Okolí Salemu

,,Už mi ty tvoje rozkazy a varování leze krkem!'' Štěkl na něj přiměřeně hlasitě a zamračil se na něj s vražedným pohledem. Zavrtěl hlavou a upravil si kabát, ale nakonec jej sundal a držel jen v ruce . Mohl se tak lépe hýbat. Lano opatrně přitáhl nohou k sobě a sebral ho pak jej zahodil do tmy. ,,Řeknu ti jedno NE'' Zamračil se a ustupoval dozadu. Vážně jej nebavilo být obětní beránek této situace, když mu má dát ránu tak s důvodem. Začal pomalu tiše syčet, bylo to nesouhlasné varování z jeho strany. ,,Omlouvám se ti ale nehodlám být tvoje trofej..či nazývej si to jak chceš. Ale já nejdu na hranice, ani nikam jinam. A spasení si nech pro lidi..klidně se změním, jen v rámci možností a už mě neuvidíš. Pochop to mám právo na život, ty jsi tu cizák..neznáš mě a nejsme přece všichni stejní...'' Vrčel na něj a upravoval si nátepníky.

Nie? nadvihol obočie. Nepovedal to ani nejak extra naštvaným tónom. Bavilo ho to. Trofej?! To si myslíš že budeš? hlasno sa zasmial a už mu bolo jedno či ho počujú ľudia. Nerobím to pre seba. Robím to pre TÝCHTO ĽUDÍ!! jeho veta na konci nabrala takú hlasitosť že to snáď počulo aj celé mesto. Zvyšok Christianovej reči ignoroval a siahol si po kolt za opasok ktorý v rýchlosti vysypal a dal si tam nový náboj. Nakoniec ho prebil a namieril na Christiana. Môžem ťa kľudne streliť ndo nohy.. tento krát už nábojom niečo trafím. povedal a priblížil sa k nemu bližšie. Strieľaj už teraz! hovoril hlas v jeho hlave ale nie. Charles to chcel zaujímavejšie. Nemohol ho len tak z prvej streliť. Potom by to už bolo ľahké. Zas by ho spútal, a odniesol niekde kde by strávil noc a zajtra na hranicu. Tá vec si snáď myslí že sa so mnou zahráva povedal si a v duchu sa len smial. Áno prišlo mu to vtipné a rozhodne nedovolí aby tá čierna vec sa dostala opäť medzi ľudí. Stane sa inak to čo v jeho rodnom meste. Pri tej spomienke ho striaslo. V žiadnom prípade.. pokrútil hlavou a sústredil sa už len na Christiana. No nemieril na neho....mieril na jeho nohu.

Zvedne se z postele velmi brzy ráno, podívá se z okna. Ještě je tma. Zamyslí se se a neubrání se zamračení. Vždyť toho lčověka chladnokrevně zabil. Byl na to zvyklý i vlkodlaků, ale... On jím nebl. Byl to člověk, který měl jenom asi velké záchvaty vzteku a zlosti. Nadechne se a oblékne se. Čapne svůj plášť a vyjde ze dveří. Projde celým domem a nahlédne potevřenými dveřmi do pokoje, kde spí jeho sestra. To mu vykouzí lehký úsměv na tváři, ale ten opět vystřídá úšklebek. Dveře tiše zavře a navlékne si plášť. Nandá si kapuci a vyjde z do města. Přes město jde rázným krokem a neohlíží se na ostatní. Nějaké tváře poznává. Někteří odvážní byli také na záchranné akci. Čas od času do někoho vrazí, ale něvenuje tomu pozornost. Mezitím se stihne rozednit.
Dojde za města a vejde neohroženě do lesa. Co by ho tam mohlo překvapit? Určitě nic. Puška co sama střílí? Nemohl prostě zavadit o spoušť? Ne, to by věděl. Je zvyklý střílet ze zbraní, ale tohle? Potřebuje něco na uklidnění a za doktorem se mu nechce chodit a... Alkohol by také nebyl nejlepší volbou. Prochází se mezi stromu kus od kraje lesa a rozhlédne se překvapeně kolem sebe. Všimne si talismanů zavěšených na stromech. Podrbe se na nose a rozhlédne se kolem sebe. Po další chvilce chůze spatří domek. Dojde k němu a stane přede dveřmi. Slyšel, že by mu tahle žena mohla pomoci. Samozřejmě mohl jít ještě za tou zrzkou... Ehm, jak jen se jmenovala. Ta malá... S košíčkem, jako Červená Karkulka. No, asi si nevzpomene, ale třeba mu naskočí její jméno, až ji někdy opět uvidí. Zvedne ruku a zaklepe na dveře. Třikrát, dostatečně hlasitě. Uděláá krok zpět a skrz tmavou kápi kouká an dveře a čeká, jestli se otevřou.

Funguj. Modré oči s nádechem lišejníkové zeleně se upírají na pohár, jehož kov je drcen drobnými packami v usilovné touze pokořit nepříjemnou překážku, která se pokaždé ocitne v cestě za jedním jediným přáním. Dech uniká pootevřenými rty, spodní je sem tam skousnut v očekávání, jímž září i sytě zbarvená kukadla, čelo nakrčené pod tíhou myšlenky a vnitřního odhodlání planoucího celým drobným tělem. Funguj! Zatímco myšlenky se upínají k jednomu jedinému rozkazu, ústa pookřejí s tajemnými slovy splývajících ze rtů v podobě vodopádu proseb, za nimiž se skrývá rituál na otěhotnění. Měla vše, co potřebovala - pravý černý čaj dovezený z Anglie první ranní lodí, drcený koriandr, mátové listí i pomerančovou kůru, kterou je téměř nemožné sehnat. Tymián, rozmarýn i bílou stužku namočenou v lektvaru, nad nímž si ohýbá záda už od samotného rána. Fu-... "To nemá cenu." Myšlenka je ukončena spolu s povzdechnutím, s nímž dívka jemně odtáhne pohárek od sebe, aby na něj nemusela hledět po dalších pět minut. Záda se zapřou o dřevěnou opěrku židle, dlouhé zrzavé vlasy v tekuté ohnivé řece sklouznou přes dřevo, oči upřené na dřevěný strop svého malého domku pohřbeného hluboko v lese. Zase to nevyšlo, věděla to. Tam někde v hloubi duše to věděla. Tělo zalil smutek svou intenzitou, která se odrazila i v počasí - těžké temné mraky se stáhnou do bohatého chumlu, zastiňujíce zlaté sluneční paprsky, které obyvatele Salemu konejšily hřejivou dlaní. První kapky dopadají ztěžka na zem, jejich intenzita sílí a brzy bubnují na střechu i do dřevěných okenic. Hloupá Sarah, že se o to ještě pokouší, vždyť každá metoda selhala. Každá. A přeci jen se pokouší najít cestičku k vytouženému dítěti, zkoušeje všechny možné i nemožné receptury na odvary, známé i ty neznámé, ale nic nepomáhá. Nic jí nedokáže pomoci otěhotnět.
Víčka skryjí sytost nezvykle zbarvených očí než se pohled přesune na poloplnou číši. Ruce se chvějí, přesto se však natáhnou k poháru, aby chytila do svých dlaní jeho chlad a obsah, ač značně nechutný a hořký, vypila několika rychlými doušky. Pokud selže tohle, nemá už žádnou možnost. Ruce se zapřou o dřevěný stůl, štíhlé tělo nepoznamenané těhotenstvím se zvedá, aby zrzavá mladá žena přešla několika kroky k okenici, jíž otevře. Milovala déšť - byl jejím přítelem v nouzi, smýval slzy a nechával tvář čistou ač zranitelnou. Býval zde tehdy, když neměla nikoho jiného. Jedna paže natažená, aby do dlaní nachytala několik ztěžklých kapek, na něž se usmívá. Do doby než se ozve zabouchání na dveře. Ručka cukne, oči polekaně hledí na dřevo, do něhož se někdo pokusil vrýt svou žádost o otevření. Jako na rozkaz oblohu rozzáří blesk a vteřinu poté se nad hlavami rozezní ohlušující hrom, reakce na Sářin strach. Krůček, dva, paže hmátne po jednom z talismanů, které mají sloužit na ochranu. Rty šeptavě vyslovují zaříkadla, zatímco se druhá ruka natahuje po dřevěné naběračce - její zbrani k obraně. Petlice je stisknuta, povolena a dveře s prudkým trhnutím otevřeny. A v nich? Zrzka odhodlaná se bránit v tomto nečase před... naprosto promočeným mužem.

Stojí před domem a čeká, jestli mu někdo otevře. Mezitím už se pěkně rozpršelo a Jack začne netrpělivě poťukávat nohou. Kdy už mu ta ženská otevře? Třeba není doma a on musel stát v dešti bezdůvodně. Už už se chce otočit a jít pryč, ale zaslechne kroky a otvírající se dveře. Přestane poťukávat nohou a pohlédne na zrzavou ženu s nějakými cetkami v ruce. Upřímně ji čekal starší a nějak ošklivou taky. Sundá si kápi a nechá si moknout i vlasy. "Zdravím, potřebuju vaši pomoc." Řekne uctvě. Na svůj vkus možná až moc, ale učí se, jak být v tomto století slušný a nelákat na sebe tolik pozornosti. Prohrábne si vlasy a sleduje ji. Kapky vody mu stékají po tváři, na které má asi třídenní strniště. "Můžu dál?" Povytáhne jedno obočí o kousek výše a aby nevypadal tak přísně, tak se na ni přátelsky usměje. Potřebuje její pomoc. Její bylinky. Nechce ji takhle vyděsit. A navíc je pěkná. Pěkné ženě by přeci neublížil. Teda... Pokud by nemusel. To by byla zase jiná. Ale tohle děvče nevypadá nebezpečně.

"Emmmm..." První, co ze sebe vydoluje, by se v moderní době sotva dalo uznat za řeč hodnou ocenění kritiků. Soudě podle výrazu došla Sáře slova a vzmohla se na jedině tichý hrdelní zvuk neurčitého původu a otevření úst, jež jsou rázem zaklapnuta, doplněná o překvapené zamrkání. Tento muž nezapadal do žádné kategorie lidí, kteří mladou zrzku chodívali navštěvovat - obvykle z důvodů, které se neprobíraly běžně v hovoru. "Ach..." Ruka s naběračkou poklesne k boku, nadále pevně svírána, div ne drcena, v dlani, zatímco modrozelené oči sledují muže moknoucího venku na dešti. Skutečně měl do jejích obvyklých klientů daleko - předně? Vypadal zdravě. Silně. Toho záda, klouby, vředy nebo jiné neduhy trápit nebudou. Momentálně i mokře, ale to nebude tou příčinou, pršet začalo před chvílí když-... "Och." Tentokrát je to uvědomění si své vlastní chyby, tuhle schopnost nadělenou do vínku ještě plně neovládala a občas bylo těžké si přebrat, že za to mohla Sarah. "Jistě, pojď dál. Nechtěla jsem... Nechtěla bych, abys zmoknul. Víc-... Víc než jsi. Už... Mokrý. Pojďte." S posledním slůvkem je ukročeno dozadu, aby se mladý muž v nejlepších letech mohl protáhnout dovnitř a Sára za ním v klidu zavřela dveře, mírně se mračící na počasí, co si z ní utahovalo. Nebo naopak plakalo nad její ztrátou spolu s ní? "Co pro vás-... Ummm... Co pro tebe mohu udělat? Jak... Pomoci? Možná?" Byla to Sarah, typická vesničanka s netypickou povahou. Místo toho, aby očima šmejdila po zemi a snažila se vyhnout mužově pohledu, si dovoluje ho sledovat zvědavýma očima. A přidrzle mu tykat, protože... Inu, tady se vlastně nemusí před nikým klanět nebo schovávat, do lesa se vydá málokdo, ač její domek leží na druhém konci Salemského hvozdu. Tam, kde je ještě světlo a klid a bažiny jsou leda tak noční můrou.
Maličko rozhozená z jeho přítomnosti se rozhlédne kolem - domek je to malý, tak akorát pro jednoho, možná dva lidi, kteří k sobě budou mít sakra blízko. Útulný díky malému ohništi, spoustě květin a bylinek zavěšených nad hlavou, misek plných nasbíraných plodů, z nichž některé jsou rozemleté na barvivo, jímž mění látky k obrazu svému. Jen sem tam nějaký krystal nebo lahev prapodivně vyhlížející tekutiny naznačuje, že je za tím něco víc než jen babské rady a recepty. "Proč by někdo jako ty navštěvoval zrovna mě?" Zabloudil snad? Ne, hloupost, to mu nekoukalo z očí. A i jeho slova o pomoci? Ne, vše nasvědčuje tomu, že za ní přišel záměrně. "Zlomené srdce? Nebo snad neopětovaná láska?"

Prohlédne si ji ještě o trochu pozorněji. Teprve teď si všimne, že měla v ruce naběračku. Snad připravenou na to, aby ho mohla praštit. Pohlédne jí do očí jako kdyby jí říkal: To jako vážně? Poslouchá její blekotání. Stojí tam netrpělivě na dešti a neustále mokne. Kde se tu ten déšť tak z čista jasna vlastně vzal? Na obloze nebylo tolik mraků, aby se z nich pustil takový liják, díky kterému zvládne Jack během chvilky promoknout až na kost. Sleduje ji a doufá, že už se konečně vymáčkne a třeba ho i pustí dál. Netrpělivě poklepává nhou do země. Nakonec ho dívka pustí dál a dokonce mu tyká. Je mu to mnohem příjemnější než ono zapeklité vykání, na které se musí neustále soustředit. Hlavně, když ta žena vypadá o tlik mladší než on. Kolik jí může být? 22? Jestli ne, tak na svůj věk rozhodně nevypadá. Dokonc je hezčí než některé děvky v nevěstinci. Ne že by tam byl, ale potkal jich několik venku. Přestane nad nimi přemýšlet a zase se vrátí do reality. Vejde dovnitř a rozhlédne se po jejím drobném příbytku. "Potřebuju něco na uklidnění." Rozhlíží se po místnosti a přemýšlí, jak jí to vlastně říct, aby í řekl vše podstatné, ale zároveň, aby jí neřekl hlavní podstatu věci. Dále se ho vyptává. "Protože mi bylo řečeno, že jsi dobrá a nikoho u moc ještě neznám." Přejede prstem po poličce a otočí se na slečnu. Přátelsky se usměje.
Když řekne něco ve smyslu, jestli ej to kvůli lásce, tak se upřímně zasměje. "Ne, ne... To ne." Zakroutí hlavou a pokrčí rameny. "Jen se mi dost špatně spí. Nejspíš kvůli pocitu viny, ale to je vedlejší. Chci se toho zbavit nebo to aspoň zmírnit. Proto jsem tady." Nespouští z té rusovlásk své zelené oči. Je t tady cítit všemožnými bylinkami. Jestli mu to pomůže, tak ať si to smrdí nebo voní, jak chce. "A mohl bych ještě dostat trochu vody, prosím?" Zeptá se nakonec. Dneska ještě nepil.

Sleduje ho, každý krok, každý úkon, oči z něj nespouští ani na vteřinu. Sarah nepatří mezi ten typ lidí, kteří hodnotí své okolí od pohledu, ale matka jí učila mít se na pozoru, zvláště v těchto dnech, kdy se za každým dobrým slovem může skrývat obvinění z čarodějnických praktik. Dlaně navzájem promnou hřbety rukou než jedna narazí na krystal zavěšený na kůži, její talisman, s nímž se chtěla bránit před nebezpečím. Z toho se vyklubal mladý silný muž a tak není nutné ho nadále svírat v tlapce. Cinknutí jen letmo upozorní na položení amutelu na dřevěnou desku kuchyňské linky, kde se mezi miskami s barvami povaluje i trocha té nakrájené kořenové zeleniny, několik lahviček a bylin svázaných k sobě. "Do Salemu přichází hodně nových lidí, že? Zvláštní, když se tu dějí takové... věci." Tiše vydechne, oči výjimečně uhnou v pohledu do strany, neboť ani Sára není nevinná. Avšak narozdíl od těch jiných ženštin neprovozuje temnou magii, pouze se snaží pomáhat ostatním skrze sílu přírody a vědění, kterého nabyla už v mládí. Líce zčervenají komplimentem a uznáním, těžko se bránit takové odezvě. Však Sára o to ani nestojí a těší ji taková pozornost z úst někoho, komu evidentně pomohla. Radostí doslova září a déšť tam venku ustane z minuty na minutu, zpěv ptactva doléhá i přes zavřené okenice, které jsou brzy nato otevřeny dokořán, aby dovnitř proudil sladký vzduch.
"Něco na spánek. Myslím, že bych mohla... Nebude to dlouho trvat... Tak se posaď." Prstem poukáže na židli, na níž před chvílí ještě seděla, tělíčko kmitá kolem jedna báseň, jak se dívka snaží rozvzpomenout na všechny ingredience k přípravě nápoje na spaní. Něco takového už dlouho nezkoušela, povětšinou si tu byly ženy pro lektvary lásky, k zvrácení možnosti otěhotnět, za což si připlatily hlavně místní nevěstky a dívky, které ulehly s milencem bez svazku manželského. Starší lidé toužili ulevit bolesti a sem tam se našel i někdo, kdo by rád ochránil milovanou osobu. Prsty se natahují po květu bezu, měsíčku i meduňky, drtíce to v dřevěné misce společně s hmoždířem než se opět ozve mladík za ní. "Vodu? Ach, jistě. Hned... Hned pro ní dojdu." Do ruky popadne džbán, s nímž se vydá ven, ignorujíce vlhko na zemi. Stačí dojít za dům a nabrat trochu vody z kádě, čerstvé jako by se jednalo o tekoucí pramen z nedalekého potoka. Několika krůčky je zase zpátky, popadaje jednu ze sklenic, v nichž připravovala lektvar lásky a na jehož dně ještě něco málo zbylo. "Tady. A já... Bude to hned." Přeci jen, nikdo se nezdržoval v blízkosti mastičkářky s čarodějnými schopnostmi, ač dobrými. Ostražité oči sklouznou k poháru s mokrou bílou stuhou na dně, aby ho čapla rázným pohybem a s tichým výdechem se otočila zády k Jackovi, zatímco se věnuje přípravě lekvaru na dobré spaní beze snů. Všechno je smícháno, zalito vodou a zavřeno ve sklenici zakapané voskem, aby ani kapka neunikla. Poslední tichá zaříkadla jsou vyřčena a zrzavá dívka se přitočí s hrdým pohledem k návštěvníkovi. "Vypij to před spaním. Je to silné, jsou toho tři dávky, ale pak bys měl spát už normálně. Pokud ne, pak přijď. Ale věřím, že to nebude potře-... Proč na mě tak koukáš?"

Přikývne. "Asi je to sem něčím láká. Třeba to bude klid... Víra... Nebo Tvoje krásné oči?" Zalichotí ji a rošťácky se usměje. Po chvíli se začervená. Sice na jiná slova, než původně chtěl, ale třeba si toho předchozího červenání pouze nevšiml. To by mu bylo podobné. Není moc všímavý. Dříve nebo později se mu to v životě vymstí. Přestane pršet a najednou je zase krásně. Vyhlédne ven z okna a nechápavě se zatváří. "Se to počasí střídá jako..." na bežícím pásu? Ne, to říci nesmí. "Strašně rychle..." Rozhode se větu ukončit takhle. Tady jistě neznají běžící pás.
Poslouchá ji a posadí se. Ano, potřebuje se už pořádně vyspat. Zžírá ho pocit viny a ta noc ho pronásleduje i ve snech. Lépe řečeno v nočních můrách? Musí se prostě přenést přes to, že nezabil mostrum. Hnusnou stvůru, která stejně nemá právo na život. Ale člověka. Otce a manžela. Předkloní se a opře se lokty o svá kolena. Ruce sepne a nechá je volně svěšené. Stále se rozhlíží kolem. Ta holka někam zdrhne. Tak nějak zapomíná, že jim voda jednoduše neteče z kohoutku a oni si nemohou kdykoli natočit skleničky chladivé vody. Stále si na nějaké ty jejich 'vymoženosti' nemůže zvyknout. Když si představí nějaké ženy z jeho století tady... Musel by se nahlas zasmát. Nakonec se děvče vrátí a podá mu sklenici vody. "Díky."
Usadí se pohodlně a sleduje, jak se k němu ta dívka obrací zády. Napije se vody a podívá se na skleničku trochu nedůvěřivě. Co když tam plave nějakej bordel? No i když... To by asi viděl. Dopije skleničku dodna a položí ji na stůl. Začíná mít nutkání tu zrzku neustále pozorovat. Zvedne se ze židle a olízne si rty. Sám neví, co do něj teď vjelo, ale najednou mu ta dívka přijde strašně přitažlivá. Možná to bude tím, že je s ní tady sám, má výhled na její krásnej zadek a už dlouho si s nikým neužil. Vlastně od tý doby, co sem přišel, což už nějaký ten týden bude. Možná i měsíc. Nepočítá to. Jasně, s rukou si v noci také vystačí, ale stále to není ono. Nahé ženské tělo je nahé ženské tělo. Doslova ji svléká pohledem a trochu nevnímá to, co mu říká. "Proč? Protože jsi velmi přitažlivá žena..." Hledí jí do očí skoro uhrančivě a rošťácky se pousměje. "Už Ti to někdy řekl? Jestli ne, tak bych se divil." Usmívá se na ni. Chce ji, moc chce. To nutkání je dost silný a ona tak krásná a sexy. Udělá k ní krok a nahne se k ní tak, aby jí mohl šeptat do ucha. Při případném pokusu o únik si ji i něžně chytne a přitáhne zpátky. "Nebo se Ti má pozornost nelíbí?" Zavrní jí do ouška jako kocour, který moc stojí o pohlazení.

"To vždy ženám lichotíš, když od nich něco potřebuješ?" Zrzka se neubrání úsměvu, když se návštěvníka z města optá zvědavým hláskem, v němž pobublává místy potlačovaný smích. Muži v tomto byli skutečně zvláštní, i matka jí to říkala - vždy, když něco potřebují, tak ženu zahrnou lichotkama od hlavy až k patě, aby získali to, po čem jejich srdce nejvíc touží. Obvykle se jednalo o jejich horký klín, ale s tím Sarah tolik zkušeností neměla. Pravda, pannou již nějaký ten čas nebyla a ne že by o svou nevinnost přišla díky svatbě nebo romantickému gestu, ač zalíbení v tom hrálo roli. Jenže tenkrát byla spíše sobecká, potřebovala měsíční květ a podle pověry, které věřila, se objevoval jenom tehdy, pokud se dívka pomilovala s chlapcem na louce tři dny před úplňkem. Učinila tak, květ našla až o týden později skrytý mezi keři. Že tam rostl už nějakou tu dobu a žádného intimního styku nebylo potřeba? To už je věc jiná.
Zarazí se, když se muž zmíní o počasí, modrozelené oči vyhlédnou z okna na sluneční paprsky hladící okolní krajinu s láskou a touhou jí vynahradit poslední minuty. "Tady je to běžným zvykem." Drobný úsměv vykouzlí na svých rtech spolu s odpovědí, která příliš mnoho indícií neposkytuje. S otočkou přijde i velmi udivený pohled, když mu jednou rukou podává sklenku zakapanou voskem, aby síla lektvaru nikterak neunikla. "J-já?" První zakoktání, jindy tak sebevědomé a hrdé mladé ženy, zní jejím uším téměř nevěřícně. Neschopna uhnout pohledem, za což můžou jeho oči - přitažlivé, zkoumavé, hledící na ni se skutečným zájmem, jaký ve své přítomnosti nepocítila už hodně dlouho. "Mu-muži se-sem..." Nádech, výdech, hrudník se zdvihá s každým zalapáním po dechu, dlaně tisknou okraj dřevěné kuchyňské linky, až klouby bělají. "Muži sem obvykle nechodí. Jenom ti staří." Její schopnosti vyhledávaly spíše dívky nebo mladé ženy, nikdy ne muži jeho rázu.
Vrnění do ouška pohladí po páteři sladkým mrazením, až se Sára musí kousnout do rtu, aby slastí nevydechla. Oči se rozevřou, pohled padne na sklenku s prakticky vypitou vodou. "Och ne." Šokovaný pohled doprovází místo činu, v němž rozeznává sklenici k přípravě jednoho z nápojů lásky, vcelku silného. Ta dívka tu byla před pár dny, ale jestli pár kapek zůstalo na dně, pak bylo neštěstí hotové. "Po-poslyš, to není, jak si myslíš. Ty ke mně nic necítíš, vážně. Já ti... Já ti omylem dala sklenku, ve které byl nápoj lásky a to, co teď pociťuješ, je jen ve tvé hlavě, není to sku-..." Jak ráda by dořekla, že to není skutečné, ale pravdou je, že alespoň trochu přitažlivosti k ní pociťovat musel, aby lektvar zafungoval. Takovéto následky však nečekala. Stejně jako on, už delší dobu s nikým nebyla tímto stylem, s nikým nepociťovala spalující touhu, která se drala do podbřišku, aby rozpálená útočila na všechny orgány. "Tohle bychom neměli..." Tichoučké zašeptání z jejích rtů, v němž je jen troška naléhání, aby vysvobodil svou mysl. Na druhou stranu si nepřeje nic víc než aby se k ní přitiskl a Sára mohla pocítit ten okamžik, kdy je více ženou než jindy. I proto na nic nečeká, svědomí výjimečně zanechává za sebou a mladíka, jehož jméno nezná, si přitáhne k sobě k polibku - lehkému, jemnému, téměř nevinnému. Prsty zápasí se sponou a tkanicemi od pláště než se sveze k nohám, zatímco její dlaně přejíždí po záhybech svalstva a vnímají tlukot srdce.

Lahvičku s nápojem z nějakých bylinek položí na stůl a uhrančivě sleduje rusovlásku. Ani neví, proč ho rusovlásky tam přitahují. Je sice pravda, že ho přitahují všechny krásné ženy, ale... Také má nutkání zjistit, jestli platí tvrzení, které jeho dobou putuje. Nejspíše je to jen fáma a má to být vtip, ale... Proč to nevyzkoušet? Čím rezavější střecha, tím vlhčí sklep. Když řekne, že za ní chodí jenom staří muži, tak se pobaveně ušklíbne. "S těmi moc srandy nezažiješ." Nadhodí a bez okolků a nějakých omluv narušuje její osobní prostor. Že k ní nic necítí? Lektvar lásky? Spokojeně zamručí. "Je mi jedno, kde je co... Momentálně chce tebe a cítím to dost silně." Pousměje se a vtiskne jí polibek na krk. Přitáhne si ji k sobě a své ruce položí na její zadeček. Ty sukně jsou v něm dobré... Dají se vykasat a už to jede, ale to mu nepřijde jako moc velká zábava. Chce ji vidět nahou. Naslouchá jejímu namítání, ale její tělo jasně říká, že souhlasí. "Měli neměli..." Nedořekne to a dívka mu vtiskne polibek na rty. "Beru to jako souhlas." Pousměje se. Co mu je do nějakého lektvaru lásky, on ukojí svou touhu a navíc k tomu má i souhlas. Jeho plášť se sveze k nohám a také cítí, jak mu dívka přejíždí po těle. Přitiskne se k ní a ona tak může bez potíží odhalit to, jak moc po ní jeho tělo a teď také omámená mysl touží. Líbá ji na krku a přitiskne ji k lince za ní. Rukama prozkoumává záhyby na jejím krásném těle. Polibky přesune k jejím rtům a pokouší se jí sundat šaty. Vykasání sukně mu nepřijde jako dobrý nápad. Ještě žádné ženě nepmáhal z těchto šatů dolů, takže v tom nemá moc praxe, ale naštěstí se mu podaří sundat celkem rychle. Ne tak rychle, jak by si představoval, ale stačilo to. Čas od času ji jemně kousne do ouška a zase se věnuje odhaleným částem její kůže. Chytne ji za zadek a s lehkostí ji vysadí na linku.

Všechno se odehrálo příliš rychle, zpětně popsat onu událost by bylo zmatečné a plné prázdných míst, kdy si nedokáže vybavit nic než neutuchající vášeň prudce spalující rozechvělé tělo. Jeho ruce na jejím těle, nenechavé prsty pokoušející se rozvázat tkanice stáhnutého šněrování, horké dlaně kopírující záhyby křivek. Vše působilo na Sářinu mysl, která se potácela ve sladké malátnosti, odevzdaná v rukách drzého návštěvníka. Slova už nebyla třeba a jediným zvukem naplňujícím skromný dívčin příbytek, bylo chvatné stahování šatů a pokusy vysvobodit Jackovo tělo z košile a kalhot, aby i jeho oděv následoval za tím jejím, stejně jako zrychlený dech, jež Sarah pronásleduje od samotného začátku, kdy se k ní Jack natiskl. Pociťovala každý jeho dotek na rozpálené pokožce, každý záchvěv vzrušení i samotnou touhu, s níž ji nenechával chladnou o nic méně než svými gesty. Byla lapena jako nikdy předtím, tak spontánní, tak neplánující dopředu, protože tohle? Něco takového si nedokázala představit ani v těch nejbujnějších snech.
Hýždě jsou zapřena o dřevěnou desku linky, stehna rozevřena, vítající návštěvníka v němém povzbuzování k dalším činům. Stačilo málo a drobná bolest i pocit naplnění vdechly život zasténání ze Sářiných úst, tichému, ztlumenému rty lovce nadpřirozených tvorů. Kdyby tušil, že ona patří mezi ně, také by ji honil? Chtěl by ji odvést, udat a pověsit za všechny ty hříchy, za všechny nápoje lásky, které kdy připravila? Strach nyní nepromlouval, zůstal žár a fyzická touha po jeho přítomnosti, nejlépe co blízko ní. Ne, chyba - v ní. Sten pod jednotlivými pohyby v jejím nitru je tišen do jeho rtů skoro až zoufale, aby je neslyšela ani lesní zvěř. Vše se odehrálo rychle, intenzivně a nespoutaně, jak tomu bývá v romantických příbězích moderní doby pro osamělé ženy. Horkost z ní stále stoupá, hlava se točí pod přívalem rozkoše, kterou jí Jack poskytl, aniž by se jednalo o prvotní plán jeho návštěvy. "Měl bys jít." Přesto ho svýma ručkama nepouští, stále se ho drží jako malé zrzavé klíště, prudce odechující po tak náročně prožité chvilce. "A-a-ano, měl bys jít. Nejlépe... hned." Než jí stačí zadržet, podvlékne se mu pod rukou, seskakujíce z linky, aby honem rychle posbírala své šaty a alespoň trochu důstojnosti si dodala zahalením do košile, kterou si okamžitě přetáhne přes hlavu, ignorujíce fakt, že si rozcuchala své rusé kudrny.

Ten samotný akt si užívá. Dokonce ignoruje fakt, že jakmile jeho kalhoty padly na zem, celkem to zadunělo, protože v nich má nůž a zbraň. Teď má mnohem lepší věci na práci. Jak moc mu tohle dovádění chybělo? No jo, není na sexuální abstinenci moc zvyklý. To aby se tady snad oženil, aby měl pravidelný sex. Nebo bude chodit do nevěstince, ale... Tam je to určitě prolezlý různýma chorobama. Brr...
Na krku se mu houpá stříbrný řetízek s decentním křížkem a čas od času její nahé štíhlé tělo škrábne na tu dobu zvláštním koženým náramkem. Ale nezdá se to jako problém. A ta zrzka si očividně na jeho počínnání nestěžuje, jen ho odměňuje vzdycháním. Což mu taky zvedá sebevědomí.
Už se blíží závěr a jediné, co Jackovi teď v hlavě zní, je něco ve smyslu: Hlavně včas... Než však stihne dokončit myšlenku, je po všem a rozkaz, který si chvíli předtím dal, přijde vniveč. Nestihl 'zbraň' vytáhnout včas a teď bude moci jen doufat, že z toho nebude nějaký malý, brečící, posírávající se a časem chodící problém. Nakonec se mu děvče vyškubne a proklouzne mu pod rukama. Začne se horečně oblékat a Jack ji pobaveně pozoruje. "Už jdu." Má všechno co chtěl a bonus k tomu. Nějakou břečku a ještě k tomu ukojení své touhy. Jo, dneska bude dobrej den. Oblékne se a zkontroluje, jestli má všechno. Přece nepůjde ven nahej. Oblékne si plášť a dojde ke dveřím. Pak se ještě vrátí a ze stolku vezme tu věc. Na stůl položí i nějaké peníze. "Za tu věc na spaní." Usměje se spokojeně. Aby s náhodou nemyslela, že z ní dělá děvku. Otevře dveře a tu skleničku si strčí do kapsy. "Tak sbohem." Odejde ze dveří, nasadí si kápi a se spokojeným výrazem ve tváří míří do města.

Krok, prsty přejedou po hlíně a tlejícím listí, pozůstatcích končícího podzimu. Stopy vedly pozorné oči, tmavé jako hlubina ve studni, k ostražitému přejetí blízkého terénu pohledem, hledaje další z nápověd, kudy se vydal muž, po jehož mrtvole tak zoufale prahne. Sehnutým tělem se prohání zuřivost při vzpomínkách na poslední chvíle před jejím prodejem do rodiny zámožného obchodníka a jeho vyparáděné ženušky. Štěstí, že skončila s bratrem, ač jeho považovali za chlapce, kterého se rudí divoši zmocnili a ponechali si jeho výchovu dle svých tradicí. Dyami nebyl bojovníkem jako její mrtví bratři, byl mladší a jinak stavěný, oproti zbytku klanu Tiché řeči působil jako nedůchodče. Mladý orel se tak mohl těšit lepší budoucnosti, ač pro Ayashe naprosto nepochopitelné, že i teď nad tou myšlenkou ohrne zhnuseně ret, aby dala najevo svůj nesouhlas vůči takovému zacházení. Dyami patří do prérií po boku se stádem bizonů, v jehož houfu bude lovit jednotlivce pro obživu své rodiny, svého klanu. Na to nemusí umět číst nebo psát, postačí oštěp a silná paže. Nehty se zaryjí do zeminy, několik kamínků se zaryje ostře pod nehty, ale tmavovlasá dívka ani na okamžik necukne. Byla sběrač jako každá žena, za svůj život si zvykla.
Pohyb! Tráva po levé straně zašustí, jak se jednotlivá stébla otřou o sebe, přitahujíc tak indiánčinu pozornost. Levá ruka stiskne podomácku vytvořenou zbraň z kusu dřeva a keramického střepu z jednoho talíře, svázané k sobě silným, avšak tenkým konopným provázkem. Tvář pokrytá válečnickými znaky stopaře zasvěceného velkému duchu Orendovi, v záplavě tmavých vlasů se zhoupnou pírka dravého ptactva, jež si do nich zaplétala. Ruka pozvednutá v útoku, když tu k uším dolehnou prapodivné pazvuky, hotové skřeky, z nichž bolí uši. A spolu s nimi i slova, jejichž významu nerozumí - ne tak docela. Fráze Zabiju tě je Aye příliš dobře známá a mladá žena jich vztahovačně užije na sebe. Zavrčení z hrdla se podobá útočivému vlkovi vyčkávajícímu ve tmě, nohy pokrčené, tělo připravené k útoku. Tvář napůl skrytá tmou, napůl ozářená světlem měsíce, čímž vynikne tvář pomalovaná barvou. Krví, ale ta slepice stejně dnes skončila na pekáči, nikomu to nevadilo. A jí už tuplem ne.