Město Salem

Jen se jí to zdálo, nebo skutečně přiměla tohohle medvěda, aby se pousmál? Jen ji to utvrdí v tom, že svět není zase tak špatné místo k žití a že v každém člověku je něco dobrého. Dokonce jí na její žert odpověděl svým vlastním, jak se alespoň domnívá. Hledat v čemkoli podtext nebo skryté lichotky, to nikdy nedělala a ani to vlastně neumí. ,,Slečnu Javickovou už jste viděl. A pak je tam ještě Laureen, ta napadá na levou nohu, chudinka. Celeste, která je tak pihovatá že říká, že se vylíhla z kropenatého vajíčka a také Temprence, co trošku koktá když je rozčilená a..." sama sebe zastaví, než stihne do výpočtu přidat ještě další tři ošetřovatelky, protože si konečně uvědomí, že tohle ho asi skutečně nezajímá. Trochu zčervená nad svojí vlastní naivní hloupostí.
Naštěstí jí Asher zachrání svým překvapivým přiznáním. Nějak neví co na to říct, má ho snad utěšit tím, že každý někdy udělá něco špatného? Kolikrát to už ale musel slyšet? Nenachází nejdřív správná slova a tak mu jen, trochu ostýchavě, trochu nemotorně, pohladí rukáv na předloktí. ,,Někdy je důležitější to, co člověk teprve udělá, než to, co už udělal. Otec Daniel věří, že s dobrou vůlí a otevřeným srdcem je možné napravit hodně. A navíc, vy nejste špatný člověk." Je to jen další hloupoučké prohlášení, ale vyslovila ho bez jediné pochybnosti, jako kdyby mohla na první pohled poznat, kdo je a kdo není navždy ztracený případ. Asi takhle mluví, protože vyrostla s knězem, protože se naučila utěšovat umírající, protože vlastně neví jak to v životě chodí. Nebo tomu prostě skutečně chce věřit.
Rychle pak stáhne svou packu a svěsí ji zpět podél těla. ,,Navíc, kdyby to s vámi bylo tak zlé, nečekal by jste na mě a neradil mi, ať si najdu někoho, kdo se mě zastane proti tomu ohavovi." Vytáhne nakonec svůj poslední pomyslný trumf v narážce na šlechtice, který je dnes svedl dohromady. A tahle věta, ta je pronesena se stejným přesvědčením, se kterým by říkala že nebe je modré.

Je to taková typická lichotka, vlastně ji ani nemyslí tak úplně vážně... Ale jakmile mu začne vyjmenovávat další ošetřovatelky lazaretu, sklopí hlavu i pohled k zemi. Možná vypadá trochu podrážděně, ve skutečnosti se spíš cítí nejistý vedle té naivní slečny. Není naštvaný, jen mu přijde ta situace neuvěřitelně hloupá, jako kdyby řekl něco, co rozhodně říkat neměl. Cítí se dost nejistě vedle takového stvoření, jako je ona. Má pocit, že ji může vyplašit jako laň uprostřed lesa, jediným špatným pohybem, jediným jakkoliv nenápadným zvukem. I když, laň by alespoň utekla. Iris by možná naivně přiklusala na zavolání. Zvedne opět hlavu, pohlédne na děvče. "Takže si mám vybrat?" povytáhne jedno obočí. I bez úsměvu je v jeho tváři alespoň špetka pobavení.
Nepřikládá příliš velkou váhu tomu, co řekl, nepřijde mu na tom nic zvláštního. Ale vypadá to, že jeho společnice to bere trochu jinak. Pohne hlavou jen o kousek, aby se mu do zorného pole dostala drobounká ručička, spočívající, leč jen na malou chvíli, na rukávu jeho uniformy. Nevadí mu to, fyzického kontaktu jen dnes měli více. Ale je to podivně něžné gesto. Co by také mohl čekat jiného od mladičké, zbožné ošetřovatelky? Musí se skutečně velmi držet, aby se neušklíbl při jejích slovech, že přeci není špatný člověk. O tom totiž sám silně pochybuje už od mládí. A veškerá naděje v jeho dobro, kterou mu ještě před válkou a tím vším dodávala Jeni, je již také dávno pryč. "Obávám se, že mi chybí to, v co Otec Daniel věří." Nezpochybňuje knězovo jméno, takovou věc by si neměl dovolit. Ale ani ta vůle a otevřené srdce mu tam moc nesedí, však jen dělá, co má v popisu práce. A tak ruku přitáhne blíže k tělu, čímž se odtáhne od doteku své mladé společnice. Udělá to vlastně tak nějak intuitivně...
Pokrčí rameny. "Je to moje práce," vysvětlí jednoduše. Nic jiného v tom nevidí, nebo si alespoň ve své hlavě dostatečně úspěšně podobné věci namlouvá. Na delší chvíli se odmlčí, ale nakonec opět promluví. "Nemůžu se při práci řídit ničím, co je mi vlastní. Dělám jen to, co mi řeknou." Pohledem sleduje dva malé chlapce, honící se ulicemi. Jeden proběhne těsně kolem Iris, druhý, očividně starší, se dvojici vyhýbá s úctyhodným odstupem. Uvažuje, kdy jej vlastně přestalo trápit, že se ho lidé bojí... Bylo to už ve válce, nebo až v Salemu?

Jeho otázku zda si má vybrat se jí opět podaří vzít vážně. To by konec konců mohl být jeden z důvodů, proč nemá mnoho přátel - drobné narážky, nadsázky a ironie jí prostě z nedostatku společenské konverzace snadno uniknou. ,,Tedy, některé jsou ještě svobodné, ale nemyslím si že -" V polovině věty se konečně podívá Asherovi do tváře a uvědomí si, že si z ní střílel. ,,Vy... vy jste tedy hrozný." Zavrtí nad ním hlavou a i když se snaží vypadat hrozně dotčeně, nakonec ji na chviličku přemůže smích. Je to líbivý, nepříliš hlasitý zvu, při kterém si rukou zakrývá ústa.
,,Není hezké si ze mě takhle utahovat. Asi vám teď musím připadat úplně hloupá, že?" Smích se vytratí stejně, jako vybublal na povrch. Na druhou stranu nenese její projev žádnou známku sebelítosti nebo zloby. Asi jako kdyby se ptala, jestli si všiml, že má tmavé vlasy. Tohle děvče se zkrátka naučilo žít se svým nízkým sebevědomím a jako neměnný fakt přijímá veškeré své nedostatky, které mnohdy ještě zveličuje.
Vyslechne si ak to, jak s ní nesouhlasí. Všimne si změny v jeho tváři i v postoji. V ten moment jí ze všeho nejvíc připadá jako člověk, který je moc paličatý na to, aby se změnil, i když ví že změna by mu přinesla něco dobrého. Tenhle poznatek si ale Iris nechává pro sebe, přece jen nezná Ashera natolik, aby si k němu troufla být takhle otevřená. Navíc se už před nimi začíná rýsovat městská brána a za ní i její domek. ,,Když v sebe nevěříte vy, udělám to za vás. Kdo ví, třeba to pomůže." Lehkovážná poznámka, která vlastně nemusí vůbec nic znamenat v podstatě uzavře konverzaci o duchovních hodnotách, alespoň pro teď. A Iris si v duchu umane, že se dnes za tohohle vojáka pomodlí před spaním.
,,Původně jste si ale vybral. První rozhodnutí, vstoupit do služby, bylo přece vaše, nebo ne?" S nepředstíraným zájmem se ptá na Asherovu práci a s ní spojenou minulost. Jedině tak totiž může najít něco, na čem by mu ukázala, že svět není tak hrozný. Jen ale neví, jestli s ní bude ochotný spolupracovat. ,,Stejně jako jste se rozhodl tenkrát, můžete se rozhodnout i dnes. A ani mi nezkoušejte tvrdit, že by silný muž jako vy nemohl dělat nic jiného než nosit uniformu. Navíc i kdyby jste v ní chtěl zůstat, třeba jen proto, že vám sluší... nesmíte si na sebe brát zodpovědnost za rozkazy co dostanete, stejně jako služebná nemůže za šaty co si vybere její paní, nebo hostinský za to, že se někdo rozhodne opít. Jste jejich prostředkem jak vykonat některé věci a i když takový život asi není jednoduchý, nemá význam žít ho s výčitkami. Ten kdo se na vás zlobí, že děláte svou práci je hlupák." Až moc se rozpovídala, asi pochytila od Daniela na jeho kázáních více, než si myslela. ,,Omlouvám se, neměla bych se plést do vašich věcí." Překotná, tichoučká omluva se sklopenou hlavou. Jak ji vůbec mohlo napadnou, něco takového mu říkat? Ani by se nedivila, kdyby se rozzlobil. Díky svým myšlenkám ani nepostřehne dva hochy, kteří je míjejí. To, že uběhl další kus cesty zaregistruje až když jsou téměř u městské brány, stejně jako si konečně uvědomí, kolik lidí ji asi dnes cestou z lazaretu muselo vidět po boku vojáka. Snad se Daniel nebude zlobit, že jsem se takhle zapovídala...

Věc sestřina sňatku zdá se, uvízla na mrtvém bodě. Zdá se mu, že otec není schopný nebo ochotný zkrátka vybrat jednoho z nápadníků, které mu Howard doporučil a stále doufá v to, že se Jasmine umoudří. To mladého šlechtice rozčiluje den ode dne víc, bohužel v celé věci má poměrně svázané ruce. Rozhodl se ale využít alespoň toho mála, co udělat může. Všechny čtyři muže pozval na příští neděli k nim domů na oběd a, aniž by se to namáhal sestře sdělit, dnes pro ni na tuto příležitost vybírá látku na šaty.
On sám není v krejčovském salonu novým zákazníkem, dobře padnoucí kabát tmavošedé barvy s výraznými klopami i manžetami a ladící černé kalhoty, které má dnes na sobě jsou ostatně také dílem zdejšího krejčího. ,,Dobrý den, mistře." Sebevědomý pozdrav naplní nevelký prostor obchodu, Howard za sebou zavře dveře, sejme z hlavy jednoduchý klobouk a odloží ho na pult vedle vzorků látek. ,,Ah, mladý pan Silverwood, vítám vás, vítám vás! Co to bude dnes, nový kabátek, košile, nebo snad -" Zarazí krejčího uprostřed věty jednoduchým posunkem ruky. ,,Má sestra si tu nechává šít šaty, pokud se nemýlím. Rád bych ji překvapil novými, jako darem k jejím zásnubám. Dokázal byste je ušít bez toho, aby musela chodit na zkoušky? Jistě chápete, že to by celé překvapení poněkud pokazilo." Při řeči s krejčím si sundává rukavice z jemné kůže, které nakonec hodí do klobouku. I přes dlouhý rukáv košile je patrné, že pravou ruku má přes dlaň a hřbet ovázanou, což neuteče ani krejčímu, ten se ale samozřejmě tváří, že si ničeho nevšiml. ,,Ale jistě, samozřejmě že ano! Netušil jsem, že vaši rodinu čeká taková událost, jaké štěstí, jaké štěstí! Hned vám ukáži nové látky, které mám z Anglie. Krásné syté barvy, vyšívané brokáty, jako pro královský dvůr!"
Howarda ani náhodou nezajímá původ látek, stejně jako to, co si o nich krejčí myslí. Zajímá ho jen to, aby sestra při plánovaném obědě vypadala co nejlépe a některý z jím pozvaných mužů, pokud možno ihned, požádal o její ruku. Přesto si zachovává neutrální, společensky příjemný výraz obličeje a když se drobný, proplešatělý mužík vrací zatížený balíky látek, dokonce mu, v jakémsi záchvěvu dobré vůle, pomůže vyskládat je na prodejní pult. ,,Jen se podívejte, pane! Jeden větší skvost než druhý a to ještě nejsou všechny!" Krejčí znovu mizí ve vedlejší místnosti a Howard tak v obchůdku zůstane sám. Musí uznat, že nepočítal s tím, že vybírat látku na ženské šaty bude takhle komplikované.

"Mayo?" Zvučný rozhodný hlas sebejisté ženy se nese pokojem, vyčkávaje na odpověď ze strany černošské služebné, jejíž kroky se ozývají chodbou vedoucí k ložnici původně určené manželům. Dnes? Patrně se jednalo o pokoj pro samotného správce Salemu, chudáka dávícího se vlastním oteklým jazykem bez účinků jakékoliv léčby otřelých mastičkářů či skutečných doktorů. Amélie si už dávno našla ložnici na druhé straně, kam směla patrně jen její důvěrnice, která se mihne ve dveřích. "Mayo, pojď se podívat a pověz mi... Kolik myslíš, že tomu praseti zbývá dnů do konečného verdiktu?" Šibalsky pronesená otázka vynese smích z hrdla tmavé čarodějky hodnotící pohledem obtloustlého starostu. Zdá se, že navzdory nemoci přibral pár kilo navíc až nad tím Amélie znechuceně semkne rty do úzké linky. "Pošli sem někoho, aby ho okoupal. Páchne hůř než mršina pohozená v lese." S těmi slovy se odvrátí, nosánek hezky nahoru na důkaz, kdo že je to nyní pánem domu. "A u toho být skutečně nemusím." Letmý povzdech v sobě nese odpornou pachuť hnusu nad špínou a potem, v nichž se její manžel koupe. Aniž by se jedinkrát ohlédla nazpět, s hlavou hrdě vztyčenou projde dveřmi, scházeje ze schodů do příjemního patra, kde služebnictvo kmitá při úklidu po bujarém večírku. "A postarej se, ať pracují." Gestem ruky přiláká pozornost jednoho ze sluhů, který pomůže tmavovlasé ženě do pláště prošívaného rudými květy, v němž se odebere ven, aniž by obyvatelstvu svého domova dala jakkoliv na srozuměnou kdy se vrátí či snad z důvodem svého odchodu. Inu, není snad ona paní?
Za doprovodu podpatků křupajících jednotlivé kamínky vysázené po prašné cestě Salemu, se Amélie odebírá za mistrem krejčím, u něhož by si dnes již měla vyzvednout šaty na čajový dýchánek pořádaný jednou paničkou, která chce svého manžela protlačit do mětské rady - a spolu s ním i bratra a pravděpodobně mnoho dalších příslušníků té rozlezlé rodiny. Jako švábi. Tak by s nimi měla i zacházet, kdyby na to nepotřebovala pár dalších čarodějek. To by se pak madam Baulder divila, co jí to lehá v loži. S úsměvem vyjadřujícím hluboké zaujetí onou myšlenkou pozdraví několik dam procházejících kolem než zapluje do obchůdku svého oblíbeného postaršího krejčího.
"Dobrého dne, mistře." Aniž by jedinkrát pohlédla směrem k pultu, zvesela si spustí svou písničku, nedávaje pozoru. "Doufám, že má objednávka je hoto-... Ach, sir Silverwood, jaké to překvapení." Čokoládou zbarvené oči zajiskří při pohledu na statného mládence, jehož vysoká postava se tyčí dalece nad její drobností, s níž působila křehce a rádoby nevinně. "Nechci vám radit, ale ony látky... Na vás trochu zženštilé, nemyslíte? Vašim očím nejlépe sedne modrá, černá a bílá." Otevřený kompliment či skrytá narážka? U Amélie nikdy nic nebylo jisté. "Pokud ovšem nevybíráte látku na šaty své drahé sestře?" Nasazená kapuca pláště se pomalu sveze na ramena, jak si ji elegantním gestem žena stáhne z týlu, nyní nevěnujíc pozornost mladému muži ale jeho výběru. Trocha ignorace většinou muže překvapí.

Upřímně doufá, že druhá várka látek, kterou krejčí připravuje ve svém skladu bude o něco lépe odpovídat jeho představám. Ty, které mu zatím předložil jsou sice hezké, ale ani v jedné z nich si Jasmine neumí představit. Tmavé, syté odstíny a výrazné vzory by jeho drobnou sestru naprosto pohltily. Z přemýšlení jej vytrhne zvonek nade dveřmi, který při jejich otevření ohlásí dalšího zákazníka. Zákaznici. Paní správcovou. Nechá ji vyřídit si její záležitosti, nehledě na to, že by to bylo neslušné ani nepociťuje potřebu na sebe upozorňovat. Teprve po tom co zaregistruje jeho přítomnost ji počastuje poklonou a naznačí i polibek na její drobnou ručku.
,,Jaké vzácné potěšení, madame Kelly." Jeho doposud čistě společenský úsměv se nepatrně rozšíří. Ve městě snad není muže, který by občas nepřemýšlel nad půvaby téhle dámy, navíc když, jak se povídá, bude brzy velmi zámožnou vdovou. ,,Skutečně? plánoval jsem z tohohle zlatě vyšívaného brokátu jezdecký oblek, ale pokud si myslíte, že vzor motýlů pro mě není tím pravým, neopovážím se zpochybnit váš úsudek." Naoko se podiví nad její narážkou na rozložené látky a při řeči si přes ruku přehodí vínově rudou látkou se skutečně rozměrnými vzory motýlů. Dlouho ale vážnou tvář neudrží a s trochu teatrálním pohledem raněného koloucha přiznává barvu.
,,Vaše bystrost si skutečně nezadá s vaší krásou a odhalila jste tak mé spiknutí s mistrem krejčím. Pokouším se vybrat látku na šaty pro Jasmine, mělo by to být překvapení, ale shledávám že správně se rozhodnou je nad mé síly." Vrací jí její téměř nepostřehnutelný kompliment mnohem drzejší formou. Rozhodně by si takhle troufat neměl, nejen proto, že je stále ještě vdaná, ale i proto, že její postavení je rozhodně vyšší než jeho. Howardova občasná troufalost a nemístnost je ovšem mezi lidmi vcelku dobře známá a v poslední době na tento fakt hřeší stále častěji. To už ale zpět do prodejny vtrhne krejčí, látky na pult ve spěchu téměř odhodí a veškerá jeho pozornost přejde z Howarda na paní správcovou. ,,Dobrý den, jaké potěšení, že jste mě navštívila osobně! Šaty jsou hotové, o ano, jsou dokonalé! Snad kdyby jste jen svolila k poslední zkoušce, nejsem si zcela jist délkou sukně..." Krejčí zná dobře své řemeslo a ve městě je nejlepší, i tak se ale při prosbě o poslední zkoušku poníženě hrbí, jako kdyby čekal výprask holí. Možná je to nějaký jeho starý zvyk.
,,Snad bych měl přijít později, abych vás nevyrušoval." Howard nemá ve skutečnosti nejmenší zájem na tom odejít. A rozhodně ne teď, když je možné, že se správcova žena bude ve vedlejší místnosti převlékat. Co kdyby potřebovala... galantní asistenci? Nicméně natolik drzí, aby jí možnost poslat ho pryč nenabídl, zatím není.

Vzácné? Vskutku. "Kdybyste zavítal na můj ples, pak by jistě nebylo méně vzácnější." Nenápadná výtka na absenci pohledného muže je pronesena s nadhledem, i když drobná jiskřička dotčenosti je polechtá tón hlasu. Jakožto dáma se mohla cítit ukřivděnou, že takový pěkný mladík ignoroval pozvání vypsané přímo její rukou, jaká to drzost. "Doufám, že mne alespoň potěšíte vhodnou omluvou?" Do této doby se tvářila zaměstnaná látkami vystavenými po pultu, po nichž prsty jemně přejíždí, užívaje si dotek hebkých skvostů, ale při poťouchlé poznámce konečně zvedne oči. A nemíní je z jeho tváře spustit do doby než se chlapec pokusí vymluvit na... Inu, nejspíš na cokoliv. Koutky rtů přesto zacukají po dobíravé poznámce na její adresu, pobavení nenechává dozrát na tváři. Místo toho chytne hřejivou ruku do svých prstů, aby ji navedla k bílé látce s motivem zlatých a modrých ptáčků. "Mnohem lepší." A jakoby nic pustí své nevinné sevření, neboť se v tomto gestu neskrýval žádný záměr. Či snad tomu bylo naopak?
Schovívavý úsměv vytvoří jemné dolíčky ve tvářích, když rozhovor přejde na téma, které je její srdci drahé - šaty a dívky. "Pokud natolik toužíte po mém doporučení, pak vám radím světlé barvy. Slonovinová by vaší drahé sestře velmi slušela a pokud navrch přidáte i krajku, pak věřím, že jim těžko odolá i ona sama." Bříška prstů zlehka okopírují krajkový motiv v dekoltu, nepatrné upozornění nejen na ozdobu v podobě ručně tkané krajky ale též i ukázka toho, že své přednosti umí prodat za velmi výhodnou cenu. Jeden by si to spletl s gestem trpělivosti, kdy vydechne, vyčkávaje příchod samotného mistra krejčího. Skoro... jako by si ani toho komplimentu nevšimla, ačkoliv pohled do očí, který Howardovi věnuje? Ten hovoří pravým opakem.
Veškerá romantika je však rozprášena příchodem majitele obchůdku, jež se rozšvitoří o šatech ušitých speciálně pro onen čajový dýchánek, neboť Amélie? Inu, mohla si dovolit vyhodit pár peněz oknem a nelitovat toho. Žádné provinilé škubnutí, žádné okamžité hledění jiným směrem, naopak - ještě dlouho setrvává pohledem na mladém siru Silverwoodovi než svou plnou pozornost přesune na baculatého dobráckého mužíčka. "Ovšem že. Přeci nechceme, aby madam Baldeur byla pohoršena odhalenými kotníčky, že?" Poznámka je pronesena mezi oba muže, z čehož alespoň ten jeden se zapýří při představě takového faux pas. "Jistě, jistě, tudy račte, madam, šaty jsou přichystány." "Snad nechcete zmizet bez toho, abyste zhodnotil práci mistra krejčího, sire?" Hnědé oči dlouho sečkávají na tváři mladíka, hledaje jakýkoliv důkaz o tom, že by mu pláchnutí do zaječích bylo k ničemu. "Mistr má oko, co se týče střihu, ale vy, jakožto muž, byste mne snad neochudil o svůj verdikt? Nebo ano?"

Ples? Ah, ten ples..! Pozvání mu skutečně bylo doručeno v tu nejnevhodnější možnou dobu, jen několik minut po tom, co ho navštívil muž vyslaný Libby. A tak tedy až do dnešního dne leželo sice otevřené, ale jen velmi zběžně pročtené, na jeho pracovním stole. To by ale nebyl ochoten přiznat, ani kdyby ho mučili. Asi. Neuhýbá před Ameliín pohledem, lhát bez pocitu provinění se totiž naučil už dávno a tak nemám problém se k ní, s hravým a vlastně docela rozkošným spiklenectvím nepatrně naklonit, jako by se jí chystal odhalit obrovské tajemství. ,,Kdybych přišel, nikdy bych přece nezjistil jestli mě během mé nepřítomnosti postrádáte. Kdežto teď svou odpověď znám." Na ty dvě drzé věty ztišil trochu hlas, přece jen nemusí starý krejčí vědět úplně všechno. Jakmile ale domluví, znovu se narovná a i jeho šedomodrý pohled přestane patřit Ameliině tváři a vrátí se k látkám.
Z velké části proto, že v ten moment vedou štíhlé, elegantní prstíky jeho ruku k látce s motivy ptáčků. Nepochybuje o tom, že on sám by si ji nevybral. Na druhou stranu, nikdy neví kdy se mu drobná převaha nebude hodit a nosit vestu s výšivkami by jistě dokázal vydržet. Rozhodnutí tedy nakonec padne vcelku rychle, stejně jako povolí ručka, která svírala jeho dlaň. Kdyby si jen trochu víc troufal, nebo spíše - kdyby se jednalo o jinou ženu, pravděpodobně by už jí špital do ouška, že žádná z látek v obchodě není tak jemná jako její pleť. Tentokrát ale svou poznámku raději spolkne.
,,Přiznávám se, že sám jsem pro Jasmine přemýšlel o světlých barvách, nesmírně mě těší, že si takto rozumíme." Nenápadný důraz na posledním slově, jen takový, aby ho nikdo nemohl z ničeho obvinit, ale přesto znamenal rozdíl. V tenhle okamžik už ho krajky příliš nezajímají, tedy ne jiné než ty její, když si o chviličku později madame Kelly upozorní na svůj dekolt. Šaty. Dekolt.
Krejčí, není zrovna vítaným hostem v tomto okamžiku, Howard však, stejně jako jeho společnice, dokáže zachovat dekorum.
,,Vaše přání je mi rozkazem." Jednoduchá odpověď doprovázená podobnou úklonou, jako při pozdravu. ,,Obávám se ale, že nebudu objektivním soudcem, madame. Patřím mezi zastánce toho, že ženské půvaby nejlépe vyniknou bez šatů." Poslední věta už je opět pronesena jen pro Ameliiny uši, neboť krejčí, uspokojený tím, že si jeho nejlepší zákaznice šaty skutečně znovu vyzkouší, je odběhl připravit do převlékárny a oba dva jej, beze spěchu, následují. Tentokrát jazyk za zuby neudržel a v duchu se připravuje minimálně na facku. Co by mohla uražená a pohoršená správcova žena udělat v tom horším případě si ani domýšlet nechce.
Nevyhnutelně ale dojdou k převlékárně, světlé místnosti s velkými okny, zrcadly na stěnách a vysokým paravanem, který odděluje část na převlékání od části, kde jsou vedle stolku překypujícího šicími potřebami dvě křesílka. Samozřejmě Amelii otevře dveře, sám ale při vstupu zaváhá. Pokoušet jí vehnat ruměnec do tváří tak, že to nikdo nemůže zaslechnout je přece jen něco jiného než se bez ostychu a za svědectví krejčího účastnit její zkoušky šatů.

"Doufám, že naše porozumění nebude končit u šatů. Byla by to nesmírá..." Odmlčení je jiný druh pro hraní se slovy. To napínání, dávání důrazu na jistá slůvka nebo téměř až jejich potměšilé vynechání? Bavila se. Protože tohle škádlení byl svým způsobem elixír mládí, který jí nadále držel jistou v krocích, kdy se stáří možná blížilo každým dnem o něco víc, ale zájem mužů beztak neopadal. A Howardovo splikenectví dodávalo čarodějce na jistotě, že pokud by se z toho nevyklubalo nic jeho vlastním přičiněním, pak mu Amélie dopomůže několika drobnými popostrčeními. Ač by to pouze dokazovalo, že si nyní musí jakoukoliv náklonnost vydobýt silami a umem, nikoliv šarmem, charismatickou krásou ani oduševnělou konverzací. "... Škoda." Jedno jediné slůvko, které dělilo předlouhou mezeru, s níž na krátký okamžik přeci jen zvedne čokoládou zbarvený pohled, aby vzápětí věnovala pozornost drobnému mužíkovi postávajícím s metrem kolem krku. Jen zatáhnout a pozorovat tu stařeckou tvářičku, jak se nafoukne a zbarví roztomilým odstínem fialové. Inu, i ta byla v módě.
"A pročpak to?" I přes houpavý krok směrem k převlékárně si zadržuje dekórum a spolu s ním i konverzační tón v němž se nese špetka zvědavosti doložená prostou otázkou. Lhostejný výraz tváře vezme za své, mladík skutečně rafinovaně nechává svou drzost vyplout na povrch. Teprve tehdy zastaví krok, aby se celá otočila Howardovým směrem, rty zlehka pootevřené natolik, že jimi uniká vzduch. Hnědé oči pomalu přelétnou statnou postavu mladého muže, dávaje zvláštní důraz na intimní partie v tiše hodnotícím úsudku. "Mhmm, znalecký posudek? Já... dávám přednost dárkům. Ráda rozbaluji kousek po kousku." Dvojsmyslnost sladce zazní nad jejich hlavami, ani se neobtěžuje svou poznámku maskovat nějakými gesty či odkašláním. Nedává Howardovi na čas a už si to míří ke dveřím převlékárny, které jí s galantností gentleman otevře. "Ale někdy to nevydržím a raději trhám." Špitnutá věta zůstává za ní viset jako drahý parfém s nádechem letní louky, zatímco Amélie pokračuje dále, aniž by jedinkrát pohledem zavadila o někoho v místnosti. I sebevětší hlupák by pochopil, že mínila trhání látky - nejlépe košile. Nebyla svatou a v Salemu si udržovala menší hlouček milenců, které sem tam střídala, pouštěla k vodě nebo... zabila, když ji začínali příliš ohrožovat. Sir Silverwood se zdál dobrým rozptýlením a potenciální možností pro společně strávené noci. Peníze mu jistě uzamknou ústa na zámek stejně jako možnost sdílet lože se samotnou Amélií. "Doufám ale, že mi nahradíte služebnou, až budu potřebovat pomoci se zapínáním?" Zpoza paravanu se již nese zvolaná otázka dokazující nejen jeho současné místo - služebníka, ale též i fakt, že mu tímto dává možnost se pokochat. Dotknout? Možná i něco více. Plášť i šaty jsou brzy přehozeny přes okraj široké zástěny a šustot látky napínavě poukazuje na oblékání. "Mohl byste, sire?"

Na chvilku si říká, že to snad dělá schválně, ale chování té slečny je tak nevinné, že by bylo opravdu zhola nemožné jej jakkoliv napodobit. A i Iris to po chvíli dojde, že to asi nebylo myšleno tak, jak to vzala. Opět. A zatímco uvažuje, co by na to slečně odpověděl, rozesměje se. Je to gesto velmi roztomilé, půvabné a něžné a i jemu na chvilku vezme slova od úst. Koutky rtů se mu stočí nahoru, jen nepatrně. Je to možná už potřetí za tu krátkou cestu, co se usmál. To vypadá na rekord. Ale pak zvážní. "Jen nejsem zvyklý, že v tomhle světě je ještě někdo jako vy," pokrčí rameny. Jistě to není úplně pravda, ale tyhle naivní mladičké slečny mají nějaké své kouzlo. Někdy mu přijde, že právě takoví lidé drží tenhle svět alespoň trochu v šachu.
Pokrčí rameny, zcela chladně a bez zájmu, nad její poznámkou o víře v něj. Pokud ji to bude těšit, tak ať. I kdyby to pomohlo, nikdy se to nedozví... Má navíc pocit, že v pekle skončí dřív, než by kdokoliv stihl zprávu nahoru doručit. A je s tím docela smířený, nahlas to však říct nemůže, nedovolil by si to. Ne před někým, jako je Iris. Chvilku rozmýšlí, co na její otázku, už relativně osobní, odpovědět. "Bylo to z mých tehdejších možností to nejmenší zlo," uzná nakonec. "A stejně to ničemu nepomohlo, ale tak už to chodí." Odešel do armády přeci jen proto, aby uživil ženu a možné budoucí děti... Ale nenašel nic z toho když se vrátil. To je už ale příliš osobní, sám o tom opravdu často nemluví. Stejně ví, že minulost zpět už vzít nemůže. A kdyby tam byl ve stejnou dobu jako Jeni, zahynul by také. Z myšlenek jej vytrhnou teprve Irisina slova. Je jich překvapivě hodně, poslouchá je mlčky, s hlavou lehce sklopenou. Mluví jinak, hlasitěji a rázněji, i přes tvrdé podrážky jeho bot klapajících o zem je slyšet. Zadívá se na ni, opět, když domluví a začne se mu omlouvat. Jeho pohled je zkoumavý, zvědavý, jako by se snažil přes vrstvy oblečení, kůže a svalů prohlédnout až někam dovnitř, jako kdyby tam snad mohl najít nějakou duši nebo něco takového. "Nechápu, kde se ve vás tohle všechno bere," zavrtí nakonec hlavou. Dělá s člověkem víra i takové věci? Zadívá se na městskou bránu, kamsi za ní, do dálky. "Nerozhodl bych se jinak, tehdy ani teď," uzná. Musí o tom sice chvilku přemýšlet, ale nakonec má jasno. "Ale mám pocit, že s takovým uvažováním byste se na mé místo hodila mnohem víc než já." Kdyby každou vraždu, každou ránu, každé zatknutí, každou přivázanou ženu ke hranici brala takhle, možná by spala klidněji než spí za poslední roky on.
Šel jí celou dobu po boku, ani nevěděl kam. Na město nyní padá tma, oni jsou již u brány a on ani neví, kde by měla jejich cesta končit. "Blíží se noc... Možná bych vás měl doprovodit až domů, pokud by to nebylo nevhodné?" navrhne tedy. Taková slova ve službě používá často, teď už však ve službě není a přesto jí to nabízí. Cítí se za ni zodpovědný, to je jedna věc... Že jej začíná tohle nevinné děvče zajímat, to už bude věc druhá.

Prohánět vesnická děvčata, zlobit šenkýřky a bavit se nad ruměncem mladých šlechtičen, na to všechno je zvyklý. Dokonce i na prostopášnost a nestoudnost kurtizán. Tahle žena je ale zcela něco jiného, je si bez jakékoli pochybnosti vědoma své ceny, což je pro něj nové a svým způsobem okouzlující. Na druhou stranu ho ale její sebevědomí drží ve střehu, nikdy neměl ambice stát se něčím psíkem, který skáče do paniččiny postele na zapískání. Prozatím mu ale taková role nevadí, sám s ní ostatně začal a je zvědav, kam až ho tohle náhodné setkání zavede.
,,Dárky jistě mají své kouzlo, osobně ale nerad kupuji zajíce v pytli. Můžete to třeba přičíst na vrub všem těm pracovním obchodům." Milerád s ní pokračuje v načatém tématu, ač ho rozptylují ty pootevřené rty, čokoládové oči sledující ho zpod hustých řas i dekolt vzdouvající se s každým nádechem v živůtku šatů. Být o něco mladší, snad by se i červenal od sám.
,,Jen pokud mi slíbíte, že mě pak vás manžel nenechá popravit." Maličko pichlavá odpověď na to, zda Amelii pomůže s šaty. Jistě, že pomůže. V hlase mu zní hravost, i trocha trucovitosti. Trpělivě však čeká na to, než si jeho službu vyžádá. Teprve pak přejde k ní za paravan. Amelie k němu stojí otočená zády, odhaluje mu tedy část nahých zad která, bohužel, už níže schovává spodní korzet, linie ramen a půvabné šíje však zůstává zcela přístupná jeho pohledu... ,,Omlouvám se, má paní. Ale nemám mnoho zkušeností s balením dárků." Stojí těsně za ní a jeho ruce, v protikladu s tím co říkal, poměrně obratně zašněrovávají šaty. Mluví k ní tiše a melodie jeho hlasu by se hodila spíše k vypravěči pohádek než k troufalému hochu, který je právě až příliš blízko u cizí ženy. Poslední zatažení za stuhu, mašle, která vše udrží na místě. A jeho teplé dlaně, jedna, která přes šaty pohladí křivku pasu, druhá, která jen lehce dotkne štíhlého krčku a konečky prstů se po něm pomalu svezou k rameni, kde je zastaví rukáv šatů. ,,Navíc ze zkušenosti vím, že když je dárek hezky zabalený neznamená to, že je nepoužitý." Tentokrát si zase zahrává on, když jí šeptá ta slova. A pak, když spouští ruce, jako kdyby se jí ani nedotkl a opouští prostor za zástěnou, aby udělal místo nervoznímu krejčímu.

Trochu nakrčí čelo a mezi obočím se jí tak na chvilku objeví drobná svislá vráska. Neví, jak to myslel, ty "lidi jako ona". A nehodlá se tím trápit další dva dny, takže se na to také hned zeptá. ,,Někdo jako já? Asi úplně nerozumím tomu, jak to myslíte." Je ale i tak částečně smířená s tím, že by se jí odpovědi nemuselo dostat. A i bez ní by byl dnešek vlastně vydařený, ani by nespočítala kdy naposledy s někým takhle promluvila, aniž by se jí vysmál že je hloupá.  A navíc to vypadá, že Asher jí skutečně poslouchá.
Nějak vycítí, že o armádě příliš mluvit nechce, je ale vděčná za to, že řekl alespoň něco. Začíná jí připadat, že on potřebuje společnost stejně tak jako ona, až na to že tenhle obrovský chlápek si to asi nikdy nepřipustí. A jakmile se v rozhovoru dostanou k tomu, že by se podle něj hodila na takové místo více než on, vyvede jí tím z míry natolik, že zakopne. Dva rychlé krůčky vpřed, trocha nemotorného mávání rukama. Nakonec se jí podaří ztracenou rovnováhu najít, je ale rudá až po kořínky vlasů. ,,Vidíte, co mi děláte?" Trocha dětinského obviňování, které ani vzdáleně nemyslí vážně jí pomůže k tomu, aby znovu popadal dech a odhrnula si z obličeje vlasy. ,,Prosím vás, moje schopnosti boje končí tím, že poznám za který konec se drží nůž. Však oni by mě rychle poslali domů a ještě s dopisem, aby mě už k nim nikdy nikdo nepouštěl." Rozhodně jí nechybí sebereflexe ani  schopnost zlehčit situaci. Samozřejmě že ve skutečností ví, jaká válka je. Nebo alespoň tuší. Ale vědět a prožít jsou rozdílné věci, stejně jako odpustit jiným a odpustit sám sobě.
,,Nerada bych vás zdržovala, jestli na vás někdo čeká s večeří." Nesouhlasně zavrtí hlavou nad jeho nabídkou doprovodu a ukáže dolů z kopce za bránu. ,,Stejně už to mám jen kousíček. A navíc," ztiší hlas do spikleneckého šepotu a stoupne si na špičky, aby se Asherovi alespoň trochu vyrovnala výškou, ,,Daniel mě chce provdat, takže by jste měl utéct dřív, než vás se mnou uvidí." Spustí se zpět na plná chodidla a, pořád červená, těžko říct jestli stále ze zakopnutí nebo z toho, co mi přiznala, se zasměje.

"Srovnáváte mne se zajícem?" Téměř nervy drásající pauza nastoupila před vyslovením této fáze, která se mohla mládenci státi osudnou. Nejen její postavení ve společnosti z ní tvořilo příkladnou manipulátorku a dokonalost, s níž každého dokázala upozornit na jeho chyby, ať už charakteristické, viditelné či pouze vyřčené, jak tomu bylo u mladého sira. Za vším tím pozlátkem, ženou oděnou v drahé látce šatů, se skrývala pravá vypočítavá mrcha, která netouží po ničem jiném, než aby trpěl každý, kdo jí kdy zkřivil vlásek na hlavě. Že by se k tomu menšímu zástupu dal připočíst i Howard sám? Mrazivý tón by jednoho dokázal posadit na zadek, zatímco se tvář stáčí přes rameno, jako by snad na něj mohla pohlédnout. Místo toho však pevně zavře oči a nechává do jeho mysli vložit sérii několika krátkých momentů své osoby - záblesky toho, jak se svléká, jak odhaluje svou pokožku zrcadlu, každou křivku svého těla. Než mu přidá poslední, zcela mučivý moment pro každého muže - ji ležící v prostorné posteli, hlavu zvrácenou, záda prohnutá, rty pootevřené hlasitými steny, které unikají z hrdla, zatímco se její prsty dotýkají těch nejintimnějších míst v zákoutí ženského těla. Drobná scenérie, která snadno mohla být výplodem jeho vlastní fantazie, nic víc. A právě tuhle chvilku si vybere proto, aby dokončila svůj započatý argument. "Měl byste váži svá slova, sire Silverwoode. Abyste nakonec neodešel s prázdnou... Nebo hůř." Jen s myšlenkami na to, co mohl mít a co díky svému hlupáctví promarnil.
Navzdory nevhodně zvolené větě nechává mladíka, aby jí pomohl se zapínáním šatů, které by jistě zvládla sama, ačkoliv proč se namáhat? Vždyť má po ruce dobrou náhradu za Mayu a tuhle navíc může svést na zcestí. Obcování s ďáblem není nic proti smilnění s mužem i přes svazek se správcem. A zakázané ovoce chutná nejlépe. "Vaše ruce hovoří jinak. Doonce bych řekla, že rád zkoušíte, co se pod tou ozdobou nachází. Možná se rád napínáte?" Vnímala jeho doteky přes drahou látku, horkost vedenou dlaněmi až do jejího těla, že se instinktivně zachvěje, ale tvář nahrává neprosté lhostejnosti. To až jeho poslední poznámka přinutí Amélii zatnout čelist, šiji ladně nesenou s hrdostí, s jakou pozvedává hlavu. "Stejně jako muž, který si vyživuje děcko za hranicemi města?" Pokud jí hodlal nechat trpět za hříchy, které v minulosti napáchala, pak mu je Amélie byla ochotna předhodit stejným způsobem. Měla své zdroje a jako správkyni jí těžko takové tajemství zůstane skryto před zraky. Mimoděk propluje kolem, aby se postavila na stoličku připravenou vprostřed místnosti a nechala si od krejčího naposledy přeměřit šaty. "Nuže, sire? Zdá se vám tento šat adekvátní či vám přijde, že příliš nesouhlasí s vaším názorem?" Hezký obal a zkažený vnitřek. Kdyby jen tušil, jak moc.

Mučivě slastné obrazy, které zaplavovaly jeho mysl před tím, než si jej Amelie zavolala aby jí pomohl mu prohloupily dech a zrychlily tep, dokázal se ale ovládat natolik, aby na sobě svůj stav nedal příliš znát. Ostatně nebylo to poprvé, kdy ho takové věci napadaly ve spojitosti s krásnou ženou, nenapadlo ho tedy ani v nejmenším pátrat po tom, kde se v jeho hlavě podobné představy vzaly. Podstatné pro něj bylo to, že i přes veškerý svůj mužský chtíč se dokázal ovládat, pokud o to stál. A správcova žena pro něj stále byla hra s příliš vysokými sázkami. I proto se rozhodl je utnout tím, co jí řekl.
Její odpověď však byla... příliš nečekaná. Jeho pohledné rysy ztvrdly, v zádech se napřímil do své plné výšky a dlaně mimoděk zaťal v pěst. Nejraději by beze slova z obchodu odešel, přiznal by tím ale její vítězství a to za žádnou cenu nechtěl dopustit. Už tak v jejím hlase slyšel více zadostiučinění, než by se mu líbilo. Příliš dobře si uvědomoval, že každé tajemství má svou cenu a že pokud tahle žena bude chtít, její mlčení bude velice drahé. Ruce pomalu povolí, když přejde prvotní šok. Chce jí říct, že oproti ostatním se alespoň nějak stará. Že alespoň platí a že je alespoň někdy vidí. Podvědomě ale tuší, že by to k ničemu nebylo. A také, že nechce dávat madame Kelley do ruky více trumfů než už má tím, že by přiznal jakoukoli náklonnost k Libby nebo malému. Celou záležitost tedy přejde mlčením, nechá ji projít kolem něj a podá jí ruku, aby mohla snáze vystoupit na nízkou stoličku.
,,Zvolila jste látku, která skutečně lichotí vaší pleti, madame. Jsem si jist, že nejen, že paní Baulder vám bude tiše závidět, ale i váš choť pookřeje jen co vás spatří." Naprosto taktní odpověď bez stop předchozí hravosti o něm ale pozornému jedinci prozradí více, než by si přál. Zasáhla ho tam, kde to bolí, podařilo se jí strefit jeho ješitnost i city zároveň.

Každý měl svá tajemství - menší či větší, jedno nebo celou řádku, které se pokoušel udržet v tajnosti před slídivýma očima zdejších klevetnic. Kdokoliv z nich se pokoušel tvářit se, že není zranitelný, skryti za svou ješitnost, marnivá gesta i lesk peněz, jimiž si mohli vykoupit mlčení po určitou dobu. Amélie znala podobné způsoby až příliš dobře. Však také nestála o neblahou pomluvu s pelešením, smilstvem a kdo ví čím ještě, ač by se vše, nebo minimálně většina z toho zakládala na pravdě. Pro uhrančivou čarodějku se stalo předním odhalit kostlivce pohřbené ve skříni dříve než budou na nemilosrdné světlo vytáhnuti ti její a Howardovo tajemství? Inu, nebylo tak dobře střeženým, jak by si přál. Výlety za město, pozdní návraty a příliš časté návštěvy jedné skoro až vesnice den, nanejvýš dva cesty od Salemu? Pohled tmavých očí prozrazoval, že o obsahu jeho tajností ví mnoho nevyřčeného, samolibost se promítne do půvabných rysů. Nemohl proti ní vůbec nic - uhodit ji, v ocelovém sevření stisknout paži nebo snad zatahat za dlouhé, téměř černé kadeře havranních vlasů. Byl vydán zcela napospas svému vlastnímu vzteku a to Amélii neskutečně bavilo. "Už byste si měl z obchodů pamatovat, že každá hra nese svá rizika. Není-liž pravda, mistře?" Bez jediného pohledu věnuje pobavený pohled mladému muži, zatímco krejčí přitakává do vyprávění jedné ze svých mála historek o špatně provedeném obchodu a jak draho přijde taková záležitost.
Poslední zkouška je hotova a čarodějka je propuštěna ze svého místa na stoličce - přesto si neodpustí protočení hodné malého, téměř rozpustilého děvčátka. "Ach ano, můj choť..." Ta odporná, slizká zrůda ráchající se ve vlastním tuku. Úsměv na okamžik zakolísá, pohlcen hraným smutkem, když i krejčí vyjeví svou soustrast prostřednictvím několika slov nesených s poklonou a několika vlezlými frázemi, které poslední dobou Amélie slýchala dokola. "Žel mám ten nepříjemný pocit, že se do čajového dýchánku u madam Baulder jeho stav nezlepší. Zdá se býti čím dál tím horší a i na lékaři, drahém panu Haversovi, je znatelné, že můj manžel nejspíš již nevztane z lůžka bez pomoci." Teatrálnost nechá zaznít v dramatickém efektu, kdy si dlaň položí na vzdouvající se dekolt, oči poníženě sklopené k zemi jako by litovala i této chvíle, kdy mu nemůže býti po boku. Že však čeká na jeho porážku? To by se mnozí divili. "Inu, mistře, myslím, že jste odvedl výbornou práci. Pošlu někoho ze služebnictva, aby šaty donesl do domu. I s tučným obnosem pro vás." Což měla být jasná výzva k mlčení a poskytnutí soukromí.
S úsměvem, který smaže veškeré hrané chmury, se opět skryje za paraván, avšak ani nyní nedává mladému Silverwoodovi čas utéct. "Sire, řekla bych, že jsme spolu neskončili." Ukazováček s nevyřčeným příkazem poukáže na jedno z křesílek, zatímco zkoušené šaty přehazuje přes paraván, aby se navlékla do těch svých. "Netuším, čemu všem vás váš pan otec přiučil v konverzaci se ženou... Ale rozhodně..." S odmlkou naplní vzduch zašustění látky, do které halí svou kůži. "... Byste o ní neměl hovořit takto. Zvláště při vaší nešťastné pozici." Jemný nádech sarkasmu se vlije do slov, s nimiž poukazuje na bastarda, kterého si zasel. Ještě chvíli nechá Howarda ráchat se v jeho myšlenkách než vyjde zpoza opony jako kurtizána činící představení pro svého zákazníka. Svrchní černý šat je ten tam, zůstal pouze hedvábný černý spodní korzet a dlouhá sukně kopírující křivku boků. "Možná byste nyní zvážil svůj výběr slov a přehodnotil je?"