Okolí Salemu

Křik. Hlasitý, uši trhající, skřehotav křik, jaký umí vydat pouze ženská. A to taková, která se bojí i vlastního stínu, momentálně neviditelného díky temnotě sestupující s každým výdechem na Salem. Křik, který by měl být co nejrychleji utlumen ještě v zárodku než svým jekotem přiláká nechtěnou pozornost. Svaly se napnou, váha je přesunuta z jedné nohy na druhou, tělo vystřelí jako blesk kupředu - aby hned na to skončilo opět u země, jak se žena posunula dál od Ashe místo toho, aby seděla na zadku tam, kde spadla. Syknutí, z velké části nespokojené, neboť tahle kořist se na svůj věk příliš moc hýbe, doprovází i tiché kletby v jazyce jejího kmene. "Šššš!" Gesta rukou, aby byla v klidu? Nezafungovala. Jak by taky mohla, ta ženská páchne strachem přes širou pláň, neposlouchá a ječí jako pominutá. "Ššššš!" Druhý pokus o umlčení, ze strany tý prapodivný báby doprovázený hulákáním neznámých slov, z nichž porozumí nejvíc jednomu - pomoc. Měla by to s ní skončit než svým křikem přivolá hněv Orendy na její lid, na ty zbývající, co přežili zbytek rodiny. Na ni a Dyamiho.
Netrvá dlouho a uječená ženská je svázaná pruhem látky urvaný z její vlastní sukně - však tam toho má habaděj a malý kousek jí chybět nebude. I ústa jsou umlčena dalším kouskem sloužícím jako roubík, aby už tak nekvílela. Ashe ženu pozoruje s očima upřenýma do jejích, hlava nakloněná na stranu ve zvědavosti. Je divná, rozcuchaná a páchne po něčem, co divoška zná z kuchyně, kam se nepřibližuje. V levé ruce pohrává nůž s myšlenkou, zda má vůbec cenu téhle ženštině vytrhnout srdce a sníst ho. Není bojovník, nevládne žádnou silou, není ani úhlavní nepřítel. Je to jenom strašidlo, co moc dupe a máchá rukama. Ne teď, samozřejmě. Pozornost je náhle vyrušena zašustěním v křovinách, kam dívka upne svůj pohled, zkoumaje tmu vycvičeným zrakem, avšak stále lidským. Bylo to člověk nebo zvíře? Nos nasaje pach, ale z toho lesa se nedá nic moc poznat, páchne smrtí. Nečekaný pohyb, tělo se vymrští vpřed, ruce chňapnou zvíře, co svým ječením připomíná svázanou bělošku. Prsty drží kůži za krkem černé kočky - spíše kocoura, ale to ve tmě tak snadno nepozná. S rukou odtaženou si zvíře prohlíží tmavýma očima než ho podrží hysterce přímo před obličejem. "Co to být? Říct a nekřičet. Nebo já hodit na ty."

Celá tato sešlost byla prapodivná - jedna divoška zotročená bílým lidem, jedna uječená ženská pokrytá prapodivným práškem ve vlasech a jedno ještě podivnější zvíře, jehož původ nedokázala indiánka odhadnout. Malé, vydávající zvláštní zvuky, chlupaté a hebké - ne jako vlci, jež uctívali. Měkké tělíčko, velké oči a odezvdaný výraz, že když jím Ashe zatřese ve vzduchu, nezdá se, že by hodlalo bojovat o svůj život. Bílé tváře a jeho zotročená zvířata. Dívka ohrne ret nad takovým přístupem, co s tou kočkou má dělat? Uznává ducha sídlícího v jeho těle a být jen trochu divoké, jistě by se pokusila hledět na svět jeho očima. Ale tohle? Teď a tady? Ne.
Pištění nepřestává ale díky bohům už nemá mluvenou formu slov, z nichž rozumí slabé polovině. Tmavé oči výhružně loupnou pohledem po svíjející se ženě než jí kočkou zamává před očima. Dost na to, aby snad upoutala její pozornost. A pokud ne ona, pak kocour se o to jistě postará. "Když já sundat, ty mluvit, Kipitaki." Se špatnou výslovností pohlíží ženě do očí, označujíce ji za starou ženu, ačkoliv nepřipomíná matky, babičky a prababičky poznamenané věkem a vráskami jako v jejím kmeni. I proto zazní ono slovo zcela výsměšně. Prsty se natáhnou, sundavaje uječené ženštině roubík z úst, aby mohla mluvit. "Coto být?" Kocour je znovu přitáhnut ženě do tváře, aby věděla, o čem se s ní Aya zrovna baví. "Co ty křičet? Dřív?" Podezřívavý tón se usídlí v hlase se znatelným cizím přízvukem než kocourem znovu zamává ženské před očima. "Nekřičet a já nezabít."

Zamžený pohled, bledá lehce umouněná tvář, rozcuchané vlasy. Každý, kdo nechal svůj pohled padnout na sotva dospělého chlapce, mohl zcela jasně rozeznat, k jaké společenské vrstvě patří. Mnoho z těch lidí mu raději uhnulo z cesty, někteří do něj jen vrazili, aby za ním mohli vzápětí něco křiknout. Sprostá slova, urážky. Slyšel je, ale zároveň jim vůbec nerozuměl. Byl jako omámený, zcela bez života. Před očima však neměl salemské ulice ani lidi na nich. Viděl krev. Spoustu krve. A na jeho mysl neustále dorážel ženský křik. Další z jeho nočních můr, u které neměl jistotu, jestli šlo o zlý sen nebo jednu z těch... vizí? Tu ženu neznal, ani pořádně netušil, co se jí stalo. Měl však jistotu, že to nic hezkého nebylo. Snad jí někdo ublížil. To už přeci viděl tolikrát. Jenže tohle ho kdovíproč vyděsilo. Vzbudil se ještě brzy ráno, promrzlý na kost, chvěl se, a ačkoliv se cítil neskutečně vyčerpaný, přesto už nemohl zamhouřit oči. Žaludek se mu houpal natolik, že i kdyby měl co, stejně by se nenajedl. Utekl proto brzy pryč z jejich přechodného bydliště. Doufal, že si trochu pročistí hlavu, ale namísto toho se mu před očima neustále objevovaly obrazy, které nechtěl vidět. Cítil se mrzutý a naštvaný. Vůbec netušil, proč tyhle věci vidí, a proč může dělat, co obvykle dělával. Dnes si však podobu neměnil. Nešel loupit. I když by se pár zlaťáků navíc hodilo, on měl dnes jiný úkol. Musel sehnat nějaké dřevo pro jeho rodinu. Mrazivých dnů přibývalo a oni museli něčím topit. Zima si sice každý rok brala své oběti. Jednou malé dítko, které se ztratilo svým opilým rodičům, podruhé opilec, co přebral, a nakonec si zdříml na ulici. Věčně. Ale i v jejich chalupě byla zima. Popraskaná okna nemohla zajistit dostatečnou izolaci od toho venku, a tak museli brát dřevo a snažit se přežít. Dřevo bylo život - oheň, teplo, světlo, jídlo. Jídla sice nebylo mnoho, ale vždy se dala chytit nějaká krysa nebo využít něco z lupu na menší hostinu. I pár kousků chleba stačilo na bohatý oběd. Pár kousků chleba, které museli jíst holýma rukama. Ne jak páni radní, kteří si vše jedli ze zlatých podnosů. Dnes však neměl ani trochu pomyšlení na bohaté pány mešťany s jejich hloupými nařízeními. Výkřik. Ruce zaťaté v pěst.
Ani si nevšiml, že se dostal na okraj města. Najednou se ulice kolem něj změnily na stromy, keře a přírodu, která už byla snad celá holá. Zbědovanými prsty si přitáhl k tělu blíž potrhaný kabátec se záplatami, ale přesto mu zrovna dvakrát teplo nebylo. Ale alespoň nemrzl. Jen se dál přemisťoval směrem k lesu, odkud si chtěl odnést nějaké větve. Dost možná se projde vícekrát. To však neřešil. Byl venku. To mu stačilo k dočasnému štěstí.

Už několik dní je nesvůj. Ať si to chce přiznat nebo ne, opět se blíží ten den. Cítí v kostech, v každé buňce těla a samozřejmě i na obloze to, že se blíží noc, kdy nedokáže kontrolovat sebe ani svoje činy. Snad každý úplněk se stane něco, co si nepamatuje. Jak tedy ví, že to co udělal během své "nepřítomnosti" bylo špatně? Kletba mu je tuto situaci spíše darem. Díky bolesti, která spaluje jeho jizvy totiž ví, že ať udělal cokoli, krev na jeho rukou neznamená zranění, ale jistou smrt toho, kdo svou krví ušpinil jeho kůži. Noční můry ho zlobí každý den a jen málokdy si dopřeje spánku, ale dnes? Dnes nenaspal snad vůbec nic. Sotva zavřel oči, výkřiky a odporné obrazy ho donutily opět oči otevřít. Kruhy pod očima má tedy dost znatelné a únava je patrná na první pohled. Přinejmenším alespoň na obličeji, jelikož pohyby má přímé a sebevědomé tak, jako vždy. Dobře ví, jak a čím si doplnit energii, jak se unavit tak, že tělu nezbyde nic víc, než oči uzamknout na pět západů a nenechat je otevřít. Zahalený je v černém kabátci. Přesně takovém, jaký nosí ta bohatá vrstva společnosti, co si každý den mastí huby dobře připraveným masem divoké zvěře. Dostal ho za dřevo navíc, ale těžko tenhle kus hadru obdivovat. Drahý kabátec je již odřený a poškozený životem v lese. Ukrývá pod sebou měšec, kde už nezbyl ani cent. A právě to je důvod, proč ze sebe dokázal vymlátit veškerou energii. Nevěstky za rok praxe již vědí co od nich očekává a co přesně musí udělat, aby byl jeho měšec vysypán do jejich kapes. Za mince a několik škrábanců zdarma udělaly svou práci na výbornou.
Ulice Salemu má už daleko za sebou. Jistými kroky, které dobře vědí kudy kam míří skrz lesní porost směrem ke svému srubu. Cesta je ještě poměrně dlouhá - ostatně bydlí téměř ve středu lesa, ale zas tak vyšťavený, aby zabloudil není. Brzy po příchodu do lesa zaznamená pach. Pach, který sdílí chudina. Odporný smrad špíny, hladu a slabého těla. Podrážděně se ušklíbne. V době před úplňkem ho dokáže vytočit i sebemenší drobnost. Do lesa nikdy nikdo nechodí. Netroufnou si tam ozbrojení měšťané, proč by sem chodila chudina? Za jídlem? Jistě, to tak. Ze všech dní musí les narušovat zrovna v tuhle dobu. Zrovna teď. Nemá sebemenší záminku jít tím směrem - konec konců se dotyčný nemotá kolem jeho domu, ale snad už jen z chuti si do něčeho praštit tudy jde. Paranoia a agrese s blížícím se úplňkem nepochybně může za své, vždyť to ukázal i dnes v hostinci, když s jedním ze štamgastů rozbil stůl. Chlapci se doplíží do zad absolutně nedbajíc na to, zda jde jeho kroky slyšet nebo ne. "Jestli chceš zdechnout, jdeš správně, ale město je opačnym směrem." Užitečná rada přednesena, či spíše vyštěknuta hrubým tónem.

Lesy kolem Salemu byly opředeny mnoha mýty, kterým však Gery nedával žádnou váhu. Jen věděl, že nesmí chodit moc daleko, protože by se mohl ztratit. Jako jiní. Tuhle cestu si však pamatoval. Znal cestu k nejbližší mýtině, ale les dalším výpravám už nepodrobil. Když nakonec jeho záda obklopily stromy, uniklo mu vydechnutí. Konečně byl sám. Možná se trochu obával, že by se tu mohl objevit nějaký kanec, ale snažil se to brát s nadhledem. Možná by to vycítil a přinejhorším prostě uteče. S každým dalším krokem byl ještě více bdělý. Mráz jej nutil zůstat při smyslech, a tak se poslední zbytečky noční můry začaly rozpadat. Přesto však měl jistotu, že někde vzadu v jeho hlavě to zůstane. Jako strašák, který se objeví vždy v nesprávný moment. Chvilka klidu? Rozplyne se ve chvíli, kdy se do jeho mysli nabourá něco dalšího. Viděl les a kohosi, jak se k němu přibližuje. Srdce mu přitom začalo v hrudi splašeně bít. Slyšel slova, která jej překvapila, a tak přimhouřil oči. Ještě chvíli byl vtažen do toho... něčeho. Vize? Možná. V další chvíli se to rozplynulo a on viděl... viděl vlastně totéž. Zpozorněl a začal se rozhlížet kolem sebe jako káča. Kroky mu však napověděly, že se někde blíží. A brzy před ním stál, muž, který byl vysoký a mohutný. O dost větší, než taková drobotina jakou byl Gery. "Co je tobě do toho, hromotluku?" opáčil drze, tak jako vždy. Hlavu naklonil ke straně a ruce stiskl v pěst. "Vím moc dobře, kde je město," pokračoval, přičemž dál pohlížel na toho muže.

"Nebo? To ti ten les patří?" otázal se s nakrčeným nosem. To poslední, co hodlal Gery tolerovat, aby si někdo přivlastňoval i tenhle les. Každý den ve městě narážel ty nejbohatší, vrstvu, která lpěla jen a pouze na majetku. On se narodil bez ničeho a v tom všem žil. A teď mu dřevo zakazoval brát nějaký chlápek. Jistě, že mu jeho tvář byla odněkud povědomá, ačkoliv Gery si jej pořádně nezařadil nikam. Dle jeho již postaršího kabátce se dalo soudit, že nebude nejbohatší. Dost možná to byl jeden z lovců nebo někdo,... snad dřevorubec? Normální občan ze Salemu sem do lesa ani nepáchl. Byl veliký a rozlehlý a všechny ty mýty na nahnání strachu zřejmě stačily dokonale. Jestli Gery věřil na čarodějnice? Nebyl si tak jist. Uměl věci, které ostatní ne. Ale zároveň nedělal žádné sabaty ani neobětoval malé děti. Dokonce ani nechodil na to místo, kam podle těch pověr čarodějnice chodily. I když jiskřička zvědavosti tu stále byla. A dost často přemýšlel i nad tím, že možná... možná je to všechno jen snaha očernit ostatní. Pokud je skutečně někdo jako on. Slova o vykrádání pastí lovců... to by nebylo špatné, ale sám se po lese tolik nevyznal, a tak nebylo moudré tu ty pasti hledat. Možná bylo jakékoliv jiné maso lepší, než krysa, ale kdo by kvůli tomu riskoval vlastní život? A zvlášt, když jej ze spaní budily noční můry, u kterých občas nevěděl, co se děje. "Tak ty dokonce víc, co mám v plánu dělat? Hm, to si poslechnu. Myslím, žes mě při ničem neviděl, tak není třeba dělat závěry," poznamenal odvážně, přičemž přemítal, jak by asi mohl tohohle chlapa přemoci, kdyby se na něj vrhl. Musel by odvládnout nějaký kámen nebo větev a praštit jej přitom po hlavě. Jak velkou sílu ale uměl vyvinout, když s kamenem nehýbal fyzicky? Nebo alespoň pokud s tím nehýbal vlastní rukou? Snad dostatečně velkou. Možná ještě větší, než kdyby se o něco pokusil sám, bez ničeho. Zatím se však k užití schopnosti neobracel. Nejlíp jeho schopnosti pracovaly, když se cítil ohrožený. Proto je teď nechával spát a doufal, že ten chlápek zmizne. "Du pro nějaký větve, na ty snad taky potřebuju cennou listinu, hm?" vyšel nakonec s pravdou na světlo. Kdyby však přitom našel nějakou past s chyceným králíkem. To by bylo něco. "Sem na okraji lesa, tady se neztratím, buď v klidu. Ještě furt vím, kam můžu chodit a vím i to, že ty mi tu nic přikazovat nemůžeš," pronesl pak s nakrčeným čelem. Copak ty jeho zpropadený schopnosti nemohly fungovat i na odehnání?

Na jeho otázku trhl rameny. Bylo fuk, komu to patřilo. Les byl hustý, dřeva tu bylo překvapivě dost pro všechny. Navíc v té době? Bylo lesů o dost více. Hustějších, temných, plných různé zvěře. Samozřejmě to Gerymu nebylo jedno, ale musel nabrat nějaké větve a cokoliv, co pobral. Hrozba tu byla veliká. Necítil se vedle hromotluka dvakrát bezpečně, ale zároveň měl vztek, že tu je, a že si na něj dovoluje. Tohle byla jedna z věcí, které opravdu nenáviděl. Když si někdo vyskakoval. Ten chlap byl dvakrát, možná třikrát takový. Ale stejně to byl jen další otrapa, co se snažil Gerymu něco upřít. Rysy ve tváři mu proto ztvrdly. Nejraději by ho praštil, ale něco takového by ho vyšlo draho. Mohl jen polknout a doufat, že ho tenhle nechytí a nezlomí mu vaz. To by mohl udělat dost rychle. Cítil však, že se něco takového stane? Že dnes zemře? Nic takového přece neviděl. A ať už ty vize spouštělo cokoliv, rozhodně neviděl svou smrt. I když si nebyl jist, jestli by ji viděl. Z přemýšlení jej vytrhl jeho hlas. Hlas plný vzteku. Agrese. Teď si mladý Gery nebyl jist vůbec ničím. Vzpomínka na dívku, která byla snad stejně stará jako on a skončila na hranici... ta zahnat nešla. Měla podobnou moc jako on? Nebo se prostě jen někomu nehodila? Williamovi na to neodpověděl. Dokonale ho paralyzovala obava z toho, že by se mu mohlo stát totéž. Upálen na hranici. Měl tenhle život smysl? Kdo ví, Gery však byl rád naživu. Rozhodně se nechtěl stát potravou hladových plamenů. Rty stáhl do úzké linky a pobledl. Nechal ho mluvit, než pomalu sklopil zrak. Vzápětí však ucítil pevný stisk a v tu chvíli ztratil pevnou půdu pod nohama. S vytřeštěnýma očima zůstal hledět na toho chlapa. Šel z něj strach. A on byl v průseru. Aniž by chtěl, opět se mu v mysli objevila ta žena. V nitru své hlavy snad slyšel křik, dost možná rozeznával i stromy. Z vize ho vytáhl až pohyb, kdy jej William odstrčil. Omámený klopýtl až spadl na zem. Proč to viděl? Zase? Vždyť byl vzhůru. Celý rozechvělý měl opět pocit, že se každou chvíli pozvrací. Třásl se, bylo mu zle. "Magore," zvládl vypustit ze svých rtů, než se postavil. Bylo dost zřejmé, že s tím má problém. Jakoby mu Will něco provedl, ačkoliv to nedávalo smysl. Nakonec utekl a snad na okraji lesa pobral pár relativně suchých klaců a větví.

Jak snadné je nechat se zlákat mihotavým světlem, putovat za ním a nevšímat si nástrah, jež vám do cesty postaví ruka osudu? Jak lehce se dokáže člověk ztratit, okouzlen neobyčejnou krásou něčeho tak zrádného, jako jsou světlušky či pověstné bludičky, na něž později věda vytvořila své vlastní vysvětlení? Tak snadné, příliš snadné. I pro někoho, kdo v lese nežije prvním rokem, kdo se vyzná v zákrutech kořenů i v hrubé kůře posmutnělých stromů. I pro malou rusovlásku, jejíž zrzavé prameny září pod světlem luny do dálky připomínaje tak neposedné plameny ohně, ač sotva tak nebezpečné a pálivé. Jednou neodolala. Jednou nezůstala skrytá za bezpečnými zdmi svého malého domku, napůl dřevěného, napůl kamenného, se střechou, do níž by pomalu ale jistě zatékalo nebýt amuletů zavěšených v korunách přilehlých stromů. Takto? Jen kapalo, tvoříce uprostřed místnosti drobnou louži, kterou mohla pokaždé energetickými pohyby plnými mládí zamést, rozprášit do dřevěné podlahy. Že pak o něco víc vrzala? Detail, drobný, naprosto nepodstatný detail, na něž se mračila po nocích, propalujíce zem pohledem modrozelených kukadel, se rty našpulenými v odmítavém gestu plném umanutosti než si s povzdechem zalezla ke krbu na kožešinu, pozorujíce zvlněnou dřevinu než usne. Dnes byla příliš zvědavá, stísněnost domova tlačila a nutila zrzavou barvířku s čarodějnými schopnostmi lapat po dechu a hůř - utéct. Nechat se vtáhnout do hlubokého lesa plného klidu a lehkého nočního vzduchu hladícího rozpálené tělo. Tělo, v němž se probouzel život, nejen ten její, ale ještě jeden - malý uzlíček rostoucí v samotném nitru kudrnaté čarodějky.
Kroky opatrné, přesto v divoké neposednosti zbrklé, jak se snaží utéct od povinností tížících hruď, že se sem tam musí zachytit stromu, aby se nepřizabila o bludný kořen, co se jí jako naschvál postaví do cesty. Jeden takový neopatrný krok vydere z hrdla výjek úžasu, do dlaní štípe ostrá kůra jedné ze sosen, jíž se stačila chytit před nešikovným pádem. V tu chvíli jsou však oči zaujaty něčím dočista jiným - párem mihotavých světýlek, které se navzájem honí, nestaraje se o svět kolem sebe. Matka jí říkávala, že bludičky jsou duše zemřelých čarodějnic, které čekají na svou posmrtnou pomstu, aby vtáhli toho, kdo je udal, do hlubin lesa a ponechaly ho napospas osudu. Otec si je naproti tomu dobíral, nazýval je "neposedným ohněm", skotačícími světluškami. Zvědavá Sarah věřila oboum - koneckonců se jednalo o její rodiče, proč by jí měli lhát? Proč by jí říkali takové věci, kdyby to nebyla pravda? Ale dnes? Ne, chtěla zapomenout na vše, co jí bylo řečeno, na všechny ty připomínky a důležité průvodce životem.
Přitahovaná jejich světýlkem, tak hravým, tak neposedným, si nevšímá okolní krajiny ani toho, kam sama míří nalákaná na pozlátko barev. Chtěla se jenom dotknout, jen na okamžik ukonejšit svou zvídavou dušičku. Krok, druhý, třetí následuje v rychlém sledu, kdy si děvče vyhrne sukně vysoko nad kotníky, aby se o její lem cestou nepřizabila. Zrzčin smích se proplétá mezi stromy s toužebným voláním. "Počkejte! Počkejte na mě přeci." Nezdá se, že by světýlka měla zájem ji poslouchat, naopak se mihotají o to víc, utíkají před ní, až náhle zmizí. Zmatená, ztracená Sára se ohlíží kolem, žádná indície k bludičkám nevede. Až po chvilce se téměř na dosah ruky jedna objeví. Jedna, po níž dívka natáhne prsty. Krok, tělo se zhoupne, zem se zdá jaksi vratká, podivně měkká. A hodně, opravdu až nepříjemně vlhká. Příliš pozdě si rusovlasá čarodějka uvědomí svou chybu - že skončila v jedné ze slatí, v bažině, před níž ji varovala maminka. "Ne, ne, ne, to ne!" Paže se snaží najít cestu zpět na pevnou půdu, ale každý pohyb těžkne, jak ji bažinatá oblast vtahuje do sebe víc a víc. Ke všemu se přidá ve svém neštěstí i Sářina nejsilnější schopnost - atmokineze, která si nyní vybírá svou daň. Průtrž mračen, těžké kapky bubnující do země, aby již tak měkkou půdu ještě více zmáčela a smyla veškeré stopy po pronásledování bludiček.

Poklekne. Levá ruka instinktivně sjede níže po hlavni, palec stiskne kohout. Jedno, dvě, tři pomalé cvaknutí, klidné, splývající se zvuky noční přírody, jen aby nevyplašil hrdé huňaté stvoření, které se nachází pár desítek metrů před ním. Zvedne ručnici, pažbou ji opíraje o pravé rameno. Pravý ukazováček se zlehka dotkne spouště, jejíž chladný dotek zprostředkovává smrt. Levačka podpírá hlaveň. Levé oko zavře, to druhé přivře, aby hledí a muška dohromady tvořily dokonalou přímku směřující až k vlkovi, jež se nic netuše proplétá volným klusem mezi stromy. Byla tma, ale Silas měl oči dobré, rozeznávající snadno stromy i vlka. Srdeční tep se zpomalí. Nadechne se. Ruce, které se do teď mírně chvěly, se zklidní. Okamžik absolutního ticha, vteřina, která se protáhla a vytvořila hodinu. Cikády zmlknou, jemný poryv větru nehraje s listy třepotavou symfonii. Silas a vlk byli na tuhle jednu malou chvíli v jiné, nedotknutelné realitě - spojovala je smrt. Ozve se výstřel a hned v další bolestné vykviknutí vlk, který sebou hodí, jako by dostal zásah elektrickým proudem. Silas vydechne. Moment byl pryč a jen jeden z nich z něj vyšel živý.
Sklopí hlaveň ručnice k zemi, než ji popadne kousek za spouští a zvedne se, míře k vlkovi, jež se odplazil jen o pár centimetrů dále, než jej přesná trefa zmohla a on vydechl naposled. Klekne k němu, ručnici položí vedle stále horkého, ale bezvládného těla, jež bylo ještě před chvílí plné života. Něžně zaboří prsty do hebké šedé srsti, kterou pomalu, klidně prohrábne, cítě teplo hubeného mrštného těla, až ke krvavé ráně po kulce - ta vnikla do těla kousek nad vlkovým ramenem, prakticky tedy již v krku. Prsty se zabarví šarlatovou, polije je známé teplo, jakmile se dotkne rány. "Dobrý lov. Bojoval jsi dlouho," zamumlá tiše s citelným uznáním. Prsty smočené v krvi zvedne, aby mohl kolmo přes čelo a po linii nosu namalovat rudou linii, zbytek z prstů slízne, vnímaje kovou pachuť na jazyku. Lovil jej dlouho - několik dní, než se mu povedlo konečně ho vystopovat a překvapit. Od boku vytasí dlouhý lovecký tesák, aby mohl vlka začít zpracovávat.
Výkřik. Prudce zvedne hlavu, oči těkají před sebou ve snaze zjistit, odkud přišel. Ztuhne, celý se napne. Popravdě mu nedělalo problém lovit polonahý, už začínalo být však chladno, takže je oděný do (kdysi) bílé košile, volných vlněných kalhot a vysokých bot. Zastával názor, že čím méně oblečení, tím méně zvuku a riskování, že se někde zachytí... Zaplete. Že bude mít nešikovné ruce a málo prostoru pro manévrování. Oči padnou na vlka. "Neměl bys ho to nechávat, Bratře Vlku. Nezaslouží si to - byl bojovník. Každý bojovník jde k Hobomockovi se ctí, ale jeho smrt by neměla přijít vniveč." Stiskne čelisti k sobě, nůž v pěsti o to více silně, napřahuje ho, aby provedl první řez. V poslední chvíli se však zarazí. Nemohl jinak. Nemohl si pomoct, než vrátit nůž za opasek, popadnout ručnici a rozběhnout se směrem k místům, odkud tušil křik - z mokřad. Pokud vlk zůstane tam, kde je, bude to vůle Velkého Ducha. Pokud ne, pak jej pozřela příroda. Tuhle část lesa znal velmi dobře - našlapoval tedy jistě, vědom si každého kořenu, co leží před ním, nerovnosti půdy a kameny. I to, kde je zem už měkká, plný vody, nebezpečná.
Zrzku nemusel hledat dlouho - byla dost výraznou, aby ji v krajině nepřehlédl. Už jen kvůli tomu, že okolo pršelo. Miloval déšť. Ale tohle ho na chvíli zarazilo - nejspíš protože neměl rád čarodějky. Nakonec se mu nikdo nemohl divit, když se ho jedna z nich proklela, dala mu Bratra Vlka a donutila jej zabíjet. Neměl o nich dobré mínění. A přesto věděl, že existují ty, které kletbám neholdovaly. "Měl bys ji nechat. Jen silní přežívají. Jen silní se o sebe dovedou postarat. Jen silní znají zákon lesa a respektují ho. Ona jej porušila." Na moment zavře oči. Duchové jej často nabádali k podobným věcem, ale on je málokdy poslouchal. Možná riskuje své zatracení, odsuzuje svou duši k tomu, aby věčně bloudila po světě a hledala své bratry a sestry, ale pokud viděl nevinné stvoření, nabádalo ho svědomí, aby mu pomohl. A pokud se přesvědčí o opaku... nu, pak mu nebude nic bránit v tom, aby ji do mokřad strčil zpátky. Nebo také hůř - zbavil jí její moc. A co je čarodějka bez schopností? Zastaví na samém okraji, kde je půda již provlhlá, ale stále pevná. Pažbou k ní natáhne ručnici - tak nějak mu instinktivně došlo, že by z hlavně neměla moc dobrý pocit. "Chyť se. Jednu ruku za zámek," pobídne ji i s instrukcí - pažba byla z již z ohmataného, lesklého dřeva, které bylo hladké. Zámek její packy alespoň zajistí. Jakmile je aspoň zpola venku, natáhne k ní ruku, aby ji přitáhl k sobě. "Jedno slovo navíc a přísahám, že bude tvoje poslední, čarodějko," sykne k ní, v modrošedých očích podezřívavý, tvrdý pohled. "Co tu děláš?" Byla noc... Sabat se konal v noci.

Na světě se bála mnohého - jako malá se neodvažovala přiblížit k hluboké vodě, neboť věřila všem těm pověrám, že se čarodějky utopí, pokud nepoužijí svou moc. Otevřeného ohně, z jehož plamenů má do současné doby respekt a chová k němu úctu a tělo se pokaždé rozechvěje, musí-li se k ohništi přiblížit. Největší strach pronásledoval Sáru poslední roky, kdy započal hon na čarodějnice - strach z odhalení. Hrůza, že ji jednou chytí, všemi prostředky z ní budou lámat doznání, až ji nakonec zuboženou vším tím mučením přivážou ke kůlu, jak už nebude moci stát na vlastních nohách, aby mohla být oběšena a vydají její duši a tělo napospas ohni. Za nocí temných a bouřlivých sem tam drobně vyhlížející zrzku pronásledovaly sny plné krve, plné bolesti, aby se probouzela celá roztřesená, slzy kropily tvář v leském vodopádu, který neutuchal ani v době, kdy si byla vědoma své bdělosti.
Dnes všechny tyto strachy předčil jeden - smrt, jež byla nebývale blízko. Rašeliniště, jež si nárokovalo svou oběť chamtivým způsobem, tahaje za našedlou sukni jejích šatů čím dál tím víc, až z hrdla unikne další vyjeknutí. Přirozeně se bála, kdo by se nesnažil bojovat proti smrtce samotné? Ruce tápají ve všech směrech, hledaje alespoň nějakou šanci na přežití v podobě spadlého kmene starého stromu, jehož život už blata stihla vysát. Kůra působila studeně, klouzala v dlaních, jak Sára nemohla najít potřebnou sílu se přitáhnout ke kmeni do takové míry, aby se na něj sama bez pomoci vydrápala. Zjizvená bříška prstů nijak nepomáhají, naopak každý zářez ostré kůry bolí víc a víc, až několik kapek krve brzy smáčí citlivé dlaně. "Omlouvám se..." Slzy stékají po tvářích, srdce puká bolestí ze ztráty naděje. "Omlouvám se za své sobecké chování. Nechtě-... Nechtěla jsem být taková. Nechtěla jsem si zahrávat s osudem. Jenom... Jenom jsem toužila po dítěti. Přála jsem si dítě, nemínila jsem ti ublížit. Omlouvám se, matko přírodo. Omlou-..."
Slova, to slova a čistá pobídka přinutí Sáru zmlknout vprostřed omluv. Záplava rusých vlasů, nyní pěkně zmoklých, brání dívce pořádně se podívat na svého zachránce, srdce zaplesá nad darem osudu, který ji odpustil. Ne tak docela, prve musí o svůj život zabojovat. Je těžké se otočit a natáhnout se tak, aby jí dlaně neklouzaly po hladké mušketě. Nakonec? Podaří se. S vypětím sil, s bolestí, jež se v ostrých jehličkách zapichuje do masa, čímž bouřka nad jejich hlavami zintenzivní, rozpínaje se dál a dál po širém lese, mazajíce tak stopy, které určovaly jejich směr. Velká hřejivá ruka vytáhne Sarah na pevnou půdu, nyní mírně změklou díky těžkým kapkám dopadajícím na jejích ramena a šaty. Rukávy její košile už ztihly nabrat ošklivou nahnědlý odstín bažinatých mokřad, sukně od boků dolů vypadá podobně - hlavně studí. Nepříjemně se tiskne na dívčino tělo, z každé chvíle mrazí a nutí Sáru se třást nejen zbytky strachu, ale i skutečným chladem. Rty se otevírají, aby už už poděkovala, ale mužský hlas ji umlčí dříve než se první slůvko vydoluje na rty. Modrozelené oči plné strachu, zorničky roztažené, výraz ve tváři napovídá, že děvče propadá panice. I proto si dovolí pouze zavrtět bázlivě hlavou, dlaň pravé ruky vylétne k malému tepanému amuletu zavěšenému na labutí šíji, hledaje v jeho přirozeném chladu uklidnění. Nerozuměla tomu, tvářil se tak... Soudivě. Jako by neměla právo na život, který ji daroval do prochladlých pacek ulepených krví. Vyzařovala z něj síla, příliš divoká na člověka, skoro až zvířecí. Jakou disponuje šelma při lovu. Byla i Sarah jeho kořist? Stala se jí?
"Světlušky." Tiché pípnutí na obranu, když se jí optá, co zde hledala. V první chvíli? Nedokázala si vzpomenout. To jeho tvář působila až uhrančivým dojmem, že od ní nemohla odpoutat svou pozornost. Oči plné chladu, odsouzení, nelibosti vůči její podstatě. Proč? Neviděla ho, nikdy. Proč ji již od pohledu musel nenávidět? Nenávidí snad všechny jako ona? To je jich tu skutečně tolik? "Nikomu jsem nepřišla ublížit!" Náhlé vyhrknutí, jež instinktivně provází i hrdě pozvednutá hlava - Sára není jako ostatní. Není jednou z těch, které obětují novorozeně a nestarají se o rodinu, jíž dítě sebrali pod rukama. Nezabíjí nevinné. "Vím, že jsem je neměla pronásledovat. Vedou k blatům a rašeliništi, vedou ke zkáze, ale já nemohla-... Nemohla jsem být doma. Všechno je tak stísněné a já měla strach. Nikomu neubližuji, přísahám!" Naléhavost v hlase je téměř zoufalá, v očích se zalesknou slzy ale bojovná povaha ji nutí nepoddat se tak snadno. "Nejsem taková. J-já... Léčím. Pomáhám. Nikdy bych... Nikdy jsem..." Neublížila nikomu, ač si to zasloužil. Kukadla zpozorní, když blesk po jejím vyhrknutí ozáří plochu lesa a spolu s ním i děsivého zachránce. Vyjeknutí, škubnutí sebou dozadu, že málem znovu skončí ve slati, kdyby se hned na to neodvážila o krok přistoupit blíž. "Krvácíš."

Déšť miloval... Ale v momentální chvíli se mu honily hlavou myšlenky týkající se pouze toho, že celý zbytek noci bude čistit a sušit ručnici, aby dostal vodu i z těch nejhůře dostupných míst, jinak by se do kovu za prvé pustila rez a za druhé by sotva vykřesaná jiskra zapálila zvlhlý střelný prach na pánvičce. Přesto ji však držel pevně, ač mu ruce klouzaly - muška však nepříjemně dřela do dlaně a jakožto výstupek mu dávala možnost zbraň pořádně chytit aniž by se obával, že si třebas pořeže ruce. Děvče se však brzo dostane až na břeh, kam ji vytáhne, sám klopýtne dozadu, aby si měla kam stoupnout - a také proto, že mu to radil zdravý selský rozum a zkušenosti. Od čarodějek ruce dál, známost s jednou stačila a kam to vedlo? Kam by to mohlo vést? Čarodějka, smilnice s ďáblem... Pamatoval si to slovo od slova. Zápis, jež se v první chvíli zdál zcela bezpředmětný, ale pak? Nyní si až moc dobře uvědomuje, jak stěžejní je... A jak mu nezbývá nic jiného než čekat na dobu, než se jeho slova vyplní. Čekání, které bylo neúnosné... Téměř psychické týrání - věděl, co přijde. Věděl, že se jednou ocitne na dvoudenním výslechu, jehož výsledkem bude oprátka. Bolest mu mnoho neříkala - již ne - ale měl strach. Kdo by ho neměl - strach z toho, co přijde, z budoucnosti, kterou omylem poznal a jejíž chladné drápy cítil kolem svého srdce při každém kroku, neboť každým krokem byl k oprátce blíže. Celá jeho cesta byla jedna dlouhá zelená míle...
Ďáblova děvka... Smilnice s bytostí pekla... Ne, tahle před ním někým takovým nebyla. Tahle před ním byla... čarodějka. Obyčejná. Možná relativně neškodná. "Magie náleží Velkým Duchům, Bratře Vlku. Nikoliv lidem. A už vůbec ne šamankám. Je to špatně. Všechno okolo je špatně." I hlasy Velkých duchů si občas stěžovaly. Měli pravdu - mohla být bílá čarodějka, ale pořád v tom bylo něco děsivě nepřirozeného. Stejně jako v něm - neustále v srdci cítil přítomnost monstra, jímž se stával. Nebyl normální. Nebyl přirozený. Byl... prokletý. Ano, jednoduše prokletý. Právě proto se mu obezřetnost z očí nevytrácí, když očima mlčky zkoumá její tvář, skoro jako by nevnímal její slova, ač je tomu přesně naopak. Dává velmi dobrý pozor, aby mu cokoliv neuniklo. "Ne... Máš pravdu. Neubližuješ," zkonstatuje nakonec krátce. Uvolní se, jen trochu - ramena zůstávala vždy napjatá, nemohl si pomoci. Ta tam byl život plný pohodových chvilek, nyní zbyl jen ten plný napětí. Ignoroval to, jakým způsobem mu zcela promokla košile, přilepila se na tělo, čímž o to více ukázala tmavá tetování, jež se pod ní rýsují - na druhou stranu je tma.
Blesk. Byl to jen moment, kdy protnul výboj elektřiny noční oblohu a odhalil všechna tajemství tmy. V tu chvíli se narovná ještě více, jeho sebejistý výraz, odtažitý a jednoduše chladný, zmizí hned, jakmile spatří její tvář. Znal ji... Znal ji velmi dobře, ač si ji do této chvíle pamatoval jen letmo. Ty rysy zachytily dobře - jemné. Dívčí, mladistvé, stejně jako neposedné kudrliny, co lemují vlasy. "Díky..." zamumlá tiše jen pro sebe a pro Duchy, kteří jej však slyší všude. Za to, že mu ukázaly něco, co on přehlížel. "To není má krev," opáčí věcně a krátce, nevzrušeně a bez zájmu ve snaze její dotaz rychle odbít. "Pojď sem. Ke mě..." pobídne ji - nebo spíše rozkáže, aby ji viděl lépe. Nebylo to možné. Nebylo to reálné... Celé tohle byl nesmysl. A jeho mysl si s ním i nadále pohrávala.