Město Salem

Myslel si, že to bude jen další jeho řečnická otázka, která zcela vyzní, ale Liene to bere zcela vážně. A také mu vážně odpoví, i když trochu nejistě a rozpačitě. Jistě, je tu nejspíš jen chvíli, ale čekal by, že za tu dobu už jí trochu dojde, jak to tady chodí. Přijde mu, že by se tu velmi snadno mohla ztratit nebo zaplést do nějaké nehezké situace. "Dávejte si pozor, ano? Na každého, koho jen potkáte na ulici." Chtěl situaci přejít mlčením, ale nedalo mu to. Tohle je opravdu důležité, je důležité, aby si jeho slova vzala aspoň trochu k srdci, protože pokud ke každému bude přistupovat tolik nevinně jako přistupuje teď k němu, skončí zle. A ani armáda tady nebude aby jí pomohla. Pokud je nejdříve všechny nevyvraždí. Na její omluvy ale rychle zavrtí hlavou. "Nikoho jste neurazila," ujistí ji. "Jsem rád že umím co umím," ušklíbne se. Však také mohl, nebýt Podricka, skončit negramotný, neschopný se ani podepsat a to by potom nebyl na svém místě. Dokonce ani Jeni neuměla pořádně číst a psát když se brali a musel ji to sám doučit, jemu totiž vzdělání přišlo jako naprostá samozřejmost a dlouho mu trvalo, než si uvědomil, že tomu tak vůbec není.
Pohlédne směrem kterým děvče ukazuje a přikývne. Nemíní připomínat jí jméno místního správce, nepřijde mu to důležité. Ani on nebo ona mu nepřijdou příliš důležité, takže nač ta námaha. Prohlédne si děvče, zadívá se jí do tváře. "Prospělo by vám to," řekne s rychlým, letmým úsměvem. Liene skutečně nemá zrovna tu nejzdravější barvu v jinak velmi pohledné tváři. Tvář mu ale opět zvážní, když mladinká dívenka zmíní lesy. "To sice ano," uzná, "ale věřte mi, že ve městě byste se měla mít na pozoru mnohem více." Na hlídkách se sice v zeleni taktéž často pohybuje, ale rozhodně mu přijde, že je Salem mnohem horší místo. Nesnaží se děvče vyděsit, ale rozhodně také nechce, aby na naivitu a dobrotu svého srdce doplatila něčím, co je jí drahé, když tedy rovnou nepočítáme život.
Zamračí se, je to gesto spíše pro něj samotného než pro okolí, když začne děvčátko mluvit o jeho práci. Je opět patrné, jak hrozně málo tomu všemu rozumí. A jak málo je schopna rozumět tomu, co dělá. "Někdo to dělat musí," řekne chladně. Do háje, jistě že se mu to příčí, společně se sekáním rukou mladým zlodějíčkům jsou to snad ty nejhorší věci, co mu práce ve městě přináší. Ale nemůže si vybírat, vzhledem ke svému postavení a věku. "Navíc to zdaleka není to nejhorší, co jsem dělal." Nehodlá tu větu rozebírat dál, řekl co řekl. Ale vodit vřískající ženy na jistou smrt se nepodobá podmínkám, kde bojoval. Ani velká většina z vojáků v Salemu takovým věcem rozumět nemůže. O to více si váží těch, kteří mu rozumí nebo se snaží jisté věci alespoň respektovat. "To, co se děje není nic, čemu byste mohla zabránit. Vlastně nikdo," dodá trochu zamyšleně. Znal oba dva padlé vojáky a sám je z toho nesvůj, ale co by mohlo tohle děvčátko asi tak udělat? "Jedno odpoledne u šlechetné dámy nic nespraví," pokusí se o úsměv, i když je jen letmý. "Akorát by to ohrozilo i vás a vaše blízké." I když velmi pochybuje o tom, že jestli někdo vraždí vojáky skutečně s určitým záměrem, zaměřil by se zrovna na něj. On již dávno není takovou hrozbou, jakou býval.

Nemusel dlho premýšľať aby vedel, čo jej odporučiť. "Stačí si do pitia pridať trochu maku, bude sa vám lepšie spať." Žmurkol. Samozrejme, iba trochu, nič sa nemá preháňať a ak to s ním preženie... nie, nechce myslieť na to, čo by sa jej stalo ak by to prehnala.
Nevinne sa usmial a pokrčil plecami. Potláčal chuť si znovu strčiť ruku do vlasov a radšej premýšľal, čo by jej na to mal povedať, ale než mu čosi napadlo, ona už pokračovala. To mu síce nevadilo, vlastne mu to vôbec nevadilo, ale znovu ho prekvapila. Zahabkal a otvoril ústa, že niečo povie, no hneď ich aj zatvoril. Zavrtel hlavou a pozrel jej pobavene do očí. "Nerád to priznávam, ale uvádzate ma do rozpakov. Nemalo by to byť správne naopak?" Priznal farbu, pri čom sa sám snažil farbu nenabrať.
Musel jej dať znovu za pravdu, mohol niečo urobiť lepšie, ale na druhú stranu, mohlo to dopadnúť aj oveľa horšie. "Dúfam, že máte pravdu." Vzdychol a jemne sa pousmial. Pozrel sa na ulicu za ňou, a potom znovu preniesol pohľad do jej očí.
"Krásne meno, rovnako ako jeho nositeľka." Ruky si založil za chrbtom, v oblasti krížov. "Nikomu to nepoviem." Sľúbil jej, toto tajomstvo si so sebou rozhodne ponesie do hrobu. Predsa nebude zrádzať jej dôveru, keď mu to prezradila. Zaujímalo ho však prečo je tohto názoru, že nedbá na spôsoby. Možno to ani nemalo nijaký konkrétny dôvod, ale aj tak mu to vŕtalo hlavou.

Pokud jste mezi čtyřmi stěnami uvězněn jako ve zlaté kleci, pocit stísněnosti nikdy nezmizí. Nahlas svoji myšlenku samozřejmě nevyslovila. Vedlo by to ke spoustě nezodpovězených otázek a podezřívavosti ještě vyšší, než jakou vyvolává její nezvyklé chování v blízkosti lidí. Po všem, čím si v tak mladém životě prošla, je těžké udržet si čistou mysl a neškatulkovat bez výjimky všechny lidské bytosti řadící se do vyšší společnosti jako sobecká, pokrytecká, závistivá a především enormně kritická stvoření, která nikomu nepřejí nic dobrého – nedej Bože lepšího, než mají oni sami – a snaží se odvrátit pozornost od svých vlastních zahanbujících hříchů tím, že je urputně hledají na někom jiném a ukazují prstem. Není nic jednoduššího než vyvolat všeobecný rozruch z podezření osoby, na kterou mají zálusk, ať už je důvod jakkoli směšný a následně ji obvinit z hrdelního zločinu, kterým je například čarodějnictví či kacířství. Taková obvinění se příliš neprošetřují, ostatně, kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby. Na druhou stranu, pochází z kraje velmi odlišného od země, v níž se právě nachází, tudíž je možné, že by mohla těmito úvahami a nevyřčenými spekulacemi místním křivdit. Neříká se snad: jiný kraj, jiný mrav? Po rozboru svých neustále plynoucích myšlenek zní její postoj k lidem a konvenční, stereotypní společnosti jednoznačně nenávistně, avšak není tomu tak. Pravdou je, že s nimi velmi soucítí, neboť každý z nich se také musí potýkat se svými problémy, démony minulosti. Jistě musí mít nějaké jiné, pádnější důvody k tomu, že činí svá rozhodnutí pouze ve vlastní prospěch, nemyslíce na ty chudáky, které svým zákeřným jednáním zničí. Avšak takové důvody nikdo nehledá.
Ale ať je to jak chce, jakožto dcera guvernéra byla vedena k tomu, že některá slova by hold neměla být vyřčena a mezi lidmi je nejlepší obrana nechat svá ústa zamknutá, ačkoli by ji upřímně zajímalo, zda zná z vlastní zkušenosti nějaký způsob, jak se zbavit svých strachů. Ono, něco si nepřipustit a nepodvolit se vyšší moci je těžší, než by se mohlo zdát.
„Sí. Nejlépe všechny myšlenky vytěsnit.“ Nemůže jinak, než s ním souhlasit, ačkoli se stále jedná pouze o zdvořilostní, nic neříkající frázi, kterou pozměnil téma, neboť je možné, že na její usilovně udržované masce zdvořilosti poznal, že jí některá obdobná témata nejsou milá… škoda tedy, že si zatím neuvědomil, proč, respektive kdo je příčinnou její nervozity a zkázou veškeré její snahy o jedinou malou chvíli, v níž by si mohla odpočinout od únavného třídění vlastních nezkrotných myšlenek, které bez stoprocentního soustředění nelze dostat pod kontrolu. Žijí si vlastním životem a stačí jen jediné slůvko, které by se k nim mohlo byť vzdáleně pojit, i kdyby se jednalo o vzpomínky staré několik let, a může začít od začátku.
Další poryv chladného větru neohroženě zamířil proti dvojici, jež je na rozdíl od ostatních lidí na náměstí dobrovolně. Shayanne se opět mírně zachvěje a zkrabatí čelíčko. Tohle počasí se rozhodně nedá přiřadit k letnímu, ačkoli právě toto roční období drží v rukou žezlo moci. Odtrhne pohled od muže vedle sebe, jehož jméno se zatím nedozvěděla a na něhož se raději neptala, protože anonymita jí vyhovuje více, nicméně jistě se tomu nakonec nevyhne a zadívá se na nebe. Jeden by čekal, že už dávno budou promočeni na kost, neboť tyto bouřkové mraky musí být nacucnuté litry vody, avšak stále se k ničemu nemají. Samozřejmě, bouře je to poslední, co by jí teď scházelo, avšak o mnoho děsivější je vědomí, že se stále nic neděje. „Nemohla jsem si nevšimnout, že zde velmi… chladno, oproti okolí za hranicemi města. Je to zvláštní místo. Nahání strach a přesto je... fascinante... fascinující.“ Podotkne mimoděk. Vlastně spíše přemýšlela nahlas, než aby svá slova směřovala k záhadnému muži po jejím boku, na něhož opět upře svůj pronikavý pohled, zjišťujíc, že i on ji zkoumá pohledem. Sklopí svůj zrak k zemi. Byla chyba vypravit se do města. Měla poslechnout svoji racionálně uvažující část mozku, potlačit zvědavost a zdržovat se co nejdál od míst, kde by mohla narazit na lidi, neboť mohla tušit, že budou nového vetřelce podezírat.

Jeho další otázka ho nezaskočí. Ten chlápek tu je nový, takže něco takového čekal. Každý člověk chce být přeci informovaný. Victor není výjimkou. I on je většinou zvědavý. Například mu stále vrtá hlavou,co je toten zapalovač, o kterém jednou mluvil William. Raději nad tím nebude přemýšlet, protože když si vybaví siuaci, která bylaspojená s touto promluvou, tak mu přejede mráz po zádech. Upálené malé děvče a mrtvé miminko. Stále mu to vrtá hlavou. Vážně byla ta malá holka čarodějnice? "Jsme tady dva." Nemá, proč by to tajil. Stálé zákazníky má a dost peněz taky. Tak co víc si přát? Možná denně teplé jídlo. To by bylo také fajn.
"Svaté poslání?" Trochu nechápavá otázka, kterou doprovází malé zamračení. "Takže se třeba budete více angažovat do upalování čarodějnic?" Děti by se neměly upalovat. Nikdo by se neměl upalovat. "A mimochodem... Jaká pověst Salem předchází?" Tohle ho také zajímá, tak třeba ho dokáže jeho řečí zaujmout. Nebo zase vyblije něco o pánbíčkářstí a zvedne se a půjde.

Do pití mák? Dobře, zkusí to. Pokud na to tedy nezapomene, což by se také mohlo klidně stát. Ale ne...Udělá všechno pro to, aby si vzpomněla. "Dám na Vaši radu..." Pousměje se a dá si neposedný pramínek vlasů za ucho, protože ji začíná rozčilovat, jak jí neustále leze do obličeje.
Sleduje potěšeně jeho reakci. Trochu pobaveně si skousne spodní ret. "Do rozpaků?" Otáže se nevinně. Ví to, až moc dobře. Uvědomuje si tuto skutečnost na plné čáře, ale na druhou stranu je za to moc ráda, protože ji to prostě a jednoduše baví. Sleduje jeho rozpaky a její nevinný úsměv se změní v rošťácký. "To je jen na Vás, jestli to má být naopak... Ale věřte mi, že není snadné mě do rozpaků uvést." Ten mužje rozhodně starší než ona. Možná podobně starý jako její bratr, ale to si netroufá tipovat.
Přikývne a lehce se usměje. Přejede mu rukou konejšivě po paži. Dvakrát nahoru a dolů. "Mám pravdu, nemějte strach." Chtěla ho tímto gestem uklidnit, ale trochu vyděsila hranostaje, takže se jí rozbušilo srdce. Ruku samozřejmě hned po dokončení pokusu o uklidnění stáhla zpět k tělu.
Polichoceně se na něj podívá a potom se tiše, ale stále zvonivě zasměje.
"Učíte se, pane doktore. Snaha se cení...Ale to byste potřeboval větší kalibr." Trochu ho přátelsky popíchne. "Každopádně díky." Zhodnotí nakonec celou situaci a mile se na něj usmívá. Stále jí není moc dobře, ale otrnulo jí natolik, aby si z něj mohla trochu dělat legraci. "Pardon, ale ... Znám tu v Salemu hodně lidí,ale nemohu si vás vybavit. Jste tu dlouho?" Zeptá se trohu zvědavě a začne si nevědomky volnou rukou natáčet pramínek hnědých vlasů na prst.

Táto mladá žena na seba pútala až priveľa pozornosti svojim vonkajším vzhľadom, vďaka ktorému sa majetné zabezpečenie jeho majiteľky dalo ľahko odhadnúť. Nepochyboval, že z toho by ešte mohli vzísť problémy, možno spočiatku nie príliš veľké, ale ak by sa rozvírená hladina špinavej kaluže neupokojila, mohla by vyrásť v obrovský príliv, ktorý by zmiatol jeho pôvodcu až na samé dno, kde by čakala už len náruč samotnej Smrti. A to bolo niečo, čoho by sa každý mal báť – dokonca aj taký slabý odvar nekromanta ako je Jonathan. Práve vďaka tomu poznal smrť lepšie ako väčšina ostatných, a tak k nej pociťoval zdravý rešpekt. Síce netušil, či je Zubatá s nimi aj teraz, ale vedel niečo iné. Nie sme tu sami. Na námestí možno neboli doslovne sami, dokonca ani za oknami domov a obchodov sa nikto nemihol, ale Jonathan takmer s určitosťou vedel povedať, že ich niekto sleduje. Ako? Po prvé išlo asi o tú čudnú atmosféru, ktorú cítil, a nebola spôsobená ním ani jeho spoločníčkou, ak by ju tak mohol nazvať. A po druhé: on sám bol ten typ, čo mal svojich vtáčikov neprestajne rozmiestnených po celom meste, aby im neušlo nič obyčajné či zaujímavé, aby podali hlásenie o každom človeku v Saleme, a nebol hlupák. Pochyboval, že v takejto diere by sa nenašiel niekto, kto by tiež rád vedel, čo robia jeho spoluobčania. Osoby plné ambícií a túžob po kontrole či moci...alebo oboch. Problém však nastával vtedy, keď bolo treba určiť, kto by to mohol byť – väčšinou to bola nesplniteľná úloha, a preto zostávali v podobnej anonymite ako samotný bankár Jonathan Shareburg.
Do tela sa mu oprel vietor, ktorý svojimi ľadovými pazúrmi zachytával malé kúska tepla, ktoré si pod oblečením stihol urobiť. Zachvel sa, keď mu po tele prebehli nepríjemné zimomriavky, a radšej si pritiahol kabát tuhšie k sebe, hoci on bol len horko-ťažko ušitý na to, aby zohrial svojho majiteľa. Skôr tu bol pre eleganciu s rolou doplnku pri formálnom oblečení. „Salem je veľmi zvláštne mesto,“ začal svoje vysvetľovanie pravdivým výrokom, ktorý nemožno znegovať ani poprieť. „Či už je to počasím alebo ľuďmi v ňom, vždy, keď si myslíte, že už nezažijete nič nové, zostanete prekvapený.“ Tvár mu trochu zosmutnela a upriamil svoj pohľad do zeme akoby na prejav smútku. „Žiaľ, väčšinou nie tým dobrým spôsobom. Vždy sa tu nájde zlo, ktoré nám bráni žiť šťastný a bezstarostný život...“ Napríklad takí ľudia – je ich tu veľa a iba škodia, takmer sa nad tým zamračil, ale v poslednej chvíli svoje svaly na čele zastavil od takého úkonu. Musel sa predsa javiť ako ustarostený a verný občan slávneho mesta Salem a nie ako niekto, kto v tichosti len trpí, čo sa tu deje, a zatvára oči pred všetkým zlým. Niekto by potom mohol povedať, že všetko, čo robí, je len lacným divadielkom, pretvárkou, ktorá ma oklamať slepých a presvedčiť skeptických. „Možno za takéto výkyvy počasia môže čierna mágia praktikovaná čarodejnicami a možno je to len Božia práca. Ako to my, úbohí smrteľníci, môžeme vedieť?“

Začínal si už pomaly pripadať ako nejaký šarlatán, ale bol rád, že s tým súhlasila. Znamená to, že mu verí aspoň natoľko, aby si nemyslela, že ju chce otráviť. To by si nedovolil, svoju prácu mal až príliš rád na to, aby niekoho otrávil a o svoju prácu prišiel.
Veľavravne sa na ňu pozrel. "Tak ja to raz vyskúšam. Možno..." Usmial sa akoby hovorili o počasí a on jej práve oznámil, že zajtra bude krásne slnečno.
Keď mu prechádzala rukou po paži, zahryzol si do jazyka. S ním to nerobilo nič konkrétne, akurát, to bolo v celku príjemné ako nežný dotyk ženy, ale orol skoro vyletel z kože. Ak to takto pôjde ďalej, pri najbližšej premene sa nepremení na orla, ale iba na vypelichané kura bez peria, pripravené do niečej polievky, pretože ten blázon si vyšklbe snáď všetko perie. Bolo to divné, nikdy predtým to nerobil, čo má teda za problém?
"A viete my poradiť, kde by som k tomu väčšiemu kalibru prišiel?" Podvihol obočie. Znovu mu ďakuje. Toľko vďaky si snáď ani nezaslúži. Usmial sa na ňu rovnako milo a upriamil pozornosť na prameň jej vlasov, ktorý si už predtým dávala preč z tváre ako si mal možnosť všimnúť. Teraz však bol rýchlejší než ona a jednoducho dvihol ruku k jej tvári a chytil ten uvoľnený prameň medzi prsty. Palcom po ňom prešiel a mohol sa tak presvedčiť o tom, aký je jemný. Presne taký, ako vyzeral. Oči mal celú dobu upriamené na ten jeden prameň v jeho ruke a potom jej ho opatrne zhrnul za ucho. Jemne sa pousmial a znovu sa pozrel do jej očí, keď si ruku pritiahol k telu. "Nemáte vôbec zač, už som vám to hovoril." Prehovoril jemne chrapľavým hlasom, takže si nepatrne odkašľal a snažil sa zahnať ten príval tepla ktorý ním prešiel ako nejaký duch.
"S bratom sme sem prišli nedávno. Možno to už bude štrnásť dní." Prikýval hlavou. "Ak sa smiem opýtať, vy ste miestna? Narodili ste sa tu?" Dvihol obočie.

Dva lékaři... a určitě spousta bylinkářek, čarodějek a podobných hříšnic, které léčí neduhy způsobené jejich kolegyněmi... S tímto bude potřeba skoncovat, aby nebylo tolik upálení, která, i přes jejich samozřejmou prospěšnost, nejsou nejpříjemnější. Ano, čarodějnici je nutné upálit, ale přece jen o něco málo lepší by bylo, kdyby se jí vůbec nestala. To ale není úkol na jediný lidský život, ale na staletí a lidstvo...
"Ano, příteli, mám tady poslání svěřené od Boha. Zčásti máte pravdu, ale nebudu jen vyhledávat čarodějnice, ale i šířit osvětu, pravdu a lásku Boží."
Lékař vypadal, že s upalováním tak úplně nesouhlasí, ale to podstatná část těchto lidí. Jakoby při své inteligenci, kterou pošetile staví nad víru, nechápali, že je to nutné pro udržení zdravého řádu a víry na Zemi.
"Pověst Salemu... Dalo by se říct, že existují i města s horší pověstí. Ale naštěstí jich moc není. O tomto městě se říká, že je to semeniště čarodějek, vražd a kdo ví, čeho ještě. Vypráví se o ghůlech, vlkodlacích, paktech s ďáblem a dalších věcech. Nemyslím si, že je z toho moc pravda, však znáte lidovou tvořivost." A všechny tyto stvoření zla je třeba vymítit... pomyslel si pro sebe.
Chladný vítr, který mu rozvlnil plášť, ho upozornil na to, že se již připozdívá a on ještě pořád neví, kde dnes v noci složí hlavu. "Děkuji za to, co jste mi o Salemu řekl, mladý muži. Mohl byste mi říci, jak se dostat do kostela? V těchto zamotaných uličkách se nevyznám."

Shayanne si žel Bohu neuvědomuje, že svým vzezřením do Salemu příliš nezapadá. Vždy se snažila o to, aby se ztratila v té řekněme prosté vrstvě obyvatel a myslela si; respektive doufala; že se jí to konečně podařilo. Sic jsou její šaty ušity z kvalitního a příjemného materiálu, nemluvě o skutečnosti, že pouze podtrhují její přirozený půvab a postavu, která láká a jako magnet přitahuje pohledy nespočtu příslušníků mužského pokolení; vypadají prachobyčejně, což se bohužel nedá říci o plášti, pod nímž jsou šaty schovány. Na její obhajobu, zprvu nepočítala s tím, že by bylo nutné vzít si ho, ale jakmile před plánovanou průzkumnou procházkou opustila teplé prostory hostince, okamžitě si to rozmyslela a vrátila se pro něco, co by ji aspoň trochu zahřálo. Tmavomodrý plášť byl tím prvním, co jí přišlo pod ruku a upřímně i tím nejméně nápadným, co se teplejšího oděvu týká. Dle jejího názoru je decentní, avšak nejen bystré oko rozpozná mistrně propracované detaily a drobnou, leč drahou sponu. Není v tomto nemile proslulém městě dost dlouho na to, aby pochopila, jak to zde chodí. Nikdo se ji ani nesnažil varovat. Ruku na srdce, skutečnost, že si každého drží co nejdále od těla a sama od sebe, kromě zdvořilého pozdravu, s nikým nekomunikuje, s tím nemá co do činění.
Ticho, které panuje kolem, a které je narušeno pouze snahou o konverzaci dvou vedle sebe jdoucích jedinců, je stejně hrůzostrašné jako hustý baldachýn šedivých mračen, na něhož jsou i sluneční paprsky příliš krátké. Byť se společnosti vyhýbá jako pekelník svěcené vodě, pro změnu je vlastně ráda za to, že v tuhle chvíli není sama, neboť hruď se jí svírá vtíravým pocitem, že je něco sleduje. Snad až příliš často se ohlíží přes rameno a pohledem úzkostlivě kontroluje blízké okolí. Tahle nervozita se zcela liší od té, která ji schvátí, kdykoli se někdo ocitne v její blízkosti, obzvlášť při narušení osobního prostoru, tudíž lze tyto dva druhy snadno rozlišit. Nejprve ji napadlo, zda se nejedná o bratrovu suitu přisluhovačů, kterou vyslal na misi najít ji a přivést zpět do Kolumbie. Ačkoli ji na své pouti doprovázelo štěstí, zná svého bratra natolik, aby věděla, že svou snahu nevzdá. Nic netrvá věčně, a pokud by ji snad její štěstí opustilo, po návratu do své rodné země by byla ošklivě potrestána a následně stejně provdána za muže, který byl jen dalším podnětem k útěku. Něco jí ale říká, že kdyby se opravdu jednalo o španělské žoldáky, nevyčkávali by na ‚vhodnou příležitost‘, neboť ta právě nastala. Její chvilkový společník vypadá spíše na diplomata, než na bojovníka a vůkol není nikdo jiný, kdo by mohl pomoci neohrabané dámě v nesnázích. Další možností je, že se jedná pouze o její paranoidní představy a skutečnost, že jsou někým či něčím sledováni, si jen namlouvá, ostatně pohled na mladého muže po svém boku její myšlenky z části zpochybnil, neboť on nedává najevo žádnou nejistotu ani žádný náznak toho, že by vnímal to samé, co ona, což také může znamenat, že takové dění není v Salemu ojedinělé.
Pohled opět ukotví na Jonathana a naslouchá jeho slovům, která zprvu považovala za rozptýlení, avšak ve finále jí naháněla husí kůži, podobně jako opodstatněné vědomí, že je sledována. „Já slyšela o Salemu muchas supersticiones… mnoho… mnoho pověr a vy mi jen potvrdil, že základ pravdivý.“ Opatrně volí svá slova, ačkoli žvatlá velmi rychle, jak je zvyklá u svého rodného jazyka. Může to znít morbidně, ale přes potlačované obavy prosvítá podivné nadšení, které samozřejmě nedává na odiv. Zdá se, že místo, v němž chvíli pobude, se stane múzou jejích děl. „Chcete mi říci, že je toto město maldito; stižené kletbou?“ Zeptá se, vkládajíc do svého hlasu značnou dávku skepticismu, byť tomu věří. Sama ovládá schopnosti, kterým dosud příliš nerozumí, proto vládnoucí temné síly, které jen znepříjemňují obyvatelům život zde, nejsou nic neuvěřitelného. Ale nic takového vyslovit nemůže. Aby nevzbudila ještě větší podezření, měla by se aspoň pokusit jeho slova o temné magii – respektive magii obecně -, o níž by neměl mít nikdo zbožný ani potuchy, vyvrátit, nejprve ale musí z nechtěného setkání vytěžit co nejvíce informací, které by jí mohly pomoci… přežít. Proto je na čase připomenout si, čí je dcerou a koliko praxe získala v potlačování své hrůzy z lidí. „Možná nuestro Dios jen zkouší naši víru.“ Namítne. Jistě to bude aspoň částečně pravdivé tvrzení a zároveň skvělá výmluva. „Snad si nemyslíte, že las Brujas; čarodějnice, chcete-li; opravdu existují, pane…?“ Položí mu otázku zakončenou nenápadným náznakem toho, že dosud nezná jeho jméno, což si prakticky uvědomila až nyní.

Nebol jediný, čo si všimol, ako ho sledujú pozorné očká iných sudov plných ambícií, túžiacich po moci, ktorú by najradšej hromadili ako draky hory zlata, ale keď by prišlo na takzvané lámanie chleba, nemali by tušenia, čo s ňou robiť. Jonathan o tomto svätom grále politiky počul už mnohé – sám ním v nemalom množstve oplýval, ale bolo to ako jedenie obľúbeného jedla či hriešneho ovocia: ochutnáte raz a potom už nemožno prestať. Preto bol hlad po moci tak nebezpečný, tak návykový a tak jednoducho ho bolo možné získať. Všetci moc hľadajú, ale ako ju získať? Mnohými spôsobmi: ženbou za správne osoby a do správnych rodín, poctivou prácou, ktorá vám zaistí pomalý, ale bezpečnejší vzostup, alebo tu ešte bola možnosť najnebezpečnejšia zo všetkých, ktorá by vás vystrelila medzi hviezdy, ak by ste boli dosť šikovný. Reč je tu o hrách o moc, o hre tieňov, o hrách o tróny, šachovnici, ktorú ovládate vy a posúvate si po nej figúrky tak, aby ste zmiatli protihráča a prinútili ho pred vami pokľaknúť. Ale takéto hry majú len dva konce, dva jediné, ktorými si zabezpečíte svoje víťazstvo: smrť a život. Vy prežijete, kým váš protivník odíde na druhý svet, ale ak prehráte, karty sa otočia proti vám a už nič porazeného nezachráni. Bohužiaľ, Jonathan sa na takéto hry nikdy neodvážil, pretože nebol nikto, kto by ho naučil ich hrať, ale to nevadí – stále dokázal za neviditeľné nitky politiky v tomto meste ťahať lepšie ako ktokoľvek iný. Preto sa ani neznepokojoval tým, že ho sledujú, hoci vedel, že tých špiónov si nájde. „Deje sa niečo, madam?“ Opýtal sa, akoby si až teraz všimol, že jeho spoločníčka na tejto prechádzke sa neustále obzerá poza rameno. Čakal snáď, že tam uvidí svoju nočnú moru? Alebo najväčší strach? Ťažko povedať, nevidel jej do hlavy.
Ruky si dal za chrbát akoby bol naozaj len na nevinnej prechádzke...lenže sa prechádzal pred Notre-Dame de Paris a nie pred chatrčami na druhom konci sveta, ktoré niekto bol schopný nazvať domovom...luxusným domovom. Hlavu však mierne sklonil k zem, sledujúc mačky pod svojimi topánkami, snažiac sa neusmievať nad spôsobom, akým táto žena hovorila. Ani len zďaleka sa nepribližoval salemskému akcentu a tobôž nie typickej angličtine. Hovorila prudko, rýchlo, kde-tu jej chýbalo slovo a doplnila ho aj o španielske frázy, ktoré si po krátkom premýšľaní bol schopný preložiť sám...alebo by bol, keby ho zakaždým nepredbehla. „Bol by som radšej, keby nebol, ale čo s tým už ja narobím? Zlo nám vždy bude sťažovať životy a komplikovať osudy,“ poznamenal smutne. Keby ho počúval nejaký Salemčan, nezapochyboval by ani na jednu sekundu, že tým „zlom“ myslel čarodejnice, ale to bola lož, ktorú si Jonathan nechal pre seba. Jediným zlom v tomto meste boli ľudia. Odporní, primitívni a bezbožne úbohí, červy hodné len zašliapnutia a toho, aby si ho vážili a uctievali jeho peniaze. Na nič iné sa nehodili. „Toto mesto?“ opýtal sa, prudko zastal a otočil sa k nej. „Celý svet je postihnutý kliatbou, nielen Salem.“ Smrteľníci boli v konečnom dôsledku úplne všade, nie je tak? Drancovali, čo sa dalo, vytláčali nadprirodzené bytosti a snažili sa pochovať mágiu do tajomstiev kníh a nulovej praktiky. Boh ju, čarodejnice, vlkolakov i banshee stvoril z nejakého dôvodu, ale tých neznabohov vedie jedine Satan bojujúci proti nemu tými najodpornejšími zbraňami. „Todas las historias son verdaderas, señora, cuentos de hadas, leyendas, historias ... todo es verdad.“ Vyhlásil po španielsky, možno nie tak rýchlo, ako by sa na tento jazyk patrilo, a trochu mu ušiel aj prízvuk do francúzštiny, ktorá bola španielčine kúsoček podobná, ale čo tam po tom! Španielčinu použil zámerne a ona sa ten dôvod dozvie.

„No. Jen mám pocit…“ zavrtí hlavou a pozvedne jeden koutek úst v nepodařeném náznaku úsměvu. „Nic neděje.“ odvětí nakonec, naposledy se ohlédnouce přes rameno. To poslední, co potřebuje je, aby kdokoli získal pochybnosti o jejím psychickém zdraví. Dokud není v bezprostředním ohrožení života, musí se pokusit přijmout místo, v němž bude nějakou tu chvíli pobývat, i se všemi jeho zvláštnostmi. A pokud je zde zvykem být; každou minutu každého dne v čase, kdy bude pobývat na otevřeném náměstí; sledována, prosím. Aspoň ji to naučí opatrnosti a obezřetnosti, navíc se zdá, že to nikomu nepřijde zvláštní. Možná, že to opravdu ani nevnímají.
Již má dost formálního oslovení madam, slečno či má paní, toho si za svůj mladý život užila více, než je zdrávo proto se v rámci zachování hlubšího smyslu anonymity poté, co její snaha naznačit mu, aby se představil jako první, jak se – aspoň v její vlasti - sluší, selhala; rozhodla se tak učinit, zcela poprvé, sama, neboť kdo ví, jak to chodí zde. Čím více sníží případné podezření, tím lépe se jí podaří ztratit se v davu, takříkajíc. „Mi nombre es… jolín!“ Své premiérové představení se započala španělskou frází a ukončila ho tiše zadrmoleným zakletím, ne příliš hodným vysoce postavené dámy. Na tohle inklinování ke španělské řeči si musí začít dávat pozor, avšak na její obhajobu, je to dlouho, kdy trávila svůj čas v něčí společnosti, což může býti z její snahy o komunikaci patrné. „Mé jméno Shayanne.“ Zkusí to znovu, tentokráte relativně správně. Sdělila mu však pouze křestní jméno. Nemůže riskovat, že by ji poznal, byť je to v tak vzdálené zemi nepravděpodobné.
Že se s lidmi dobrovolně nestýká; respektive se jim vyhýbá, jak to jen jde; neznamená, že je nepozoruje, naskytne-li se k tomu příležitost. A chování muže po svém boku je přinejmenším zvláštní, byť v ní dosud nevzbudil žádný náznak podezření. Tak moc se snaží skrýt to své. Pohled má upřený do země, tudíž ho může pozorovat pouze z profilu. Sic je jeho snaha obdivuhodná, jejímu zraku neujdou cukající koutky. S hrdostí sobě vlastní se narovná v ramenou a raději se zadívá přímo před sebe, do prázdna. Vědomí, že je mu k smíchu, ji logicky příliš nepotěšilo, ba až urazilo. Možná je na čase konečně se odpoutat od vžitých povinností guvernérovy dcery a dovolit si odejít, obzvlášť když od první chvíle po ničem jiném netouží, nicméně něco ji donutilo zůstat a to Jonathanova slova zakončena prudkým zastavením, což ji přinutilo zastavit také. Jen tak tak se udržela, aby o krůček neucouvla. Zdá se, že je velmi zapálený do své představy o zlu… že je jím přímo posedlý. Otázkou ovšem je… co přesně je dle něj zlo, jímž je proklet celý svět. A to ještě nebylo vše.
Nebyla si jistá, co ji udivilo více. Zda skutečnost, že ovládá její rodný jazyk, což je božská mana pro její sluch, neboť tak dlouho neměla možnost promluvit si s někým řečí její vlasti a jediná španělská slůvka, která mohla za ta léta slyšet, vycházela pouze z jejích úst; nebo obsah, který jí prostřednictvím španělštiny sdělil. Smířená s tím, že se na ni upírají oči skrytého neznámého slídila, možná i několika slídilů, snažila se udržovat pod kontrolou výraz své tváře, svůj postoj a především gestikulaci, přičemž bylo na místě i regulování hlasitosti její mluvy. Netváří se nijak zděšeně, jak by se na zbožnou dámu slušelo, když přijde řeč na zapovězená témata; ba naopak, pozoruje ho zkoumavým, zamyšleným pohledem, přemítajíce o tom, kde získal takové informace. Je možné, že by vytušil, co je ve skutečnosti zač a snaží se ji nějak usvědčit, aspoň ve svých očích? To je nepravděpodobné, přeci mu nedala žádnou záminku k tomu, aby ho něco takového napadlo. Nebo snad jen vsází a pověrčivost charakteristickou pro kolumbijské obyvatele? Snaží se ji pouze vystrašit? Nedává jí to smysl. Kdyby to snad byla z jeho strany jen nějaká hra, proč by hovořil jazykem, který místní lidé sotva ovládají? Jen jedno je jisté. Její důvěřivost ji jednoho dne přivede až na popraviště. „No es posible.“ (Př. To není možné.) Zašeptá, ačkoli – i kdyby ji snad slyšel někdo jiný, než cizinec naproti ní – jí nikdo nemůže rozumět. Velmi chabý pokus o zpochybnění jeho slov. Jistě, že je to všechno pravda! Ale… kolik toho ví on? A co je, ksakru, zač? Stojí na velmi tenkém ledě, ze kterého se buď rychle dostane na bezpečí pevniny; nebo se pod ní propadne a utopí se. „No lo entiendo. Quién o qué está mal, estás hablando?" (Př. Já tomu nerozumím. Kdo, nebo co, je to zlo, o kterém mluvíte?)
Mírně přimhouří svá kukadla barvy čokolády, dívaje se mu zpříma do očí. Její výraz je nic neříkající. Kdyby si jen dovolila pokusit se dát najevo aspoň starostlivost, která by jistě byla na místě, mohla by se stejně tak snadno prozradit. „Bien, bien. Supongamos por un momento la posibilidad de que sea cierto. Acerca de Salem se remonta muchas supersticiones. Cómo sabes que son reales?” (Př. Dobře, dobře. Připusťme si na chvíli možnost, že je to pravda. O Salemu se šíří mnoho pověr. Jak ale víte, že jsou skutečné?)

Keď Pán stvoril Adama z hliny, tak okrem tela a duše, ktorá je snáď najdôležitejším stvorením vôbec, mu dal ešte niečo a to získala i Eva stvorená z jeho rebra a rovnako aj ich deti a ich detí deti a takto to šlo postupne až po ľudí, ktorý žijú teraz – teda aj Jonathana a ženu vedľa neho. Viac alebo menej, mal to každý jeden človek a kto by tvrdil niečo iné, bol by hlupákom. Prečo? Pretože nikto by sa o to vedome pripraviť nechcel alebo by sa Boh s jeho mysľou pohral tak, že by to naozaj nemal, a bez toho je človek ľahkým terčom. Reč je tu o šiestom zmysle, ako to učenci volajú, ale Jonathan to vždy nazýval inštinktom. Využívate ho, keď ste sami v miestnosti, ale vaša myseľ vám povie, že nie, pretože ticho okolo vás je až príliš dusné. Je to nadprirodzená a nepochopená schopnosť, ktorú má od počiatku stvorenia každý jedinec, hoci jej intenzita sa časom a majiteľom mení. Doslova i metaforicky to je dar z nebies, ktorý využíva každý bez ohľadu na to, či ho treba alebo nie – a v politike alebo nebezpečenstve to bol poklad. Poklad, ktorý vám mohol zachrániť život. A predsa ho toľkí ignorujú! Človek je proste hlúpym tvorom, ktorý sa nikdy nedokáže poučiť z vlastných chýb. Žiaľ, platilo to aj o mnohých čarodejníkoch, ktorý radšej prijali autoritu žien, než aby sa postavili na vlastné nohy a hľadali si svoje vlastné cestičky vyšliapané osudom. Jeho otec to neurobil, ale Jonathan nikdy neplánoval byť rovnaký. Chcel svoje miesto pod slnkom – a dostal ho!
Podľa prostého predstavenia, bez priezviska alebo nejakého rozprávanie okolo, bolo Jonathanovi jasné, že buď prešli do neformálnej časti komunikácie, alebo chcela utajiť o sebe čo najviac vecí. Mala veľmi pekné, hoci nápadné meno, ktoré musel vymyslieť jedine nejaký básnik – živil sa tak snáď jej otec a zbohatol na tom? To asi len ťažko. O koľkých básnikoch si počul, že by si svojou prácou zabezpečili dostatočný finančný kapitál? Miatlo ho to a nenávidel, keď nemal pevnú zem pod nohami, ale rozhodol sa hrať hru spolu s ňou. „Jonathan,“ predstavil sa prosto i on, aby nebol Shayanne nič dlžný.
Tak trochu dúfal, že ju svojou nie najlepšou španielčinou zastihne nepripravenú a prekvapí ju, no zdalo sa, že sa mala na pozore...i keď by to jeden nepovedal na prvý, druhý a dokonca ani na tretí pohľad. Spustila naňho vlnu tohto jazyka a až vtedy si uvedomil skutočné dôsledky toho, že ho dlho-predlho nepoužíval. Niekedy jej rýchle výpovede ťahal za slovíčka, ktorým rozumel a len si domýšľal, čo sa snaží povedať, z iných slov alebo celkového kontextu ich rozhovoru, čím sa stával čoraz stratenejším. V konečnom dôsledku však asi pochopil, čo mu povedala. I odpovedal nato, ale po anglicky, aby náhodou nesprávne uši nepočuli jeho španielčinu, ktorú by považovali za podozrivú...možno. „Zlo má mnoho podôb a pred Temnotou nie je žiadna zem v bezpečí. Pozerajte sa okolo seba a zbadáte ho, hoci bude vyzerať inak, ako by som ho videl ja. Uvidíte...“ Temná to predtucha, ale realistická a varovná pre každého cudzinca, ktorého sem osud zavanie – a to sa stáva často. Niekedy sa tu objavia ľudia z Bostonu, inokedy z New Yorku, častejšie však cudzinci spoza Atlantiku a dokonca sú tu ešte muži a ženy so zvláštnym štýlom rozprávanie, ešte čudnejším oblečením a spôsobmi, ktoré by nejedného puritána posadili na zadok. Jonathan ich ešte nevidel, pretože sa infiltrovali do spoločnosti tak dobre ako katolíci, ale boli tu a niektoré frakcie ich hľadali. „Neúnavné vedenie tohto mesta stále nachádza ďalších prisluhovačov odvrátených od Boha. Sám som už videl niekoľko neuveriteľných vecí a určite to nebol sen alebo prelud, čo som videl, bolo skutočné – a bola to mágia,“ klamal, ale iba toľko, koľko bolo treba. Nemohol jej predsa povedať, že sám praktikuje mágiu a využíva ju k získavaniu moci a vplyvu, k posúvaniu svojich možností, ktoré sú len tak široké, ako aj jeho schopnosti a tie musel rozvíjať. To bolo jeho tajomstvo...jedno z mnohých.
„Radil by som vám však v Saleme nepoužívať španielčinu,“ začal, aby sa dostal ku koreňu svojho dôvodu, prečo použil spomenutý jazyk na tak otvorenom priestranstve. „Sme puritánskym mestom a protestanti nenávidia katolíkov, považujú ich za bezbožných a..nuž, odtiaľ je to do ohňa len kúsok.“ Neľutoval by ju, nikdy, ale bola katolíčka a vedomie, že sa tým hlúpym heretikom pod nosnom rozrastá viera v jediného pravého Boha, ho napĺňala bázňou a neuveriteľným pocitom škodoradosti a zadosťučinenia. Už len preto stálo za to, aby Shayanne varoval.

Vietor letiaci nad obrovskou vodnou kalužou oddeľujúcou Starý svet od Nového sa cez deň otočil a nad Salem priniesol nemalé množstvo mračien, ktoré na večer zakryli celé mesto pod tieň. Žiadne slnko, žiadne teplo, len ticho a pološero. Sivý nebeský baldachýn akoby sa sťahoval čoraz nižšie, vlhko sa vznášalo vo vzduchu a i ten najväčší hlupák by pochopil, že je načase zahnať zvieratá (ak nejaké mal) do maštale, pretože čoskoro sa spustí výdatný lejak. Ten mesto už potrebovalo. Celé dni bolo sucho a to bola pohroma pre farmárov a ich úrodu, ktorá sa rozmáhala práve v tejto dobe. Ak by uschla, nastal by hladomor a obyvatelia by boli odsúdení na dodávky z iných blízkych miest alebo v tom horšom prípade až spoza mora. Mal však kráľ William III. nejaký záujem o svojich poddaných na druhom konci sveta? Ťažko povedať. Asi najhoršie by však z tohto nešťastia vyšiel miestny pekár, ktorý by bez úrody nemohol piecť chleby, skončil by na mizine a musel by ísť za bratom, aby spolu trpeli prázdne žalúdky. To bolo niečo, čo by Bartholomew nedokázal zniesť ani v najhoršej nočnej more. Byť hodený na krk mladšiemu bratovi, aby sa staral o toho staršieho akoby to bol senilný dedko, príliš slabý, aby sa o seba postaral sám. Bola to hanba a on by ju nezniesol...nikdy.
Mraky už nemohli vydržať tú tiaž, ktorú držali vo svojom náručí, a na Salem sa konečne spustil vymodlený dážď. Trištvrtina mesta to nepochybne považovala za Božie zmilovanie, ktoré prišlo vďaka ich úmorným modlitbám, ale či si to isté mysleli aj o bleskoch, ktoré osvetľovali súmrak, a hromoch, ktoré plašili ako deti, tak aj zvieratá, to už bolo ťažšie povedať. Toto blahodárne aj keď trochu desivé počasie len nahrávalo do kariet atmosfére, ktorá sa vytvorila v pekárni i maličkom príbytku, s ktorým bola spojená. Bola ťažká, takmer nedýchateľná a hlavne veľmi tichá. Len čo ste za sebou zavreli dvere, vošli ste do iného sveta. Sveta duchov. Pekáreň má hrubé kamenné steny ako prevencia proti šíreniu požiaru, ako tomu bolo v Londýne pred takmer tridsiatimi rokmi, a tak skoro úplne izolovala zvuky zvonka. Bola zaprataná vrecami a rôznymi užitočnosťami, ktoré pekár pri svojej práci potreboval. Až keď by návštevník prešiel za vysoký pult, všimol by si na zemi ležať roztrhané vrece s vysypanou múkou, tak potrebnou pre tento biznis. A potom by sa dverami dostal do chodby spájajúcej miestnosť s obývacou časťou. Kto to tam nepozná, blúdil by po dverách, ale ten, kto tam už bol mnohokrát, hneď by vošiel do druhých dvier napravo. Kedysi tam bola spálňa. Teraz? Zmätok, hoci niekto by to označil za príbytok diablov. Všetok nábytok bol porozbíjaný, posteľ prevrhnutá naopak, po zemi bola rozsypaná múka, kdesi na zemi dohorievala sviečka a svojim chabým plamienkom ukazovala svetu tú pohromu. Okno bolo vybité a vietor, ktorý sa šíril dnu, rozvíril pierka a zvuk hromov len umocňoval nepríjemný pocit, čo vládol v celom dome. Kto to spôsobil? Zlodej? Bandita? Alebo snáď inkvizícia, ktorá obvinila majiteľa z temných praktík...či dokonca sám Lucifer? Nič z toho. V pravom zadnom rohu sa totiž hýbala akási veliká čierna šmuha, kývala sa dopredu a dozadu a keď sa návštevník započúval, mohol počuť aj akési šepkanie...tiché a zlovestné.
Bol to Bartholomew, ale čo sa mu stalo? A čo sa stalo jeho domovu?

Keď videl to počasie vonku, začal premýšľať či mu to za to stojí, čoskoro bude pršať a on nechcel skončiť zmoknutý až na kosť. Nedovolil si pochybovať o tom, že jeho brat by bol natoľko veľkodušný a nechal ho u seba prenocovať, alebo aspoň prečkať blížiacu sa búrku. Obom im možno bude lepšie, keď budú pred búrkou skrytí v spoločnosti toho druhého, než aby boli každý sám a jedinou spoločnosťou im budú blesky za oknom, ktoré budú verne sprevádzať hlasné hromy.
Nemal na práci nič zmysluplné, prechodil toho už veľa sem a tam po miestnosti, v ktorej sa práve nachádzal a ktorá bola jeho spálňou. Miestnosť to bola väčšia ako ostatné v jeho príbytku, avšak nemal tam moc nábytku, iba jednu posteľ, pritlačenú ku stene až na doraz, malú skrinku s drobnosťami, ktoré občas hľadal a nenašiel, a taktiež nemohol chýbať aj bielizník s oblečením. Teraz k nemu prišiel a vytiahol z neho teplejšie oblečenie. Podľa vetra mu bolo jasné, že vonku musí byť chladnejšie než sa zdá. A on nechcel riskovať prechladnutie. Možno by si mal zobrať aj nejaké suché veci, ale nenašiel nič, do čoho by si ich mohol schovať pred dažďom, iba ak by ich niesol priamo v rukách, čo by spôsobilo, že aj tak budú mokré. V tomto prípade nemal na výber, musel si vystačiť s tým, čo mal na sebe a modliť a aby nezačalo pršať aspoň kým sa nedostane ku svojmu bratovi.
Keď vyrazil, ešte nepršalo, ale vo vzduchu bolo cítiť to ťaživé napätie a vlhkosť, čo prezrádzalo, že mu už moc času neostáva. Pridal do kroky, ba priam skoro bežal, na ulici nebolo ani nohy, ale je pravda, že v takomto počasí by von nevyhnal ani túlavého psa. Aspoň on určite nie, nevedel ako by sa zachovali ostatný obyvatelia tohto mesta.
Čoskoro sa na neho začali z oblohy valiť prvé dažďové kvapky, ktoré sa veľmi rýchlo zmenili na hustý dážď. V momente bol mokrý akoby tam bol stál na daždi už hodnú chvíľu. Teraz už ho nič nedržalo, musel začať utekať, aj keď to už možno nemalo zmysel, pretože viac mokrý byť už nemohol. Snažil sa vyhýbať rýchlo sa plniacim mlákam a proste utekal vpred. Nemal to už ďaleko. Aj napriek tomu, že bol do poslednej nitky mokrý, na perách sa mu vyčaroval úsmev, keď uvidel bratovu pekáreň. Chvíľku váhal či bude mať dvere odomknuté, predsa už bolo dosť hodín a naviac, v takomto počasí by do pekárne aj tak nikto neprišiel. Iba ak jeho mladší brat, ktorý si robí starosť o toho staršieho a chce ho vidieť aj napriek mizernému počasiu, ktoré je pre tentokrát pre mesto požehnaním, pretože posledné dni bolo sucho. Bola to príjemná zmena, aj keď možno trochu moc náhla.
Uchopil do rúk kľučku dverí a síce sa mu na prvýkrát vyšmikla vďaka mokrej ruke, druhýkrát sa mu podarilo dvere otvoriť, čo ho utvrdilo v tom, že bolo odomknuté. Dvere rýchlo za sebou zatvoril, aby nenapršalo do vnútra a chvíľku len stál na mieste. Začala sa pod ním tvoriť pekná mláka po, ale to nie je nič, čo by sa nedalo jednoducho utrieť.
Očakával, že brat bude niekde na blízku, avšak všade bolo ticho. Chvíľku len zrakom pátral v tme, než začul tiché mrmlanie. Možno keby v ňom nedriemal orol, nedokázal by to jeho sluch zachytiť ale to sú len veci dohadov. On musel zistiť čo to je, pretože zvedavosť mu nedala inak. Zároveň sa však bál, bál sa o brata, či sa mu niečo nestalo. Vykročil do obytnej časti, a zahol ku dverám, spoza ktorých počul šepot. Otvoril ich a takmer sa zdesil, keď videl tú spúšť za nimi. Oproti tomuto je tá mláčka pred dverami a aj mokré stopy ktoré za sebou zanechával, nič. V rohu uvidel tmavú siluetu, ktorá sa hojdala dopredu a dozadu a práve tá osoba hovorila. Mohol to byť ktokoľvek, podľa tej spúšte kľudne aj nejaký zlodej, ale on aj tak prešiel ku postave a oslovil ju menom svojho brata. "Bartholomew?"

Oči držal otvorené či skôr vypúlené, dobreže mu z jamôk nevypadli. Ani raz nezažmurkal, hoci mu neustále tikalo viečkami, ale len Boh vedel, či je to naozaj z toho potláčaného reflexu po žmurknutí alebo niečo iné. Niečo...zlovestnejšie. Bledo sa mu leskli akoby toho priveľa vypil, ale Lucas veľmi dobre vedel, že jeho brat nepije, hoci dôvodov mal nepochybne veľa: depresia z minulosti, stres z práce i okolia, vyčerpanie a túžba aspoň po troške oddychu, ktorého nemal nadostač. Všetko by bolo na Bartholomewovi v poriadku, keby nesedel s rozochvenými rukami položenými v lone a nekýval sa dopredu a zase späť dozadu ako nejaký blázon. Rýchlosť týchto pohybov bola konštantná až na chvíle, kedy menil smer. Zdalo sa, že čosi pred sebou úporne sleduje, nespúšťa z toho oči a popri tom ešte aj čosi mrmle – príliš potichu, aby tomu ktokoľvek rozumel...ak to vôbec bola ľudská reč a nie len akési mrmlanie, ktoré možno počuť pri horúčkach. Keby tu bol niekto iný ako Lucas, už dávno by bol pekár považovaný za obeť zlého ducha, šialenstva alebo služobníka nedobrých mocností, ale bratia Knoxovci sa poznali lepšie ako vlastné vrecká. Už vedeli, na akom princípe funguje ten druhý a veru to bolo prosté!
Nemusíš sa ma báť, drahý, nechcem ti ublížiť. Ozval sa vo vdovcovej hlave hlas, veľmi známy a jeho majiteľku stále miloval – aj po tom čase, no to bolo iba v hĺbkach duše, teraz nad tým všetkým prevládol iný pocit, iná emócia tak mocná, že by v ňom mohla zaklíčiť i šialenstvo. A Bartholomew? Ten nemal na výber. Nikto na svete totiž netušil, že jeho pasívnou schopnosťou kožomenca je vidieť duchov a komunikovať s nimi. Teda samozrejme, on mal isté podozrenie, pretože už mal pár paranormálnych zážitkov, ale nikdy predtým nevidel svoju manželku. Nikdy. Ale potom odišiel do lesa, snažil sa zachrániť mladé dievča a zrazu sa to stalo. Mŕtvy sa po ňom naťahovali, stromy mu stavali do cesty a zjavila sa mu i Prudence, odporná a mŕtva, ale stále jeho. A teraz ju videl znovu. Chýbaš mi, Barry... Pokračoval hlas v jeho hlave. „Choď preč, choď preč!“ Zakričal celým svojim hrubým hlasom, ktorý by slabšie nátury vydesil, ale ona zostávala na mieste – len zosmutnela. „Nechaj ma na pokoji, nechaj ma!“ Prestal sa kývať dopredu a dozadu, už len s hrôzou pozeral na jedno miesto, na zblúdilú dušu, ktorú videl jedine on. Priblížila sa k nemu, začala rozprávať, ale Bartholomew sa prudko postavil a začal spätkovať vzad, až chrbtom tvrdo vrazil do steny, ale akoby to ani nepostretol. Prudence rozprávala, prosila ho, plakala, zúfala si...a blížila sa. On sa na to s hrôzou pozeral a počúval to, dokým si nezatlačil uši rukami, aby zablokoval tie zvuky, ale nepodarilo sa mu to, pretože nepochádzali z okolia, ale z jeho hlavy. Mocneli, a tak sa zrútil na zem a snažil sa ich ignorovať, ale nešlo to, pretože Prudence bola hneď vedľa neho, držala mu ramená a utešovala ho...ale Bartholomew len kľačal na kolenách, mal zapchaté uši a hovoril jej, aby ho nechala na pokoji a odišla. Bol ako blázon, ktorý prišiel o zdravý rozum, ale v skutočnosti bol veľmi vydesený. Nič viac, nič menej.