Město Salem

Ano, ženské partie jí slouží teď a sloužili jí vždycky. Zvlášť k oblbování mladíků to byla silná zbraň, které uměla vždycky správně využít. Stejně jako většina žen, i když těm to občas nešlo tak, jak by si možná přály. Na něj ale zjevně moc nepůsobily, což bylo nejspíše hlavně kvůli jeho nezájmu a lhostejnosti. To ale přece nemohla nechat jen tak, zvlášť když jí nabídl takovouhle příležitost. Co na tom, že to byl zloděj ze spodiny společnosti. Byl hezký a zajímavý. To se o některých mužích, se kterými byla dalo říct jen těžko. Musí uznat, že když jí zvedne, překvapí jí to a ujede jí lehké vyjeknutí, přesto se nijak nebrání. Spíše naopak. Vzhledem k tomu, že látka sukně se při jeho manévru vyhrnula, mu objala nohama boky, aby se lépe chytila. Těžko říct, jestli mu to pomůže v tom jí držet nebo ne. To jaksi nebyl její problém, jestli spadne, tak spadnou oba. Jednou rukou ho chytí kolem krku a druhou přejede na jeho hruď, odkud přejede na záda k lemu kalhot. Štíhlými a zkoumavými prstíky začne vytahovat košili z kalhot, aby mu mohla prsty vyjet po holé kůži mezi lopatky. Nehty mu přejíždí po kůži, přičemž mu dál vyhrnuje košili. Nakonec druhou rukou, kterou se ho předtím držela sjede níž a začne mu košili rozepínat. Když už se tu o sebe mají tisknout, tak si to užije se vším všudy. Nehledě na to, že jejich spodní partie jsou na sebe natisknuté a dělí je vlastně jen látka. Po chvilce přestane bojovat s knoflíky košile a poslední dva se jí podaří nešikovně utrhnout. No co, určitě se najde někdo, kdo mu je přišije, nebo si bude muset koupit novou košili. Každopádně na ní bude mít alespoň nějakou vzpomínku.

Město Salem je ve večerních hodinách smutným místem. Stíny podlouhlé i krátké, oblé i ostré, se prohánějí v tichém tanci mezi přísně vyhlížejícími domy v jejich strnulé póze, a ustupují oranžovému svitu nazlátlých plamenů, jejichž teplo jako by snad mohlo zahnat nepříjemný chlad sápající se hladově pod oblečení. Bělostný příboj v dálce naráží na mola v přístavu, kde kotví těch pár rybářských člunů a obchodních lodí, jejichž majitelé pro dnešek spustili kotvy, a vybuchuje v tisíce třpytících se kapek, aby se posléze stáhl v peřeji zpět a zahájil další steč. Strohé kontury honosných domů se vynořují ze tmy, obklopené neproniknutelnou hradbou dusivé atmosféry. Každý, kdo věděl, komu tato sídla patří, raději klesl pohledem k zemi, ztracený v představách, že by podobně dokonalé sídlo mohlo patřit i jemu. Leč... život se v tomto obrátil zády k většině z místních a ti se museli spokojit s obyčejnými domky, mnohdy pororozpadlými, jejichž stěnami profukoval vítr a střechou zatékalo do místností. V zdánlivě opuštěných chodbách budov, trosek z toho, co jiní nazývali domovem, se prohání vítr a pohrává si s těžkými závěsy proděravělými od molů. Strážní v matně ozářených zbrojích se procházejí po vnitřních cestách protínající salemskou osadu, pronásledováni znuděným šepotem větru. Nikde nezní smích. Milostné tóny umírají ve velkolepém panoptiku starých vzpomínek a prachem pokryté minulosti. Tohle město, ta hromada dřevěných bloků, vsakuje všechny emoce, ubírá předmětům na lesku a podporuje monotónnost tohoto malého světa, kde vládnou jiná pravidla než tam venku.
Několik váhavě zářících pochodní plodí mdlou parodii světla, které lehounce osvětluje sochu rozmluv poblíž náměstí. Místečko milenců, kam se chodí ukrývat a tvořit dějiny svých zakázaných lásek. Temný stín mladé ženy se prochází křížem krážem po obvodu ztichlého města, jehož hudba zamlkla dávno předtím než vkročila do jeho náručí. Salem se už dlouho pohyboval na notách těžké smutné melodie, nikoho zde nic nečekalo. Jen žal, smutek deroucí se do očí při pohledu na zhasnuté plamínky života. Nic neříkajícím pohledem objímá zachmuřené tváře stromů, v jejichž přítomnosti se zdržuje, neboť právě jejich zatrpklost a tíha let, pod níž se sklání, přinášejí Layle úlevu a jakési vědomí jistoty. Hra světel a stínů šálí. Jemně vytesané rysy se zdají ostřejší, kdysi rozesmátá tvář znavenější, vyčerpanější. Ani její oči nejsou stejné. Vyhaslost je okradla o jiskru, dar života, s nímž dokázala opětovat pohled snad každému ve své přítomnosti. Celkový obraz se rozplývá v miliony drobností, z nichž každá do světa křičí čím bývala a co ztratila, aniž by si sama pamatovala něco víc než jen matné útržky vzpomínek, kterým nevěnuje sebemenší pozornost. Ta patřila stromům, světlům ozařujícím život v oknech domů. A hlad, zoufalý hlad ženoucí ji kupředu, dál od místa, kde nacházela klid.
Jídlo. To slovo převaluje na jazyku, pevně vyslovuje každou slabiku, vědoma si velikosti, která se za tím slovem skrývá. Lahodné, sladké, hřející. Takové, které jen málokdy vyslovovala, protože připomínalo staré, nyní už neznámé časy. Teď, při pohledu na život v domech, cítí neutuchající touhu znovu někam patřit, po bok muže a dítěte, jehož jméno se čas od času objeví v paměti, zmateně vyskakující, křičící na Laylu, aby si ho všimla. Ne jen jako sotva zřetelný bod v dálce, ale jako záplavu blyštícího se kamene, co svým leskem nutí přivřít víčka a vhánět do očí slzy bolesti a stesku. Zmůže se pouze na jednu myšlenku. Jen jedno slovo prosakuje skrze samotu jeho mysli. Domov. Naivní přání. Věc, kterou tak hluboce miluje a zároveň se jí bojí. Věc, která se k ní postavila zády, majíce ji za šílence, blázna, jehož slova nedávají pranic žádný smysl. A pak... hrůza. Proč má člověk potřebu naklánět se nad propastí, přestože ví, co spatří a jak to nakonec dopadne? Proč touží nejvíce zrovna potom, čeho se nejvíce bojí? Nikdy si zrovna dvakrát nepotrpěla na filosofii, ale samota nutí i toho největšího stoika zabývat se rovnováhou toho či onoho, jen aby zakryl touhu a pohřbil svá přání.
Bojovala. Její mysl se stává krvavou arénou, ve které se navzájem decimují chtíč se strachem. Jindy mrtvé oči dávají nahlédnout do temného koutku jeho duše, kde se krčí Laylino zmrzačené já. Je divákem, city herci, duše jedním velkým jevištěm bez kulis a její myšlenky chaotickým scénářem. A tak sní. Odesílá svou mysl na pouť do Salemu, prochází se temnými uličkami jako stín, jako nechtěná věc. "Tiše." Větru šeptá, protože ať už chtěná nebo ne, je tam, kam se vydala žít svůj nový život, ač se stále vrací do minulosti a hledá v ní střípky toho, co jí vzali. "Tiše." Svá slova opakuje bezhlavě dokolečka, oči jí přitom září. "Jen tiše, ať je nezbudíš." Dlaně klesnou k žaludku, objímají bříško propadlé hladem, jehož zvuk provází každý ten tichý krůček, každé přiblížení se k místům, z nichž proudí lahodná vůně hutných polívek či pečeného masa. Bosé nožky sotva vnímají mrazem zchladlou zem, pohybují se lehce v krocích víly, drzé a krapet nemotorné. Ani si neuvědomila, že opustila bezpečí stromů dělících les od města. Že se tiše proháněla uličkami, zlákaná pachem jídla a vidinou tepla. Že se vkradla do domu, kde neměla co pohledávat...

Vicky se zasněně usměje. Těžko si může správně představit, jak to v té Asii vypadá, nicméně může snít o růžové trávě, fialových stromech a duze. Se zájmem poslouchá jeho krátké vyprávění a její úsměv se lehce rozšíří. Chvíli jen mlčí a brouzdá v oblacích své mysli.
"A chtěl byste se tam do toho Japonska někdy podívat?" zeptá se, poněvadž není třeba oznamovat, že ona by ráda viděla růžovou krajinu. Z toho, co jí ten pán říká, je Japonsko nejrůžovější země ze všech růžových zemí, což Vicky přirozeně naplní nadšením, alespoň tedy v rámci možností.
Po jeho poslední odpovědi se na chvíli odmlčí a přemýšlí, jestli by se měla zeptat, proč tedy tak cestoval. Těžko to popsat, ale Vicky z jeho odpovědi prostě cítí, že to není něco, co by chtěl sdílet, navíc má pocit, že už vážně hodně vyzvídá. "A směla bych se zeptat, kde všude jste byl?" vypadne z ní nejistým tónem po odmlce a váhavě zamrká, připravená na odpálkování. "Já vážně moc vyzvídám, že? Omlouvám se, když ono je tohle hrozně zajímavé," omluví se rovnou snad dřív, než ji stihne seřvat, jak hrozně moc má prořízlou pusu a snad z nervozity nebo z výčitek si začne křupat klouby na prstech - protože tohle je hrozně moc vhodná chvíle na takové blbosti, žeano, uprostřed konverzace... Ach jo, holka se chudák nikdy nepoučí.

Uvězněná mezi horkým tělem vlkodlaka a chladnou dřevěnou zdí, tisknutá z obou stran, rozpolcená hněvem ale v ironii roztoužená jako mrouskající se kočka. Sen a zároveň krutá realita, jíž si nemohla vynachválit obdobně jako nad ní toužila prskat. Bylo to o nich, o jejich vzájemné touze, vášni dřimající pod povrchem, která nyní toužila vybublat a podívat se na svět. Zdálo se až podivně vtipné, jak po sobě dva tvorové, každý svým způsobem přidrzlý, rebelové proti systému, mohli zaplanout chutí strhat z toho druhého každý kousek oblečení jen proto, aby ukojili tu nejzákladnější potřebu, jež provázela lidstvo od počátků. A jí... Jí se to líbilo. Jeho doteky, kdy ji potřeboval držet, jako by ztrácel jistotu, že je skutečná. Ruce vědomě bloudící po těle, aby nakonec stikly měkké obliny hýždí a připomněly, že je dobré mít ty správné ženské křivky, protože pak je holku za co chytit. Každý ten pohyb, jímž si ji tiskl blíž k sobě, aby pocítil rozechvělé, touhou hořící tělo, kdy se ve vidinách propínala pod Miguelovými zkušenými pohyby, kousaje si spodní ret, aby jí neuniklo žadonivé zakňourání ve prospěch jeho vítězství. Ani tentokrát mu nehodlala poskytnout tuhle výhru, rozhodnutá se nepoddat síle rozkoše, jakou za poslední roky nezažila.
Trhnutí ji však velmi rychle vrátí zpátky na zem, společně s dalším, tentokrát mnohem agresivnějším, po němž látka šněrovačky zaúpí a pod tahem zapraská na protest, jak jednotlivá tuhá vlákna povolují, aby nakonec částečně vysvobodil dívčin hrudník ze zajetí toho prokletého kusu oděvu. Prvotní šok vystřídá okamžitý nesouhlas korunovaný zamračením v Miguelově směru. "To jsme si nedomluvili." Ani pro nevěstku, jakou Georgine byla, nebylo oblečení zrovna nejlevnější a častokrát musela sáhnout hluboko do kapsy, když si chtěla pořídit nějaký ten lepší kousek, s nímž by mohla provokovat své rádoby 'přítelkyně'. Milenci jí čas od času mohli podstrčit jistý dáreček v podobě šatů s až grotestkně hlubokým výstřihem, jaký by na sebe nenavlékla ani ta nejodvážnější z dívek v místním bordelu a zrzečka jim mileráda vytřela zrak, když se stala epicentrem mužské pozornosti v nevěstinci, ale mnohdy měli tak hloupý a nulový vkus, že si nemohla pomoct a nákupy byla nucena učinit sama. Než však stačí přidat další naštvané zabrblání, možná i facku jako třešničku na dortu, je nesena vzhůru po schodech, což si vynutí jediné - chňapnout se ho kolem krku, kolena přitisknout k bokům a v kotnících se zaháčkovat, aby náhodou neskončila na zemi jako pytel brambor. Snad jen polibky ji rozptýlí před myšlenkou na nejistou smrt z pádu ze schodů, kterým by minimálně jeden život skončit mohl. Pak může doufat, že ten její to nebude.
Na přemýšlení ani tak nezbývá příliš času. Důvod? Jednoduchý. Miguel a jeho zájem svléknout Georginu za rekordní čas. "Stačilo poprosit." Drobné rýpnutí si zkrátka nejde opustit, hlavně když ví, že je to ona, kdo si ho může dovolit, ačkoliv je na výsost jasné, že se proti tomu ohradí. Ať už typickou frází, že on neprosí, nebo mlčením. Muži zkrátka toužili mít poslední slovo stejně jako ženy a ubezpečit tak své okolí, že je nic nevyvede z míry. Na druhou stranu je to rusovláska, kdo pro změnu zaprotestuje, když se další látka začne trhat ve šveh a zbudou z ní jen cáry, a to včetně korzetu, drahého to kousku v garderobě. "To nahradíš. Byl to satén." V tak přízemní společnosti, kam se Georgine za poslední roky uchýlila, se jednalo o velmi ceněnou část osobního vlastnictví, zvláště z hlediska látky. Satén hladil, chladil rozpálenou pokožku a nyní? Zbyly by jí jen oči pro pláč, což si nehodlá malá drzounka připustit. Není divu, že Miguelově úšklebku čelí se stejnou provokací odrážející se ve tváři s lehkostí, jakou lze najít snad jen u těch největších bídáků pod sluncem. A k nim se řadili oba. "Kdo říká, že někam půjdu?" Tentokrát to byla její drobná ťafka, s níž ho nechala nahlédnout do blízké budoucnosti - hodinám plným vášně, po nichž se sotva pohrne domů jako stylivka, která si v očích rodiny touží ponechat čistotu a nevinnost. Oba tušili, jak jejich společné soužití bude vypadat, neboť minulé setkání i po takové době dokázalo připomenout své účinky. Spokojeným výdechem okomentuje dominantní jednání, po němž se na rtech zjeví šťastný úsměv, dokud se Miguelovy rty nedotknou labutí šíje. Od minula věděl, že zrovna v onom místě je extrémně citlivá a stiskem v kolenou jasně dávala znát, aby pokračoval, snad i přitvrdil. Lůno se bolestně sevřelo naprázdno, cítit ho v sobě, pak mu o něco ztíží pohyby a tím si i přivodí rychlejší vyvrcholení. Ne teď, ne v tuto chvíli, kdy mohla očekávat jen další výpady proti svému tělu. Ani to však drzé hříšnici nebrání v zajetí drobnou dlaní pod látku kalhot, vyhledávaje vzrušení koncentrované do jediného bodu - Miguelova mužství. Prsty se obtočí kolem délky, tisknoucí jej tak, aby si uvědomil, kdo koho má v hrsti. "Zkus mě neuspokojit a to samé potká tebe, vlkodlaku."

Cain obecně vzato nikdy nepotřeboval příliš mnoho spánku. Popravdě, netušil, jestli vůbec potřeboval nějaký spánek a jestli by bylo reálné, aby jej insomnia vyčerpala natolik, aby nebyl schopen cokoliv dělat – ať už obecně, tak se svými schopnosti – ale ani neměl v úmyslu to zkoušek vzhledem k tomu, že spánek měl obecně vzato rád. Jen jí netrávil mnoho času, pro který si našel lepší využití. Někdy to byla práce, při níž dostával svému živlu. Někdy to byly chvíli strávené se Seraphine, jedinou dívkou – či ženou, chcete-li – která měla v jeho životě stálé a jisté postavení. Nu a někdy to byly noci strávené přesně s těmi, které v jeho životě neměly pozici absolutně žádnou, krom těch pár okamžiků strávených pod ním, co se ztratí v proudu času jeho dlouhého života. Tak či tak, mnohdy se stávalo, že se do jejich domku vracel až dávno po setmění, kdy ve světnici dohořela již poslední svíčka, neboť Seraphine měla přísně nakázáno, aby se na něj nesnažila čekat. Věděl, že by neměl – věděl, že by ji neměl po nocích nechávat samotnou a dávat na ní pozor, protože všude číhala různá nebezpečí v podobě nepřirozených tvorů i hloupých mužů, co si mohli dělat zálusk na jeho dceru. Všechno tohle věděl, ale sotva mohl zapřít svou povahu a hlavně fakt, že byl doslova Oheň – a vášeň, ta k jeho živlu tak nějak patřila, ač ji po smrti její maminky velmi dlouho zapíral, protože byla příliš malá, aby jí nechal samotnou bez jakékoliv myšlenky, co se stočila směrem k osobě jeho malé dcerky.
Jenže Seraphine vyrostla. A on si i tuhle noc procvičil tu známou šarádu v podobě tichého vplížení do domku tak, aby jí zbytečně nevzbudil, při němž mnohdy ukradl ještě něco malého k jídlu – k jeho štěstí se na něm tyhle nočeře nepodepisovaly. Jenže dnes bylo něco špatně, což poznal v onu chvíli, kdy vešel do ztemnělé místnosti a zavřel za sebou dřevěné dveře. Stačilo vinit instinkt, který mu jasně říkal, že je jednoduše něco špatně – nejspíše za to jednoduše mohlo ono pootevřené okno, na které ho upozornil lehký průvan, ač on si byl jist, že Seraphine by nic takového nikdy neudělala už jen právě proto, že jí kolikrát vtloukal do hlavy tu ohranou písničku o opatrnosti. Přesto pokračuje dál ke stolu, dělaje, že si ničeho nevšiml, nadále ale maje oči i uši nastražené před případným tvorem, co se dostal do jejich příbytku – i kdyby to byla jeho pouhá paranoia a Seraphine prostě zapomněla, jak se to stávalo jednou za čas všem, opatrnost se vyplácela vždy. Bylo to jen lehké, nepatrné zašustění, které zachytil a které si dost možná i vybájil, ale stačilo na to, aby zareagoval – už jen proto, že Cain byl od přírody (doslova) prchlivý a fakt, že se jim někdo vloupal do jejich domova, jej jednoduše rozčílil. Opravdu rozčílil, že to dotyčnému chtěl dát opravdu sežrat. V další chvíli tedy zneužije svých schopností, aby rázem rozjasnil místnost plameny na místech jim určených – tedy v otevřeném krbu i na všech svících, tmavě hnědé oči se jen lesknou nespokojeností s celou situací. A to i tehdy, když se upřou na ženu, v níž by pachatele… no, možná viděl. Měla v sobě něco, co jednoduše… nesedělo. Nevyhovovalo standardům. Možná to bylo to listí ve vlasech. „Ale ale… malá zlodějka…“

"Jistě by to byla obohacující zkušenost, ale nemyslím si, že by se v blízké budoucnosti stalo něco, co by mi dovolilo vycestovat na druhou stranu světa." Poznamená a lehce se zamračí. Muselo by se stát opravdu něco velkého, aby se Dorien rozhodl odjet do Japonska. Navíc by tam oni oba působili jako pěst na oko, protože ani jeden z nich neměl rysy podobné lidem v Japonsku. Když se ho zeptá, kde všude byl, zamyslí se. Jistě, procestoval snad celou Evropu. "Rusko, Anglie, Skotsko, Francie, Španělsko, Rakousko. Procestoval jsem snad celou Evropu, už si to ani všechno nepamatuji. Časem zjistíte, že ne všechny vzpomínky jsou hodny zapamatování." Odpoví jí a tiše si povzdechne. Opravdu toho zažil hodně, byl na spoustě míst a zažil spoustu událostí, které historici považují za zlomové. Jednalo se zejména o války, bitvy a podobně nešťastné události. Nejspíše proto, že jeho osud byl spojený s démonem, o kterých bylo známo, že si podobné události zvláště užívají. Ušklíbne se, když se opět omluví a snaží se vysvětlit, proč vlastně tolik vyzvídá. Jeho život by asi kde kdo považoval za zajímavý, ale tu část o reinkarnacích? Stačilo by jedno slovo a skončil by na hranici a to ne neprávem. Spolčil se s démonem, byl čaroděj. Bylo by tedy více než právem zdejších mocnářů, aby ho upálili. K jejich smůle by se ale stejně někde narodil znovu. S velkou pravděpodobností někde poblíž, protože právě tady v Salemu se Dorien zdržoval.

"Nikdy jsme si nic nedomluvili, pokud si správně vzpomínám." Pronese a ušklíbne se. Opravdu se s ní nikdy na ničem nedomluvil a upřímně to ani neměl v plánu. Domlouvalo se něco do budoucna a oba museli vědět, že jejich "vztah" nebo jak by se tohle dalo nazývat, nemá moc zářnou budoucnost. Možná nemá žádnou. Zkrátka je oba zase dohnala touha po tělesné blízkosti jiné osoby. Tedy alespoň z jeho strany o nic jiného nešlo. Potřeboval uspokojit svoje potřeby a ona byla k dispozici. Navíc kdyby v době vinobraní vyrazil za jinou svou milenkou, asi by to nedopadlo dobře. Většina z nich byla z vyšší společnosti a momentálně se pohybovali ve společnosti svých manželů. On v tu chvíli nebyl žádoucím rozptýlením a dobře si to uvědomoval.
Nedlouho po první stížnosti, následuje druhá. Ovšem týká se toho samého. On a prosit, ale notak. Musela být natolik chytrá, aby věděla, že on jí prosit nebude. Nikdy a o nic. Už ne. Udělal to jednou a nezopakuje to. V reakci na její slova tedy jen pozvedne obočí a nijak to nekomentuje. K čemu taky. "Umíš taky něco jiného než si stěžovat a vyhrožovat?" Zeptá se otráveně, protože si opět stěžuje, že jí roztrhl část jejího oděvu. Vážně to nečekala? To ale měla. Byl si téměř jistý, že kdyby stále měla svou vlkodlačí sílu, tak by většina jeho oděvu taky nevydržela. "Půjdeš zpátky tam, kam patříš. Ať se ti bude chtít, nebo ne." Zašeptá hraně sladkým hlasem mezi polibky, kterými ji posévá šíji. Možná jí tu nechá přespat, ale to bude tak všechno. Ráno se prostě sebere a půjde. Je mu jasné, že jí bude muset obstarat nějaké šaty, přece jen jí je roztrhal. Nebude to placení za noc s ní, bude to nahrazení škod. Když ucítí její ruku na svém nejcitlivějším místě, tiše zavrčí. "A jsme zase u vyhrožování? Nepřijde ti, že se opakuješ?" Zavrčí tiše a podívá se jí do očí. Rukou zatím lehce stáhne svojí kalhoty a uvolní stisk její ruky.  "Jako by se někdy stalo, že jsem tě neuspokojil." Zašeptá tiše a jedním prudkým pohybem do ní pronikne. "Mně vyhrožovat nebudeš." Zavrčí až mu hlas zarezonuje v hrudi, pak jí políbí, aby neměla možnost mu začít nějak odporovat. Nijak se v ní nepohybuje prostě stojí, ale stojí tak blízko k ní, že ani ona nemá šanci pohnout pánví.

Zdálo se to snadné, příliš snadné. Jedno pootevřené okno dělalo hodně a šťouchnutí prstíčkem do okenice ještě víc. Rozevíraly se jako brána, sladká a přívětivá, zvoucí do ráje plného jídla a tepla v podobě dohořívajících plamínků na rozteklých svíčkách, z nichž se tvořila vosková kaluž. Už jako malá milovala obtiskávat do ní prsty, tvarovat tu prapodivnou hmotu ze včelího vosku nebo tuku, hrát si s ní jako s nejmilejší hračkou. Co na tom, že tlapky se snadno zapatlaly a olepily každou volnou plochu včetně látky sukní a košile. Layle se to už jako malé líbilo a ani teď, když vstoupila do cizího domu, či se spíše protáhla úzce pootevřenou okenicí, si neodpustila drobné ťápnutí ukazováčkem do ještě polotuhého materiálu. Tak málo stačilo, aby téhle cácorce něco vyvolalo úsměv na tváři, tak cizí od strachu a úzkosti z nočních běsů. Atmosféra v domě, rodinná a tak známá, uklidňovala na duši. Říkala, že všechno bude v pořádku, že by si mohla odpočinout po dlouhých probdělých nocích. Kdo ví, na jak dlouho zavřela oči a nechala se unášet klidem vyvolaným tímto domkem. Na minutu, dvě? Možná na dobrou hodinu. To až kroky blížící se ke dveřím, jí přinutily ztuhnout na místě. Třeba si nás nevšimne. Třeba... nás neuslyší... Oči těknou k tmavému stínu, nadále se vznášejícího po levém boku, ale tichý přítel se nemá k ničemu. Žádný útok nepřichází ani ve chvíli, kdy osoba vkročí do místnosti. Podle hřmotného vzezření se jedná o muže, i těžký krok tomu napovídá. Muži, ti vždy přinášeli nejistotu do Laylina života. Jejich nepřívětivé chování, hrozby a výhružky skryté za každým slovem. Naprázdno stiskne pěstičky, okousané nehty se jí sotva mohou zařezávat do dlaní. Snažila se nehýbat, nevydat jediný hluk. Nedutala, nedýchala. A přece na ní přišel.
Ostrý výbuch světla si vynutí zděšené zakňučení, téměř jako by zranil zvíře plamenem. Paže míří před oči v touze si ochránit zdravý zrak, pohublé tělíčko se krčí, obávaje se možné rány. V jednu chvíli zahlédla stín, obrys vysoké postavy, ale to ten hlas jí vylekal. Hlas a slova, jímž rozuměla. A která... jí vyděsila. S vyjeknutím na rtech sklouzne k zemi, kolena se otloukají o dřevěnou podlahu, jak se snaží nalézt cestičku do bezpečí. Konkrétně? Pod stůl. Schoulená v koutku u jedné z vysokých noh, jíž se packama objímá, myslíce si, kdo ví jak není neviditelná. Hloupost, které si drobná tmavovláska není vědomá, ale rty tlumeně opakují tu samou modlitbu. Ať jí nenajde, jen ať jí nenajde. Jenže hlad si usmyslí svoje a v ten moment zaškrundá nenasycené Layle v bříšku, žalostně prosícím za kousek stravy. Ani to jí nebrání si myslet, že není prozrazena pánovi domu.

Muž ho zavalil několika otázkami na které pomalu nestíhal odpovědět. "Nebojím. Znám horší věci třeba sněhové bouře" lehce se ušklíbl a pohlédl na mračna, které se pomalu začaly zbarvovat do tmavé až černé barvy. Pomalu se ztrácel v těch všech otázkách. "Dům zatím nemám, ale měl bych něco vymyslet i kdyby to měl být domek na stromě" nahodil znova takový lehký úšklebek. Tahle otázka mu připomněla to, že by si ten dům měl pořídit. Peněz moc neměl a vytahané kapsy tomu dost nasvědčovaly. "V tomto městě to tu zatím moc neznám. Nemám moc rád takové větší města, ale když už jsem tu musím si na to nějakým způsobem zvyknout" pokrčil rameny a najednou začalo lehce pršet. Přetáhl si kapuci přes hlavu a pokývl hlavou "No nic nejspíš se půjdu někam schovat, tak se měj" řekl a klidným krokem se rozešel někam do sucha.

Uměla. Dokázala by v mžiku naplnit své výhružky a pohrát si se srdcem vlkodlaka, jako by se jednalo o pouhou hračku, s níž si tolik zábavy přeci jen neužije. Mocný orgán pumpoval život do těla, ale jeho měkkost přímo vybízela ke zničení, zdevastování toho tlukoucího kusu lidského bytí. Zmáčknout, dupnout na něj... V některých kulturách se věřilo, že požitím srdce protivníka získá dotyčný jeho sílu a vědomosti. Ta představa byla sladká, sladší než med, ač tušení nabývalo rozměrů ztráty kontroly a selhání. Prsty se stisknou v dlaních, nehty se zarývají do měkkého masa, až na kůži vyvstávají drobné červené rýhy, jak se zrzka brání těmto úvahám. Nemůže mu ublížit, protože nemá čím, nic víc v tom nehrálo roli. Zhrzená ženská ješitnost, podupaná pýcha i pocit méněcennosti dovolovaly Georgině sáhnout až na samotné dno zaprodané duše, aby ze sebe vytáhla to nejhorší - touhu zanořit Miguelovi prokletou dýku do srdce, znovu a znovu do něj bodat, dokud vlkodlak nevydechne naposledy. Dokud neuslyší to sípání v hrdle a neuvidí strach z poznání v očích. A čím víc srážel její hrdost, tím hůř se mu toužila odvděčit, zlomit tu jeho nebojácnost, potrestat to egoistické chování. Bývala stejná, ne-li horší, a ani po letech se její charakter nezměnil - spíše jen hrubě otesal do kamene. I proto na žádný z jeho polibků neodpoví, u jediného nevypustí ze rtů jediný náznak vášně, ať už pravé či falešné. Nechce mu dát pocit vítězství, darovat mu jej na stříbrném podnose. Toužila, aby poznal, že není jako jiné dívky. Že si z něj nesedne na zadek a nebude poslouchat každého jeho slovo, každé oznámení vedené formou rozkazu. Nereagující jen tiše vyčkává, téměř znuděná tím, čím se jí pokouší vzrušit. Jenže všechny náznaky opadly a ačkoliv tělo hlásilo cosi jiného, její duše a mysl se staly nezlomnými.
Ani jedenkrát nevyvrcholila. Nenechala se stáhnout sladkobolnou vlnou rozkoše, kterou by jindy plnými doušky přijímala. Nechala ho ponížit tím nejhorším způsobem, jaký pro muže mohl, krom neschopnosti se vzrušit ženou, být - naprostá lhostejnost. Prázdný pohled, jako by se její duše vzdálila na míle daleko. Snad až na to jediné kousnutí, které si dovolila podniknout, zahryzávaje se mu do ohbí ramene. Drobná packa sklouzla po hrudi, vypalujíc do ní znamení, neviditelné ostatním očím - jen těm, kdo byli zaprodaní stejně jako ona. Víc si nedovolila, alespoň pro teď. Nespolupracovala, nesnažila se být tou, za kterou Miguel minule přišel. Chladná, bezcitná mrcha - taková, jakou ji znali ostatní. Touha dokázat mu, že si s ní nemá zahrávat, v ní planula tak silně, že se její představy téměř zhmotnily. Sedící na posteli, z části zahalená ložním prádlem, ani nevnímala kapky bušící do oken. Zamyšlená, stále tak vzdálená...

Cain viděl už spoustu různých věcí. Takže i spoustu různých zlodějů v různých stavech. Ty, které zlodějina jednoduše bavila a nemohli přestat, ač už měli dost. Ty, kteří kradli z nouze. Ty, kteří krást neuměli a obvykle jim tedy něco chyběla – ruka, případně i hlava, když se zapomněli a brali od těch nesprávných a nebezpečných lidí. Holka, co si zakryla oči před jasným světlem, které najednou naplnilo místnost, jako by snad měla přijít apokalypsa a do místnosti měl na koni vecválat svatý Jan – přestože to byl jen Cain, kdo se zde zjevil – působila, že bude patřit do té druhé skupiny. A možná, časem, i do té třetí… S čímž by Cain normálně soucítil a dal by průchod své pověstné empatii, kdyby jednoduše nebyl cholerik a neměl žhavý temperament, který teď nebetyčně žralo, že si někdo dovolil vloupat do jejich domku. Do domku, kde spala jeho dcera – bytost, kterou miloval snad nejvíce na celém širém světě. Na druhou stranu, nejspíše přesně Seprahine je také ten důvod, proč se zaprvé nahlas neutrhne a za druhé ji nespálí na uhlík. Protože ať už jeho, tak její řev by ji spolehlivě probudil. Nehledě na to, že jeho dcerka byla natolik všímavá, aby si všimla opálené skvrny na podlaze a podivovala se, co se rozhodl upéct. Téma, že to byla jedna drzá holka postrašená ze světla a nejspíše i z jeho zjevu, rozebírat nechtěl a lhaní si taky úplně nedával.
Může mít alespoň slabý pocit zadostiučinění, že si to vyhublé vyžle rozhodlo zalézt pod stůl a tím mu jasně dalo najevo, že se nejedná zrovna o nejhrdinnější bytost a že mu nebude chtít vydrápat oči, což byl nesporný klad, který mu navíc lehce polechtá ego. Brunetka si nejspíše myslela, že se před ním schová, to by to ale nesměl být Cain a taky by se nesměla schovávat pod stůl. Takže nad její reakci jen povytáhne obočí v rozverném gestu – ale ne v tom zrovna dobrém smyslu – než si dřepne, aby na ni viděl. „Zas tak vychrtlá nejseš…“ zkonstatuje zcela suše, za což by v dnešní době dostal buďto facku, případně pohoršený pohled určitě. Ještě chvíli na ni vydrží koukat, než se v něm pohne lidská dušička. A naštěstí lepším směrem, než aby jí popadl a vyhodil, aby ni koukat nemusel. Místo toho popadne ze stolu jabko a pošle jí ho po podlaze. Pochyboval, že jí bude vadit, že se na ní vyválelo.

Dovedla mě k budově, kde byly stoly a kuchyně, hostinec je tedy nějaká kuchyně zdá se, vytáhla peníze, směnu, kterou používají bílí a já pochopím. Sednu si , objedná mi jídlo a já s vděkem přijmu stejně jako pití, pak se ale omluví že musí jít a já jí poděkuji, s tím, že to má u mě. A svoje slovo držím jednou jí to oplatím. Pak už se věnuju jídlu, protože ten hlad byl hrozný, kdybych si pamatovala, tak budu vědět, že jsem nejedla několik dní. Když osiřím, cítím se zvláštně, nedívám se, jestli mě někdo sleduje, přemýšlím o tom co se tu děje, cítím ztrátu svého muže, Hawakai ... to co mu udělali bylo zrůdné strašné, očekávané ale přesto mě to zničilo. Asi...tedy bolí to, jen necítím jako dříve. Zvednu oči protože ucítím nějaký pohled, skrz škvíru ve dveřích, které za sebou někdo nedovřel uvidím muže v kápi, narovnám se a polknu. Má zvláštní pohled, střetnu se s tím jeho a zůstanu sedět jako přikovaná. Hostinec je plný jediné místo je u mého stolu, který je pro čtyři a já tu sedím sama, najendou si přijdu nahá, zvednu hrdě hlavu, pokud mě nějaký inkvizitor nebo anglán bude chtít dostat nedám se zadarmo.