Město Salem

"Prostředí, otče. To jsem měla na mysli," opravím se poněkud rozpačitě, celý tohle dávání si pozor na jazyk je pro mě příliš namáhavé, hlavně když se necítím dobře. Je divný žít někde, kde neznají telefon, internetové připojení nebo dokonce policii. Promnu si dlaní šíji, mám ji ztuhlou od nepohodlné dřevěné postele a práce, kdy se neustále kvůli něčemu shýbám.
Zasměju se, dá se moje situace vůbec nějak řešit? Co si nejspíš myslí Drew? Že jsem mu s Henrym utekla a nechci se k němu vrátit. Co bych dala za tu možnost? Vím, že všechno. "Moje situace je příliš komplikovaná otče, nepochopil byste to," mírně se pousměju jeho nabídce, nad níž zavrtím hlavou. Jeho slovům jen tak neporozumím, nejsem katolička, nepatřím k anglikánské církvi jako všichni tady ti přistěhovalci z Británie. "Bůh? Bůh mne jen těžko chytí za ruku nebo mi řekne, že je všchno tohle jenom špatný vtip. Nebo sen. Bůh není můj manžel, otče. Nepřivine mě do náručí, neuléhá se mnou, nestará se každé ráno o mého syna," zodpovím nešťastně jeho otázky, chci zpátky domů, zpátky ke svému manželovi.
Zavrtím hlavou, spát mám kde, oba s Henrym sdílíme pokoj v hostinci nad krčmou, máme ho za práci stejně jako jídlo a pití, sem tam i nějaký ten podivný peníz. Prsty si začnu pohrávat s prstýnkem na krku, z myšlenek na manžela mne vysvobodí mladičký, nervózně znějící hlas. "Už bych měla jít, otče. Děkuji, že jste mě vyslechl," usměju se jak nejlépe dovedu, hadr vložím zpět do jeho rukou. "Sbohem," málem se přeřeknu a vypustím z úst slova, kterým zde tolik nerozumí, ale včas se zadržím. Rychlými kroky opustím lavici, jemně pokývnu mladinké dívce na pozdrav a zmizím těžkými dveřmi ven na náměstí.

"Otec bude mít něco doma." Koneckonců byli farmáři a pokud Brigitte nesbírala bylinky v okolí lesa, byla to ona, kdo okopával pole a snažil se přivést k životu - bez čar a kouzel - plodiny, aby se měli čeho najíst. S blížícím se koncem podzimu se povedlo na malém políčku vypěstovat pouze několik menších dýní, žádný zázrak, ale stále alespoň bylo čím zasytit žaludek. Otec přes den chodil do lesa ve snaze chytit do pasti nějakou malou zvěř, zajíce či ptáka, ale mnohdy se vracel s prázdnou. Les nebyl přívětivý k návštěvníkům, co mu mezi stromy pytlačí. Stejně jako William, ani zrzka nedokáže dokončit pouhou představu té věty. Hrob - znělo to tak depresivně a přitom se jednalo o součást jejich života. Každou chvíli někdo zemřel, ale na tohle si nešlo zvyknout, nebylo to správné. Několika drobnými krůčky přejde k vysokému muži, aby to byla tentokrát bylinkářka, kdo ho chytí za ruku a jemně mu ji stiskne ve své drobné dlani. "Už je jí dobře." Sám to říkal a tak to musí být pravda. "Byli jsme tu s ní. Neumře-... Neumřela sama." Neskončila zapomenutá jako jiné.
Otázka jí nečekaně zarazí, obočí nakrčené, jak se snaží najít správnou odpověď. Nikdy nepochybovala, nikdy se nesnažila klást si takové dotazy, její víra byla nezpochybnitelná. Ale nyní? Zaváhá. Znatelně váhá, spodní ret skousnutý zoubky, na svou dobu rovnými a pěknými. "Otec mi vždy říkal, že nám Bůh staví do cesty překážky, zkouší naši víru a oddanost. Pokud uspějeme, přijdeme v království nebeské, kde se shledáme se svými milovanými. J-já... Nikdy jsem nepochybovala. Věřím, že má matka na nás čeká a že se s ní s otcem znovu shledáme, až přijde náš čas. A Beth se nyní může shledat se svou rodinou. Už... Už nemusí dělat tuto..." Modré oči přelétnou draze vyhlížející povlečení postelí v přeparfémované místnosti. "Už nemusí vykonávat tak potupnou činnost." A to bylo dobře, alespoň v očích Brigitte ano. "Vysvobodil ji."
S přikývnutím odsouhlasí odchod z nevěstince, kde už nejsou k ničemu. Chvíli trvá než dojdou na místo určení, kde je vyhlouben hrob dostatečně hluboký na to, aby tělo nebylo při prvním dešti vyplaveno. Ve společnosti dvou lidí, kteří nešťastnou dívku znali a kterou bude připomínat dva k sobě svázané kusy dřeva připomínající kříž a drobný svazek lučních květin.

„Jen mluv mé dítě.. vždy se říká, že dvě hlavy jsou lepší, než jedna.“ Dívám se ji do očí a čekám na její reakce. Krok správným směrem je jí vyslechnout a dozvědět se víc. Jelikož to byla moje první duše za posledních pár měsíců, byl jsem trochu nervózní, ale nechtěl jsem to na sobě dát znát. Přeci jenom neznám strach.Nebo jsem si to aspoň vždy říkal.

„To ne, ale dává ti naději. Společně něco vymyslíme, uvidíš.“ Usmívám se na ni dál a sleduji. Ji. Nový hlas vnímám, ale nebylo by slušné se k téhle ženě teď otočit zády. Když se zvedla a pomalu se vydala na ochod, tak k ní kývnu. „Nemáš zač dcero, v kostele je vítán každý. Nechť tě pánbůh provází a bylinky ti nechám donést.“
„Dobrý den sestro, v chrámu božím nikdo nevyrušuje.“ Pousměji se na ni vřele. Na chvilku se zvednu a pomalu kráčím navlhčený hadr vrátit zpátky. „Čím ti mohu být napomocen?“ Otážu se ji, když je hadr pryč a já konečně můžu přijít k další z mých oveček. * Tahle bude špatná.. uvidíš. * Uslyším hlas v mé hlavě, ale jako vždycky jej zcela ignoruji.

"No otče vlastně jsem přišla na mši." řekne Victorie. Co to bylo za ženu a o čem to mluvili? Opravdu ji to zaujalo a chtěla se dozvědět víc,nechtěla však být neslušná. Nikdy ji neviděla a vypadala,že sem tak úplně nezapadá... možná bylo lepší na to nemyslet,třeba ji potká později a může se jí zeptat. Na chvilku přemýšlí co by mu řekla, úplně mu nedůvěřuje,i když by nejspíš měla,když je to kazatel. Může mu říct co ji celou dobu tíží? Radši se rozhodne říct něco jiného: "Víte vždycky jsem se snažila tak moc zapadnout... proto jsem vlastně tady." ukáže na kostel. Víc mu zatím neřekne,ať se jí sám zeptá.

"Ach to tě zklamu sestro, ale mše bude až zítra, dneska musím vyřešit nějaké věci po starém panu faráři... ani vlastně nevím, jak umřel, ale podle spisů neměl tohle místo rád." Pokrčím rameny. byla pravda, že i já jsem měl z tohoto místa špatný pocit, ale nerad jsem ho nechával dát znát. "Ale chceš- li, můžeme se pomodlit spolu. Nemůžu odmítnouti pomoc bližnímu svému." Pousměji se. "Co vy, žijete tu už dlouho? Potřeboval bych znát o tomhle městě trochu více, abych věděl, na co se připravit." Usmívám se příjemně dál, ikdyž mi něco v hlavě říká, že to bude těžké.
Richard je zticha, což bude dobré znamení, nebo už je zkrátka unavený. "Já jsem tady dobrovolně... původně sem posílali za trest, ale já věřím, že žádné místo není tak hrozné, aby na něj Bůh zanevřel." *Ale i takové jsou... když nenastolíš víru silou...a ne jen řečmi.* Možná jsem ji to o trestu říkat neměl, ale nerad lžu. Lež znamená pokání.

"Škoda,no nevadí."Victorie se na mši docela těšila,ale to nevadí,klidně mu o Salemu řekne,co ví. "Také tu nejsem moc dlouho, pár lidí na mši chodí. Není jich mnoho,jsou tu i nevěřící..." radši to neřekla nahlas,ale jí samotné moc nevadili nevěřící. Spousta lidí je brala jako blázny,nedokázali si připustit,že bůh neexistuje, Victorii to ale nepřipadalo tak špatné, ať si každý má jaký názor sám chce. "Bývalého faráře lidé neměli moc rádi, nikdo přesně neví,co se mu stalo..." Victorie se na chvíli odmlčí, většina si myslí,ze jeho smrt byla dílem čarodějnic. Ona sama neví co si o tom myslet... je pro ni těžké takhle nad tím přemýšlet. Trošku se zarazí,když ho slyší mluvit o tom,že tohle byl pro něj vpodstatě trest, moc by se tomu nedivil,když už Sálem tak nějak zná. "Trestem za co?" zeptá se zvědavě.

"Ale hned zítra brzy ráno budu pořádat první mši.. ať se děje, co se děje." Pousměji se na ni přátelsky. "To chápu.. poslední dobou jsem viděl dost nových lidí... chápu, že se tu najdou i tací, kteří neuznávají našeho boha... ale správný pastýř vždy pomůže svým ovečkám.. je jedno, jestli se vydají se stádem, nebo mimo." Uchechtnu se a zamrkám. Poslouchám o faráři. "Proč jej neměli rádi?" Otážu se směle. Když mluví o trestu sepnu ruce. " Trestem, jenž nespraví ani pokání... ten kdo nectí desatero, či jej poruší... je poslán pryč. Já samotný jsem zjistil, že církev není tak čistá, jak se zdá.. mnozí se živý na bezmoci ostatních.. mnoho zapomnělo na svaté verše o samaritánovi." Sklopím hlavu. Tohle jsem nerad někomu říkal, protože všichni brali kazatele za ctnost všech ctností a to já také nebyl, ikdyž nejsvatější zákony bych nikdy neporušil. *Ale porušil.. a porušíš je rád.*

Victorie se také usměje, zatím vypadá sympaticky,tak uvidíme,jestli se to ještě nezmění. "Někdy ale lidé nechtejí věřit." řekne zamyšleně. Někdy ostatní nechcou být stejní. Každý věří v něco jiného,problém je,že v téhle době to není nic dobrého. Při otázce na minulého faráře je chvilku potichu a přemýšlí "On všem tvrdil,že víra je to nejdůležitější, když člověk porušil ten nejmenší zákon byl potrestán." tajně doufala,že tento farář bude jiný. Už by to asi nezvládla a lidem by to moc nepomohlo. Většina byla vlastně ráda,že zemřel a dalo by se říct,že Victorie taky.
Victorie si vždycky myslela,že církev není zrovna nejsvatejsi, i když se tak považují hodně často jen okrádají lidi. Někdy je těžké být 100% hodný, vpodstatě to nejde,to sama dobře věděla. Ale jedna věc co nemá ráda je neuprimnost a taková církev často byla.

"Menší zákon nevadí.. hlavní je, jak jej spácháš.. někdo krade a je rád, to je špatné, ale pokud někdo krade a má výčitky, pak je to správné, ale ne, že bych to schvaloval. Nikdo není nevinný... i ježíš sám se dopustil hříchů." Zasměju se od srdce.  "Horší bude,  že přes to všechno musím být i přísný, neboť pokud je zde zlá magie, může proniknout i hluboko sem.. a kdyby se to tak stalo, tak přijde inkvizice.. a ty nemá nikdo rád. Nejenom, že mají své.. dost kruté metody... ale také.. za sebou nechávají někdy až přehnanou spoušť. " Mluvím celkem pravdivě, což bude znamenat dalších několik dní sebetrestu, ale takový byl můj úděl. Rozpálit oheň naděje. *Bereš to moc snadno.. v doupěti zla... však až přijde moje chvíle, tak si to tu pročistím... * Ozývá se Richard a já vím, že jednou se ven dostane. Na mě bude se chovat aspoň v hranicích dobře, aby lidé pořád měli víru. *Měli víru a poslouchali tě.. dav.. který na povel zničí všechno zlo.. tohle musíš chtít.* Slyším rozhněvaného Richarda, ale zatím má smůlu. Otázkou bylo.. jak dlouho zatím..

"Kde jste kázal předtím?" zeptá se Victorie zvědavě. Už by pomalu měla jít,musí ještě něco koupit. S tímto mužem se jí sice skvěle povídá ale i přesto by ho neměla rozptylovat,jistě má ještě spoustu práce. Ale zítra přijde na mši, zajímalo by ji,jestli se bude chovat jinak, no názor si na něj ještě vytvoří. Těmi svými řečmi ji přijde tak trošku zvláštní a trošku děsivý, ale ze své pozice se naučila lidí neodsuzovat. Raději je nejdřív pozná sama,než aby dala na řeči ostatnich, I když můžou říkat cokoliv.
"Asi už budu muset,ale ráda jsem vás poznala." usměje se na něj a vstane k odchodu.

" Vlastně jsem kázal jenom v pár kaplích, ale na tom nesejde." Pousměju s. Všímám si, že nad něčím přemýšlí. *Přemýšlí, jak tě může zabít... já to vím* "I já jsem rád poznal vás. Nechť nad vámi pánbůh bdí." Požehnám ji znamení rukou a pomalu se vydám ke své práce. Ještě dneska chci stihnout vše potřebné. "Zítra brzkého dne bude mše, zvony ji ohlásí." Dodám. Přecijenom bych chtěl s kázáním začít co nejdřív.

Když odejde, pustím se do prokousávání těch štosů papírů. Bylo vidět, že i zde měl předchozí kněz spoustu práce, protože papírů bylo dost. Tiše oddechnu a zalezu zpátky do zpovědnice, kde mám celkem klid a kde mi práce může utíkat pod rukama mnohem rychleji. Také to bylo praktické, neboť tam byl příjemný chládek.

Victorie odejde z kostela a rozhlédne se kolem. Co bude dělat teď? Vlastně ani pořádně neví... Měla by si asi koupit něco k jídlu, sice nemá moc peněz, ale na něco to vystačí. Zamíří k pekařství, kde si koupí chleba, potom jde do hokynářství, kde si koupí máslo, mléko a později si jde koupit i salám. Tak aspoň něco - pomyslí si. Po cestě domů nepotkává moc lidí, což jí přijde docela zvláštní, většinou je odpoledne hodně lidí ve městě. Doma si nachystá něco k jídlu a rozhodne se, že by mohla jít něco nakreslit, tak dlouho už nic nekreslila, protože neměla čas a teď ho konečně má. *Mohla bych jít do lesa* napadne ji. Vždycky ji to tam inspiruje, i když je to tam docela děsivé. Vezme si teplý kabát a pevné boty, papír a tužku a vydá se na cestu. Snad nic víc nebude potřebovat.

Brzkého rána se Morgan vzbudila, promnula si oči a rozhlédla se. Byla tam kde předtím, podkroví nějakého starého domu, nikdo teda..až na pár žebráků v domě nebylo. Ona měla vnitřek vybaven tak jak si nakradla, nevypadalo to zle. Byla šikovná a tak šetřila, co ukradla si schovávala i kdyby měla držet půst. Rozhlédla se když se ozvalo skřípání dřeva od podlahy.  Vydechla, a zvedla se z dek co měla pod sebou. Přešla pomalu k vědru ve kterém byla voda, přinesla si ji včera večer. Opláchla si obličej aby se vůbec vzbudila, vypadala otřesně, po zápasu s vlasy je dala trochu do kupy, nasoukala se do černých šatů. Úzké díky korzetu ale sukně volná umožnující pohyb, pod ní cosi připomínající  kalhoty- sukně se dá odvázat a je z toho halena a kalhoty. Jako vždy bez snídaně, přešla k maličké truhličce a otevřela ji, bylo v ní maličko penízků. ,,Takže zase hlady?" Vydechla. Budeme muset krást, slyšíš to svědomí? Zasmála se v duchu a přešla k oknu, měla výhled na ulici. ,,Krádež je taky jen druh práce, či ne?" Ušklíbla se jako kdyby debatovala se svým bratrem, občas měla pocit že je sní, ačkoliv zmizel tehdy v lesích. Zamračila se když procházela ulicí, hleděla na ty co už znala. Je tu měsíc a tak si ty co žijí pamatuje, už i ví a zná jména těch co zemřeli. Zastavila se u jednoho stánku a prohlédla si obchodníka, ďábelsky se usmála. Než by si mohl všimnout z stolku mu zmizel kroužek, lehce ozdobně pokřiven. Náramek si nasadila nenápadně a pokračovala v cestě, kradení ji bavilo. Je pravda že se dokázala tvářit nevinně a být jako člověk, ale využívat jedné síly je přece tak efektivní, ač riskantní.

Toulala se takto několik hodin, poté zmizela do lesa kde nasbírala to co by se jí mohlo hodit. Občas někoho nenápadně okradla a uschovala si to. Vše co ukradla může prodat, či jinak využít. Je schopná z maličkosti udělat cokoliv, šaty si dělá sama a tak potřebuje peníze především na toto. Poté se vrátila do domu.

K večeru se uchýlila opět do ulic, bylo tu více lidí. Nikdy to nechápala proč sem v těchto hodinách jsou, je velice vysoká pravděpodobnost že bude dotyčný, okraden a ne li i zmlácen. Opírala se o zeď a hleděla na ostatní. Na hlavě kápi a nenápadně sledovala lidi, prohlížela si je a vyhlížela vhodný cíl. Zaujal ji muž, zatím jej neviděla. Nejspíš na sebe neměli to štěstí, tím líp. Když ji nezná nemůže ji do přišít na seznam. Vydala se tedy naproti němu, prohlížela si zboží obchodníků. Vždy po očku si zkontrolovala situaci a šla blíž. Na tváři klidný a vyrovnaný výraz, nestydí se za to co je, a ani jak na tom je. Je tak spokojená, zatím se má ok. Dívala se chvíli na zem a ''omylem'' do něj drcla, zvedla hlavu a podívala se na něj. ,,Omlouvám se pane...'' Poznamenala s jistou úctou v hlase, ovšem činila se rychle. Využila krátkého nárazu k tomu aby již dříve pohledem skenovaný měšec odsekla malou čepelí kterou nosila pro svoji obranu, či na sběr bylin. Poté ruku schovala pod kabát, tak či onak snažila se nepozorovaně a s další omluvou se vydala pryč, z hlavní ulice do menší uličky.