Město Salem

Ubohá tak, jako vždy. Poznámkami se nenechá nikterak rozhodit, vždyť dobře ví, jak to se svým povoláním má. Povrchní úsměv, který má zapotřebí snad pouze v přítomnosti Ivy jí z obličeje nemizí. Bledá, téměř porcelánová tvář téměř přetéká sebestředností, kterou jen podtrhává strnulost, jíž oplývá. Strnulost, která pýchu a aroganci nepromítá do očí, dokonce ani obočí se v disciplíně neúčastní. Rty a pozvednutá brada přebírají celý postoj osamoceny. "A přesto se mě na rozdíl od tebe snaží den co den zahřát." Jablkem, které dosud drží v pravé ruce si lehce pohodí. "Snad ti za zabíjení dětí platí víc, než bys si dokázala vydělat u nás. Vážně bych nerada, abys umřela hlady." Napříč tomu, že rty stále předvádí prvotřídní bitch face, větu přednese sladkostí čerstvého medu. Starostlivá sestřička jak se patří.
Svým labutím krokem vyplachtí ven z nevěstince. Budiž by šla dál, kdyby neucítila nepříjemný tah ve vlasech, který ji zaskočí natolik, že se taktak dokáže udržet na nohy, když její tvář ostře narazí do zdí nevěstince. Rázem ucítí, jak její nos ohlašuje, že není něco v pořádku. Třebaže není v nějaké nepřirozené pozici, táhne z něj čůrek tekutiny jen o něco tmavší, než její šaty. Nepěkné setkání se stanou ji však díky šoku nepřimělo ke křiku, to až další tah, kterým Ivy za vlasy stáhne sestru blíž k sobě. "Pusť mě, ty svině!" Zavrčí skrz zaťaté zuby. "Za to, že jsi hnusná a nepoužitelná si můžeš sama!" Sykne. Jablko ani po střetu se stěnou neupustila, právě naopak. Ovoce jako kdyby jí přimrzlo k dlani. Jako kdyby voda v něm ztvrdla na tuhý led. Ať už je s jablkem cokoli, pokusí se změny využít a praštit jím Ivy o hlavu ve snaze se vysmeknout.

Zdá sa, že niektoré veci sa nemenia a v Saleme je ich určite nemálo, ale za spomenutie rozhodne stojí iba niekoľko. Napríklad to, že na uliciach vždy vidíte buď priveľa ľudí, alebo máte problém nájsť aspoň malú skupinku zloženú z dvoch-troch ľudí. Akoby celé obyvateľstvo malo nejaké kolektívne myslenie, vďaka ktorému vedia, kedy ostatní zostanú doma a kedy vyjdu von. Buď sú odvážni a vlezú zo svojich chatrčí, alebo sa doma ukrývajú ako vydesené štence. Už len to pomyslenie ho zahrialo na duši, pretože on bol maličkým dielikom organizmu, ktorý tento strach produkoval, hoci na druhú stranu dával aj nádej na lepší zajtrajšok. Ironické! Pravda, je to trochu nespravodlivé porovnávanie počtov a množstiev, pretože Jonathan si pamätal viacero udalostí, ktoré to ovplyvnili – a to celkom rapídne. Napríklad také upálenie „čarodejnice“ na hranici: vtedy námestie a aj blízke ulice praskali vo švíkoch, všetci kričali, hrozili rukami a prežehnávali sa, potom oslavovali alebo sa vytratili ako hmla na horách. Ale v takéto vlhké dni, kedy človek nevie, čo to vlastne vládne za pochmúrne počasie, je Salem mestom duchov – paradoxne to platí aj takmer doslovne. Nuž čo, inkvizícia a puritánska elita, ktorá vládne tejto diere, to proste neustále preháňa a jediné, čo dosahujú, je znepokojivý úbytok obyvateľstva pre neprirodzené príčiny, akou je napríklad násilná smrť v ohni, vode, na obrátke alebo kvôli oceli v žalúdku. Svoju prechádzku po prázdnych uliciach mesta Salem ukončil na námestí. Tu sa na chvíľku doňho oprel chladný vánok, ale stačila jedna tuhšia myšlienka, sústredenie, pohľad k sivému nebu a zrazu zavládlo bezvetrie. I tak bol však rád, že sa doma ešte vrátil po svoj čierny kabát ozdobený železnými gombíkmi, ktoré však vďaka svojmu pozláteniu budovali dojem, že je to skutočné zlato. Ktorý buran odtiaľto by už len poznal ten rozdiel? Jonathan vedel, v akej rozporuplnej pozícii sa nachádza: ako bankár musel dávať najavo, že je bohatý a to išlo najlepšie práve veľkým domom, skvelým platom pre služobníctvo a luxusným oblečením. Na druhú stranu si však uvedomoval, že väčšina obyvateľov Salemu nemá dostatočné finančné prostriedky a že trištvrtina občanov sú puritáni zakladajúci si na skromnosti ošatenia. Musel si dávať pozor, a tak si dával ušiť luxusné, ale nie príliš výrazné oblečenie. A to bola len jedna z maličkostí, ktoré musel spĺňať, aby bol v očiach verejnosti na správnom mieste. Čo taká viera? Tam to bolo pekne zamotané. Jonathan bol katolík opovrhujúci protestantmi, ale ak nechcel riskovať podozrenie z kacírstva, musel to skrývať a chodiť  poctivo do kostola každú nedeľu a každý sviatok. Sedával bok po boku s mestskou elitou, ale modlil sa k svojmu Bohu, nie ich. Poznali ho však ako praktického podnikateľa, vďaka čomu bol vnímaný viac ako pragmatik než pobožný mladý muž – a na tom si zakladal, pretože ho to chránilo od údesných heretických tém, ktoré by musel rozoberať s kňazom, inkvizítorom alebo ktovie s kým.
Ani si neuvedomoval, že chodí po námestí náramne pomalým krokom akoby nad čímsi premýšľal (čo aj robil), dokým nezastal na jednom inkriminovanom mieste – aspoň preňho. Tu pred niekoľkými dňami stretol samotnú manželku správcu Salemu, ktorá sa vracala z pohrebu akéhosi muža, o ktorom Jonathan jakživ nepočul. Trvalo len pár ďalších dní, než sa ich vzťah spečatil v lese, a stali sa milencami. Už len pri krátkom záblesku týchto spomienok prešla Jonathan hladná túžba, o ktorej vedel, že ju skôr či neskôr bude musieť ukojiť. Ale iba na nej, pomyslel si s túžbou. Na nej a na nikom inom. Jeho pozornosť však zaujala postava na tom istom námestí, len o niekoľko dlhých metrov ďalej. Bola otočená chrbtom, na ktorý padali dlhé gaštanové vlasy. Bola to žena – to jediné si zatiaľ mohol zo svojho pozorovania na diaľku odniesť. Rozhodol sa, že chce viac informácií, a tak sa vybral k postave. „Dnes nie je počasie na to, aby sa dáma sama potulovala po meste,“ poznamenal, aby začal rozhovor ako ochranársky mladý muž, ktorého zaujímajú osudy iných žien. Niežeby to bola pravda, ale koho to zaujíma?

Samoty si ‚neužila‘ nijak dlouho. Jejím uším neušel neustále se zesilující zvuk přibližujících se kroků. Mimoděk se objala kolem ramen, což bylo zraku každého, kdo by se na ni díval, skryto, neboť se toto gesto značící obavy a především nejistotu událo pod bezpečným úkrytem pláště. Z jejího postoje vyzařovalo napětí, které by si mohly zlé jazyky vyložit jako důkaz toho, že má co skrývat, což je bohužel pravda, byť nikdy neudělala nic špatného, ba naopak, špatné věci si vybraly svou daň u ní. Koneckonců, kdo má svědomí tak čisté, aby ji mohl soudit? Leda Bůh, jehož úkolem to bude až soudného dne, kdy dohoří její zapálená svíce a přijde si pro ni sama smrt. Pokračovala stejným tempem dál, předpokládajíc, že osoba, která ji rychle dohání, patří mezi pospíchající obyvatele, tudíž ji pouze obejde a bude si pokračovat dál vlastním směrem. K jejímu překvapení a především zděšení se tak nestalo. Osoba, respektive mladý statný muž zpomalil své tempo, jakmile se ocitl po jejím boku a snadno s ní srovnal krok. S prvními slovy, která vyřkl do ponurého ticha, k němu zvedla pohled svých velkých kukadel barvy čokolády. Naskytl se jí pohled na pohlednou tvář, které bez pochyby dominují uhrančivé oči modré barvy, která svou ojedinělostí konkuruje barvě oblohy za jasného dne. Nepochybuje o tom, že jsou předmětem snů snad každé ženy, která se v nich ztratí a že jsou rovněž jeho největší zbraní. Na bradě a v oblasti čelisti mu rašilo mírné strniště. Ačkoli se tvářil poměrně přívětivě, nedokázala se uvolnit. Zafixovala si jedno moudro, které jí sdělila taktéž Jannete, jediná osoba, které se otevřela a které důvěřovala: pohlední muži jsou nejvíce nebezpeční, o mnoho více, než vlivní a bohatí. Samozřejmě, tou nejhorší kombinací je promíšení obou takových případů a jak se zdá, soudě podle oděvu a mluvy, z níž je patrný francouzský akcent, tento muž je názorným případem.
„To by dáma nikdy nemohla opustit stěny pokoje, které…“ na okamžik se odmlčí, hledajíc správné slovo, které by přesně vyjadřovalo její dojmy „… stísňují.“ Poznamená ve stručné odpovědi po chvilkové odmlce; která sloužila k přehrání si slov v mysli, aby zjistila, zda dávají smysl; nikoli stroze, jak zamýšlela, aby nechtěného společníka odradila, nýbrž tiše a odtažitě, což by mohlo zapůsobit podobným způsobem jako volba číslo jedna, navíc nyní nebude mít důvod litovat toho, jak se zachovala k druhé osobě. I z jejího hlasu jde znát přízvuk, avšak španělský. Tón hlasu se při posledním slůvku zlehka a neúmyslně zdvihl do náznaku tázacího módu, snad jako kdyby se ptala, zda je ono užité slovo správně. Ostatně, onen mladý muž se vůči ní ničím neprovinil, nebyla jeho chyba, že si vybral špatnou osobu na zdvořilostní konverzaci. Navíc, ono zde v tuto chvíli rovněž není z čeho vybírat. Pochybuje o tom, že kdyby se město hemžilo lidmi, všiml by si jí, pomineme-li fakt, že jakožto žena, ba snad ještě dívka, drobné postavy by se mezi lidmi snadno ztratila.

Postava, presnejšie povedané žena, sa pomaly prechádzala po námestí. Na Jonathana zapôsobila dojmom akoby jej tu toto všetko patrilo a len si obzerá svoje vlastníctvo, svoju pôdu a svoj majetok a zvažuje, čo s ním bude robiť. Spáli ho? Prebuduje do vyspelého mesta? Alebo ho jednoducho iba ponechá svojmu osudu a osudu tých, čo v ňom žijú? Na chvíľku mu napadla myšlienka, že to možno bude Amélia, ktorá mu už preukázala svoju nemalú starosť o seba a hlavne o mesto, a tak zrýchlil svoj krok, aby bol pri nej čo najskôr, ale na jeho nemalé sklamanie, správcova manželka to nebola. Bolo to akési dievča, na pohľad bola stará asi ako on, pozerala sa naňho prívetivo skrz orieškovohnedé oči, ale Jonathan poznal, keď je niečo len naoko. Videl tú ostražitosť, ktorá v ňom prebúdzala istý druh podozrievavosti, ktorá sa uňho prejavila skoro vždy vzhľadom k tomu, že už od detstva je ťažkým paranoikom, ktorý všade vidí dýky a zradcov. Nečudo, že nikomu neveril a že Amélia bola prvou ženou, ktorá sa mu úspešne dostala pod inak nepriepustnú škrupinku. Získala si ho a on na ňu odvtedy nedokázal prestať myslieť...teda pokiaľ nemal hlavu plnú starostí a roboty, ktorá nikdy nemohla počkať. Mal jej krásne telo vypálené do vnútornej strany viečok a teplo jej tela i úst doteraz cítil...nuž, na miestach, o ktorých by gentleman na verejnosti nerozprávať nemal, pokiaľ nechce pohoršiť zbožných idiotov tohto mesta.
Nad výrokom osoby, ktorú prerušil z prechádzky sa pousmial. Povedala to rýchlo – rýchlejšie než sa na angličtinu svedčí a poznal ten prízvuk. V Španielsku strávil vyše roka a ten jazyk ovláda plynule...aspoň kedysi, teraz je to už neisté, pretože ho dlho nepoužil. V Saleme hovoril výhradne po anglicky, pretože Francúzov nenávideli a španielčina bola reč katolíckeho národa a toto vierovyznanie tu tiež nebolo príliš akceptované. „Stiesňujú jedine, ak jej to dovolíte,“ prehovoril, zatiaľ čo si ju rýchlo obzrel, samozrejme, diskrétne a bez nejakého zvláštneho pohľadu v očiach. Nebolo však toho veľa na obzeranie, pretože všetko zakrýval dlhý plášť. Avšak i pohľad naň prezradil dosť, pokiaľ ste vedeli, ako sa pozerať. Nebola to čierna farba, čo znamená, že nepatrí medzi mestskú elitu, ale plášť bol na pohľad veľmi kvalitný, čo značí, že toto dievča je bohaté a v Saleme nie je dosť dlho na to, aby zistila, že okázalosť je tu nebezpečná. Niekto by si toto gesto mohol vziať ako pokušovanie. A odtiaľ je to už len krátka cesta do ohňa, povedal dáme vedľa seba, hoci iba vo svojej mysli, myšlienku, ktorú počul iba on. „Napriek tomu všetci potrebujeme chvíľku, aby sme sa nadýchali čerstvého vzduchu a usporiadali si myšlienky, nie je tak?“ Kartu obrátil relatívne rýchlo, aby ju dostal z možných rozpakov, ktoré by mohli nastať. Bankár s tak čistým štítom si predsa nemohol dovoliť, aby sa o ňom šuškalo, že rád rozptyľuje mladé dámy...uff...to by bol poriadny škandál! Hoci by sa sotva vyrovnal tomu, keby sa svet dozvedel, že spí s Améliou...

Dny v práci pro ni nebývají náročné, ale tenhle rozhodně byl. Opilí povaleči byli nepříjemnější než obvykle a dokonce se snažili mladou šenkýřku plácnout i přes zadek. Co udělala ona? Vyhla se ladností labutě a spražila je vražedným pohledem. Každopádně tohle je už minulost. Co na tom, že jsou tyto události minulostí teprve pár hodin? Teď musí jít domů, aby udělala bratrovi, tátovi a Henrymu večeři. Už dlouho se neproběhla v hranostají kůži, ale copak mohla? Cítila se poslední dobou nějaká hodně unavená. Sama nedokáže určit, čím by to mohlo být. Možná nedostatečný pitný řežim? Nedostatek jídla? Nebo se o ni snad pokouší nějaká nemoc? Jen to ne. Každopádně se tím nemůže zabývat a musí dojít koupit nějakou zeleninu, ze které by mohla udělat alespoň polévku. Vlasy si nechá rozpuštěné a pouze je prohrábne, aby trochu upravila svůj zjev. Nikdo by nechtěl na ulici potkat rozcuchanou ženštinu, která je o něco bledší než obvykle. Ještě by ji považovali za čarodějnici jako Henryho matku a to by jim všem ještě tak scházelo. To by si snad Henry začal myslet, že je prokletý. I když na jednu stranu jí ten chlapec přije zvláštní. Hlavně, když jí začne vyprávět o věcech, kterým Sam vůbec nerozumí a má z toho škodolibou radost, uličník. Ale dost přemýšlení...
Klap klap. Zvuk bot na nízkém podpadku se rozléhá kolem. Jindy by se ztrácel v každodenním šumu, ale už se stmívá a mnoho lidí se venku už neprochází. Občas jí přijde, jako kdyby se lidi báli vystrčit po západu slunce nos ze svých brlohů. Na druhou stranu se ani nediví. Rychle zamrká, protože ji začíná přemáhat únava. Dneska to na ni dolehlo nějak brzo. Asi se pořádně nevyspala, ale co už. Zanedlouho bude v teplé posteli a bude připravena do dalšího dne plného hlasitého řevu štamgastů a jejich protivných a oplzlých řečí.
Zelenina nakoupena, nese ji v malém košíku. Mezitím slunce téměř zapadlo a louče ve městě se rozhořely. Na její vkus byla venku až příliš dlouho. Chtěla se ohni vyhnout, ale teď se bude muset drát skoro liduprázdnými ulicemi, které osvětluje plápolavý plamen ohňů. Kráčí rychlejším krokem s pohledem zabodnutým k zemi...

Aj dnešný deň bol pre neho jedným z tých, kedy mal chuť zo seba zdriapať kožu. Nevedel či to bolo tým teplom alebo tým, že sa už dlho nepreletel niekde po lese a tak, ale pripadal si cudzí vo vlastnom tele. To sa odrazilo aj v jeho práci, svojim pacientom nevenoval svoju plnú pozornosť, čo je dosť možno chyba, ale on sám si to neuvedomoval. Až keď skončil, tak si uvedomil, že mohol niečo z toho urobiť aj lepšie alebo toho mohol povedať viac. Avšak to už bolo za ním a čas späť vrátiť nemohol, do takej miery jeho schopnosti nesiahali.
Vykračoval si po ulici v tichosti, jediné, čo rušilo ticho boli jeho kroky a občasný šum ohňa, keď prejde okolo. Nemal namierené na žiadne konkrétne miesto, domov sa mu ísť nechcelo, nebolo tam pre neho nič nového, čo by ho mohlo prekvapiť alebo tak, iba ak nečakaná návšteva jeho brata, ktorého vlastne už tiež dlhšiu dobu nevidel. Mal by to napraviť a ísť ho navštíviť. Možno to ani nebude na škodu a jeho brat bude práve potrebovať pomôcť, nie s pečením chleba, ale s tým, že sa možno popálil alebo tak, čo by pri jeho práci nebolo nič nečakané. Nepochyboval však o schopnostiach svojho brata a teda predpokladal, že sa mu nijaký úraz nestane a on tam bude môcť prísť čisto len z vlastného záujmu o svojho brata. To by ako jeho brat robiť mal a síce on je ten mladší, musí sa o svojho brata zaujímať rovnako veľmi ako jeho brat o neho.
Každopádne teraz by kľudne mohol zájsť aj do lesa, tam sa premeniť a prevetrať si pierka ponad nočné mesto, čo vedelo byť skutočne zaujímavé, ale nebol si istý tým či chce ísť do lesa aby sa premenil. Určite by mu to pomohlo, ale ešte si to bude musieť premyslieť.

Měl by být seriózním vojákem ve službě, mužem hájícím zákon, měl by sledovat bezpečí občanů v Salemu... Namísto toho stojí v jedné z méně používaných uliček v křečovitém předklonu, pravou rukou se opírá o zeď domu a dáví veškerý obsah svého žaludku. Sice toho moc nesnědl, ale má pocit, jako by z něj vylezlo všechno, co jedl a pil za poslední týdny. Včetně duše. Irisin bylinkový čaj sice fungoval perfektně, ale jen na určitou dobu. Jakmile se bylinky z jeho těla vytratily, přepadl jej nehezký stav. Bolestí hlavy to začalo, žaludkem na vodě pokračovalo. Při pochůzce svého kolegu, toho, se kterým včera táhli mladého chlapce domů, poslal pryč. Že to tady zvládne sám. Byla to jen výmluva, jelikož věděl, k čemu dojde. K jeho fyzickému stavu nepřispělo kladně ani sdělení o další smrti vojáka. Nahlas by to nepřiznal, ale tahle zpráva mu zauzlovala vnitřnosti na nějakou dobu. Pokud tedy po tomhle ještě nějaké vnitřnosti bude mít.
Konečně se zdá, že je pryč veškeré zlo. Alespoň se potrestal sám a nepotřeboval ničí pomoc. I když, některé vzpomínky na včerejší noc také nebyly zrovna hezké. Choval se jak naprostý debil, opilé nadržené hovado. Přesně takový je a ví to o sobě, ale to děvče se to dozvědět nemuselo. Ne takhle. Odepne si od pásku čutoru s vodou a propláchne si ústa, nepříjemné pachuti se však nezbaví. Hlava mu třeští, je jako střep. Ví, že musí vydržet do večera. Tedy, ještě několik hodin. Napije se, malými opatrnými doušky, aby se mu žaludek snad znovu nezvedl, i když teď už pochybuje, že by měl co zvracet. Své mistrovské dílo na ulici raději ani nezkoumá. Rukávem červeného kabátu si otře orosené čelo a pro jistotu i ústa, několikrát si odplivne na zem ke svým botám, které jako zázrakem zůstaly čisté. Než si láhev s vodou opět připne k opasku, trochu se napije. Pak se vypotácí z uličky. Trochu se třese, žaludek jej bojí, svaly má napjaté a trvá, než se přestane motat. Zastaví se a párkrát se zhluboka nadechne. Jasné slunce jej bodá do očí. Už jen pár hodin, jen pár hodin a bude moct domů... Snaží se ignorovat lid procházející kolem, nikoho nevnímat. Opře se o stěnu jednoho z domů, založí si ruce na prsou a zavře oči. Chvilku tu postojí. Pak bude pokračovat dál. Snaží se nevnímat pohledy kolemjdoucích. Neví, zda je to kvůli uniformě, kvůli tomu že jej viděli, kvůli tomu že mu ve tváři bliká zelená a bílá barva nebo kvůli tomu, že dvě vraždy vojáků za sebou v Salemu nejsou zrovna běžné a on by klidně mohl být dalších prasetem na porážku.

Bolesti hlavy neustupovaly, ba co víc - zdálo se, že každým dnem se horší, odporní to společníci táhnoucí se za svou obětí jako věčně se tisknoucí stíny. Ve spáncích tepalo tlakem, věčně upozorňujícím na vir nadále se šířícím po těle. Zmutované geny sebou nesly akorát příkoří v podobě nočních můr, kdy se budila zpocená, vyděšená každým zvukem, jak si dům sedal či vítr o něco hlasitěji udeřil do oken. Čím dál tím častěji se stávalo, že se zavírala do pokoje, ignorujíce své okolí, i mladého Laurence, kterýžto se objevil jako jeden ze vzdálených příbuzných strýčkových přátel nebo něco v tom smyslu, což nestačila pochytit. Unikaje před realitou se zdržovala u okna s tváří natisklou ke sklu, zatímco barevnou vitráží sledovala svět pod sebou, ztracená ve vymyšlených příbězích. Každá postava procházející jim před domem měla svůj vlastní a Karliene se jich dokázala navymýšlet snad tucet, každý krásnější a šťastnější než předchozí. Už jim chyběly jen barvy, tahy štětcem, které by vedla v umu zděděném po matčině větvi malířské. Žádné další vázy s tulipány, ale skuteční lidé se skutečným životem a starostmi, jakým čelí denodenně, podléhaje úvahám o krocích budoucích.
S hlavinkou opřenou o rám okna se pokusila nadechnout čerstvého odpoledního vzduchu, oči zavřené únavou ze změn, po nichž se stále nedokázala aklimatizovat. Tmavé kadeře, jindy tak poslušně spletené ve složitý drdol, dnes ladem skladem lechtaly šíji v měkkých vlnách. Však ji dnes akorát zkontrolovala služebná, zda se ještě může řadit mezi živé bytosti, přinášeje nevysoké holanďance odpolední čaj s čerstvým pečivem přímo od pekaře. Sladké koláče, jimiž byl Salem vyhlášený. Ani jednoho se prakticky nedotkla, snad jen trochu tvarohu přeci jen na vršku zákusku přeci jen ubylo, jak se mladá opovážlivkyně odvážila ponořit špičku ukazováčku do měkké výplně.
V nádechu je však nosánek nakrčen seznáním odporného zápachu, ne nepodobného zvratkům. Tenhle pach znala až příliš dobře, za dob rozsáhlé nemoci častokrát naprázdno vyvrátila obsah žaludku a žlučovitá pachuť dlouho poté přetrvávala na jazyku. Div se nepřevrátí z okna ven, jak natahuje krk, aby zahlédla toho, komu očividně není dobře. Pád by ji sotva zabil, ale se zlámanými kostmi v těle nechce v této době žít nikdo. Zápach sílící čerstvým závanem vánku sebou přinese i nepříjemné zvuky nemocného chudáka. Karliene? Ta nikdy dlouho na nic nečekala. Vedená prudce tlukoucím srdíčkem nechá bolest hlavy za sebou stejně jako strýčka a Laurence, jehož absenci si uvědomí až teprve krátce po svém uspěchaném odchodu. Dokonce se ani nezastaví, aby se jako správná dáma učesala nebo zpřehodnotila úbor pro svůj úprk, neboť praktické, byť stále draze vyhlížející šaty, ač jim chybí nádech luxusu, se jeví jako lepší volba pro zašpinění než honosnější látka určená bohatým paničkám. "S dovolením, promiňte. Excuseer mij," vyjeknutá fráze v mateřštině na místní nemá zjevně valné účinky a přítomní se jen neradi pokouší uhnout z cesty nevychované to dámě.
Jenže místo, kde se u země válí ona nepříjemně páchnoucí kupa zvratků, je až na inkriminovaný důkaz prázdná. Jejich majitel? Nikde. Pravděpodobně se po něm slehla zem, což si však Karliene odmítá připustit. Hnaná touhou pomoci se vydává nazdařbůh uličkou, natahujíc uši, zda neuslyší další várku dávení. Naštěstí pro holanďanku se smrad jen tak nevytratí a tak může následovat alespoň jeho stopu. Do očí udeří státná, robustní záda skrytá pod napnutou látkou červeného kabátce, jaký zde nosili vojáci. "Pardon, meneer... Totiž pane. Neviděl jste zde někoho, komu nebylo dobře?" Tělíčko se zhoupne pata špička, jak se snaží děvče zahlédnout alespoň něco zpoza ramene vysokého strážníka, který měl v Salemu dohlížet na pořádek. Že by snad toho dotyčného našel? "Je všechno v po-... Och!" Vyjeknutí, vcelku hlasité, potlačí až dlaň přitisknutá k ústům pootevřených hrůzou nad zjevem zdejšího vojáka. Zápach se centralizoval v jeho blízkosti, bylo jasné, že viníkem onoho vyzvráceného žaludku bude on. "Pane, jste v pořádku? Nechcete se posadit?"

Ponořená do vlastních myšlenek prochází kvapným krokem setmělým městem. Pobledlá žena nedává pozor na cestu a to se jí vymstí. Plnou silou narazí do jednoho urostlejšího muže. Košík jí ukamžitě upadne z ruky a zelenina se rozkutálí kolem nich. Dokone sama Samantha ztratí rovnováhu a to pro ni znamená neodvratitelnou zkázu v podobě pádu. Dost by ji překvapilo, kdyby ji cizinec stihl zachytit, ale stát se může cokoli. Ať už ji zachytí nebo ji nechá sebou plácnout o zem, bude se muset vzpamatovat. Tmavé vlasy jí překryjí bledý obličej a snad mu tím dosají nějakou tu barvu. "Omlouvám se." Vypraví ze sebe hned, jak se jí podaří vzpamatovat. Vzhlédne k tomu muži a pak trochu bolestně sevře oční víčka a lehce se zaksichtí. Má z toho muže dost zvláštní pocit. "Neublížila jsem vám?" Otáže se zvědavě a rukou si odhrne hnědé prameny vlasů, které jí stál překrývají obličej a také zabraňují, aby si toho muže mohla prohlédnout lépe. Nicméně si ho neprohlíží dlouho, protože jí dojde, že se kolem ní všude válí zelenina na jejich večeři... "Och!" Vyjede z ní najednou a rychle si dřepne, aby mohla do košíku, který se válí vedle ní, dávat trochu omlácenou zeleninu. Ten rychlý pohyb měl za následek malé zamotání hlavy, ale nic vážného a na upřímně doufá, že to ani nebylo znát. A i kdyb ano... Pochybuje, že by to nějakého cizího chlapa zajímalo. Určitě je stejný jako ta paka v hostinci.

Užívá si ty chvíle, kdy po něm nikdo nic nechce. Nemusí se tvářit důležitě a dělat, že je na něj spolehnutí, když je ve skutečnosti jen rychle stárnoucí osamocený alkoholik, co tak akorát píchá všechno, co se aspoň trochu nechá. Teď zrovna vypadá jako chodící smrt a stojí tu na ulici jen proto, že kdyby se někdo doslechl, že odešel domů dřív, byly by z toho problémy. Už teď ví, že se dost uvažuje, zda by jej neměli někým nahradit. Jeho delší nepřítomnost v práci kvůli zranění moc nepomohla jeho pověsti v armádě. A když přijde o svůj post vojáka, tak přijde o více než jen práci, to je mu jasné. Neměl by už v Salemu co pohledávat a přijde mu lepší zemřít v opuštěné chatce než v opuštěném lese. V té chatce by jej možná jednou našli. Momentálně by pro něj však bylo nejlepší umřít tady a teď.
Z klidné sebelítosti je po chvilce vyrušen. Je to dobře, protože kdyby nebyl, asi by tu stál až do setmění přesně v té poloze, v jaké stál doteď. Postaví se rovně, aby se neopíral o zeď za sebou, záda narovnaná, takže vypadá ještě o něco vyšší. Ruce spustí podél těla, aby vypadal připraven do každé situace a takové ty další věci, co by měl správný voják splňovat. To, že je bledý jako smrt a pod očima má obrovské, tmavé kruhy, bělmo v očích zažloutlé, snad napuštěné alkoholem, jestli je to možné, s tím už asi nic neudělá. Jeho poblouzněný, unavený mozek však není schopen zachytit význam otázky. Zadívá se na děvče před sebou, nemá pocit, že by se s ní už někdy setkal. Zaslechne jen v jejích slovech něco, co mu absolutně nedává smysl a už je ztracen. "Pardon?" řekne skutečně trochu zmateně, lehce povytáhne vzhůru jedno obočí. Hlas má hluboký a relativně tichý, oproti tomu běžnému výraznému bručení. Ani by se nedivil, kdyby si rozřezal hlasivky a už nikdy nemluvil normálně, v krku jej pálí přesně tak. Jakmile však děvčátko nasadí zděšený výraz, je mu docela jasné, proč. Ušklíbne se, hořce, neubrání se tomu. Teď bude po ulicích děsit nebohé slečinky, chudinka si určitě myslí, že právě vstal z mrtvých. "Nic mi není," ujistí ji rychle, i když ne zrovna moc přesvědčivě. Povzdychne si. Nemá cenu dělat jakoby se nic nestalo, stejně by mu to nešlo. "To se rozchodí," ujistí ji s přivřenýma očima, jak se snaží bránit se jasnému slunci. Musí vypadat jako těžce nemocný, ne jako hlupák s kocovinou, pravděpodobně ještě posilněnou tím, že ji oddálil včera v noci tím čajem. Přejede děvče pohledem, pak si docela nahlas povzdychne. "Neříkejte mi, že vážně vypadám tak otřesně," zamumlá. Není ani jasné, zda mluví k neznámé, nebo si povídá pro sebe. "Nezatěžujte se tím," podaří se mu zadívat se děvčeti do tváře, hlas drží stejně upjatě jako vždy, když vystupuje jako voják, nacvičený tón plný zodpovědnosti a porozumění, prosycený snahou udržet si své místo. Pravou rukou si promne kořen nosu, ačkoliv žaludek se mu pomalu klidní, do hlavy se mu stále zabodávají tisíce střepů. Ale jo, ano, vážně je v pohodě, tak se slečinka může sebrat a jít si po svém, ne?

Zápach zvratků sílil, pro citlivý čich vlkodlaka do nepříjemných rozměrů, které převyšoval již tak nelibý pach tmavých uliček, kam si chodil ulevovat každý zástupce spodiny. Zachránit ji nemohla ani dlaň přitisknutá na nos, nepomáhající oddálit nepříjemný smrad, který do krásných tmavých očí vháněl slzy štípající v koutcích. Možná neměla tolik poukazovat na fakt, že i sám voják díky předešlému aktu vrhačství byl cítit něčím jiným než fialkami, jimž by dala přednost před aurou narůstajícího zápachu, co ho obklopovala nyní, na druhou stranu odmítala na zemi skončit v důsledcích závrati. Už tak se jí dnes ráno motala hlava ze všech těch myšlenek a pocitů služebnictva ve strýčkově domě. Přidat k tomu navrch mdloby, jako jakousi nevydařenou korunku, pak by se z pokoje pravděpodobně už nadosmrti nehnula ani na hloupý krok.
Pohledem čokoládou zbarvených kukadel sleduje vysokého muže, co se před ní ještě více narovnal a tím se mohl v klidu z místa zařadit po bok pohádkových obrů. Široká ramena nenechala nikoho na pochybách - tenhle voják se s nikým a ničím nepáře a je lepší splnit požadavky udělené přísně znějícím hlasem, který momentálně nabyl chraplavého šepotu než na síle, a neodmlouvat. Nebo ještě líp, ani se o to v myšlenkách nepokoušet. Starostlivost se snadno promítne do očí, jimiž se nedokáže odpoutat od chlapovy tváře, momentálně bělejší než je látka čerstvě ušité košile či spodničky. A ten nádech zeleného odstínu? Ten se jí ani trochu nelíbí. Už už se drobné tělíčko mladinké obchodnice s tulipány nadechuje k odpovědi, když tu přijde poměrně bolestně vyhlížející reakce v podobě úšklebku, při němž o dobrý krůček, vedený hrůzou, ustoupí. Přesně takto mají vypadat strašáci, před kterými varují maminky své děti a Karliene sama připouští, že by se nejraději ze všeho dala na útěk bez jediného ohlédnutí se zpět.
Navzdory všemu se nepohne ani o píď, neotočí se, neupaluje směrem domů, ač domov? Za ten by považovala Holandsko, Amsterdam, odkud pochází, ne tohle prapodivné město, v němž se ještě nestihla zorientovat. Čelíčko se krčí pod tíhou váhavých myšlenek, z nichž jedna nakopne mladičké děvče k činu. Ironicky zrovna ta, kterou si hlavu zatěžoval sám voják, smýšlející o sobě jako o obživlé mrtvole. "Meneer... Pane... Jestli si myslíte, že když se budete tvářit jako starý Vogelverschrikker, tak mne tím vyděsíte, pak lituji." Hlásek se chvěje drobnou, tichou uražeností, po níž přichází o něco větší zaváhání, s nímž se zhoupne na patách jako dítko chycené při lumpárně. "Možná trochu ano, ale to vám není ke cti. To vás matka neučila?" Chybělo jen trochu, aby mu štíhlým prstíčkem nezamávala pod nosem jako malé uražené děvčátko hrající si na vychovatelku. A že zrovna on by ji dvakrát tak potřeboval.
"Vypadáte... Jako by na vás sáhla... Magere Hein. Smrtka," objasní s maličkým zaváháním, kdy se z paměti pokouší vydolovat to správné slovo, aby i voják pochopil, co tím tato tmavovlasá bláznivka chtěla říci. Jazyková bariéra stále ještě splétala jazyk do uzlu a Karliene si čas od času lámala hlavu, jak vysvětlit, co má na mysli. Obklikou potvrdí jeho vlastní slova, ač mu je do očí nijak nevmetla - ty její bloudí po zemi, vyhýbají se pohledu na pýchu zdejší stráže, co by si měla pár dnů poležet v posteli než začne pohlavkovat mladé chlapce za vylomeniny a muže mlátit do žaludků. "Když se znovu budete dávit, nemyslím si, že vám za to město poděkuje, pane. A bude se tím zatě-... za-... zatě-... Budete trápit více lidí než do teď," zamumlá na oplátku, ztracená v tom jednom jediném slůvku, které nedokáže vyslovit. Přeci jen o krůček přistoupí, váhaje, zda tato vzdálenost je dostatečná vůči cizímu člověku, či by měla přistoupit ještě o něco blíže. Na druhou stranu, ten zápach jí dostatečně motá hlavu na to, aby tak neučinila, alespoň po dobu dobrých pěti vteřin. "Podívejte se, pane. Buď tady můžete stát, tvářit se, že vám není špatně a modlit se k bohu, aby vás nepotrestal dalším nepříjemným pocitem v břiše a nebo... Nebo si to můžete přiznat a jít se mnou. Uvařím vám čaj, dám obklad a nechám vás trochu vyspat."

Skoro cítí, jak její pohled pálí na tváři, jak mapuje každý jeho rys, každou bledou část zarostlého obličeje. Možná je to další bylinkářka, možná také pracuje v lazaretu a tohle je její práce? Možná se mu děvče v duchu směje, protože ví, jaká kocovina jej právě teď zžírá? Ani by se tomu nedivil, sám sobě by se smál, kdyby se viděl. Ale není v takovém stavu, aby si nevšiml toho gesta, toho drobného krůčku zpět a rychlého stínu strachu ve tváři. A místo toho, aby jej bodla lítost, rozčílí jej to. Rozčílí jej, že tuhle ženu vidí poprvé a on a už od něj krok po kroku ustupuje. Jako od vraha a kriminálníka. Že to dělají děti, dobrá. Že to udělá dospělá žena... Může si za to sám, jistě že si za to může sám. Ale rozčiluje jej to. Není dobrý člověk a roky jím už nebyl, ale tyhle reakce rychle prolezou silnou krustou chladnokrevnosti a dostanou se až na místa, kde spustí ty dotčené reakce. Drží se, aby nevydal ani hlásku, ruce spuštěné podél těla, rychle zatne dlaně v pěst a opět je uvolní. Je mu příliš zle na to, aby se rozčiloval nad tím, co se mu děje celý život. Od doby, co zabil svou manželku a její nenarozené dítě. Má obrovskou chuť se sebrat a odkráčet pryč, tak rychle jak jen to jde, ale má tisíce důvodů proč to neudělat. A tak stojí na místě a nehne se ani o píď, snaží se nezatnout jediný mimický sval. Nebo se ho ta holka bude bát ještě víc a pak ji bude navštěvovat v nočních můrách a takové sračky.
Pomalu mu dochází, proč té slečně zprvu pořádně nerozuměl. Její přízvuk je jiný než na jaký je zvyklý a v jejích slovech zaznamenává taková, která mu vůbec nic neříkají. Jiný jazyk než svou mateřštinu neovládá a za celý život jich slyšel jen pár. Nemá ani tušení, za co jej označila. Zní to, jako by to slovo vytáhla odněkud zezadu z krku a pak jej bez ladu a skladu vyplivla ven. A přesto vypadá jako malé, umanuté dítě. Nejspíše se jí dotklo, že vypadá jako smrt sama. Tentokrát povytáhne obočí obě dvě, není si jistý, co se mu neznámá stačí říct a už nemá ani čas přemýšlet, protože děvče pokračuje. Užuž by mu po tváři projel ten tolik typický úšklebek, ale k překvapení všech jej zadrží. "Já... Úplně nevím, co se mi snažíte říct," přizná, v jeho hlase, v zaváhání mezi slovy, hraje nepatrná nejistota. S lidmi mluvícími jinak než anglicky se málokdy setká. Dokonce si ani v hlavě nevytvoří poznámku na to, že jej matka nestačila naučit skoro nic. Té další větě už ale rozumí, povzdychne si. "Omlouvám se, jestli jsem vás tím pohoršil," odvětí hořce. Může si za to sám a sám si za to také bude pykat, nepotřebuje žádná další kárání. Jen včera v noci jich bylo dost. Mlčky sleduje snahu neznámé o složení správné věty, je téměř roztomilé, jak se ta mladá, pohledná tvářička snaží. "Město je zvyklé na horší věci," ujistí ji, je to jedna z naučených vět ze služby, proto z něj vyleze nepřirozeně rychle a nepřirozeně chladně, vzhledem k situaci. Další slova jsou však již z jeho vlastní hlavy: "A už je to v pořádku." I kdyby chtěl, nic ze sebe už nedostane. Takže k tomuhle činu by nemuselo dojít znovu a k té hromádce v uličce se hlásit nebude. Že to ví tohle stvoření, to je už vedlejší.
Vyslechne si její nabídku. Děvče téměř ani nedomluví, když se mu z úst vydere tichoučký, krátký a trochu unavený smích, mizející stejně rychle jako začal. Pak se zpříma na neznámou zadívá. Co to ty ženy mají za teorii, že čaj vyřeší všechno? Proč každou napadne natáhnout si opilce domů? Je to stejný scénář jako včera v noci, téměř totožný. Že se k Bohu modlit odmítá, to neřekne nahlas, mohl by za to pěkně pykat. A nadále zavrtí hlavou. "Jste příliš laskavá," uzná. Vidí se poprvé, nikdy na sebe nenarazili, nebo on sám si to alespoň neuvědomuje. S Iris se už párkrát viděl, párkrát s ní mluvil, ale nezná ani jméno téhle slečny. "I kdyby mi to připadalo správné, nemohu," vysvětlí. "Odejít ze služby kvůli takové malichernosti by mě stálo příliš." Nepřijde o práci a zbytek svého relativně spokojeného života kvůli kocovině. "Navíc... Jisté věci čaj nevyléčí." Hodil by se úsměv, ale nepřichází a on sám se do něj nebude nutit. Věta je ale, snad jako první, pronesena tichým, skutečně klidným hlasem a nemá urazit, zranit nebo znamenat něco špatného. Jediné, co jej teď může vyléčit, je spánek. A na ten si ještě chvilku bude muset počkat.

Nikdy neuměla číst v lidských tvářích. Tohoto daru dříve pozbyla než jí byl věnován do vínku a jako prakticky každá žena, i ona se řídila intuicí, ačkoliv často na svou radu doplatila a setkala se s nepochopením a odmítavými gesty, jimiž se jí každý snaží zastrašit. Nechá se? Inu... Někdy ano. Jindy si tvrdohlavě drží svou a nenechavým vrcením hlavy dává najevo, že se ze svého pracně vydobytého místa nehne. Dnešek zaváněl podobnou situací. Ač vojákova tvář prozrazovala chlad, jedinou emoci, kterou byla schopna v tmavých očích rozeznat, emočně se pod tou slupkou hrubiána prokazoval jako muž, který by byl schopný nebohé děvče uhodit za nešťastný to výběr slov či gest, která dokážou jednoho popudit. Nával nepříjemných pocitů, trpkých jako pachuť na jazyku, silných, hlásajících jediné - vztek - tak vykouzlí v čokoládou zbarvených kukadlech o něco silnější dávku strachu. A snad... Ano, také lítost. Lítost za nešťastný to vpád do chlapských záležitostí, v nichž se orientuje asi tak jako dítě v temném hvozdu propleteným průpovídkami o vlcích a zlých, bradavicemi obsypaných čarodějnicích. "Het spijt me. Ik wilde je niet pijn doen." Spletitou sérií, pro uši salemských obyvatel neznámých slov, se nedá této mladičké obchodnici vymluvit snaha se ospravedlnit. Snad jen fakt, že jí nemá jak porozumět, hraje v neprospěch vůči tomuto nešťastnému stvoření, které pohledem bloudí všemožně, jen ne na muže a jeho statné tělo, jemuž se vyhýbá až přespříliš okatě. "Neměla jsem v úmyslu... Se vás dotknout, pane. Je mi to líto," zamumlá nakonec tak tichoučkým hlasem, že sotva slyší sebe samotnou, natož aby jejím slůvkům rozuměl i někdo jiný. Hlava sklopená, tmavé kadeře se vlní po zádech, prsty si pohrávají mezi sebou v gestu nevinného pokusu získat alespoň špetičku jistoty, kterou díky tomuto cizákovi ztratila.
Tělíčko sebou v provinilosti celé škubne, když se chraplavý hlas dožaduje odpovědi. Nikterak silně, aby ji vyděsil, spíše skutečností, že ta jazyková bariéra opět tropí potíže a klasifikuje Karliene do role přistěhovalkyně z neznámé země, která si klidně může mumlat jakási kouzla a proklínat tak celý Salem. Nejistotou zmítaná dívka se tak dostává do situace, kdy si neví rady a tvář se silně zrudlými lícemi, což je více než patrné díky nedávno prodělané nemoci a pozůstalosti bledé pleti v důsledku odmítání chodit na slunce, napovídá, že to nyní bude mít těžké. "To je... To znamená...," nedopoví, co se snažila tím hrdelně vyraženým slůvkem naznačit, marně nyní v paměti pátrá po výrazu, jakým by mohla vojákovi přiblížit svou myšlenku. "Farmáři to dávají na pole, odhání tím... vlány? Vlá-... vrá... Vrány!" Jednoduché slůvko pro strašáka a jak zní hrozivě. Jako prokletí do desátého kolene, ne-li ještě dál. Rozradostněná, že konečně vyřkla ono slůvko správně a nalezla tak ztracený význam pro opeřené tvorečky, kteří mrtvolám vyklovávají oči a z vlasů si staví hnízda, vykouzlí mladičkému stvoření na rtech úsměv rozzářející celou tvářičku.
Navzdory vojákovým slovům však zavrtí hlavou. "Pohoršit ženu je snadné. Těžší je si to uvědomit, ne?" Prvotní dávka strachu postupně opadává, ztracená v dáli jako drak, co uletěl dítku, vytrhnutý z jeho drobných pacek. I tohle děvče ze sebe setřáslo naučený způsob mluvy a k neznámému to člověku se chová daleko přívětivěji, skoro až familiérně, když si neodpouští letmé či hlubší úsměvy, díky nimž sama nepůsobí jako tvor, co by se v příští vteřině měl poroučet k zemi s hlasitým povzdechem napovídajícím přicházející mdloby. "Lžete často, pane?" Otázka vylétla příliš rychle z mladistvého hrdla, vedená zkoumavým pohledem tmavých kukadel, v nichž se odrážela ryzí zvídavost. Setkala se s mnohými lidmi, ač zde, v Salemu, jich nepotkávala tolik. Ne snad proto, že by nechtěla - pouze se držela zpátky, dokud bolesti hlavy nepřejdou. S ním? Zapomněla. Bylo to až příliš snadné, jednoduché jako sama facka, kterou žena vlepí opilému muži. "Rozumím tomu, že jste muž a měl byste pro ženu působit silně, zvláště jako voják, ale lhaní není čestná věc. A už vůbec ne pro muže stojícího na straně zákona." Jemné, téměř až něžné poučování splývá ze rtů samostatně, snad jen maličko přiostřené káravým tónem dítěte, které se odmítá spokojit s větou, že je všechno v pořádku, když zří, že tomu tak není.
"Nemoc není malichernost, pane. Na nemoci se umírá a ničí život není malicherný, ať už to tvrdíte nahlas či v duchu," s razantností, tentokrát mnohem intenzivněji vedenou, odmítne přijmout tento důvod jako vhodný pokus uklidit zvědavé děvče z cesty a nechat vojáka tak čumět do zdi, protože se mu tato volba zdá nejmilejší. Hnědé oči těknou krátce k náměstí, kde sídlí kapitán stráží i se svou posádkou, načež se plnou pozorností, alespoň na první pohled, obrátí k vojákovi v červeném kabátci, stále se ještě opírajícího o zeď, jako by se jednalo o nejlepšího přítele, co ho vytáhne z putyky, když bude mít dost. Na svůj věk dokázala uvažovat rychle a první myšlenky si vcelku znatelně nalezly cíl ve skousnutém spodním rtu, do kterého se hryzala při každém zaváhání i potutelnou myšlenkou nad nějakou dětskou hloupostí. "Jste soldaat, nemám pravdu? Strážce. Máte... ochraňovat. Co kdybych... vás požádala o ochranu?" To by mu však musela dát chvilku na rozmyšlenou. Což... nedá. Konec konců, když je umanutá, je těžké s ní jednat a povaha této holanďanky, ač milé a něžné, se nedokáže odsunout do pozadí při pohledu na trpícího člověka. I když vlastní vinou. "Hned se vrátím," jemně vydechne přebytečný vzduch v plicích, dlaně poupraví sukni šatů a krokem, poněkud rychlejším než by bylo na dámu vhodné, přeběhne přes cestu, vyhýbajíce se koním a povozům, zatímco míří ke kasárně, do níž vstoupí jako sofistikovaná žena svého postavení. Chvilku trvá než se opět vynoří, tentokrát skoro až egocentricky spokojená, krokem si to míříce zpátky. "Vyjednala jsem vám, pane, abyste u nás zůstal. Váš kapitán souhlasil s tím, že poskytnete naší rodině ochranu a společnost, zatímco se budete kurýrovat z toho, co vás přivedlo k takovémuto stavu."

Podivný jazyk, který nikdy neslyšel a jediné slůvko z něj nechytá. Je trochu nervózní, protože se oba dva kdykoliv mohou pochopit špatně. A také ten jazyk slyší, rychlý, překotný a pro celý Salem jistě zcela neznámý. Má skoro chuť varovat to děvče, aby proboha zmlklo, než si nějaká kolemjdoucí bába udělá vlastní obrázek. Nebojí se, nevěří na nic, čemu věří zbytek města, kvůli čemu zbytek města s radostnými výkřiky a obdivnými pohledy pálí plačící, křičící ženy. Věří ale tomu, že když slečnu někdo zaslechne blekotat takovým způsobem, nemuselo by to pro ni dopadnout dobře. Teď možná ani pro něj, skoro automaticky se rozhlédne po ulici, zda ti dva nepřitahují příliš pozornosti, více, než je pro něj jakožto pro vojáka v jasně červeném kabátci typické. Pak se zadívá zpět na děvče, na svou zlost už nebere ohledy. Lehce zavrtí hlavou. "Stačí," řekne, snaží se neznít moc rázně, když se děvče opět rozmluví, díky Bohu i komukoliv jinému, anglicky. "Nic se neděje." To, co se mu snažila sdělit předtím, zřejmě byla omluva. Ruku do ohně by za to asi nedal, ale má pocit, že cosi omluvného a pokorného se z toho tónu vydolovat dalo. Sleduje děvčátko trochu zkoumavě, snaží se ji alespoň zařadit do nějaké země, kterou zná, ale příliš se mu to nedaří. Obočí má trochu povytažené vzhůru, když se mu snaží neznámá vysvětlit to děsivé oslovení. "Strašák?" vydechne překvapeně, propadlé oči přitom dokonce i nepatrně vykulí. "Vážně jste mě právě..." začne překvapeně, ale větu nedokončí. Usměje se, krátce, pobaveně, sklopí pohled a zavrtí hlavou. Musí opravdu vypadat bídně, když jej neznámé děvče takhle otevřeně nazve strašákem. "Vrány nejspíš nejdou to jediné, co by se mě teď bálo," pokrčí rameny, úsměv pomalu opadne ale zlobit se nehodlá. Upřímnost toho děvčete, které jen před pohledem na jeho tvář ještě před pár minutami ve strachu couvalo, mu je sympatická a na jakoukoliv zlost s klidem zapomíná. Neudělala by mu stejně příliš dobře.
S klidnou, chladnou tváří hledí na děvčátko, když mu dává najevo, že ji nepohoršil. Neomlouval se proto, že by měl pocit, že ji pohoršil. Byla to zcela ironická poznámka. Jen další naivní holčička, která se v dnešním světě trochu ztrácí a to se musí jednou obrátit. Ale dnes ne a proboha, určitě ji do krás dnešního světa nebude zasvěcovat on. Přejde poznámku mlčky, bylo by hloupé cokoliv vysvětlovat. Na to, že ta slečna dělá vše pro to, aby se na něj nemusela podívat, mluví dříve než přemýšlí a další, trochu přidrzlá otázka z ní vyletí, on sám ji sotva zastihne. Nedotkne se jej, přes tvář mu přejede pobavený úšklebek. Skoro by se cítil jako malý kluk při kázání té slečny, že lhát je špatné. Se sklopenou hlavou a přivřenýma očima se usměje. "Dítě," vysloví potichu, ale je si docela jistý, že jeho společnice jej dost dobře slyší. "Co vůbec děláš ve světě jako je tenhle." Ano, lže hodně. Celá jeho práce je lež. Každý večer kdy se baví je jedna velká lež. Celý svůj život lhal aby se dostal tam, kde je, aby se vůbec dožil svého věku. Také byly časy, kdy mu lži připadaly špatné, ale je to velmi, velmi dávno. Ví, jak tenhle svět funguje. Tohle dítě to neví a mělo by si užívat těch dnů, kdy pravdu nezná. Jakmile ji totiž zjistí, bude před ní stát nelehký úkol - smířit se se skutečností. To je něco, co ne každý zvládá.
Čím déle spolu mluví, tím nebojácnější a razantnější tohle na první pohled děvče plaché jako laňka je. A přestože tváře má rudé a očividně je zaskočena vlastní upřímností, má pocit, jako by mu jen hovor s někým, kdo se nebojí před ním ceknout jediné špatné slovo, docela vyhovoval. Zavrtí hlavou, užuž by jí vysvětloval, že se o nemoc opravdu nejedná, ale to by znamenalo říct spoustu slov a to se mu, skutečně, nechce. A tak mlčí, chvilku jen vrtí hlavou, nakonec smířlivě pokrčí rameny. To by stačilo, stejně by to k ničemu nevedlo. Jedno obočí povytáhne teprve při dívčiných slovech, těch dalších, proboha, je jich mnoho. "Soldaat?" zopakuje trochu překvapeně, má dokonce pocit, že ačkoliv se silným anglickým přízvukem, to slovo nevyslovil úplně nejhůř. Poslouchá návrh zcela neznámé slečny, ale nedá mu ani prostor na reakci, užuž se otáčí na podpatku a běží... Ach, bože. Doufá, téměř by se modlil za to, aby nedělala to co si myslí, že udělá. Ale modlí se marně a jak tam tak stojí, ležérně opřený o zeď, uvažuje, zda by se prostě nemohl zvednout a odejít, zařídit, aby jej děvče už nenašlo. Ale zůstává a zůstává tak dlouho, než se neznámá vrátí a sdělí mu výsledek svých činů. "Vy jste se zbláznila?" povzdychne si. Nezlobí se. Jen to nechápe. Pořád ještě může odmítnout a jít, ale ví, že dalších několik hodin ve městě by pro něj prostě bylo hotové peklo. A tak se zhluboka nadechne. "Děláte zbytečně moc pro muže, který si nic z toho nezaslouží," unaveně si promne kořen nosu, nicméně záda opět narovná. "Chránit bych měl já vás, sama jste to řekla. Ne vy mě."

"J-já... To tak nemyslela. Tedy... myslela, ale nechtěla jsem vás tím urazit. Neori-... Nezvládám podobné situace, pane," vyžbleptne tiše, zcela zaskočená pohledem na usmívajícího se vojáka, jemuž podobné gesto prospělo. Ba co víc, slušelo mu, činilo ho mladším, méně děsivým a rozhodně dvakrát příjemnějším společníkem, než jakým se zdál do této doby. "Matka mne učila, že mám mluvit narovinu a nechodit... Jak se to říká? Kolem brambor?" Otázce, zvláště konečným slovům, dá důraz v vcelku silném náznaku nejistoty, jež cloumají téměř ještě dívčím tělíčkem, ač už se po nějaký čas mohla srovnávat s dospělými ženami. Věk na vdávání už dávno měla a o nápadníky v rodném Amsterdamu též nebyla nouze. Život v Salemu však oproti rodné zemi pozbýval možnosti střetávat se s lidmi v ulicích, vždyť sama prakticky nevycházela z pokoje a pokud, pak v doprovodu služebné jakožto své opory při případných závratích. "A neovládám váš jazyk dostatečně, abych nalezla vhodná slova. Mojí rodnou řečí je holandština, pocházím z Amsterdamu, nejsem zdejší. Ale jestli vám to vyhovuje, možná bych mohla zkusit hovořit francouzsky? Nebo... německy?" Pokud se toužila přiblížit k vojákově vrstvě a odstoupit od upjatosti bohatší třídy, pak si právě podrazila nohy svým vlastním dotazem. Místní sotva uměli hovořit anglicky, natož aby se pokoušeli přiučit se cizím jazykům, vyhraněným pouze pro majetné.
Po té nevybíravé poznámce krátce stiskne rty k sobě, tvoříce tak úzkou linku než se nadechne a... Opět vydechne, jak se pokouší najít správná slova, jimiž by mu sdělila svůj názor. Opětovný nádech však už předurčuje, že tentokrát bude pokračovat, stejně jako ruce stisknuté před sebou. "Když se budete mračit, pak se vás bude bát každý," zareaguje jakožto pravá učitelka, mírně rovnající si ramena, jako by snad mohla působít více než jen za plachou laň, co si vydobyla trochu odvahy před útěkem. Tmavýma očima vyhledá ty jeho, opět jimi těkne pryč, ale nakonec se odhodlá, aby pohledem tentokrát neuhnula do strany, ale čelila mu, ač maličko nejistě. "Jste pohledný muž. Možná starší a pravděpodobně jste nejednou uvažoval, že by vás mladší převýšil v síle nebo rychlosti, ale na druhou stranu jste to vy, kdo má zkušenosti, že? Není tedy důvod se mračit, když máte něco, co by vám ostatní mohli závidět. A tím nemyslím majetek nebo postavení ve společnosti. Mnozí si toho nejsou vědomi, ale znalosti a moudrost jsou mnohdy cennější než cokoliv jiného. A když se nebudete mračit na svět kolem sebe, tak vás pak... nebude bolet břicho." Celý svůj proslov znatelně popletla, zamotala, dokonce snad i zauzlovala, aby toho nebylo málo. "Tím chci říct... Že když se nebudete tvářit takhle, tak vás i lidé budou brát jinak," zakončí litanii, po níž jen pokývne hlavou, aby tak dala důrazu vyslovené myšlence. Možná zněla jako malé dítě, které světu příliš nerozumí, svůj pohled si však hodlala udržet i přesto, že tenhle muž by jí pravděpodobně od srdce rád vysvětlil, že takhle to ve světě nechodí.
Sama však na první pohled znatelně znejistí při otázce, co je spíše řečnickou a pohybuje se u jiné vidiny problému než zří Karliene sama. "Byla jsem nemocná, rodiče mne poslali se léčit do Nového světa. Bydlím u strýce," vysvětlí s naivitou děvčátka, kterého se někdo zeptal, proč plete věnce nebo ujídá z tvarohových koláčů. "Soldaat... znamená voják. Vy jste voják. V mém jazyce... soldaat." Poslední věta, s níž se otočila za mužem beze jména, jehož poté popsala kapitánovi a spolu s tím se dozvěděla i jeho plnohodnotné jméno. "Dámě se neříká, že je bláznivá, pane. Pouze starostlivá," navrhne jiný termín, vhodné užití slov, které nikoho nepohorší, ani ji samotnou. "Ráda bych pro vás něco udělala. Vím, co znamená trpět a nerada vidím v takové nevoli jiné lidi. Váš kapitán souhlasil, že budete s mojí rodinou pobývat a poté se vrátíte do služby městu jako takovému. Vaši ztrátu vám zaplatím, nebudete škodný. A pokud se tomu nebudete bránit, pak mu předám své doporučení, které by vám mohlo zajistit i lepší práci než od sebe odtahovat opilé muže v hospodských potyčkách. Nebo vést ženy na hranici." Nejspíš ani to nepřidává vojákům na charakteru a ubíjí je to stejně dobře jako kořalka. "Pak splníte svou povinnost, ale až vám bude lépe, pane," letmým úsměvem vystihne drobnou úklonu ke cti vojáka stojícího před ní. "Mé jméno jest Karliene Vermeer a v současné době přebývám u strýce, pana Johna Locka, jež pomáhá naší rodině obchodovat s tulipány v Novém světě. Můžete mi říkat... Liene nebo Linette, co vám bude bližší. Těší mne, pane."