Město Salem

Možno mal dávať väčší pozor a sledovať cestu, nie pozerať do zeme na vlastné nohy, premýšľajúc nad nesmrteľnosťou chrústa. Možno by tak predišiel zrážke s istou mladou slečnou, ktorá zrejme tiež nedávala pozor, inak by sa mu vyhla. Ak doňho nevrazila zámerne, ale predsa by ju z toho nevinil, že to urobila naschvál. Rozhodne mal iba dávať pozor a nič by sa nestalo.
Kútikom oka uvidel ako dievča padá na zem, natiahol ku nej ruku a síce mal chvíľku sám problém s udržaním rovnováhy, podarilo sa mu ju zachytiť, čím sa predišlo niekoľkým modrinám ak nie aj niečomu horšiemu. Stačí zle padnúť a hneď si mohla zlomiť ruku alebo nohu. Našťastie bol lekár a teda by jej vedel pomôcť, ale teraz so sebou nemal nič, čo by mu pomohlo pri liečení zlomeniny.
Pohľadom si ju premeral rovnako ako ona jeho, ani mu len na um nezišlo, že by sa mal ospravedlniť, natoľko ho jej zjav zaujal. Čo robí dievča ako ona takto po tme sama na ulici? “Oh, to nie, ja sa musím ospravedlniť, mal som dávať pozor.“ Okamžite vzal vinu na svoju stranu, keď sa mu ospravedlnila, čím ho vytrhla zo zamyslenia a teda v sebe znovu objavil trochu toho slušného vychovania. “Nie, nič mi nie je, nerobte si starosti. A čo vy? Vám sa nič nestalo?“ Ešte raz si ju rýchlo obhliadol, no teraz čisto iba z lekárskeho záujmu.
Že sa jej rozsypala zelenina si všimol, až keď sa ku nej zohla na zem a začala si ju znovu zbierať. Na nič nečakal a začal jej ochotne pomáhať so zbieraním. Popri tom sa na ňu pozrel a neisto sa usmial. “Tej zeleniny je škoda, ak dovolíte, kúpim vám novú ako odškodnenie.“ Ponúkol jej. Sám moc peňazí pri sebe nemal, väčšinou so sebou nosil iba to najnutnejšie, pre prípad núdze, ostatok si vždy nechával doma pod zámkom, kde mal istotu, že mu to nik nevezme. Iba ak by sa niekto vlámal k nemu domov. Avšak aj to čo mal teraz so sebou by určite stačilo na novú zeleninu, v rovnakom množstve.

Ušel dlouhou cestu, to si Bastian dobře uvědomoval. Když se dozvěděl, že jeho poslání je tady, byl od Salemu opravdu hodně daleko. To mu ale nezabránilo vydat se na cestu závratnou rychlostí. Ano, byl zvyklý cestovat z těch let, kdy byl potulným knězem, ale bylo to vždy jen ve dne, po malých úsecích a pomalu. Oproti tomu k cíli svého úkolu se hnal dnem i nocí, nehledě na svá rozedraná mozolnatá chodidla či bolavé nohy.
Cestou, která ale byla pro kněze jako byl Bastian mnohem důležitější, byla duševní pouť. Vždyť ještě před pár lety byl synem bandity, prakticky bezbožného barbara! A teď, teď je z něj kněz, kterému svěřila poslání Panna Marie. Ó jak daleko se dostal!
Tok jeho myšlenek přerušilo to, že se krajina jako mávnutím ruky změnila z políček střídaných životem kypícími lesy, popřípadě rozkvetlými loukami na mrtvou. Občasné stromy vypadaly jako mrtvé a na některých z nich ještě zbýval kus provazu, někdy dokonce s tělem. Tráva byla šedivá a seschlá, ani v nejmenším nepřipomínala ten svěží porost tak příznačný pro jaro.
Až uviděl samotný Salem, uvědomil si, že kolem něj ani nic jiného být nemohlo. Toto město jakoby bylo zahaleno do aury sestávající s kouře, smrti a téměř necitelného pachu rozkládajících se mrtvol. Semeniště hrůz a hříchů v Bastianových představách připomínající Sodomu a Gomoru. Je pravda, že by neměl sebemenší problém nechat toto město, nebo jak tomu říkají, lehnout popelem. Ale šance se má dát každému...
S touto myšlenkou se Bastian pokřižoval, zavřel oči a šel dál, do nitra Salemu.

Muž ji zachytí a ona se instinktivně chytne jeho oděvu, aby získala o trochu více rovnováhy. Konečně stojí na vlastních nožkách a zírá na něj. Přeci jen trochu neslušně. Srdce se jí rozbuší a nepatrně o krok ucouvne. Cítí z něj něco zvláštního. Snad z něj cítí predátora? Ale rozhodně to není tak svíravý pocit, jako když je s Trevorem. Možná si jen zase něco nalhává, takže se raději pustí do omlouvání, aby nebyla za větší husu, než teď je. "V tom případě za to můžem oba. Taky furt koukám do země..." V její řeči jsou patrné známky po tom, že není nějakým nóbl vychováním políbená a že je to prachprostá ženština, která se očividně musí umět i sama ubránit. Minimálně slovně. Fyzicky? Stačilo by silnější stisknutí ruky a musela by jít navštívit doktora. A co hůř? Nejdříve by si musela vyslechnout kázání od bratra, od táty... A dokonce od malého Henryho. "Dobře, to je fajn." Přitaká a trochu se jí uleví. Malý hranostaj v ní stále vyvádí a ona ani netuší proč. Kdyy jen věděla, že se mladý pán dokáže proměnit v orla bělohlavého... A tito majestátní ptáci se mohou pyšnit pořádným zobákem a hlavně spáry. Hranostaj se bojí, že se stane něco nepěkného a dívčino tělo bude zdobit další jizva po drápech. Tentokrát ne po havraních, ale po orlích. Hranostaj by se měl uklidnit, protože je kvůli němu neklidná i Sam... "Ne, já sem v pohodě." Asi... Dodá si jen pro sebe v hlavě a na muže se trochu pousměje, aby nevypadala tak neskutečně vážně. Nebo snad aby mu dodala pocit, že se cítí skvěle.
Dřepne si, aby začala sbírat svou zeleninu. Trochu překvapeně upře svůj pohled na toho muže, který místo toho, aby odešel, klečí a sbírá s ní zeleninu. Je to vskutku velmi příjemná změna oproti dnešnímu dni v práci. Setká se s jeho pohledem a všimne si také nejistého úsměvu. Kdejaká žena by asi sklopila v samých rozpacích hlavu, ale Samantha je jiná. Není jedna z těch, které se nechají snadno uvést do rozpaků - vždyť její otec vlastnil vykřičený dům, jehož majitelem je nyní jeho bratr. Vyrůstala tam. Trochu nechápavě nakrčí nos, když jí nabídne, že jí koupí zeleninu, kterou tady rozházela po zemi při předcházejícím incidentu. "Proč byste to dělal?" Co nasrdci... to na jazyku. "Chci říct," trochu si odkašle a natáhne se pro vzdálenější a zároveň poslední kousek a vloží ho do koše, "to vůbec není nutný... Vařit se z ní bez problemů dá a navíc nechci, abyste si dělal starosti. Vrazili sme do sebe tak nějak navzájem." Lehce nejistě se na něj zazubí. "Ale děkuji za nabídku." Takové chování se tu jen tak nevidí. Sam se zvedne i s košíkem o něco rychleji, než by chtěla a zamotá se jí hlava. Udělá pár vrávoravých, ale nepatrných krůčků stranou a nakonec se chtě nechtě zachytí mladého doktora. I kdyby byl ještě v podřepu a ona se měla opřít o jeho hlavu. "Pardon..."

Rozumné zhodnotenie situácie, za čo bol rád, pretože horšie by bolo keby tvrdohlavo trvala na tom, že za to môže ona. Ako sa poznal, určite by sa jej to snažil nejako vyvrátiť, alebo ju aspoň obhájiť samu pred sebou. "S týmto nemôžem nesúhlasiť." Kývol hlavou. Odporovať aj tak nemalo zmysel a ešte k tomu keď na odpor ani nemal dôvod.
Neznela síce moc presvedčivo, ale nezazlieval jej to, ona za to možno ani nemôže, to len jemu to tak pripadá, keďže z nej bol viac a viac nervózny. Akoby ho hrýzlo svedomie, no miesto toho ho hrýzol orol v ňom, ktorý akoby cítil príležitosť. Nechápal o čo mu ide, ale zatiaľ ho vedel ignorovať a nijako na jeho správanie neupozorňoval. Minimálne chcel najprv zistiť o čo tomu vtákovi ide, potom môže jednať.
"No, pretože nechcem aby kvôli mne zostal niekto hladný." Smutne sa usmial a zbieral ďalej, pri čom ju ukladal do košíka. "V tom prípade ako poviete, nútiť vás nebudem. A nemáte vôbec zač." Starosti to pre neho neboli, veď domov sa neponáhľal, deti mu tam neplačú ani nič podobné. Skôr bol rád, aspoň prišiel na iné myšlienky a nemusel sa zamýšľať nad svojou prácou.
Keď boli hotový a na zemi už žiadna zelenina nebola, chcel sa postaviť rovnako ako ona, ale keď pocítil ako sa oprela o jeho hlavu, zmätene sa na ňu pozrel než pochopil. Postavil sa a s obavami sa na ňu pozrel. "Nemusíte sa ospravedlňovať, to je v poriadku, ale... Ste si istá, že vám nič nie je?" Možno bola len prepracovaná alebo unavená, no každopádne si o jej stav robil starosti. Ešte to by mu tak chýbalo, aby odpadla. Keby vedel ide býva, odniesol by ju tam, dúfajúc, že niekto tam bude, aby vedel, že sa o ňu má kto postarať, ale keďže netušil kde by sa mohol nachádzať jej domov, ocitol by sa v obtiažnej situácii. Každopádne by ju tam určite len tak nenechal.

"Přijďte za týden." S těmito slovy vyprovodí posledního pacienta a zavře dveře. Oblékne se a podívá se do zrcadla. Vzdychne a přejede si unaveně rukou po tváři. Stále se cítí povinile ohledně Scarlett. Ačkoli si to nechce přiznat, tak mu chybí její společnost. Chybí mu i Brigitte. Ubohý doktor.
Vyjde z domu a ve svém kufříku, který nosí neustále u sebe, má papíry a asi čtyři tužky. Potřebuje si provětrat hlavu a kde se mu to lépe povede, než ve městě, kde může beztrestně sedět na lavici a kreslit okolní dění? Rychlým a nekompromisním krokem dojde do jedné z ulic a tam se posadí. Kufřík položí vedle sebe a rychlým, už naučeným phybem ho otevře. Vytáhne z něj papír a také onu zmíněnou tužku. Kus dál od něj prodává mladá slečna hrnečky. Její postava je štíhlá a křivky a rysy jsou jemné. Victor začne načrtávat linie jejíh těla. Ne snad kvůi tomu, že by byl nějaký zvrhlík, ale lidské tělo ho fascinuje. Každý člověk je jiný a co jiného, než lidi, by měl venku malovat? Možná tak ještě sněhové vločky, ale těm už dávno odzvonilo. Přemýšlí nad svým výzkumem, ale ten nahrazují myšlenky na černovlasou farmářku. Ne a ne se jich zbavit. Měl by za ní jít? Ne, to nemůže... Nemůže jí jít na oči.
Shlédne na kresbu a až podezřele se liší od děvčete, které původně kreslil. Místo toho vidí podobnost se Scarlett. Okamžitě začmárá kresbu, opře lokty o kolena a složí hlavu do dlaní.

Je ráda, že souhlasil. Proč by taky ne, že? Nehodila vinu na něj a ani na sebe. Je to fifty fifty a tak jí to i vyhovuje.
Trochu pobaveně se uculí. "Ale to vůbec. Tak strašný to zas není. Kdyby s brácha stěžoval, poslala bych ho sem samotnýho a to byste viděl, jak by to zhltal do posledního sousta bez odmlouvání, jen aby nemusel chodit ven." Tahle představa jí přijde směšná, takže ji to trochu rozesměje, ale dojde jí, že to může vypadat, jako kdyby se smál jemu, takže ji smích zase rychle přejde. Kdo ví, co je tenhle chlápek zač, ale farmář to rozhodně nebude, protože nemá za nehty zalezlou hlínu a jeho oblečení také nevypadá nějak extra opotřebovaně. Že by byl ze střední nebo z vyšší vrstvy? Překvapilo by ji jeho milé chování, ale zase na druhou stranu je pravda, že Trevor je také milý a pozorný. V rámci možností. "Díky za pomoc, mimochodem."
Košík naplněný a už zbývá se jen zvednout. Za pomoc se sbíráním zeleniny už poděkovala, takže se nemusí cítit už tolik neslušně. No, ale to její myšlenky samozřejmě předběhly, protože se jí zamotala hlava a opřela se tlapkou o hlavu nebohého doktora. Ten se postaví a ona se raději chytí ještě jeho ramene, aby nabyla ztracenou rovnováhu. "Uhm..." Vydá nejistě a zavře na okamžik oči. Kdž jí dojde, že se ho ještě stále drží, tak se o pustí protože by mu to mohlo přijít nepříjemné. Navíc se to hranostajovi vůbec nelíbilo, takže chce mít v hlavě pokoj. "Dík. Jste milý." Pronese najednou mimoděk a přemýšlí nad tím, jak by mu odpověděla na to, jestli je v pořádku. "Jo, jsem... Jen mi není poslední dobou moc dobře." Chytne košík pevněji a podívá se mu do tváře s omluvným výrazem a pobledlým obličejem. "Proč jste tak starostlivý?" Je zvědavá. Tu otázku pronesla trochu nechápavě, ale ne jako výčitku nebo nějakou protivnou větu. Spíše naopak. Lehce se přitom usmála a bez rozpaků na něj hleděla. Zajímá ji, proč je takový, i když nemusí. Proč se chová jinak než většina ostatních.

Prochází městem, které je i v tuto denní dobu podstatně tišší než většina z těch, které navštívil. Je samozřejmé, že potřebuje ještě dnes navštívit kostel, ale napřed se chce porozhlédnout po městě. Další zvláštností, které si na Salemu brzy všimne, je klikatost a zamotanost jeho úzkých uliček. Netrvá ani patnáct minut, a je ztracen. Ztracen ve špinavých ulicích, ztracen ve svých myšlenkách. Vždyť je teď tak blízko ke svému rodišti, tak blízko...
Tuto myšlenku však hodí za hlavu. Ne. Je to dávno, to byl někdo jiný, už ne já. Snaží se zase najít kostel pro uklidnění a pomodlení se, ale nevidí ani jeho věž.
Na jedné z ulic, kde je více lidí než na ostatních, si všimne několika stánků. U jednoho z nich se mladá žena pokoušela prodat co nejvíce hrnečků. Bastiana však zaujal mladý opodál sedící muž, který vypadal, že si ji kreslí. No tohle...
Přisedl si k němu: "Dobrý večer, mladý muži." Jakoby omylem se podíval pod jeho ruce na papír. "Copak se to dělá takhle kreslit dámy?" Pokusí se o kárný pohled, který má ze Západu bohatě nacvičený. "A navíc se jí ani nepodobá! Na co vy myslíte?"

Z přemýšlení a ... sebelítosti ho vytrhne neznámý hlas. Victor se trochu poleká, takže sebou trhne a podívá se nechápavě na toho chlapa. "Zdravím." Nikdy tu toho muže neviděl. Nebo možná ano a nepamatuje si to. To by bylo také možné. Ale jelikož ho ten chlapík nezná, tak tu nemůže žít. Nasadí svou masku a podívá se na něj s trochu zamračeným pohledem. "Myslete si co chcete, pane. Lidské tělo je záhada sama o sobě a studovat ho je mou prací." Odpoví neutrálním tónem hlasu, i když ho to celkem namíchlo. Proč se mu někdo plete do jeho práce? Nemá náladu na nějaké bratříčkování. Navíc to ani neumí a po pravdě? Ani o to nestojí. Teď chce jen vidět krásný úsměv Brigitte nebo Scarlett. Proč má v hlavě takový guláš? Když podotkne, že se jí vůbec nepodobá, tak se podívá na papír. Ví, že se jí nepodobá, ale co s tím nadělá? Překreslovat to nebude. Ne dokud tady bude on. "Dnes mám nějak roztřesené ruce." Vymluví se a jako obvykle je jeho pronesení dosti věrohodné. Už se naučil lhát. V jistých věcech. Vážně by měl zkusit za Scarlet dojít a minimálně se jí omluvit. Asi by ale neustál její pohled. Ne, to nemůže udělat. "To takhle normálně chodíte za lidmi a ptáte se jich na takové věci?" Nasadí o něco přátelštější tón, ale ne proto, že by se chtěl bratříčkovat nebo to myslel vážně. Snad jen proto, aby nevyvolával zbytečnně konflikty.

Mladík sebou trhl, jako kdyby ho Bastian vytrhl ze zamyšlení. V jeho pohledu se nejprve zračí něco jako strach, nepochopení, trocha vzteku a poté neutrální přívětivost, která by klidně mohla být naučená. A má zajímavý názor na lidi... "To máte pravdu,
lidské tělo je téměř dokonalé, však jej také Bůh stvořil k obrazu svému," pronese hlasem plným jistoty a porozumění, kterým vždy říká svá kázání, "vy jste vědec, lékař nebo něco podobného?"
Přátelským tónem nedává najevo svou averzi k takovýmto lidem, kteří podle něj málo uznávají církev a dívají se moc hluboko do tajemství světa, která mají zůstat mezi bohem a několika nejvyššími představiteli církve. Ale tento mladý muž vypadá poměrně seriózně na takovéto věci...
To o roztřesených rukou mohla být snad jen výmluva. Pokud Bastiana oči nešálily, a to ony moc často nedělaly, byly linie jejího těla rovné, přímé a dalo by se říci docela pohledné. Nechtěl ale zbytečně hrotit situaci, takže o tomto raději pomlčel. "Ne, to tedy obvykle nedělám, pane, snaží se skrýt zaskočení otázkou, "jen jsem zde nový a chtěl jsem vědět, jestli to nejsou nějaké místní mravy. Víte, prošel jsem už místa, kde pojmy jako slušné vychování ztrácely význam..."

To mi ještě scházelo. V hlavě nemálo zakleje nad zjevením tohoto muže, který do něj začne hustit něco o Bohu a jeho cestách a dílech a tak dále. Bla, bla, bla. Naneštěstí si tady v Salemu nemůže dovolit pronášet, jak zarytý je to ateista, takže se může nechat vytáčet maximáně tak ve své hlavě a i toho se bojí. Co kdyby byl ten chlap nějaká příšera a viděl mu do hlavy? Jeho samotný hlas by ho dokázal uklidnit a natu druhou stranu rozčílit, protože mluví o takových blábolech. "Jistě." Přitaká pouze bez jakéhokoli zabarvení hlasu a slabě cukne koutky do úsměvu. No jo, musí se tvářit jako vzorný věřící, který chodí pravideně do kostela a v duchu se těm všem kecům a motanicím okolo vysmívá. Tak nějak tuší, že v tomhle městě sám. Nebo si to alespoň zkouší namluvit, aby si nepřipadal divnější než je. Když se ho zeptá na povolání, tak bez zaváhíní odpoví: "Lékař." Je na svůj post a na svou profesi hrdý. Bůh podle něj neexistuje. Je to pouze snůška keců, které hustí těm ovcím kazatel do hlavy. On se nenechá oblbnout. Proč by Bůh vytvořil tolik nemocí, když má svůj výtvor milovat? Jako boží trest? V tom případě je Bůh pěkný tyran. Ještě k tomu jsou představitelé církve padlí na hlavu, když upalují čarodějnice... I když je pravdou, že jednu čarodějnici zná. A i kdyžsi to nechce přiznat, tak je jemná a krásná. Snad by se jí člověk i bál dotknout, aby ji nerozbil.
Poslouchá ho a sleduje měnící se výrazy jeho tváře. "Tady je mravem leccos, ale to budete muset zjistit sám." Jako třeba vykřičený dům, který jakoby náhodou všem puritánům uniká z dohledu a z dohledu božího oka. Zajímavé a pořádně absurdní. "Proč jste přišel právě sem?" V ruce svírá tužku a náčrt, který ale bez jakékoli něhy zmuchlá a strčí do své brašny. Teď si pohrává mezi prsty s tužkou. Různě ji protáčí.

Zasmial sa spolu s ňou. Aspoň, že to brala s humorom a nebola naštvaná, že jej zničil zeleninu. Rozhodne by prijal aj takú stránku, mala na to právo, ale takto sa mu to páčilo viac, pretože nemusel byť až tak nervózny, aj keď mal pocit, že orol si čochvíľa začne vyšklbávať perie. Je to blázon. Ale čo ho tak rozrušuje? Je pravda, že aj on bol z toho dievčaťa nervózny, ale že až takto? Nejako mu to nedávalo rozum, takže to znamenalo, že orol toho vie viac než on.
“Už som povedal, že nemusíte ďakovať.“ Pokrútil hlavou. Bolo to od nej síce milé, že mu za všetko ďakovala, ale to skutočne nemusela, robil to rád, už len preto, že to bola z časti aj jeho vina a tak jej to chce nejako vynahradiť.
Keď mu ruku položila na plece, stuhol, ale iba preto, lebo ho to skoro až bolelo, akoby ho pálila aj cez látku jeho oblečenia. Bolo to zvláštne, ale nedal na sebe znať čokoľvek zo svojho vnútorného boja a počkal kým ho sama pustí, nechcel aby si myslela, že mu to bolo nepríjemné, alebo naopak, že si to až moc užíval. Tváril sa tak nejako neutrálne, trochu sa pousmial na odľahčenie situácie. Potom sa však zamračil. Nie od hnevu, ale skôr starostlivo. “A je vám zle od žalúdka alebo trpíte bolesťami hlavy?“ Ten doktor sa v ňom zrejme nezaprie.
Jej otázka ho prekvapila, ale nevinne sa pousmial a ruku dvihol ku svojím vlasom, do ktorých si strčil prsty. “Ehm... Po pravde, dnes som mal trochu divný deň, pracujem ako lekár a teraz ako kráčam domov, premýšľal som nad tým, že niektoré veci som mohol urobiť lepšie alebo aspoň trochu inak, lenže to už je teraz aj tak nepodstatné, no myslela som, že aspoň v jednom prípade môžem urobiť všetko správne.“ Vysypal zo seba nervózne a potom sa usmial, snáď aj trochu očervenel, ale snažil sa s tým bojovať.
“Oh, mimochodom, ja som Lucas, neviem kde som nechal svoje spôsoby, že som sa nepredstavil už skôr.“ Predstavil sa jej, vystrel sa a jednu ruku si položil na hruď, zatiaľ čo tú druhú si nechal pri tele. Pousmial sa a dúfal, že sa mu to nejako podarilo zahovoriť. Aspoň trošku.

Všimne si jeho starostlivého zamračení. Zamrká, když zaslechne jeho otázku. "Uhm... no..." Odpověď za všechny prachy, rozhodně. Nakonec trochuprovinile sklopí pohled. Onk ní byl tak milý, tak si zaslouží také pořádnou odpověď. "Motá se mi hlava a padá na mě únava. Nic zvláštního." Mávne rukou jako kdyby to nic nebylo a teď se kontroluje o hodně více, aby neudělala nějaký příliš rychlý pohyb. Určitě to nebude nic, co by nespravila sklenice vody a pořádný spánek. Lehounce se na něj usměje a prohlíží si ho. Připadá jí zvláštní. Hlavně jí přijde neustále trochu nervózní a ona nai neví z čeho. Zajímá ji to, ale nejíce chce vědět, proč se hranostaj necítí dobře. Možná by se i u Trevora cítil lépe, i když... Ne. To rozhodně ne. Tam vždycky panikaří. Možná stejně, jako když ji Trevor naposledy viděl v hranostají kůži. To byla legrace...
"Že mě to nenapadlo dřív." Trochu pobaveně se zazubí. Takže se s vyšší třídou nespletla. Trochu ji překvapilo, že se chová tak mile. Oni chodí k doktoru Haversovi, když je potřeba, a on je prostě zvláštní. Ale na druhou stranu si ohledně péče nemohou stěžovat. "Je to poznat... Starostlivý, pohledný a milý lékař. Skvělá kombinace." A je to tady. Samanthě už trochu otrnulo a zase je trochu přidrzlá a ráda provokuje. Lišácky se na něj zahledí a přitom se nevinně usmívá. "Prosím vás... Nikdo vám neumřel a to je přeci výhra. Zejtra to bude lepší!" Ubezpečí ho a dále tiskne košík se zeleninou aby jí ho čirou náhodou někdo nevytrhl z ruky. Ale je pravdou, že i když ho drží jak pevně může, tak by to ostatním zlodějům nemuselo dělat problém. Není dvakrát nejsilnější. Pobaveně sleduje, jak zčervenal a ani by se nedivila, kdyby doktůrek začal trochu koktat. Hranostaj není rád, že Samantha tak provokuje, ale copak si může pomoct? Je už taková.
Doktor se jí představí a ona sleduje způsob, jakým jí sv jméno oznámil. Noblesní. Svým způsobem. Ona se jednoduše usměje a nedělá si s nějakými formalitami hlavu. Nikdo ji nidky pořádně nenaučil, jak se tyhle věci dělají. "Jsem Samantha." Vlídně se na něj usmívá a potom se tiše zachichotá. "Věřte mi, že mi jsou nějaké způsoby ukradené, ale pšššt!" Ukazovák putuje před ústa a Sam si pobaveně prohlíží doktora. Kořist by neměla provokovat lovce.

Jestli ji vyděsil už i tím, že se usmíval, tak je to s ním skutečně velmi marné. Zatímco dívčina vykoktává rozpačitá slova, podaří se mu pobavený úsměv ze rtů setřást. Dokonce se mu poté i podívá do očí a to je novinka, toho doteď schopna nebyla. Zavrtí hlavou, v očích mu stále ještě trochu jiskří pobavení, aby dal najevo, že se opravdu nic nestalo. Lehounce pokrčí rameny. "Ale jo, zůstaňte u těch brambor." Asi není zrovna slušné dobírat si děvče, co angličtinu očividně příliš neovládá, ale nemůže si pomoct. Tohle je jistá část jeho povahy, kterou nesetřese nikdy, v jakékoliv situaci. Uklidňuje tím nejen sebe, ale často i ostatní. S trochou štěstí si to neznámá ani neuvědomí. Je skoro milé, jak se mu snaží ulehčit komunikaci nabídkou dalších jazyků. "Viděla jste tohle město?" zeptá se klidně, aby náhodou nezněl jeho tón pohoršeně nebo rozčileně. "Většina lidí tady je ráda, že umí číst anglicky... Pokud vůbec." Nebude se zmiňovat o tom, že si myslí, že by si měla na svou mateřštinu dávat pozor, ale doufá, že je jí alespoň jasné, že by bylo nejlepší zůstat u angličtiny a tichounce šoupat nohama, pokud chce v tomhle městě zůstat živá, zdravá a nedotčená. Holčičce nejspíš ani nedochází, kam se dostala.
Slyší a poslouchá její trochu zoufalý monolog v ještě zoufalejší angličtině, je mu skoro líto, jak se do toho děvčátko zamotává. Ale jen skoro. Mnohem více jej trápí, že hlava ho bolí jako střep a ta slečna mluví a mluví a on cítí jistou povinnost, která mu říká, že by ji měl vnímat a poslouchat. Pointu sice chytá v rámci možností, ale to kolem už v žádném případě a že by mu to přidávalo na náladě, to také říct nemůže. Nad její poslední větou však ale musí zavrtět hlavou, dokonce se tiše zasměje, ale narozdíl od smíchu, který ukázal neznámé předtím, tenhle zní hořce a nuceně. "Asi jste o mně neslyšela, to je jen dobře," ujistí ji. Jeho pověst jej přechází, lidé jej vidí často jen na špatných místech, to dobré co pro město udělá často prostě upadne v zapomnění. Ale netrápí jej to, nikdo mu nemusí říkat co by měl dělat nebo neměl dělat, aby jej lidé brali trochu jinak. Nezlobí se, ta naivita je skutečně roztomilá. Ani Iris nezní takhle naivně a to odhaduje, že by mohly být ty dvě podobně staré. Ale naivita jemu samotnému opravdu k ničemu není.
Povytáhne obočí, když mu neznámá začne líčit svůj životní příběh. Už začíná pomalu litovat, že se s ní vůbec dával do řeči. "Gratuluju," utrousí v trochu unaveném povzdechu. O co se snaží? Prostě bude hodně pít, držet se mimo slunce a kocovina přejde. Párkrát se projde po Salemu, pak zamíří domů a bude spát, protože zítra má volno. Nemusí tady s tou dívčinou vůbec ztrácet čas. Na to, co jednoduché slůvko znamená, jen pokývne hlavou, mlčí, že už jej pochopit jí jistě sdělovat nemusí.
"Může být obojí," navrhne s lehounkým, potutelným úsměvem. Tahle slečna je rozhodně spíše bláznivá než starostlivá, ale jistě v tom budou hrál roli oba dva aspekty. Poslouchá další hromadu slov, další záplavu něčeho, co ani slyšet nechce. Ta poslední věta ji ovšem zarazí. "Jste velmi laskavá," řekne už poněkolikáté, i když je mu to nyní spíše na obtíž. "Ale nedokážu si představit si sám sebe na jiném místě než teď." Ani nechce, vyhovuje mu to, co dělá, nepotřebuje strážit důležité paničky nebo něco takového. Doufá, že to děvče pochopí bez většího vykecávání. Má opravdu chuť na ni zařvat, aby už sakra držela hubu, rozhoduje se okamžitě, že na tohle prostě nervy nemá. Neudělá to, nevyjel by po ní tímhle způsobem a v žádném případě by ji neudeřil, jak si o něm spousta lidí myslí. To nedělá. Naopak se snaží držet zcela klidnou tvář, i když mu žluč opět stoupá. Ne ta z žaludku, díky Bohu. Ta, která rozproudí vztek v tom obrovském těle. "Liene," vybere si tedy, "opravdu si vážím toho, co jste ochotna pro mě udělat. Ale nemohu to přijmout. Nedala jste mi ani na výběr," dodá lehce, aby to nebrala jako výtku. "Vážně bych se měl držet své práce." A tohle rozhodně není jeho práce. Nadechne se, vydechne, ramena se zvednou a zase klesnou. Zadívá se děvčeti do tmavých, hnědých, hlubokých očí. "Asher Sherburne," vysloví smířlivě své jméno na oplátku. Ale za svými slovy si stojí. Bude se s tím muset poprat sám, než aby poslouchal tohle děvče štěbetat zcela bez přestání.

To mohl tušit. Je to lékař. No, pořád lepší, než kdyby to byl vědec. A navíc i lékař může být věrný Bohu...
Jeho souhlas byl možná až ledabylý, jako by se bát říci něco jiného. "Salem se mi zdá jako malé město, kolik je tady lékařů? Typoval by tak dva až tři, maximálně čtyři, více jich bývá jenom v opravdu velkých městech, což toto rozhodně není. A navíc člověku někdy hrozí, že bude muset někdy jít k lékaři a znepřátelit si jediného lékaře ve městě není nikdy dobrý nápad.
Mravem leccos... tomu se podívám na zoubek... Salem založili puritáni, kteří také zajisté vedou místní inkvizici i zbytek města, takže by se tentokrát nemusel bát hříšných mocných, kteří často mají ještě větší hříchy než ti, které odsuzují.
"Přišel jsem právě kvůli těm mravům, příteli. Mám zde, v tomto městě, jehož hříšná pověst sahá přes půlku světa, své svaté poslání."

"Popravdě... Ne...," špitne tiše, sotva slyšitelně na to, aby jí byla jednotlivá slova rozumět. Stud se vléval do tváří již tak zčervenalých rozpaky, na dotek by zahřály celou dlaň. Pohledem raději bloudí všude možně po zemi, náhle celá stáhnutá do sebe, jako by jí snad mohl dalším poukázáním na naivitu a dětskou fantazii usvědčit z vlastní hlouposti. Salem neznala, nebyl jejím rodným městem a kdo ví, zda ho někdy označí za domov. Bez potuch, jak dlouho zde bude nucena žít, se snažila vidět tenhle Nový svět očima plnýma možností, které se objevovaly den co den. A přitom nebyla ochotna vystrčit nos z pokoje, protože se bála toho neznáma. Zvláště tehdy, když se začaly její pozornosti domáhat urputné bolesti hlavy. Tehdy působila ztraceně, tak nešťastným dojmem, že by nejedna citlivá žena zaplakala nad výrazem absolutního neštěstí provázející každý pohled těch tmavých kukadel plaché laně. Teď tomu nebylo jinak - ztracená malá holka, která netuší, proč se na ní ten muž zlobí, ačkoliv hlasem napovídal cosi jiného. Ztrácela se v těchto přetvářkách, nerozuměla jim a nebýt dobrého rodinného zázemí, pak by se ve vyšší vrstvě nezdržela ani pět minut, natož celý život. "Ach, rozumím," vyloudí ze sebe poněkud smutně odpověď, s níž uznává sílu Asherových slov. Bylo by hloupé myslet si, že zdejší lidé rozumí jinému jazyku než tomu mateřskému a i v něm čas od času plavali stejně dobře jako sama Karliene. "Nemínila jsem vás urazit. Vás nebo vaše známé, pane." Jen si občas nedávala pozor na ústa a potom vznikala celá řádka drobných či větších nedorozumění.
Zavrtí hlavou, v tomhle má pravdu - nikdy o něm neslyšela. "Nejsem zde tak dlouho, abych znala místní obyvatele. Měla jsem tu čest poznat manželku zdejšího pana... Uhm..." Pohledem zalétne po náměstí než poukáže na největší dům oproti kostelu, patřící správci města. "Ale jinak nikoho. Nechodím moc často... ven." Snad jen tehdy, když ji přeci jen přepadne nálada na delší procházku, které ráda podnikala s Laurencem nebo svou služebnou Allison, ale sama? Sotva. Pouze tehdy, když nad Salemem zazářil kotouč luny v dokonalém kruhu. Tenkrát si dovolila opustit pokoj a utéct do lesů pronásledovaná bolestí, jak se kosti samy od sebe transformovaly do kostry netvora poháněného hladem. "Slyšela jsem, že zdejší lesy jsou nebezpečné na životě," vydechne, dlaň zlehka spočívá na klíčních kostech, jako by snad tímto gestem si mohla uchránit mladý život. Sotva, stačilo by málo a snadno by se rozsypala jako domeček postavený z karet karbaníků.
Prudký nádech vtáhne vzduch do plic skoro až sípavě, jak si uvědomí mladistvou chybu - nedala mu na výběr. To... nechtěla. Nemínila mu tím ublížit, hlavně jeho cti, na které si od pohledu nejspíš nezakládal. Stačilo ho jenom cítit, aby si člověk uvědomil, že by potřeboval nutně koupel a propláchnout ústa a to nejméně dvakrát. "Vám snad není proti vůli vléct ty ženy na hranici a sledovat, jak jedna po druhé umírají v hrozných bolestech?" Hlasem zaznívá děs při vzpomínkách na ryk, před nímž se nedalo utéct. Všechny ty pocity ji tehdy málem poslaly k zemi, hrůza pronásledovala každý krok. I teď se zachvěje představou, že se brzo bude konat další proces, ač pouze s nějakou maličkou zlodějkou. Další dítě potrestané krutou rukou zákona. "Byl byste v bezpečí, pane. J-já... slyšela jsem o tom, co se stalo vojákům. J-já... neodpustila bych si, kdybych... kdybyste... Kdyby se vám něco stalo a já věděla, že jsem tomu mohla zabránit."