Město Salem

,,Když nebudu chtít nedám ti to...'' Ujistí jej s lehce výsměšným pohledem který by se od ženy dal čekat. Založila si ruce na prsou a rozešla, tedy spíš jej obcházela, strach neměla možná maličký jelikož byl větší než ona. ,,S tím jsem celkem počítala, takže mi to nijak nevadilo..'' Uculí se nevinně a zamrká. Tmavé oči na něj upře, tedy důkladně zabodne. Zavrtí hlavou. ,,Ne, nedám ti jej. Každý se nějak živí, já nemohu za to že krádeží..'' Ujistí jej s milým úsměvem. Ovšem ten jí z obličeje zmizí když opět umíní oslovení ''zlato''. Zatne prsty do látky na ruce, zamračí se na něj a sleduje váček nyní sedící na oné střeše, nemá obavy že by bez jejího hnutí sjel dolů, tedy pokud tady William není domolezec (horolezec). ,,Něco jsem řekla, nazveš mě ještě zlato a ten váček neuvidíš...'' Mrkne a prohrábne si vlasy, poté si upraví korzet. ,,Takže je to lehký, dám ti jen něco z toho..zbytek si nechám. To nebo nic..'' Kývne a sleduje ho. Vlastně neví co čekat, takže si dává pozor na to co by se mohlo stát, je docela dost mrštná ale nezná jej a zatím nechce nic riskovat o svůj lup by nerada přišla.

Koukala na něj celou dobu a prohlížela si jej, přestupovala z nohy na nohu a občas se mírně ušklíbla. Vydechla, podezíravě se na něj podívala, ačkoliv neměla důvod ho z něčeho kárat, to spíš naopak. Zavrtěla nekompromisně hlavou. ,,Ne, no...podle toho kolik tam je'' Otočila to v půlce věty a ušklíbla se na něj s širokých úsměvem. Změnila svůj postoj a vyčkávala, však mu teď nebude skákat do řeči, nestihla si to spočítat takže raději nechá jeho říct svůj odhad, ovšem riskuje to že ji podvede, nebo ona jeho? ,,To by jsi udělal, hm dalo by se říct že jsi dobrý občan tohoto města?'' Nakonec z věty oznamovací byla tázací s vysokým tónem při konci, docela ji to zajímalo. ,,Jak říkám dle toho kolik tam je, jen výhodnější by bylo půl na půl. Tedy pro tebe, já bych brala radši víc..'' přizná.

Měl bych jít pro materiál nějak zavčasu, abych ho nemusel hledat příliš dlouho. Zamyslí se Victor poťukávajíc si prstem na nos. Mračí se na svoje načmárané kresby. Zatím toho nepopsal tolik, kolik by chtěl nebo potřeboval. A pohybuje, že se to vůbec dá převést na člověka, ale... Z toho by měl až moc velký problém a byl by blázen, kdyby si zahrával s vysoce postavenými lidmi. Nebo jejich ostatky. Kdyby to někdo našel, jistě by ho považoval za čaroděje a to zcela neprávem. Dělá to ve prospěch vědy. Zhluboka se nadechne a narovná se. Rozhlédne se po místnosti, která se stává ve chvílích volna jeho útočištěm. Na stole má rozházené papíry, které jsou pro oko lajka popsány nesmyslnýmy termíny a pokreslené různými propracovanými kresbami, které mají ilustrovat napsaná slova. Tyto všechny papíry jsou pouze cvičné. Svůj deník má zamčený ve stole a zapisuje do něj pouze finální podobu výzkumu. Vzhlédne vzhůru. Tato místnost není nikde v podzemí nebo v přízemí. Je na půdě, takže má Victor dostatek klidu a slunečního světla pro práci. Seběhne dolů ze schodů a otevře dveře oddělující schodiště s jeho obývacím pokojem. Jakmile za sebou zavře, tak dveře zamkne a klíč strčí do šuplíku psacího stolu, který též zamkne. Je opatrný. Kvůli tomuhle by problémy neměl, ale je nerad, když se někdo plete do jeho soukromých věcí. Kvůli nezvanému hostovi má ještě jednu vychytávku. Sice se s tím pěkně nadře, protože není moc velký silák, ale vždycky přisune skříň k těm dveřím, aby nebyly vidět. Jistota je jistota. Skříň není nějak monstrózně těžká, ale i tak to dá práci. Udělá to i nyní. Pacienty obvykle vyšetřuje u nich doma, ale pokud někdo přijde k němu, tak ho vezme do jedné speciání místnosti, kde má Victor vše potřebné k ošetření. Svižným krokem dojde k židli, na které má položen svůj druhý kufřík, který využívá na tyto příležitosti. Vyrazí ven.
Jeho rozhodné kroky míří k lesu. Lépe řečeno k močálům, u kterých nachází pokaždé spoustu žab. Na tomto místě byl už tolikrát, že by tam možná došel i poslepu, ale na to sis zase tolik nefandí. Našlapuje opatrně a už má v paměti zarytou i bezpečnou trasu. Jakmile dojde na místo, žáby ihned začnou kvákat a chtějí skočit do vody, ale Victor jednu z nich chytí a zabije ji. Občas mu chytání trvá i dvě hodiny, ale dneska se mu po povedlo během patnáti minut. Jakmile žábu usmrtí, tak si ji uschová do kufříku. V lese se nechce moc zdržovat. Většinou to na něj nepůsobí moc dobře, takže se snaží zmizet co nejrychleji a co nejvíc nepozorovaně. Projde městem svou obvyklou rychlou chůzí a zase zmizí ve svém domě. Dveře za sebou zamkne a klíč položí na skromný stolek vedle dveří. Odloží si teplý kabát na židli a na stůl položí kufřík se svým materiálem. Ze stolku si vezme klíč a přejde ke skříni, kterou odsune. Dveře odemkne a nechá klíč v zámku. Vrátí se pro svůj kufřík a vyjde nahoru po schodech. Na stole udělá místo tím, že papíry složí do stohu a položí ho na vedlejší židli. Z kufříku vytáhne žábu a položí ji na dřevěnou desku. Obrátí ji na záda a nohy jí příšpendlí silnějšími a masivnějšími ... špendlíky. Jestli se tomu tak dá říkat. Kov projede masem s lehkostí. Victor se snaží, aby porušil její tělo co nejméně, aby měl dobrý subjekt k výzkumu. Přitáhne si k sobě nepopsaný list papíru, aby mohl vše detailně zakreslovat a zapisovat. Do druhé ruky si vezme skalpel a pustí se do práce...

Byla jednoduše nešikovná - ne obecně, včera. Včera, když vzala do rukou tupou sekyrku, aby si naštípala pár polen na večer do krbu, aby měla nad čím uvařit polévku a ohřát se v domku, z jehož zdí ze dřeva a kamene sálal chlad, který se přebíjel jen velmi těžko. A zrovna včera ještě hůře vzhledem k tomu, že mnoho dříví nezpracovala - ťala špatně, sekyra se zasekla do suku a když se jí pokoušela silou dostat ven, málem si urazila ruku, když jí topůrko z kovové hlavice znenadání vyklouzlo. Uhodila se do zápěstí. V první chvíli myslela, že to bude dobré - v té další přišla na to, že nejspíš ne. A že si další dříví už nenaštípe, neboť zápěstí jednoduše bolelo, že topůrko sotva sevřela, natož aby jej nasadila zpět. A tak i její užovka strávila noc v nočním chladu, protože ani v domku nežhnul oheň dlouho, aby z něj mohla nachytat teplo. S omluvou, samozřejmě. Byla to Scarlettina vina.
Tiše doufala, že se zápěstí přes noc srovná a ráno bude zase schopné provozu vzhledem k tomu, že se jednalo o pravou ruku, navíc si ho přes noc zabalila do látky prosáklé bylinkovým vývarem, co měl podporovat hojivost, hřát a zbavit ji opuchů, jenže netrvalo dlouho, aby i ráno přišla na to, že tohle opravdu nebude dobré a sykala při každém pohybu, co s rukou udělala. A jakožto čarodějka bílé magie sice měla pár triků v rukávu, ale léčení, to mezi nimi nebylo - i kdyby, netušila, jestli by vůbec fungovalo ve smyslu regenerace na ni samotnou. Ještě pár hodin hrdě bojovala s tvrdohlavostí jí vlastní, aby někoho neotravovala dříve, než bylo nutné, ale jakmile si skutečně uvědomila, že ze svých denních úkolů na malé zeleninové zahrádce, které už nesnesly odkladu, protože se mílovými kroky blížila zima a fakt, že jí všechno pomrzne, že pomoc... pomoc by se jí pro jednou hodila. Tak trochu silou vůle se převlékla do jedněch z lepších šatů, co měla, když se musela protáhnout Salemem, vlasy svázala do drdolu na temeni, na ruce natáhla teplé vlněné návleky a přes ramena přehodila též vlněný přehoz, než vyrazila z bezpečí domku, který jí byl důvěrně známý už od těch nejranějších let - pro někoho domek popravčího, děsivé místo děsivého muže, pro ni domov milujícího otce, jehož si Bůh povolal k sobě a jí nezbývalo nic jiného, než se s životem porvat sama - neupozorňovat na sebe, neukazovat své schopnosti na veřejnosti, jen přežívat a když Bůh dal, též pomáhat - protože na lidské či zvířecí utrpení se stejně nikdy nemohla dívat, aniž by zasáhla. S hlavou sklopenou a poraněnou rukou přitáhnutou ochranitelsky k tělu míří rychlými, přesto drobnými kroky k domu lékaři, jenž byl zde po městě velmi dobře známý. Zastaví před jeho dveřmi, kousajíc si ret, jako by si stále rozmýšlela, jestli má dostatečný důvod narušovat život někoho dalšího kvůli svým vlastním trablím, navíc zaviněnými její nešikovností. Nakonec se zhluboka nadechne, než vztáhne ruku, aby mohla důrazně zaklepat na dveře před sebou.

Zapálí svíci, aby lépe viděl. Co na tom, že je venku stále světlo? Na svou práci potřebuje vidět bez okolků. Nadechne se a opět zaryje skalpel do žabího masa. Prozkoumává orgán po orgánu. Žílu za žílou. Dokonce i žabí oči. Někomu by to přišlo nelidské a odporné. Ano, není jako ostatní lidé a kdekdo by ho považoval i za stvůru, kdyby se to dozvěděl. Nebo čaroděje. Ale Victor si své tajemství přísně, velmi přísně střeží. Nemůže ho nikdo objevit. Nikdy. Ozve se hlasité zaklepání za dveře a doktor ihned zvedne hlavu. Zakrvácené ruce hbitě omyje v lavoru napuštěném vodou a utře se do kusu čisté látky. Rozběhne se rychle dolů. Zamkne dveře, zatarasí je skříní a klíč opět uloží do stolu. Upraví si svůj oděv, aby vypadal jako k světu a jako lékař, a vydá se ke dveřím. V hlavě se mu honí spousta myšlenek. Kdo by to mohl být? Třeba to zase bude ten kluk, že potřebuje, abych se došel podívat na Hannah, i když... O tom pochybuji... Hm... Třeba je to Brigitte! Přišla ho navštívit a rozptýlit ho. S očekáváním dojde ke dveřím a sáhne po klíči na chatrném stolku vedle vchodových vrat. Předtím, než odemkne, si utře ruce do kalhot. Ne snad proto, že by je měl špinavé, ale je to léka řa na čistotě si zakládá. Co kdyby to byl někdo s tržnou ranou a on by mu do ní jen zanesl infekci? Ne, je opatrný. Když se ujistí, že jsou jeho ruce suché, tak strčí klíč do zámku a odemkne dveře. S trochou skřípění se otevřou a Victorův pohled padne na štíhlou ženu s havraními vlasy. Kývne hlavou na pozdrav. "Co si přejete, slečno?" Nemluví nijak neepřátelsky. Pouze stejně jako obvykle. Už ji viděl. Několikrát, ale moc toho o ní neví. Snad jen to, že ji ve městě vídává málo. Neotevřel dveře dokořán, ale pouze přiotevřel. V tomhle městě člověk nikdy neví, co se může stát. Po chvilce usoudí, že ta žena pro něj nepředstavuje nebezpečí a dveře otevře více, aby si ji mohl lépe prohlédnout a ona jeho. Přeměří si ji pohledem. Ne snad proto, že by to byl perverzní úchyl, ale jak je jeho zvykem, hodnotí stav dané osoby.

Stála a pozorně poslouchala. Kroky, které by hlásily příchod pána domu, nebo hlas, jenž by ji oznamoval, že už jde, ačkoliv pokud si dobře pamatovala. místní lékař rozhodně nepatřil do starého železa - ba naopak, byl to muž mladý, možná až překvapivě na podobnou pozici. A přesto na něj vždy slyšela jen chválu - když náhodou zaslechla nějaký z hovorů, když se konal městský trh, nebo když se proplétala uličkami města kvůli různým neodkladným záležitostem. Měl respekt - a nejspíš něco takového se ho lékaře očekávalo. Respekt a schopnosti, které by nejspíše pohrdaly jejími schopnostmi. Těmi, s nimiž léčí nemoci a neduhy bylinkami, samozřejmě. Nikdo by nejspíš nepohrdal tím, že dokáže vyléčit smrt. Jen zde, v Salemu, bylo nebezpečné říkat něco takového nahlas... A vlastně i kdekoliv jinde. Nikoho by nezajímalo, že sama nikdy nikomu nedokázala ublížit a pokud, bylo to zvíře, kterému poděkovala, že dalo život za to, aby ona mohla zůstat silná a schopná se i nadále starat o sebe i domek. Nikdy ničemu neublížila bezdůvodně - a pokud, vždy s úctou a s tím, že využila i ten nejposlednější kousek, co mohl dotyčný tvor nabídnout, od masa po kožešiny.
Kroky. Až nyní, kdy to chtěla pomalu vzdát s tím, že lékař odešel za někým, kdo vyžadoval jeho pomoc - jestli více či méně než ona, kdo ví. Jenže místo toho, aby ona musela odejít s nepořízenou, se otevřou dveře a ona k němu zvedne modré oči, v nichž se zračila jistá bázlivost spojená s přirozenou zvědavostí, co v ní dlela a pokaždé se probrala, když poznala něco či někoho nového. Nebyl o tolik vyšší než ona - vlastně jen o trochu. Byl... nu, při nejmenším zvláštní - jak moc ironicky by tohle znělo od ní? Zdál se být hrdý, s profesionálním odstupem, ale přesto z něj necítila nic špatného nebo zlého. "Pan Havers?" osloví jej, ač bylo jasné, že se neplete. Pamatovala si ho - měl ten typ obličeje, co se nezapomíná. "Vaši pomoc, pokud mohu prosit o chvíli vašeho času. Byla jsem... trochu nešikovná." Koutky rtů se zvednou do malého omluvného úsměvu, přičemž z hrudníku odtáhne ruku, sic stále zabalená do pleteného návleku, aby poukázala, kde se vůbec skrývá problém. "Nechci vás ale rušit, mohu... mohu přijít jindy. Nebo si poradit sama..." navrhne rychle. A skoro už by byla sama na odchodu, nejistá, jestli ho přece jen neotravuje s banalitou, co jí jen na krátko ztížila život.

Jeho modré oči sledují každý její krok. Vysloví jeho jméno a on automaticky vztáhne pravou ruku k ní, aby si s ním mohla potřást. "Ano." Hledí jí do očí a sám nechápe, jak mohl přehlédnout pohmožděnou ruku. Podívá s na svou ruku a stáhne ji. To vše během pár vteřin. Jistě to muselo vypadat velmi komicky. Tohle se mu trochu povyvedlo. Sklopí na okamžik pohled, aby se mohl opět vzpamatovat a zachovat klidnou tvář. Zvedne hlavu a podívá se na slečnu. Když řekne, že byla trochu nešikovná a omluvně se usměje, tak jí na to nic neříká a pouze ji sleduje. Neví, co by na to měl odpovědět. Už stihl zjistit, že má pochroumanou ruku. Jen ho irituje, že si toho nevšiml dřív. Měl by ještě potrénovat, ale pát let praxe navíc z něj udělají jistě ještě většího profesionála než je teď. Slečna najednou změní názor. To je tak děsivý nebo vypadá tak nevlídně? Nu dobrá... Kruhy pod očima asi nedělají moc dobrý dojem, ale on místo spánku raději zkoumá. To někdy až pozdě do noci, dokud ho nezačnou pálit oči nebo nezačne usínat nad svými výkresy. "Pojďte dál, podívám se na to." Otevře dveře a uhne se, aby mohla projít dovnitř. Naskytne se jí pohled na jeho obývací pokoj, kde má jednu pohovku s výhledem přímo na krb a o kus vedle je křeslo oočené směrem k oknu, aby mohl Victor koukal ven. Může tam vidět také jednu velkou skříň, ve které má oblečení a také nějaké lékařské spisy. Za ní se skrývají dveře na půdu, kde má svůj výzkum. Zavře dveře a zamkne je. Klíč opět položí na stolek vedle dveří. "Tudy." Provede ji skrz jeho obytnou místnost a otevře jí další dveře, které vedou do jeho 'ordinace'. Dveře může nechat otevřené, takže nečeká, až projde slečna a vejde první. Už jakmile otevřel dveře, tak je mohla do nosu praštit vůně bylinek, ale i pach alkoholu. Používá ho na dezinfikování ran. Uvnitř místnosti s poličkami plnými bylinek, několika stoly, na kterých má potřebné vybavení, stojí jedna židle. "Prosím, posaďte se." Pokyne rukou k židli a rozhlédne se po místnosti. Jako obvykle tady má krásně uklizeno.

Očima těkne k jeho ruce, kterou k ní napřáhl. Zaváhá. Ale už už by se pomalu rozhodla mu svou pravačku podat, ač mírně ochable a zcela bezesporu bez jakéhokoliv stisku, aby si náhodou nemyslel, že kati neumí vychovat své dcerky dle dobrých mravů, když si nejspíš on uvědomí svou chybu. Ona tedy, už pomaličku napřahujíc ruku, ač šlo vidět, že se jí příliš nechce, rychle packu znova ochranitelsky přitáhne k tělu, aby s ní náhodou někde nezavadila a neporanila si ji ještě víc. I úsměv ji trochu zmrzne na rtech, nevěda, co si myslet vzhledem k jeho pohledu, který nic neříká, snad jen analyzuje. Její zdravotní stav? Ji samotnou? To, jestli nemá nějaké tajemství..? Jestli není čarodějka, co o půlnoci vzývá temné síly a ďábla...? Měl takové oči - takové, které působí pozorně a jasně, nezastřené slepou vírou, takové, které dovedou odhalit tajemství jen díky bystré inteligenci, co se za nimi skrývá. Zneklidňovalo ji to - ale stejnou měrou též fascinovalo.
Nakonec promluví a Scarlett se konečně uvolní, svaly v ramenou, ztuhlé napětím a nejistotou jako pokaždé, když musela projít městem a měla pocit, že každý vidí ji a její drobné pokusy s magií, co v ní dlela, povolí, jakmile ji pozve dovnitř. "Děkuji," odpoví, opravdu téměř úlevně a koutky rtů se opět zvednou do drobného, přesto vlídného úsměvu. Nechce se rozhlížet, ale přesto si nemůže pomoci - nezkoumat, jak muž jako on žije. Vážený, společností uznávaný, respektovaný. Nedá jí to, aby očima nepřelétla pokoj před ní. To až tehdy, když za ní cvakne zámek, se rychle otočí, skoro jako poplašené zvířátko. Byla ostražitá, ale přesto v mnohém naivní - a krom toho, opravdu hlavně zvědavá. Situace jako tahle... pro ni byla nová, nestandardní, vždy si prozatím dokázala pomoci sama - sobě i tatínkovi. Přitaká a následuje jej do další místnost, přes nos ji ihned uhodí vůně známých bylinek. Kopřiva. Šťovík. Meduňka. Znala je - na rozdíl od alkoholu, kterému se i nich doma příliš neholdovalo. Posadí se, ač trochu nejistě, sundavajíc si opatrně návlek z packy, aby odhalila poraněné zápěstí a zvedla ji před sebe. "Já... doufám, že není zlomená, ale přes noc jsem se snažila pomoci horkým bylinkovým zábalem a ten nepomohl, tak... jsem tady." Znova se ozve ten omluvný podtón v jejích slovech. "Jsem Scarlett, mimochodem. Scarlett Adams. Hodně jsem o vás slyšela, pane Haversi." Hovořila poněkud nejistě - na druhou stranu se jí nikdo nemohl divit vzhledem k tomu, že na hovory měla obvykle jen užovku a ta toho většinou moc nenapovídala.

Samozřejmě ví, že se tady rozhlíží. Každý, kdo sem přijde, to dělá. Tohle děvče v tomhle ohledu není jiné. Ale přeci je trochu zvláštní.
Jakmile se žena posadí, prohlédne si ji. Poslouchá její vysvětlování o tom, kde si myslí, že je problém a její pokus o řešení. Svraští obočí. Teplé zábaly by používal spíše na namožená záda nebo něco podobného, ale na úraz ruky? Zdá se, že to nepomohlo. Což se asi ani nediví. Rozhodným krokem dojde k ní a sehne se k její ruce. "Chápu." Řekne prostě na její osvětlení té návštěvy, aby nebyl za úplného burana. "Říkejte, jak moc to bolí." Požádá ji a vezme její ruku do té své. Vezme ji poněkud drsněji, než plánoval. "Pardon, jsem zvyklý, že mi sem chodí většinou muži se zraněními." Omluví se a její ruku nyní drží o dost jemněji. Prohlíží si otok, který není tak výrazný na to, aby to bylo zlomené. "Nebude to příjemné." Musí jí ruku pořádně prohmatat, aby zjistil, jestli není zlomená. Snaží se to dělat co nejopatrněji. "Co jste slyšela, slečno Adams?" Své zkoumavé oči zvedne k těm jejím, trochu bojácným, a dále prohmatává ruku. Zajímá ho, co mu na to řekne. Ve městě se může šuškat leccos. A nebo to řekla jen takdo placu, aby tady nebylo ticho. Neví, jaký si na ni má udělat názor. Při potom krátkém pohledu na ni si všimne modrých očí, ve kterých se cosi skrývá. Něco záhadného a jiného. Její obličej si moc dobře vybavuje. Copak se dá žena s dlouhými havraními vlasy zaměnit s nějakou jinou? Uhne pohledem. Následně ji přestane otlapkávat zápěstí a položí její ruku na její koleno. Narovná se. Zamíří k míse s vodou, kde namočí hadr. "Ruku zlomenou nemáte, slečno." Osvětluje jí situaci při namáčení a následném ždímání hadru. "Naraženina mnohdy bolí více než zlomená kost." Když dostatečně vyždímal hadr, namířil své kroky zpátky k ní. Její zápěstí omotal mokrým a studeným hadrem. "Teplý zábal nepomohl. Naopak pomůže pravidelné chlazení a hlavně nesmíte tu ruku namáhat." Soustředí se na to, aby její zápěstí obalil nějak precizně. "Vůbec." Kmitne pohledem k jejím očím, aby dal svým slovům váhu a zase oči sklopí. Nedokáže se ženám dívat do očí dlouho... Ještě plánuje ruku zavázat obvazem a ještě jí k tomu něco říci, ale nejdřív ten hadr musí být dostatečně srovnán.

Mírně cukne, když ji vezme za ruku - ne zrovna něžně, ač je otázkou, jestli by i něžný dotek pomohl a nezpůsobil bolest v zápěstí, které se přes noc nejspíše ještě více rozleželo a nyní jednoduše bolelo jak čert. Skousne si ret, aby si odpustila hlesnutí bolesti, kterého už on ve své profesi nejspíš musí mít plné zuby - a také proto, že tohle ještě nebylo součástí prohlídky, a tak se k tomuhle úkonu sotva vztahoval příkaz, který dostala. Zavrtí hlavou a znova se usměje - vlastně je jí těžké smazat ten nenápadný, upřímný úsměv ze rtů. Na svět byl hned lepší pohled, když si v duši nosila i za sychravých dnů trochu světla a s trochou štěstí jej mohla prozářit i někomu dalšímu, když se jí naskytla ta příležitost a s někým opravdu zastavit a popovídat si. "Nebolelo to..." Bolelo, ale na druhou stranu ne tak, aby to nedokázala překonat. Krom toho, je to jen fyzická bolest - ta vždy brzo pomine, zvlášť v takových případech. Jen přitaká, když ji varuje. A vcelku pravdivě, nebylo to příjemné. Zhluboka se nadechne se, mírně se narovná, když jí začne ruku prohmatávat, na kratičký moment zavře oči, jen aby mohla vydechnout, zvykajíc si na jeho ruce. Byly jemné, to jim upřít nemohla - jemné a opatrné, přesto hbité, nejspíš zvyklé podobně pracovat a každý pohyb jim byl dobře známý. Oči jsou však upřené na jeho zamyšlenou, pozornou tvář - to citem vnímá jeho doteky. "Scarlett, prosím," opraví ho jemně. Nebyla slečna Adams - to se hodilo pro dívky, které měly... jméno, jejichž jméno znělo ulicemi. Ona byla jen Scarlett - pro jejího tatínka i pro ni samotnou, cítila se tak lépe. Čarodějka, co byla volná, nesvázaná společností, která ji neustále... ohrožovala, kdyby zjistila, že má doma užovku nebo že dokáže mrtvým vdechnout duši. Jen to dobré. Lidi v okolí si vás váží - a jsou vděční za někoho, kdo bere jejich nemoci zodpovědně a snaží se je opravdu vyléčit. To není tak běž-Auu..." Tentokrát se neudrží, rukou navíc opět mírně cukne, když se dotkl extrémně citlivého místa, vzápětí však sklopí pohled, jako by se za sebe a svou reakci snad styděla, a znova vloží ruku do těch jeho. "Omlouvám se, nejspíš nejsem tak dobrá ve snášení bolesti, jak jsem myslela..." Snaží se však hovořit odlehčeně, téměř ve snaze dostat se přes tu jeho tvrdou skořápku, aby mohla poznat, jaký muž se skrývá pod profesionální maskou zodpovědného lékaře. Brzo ji ale položí ruku na koleno, opatrně jako stejně předtím, přesto se nyní napne ještě více, čekajíc na jeho verdikt. A když přijde, viditelně se jí uleví. "Dobře... to je dobře." Sotva by stihla zastat celou domácnost sama, kdyby měla ruku nepohyblivou - aniž by jí někdo zaručil, že kosti třebas srostou správně. Znova zvedne ruku, když se k ní vrátí, aby jí mohl obvázat ruku. "Ale..." První slova, co značí námitku vůči faktu, že ruku nesmí namáhat. Vzápětí se zas stáhne - jako by ho to zajímalo nebo s tím mohl něco udělat. Měla na starosti domek a musela být z něčeho živa. Kdyby jen nebyla taková nešika... Hloupá, hloupá Scarlett. "Dobře..." opraví se nakonec pokorně, opět se zkoumavým pohledem na něj. Opravdu ji fascinoval - hluboce, zkoumavě. "Jste nervózní. Proč?" I kvůli tomu, jen to opravdu nechtěla říct nahlas - poznámku k tomu, že se jí nedokáže hledět do očí, že sice nepůsobí nejistě, ale přesto je v jeho gestech něco, co jí úplně nesedí. Nyní však sama překvapeně zamrká nad svými slovy, než si nervozně shrne pramen černých vlasů za ucho. "Omlouvám se, nechtěla jsem to říct... Nahlas. Neměla jsem to říct." Tak i proto se vyhýbala hovorům - mnohdy řekla něco, co mělo zaznít jen v mysli a jí došlo až pozdě, jak hrozně to znělo nahlas. "Nemyslela jsem to zle, můžete být nervózní, můžete být... probůh, můžete být jakýkoliv chcete, když pomáháte lidem. Moc se omlouvám," kníkne o něco tišeji, ve tváři pokorný výraz, skoro jako by jí jeho verdikt měl zachránit život - jestli ji promine či vykáže pro drzost. Starší muži by to nejspíše udělali, ti, co nesnesou nic jiného než respekt. On byl mladý... A přesto se jeho oči zdály být zkušenými - a nakonec, byl. Viděl zrození i smrt. Copak někdo potřebuje více zkušeností?

Scarlett mu řekne, že ji to nebolelo. Dost dobře si dokáže představit, že to bolet muselo. Možná má ta slečna vyšší práh bolesti, nebo nechce, aby měl nějaké vyčitky. To určitě nedokáže, ale to mu v práci nepřekáží. Možná právě naopak. Není to moc empatický člověk k ostatním lidem. Jen k těm, které dobře zná nebo si jejich situaci dokáže alespoň představit, protože ji zažil. Po upozornění jí začne opatrně prohmatávat ruku. Neunikne mu, jak se napřímí, takže automaticky se její ruka trochu posune, takže udělá malinký krůček blíže, aby se namusel tolik naklánět dopředu. Hledí zamyšleně na ruku a soustředěně prohmatává každé místo kůže v poraněné oblasti. Stále ji poslouchá a vnímá její slova. Jako její jméno. Trochu ho překvapilo, že chce, aby jí říkal jen jménem. Je to takové osobnější a to Victora trochu znervóznilo. Svého oslovení 'slečno' se asi jen tak nevzdá. "Tak tedy slečno Scarlett..." Přikývne, ale pohled nezvedá, protože mu to přijde zbytečné. Otáže se jí, co o něm lidé ve vesnici říkají. Opravdu ho zajímá, co mu na to řekne, i když tuší. Je rád, když je někde potřebný. No, možná má trochu komplexy, co si budeme nalhávat. Otcova uznání se mu nedostalo, ale respekt obyvatel mu to alespon z části vynahrazuje. Poslouchá ji a koutky rtů mu povyjedou o kousek výše. Myslel si to. Drobný úsměv se z jeho tváře vytratil okamžitě, kdy slyšel onen citoslovec, který vyjadřuje bolest. Hlavně to bylo doprovozeno škubnutím ruky. Mírně překvapeně na ni pohlédne a nechá si ruku opět vložit do těch svých. "Stejně už jsem téměř hotov." Jen ji obeznámí s tímto pro ni asi velmi potěšujícím faktem. Položí její ruku na koleno a dojde si pro mokrý hadr.
Opatrně zamotává zápěstí do studené látky a poslouchá Scarlett. "Čím dříve necháte ruku odpočinout, tím dříve bude zase v pořádku." Doplní ještě svá slova, když mu nejprve projeví nesouhlas. Sice poté souhlasila, ale stejně cítil potřebu jí to říct.
Zaslechne její slova a nechápavě na ni pohlédne. "Nejsem nervózní." Řekne a obočí mu sjede lehce dolů. Proč by měl být nervózní? Možná jen při pohledu do jejích očí, ale to je čistě osobní záležitost a nemá proč jí to vysvětlovat. No co... Se ženou ještě nikdy nebyl a je nesmělý. Hodně. Beze slova se zvedne a otočí se k ní zády. Míří k jedné své skříni a poslouchá její vysvětlování a omlouvání se. Sehne se a otevře dvířka skříně. Vyndá z ní jeden čistý obvaz. To se mu už Scarlett omlouvá a že prý to tak vůbec nemyslela. Na tváři se mu objeví trochu pobavený výraz. "Každý by měl mít právo na názor nebo na otázku." A je jenom na tom druhém člověku, jestli odpoví. Když teď ta přemýšlím nad tím, co řekl... Tady je to s tím, co by měla říkat žena, trochu složitější. Muži mají ve všem poslední slovo. A on? Nevví, jestli je jiný. Zatím zná z žen více jen Brigitte. Ale také nedělá při lékařské péči nějaké rozdíly a snaží se být nestranný. Teď jde jen o to, zda se mu to daří.
Přestalo ho bavit být v předklonu při tom předchozím vázání, takže se rozhodne, že teď zaujme jinou pozici. Dojde ke Scarlett a klekne si na jedno koleno. Vezme do svých rukou tu její a začátek obvazu přidrží na místě. Ruku začne opatně obmotávat a trochu utahovat, ale ne tolik, aby jí ruku zaškrtil. "Ten obklad dávejte dvakrát až třikrát denně. Vázat si ruku nemusíte, pokud nechcete, ale doporučoval bych ji mít zavázanou, aby byla alespon trochu znehybněna." Mluví při precizním obvazování. Dává si záležet, aby to bylo úhledné. Dalo by se říci, že je to i trochu puntičkář, ale u lékaře tahle vlastnost není na obtíž. Troufal by si tvrdit.

Usmál se - nemohla to přehlédnout, ne s tím, jak zvědavě ho pozorovala. Na moment se na jeho soustředěné tváři objevil úsměv, snad díky její poznámce. A někdy v tu chvíli si ujasní, že se v něm přece jen vůbec nepletla, co tohle povolání nedělá... pro svoje podivné choutky, ale protože ho zajímají lidé. A protože jim chce pomáhat. Alespoň to tak působilo a jí... jí to ke štěstí stačí, neboť to byl příjemný, krásný závan čerstvého vzduchu v tomhle světě, kde se na podobné hodnoty již téměř zapomnělo a ne každý je byl ochoten obnovovat. Scarlett je nesoudila, ale přesto... "Měl byste se více smát, pane Haversi. Pacienti by z vás byli klidnější..." broukne tiše, trochu škádlivě, snad jako by dávala radu starému dobrému příteli, když se k němu navíc mírně nakloní - ne moc, přirozeně, nechce mu zasahovat do jeho prostoru, působit na něj... nevychovaně, snad i otravně, ale na druhou stranu neumí být jiná, než je - bezprostřední, srdečná, co na srdci, to hned v další chvíli na jazyku. Ne vždy je to dobře - ale na druhou stranu, občas je to lepší. Alespoň je jasné, že nelže a hovoří tak, jak to cítí, upřímně a přímo. "Dám... dám si pozor. Něco vymyslím," slíbí nakonec pokorně, že ruku nebude namáhat. A pokud ano... nu, pak si nemůže stěžovat, že jí nikdo nevaroval. Kdyby to jen nebyla ta zatracená pravačka. Takhle bude muset dříví koupit.
Maličko se zamračí, když odmítne její tvrzení - ani ne, že by se na něj zlobila, spíše ze zamyšlení. Působil tak - v lékařských věcech sebejistě, ale v kontaktu? Jako by si nevěděl, co počít. Na druhou stranu to nyní byla Scarlett, kdo nedokázal pochopit, že ne každý musí mít tolik empatie jako má v sobě ona. "Ne?" Skoro zapomene na své omluvy, když se otáže skoro podezřívavě, než ale rychle zavrtí hlavou. "Jistěže ne... Nejste." Byla... nu, jednoduše trochu blázínek. Ale nic nemyslela ve zlém - to by si nejspíš ani nedovolila. Jeho tvrzení jí rtech vykouzlí malý úsměv. "Máte pravdu. Měl by..." On byl učený, ona měla selský rozum - a o to více jeho tvrzení mělo na váze. Faktem však bylo, že se pohybovalo... v úrovni, která byla skoro naivní. Právo na názor? Zde ho neměl nejspíš nikdo až na ty nejzapálenější katolíky. Kdyby řekla svůj názor, nejspíš shoří na hranici. A ona... žije ráda. Její packa se znova ocitne v jeho opatrných rukou, které v sobě měly překvapivou lehkost - vůbec nebyly hrubé jako ruce většiny mužů, třebas i těch, které patřily jejímu tatínkovi. Poslušně přikývne na jeho instrukce. "Co vám budu dlužná, pane Haversi? Krom pozvání na čaj..." Oči do této doby upírala na jeho ruce, nyní se zas vrátí k jeho tváři. "Pokud se nebudete bát..." dodá, znova stejně škádlivým tónem. Domek popravčího, toho bylo záhodno se obávat - nakonec, žil v něm služebník smrti a něco takového z domu jednoduše nevyčichne, i když zůstane jen jeho dítě. Nebo alespoň tak nějak se ostatní tvářili.

Věnuje se její ruce a taktéž naslouchá slovům, která se jí derou z úst. Neohroženě, ale přesto opatrně. Sám neví, jak by to měl popsat. Nakonec ho převapí. Měl by se více smát? Neznervózňoval by tak své pacienty? A počkat, ona si toho úsměvu všimla? Ta slečna má oči vážně všude. Je pozorná a to ho těší. Pozorných lidí ubývá, ale je pravda, že někteří jsou pozorní až moc a kdyby se nedal pozor, mohla by ta dotyčná osoba odhalit jeho tajemství. To je přeci nepřípustné. Nepřekvapila ho ani tolik slova, ale spíše ten její tón. Takhle k němu ještě nikdy nikdo nemluvil. Navíc se k němu přiklonila trochu blíže. Kupodivu neuhnul, ale neví, jak má zareagovat. "Mojí prací není usmívat se, ale léčit." Podotkne. Nijak nepřátelským tónem, ale takovým... Jako kdyby to říkal rutinně. V konverzacích má hodně co zlepšit a měl by leccos pilovat. A ne, nebdue trénovat před zrcadlem, jak mu jednou řekl ten hrubián dřevorubec. Nebdue nad ním přemýšlet, protože si nehodlá zahltit hlavu myšlenkami někým, kdo není hoden jeho respektu. Na její ujištění o tom, že ruku nebude namáhat, jen přikývne. Je to pro její dobro. To jí by to nebylo příjemné.
Tak zvláštně se ještě otáže. Je k ní sice zády, ale ta otázka a pokus o ujištění ho zarazí. Alespoň nemůže viět pochyby v jeho tváři, jelikož vyndavá ze skříně obvaz. Než se stihne otočit, tak se děvče zase stáhne a vypadá to, jako kdby ujišťovala sebe samotnou, že opravdu Victor není nervózní. Rozhodně se to projistotu nechat být, protože mu přijde i zbytečné to nějak rozebrat. Raději to téma nechá u ledu a bude doufat že se k němu už nevrátí. Klečí u ní an jednom koleni a zavazuje ruku. Už se blíží ke konci.Instruuje ji a přitom dokončí svou práci. Stoupne si a narovná se. Když Scarlett položí otázku, co je dlužná.. a doplní k tomu ten malý dodatek o pozvání na čaj, pokud se však nebojí. Je to dodáno zase takovým zvláštním tónem hlasu. Její oči sedují jeho tvář a on trochu znejistí. Uhne pohledem, ale pak se jí zase zadívá do očí. "Dobře, zkontroluju vám alespoň ruku." Zamyslí se ještě nad tím dodatkem. "Měl bych se bát?" Otočí se a dojde ke stolu a vytáhne nepopsaný papír, na který napíše její jméno. "Dneska to necháme být, ale někdy mi za to můžete přinést nějakou zeleninu." Navrhne, ale nezvedá oči od papíru a od tužky, kterou má v ruce. Anglie má patent na tužky a vyváží je do celého světa. Je to dobrý nástroj a dobře se s ním kreslí. Teď se nechtěl zdržovat brkem a inkoustem, takže to považoval za rychlejší možnost. "Řekněte mi, prosím, svůj věk a kde bydlíte." Její příjmení mu je povědomé, ale nenapadlo by ho, že je to dcera zesnulého kata. Zvedne k ní pohled a čeká na odpověď, aby si ji mohl zapsat.