Město Salem

"Moi je m'appelle mademoiselle Noir
Et comme vous pouvez le voir
Je ne souris, ni ris, ni vis
Et c'est tout ce qu'elle a dit"
Pochmurná píseň nesoucí v sobě závan tragédie se vznášela domem jako závan čerstvého vzduchu připomínajícího, že tato domácnost není zcela opuštěná, vydaná napospas duchům minulosti. Voda šplouchala v hluboké vaně, zahalujíc ve své průsvitnosti křehkou postavu blonďaté ženy, rozechvělé a na první pohled zcela ztracené. Modré oči tápaly v prostoru, nevnímaje žádný kousek nábytku, žádnou lehkou látku, za níž by mohla skrýt nahé tělo, utápějící se v moři strachu s příměsí žalu a nejistoty v sebe sama. Voda, zprvu průzračně čistá, se postupně barvila karmínovým odstínem krve, před chvílí ještě zasychající na dlouhých, štíhlých prstech, které s takovou lehkostí přejížděly po klávesách klavíru, když vyučovala budoucí mladé dámy, jež byly svěřeny guvernantce do péče. Pohled přelétne k rukám zmáčených krví, jako by snad všechno, co se odehrálo, měl být sen, noční můra, ze které se měla probudit každou chvíli. Ze které se mohla probudit. Ale žádné procitnutí nepřicházelo - ani to lehké, s dotekem slunečního světla hladícího po tváři, ani to těžké, násilné, které s tělem škubne a výkřik se dere na rty, oznamující příchod noční můry. Žblunknutí, ruce se potápí a Anna může pouze opětovat pohled prázdným dlaním, v nichž ještě nedávno končil život. Mohl být číkoliv... Mohl být její. Mohl být Isabelle, jejíž absence v tomto domě se stávala nesnesitelnou, tíživou, jako by se jí démon rozhodl sednout na prsa a zabraňovat plicím získat jakýkoliv přísun kyslíku, že i teď, o samotě v koupelně, se začne dusit, kašlat a plakat hrůzou z čestvě prožitých událostí. Hysterie se pomalu vkrádá do každého nádechu, jež pálí, vzpomínky na dobu před více jak dvanácti lety se vlévají, spojují se v obrazy, před nimiž toužila uniknout. Isabella zmítající se v horečkách, vystrašená, tmavé oči se zcela beze smyslu měnily na jantarem zalitý odstín, tělo zkroucené v nepřirozených úhlech. Stejně jako ta sova dnes, zalitá krví, zmrzačená, až Annabelle utekla strachem vyvolaným minulostí. Zděšená jako nikdy, že málem zanechala i toho koně napospas lesu. Cestu domů dokázala najít snad jen se štěstěnou, která si nějakým zázrakem k ní musela najít stezku zpátky, jistě by jinak mezi stromy bloudila doteď a možná ještě déle.
Zaklepání, již druhé, vytrhne mladě vyhlížející ženu z myšlenek, modrošedé oči těkají po místnosti s hořkou pachutí na jazyku, že se snad někdo dobývá do její koupelny. Těžko, dveře nechala otevřené, snad aby úplně neztratila rozum. Snad aby jí mohla Isabelle najít, až se rozhodne vrátit se za ní a zahodit za hlavu hádku, na jejíž důvod si Anna nedokázala vzpomenout. Voda mohutně šplouchne, z těla odkapávají potůčky čiré tekutiny, snad jen místy zbarvené jemným, prakticky neviditelným purpurem. Otřená z toho nejhoršího schází dolů, zabalená v lehkých domácích šatech, stále však odkazujících na vyšší třídu, a ještě o něco lehčím župánku s jemným vzorem zeleného listí. Plavé vlasy sotva drží v uvolněném drdolu, jindy přísně staženého ve vší dokonalosti. Dnes? Jako by ji to nezajímalo. Vlastně... nezajímá. Stejně jako maličko potlučená tvář, na níž se vyjímá hlavně rána v koutku rtů a obočí od těžké větve, odřené dlaně a potlučená kolena, naštěstí skrytá pod sukní. Nečekala nikoho, alespoň co si pamatovala a bez služebné, jež nyní byla v očekávání, si nedokázala zapamatovat skoro nic.
"Ano?" Dveře se otevřou a mladá žena vstoupí na jejich práh, aby čelila tomu, kdo ji vyrušil a zároveň však vysvobodil z pochmurných myšlenek, v nichž se utápěla po delší dobu. Tělo strne, instinktivně se vrátí o krůček zpátky, župan je ještě o něco více tisknut k tělu, jako by ho snad mohla zmnohonásobit a zakrýt se za látkou o to víc. "Pan... Ecclestone, že? Co pro vás mohu učinit? Pokud si dobře vzpomínám..." A že to se jí moc nedařilo. "... Pak dnes nemáte chodit."

Byl… spokojenej? Vážně bylo přesně tohle to slovo, které by použil ve své hlavě? K jeho překvapení se neustále ujišťoval a znova a znova zjišťoval, že ano. Bylo ticho – v jeho hlavě byl po velmi dlouhé době klid, komunikovali s ním už jen a pouze duchové a ti mu dávala zabrat rozhodně méně než Amy, byli rozhodně méně rýpaví a nenechaví, ač se také prozatím nevzdávali a stále mu připomínali jeho místo, od kterého se v posledních měsících tolik vzdálil. Byl spokojený, ač se jejich osud pomalu blížil a měl být naplněn – Silas ale věřil, že s něčím takovým si poradí. Že nic není pevně dané a že nade způsob, jak všechno změnit a jak zůstat po boku Sarah i po boku malé Gaëlle, aniž by se jim cokoliv stalo. Protože nechtěl, aby tenhle mír a pokoj skončil, nechtěl se vrátit k tomu, co býval, k tomu muži, co raději trávil veškerý čas v lesích zcela sám, než aby vnímal další osobu. Sarah jej alespoň z části vrátila do civilizace, znova z něj udělala člověka – bytost, která byla založená na citech a která cítila. Lásku. A ostatně, stále i ten strach, ale čím dál tím méně o sebe samotného jakožto spíš pro dvě zrzečky, o které se staral a pro které by šel na kraj světa. Amy miloval, to nikdo nemohl popřít, ale to, co cítil k Sarah a Gaëlle? Jako by ty dvě byly jeho vlastní Slunce, protože nikdy ve svém životě – ať už tady nebo ostatně ani doma – necítil tolik světla a tolik vřelosti. Byl zamilovanej. Kdo by to byl od něj kdy čekal?
Pro dnešek nechal ručnici doma, nepotřeboval ji. Jediné, co si tedy přehodil přes rameno, byl tlumok, neboť Sarah slíbil, že pro ni udělá nějaké pochůzky, aby si mohla trochu odpočinout – nebo se spíše věnovat Gaëlle, protože jak ji znal, sotva se zastaví. Byla to však maličkost, kterou pro ni mohl udělat a také ji udělal rád. Poslední zastávka dnešního dne, než se měl vrátit domů – tedy Sarah, domek, v němž on bydlel sám, za domov nikdy nepovažoval a nyní ho takřka ani neobýval – a než se v noci vydá do lesa po stopách zvěře, protože poslední dny neměl zrovna štěstí a v noci obvykle les žije svým vlastním životem, kdy je snazší, ač občas nebezpečnější, něco ulovit. Rozlehlý dům, ke kterému mířil, dobře znal – sám se u jeho prahu několikrát ukázal s ulovenou zvěří, stejně tak znal majitelku, která ho nejspíš neměla příliš v oblibě, což… docela chápal a proto raději jednal s její služebnou vzhledem k tomu, že ta mu byla třídou a majetkem přece jen o něco blíže.
Zabuší na dveře, aby upozornil na svůj příchod, v rukou drže balíček, jehož obsah nezkoumal a zkoumat ani nepotřeboval – nebyla to jeho věc. Maximálně jej překvapilo, že Sarah se s Annabelle zná, ale i to přešel prostým mlčením, protože… nu, Salem nebyl zas tak velký. Počkal notnou chvíli, než zabuší znova, už tak trochu přemýšleje, kam by balíček dal, kdyby náhodou nikdo nebyl doma – ostatně by mohl obejít dům a položit jej k zadním dveřím, kde nehrozilo, že jej někdo vezme. Tyhle myšlenky jsou ale nakonec zbytečné, když začne vnímat kroky ještě předtím, než se dveře opravdu otevřou a v nich stane samotná majitelka domu. „Mad… ehh… Slečno…“ Pořád si to pletl, oslovení pro něj mělo prostě a jednoduše pramalý význam, ač dřív se pro něj jednalo o samozřejmosti, které patřily do problematiky etikety. Zvedne oči k její tváři a někdy v tu chvíli se zarazí – byl zvyklý na to, že byla jednoduše dokonale upravená, což se dneska vážně říci nedalo. A svůj podíl na tom měly hlavně oděrky a potlučeniny v jinak dokonale symetrickém a pro mnohém krásném obličeji. Silas sice uměl ocenit krásu, ale momentálně se jeho pozornost v tomhle směru upírala hlavně na Sarah. Za moment ale pohled zase sklopí, když mu dojde, že začal vyloženě zírat, přičemž v tomhle směru to nepřišlo vhodné ani jemu. „Jo, neměl jsem, ale Sarah mě poslala. S tímhle…“ Natáhne k ní ruku s balíčkem. Nakonec z něj ale přeci jen vyleze otázka, kterou si nemohl odpustit, i s malým zamračením. „Co se vám stalo?“ Necítil vůči ní nijak ochranitelské pudy, asi protože to by je pak musel cítit vůči kterékoliv dívce ve městě, protože si stihl všimnout, že zde lidé přichází k úrazu poměrně snadno, ale že by mu to bylo úplně jedno, to se říci též nedá.

"Slečno, pane Ecclestone. Je to stále stejné a za dobu vaší nepřítomnosti se nic nezměnilo." Tón získal na ostrosti, ač slabší než jakým ho častovala jindy. Ta tam byla ona nadřazenost vyšší třídy, která se staví nad tu nižší, poukázání na své místo i vychování, na rozdíly mezi nimi. Dnes vyznívala slabě, zatvrzelost odvál vítr a tónina hlasu působila měkkce, ač stále dosti káravě. Pohledem raději nahlíží kamsi za lovcovo rameno než aby měla tu čest a touhu poohlížet se po něm. Něco jí chybělo - něco podobného ustavičnému brebentění, dívčímu smíchu a škádlivým připomínkám, které by Annu pronásledovaly na každém kroku. To ticho hlodalo a stejně nutilo plavovlasou ženu se ohlížet za mužova záda s tichou touhou zahlédnout závan vzduchu zformovaného v ženskou postavu. Nic. Teprve tehdy si konečně dovolí znovu pohlédnout na Silase, avšak způsob, jakým jí pohled opětuje, dovoluje Anně uhnout očima a do tváří vnést růž rozpaků, přirozeně podtrhávající bledost kůže. "Je nevychované zírat. To vás nikdo neučil? Možná byste se tomu na stará kolena měl přiučit." Netoužila zaznít tak zle, ale starost vedená strachem o svou jedinou společnosti z ní činila zoufalou ženu, jež sáhne po sarkastičtějším tónu mluvy. Prsty vylétnou vzhůru k tváři, jemně přejížděje po zlehka umytém rozbitém koutku, jež začal pokrývat nepříliš vzhledný strup, až při doteku sykne bolestí. Nebyla zvyklá na oděrky, na jakákoliv zranění, vždyť byla dáma. A těm se podobné záležitosti nepřihodí, jak je rok dlouhý. "Omlouvám se. Neměla jsem být tak... nepříjemná." V uvědomění si, že od sebe odhání dalšího člověka, přeci jen obměkčí své srdce a dovolí si učinit drobný ústupek v podobě řádné omluvy, ač tiše pronesené, skoro až šeptem, co by se dokázal ztratit ve vánku. Modré oči stále nenachází cestičku zpátky k pohledné Silasově tváři, naopak se snaží na něj nepohlédnout a vzdorovat tak sama sobě, naučeným hodnotám a způsobům. Tvrdohlavé dítě, které dokáže kopat kolem sebe, když se cítí samo a opuštěné, znevažovat vše, co se naučilo.
"Sarah? Ach, myslíte slečnu Connorovou. Jistě." Zprvu zmatená si nedokázala dát dvě a dvě dohromady, v hlavě marně pátrala po onom známém jméně, neboť pokaždé, když hledala správnou tvář, vytanula jí na mysli Isabelle a její dívčí chichotání. "Děkuji." Bylo zvláštní, že za sebe poslala někoho jiného, dokonce natolik zvláštního, jak tento lovec mohl být. Tolik odlišný od kohokoliv, koho znala, včetně samotné Sáry. "Hned vám přinesu peníze." Chvilkové váhání je více než viditelné - má se bát ho vpustit dovnitř a raději za ním zabouchnout? Co když ale odejde? A kdyby nechala dveře pootevřené, nebude se chtít vloudit dovnitř? Ale co Isabelle? Všechny podobné otázky přinutí Annu k tomu jedinému, co umí - našpulit naštvaně rty, čímž si vyslouží další syknutí a tiché, mrmlavé poznámky, s nimiž nakonec ustoupí. Venku mohlo být krásně, ale bylo nevychované nechat muže čekat před domem. "Pojďte dál, ale na nic-... Ach, vždyť je to jedno." Znal její výrok, pokaždé mu ho opakovala - Na nic nesahat. Nic víc, nic míň. Sama se obrátí zády, pochodujíc do salónku, odkud se vrátí s několika mincemi. "Tady." Drobné zaváhání nakonec ukončí mincemi cinkajícími v ruce lovce a ač by ho ráda vyprovodila, jeho otázka ji překvapivě zarazí.
Sotva ho mohla obviňovat, že se ptá, vždyť její vzhled se od jindy v mnohém lišil. Spíše šlo o zájem, že se odhodlal a nebyl tak nevšímavý jako jindy. Tělo se ošije, Annabelle se pokouší svou nejistotu maskovat, ač na celé čáře selhává. "Spadla jsem. Z koně." S odkašláním se jí povede vyslovit větu tak, jako by se jednalo o její rozhodnutí, nikoliv nechtěný záměr, kdy se kůň vyplašil nečekaným zvukem a shodil svou majitelku na zem. Už tak se v sedle necítila dobře, ale po tomto výkonu odmítala na koňský hřbet opětovně usednout. "Nemůže za to žádný muž, jestli jste smýšlel takto." Což by byla věta, kterou by se bránila snad každá rádoby silná žena. "Opravdu si cením vaší starosti, ale nemusíte se -... Au!" Slaná krev na jazyku upozornila na popraskaný stroupek, z něhož začala vytékat čerstvá rudá tekutina. Pohled na ni, lesknoucí se na okraji prstů, nutil Annu zadržovat dech. Připomínka dnešního dne v lese jí nutila blednout a třást se, hrdá žena se změnila ve slabý stín.

Slova byla stejná jako kdykoliv předtím, kdy ji potkal – takže tak dvakrát třikrát – ale sotva vyznívají s jejích obvyklou úderností. Ba naopak, skoro to zní, že jsou pronášeny tak trochu z povinnosti, aby si zachovala tvář a snažila se jej opravit – ač si z toho nikdy nic nedělal a její výtky povýšeně ignoroval, protože měl vážnější starosti než to, zdali dodržuje etiketu, která mu už dávno nebyla tak blízká jako před nějakými sedmi lety, kdy se pohyboval ve vyšší společnosti a dokázal rozeznat salátovou a dezertní vidličku. Teď měl jednu a ruce… Nemohl si nevšimnout jejího pohledu do prázdna, až ho to samotného donutí otočit se přes rameno a pochopit, co vyhlíží, ač mu tohle gesto neudělalo žádné dobro a on stejně nic netušil. Její pokárání tedy stejně jako vždy přejde s prostým mlčením, které značí, že se nejspíš opět nic nenaučí a z jejího domu vyjde se stejně barbarskými způsoby, s jakými přišel. Sarah naštěstí nikdy nic nenamítala a raději si užívala to, že ji po celém dnu objal a ukradl si pro sebe její rty. Ještě před rokem by se vysmál sám sobě, kdyby mu někdo řekl, že se takhle bude chovat k čarodějce. Ale od té doby se stalo mnohé a on stihl prozřít i mnohé nové pochopit. Co jej však překvapí, při jeho trpělivém čekání, které už tiše přijal jakožto svůj úděl, kdykoliv Annabelle uvidí, protože se najde pokaždé něco, kvůli čemu mu vyhubuje, je omluva. Povytáhne obočí, když se omluví. „Nesplet jsem si dům?“ ujede mu rychleji, než stihne myslet, vzhledem k tomu, že žena před ním očividně nebyla v pořádku a rozhodně nebyla ve své kůži. V takovém případě byla jeho poznámka vrcholně nemístná a nevhodná i pro něj, že zavrtí hlavou. „Eh, pardon. To nic, asi… jsem si zvyk.“ Od ní bezesporu. A vlastně jen málokdo se k němu choval s opravdovou uctivostí, protože Silas to obvykle nevyžadoval. Nepotřeboval si honit ego, hrdost? Tu též neměl. Skoro toho využíval, protože lidé ho v jeho podivnosti mnohdy považovali za hlupáka, aniž by si všímali pronikavé inteligence v očích, kterou mu nikdo nemohl upřít a díky které se dostal takhle daleko. Možná, že se zbláznil, když sem přišel, ale přežil a dokázal i něco málo vybudovat.
„Jo… Jo, slečnu Connorovou.“ Pro něj byla vždycky Sarah, že si občas uvědomil, jak málo slýchá její příjmení. Stejně tiše počítal s tím, že jednou se z ní stane madame Ecclestone, ačkoliv madame jí nejspíš nikdo oslovovat nebude. Už jen protože když takhle uvažoval, kostel mu nikdy nepřišel na mysl. Nebyl katolík, protestant, nevěřil v Boha, jen ve své Duchy a přírodu, co jej obklopovaly a neustále cítil jejich přítomnost v každém kusu dřeva, v každém zvířeti. Přitaká na její slova, když jeho ruce stisknout v nervozitě popruh vaku, co se táhne přes jeho hrudník. Vadilo mu, že není tak jistá jak normálně, očividně rozhozená, protože měl ten nepříjemný pocit, šimrání na svědomí, že by s tím měl něco dělat. Stejně jako s jejími bolístkami, které se k ní zoufale nehodily. „Nesahejte…“ dokončí za ni, když jej pozve dovnitř, s čímž ani nepočítal. Štěstí, že má zrovna relativně čisté boty, protože minulou noc si je zoufale zabahnil, že byly zaprvé těžké a za druhé asi dvakrát tak objemné, takže lovit v nich byl poněkud nemožný úkol. Překročí tedy práh jejího domu, aby vešel do haly, kam se ve své čisté, ale přesto ušmudlané košili kvůli zažrané špíně do tkaniny a obyčejné ošoupané vestě zoufale nehodil. Dál nejde, necítil potřebu a krom toho, necítil se zde zrovna vítaný a chtěný.
Přijme od ní peníze a zkontroluje je prostým letmým pohledem – neboť placení byla mnohdy ta část, kdy lidé podceňovali jeho schopnost počítat a fakt, že mu mozek pracoval dostatečně rychle, aby dokázal vyhodnotit, jestli mu dali málo. Ruku s penězi zanoří do tlumoku, kde je přidá k dalším mincím, co dnes získal a které jim zajistí zase na pár dnů relativně klidné žití – hlavně nyní, kdy se mohl Sarah postarat o nejdražší složku jídelníčku. V další chvíli se už zaměří znova na ni. „Tak to jste dopadla ještě docela slušně…“ zhodnotí. Nevypadala dobře, ale aspoň si nerozrazila hlavu o kořen nebo nelámala nohu. Pokrčí rameny, když se ohradí. „Neřekl jsem muž…“ ušklíbne se. Ženy se naučil vskutku nepodceňovat a raději je brát vážně. Kdyby jí dala párkrát facku nějaká zbohatlá panička? I k tomuhle to mohlo vést. „Vím, že nemusím. Chci. Co jste s tím zkoušela dělat?“ Pravdou je, že nebude mnoho, co by s tím mohl udělat on, ale opravdu netušil, nakolik alespoň matně tuší, že se jí na ret bude hodit chladná voda, co ranku zatáhne, a třebas i něco léčivého, což rozhodně neuškodí. Nebo jestli čistě náhodou nemá navíc třebas vykloubený malíček…

"Nejsem dobrá jezdkyně. V sedle se... Necítím jistá a koně to naneštěstí poznají." Vždy se styděla za svoji nedokonalost, která kazila jinak perfektní počin znalostí v oborech, jakými byla hudba, společenská konverzace i jazyky, jimiž dokázala hovořit i v tématech, do kterých by se žena neměla co plést. Sklopený pohled nasvědčoval rozrušení, jež se táhlo po delší dobu a rozpaky zalité tváře dodávaly mladistvý půvab, ač už překročila hranici třicítky před nějakým časem. "Což... vás jistě nezajímá." Snad právě tento rozhovor poprvé působil nenuceně, neškrobeně, nesen v podivném uvolnění, jakého Anna již nějaký čas nebyla schopna. Za každou cenu se snažila zdát schopna rozhodovat sama za sebe, nezávislá mladá žena, která si bez muže umí představit svůj život. Nyní však připomínala vystrašenou dívku, kterou nechali ostatní protloukat se napospas životem bez příručky, jež by ji vedla dál v cestě. "Ano, měla jsem štěstí, že se jednalo jen o hloupou větev a nikoliv kámen. V takovém případě si jsem jistá, že bych se domů ve vší pravděpodobnosti již nedostala." Představa, že ještě nyní se toulá mezi stromy, z nichž sálá chlad, napůl oslepená krví, napůl malátností? Ne, nic z toho nezní dobře. Mohla mít dokonalý sluch, na druhou stranu s otřesem mozku se těžko vnímá cokoliv včetně vlastního dechu. Štěstí, že jí kůň nepokopal či rovnou nezadupal do země. "Byla to hloupá událost, která... se může stát každému." Stále se pokoušela ospravedlnit a inu, moc se jí to nedařilo. Hrdlo stáhlé provinilostí, v očích zůstával zmatek i strach, který se snažila ze všech sil zakrýt hrdostí dávno ztracenou a nenalezenou.
"Mhmm..." Tentokrát si skutečně nedokáže odpustit sarkastickou poznámku vedenou na adresu mužů. "Ale nejspíš vás to napadlo. Nejsem jako jiné ženy, což vám už jistě musí být známo. U mužů je proslulý fakt, že rádi krotí podobnou náturu hřbetem ruky." Jak ráda by věnovala Silasovi ublížený, až nevraživý pohled. Nevzmůže se však na nic jiného než nesmělost utopenou v modrošedých očích, sama odvracejíc tvář, neboť by si ráda myslela, že celá konverzace je u konce. Kéž by. Jak se ale zdálo, tento muž nebyl schopen, či spíše ochoten opustit dveře jejího domova a se svými všetečnými dotazy nutil Annu myslet na situaci, v níž se ocitla. Hluboký šok se vryje do pohledných rysů, že se není schopna v první chvíli ani nadechnout. "Jak prosím?" Opravdu řekl, že chce? "Slečna Connorová na vás jistě čeká a-..." Dobrá, tolik ke všem námitkám. Snad jen ještě jednu může přihot. "To je... neslýchané. A... nevhodné." A sama si toho ve skrytu duše cení, ačkoliv nemá ani zdání, jak by se měla zachovat. Vždyť ji nikdo nenaučil, co dělat v takové situaci. Nakonec je to tedy ona, kdo ustoupí, alespoň metaforicky, župan si přidržujíc u těla. "Opláchla... jsem si to vodou. Čistou samozřejmě." Tolik k veškerému umu léčitelství. Na něco podobného nebyla stavěná. "Jsem guvernantka, nikoliv bylinkářka nebo apatykářka... Nebo dokonce lékař. To je čistě mužské povolání."

„V lese? Tam asi jo... Řek bych, že tam už to je docela i o štěstí, nejen o vašich schopnostech.“ Nehodlal jí podkopávat sebevědomí tím, že jí začne vykládat, že je opravdu jen špatná jezdkyně. Už jen proto, že koně v lese neviděl rád jak kvůli ostatním zvířatům, tak kvůli tomu, že kopyta obvykle rozryly půdu všech pěšin a ty se pak, když zapršelo, staly pro člověka skoro nepoužitelné, i kvůli samotným koním, protože v lese bylo o to snazší zakopnout o kořen nebo se leknout stínů, co byly všude kolem a neustále se měnily kvůli míhajícím větvím stromů, s nimiž si hrál vítr. Na druhou stranu, o ježdění toho zase tolik nevěděl – sotva zde měl příležitost a když byl ještě v 20. a 21. století, maximálně se do sedla dostal párkrát jako malý kluk, kterého hluboce fascinovali rytíři a celá jejich kultura, takže si od rodičů vyprosil několik jízd v jízdárně. Tím to ale haslo.
Znova povytáhne obočí, když obviní celé mužské pokolení z toho, že si užívá bití žen. „To mluvíte z vlastní zkušenosti nebo naopak hádáte, protože žádnou nemáte?“ Tohle bylo nejspíš drzé a Silas se necítil zrovna jako správný zastánce toho, že muži dokáží být mimo jiné i slušní. Zejména protože jeho rukou padla jedna z jeho milenek a kdo ví kolik lidí dále, takže rozhodně nemohl říci, že nemá ruce od krve. Měl. Na druhou stranu, když nebyl vlkem, když byl svým vlastním pánem a hlavně nyní, když měl hlavu relativně čistou a konečně přestával pochybovat o tom, co je skutečnost, ačkoliv mu neustále bylo zle z představy, že stejně jako jistotu nabyl ji může i znova pozbyl, věděl, jak se má k ženám chovat – ne, že by mluvil zrovna vybíravě, ale gesta a rysy gentlemana přetrvaly alespoň v jeho činech, což by s trochou štěstí Sarah dosvědčila.
„Co jste s tím zkoušela dělat?“ Trpělivě zopakuje svou otázku, ač tuší, že tohle nebude to hlavní, na co jej táže a že to bude spíš zaražení z toho, že se Silas vůbec ptá. Odmítavě zavrtí hlavou, když vytáhne do jejich konverzace Sarah. „Se slečnou Connorovou budu celej večer a krom toho Sarah ví, že se mě vždycky dočká, takže…“ Možná to vyznělo hloupěji, než mělo, víc sobecky, než mělo, v každém případě to však myslel pouze a jen tak, že se k Sarah vždy vrátí – a že má to štěstí, aby mu jeho drahá polovička dávala možnost vybrat si, kdy to bude, aniž by se musel bát, že ho bude doma čekat přešlapující na prahu. Snad jen po noci, kdy se nevrátil, a pro strach, který to v ní vyvolá. Znova povytáhne obočí, když opět spustí něco o své etiketě – a o tom, co se hodí či nehodí. „To je možný, ale asi lepší, než abyste měla zítra celej ret napuchlej a modrej. Myslím, že pro to trochu neslýchanosti přežijete.“ Sám netušil, proč na tom tak trvá – nikdy dřív by to nedělal. Na druhou stranu, nikdy předtím neviděl po svém boku někoho, kdo žije z pomoci ostatním, a nikdy předtím nebyl svým vlastním pánem, aniž by ho ovlivňovala černá magie, které podléhal vlk. „Fajn. Já sice taky ne, ale aspoň něco vím. Rád vám s tím trochu pomůžu, pokud budete chtít, ostatně určitě si i vaši svěřenci museli někdy rozbít kolena. Pak vypadnu a půjdu za Sarah, nemám žádnej jinej zájem tu zůstávat.“ Obranně zvedne ruce. S trochou štěstí jí pravdivost jeho slov potvrdí už jen to, že v nich nějakým způsobem figuruje Sarah. A že tedy nemá žádnej zájem dělat s ní cokoliv jiného, než to, o čem se zmínil.

Les - odporné to místo, které zaživa vytrhává duši z těla, požírá ji, tvaruje a převrací naruby. Temný, nepříznivý to člen salemské komunity, nepříjemný společník, po jehož boku nikdo nechce usedat a v jeho domě se každý cítí nevítaný. Pocit stíněnosti narůstal s každým krokem, s každým úderem srdce, jehož tlukot rval Anně uši i v této chvíli. Cítila, jak se jí strach opětovně vlévá do žil, jak hrůza pomalu ale jistě dosedá na ramena, která těžknou s každou další připomínkou bohem zapomenutého místa. Přirozená bledost tváří získala sinalého nádechu živé mrtvoly, dech se stává mělčím, povrchovým, tak tak uniká pootevřenými rty. "A je naprostý nerozum tam chodit, já vím. Vím, co se o tom lese říká." A jako každý běžný občan, i Anna pociťovala respekt z tohoto místa, ne-li spíš hrůzu kolující žilami. Sama tak nevědomky přizná, jak hloupá byla, když se do těchto míst vypravila - sama, bez ochrany, bez opory. Jen s koněm, naivní malá holka. "Ale já musela." Na svou obranu ztiší hlas, námitka působí tak plaše, tak vylekaně, jak se bojí přiznat si něco podobného nahlas. O Isabelle s nikým nemluvila, snad jí jen mimoděk připomněla ve svých hodinách jakožto vzor dokonalosti a ženských ctností. Opisovanou s lehkým nádechem laskavosti v intonaci hlasu, s láskou zaznívající v každém slově. Pamatovala si, jak sedávala u okna, usmívaje se v záři dopoledního slunce, vždy dokonale učesaná, čistá a připravená naslouchat Anniným lekcím určených mladým dámám. I teď, naprosto instinktivně pohlédne ke křeslu stojícímu u okna, dnes však prázdnému stejně jako tomu bylo posledních pár dní, týdnů, které se brzy slijí v celý měsíc, jestli to takto bude pokračovat dál. "Snad to mne omlouvá, že jsem šla v taková místa, ač bez doprovodu." Hlasem zaznívá melancholie, kapka zoufalství se promítla do tóniny, s níž se snaží hájit a omluvit člověku, jemuž vstoupila na území, ač tak tomu dle pozemkového zákona nebylo. Přesto on byl lovcem a kdo jiný než právě Silas by měl znát tohle místo natolik dobře, aby se v něm neztratil? Aby přečkal veškeré nástrahy, který si temný hvozd na něj přichystal? "Nejspíš jsem se vás měla optat, než jsem vkročila na vaše území. Doufám, že jsem nevyplašila kořist, jíž lovíte." Plaché modré oči, jindy tak silné a nebojácné, se snaží nečelit pohledu silného jedince, vůči němuž se dnes chová stejně lapeně jako kterýkoliv tvor, jehož se rozhodl ulovit. Zahnaná do kouta s pohledem vystrašené mladé laně.
Jaké to štěstí, že jí z myšlenek vytrhnul úvahami, jimiž podkopával ženin výrok. Ubohé a přitom stejně duchaplné. Jak snadno mohla tak nesnášet tohoto muže, pohrdat jím a zároveň se mu obdivovat pro inteligenci, u mužů většinou nepoznanou. Špička jazyka přejede suché rty, vyhýbaje se poraněnému koutku, odkud stále cítí ukapávat krev. Kéž by měla po ruce kapesníček, musí to vypadat značně nevhodně. "Popravdě můj otec byl velmi... úctyhodný muž. Alespoň tak o něm smýšlím i přes počet milenek a jejich... prapodivný status a původ." Hlavně co se týče té, která nahradila její matku. Čarodějnická bestie, co jí zničila život. Jí a Isabelle. "Měla jsem vybrané učitele a vychovatelky a ani jeden z nich na mne nevztáhl ruku." Že to bylo i kvůli jejímu jménu, to už raději zamlčí. Nikdo zde netušil, že Anna je potomkem, ač ne legitimním, samotného krále Karla II., což by mnohé uvedlo do rozpaků. "Ale nemálo zde vídám ženy, které si muži dovolí uhodit, protože dle svých slov na to mají právo. Je to ohavnost. Naprostá... nechutnost." Hrdlo se zavlní při polknutí hrdosti, aby nezačala na adresu mužů látat a spílat a navrch nepřidala ještě pár nepěkných poznámek. "A jestli na mne hodláte vytáhnout nějakou poznámku o tom, že si to ty ženy zaslouží? Dle mne tomu tak není. Každá z nich se stará o domácnost, o děti. Od rána do večera pracují, zatímco jejich muži si užívají po nevěstincích a veškeré peníze propijí v místní putyce. Někoho takového bych si do domu nevpustila a za něco podobného se ani vdát nehodlám." Celá rozohněná na okamžik zapomene, že jí vlastně veškeré podlitiny a ranky bolí, dokonce si dovolí přistoupit o krok, dva blíže a skoro se i dohadovat. "Muži akorát nosí do domu problémy." Stejně jako její otec. Přivedl si tu francouzskou potvoru, která zabila její Isabelle a ji proklela v bezbranného tvora. S pohledem ztraceným, náhle tak žalostně smutným dokáže pouze zopakovat svá slova. "To muži nosí problémy..."
Štiplavý pocit v očích i mokro na tvářích přiměje Annu zamrkat. Kdy začala plakat? Odkud se vzaly ty slzy? Hřbetem ruky se marně pokusí všechny setřít, leč akorát si je rozmazává po lících, že je lepší toho nechat. "Rozumím." Chápala Sářinu rozjařenost poslední dobou, ten úsměv na rtech, co se zdál větší, to její pobrukování, prozpěvování, které sice Anně lezlo na nervy, na druhou stranu jí tiše záviděla veselí, s nímž hopkala od jednoho domu k druhému. Našla své štěstí v muži, o němž by nikdo neřekl, že by ho mohl poskytnout. "Šťastná to žena." Alespoň měla o koho se opřít. Cítila z něj tu lásku k ní. Anna svou milovanou osobu ztratila, nejen před několika lety, ale hlavně teď, kdy její absenci pociťovala se strachem. Poslední dobou se Isabelle chovala podivně, náladová a nečekaně výbušná, ač se za to své přítelkyni omlouvala nesčetněkrát. A teď jí i ta hloupá hádka chyběla. "Dámy si kolena nerozbíjejí. To je záležitost chlapců, nikoliv dívek." Na svou obhajobu cosi zabrblá, věrná to svým děvčatům, avšak uvolí se vpustit Silase do svého světa. Rozhodně dál než kohokoliv jiného. "Co budete potřebovat? Nemám sice takový přehled jako má služebná, ale v jejím stavu si zde musím vystačit sama." Pomalu se tak učila, kam se co schovává a domácí práce si začínala obstarávat též ve svém vlastním stylu.

„Les mi nepatří. Ani nikomu jinýmu. Můžete tam chodit, jak se vám zlíbí, jen to vždycky není moc chytrej nápad…“ Třeba v noci nebo právě na koni. Pravda, salemský les byl hustý a nebezpečný, temný a pro mnohé děsivý. Silas ho měl rád – nakonec, vyznal se tam snad nejlépe ze všech, co v okolí žili, a sám byl lovcem, z něhož se díky jeho vlčí stránce jen těžko stávala kořist. Indiánské kořeny, které sice neměl, ale stejně reálně si je vysnil, mu pomáhaly naslouchat přírodě a všemu, co se mu snažila říct – že se blíží šelmy, které jsou dost nebezpečí i pro něj, že dnes v lese nemá co dělat nebo naopak při úplňku, že nyní v něm vládne on samotný. Ale nikdy by neřekl, že mu to území patří. Tím by prakticky zneuctil všechno, v co věřil, a všechno, na čemž stály jeho zásady stejně jako zásady jeho předků. Které si rovněž vysnil, protože nikdo nemohl popřít, že jeho pravý původ leží daleko, daleko od těchto lesů, s nimiž neměl až do doby před šesti lety vůbec nic společného.
Rozmluvila se víc, než Silas… no, potřeboval, chtěl. Na tom nezáleželo, on sám se rozhovořil jen málokdy, raději spíše poslouchal. Nakonec, jen málokoho zajímaly jeho myšlenky nebo názory a on se s tím naučil žít, ač pokud opravdu chtěl něco říci, pak s tím většinou neměl problém. Zvlášť pokud jednal se sobě rovným, pak neměl důvod držet jazyk za zuby a nevyužít hlavní znak své osobnosti, co se zde zformuloval – tedy přímost a fakt, že nerad chodil kolem horké kaše až na pár případů, kdy to však způsoboval spíš strach než cokoliv jiného. Co se týkalo lidí ve vyšší společnosti? Tam už si dával pozor, protože pokud už chtěl dostát svému osudu, pak by to mělo být z nějakého rozumného důvodu, ne protože nedovedl držet jazyk za zuby. Uchechtne se, když se ozve, jako by snad chtěl ty muže, co bijí své družky, obhajovat. „Vy o nás vážně nemáte valný mínění…“ poznamená. Pokud si mohl přičíst nějaké body k dobru, pak by to bylo přesně tohle – nechodil do nevěstinců a peníze, co měl… no, ne, že by je vždy utratil zrovna rozumně. Popravdě na to, že se narodil a dlouho žil v 20. století, se z něj stal trochu finanční negramota, který si peněz příliš nevšímal. Hlavní vinu na tom mělo však to, že si dokázal valnou většinu věcí obstarat sám a kupoval si zejména předměty jako nové oblečení – jednou za dlouhou dobu, dokud to staré sloužilo a dalo se zašít – nebo třebas svíčky, které si ale také mohl sám uplácat z luje. Stačilo pominout smrad pálícího se sádla, který mu žíly zas tolik netrhal. To až se Sarah si začal všech těch kutálejících se věciček více všímat a být pozornější, protože nešlo jen o to, aby zaopatřil sebe. Věta, kterou pronese následně, zní… trochu žalostně se silným nádechem hluboké melancholie, že se na malý moment odmlčí. I proto, že by musel být slepý, aby si nevšiml slz. Přešlápne z nohy na nohu, o to více stiskne popruh tlumoku, nevěda, jak přesně by měl reagovat. U Sarah? U té už věděl, ale co se týkalo empatie nebo tušení, co dělat v podobné chvíli, to stále nebylo zrovna valné. „S tím… s vámi nejspíš souhlasím.“ Bezesporu. Stačilo si vzpomenout, co s sebou za trable přitáhl on.
„Dámy ne. Ale malý holky jo. Nehledě na jejich původ.“ Existovaly prosté dívky, které měly víc půvabu než princezny, a princezny, které zas rády lozily po stromech. Na původu nezáleželo a kdo ví, kdy se jí dostane do rukou nějaká malá treperenda, která bude místo vysedávání za stolem a cvičením kaligrafie pobíhat po venku a docela zákonitě padat, když se jí zapletou nožky. „Máte heřmánek? Přesličku? Jitrocel? Odvar z toho… A čistej kapesník. Nebo něco podobnýho. Ideálně dva. Skočím pro vodu. Pamatuju si kde.“ Na dvůr, kde stahoval králíky – a ani to není tak dlouho – trefí snadno, aby nabral ze studně chladivou čistou vodu, která dobře poslouží účelu a alespoň trochu utlumí případný otok. Vědro vezme do kuchyně. „Sedněte si,“ pobídne ji, přebíraje od ní kousek látky, aby ji namočil do chladivé vody a podal jí ho. „Až bude teplej, prostě ho namočte znova. S trochou štěstí se vám nevytvoří ani moc výraznej strup. Co jste vůbec hledala tak důležitýho v lese, pokud vám teda nevadí, že se ptám?“ Nepamatoval si, že by měla psa, co se jí zaběhl.

"Stále se v něm však pohybujete nejčastěji, snad kromě dřevorubců, případně jiných lovců zvěře. A pytláků. Čistě teoreticky jste tam pánem vy a důsledky by spadaly na mou hlavu, pokud bych vás vyrušila od práce, nikoliv na vaši. Tudíž... vaše území." Nepřestane se hájit, i když s ním je to jako hovořit se zdí, která od svého stanoviska neuhne. Nejspíš proto, že nemá kam, je to zeď. "Ačkoliv podle historických údajů patří zdejším domorodcům, které Angličani zahnali hlouběji na západ, za což nejsem pyšná, to si můžete být jist." Nikoliv z důvodu, že by s místními divochy sympatizovala - vždyť podle Anny neměli kouska vychování v těle, ač něco takového se dalo ovlivnit jejich kulturou a vyznáním. Na druhou stranu tohle byla jejich zem a Britové, Holanďani, Španělé ani Francouzi neměli jediný důvod, proč se chovat tak nepřejícně vůči národu, jež jim nic neudělal. Prostí kolonizátoři, kteří jdou pouze po zisku do vlastních kapesch a královské pokladnice. A přesto zde byla, žila svůj život, ač mnohdy nejistá si v kruzích, kde se pohybovali otroci různých odstínů pleti. "A ano, vím, že jsem rodilá Angličanka a tudíž je tato hanebnost součástí i mne samotné. Snad mne omlouvá fakt, že jsem nikdy proti někomu takovému nepozvedla ruku a nehanobila ho slovy nebo dokonce činy. Nejsem tou, která by si vydržovala otroky či na ně pohlížela z patra. Jsou to lidé jako my, nikoliv zvířata." Netušila proč se hájí, proč obhajuje původní obyvatele této země, ale cítila za svou povinnost dát Silasovi najevo, že není jako ti, kteří město a blízký les berou jako svůj zdroj zábavy, kde mohou zabíjet cokoliv, co se pohne. "Možná bych měla děkovat jejich bohům, že se mi dnes nic nestalo a ve zdraví jsem našla cestu domů. Tedy... alespoň z větší části." Koneckonců odřené dlaně, potlučená kolena i drobné ranky v obličeji hovořily samy za sebe. Laní plachost v modrých očích, tendence uhýbat pohledem a klopit ho k zemi? To vše nasvědčovalo, že něco jednoduše není v pořádku.
S hlubokým nádechem se pokouší zadržet poznámky už už se deroucí na rty. Jak ráda by si skousla ten spodní, ač to ve společnosti působilo na každého jinak a v mužích často toto jemné gesto vyvolávalo touhu. Ale nesmí, nemůže. Místo toho se načepýří jako kvočna, které se někdo před nosem pokoušel ukrást pracně vysezená vejce. "Jak bych mohla mít? Většina mužů se chová jako zvířata a to jim ještě lichotím. Jednají dle pudů a neohlížejí se na to, kolik bolesti svým jednáním mohou způsobit. Jde jim jen o sebe. Pro každého takového muže je žena příliš dobrá." Být obyčejnou holkou, tak si jistě uplivne, aby dodala svým slovům na významu. Takhle si jedině může založit ruce v pase a tvářit se naštvaně, ač jí podobné chování dokazovalo, že přísně bude působit jen na malé děti. V lehkém přehozu, dlouhých světlých šatech a s vlasy, které se z drdolu pomalu uvolňovaly, připomínala spíše vílu, která si touží dupnout a přitom nechce ublížit přírodě. "A neopovažujte se přede mnou vaše pokolení obhajovat." Drobná rada nebo poukázání, že by si mohl přitáhnout domů leda tak další malér a vyčinění od plavovlasé ženy měnící se na sovu? I oči zazáří, zmavnou a mladá žena při otočce, kdy si to chce odpochodovat, vydá prapodivný zvuk připomínající naštvané soví houknutí. "A já všechno slyším!" Nahlas tak přidá oblíbenou větu, kterou u ní slyšela už kdejaká mladá dáma, jíž vychovávala k obrazu svému. Však to byla pravda - měla dokonalý sluch a tak jí sotva mohlo něco uniknout.
Raději se však místo dalšího lamentování vydá hledat příslušné ingredience, jejichž názvy neustále dokola opakuje, ač pro sebe, hezky potichu. "Aspoň slečna Connorová vás něčemu přiučila. Možná se naučíte i chovat." Možná byl lovec a tak tušil, jaké rostliny jsou jedovaté, ale tyhle bylinky? V těch se vyznalo jen pramálo mužů, snad jen ti, co si potykali s medicínou. Na rozložitý pracovní stůl v kuchyni přichystá bylinky, mezi nimiž se jako pěst na oko vyjímá i žahavá kopřiva, meduňka či divizna z minulého roku. Pokud bylo něco, v čem se Anna nevyznala, pak se jednalo o zbraně a bylinky. Ani jedno z toho k životu nepotřebovala a služebná vše schovávala z vlastní inteligence. Kdyby náhodou. Z ložnice v patře přinese čisté kapesníky, které položí na stůl, vyčkávaje na další počin. Pobídka, či spíše rozkaz však Annu znatelně rozhodí, že si dovolí se dokonce zamračit. Nejspíš proto, že tam chybí kouzelné slůvko, taková... maličkost ale pro tuhle ženu zásadní věc. Nakonec však poslechne, polknutí pomáhá udržet hrdost pod pokličkou a nevhodit ji muži do tváře jako kus použitého hadru. "To není vaše záležitost." Reakce je rychlá, až příliš. A též nevybíravá, odstrkující a znatelně dávající najevo, že tady rozhodně nepochodí, ač valnou část zahuhlala do mokrého kapesníku. Trvá chvíli než pookřeje. Komu jinému by se měla svěřit, Angel snad? Je ještě malá, ač mladá dáma. A nikoho jiného nemá. "Hledala jsem... přítelkyni, která... Tu u mne pobývala. Cítím se bez ní... sama. Ztracená. Mám o ni strach. Ještě nikdy nezmizela na takto dlouho. Vdala jsem se jí hledat a... měla jsem pocit, že jsem ji zahlédla mířit do lesa. Odhodlala jsem se tam vejít, i když mne to místo děsí... Kůň se splašil, shodil mne a j-já... j-já..." Oči se začnou zalévat slzami při vzpomínce na nebohé zvíře ležící na zemi, ještě stále čerstvě krvácející.

„Pšš… už tam brzy budeme, zlatíčko. Věř mi, že by mi momentálně neudělalo nic větší radost, než kdybych tvému tátovi za každou tvoji prolitou slzu vrazila pěstí, ale nejdříve se k němu musíme nějak dostat.“  Šeptá svému uplakanému synkovi, kterého k sobě něžně tiskne a kolébá, zatímco za svítání kráčí lesní cestou, vstříc svému cíli.
Prožitá noc strávená na malém paloučku poblíž lesa byla dlouhá. Malý oheň, který se jí podařilo rozdělat, byl jediným zdrojem světla a částečně i tepla široko daleko. Zatímco jí Adam spal v náručí, zachumlán i do jejího pláště, aby mu nebyla zima, Libby se nepodařilo zamhouřit oka. Její smysly byly neustále v pozoru a každičký atypický zvuk, pocházející většinou od stromu šumících pod poryvem větru, který zaslechla, ji přinutil pevněji sevřít jílec dýky, jež třímala v ruce. Jakživ by to živé duši nahlas nepřiznala, ale ovládal ji strach. Stromy, částečně ozářeny světlem vycházejícím z plamenů, tvořily až děsivé stíny, které se pomyslně natahovaly po ní a Adamovi, nicméně byla nucena jim čelit, neboť její prozatímní útočiště bylo na pokraji lesa a považovala za pošetilé otočit se zády k tomu nejnebezpečnějšímu místu. Adama vzbudila ihned, jakmile se trochu rozjasnilo, dala mu napít a nakrmila ho, než se s těžkým vakem na zádech a svým synem v náručí opět vydala na cestu. Od té doby Adam pláče či se spíše vzteká. Sic to často nedělá, jakmile nadejde onen čas, je velmi těžké ho uklidnit. V tomto případě se mu ale nemůže divit. Moc dobře ví, že Adam špatně snáší, když ho někdo vyruší ze spánku. Je ještě unavený, proto je protivný a jí nezbývá nic jiného, než čekat, až opět usne.
Uplynula zhruba hodina, než zaslechla dusot koňských kopyt doprovázený těžkopádným zvukem vozu. Adam již opět spal, s hlavičkou položenou na jejím rameni. Okamžitě uvolnila cestu projíždějícímu, avšak ten, jakmile ji spatřil, pobídl svého koně k tomu, aby zastavil. „Kam máte namířeno?“ Zavolal na ni sedlák, sedící na kozlíku, za sebou náklad přebytečné úrody, kterou chtěl prodat na salemských trzích. „Do Salemu.“ Odpověděla prostě Libby. Byla příliš unavená na dlouhé monology a dávat nohu před nohu dokázala jen silou vůle. Sedlák jí pokynul, ať si nasedne k němu, že tam míří také, což, po chvíli váhání, udělala. Sama by se musela plahočit ještě minimálně půl dne, takhle to bude nejen mnohem rychlejší, ale také nabere nějaké ty síly k tomu, aby se připravila na konfrontaci s Howardem.
Sedlák ji, po několika hodinách, vysadil až v samotném srdci města. Srdečně mu poděkovala za jeho velkorysou pomoc. Protože se od brzkého rána značně oteplilo, vzala si zpět svůj plášť, neboť byla vinou únavy promrzlá. Kápi, jež si nasadila, skryla její ohnivé vlasy a nešlo jí vidět do obličeje, což se v této situaci hodilo. Salem byl oproti její rodné vesnici mnohonásobně větší, a že by se zde cítila nějak dobře, to se rozhodně říci nedá, ač zde má velkou výhodu anonymity. Přesto si nedala žádnou šanci vytratit se a nenápadně se začala vyptávat lidí, zda znají Howarda Silverwooda, kde pobývá a jak se tam dostane. Nepřišlo jí zvláštní, že ať se zeptala kohokoli, každý jí dokázal odpovědět, to pochopila, až když stála před ohromnou rezidencí. Nasucho polkla a přinutila se několikrát zhluboka se nadechnout. Změť myšlenek a pocitů, které v ní vyvolal pohled na honosné sídlo, nejde ani slovy vyjádřit. Pomaličku přišla až ke dveřím. Zvedla volnou ručku, aby zaklepala na dveře, ale zarazila se uprostřed pohybu. Na tak... snobském místě nemá co dělat. Mimoděk ji napadlo, z jakého důvodu spolupracuje Howard s jejím otcem, když jsou každý z jiného světa. Teď nebo nikdy. Ještě naposledy se zhluboka nadechla, odhodlaně zaklepala na masivní dveře. Notnou chvíli se nic nedělo, dokonce v tom viděla i jasnou únikovou cestu, ze které nakonec sešlo, neboť se masivní vrata znenadání otevřela. Stála za nimi postarší služebná, která ji sjela od hlavy až k patě kritickým pohledem. Není divu, na takové návštěvy jistě není zvyklá. "Dobrý den. Mohu mluvit s panem Silverwoodem mladším?" Zeptala se zdvořile, narovnajíce se v ramenou. Pevněji k sobě přimkla Adama, jako by jí ho snad chtěla ona žena vzít. "Pojďte dál, oznámím panu Silverwoodovi vaši přítomnost." Odpověděla škrobeně a ustoupila z cesty. Libby odhodlaně vstoupila do nitra domu. "Vyčkejte tady, prosím." Ozvala se opět služebná a svižným tempem jí odešla z dohledu. Spodní ret se ocitl v zajetí zoubků. Sundala si kápi rozhlédla se kolem sebe. Z místa se ani nepohnula, jen se ošila. "Za chvíli odsud odejdeme, slibuji. Ihned poté, co pán domu zjistí, co mám na srdci." Špitla Adamovi do ouška a pohladila ho v zrzavých vlasech. Vztek, který v ní doposud jen dýmil, přidušen tíhou jiných starostí, se opět rozhořel v plné síle.

Měl by vstávat, jenže se mu nechce. Vidina dne, který bude v až příliš mnoha věcech stejný jako ty předešlé mu kazila náladu už od okamžiku kdy se probral ze spánku a od té doby vlastně jen ležel v posteli na zádech, ruce složené za hlavou. Možná bych mohl vzít koně a zkontrolovat pozemky. Chabá výmluva, která mu ve skutečnosti umožní na celý den zmizet z města bez toho, aby měl kdokoli právo po něm cokoli chtít. Ten nápad se mu dokonce zamlouvá i dost na to, aby konečně spustil nohy z postele a začal se oblékat. Ale až po snídani. Definitivně se rozhodne když k černým kalhotám přidává bílou košili a zapíná knoflíky.
Dům je stále ještě tichý, i když město už žije svým hektickým ranním životem. Služebnictvo ví, že pokud o to nepožádají není radno nikoho z jejich pánů budit a tak veškeré jejich práce probíhají co nejtišeji, rozhovory téměř v šepotu. Když se proto ozve zaklepání na dveře jeho ložnice, je to něco poměrně neobvyklého. ,,Vstupte." Udělí povolení komukoli, kdo se za nimi může skrývat, ani nezvedne pohled od manžet, které se s jistou neústupností pokouší zapnout. ,,Omlouvám se, pane. Přišla jakási dáma a ptá se po vás, nechala jsem ji čekat v hale." Tohle už si Howardovu pozornost vyslouží, kdyby kvůli ničemu jinému, tak proto, že označení 'jakási dáma' je nadmíru nepřesné, na to že přišlo od jejich nejstarší služebné, která zná všechny jejich obvyklé návštěvníky. ,,Nepředstavila se?" Nespěchá s tím, aby se za neznámou vypravil, místo toho v gestu malého chlapce natáhne ke služce ruce, aby mu s manžetovými knoflíčky pomohla. A ta to udělá jako naprostou samozřejmost. ,,Ne, pane. Byla bych ji hned poslala pryč, ale vypadala velmi odhodlaně. A má s sebou dítě." Při poslední větě věnuje Howard ženě nevěřícný pohled. Bude to někdo jiný. Musí být... Jakmile jsou knoflíky zapnuty, prohrábne si, stále ještě neučesané vlasy. ,,Dobrá Margaret. Postarám se o to, vy se vraťte ke svým povinostem." Daří se mu udržet si neutrální tón,  i když žaludek se mu začíná nepříjemně svírat. ,,Neměla bych ji uvést dál a - " Stará služebná, zjevně vyvedená z míry tím, že chce pán přijmout návštěvu bez řádného ohlášení a ještě ke všemu sám se pokouší něco namítat, je ale přerušena aniž by mohla svou větu dokončit. ,,Řekl jsem, ať se vrátíte ke svým povinnostem." Nemusel zvýšit hlas na to, aby v něm zaznělo podráždění a náznak výhružky. ,,Ano pane." Klika na dveřích tiše cvakne, když stará žena odchází.
Howard ještě chvíli otálí s tím, než z pokoje vyjde i on. Jen napůl upravený, bez vesty i kabátu. Je zkrátka příliš brzy na oficiální návštěvy a ty neohlášené se musí smířit s tím, co dostanou. Přísahám bohu, jestli přišla a přivlekla i Adama... Jeho kroky, trochu moc uspěchané na to aby bylo možné jejich rytmus označit za rázný, se brzy ozvou na schodišti do haly. Už z jeho vrcholu viděl, jen kousek od vstupních dveří, stát ženskou postavu se zrzavým dítětem v náruči. Nejraději by se otočil a odešel. Jenže odcházení od problémů ho dostalo do situace ve které je teď, takže místo toho polkne prvotní rozčilení a sejde schody. Vřelé uvítání se ale nekoná, natolik se v tuhle chvíli přetvařovat nedokáže. ,,Pojď za mnou. Tedy o ničem mluvit nebudeme." Bez pozdravu, bez prostoru pro námitky je drobná žena, vlastně pořád ještě dívka, uchopena jednou rukou kolem pasu a po boku vysokého muže směrována do pracovny. Pokud se tedy nerozhodnu mu nějak vehementně bránit.
Teprve po tom co za nimi zavře dveře elegantně, čistě mužsky zařízené místnosti s vysokou knihovnou, několika obrazy, pracovním stolem pokrytým nejrůznějšími dokumenty a nízkým stolkem s křesly u okna, dovolí aby se mu na tváři projevilo víc emocí. A nejsou zrovna pozitivní. ,,Zbláznila ses?!" Několik kroků po místnosti doprovází jeho slova, i v rozčilení podvědomě tišená. Tohle nikdo, skutečně nikdo z domu slyšet nemusí. ,,Jak tě mohlo napadnout sem přijet? Víš co všechno tím můžeš ohrozit?" Dalších několik kroků, na rusovlásku kterou kdysi znal, snad i považoval za svou se ani nepodívá. Pravdou je, že se odcizili, že už ani neví jaká je, jak ji změnilo mateřství, co je jí blízké a co nemá ráda. Jistě, pořád chce, aby byla v bezpečí. Aby netrpěla nouzí a měla dobrý život... ale spíše díky jejich synovi, než díky tomu, že byl před lety přesvědčen o tom, že ji miluje. ,,Jestli potřebuješ peníze, stačilo poslat dopis. Nebo otce. Ví vůbec, že jsi tady?" Náhlá myšlenka na to, že jeho partner by mohl postrádat dceru, která by se z ničeho nic objevila v Howardově domě... také zrovna nepřekypuje optimistickými vyhlídkami. Na druhou stranu ho konečně přinutí zastavit a podívat se Libby do očí.

Zatímco si prohlížela rodinný portrét ztvárněný na obrovském plátně, zaslechla kroky. Velmi uspěchané. Dech se jí zatajil, když si uvědomila, kdo by to mohl být. Není třeba si nic nalhávat, Howard zaměstnává Libbyinu mysl snad každou minutu každého dne. Ačkoli je na něj většinu času nazlobená, ve slabých chvílích ho postrádá a mučí se myšlenkami na to, co mezi nimi bylo, než mu oznámila, že čeká dítě. Sotva se stačila otočit a nadechnout se k pozdravu, stroze jí oznámil, že se přesunou jinam. S pozdravem ani jinými slovy na uvítanou si hlavu nelámal. Než stačila jakkoli zareagovat, omotal jednu paži kolem jejího útlého pasu a aniž by jí dal prostor k protestu, jemně ji dostrkal až do místnosti, která pravděpodobně sloužila jako pracovna. Tiché klapnutí dveří znělo tak… definitivně. Cítila se, jako v pasti. Teď už nezbývá než čekat na smrt, či kázání. A hle, dočkala se druhé možnosti.
„Opravdu jsi tak zahleděný do sebe, že jsi přesvědčen o svém, řekla bych neexistujícím právu, něco mi vyčítat?“ Procedí skrz zaťaté zoubky a jednou ručkou si prohrábne vlnící se rusé vlasy. Na okamžik pevně zavře svá kukadla, jež barvou připomínají modré nebe za jasného počasí. Je si moc dobře vědoma toho, že musí zachovat klid. To ona musí být tou, která je nad věcí. Ačkoli si mnoho hodin představovala, jak asi bude toto setkání probíhat, realita se zcela liší. Na co, ksakru, myslela? Že je přijme s otevřenou náručí? Položí Adama na zem, neboť, ač je zatím stále v batolecím věku, roste jako z vody a za celou dlouhou cestu se pronesl. Malý chlapec, jemuž je znalost chůze již několik měsíců známá, omotal ručky kolem nohy své maminky. Sic je velmi zvídavý a akční, v úplně novém prostředí je zprvu nesmělý. A i když je rád obdivován v náručí jiných lidí, stále je, koneckonců, mamánek. Střídavě zvedá svůj pohled k mámě a otci.
Nemá ani tucha, jak se jí to podařilo, ale zdvihla koutky svých úst v náznaku úsměvu, ovšem po humoru nikde ani památky. „Řekla bych, že jen zanedbatelný zlomek toho, co… „ Včas se zarazila. Není sporu o tom, že již teď ji považuje za zoufalku, nač ho v takovém přesvědčení ještě utvrzovat přiznáním slabosti. „Já své sliby plním bez ohledu na tvé jednání. Nikomu jsem neřekla, kdo jsem a nemám to v plánu. Ohrožená tudíž může být jen tvá čest v mých očích.“  Mimoděk si skousne rtík. „Teď k tomu, proč jsem přijela. Tohle, pokud ti ještě paměť slouží, je tvůj syn.“ Zdůrazní každé slovo zvlášť a malému chlapci prohrábne vlásky. „A víš, co si zaslouží tvůj syn?“ Položí mu spíše řečnickou otázku, neboť na ni vzápětí odpoví sama, aniž by mu dala prostor ke slovu. „Zájem svého otce. Jak jednoduché. Proto mi, prosím, vysvětli, jak místo sebe můžeš poslat někoho jiného, aby tě nahradil, když už se máš s Adamem setkat? Myslíš si, že ten rozdíl nepozná?“ Pohledem, který k němu směřuje, ho téměř propaluje. „Nestojím o tvé peníze. Nikdy jsem o ně nestála. Je pravda, že mi hodně pomohly naplnit všechny Adamovy potřeby, ale s tím je teď konec. Nějakou dobu zůstanu tady, najdu si práci a splatím ti každou minci do jedné.“ Odvrátí od něj svůj pohled. Zasadil jí pomyslný úder přímo do soláru. Nebylo to kvůli tomu, aby od opasku svých šatů odvázala měšec s penězi, které poslal po vojákovi jménem Asher, ačkoli to právě udělala. Pohled na něj jí způsobuje bolest. Tomuto muži se vydala napospas. Nabídla se mu, celá, a jemu to nebylo dost. Teď si dokonce myslí, že po něm chce jen jeho peníze. Nikdy se necítila tak poníženě, jako právě teď, a už jen z toho důvodu nemohla dovolit, aby to na ní poznal. Nedokázala se pořádně nadechnout a prsty se jí třásly, ovšem krátký boj s úkonem, který sloužil k zastření jejích pocitů, se jí podařilo vyhrát. Přeopatrně se vymanila ze synova sevření, přešla ke stolu, na němž se nacházely různé dokumenty, a peníze na něj položila, než se opět vrátila k Adamovi. Kdyby nebyl přítomen tohoto setkání, nesnažila by se zachovat takový klid a každé slovo by slyšel celý dům, neboť by vycházela hezky od plic, neboť se dostala do ráže. Vztek na ni působí téměř stejně, jako adrenalin. Vyčerpaná nevyčerpaná, hladová nehladová… její pleť je ještě bledší, než je u ní obvyklé a tmavší náznaky stínů pod očima jsou jediným rozdílem od ‚odpočaté Libby‘. „O mého otce si nedělej starosti. Řekla jsem mu, že jdu navštívit otce mého syna. A pokud mu to nedojde, neví, o koho se jedná. Tvé obchody nejsou ohroženy.“ Věnovala mu ujištění, ačkoli by nejraději ovládala umění lhát, jen aby ho viděla rozhozeného. Cokoli by bylo lepší než chlad a stěží potlačovaný vztek zaznívající z jeho hlasu a zračícího se v jeho očích, které se vyhýbají pohledu na ni.

Zaskočila ho svým příchodem a evidentně v překvapeních hodlá pokračovat. Skutečně byla vždycky takhle odhodlaná, nebo si toho jen nikdy nevšiml? Na moment vyvedený z míry tím, že se Libby vzmůže na takový odpor, takový protest... že je tak umanutá a zkrátka neposlouchá. Stala se takovou kvůli, díky němu? Promne si kořen nosu, když musí poslouchat jak příšerným mužem v jejích očích je. Z důvodu, který nedokáže přesně říct, ho to stejnou měrou zraňuje jako uráží. ,,Jednou. Nepřijel jsem jednou." Něco, co by snad mohlo být chabou omluvou, jen kdyby to bylo proneseno s větší pokorou. Místo toho v hlase doutná rozčilení, vzápětí umocněné jejím gestem s měšcem. ,,Takhle to nemůže pokračovat. Řeknu Margaret aby se o," světlé oči, pře časem tak přívětivé ve společnosti rusovlásky i syna, se na chlapečka podívají až příliš tvrdým pohledem, ,,Adama postarala. Dá mu něco k jídlu a zabaví ho, než si my dva skutečně vysvětlíme co se teď bude dít." Nečeká na souhlas, místo toho zvoní na služebnou. I přes veškeré negativní vlastnosti, které by na něm teď mohla Libby vypočítat je mu proti mysli dohadovat se před synem.
,,A co se práce a bydlení týče, můžeš mít obojí zde, když o to budeš stát. Nestojím ale o žádné splácení jakýchkoli dluhů, které si myslíš že ke mě máš." Budiž mu připsáno k dobru, že se snaží uklidnit. Skutečně snaží. Jenže správná chvíle na vysvětlování všech jeho motivů k tomu proč dělá to co dělá už pravděpodobně dávno pominula. Jak by navíc něco takového mohl vysvětlit? 'Víš, jen se snažím udržet svou rodinu nad vodou a proto jsem se spolčil se zloději. A proto chci provdat sestru, aby byla v bezpečí. A proto ty a Adam musíte být co nejdál od Salemu a raději i od Medow, někde kde vás ani mě nikdo nezná.' Sám sobě by připadal jako slaboch, kdyby něco takového řekl, přiznal. To ať ho raději nenávidí a považuje za nedůvěryhodného. Pokud je ale skutečně rozhodnutá ve městě zůstat, je nejednoduší způsob jak ji udržet v bezpečí držet ji blízko domu. A sobě.
Krátké, opatrné zaklepání na dveře ohlásí příchod služebné. ,,Přejete si, pane?" Stejná žena, která otevřela Libby dveře teď stojí na prahu pracovny a směrem k hostům si nedokáže odepřít zvědavý pohled. ,,Vezměte hocha do kuchyně, Margaret, a postarejte se o něj. Také někoho pošlete připravit pokoj pro hosty, madame i se dítětem nějakou dobu zůstanou." Pokud tohle vše Libby umožnila, pokud se nebránila, neztropila scénu, neposlala služebnou pryč - stará žena odejde i s chlapcem, aby udělala co jí bylo řečeno a ti dva jsou skutečně sami, poprvé od... Howard by ani nedokázal říct, jak dlouho tomu tak nebylo a několik vzpomínek, co mimoděk vyplují na povrch mu na okamžik přivanou na tvář úsměv. Dlouho mu ale nevydrží, na to jsou záležitosti kterým čelí moc nepříznivé. Několik chvilek je tiše, snad čeká další vyčinění za to, že si dovolil nechat Adama odvést. Přejde při tom k oknu s výhledem do zahrady, příliš malé na to, aby se mohla nazývat panskou, příliš velké na to, aby k její údržbě nebyl potřeba zahradník. ,,Pokud zůstaneš, můžeš oficiálně vystupovat jako společnice pro mou sestru. Dcera jednoho z mých obchodních partnerů, která ji má poučit o životě. Jsem si jistý, že něco takového zvládneš. A zároveň tak budeme mít dost času na to, abychom zjistili jak se zachovat dál." Je při řeči otočen čelem k onu, mohla by ho bodnout do zad. Metaforicky i doslovně. Brzy se ale otáčí zpět, aby si vyslechl její odpověď, opřený zády vedle okeního rámu. Sám v sobě se snaží pátrat po tom, zda je k Libby skutečně tak chladný, jak dává vědět jeho hlas. Opravdu je na tom tak zle, že k ní už nedokáže najít trochu náklonnosti, nebo to může připsat na svědomí tomuhle nenadálému setkání? Ve výmluvném gestu k ní natáhne ruku. ,,Pojď sem."

Teprve nyní si uvědomila, že na ramenou nese tíhu vaku s oblečením a několika Adamovými hračkami. S radostí ho nechala sklouznout na zem ke zdi vedle dveří, kde nebude nikomu zavazet a není šance zakopnout o něj. Kéž by taková tíha spadla i z jejího srdce. „Dokážeš se mi podívat do očí a s čistým svědomím mi říci, že bys následující měsíc opět neposlal poslíčka?“ Položí mu zcela trefně mířenou otázku, mluvíce o Asherovi jistým způsobem nahodile, neboť se zde nejedná o to, koho by za sebe příště poslal, nýbrž o to, že by se opět nedostavil osobně. Jejímu zraku neunikl tvrdý, odtažitý pohledu věnovaný kloučkovi. Má pocit, že muže, kterého i navzdory všem svým přesvědčením nosí v srdci, již vůbec nepoznává. Ať už se chová jakkoli chladně k ní samotné, jeho malý syn si nic takového nevysloužil. Kdykoli je poctil svou návštěvou, vycházeli spolu naprosto úžasně, což ji vždy obměkčilo a dodalo aspoň špetku mlhavé naděje, což je možná mnohem horší, než ztratit ho jednou provždy a nikdy víc ho nespatřit. Přesto by ale tak radikální řez neunesla, za což se velmi stydí a nenávidí.
Na svoji odpověď se rozhodla vyčkat, dokud se nedostaví a následně neodejde služebná, kterou zavolal, aniž by se vůbec zeptal na její názor, nicméně, na takovou nabídku, ať se zdá jakkoli blahosklonná, nelze odpovědět ihned. Svým jednáním dává jasně na zřetel, že tady je on pánem, což velmi pokouší Libbyinu vzdorovitou část osobnosti. Na druhou stranu, není jí milé dohadovat se před Adamem, a může být vůbec ráda, že je aspoň trochu ochoten vyslechnout ji a pokusit se vyřešit tuhle situace, byť po svém.
Tichem, které chvíli v pracovně panovalo, se roznesl zvuk klepání na dveře, hlásající příchod další osoby, která také následně vejde do místnosti. Napětí je cítit ve vzduchu, dalo by se doslova krájet. Libby pro změnu svůj pronikavý, zkoumavý pohled nyní zaměří na stejnou služebnou, která ji vpustila do sídla. Tvářila se přinejmenším zvědavě, jistě by si přála vědět, kdo je ta mladá žena s dítětem v prostých šatech zač, nicméně po důkladné oční prověrce nenalezla v jejích očích ani postoji žádné náznaky zlých úmyslů. Kdyby se jí na ní nezdála byť pouhá drobnost, nikdy by do jejích rukou svého syna nesvěřila. „Teď na chvíli půjdeš s touto moc hodnou paní, ano? Bude si s tebou hrát, ty můj andílku. Brzy si pro tebe přijdu.“ Promluví k němu něžným, láskyplným hlasem, jako by před malou chvílí nevedla sáhodlouhý monolog plný výčitek a zraněné ješitnosti. Vtiskla mu drobný polibek do vlásků a s těžkým srdcem ho předala čekající Margaret. „Děkuji, že na Adama dohlédnete. Kdyby plakal a nešlo ho utišit, přiveďte mi ho, prosím vás.“ Dívala se za nimi, dokud jí nezmizeli z očí a nervózně se objala pažemi kolem útlých ramenou. Od Adamova narození uplynuly dva roky. Stal se středobodem jejího soukromého vesmíru a chvíle, kdy se ocitl z dosahu jejího pohledu, by se daly spočítat na prstech. Na druhou stranu, je to poprvé za velmi dlouhou dobu, kdy si může dát malou pauzu od neustálé obezřetnosti a potřeby chránit svého chlapečka i před pouhou odřeninou kolene. Zároveň si uvědomila, že je nyní s Howardem sama a relativně v soukromí. Před očima se jí mihly další výjevy z chvil, kdy nic nebylo tak složité a jejich jedinou starostí bývalo udržet jejich poměr i city, které jednoho k druhému vázaly, v tajnosti. Kam jen se vytratily ty bezstarostné chvíle plné radosti, smíchu, vzrušení a téměř dětinského spiklenectví? „Ještě jsem nevyjádřila souhlas s tím, že tady zůstaneme.“ Poznamená podmračeně k příkazu, který udělil Margaret, samozřejmě až poté, co byla z doslechu, neboť by tím shodila autoritu, kterou Howard má. „Nejsem si jistá, zda je to dobrý nápad.“ Odpoví, tentokrát pomalu a s rozmyslem. Jistě, hlavním důvodem je, že pobyt v této zlaté kleci a až příliš velkorysá nabídka práce by jen umocnily dluh, který vůči němu má, ať už si říká, co chce. To jediné, co jí zabránilo ihned odmítnout, bylo tvrzení, že by takovým způsobem mohli zjistit, co bude dál. Zatímco on stál u okna, zády jejím směrem, sklopila svůj pohled do země, snažíce se učinit správné rozhodnutí. Na klidu jí rozhodně nepřidává, že na něm bude záviset její i Adamova budoucnost. „Já… nechápu to.“ Rozčarovaně zavrtí hlavou. „Nejdříve mi naznačuješ, ne zrovna taktně, že naše přítomnost tady může vše zničit a najednou, bez varování, zase chceš, abychom zde zůstali? Vlastně… ani nevím, jestli to vůbec chceš. Nedává to smysl.“ Tiše si povzdechne a opět se ztratí ve vlastních, protichůdných myšlenkách, dokud jí k sobě nepřivolá, dalo-li by se to tak říci.
Nejprve se na jeho nabízenou ruku podívá obezřetně. Od podobných gest, která vždy vyvolala jedinečný úsměv, jenž rozjasnil její tvář jako slunce oblohu, si v posledních letech odvykla. Zadívala se i do jeho očí a stejně jako tehdy, ani teď mu nedokázala odolat. Okusujíce si spodní rtík, ramena vzpřímená, jako by spolkla pravítko, překonala vzdálenost dělící je od sebe. Zastavila se až tehdy, jakmile byla na dosah natažené paže. Celou svou bytostí, každičkou buňkou v těle prahla po teple jeho náruče, která ji kdysi chránila před celým světem a svou majetnickostí dávala najevo, kam patří. Své paže spustila podél těla, avšak držela se, aby se ho nedotkla. Má nad ní stále moc, a pokud by si nedržela odstup, litovala by. To už jednou zažila.

Upřímně jej překvapilo, když se rozmluvila o indiánech. Sám se tohle téma raději rozhodl nekomentovat, ačkoliv by k němu měl co říci. Ne tolik z toho, co sám zažil, neboť sám sebe pomyslně přidružil již k prakticky neexistujícímu kmeni, který žil dnes na zcela jiném území a Silas věděl, že brzy jej nemoc vymýtí i zde, ale spíše z toho všeho, co si o nich pamatoval z života historika, kdy byl zván i na mezinárodní konference, aby o indiánech a obyvatelích Nového světa přednášel ostatními. Tyhle vzpomínky a vědomosti si prakticky vzal za své a začal dle nich žít, ač si smrt indiánských druhů nepamatoval, byla to jedna z možností, ke které se mohl uchýlit, když jej Amy proklela, on se poprvé proměnil, probudil se od krve a s bolehlavem a potřeboval si najít nové, pevné místo. Tehdy se poprvé v jeho hlavě objevily hlasy, které dosud nezmizely, tehdy jej poprvé Duchové nazvali Bratrem Vlkem, tehdy se stal… prakticky někým zcela novým, přičemž tahle nová osobnost, nový člověk se v jeho povaze a myšlení čím dál tím více upevňoval s každým úplňkem a s každou proměnou, s každým člověkem, jehož poslední chvilky si pamatoval víc, než mu bylo milé, a za nějž mu přibyla na paži další vyřezaná značka. A občas i tetování – třebas právě za Amy, aby nezapomněl. To, že se od ní osvobodil, ale za cenu, která byla pochybná. „Heh, věřte mi, že ti na tom maj pramalý zájem…“ zareaguje až na poslední větu ohledně bohů, což může znít trochu podivně, zvláště se zahořklým tónem. Silas se stále vnímal jako jejich služebník, následovník indiánské tradice, který by měl pomstít všechny padlé bratry a sestry, ale poslední dobou se od toho čím dál tím více vzdaloval – asi protože nebyl schopen vzít život jen tak, bez důvodu a navíc bez své vlčí stránky, a též proto, že nemohl ignorovat fakt, že Sarah měla jinou než přijatelnou barvu pleti a přesto byla tím nejlepším, co v životě našel. Jejich dobírání a řeči proti ní jej donutilo je někdy proklínat, jejich pokyny o slabších jej donutilo jimi někdy opovrhovat. Ale stále to byli jeho bohové, kteří k němu promlouvali a kteří jej provádí životem.
Jejímu čepýření se musel spíš pousmát než cokoliv jiného. V jeho době, v době, do které zevně nepatřil, když ho osud a Duchové zaváli sem, by pro ni existovalo jen jedno vyhovující slovo – feministka. Nechá ji tedy doláteřit na celé mužské pokolení, které jí očividně dosud nestálo za to, aby se vdala – nebo snad stálo a ona ovdověla? – než si dovolí odebrat se na dvůr, aby sehnal tolik potřebnou vodu, pokud jí chce opravdu trochu pomoci a nejen se s ní hádat. „Slečně Connorové moje chování nevadí…“ poznamená jen tak mimochodem, protože stejně jak ona, i on všechno slyší – aniž by si uvědomil, že poznámka, co zabrblala, byla spíš jen pro ni samotnou než pro něj. „Ukázala mi pár drobností, ale zrovna s ránami jsem si věděl rady i předtím.“ Nakonec, sám se musel s mnohými potýkat, protože ne vždy se vše hojilo dobře. A to nemluví o tom, že ne vždy se po úplňku probudil zcela v pořádku. Z toho, co si pamatoval – a hlavně z toho, o čem neměl ani tušení – věděl, že jeho vlk je nejen dosti dominantní, ale také rváč, co se rád vrhá po všem, co se hýbe, aniž by ho Silas dokázal kontrolovat. Tušil – a někdy cítil – co měl v sobě za bestii. Toužila po krvi a milovala dlouhý lov, kdy kořist uštvala a vyhecovala strachem předtím, než ji zabila. „Vím, že není…“ odpoví prostě, stále jí ale nechává prostor, aby mu mohla říci, kdyby chtěla. Mezitím si od ní vezme bylinky a dá vařit vodu. Očima přelétne místnost, než pohledem najde hrnky, přičemž jeden zabaví, aby do něj bylinky dal a později je mohl zalít horkou vodou, aby se dobře vylouhovaly. Znova na ni upře pohled, ve tváři neutrální výraz, co mizel málokdy – ač se mu na rtech čím dál tím více objevoval malý úsměv – když poslouchá její slova. „Našla jste ji?“ Byl to takřka zbytečný dotaz, protože nevypadala zrovna šťastně. „Můžu… se po ní podívat. Dnes v noci, pokud se dřív… nevrátí.“ A pokud se vůbec má kdo vrátit, když zmiňovala, že je to nejspíš již dlouho.