Město Salem

Líbilo se jí to konejšení, ten způsob, jakým jí uklidňoval a dodával odvahy plachému děvčátku po kazatelově boku. Staral se více než by mohla očekávat, více než by jí každý muž slíbil. Dbal na její bezpečí, na jistoty, které dříve postrádala - ať už po majetkové stránce či té emoční, kdy tu stál on, pevný a silný, ochraňující svou křehkou ženu před zlem tohoto světa. Nejen slovy, jak by jeden čekal, ale i gesty, činy. To on jí držel v náručí, když usínala, šeptaje jí své představy společného života, plány do dalších dnů, vidiny lepších zítřků. Nazýval ji svou ženou, právoplatnou a jedinou v životě, před ostatními z ní učinil modlu, k níž mu zahořelo srdce a Brigitte to vše, každé slovo, každý důkaz Alfieho lásky přijímala s vděkem, s oddaností v očích, růžovými tvářemi a plachými úsměvy, neboť ji pokaždé dokázal uvést do rozpaků. Po všech stránkách dokonalý. Zrzka mu sama často naslouchala - když hovořil se svými posluchači, známými ale i služebnictvem. Vždy uctivý, silný, mnohdy i rázný, přesvědčený ve své víře, které se pokoušela porozumět. Milovala ten hluboký hlas, hrdelní chrapot, co ho činil tak mužným, sofistikovanou řeč se slůvky, jimž častokrát nerozuměla, ale cožpak na tom záleželo? Každé znělo nádherně, ať už znala jejich význam či nikoliv. Dokázala oči nechat na tom klukovském úsměvu, propůjčující nezbednost jindy vážné tváři, ty jiskřičky pohrávající v očích kdykoliv nadhodila něco vtipného či se zaradovala nad úplnou maličkostí, co ostatním přišla jako běžná součást života. Brigitte je neočekávala a z každé si přinášela radost - ať to byly ozdobné talíře, které se bála použít, nová spona do vlasů, co se Alfiemu zalíbila na trzích cestou domů, nebo obyčejná květina, kterou utrhl před jejich domem. Každé z těch gest znamenalo, že si jí vážil, že na ní myslel. A to bylo víc než by si dokázala představit.
"Myslíš, že budu dobrou matkou?" Hlas mladé ženy je rozklepaný strachem z poznání, z možné negativní odpovědi, ačkoliv od Alfieho by se jí sotva dočkala. Ten za vším viděl to lepší, to nádherné. Jistě si jí už nejméně stokrát představoval, jak učí malého chlapečka chodit, přidržujíce ho za drobné dětské pacičky, nebo jak s malým děvčátkem v náručí vyhlíží manžela, až se vrátí ze služby bohu domů. Jak tiše brouká ukolébavku, houpaje drobátko, aby jej uspala, vypravujíce mu pohádky. Všechny ty polibky na čelo, na tváře, ty honičky po domě, zamazané packy od jídla, veselý smích provázející pána domu na každém kroku. "Protože já myslím... ne, věřím tomu, že budeš dokonalý otec." S očima upřenýma na Alfieho tvář si dokázala představit, jak své děti bere do náručí, zatímco se přetahují o to, kdo mu povypráví jako první, co se dělo doma za jeho nepřítomnosti. Jak mu budou skákat do postele a tulit se, či ho tahat ven, protože... Inu, třeba se budou chtít projet. Nebo běhat s rodiči po trzích, když farmáři přiváží to nejčerstvější ze své úrodné půdy. Žadonit o pohádku. A dokázala si živě představit, že jim Alfie neodolá a splní každé přání, co jim v tom dětském kukuči uvidí. "Já vím, jaký jsi mi dal slib. A já... budu se snažit být ti tou nejlepší ženou, za kterou se budeš těšit domů." Někde v ní přesto hnízdily pochybnosti, začínající slovy Co když? Co když nebude Alfiemu dost dobrá? Co když toho zkazí víc než je přes únosnou mez? Co když mu nebude schopna povít dědice? Zvláště kvůli poslednímu případu muži často zapudili své vlastní ženy a hledali náhradu v jiném loži. Přesto si nedovolovala žádnou z těchto myšlenek pronést nahlas. Nechtěla se svého manžela dotknout, snad mu i dát najevo, že se bojí možného konce jejich manželství, které by se mohlo ukázat jako chyba. Není divu, že se k němu přivine ještě o něco pevněji, hledaje tělesné teplo signalizující bezpečí, jistotu zahánějící pochybnosti a nepěkné představy konce toho všeho, co považovala za krásné a pohádkové.
Tušila, že není Alfieho první, ač po jeho minulosti nepátrala - ta patřila jen a pouze jemu samotnému a bylo na něm, co jí sám od sebe poví a co zůstane tajemstvím. "Na tobě mi záleží, Alfie. Na tobě, na tvém štěstí. Přála bych si, aby ses probouzel po mém boku s úsměvem a nikoliv se starostmi." Modrošedé oči jsou pozvednuty v tiché reakci na manželova slova, dokazujíce tak své tvrzení - skutečně mu chtěla dát vše, po čem toužil. Že mezi to spadalo i její tělo, o tom poslední dny nepochybovala. Nehleděl za ní lačně, ani s chtíčem v očích, v jeho gestech však zůstávalo cosi toužebného, ač neuskutečnitelného. "Dobře... Dobře..." Jemný výdech, v duchu odpočítává vteřiny do svého rozhodnutí, náhle proneseného nahlas. "Pak... pak jsem připravena. Myslím... na náš společný život... Takový, jaký by měl být. Se vším všudy." Jistě, stále v ní plály obavy, ale před těmi dokázala zavřít oči a nevyslyšet jejich prosby. Stát si za svým, aby svého manžela učinila šťastného po všech stránkách. "I s dětmi. Myslím, že otec by si přál vnuka a kdyby mohl, jistě by o tom s tebou vedl sáhodlouhé debaty." Nemohla si pomoct, aby se nezasmála. Její otec toužil po vnoučatech, zároveň však svou holčičku chtěl ochránit před všemi těmi mládenci, kteří vidí v holce jen menší povyražení na jednu noc.
A přesně v ten moment přijde polibek. Sladký, dokonalý, téměř hříšný ve své smyslnosti. Tečka za jeho slovy, za pevnou vírou, za níž si Alfie stál. Do těchto koutů nezacházeli příliš často, ale pokud ano, pak se jevily jako ty nejsladší momenty ze všech. Chvilku trvá než dokáže vstřebat tento krok, zamilovaná až po uši do způsobu, jakým jí Alfie dokázal sebrat půdu pod nohama. "Je chyba, když se mi to líbí?" Okouzlená nečeká na Alfieho odpověď, sama mu vtiskne polibek ze své vlastní strany - něžný, jemný, přesto plný citů, kterými k němu zaplála v srdci. "Miluju tě, Alfie Beckerley. Nikoliv kvůli jménu, postavení nebo majetku. Ale za to, jaký jsi."

Prázdnota, která ji naplňovala, začínala zrzečce přerůstat přes hlavu. To, v čem si slibovala svobodu, se ukázalo jako další z prokletí, lemující cestu života, již tak plného potlačené bolesti a strachu z neznáma. Mohla se vrhat do nebezpečí po hlavě, nehledíc na následky a přesto se bála vykročit do černočerné tmy v obavě, že by se jednalo o krok poslední. Proč tedy dnes ty ukvapené závěry? Možná... Protože doufala, že ten vlkodlak stojící proti ní, změní koloběh nudného života? Že jí vysvobodí z předem prohrané hry? Při pohledu na něj by se normálně nenamáhala projevovat city, emoce se už dávno staly něčím cizím a takový soucit? Přestal existovat. Znala jen čistou sobeckost, egocentrismus zaměřený jen a jen na její vlastní osobu a profitování. Tak proč jednala tak zvláštně? Tak protichůdně vůči svým normálním krokům? Kočičí oči sjedou mladíka před sebou nedůvěřivým pohledem, hledaje alespoň nějakou tu indícii k odpovědi na otázku, u níž pátrala po vysvětlení. Nechápala své chování ani to, proč se mu ukazovala v tomto světle - zlomená dívka, která má strach, že nadobro ztratila sebe samu. Byly doby, kdy tančila, smála se, výskala a zpívala, znala jen radost a potěšení. Tyhle časy byly ty tam, staly se minulostí pohřbenou šest stop pod zemí a možná ještě hlouběji. Tanec jí připadal hloupý, stejně jako smích, dokázala nanejvýš křičet a prskat nadávky a zpěv? Odnavykla si. Snad jen někdy, jednou za čas, si pobrukovala melodii ze svého dětství, jakousi ukolébavku, ale pokaždé, když ji mohl kdosi zaslechnout, zmlkla. Chtěla znovu prožít ty pocity, ale proč jí je evokoval zrovna on? Takový mamlas, který umí jen chlastat a na její odpovědi reaguje sarkasticky, téměř stejně jako ona sama by jednala s kýmkoliv jiným. Ubližovalo jí to a přesto nedávala na sobě nic znát. Nechtěla být v jeho očích raněnou laní jako ty jiné dívky, toužila být jiná, zapsat se do jeho mysli, ale ne způsobem, jenž zešedne časem a stane se z ní jen skvrna, neoznačený hrob beze jména.
"Jestli jsi přesvědčen, že by mi nikdo nevěřil, pak mě moc dobře neznáš." Slovo nevěstky proti slovu zástupce kapitána stráží? Jistě, být to obyčejná diskuze, pak se každý přikloní k zastánci zákona. Na druhou strany, nejsou to ženy, které vládnou mužům? Sem chodívali i bohatí zástupci vrstev, kterým prakticky ani nesahali po kotníky, ať už byl jejích původ jakýkoliv. Důležité bylo to, co jsou dnes. Ona nevěstka, prodejná coura, on? Voják, věčně naložený v lihu. A ačkoliv on disponoval šarmem, jímž by pobláznil nejednu zdejší dámu, hlavní slovo měli ve městě muži a ty sotva okouzlí svou výřečností, nebo ještě lépe - umem v posteli, když dost dobře mohl spát s manželkami těch, kteří chodili za Georginou. "Jak bys jim vysvětlil svou přecitlivělost na hluk a světlo? Nebo to, kam se za úplňků ztrácíš, protože nikdy ale nikdy nemáš toho večera službu? Nebo proč tě stříbro v krvi dokáže přiotrávit a jiné ne?" Poslední větičku zašeptá do ouška, rty si otíraje o jemnou kůži než zlehka stiskne mezi zoubky Miguelův lalůček. "Salemští jsou pověrčiví. Nemusíš být génius, abys na to přišel. Prokletý či nikoliv, na tom už pak nezáleží. Stačí, že v jejich očích budeš vraždící bestie, co jim rozsápala muže, ženy, děti... Mhmmm... jak asi bolí, když ti opakovaně lámou kosti?" Nevinné pokrčení ramen komentuje myšlenku, které se bál prakticky každý - zdejší mučení bývalo tou nejhorší záležitostí, mnohdy ještě horší než samotný rozsudek smrti a následné skoncování s dotyčnými. Topení, oběšení, upalování... To byl Salem ve své nejčernější kráse.
Chladné oči zaplanou zvědavostí, čekaje na mladíkovu reakci. Zahnala ho do kouta? Ano, byla přesvědčená, že se tak stalo. "Každý máme svou cenu. Přeci ti nebudu vykládat, jakou hodnotu mám já? Na to musíš přijít, vojáčku." Líbilo se jí dobírat si ho, dělat se silnější než ve skutečnosti je, ač se chvěla z možností, které jí předhodil. Téměř jako by se ho to netýkalo. Proč jí to má mrzet? Proč jí to skutečně mrzí? Na rty se už už dere arogantní poznámka, ale tu zastaví Miguel svým dotekem. To jemné pohlazení, citlivé na lidské kůži, teplo vyzařující z toho jediného gesta, po němž rusovlásla zlehka pootevře rty, vypouštěje horký vzduch z plic. "Nezajímají mě nějaké děvky. Ani ten dole. Nezajímá mě seno." Ani její oči. Moc dobře znala tu barvu, zvláštní, nezvyklou, kočičí. I proto měla klientů více než jiné dívky - její prazvláštní vzezření jí dovolovalo obchodovat se svým tělem než s obyčejnou, tuctovou krásou. "Vyzýváš mě, abych se tě dotýkala?" Zkoušel ji? Její odolnost? Ta pohasínala sakra rychle. "Abych tě líbala?" Nelíbala se. Téměř nikdy, odmítala cosi takového, spojeného s city. S ním si však živě dokázala vybavit pravý opak. Chuť jeho rtů, dotvořená alkoholem? Jistě báječná kombinace. Drobet se odtáhne, snad by i sarkastická odpověď zazněla z plných rtů, dokud nevysloví to jedno prokleté slůvko. "Fajn." V ten moment si ho přitáhne k sobě, prsty svírající košili pod kabátcem v místech rozhalenky, balancujíc na špičkách, aby ho mohla políbit. Ne, chyba - vžít se do polibku, stát se jím. Tou vášní, zlobou, zoufalstvím i rozkoší.

Jestli by jí někdo věřil? Ale jistě, nejspíš by se někdo našel. S velkou pravděpodobností by si ale většinu naklonila na svou stranu. Neměl by jak vysvětlit některé věci, které jsou naprosto zjevné. Přesně ty, které rusovláska právě vyjmenovala. Citlivost na světlo? Světloplachost by to dokázala trochu osvětlit. Citlivost na zvuky? Trauma, které si odnesl z války. Ovšem ty další dvě věci by už neměl, jak vysvětlit. Neexistuje způsob, jak vysvětlit, že žádný úplněk nemá službu, stejně tak ani svojí citlivost vůči stříbru. Nemá to logické vysvětlení. Nezná ho. Navíc o jeho osudu by rozhodovali muži a ty nemá jak naklonit na svou stranu, na rozdíl od Georginy. Jeho šarm by mu mohl spíš uškodit. Je klidně možné, že by mohl někdo z urozených pánů chytit podezření, že měl nějaké pletky s jejich ženou. Ušklíbne se, a když mu stiskne mezi zoubky ušní lalůček, úkosem na ní pohlédne, ale nedá na sobě nic znát. I přesto cítí to jemné kousnutí velmi intenzivně. "A o to by ses postarala, že? Abych vypadal jako vraždící bestie v očích těch, na kterých záleží." Pronese a zadívá se jí do očí. Samozřejmě, že by se o to postarala. Nejspíš by jí to nedalo ani moc práce. Jistě, lámání kostí. Mučení, ke kterému odvádí čarodějnice nebo jim podobné. Třeba jen podezřelé, které se při těchto praktikách přiznal k čemukoli, jen aby to přestalo. Jemu to neznělo nijak děsivě. Každý úplněk prožíval bolesti při proměně, která byla to nejbolestivější , co kdy musel prožít. Na frontě také utržil spoustu zranění, která přestál a přežil. Bohužel, pokud by mu lámali kosti, odhalila by se jeho rychlejší regenerace, sice nebyla nejrychlejší, ale přesto se nedala srovnávat s běžným člověkem. Další věc, která by byla proti němu.
Zadívá se na ní a pousměje se. Jistě, každý má svou cenu. Zarazí sarkastickou odpověď, která se týkala toho, že její cena není nijak vysoká. Vždy|ť to byla nevěstka. Její cenu znala polovina mužského osazenstva města. Přesto ale něco takového neřekne. Začíná mít pocit, že její hodnota je jiná, než kolik by řeklo její okolí. Jistě. Hodnota noci s ní má pevně danou sumu, ale její hodnota jako člověka bude jiná. Už jen z toho důvodu, že svou pravou tvář skrývala. Jediné, co mu u ní momentálně nedávalo smysl, bylo to, že mu ukázala svou podobu, ve které byla jen zlomenou a křehkou dívkou. Tuhle stránku před okolím tajila a skrývala. To bylo poznat podle toho, jak reagovala, když to jakkoli okomentoval. Nelíbilo se jí to. Byla naštvaná, nejspíš na sebe, ale vybíjela si to na něm. "Každý má svou cenu, ale ta, kterou by řeklo okolí, se většinou dost liší od toho, jakou by řekl člověk sám." Odvětí bez toho, aby jakkoli určoval její hodnotu. Nepovažuje se za někoho, kdo by měl rozhodovat o hodnotě jiných lidí, když sám neznal tu svojí. Dříve by toho asi byl schopen, ale čas člověka změní a jeho změnil, hlavně jeho pohled na svět. Z optimistického mladíka, který si pro sebe maloval zářivou budoucnost vzdělance, filosofa, vědce, nebo možná něco jiného. Časem se z něj ale stal lhostejný voják, který topil své emoce a touhy v alkoholu. Začal se živit tím, že šířil násilí a přehlížel to, pokud bylo pácháno na druhých. Bylo mu lhostejné, pro koho pracuje a koho zabíjí. Co se stát mělo, stalo se. Zanevřel i na víru, protože netušil, jak by do Božího plánu zapadal vlkodlačí opilec v armádě.
Usměje se, když rusovlásce ze rtů sklouzne vzdech. Jak málo stačilo? Jeden dotek, pohlazení. Samozřejmě, že jí nic z toho nezajímalo. O všem musela vědět, ač to nemohla cítit takovým způsobem jako on. Nebylo těžké to odhadnout. Na její otázky neodpoví. Jen ať si trochu namáhá tu svojí hezkou hlavinku. Nemá jí přece jen na ozdobu jako jiné zdejší dívky. Když jí ale ze rtů sklouzne to jedno slůvko, lehce nakloní hlavu na stranu a zadívá se na ní zkoumavým pohledem. Dlouho to ale netrvá, protože o mrknutí oka později si ho rudovláska přitáhne k sobě a políbí ho. Nečekal to, ale nemá s tím problém. Ruku, kterou měl na její tváři jí sjede na krk a druhou jí položí na bedra a přitáhne si jí k sobě blíž. Chce znovu poznat, jaké to je být s vlkodlakem? Dobře. Nedrží se zpátky. Líbá jí s vášní a i trochou agresivity, která je vlkodlakům vlastní. To by ale měla vědět, navíc on nemá moc ve zvyku držet se zpátky. Je možná s podivem, že ještě žádná žena s ním v posteli nezemřela, nebo jí nepřeměnil. Možná to byl blok, který získal díky tomu, že jeho přeměnila vlastní matka. Viděl, jak byla zničená a jak on jí za to nenáviděl. Nechtěl tohle zažít z jejího pohledu.

"Možná..." Možná ano, možná že nikoliv. Vše záleželo na tom prvotním impulsu. Zklame ji? Ublíží ji, ať už slovně či fyzicky? Nebála by se sáhnout po něčem tak zlotřilém jako napráskat ho těm správným lidem, učinit z něj další oběť honu na čarodějnice a vše nadpřirozené, co se v Salemu a jeho okolí mohlo vyskytovat. Mohla mít pro vlkodlaky jakoukoliv slabost, ale co nesnesla, bylo ponížení. Slova umí být zákeřná, ale jen několik z nich si brala k srdci - a obvykle se za ně mstila jako skutečná zhrzená žena z antických tragédií, odhodlaná učinit jakoukoliv oběť, aby dosáhla své sladké pomsty. "Nejsem obyčejná hloupá husička, co umí jen roztahovat nohy. Nikdy jsem taková nebyla." Po svém otci zdědila schopnost tvořit si kontakty a charisma, s nímž manipulovala ve svůj vlastní prospěch. Konec konců s muži to nebylo až tak těžké, jak by si jeden myslel - stačilo je zaslepit pár sladkými slůvky a téměř každý se nechal oblbnout v myšlence, že je mladý, krásný a dokonalý. Mnozí neviděli dál za tu mlhu lží a intrik, do nichž se ženy v Salemu oblékaly. Na tomto poli se Georgine ocitla v roli hráče, žádného začátečníka ale skutečného profesionála. "Byla by škoda ublížit tak pohledné tvářičce. Zhasnout... mladý život... otupělý alkoholem." Sama podobné hlouposti praktikovala. Myšlenka, že jí z toho alkohol pomůže, se zdála najednou tak hloupá. "Jakou hodnotu má tvé tajemství, vojáčku?" Na ní přeci nezáleželo, byla to jeho volba. Poslušný hoch nebo rebel, co je mu vše ukradené? Na kolik doufal, že zůstane v bezpečí, že se ze všeho vylže? Těžká otázka, na níž Georgine nehledala odpověď - tu musel nalézt sám Miguel, bez pomoci ostatních. Prsty si pohrávají s látkou košile, ani si neuvědomovala, že těmto gestům zcela propadla, hravá jako malé dítko s nenechavými packami. Ty drobnosti jako skousávání si spodního rtu, krčení obočí, pohrávání si s košilí, jí jednoduše... symbolizovaly. Činily z ní skutečného člověka, nikoliv jen chabý stín, co může mávnutím ruky zmizet. Žádná maska, žádná vypočítavost, jen na dřeň odhalené lidství, podstata dívky, jejíž přání vzaly za špatný konec. "Jakou cenu máš ty?"
Sledovala ho - jeho rty, rysy obličeje, když se usmíval. Celý omládl, nejspíš si toho ani nebyl vědom. Možná ani toho, že se mu do očí vloudily ty drobné jiskřičky uličnictví, že nevěstku přistihl při něčem tak vzácném jako nefalšovaný vzdech. Kolik mu mohlo být? Dvacet šest? Dvacet osm? Třicet? Možná jen něco přes dvacet let, těžko odhadnout. Mohl být starší než Georgine a dost možná i mladší, ale kdo by se staral? Na věku nezáleželo, počítaly se jedině peníze, mince za mincí, zlaťák za zlaťákem. Ať už by si to přiznala či nikoliv, imponoval jí. Dokonce natolik, že by si dokázala odůvodnit onu přitažlivost. Líbil se jí. Měl v sobě tu dravost šelmy, skrytou pod povrchem, nikým neviděnou, snad jen jí. Vyčkávající na příležitost, kdy skočí a začne lovit. A Georgine? Toužila být lovená. Tou kořistí, jež padne naznak do postele, zatížená hladovým pohledem na své tělo, na odhalenou duši. Ne, hloupost, jemu se odhalovat nebude, nemá jediný důvod. Proč jí to vůbec napadlo? Proč si s ním přišla tak slabá? Zatracený vlkodlak, podříznout by ho měla a byl by konec.
Na to však nemá myšlenky, ne teď, ne v tu chvíli, kdy si ho přitáhla k polibku. Nechávala se strhnout tím okamžikem, kdy se ocitla v roli vítěze a zároveň poraženého. Hořela pro dotek jeho rtů na svých, po těle přitisknutým na její, až bude pokožka pálit, doslova planout z té fyzické blízkosti. A nebyla sama, kdo zahodil za hlavu předešlou konverzaci i důvod vojákovy návštěvy. Existovali jen oni dva, sami v pokoji, lačnící po tom druhém, po uspokojení svých tělesných tužeb a možná i něčeho víc. Rusovlasá nevěstka prahla po konci svého trápení, ale odmítala se podvolit vyslovit jej nahlas a raději svá slova přeměnila na polibky, hladové a toužebné, plné neskryté vášně, dřímající do této doby pod povrchem. Držel ji pevně, sotva by se mu mohla vysmeknout. Však ani po tom netoužila. Ale to, k čemu se schylovalo, rozsvítí poplach kdesi uvnitř hlavy - připomínku toho, čím tenhle muž je a čím je ona. Prsty sjedou k dekoltu, omotávající se kolem prokleté dýky, jejíž hrot se stříbřitě zaleskne ve světle. Tam, kde ho mohly hladit její prsty, se nyní zarývá ostrá čepel připomínající bojovnou povahu téhle vysoké zrzečky. Polibky rázem ustanou. "Ať už dojde v tomhle pokoji... či kdekoliv jinde... k čemukoliv... Nepřeměníš mě." Dech prudce opouštěl dívčiny rty, oči se odmítaly podvolit strachu hromadícímu se hluboko v srdci. Dokázaly hledět chladně s příměsí smutku a dávky zoufalství, bolestivé nad tím, co vyslovovala. "Učiníš tak a zabiju tě. Neschováš se přede mnou. Bude mi jedno, jestli za to skončím pod ostřím sekery nebo v plamenech... Už na tom záležet nebude. Ale teď... mi slíbíš, tady a teď... že to neuděláš." Žádný jiný slib nechtěla, ale odpověď musela znát. Dokázala by se zřeknout svého postavení pro potěchu s vlkodlakem, ač by nahlas odmítala cokoliv přiznat a zarytě by lhala, ale přeměnu? Tu nemohla podstoupit, ne teď, když ještě dlužila démonovi. V tu ránu by se její smlouva rozsypala, zmizela by v dýmu a Georgine by propadla temnotám navěky. "Slib mi to..." Hlas se chvěl podobně jako paže, v jejíž prstech svírala prokletou dýku. Jediný majetek, na němž jí skutečně záleželo.

Co to bylo za odpověď? Možná. Chtěla ho nechat v nejistotě, aby se začal bát o vlastní život? Možná by se jí to i povedlo, kdyby mu záleželo na jeho životě v Salemu. Kdyby tady platil za vraždící bestii a byla na jeho hlavu vypsaná odměna, stačilo by se sebrat a vydat se jinam. Do jiného města. Amerika byla dost velká na to, aby se tu mohl skrýt před salemským lidem. Přesto se mu ale představa, že by zase odněkud musel odcházet kvůli nenávisti k jeho osobě, nezamlouvala. Už takhle opustil San Diego. Stejně by snaha o život tam neměla smysl. Stačil by jediný náznak toho, že něco provedl a jeho starší bratr by ho nechal bez milosti popravit. Moc soudce, kterou zdědil po otci, by mu to dovolila a on by se nad tím ani nepozastavil. Jeho tajemství pro něj bylo cenné. I přes to všechno, co na svém životě nesnášel. Svou kletbu. Rodinu. Přesto ještě nechtěl přestat žít. Věděl, že z takového obvinění by se už nedostal, a i kdyby náhodou ano, tak by mu zůstala nálepka vlkodlaka, ať by chtěl, nebo ne. To by se ale nestalo, dobře věděl, že kdokoli byl obžalovaný, tak byl i usvědčen. Sám se ještě rád přiznal ke zločinům, které ani nemusel spáchat. "Moje cena?" Zopakuje ve zkratce její otázku a pozvedne obočí. Nikdy nad tím neuvažoval, tedy dříve možná ano, ale to si nepamatoval. I kdyby si vzpomněl, tak by takovou hodnotu už neměl. Získal zkušenosti a vědomosti, které jeho mladé já nemělo. Změnil se a tím se změnila i jeho hodnota. Netušil jakou hodnotu má teď, možná je lepší, že to neví. Kdyby se zeptal svých bratrů nejspíš by mu řekli, že nemá žádnou hodnotu. Že je jen plivancem na boží tváři a jeho existence na tomto světě je zcela zbytečná. Jeho otec by asi býval řekl něco jiného, ale toho se už nikdy nebude mít šanci zeptat, stejně jako svojí matky. Ta ho milovala, ale nejspíš by neschvalovala to, co se z něj stalo. Koho jiného by se mohl zeptat? Nikdo další v jeho životě nebyl dle jeho názoru dostatečně kvalifikovaný na to, aby určoval jeho hodnotu. Nikdo ho neznal tak dlouho, aby to mohl říct. Většina lidí ho znala jen poté, co se změnil.
Ovšem všechny tyto myšlenky se rozplynou, kdy cítí, jak se její tělo tiskne k tomu jeho. Jako by všechny narážky, urážky i slovní přestřelky nebo výhružky, které si vyměnili, zmizely. Rozplynuly se v jednom jediném polibku. Polibku, která možná vydal za tisíc slov. Dalo by se říct, že tím polibkem mu rusovláska řekla víc než za celý jejich rozhovor. Nebylo těžké poznat, že Georgina chce to, pro co do bordelu chodili muži. Sjede jí jednou rukou na zadek, aby jí mohl zvednout, ale než to stihne udělat, ucítí na krku chlad čepele. Pocit, který opravdu nečekal, že by teď mohl mít. Polibek skončí a on se opět dívá na tu temperamentní a přidrzlou zrzku, se kterou se tu dohadoval. Poslouchá její slova a zatímco levou rukou nechává na dívčině zadečku, tak pravou si začne pohrávat s pramínkem zrzavých vlasů. Tváří se klidně, jako by ani neměl nůž pod krkem a nevyhrožovala mu smrtí. Jen se jí dívá do očí a na tváři má pobavený úšklebek. Vidí jak se jí v očích mísí smutek a zoufalství, ač se to sama rusovláska snaží přebít chladem. Očima jí bloudí po obličeji a dělá, jako by nevěděl o tom, že se čepel na jeho krku lehce chvěje. "Buď nejsi zvyklá držet zbraň, což nebude tak pravděpodobné, když si už zabíjela, vzhledem k tomu, že ta dýka byla schovaná v tvém živůtku, nebo se něčeho bojíš." Poznamená a pousměje se. Znovu jí prsty přejede po tváři a nakloní hlavu na stranu. Pomalu se nakloní proti čepeli nože, je mu jasné, že pokud ho čepel zraní, nemuselo by to dopadnout dobře. Přesto to udělá, proč neotestovat, co udělá. Jak moc chce svůj slib a jak moc je přesvědčená o tom, že bude schopná ho zabít. Lehce jí políbí, vlastně jen takové otření rtů o ty její. Zajímá ho její reakce. "Slibuju, že si dám pozor." Zašeptá a ušklíbne se. Opravdu má v plánu svá slova dodržet. Nechce mít na svědomí její mrtvolu nebo tu svou. Prostě se nesmí zbavit svého sebeovládání a myslet na to, že její tělo je o dost křehčí než to jeho. Navíc opravdu nechtěl mít na svědomí někoho, komu by zničil život stejně jako to jeho matka udělala jemu. Navíc zbytek života utíkat před touhle zrzavou nevěstkou a bát se o vlastní život, se mu nechtělo. Sice nebyl jeho život nějak zábavný, ale žil ho rád.

Hleděl na ni, svůj cit jen těžko skrývaje. V očích byly patrné ty jiskřičky zamilovanosti a oddanosti, jak tam tak seděl, svíral ji ve svých rukách a naslouchal jejím obavám, které mu přišly přirozené, ale přesto zcela zbytečné. Brigitte ke svým povinnostem přistupovala oddaně, snažila se je odvést, co nejlépe a člověk v každém gestu pozoroval učení její rodiny, o kterou děvče přišlo velice brzy, a Alfie vždy litoval takové ztráty, neboť tušil, že by jistě s panem Arlingtonem našel společnou řeč, i když by to byl on, kdo by mu odvedl dceru. Bříška palce přejížděly přes hebkou pokožku, jak se ji snažil dodat odvahy, jak se ji snažil přesvědčit, že nedělá nic špatného, a že se není třeba obávat. Možná chvíli byla úplně sama, zničená a zlomená tíhou osudu, který jí do cesty přihrál ty nejhorší možné démony, avšak nyní? Byla v bezpečí a za žádnou cenu nebyla sama. "Proč ty pochyby?" pronesl k ní svou otázku tiše, pohled stočený k jejím očím, v nichž by se jistě utopil nejeden silný muž. A Alfie? Topil se v nich tak často, schopný odpřísahnout, že pro ně by udělal cokoliv. "Věřím tomu, že pro naše děti budeš ta nejschopnější, nejlepší a nejmilovanější matka. Brigitte-" lehce se zarazil, avšak brzy opět odhalil zuby v širokém úsměvu, za nímž se jistě neschovávalo nic zlého. "Jsi mladá a je to pro tebe něco, co jsi zatím nepoznala, ale ať už se stane cokoliv, věřím v tebe a věřím, že uděláš vše, co bude v tvých silách. Vždy jsi byla taková, dělala jsi vše s nejlepšími úmysly, nikdy jsi nic nenechala nedokončené. Co ještě ti mám říci, abys uvěřila?" Úsměv, se kterým znovu pročísl zářivou záplavu vlasů, kteá připomínala padající listí na podzim nebo žhavé uhlíky v krbech. Horkost, vášeň. City k ní byly živé a velice silné, nemohl jim vzdorovat. "Myslíš si to? No... tak, já věřím v tebe, a ty ve mě. Vidíš? Společně to zvládneme!" Vyslovil rychle na její slova, mužně a sebevědomě, aby jí dodal trochu té síly věřit v to, že bude skutečně dobrou matkou. Počáteční obavy byly na místě, přeci jen to nebylo zvíře, byl to malý človíček, jejich odraz, malá osůbka, která bude žít jejich budoucnost. Bylo by lživé, kdyby řekl, že z toho nemá strach. I on se obával. Obával se zlých věcí, které se mohl přihodit a ani on nemohl být ukrytý před krutou realitou, že porod zkrátka není úplně jednoduchý a občas se může něco stát. Věřil však, že s doktory, převážně s Viktorem, se nebude muset ničeho bát. Bude o svou ženu pečovat a doktor udělá to, čemu on sám rozumět nemůže. Doufal, že tak bude vše v pořádku, že po všech těch smůlách se jejich dům konečně bude utápět v lásce a slunečním svitu. Těšil se na chodby, které nebudou prázdné, ale bude v nich znít dětský křik a smích. Jeho srdce se pokaždé zalilo štěstím, kdykoliv na to pomyslel. A byl rád, že i Brigitte to vidí stejně. Jen kdyby jí ale mohl vymluvit ty obavy! "Těším se za tebou domů každý den. A o to víc jsem rád, když tě vidím, jak se věnuješ novým koníčkům. Jsem rád, když tě vidím šťastnou." Dodal, zatímco se k ní tulil a prsty jí přejížděl po těle, dávaje si pozor, aby nezabloudil k místům, která prozatím patřila jen a pouze Brigitte. "Po tvém boku se rozhodně se starostmi neprobouzím. Kéž bych ti to jen mohl nějak dokázat. Jsem šťastný za to, jaké to je. Ten prostor ti nechávám zcela dobrovolně, není to nic, co by mě obtěžovalo. Trápí tě snad otázky, které k tobě někteří lidé vznáší?" Otázal se dobrácky, narážeje na otázky zvídavých sousedů, kdy se rodinka Beckerleyů rozšíří. 
"Neboj se, všechno bude, tvůj otec tě stále střeží a určitě bude rád," pohladil ji po ruce a opět se zahleděl do jejích očí. Po jejich společném políbení hlavu naklonil ke straně. "Není to špatně, tak by to mělo být," zašeptal o dost tišeji, zatímco se vpíjel očima do těch jejích. "Miluju tě Brigitte, právě za to, jaká jsi. Už se netrap, prosím." Vyslovil k ní svou prosbu, a snad aby dodal další sladku tečku, naklonil se k ní pro další sladké políbení.

Lhala by, kdyby měla nahlas tvrdit, že jí nefascinuje. Že hluboko uvnitř sebe nenalézá živočišnou touhu, s níž by ho nejraději stáhla do přikrývek za sebou, nechaje se drtit vahou mladého vojáka, z pod níž by jí nevymanil ani zázrak sám. Stal se čerstvým závanem pozdně letního vzduchu, vánek pohrávající si s dlouhými kučerami. A Georgine se mu obětovala, dávala mu to, co jiným ne - snad s výjimkou Reeda. Ten navždy byl uzamknut v jejím srdci a nikdo nedokázal nahradit prvního přeměněného muže v jejím životě. Tu oběť, která se musela sama potácet při okraji společnosti a hledat spasení na dně korbelu piva či flašky s pálenkou. Stejně tak jeho bratr, Ellie, na jehož smrti měla přičinění. Tu krev nesmyje, nikdy. Věděla to a nedokázala tomu uniknout. Dotek na hýždích by snad dokázal na okamžik odvrátit temné myšlenky stranou, kdyby to nebyla ona, kdo drží někomu nůž pod krkem. Konkrétně? Dýku, stříbrnou, prokletou samotným démonem, aby brala duše a splácela tak všechny zrzčiny hříchy do posledního. Nechtěla mu ublížit, ale kdyby musela? Neváhala by. Alespoň to si snažila celou dobu vsugerovat, držet se nad věcí jako spravedlnost bez zavázaných očí. V koutku duše si přiznávala, že jeho klid, téměř lhostejnost vůči nebezpečí visící nad ním, jí odzbrojovalo. I proto se celá zatne a odmítá se podrobit prohře, hrdá jako vždy. "Nebojím se ničeho." Hloupost, každý se něčeho bál, ale proč to přiznávat. "Rozhodně se nebojím tebe, vlkodlaku. Ale teď si nemůžu dovolit podstupovat přeměnu a doufat, že nezemřu v horečkách, protože mé tělo nezvládne krutost toho prokletí." Ještě musela splatit svůj dluh vůči démonovi, musela zůstat Zaprodanou, ať se jí to líbilo či nikoliv. "Přece nebudu chodit neozbrojená. Dáma musí umět chránit svou čest." Nikoliv počestnost, ale není hloupá, aby se nechala zlákat sladkými slůvky či jen tak podlehla násilí bez touhy po odplatě. "To ještě neznamená, že zabíjí." Nezaváhala, ani na okamžik jí nezakolísal hlas. Možná proto, že se dámou v těch chvílích necítila být. Když zarážela chladnou čepel do těla? Sotva působila elegantně, jako příkladná občanka, urozená ve svém původu i vzdělání. Ne, stával se z ní chladnokrevný vrah. "Ale ano, už mám na kontě něčí smrt. Byla jsem tím, čím jsi se stal ty. Prokleté stvoření, které se neumí ovládat a každý jeho dotek může být tím posledním."
Zůstala mlčet, víc už k tomu nebylo co říct. Netoužila rozebírat s tímhle vojákem svou minulost, hrabat se v bolístkách, které si táhla z Anglie až sem, do Salemu. Očima ho proklíná, každý krok by mohl být tím posledním a Georgine je připravená vyrazit s rukou vzhůru a ukončit mladíkův život, když to bude nezbytně nutné. Škoda ho, líbil se jí - nejen po vzhledu, i charakterem, stejně lhostejným a prázdným, jaký zakoušela sama. Ten laskavý dotek ji však překvapí a zanechá nepřipravenou. Dotýkal se jí jako skutečné milenky, ne holky z bordelu, kterou si může kdykoliv zaplatit. Jako by měli společnou minulost a jejich cesty se protkaly. I to lehké otření rtů, téměř políbení, působí tak... milenecky. Téměř láskyplně, ač hříšně. Hloupost, tenhle kluk nezná lásku a ona? Sotva. Znala majetnické pocity, žárlivost, závist... Ale nic takto pozitivního. Tenhle svět jí neměl kdo nabídnout a i kdyby, sama by jej odmítla. Nebyl pro ni, nehodil se pro obyčejnou holku z nevěstince. Nehne ani brvou, nadále oplácí mladíkovi pohled, snad jen trochu více utvrzený v tom, že po téhle společné části života se jejich cesty navždy rozejdou, neboť si nemají co jiného nabídnout. Pocit vzrušení brzy opadne a co pak? Nic. Zbydou vzpomínky, které se oba budou pokoušet potlačit, aby tomu druhému v tichosti svého života ublížili. "Fajn." Nic víc, nic míň, jen to jedno jediné slůvko, jímž okomentovala své předešlé rozhodnutí. A další polibek, stejně hluboký, toužící po spojení jejich těl ale i duší - nebo aspoň těch trosek, co jim z nich zbyly. Čepel přetne látku košile, rozhalenka je rázem vedena až k břichu, ale cožpak to někoho zajímá? Ji? Rozhodně ne.

Koho chtěla přesvědčit o tom, že se ničeho nebojí. Jeho nebo snad sebe? Nevěřil ani na moment tomu, že by se tahle křehká rusovláska ničeho nebála. Každý se něčeho bál. I on měl strach, který utápěl v alkoholu, ač se často ukazovalo, že ten hajzl umí dobře plavat. Nebál se mnoha věcí, ale pár by se jich našlo. Úplněk byl jednou z nich, ale tak tomu nejspíš bylo u všech vlkodlaků. I jeho matka se bála toho, co měsíc v celé své kráse představoval. Bolest. Amnézii. Lov. Touhu po krvi. Lidské či zvířecí. Vlk v něm se o to nezajímal. Nedělal rozdíl mezi zvířetem nebo člověkem. Chtěl krev. Rusovláska před ním se nebála jeho jako osoby, ale bála se toho, čím byl. Bála se, že se přestane ovládat a zraní jí natolik, že to způsobí přeměnu. Bála se, že se stane vlkodlakem nebo že zemře? Netušil, ale věděl, že mu to neřekne. Přesto byl v jejích slovech kontrast, který si ona možná ani neuvědomovala. Toužila po tom být zase vlkodlakem, cítit to, co oni, ale bála se, že se dočká přeměny. Musela se bát něčeho jiného. Něčeho, co on sám nechápal, nepotřeboval chápat.
"Upřímně tobě s tvým pohledem, povahou a minulostí by člověk asi těžko uvěřil to, že jsi nikoho nikdy nezabila." Poznamená a k jejím slovům o tom, že dáma by měla chodit ozbrojená a o ochraně vlastní cti se nevyjadřuje. Nikdy totiž nepotkal dámu, která by u sebe nosila dýku, i když byla oblečená tak jako rusovláska teď. V takovéto chvíle bylo ostří v šatech spíš nebezpečné než na obranu. On sám netušil, kolik má na svědomí životů. Nikdy se tím nezaobíral, nechtěl. Pak by ho jeho svědomí užíralo ještě víc. Jako vlkodlak i jako voják zabil spoustu lidí. Nepamatoval si jejich tváře, jména ani příběhy. Valnou většinu z nich neznal. Jako voják zabíjel na rozkaz, byl jako vraždící stroj. Zranění ho většinou moc nezpomalila, nedostal takový zásah, pod kterým by padl a ušetřil tak životy dalších nepřátel svého nadřízeného. Jako vlkodlak zabíjel prostě jen tak. Ze sportu. Z touhy, aby na jazyku cítil krev a trhal maso ostrými zuby. Lovil a naháněl svou kořist pro zábavu. Cítil jejich strach.
Ovšem o nic z toho neměl v plánu se s rusovláskou podělit. Neměl k tomu ani ten nejmenší důvod. Jistě, v tenhle moment, na tomhle místě existovali jen oni dva, ale po společně stráveném čase se jejich cesty rozejdou. Možná se občas potkají, ale on za ní nepoběží. Nebude dalším z těch chudáků, které si vybavuje, jak prosí, aby mohli mít jednu a tu samou nevěstku pořád dokola. Ne. Tohle nebylo nic pro něj. Znamenalo by to, že by si tahle nevěstka našla místo v jeho životě. Byla by něčím stálým, co by dříve nebo později stejně ztratil. Nechtěl se přidat k těm nešťastníkům, kteří plakali pro ztracenou a neopětovanou lásku. Dobře věděl, že má tenhle moment a hodlal z něj vytěžit co nejvíc, protože druhá příležitost už se mu nemusí naskytnout a nejspíš ani nenaskytne. Možná bude toužit se za touhle malou drzou dívkou vrátit, ale odsune to do zákoutí své mysli. Přitahovala ho tím, že byla někým, kdo se mu vzpouzel. Odlišovala se, ale to může pominout ihned, jak opustí tento pokoj, protože mu podlehne.
Z myšlenek ho ovšem vytrhnou rty rusovlásky na těch jeho. Opět se ponoří do polibků, hlubokých, vášnivých, toužebných. Ucítí chlad, který mu přejede po hrudi a stejně tak ucítí i to, že jeho košile už bude nepoužitelná. Zrovna tuhle měl celkem v oblibě. Měl jí už dlouho a bylo s podivem, že se nerozpadla. Dostal jí od otce, když se vrátil od armády. Navíc se tím i odkrylo z části jeho tetování. "Ničit věci, mi nemusíš." Zamručí nesouhlasně mezi polibky, jednou rukou jí vjede pod župánek a jelikož nemá korzety úplně v lásce a jejich šněrování je zbytečně složité, prostě tkanici, která je jím provlečená, přetrhne. Proč by se měl trápit s rozvazováním, když může naplno využít svojí sílu. Následně sjede Georgine na zadeček a zvedne jí do vzduchu. Strkat k posteli jí opravdu nebude, když má možnost jí tam donést. Alespoň trochu toho gentlmenství by jí dopřát mohl. Stačí mu pár kroků, aby se dostal k posteli, na kterou jí jemně položí a přeruší polibek, aby ze sebe sundal kabátek od uniformy a vlastně už jen cáry, které zbyly díky rudovlásce z jeho košile. Tím se už odkryje tetování celé, takže pokud si rusovláska dá tu práci podívat se na jeho krk, tak jí jistě do očí bouchne velké zet vyvedené černou barvou v jeho kůži. Odhodí obě části oděvu na zem a vrátí se k rudovlásce, kterou tentokrát políbí na krk. Rukama se tentokrát začne věnovat její spodničce, kterou rychlým pohybem natrhne vzhůru.

,,To si ani nemyslím. Při nejlepším useknutá ruka. Mám své ruce rád a nerad bych se jich zbavoval. A hlava na krku mi taky extrémně nebaví," pokrčil rameny a ušklíbl se. Komu by taky vadila hlava na krku. Znal dost lidí, kterým usekli ruku a většinou pak vykrváceli. Docela bolestivé... Shawnovi sice bylo jedno, jestli by vykrvácel, ale zemřít zase nechtěl. Ale co je to za život bez jedné ruky? Docela nic moc a on si to jasně uvědomoval. Proto se nikdy nenechal chytit, i když měl jednou namále. Pomatoval si ten zážitek dodnes. Ten adrenalin byl prudký a úžasný.
,,Čarodějku, hmm... Čarodějky jsou tu něco jako ohrožený druh, ne? Nemám rád jejich upalování, ale dobře se při tom krade. Vím, asi to zní otřesně,
ale radši někoho okradu, než abych chcípl na ulici." Lež. Když upalovali poslední, ještě měli peněz dost a krást se nemuselo. Jej to ale bavilo... a navíc nechtěl vyjít ze cviku. Teda... neřešil, jestli vyjde ze cviku, ale kdyby z něj snad vyšel, mohlo by to dopadnout špatně. A navíc by ho Peter asi zliskal, kdyby se nechal chytit. Což by mu zase jedno nebylo. Bolelo by to. Hodně. No nechte se profackovat od vlkodlaka a pochopíte. Druhou by chytl o stěnu.
Pobaveně ji sledoval. Byla chvíli ticho, s největší pravděpodobností uvažovala nad něčím, co se ho netýkalo. To se stávalo a Shawnovi to bylo opravdu jedno. Kdyby to chtěla říct, řekla by to. Takže se neptal a ani to nijak nezkoumal. ,,Jsem zloděj. Pořád se můžu hádat sám se sebou, jestli mě příště chytí a pověsí nebo ne. Když nebudu u ženský vědět, jestli mě zavraždí a nebo ne, bude to fajn. Stejný jako na ulici, ale o ždibec lepší. Nevím jak bych to popsal, ale..." zaculil se a pokrčil rameny. ,,... občas je fajn nevědět, do čeho jdeš." Vzhledem k jeho životu plném plánování... měl rád, když bylo občas něco trochu jinak. Instinkty mu třeba teď radily, aby utekl. Ale... ne, to neměl v plánu. Začínala být zajímavá... což normálně u cizích žen neviděl.
,,Jak se jmenujete, mohu-li se optat?" zeptal se klidně. Trochu naklonil hlavu. Jako psi, když je zaujal nějaký zvuk.

"Byl byste rád, kdyby to skončilo jen tímhle." Odvětí a věnuje mu tajemný úsměv. Pokud se tím bude zabývat, tak ať zaměstná svojí hlavu a představivost. Existují horší scénáře než jen přijít o ruku nebo o hlavu. Sama by jich dokázala vymyslet několik, i když si není jistá, jestli by je dokázala i uskutečnit, ať už na něm, nebo na komkoli jiném. Popáleniny by byly asi tím nejmenším zlem, které by mohla někomu způsobit. Díky její moci se jí nabízelo spoustu možností, které by mohla případně uskutečnit. "Tak to jsem ráda, že Vám něčí neštěstí pomůže přežít další den." Odvětí a ušklíbne se. Jen jí tím připomněl, že ženy a dívky jako byla ona, jsou běžně upalovány, topeny a zabíjeny kvůli něčemu, co si ani nemusely vybrat. Ona sama se se svou mocí narodila, zdědila jí po matce. Měla na výběr jestli jí bude používat nebo ne, ale ta moc byla až příliš lákavá. Přesto představa toho, že jí budou mučit a nakonec jí přivážou na hranici, kterou následně někdo zapálí, se jí nijak nezamlouvala. Komu by se to také líbilo? Ani člověk, který nalézá zalíbení v ubližování sobě sama, by snad nebyl schopný podstoupit mučení, kterému zdejší inkvizice podrobovala podezřelé z čarodějnictví.
Myslíte, že je dobrý nápad někomu koho neznáte vykládat, že jste zloděj?" Nadhodí otázka a pozvedne obočí. Mohla by se prostě sebrat a dojít ho nahlásit někomu ze strážných. Nedalo by ani moc práce je přesvědčit. Stačilo by vytáhnout její jméno a oni by začali kmitat. Neměla to ovšem v plánu, ale on byl vcelku bláhový takhle jí to vykládat. "On někdy muž ví, co může od ženy čekat?" Zeptá se a pozvedne obočí. Chápe jeho slova o tom, že je lepší nevědět, do čeho člověk jde. Nepřipravený na to, co ho může potkat. Kdyby věděl, že už je předem jeho věc odsouzená k nezdaru, nejspíš by se o to ani nepokusil. Možná by se neodhodlal něco, kvůli čemu by musel spoustu obětovat. Sama měla ráda vkročení do neznáma, zvláště co se mužů týkalo. Všichni byli ze začátku velká neznámá, ale nakonec se ukázalo, že jsou všichni stejní. Chtěli to samé, dělali to samé a říkali to samé. Možná to bylo i tím, že se stýkala jen s těmi ze své vrstvy. Možná by někdo jako mladík vedle ní byl zajímavějším společníkem.
"Jsem Rose, pokud Vám stačí jen moje jméno. Pokud ne, myslím, že příjmení von Starburg Vám možná bude připadat povědomé." Neřekne mu svoje celé jméno, protože to je moc dlouhé. Zkratka jejího prvního jména by mu mohla stačit, pokud se ale zeptá, tak by mu mohla odpovědět. "A Vaše jméno?" Oplatí mu otázku, aby i ona zjistila s kým má tu čest, i když znát jméno zloděje není zase až taková čest. Navíc je to risk i pro něj.

"Ale můžu." Spiklenecký šepot, jiskřička v kočičích očí s nazlátlými tečkami, spokojený úsměv - to vše charakterizovalo rozpustilou rusovlasou nevěstku v onen daný moment, hýřící vášní a touhou zatínat nehty do masa své oběti. Ochutnat jeho kůži, kousnout si, škrábat a tisknout se k horkému tělu jako by to mělo být ta poslední noc, co má na tomhle světě prožít. "Zkus mě zastavit." Tichá výzva je podána z plných rtů, zelené oči odmítají uhnout byť jen o kousek, smyslný hlas pobízí, aby tak zkusil. Hrála si a hrála si velmi ráda. Pro tenhle pocit, pro tu chvíli nadvlády nad jeho tělem, nad jeho schopnostmi i charakterovými rysy. Toužila si ukrást trochu té dominance, ač se bude rovnat celkově nulové hodnotě, protože je jí jasné, kdo tuhle noc bude chtít mít v rukách. Tkanice na korzetu povolí, dekolt se rozevře o to víc, odhalujíc vzrušující podívanou do míst, která si jiný muž musí zaplatit. "Ale měl by ses chovat gentlemansky k mému oděvu, pokud sám nechceš jít domů... nahý." Byla by schopna mu rozpárat kalhoty a poslat ho domů bez jediného kousku oděvu? Samozřejmě, že ano. Konec konců se jednalo o Georginu, zlobivou rusovlasou dračici, která snad každému kolem sebe dokázala ztížit krok. Dech se zrychlí, vtahován do plic prudce při zvednutí útlého těla do vzduchu, jako spokojená výpověď o vojákově konání. Stehna ihned obejmou mladíkovy boky, v kotnících zaháknutá, chráníce se před pádem. Líbilo se jí, jak si počínal, jak se k ní choval, ačkoliv dravost v sobě, ten přirozený potenciál šelmy kontrolovat nemohl. Snařžil se, a to se cení. Sama mu dopomůže z těch přebytečných kousků oděvů, které jsou jim na nic a spíše jim kazí výhled a tu primitivní touhu být si blíž ve fyzickém aktu, aby si ho v další chvíli stáhla k sobě, hezky tělo na tělo. Utopená v horkých polibcích zapomínal na to, čím si prošli, co je vedlo k tomu skončit v posteli, i když si oba troufale odmítali podobnou záležitost připustit. Nakonec podlehli jeden druhému... Jaká to ironie osudu.
Když by si zpětně měla vybavit, jaká ona společně strávená chvíle byla? Jistě by jí na rtech pohrával úsměv - nejen spokojený z toho, že se sama nasytila tělesným kontaktem, ale proto, že ona chvíle patřila k jedněm z těch vydařených. Líbilo se jí ho trápit, nutit ho reagovat nejen fyzicky ale i verbálně, kdy z něj dokázala vydolovat reakce plné touhy a sama jim podléhala stejnou měrou. Ani ona nebyla jiná. Sténala, vzdychala, ale nikdy nezaprosila. To bylo její motto, odmítala jej porušit. Nikdo by z ní nedostal žádné zaprošení, ani tenhle vlkodlak. Byly to chvíle vášní, plné primitivních pudů, nadvlády nad tím druhým a ukořistěním si všeho, čím disponoval. Jednou byla nahoře ona, jindy zase on - oba si však sobecky brali, co jim ten druhý nabízel, až nakonec skončili utahaní. Tedy Georgine rozhodně ano - jako vlkodlak by mohla pokračovat dlouho do noci, až by sluneční paprsky pohladily jejich nahá těla, ale jako člověk disponovala omezenou výdrží a na ní se voják podepsal rytinou. Spokojená odpočívala v polštářích, kočičí oči podléhaly klížícím se víčkům, ospalost si pro ni šla mílovými kroky. Přesto se nehodlala vzdát, nechtěla padnout jako první. "Lituješ toho?" Kdo ví, na co se ptala. Na společnou noc? Na to, že byl proměněn? Takové byly její otázky - zaobírající široká témata, aby si člověk vybral, na co konkrétně bude chtít odpovědět.

"Nahý domů nepůjdu." Upozorní jí a nechá jí, aby si to přebrala jak chce. Možná by prostě obral majitele o nějaké oblečení, možná by nikam nešel, nebo by prostě jen nešel domů. Protože domov pro něj nebylo zrovna běžné slovo, dlouho neměl místo, které by s klidem mohl nazývat domovem. Bylo těžké ho vytvořit v jednom člověku, na to byli potřeba nejmíň dva a jemu ten druhý chyběl. To ale nutně neznamenalo, že by nějakou životní partnerku potřeboval. Obešel se bez ní do teď, obejde se bez ní dál. Navíc, kdo by ho chtěl? Zadívá se Georgine do očí a pousměje se. Tohle je to, co má teď. Noc s ní. Co bude zítra? To není potřeba řešit. Teď chtěl jí. Potřeboval jí. Přesně pro tu touhu po fyzickém aktu, po horkost a měkkost její kůže na té jeho. Kontrast mezi její křehkostí a jeho divokostí, která, ač potlačovaná ze všech sil, byla znát. I přes všechno, co by ukazovalo na opak, propadli oba svojí touze.
Přes všechny možné rozdíly, si byli až překvapivě podobní. Oba si užívali trápení toho druhého a jejich následné reakce. Stejně tak si užívali i trápení od toho druhého. I přes všechnu jeho snahu, rudovláska nezaprosila. Nesklouzlo jí ze rtů žadonění, které by ho tak moc potěšilo. Ovšem i ostatní její reakce byly dostatečné, aby věděl, že on nebyl ten jediný, kdo si jejich společné chvíle užil. Musel uznat, že byl sám se sebou spokojený. Všechny ty vzdechy, steny polechtaly jeho ego, přece jen byl muž a jeho ješitnost nebyla nijak poškozena. Doteky klouzající po jeho těle, nehty škrábající ho po zádech, všechno vnímáno intenzivně a silně. Stačil i jen závan jejího dechu na kůži. Vlkodlačí citlivost se ukazovala zvlášť při sexu jako vítaná. Podívá se na unavenou Georgine, která začíná vypadat ospale. Přeci jen je na rozdíl od něj člověkem. On by mohl klidně pokračovat dál, ale ona? Asi už ne. Opře se o loket a zadívá se na ní s polovičatým úsměvem. Musí uznat, že jí to sluší. Možná je to spíš jeho mužská ješitnost, která se ozvala po skvěle stráveném času s ní. Nahlas by to nepřiznal, ale byla hodně dobrá. Vybíravá byla z určitého důvodu. "Lituju? Lituju spousty věcí, ale nelituju rozhodnutí, které mě k nim dovedli. Každý něčeho lituje." Odvětí a prsty jí přejede po tváři. Litoval například toho, že neměl lepší vztahy s otcem. Lituje toho, že nemá bratrský vztah se svými bratry. Bylo mu líto, že zemřela jeho matka. Litoval toho, že udělala to, co udělala. Ovšem nelitoval už toho, že se z něj stal vlkodlak. Díky tomu přežil věci, které by normální člověk nepřežil. Téhle chvíle ale nelitoval, přestože by to nahlas neřekl ani nevyvrátil. "Ty toho snad lituješ?" Zeptá se a pozvedne obočí. Obvykle nemíval ve zvyku povídat si s ženami, se kterými strávil noc. Nutno podotknout, že také většinou tu noc musel platit. Stejně tak neměl ve zvyku chovat se k ženě, jako by byla jeho milenka, ať jen pro tuhle chvíli. Bylo to zvláštní. Georgina ho nutila se chovat jinak než byl zvyklý. Vždyť kvůli ní někde hluboko v sobě opět vydoloval alespoň zlomek z toho gentlemana, kterým býval. Možná, kdyby se něco v jeho i její minulosti stalo jinak, mohli se potkat jinak a za jiných okolností. Možná by všechno dopadlo jinak. On by neodešel z jejího pokoje v bordelu s uspokojenými tužbami a nenechal jí za sebou spát. Přesto se k odchodu ještě neměl, i když tušil, že se ta chvíle blíží, protože Georgine brzy nejspíš propadne do náruče milenci, se kterým trávila i jiné noci. Spánku.

Čas strávený s Miguelem ji utahal - doslova i do písmene. Druhého dne bude cítit každý sval ve svém těle, veškerou námahu z aktivního sexuálního života, každý počin v prostěradlech. Pravděpodobně bude mručet nespokojeností a v duchu si stěžovat na bolest, ale nahlas by ze rtů nevypustila jedinou známku slabosti. Na to je příliš hrdá a své hrdosti se odmítá vzdát, i vůči tak dobrému milenci, jakým se tenhle vojáček ukázal být. Jen málokterý muž ji přinutil sténat a toužit po dalším tělesném spojení. Vlastně... prakticky žádný. Být vlkodlakem, pak ještě teď se navzájem pokouší toho druhého přemoci, pošťouchnout ho blíže k vyčerpání. Chtě nechtě musela si přiznat, alespoň v duchu, že se jí to všechno líbilo - a kdyby snad dokázala užít i jiného slova, pak by se opravila. Milovala to. Jeho dlaně bloudící po křivkách útlého, ženského těla, horkost jeho kůže kdykoliv se k ní natiskl, i způsob, jakým ji vyplňoval a několikrát přivedl k úžasnému vyvrcholení, jehož hlasitou reakci tlumila o vojákova ramena či kůže na krku, kam ho i několikrát v rozmaru kousla. Slabě, přesto na pár chvil viditelně dost, aby jí to naplnilo sobeckou radostí. Užívala si okamžiky, kdy byla ona tou vůdkyní, jeho královnou, sedící na něm jako na svém trůnu ukovaného z živých lidských těl. Ten boj o moc, o nadvládu jí imponoval. Tahle noc jistě patřila k jedněm z těch nejlepších v jejím životě - a též první, kde nezasadila semínka smrti. Kde nebyla vrahem.
Zvědavá po něm loupne pohledem, ač je nucena zvrátit hlavu a ohlédnout se přes rameno. Teplo sálající z jeho těla bylo lákavé, hřálo a konejšilo ke spánku, který nutně potřebovala na zotavenou. Den pokročil, přehoupl se ve večerní hodiny a zezdola doléhal hluk návštěvníků podniku, kde muži hledali lásku za pár zlatek. Fyzickou i tu skutečnou? Každý po něčem prahnul. Rusé vlasy rozhozené po polštáři, prsty si pohrávají s jedním z pramínků, které obtáčí kolem dokola. "Mhmmm..." Polovičatá odpověď, pro Georgine typická. Litovala snad tohoto večera? "Lituju svého rozhodnutí..." Zlatavé oči se na okamžik zavřou, dívčina tvář připomíná spící krásku z pohádek, kterou by probudil jen polibek z pravé lásky. Celou pohádku přeruší jejich rozevřením, pohled soustředěný na strop. "... Že jsem se vzdala svého prokletí. I způsob, jakým jsem se stala člověkem... Být jako tehdy... měla bych z tohohle větší zážitek a možná i vzpomínky, které nevyblednou, jak se u těch lidských stává." Byla to snad výzva, aby přišel znovu? Možná, u téhle zrzky jeden nikdy neví. "Neřekl jsi mi, co jsi cítil." Pohledem se přehoupne k mladíkovi po svém boku, připomínaje mu její otázku před tím vším. Matrace se zhoupne pod drobným tělem, při této otázce mu z nějakého důvodu chtěla čelit celou svou bytostí, nikoliv zády, jako by jí do nich mohl vrazit kudlu. "Škoda, že každá připomínka na tvém těle zmizí..." Majetnickost se v ní probouzela, chtěla dát všem zdejším děvkám najevo, že to s ní si užil několik hodin nespoutaného sexu. Že patřil jí, jen jí a nikomu jinému. "Ráda bych viděla pohledy všech těch vojáků, kdyby věděli, že jsi dnes skončil se mnou a několik hodin ses odsud nehnul." Milovala cizí neštěstí, ty nevěřícné pohledy, šok zračící se ve tváři. "Škoda."

Pomalu k němu začínali doléhat zvuky z haly, kde už se ukazovali muži toužící po troše povyražení a fyzické blízkosti. On se k nim dnes večer asi nepřipojí, stejně jako Georgine se nejspíš nepřipojí ke svým kolegyním a nebude dělat společnost jinému muži. Což ho svým způsobem uspokojuje, líbí se mu ta představa, že dnes už jí žádný muž mít nebude. Dnešek byl jen jeho a tak to taky zůstane. Už nikdo další z ní dnes neuvidí ani kousek. To ho donutí se usmát. Zadívá se jí na okamžik do očí, než je zase zavře a následně zabodne do stropu. "Tehdy jsi udělala chybu, to neznamená, že se nedá napravit." Poznamená a přejede jí po křivce šíje na rameno. Stačilo by, aby on povolil té bestii v sobě a rudovláska vedle něj by se mohla opět přeměnit, pokud by tedy přežila a její tělo to uneslo. "Už jsem řekl, že neumím popsat něco, co se zrovna neděje." Odpoví a pokrčí rameny, na tváři se mu objeví úšklebek. "A nemyslím si, že bys měla na to si celé to kolečko teď zopáknout, že?" Nadhodí a tiše se zasměje. Vidí, jak je unavená, teď rozhodně nemá dostatek energie na to, aby si zopakovala jejich hrátky ve stejné míře v jaké už jednou proběhly. Někdy jindy? Možná. Možná by nebylo na škodu si zopakovat to, co se tu odehrálo. Všechna ta vášeň, touha a chtíč. Kdo ví, třeba po pár dnech tyhle jeho pocity opadnou a on se za rusovláskou už nevrátí nebo nebude mít touhu se vrátit. Život je ale plný překvapení. Když se k němu přetočí, položí jí dlaň na bok a přejede jí rukou po boku.
"Každá připomínka, pokud do rány nepřidáš inkoust. Pak ano, zmizí." Odvětí a zasměje se. Šrámy na jeho zádech už se hojí a vzpomínky na její doteky také vychladnou. Bude si pamatovat, co se stalo, ale pocity zapomene. Tu intenzitu, teplo. "Myslíš, že by jim na tom záleželo? Tipoval bych spíš to, že by tě zajímaly pohledy tvých kolegyň." Odvětí a ušklíbne se. Opravdu neměl v pránu vyprávět svým kolegům o tom, co dnes odpoledne dělal. Nikomu z nich se zodpovídat nemusel, jedinou výjimkou byl ten kojot, který mu dělal kapitána. Oni nebudou tuši, kde byl nebo s kým. Oproti tomu zbytek nevěstek, které ho sem viděly vcházet, budou mít zcela jasnou představu. S většinou z nich strávil nějaký čas, ovšem nikde ne tolik hodin, jako s rusovláskou vedle sebe. Ony mu za to nestály, nemohl být zcela tím, kým byl. Před ní se bát nemusel, ač si musel dávat pozor stejně jako vždycky. Z nějakého důvodu bylo osvobozující, že věděla, co je zač. "Ty jsi hodně škodolibé stvoření, co?" Nadhodí spíše jen konverzační otázku a ušklíbne se. On sám má ke škodolibému chování daleko, většinou je mu cizí neštěstí ukradené, nemá potřebu dotyčného litovat nebo se z toho radovat. Možná lepší být škodolibý a vykazovat alespoň nějakou emoci, než to ignorovat a přehlížet. Jemu to ovšem nikdy nevadilo, stal se lhostejným ke svému okolí z nějakého důvodu, ať už byl jakýkoli. Možná by jich vymyslel i víc, ale proč nad tím uvažovat, když to nemělo žádný smysl.

Z okraje lesa se už dostal až do města. Ta malá žába mu utekla a kozu sežrali vlci. Vypadalo to, že dneska mu štěstí moc nepřeje. Nejdřív u ta holka slíbí koláč za pomoc s hledáním, pak ho málem oslepí a pak si prostě zdrhne. Co to je, ksakru, za vychování? Odfrkne si, a když prochází kolem stánku s ovocem, rychle sebere jedno jablko a ztratí se v davu. Zakousne se do ovoce, aby alespoň trochu zahnal hlad, protože má pocit, že jeho žaludek tráví sám sebe. Pokud je to teda vůbec možný. Zamíří přes náměstí k bohatší čtvrti města s menším nápadem, za který by ho Peter nejspíš ztřískal a Honey seřvala jak malýho kluka. Ani jedno z toho nebyla lákavá představa, ale nemusí se o tom přece dozvědět. Nenápadně se prodírá davem a jak se přibližuje k bohatším domům, dav řídne, protože tady se nikdo moc nezdržuje. On sám tu působí jako pěst na oko. Jde sám a v podřadném oblečení. Pořád se ale ještě může tvářit jako jen sluha, který sem vlastně patří. Rozhlíží se po domech a hledá nějaký, kde by mohlo být prázdno. Většinou se ale najde alespoň jedno okno, ve kterém je vidět světlo z krbu nebo svící.
Nakonec se mu ale podaří objevit dům, kde nesvítí ani jedno okénko a z něj se také stane jeho cíl. Ušklíbne se a rozhlédne se. Nike nikdo. Že by se na něj štěstí poprvé dneska usmálo. Projít brankou není nic těžkého. Hlavním vchodem dovnitř ale nejde. Tak hloupý není, raději dům obejde a zamíří k zadním dveřím. Tma kryje jeho postup a noční vzduch mu cuchá vlasy. Dojde až k zadnímu vchodu, který musí s velkou pravděpodobností vést do kuchyně. Vezme za kliku a šťastně se usměje, když povolí a bez jakéhokoli odporu ho pustí dovnitř domu. Co víc by si mohl mladý zloděj přát? Teď už snad jen to, aby ho nikdo nenachytal. Nespletl se, opravdu ho zadní dveře zavedli do kuchyně. Zastaví se na prahu a nechá oči přivyknout tmě, která je v domě o něco temnější než venku, kde jako osvětlení stále slouží měsíc na ústupu a několik milionů hvězd. Jakmile si oči přivyknou a on alespoň vidí obrysy nábytku a věcí v kuchyni, zamíří ke stolu, na kterém zahlédne cosi, co připomíná vzhledově housky. Možná by se mohl při téhle příležitosti i najíst. Proč taky ne? Nikdo nejspíše nemá nejmenší potuchy o tom, že se právě dostal do jejich domu. V klidu si spí nebo jsou mimo dům a užívají si radovánek ve městě. Jistě jim kousek chleba nebude chybět a i kdyby, tak si prostě můžou koupit nový, ne?
Popadne tedy do ruky housku a ukousne si. Zdejší pekař je šikovný, jen je občas těžké mu pečivo sebrat, což někomu jako je Bruce moc nevyhovuje. Pro něj jsou ostražití prodavači jen potíží, se kterou se musí vypořádat. Upřednostňuje spíše ty, kteří se věnují zákazníkovi, nebo prostě jen nedávají pozor na své zboží. To jsou trhovci, kteří mu jen nahrávají do karet. Spokojeně se usměje a je rád, že zase o něco potlačí ten kousavý pocit v žaludku. Krást s plným žaludkem je vždycky lepší, alespoň vás neprozradí kručení v břiše.