Město Salem

Nechá ji užívat si své vítězství, ostatně i kdyby na ni chtěl poštvat své kontakty, na dlouhou dobu by to jeho ego neuklidnilo a navíc něco takového riskovat nechce. To raději bude snášet narážky tohohle jedovatého stvoření, které sice vypadá jako anděl a voní jako kvítí, ale u kterého již pomalu - jak si alespoň myslí, vidí pravou podobu. Jak moc se plete. Už jen tím, že přeze všechno stále věří, že se o svého manžela skutečně strachuje. Musí k němu přece cítit alespoň nějakou vděčnost, když už ne lásku?
Pořád se probírá svými myšlenkami, když krejčí vykládá svůj příběh, i když sleduje Amelii jak lituje svého muže a následně krejčího posílá pryč. Mlčí, i když sleduje její lítost mizet stejně rychle jako přišla, i když mu ukazuje na křeslo, na které se má posadit. Nesedá si ale, místo toho jako lev lapený v kleci přechází po místnosti sem a tam, polemizujíc nad tím, jestli se mu vyplatí hrát pokorného, nebo jestli svou upřímností ublíží nejen sobě. Začíná mít totiž dojem, že jakmile vyjde na světlo jedno jeho tajemství, nic v tom nezabrání ani těm dalším a to by znamenalo, že celý jejich rod by se sesypal jako pověstný domek z karet.
Zastaví a zvedne pohled až když utichne šustění šatů a světlo za oknem vykreslí na zem stínovou siluetu postavy. ,,Rád bych zvážil svá slova, ani netušíte jak moc rád bych většinu i nich přehodnotil." V tom co říká však není ani trocha pokory, nic nenasvědčuje tomu, že by se chtěl omluvit. Přesto se však přiměje v nastoleném tónu nepokračovat. ,,Přetaňme si na chvíli hrát, madame. Co po mě chcete? Nejsem zase tak mladý aby mě pohled na ženu v korzetu a spodničce zbavil sebeovládání. A zároveň jsem si jistý, že vy nemáte zapotřebí takové chování."

Pousměje se, je to spíše takový trochu pobavený úšklebek... Uvažuje, jak by jí to měl vysvětlit. Tedy, ono je to celkem jednoduché, ale neví, jak jí to vysvětlit, aniž by u toho vypadal jako úchyl nebo z toho ona nevyšla špatně. Nakonec ze sebe něco vyplodí, pro něj už charakteristicky stručného. Iris jistě musela již přijít na to, že moc výřečný není a to, co promluví s ní, je takové maximum jeho střízlivého projevu. "Někdo, kdo má velké srdce a není úplně... Hloupý," dořekne rychle, je znát, že původně měl konec věty znít jinak. Ani teď to není nejlepší, ale je jisté, že to, co chtěl říci původně, by se pro konverzaci s mladou slečnou nehodilo ani trochu.
Mlčky vzhlédne k tmavnoucí obloze. Ani si teď nedokáže představit, že by měl jít domů. Ne, že by se cítil ve společnosti Iris zrovna nejlépe, ale zažil už i horší, mnohem horší. Uvažuje, kde zakotví, až se jejich cesty rozejdou a uvažuje natolik, že klopýtnutí děvčete spatří jen v periferním vidění. Prudké reflexy posilněné válkou však fungují tak, jak mají, vymrští ruku a chytne jí děvče za paži, možná poněkud hruběji než by bylo vhodné, ale takové věci už neovlivní. Pustí ji hned, jak cítí, že nabere zpět ztracenou rovnováhu, je to jen chvíle. Potichu se zasměje jejímu pokusu zlehčit situaci, přestože sama je rudá jako rajče. "Kdyby se války bojovaly jen hrubou silou, dávno jsme se všichni vyhubili," pokusí se nastínit, jak to myslel. Pak ještě dodá: "A o nožích nic jiného než to, co víte, vědět nepotřebujete." Když člověk ví, kterou stranou bodnout, má polovinu práce za sebou.
Necítí zklamání, však to byla jen nabídka ze slušnosti. Bude tedy moct navštívit krčmu ještě dříve, než předpokládal... Nebo možná zavítá do nevěstince, podívat se, jak se to nové mladé děvče zaučilo? To nezní tak špatně. Pokývne hlavou. "S tím si starosti nedělejte," povytáhne koutek úst nahoru. "To už chvilku ne." Možná ji mohl nechat v domnění, že na něj každý den čeká milující žena a nějací haranti doma v chaloupce, ale proč by. Stejně tady téměř nikdo ani neví, že je vdovec, sám to označení nepoužívá často. Nad poslední poznámkou o Otci Danielovi významně povytáhne obočí. Pak se zamyslí, nakonec promluví. "Dobrá tedy, budu vám věřit." Příliš se k jeho výšce ani na špičkách nedostane, ale gesto je to milé. Udělá malý krok zpět a lehce jí pokyne hlavou. "Dávejte na sebe pozor, Iris." S těmito kroky, které sám bere jako dostatečné loučení, se otočí na podpatku a vydá se ulicí, kterou šli, zase zpět, trochu více do středu města. Udělá ale sotva tři kroky a zastaví se. "Víte... Možná vás příště doprovodím až domů," otočí hlavu, aby na děvče viděl a zůstane tak možná vteřinu, než se otočí zpět za nosem a za hlasitého klapání podrážek po dlažbě se odebere k odchodu.

"Zklamal byste mne, kdybyste se zachoval jako plachý hoch a pokusil byste se mi dokázat svým jednáním pravý opak, sire." Ani na okamžik nepřestane věnovat pohled zdobnému zrcadlu při protější stěně, kam se schválně natáčí pravou stranou svého těla. Skoro jako by tušila, co se dá zahlédnout pod povrchem kůže, jejíž hladkost kopíruje při křivce šíje. S prudkým výdechem však její pohled na sebe nenechá dlouho čekat a tmavé oči se zaměří na muže, který přes její arogantní chování vykazoval známky nezdvořáctví a pokusu si zachovat vlastní důstojnost. V její přítomnosti? Jako by to snad mělo cenu. "A řekla jsem sednout." Ohnivá povaha její telekinetické schopnosti se probudí k životu, čemuž se Amélie pokusí dopomoci nátlakem vlastního těla - několik kroků k němu, aby zmírnila vzdálenost mezi nimi na úplné minimum. Křeslo se přisune o pár centimetrů, skoro jako by ho připostrčila nožkou skrytou pod dlouhou sukní a s ještě jedním krokem blíže nedává mladému sirovi moc prostoru na reakci. "Tak..." Úsměv zdobí plné rty zatímco Amélie přechází po místnosti, hrdá jako antická socha dávné bohyně a stejně tak téměř nedotknutelná. Téměř.
"Je mi z celého srdce jasné, že zoufale potřebujete spojence." Jemné odmlčení sotva dává příležitost na zpětnou reakci, neboť brzy poté následuje nádech a pohled Howardovým směrem. "Provdat sestru, ututlat děcko, zbavit se konkurence v obchodem... Důvodů máte přehršel." Nejspíš stejně jako nepřátel, jak se zdá. To však Amélii nezadrží ani na okamžik, aby nepřestala pochodovat a dál mu nepředhazovala svůj plán. Či snad spojenectví? "Přiznávám, že mé postavení je nyní značně nahnuté vzhledem k neblahému dopadu choroby na stav mého manžela. A je mi jasné, že nejeden muž zatouží ovládat celý Salem skrze své manýry a-..." Cosi nesouhlasného je zamumláno na adresu mužského pokolení natolik nesrozumitelně, aby ani mladík nemohl přijít ke správným slovům. "V překladu - oba potřebujeme výhodu toho druhého. Já někoho, kdo mne podrží a zastane se, když se nějaký hlupák pokusí podkopat můj status a vy... Inu, pro začátek bych vám mohla pomoci s problémem ohledně vaší drahé sestry. Jasmine, nemýlím-li se?" Nemýlila, o lidech blízko svého postavení měla velmi dobrý přehled i díky Mayaliq, své důvěrnici. "Řekněme... že jí poukáži na výhody plynoucí z manželství. A vy? Inu..." S lehkým úsměvem dravé šelmy pohlédne na svého spiklence. "... Řekla bych, že vás mohu čas od času potěšit svou přítomností. Nejen při konverzaci." Tohle? Nebyla prosba. Nebyla to ani žádost, při níž by si mohl rozmyslet svůj souhlas. Bylo to... dané.

Prostě bych mohl odejít a prásknout za sebou dveřmi. Ať se všichni jednou postarají sami o sebe. Lže sám sobě a bohužel to moc dobře ví. Přesto, když mu znovu přikáže aby si sedl, jen povytáhne obočí. Tohle ta bosorka přece nemůže myslet vážně. Téměř ihned se ukáže, že může. Aniž by přesně věděl jak, shodou okolností a jejím nátlakem se ocitá v nízkém zdobeném křesílku. A to by byl přísahal, že bylo o něco dál. Musel se splést.
,,Pak se vaše srdce mílí, drahá Amélie. Spojenců mám právě tolik, aby všechny mé záležitosti zůstaly v rovnováze - tedy než jste s nimi dnes přišla vy." Nechce se vzdát tak lehce, ani ona přece nemůže vědět o všech jeho "obchodech", tím méně o tom proč chce vlastně Jasmine provdat. Navíc, pokud mu skutečně nabízí to co si myslí, celý sňatek jeho mladší sestry by byl zbytečný vesměs zbytečný, protože on sám by pak nemohl splnit slib, který dal Libby. Jen co v její řeči nastane další pauza pokračuje znovu on. Pokud spolu mají mluvit upřímně, je jediná věc, která ho skutečně zajímá. ,,Pokud na vaše podmínky přistoupím, jak mi chce zaručit, že Adam a jeho matka budou v bezpečí? A to zejména před vaším hněvem? Přiznejme si totiž že potěšení které nabízíte by bylo stejně tak vaše, jako mé. Chci po vás nějakou záruku, že i když vás takhle domluva omrzí, nedotkne se jich to."
Její chování ho rozčiluje, v posledních letech není zvyklý na to, aby mu kdokoli cokoli diktoval a tím méně aby tím "kdokoli" byla žena. Proto vstane a vezme ji za zápěstí aby ji tím zastavil, přičemž jeho stisk je dostatečně silný na to, aby se mu ihned nevysmekla, ale zase ne tolik, aby jí ublížil. ,,Nemám rád dvorské pletichy, madame. Ale vím, že každý má svou cenu a tohle je ta má. Pokud chcete mou rodinu na své straně, máte to mít... ale těm dvěma se nikdy nesmí nic stát." Zatím ji nepouští, ač pro kohokoli kdo by je viděl by tahle dvojce oblečeného muže a polonahé dámy působila přinejmenším podezřele, sleduje ji pevným pohledem bouřkových očí a čeká na její odpověď aby zjistil, k jak velkému zlu se rozhodl upsat.

"Můžu vám slíbit, že před mým hněvem budou opravdu v bezpečí. Nejsem ta, co si špiní ruce. Nebo snad na to vypadám, drahý?" Tmavé oči oplácí pohled s paličatostí vhodným pro tvrdohlavého mezka. Jako by si snad mohl dovolit pochybovat o jejích slovech. Navíc chtěl pouze vědět, zda budou uchráněni před jejím hněvem - netušil, že Amélie v sobě skrývá i hlubokou nenávist, pomstychtivost, závist či jiné drobné i větší vlastnosti, jimiž se může chlubit pravá čarodějnice na straně temna. Byla žena a muži? Ti si obvykle nevidí dál než na špičku vlastního nosu. Nebo mužství. "Nemám v plánu jim ublížit." To se však netýká Mayi, která byla schopna kosit každou hlavu, která by se po Amélii byť jen křivě podívala. I krásná správkyně měla po boku velmi mocného spojence, jen nyní potřebovala někoho z řad mužů, kdo by se jí zastal a poukázal na její kvality - třeba v posteli.
Co však nečeká, je jeho reakce, při níž dech zakolísá, hrubě sražen v plicích. Ruka se pokouší vymanit z ocelového sevření dlouhých prstů, výraz pokoření na sebe nenechá dlouho čekat, aby pohledné rysy zkřivil znechucením nad tím, jak s ní tento člověk jedná. Dřív? Jistě, dřív nebyla ničím výjimečná, dokud se neprovdala za svého muže. Dřív byla obyčejná holka, nic víc. Za těch deset let se změnilo mnohé. "To už vám ale nezaručí nikdo. Bůh si své ovečky bere k sobě, ať se vám to líbí nebo ne." Ještě jednou se pokusí cuknout paží ale bez výsledku, což si tak akorát vyslouží přidrzlé pohození temných kadeří a pozdvižení bradičky vysoko vzhůru. Téměř, jako by to mohlo dokázat, že se jí nedostal pod kůži. "Slíbím vám jedině, že nic by z toho nebylo vedeno moji rukou ani mým rozkazem. Že vám je usmrtí potopa? To už na mne není, drahý pane."
Konečně cukne rukou natolik silně, aby se Amélii povedlo vysmýknout, dlaní si třouce místečko na zápěstí, kde se znatelně vyjímal otisk mužských prstů. "A být vámi, chovám se opatrněji. Za vámi možná stojí bůh, ale za ženou je to samotné peklo."

Její první prohlášení nemohl brát, ani nebral vážně. Teprve napodruhé, když vidí, že ji překvapil. Když vidí, že si snad na moment uvědomila, že je to pořád jen žena, i když bohatá a mocná, která je v tuhle chvíli sama v místnosti s mužem, se kterým si až nebezpečně zahrává. Teprve pak se rozhodne jí důvěřovat, alespoň pro tuhle chvíli a nechá ji aby se mu vytrhla.
,,Dobrá tedy. Věřím, že tím je vše podstatné domluveno? Až si budete žádat mých služeb... stačí dát vědět." Pořád mu ta slova nejdou lehce vyslovit. Neodbytné tušení se ozývá s tím, že chybuje. Že by snad bylo lepší všechny jeho blízké sebrat, zmizet někam hodně daleko a spálit veškeré mosty. Zahání ale ten pocit a přesvědčuje sám sebe, že vše nakonec dopadne dobře. Stačí přece, aby provdal Jasmine, aby zajistil Libby a Adamovi budoucnost a aby nechal rodiče v klidu dožít. Pak, pak ať si ho spolkne třeba samotné peklo. Překoná vzdálenost sotva dvou kroků, které je dělí, zastaví se ale, než ji vezme za ručku, kterou chtěl před odchodem políbit. Avšak po tom všem, co bylo řečeno... pokud se nebude bránit, jemně ji vezme za bradu a polibek jí místo na hřbet ruky vtiskne na čelo. ,,Bůh mě už dávno opustil, má paní. Jinak by se naše cesty nikdy nezkřížily." S těmi slovy a s náznakem poklony se otočí k odchodu.

Strach? Spíše pohrdání jeho vlastní osobou a tím, že jako nepřítel... Inu, byl by rozhodně silný a nepříjemně by komplikoval budoucí rozhodnutí, při nichž si Amélie nechávala zadní vrátka vždy tak trochu pootevřená - spolu s několika okny, čistě jen pro případ nouze. Tmavýma očima opětuje pohled, který ve svém němém opětování konstatuje, že by se tomuhle chlapci nemuselo vyplatit hrát si na zralého muže, ač jeho věk naznačuje cosi jiného - a nejspíš nejen ten. "Až uznám za vhodné." Chybělo už jen trucovité našpulení rtů, aby svým slovům dodala na síle uražené malé princezny, které kdosi ukradl dupnutí. I přes veškeré výhružky mu toužila dokázat, že se tak snadno nevzdává a minimálně to poslední slovo si vydobude, i kdyby jí to mělo stát kapku hrdosti. Nebo rovnou dvě. Hlavu nechává pozvednutou v troufalém to vyzývání do dalšího souboje, hrdá panička se vším všudy - penězi, reputací a statusem, o který mohla snadno přijít.
Konečně se začal vzdalovat a Amélie bere jeho rozhodnutí za možnost k nadechnutí, ačkoliv právě změna v chování, to zastavení se, obrat v celém dění ji přinutí dech zastavit na cestě do plic. Polibek? Ten nečekala. A už vůbec ne na čelo, jako by byla jednou z jeho oveček. Jak... ponižující, že na hebké pokožce naskáčou rudé skvrnky značící pohoršení a znechucení nad takovým jednáním vůči její osobě. Už teď byla pevně rozhodnutá, že za ní ještě přijde žebrat o kousek pozornosti. Na kolenou, prosící, ztracený jako malý kluk. Dlouho vyčkává než se za mladíkem nakonec zaklapnou dveře a teprve tehdy si dovolí zatnout pěst, nechávaje zpoza rtů uniknout vrčení plné nepřejícných skutečností postihujících chlapce na životě. S pohledem na lesklou plochu zrcadla raději stočí tvář směrem k paravánu - je čarodějka a nikdo neřekl, že se nemůže pomstit jemu. A tahle vyhlídka? Ta se Amélii zamlouvá natolik, že opuštění obchůdku mistra krejčího doprovází úsměv plný scénářů zakončených jeho prosbami o smilování. Jak... sladké.

Od rána se nezastavila. Ani si nepamatuje, kdy toho měla za poslední týdny tolik na práci, kdy musela v jeden den navštívit děti hned ze čtyř rodin. Když dokončí svou poslední lekci angličtiny s tou snad nejvíc protivnou a umanutou holčičkou, jako kdy potkala, už sotva plete nohama a je pochopitelně trochu podrážděná. Na náladě jí nepřidává ani kožená taška přes rameno, přecpaná knihami, ani dlouhé, jednoduché zelené šaty, které si vzala, aby nedělala rodinám s dětmi ostudu. Být tohle na ní, asi po nich v životě nesáhne. Každou chvíli ji v šatech něco škrábe nebo se jí sukně sem tam zaseknou někde, kde se zaseknout nemají. Přála by si, aby se nemusela plahočit přes celé město a mohla domů třeba doletět. Teoreticky je to možné, prakticky je to ta největší hloupost, která ji mohla napadnout.
Prochází uličkami, které v teplejším počasí až kouzelně obživly. Je trochu pod mrakem, slunce nepálí přímo, takže si na světlo zvykne rychleji a nemžourá očičkama tolik jako běžně. U jednoho stánku si nakoupí několik brambor, aby doma měla vůbec co jíst, u dalšího z nich pecen chleba... Nepamatuje si, jak dlouho nejedla, možná naposledy ráno a žaludek již nepříjemně protestuje. Padá na ni únava a k domu je to ještě hezky kus cesty. Nakonec se zastaví v jedné z méně rušných uliček. U zdi jednoho z domů se zastaví, tašku si odloží na zem a dřepne si k ní, vytáhne chléb a kousek patky z něj odlomí. Zatímco pomalu zpracovává čerstvé pečivo, opře si hlavu o chladné kameny a přivře oči. Tohle ticho potřebuje teď víc než cokoliv jiného.

"Ottý?" Tichý hlásek váhavě pokládá otázku do jedné z tmavých uliček nesoucích náznak zápachu moči, špíny a nemocí, kterým se ošetřovatelky v místním špitále marně snaží předejít. Buclaté prstíčky zlehounka stisknou roh domu, zpoza jehož dřevem vyvedené zdi se objeví obličejík pobledlého děvčátka s velkýma hnědýma očima těkajících do prázdna. "Ottý?" Opět ona otázka, která by komukoliv mohla připomínat volání po mamince. Jenže tenhle drobný tvoreček, jemuž po fyzické stránce uteklo sotva šest jar, se shání po své hadrové panence, nejlepší přítelkyni a důvěrnici v jednom. Hračce, kterou kdysi dostala od své maminky než skončila na dně jezera. Kde... Vlastně skončily obě - matka i dcera. "Ottý..." Něžný dívčin tón začíná nabírat na intenzitě, co se zoufalství týče. Ani slzy na sebe nenechají dlouho čekat a malá uplakaná žebračka s potrhanými šaty a bosýma nožkama ťape o kousek dál, pěstičkou si zuřivě osušujíc mokré tváře. Panenka se zdála ztracená, pohozená kdo ví kde, což si Cora zjevně nebyla schopna vybavit. Ostatně stejně tak to bylo s její smrtí. Jednoduše netušila, že je mrtvá.
Sotva tak dává pozor na cestu, jak putuje vpřed, celá uplakaná, unavená z toho věčného hledání, které nebere konce. Tak moc, že si ani nevšimne ženy postávající u jednoho z místních domů a poslepu do ní vrazí, až si sedne na zadek, najednou naprosto vykulená a bez dalších tendencí vedoucích k pláči. Pohled padne na kus chlebu, jímž se žena láduje, zatímco Cora by... být živá, pak jistě umírá hlady, ale takto si pouze její bříško mohlo postěžovat a kručivým zvukem upozornit na absenci jídla v žaludku. Packy zoufale překryjí hubené tělíčko, téměř jako by to mohlo onen zvuk hladu potlačit. Nepotlačí - o čemž se ujistí v další vteřině.

Slyší dobře, ale jen když chce. Dodnes je jí záhadou, proč jí nepřineslo prokletí i lepší sluch... Copak to sovy nemají? Neslyší vše, co se hne, na míle a míle daleko? Asi má k tomu ještě daleko, za to by přeci jen měla být ráda, no ne? A tak, nesoustředěná a zahleděná pouze do toho kousku chleba, který má v ruce, si všimne dalšího člověka vlastně těsně před tím, než do ní vrazí. Velikostí to může být jak člověk tak obrovský zběhlý pes nebo prase, tak jako tak ztratí už tak slabou rovnováhu a kecne si ve své úžasné široké sukni na zadek. Okamžitě zaostří na drobounkou postavičku, která na tom očividně s rovnováhou není o nic lepší.
Má štěstí, že zlý zběhlý pes ani prase to není. Je to malinká, opravdu malinká holčička. Velkýma očkama na ni překvapeně, vyděšeně zírá a vyzařuje z ní naprosté neštěstí a zoufalost. "Pozor," vydechne. Tón má automaticky klidný a relativně vřelý, je tak trochu naučený z práce s dětmi. Děvče jí ale dlouhou dobu pozornost nevěnuje a zadívá se na kus jejího chleba. Soudě podle oblečení a vlastně celého zevnějšku je to jedno z desítek a desítek dětí, které neměly to štěstí v životě, přišly o rodiče a sirotčince se jich neujaly, nebo ony nechtěly, aby se jich sirotčince ujaly. Je jí jasné, že musí mít pořádný hlad. Toulavé děti bez domova mají totiž vždycky hlad... "Ale no tak, to není nutné," klekne si, sukně ne-sukně, když spatří slzičky koulející se z velikých očí po tvářičkách. Nedotýká se jí, bojí se, aby si to děvčátko nevzalo špatně. "Musíš mít hrozný hlad, že? Počkej, něco pro tebe mám." Natáhne se pro tašku, otevře ji a najde mezi knihami tvarem trochu znetvořený chléb. O tom, co dělá, ani příliš nepřemýšlí. Bez pomoci jakéhokoliv nože utrhne téměř k polovině chleba, z obou stran je hodně kostrbatý, možná by bylo lehčí jej uříznou, ale nic, čím by takovou věc mohla vykonat, nemá. Bez váhání utržený kousek podá děvčeti. "Nenaplakej si na něj, nebo se ti rozmočí."

Varování přijde pozdě - děvčátko sedí na zemi, zapatlané dlaně chytají do kůže ještě více špíny a nečistot z prašné cesty, kam si chodí zvířata ulevovat. A nejen ony. Hnědá kukadla nepřestávají sledovat patku chleba vznášející se k ústům s každým kousnutím, kdy do sebe žena souká kousek jídla, zatímco Cora zůstává o hladu. I přesto, že byla mrtvá, pocit hladu ji nadále sužoval a trápil na každém kroku. Pěstičky znovu zkouší setřít slzy stékající po tvářích, leč nanejvýš si tak rozetře všude špínu do šmouh zdobících buclatý obličejík. Na co však slyší? Na jídlo. Ihned začne přikyvovat cizí ženě s takovou intenzitou, že si div hlavinku neulomí na hubeném krčku. "Mám! Plošííím." Nemohla si pomoci a už se natahovala packou po kousku chleba, co zůstal v Rosalininých tlapkách, aniž by si všímala toho, že jí mladá žena hledá čerstvější, neožvýkaný kousek. To až po chvilce se zastaví, koukajíc na obrovský kusanec, mnohem větší než to, z čeho předtím učitelka ujídala. "Mů-můžu?" Nevěřícný pohled studuje přátelskou, milou tvář nabízející ten ohromný kus, který by stačil rodině na večeři. "Kujů..." Do svých tlapek chňapne chléb a začne z něj rychle ukusovat - jako by jí ho snad Rosalin měla v další chvíli utrhnout od úst. "Kdo jsi?"

Sleduje, jak si další a další slzičky hledají cestu po špinavých tvářích a maličká si ručičkami ani trochu nepomáhá, naopak. Jak někdo mohl nechat to nebohé děvčátko potulovat se po městě? Nejde jí to do hlavy, proč se jí nikdo nemohl ujmout... Jak dlouho asi bloudí temnými ulicemi Salemu? A copak dělá po nocích? Mezi obočím se jí objeví vráska, starost, soucit, smíšený s trochou vzteku na každého člověka, který byl schopný projít kolem té drobné osůbky a nepokusil se jí ani pomoct. Soudě podle těch velkých očí, upírajících se na chleba a nevěřícného pohledu to už bude nějaký ten čas, co děvčátko zažilo nějakou laskavost.
S úsměvem přikývne hlavou na její otázku, chléb jí z rukou zmizí, ani neví jak. Děvčátko se do něj ihned pustí, jako kdyby týdny nejedla. "Ať ti ještě něco zbude," pokusí se ji trochu zpomalit. Ať už pro ni nebo pro další děti na ulici, musí být přeci s někým v kontaktu... Složí si ruce do klína a starostlivě sleduje malou holčičku. Vcítit se do dětských pocitů není problém, jsou prosté a jasné a podivně čisté, vždycky jí to táhlo k dětem... Jen škoda že ne k těm vlastním. "Jsem Rose," představí se a natáhne k ní levou ruku s drobnou dlaní, tak, jak se to běžně dělá. Představuje se zkráceninou svého jména, lépe se pamatuje. "Jak se jmenuješ ty?" zeptá se na oplátku. "Máš kam jít, neztratila ses?" Její únava je tatam, jakmile má alespoň malou naději, že by téhle slečince mohla pomoct. "Za chvilku se bude stmívat," podotkne starostlivě, když se podívá k nebi. Chuděrku malou zavaluje otázkami a poznámkami, vše jen z dobroty svého velkého, napůl lidského napůl sovího, srdíčka.

Snad to byla právě připomínka toho, že jí má něco zůstat. Pohled tmavých oček sklouzne k chlebu drženém ve špinavých packách, znečištěných kdo ví kde a kdo ví čím, možná přemýšlí o Rosalininých slovech, těžko říct. Krátce na to přijde přikývnutí v souhlas, přesto si ještě drobeček ukousne než ho ponechá v packách, kde se zjevně neztratí. "Lós!" Zákeřné písmenko r nelze ani po všech těch letech překonat a Cora opět dokazuje, že... Inu, nejspíš nikdy nevyroste natolik, aby bezchybně zvládala abecedu. "Já... Cola. Colá!" Marně se snaží mladé učitelce vysvětlit, jak se jmenuje, poukazujíc přitom na sebe prstíčkem. Jen málokdo věděl, jak se děvčátko skutečně jmenuje. A jen málokdo si pamatoval, že měla matku obviněnou z čarodějnictví. "A moje... moje... panenka! Ottý!" Jenže panenka nikde, i když se po ní děvče marně rozhlíží na všechny strany. "Moje... panenka..." V tu chvíli ani pořádně neposlouchá Rosalinina slova, jen se kolem sebe rozhlíží doleva, doprava ale nic. To až připomínka smrákání se malou holčičku vytrhne z myšlenek, pohled vyděšeně upřený na ženu sedící před ní. "Ne... Ne... Ne, ne, ne, ne, ne!" Věděla, že za nocí je něco špatně, jen nikdy nedokázala odhadnout co. Nepamatovala se. Překvapivě rychle se zvedne ze země, aby vzápětí odcupitala pryč do tmavých uliček. K ženině sluchu se tak může dostat pouze dívčí volání ptající se po mamince.

Již několik dní moc nevycházela ze svého pokoje. Vastně to bylo od té doby, co jí otec dal toho otroka, Cheieneho. Měla z něj tak divný pocit. Znervózňoval ji a pořád čekal před dveřmi jejího pokoje a nepomáhalo ani když ho poslala, aby něco udělal, protože je co splnil to, co mu nakázala, stál tam znova. Bylo to trošku ubíjející, ale muselo se uznat, že, když se nervovala kvůi tomuhle, nemyslela ani na ty vdavky, které na ni čekají, ať už se je snaží odložit na co nejdelší dobu, donekonečna takto činit nemůže.
Dnes jí však vykolejilo něco zcela jiného. Dostala pozvánku od ženy místního správce, aby ji navštívila v jejím domě a ona netušia, o co by mohlo jít. Ale nemohla pozvání odmítnout, i když nevěděla oč se jedná. Nezbylo ji než se obléct a jít. Zvolila pro tuto příležitost světlemodré šaty s jemnou výšivkou zdobící korzet, která šatům dodávala na již tak dost velké kráse. Mohla jen doufat, že je paní správcová shledá dosti vhodné na setkání s ní. I když pro Jasmine byly nádherné, paní Kelley by na ně mohla mít zcela odlišný názor. Nebylo času nazbyt, nechtěla nechat tuto váženou dámu čekat.
Vyšla z pokoje a dala Cheienemu pár úkolů, protože nechtěla, aby ji do správcova domu doprovázel. Poté sešla dolů po schodech a ven z jejich domu. Cesta nebyla dlouhá. Bydleli jen kousek od místa, kam měla právě namířeno. Zanedlouho už stála před vstupními dveřmi do toho honosného sídla. Zaklepala na dveře, které jí otevřela služebná, jež ji následně zavedla do rozlehlého sálu, ve kterém se jistě musel konat ples. Že by se madame Kelley zlobila, že nebyla na plese a dala si ji kvůli tomu zavolat? Nevěděla, co si od této návštěvy slibovat. Stála tam osamocená a čekala, co se bude dít dál. Čím dál tím víc na ni dopadala nervozita.

Sliby jsou od toho, aby se dodržovaly - takové pravidlo platí od nepaměti a ač měla Amélie jisté tendence některé z nich porušovat, tohle... Inu, přišlo jí vhod. A to, co se jí hodí do krámu? Přeci jen tak před tím nezavře oči a nebude se chovat, jako by tento drobný obchod se sirem Silverwoodem, starším bratrem mladé Jasmine, neexistoval. Navíc bylo by nečestné nechat tu malou dámu topit se v manželství, které by jí bylo vybráno s nerozumem a koncem hodným tragického dramatu. Celý předešlý den s Mayou vymýšlela různé scénáře, možnosti, nabídky, dokonce si nechala sestavit seznam potenciálních manželů, kteří... Inu, kteří by se dlouho po boku rozkošného děvčátka neohřáli, o posteli nemluvě. Několik úvah na toto téma přidrzle pronesla i před svým manželem, ale jak se zdálo, pak on měl dostatečně odlišný názor, neboť se Jasmine měla stát další loutkou v rukách této společensky oslavované dámy.
"Už je zde? Skvělé, pozvěte ji dál a zaveďte ji do salónku." Ozdobná krabička je zaklapnuta a drobný šperk skryt pod vahou víčka. Přivítání probíhá s grácií a lehkostí, s níž vítá hostitelka svou oblíbenou přítelkyni, ač si nijak blízké být nemohly. Věkový rozdíl zde byl patrný, ač se Amélie snažila o pravý opak. "Drahá Jasmine, vítejte." Vteřina, dvě, co si společenská etiketa vysluhuje dávku pokory ze strany mladičkého děvčete než Amélie pokyne ručkou na znamení posazení se na pohovku. Sama usedne do pohodlného křesílka naproti, sledujíc děvčátko oproti sobě. "Doneste nám čaj a nějaký sladký dezert. A poté nás nerušte." Mávnutím odežene služebnictvo až na černovlasou Mayu sedící v rohu, stále při ruce své paní. "Tak, drahá, povídejte. Jak se máte, co váš pan bratr a otec? Jak si žijí? Zaslechla jsem cosi o novém sluhovi?" Zvědavost žádná není, jen nadnesení témat ke konverzaci, nudných ale takových, aby se dívka uvolnila a nepůsobila napjatě v cizím prostředí.