Město Salem

Nečekala, že se ozve. Pohotová reakce na tiše zabrblanou poznámku, jež jí měla dopřát jistého zadostiučinění, je věnována tichým tónem, přesto pro její sluch stále dosti hlasitě proneseném, a o to hluboce znepokojivým. Ramena podivně narovnaná, jako by snad spolkla pravítko, tíživý obsah nově nabyté zkušenosti nutí zadržovat dech na rtech i přes pokus polknout, z čehož vyjde hlasitěji než by si přála. "Jak?" V rozpložení plném strachu, tichých obav i nelibých představ, se dokáže vzmoci pouze na to jediné slovo poskládané do otázky, aniž by dávala lovci na výběr z témat. Suché rty navlhčí špičkou jazyka, stále ještě zády otočená k němu, upřeně hledící v rostoucí panice před sebe. "Jak... jste mne slyšel?" Ono zabrblání mělo vyjít jen jako jakési zahuhlání, byla si jistá, že pro uši cizince by tak znělo, ale on? Ne, odpověděl, reagoval a to svíralo Annino srdce slabostí. "Není možné, pane, abyste mou poznámku zaslechl. Dávala jsem si záležet na tónině hlasu. Dávala-..." Strach se umocňuje, zvedá se ve vlnách a zalévá ji od hlavy až k patě. Nešťastné prozření. Jak by se mohla bránit, pokud by byl čaroděj? Nebo něco horšího, jedna z těch příšer z pověstí, z bajek, které si rodiny předávají z generace na generaci s touhou vystrašit své děti, aby neutíkaly z postelí ven do noci. Židle zavrzá, lýtka naráží do ostrého dřeva a ač se pokouší zachovat důstojnost, selhává na plné čáře. Vždyť není víc než slabá žena, jež se čas od času v bolestech mění na sovu. "Co jste zač?" Každý krok ji chránil, každý metr oddělující ji od něj byl propastí, do níž mohla tak lehce spadnout. Hloupá, naivní Anna, koho si to pozvala domů? "Nikomu jsem nic neprovedla! Ta-ta... ta sova už byla mrtvá, já ji nezabila. Nezabila jsem nikoho..." V marné snaze se ospravedlnit začne plácat páté přes deváté, vždyť strach jí svíral hrudník natolik, že dokázala myslet jen na to nejhorší - že si pro ni přišel ďábel za něco, co neučinila. "Ležela tam, celá zakrvácená... Tolik... tolik krve... Tolik strachu... Nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit... Ani jí, už vůbec ne jí..."
Stůl poskytoval dokonalé útočiště, o které se mohla upřít. V jejím případě spíše klesnout na kolena, spánek opřený o hranu, slzy prolévané do odřených dlaních, v nichž štípala jejich slanost. "Nevěděla jsem, co umí. Ani jedna jsme to nevěděly... Ublížila jí. Ublížila mojí Isabelle. Proklela ji, znetvořila... zabila. Nemohla jsem jí opustit. Nemoha jsem jí nechat jít, i když jí to tak bolelo. Její tělo zkroucené v bolestech, zpřelámané kosti... pírka rašící na ramenou... ty oči..." Nic z toho nedává smysl. Ne někomu, kdo není obeznámen s čarodějným prokletím. Zhroucená ve své bolesti, ve vzpomínkách, které prožívá znovu a znovu, držíce v dlani medailonek s ustřiženým pramínkem tmavých kadeří, Isabelliných vlasů. Pro Annu malá připomínka, pro chod světa velký zásah. Mohlo to znít jako by mluvila o svém dítěti, ač kdejaká matka by si automaticky rukou chránila lůno, v němž ho devět měsíců nosila. Ne Anna, která dokáže hledět do prázdna, ztracená ve znovuprožité hrůze. "Byla se mnou po celých těch skoro patnáct let, každý den po mém boku. A teď je pryč... Chtěla jsem ji jenom najít... Říct ji, ať mi odpustí..." A teď? Sotva jí to řekne, neboť věřila, že Silas její život ukončí.

Rozloučení Libby s Adamem se snažil příliš nesledovat. Jistě, měl toho malého caparta rád, mnohem raději než přiznával a mnohem raději, než by se dalo čekat podle toho jak málo ho viděl. Ale takovéhle scény mu nepříjemně připomínaly dobu, kdy byl sám malé dítě a kdy pozornost jeho matky přešla z něj na Jasmine. Muž v jeho věku by měl pravděpodobně dávno takové věci hodit za hlavu, ale Howard to zkrátka ne vždy dokázal. A to od té doby začal projevovat více negativních, rozzlobených a odtažitých emocí, než těch pozitivních. Jistě, cítí je. Ale jen velice těžko je dává najevo okolí. Když pak konečně půvabná rusovláska vyslyší jeho prosbu - no dobrá, prosba to přímo nebyla - a přiblíží se k němu, konečky prstů jí sklouzne od ramene po paži až k drobné, upracované pacce, kterou vezme do ruky. A v ten moment se v něm ozve téměř neodolatelné nutkání říct jí pravdu. Celou pravdu. Chvíle, kdy ho přejde všechna zloba, alespoň pro tenhle jeden okamžik, se projeví i na jeho tváři, napnuté rysy se uvolní a vrásky, kterých má ve svém věku více než by se slušelo, se nezdají tak nápadné.
,,Máš pravdu, zlobil jsem se a zlobím. V sázce je až příliš věcí, nejen majetek a postavení, ale i lidské životy, když dojde na nejhorší. Proto je nebezpečné, že tu jste, nejen pro mne, ale i pro tebe. A i když mi nemusíš věřit, nikdy bych nedovolil aby se tobě nebo Adamovi něco stalo." Není to vyznání lásky, není to prosba o odpuštění ani příslib něčeho nového. Jen pravděpodobně to nejupřímnější, co z něj na téma jeho starostí bude schopná dostat. Teď i kdykoli v budoucnu. Lehce pak, nenásilně, zvedá její packu ve své, aby ji políbil na její hřbet. Má ji rád. Chce ji chránit. Jen si není jistý, jestli to není ten typ lásky, který je mezi dobrými přáteli, místo té kterou by měl cítit k matce svého dítěte. ,,Dovol mi abych se postaral o to, že budete v Salemu v bezpečí." Krátký, přímý pohled do očí. Takový ten, který mu zajistí slevu v hostinci nebo přiměje mladou trhovkyni se červenat. Pak už její ručku propouští. Nehledě na komfort, který jí nabízí je v celé věci i jistá výhoda pro něj. Jistě, bude muset vysvětlovat rodičům a sestře kdo je ta žena a proč je u nich i s dítětem. Na druhou stranu ale bude mít větší přehled o tom co Libby provádí a jestli si skutečně dává takový pozor na to co říká jak tvrdí, nebo ne.
Krátké odkašlání a prohrábnutí vlasů přeruší pomalu se stupňující, téměř intimní atmosféru. ,,Měli byste si dnes odpočinout, oba. Nejdříve se nasnídat, pak vykoupat a převléknout. Ve správný čas tě pak se všemi seznámím a domluvíme se, co jim budeš říkat. To zná jako férová nabídka, nemyslíš?" A zde se vrací na chvíli ztracený obchodník, podvodník a lhář. Jen aby se na nic nepřišlo, jen aby se nic nezdálo podezřelé. jakmile, tedy pokud mu Libby nakonec jeho nabídku odkýve, rozhodne se přejít k věci. Nejdříve jí ale nabídne jedno z křesel. Ne těch naproti psacímu stolu, to by sice mohl být zábavný pohled, ale tak nějak tuší, že ona by neocenila kdyby před ní seděl jako před nějakým kupcem z města. Místo toho poukáže na jedno z malých křesílek u stolku pod okny. Jakmile přijme nabízené místo, posadí se Howard naproti ní. ,,Musíme ale mluvit ještě o jedné věci, pokud zůstaneš. Obávám se, že pro tebe nebude příjemná, je ale nutné ji vyřešit a čím dříve, tím lépe." Krátká odmlka napovídá tomu, že světlovlasý muž se snaží najít slova a poskládat je tak, aby co nejjemněji vyjádřil co chce říct. ,,Myslím si, že minimálně pro nejbližší dobu bude zcela podstatné, abys pro všechny ve městě vystupovala jako mladá vdova."

„Hm?“ Neuvědomil si to, opravdu ne. Hlavně protože se na většinu tichých poznámek naučil nereagovat, nehledě na to, že mu za to povětšinou nestály, když se obvykle jednalo o hanlivé oslovení, při kterých Silas už nemusel ani polykat hrdost. Dřív by ho vytáčely, věřil, že je dost dobrý na to, aby zasloužil nějakou úctu, ale časy se mění a lidé s nimi. Nyní mu bylo jedno. Jindy si to jednoduše neuvědomil – že má lepší sluch, čich i zrak, než je běžné. Se Sarah se nemusel hlídat, té už řekl, co je – a ona jej překvapivě neodmítla, naopak ho pozvala dál a nechala jej, ať si hraje s její dcerou jen na základě slibu, že by jim nikdy neublížil. Hodlal ho dodržet, dával si pozor a raději zmizel i den dva před úplňkem, aby se zašil dostatečně daleko a nehrozilo, že se jakýmkoliv způsobem dostane k tomu malému domku, který obývaly jeho poklady. Nyní se jednoduše zapomněl – protože s ní snad poprvé mluvil normálně a trochu konstruktivně i o něčem jiném než obchodu a navíc protože sám chtěl. Když však svou otázku rozvede, až tehdy si to uvědomí a zarazí se, na moment viditelně překvapený, protože se nad tímhle jednoduše nezamyslel a udělal přešlap. A co hůř, někdy až na škodu bystrá a pohotová mysl ihned rozvede úvahu o tom, k čemu by to mohlo vést. Byl tohle jejich osud? Udá ho Annabelle na základě jednoho hloupého přešlapu, kdy se nehlídal a nezachoval se jako člověk? Přešlápne, podrbe se na zátylku a uhne očima, aby se vyhnul jejímu pohledu. „Lovec…“ odpoví prostě na její otázku i s notnou dávkou pravdy v jeho slovech. Lovec byl, bezesporu, v doslovném i přeneseném významu – protože i vlk byl především šelma a lovec, nemusel jej tedy nazývat těmi pravými jmény.
Znova jej však vykolejí dalšími slovy, když se začne ospravedlňovat. Hlavně protože její slova nedávají smysl a očividně jsou zcela vytrženy z kontextu, který byl Silasovi znám. Znova na ni pohlédne, na její strach, kdy před ním ustupovala a nakonec se zhroutila u stolu, ač Silas neudělal ani jeden krok směrem k ní. A i kdyby, nebylo by to za účelem jí ublížit. Silas nikdy nebyl zrovna dobrý v uklidňování lidí, ani v původním století, ani v tomhle novém, kdy se jeho celková neempatičnost tak akorát prohloubila. Zvlášť, co se týkalo uplakaných a zoufalých žen, ač se třebas mohl snažit. Nakonec se však rozhoupe a přejde ke stolu – zatím na druhou stranu, než je ona – aby vzal jeden z kapesníků. Teprve tehdy stůl pomalými kroky obejde, než si dřepne, zachovávaje mezi nimi ale odstup, aby se necítila toliko ohrožená. Ačkoliv kdyby chtěl? I takhle by jí dokázal hravě ublížit, rychlý byl dost a silný zrovna tak stejně jako ona křehká a drobná. Jenže nechce – místo toho k ní raději natáhne ruku s kapesníkem, aby si mohla utřít uslzené oči a aby hlavně on získal nějakou rozumnou záminku podívat se jí do tváře, přijít k ní a tím mohl říci, že nestál v místnosti jako tvrdé Y bez jediného nápadu, co dělat. „Pořád jí to říct můžete… Až se vrátí… Tihle se většinou vracej, i když jim to chvíli trvá…“ Netušil, o kom mluví. Kdo je Isabella. Čím si byl ale docela jistej bylo to, že když tu byl naposled, nebyl zde nikdy jiný než její služebná a ona. Tedy, nikdo jiný, koho viděl. Ty náznaky? Ty vnímal i tehdy.

"Lovec..." Jaká nedůvěra se v tom obyčejném slovíčku skrývala? Kolik strachu ze zjištění, že za onou oponou se odehrává jiné představení než které bylo referováno divákům, trpělivě vyčkávajícím v hledišti? Cítila se ošizená, podvedená. Stejně tak dobře vystrašená v obavě, jaká hrůza se může skrývat za obyčejným označením pro někoho, kdo je vám ochoten dotáhnout maso z lesa domů. Co jí zbývá? Přijmout tuhle báchorku a naivně se na ni upnout ve víře, že oklamat své smysly je lehčí než se zdá? Hloupost, hloupá to nerozvážnost, která by se jí nepodobala. Tvrdohlavá Anna by si přece nenechala nalhat další polopravdu, ať už vyřčenou s nebezpečně chladným klidem. "To není celé, že ne? Nejste jen lovec. Skrývá se za tím něco víc. Nelžete mi, prosím. Ať už je to cokoliv... lhaní nenávidím." Každá lež nesla v sobě dávku intrik, podrazů, zrady a též bolesti, kterou trpěli lidé v okolí. Vyrostla v paláci a lidskou povahu v tomto poznala tím nejhorším možným způsobem. "Vždy jste dbal na svou čest. Tak ji nezahazujte a povězte mi, o co se jedná. Nebo budu křičet." Prolité slzavé údolí sice naznačovalo, že na podobný úkon se zdá slabá, ale ta bojovnost v pohledu? Ta vznešená hrdost dávných předků, ač nepokrevních? Ta odhodlanost, s níž zlehka pozvedla bradičku, ochotna se nevzdat, nenechat se zastrašit a srazit do kouta? To ta jí držela nad vodou a nechávala proplout životem, ač s bolestí v srdci. "A já umím křičet, pane Ecclestone. Hlasitěji než si dovedete představit." S polknutím čelí mužově pohledu, stále dosti vystrašená, což by každý lovec vycítil, včetně toho lidského. "Jste jako já... proklínající nebo prokletý?" Přes tuto skutečnost se nikdy nepřenesla a chladný medailonek spočívající na prsou připomínal svou těžkostí, že nebyla jediná, kdo kletbu nedokázal skousnout. Isabella za ni zaplatila životem.
Rozechvělá přijme do kapesník, ač se jí ruka třese, jako by snad trpěla zimnicí. Rychle ji stáhne k sobě do bezpečí, látka nasátá slanými slzami s příchutí hořkosti se zdá tak těžká a nepříjemná, lepkavá na dotek. "Ona se nevrátí... Alespoň ne tak, jak se člověk vrátit může." Poprvé po dlouhé době se někomu otevřela, někomu jinému než Isabelle a v jednom drobném případě i Sáry. "Vždyť je i na vás vidět, že dnes netíhnete paranoidní představou, že za vámi snad někdo stojí. Takové pocity jste měl snad pokaždé, když jste překročil práh mého domu, nemýlím-li se?" Modrošedé oči se konečně odhodlají přestat studovat podlahu kuchyně a pohlédnout směrem k muži, co jí děsil a zároveň u něj hledala oporu. Cožpak šlo zapomenout na jeho napnutá ramena a několikero škubnutí při silnějším závanu, jak se Isabelle kolem prohnala v podobě větrné smršti? Jak se smála, točila se a přitom si dobírala svou přítelkyni s poznámkami o Silasovi a jeho pohledném zevnějšku, ač značně zanedbaném? "To byla Isabelle. Ona... Není jako my dva. Není vlastně jako nikdo, koho znám. Koho... jsem znala." Špatná volba slov, jež je následně přetlumočena. Vždyť byla mrtvá už nějakou dobu a ač tělo s velkou pravděpodobností práchnivělo, dost možná leželo ladem prolezlé červy, pořád se jednalo o Anninu přítelkyni. Stříbrný medajlonek je stisknut v dlani, plavé vlasy na okamžik zakryjí bledou tvář mladé guvernantky. "Je to duch. Ach ano, vím, jak bláznivě to zní... Ale my jsme přeci sami o sobě blázni, nebo ne? Vymykáme se liniím běžného života. Spoutaní něčím, před čím bychom tak rádi unikli."

Zatne čelist, když se pozastaví nad označením, kterým sám sebe častoval. Ne ze vzteku, spíše z neochoty rozvádět to, čím je a koho z něj udělala jeho vlastní hloupost. Protože kdyby tehdy nebyl zaslepený, kdyby tehdy nebyl schopný pro Amy přejít celý svět a udělat pro ni první poslední, nikdy by jeho odchod nebyl takový – a ona by jej nikdy neproklela. Nehledě na to jeho ignoratnství vůči temné moci, co z ní přímo sálala a Silas do teď nechápal, jak je možné, že to nepoznal již dříve. Na druhou stranu už neřešil, že snad ani nemohl – jeho život byl do té doby založen na chladném racionálním rozumu a o existenci čarodějek a čarodějnic ani neuvažoval, stejně jako všichni bral existenci salemských temných sil za výmysl několika holek, které se zvrhly v masakry. Mlčí, hledí jí do očí, snad v tiché výzvě i prosbě, aby se jej dál neptala a přešla jeho osobu se zdvořilým mlčením, maximálně vyčiněním, že lhát se vskutku nemá, a nadále se o jeho osobu nezajímat. Jenže ne dnes – ne když je vyděšená a nejspíš si uvědomuje, že kdyby chtěl, snadno by její život ukončil teď a tady, kdyby jej jen trochu hnaly kupředu temné síly. Už ne. Ne nyní. Jednou za měsíc – ne vícekrát. „Prokletej…“ odpoví nakonec prostě. „Už dlouho…“ A ještě déle bude jeho kletba trvat – vlčí i ta, co se točila kolem Sarah a jeho vlastního osudu. I to bylo možno brát jako jistou část kletby. Vždyť kdo znal svou budoucnost ze slov na papíře a musel počítat s tím, že pokud nezmění to, o čem ani netuší, jak se seběhlo, skončí v chladné cele u výslechu inkvizitorů, zatímco se bude marně snažit chránit to, co mu bylo v životě vůbec nejcennější?
Anna přijme kapesník a Silas se posadí naproti ní stále ve stejné vzdálenosti do tureckého sedu. „Vím…“ Došlo mu to, snad jen čekal, až se mu jeho slova potvrdí. Věděl, jak působí a jak se chová člověk, který má za zády neustále stín. V další chvíli se však znova zarazí, oplatí jí pohled ve snaze vyčíst, co přesně tím myslela. Protože styl, jakým to ona řekla? Pochopil, že tuší, že do jejího domu nikdy nepřicházel sám a že měl po boku vždy svou drahou Amy, která mu dala pokoj sotva před nedávnem a naopak ho na každou návštěvu k ní velice ráda doprovázela. Pokaždé si blonďatou majitelku panství dobírala a neustále podotýkala, že musí být podobně upjatá v kompletně všem. Včetně sexu. Pochopil to tak, že mluví o tom, co sám dobře zná a tak tedy snadno rozezná změnu v jejím chování. „Ano…“ přizná nakonec neochotně. Jinak působil vcelku vyrovnaně, klidně, trochu jako socha bez nutnosti uvolňovat napětí z této nezvyklé situace – protože Silas rozhodně nebyl zvyklý se někomu svěřovat a Anna působila dost podobně – do různých gest včetně ničení podlahy uštipováním třísek. Když se Anna pustí do vysvětlování, povytáhne obočí, aby ji pobídl a aby hovořila dále, pokud sama bude chtít. Až nyní však pochopí, že v případě jeho paranoidních pohledů a touze občas promluvit do prázdna hovořila i svých démonech, nikoliv jeho. O svém prokletí, nikoliv jeho. Chtě nechtě se musí uchechtnout, když zmíní, že jsou blázni. „A kdo v tomhle městě není, slečno? Se všemi těmi podivnostmi, prokletími, čarodějnicemi… Si občas říkám, že já jsem jeden z mála normálních.“ Což byla blbost. Neříkal vzhledem k tomu, že ještě před půlrokem byl na hranici všemožných hloupostí jen aby si dokázal, že svět kolem něj je normální, nebo sotva před měsícem jej bolívala hlava ze všech hádek, co vedl sám se sebou ve své hlavě. „Duchové… jen tak snadno nemizí. Zvlášť, když je k vám připoutaná. Vrátí se...“ Na moment se odmlčí. Kdyby mu tohle někdo řekl o Amy, asi se pěkně vztekne, protože pokud někoho nechtěl ve své hlavě, pak to byla ta démonicky krásná mrcha, co nad ním - aniž by si to chtěl přiznat - měla stále moc. "Chcete, aby se vrátila?"

"Prokletý..." Zděšená vydechuje přebytečný vzduch nahromaděný v plicích, o němž si nebyla vědoma, že ho zatajuje. Kdy se tak stalo? Čekala na odpověď a přitom se jí bála, zhrozená nedokázala nic než čekat na konečný verdikt a mučit se představou, na které straně se ocitnou. Pokaždé se bude jednat o nevyváženou lávku, proklínající má nad prokletým moc a dva trpící neštěstím konec převrátí k zemi. "Jste první, s nímž jsem se za celý svůj život setkala... Alespoň první, o kom to vím." Ubezpečovalo podobné vyjádření rychle bušící srdce? Nikoliv. Dál tlouklo na poplach, z části zděšením, z části úlevou, ale narůstající pocit zvěře zahnané do kouta přetrvával a neopouštěl tu plachou ženu s pohledem zraněné laně. "Je mi jasné, že o takovýchto záležitostech při běžné konverzaci nepadne ani slovo. Kdo by se něčím podobným toužil chlubit." Nevěděla ani zbla o druhu prokletí, které Silase postihlo, smýšlela, že je na tom stejně. Stejně jako ona samotná, ač její znalosti magie byly prakticky ohraničené jen na to, co znala díky sobě. Znalosti schopné zaplnit pár řádků, nic víc. "To je mi líto." Co na to říct? Politovala ho. Zasloužil si znát pravdu - každý prokletý trpí ať už za své či cizí hříchy, ale žádná kletba není procházkou růžovým sadem. A čím déle se k ní její tělo vázalo, tím to bylo... stále stejné. Ne slabší, nezvykla si. Jednoduše stále stejné. Pokaždé se bála té bolesti, hlava třeštila jak střep při každém sebehlasitějším zvuku, za což nesnášela zdejší kostel. "Vždy jsem z vás cítila cosi... divokého snad? Dominantního. To ty vaše pohyby, způsob, jakým hledíte a hodnotíte ostatní, ač si to nikdo z okolních nepřipouští. Jsou příliš zaslepeni vaším vzhledem a počítají, že si neznáte ani to nejzákladnější. Mýlí se, že? Vidám to ve vašich očích. Ne, že bych do nich hleděla nějak často." Musela uhnout pohledem. Musela, aby se nečervenala o to víc, zaražená ze způsobů, které jí nebyly tolik blízké. Nikdy si takto nepustila pusu na špacír, tak proč to s ním bylo tak přirozené? Proč se s ním dokázala uvolnit, i když se stále cítila ohrožená divokostí skrytou pod lidskou schránkou. "Smím vědět... Jaké prokletí si nesete, pane Ecclestone? Omlouvám se za svou zvědavost, nejspíše vám to není příjemné... Chápu to. Jen... Ten pocit z vás mne znepokojuje." Zahnaná v koutě, vyplašená kdo ví z čeho? To není nikomu blízké.
"Vám přijde normální hovořit do prázdna, kde není nic než vzduch, zatímco vy tam zříte své milované, prakticky v hmotné podobě? Proměňování se... Bolesti hlavy z každého výraznějšího, hlasitějšího zvuku? Bolesti, lámání kostí, pocit bezbrannosti?" Jak hořce její slova zní, pachuť se prolévá na jazyku a Anna raději polkne, aby neutrousila nepříliš milou poznámku na Silasův účet. "Pane Ecclestone, jsem prokletá prakticky patnáct let a nikdy jsem si nepřišla méně normální než právě teď. Kdy se musím skrývat a předstírat něco, co nejsem. Snažit se potlačit existenci Isabelle, ačkoliv mi sedávala po boku, štěbetala... Dokonce i když jste zde byl vy. Ty její poznámky o vás, vašem pohledném vzhledu a-... To jste neměl slyšet. Prosím, tvařte se, že jsem nic neřekla." Uzarděné tváře prozrazují, jak silně rozpačitá se právě cítí, i uši jí hoří pod záplavou plavých vln rozpuštěných kolem tváře, ač stále půvabně splývajících přes jedno rameno. S pohledem sklopeným raději studuje zem pod sebou, každou dřevěnou plochu, každou třísku viditelnou oku. "Chci. Bez ní jsem ztracená... Sama."

„Moc lidí se tím zrovna nechlubí…“ ušklíbne se. „Ale zrovna tady máte na pár takových možnost narazit docela slušnou…“ Silas tušil, že zdaleka není jediným vlkem, ač si nepamatoval, že by se někdy pustil do křížku s vlkodlakem. Všichni jeho rivalové páchli stejně a Bratr Vlk sotva rozlišoval, jestli se za zvířecíma očima skrývá člověk či opravdu jen zvíře. Přesto věděl, že není jediný, kdo je stižený podobnou kletbou stejně jako to, že není jediný, kdo je stižený kletbou obecně – na to si až příliš dobře začal později uvědomovat, co Amy celé ty roky dělala přímo pod jeho nosem. A pokud ona byla čarodějka užívající temné síly, která se nezdráhala někoho prolít? Pak nepochyboval o tom, že jsou i další takové a že tohle město je semeniště pro všechno nepřirozené a zvrácené, přičemž každý dobrý člověk musel pykat za své čisté srdce právě kletbou, pokud se jí nedokázal sám zbavit či se před ní ochránit. Pokrčí rameny, když praví, že je jí to líto. „Přivolal jsem si to na sebe…“ Když tak nad tím přemýšlel, jejich vztah s Amy jinak skončit nemohl. Byla žárlivá, pomstychtivá, krutá a hlavně – ne žena pro něj, jakmile tohle zjistil, protože tehdy v něm bylo ještě dosti civilizovanosti, aby mu vše, co dělala, přišlo odporné a zavrženíhodné. Kdyby ji za ta léta lépe poznal, kdyby si lépe všímal… Nejspíš byl ale jednoduše příliš zaujatý novým světem, kterému se pokoušel přijít na kloub, aniž by hledal chyby ve svém perfektním domově a útočišti. Anna se ho alespoň přestávala bát – stále na něj upírala uplakané modré oči, ale hrůza z jeho osoby se viditelně vytrácela, když jí dal nový podmět na přemýšlení. Mírně nakloní hlavu, když promluví, na moment se odmlčí, když mu sdělí, co o něm všechno vypozorovala. Nikdy spolu takhle nehovořili a on si upřímně myslel, že si ho ani nikdy příliš nevšímala – protože byla jednoduše moc dobrá na to, aby s ním ztrácela čas. Očividně se pletl. „Možná… Zdání snadno klame. U vás jsem se ještě nerozhod, jak to bude, na druhou stranu jste do teď vyšinutě nepůsobila…“ Pousměje se. Tohle bylo už vyloženě poškádlení, kterým se pokusil odlehčit atmosféru, která však znova zhoustne, když mu položí otázku. Ošije se. Nera mluvil o tom, co byl, jako by to totiž v tu chvíli ožilo a stalo se reálným. Na dlouhou chvíli nastane odmlka, přemýšleje, jestli jí to říci nebo ne. Věděla o tom jen Amy a Sarah, nikdo další. Nenacházel jediný dobrý důvod, proč by to měla vědět i tahle žena – na druhou stranu nenacházel ani žádný špatný a v tuhle chvíli si už asi Anna bude lámat hlavu nad tím, čím doopravdy je. „Vy se měníte na sovu, že jo? Já na vlka… Každej úplněk, musím, ta kletba si to vynucuje. A v tu dobu se úplně… eh… spíš vůbec neovládám.“
Znova se na moment odmlčí. „Přijde mi to normálnější než některý jiný věci, co jsem viděl…“ Třebas Amy praktikující černou magii. To byl dost zajímavý a pochybný zážitek. O duších se ani zmiňovat nebude. „Silas… Je to Silas…“ opraví ji ohledně drobnosti, kterou dosud přecházel, ale vzhledem k tomu, že se jejich konverzaci objevovala docela často, začala ho trochu iritovat. Pan Ecclestone byl dávno. Nyní? Jen Silas. Stačilo to. Zatváří se tázavě, když se zmíní, o čem všem Isabelle mluvila. „Jo, něco mi tu nikdy nesedělo. Cítil jsem ji…“ A krom toho, Isabelle se nesnažila zrovna skrývat. „No… aspoň víte, že nebyla jen ve vaší hlavě… Takže z vás blázna nedělá…“ To bral jako docela pozitivum. „Můžu se zeptat Sarah. Jak ji přivábit zpět, pokud se nevrátí… Nebo se jí můžete zeptat sama. Nebo nikoho jinýho, hádám, že krom Sarah… se tu ještě někdo najde.“ Má co dělat, aby přemohl další ušklíbnutí, co se mu dere na rty. Pořád čarodějky ani čarodějnice rád neměl – pouze Sarah.

"Nikdy jsem nikoho nepotkala." V tichosti kuchyně zopakuje svá slova, obhajujíc... koho vlastně? Sebe? Ostatní? Záleželo snad na tom? Myslela si... Ne, chyba - věřila tomu, že takovéto prokletí si zasluhují bídáci, darmošlapové, zločinci. Sama však zůstala příkladnou výjimkou. Vzdělaná dáma, do níž by nikdo neřekl, že bude trpět něčím tak nečistým jako bylo prokletí. S hlavou zapřenou o nohu stolu spíš připomíná trosku než ženu, která rozdává vzdělání mladým dívkám, jež touží vychovat v dámy hodné respektu. "Přivolal? A není to spíše chyba oné čarodějky? Nic jsme nespáchali. Jen jsme se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Musí to tak být." Sama si nikdy neuvědomovala, čím se mohla v očích milenky krále provinit, snad kromě své existenci, jíž neovlivnila. "Tedy... věřím v to. Alespoň u sebe. Vy... možná nemáte vychování gentlemana, ale v jádru jste zatím prokázal alespoň jisté mravy hodné lidského chování. Ačkoliv bych se nedivila, kdyby právě vaše chování a mravy byly příčinou vašeho prokletí." Nechávala se unést, zase. S tou patřičnou hrdostí na své vzdělání, na poskytnutou výchovu, neohlížejíce se nalevo či napravo, jako by jiný svět v její blízkosti neexistoval. Tvrdohlavá, odhodlaná tvrdit, že má pravdu, ačkoliv ji nemá. I proto trvá notnou dobu než si uvědomí tíživost ticha vznášejícího se mezi nimi a ve vší nejistotě, kterou je schopna z emocionálního hlediska vytáhnout na světlo, plaše pohlédnout Silasovým směrem. "J-já... tak jsem... V tomto tématu se necítím jistá a uznávám, že soudím předčasně. Ale když vy se vážně chováte jako barbar." Sotva slyšitelně ucedí poslední poznámku skrze zuby, značně ztišenou, jako by je snad mohl někdo poslouchat. Jistě, každý přeci stál o vyslechnutí si konverzace za zdmi domu zdejší honosné vychovatelky pro bohaté dívky z dobrých rodin. Ramena poklesnou s výdechem, v pohledných rysech tváře pobíhá nervozita spojená s nejistotou, nad níž pouze potřese hlavou, tiše, skoro až netrpělivě. "Nezabilo by vás, kdybyste se naučil dámu slušně oslovovat tak, aby vám to nebyla nucena neustále připomínat." Snadno se jí poukazuje na chyby ostatních, ale hledět na ty své? Uznat, že to není ona, kdo má vždy pravdu? To už se zdálo těžší, mnohem těžší, než si byla Anna ochotna připustit. "A je to Annabelle... Totiž... Anna. Jmenuji se Anna." Zbytek jména jako by se zázrakem vytratil, nebyl důležitý. "Ačkoliv pokud spolu budeme hovořit na profesionální úrovni, ocenila bych, kdybyste mne nadále oslovoval slečno Delaney. Nebo alespoň slečno. A nejsem vyšinutá, pane Ecclestone. Taková slova si, laskavě, odpusťte." Podrážděné syknutí se nese s nádechem načepýřené sovy, na což poukáže krátce poté, že se Anna není schopna v prvním momentu ani urazit, jen šokovaně hledět do tváře člověku, který ji tak snadno přečetl. "Pfuit." Brouknutí je to jediné, čeho se Silasovi dostane, minimálně v první chvíli ano. "Ano. Jsem zakleta do podoby sovy." Nikdy netušila proč zrovna tohle zvíře. Proč sova?
"Dobrá, pane Eccle-... pane Silasi. Zřejmě máme rozdílný pohled na to, co se nám zdá normální." Pro ni sice Isabelle byla součástí domácnosti a bez její přítomnosti si prakticky nedokázala připravit ani šálek horkého čaje, na druhou stranu mluvení do vzduchu nikdy nebylo něčím, čím by se ráda chlubila ve společnosti. Nehledě na to, jak podivně musela celá situace působit v očích ostatních. V další chvíli? Prsknutí, hlasité a typicky aristokratické, jak se mladá žena ofrňuje nad způsobem přitáhnutí Isabelliny pozornosti k domovu. "Není to kočka nebo zatoulanej pes, pane Silasi. Je to mladá dáma-... Tedy... byla... je... Já vlastně ani nevím, ale rozhodně ji nehodlám přivábit jako nějaký zatoulané zvíře. Patří sem, vždy sem patřila. Je součástí této domácnosti. Je mou nejlepší přítelkyní a vy-... Vy byste se k ní měl chovat s respektem. To, že nepřežila svou přeměnu neznamená, že není stejná jako vy nebo já. Také byla člověkem a možná je jím více než my dva dohromady." Uražená se rychle staví na nohy, ač se jí to podaří až na druhý pokus, jak si poprvé přišlápne župan.

Dech se jí zadrhl v hrdle, když si konečky prstů vybudoval cestičku od jejího ramene, přes paži, načež schoval její chladnou ručku v hřejivé dlani. Bylo to tak příjemné a především tak známé gesto, že ji ani nenapadlo ucuknout, ba naopak, ještě se k němu o dva drobné krůčky přiblížila. Byla svědkem toho, jak se jeho tvář, hrající ne zrovna přívětivými emocemi, změnila na klidnou. Naslouchá jeho slovům, která znějí tentokrát starostlivě, nikoli chladně a odtažitě. Odcizili se, to nelze popřít, avšak dovolila by si tvrdit, že ho zná, více, než mnoho jiných lidí a zároveň pro ni představuje lákavé tajemno. Proto si je jistá, že aspoň v tuhle chvíli je k ní zcela upřímný. O to více ji jeho vyznání znejistilo. Jak by mohly být v sázce lidské životy? Církev nad ní nemá žádnou moc, neboť je ateistkou a to jediné, čeho by se mohla obávat je, že ji lidé zavrhnou. Dokonce by ani Howard neměl míti důvod k obavám, neboť se mužům takové prohřešky odpouštějí. Ostatně, vždy veškerá vina padá na ženská bedra. Co jiného by mu mohlo přivodit tak paranoidní myšlenky? „Proč bychom měli být v nebezpečí? Děje se něco, o čem bych snad měla vědět?“ Zeptá se opatrně. Na chvíli k ní hovořil otevřeně a bez zábran, proto se obává toho, že kdyby jen užila špatný tón, tato vrtkavá chvíle skončí stejně rychle, jako nastala. Ihned po její otázce, ať už to byl úmysl či nikoli, se jeho rty střetly s hřbetem její drobné ručky, na níž ji políbil. Neubránila se mírnému zachvění a bledá líčka jí zrůžověla pod náporem ruměnce. V kombinaci s jeho upřeným osobitým pohledem, se cítila jako lapená v pasti. Jeho oči ji uhranuly a ona... oněměla.
Stojí na nebezpečně vratkém útesu. Stačí jedno špatné rozhodnutí a zřítí se do rozbouřeného moře, odkud není návratu. Copak si tohle vždy nepřála? Být po Howardově boku, ať už to bude kdekoli? Bojuje s nutkáním jednoduše vyhrknout jednu odpověď, aniž by musela vést podobné úvahy a činit další těžká rozhodnutí, ale to je luxus, který si nemůže dovolit. Přijetím Howardovy nabídky by sice mnohé získala: bezpečí, pohodlné živobytí, možnost mít na blízku Adama dvacet čtyři hodin denně, který by byl zároveň i v přítomnosti svého, což je hlavním účelem její výpravy do Salemu; ale kým by se stala? Poslušnou ženou, jejíž první položkou na seznamu povolených věcí bude lhaní, které se jí tolik příčí. Stala by se přesně tím, čím odjakživa opovrhuje. Pokrytcem. Ztratila by sebe samu a jen tak by zahodila hodnoty, na nichž si zakládá. Už jen z toho důvodu se nehodí na takové místo, plné vybrané společnosti, mezi kterou by sotva zapadla, nemluvě o tom, že by se Howard k Adamovi nemohl chovat jako otec, což by bylo pro chlapce jen matoucí, neboť ho otcem nazývá. A kdyby to udělal i na veřejnosti? Musela by svého syna omlouvat, že dítě, které vyrůstá pouze s matkou, vidí otce v každém muži a odvést pozornost jinam, tudíž by to nezůstalo u původní, rádoby nevinné lži a celá tahle absurdní situace by zasela semínko pochybností do každého, kdy by se o tomto faux pas doslechl. Svou hrdost by byla ochotna dobrovolně spolknout, jen kdyby jí mohl nabídnout to, na co není – a možná i nikdy nebude – připraven. Něco, co si nemůže vynutit, ač kdysi mívala pocit, že se jí toho dostávalo.
Přešla s ním k již na pohled pohodlnému posezení a s vděčným náznakem úsměvu klesne do jednoho z křesílek. Akutní nedostatek spánku si na ní začíná vybírat svou daň. Je jen otázkou času, než by ji zradily vlastní nožky. Avšak ani v sedě se nesnaží pohodlně uvelebit, z obav, že by se jí začaly klížit oči, na což ještě není vhodná chvíle. Mají toho ještě spoustu co probrat, což značí i soustředěný, snad až opatrný výraz jejího společníka, který se usadil do křesílka naproti ní.  Nakloní hlavičku mírně na stranu a zkrabatí čelo, naslouchajíce jeho slovům. Mladá vdova… jistě, něco podobného mohla očekávat. Semkne rtíky k sobě, aby si zabránila vyřknout nějakou ošklivost, která by ho zranila stejně jako ji tahle slova a které by následně litovala.
Pouze Howardova snaha o co nejjemnější přístup, které si všimla, jí zabránila rozohnit se a pokračovat ve zdánlivě klidném duchu, ačkoli ji nutkání nechat vyplynout na povrch všechny své protichůdné emoce dříve, než ji pohltí, sžírá jako kyselina. Nepochybuje o tom, že to s nimi myslí dobře a možná je to ten jediný způsob, který zná, jímž dává najevo, že mu, minimálně na Adamovi, záleží. „Raději budu i pro zdejší obyvatele bezbožná žena, která ulehla s mužem jim neznámým i přesto, že s ním nebyla ve svazku manželském, než denně vystavovat uši lidí prachobyčejným lžím.“ Odpověděla s odhodláním. „Velmi si vážím toho, co mi nabízíš, ale mám pocit, že to nemohu přijmout, aniž bych se… zaprodala.“ Opravdu nemůže? I přes odhodlání, které se snaží dávat najevo, se v ní perou dva protichůdné póly: racionálně uvažující část mozku a ta, v níž jsou uschovány přebytky jejího snílkovství. Bylo by špatné zařídit se jednou podle toho, jak by si přála ona, aniž by myslela, jakým způsobem to ovlivní ostatní? Bylo by příliš sobecké jednou jedinkrát se vzepřít svým zásadám, jen aby mohla být na blízku muži, přes něhož se nedokáže přenést? Byla by to zbytečná ztráta času, který by jí uštědřila rány, nebo mají nějakou, byť pramalou šanci? Tolik otázek a nedostalo se jí žádné odpovědi, ani znamení, jak postupovat dál.

,,Jsou věci, které je lepší nevědět." Stručná, snad i trochu strohá odpověď na Libbinu otázku předchází jejich usazení. Není to nepříjemné odseknutí, spíš konstatování s nepatrnou známkou únavy v hlase, další ze znepokojivých náznaků, že skutečný život tohohle muže nebude mít tak čistý štít jako dům ve kterém žije. Indicie tak snadno přehlédnutelná pro někoho kdo po ní nepátrá, nebo kdo si přeje aby neexistovala. A když si sedají a on pak opatrně volí slova... napadne ho, že si tahle krásná mladá žena vlastně vůbec nezaslouží aby s ní tak jednal. Jen na krátký moment. Ale i ten moment stačí k tomu, aby ho její odhodlaná odpověď znovu rozzlobila.
Co má podle ní dělat? Po letech se přiznat k dítěti, zasít pochybnosti o svém dobrém jménu mezi těch pár zbývajících partnerů, kteří s ním obchodují na legální rovině? Nechat tuhle věc, aby vytáhla na světlo i ty další, týkající se takových, jako je její otec? Má ohrozit celou svou rodinu, jenom proto aby udržel ji a Adama alespoň chvíli šťastné? Malým zlodějům se možná ruce sekají, ale ti kteří je vedou dopadají většinou mnohem hůř.
Aniž by nad tím přemýšlel, uhodí dlaní do desky stolu. Nenadálý zvuk se místností rozlehne s prudkostí a intenzitou nepodobnou výstřelu, jako kdyby oznamoval konec jeho trpělivosti i snahy o mírové řešení. ,,Proč jen musíš být tak paličatá?" Otázka, na kterou nečeká odpověď, místo toho vstává a znovu začne přecházet po místnosti, stejně jako když jejich hovor začínal. Uklidňuje ho to, lépe se mu v pohybu přemýšlí, nehledě na to že nevydrží v klidu pod zklamaným pohledem obviňujících modrých očí. Rozpolcený mezi tím, že ohrozí celý svůj styl života a tím, že by mohl přijít o syna je několik minut tiše. ,,Každý se někdy něčemu zaprodá. Tak to v životě prostě chodí." Zastaví se těsně u Libbyina křesla s prohlášením, ze kterého mrazí. ,,Proč jsi doopravdy přišla?" Důraz na slově 'doopravdy' není k přeslechnutí, neklade teď společensky přijatelnou otázku, odpověď vyžaduje. Nečiní pro něj nejmenší problém sáhnout po jejím zápěstí, aby ji donutil se postavit. A že se nechová jako zrovna velký gentleman? Dle jeho názoru ho ona přivedla do téhle situace, měla tedy počítat s následky. Stisk jeho ruky nepovoluje ani když stojí těsně proti ní, vyčkávajíc na odpověď které se dožaduje jako dravec na kořist.
,,Ale víš co? Možná, že když tak moc toužíš po tom, abych byl součástí tvého života, měl bych ti to splnit. Třeba budeš konečně spokojená, když budeš nosit moje jméno." Tohle je tak daleko od romantické žádosti o ruku jak jen je to možné. A už vůbec za tímhle návrhem není šance najít nabídku spojenectví, partnerství. Howard před Libby předkládá skutečně jen to, co zmiňuje. Své jméno, svůj společenský status, peníze a místo k žití. On samotný, jeho osobnost, jeho emoce v ní ale zahrnuty nejsou. Doufat v to, že by se z jejich sňatku mohlo někdy stát něco víc než oficiální záležitost by v tuhle chvíli bylo dost pošetilé.

„Takový život jsem ještě nepoznala a upřímně o něco takového ani nestojím.“ Nechala se slyšet, což bylo v současné chvíli tím nejhorším, co mohla ze svých prořízlých úst vypustit. Howard, rázující místností sem a tam, se zastavil u křesla, v němž seděla. Vše, co následovalo, proběhlo tak rychle, že se nezmohla na žádný protest. Její drobné zápěstí se stalo obětí ocelového sevření jeho dlaně. Jediným surovým trhnutím se ocitla na nohou, v téměř bezprostřední blízkosti Howardova těla. Jako by nebyla více, než hadrová panenka, u které nezáleží na tom, jak se s ní bude zacházet. Její zorničky, rozšířené strachem, neponechaly mnoho prostoru pomněnkové barvě, jež je lemuje. Stisk byl tak silný, že jí způsoboval bolest, rozšiřující se do celé paže, která přinutila její tělo přikrčit se. „To… to bolí.“ Sykla, snažíce se mu vymanit, což se ukázalo jako další špatný nápad. Každý pohyb pouze znásoboval a přikrmoval fyzickou bolest, kterou jí způsoboval. „Pusť mě!“ Pobídne ho, zatínajíce zoubky. Volnou dlaní ho nejprve, doufá, že citelně, bouchla do jeho hrudi, aby si uvědomil, že tohle opravdu přehání, načež ho popadla za dlaň, kterou svíral její zápěstí, snažíce se aspoň uvolnit drtivý stisk. Nemá tušení, proč se najednou chová takhle. Ačkoli věděla, že trpí cholerickou povahou, nikdy ji na ni nepraktikoval v takové míře. Jeho slova jsou jako jed, kterým se ji snaží otrávit. „Už jsem ti říkala, proč jsem přijela, Howarde.“ Vypraví ze sebe chraptivým hlasem. Barva její pleti nezdravě zprůsvitněla a z nečekaného zvratu se jí zatočila hlava, ovšem své hrdosti, která ji jednoho dne zničí, pokud to dříve neprubne drzost, se nevzdala.
Netušíce, jak k tomu došlo, podařilo se jí vymanit se z onoho sevření a klopýtavě o krok couvnout. Pracně uvolněné zápěstí si promnula druhou ručkou a sklopila k němu svůj zrak. Je možné, že se zarudlá místa zbarví do modřin. V tu chvíli jí sdělil, že je ochoten vzít si ji za ženu, respektive dát jí jeho jméno, což je velký rozdíl, ač se pomyslně jedná o jednu a tu samou událost. Zkameněla na místě. Tohle je ta chvíle, o které snila? V záchvatu zuřivosti vyslovené oznámení, které nezahrnuje partnerství ani lásku? Po dlouhou chvíli v místnosti panovalo mrazivé ticho, které nakonec přerušila ona, ve stejně ledovém duchu. Rozechvěle se nadechla a zdvihla bradičku. Narovnala se v ramenou, aby si připadala vyšší. „Tvé jméno jsem si přála tehdy, když jsme spolu strávili první společnou noc.“ Tehdy se vyplížila z domu na tajnou schůzku a tehdy se stala skutečnou ženou. „Tvé jméno jsem si přála, když jsem zjistila, že jsem těhotná, ale ty jsi odešel s hromadou výmluv a planým slibem, který pro tebe nic neznamenal a nikdy jsi neměl v plánu ho naplnit. Tvé jméno jsem si přála i pro Adama, když se poprvé podíval na svět, dost na tom, že jeho matku vnímají jako… něco horšího, než je nevěstka, což dávali jasně znát.“ Zavrtí hlavou. „Přijela jsem, abych ti připomněla, že tam někde máš syna a slib, který jsi mi dal. Navíc jsem myslela že… že v tobě stále tkví aspoň náznaky něčeho podobného tomu, co cítím já k tobě. Nebo aspoň… náklonnosti, náznaku toho, že jsem ti chyběla. Nikdy jsem na tebe nepřestala myslet, na to, co mezi námi bylo a mohlo být, kdyby ses ke mně neotočil zády ve chvíli, kdy jsem tě potřebovala nejvíce.“ Konečně vyplynula na povrch tajemství skrytá hluboko v jejím srdci. „Ale ty jsi to všechno pošpinil. Nemáš právo takhle se mnou zacházet. Zasloužím si něco lepšího.“ Zničehonic přejde z tykání, což je projev něčeho osobního a intimního, ve vykání. „Mám pro Vás novinu, kterou si přejete slyšet, pane Silverwoode.“ Procedí s nenávistným pohledem upřeným do jeho očí a pohrdavým tónem v hlase při vyřknutí jeho jména, když konečně objevila schopnost řeči. Tentokrát v nich nejsou k nalezení živé jiskřičky, slibující neplechu. Nyní jsou prázdné a lesklé, od potlačovaných slz. „Právě jste dosáhl svého. Od nynějška se již nebudu cítit provinile za to, kdybych se rozhodla označit se za vdovu, protože pro mě je Adamův otec, kterého znám a milu… kterého jsem milovala, mrtvý. Takže teď buďte tak laskav, řekněte mi, kde je ‚můj‘ syn,“ důraz na slovo ‚můj‘ nelze přehlédnout „a užijte si hezký zbytek dne. Už o nás neuslyšíte. Doufám jen, že jste spokojen.“

Zadostiučinění, pomíjivý pocit moci, toho že znovu ovládá situaci, toho, že bude po jeho. První emoce, které po svém prohlášení cítí a které otupí nepříjemné ostří nerozhodnosti a příliš mnoha starostí. Nereaguje na prvotní protest o tom, že jí ubližuje, vlastně ani na ten druhý. Možná k tomuhle všemu v posledních letech postupně směřoval, aniž by o tom věděl. K tomu nevyhnutelnému cíli že lidé, které se snaží ochraňovat budou nakonec ti, které zraní. Teprve Libbyna  ručka na té jeho ho přiměje povolit stisk ruky, když už ne úplně pustit. Pořád chce znát své odpovědi, bez ohledu na vyděšenou, rozzlobenou dívku před sebou, bez ohledu na bolest kterou jí může působit fyzicky nebo psychicky. Ledový šedomodrý pohled se nemění ani když se mu konečně začne dostávat vysvětlení a když mu vyklouzne ze sevření i z dosahu.
,,Člověk vždy nemůže dostat to co chce." Velmi chabá odpověď na její upřímnost, na vyslovení snů, na připomínku minulosti, která se k němu s každým jejím slovem víc vrací. Ani ty vzpomínky ale nestačí na to, aby ho vrátili zpět. Připadá si jako nezúčastněný divák špatného divadelního představení, jako kdyby se ho vlastně ty věci netýkali. Ví, jak by se měl cítit, ví, jak by se měl zachovat. Jenže nic z toho nepřichází samo od sebe a i k tomu aby znovu zareagoval musí vynaložit jisté úsilí. ,,Nabídl jsem ti ochranu, zázemí i něco, co by už nikomu nedovolilo tě urážet, alespoň ne otevřeně. Nabídl jsem ti vše, co ti teď nabídnout mohu." Čím více se snaží vyjádřit co chce říct, tím více to všechno zní naučeně, nepravdivě a falešně. I jeho jindy tak podvědomý a plynulý pohyb, kterým si prohrabuje neustále rozcuchané vlasy je teď nemotorný a trhaný.
Při tom co je pak nucen poslouchat nedokáže vydržet její pohled. ,,Byla doba, kdy jsem si něco takového přál slyšet. Byla i doba, kdy jsem se děsil toho, že to uslyším. Teď jen doufám, že budete šťastní." Jen několik kroků ho dělí od stolu, aby mohl zazvonit na služebnou. Nemělo by trvat příliš dlouho, než se objeví a než pak na jeho nebo Libbyn příkaz přivede Adama. ,,Jen tě prosím, netrap už sebe ani to dítě. Nikdo vás nevyhání a ať už si o mě myslíš cokoli..." Odmlka, který postačí na hluboký nádech a výdech, na to aby zcela odosobněný hlas nabral alespoň trochu barvy. ,,Oba si potřebujete odpočinout. Alespoň na chvíli, do zítřka nebo na jak dlouho jen budeš chtít. Rozhodnutí je na tobě." Nečeká souhlas. Vlastně už nečeká vůbec nic, nesnaží se odhadnout reakce, kterých se mu může dostat. Jen mechanickým pohybem otevírá posuvné dveře sekretáře za stolem, ze kterého vyndá broušenou skleněnou karafu se zlatohnědou tekutinou které štědře nalije do sklenice. Aniž by dvířka znovu zavřel, lahev postaví na stůl. Možná má poslední šanci s ní mluvit. Co by ale asi tak mohl říct? Vím, že jsem ti zkazil život? To je až příliš hloupá fráze na to, že je střízlivý. Což se tedy rozhodne začít napravovat, vzhledem k tomu že z nalité sklenice okamžitě mizí několik doušků. ,,Měla jsi to těžké. A budeš mít. Kvůli mně. Za to se ti omlouvám."

„Za tou nabídkou bylo něco jiného, a ty to víš.“ Pronese s těžkým srdcem. „Touha mít mě pod kontrolou. Zlobíš se, že jsem tady jen ze strachu, že bych prozradila, kdo je Adamovým otcem. Nevěříš mi, ani za ta léta, kdy jsem naše tajemství udržela i před vlastním otcem.“ Zavrtí hlavou, snažíce se opatrně rozhýbat bolavé zápěstí. „Nabídl jsi mi všechno pozlátko okolo, které by usnadnilo život každé jiné ženě v mé situaci. Ale přesto jsi do toho nezahrnul to, oč jsem stála ze všeho nejvíce.“ Nic by v tuto chvíli neudělala raději, než si frustrovaně dupnout nožkou, pohodit vlasy, popadnout syna a odejít. Ale pravdou je, že po tak náročné cestě, kterou má za sebou, je vyčerpaná. Fyzicky i psychicky, k čemuž přispělo tohle setkání, které se nemělo nikdy uskutečnit. Pochopila, že není radno vyjít vstříc osudu. Nicméně, zná se dobře a je si jistá, že kdyby se neodhodlala vypravit se do Salemu nyní, ten vtíravý pocit, že to musí udělat, by ji bez ustání ubíjel tak dlouho, dokud by mu nevyhověla.
Kdyby teď odešla, neměla by šanci odpočinout si, dokud Adam sám neusne, což se stane při nejlepším za stmívání. Nenachází v sobě před svým malým chlapečkem sílu ještě téměř celý den předstírat, že je vše v pořádku, proto je i přes všechna svá přesvědčení nucena jeho poslední, lhostejně vyřčenou i míněnou, nabídku přijmout. Chvíli jí trvá, než se s ním o své rozhodnutí podělí. Aniž by si to uvědomovala, prodlužuje tuhle chvíli, která může být jejich poslední společná, protože ať už v návalu zlosti pronesla cokoli, nechce se ho jen tak snadno vzdát. Odpustila by mu jeho ješitnost, byť urazila tu její. Ale copak má na výběr? „Máš pravdu. Potřebujeme si odpočinout.“ Jen mělce se nadechne. Hrdlo se jí svírá, stejně jako místo, kde se nachází její srdce. Našla odpověď na odvěkou otázku, zda je lepší mít a ztratit, než nemít vůbec. „Zítra ráno odejdeme.“ A už nikdy nebudeme na obtíž, doplní v duchu. Nechápejme ji špatně, nikdy by Howardovi nebránila v tom, aby se vídal se svým synem, kdyby o to projevil zájem. Ale stejně, jako odstřihl ji i po jejím kostrbatém vyznání se ke svým citům, odstřihl i Adama se slovy: Doufám, že budete šťastní. Je to paradox, v to samé totiž dosud doufala i ona. Strnule se přesune ke dveřím, čekajíc na Margaret. Svůj pohled směřuje všude možně, jen ne na muže, který jí tolik… ublížil. Takhle si ho pamatovat nechce. Touží si uchovat vzpomínky, které předcházely malé komplikaci v podobě těhotenství. A přesto, že ta komplikace vše změnila, vzešlo z ní to nejlepší, co ji kdy mohlo potkat. Možná už Howarda nikdy nespatří… ale Adam vždy bude jeho připomínkou, neboť kromě barvy vlasů je to přesná kopie svého otce. „Šetři dechem, Howarde.“ odpoví tiše, prázdně na jeho omluvu, která v sobě neobsahovala ani ždibec emocí, které by jí dodaly na důvěryhodnosti. Vlastně… každé slovo, které pronesl, znělo naučeně a falešně, jako by se jeho ústa otevírala jen automaticky. Jako by ztratil svou duši. Jako by se… rozbil. „Neplýtvej slovy, která nemyslíš vážně.“ Trhne rameny. „Zvykla jsem si.“ Dodá tišeji, avšak o nic méně stroze, načež se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila služebná, kterou Howard přivolal.

Nové výtky, výčitky a nepříjemné pravdy, které se z Libbyných úst snášejí na jeho hlavu spláchne dalším douškem alkoholu. ,,Myslela sis, že jsem ty roky nikoho neměl? Že není možné aby city ochladly? Jak jsem řekl, víc už nabídnout nemohu." Trochu ztěžka se posadí za pracovní stůl. Možná že se jí dotkne, to co řekl. Možná skutečně žila v představě, že je jí věrný a on jí ten vysněný zámek v oblacích právě zbořil. Nedokáže v sobě ale vykřesat dostatečnou jiskru empatie na to aby, byť jen trochu, zalitoval toho co právě řekl. Třeba by bylo lepší, kdyby začal předstírat a hrát, kdyby před ní padl na kolena a s výrazem mučedníka žádal o odpuštění i její ruku. Byla by to jen další lež, kterou by přidal k těm ostatním... až na to, že s touhle se ještě nerozhodl smířit, na to mu na ní i na Adamovi pořád příliš záleží.  Bez toho aby se po Libby byť jen podíval si dolije.
A když odmítne jeho omluvu? Jen další pomyslná sůl do ran, které ho budou pálit až z odstupem času, protože teď je cítit nedokáže. Snad by měl něco odpovědět, bránit se. Bojovat, jako když bojuje za uzavření obchodu, za to aby získal větší podíl z kořisti, za to aby nikdo ve městě neodhalil nic co by neměl. Jenže čelíc tomuhle soupeři se všechny jeho zbraně zdají až příliš kruté na to, aby je chtěl použít. Než se rozhoupe k odpovědi, zaklepání na dveře ohlásí příchod služebné.
,,Přejete si, pane?" Znovu přišla ta samá starší žena. Skoro by se zdálo, že ona jediná je ochotná se s tímhle Silvewoodem vídat, vzhledem k tomu že v domě jsou i další, nehledě na zahradníka, štolbu a toho mladého otroka co nedávno koupil Malcolm. Margaret si mladého muže měří téměř shovívavým pohledem, oproti tomu vůči ženě která jí doposud nebyla ani představena je stále rezervovaná - tak, jak se od správné služebné sluší. ,,Marge, už máte připravený pokoj? Zaveďte tam madame Toller a postarejte se ať má i s chlapcem cokoli bude potřebovat." Letmé mávnutí rukou, ne nepodobné tomu jakým člověk odhání dotěrnou mouchu naznačuje, že s oběma ženami skončil a že zbytek si mají vyřídit mezi sebou. Ještě než ale za nimi zapadnou dveře, stačí se na služebnou obrátit ještě s jednou věcí. ,,Pro nikoho tu dnes nejsem." Pak už je skutečně nechá odejít.

Jeho zraňující slova, která si přála vypustit ze své mysli dříve, než se jich chopí už tak dost slepené srdce, bodají jako nůž. Už už se nadechuje k odpovědi, která… nepřichází, proto jen tiše vydechne a s mírným zavrtěním hlavy v marném pokusu o vytěsnění jeho posledních slov z hlavy, to ponechá bez odpovědi. Nastala památná chvíle, jež by se měla zapsat do historie. Lisbeth Abigail Tollerová, poprvé a snad i naposledy v jejím zatím nedlouhém životě, neměla slov.
Bez rozloučení, snad jen s jediným posledním ohlédnutím se na Howarda, následovala rezervovanou služebnou, opět obtěžkána svým cestovním vakem, která ji dovedla až k pokoji, který bude na chvíli obývat. Aby přerušila tísnivé ticho panující všude kolem, představila se jí, dokonce i s pokusem o úsměv. Rovněž ji poprosila, zda by se nemohla ještě chvíli postarat o Adama, aby se pokusila trochu se prospat. Samozřejmě, zahrnula ji i plno otázkami, zda je s ním vše v pořádku, jestli je hodný a neplakal. Stále je velmi nervózní z toho, že svého maličkého nemá u sebe a starost z ní doslova čiší. Byla ujištěna, že je vše v tom nejlepším pořádku, což ji aspoň částečně uklidnilo.
Margret se ukázala jako poklad. Připravila jí horkou koupel a slíbila, že Adamovi bude věnována jen ta nejlepší péče. Domluvily se, že jakmile bude čas na oběd, přivede jí ho zpět, čímž Libby získala více než dvě hodiny na odpočinek.
Po dlouhé koupeli, díky které povolily svaly napnuté k prasknutí, se osušila a oblékla do čistých šatů. Rozčesala si své dlouhé vlasy, ze kterých hebkým ručníkem dostala co nejvíce vody a znaveně ulehla do velké, příjemně pohodlné postele. I přes naprosté vyčerpání nedokázala zavřít oči a usnout, neboť se myšlenkami musela neustále vracet ke konfrontaci s Howardem. Mimoděk si prsty přejela po zápěstí, které stále nepřestalo pobolívat. Kůže byla na dotek velmi citlivá a pomalu se začínala zbarvovat do modrofialové barvy. V očích jí opět začaly pálit slzy, kterým nechala volný průchod, neboť si byla jistá, že její chvilkovou slabost nikdo nespatří. Kdyby byla ve formě, nic podobného by si nedovolila ani v soukromí, protože slzy jsou projevem slabosti, kterou proti ní využije každý, kdo na to přijde. Tahle slova jí vtloukal otec do hlavy kdykoli si jako dítě způsobila nějaké zranění – a že jich bylo -, které jí slzy přivodilo.
Ač se ztratila ve svých chaotických myšlenkách, podařilo se jí usnout a poměrně tvrdě, neboť ji vzbudilo jemné zatřásnutí. To ji Margaret vzbudila na jídlo, držíce v náručí i smějícího se Adama. Rty se jí zdvihly v úsměvu a pohled očí zněžněl, když si ho vzala do náručí a věnovala mu několik drobných polibků na čelo, tvářičky a nos. „Jak ses měl, ty můj malý uličníku?“ Zeptá se ho láskyplně, načež poděkovala služebné, která jí přinesla na podnose i jídlo.
Po zbytek dne se plně věnovala pouze svému synovi až do doby, než, chvíli po setmění, usnul v jejím náručí, jak obvykle usíná. Jakmile si byla jistá, že ho nic jen tak neprobudí, přeopatrně ho položila do postele. Vytvořila kolem něj provizorní bariéru z menších polštářků, aby nespadl na zem a rozhodla se na chvíli odejít na čerstvý vzduch. Neměla o chlapce obavy, spí již celou noc a to nejhorší období, v němž mu rostly zoubky, a budil se i usínal s pláčem, má za sebou. Pomalu se vytratila z pokoje, bloudíce co nejtišeji tichými chodbami, snažíce se najít vchod do zahrady, na kterou má výhled z okna, což se jí nakonec podařilo. Okamžitě ji obklopil chladný vzduch, proto se objala kolem ramen a s hlubokým nádechem čerstvého vzduchu se vypravila na procházku, pohled pozvednutý k obloze poseté miliony hvězd, jež jí svítily na cestu.