Město Salem

Nadechla se a jakmile zmizela z ulice do menší uličky hrdě se usmála, odhalila zuby a musela by se poplácat po rameni. Tohle by ji vystačilo na delší dobu, dneska toho pokradla trochu víc než bývá zvykem pro ni. Je to obživa, ale nedělá to stále. Jednou vezme víc a poté zase nic. Dokáže si i koupit ale proč by měla, lepší je to ukrást. Prohlížela si náramek a stáhla kápi z hlavy, vlasy se ihned rozpustili a vyli volně po ramenou. Ovšem neradovala se dlouho, vyrušil ji až mužský hlasy. Narovnala hlavu a mírně polkla, strach neměla ale spíš to nečekala. Vydechla a pomalu se otočila, váček již stačila schovat za pas, pod kabát. Musela zvednout hlavu aby na něj viděla, sledovala jej docela důkladně. Udělala krok dozadu, aby se nemusela tak zaklánět.  ,,To je věc názoru...'' Pohlédla na něj s úsměvem na tváři a jistým potěšením v očích. ,,Vlastně mi uchází pointa všeho oslovení mé osoby..'' Dodala arogantním tónem a založila si ruce na prsou. Prsty klepala o ruku a špičkou boty o zem, čekala co z něj vypadne. ,,Je to neomalené někoho z něčeho obviňovat. Ještě ženu..'' Podotkla a pozvedla laškovně obočí. ,,Takže nevím co si o mě myslíte...'' Podívá se mu do očí. Vydechla a koukla na špičky bot a poté na něj. ,,Mám ještě práci, takže když dovolíte..''  Ušklíbne se a udělá pár kroků od něj.

Vlastně se vydá hlouběji do uličky, jde pomalu. Ovšem tak trochu čeká že ji bude následovat, tak kdo by neměl zájem o ten kulaťoučký váček, peníze jsou magnet pro všechny. Na tváři měla takový ten obličej když se dobře bavíte, ale něco kujete ale nikdo o tom nesmí vědět. Po chvilce se otočila. ,,Vážně?'' Koukla na něj jako kdyby mu to chtěla vyčítat, opřela se o zeď zády a jednu nohu pokrčila a opřela ji podrážkou boty o stěnu.

Dětská představivost je fascinující... S touto myšlenkou vychází z jednoho z domů. Musel navštívit jedno drobné děvče, které ochořelo, ale nic vážného to není a brzy bude zdravá jako rybička. Už se jí vrátila chuť k jídlu a zdržela Victora vyprávěním o ptácích a o spoustě jiných zvířátek, o kterých jí vyprávěl dědeček. Také měla spoustu zajímavých názorů na něj. Že prý je to andělíček, kterého seslal samotný bůh, aby jí pomohl se uzdravit. Bylo to úsměvné, to se tomu musí nechat. Poupraví si límec u košile a kabát si přitáhne blíže k tělu, aby ho neofoukl studený vítr a on se nezačal třást zimou jako spousta obyvatel Salemu. V ruce tiskne svůj kufřík, ve kterém nosí vše potřebné ke své práci. Volnou ruku si strčí do kapsy a hledí na nebe. Je už dávno tma. To tam strávil mnohem delší dobu, než si myslel, ale to ho nijak netíží. Tmy se nemusí bát, jelikož bude kráčet zalidněným městem, kde by si jen málokdo přál mít špatné vztahy s místním doktorem. Rozejde se směrem k domovu. Pomalým krokem, protože si užívá vůně čerstvého vzduchu. "Dobrý den, pane doktore.""Dobrý večer, pane doktore, jak se máte?""Dobrou noc, pane dokore a Pán Bůh Vás opatruj!" Slýchá věty podobného rázu celkem pravidelně, když kráčí ulicemi města. Obvykle také pozdraví a stroze odpoví, jelikož často spěchá nebo jen pokývne hlavou. To také někteří občané Salemu dělají. Že ho pozdraví kývnutím hlavy nebo úsměvem. Má rád uznání.
Zatočí do jedné z postraních uliček, jelikož je to zdánlivá zkratka k jeho příbytku. Sice si to zkrátí pouze o chvíli, ale to přeci nevadí. Jakmile vejde do uličky, tak se zastaví a zahledí se na osoby kus před ním. Nějaká žena se opírá zeď a mluví s vyským mužem, kterého zná. Nebo má alespň ten pocit. Neotočí se, ba právě naopak, namíří si to přímo k nim. Nestojí o žádné potíže, ale zároveň nechce, aby někdo jiný měl nějakou potyčku, protože by dost možná přišel za ním a vyrušil by ho od lékařských deníků a ta představa se mu moc nezamlouvá. Zanedlouho rozpozná obličej muže. Dřevorubce, od kterého čas od času odkoupí nějaké to dříví. Pohled na jeho tvář mu vyjeví, že se mu asi něco nelíbí. Upřímně? Začalo to Victora dosti zajímat. I když si to nerad přiznává, je občas i pěkně dětinský. "Dobrý večer, pane Blacku." Pozdraví ho a podívá se i na tu dívku. "Slečno..." Její jméno nezná, ale chce být za gentlemana, takže se mu zdálo tohle oslovení vhodné a navíc jí tak ukáže, že ten pozdrav patří i jí. "Nějaké potíže?" Zeptá se s trochu zvědavým tónem hlasu a chytne kufřík v ruce pevněji. Pohledem si je oba přeměří s neutrálním výrazem ve tváři.

Morgan se nadechla podívala se na muže, byla drobná oproti němu. Takže kdyby si chtěl onen váček vzít, tak by musela použít své triky a prozradit se, to se jí nechce. Ještě by ji upálili, a to vážně není nic pro ni. Ještě má toho hodně, musí pomstít bratra, tedy neví kdo ho zabil, ale lesy jsou temné a ona musí najít co co jí sebralo bratra. Však kvůli tomu je  zní taková mrška, jinak je to milá osoba. Pokrčila rameny a upravovala si kápi za krkem, ovšem oči z něj nespustila. Nebyla si jistá jestli by to bylo bezpečné, neví co od něj čekat. Odstoupila od zdi a prohrábla si tmavé vlasy, věnovala mu úšklebek. ,,Občas by mohli hořet i chlapi...'' šibalsky se usmála a odhalila zuby jak se usmála. Ona by to udělal, zjistit že jeho bratra zabil nějaký člověk tak jej upálí jako čarodějnici, prvně by jej týrala. ,,O sebe nemám strach, je to od  vás šlechetný krok..na místní poměry.'' Usoudila a sledovala jej zase nehnutě, ovšem její pozornost patřila nově příchozímu. Široce se na muže usmála a pokrčila rameny, viděla jej jen párkrát. Mírně pokynula hlavou na pozdrav aby se neřeklo že je neslušná.

,,Hm...'' Vyšlo z ní tiché zamručení a probodla pohledem Williama, byl to pohled naznačující- nepočítej že ti to vrátím,už je to moje. Pohodila vlasy a udělala pár kroků dozadu, snad aby se odtamtud vypařila. ,,Nic se nestalo...'' Koukla na muže kterého nazval ten vyšší ''doktůrkem''.

Nespouští pohled z Williama. "Jako obvykle sršíte vtipem." Pronese nezaujatě, protože si tak nějak na jeho hrubé chování musel zvyknout. U toho chlapa je to asi normální, že je prostě neomalený a nemá vychování. Ale je pravda, že se to osloení Victora nijak nedotklo. Už ho v životě nazývali i hůře. Například rozmazlený parchant. No jo, otec pro rázná slova nikdy nechodil daleko a pro ránu též ne. Podrbe se na ruce a hledí na oba dva. Tu ženu už někde viděl, ale je taktéž pravdou, že tváře všech obyvatel Salemu jsou mu povědomé. Povytáhne obočí. "Áh, už chápu." Řekne a prohlédne si oba dva. "Něco Vám bylo odcizeno, Blacku, a podezíráte tuto..." Prohlédne si ji a snaží se najít nějaký vhodný přívlastek, ale žádný ho nenapadá. "Dívku z krádeže." Empatický moc není, ale rozumu pobral minimálně čtyři sudy. Neunikl mu Blackův upřený pohled na postavu té ženy. Tohle nevypadalo na přátelský pokec. Podrbe se volnou rukou ve vlasech a podívá se na ženu. "Myslím, že pokud dáma nemá co skrývat, tak jí nebude vadit, když bude muset ukázat kapsy." Podotkne. Tahle situace je trochu úsměvná. Nechce si hrát na soudce, to nikoli, ale chce předejít ějakým problémům, pokud to jen jde. A navíc... Je zvědavý, jestli mu ta holka něco ukradla, nebo je Black takový hlupák a to děvče zaměnil s pravým zlodějem.

Sjela pohledem oba muže, povytáhla obočí v údivu ale i v zájmu co z nich vyleze. Zavrtěla hlavou a protočila panenky, poté upřela zrak na doktora. Uchechtla se když mu to nejspíš došlo. ,,Morgan...'' Řekla zřetelně své jméno a dívala se na oba tak trochu pobaveně. ,,Nemám co skrývat, ráda vám je ukážu...'' Koukla na něj a usmála se přívětivě. Hrála si s konečky vlasů a houpala se z pat na špičky. Opět se vrátila pohledem k Williamovi. Zamračila se, a odfrkla si. Chlapi... Zamručela v duchu a prošpikovala pohledem Williama, ale i doktora . Tedy tak na střídačku aby se neřeklo. Sáhla si na odepínání kabátu u krku, uvolnila první tkanici a poté i druhou. Zachytila jej v čas aby nespadl, držela jej v ruce a poté jej přehodila přes schátralé zábradlí dva kroky před ní, vedlo k onomu starému domu, drželo jen tak tak a tak se udivila že to kabát udrželo. Stála před nimi v šatech, váček ukrytý na zádech uchycen za košili, pod korzetem téměř neviditelný. Dala si ruce za záda, ale jen na moment. Upřela na oba zrak a nenápadně si rozvazovala sukni, její zavazování. Šlo to lehce, koukala na oba a uchechtla se, nechala sukni padnout ke kotníkům pevných tmavých bot, pod nimi měla ony kalhoty. Koukla na oba a pak se prudce otočila, byl to útěk a mrštný.

Změří si toho vysokého chlapa pohledem. I když je minimálně o hlavu vyšší, tak Victorovi nesahá ani po kotníky. Jak postavením, tak možná i vším ostatním. Ale egem se možná rovnají. "Tady šlo o to, že jsem nechtěl být tak neskutečně neomalený jako vy, pane Blacku, abych nutil dámu se svlékat." Kmitne pohledem k dívce, která se mu tímto vlastně představí. Kývne na znamení, že jí rozuměl a bude brát její jméno na vědomí, ale nepředpokládá, že si ho hned napoprvé zapamatuje. Když Morgan řekne, že kapsy ráda ukáže, tak ji chvíli sleduje. To, jak si sundavá plášť ho nevyvede z míry. Spíše ho převapí to, že si začne rozvazovat sukni. V tom okamžiku raději kouká kolem sebe nebo na černočerné nebe. Přijde mu krajně nevhodné sledovat svlékající se dámu. On není takový chuligán jako tady William. Pche, dřevorubec. Projede mu hlavou tato myšlenka a než stačí něco říci, děvče se rozběhne a peláší pryč. Victor se za ní jen dívá a rozejde se pryč. Snad si Morgan nemyslela, že by za ní běžel taky? Není to jeho věc a ať si to ten hulvát zařídí sám. Podívá se na Blacka. "Tak šťastnou cestu a nezakopněte." Je to řečeno s notnou dávkou ironie v hlase, ale je od Williama už dost daleko an to, aby se mu nevyplailo za ním běžet a dát mu přes hubu. To by radsi určitě běžel za svými pěnezi.
Projde uličkou a míří ke svému domu. Už má naštěstí nadohled vchodové dveře. Bude zasloužený odpočinek.

Elijah dnes znovu musel na žádost Becklesových navštívit město. A tentokrát tomu bylo i z vlastní vůle, neboť dnes musel zavítat k jednomu ze zdejších doktorů. Havers, tak se jmenoval. Alespoň o něm tak mluvil Billy, kdežto laskavá Mary o všech mluvila křestním jménem, ne-li nějakou roztomilou přezdívkou vlastní tvorby. Hanně už několik dnů nebylo příliš dobře a sic nevypadala nijak zvlášť zle, žádné bylinky nepomáhaly a tak starostlivá paní Becklesová trvala na návštěvě lékaře. Prý že se nic nemá příliš zanedbávat, kdežto Raven už takový strach neměl. Vypadalo to pouze na obyčejnou bolest hlavy a břicha, možná křeče, nic víc by v tom však on sám nehledal, proto ještě nijak nepropadal panice a mohl si tedy dovolit vcelku klidný krok. Za těch pár dnů, týdnů, už se to zase o něco zlepšilo, co se okolního světa týče. Někteří mu už i dokonce kývali na pozdrav! Sic většinou hlavně ze slušnosti, snad aby si poté nestěžoval na nevlídnost před Becklesovými a aby tak zabránili nepěkným slovům na jejich vlastní účty, ale i tak to malý kousek kdesi uvnitř něj oceňoval. I tak to ale musel vyřídit ještě dnes.
Světla už bylo málo a kdyby nezachytil povědomou tvář, přesně podobající se podrobnému popisu od Hanny, určitě by se tu ztratil. A hlavně by nenašel jeho dům. Zrychlí tedy krok, jakmile světle modré oči spatří doktora, co by se jinak se vší pravděpodobností brzy zavrtal dovnitř do domu. "Pan Havers?" Zeptá se, teď ani ne pět metrů od něj, pozorujíc tvář, co se k němu zcela určitě brzy otočí. "Elijah Ravenshaw, těší mě. Hledám Vás kvůli malé Hanně Becklesové. Mám dojem, že jste na farmě před pár dny byl, tak tedy určitě víte, o co se jedná. Mary mě za Vámi poslala ještě dnes, snad nevadí, že ruším v tak nevhodnou dobu," vydechl skoro na jeden dech a hned na to se váhavě zastavil. Je to vůbec on? Vždyť si ani nepočkal na odpověď. A co plné představení? Bože, nezvládá to tu. Musí vyhlížet opravdu nevychovaně, neboť snahu zdejší obyvatelé jen těžko zachytí. Ruka se tedy ve velmi opožděném gestu vydá k Victorovi, doplněna o kývnutí vyjadřující malou úctu. Přeci jenom, je to doktor a to už zde něco znamená.

Zmizela jak nejrychleji mohla, prostě bylo jí jedno že tam nechala šaty a kabát, šaty ušije nové a kabát ukradne jak jinak. Schovala se za roh a usmála se nad tím, ale to by ji nesměl doběhnout. Zadržela dech a zatnula zuby, zavrtěla hlavou a cvakla zuby. Vytáhla měšec zpoza korzetu a začala se na něj soustředit, on se pomalu začal zvedat až byl pomalu mu rukou naznačila cestu a on se přesunul do ulice kde byl William ale vysoko nad jeho hlavou. Vyšla i Morgan a chvíli se věnovala váčku který se za pomocí schopností octl na střeše domu. Tedy oběma z očí, když si jí všiml zamávala na něj s laškovným pohledem.  ,,Snazší? Jak pro koho...nemám ho.'' Koukne na něj a ukáže mu prázdné ruce. ,,Fascinuje mě to, že jsi mě našel...v čem je háček?" Usměje se klidně a prohlíží si jej. ,,A oslovení zlato si nech pro někoho jiného, buď té lásky.'' Usměje se na něj a hraje si s konečky vlasů.

Sednu si jako obvykle naproti oknu a budu si čítávat v deníku, pít čaj a čas od času sledovat venkovní dění. Správně. Myšlenkami je už plně ve svém domě, ale z toho všeho snění a přemýšlení ho vyruší chlapecký hlas. Nebo, aby neurazil, hlas mladého muže. Vyřkl jeho jméno, takže je očividné, že si ho s nikm nespletl. "Ano?" Otočí na něj hlavu a poupraví si teplý kabát. Zdá se, že ho ještě bude potřebovat, protože se domů jen tak nedostane. Popojde blíže k chlapci, který mezitím začne mluvit. Victorovi dokonce připadá, jako kdyby nedělal žádné pomlky a nedodechoval se. Zajímavé. Nakonec přikývne. "Ano, vím o čem mluvíte." Přitaká, aby sis chlapec nemyslel, že mluví do zdi. "V pořádku. Teď se vracím také z jedné návštěvy, takže potřebné věci mám u sebe. Můžeme jít." Pokyne směrem k farmě a rzešel by se tím směrem, kdyby ho nezastavila chlapcova napřažená ruka. Shlédne k ní trochu nechápavě, ale pak mu to docvakne. Podá mu též ruku a stiskne. Konečně někdo, kdo umí projevit trochu respektu. Bleskne mu hlavou a Elijah ve Victorových očích jistě pozná, že ho to potěšilo. Zamíří své kroky směrem, kterým je farma. "Paní Becklesová o Vás při mé minulé návštěvě mile mluvila." Obeznámí ho s tímto faktem, ale dále hledí na cestu a přemítá nad stavem Hanny. Jeho diagnóza byla, že snědla něco, co jejímu organismu neudělalo moc dobře, tudíž jí nasadil dietu o chlebu, vařených bramborch a vodě, aby se její organismus mohl pročistit. "Co měla Hannah k obědu?" Zeptá se po chvilce a otočí hlavu na Elijaha.

Vlastně zprvu ani netuší, co má říct, neboť formální domluvy mu nešly ani ve své době, natož tak tady, kde se musel vracet do hodin dějepisu a převzít nějaká ta starší slova. Přitom doufat, že ona převzatá slova z nudných lekcí historie budou patřit do této doby. Či alespoň že jsou skutečná a nevymyslel si je při testech, kdy absolutně nic nevěděl a odevzdával odpovědi na vlastní vymyšlenou dobu. Ani tady však nedošlo k žádnému zápolení mezi jednotlivými myšlenkami a vše se mu podařilo říct bez jakéhokoliv zvláštního či odlišného slova. Úsměv se rozvine na chlapecké tváři, jakmile přijde ujištění, že se skutečně jedná o hledaného člověka. "Skvěle." Hledat doktora ve své době, zcela určitě by si nepamatoval žádnou ze svých pacientek. Nebo alespoň by nikdy nevěděl přesně, tady to však všechno bylo více familiární. Možná je to takové na vesnicích i normálně, to ale nemohl posoudit a tak se mu to zdálo trochu zvláštní. Ale ne nejzvláštnější, bylo tu daleko více jiných rozdílů, které nemohl pochopit ani z poloviny. Teď mu dokonce chyběl i ten seriál plný otravných kreslených a nereálně vypadajících postaviček s hlasy jedoucími na notné dávce helia, se kterým ho každé ráno otravovala sestra. Pamatoval si to, úplně přesně. Ten kanál byl číslem dvacetčtyři. Následující byl zase plný zvířat, přírody a záhadných míst, na který denodenně čuměl Elliot. Nikdy si nemyslel, že mu tohle bude někdy chybět. Nikdy.
Sám se usměje po stisknutí ruky, drží si masku slušně vychovaného chlapce plného dokonale naučené etiky, ačkoliv si sám vůbec nevěřil a měl chuť se každou vteřinu sobě samotnému vysmát.
Úsměv se rozšíří při následující větě. "Paní Becklesová je velmi laskavá žena. Řekl bych, že mluví mile snad o každém. Věděl ale, že si milá slova zasloužil. Svou vděčnost se snažil projevit každý den, Becklesovi už pro něj představovali náhradní rodinu a byl si jist, že za žádnou jinou by ji nevyměnil. "Och," vypadlo z něj zmateně v odpověď. "Omlouvám se, nebyl jsem dnes na oběd doma. Ale... Dostala nějakou dietu, nebo ne? Jsem si jist, že se pečlivě dodržovala." Ujistil ho. O tom Mary přeci mluvila. Neudělala nic jinak, nic špatně. Všichni jen doufali, aby se to nijak nezhoršilo...

Hoch se očividně zaradoval, že našel správnou osobu. Zdá se, že ten Elijah je dobrý kluk, ale Victor ho nemůže soudit. Nemá na to právo a taktéž ho zná chvíli, ale kdyby měl dát na první dojem a slova paní Becklesové? Asi by ho považoval za slušného mladého muže.
Přikývne. "To nepochybně je." Victora upřímně udivovala její vřelá a vlídná povaha. A co teprve to chování. Občas mu přišlo, že by se pro ostatní dokázala i rozkrájet. Byla k němu vždy pozorná, když u nich byl na návštěvě a připadal si opravdu jako vzácný host. Nechce vypadat jako úplný necita. Victor je vlastně zlatíčko a mazlík,ale jenom k těm, kteří si to doopravdy zaslouží a Becklesovi mu nedali žádný důvod k tomu, aby jim nešel pomoci klidně ve tři hodiny ráno. Považuje je za příjemné pacienty. "Hmm... Na dálku nemohu soudit, ale myslím, že se nemusíte obávat." Nerad by mu dal falešnou naději, aby stále si myslí, že je problém v porušení diety, protože si to jinak nedokáže vysvětlit. Všechny příznaky seděly tak, jak měly a bylo by zváštní, kdyby nereagovala na léčbu.
"Jak se daří na farmě?" Zeptá se jen ze zdvořilosti a také aby řeč nestála. Posléze se podrbe na zátylku a vzhlédne k obloze. "Dnes je krásná a jasná noc doprovázená blikotajícím světlem hvězd." V nitru duše je to romantik a rád pozoruje přírodu. Přidá trochu do kroku. Co kdyby bylo malé Hanně něco jiného než problémy s žaludkem a střevy?