě odhodlaným výrazem. Přesto mu však neujde, že hlas drží v jednom tónu trochu násilím. Zatlačí muži zepředu na rameno, aby jej donutil udělat ošetřovatelce místo mezi dveřmi. Ustoupí jen proto, že musí.
Zatímco mlčky následují děvče, nakloní se k muži, kvůli kterému se sem v první řadě musel táhnout, a potichoučku mu řekne, že by měl většinu mluvení nechat raději na něm. Nevidí mu do tváře, nasupeně cupitá před ním, prasečíma očičkama probodává děvče před sebou a tak mu nezbývá, než doufat, že si rozuměli. "Myslím, že to zatím nebude nutné," ujistí ji. Jeho boty na chodbě dělají zdaleka největší hluk, v kombinaci s jeho mohutným tělem a tak přestože se mladá ošetřovatelka snaží mluvit potichu, určitě nejsou nenápadní. Nechce do toho vrchní ošetřovatelku tahat, je mu jasné, že má jiné starosti než řešit hysterické prasátko. Doufá, že by tahle situace mohla být za ním co nejdřív, už teď se mu stýská po korbelu s pálenkou, který nechal na stole u velitele.
Děvče je dovede do místnosti se svatým obrázkem, tedy, z nějakého důvodu si jej všimne jako prvního. Povzdychne si, doufá, že to nebylo příliš slyšet, když jej spatří a raději odvrátí zrak. Sám nic takového doma nemá, ale asi by nebylo vhodné jeho víru, nebo tedy vlastně jeho ne-víru, tady nějak vytahovat.
Jeho společník si do nabízené židle kecne, sotva nohama dosáhne na zem. On se postaví vedle něj, avšak bylo by nezdvořilé, aby si jako jeho prozatímní strážce sedal. Jak dlouho mu trvalo než se tohle naučil... Zdá se mu, jako by děvče hledalo podporu u něj, chladný výraz tváře se však nemění. Není tu přeci pro ni... A hlavně to není jeho osobní záležitost, tak co se do toho vkládat? "Vím, že toho máte hodně na práci, ale tento muž velmi trval na tom, aby si s vámi mohl promluvit," začne nenuceně. "Bylo mu oznámeno, že zde zemřela jeho žena, po porodu tuším," vyloví z hlavy konečně správnou informaci, "a rád by se o smrti své milované dozvěděl něco více." Zní to jako říkanka naučená nazpaměť, jako nutné zlo. Téměř žádný tón, žádné emoce, naučený styl hovoru, z armády i z práce v Salemu. Dělat jen to, co mu nadřízení či lid přikáže, to, co má v popisu práce. Tlusté prase na židli probodává slečnu ostrým pohledem, tvář má rudou, čas od času odhalí v uslintané držce několik zubů, když se snaží výhružně vrčet. Nebo, proboha, neříkejte, že je to, co vydává, přirozený zvuk... Přísahal by, že za tu domu, co mluvil, několikrát muž utrousil slůvka jako coury, nebo všichni chcípněte, ale nehodlá se tím zatěžovat.

Mlčky vyslechne o co jde, sežmoulaný cíp zástěry ale z prstíků nepouští. ,,Vím o koho jde." Přitaká, když voják domluví. Ostatně to věděla i bez něj, nikdy neviděla odpornějšího muže než toho tlusťocha, co seděl na židli, kýval nohama ve vzduchu a prskal - doslova - nadávky.
,,Mladou paní nám tady její manžel přivezl před třemi dny ráno, v noci doma porodila. Asi mu bylo divné, že ráno nevstala aby nakrmila prasata a jeho, tak ji sem přivezl na dvoukoláku jako, jako..!" Sama neví, proč se jí to tolik dotýká, při řeči konečně pustila zástěru, rozhodila rukama a hlas se jí zvedl rozčilením. Když si to uvědomí trochu polekaně se ohlédne na nedovřené dveře, znovu se utiší a pokračuje. ,,Chudinka byla bílá, skoro modrá. Musela přijít o moc krve. Přes den sice krvácet přestala, ale začala jí vysoká horečka. Nemohli jsme dělat nic jiného než jí dávat obklady a čaje, kdyby ji tenhle... chlap nenechal rodit samotnou, nemuselo se to stát. To jeho by jste měl vyslechnout." Poslední věta patřila vojákovi, ne tomu odpornému stvoření, kterému přišel dělat doprovod. Zlobí se, červeň jí stoupla do tváří a jestli jí ta odporná třepotavá hmota na židli ještě jednou urazí, je nachystaná mu dát facku. Nikdy ji nic nerozzlobí tak, jako když se někdo snaží svalit svoji vinu na ostatní. Zatím to ale neudělala. Znovu se narovná v zádech a oba dva muže si prohlédne. ,,Máte ještě nějaké otázky? Pokud ne, čeká na mě více než dvě desítky nemocných, pánové..."

Zatímco mluví, trpělivě, mlčky si sundavá kožené rukavice z rukou a strká je do kapsy červeného kabátu. Obě dvě ruce stiskne několikrát v pěst, aby rozhýbal ztuhlé prsty. Na to, jak nevinně se tohle děvčátko tváří, se zrovna nebojí své názory říct nahlas. Musí se nad prvními větami pousmát, velmi výstižné. Svého prozatímního velitele, bez ohledu na to jak moc se mu to hnusí, nesleduje, ale slyší jeho rozčilené supění. Přísahal by, že držku několikrát otevřel aby něco řekl, ale nikdy z něj nic nevylezlo. Při slovech obvinění konečně zvedne hlavu, odpoutá pohled od svých velkých rukou a zkoumavě se zadívá na děvče. Ve tváři je rudé, vypadá velmi odhodlaně. Její práce pro ni musí hodně znamenat.
Být to na něm, pošle ji pryč a sám se odebere zase za velitelem, dokončit svou poklidnou službu. Ale muž vyskočí na nožičky a on se málem neudrží, aby neprotočil oči. Jen málem. "Jak se opovažujete!" vřískne. Pak už pokračuje trochu tišším hlasem, ale rozhořčení v něm je stále patrné. "Je to vaše práce zachránit ji, ne moje! Co já si teď počnu s děckem! Jak se opovažujete-" Prasečíma očičkama se zadívá na něj, vyštěkne jeho příjmení. Významně povytáhne obočí. "Zařiď aby se to nikdy neopakovalo!" vyštěkne na něj.
Protiví se mu to, přijímat rozkazy od takové svině, ale nemá na výběr. Kdyby si doběhl za velitelem, že je přeci šlechtic a že by měl poslouchat jako správný vojáček jeho rozkazy, dostal by se do problémů a to mu za to nestojí. "Ta bolest co cítím!" zkřiví nechutně tlustý obličej. "Chci aby ji cejtila taky!" Na to už musí přimhouřit oči. "Co chcete abych udělal?" zeptá se klidně. Prasátko udělá několik kroků k němu, stoupne si na špičky a rychle vysloví svůj požadavek, ovane jej svým smrdutým dechem.
Chvilku tam mlčky stojí, pohled za celou dobu nespustil z mlaďounké ošetřovatelky. Teď se však zadívá na toho muže. Chce pronést něco ve stylu, že to snad nemůže myslet vážně, nebo že to snad může udělat sám. Ale ví, že nemůže. Ví, že musí vykonávat rozkazy a ne se řídit podle vlastních uvážení. Pravou ruku stiskne v pěst a znovu ji uvolní. Zadívá se na děvče a pak uhne pohledem, jen o kousek. Přivře oči. Ale ano, je zvíře a příliš citu by se v něm nenašlo, ale i on měl matku a ženu a i jeho učili, že ženu by nikdy neuhodil. A že už to udělal, tohle určitě není poprvé, ale přesto vždycky váhá. Udělá dlouhý krok k děvčeti, napřáhne se a zasáhne klouby prstů po její pravé tvářičce. Pěstí by jí dát nemohl a facku si zase nemůže dovolit jako muž. Klouby prstů tedy zavadí o její jemnou tvářičku. Ruka mu zůstane viset ve vzduchu. Necítí, zda ji zasáhl nebo ne. Zjišťuje, že to vlastně necítí nikdy.

Opravdu ve skrytu duše doufala, že je tímhle všechno vyřízeno. Že ji nechají jít a bude moci na nepříjemné setkání zapomenout. Ošetřovatelský úbor jí vždycky dodával větší pocit sebejistoty, kterou zoufale postrádala ve všech ostatních částech svého života, za běžných okolností by si nedovolila být takhle přímá. Jenže se evidentně spletla, když odpudivý muž vyskočí na svoje kratičké nožky a začne se rozkřikovat. Chce mu něco odpovědět, ale v tenhle okamžik ji ani jeden z nich neposlouchá, jsou příliš zabraní do rozhovoru mezi sebou. Přešlápne z nohy na nohu, místnost je příliš malá na to, aby mohla udělat pár kroků a do jednoho z nich nenarazit, takže si začíná připadat zahnaná do kouta - obrazně, i skutečně.
S neskrývanou otázkou v očích sleduje vojáka, který se k ní přibližuje. Chce mě snad zatknout? Pletla se a ostrá bolest na tváři ji o tom velmi rychle přesvědčí. Rána ji donutila pootočit hlavu a tak ji teď znovu otáčí, v prvním momentě neschopná slova, dlaň ruky automaticky tiskne na bolavé místo a nevěřícný pohled tmavých očí velmi rychle až překvapivě ztvrdne. ,,Vy..." Prosmekne se kolem vojáka a teď už je jí jedno, jestli ji někdo z nemocných uslyší. ,,Ty odporný hajzle! Kdybys neprznil sotva šestnáctileté děvče, nebo kdyby ses o ní alespoň postaral, mohla být v pořádku! A to tvrdíš že víš, jakou bolest zažila?!" Tentokrát se napřahuje ona, aby její drobná packa sevřená v pěstičku dopadla kamkoli na chlapovo tělo. Je rozčílená, čepeček jí při nekoordinovaném útoku (který stejně ta zrůda přes vrstvu oblečení a sádla nemůže cítit, protože Iris nepobrala moc síly) sklouzne z hlavy a ani trochu nepřemýšlí o tom, jak moc může sobě nebo Danielovi zavařit.

Štípnutí na ruce ucítí teprve po chvíli. V duchu doufá, že jeho nebohá žena, kterou kdysi skutečně tolik miloval, opravdu spí a nevidí nic, v hlavě jej i přesto, že nevěří, bodá nepříjemná myšlenka. Co když jej seshora opravdu sleduje? Jak praštil malé děvče, co se nemohlo ani samo bránit, jen proto, že se jí nepodařilo zachránit už dávno ztracený život? Vidět ten překvapený, nevěřícný pohled v jejích nevinných očích mu není vůbec příjemné... A najednou tam není. Z ničeho nic zmizí, vytratí se a nahradí jej něco, co se tomu předchozímu pohledu ani trochu nepodobá.
Nesnaží se ji zachytit. Otočí se na podpatku a sleduje její reakci, sleduje, jak naprosto vybouchla. Snaží se to tlusté prase bít hlava nehlava a ten chudák je tak překvapený, že se ani krýt nestačí. Měl by tam okamžitě přiskočit a zastavit jí, vlepit jí ještě jednu, možná se postarat o to aby chvilku nevstala a odvést toho nechutného šlechtice do bezpečí... Místo toho několik vteřin stojí a sleduje co se odehrává.
Přepne mu rychle. Když se dostatečně pobaví, bez řečí přiskočí k děvčátku. Trvá mu, než konečně za zápěstí chytne její pravou ruku a pevně stiskne, ačkoliv se intuitivně snaží neublížit jí víc, než je to nutné. Tou druhou ji obejme kolem pasu a udělá krok dozadu, aby ji mohl od toho nebohého tlustého prasete odtáhnout. "To špatně skončí!" křikne na ní. "Stačí, sakra."
Sleduje obtloustlého šlechtice, ve tváři rudého, zpoceného, jak překvapeně sedí na zemi a vyděšeně oddechuje. "Musíte uznat, že mluví rozumně," houkne na něj, ale děvče stále odmítá pustit. Pochybuje, že by tomu chlapovi nějak ublížila, ale má strach, že si zavaří ještě víc... Už jenom tohle je pořádný průser.

Nemá ani ponětí jak se jí podařilo toho chlápka dostat na zem, snad si musel zakopnout o vlastní nohy, není totiž nejmenší šance na to, že by ho sama dokázala povalit. Bije do něj jako do žoku a kdyby ji voják nezastavil, pravděpodobně by toho ještě chvíli nenechala. Ne snad, že by mu udělala něco jiného než pár škrábanců na tváři a nejvíce tak bude zraněné jeho ego. Nejprve ucítí jeho dlaň kolem svého zápěstí, pak přijde ruka kolem pasu, když ji odtahuje pryč, jak jen to malá místnůstka dovolí. ,,Pusťte!" Zamítá sebou jako lapené zvíře. Na její vkus je jí příliš blízko a to uvědomění ji téměř paralyzuje. ,,Tak pusťte, už přece nic nedělám." Znovu se mu pokusí vytrhnout, většinu své bojovnosti už si ale vybyla a teď vlastně jen neví jak se vyrovnat s tím, že ji prakticky vzato objímá cizí muž.
,,Vezměte si svého přítele a běžte odsud, nemám vám co dalšího říct. A jestli ještě chcete něco vy po mně, měli by jste si pospíšit. " Spíše než rozzlobeně začíná znít trucovitě, navíc si uvědomuje, že na jeho slovech o tom, že tohle by mohlo špatně skončit skutečně něco je. I to je důvod, aby se přestala s vojákem přetahovat. Svatá Marie, Matko Boží, ať se o tom prosím nedoslechne otec Daniel, tahle hanba by ho zabila. Skutečně doufá, že se seberou a prostě odejdou, racionální část její mysli jí ale už začíná přehrávat scénáře s vězením nebo výpraskem. Musela jsem se zbláznit. Pohodí hlavou, aby dostala z očí uvolněný pramen vlasů. Čím déle ale před sebou vidí tu odpornou tlustou věc, tím více je přesvědčená o tom, že udělala dobře. že měla udělat víc, aby už nikdy na žádnou ženu nemohl sáhnout.

Nehodlá to děvče držet déle, než je nutné. Jakmile má pocit, že pochopí to co má, pustí jí, už toho musí mít plné zuby. Pustí ji, ustoupí o krok, takže je vlastně zády už přilepený ke zdi. Sleduje tlusté, nechutné stvoření na zemi, pak mlčky obejde děvče a dojde k muži. Jedním rychlým pohybem jej zvedne na nohy, chce mu tím také dokázat, že opravdu může normálně stát a nemá hrát divadlo. Sleduje jej nevěřícnýma prasečíma očičkama. Užuž otevírá pusu aby něco řekl, pohled nyní upřený na děvče.
"To stačí," neudrží se už, napřímí se a sleduje malého muže chladným pohledem. "Udělal jsem, co jste chtěl. Máte, co jste chtěl. Myslím, že byste teď měl jít truchlit a postarat se o své dítě." Pochybuje, že se o to dítě ještě někdo postará. Pokud doteď nezemřelo, pravděpodobně řekne nějakému ze svých sluhů, aby jej utopil jako kotě. Ale to už není jeho starost. Šlechtic se skutečně šouravými kroky začne pohybovat ke dveřím, zastaví se však v uctihodné vzdálenosti od děvčete a začne mlít něco o tom, že si bude stěžovat. "Můžete to zkusit, pokud na to budete mít koule. Dokud nějaké budete mít," opraví se na poslední chvíli a pohledem vyprovází nechutného muže ven ze dveří.
Sám tam ale stojí. Ví, že by neměl působit další problémy tomu děvčeti, ale má jí ještě něco málo co říct. Přejede ji pohledem, mlčky zkoumá, zda jí nic není. Ve finále jí fyzicky nejvíc ublížil on. A ona mu to, zdá se, nijak nevyčítá. "Je vám jasné, že tohle ještě nemusí skončit dobře?" povzdychne si. Jemu to totiž jasné je, a nemusí to končit dobře ani pro něj, ani pro ošetřovatelku. Jestli přijde o práci a o postavení, bude nucen opustit město. Jestli opravdu bude mít šlechtic dost odvahy a dost dobrých míst na kterých si stěžovat, skončí děvče také dost špatně.

Podezíravě pozoruje oba muže, to jak voják toho druhého zvedá, i jak ho bez okolků posílá pryč. Sám se ale k odchodu nemá, alespoň zatím tedy ne. Napůl čeká, že ji teprve teď zatkne, nebo snad i znovu uhodí, když na ni promluví podvědomě ucouvne, jako to udělala když oba dva uviděla poprvé, pohled sklopený k zemi se zastaví na pošlapaném čepci.
,,Omlouvám se." Konečně opustí očima pomuchlanou šedou látku zakopnutou pod stolem a znovu se na něj podívá. ,,Když to bude potřeba, dosvědčím, že jste dělal všechno co vám řekl, opravdu. A jsem si jistá, že Daniel, totiž Otec Daniel, by vám také pomohl." Zcela automaticky si myslí, že se voják strachuje o svoji budoucnost. Přece jen, nechat zbít svého chráněnce ve své přítomnosti a ještě ženskou... nedokáže si pomoci a i v tíživé atmosféře se krátce, tichoučce zasměje. ,,Ale nemyslím si, že by někde vykládal, že jsem ho ztloukla zrovna já." Dobrosrdečný úsměv s dolíčky ve tvářích už jí zůstanou. Skutečně je buď tak naivní nebo optimistická, že si z toho všeho nedělá těžkou hlavu.
Do dveří, které jsou po odchodu šlechtice otevřené dokořán nakoukne starší dáma v podobných šatech, jako má na sobě Iris. ,,Děvčátko, co se to tu u všech svatých děje? Co to máš na tváři?" Iris bleskurychle ze země zvedá pomuchlanou pokrývku hlavy a vyprovází slečnu Javickovou pryč. ,,O nic nejde, skutečně. Jenom tenhle pán potřeboval něco vysvětlit. Ale už je na odchodu a já také půjdu, Maud. Uvidíme se zítra ráno, ano? Nepotřebujete přece už nic dalšího?" Dobrosrdečně položí ženě ruku kolem ramen a zatím co ji vyprovází do chodby, kývne na vojáka aby zmizel ke vchodovým dveřím.
Jen co ujistila svou učitelku, přítelkyni a téměř matku v jedné osobě o tom, že se skutečně neudálo nic příšerného a že jí hned zítra ráno určitě všechno poví, sundá si zástěru, kterou schová do skříně s ošetřovatelským oblečením a také, snad jako voják před ní, vyjde z lazaretu na ulici.

Zcela přejde to, že děvče ustupuje, jen se na ni podívá. Je zvyklý, na to se asi dá zvyknout. Přeci jen, už dělal i horší věci, vláčet nebohé slečny přes celé město až na hranici, to by se rozhodně dalo považovat za mnohem horší věci než uhodit děvče v lazaretu. Ošetřovatelku, ne děvče na lůžku... Takové zvíře už není ani on.
Až jej překvapí, jak shovívavě se k němu děvče chová. Vůbec nepomyslí na to, že mu dělá trochu starosti i její bezpečí. Musí uznat, že v něčem má skutečně pravdu. Málokdo by chtěl vykládat, že jej složila k zemi drobounká ošetřovatelka. Než však stačí cokoliv říct, rozhovor přeruší postarší ošetřovatelka. Zarazí se, zaklapne ústa a postaví se téměř do pozoru. Hlavou lehce pokývne, na znamení úctyhodného pozdravu starší ženě. Poslouchá, jak děvče zametá celou situaci hezky a v klidu pod kobereček. Mlčky opět přikývne, trochu rázněji, na znamení souhlasu a za klapotu těžkých bot se vydá ven z lazaretu.
Nadechne se čistého vzduchu. Ani si neuvědomuje, jak dlouho na tom místě páchnoucím krví a smrtí strávil. Měl by odejít, vše, co měl udělat, již udělal a služba mu končí zanedlouho, ještě by stihl něco vypít, ale rozhodne se počkat. Netrvá to dlouho, než se na ulici před lazaretem objeví i děvče. To už stojí naproti, opřený o zeď jednoho z domů. Kus od něj postarší dáma sklízí svůj stánek s prvními jarními kusy ovoce.
Narovná se a vydá se děvčeti naproti. "Já se o sebe postarám," řekne bez čehokoliv kolem. Pořád se snaží zachovat si jistou formalitu. "Kdyby ho napadlo si stěžovat, nebudu z toho mít problémy jenom já... Ale dost o tom pochybuji," ušklíbne se. Asi by to opravdu nebylo nejlepší, plakat nad tím, jak jej zmlátila tahle slečna.. A navíc, je si docela jistý, že by na něj nemusel ani příliš tlačit, aby držel hubu zavřenou. "Ale zmiňovala jste se o Otci Danielovi... Pokud máte někoho takového, na koho se obrátit, zajisté se nic stát nemůže." Mimoděk si vytáhne rukavice z kapes kabátu a začne si je nandavat, což není zrovna nejjednodušší proces, vzhledem k tomu, že z lazaretu má dlaně trochu zpocené. Doufá, že je tahle věc uzavřená, nerad by s tím prasetem řešil ještě cokoliv jiného.

Nečekala, že tam ještě bude když vyšla ven, ale vlastně ji to... nepřekvapilo? Minimálně jí to nevadilo, alespoň pro teď. Až teď si vlastně uvědomí, že když s ním mluví musí se dívat trochu nahoru, je zvyklá, že většina lidí které potkává je už na lůžku a Daniel... inu, ten není zase o tolik vyšší než ona. Teď si ale připadá ještě o něco drobnější než ve skutečnosti pravděpodobně je. ,,Myslím, že jsem o tom ani jedinkrát nezapochybovala. Přesto neodmítejte nabízenou pomoc, nikdy nevíte kdy se může hodit." Pokrčí rameny nad jeho sebevědomým prohlášením.
Aniž by se ptala zda ji chce doprovodit, vycházkovým krokem zamíří k okraji města. Přece jen vojákovi nic nebrání, aby se kdykoli po cestě odpojil. ,,Otec Daniel se mě před lety ujal, je to velmi laskavý člověk. Nerada bych mu proto přidělávala jakékoli starosti, pokud to nebude výslovně nutné." Jen velice zlehka naznačí své rodinné poměry, nerada o nich mluví kdykoli a proto se opravdu zdráhá je více rozebírat s náhodným cizincem. Přesto svou nabídku případné pomoci myslí skutečně vážně. Pár chvil pak mlčky sleduje jeho zápas s rukavicemi a  automaticky se jí už dere na jazyk, že by mu s tím pomohla. Naštěstí se jí tuhle hloupou nabídku podaří spolknout a místo toho se sama pokusí trochu upravit. Drdol, ve kterém nosívá vlasy aby je mohla skrýt pod čepcem má už napůl rozmotaný a tak stačí pár hbitých pohybů rukou, aby dlouhé tmavé kadeře vysvobodila úplně. Není vdaná a tak jí nic nebrání v tom, aby chodila na veřejnosti prostovlasá.
,,Ráda bych ale znala vaše jméno, nestává se mi každý den, že bych prožila takhle... zajímavé seznámení." Váhala jaké slovo má použít, nechtěla se ho dotknout. Sice ji uhodil, ale nechová k němu proto žádnou zášť, kdyby byl skutečně špatný člověk, mohl se zachovat daleko hůř.

Teď sice dělá ramena, ale možná, že kdyby šlo do tuhého, rád by udělal spoustu věcí pro to, aby mohl v Salemu zůstat. Přeci jen se mu ve městě již dávno zalíbilo a nepotřebuje nic víc, než střechu nad hlavou, práci a možnosti jít se někam pobavit. Tohle všechno má, k tomu pár známých a skutečně jen pár přátel... Na muže jeho věku je to hezký život, když tedy pomineme, že už měl mít dávno děti. K tomu očividně jen tak nedojde.
Pořád ještě má šanci odejít, ale i kdyby to měl skutečně v plánu, stejně mají cestu stejným směrem. A tak děvče následuje ulicemi, které se pomalu ale jistě začínají připravovat na noc. Má do konce služby možná maximálně hodinu, nemusí se už přeci vracet. Měl práci, nikdo nemohl tušit, kdy ji dokončí. A tak poslouchá vysvětlování mladé ošetřovatelky. Je tedy jakousi chráněnkyní otce Daniela.. Tohoto muže si samozřejmě vybavuje, i když se v kostele příliš často neobjevuje. Možná by měl, čas od času... "Chápu. Nemělo by." Vrací se zpět ke své standardní řeči - krátké, strohé, jasné odpovědi, žádné dlouhé vymlouvání se, žádné naučené říkanky. Po očku sleduje, jak se naučenými pohyby děvče zbavuje svého drdolu. Není jediný, kdo si všímá tmavých kadeří, ale muži se příliš neodváží podívat se po ženě, která kráčí po boku uniformovaného vojáka. Nejspíše sráží její půvab... Snaží se zájem o její zevnějšek zamaskovat, jako to dělá velkou část života a tak doufá, že jsou jeho snahy dostatečné.
Trochu jej překvapí, že se ho sama od sebe ptá na jméno. Dělají tohle ženy normálně, když je někdo uhodí jen proto, že mu nějaké tlusté prase řeklo že to má udělat? Nebo to opravdu bere jen tak, že je prostý pěšák a dělá co mu řeknou? "Sherburne," odpoví. Stroze, rychle, chladně. Ale přeci jen se v něm při tom krátkém, jemu známém slově něco pohne. Povzdychne si, zcela znatelně a výrazně, nesnaží se to skrýt. Když promluví, jeho hlas je trochu přirozenější. Sice ne úplně, ale už zní alespoň trochu jako člověk. "Asher Sherburne." Jako by mu uniforma zakazovala se uvolnit ve společnosti... Vlastně kohokoliv. Na jméno se jí sám nezeptá. Nepřijde mu to zcela taktní a tak doufá, že mu jej třeba řekne sama... Pokud ne, asi to stejně udělá sám.

Maličko ji mrzí, že s ní skoro nemluví. Ona sama není zrovna výbornou společnicí a už vůbec ne na podvečerní procházky ve dvou. Když je s Danielem, většinu rozhovoru obstarává on a navíc důvěra, která se mezi nimi během společně prožitých let vytvořila, všechno velmi usnadňuje. Nechce jít mlčky, ale na co by se ho měla ptát? Jaké má rád počasí, jestli nechce s manželkou přijít na nedělní oběd, nebo jestli neví o někom, kdo by prodával jehně? Jen by ze sebe udělala hloupou holku a to se jí nechce. Ještě jednou si prohrábne vlasy, v blažené nevědomosti o jakýchkoli pohledech, které tím na sebe mohla přitáhnout a k podobě šťastné kočky jí v tu chvíli chybí už jen zavrnět.
Když se jí představí, zastaví se v chůzi, aby před ním naznačila pukrle. ,,Ráda vás poznávám, pane Sherburne." Koutky úst se jí už zase zvedají úsměvem. Je zkrátka veselý člověk, ještě nezažila dost na to, aby viděla svět jenom v tmavých barvách. ,,Kdyby vás to náhodou zajímalo, já jsem Iris Rogers. Nebudu dodávat že k vašim službám, naopak vám přeji, aby jste služby lazaretu co nejdéle nepotřeboval." Přece jen se trochu rozpovídala, světe div se, pokouší se být i trochu vtipná. Pravděpodobně proto, že jí Asher připadá tak nějak zamračený.
Znovu vydrží jít chvilku mlčky, než se pokusí o rozhovor znovu. ,,Víte, já se na vás opravdu nehněvám. Nerada bych, aby vás to co se stalo nějak trápilo." Zadívá se mu do tváře a její oči jsou v počínajícím přítmí skoro černé. Vždyť jaký by to byl svět, kdyby si lidé neodpouštěli? A zlobit se na vojáka, že poslechl rozkaz je jako zlobit se na květinu za to, když na jaře vykvete.

Jemu ticho mezi nimi nepřijde nepříjemné. Nevadí mu ticho... Ono možná nepříjemné je, jen to už nevnímá. Je zvláštní, jak moc se člověk mění v té uniformě... Nikdy toho sice moc nenamluví, ale po pár pivech v nevěstinci je s ním zkrátka více zábavy, než při podvečerní procházce s ošetřovatelkou. S ošetřovatelkou, které by nejraději řekl, že pokud ještě chvilku bude takhle pohazovat vlasy, jednou si tím neřekne o nehezké věci. Ale nehodlá to děvčátko uvádět do rozpaků a nejistoty ještě více, než tomu bylo doteď.
Překvapeně se zarazí v půlce kroku, když se děvče zastaví a sestrojí jakési pukrle. Významně nad tímto činem povytáhne obočí, jen to jedno, na čele se mu přitom zvýrazní vrásky. Kéž by byly od něčeho jiného než pokročilého věku... A přesto, náznak úsměvu mu přes rty přelétne při té poslední větě. Přijde mu to tak podivně nevinné... "Asher stačí, prosím," řekne klidně. Ano, opravdu zní stále jako člověk a ne jako zlá loutka v nedělním představení pro děti. "Jestli jsou všechny ošetřovatelky takové jako vy, možná o tom budu uvažovat." Nepočítáme-li jeho nacvičená slova v lazaretu, je tohle zatím nejdelší věta, kterou k děvčeti pronesl. Přestože se na ni nedíval při těch slovech a již pokračoval dál v chůzi. Jsou to zcela nevinná slova, na něj až příliš nevinná ale je to ještě dítě...
Hodnou chvilku mlčí potom, co mu řekne. To, že se na něj nezlobí, si už domyslel. "Udělal jsem mnohem horší věci," řekne po chvíli. Pozorný posluchač si jistě všimne, že je tato věta mnohem chladnější. "Ne každý by to bral jako vy. Netěší mě to co dělám. Těší mě, že to tak berete." Konečně otočí hlavu a podívá se na Iris. Trochu jako kdyby něco hledal... Možná skutečně hledá, kde se vzalo v takovém děvčeti tolik naivní dobroty. Připadá mu to skoro jako pochvala. Málokdy bývá pochválen za to, že někoho bil, bitou osobou.