Město Salem

Služebné ji zavedly do salónku, kde čekala na příchod paní domu, od které bylo ono pozvání. Za okamžik přišla i Amélie a přivítala ji, jako by se znaly už věky, i když tomu bylo jinak. Jasmine se s touto ženou setkávala jen zřídka a vždy s ní prohodila jen pár slov, což byl povětšinou pouze pozdrav. "Srdečně děkuji za vaše pozvání, madame Kelley." Pronesla s lehkou úklonou, kterou Amélii prokázala patřičnou úctu a poté se posadila, jak jí sama hostitelka pokynula, aby tak učinila. Poté jen sledova, jak Amélie káže služebnictvu, co mají udělat, než v místnosti osaměly až na výjímku černé otrokyně sedící v rohu. To byla také tak neobytná a nechtěla se hnout od své paní nebo to bylo díky příkazu? Žena sedící v rohu se na ni usmála, jako by věděla něco, co jí samotné unikalo. Ztěžka polkla, než se Amélie začala vyptávat.
Usmála se, když Amélie kladla své otázky a postupně na ně odpovídala. "Já se mám dobře." Krapet posmutnělý úsměv prozrazoval opak, ale byla to už zaběhlá odpověď na tuto otázku. "Bratr i otec poslední dobou projednávají nějaké obchodní nebo jaké záležitosti, takže je moc nevídám. Ale matka je v dobrém rozmaru jako vždy." Trochu se zarazí u její poslední otázky. Myslela Cheieneho? "Sluhu ne. Máme nového otroka, ale nevím, proč ho otec pořídil a navíc ho dal mně. Nevím, co si s ním počít, bratrovi by se jistě hodi více." Trochu sklopila pohled, protože se styděla za to, že mluví skoro, jako by byl pouhou věcí. Nechtěla, aby to tak vyznělo. Poté pohled zvedne a také si dovoí pár otázek. "A jak se máte vy, madame. Slyšela jsem o nemoci vašeho pana manžela. Doufám, že se mu brzy udělá lépe." Upřímný úsměv znamenal, že to myslí vážně. Nemohla vědět, že si Amélie přeje pravý opak. Potom ale malinko povadl, když sebrala dost odvahy se zeptat. "Řeknete mi, mohu-li se na to ptát, proč jste si mne nechala zavolat, madame?" Upřela pohled na ženu před sebou a poté i na otrokyni sedící za ní v rohu, která jí pohled oplatila pobaveným úsměvem, díky kterému se cítila trochu jako hlavní chod donesený na stříbrném podnose.

"Ach jistě, obchodníci. Je dobře, že neopomínají na své povinnosti. Můžete mi, drahá, připomenout, s čím to vlastně podnikají?" Nevinně znějící dotaz nechá chvíli viset ve vzduchu s rádoby poskytnutím zájmu v oboru, který jí je více než ukradený, ačkoliv právě na něm Salem vydělává. Dřív tohle město byla obyčejná kolonie a kam to nyní dotáhli? Daleko. A nejen díky mužům, ti si zásluhy nemůžou připsat - rozhodně ne všechny. "Omlouvám se, v poslední době toho bylo příliš, že bohužel ztrácím přehled v těchto záležitostech." Byla to prostá omluva, jednoduchá ve své podstatě natolik, aby ukonejšila Jasmine a dodala ji víru, že se přeci jen o jejich rodinu Amélie svým způsobem zajímá a nepovažuje je za pár obyčejných občanů. Poznámku o rozmarech její matky přejde s úsměvem, nekomentujíc tuhle břitkost nudy. Zájem zlehka vzbudí až věta o novém otrokovi, pobavenost vklouzne Amélii do očí s nefalšovaným překvapením. "Inu, my ženy si většinou potrpíme na ženy ve svých službách, zvláště takovéto mladé dívky, které ještě neokusily sladkou chuť vdavků, či my vdané. Většinou jsou tu od toho, aby nám poskytly... Jak bych to jen řekla? Jisté znalosti v oborech, s nimiž nejsme tak úplně zžité." Nenápadný důraz je kladen na jistá slůvka, snad aby dívce vehnala rozpaky do tvářiček? I to se mohlo stát, bylo marnivé si vychutnávat své zkušenosti v tomto oboru nad naivitou mladého děvčátka. "Proto mne vcelku překvapuje, že by váš otec svolil k otrokovi. Snad že by...?" Čeká, vcelku trpělivě vyčkává na dívčinu reakci, která se zdá poněkud... nechápavá. "Ale ne, vy nejste ten typ dívky, který by lehal s mužem před svatbou. A jistě ne s nějakým otrokem. Takové si vybírají ženy, které nemají celé dny co na práci, když muži se zajímají o své milenky." S povzdechem okomentuje chování mužského pokolení, správce naštěstí nebyl tento typ, jinak by Amélie dávno ztropila scénu hodnou dokonale zkušené herečky v záchvatu vzteku.
"Což mne přivádí k tématu, které bych s vámi ráda probrala, drahá. Slyšela jsem cosi o možnosti, že se budete vdávat. Tedy... Že spíš váš pan otec a bratr naléhají, abyste se provdala. Je tomu tak?" Prsty zlehka přejedou po klíčních kostech, zatímco si od služebné nechá nalít čaj do šálku s umě vyvedeným květinovým motivem, posílaje ji gestem ruky pryč. Klasicky tim přešla otázku týkající se jejího stavu, jen další nudné banality, jimiž se nehodlala zabývat. "A pak cosi, že vy s nimi nesouhlasíte."

Moc nechápala, proč by vlastně Amélie měla jevit zájem o záležitosti týkající se obchodů jejího otce a bratra, ale bylo jí to více méně jedno, k čemu by se jí mohlo hodit, že zná odpověď na tuto otázku, stejně to okrajově věděla většina lidi ve městě. "Nic se neděje, já sama nevím, s čím přesně otec s bratrem obchodují. Vždy říkávají, že se o to nemusím zajímat, protože to všechno jednou bude jen záležitost Howarda, ale myslím, že obchodují nevíce s půdou a dobytkem nebo něčím takovým." Není si jistá, jestli je to touhle dobou stále pravda, ale aspoň takto začínala její rodina, když se dostala do Salemu, ale kdo může vědět, jak je tomu teď. Ale stejně se nezdálo, že by se nad tím Amélie nijak zvlášť pozastavovalo. Její pozornost spíše upoutal Cheiene. Její slova jí vehnala horkost do tváří a za chvíli si připadala, že je rudá snad celá. Dost dobře věděla, o čem Amélie mluví. Sám otrok ji obeznámi s tím, co po něm ženy chtějí celkem podrobně na její vkus. Amélie se ale nad jejými rozpaky nijak nepozastavovala muvila dál. Naštěstí jí tahle skutečnost dopomohla k získání své normální barvy. Možná jí i trochu přišlo, že její společnici potěšila tato reakce, takže se snažila o to víc nedat na sobě znát něco, co by tady paní správcou mohlo nějak moc pobavit. Potom ji ale paní domu řekne něco, co její hlavinka ne zcela pochopila, než jí to Amélie mile ráda vysvětlila. Ani si to moc neuvědomila, ale, když padla zmínka lehání s muži před svadbou, vzpomněla si na Benjamina. Sice spou nic neměli, ale její mysl musel napadnout zrovna on. Ihned tuto myšlenku zaplašila, bylo to hloupé, nemístné a ani nebylo moc šancí, že by to kdy moho být reálné, ale i tak jí to opět vehnalo červeň do tváří. Kdo ví, co by si v tuto chvíli mohla paní správcová myslet. Ale měla pravdu. Jasmine tenhle typ rozhodně nebyla, takže to přešla jen mlčením, aby neřekla něco, co by mohlo mluvit o opaku.
Ale další téma pro ni byo snad ještě horší než předešlé. I vyraz v její tváři byl ponurejší. "Ano je. A ne nesouhlasím s tím. Nevím, proč mě nutí do svatby s úpně cizím člověkem." Pohled upírala na ruce ve své klíně a vypadala jako samo neštěstí. Byla posmutnělá a ani se na toto téma nechtěla bavit, jenže to byla nejspíš ta věc, kvůi které si ji Amélie zavolala.

Buch! Obrovská rána zacloumá dveřmi, dřevo se prohýbá pod neznámou silou někoho zvenčí, kdo se dožaduje vstupu. Několik tělíček ukrytých pod dekami se neklidně zavrtělo ze spánku, ruka jednoho z nich se pokouší vyhnat ospalky z očí třením tak razantním, že si div bulvu nevydloubne. "Votevřte vy spratci usmrkaný!" Kořalkou nasáklý hlas se nese nad spáči jako výhružka sama, několik dalších dětí začne poslepu mžourat, pokoušeje se ve tmě rozeznat nábytek a postavy ostatních spolunocležníků, co vstávají, nechápavě se rozhlížejíc kolem. "Vy smradi jedni špinavý, koukejte votevřít! Hned!" Další rána následuje krátce poté, jako vykřičník, který už tak zní všem v místnosti v uších. Koho ještě ožralý muž nevzbudil před chvílí, ten už je dozajista vzhůru, choulící se v náručí toho nejbližšího. "Co se to děje?" Tichoučký hlásek malé holčičky je brzy utišen syknutím ze všech stran, ve všech by se krve nedořezal. Strach koluje v žilách snad každému, kdo je vzhůru, pod nohama se plete deka, kolena sem tam narazí na dřevěný kus komody a truhel, kde si děti uchovávaly svůj majetek a oblečení. "Dojdu pro Lydii..." Jedna ze starších dívek si přeci jen dodá na odvaze a potichu se pokouší proplétat mezi tělíčky drobných dítek, které se k sobě tisknou v zuřivé touze se ochránit. Některé prosí, aby neodcházela, jiné se neodváží ani dutat a akorát při každé ráně sebou polekaně škubou, pískajíc zděšením jako malé, za ocásek přišlápnuté myšky.
"Lydio!" Střet ve dveřích vyvolá bouřlivou odezvu šeptání a hlasitého kuňkání dětí v sirotčinci, které se utěšují představou, že plavovlasá ošetřovatelka vše vyřeší. Snad za to mohl klid, který z ní vždy sálal, úsměv na rtech, jež však nyní není k dohledání, když kolem svých svěřenců prochází, dlaní a prsty je vískajíc ve vlasech s trochou té útěchy, kterou jim mohla poskytnout v takto nepříjemných časech. Podle oblečení sotva šlo poznat, kdy se uložila ke spánku - a zda vůbec. Bílá košile s povolenou šněrovačkou, jejíž tkanice si obtáčí kolem prstu, nepůsobí ani moc pomluchlaně. "To nic, děti, to nic. Všechno bude v po-..." Konejšivost hlasu překazí zvuk tříštícího se skla v okně u dveří, s nimiž po celou dobu cizinec rumpluje s touhou dostat se do nich. Nyní? Zdá se, že si vybral jinou metodu a to se dostat dovnitř oknem. Výkřiky sílí společně s nadávkami valící se z úst vysokého muže, od pohledu hrubiána, co se pokouší nasoukat skrze rozbité okno ruku, aby povolil klíč v zámku a mohl tak vrazit dovnitř. Že se o kousek skla pořezal, mu zjevně nijak nevadí.
Dveře jsou s hlasitou ránou rozraženy, všechny děti se instinktivně tisknou ke zdi, k tomu druhému a některé i k Lydii, která své miláčky neohroženě chrání vlastním tělem, ač nikdy nebyla přizpůsobena boji. Nesnášela ho, nedokázala by proti nikomu pozvednout zbraň. "Ty jedna zkurvená děvko! Okamžitě mi vydej toho parchanta, kterej mě vokrad! Vim, že je to jeden z nich!" Podnapilý muž se pokouší kočírovat alkohol kolující žilami, avšak s těžkostí, čehož Lydia využije a s letmým nádechem se pokouší vysokého chlapa ukonejšit svým hlasem. "Prosím vás, jistě se to dá vyřešit nějakým jiným způsobem. Jsou to... jsou to děti, ještě tak úplně nechápou že-..." "Mně je kurva jedno, co chápou! Chci zpátky svý prachy!" V měsíčním svitu se zaleskne střenka nože. Děti pláčou, kvílejí strachy a Lydia, ač se může zdát kdo ví jak statečná - což sama o sobě není - ztěžka polkne při pohledu na nůž v třesoucí se ruce ožralého návštěvníka. "Určitě se můžeme domlu-.... Ááááá!" Drobná packa je přitisknuta k tělu, krev stéká mezi prsty. Strach se prohloubí o to víc, když je s dívkou škubnuto směrem k opilci, jež drží Lydiu v drtivém stisku, čepel jí přikládaje k hrdlu. "Takhle se mnou, kurva, jednat nebudeš! A teď mi okamžitě navalte moje prachy!"

Je unavený. Ve velitelském sídle je zcela sám a hlava mu pravidelně klesá na hrudník a zase zpět. Pít se neodváží, má skutečný strach, že by usnul... Jeho radost z vyřešené práce pro Howarda slábne a ani peníze zatím nedostal, protože mladého šlechtice nebyl schopný zastihnout. Potřeboval by noc spánku, což je v jeho stavu za poslední roky nelehký úkol a také by potřeboval několik dní volna, než mu z práce přeskočí. Dělat vojáka ve městě zdaleka není tak vzrušující, jak by si někteří mohli myslet. Naopak, pochůzky a hlídky jsou naprosto monotónní a nezáživné činnosti a čím starší je, tím více takových prací vyfasuje.
Pohled mu vylétne nahoru, když do dveří domu bez klepání vlítne mladý muž, ještě chlapec. Ačkoliv venku není na jaře zrovna nejtepleji, je spoře oblečený a přesto zpocený, jako kdyby právě přeběhl celé město. Na těch několik stop, co od něj neznámý chlapec stojí, je cítit alkohol a kouř z kamen. Velké, klukovské oči má navrch hlavy. "V sirotčinci se něco děje... Vtrhl... Nějakej chlap je tam... Musíte se tam rychle dostat..." Dělá mu problém dostat ze sebe větu v celku a vojákovi zase dělá problém poznat, zda to myslí vážně. Jakmile chlapec ale vzdá věty a začne zběsile mávat rukama, opakujíc neustále "jděte, jděte, jděte", rychle uzná, že ten mladík si nevymýšlí. Jestli se mu to jen nezrodilo v té ubohoučké opilecké mysli a je to skutečně pravda, nemůže tu přeci jen tak sedět. Je dobře, že když neměl dostatek odvahy zvládnout situaci sám, zamířil rovnou k němu...
Vyskočí na nohy, sklepe ze sebe poslední zbytky únavy, rychle obejde stůl a shrábne z něj dlouhou pistoli, vždy nabitou. Když prochází kolem chlapce, lehce jej poplácá po zádech a projde otevřenými dveřmi do noci. Vytipuje si známými uličkami nejrychlejší cestu k sirotčinci a dlouhými kroky se v těžkých botách rozeběhne k jedné z mnoha nenápadných budov města, za běhu si k opasku přidělá pouzdro s pistolí, zkušenýma rukama, které ví, co dělat.
K sirotčinci se dostane zhruba stejně rychle, jako kdyby přeběhl dvě ulice, probral koně, narazil mu alespoň uzdu, když už by se odvážil jet bez sedla a dojel na místo na zvířeti. Takhle je sice trochu zpocený a popadá dech o něco hůře než je běžné, ale má okamžitě volné ruce i nohy a může jednat. Už jen rozražené dveře a vysklené okno vedle nich značí, že si opilý chlapec nevymýšlel. Situaci dokáže i mocný mužský opilecký hlas vzápětí. Nerozumí slovům, ale je schopný odvodit si, že nic hezkého světu nesdělují.
Ruka mu sjede automaticky k pochvě s nožem. Vždy nůž nosí po pravé ruce, na rozdíl od většiny, protože mu dá raději přednost před palnou zbraní. Rozeběhne se ke dveřím. Jeho mohutná, ramenatá široká postava stane v doširoka otevřených dveřích a cvičenýma očima se rozhlíží se po tmavé místnosti. Tolik nešťastných, bezradně se choulejících uzlíčků, nešťastný nářek a vyděšený pláč, všechno to jsou malinké děti a u zdi naproti stojí muž s lesklým ostřím v ruce. Nějaká holčička začne vyděšeně kvílet, když si všimne postavy mezi dveřmi. Její hlas je tak pronikavý a vysoký, že zaujme i opilce, který se prudce rozhlédne po místnosti. Těžko říct, zda nechtěl umlčet to děvče, ale to už udělá voják krok dopředu a mohutným hlasem na muže křikne.
Útočník nechá toho co dělá a otočí se. Nepouští svou zbraň, odhodlaně tam stojí a probodává vojáka pohledem. "Ser na to!" křikne. "A možná tě za svítání nepopravěj." Udělá několik rychlých, dlouhých kroků mezi ležícími tělíčky. Rychle pozná, že je o něco vyšší než útočník a také je schopný uznat, že sám nad ním bude mít více síly, ať už třeba jen k jeho stavu. Muž sice mávne nožem ve snaze bránit se před hromotlukem řítícím se na něj, ale není mu to moc trapné. Voják se do opilce opře svou vahou a přitiskne jej ke zdi, muž udělá jeden zoufalý krok dozadu. Volnou rukou se mu ožene nožem po tváři, reflexivně uhne, ale škrábnutí ostřím stejně schytá, jelikož hlavou nemá kam utéct. Ruku s nožem mu vezme za zápěstí a pevně stiskne, opilec se jako největší srab snaží vměstnat koleno mezi jeho nohy, k citlivému místu, ale marně. Kolenem se opře o jeho stehnu, levou rukou mu drtí zápěstí, že jej donutí nůž upustit a pravé předloktí mu vměstná pod bradu, aby tak zamezil jakémukoliv přístupu vzduchu. Zuby tiskne pevně k sobě, opilec se bráni seč může a on mu nehodlá dovolit se ani pohnout. Nakonec útočníkův odpor začne slábnout až poleví úplně, bradu má poslintanou a oči vytřeštěné a to ještě nezačal ani modrat. Voják pravou rukou sáhne pro nůž a ostří přiloží na místo ke krku, kde ještě před chvilkou spočívala jeho obrovská paže. Nechá opilce si sednout a lapat po dechu, ostří nože však stále tiskne na to samé místo, sám si klekne na jedno koleno. Pohledem konečně spočine na mladém děvčeti v noční košili, příliš starém na to, aby byla jen obyčejným sirotkem. "Řekněte někomu ať dojde k městské bráně pro někoho z hlídky," požádá jí. Hlas má hrubý a hluboký, pokud o uklidňující tón se mu nepodaří. Po tváři mu na bradu stéká krev a odkapává na kalhoty vojenské uniformy, ačkoliv říznutí zatím necítí, může být docela hluboké.

Drtivý stisk dlouhých prstů zarývajících se do masa a chlad kovu lechtajícího hrdlo nutí děti k ještě intenzivnějšímu projevu zoufalství, neboť jejich ochránkyně je nyní v zajetí s mužem nevalné pověsti a rozhodně dobrých úmyslů. Sevření povoluje, vzápětí se však špinavé prsty vplétají do dlouhých kudrnatých vlasů spletených do tlustého copu, což si vynutí nesouhlasné vyjeknutí z úst samotné rukojmí. "Pro-prosím, jsou to ještě děti." Děti, které čas od času podnikly nějakou tu lumpárnu a zapomínaly, že se na ně postihy vztahují stejně tak jako na každého dospělého člověka v Salemu. S dalším výkřikem je nucena zaklonit hlavu ještě o něco víc, div si ji nevyvrátí, jak muž prudce tahá za cop v touze podmanit si ji a přinutit k vydání chlapce, co měl příliš nenechavé prsty. "Mlč, ty zkurvená děvko. Beztak sis většinu z nich upíchala sama." Hlasitý a odporně vulgární projev z úst podnapilého muže vykouzlí na tvářích Lydie nach rozpaků, červenání, které není pro tuto chvíli nejvhodnějším. "Nejspíš si šoustala s celym Salemem co? Tak ti jeden pták mezi nohama vadit nebude. A tvoji smradi se aspoň něčemu přiučí." Tehdy se oči zalily slzami a Lydia byla nucena polknout svou hrdost, vydaná napospas muži, jež už rukou začal štrachat po sukni od noční košile. Dětské výkřiky plné negativ a proseb nikdo nebere na vědomí až do chvíle, kdy jedno z děvčat spustí kvílivým hláskem zvuk naprostého děsu, což všechny v místnosti krapet rozhodí - a nejvíce snad právě násilníka samotného.
Šok v první chvíli zastaví srdce. Pokud jsou dva, tak nikdo nemá šanci utéct. Jak se však zdá, nový návštěvník nebude kumpánem opilce ale spíše jeho soupeřem, což se potvrdí v okamžiku, kdy Lydii odstrčí stranou a vrhne se po novém objektu jeho zájmu. Sama Lydia se z části ještě vzpamatovává z hrozeb a překvapení, to jí však nezabrání, aby se nepokusila prsty nahmatat dveře od svého pokoje, dlaní se zapírajíc do dřeva, aby úzkou škvírou zkusila několik z dětí dostat do svého pokoje, kde snad najdou trochu bezpečí. Chrčící muž lapající po dechu však ošetřovatelku naprosto vykolejí, že až v posledním okamžiku rozkáže dětem. "Nedívejte se." Několika z nim jsou překryty oči dlaní, jiné se choulí u své pečovatelky. Zbytek se pokouší nakukovat a s obdivem i hrůzou sledují člena salemské stráže, jak s přehledem zlikviduje nebezpečí v podobě ožralého civilisty.
"J-já... Jistě." Šok pomalu odeznívá a touhle rozkazovačnou pobídkou je Lydia donucena k činu, neboť jak se zdá, tenhle chlap není dvakrát zvyklý si udržovat stav trpělivosti. "Thomasi, vezmi Lucase a běžte, jak ten muž řekl, ano? Běžte, běžte." S viditelným strachem podníceným nevolí, že musí chlapce vyštvat z bezpečí domu do noci, kde se skrývá kdo ví co, se konečně obrátí na vojáka. "Je... Bude v pořádku? Myslím... on." Safírové oči na okamžik těknou k muži zhroucenému na zemi než se vrátí pohledem k vysokému, statnému vojákovi. S těžkostí se nadechne, v domě se nesvítí a ona cítí pach železa ve vzduchu, vůni krve, kterou by normální člověk nedokázal jen tak rozeznat. "Jste zraněný." Drobné poukázání slovy vyplyne ze rtů, pohledem neustále hledá výmluvu, proč mu nehledět do tváře. S muži to neuměla tak, jak by si přála, hlavně ne s násilníky. A on? Pravda, mohl stát na straně zákona, na druhé straně se postaral o ožralu způsobem, jaký Lydiu... Inu, děsil. Přesto se odváží postoupit o několik krůčků blíž, natahujíc packu v ignoraci vlastního zranění. "Řizl vás... Do tváře."

Je zvyklý na obecenstvo všeho druhu. Vždyť věčně dělá něco, co se okolí nelíbí. Když táhne ječící ženskou na hranici, také jej přitom vidí celé město. Proto si nedělá sebemenší starosti s tím, že jej děti uvidí, co tomu nechutnému fláku alkoholem prožraného masa dělá. Jejich bezpečnost pro něj byla prioritou. Nešlo přeci jen o to, že je to jeho práce, ale o to, že děti, ženy a staří by se měli chránit. Většinou, samozřejmě... A on nehodlá mít na krku mrtvá drobátka, opravdu ne.
Prosit ji nebude. Doufá, že má dost rozumu, aby jej uposlechla. Doufá, téměř se modlí, aby měl službu někdo, kdo alespoň trochu ví, jak se chovat. Koho napadne vzít něco, čím toho týpka spoutají a odvedou za mříže, kde stráví zbytek noci, než se jej ujme velitel a začne se mluvit o jeho osudu. "Dobře," kývne směrem k ženě hlavou, namísto slov díků. To snad není nutné. Většinu času ale nespouští oči z opilce pod sebou, který ani nedutá a sleduje každý jeho pohyb. Oči mu sice jednou dvakrát těknou k noži, který, samozřejmě zcela dobrovolně, upustil, ale voják mu dává jasně najevo, že to není ani trochu dobrý nápad. Cítí na sobě pohledy dětí i té ženy, po zádech mu přeběhne mráz. Adrenalin ustupuje, i když na síle, kterou drží zadrženého, se to znatelně nepodepisuje. Cítí ovšem palčivou bolest ze zranění ve tváři, kterého si doteď nevšiml. Řez nejspíš není daleko od oka. Slyší, jak mu v plicích chrčí, jen nepatrně, jen trochu je to slyšet, ale on to cítí.
Musí se pobaveně ušklíbnout při otázce mlaďounké ženy. Dívá se přitom opilému muži, ze kterého alkohol zajisté rychle vyprchává, přímo do očí. "Zatím ano," nepatrně pokývne hlavou. "Věřte mi, že kdybych ho chtěl mrtvého, mrtvým by už dávno byl." A opilec ani necekne. Jen malinká očička se mu rozšíří hrůzou a panikou. Voják těkne pohledem, když v periferním vidění zahlédne pohyb té drobné dívky. Zadívá se na drobnou dlaň, kterou k němu natahuje. Krásnou, čistou, nepoškozenou... Až na hlubokou řeznou ránu. "Vás také, jste zraněná," upozorní ji, kdyby si toho náhodou nevšimla. Jeho hlas je konečně o poznání klidnější, už nevrčí jako vzteklý pes za každým slovem.
Voják vběhne do sirotčince dříve než chlapci, posláni za ním. Dokud nepoklekne vedle něj, na pravé koleno, úplně stejně jak on, nevšimne si ho. Tohohle mladíka zná, má ho docela rád, často mají hlídky spolu. Svou práci dělá, na svůj věk, až překvapivě dobře a rád se učí, především od něj, což staršímu muži přidává na sebevědomí. V rukou drží tlusté lano, které sebral pravděpodobně ve strážní věži. "V pohodě, starouši?" ušklíbne se a sáhne po jedné z opilcových rukou, tu druhou mu podá starší voják. "Buď na něj hodnej. Žádný píčoviny," řekne jen na oplátku s pobaveným úšklebkem. Oba muži se zvednout téměř v jeden čas a vytáhnou opilce na nohy. Mladík na něj míří svou zbraní, zatímco jej obchází, stoupá za něj a pak jej lehce šťouchne do zad, aby jej bez keců mohl vyvést ze sirotčince.
Teď už se voják konečně otočí na ženu. "Jste zraněná," zopakuje. "Měla byste si to aspoň vyčistit." Rozhlédne se po místnosti, po dětech, rozbitém okně, rozražených dveřích. "V pořádku?" I jemu ta krátká věta připadá absurdní, myšlena na půvabné děvče před ním a vlastně i na všechna ta drobátka v místnosti. A je to ta nejstupidnější věc, na kterou se mohl ptát, nebo mu to alespoň tak přijde. Samotný má půl tváře a kalhoty od krve a na oblečení všude možně rudé šmouhy, jak se útočník snažil bránit se rukou pořezanou pravděpodobně od skla.

"A já..." Rozhodnost, s níž započala větu, se vytratí při pohledu na vysokého muže, jehož věk už by se dal označit za postarší s ohledem na místní obyvatele, avšak natolik silného, že nadále mohl sloužit jakožto člen stráže a pomáhat udržovat v ulicích pořádek. Dech na okamžik uvízne v plicích, tváře rudnou s odhodláním, jež si sbalilo kufry a nyní mává šátečkem při své cestě do teplejších krajin, kam ho Lydia sotva může následovat. S výdechem těkne očima stranou, dodávaje si na vnitřní síle, pěstičky sevřené natolik, že drobná řezná rána vedená v dlani zabolí. Nikoliv však tak, aby kvůli tomu byla nucena syknout bolestí nebo jakkoliv nahlas přiznat, že je zraněná. "A já si myslím, že takovéto diskuze by se neměly vést před mými dětmi. Před jakýmikoliv dětmi. A... a tak!" Umanutost, která jí byla dána do vínku, se nyní propracovala na samotný vrchol vnitřního potravního řetězce, dávaje tak znát, že Lydia takovouto možnost ve svém domě nestrpí. Snadno šlo rozeznat ony úvahy ze způsobu, jakým špulila rty, z tváří, které se nadále červenaly i faktu, že se pokoušela vyhnout pohledem oběma mužům. Chybělo už jen to princeznovské dupnutí.
Modré oči klesnou k packám, jedna z nich utržila drobnou, podlouhlou ranku vedenou po středu dlaně, jak se chlap ohnal s nožem proti ní, když se mu pokoušela domluvit. Už dávno přestala krvácet a Lydia si moc dobře uvědomovala, že se zaceluje, což byla jedna z jejích schopností, které reagovaly instinktivně při poškození tělesné schránky. "To nic není, zahojí se to. Už to ani nekrvácí. Zato vaše tvář hlásá cosi jiného. A vaše oblečení též." V překladu byl špinavý jako prase díky krvi, co mu stihla zamazat kalhoty a možná i část svršků. "Řekla bych, že váš život je hůře nahraditelný než ten můj." Hravost se pomalu ale jistě vracela do způsobu mluvy, jistá prchlivost a melodičnost hlasu, když první návaly mrazu opustily nátlak na páteři a Lydia byla konečně schopna se uvolnit. Už už se v plicích stahuje nádech s požadavkem, ať se tedy u nich posadí, že se mu na jeho zranění podívá, když do dveří vpadne mladý voják a Lydia se, jako ostatně pokaždé, stáhne ke svým dětem. Očima stále pod dozorem ošetřovatelky, avšak ta se nyní věnuje svým dětem, které přepočítává a uklidňuje, že je všechno v pořádku, ačkoliv žilami koluje nejistota z otázek plynoucích do budoucnosti. Jak by mohla udat jednoho z těch drobečků, o které pečovala? Cožpak by to bylo možné? Tresty v Salemu zaváněly přísností a představa, že jedno to robě přijde o celou ruku jí nenechávala chladnou. Naopak - děsila jí způsobem, že teď nebude moci spát ani kdyby to uměla.
Hvízdavý nádech a pobouření ve dvou safírem zdobených očích je reakcí na vulgární mluvu, jež si ti dva vůči sobě neumí odpustit. Zjevně. Způsob, jakým spolu komunikují vžene Lydii do tváří i uší červenost hraničící s úpalem a děvče se až příliš energicky postaví před své ratolesti, nad nimiž drží ochrannou ruku, aby těm dvěma pěkně vynadala. "Jestli takhle hodláte mluvit před mými svěřenci, tak vám osobně vypláchnu ústa mýdlem, aby vás to přešlo." Kdo ví, kde se v ní vzala tato vznětlivost, nemohla si pomoci. Byla zvyklá jednat za všech okolností slušně. "Za jeden večer si tu takových... frází užili dost. Tak se koukejte vy dva chovat slušně a... dospěle." Rty opětovně zdobí špulení, ruce tentokrát končí zapřené o boky a sama Lydia působí jako matka kvočna. Maličko načepýřená kvočna, kterou však dokáže zpátky do kurníku zahnat jediný pohyb jejím směrem.
"A vy taky. Takže... si tu sedněte a já se vám na to podívám. Protože je mi jasné, že žádný z těch vašich přátel by na to neznal nic lepšího než vám to vypláchnout první kořalkou, co najdete po ruce." A že by zrovna on honil po nocích doktora nebo nějakou bylinkářku, zda se mu na to podívá? I to byla nemyslitelná možnost, k níž by se od pohledu nesnížil. To si to radši nechá být a bude tiše doufat, že se mu rána nezanítí. "A vy, šupem do postele." Chvilku trvá než se dětské nožičky dají do pohybu a jedno dítko po druhém začnou zalézat zpátky do postelí vedle v místnosti, která slouží jako dětská ložnice. Zanedlouho se hlavní místnost vyklidí, ale i Lydii je jasné, že nikdo spát nešel. Nejspíš se snaží poslouchat za dveřmi. "Přijdu si vás zkontrolovat a kdo nebude pod peřinou, ten bude celý den pomáhat paní Harlow třídit bylinky a dojit krávu." Šramot odvedle jasně vypovídá o tom, že nikomu se do podobné práce nechce. A je konečně ticho.

Chvilku mu trvá, než zpracuje, zda mu to děvče řeklo skutečně to, co mu řeklo. Dokonce i pohled toho opilce se na chvilku stočí ke straně, kde plavovláska stojí a několikrát zamrká. Voják neztrácí trpělivost, ztiší však hlas, aby jej slyšelo co nejméně ratolestí a pokud možno opravdu jen ta slečna. "Kdybych tu nebyl, událo by se před vašimi dětmi něco mnohem horšího." Ať už měl ten chlap úmysly jakékoliv, i když třeba nebyla jeho prioritou, je mu jasné, že jakmile tu ženskou spatřil, měl ihned jiné potřeby a v jeho stavu by mu jistě nedělalo problém ty potřeby ukojit před zraky ratolestí. Možná by si i tohle mohla mladičká očividně vychovatelka uvědomit.
Je pravda, že její rána již nekrvácí. Pravděpodobně je drobnější, než si napoprvé myslel. Je to dobře, bez ohledu na to, jak prořízlou hubu může mít, neměla by si kazit ani část své krásy. A že je krásná, to je ochotný mlčky uznat za každé situace. "Zaručeně ale nemá vyšší cenu," opáčí na její poznámku. Jako kdyby z ní učitelské rozhořčení spadlo, vypadá zase o něco klidněji a uvolněněji. Jemu samozřejmě nepomůže ani to, ani to. Jemu by nejvíc pomohlo, kdyby se teď mohl napít něčeho tvrdého, ale to by se vzhledem k situaci zaručeně nehodilo.
Všimne si, že má neznámá slečna nějaký problém, teprve když promluví. Rozčilení v takovém tělíčku vypadá opravdu lehce komicky... Oba dva muži rázem ztuhnout a podívají se na ní. Možná, že druhý voják je o dost mladší, ale jemu nikdo tímhle stylem opravdu dlouho nevyhrožoval. Z hrdla mu unikne krátký, tichý smích, oči se mu přitom zalesknou, protože se to moc často nestává. Mladík mlčí, lehce pokývne hlavou a zamumlá něco na omluvu. Starší voják urychleně nasadí seriózní výraz. "Chápu," zamumlá, "odpusťte." Hodí tu komickou situaci za hlavu, nebude si tenhle večer přidělávat na další problémy. Už teď ví, že bude muset spánek o nějaký čas odložit kvůli rannímu komplikovanému hlášení.
Nebrání se jejím slovům o vojenské medicíně, vlastně jen lehce pokrčí rameny, konečky prstů si lehce přejede po ráně. Nůž musel být dost ostrý, když se mu podařilo říznou takhle hluboko... Ačkoliv mu připadá alkohol jako nejlepší a jediné řešení, rozhodne se zůstat. Měl by o situaci zjistit ještě nějaké informace. Sleduje, jak drobounké děvče překvapivě sebejistě pacifikuje tu hromadu drobečků, děti už už cupitají do svých postýlek. Některé z nich hodí po jeho uniformě nejistý pohled. Však v jejich věku nejspíš nebýval jiný. Když se místnosti vyprázdní, pousměje se. Padá na něj únava, je pro něj lehčí a lehčí projevit jenom malinko vřelosti. "Taková morálka se nevidí ani v armádě," uzná. Výraz mu ale během sekundy zvážní, trochu se zamračí, přimhouří tmavé oči. "Co se tady stalo? Znáte toho muže?" Začíná nezbytný výslech, aby měl ráno veliteli co říct. Poté se bude moct uvažovat o možném trestu pro toho muže.

"Tak... Tak to máme štěstí, že jste tu byl vy a nic horšího se nestalo." Veškerá razance hlasu vyprchá do neznáma, zanechávaje za sebou pachuť nelibosti a strachu nad představou podobné zvrhlosti, jakou jí muž stihl za svůj pobyt zde vyhrožovat. Pannou už možná dávno nebyla, na druhou stranu jsou záležitosti, které se sdílí s manželem, nikoliv s náhodným neurvalcem, co si v hospodě přihnul na kuráž. Tichoučké zabrblání doplní nervózní počin rukou, kdy si děvče pokouší uhladit cop a několik kudrnatých pramínků zastrčit za ouško, což akorát vede k tomu, aby se vrátily nazpět do původního stavu. Celé snažení ohodnotí tichoučkým povzdechem než se rozhodne nad tím pouze zavrtět hlavou a pozornost věnovat mužům před sebou. Ještě si nestihla uvědomit nevhodnost svého oděvu v prostředí bujné chlapské představivosti, horkost z jejich slov, vulgarit a adrenalin, jehož dávka postupně vyprchává ze žil, ji stále udržují v teple a jistotách, kdy je Lydia tou paní domu.
A upřímně? Ani vojákův smích nedodá vychovatelce dosti na kuráži, naopak jí přinutí zadržet dech v plicích a kukadly těkat mezi těma dvěma, každý se zdá očividně jiný. Navzdory viditelnému pobavení ve tváři staršího muže, se neubrání držení si káravého postoje, avšak mírně pookřálého vzhledem k tomu, že se jí právě omluvil. "Dobrá. Ale ať se to v tomto domě neopakuje. Takhle byste neměli mluvit ani mezi sebou, natož před dětmi a ženami. Že vám není hanby." Tichoučké zabrblání na adresu vojáků však přinutí Lydiu, aby též upustila ze svého sekýrování a začala se chovat... Inu, jako Lydia. Veselé, usměvavé děvče, které je ochotno pomoci každému, byť o to nepožádá.
S pozdravem ještě vyprovodí mladšího vojína na cestu než se přitočí k dětem a všechny je do jednoho zažene do postelí. Zavřené dveře skýtají trochu soukromí, ač je jí jasné, že si o tom zítra budou štěbetat a tiše či hlasitěji spřádat plány na Lydiiny vdavky. Kdyby jen tušili... "Když se staráte o bandu dětí, musíte si je udržet pod kontrolou. Nejsem taková, pokud to není nezbytně nutné, nemám ráda... rozkazy. Omezují svobodu." Což vzhledem k tomu, že jejím živlem, svěřeným jí do pacek, byl vzduch a jeho pohyblivost, se stalo naprosto přirozeným. S gestem poukazujícím na jednu ze židlí u velkého dřevěného stolu vprostřed místnosti se Lydia otočí zády, hledaje v jedné ze skříněk základní potřeby pro ošetření ranek. Pohyb na okamžik ustane při vyslovení otázky, na kterou delší čas neodpovídá, plně se snažíc pohroužit do hledání čisté látky na očištění, vody a bylinné směsi spolu s menší lahví líhu. "Nejsem ta, která se s muži střetává na podobných místech, kam je to táhne. Vlastně se s muži nestřetnu prakticky vůbec." Vyjma jejích svěřenců, některých starších, jiných mladších, dobrá část z toho jsou chlapci. Usedávaje na volnou židli si začne připravovat náčiní na ošetření, zatímco se pokouší vojákovi odpovědět na otázky způsobem, kdy její děti zůstanou nevinné. "Přišel a dožadoval se vstupu dovnitř, zatímco jsme spali. A-... Když mu nikdo neotvíral, neboť byl silně podnapit, tak se pokusil dostat k nám násilím. Rozbil okno, odemkl si a... Začal tu řádit jako lítá zvěř. Dožadoval se... jistých odpovědí na své otázky. Či spíše... požadavky." Mezitím, co se snaží vojákovi vysvětlit dění, namočí do misky s vodou kus látky, stíraje krev z tváře, aby ji později mohla vyčistit lihem a začít na ni nanášet rozmělněnou vrstvu bylinné masti.

Hlavou mu proběhne myšlenka, že možná nemusel jednat zrovna tak, jak jednal. To děvče asi nebylo zvyklé na takové zpestření noci a jistě si chce udržet nějaké postavení mezi tolika ratolestmi. Není to stud ani lítost, to opravdu ne, jen mít méně adrenalinu v žilách, řekne to asi trochu jinak. Po očku sleduje její nevinnou hru s plavými vlasy. Jen z představy, že na ní ten ožralý hajzl sáhl, se mu zvedá žaludek. Jsou prostě věci, které nesnese. A jedna z nich je, když muž neslyší ženské ne. Potlačí chuť přitlačit studené ostří nože blíže k teplému krku muže.
Přijde mu milé, jak se mladík omlouvá. Je zde patrný ten věkový rozdíl mezi nimi, je to dětsky nevinné a naivní. Všichni takoví kdysi bývali. "Styď se," řekne jak nejtiššeji je toho schopen, když kolem něj mladík prochází. Hodí po něm vyčítavý pohled, ale nic mu na to neřekne. To máš za toho starce, probleskne mu potutelně hlavou. Pravda se přeci takhle nahlas nevyslovuje, ne? Slečna mezitím okamžitě přepne své chování, jako kdyby ji vystřídala jiná osoba. Zdá se, že vážnou tvář dlouho neudrží. Tak to se mohou skvěle doplňovat.
Poslouchá její reakci na drobnou poznámku. Její věty s jeho myslí trochu hnou, mluví o věcech, které mu jsou velmi blízké. "Kéž bych se na to někdy mohl takhle dívat," povzdychne si. Jeho hlas je nyní tichý a přesto stále hluboký a ve své podstatě zvučný. Když byl mladší, také mluvil trochu jinak. Každopádně, pokud rozkazy omezují svobodu, a že ji samozřejmě omezují, svobodným už asi nikdy nebude. Nikdy by netušil, že se z něj jednou stane loutka. Mlčky se vydá na místo u stolu, kam jej drobným gestem slečna pošle. Odsune jednu z mnoha židlí od desky a otočí ji čelem k jejím místům. Když si na ní sedá, v hrudníku jej trochu bodne. Alespoň už nechrčí, jako kdyby měl v plicích uvězněného chřestýše... Sleduje děvče, jak bez většího otálení připravuje vše, co bude potřebovat. Ani si nepamatuje, kdy se o jeho drobná zranění někdo takhle pečlivě staral. Poslouchá ji, její příběh z večera o vloupání a opilém muži. Překousne svou hrdost a drží, tvář natočenou lehce k děvčeti, aby jí ulehčil práci. Pokývne hlavou, lehce, zcela automaticky, ani mu nedojde že tím neznámé slečně příliš nepomůže. "Proč si vybral zrovna sirotčinec?" zahledí se na děvče zkoumavě. Většina lidí se přeci v opilosti nevloupá mezi desítky osiřelých dětí, pokud nemá nějaké zvláštní choutky, týkající se jak ošetřovatelek, tak dětí. "Jste si jistá, že jste mu k tomu vy nebo někdo jiný nedala nějaký nepatrný důvod?" Pootočí hlavu, aby na ni viděl zpříma. "Pokud nezjistím, proč by to někdo dělal - a že pochybuji, že by to bylo omylem - nemůžu zaručit, že už se to nestane." Rekordní souvětí, mluví bez přestání na jeho styl dlouho. Co nejklidnějším tónem, naučeným ve službě. Tohle nedělá poprvé... Navíc, je přesvědčený, že nemohlo jít o nic příliš vážného, pokud zde nějaký důvod byl. A také je přesvědčený, že by určitě neběžel ihned za velitelem. To není jeho styl.

Vojákova reakce na Lydiino prohlášení vyvolá dočasný úsměv na tváři, neboť upřímnosti si cení ze všeho nejvíce. Snad jen věrnost pohrává na stejném stupni vítězů. "Vy jste se upsal jako voják, abyste mohl chránit svobodu nás ostatních. Musí... Musí to být těžké, že? Ztratit z části tu svou, přijít o možnosti výběru, zvláště... v těchto dobách." Kdy na hranicích hořela jedna žena obviněná z čarodějnictví za druhou, křik proseb a nářků se táhl nad jejich hlavami a mladé ošetřovatelce vždy tak akorát přitížil na dechu a celkovém zdraví. Kolikrát si říkala, že by se sebrala a odešla pryč, ale nechat tu ty drobečky samotné? Či v rukou cizí osoby? Jak by mohla. "Litujete někdy svého rozhodnutí, pane...?" Nebyla to jen otázka, jíž vyslovila, s touhou zjistit jeho názor. I zvídavost podnícená jistou odmlkou, kdy netušila, jak ho oslovit, neznalá mužova jména. Očima vždy na krátký moment zabloudí k chlapovi jako hora, vždy se však rozhodne raději koukat někam jinam než na něj. Jakoby si jí mohl dobírat za zrudlé tváře, za plachost v pohledu, přirozenou stydlivost i značně nervózní gesta.
Další dotazy, které nutí Lydii přemýšlet čím dál tím víc o možných následcích, o hrůze, která by přišla po pár výsleších. Znala ty děti, znala jejich povahové vlastnosti a sama by dala ruku do ohně za to, že žádné z nich podobnou lotrovinu neprovedlo. Mlčky se porozhlédne kolem - na zloděje by tu vážně nedokázalo nic zapůsobit. Obyčejné stavení s ještě obyčejnějším interiérem, žádné zdobení, žádné šperky, žádné cennosti. "Já mu do hlavy neviděla." Neurčitá odpověď na přísně vedenou otázku. Avšak i Lydia poleví pod neústupným pohledem, jež říká, že pokud to bude natahovat, vyvstanou tak akorát další problémy, jimiž se jistě nechce zabývat ani jeden z nich. "Co jsem pochytila, tak hovořil o... o krádeži." Plné rty se na okamžik stáhnou do úzké linky odmítavého postoje, prsty naněkolikrát přeloží látku do tuhého čtverečku, s nímž se pokusí naposledy vyčistit mužovo zranění než ho potře mastí. "Měla by vám ulevit a pomoci k rychlejšímu zahojení. Ale rozhodně si to neškrábejte, i když vás to bude svědit jako čert. To znamená, že se to léčí, rozumíte?" Opět je to Lydia, kdo muže kárá, aniž by si uvědomovala prvotně vypadající věkový rozdíl. S jemným povzdechem začne skládat medicínu do skříňky než se přitočí k vojákovi čelem, avšak udržujíce si poctivou vzdálenost. "Nemám pocit, že bych ho někdy viděla. Tudíž... jsem ho určitě neodmítla při ničem. Tedy... při... Och, tohle není snadné vyslovit, abyste si z toho nepřevzal své. Myslím, že ho neznám, ale nemohu vám to říci s jistotou. Mohlo se stát, že to na mne zkoušel a já ho odmítla, ale..." Zdejší muži nebyli právě moc gentlemani a ani voják se tak neprezentoval. Ruce spjaté před sebou, tělíčko se zhoupne na patách při nádechu v odpověď. "Nevěřím tomu, že by některé z těch dětí učinilo to, z čeho se na nás osočuje. Vychovala jsem je poctivě a dám za ně ruku do ohně, pokud to bude nutné, pane. Ty děti nejsou zloději."

Poslouchá její reakci. Ach ano, určitě se upsal právě z tohoto důvodu... Asi by jí nahlas jen tak nepřiznal, že se přihlásil na vojnu, kdysi dávno, kvůli žoldu. A jak zbytečné to bylo. V Salemu v tom pokračuje vlastně jen proto, že nic jiného neumí a do válek je už moc starý. Mladí muži, silní na těle i na duši, tyhle války bojují. Staří muži, silní na těle a slabí na duši, pak prostě musí těm mladším ustoupit, ať se jim to líbí nebo ne. Pokrčí rameny. Nemá s tím problémy, je smířený, že musí dělat spoustu věcí, které se mu nelíbí, aby pak mohl dělat ty věci, které má naopak rád. A bez peněz ze služby by si je určitě dovolit nemohl. "Sherburne," vysloví své příjmení, zcela automaticky. Ve službě většinou křestní jméno neříká. Neví, co jej tehdy u Iris donutilo udělat výjimku, když to v situaci nebylo nutné... Nakonec se rozhodne svým stylem velmi stručně a jasně odpovědět na otázku. "Nemám proč." Stejně už by těžko mohl něco ztratit. Kromě pověsti a respektu, ale obojí se jej ještě pár let bude držet hezky jako klíště.
Alespoň donutil děvče promluvit. A očividně pravdu. Nenutil by ji k tomu násilím, na to není, když mu to neříkají rozkazy... Stačí mu jen budit dost respektu, aby to vždy dopadlo podle jeho představ. Stiskne zuby, když lihem na látce zajede hlouběji do rány, než by se mu líbilo, dává si však pozor, aby to nebylo slyšet. Je to maličkost... Potlačí tendenci sáhnout si na tvář, ihned po jejích slovech o hojivé masti, vyvolanou právě tím a pokývne hlavou. "Díky." Je sice přesvědčen, že by si poradil sám, ale neměl by vypadat nevděčně.
Lehce se předkloní, mezi nohama sepne ruce. Děvče stojí hezkých pár stop od něj, přestože ještě před chvilkou mu byla tak blízko, že museli pomalu dýchat stejný vzduch... Téměř. Koutky úst mu zacukají, když vidí roztomilé rozpaky děvčete, snažícího se vysvětlit svou situaci. "Chápu," ujistí ji, aby se nemusela trápit, obrovské dlaně jen lehounce pozvedne, než je opět svěsí do původní polohy. Kolik chlapů to asi na takovouhle ženskou už zkusilo? Všichni v Salemu? Zvážní, aby vypadal, jakože je na něj spolehnutí. Jestli je nebo ne, to záleží. "Taková věc se těžko dokazuje," ujistí ji. "Ale kdyby si ten čů-" Zarazí se, odkašle si. "Člověk, pardon, pamatoval moc detailů..." Nemá už příliš nálady na další kázání o svém slovníku. Zvedne se ze židle a promne si zátylek, trochu ztuhnutý od toho, jak se bez hnutí snažil držet hlavu rovně. "Vezmu si ho ráno u výslechu na starost a postarám se o to, že jestli si něco pamatuje, zapomene to." Není si jistý zda ji to uklidní, ale mělo by... Zachrání některému jejímu prckovi ruku.

"Lydia." Pro změnu je to ona, kdo užije křestní jméno, jež si vybrala před hodně dlouhou dobou a za veškerý čas strávený na zemi, se ho ani jednou nepokusila změnit. Snad jen příjmení, přízviska, jejichž znění si vybavovala v tichosti před spaním, šeptaná do nočního vzduchu, ta jediná se měnila a nikdy nezůstala stejná. "Stačí Lydia." Už před nějakou dobou se naučila rozeznávat jména od příjmení a hlásek rozumu namlouval mladičkému děvčeti, že jeho odpověď nesená ve formě zamručení medvěda ukládajícího se k zimnímu spánku, nebude křestním ale naopak. Nejspíš choroba z povolání, tak tomu některé ženy říkaly, když muži nebyli na doslech. V tom jednom kousku jména se však naskytne čas pozvednout koutky rtů v úsměvu, šťastném, snad i trošku naivním, protože tahle holka brala vyslovení jména jako část získání si důvěry. A že kolikrát naletěla a dokázala se pěkně spálit? To jí neubránilo učinit podobnou hloupost znova a znova, pořád dokola do naprostého omrzení. A ani to se nekonalo.
Skrze rty zahvízdá sípavý nádech, když voják učiní pokus vyslovit vulgárním výrazem označení pro muže odvedeného do vazby, červeň pohoršení vbíhá do tváří na protest vůči takovému slovníku. "Že já si pro to mýdlo dojdu, pane?" Drobné zabrblání učiněné Asherovým směrem je tak trochu důkazem, že se tohle děvče jen tak nevzdá svých těžce vypracovaných zásad a nehodlá v nich polevit ani na vteřinu. "Rozumím. Ale jsem připravena čelit obvinění před soudem." Sotva božím, neboť v jejich boha víru neměla, ač dle ní vzešli všichni lidští bohové z Matky přírody. S pokývnutím hlavy si nese pochopení vedené z Asherovy strany, konec konců jen vykonával svou práci. "Nejsem si jista, zda vám vyloží více detailů. Ovíněná mysl bývá... poněkud nešťastná na takovéto drobnosti. A můžete si být jist, že se i svých dětí poptám, zda o něčem neví." Odmlka je vedena jen chvíli než se mladičká vychovatelka nadechne a pokusí se obhájit skutečnost, která by vojákovi mohla vytanout na mysli. "Samozřejmě rozumím tomu, že si budete myslet o těch sirotcích to nejhorší. Že lžou, kradou, že je to dětská přirozenost. Ale můžu vás ujistit, že dobrá výchova dokáže zamezit takovýmto nešťastným rozhodnutím více než si myslíte. A já se jim věnuji jak jen to jde, aby z nich vyrostli počestní lidé, kterých... doufám, že není na tomto světě málo." Přesto se bála. Obávala se toho, co by mohlo přijít, co nejspíše přijde. S výdechem odvrátí tvář, paže si překřižujíc před hrudníkem. "Možná byste měl už jít. Aby... si vaši vojáci nemysleli kdo ví, co jste tu neprováděl. Nechtěla bych, abyste se dostal do řečí, pane Sherburne."

Jak sladce působila ta malá holka, až se jednomu chtělo zvracet. Amélie nebývala jiná - červenala se, klopila oči k zemi, působila plaše a bojácně jako srna zahnaná do kouta lovcem, z něhož se vyklubalo ohavné monstrum, tučné a věčně se potící. Za těch deset let manželství se toho změnilo více než dost na to, aby si dopřála průbojnost spojenou s grácií vzdělané ženy na vůdčí pozici, kterou si náležitě užívala. Stejně tomu bylo i v tento moment, kdy Amélie byla tou silnou osobností a Jasmine? Maličká ztracená dušička, co u svého vzoru hledala jistotu. "Má drahá, nemusíte se červenat. Pro ženu je zcela přirozené podlehnout svým tajným představám, zvláště pokud jde o něco zakázaného. Naopak vás ctí, že se zdržujete těchto lehkých mravů a čekáte... na toho pravého?" V temnotě čokoládových očí se zaleskne známka vědění, vše však kvituje s lehkostí, jako by se bavily o čaji a ne o mužích a smilnění.
"Ach, rozumím vám." Prsty jemně uchopí porcelánový šálek naplněný čajem, přikládaje si ho ke rtům, aby zlehka upila výborné hnědé tekutiny, co zahřeje v žaludku. Odmlku vedla schválne, téměř jako by se pokoušela dívčinu mysl ukonejšit představou, že vdavky se jí týkat nebudou. "Na druhou stranu nikdy nemůžete tušit, zda nebude tím pravým, nemyslíte?" Letmý úsměv zkrášlí rty, Amélie se pohodlně usadí do svého křesla, loket opřený o opěradlo, zatímco mladou dívku sleduje ostřížím pohledem. "Podívejte se, drahá, nebudu vám říkat, jak manželství může být úžasné, od toho tu nejsem. Avšak skýtá jisté výhody. Slyšela jsem cosi o seznamu budoucích nápadníků na post vašeho manžela a můžete si být jista, že v několika případech byste se z těchto... pro vás okovů... vyvlékla velmi snadno. To, co vám nyní řeknu, drahá, bude naše malé tajemství. Věříte mi?" Bylo až příliš snadné využít své moci na tak mladou, naivní dívenku a oblafnout její mysl způsobem hodným samotného ďábla. Přiučit si ji tak, aby naslouchala, aby jí věřila.