Okolí Salemu

Lidé jsou zajímavý druh - jejich racionální uvažování, jemuž nedají přednost díky instinktům nebo tomu, co nazývají vnímání srdcem. Dokáží překvapit, svést z cesty a zanechat druhého uprostřed pustiny, v níž se nevyzná, s pohledem ztracence neschopného nalézt pěšinu vedoucí zpět na hlavní třídu. Sarah nyní pociťovala to samé - prvek překvapení, kdy srdce vynechá jeden z pravidelných, ač mírně splašených úderů, jimiž dávalo tělu najevo proud adrenalinu kolujícího žilami. Smrt ji téměř objímala v sobeckém náručí a tento muž, tenhle podivuhodný zachránce, před nímž stojí, ji dokázal vytáhnout z dravých spárů, aby ji postavil před svůj vlastní soud čítající jen jeho a Boha. Před ním přece soudí každého. Že tomu tak není? Jak by to mohla tušit? Neznala ho, neviděla ho - stejně jako on, i Sára byla samotář, co pobývá více v lese než mezi domky na náměstí v Salemu. Život plný tajemství a obav, plný kostlivců ve skříni, ač se mohly sotva rovnat těm, jež ukrývali jiní před zraky spoluobčanů. "Neubližuji?" Nevíra se vetře do rozechvělého hlasu, nepopřel její slova, potvrdil je. Takto s ní ještě nikdo nejednal. Ne všichni se jí báli ale z čarodějek měl každý přirozený respekt - co kdyby se jí znelíbili a ona na ně uvalila kletbu? Co kdyby jim místo výtažku z meduňky poskytla odvar z žabích kůží a vlčího moru? Co kdyby je otrávila? Příliš mnoho proměnných, příliš mnoho "co kdyby", jimiž se dalo zaobírat do konce věků. Stále a stále nové možnosti, které nikoho nezajímají. Ne teď, ne tady - uprostřed deště, který oba tak milovali, ale zároveň byl nyní překážkou. "Ne. Neubližuji." Neměla důvod - nebyla zahořklou ženou se zlomeným srdcem, jedinou bolest přinášela marná snaha počít dítě, snaha plná nevděčných okamžiků její vlastní neschopnosti a neznalosti.
Blesk, sladký a zářivý, divoký stejně jako hrom, který následuje o půl vteřiny za ním v touze ho předehnat a ukázat mu, kdo je tady pánem. Zář elektrického výboje, jež umožní Sarah prohlédnout si, alespoň na tu desetinu vteřiny zahlédnout toho, komu může vděčit za život. Pohled plný šoku, to vše je mu vděkem, neboť působí dojmem divocha, někoho, kdo už dávno zapomněl, jak vypadá skutečná civilizace, ač oděním by se mohl zařadit po bok každého obyčejného vesničana - chudšího farmáře nejspíš. Košile, která nejspíš kdysi byla bílá, se lepí k tělu, pod nímž vystupují svaly těžce pracujícího člověka. Spolu s nimi ale pohled plný úžasu přitáhnou i tmavé stíny, vyvolávající v Sáře zvědavost, tu dětskou zvídavou povahu, která chce vše prozkoumat, odhalit a ponaučit se. Co působí nejděsivěji? Jeho tvář. Zarostlá, sotva pokrytá několikadenním strništěm ale řádným vousem, zplihlým stejně jako krátké tmavé vlasy, nejspíš pižlané nějakým nožem podle toho, jak nesourodě působí, ač jim k tomu dopomáhá i déšť dopadající na jejich hlavy. Krev smývanou těžkými kapkami dopadající v tenkých proudech, dokonce i rukávy působí zkrvaveným dojmem. Zranil se snad při jejím vytahování z mokřad? Sama cítila pálení vlastní krve, kterou se déšť pokoušel odplavit do země, prsty opatrně promne, což si vynutí drobné syknutí, sotva slyšitelné. Stále jí cosi trápí, nějaká vnitřní intuice, co si nedává pokoj, nechce spát. Přesto všechno učiní krok, nebojácně a zvědavě, jako by mohla odhalit to, co se skrývá v jeho očích. V první chvíli tak odtažitých, chladných, ale nyní se v nich cosi změnilo. Chtěla vědět co, toužila znát myšlenky honící se mu hlavou, ale byla to Sára, kdo měl příliš velký strach otevřít ústa a zeptat se, položit jednu hloupou otázku.
Konečně přijde uvědomění - muž, zbraň, krev, výstřel, který se rozlehl nad její hlavou, aniž by mu věnovala tolik pozornosti. Jak banálně ho přikládala úderu hromu, k té bouřce ztmavlé nad jejich hlavami. Hloupost, vždyť tehdy ještě nepršelo. Tehdy se ještě mračna nesrazila, neztěžkla tak jako nyní. Muž se zbraní, s krví na svých rukou a tváři. Lovec? Vytáhl ji, aby ji nyní srazil na kolena, nechal prosit o svůj život a nemilosrdně vpálil ostrou kulku do jejího srdce? Věděla, že smrt by to byla rychlá, přesto se bála bolesti. Bála se té chvíle, kdy bude v tichosti odpočítávat vteřiny do výstřelu, co ukončí její život. "Tys někoho zabil." Ne něco, někoho. Kdo loví po lesích takto v noci když ne lovec čarodějnic? Nikdo. Nikdo, protože nikdo nevidí na pasti, na zvěř, která po nocích vládne lesu spolu s temnými silami. "Ta krev... Někomu jsi ublížil..." Ze rtů vychází rozechvělá slova, v očích nedůvěra a strach, téměř hmotně postavený mezi nima jako kamenná zeď. Nečeká na nic, tělo zareaguje samo od sebe popoháněné pudem přežití, kdy se dívka rozeběhne směrem, odkud tuší domov. Tím směrem, odkud přišel lovec, napůl cesty mezi jejím domovem a hlubokou propastí salemského lesa. Nohy klopýtají pod překážkami v podobě kořenů a zmoklého tlejícího listí, boty kloužou po mazlavé půdě, že se Sarah musí neustále chytat stromů a děkovat všem bohům, že ještě nespadla. Pálení v prsou narůstá, nebyla zvyklá utíkat, ač běh milovala, ale nikdy ne takto vyčerpávající, po němž údy bolí a do svalů se zatíná křeč.
Kroky se zastaví, setřásla ho? Jak to má vědět, tenhle kousek lesa není pokrytý jejími prakticky nepoužitelnými amulety, které jsou rozmístěné kolem jejího domova. Záda se opřou o široký kmen stromu, ze rtů unikne výdech plný sladkého zalapání po čerstvém vzduchu. Oči klesnou k zemi, výjek je ztlumen dlaní, avšak i tak byl možná zaznamenatelný spolu s poklesem dívčina těla do měkkého mechu. K vlkovi, stříbřitě našedlému, jehož tělo zůstává nehybné a nečinné v posledním výdechu. Čas se pro něj zastavil. Jedna paže, rozechvělá bázlivostí, se natáhne natolik, aby prsty zlehka zapluly do hrubého, zmoklého kožichu, na němž tak ráda usínala v blízkosti krbu, avšak dost daleko, aby ji plameny ohně nemohly olizovat ve spánku. "Šššššš..." Sotva ji může slyšet, sotva by mohl nějak reagovat - je mrtvý. A přesto si jeho hlavu dívka přitáhne do klína, jemně ho hladíce po srsti, jako by mu chtěla dopřát sladkého usínání. Jeho duše už dávno odešla, cítí to, vnímá tělo, v němž ještě před chvílí spočíval život. "Tá tú anois ag an áit níos fearr." Ve starém jazyce svých předků, gaelštině, ukonejší vlkovu duši - nyní je na lepším místě. Bez bolesti, bez smrti.

Hrom. S tichým zaklením sebou trhl, když ho uhodí bolestivě přes uši. Déšť miluje, bouřku nesnáší. Na ručnici si zvykl, zde výstřel řídí on - vše závisí na momentu, kdy on stiskne spoušť, to on kontroluje, kdy se spustí kohoutek a křesadlem a zažehne střelný prach, to on kontroluje kulku, její dráhu a tedy i výstřel, co rozezní les a nechá po sobě mlčenlivý moment trýznivého ticha jakožto úctu pro padlého. Hrom jej rozptýlil a když se na ni znova podívá, rysy se ztratí ve tmě, protože zapomněl to, co mu blesk odhalil. A přesto věděl... Ten svíravý pocit v žaludku, ledová ruka, co mu mačkala útroby, mu to všechno prozrazovala. Znal její jméno... Sarah. Sarah Ecclestone... Jeho žena - ač ne před Bohem, jakým také? - a též dívka, která nejspíše zahyne v plamenech. Před ním nebo po něm? Bude ji muset sledovat trpět? Slyšet ji křičet? I tohle ho mnohdy pronásledovalo ve snech - a možná za to mohla i jeho čarodějka. Křik, kouř a pach spáleného masa, až měl co dělat, aby po probuzení nezvracel. Sevře pevněji ručnici, hledaje v ní jistotu, stejně jako se stáhne do svého nitra, aby se mohl opřít o vlka i o Velké Duchy, jež v něm dlí a promlouvají k němu. "Smrt je pro každého, Bratře Vlku. Ty jsi jeden z nás, měl bys ji vítat, příteli. Připojíš se k nám - a zaujmeš s námi své místo na lovu, bratře." Nikdy nebyl neuctivý. Nyní měl však chuť něco odseknout. Nebyly to hlasy, které by slyšel ve své hlavě - to by byl opravdu tak akorát blázen - ale formovaly se v jeho mysli, vycházely z jeho duše. Přicházely samovolně jako jeho součást, ne někdo další, kdo by přebýval jeho tělo. Promluví. Až to ho donutí znova se probrat. Šokovaný tón ho donutí nakrčit čelo, aniž by chápal, proč zní takhle. Smrt byla opravdu součástí života... Šla si pro každého - a on si nešel pro ni. Oči sklopí, jen aby se podíval na své ruce, pravačka zamazaná od lepkavé schnoucí krve, rukávy z části také. Čára na nose se rozpíjela a působila snad o to více děsivě. Rozběhne se. Silas sebou škubne, zavře oči, vnímá tep srdce. Nic neudělala... Nic neudělala, nemá důvod ji lovit. Je nevinná, nevinná a malá... Nic neudělala... A utíká před ním. Dostala náskok - poměrně velký, ale on by neměl problém jí ho sebrat. Znal to tu a pomáhaly mu smysly, ač nyní rozčeřené provazci vody, co padaly z nebe. Nohy klouzaly, ale i kdyby spadl, hned se zvedne a rozběhne se dál ve snaze ji najít. V loveckém zápalu. V touze dostat ji, protože útěk.... ten má vždycky důvod stejně jako strach, co z ní citil na sto honů. Mohl za to on? Nebo fakt... že si uvědomila, čím je?
Běžela zpět k vlkovi - viděl ji. V dalším blesku, co rozčísl oblohu, a po jehož hromu sebou zase škubne. Pušku si přiloží k rameni, do pozoru, připraven ke střelbě s tím malým detailem, že ručnici nestihl přebít. To ona ale netušila. Hlaveň nezvedá, alespoň pro teď. "Cos mu říkala?" Nedůvěřivě se podívá na vlka. "Zemřel. Bojoval statečně. Zaslouží si pokoj, který nalezl." Spolu se svou smečkou či družkou v planinách, které mu patřily a kde měl všeho dostatek. Voda mu stékala do očí, ač nechtěl, začal se mírně chvět - déšť byl chladný, noc též. "Je zvláštní, Bratře Vlku. Nepřirozená, zneužívá moc, která patřila šamanům, nikomu jinému. Používá cizí slova, jež nic neznamenají. Ženy, jež si pohrávají s přírodou, jsou špatné, bratře. Příroda náleží nám - a my jsme jim moc nepropůjčili, ony ji kradou." Těkavě se ošije. Nerad zabíjel. Nerad bral životy, ač tak možná nevypadal. Měl k životu úctu... Ale ne k temným čarodějkám, ne po té jedné, co ho nabádala brát životy zbytečně a krutě. Duchové jej občas vedli k tomu samému - snad to byl pozůstatek vlivu čarodějky, snad to byl vlk v něm, co se skýval za někoho jiného - jenže ti mu alespoň dávali na výběr. Zvedne ručnici, znova ji opře o rameno. Nezastřelil by - ani by neměl jak, ale pokud se ukáže, že mu jeho instinkt lhal, nebo že mu jeho mysl říkala něco jiného než to, co z ní cítil, protože ji měla v moci - neváhal by ani vteřinu, kdyby ji měl podříznout hrdlo. Bylo tu však ještě něco, co ho zajímalo. "Tvé jméno, čarodějko?" Protože na tom závisí vše... Ta kronika... Nedávalo to smysl. Nevěřil toho. Nechtěl tomu věřit. Jenže nyní se dost možná setkal se stínem své minulosti.

Našel ji. Jak? Jak ji mohl objevit tak rychle? Tak kvapně? Netuší, nechce se ptát. Místo toho až s podivnou tvrdohlavostí odmítá pozvednout hlavu, odvrátit zrak od mrtvého vlčího těla, které svírá v náručí a podívat se na muže, jež připravil o život tvora, který mohl ještě několik let obývat lesy salemské. Déšť nadále bubnoval do země, do jejich těl, ale čarodějka ho nevnímala, snad ani nechtěla a poprvé ve svém životě ignorovala krásu a vzájemnou divokost kruté, přesto šlechetné přírody. Rty se chvějí, prsty se prohrabávají vlhkou vlčí srstí slepenou krví, co stále v pomalých proužcích vytéká z prostřeleného hrdla. "Zabiješ mě snad za má slova? Za mé promluvy k tomu nebohému zvířeti?" Hlas se chvěl, navzdory strachu, který cítila v žilách, se do něj vetkal odboj, ten hrdý vzdor, který si odnesla ze své domoviny. Tu pomíjivou touhu bojovat za dobro každého, kdo si nezasloužil tak krutě zemřít, ačkoliv bolest psovitou šelmu dlouho nepronásledovala - vše bylo rychlé, hodné úcty. "Snažila jsem se ještě naposled promluvit k jeho duši. Uklidnit ji před odchodem na věčné časy. V jazyce mých předků to znamená, že je nyní na lepším místě. Kam jsi mu ty ukázal cestu." Modré oči s nádechem mechové zeleně se zvednou k muži se zbraní připravenou ke střelbě, sem tam osvětleného blesky tím, jak se Sarah zlobí a bouřka reaguje v odezvě na zlobu - vnitřní i tu očividnou. "Moji předci jsou Irové." Odseknutí je ostré, stále však hrdé stejně jako hlava, jíž pozvedne, aby dokázala lovci, že se za svůj rod, za své předky staví a hlásí se k nim s patřičnou úctou. I kdyby chtěla, i kdyby se sebevíc snažila, vlka by zachránit nedokázala - nikdy nedokázala oživit nic většího než malé ptáče nebo myšku a to pouze na pár dnů. Smrt nešla oklamat, vždy si vybrala svou daň. Vždy platilo jednoduché pravidlo - něco za něco. Život za smrt.
"Chceš mne zabít? Stejně jako jeho?" Dívčí tělo se zvedne, rozechvělé strachem i chladem, co na něj dosedá jako první zimní vločky pokrývající okolí. Co to do ní vjelo, že se staví proti lovci, proti jeho práci? Že propůjčuje svůj život tak lacino? Za vlka? Za mrtvé zvíře, které by s trochou štěstí pošlo za pár let, s větší dávkou smůly třeba zítřejšího dne? "Jistě jsi tu od toho, abys mne zabil. Nebo mne raději přitáhneš do vesnice a vhodíš do náručí těm, kteří mne označí za zlou a nebude je zajímat, že nikomu neubližuju?" Hlas se třásl, slzy v očích vzdorovitě zůstávaly neprolévány, avšak nechybělo málo - pořád byla slabá, stále byla jen ženou. Někdy více dívkou, dítětem. Škubne sebou, když je mušketa zvednuta tak, aby lovec mohl vypálit svou kulku Sáře přímo do prsou. A rusovlasá čarodějka? Neprosí za svůj život. Nenaříká. Nežádá o slitování. Jen potichu nechává stékat slzy po tvářích, aby se smísily s deštěm a dopadaly na zem v úrodných kapkách.
Co překvapí je jeho otázka. Prostý dotaz na její jméno. Ten, kdo bude mít výčitky, si ho nevezme, zastřelil by ji jen tak. Možná chce jen vědět, s kým měl tu čest. "Sarah. Jmenuji se Sarah." Nic víc nepotřeboval. Nic víc nebylo nutné, aby si ji spojoval s počestným hrnčířem a postarší ženuškou v domácnosti, které se štíhlá Sára vůbec nepodobala. "Pokud mne zabiješ, tak učiň, prosím, rychle. Nechci trpět, ač si to dle tvého pohledu zasloužím. Možná se bojím smrti, ale bolesti se bojím víc." Nikdy se takto neotevřela, nikdy nikomu neříkala, z čeho má strach. Ten nyní nad ní zvítězil. A přesto se nevzdávala, přesto neprchla. Raději zavře oči, aby nemusela čelit svým posledním vteřinám, raději se pomodlí ke svým bohům, k přírodě, v níž by tak ráda zůstala. I déšť pomalu ustává, jako by odmítal nechat svou dceru umírat za bouřky, která patří ke zlým časům.

Neodpoví na její konstatování o tom, že vlka doprovodila. Pouze silněji stiskne ručnici, aby ji lépe vnímal pod rukama. Studený vlhký kov, který svým chladem řezal do dlaní. V očích podezřívavost ve snaze určit, jestli mu lže či ne. S důvěrou měl problém - protože od dob jeho čarodějky se všechno zdálo jako hloupá iluze, kterou na něj někdo nastražil. Smysly i instinkty mohly lhát - a to klidně jen díky vůli jedné osoby. S ohledem na tohle z ní však stále necítil lež či cokoliv podobného, ač by rád. Vysvětlovalo by to, proč si ji vzal. Proč jí propadl - a proč nejspíš i kvůli ní nakonec skončil v rukách inkvizice. Jediné, co před sebou viděl, byla hezká vystrašená dívka. Stačilo to, bylo to dost, aby obětoval svůj život? Nebo jí byla prostě jen podobná? Nebo ta minulost ani neexistovala? Byly doby, kdy zpochybňoval vůbec to, odkud přišel a kým byl. "Ne. Ne, stejně jako jeho ne. On byl lovec... Ty jím nejsi." A tím pádem jí sotva náleží takové pocty jako vlkovi - Silas byl jednoduše vždy upřímný, aniž by ho zajímalo, jak to může znít. V tomhle případě dost hrozně.
Třásla se. To viděl i odsud. Prsty na ručnici jsou nejisté, ač ji pevně svírá - příčí se mu jí ublížit, něco jí udělat, ač zbraní by sotva mohl. Maximálně ji uhodit pažbou a nechat ji zde pro noční zvěř. "Nejsem tenhle typ lovce..." Ani netuší, proč se hájil. Nejspíš aby si nemyslela... že je co? Hajzl, co se přiživuje na neštěstí ostatních? Vzhledem k tomu, že na ní nyní míří, nejspíš se to trochu mine účinkem.
Sarah... Jméno hozené do ticha, které z jeho strany nastane. Ztuhne. Zůstane na ni zírat. Skoro jako by mu srdce vynechalo několik úderů. "Ne..." Slova pro něj samotného. Tohle nemělo být.. Tohle byl jen jeho výmysl. Doufal v to, ač se mu to nikdy nedařilo... Kronika, která měla vepsaný jeho osud, co je speltený s tím její. Dokud ji neznal, bylo vše v pořádku, aniž by si uvědomil, jak moc se přiblížil muži, kterého kronika líčila. Dokud ji neznal, bylo všechno ještě daleko. Jenže nyní byla tady... Tady a před ním. "Nemůžeš být... ona..." Mluví pro sebe, aniž by ji nevnímal, z šoku skloní pušku. Žena, která ho jednou přivede do hrobu. Žena, pro kterou jednou zemře po té, co jeho konci bude předcházet jen bolest a nic jiného. Byl zbabělec. Srab. Protože... nechtěl. "Jsi důležitý, Bratře Vlku. Příliš důležitý, abys zemřel takhle, pro křesťanského Boha. To není smrt, která by ti měla náležet. Na oprátce zmírají zlodějové a rabíři." Aby ti se do toho nevložili. V další chvíli? Přitáhne zbraň k tělu, ale jen aby do komory zručně strčil náboj a zasypal ho střelným prachem, než kohoutek znova natáhne a zbraň pozvedne, zatne čelist. Když ji tu zastřelí... nic se nestane. Když ji tu zastřelí... Prst si pohrával se spouští, stačilo jen zmáčknout. Nadechne se... Jeden úder srdce, druhý, třetí, které vnímal, jako by mu něco dunělo v hlavě. Při čtvrtém zbraň skloní... Nedokázal to. Co když to je on, kdy přinese smrt jí? Co když... ona za nic nemůže? Na malý moment zavře oči, vnímaje okolí pouze smysly. "Jsi bláhovec, Bratře Vlku..." "Já vím..." odpoví tiše. Necítil, že by byl dobrý... ale na druhou stranu, ublížit jí nedokázal. Znova otevře oči, upřené na ni. "Sarah..." zopakuje její jméno, zkoušeje, jak zní na jazyku. "Neublížím ti. Ani tě nedotáhnu do vesnice, aby ti ublížili jiní. Nemusíš se bát."

"Ano." Tvrdohlavá to odpověď, s níž odmítá jeho tvrzení, hrdě bráníce své jméno a spolu s ním i původ zasahující k irské přírodní magii. "Sarah, tak mne rodiče pojmenovali a i když mé jméno neuznáváš, pak mi ho nemůžeš vzít. Jsem Sára, ať se ti to líbí nebo ne." Nechápala ho, nerozuměla mu - co je na jejím jméně tak špatného? Co se mu protiví, že ho nechce přijmout a uznat? Že je v jeho očích pouze čarodějka? Nebyl by první ani poslední, někteří se báli znát jména těch, ke kterým chodili, křižovali se cestou před jejím domem, aby je bůh provázel na místa, kde se ukrývá ta prazvláštní, nepochopitelná magie. Cožpak jí toužil vzít nejen život ale teď už i jméno? To jí hodlal obrat úplně o vše? "Smiř se s tím, pokud mne tolik toužíš zabít. Aby sis mohl zapamatovat jméno toho, koho jsi připravil o život svým činem." Hlas soudil, bolest v něm šla nahmatat, neboť Sára trpěla - bála se o sebe, sobecky toužila zůstat při životě, jak si plánovala svou prapodivnou budoucnost. Tolik toužila po dítěti, ale příroda ji nyní uvrhla do podivuhodné propasti. Byla to cena za všechna ta kouzla? Za lektvary, s nimiž měla počít malého človíčka rostoucího v lůně? "Jaká ona?" Slyšela ho, ač patrně, nezaznamenala všechna slova. "Vidím tě poprvé, nikdy předtím jsem... Neznám tě. Neznám tvé jméno, nic." Ne, nepodobal se nikomu, koho měla v Salemu na zřeteli, ale nedivila by se, kdyby jí své jméno neprozradil - jména nesou moc a každý, kdo věřil na čarodějnice, to věděl. Stačí jméno, kousel vlasů nebo část oděvu, milovaná věc a prokletí se zrodí na jejich hlavu.
A přeci její slova nebyla k ničemu - namířená zbraň, natažený kohoutek, s tupými údery srdce čeká na poslední stisk, s nímž by se měla ozvat rána a poté? Bolest. Šílená, vražedná, poslední, kterou by měla zažít. Čeká, v tichosti počítá, oči pevně zavřené, aby nemohl vidět její strach. Strach malé holky, jež se bojí zemřít. Jež nenávidí bolest a má z ní panickou hrůzu. Čeká, slova pálí na rtech, jak se bojí každé chvíle, že by ho sama popohnala k činu. To tichá slova přinutí Sáru vzhlédnout, otevřít oči a se strachem je pozvednout k muži, co nyní skládá zbraň hlavní k zemi tak, aby ji nemohl ublížit. Nechtěl? Pohrával si s ní? Bylo to jen součástí nějaké zvrácené lidské stránky, která miluje lov? Kdyby se v něm tak dokázala orientovat ale nemůže, nedokáže. I on ty své otevře, pohledy se střetnou a zrzavá dívka v nich vidí něco víc - jako by ji znal. Jako by věděl něco, co ona ne. A její jméno na jeho rtech? Sladké, až bolestně sladké, že v ní vyvolá prapodivný pocit. Silný, tolik intenzivní - její jméno k němu patřilo, na jeho rty, odkud znělo měkkce, ač hrubě díky hlubokému hlasu. Hladilo po duši, uklidňovalo. Přikývne na oslovení, Sarah, tak se jmenovala. Ne, chyba - stále se tak jmenuje, ač jí mnozí nazývají čarodějkou, zrzkou nebo jednoduše Sárou.
Co přijde poté, je to nejkonejšivější odpovědí, jaké se mohla dočkat. Takové, co vyvolá štěstí v očích obohacených o slzy než dívka klesne na kolena a rozpláče se úplně. Tolik strachu, tolik bolesti si nesla v posledních chvílích, že se nyní nedokázala ovládnout a potlačit záchvěv hysterie, s níž si může oči vyplakat. Nikdy před ostatními neprolévala slzy, tato slabost patřila jen jí a nikomu jinému. "Proč?" Modrozelené oči vzhlédnou, stále celé uplakané, ač se tomu snaží zabránit rychlým otřením hřbetem ruček. "Proč jsi tak neučinil?" Měl tisíc a jeden důvod, kdokoliv jiný by už jednal, jak se sluší a patří na všechny ty puritány, kteří by ji odsoudili za smilnění s ďáblem. Koneckonců už dávno nebyla pannou, hřešila svou magií. Tělo se stále chvěje, napůl odplouvajícím strachem, napůl zimou. Nebyla sama, i on byl promočený na kost. "Jsi zmrzlý." Musel být. "Mohu ti... dát doma... Něco... na zahřátí...?"

Začne plakat - a Silas znejistí. Nejspíše jako každý muž netuší, co má dělat s plačící ženou. Jak ji uklidnit, utěšit, jak zabránit přívalu slz, co se kanou po tvářích a v jejich slanosti se smísí s dešťovou vodou, která stále vydatně pršela z oblaků, jež ještě před několika desítkami minut vůbec neclonili výhled na hvězdy a měsíc, který minul úplněk a postupně zas postupoval k novu, což též dokazovala jedna nová malá jizvička na paži. Tentokráte jen na jedné - nikoho na svědomí neměl. Zjištění, které vždycky přinese určitou úlevu, jeho potěchou nikdy nebylo zabíjení a smrt - to byla spíše oblast čarodějky, která dlouhou dobu vlastnila jeho duši a říkala mu, co má dělat. Pro koho si má jít tentokrát. Až mu ráno bylo zle od žaludku a zvracel z pocitu kovové pachutě lidské krve, který vyvolávala vzpomínka na smrt další oběti - obvykle nevinné, mnohdy neschopné se bránit a vůbec ne jemu rovné. Nyní tedy uhne pohledem, snad aby jí ponechal tu špetku důstojnosti tím, že ji nebude sledovat ve chvíli pokoření. Ručnici si za popruh přehodí přes rameno, přešlápne z nohy na nohu. A až tehdy, když znova promluví, k ní zvedne pohled.
"Protože si to nezasloužíš. Nic jsi neudělala... myslím..." Zamračí se, jako by si s tále pohrával s myšlenkou, že nedělá chybu tím, že ji nechává žít a sám svůj život dává všanc. Protože to nemusela být láska, co je spolu snoubí - mohlo to být uhranutí, ovládnutí mysli, tedy toho jediného, co zůstane navždy jeho - o střechu nad hlavou mohl přijít, ručnici též, ale docela rychlý postřeh a bystrá mysl, to mu mohla vzít opravdu jen čarodějka, stejně jako silnou vůli. Její nabídka ho zarazí, znova se mu do očí vloudí podezřívavost. Silas byl zrovna ten typ, který nikdo doma nechtěl... Který působí dost výhružně. Problém byl ten... že ji chtěl vidět. V jasnějším a trvalejším světle než je blesk. "Dobře..." Je to jen krátké přitakání, s jakým k ní udělá pár kroků a natáhne k ní ruku, aby ji pomohl zvednout se - a snad jako určitý slib, že jí opravdu nic neudělá. "Musím ho vzít..." podotkne ale směrem k vlkovi. Bylo by neuctivé nechat jej zde, když už ho zbavil života - měl za úkol se o něj postarat a prokázat mu úctu tím, že ani jediný kousek z jeho těla nepřijde nazmar. Od drápů a zubů přes kožešinu až k masu. Skloní se k němu, krev už dávno přestala téct, ba naopak, usychala na kožešině, lepila ji, tělo bylo již chladné, tuhé. Znova prohrábne jeho srst s viditelnou úctou, kterou ke zvířeti choval, než mu obtočí kolem zadních tlap pevný kožený řemínek, aby jej mohl odtáhnout... nu, nejspíš na její práh. Tušil, že k sobě domů by ho asi nechtěla.

Byl prvním člověkem, který věřil, že není špatnou čarodějkou. Věřil? Ne, hloupost, viděla mu tu nedůvěru na očích, že by strach? Bál se jí? Kdo by se neměl na pozoru před dívkou ovládající magii, ač se o to nikoho neprosila. Ale když už jí jednou byla dána do vínku, snažila se chopit její moci s rozvahou, rozumem a láskou nejen k přírodě samotné ale i k lidem, kteří její pomoc potřebovali, kteří ji vyhledávali. "Nevěříš mi." Tiché špitnutí dvou prostých slov, jakéhosi konstatování holé pravdy - vždyť neměl jediný důvod jí věřit. Pokud v jeho mysli byla čarodějkou, pak se tohoto označení nezbaví nejspíš již nikdy. Stačilo, aby ji zahlédl praktikovat magické rituály, neptaje se po původu, a hned ji mohl označit na místě za špatnou. Za tu, která po nocích tančí nahá na mýtině - což učinila pouze jednou, neboť se to tak psalo v zápiscích o rituálu vedoucímu k otěhotnění - a obcuje s ďáblem na denním pořádku. "Ale to čarodějkám nikdo." I ti, co za ní chodívali, se na ni dívali s nedůvěrou - prve ano, podruhé? Jak kteří. Ale když poznali, že jim skutečně pomáhá, že její snaha je opravdová a ne pouze nějaký klam? Začali ji mít rádi, hlavně staří obyvatelé Salemu. Věděli, že kouzla a čáry jsou špatná volba ale též věřili na sílu bylinek i rozhodnutí boha dát někomu trochu magického daru do rukou. Přesto všechno se křižovali kdykoliv začala mumlat zaříkadla ve svém rodném jazyce - gaelštině.
Oči jsou pozvednuty, obezřetně sledují jeho tlapu stejně nedůvěřivě jako na ni pohlížel lovec sám. Avšak její nedůvěra nemá nikdy dlouhé trvání, v tomto je z části blázínek, hodný, se srdcem na dlani, které mu byla ochotna vložit do rukou skoro bez váhání. Skoro. Nabídku přijme, nechá se zvednout ze země tak snadno, jako by nevážila nic. Proti němu? Drobná, ač stále vysoká, že mu mohla hledět do očí lépe než jiné místní ženy. "Nedovolila bych ti, abys ho tu nechal." Tentokrát je to krátký příslib od Sáry samotné, smutný úsměv doprovází pohled na bezvládné vlčí tělo než se otočí směrem, kde tuší svůj domov. Štěstí stálo při zrzčině straně, dokázala najít svůj domek vcelku snadno, zapadlý mezi stromy, špatně viditelný pro neznalé oko člověka. Celou cestu se snaží potlačit nelibý pohled na lovce, jež vleče tělo vlka tak, že bude celý od špíny, od mokré zeminy a tlejícího listí. Po konfliktech netouží, zdržuje se hádky, která by mohla vyústit v nerozvážnost a Sářinu smrt. Raději se nadechne než otočí klíčem, co schovala pod kámen u dveří, a vpustí hosta dovnitř. Do malého domku o dvou místnostech, jedné větší, druhé menší, útulné, tvořené kamenem a dřevem, pecí, která slouží jako krb, ohniště a postel na spaní v jednom. Velký prostorný stůl plný bylinek seskupených do uzlíčků, některé jsou ve snítkách zavěšené nad jejich hlavami. Kuchyňská linka plná baněk a cárů pergamenů s popisky, zápisníky, které hlavně mluví o jednom - rituálech vedoucích k početí dítěte. Některé psány anglicky, jiné v gaelštině. Žádná latina se zde však neskrývá, neboť tomuto jazyku Sarah neholduje, neovládá ho.
"Neměl by ležet na prahu." Krátké podotknutí, kdy se dívka otočí s křesadlem v ruce, aby rozdělala oheň, co by je zahřál od prochladnutí. "Ten vlk. Říkal... Říkal jsi, že je lovec a je hoden..." Nepamatovala si čeho, nerozuměla jeho slovům. "Můžeš ho přinést dovnitř. Omeju z něj krev. Pokud... Pokud ti to nebude vadit. A-..." Pohledem sjede jeho oblečení, kousaje se do rtů nad tím, co mu hodlá nabídnout. "Vedle jsou deky. Na zahřátí. Jsou hrubé, ale mohly by postačit. Když... Když si přisedneš k ohni." Sama by se měla převléknout, ale před mužem? Ne, stále je trochu plachá, ačkoliv otočit se zády, to by ještě svedla. "Nemám mužské oblečení, mnoho mužů sem nechodí. Vlastně skoro žádní." Až na těch pár postarších, kteří si stěžují na ztuhlost kloubů. Raději se přitočí k ohništi, ruce se chvějí - jeden by řekl, že je to pozůstatek chladu, ale u Sarah je to strach z otevřeného ohně, který musí rozdělat. Až na několikátý, snad desátý pokus se dívce povede vykřesat plamen, díky němuž dřevo chytne a praskání vyplní tichost místnosti. Postupně jsou zapáleny i svíčky rozmístěné různě po lince, jedna skončí uprostřed stolu. Konečně si může lovce před sebou prohlédnout pořádně. A fascinovaně zírat na jeho tvář, děsivou, chladnou a zároveň podivně živou. "Měla bych se převléknout." Rychlé vyhrknutí s nímž odvrátí zrak, popotahujíce prsty za látku košile, která se stačila přilepit k pažím. "A opláchnout se. Ty... Asi také. Donesu... Donesu vodu." Náhle se celá hbitá otočí na obrtlíku, aby z druhé místnosti přitáhla staré dřevěné necky, avšak vcelku prostorné i pro někoho Silasových rozměrů. "Hned... Hned jsem zpátky." Cítila se tak nevhodně, že by měla být v místnosti s nahým mužem, ačkoliv něco podobného praktikovala nedávno. Ještě teď jí horkost polévá, když bere džber do ruky, nabíraje vodu z kádě za domkem, kam natekla deštivá voda. Snaží se před Silasem působit silně, ale přeci jen si nemůže odpustit drobné pokukování pokaždé, když se vrátí s plným vědrem vody.

Zvedne k ní pohled, snad trochu vypočítavý, ale rovněž překvapený, že ve svém domku snese špinavou mrtvolu majestátního zvířete, ač jeho kožich bude i tak snadno k využití - a celý vlk ostatně také. "Ulovil jsem ho. Udělám to - patří se to." Jako lovec k lovci, bojovník k bojovníkovi, nepatřil do rukou někomu cizímu, někomu, kdo s ním nesdílel to pouto smrti jako Silas. Zavře za sebou dveře, jakmile zvíře snadno dostane dovnitř, nechávaje ho však blízko dveří - nemusí se zrovna válet vprostřed místnosti a vše sledovat sklovitým mrtvým pohledem. V domku je teplo - rozhodně tepleji než venku, což dává smysl, když nefouká a je zde sucho. Znejistěl, když na ni pohlédl. Vypadala... zranitelně. Lidé doma vždy vypadají jinak - nejsou na stráži, nejsou na pozoru, ač by měli. Před Silasem? Před tím nemusela. Neublížil by jí, jednou to slíbil, tím pádem to platí. Pohledem střelí ke dveřím,co vedou do vedlejší místnosti. "Nepotřebuju ho - tohle uschne rychle," oznámí jí věcně, očividně se netrápí tím, že by před ní měl být nahý. Nakonec, přesně taková byla přirozenost člověka a nebylo třeba hrát si na něco jiného než to, kým a čím byli. Lidmi. Nic víc, nic míň. Přejde do vedlejší místnosti, přesně jako ho navedla, aby mu pohled padl na deky z hrubé, nepoddajné látky, přesto nyní daleko lepší než totálně promoklé oblečení. Svlékne se, oblečení házeje na zem, nejspíš ho stejně bude muset pořádně vyždímat, a obtáčeje si deku kolem boků, aby přece jen nevyběhla z domu - tušil, že jí by to nejspíš vadit mohlo a pokud něco, pak ji nechtěl děsit. Ani tetování či jizvy na paži se snažil skrýt - věděl, že je čarodějka. O nic méně divná než on, o nic méně jiná než on. Vrátí se zpět za ní, aby ji našel, jak rozsvěcí svíčky. Byla... hezká. To nemohl popřít - nebyl slepý. Jemná, něžná, nejspíše též hodná ve své nevinnosti. "Nebuď zaslepený, Bratře Vlku. I ona se zdála jemná a něžná, než jsi přišel na to, že v ní dlí zlí duchové - až když bylo příliš pozdě. Ženy klamou - a nemají to tak těžké." Duchové snad poprvé za celou dobu zněli skutečně kousavě, až se nad tím pozastavil a přes tvář mu přelítne malé zamračení. Krvavá šmouha se stále ještě pořádně nesmyla a to mu na vzhledu nejspíš příliš nepřidalo. Měli pravdu, a přesto... Možná za to mohlo vědomí, že z ní jednou udělal svou ženu - ne před Bohem, tedy dobrovolně. Možná v tom neslo svou míru myšlení, že by se mu měla líbit, že by mu měla být... víc než sympatická. "Nepotřebuju, Sarah. Déšť stačil... Díky..." Bylo zvláštní za něj děkovat, ale nakonec - mohla za něj ona. Osamotí - a zůstane trčet vprostřed místnosti, necítil se tu... patřičně. Bylo to její prostředí, nikoliv jeho. Bylo to její místo, nikoliv jeho... Vrátí se. A Silas si hned uvědomí svou chybu tím, že k ní přejde a vezme jí vědro, aniž by se ptal. "Bež se převléknout, pokud chceš. Ohřeju to..." Alespoň tohle mu dala ta léta. A krom toho, potřeboval se zabavit. Chtěl pryč - dál od ní, dál od potenciálního nebezpečí, že se budoucnost naplní, dál od toho svíravého pocitu v žaludku, že by do sebe nic nedostal, protože tohle... tohle byl začátek konce.

Zaskočil ji. Aby také ne, běžně se nesetkává s tím, aby někdo odmítl zahalit své tělo a vystavoval tak své tělo přirozené zvídavosti, jakou měla Sarah v povaze. Líce chytají sytý odstín nachu, ústa se pootevřou, aby se nakrátko s klapnutím zase zavřela a vykulená dívka odvrátila pohled ke stolu, jež náhle tak magneticky přitahoval modrozelené oči. "Nejsem-... Nahý-... Mohl-... Zakrýt-..." Její koktání dává pramalý význam, ale snad by i hlupák pochopil, jak nejistá se cítí ve společnosti někoho, kdo v nahotě nemá žádné zábrany, zatímco Sára? Snaží se nepředstavovat, jaké tělo se ukrývá pod látkou košile, neboť to jednoduše není vhodné. Zkuste to však říkat muži, jež připomíná více divocha než civilizovaného člověka. Ta tam je její odhodlanost nenechat se srazit na kolena a působit silně - tak snadno jí vzal vítr z plachet a ponechal rusovlasou čarodějku napospas rozpakům. Aspoň do doby než se přeci jen rozhodl dát na její slova a vydá se do druhé místosti. Konečně trocha prostoru pro rychlý, lapavý nádech, jímž se pokouší ukonejšit rozbouřenou krev kolující žilami.
Lovcova nepřítomnost netrvá tak dlouho a zrzka? Zůstane zaskočena. Či hůř - přistižena při činu, kdy nedokáže v první chvíli odvrátit pohled od polonahého mužského těla. Každý sval, každá část fyzické stavby je ponechána očím, v nichž se zračí fascinace a úžas vyvolaný nejen jeho příchodem ale i celkovým odhalením. Široká ramena, mohutné plece, tělo opravdového lovce. Nedivila by se, kdyby jí vyrazil dech i tím, co se skrývá pod hrubou látkou vlněné přikrývky. Co však poutá zvídavá kukadla nejvíc, jsou tetování a ve světle špatně viditelné jizvy. Dětská zvídavost ponouká Sarah ke krůčku vpřed, k touze se dotknout prazvláštních ornamentů, jaké ještě nikdy neviděla, ale strach a ano, i respekt z tohoto bojovníka ji nutí packu stáhnout a raději se věnovat svým činům - tedy odchodu pro vodu. Až jeho slova na prahu dívku zastaví, vrtěje hlavou v nesouhlasu. "Máš na sobě krev a špínu. I díky mně. Hlavně díky mně. Je to to nejmenší, co pro tebe mohu učinit." Vyhrkne než se vzdálí, aby s prací donesla vědro vody než se odebere pro další, zatímco jedno postaví na pec, aby se obsah prohřál. Druhé je jí vzato z rukou při příchodu, že se zrzka nestačí ani rozkoukat. Zůstanou jen slova, pod jejichž silou zčervená. "Jsem špinavá. Od bažin. Nemá smysl se převlékat, dokud se-... Nevykoupu." Poslední slůvko je pípnuto do ticha narušeného praskajícím dřevem v ohništi, špinavé dlaně přejedou po pažích, jak se snaží skrýt za to drobné gesto překřížených rukou na hrudníku. "A ty jsi na tom lépe, měl bys jít první. J-já... Se nebudu dívat. Přísahám." Svou poznámku vyhrkne s očima upřenýma na lovcovu tvář než pohled odvrátí, jak jí stud příliš snadno dožene. Raději čeká na jeho vyjádření, zda bude souhlasit. Pokud ano? Otočí se zády k němu, instinktivně jí dochází, že její odchod by mu působil nevoli. Přesto si neodpustí pokukování po jeho osobě, nahého muže defakto neviděla a její dva milostné úlety se nedají počítat do sbírky.

Udělá jeho směrem krok. Zarazí se - stále s tou samou obezřetností, jako by snad byl znova tam venku a lovil třebas vlka. Nebo rozhodně nebezpečnou šelmu. Nakonec, čarodějky byly nejnebezpečnějším ze všech tvorů. Dokázaly vzít svobodnou vůli, dokázaly uhranout a naprosto zatratit veškeré vlastní emoce. Neměl je rád - a necítil se v jejich přítomnosti dobře. Kdyby Sarah nevzbudila jeho pozornost díky jejich společné budoucnosti, nejspíš by spolu s ní nešel. Znova se dát všanc čarodějce? Od Amy nemohl pochopit, co jej k tomu vedlo - a stále to nechápe. Nu, nejspíš brzy pochopí. S trochou štěstí... "Měl se na pozoru, Bratře Vlku. Je to nerozum, být zde - ale pokud máš být nerozumný, dej alespoň na své smysly a instinkt." Dal by, kdyby nevěděl, že i ten může lhát a klamat, když se dostane do područí čarodějky. Cuknul by, kdyby se jej dotkla - ale i ona brzo stáhne packu a Silas se trochu uvolní, bedlivě ji pozoruje, avšak ve snaze se vyhnout očnímu kontaktu. Což není tak těžké vzhledem k tomu, že též ona klopí oči. Byla zvláštní - úplně jiná než Amy. Méně... méně sebejistá, více svá, více skutečná, že jí ty rozpaky opravdu věří. Zavrtí hlavou při další nabídce. "Nepotřebuju to." A přes to očividně nejede vlak - je v tom nevůle i opatrnost. Nechce polevit v ostražitosti, nechce se jí vložit do rukou - a popravdě, fanda necek taky nebyl. Obecně vzato preferoval jednoduše vodní plochy, řeky nebo déšť jakožto přírodní sprchu. Ta tam jsou časy, kdy si užíval horké sprchy po těžkém pracovním dnu...
Očividně nahotu vnímají oba dva jinak - on její rozpaky příliš nechápe, tedy je ani nemůže respektovat. "Dobrá. Ohřeju vodu, zatím se můžeš... hm... připravit." Jak jinak to říct? A bůh ví, co chce dělat, ač takhle to znělo, jako by se snad měla marinovat a kdo ví co ještě. Část vody z vědra tedy hravě přelije z vědra do kotlíku nad ohněm, aby se pořádně prohřála, sám cítě teplé plameny na holé kůži, na které naskákala husí kůže. Bylo to... příjemné. Příjemné a ospalé a domácké a vůbec ne jako jeho chladný srub. Znova se na ni podívá, když se opět zmíní o koupeli, skoro zaváhá. A zavrtí hlavou. "Nemám z toho dobrý pocit. Z necek... Z čehokoliv. Déšť je dobrý - stále čistý, voda v neckách ne." Drží se v ní špína, v dešti ne. A krom toho... pořád se jí bál, což jí však přiznávat nebude. "Bude se tě snažit zlákat, bratře. Pokaždé se o to snaží - ať ženština či čarodějka, jejich plémě se nás vždy pokusí svést na scestí. A ty máš žít..." Ne, hlas zjevně nenarážel na aktuální situaci, ale na to, co bude - protože i Velký Duch si zjevně uvědomoval, jaké krásy může ženské tělo skýtat a jakou má moc nad mužem, když chce, přičemž na Silase? Nevinnost je nyní ta nejlepší zbraň po bezpochybné sebejistotě a znalosti jeho zelenooké čarodejky - k takové by se již nepřiblížil. Zatímco ruměnec v Sářiných tvářích? Ten vypadá zcela jinak. Svůdněji... "Nebudu se dívat," zamumlá ještě - kdo ví jestli pro ni či pro Velkého Ducha. Snad pro oba - aby je oba dva uklidnil, ač pravděpodobnější možnost? Nu, stačí jen říct, že ze společenských pravidel se mnohými přestal řídit. A jaký to dříve býval gentleman.

"Ach. V po-pořádku. Nebudu... Nebudu tě do ničeho nutit." Zbrklé vyhrknutí slůvek, pohled je kvapně upřen k dřevěné podlaze jen proto, aby se vyhnula očnímu kontaktu a lovec nemohl zahlédnout její rozpaky, ač se snadno, příliš snadno zračí ve tvářích zrůžovělých jeho odmítnutím. Nechtěla to nahlas přiznat, ale na čistotě jí vcelku záleželo, i když se nacházela dál od samotného města. Čerstvě vyprané šaty s lehkým náznakem vůně šanty kočičí a meduňky vždy malou čarodějku uklidňovaly, maličkost, co vyvolá úsměv na rtech a radost v očích. Silas byl lovec již od pohledu, tomu vůně bylinek nic neříká, možná tak dráždí nos a nenechá ho v klidu lovit ani spát. A pokud před chvílí věnovala veškerou svou pozornost prknům dělícím chladnou zeminu domu, pak nyní si ji přitáhl k sobě s nevěřícností zračící se v modrozelených kukadlech. Připravit? Tady? Teď? S ním v jedné místnosti? "A-a-ale já..." Planý pokus vyjevit mu, že není zvyklá se odhalovat před mužskýma očima a to, co se stalo před pár dny? Výjimka. Nebýt toho lektvaru lásky, jistě by se tak nestalo a Jack by odešel bez jediného toužebného pohledu Sářiným směrem. Naštěstí je to právě ona výhružnost lovcova postoje, co přinutí Sarah zarazit se na samotném začátku a opětovat pohled plný studu a nejistoty - alespoň v jejím případě. Lovec se zdál, že takové pojmy nemá ve svém slovníku. I proto přikývne, celá rozhozená faktem, že se před ním bude muset svléknout a on? Bude ji pozorovat? Sotva vypadá jako někdo, kdo odvrací zrak ze slušnosti před bohem.
Rychle přejde do druhého pokoje, odkud si přitáhne v náručí čisté šaty, druhou ruku zatěžkanou lovcovými věcmi, které bude lepší přemáchnout, než je přehodí přes židli směrem k ohništi. Chápavě přikývne lovcovým slovům, sama déšť milovala - od prvních kapek až po liják, v němž se sama několikrát proháněla. "Smývá všechno špatné." I vzpomínky, kterých je třeba se zbavit, utlumí bolest, spláchne nepříjemné. "Nechci si zahrávat s počasím. Má... To je moc matky přírody. Na to má právo pouze ona." Hlas se zalkne při oněch slovech, svou sílu milovala a přitom se jí bála. Nikdy nedokázala pochopit, proč může disponovat schopností, jež patří do rukou přírodě a ne člověku. Lidé se snažili krotit moře, podmanit si ho svými cestami, proč by tak měla Sára činit i nebi? Než by snad stačil Silas cokoliv namítnout, nadechne se dívka k obhajobě. "Není to tak, že bych... Že bych chtěla. Příroda reaguje na mé myšlenky, na mé pocity. Když je mi smutno nebo mám strach, začne se bouřit a mraky přinesou déšť. Někdy konejšivý, jindy pouze prohlubuje mé strasti. Když jsem šťastná, pak je jasná obloha. Je pravda, že někdy... zneužiji své moci a přivolám lehký déšť, protože ho miluju. A pokaždé se za to pokouším hledat odpuštění u matky přírody, u bohyně samotné." Prsty začnou roztahovat tkanice stahující šněrovačku v dekoltu, aby se postupně vymanila ze sevření šatů, které si přetáhne přes hlavu, ponechávaje si košili. I ta však brzy skončí na kupě špinavého oblečení, paže překřížené přes hrudník, zatímco očima sleduje lovcova záda i se slibem, že se nebude dívat. Přikývnutí? To nespatří. "Děkuji." Tichá odpověď, jež by mohl zaregistrovat, zatímco nožky se s tichým šplouchnutím ponoří do necek jako zbytek těla. Místnost naplní příjemná vůně po domácku vyrobeného medového mýdla, jak se Sarah snaží vyčistit všechnu špínu zaschlou na kůži, zády usazená směrem k lovci, po němž sem tam pokukuje, zda-li jí skutečně nesleduje.
"Není ti příjemné být se mnou v jedné místnosti, že? To ale nikomu." Nemusí u něj hledat odpověď, všichni se báli čarodějek a jejich pomsty. "Protože jsem čarodějka. Protože jsem jiná než ostatní." S hlasitým šplouchnutím se drobné tělo dívky vynoří ven z vody, rychle se sušíce suchou látkou než sáhne po šatech, tentokrát bez košile. Byla doma a takto chodívala vždy, když nikoho neočekávala ve svém domku. Prsty si snadno poradí se zavazováním a děvče rychlými kroky přejde vzdálenost dělící ji od lovcových zad, aby mu čelila tváří v tvář, najednou nazlobená a vzdorovitá. "Nejsem jako ony. Nevzývám žádné... mocnosti, abych získala sílu, o kterou nežádám. Nepořádám v lesích reje, nikoho a nic neobětuju a nahá tančím leda tak za letního deště. Což jsem vlastně vůbec nechtěla říct." Veškerá hrdost Sáru rázem opustí, odboj však v kukadlech nadále pohrává než se s otočkou kvapně vydá k neckám, aby je silou a s trochou štěstí odtáhla ke dveřím a jejich obsah vylila za dům. Zbytek horké vody je přelit zpátky do necek, kam hodí i Silasovo oblečení, aby z něj vydrhla špínu. Předtím ale stačí přejít ke kuchyňské lince, aby vytáhla kus chleba, ztlučené máslo, med a nůž, který po něm div nehodí. "A ne, není to očarované. Nic z toho. Takovou mocí opravdu nevládnu." Poslední zahučení, spíše zabrblání než se celá nešťastná otočí k lovci zády, aby se začala věnovat jeho oblečení, drhnouce ho na dřevěné valše. Se snahou ignorovat první kapky deště, jedinou odezvu na její vnitřní smutek, neboť označení čarodějka již ze sebe nikdy nesmyje ani tím nejsilnějším mýdlem.

"Nechci, aby sis s ní zahrávala," opáčí rychle, samozřejmě a poněkud... lhostejně, jako by jí oznamoval prostý fakt. A on vlastně oznamuje. Nemluvil o dešti vyvolaném čarodějkou, deštěm, jež neměl být - ale tomu, kvůli kterému ztěžkly sametově modré mraky, aby mohl osvěžit krajinu a přinést život. Nebo smrt - přijde na to, kdo se v něm potuloval, protože onemocnět? Obecně vzato to nemuselo dopadnout zrovna dobře, zvláště pokud se někdo štítil čarodějek a jejich moci, která mohla život dát zrovna jako ho sebrat. Znova se na ni od krbu podívá, aniž by si uvědomoval, že tím porušil svůj slib, že se nebude koukat, ačkoliv šmírovat ji nebyl důvod, proč na ni upřel oči. Naopak, když se ospravedlňuje, dívá se na ni snad i trochu nechápavým pohledem, aniž by uhýbal z obličeje, aniž by zkoumal dívčí křivky, který před ním odhalila - nikdy to po ní nechtěl. Nepotřeboval vysvětlení. Nežádal ho a nyní nerozuměl tomu, proč mu ho dává. Snad aby nad tím nepřemýšlel, nedivil se, snad aby mu dala východisko, se kterým by se spokojil a dál do její moci nešťoural, ač to nikdy neměl v úmyslu? Cokoliv čarodějné šlo okolo něj, stačilo, že se jednou za měsíc proměnil na bestii stiženou kletbou, kterou už nemá kdo odvolat. Více magie v sobě vskutku nepotřebuje. "To je dobře. S přírodou a jejími duchy by sis neměla hrát - ani je pokoušet. Trestají..." Poslední slovo zahučí tiše, jako by snad on měl být tím trestem, ač je to hloupost - ne, Silas pouze věřil na přirozený řád věcí a na to, že si příroda vše zařídí sama. I jeho čarodějka zemřela a příroda se tak zbavila další bytosti, co z ní vysávala energii. Když se však ponoří do vody, odvrátí se zpět k plamenům, skoro v touze se u krbu natáhnout a usnout jako štěně - byla noc, když vyrazil na lov, a včerejšek nebyl o nic lepší. Aniž by si to chtěl přiznat, byl unavený a to chlad jej držel vzhůru, zatímco přívětivé a dobře známé teplo uspávalo. Jenže to byla chyba - tohle nebylo přátelské území.
Znova promluví a vytrhne jej z jeho myšlenek - nebo spíš z jeho stavu, kdy na nic nemyslel. Převapila ho, opravdu ano - tím, jak to na něj najednou vypálila. Zamračí se, tahle... útočnost se mu nelíbila, na druhou stranu, pes, který štěká, nekouše. "Ne, proto ne - mám strach, že jsi stejná jako ostatní." Kolik poznal světlých čarodějek? Těch, které braly ohledy na přírodu a kladly na ni důraz? Mnoho jich nebylo. Vlastně žádná a ona měla být první. Tehdy by byla jiná, ale prozatím? Prozatím byla stejná jako ostatní čarodějky a vlastně jako ostatní lidi - protože ti se od čarodějek lišili jen tím, že neuměly ovládnout mysl, přírodu pomaličku vysávali tak či tak. Slova byla jedna věc, ale vzápětí se její slova přesunou i do činů, kdy se zvedne a začne se oblékat, jen aby ho mohla konfrontovat. Byla naštvaná, to nemusel ani zas tak dobře číst v řeči těla - byla viditelně roztěkaná. Silas se zvedne od krbu, snad jako by tušil, že v domku už dlouho nepobude, protože ho prostě bude chtít vyhodit. A on by se jí ostatně sotva mohl divit... To on zde byl nezvaným hostem. A přesto ji sledoval se zájmem a s podmračením, ač na jejím chování? Na něm nebylo nic špatného... Nic hrozného. Bránila se, stejně jako by se bránil on, kdyby jej někdo nařknul z toho, že provozuje černé síly, ač pro něj by to nejspíš byla hodně velká urážka. A přesto slova vyhazování nepřijdou, ba naopak před něj ještě postaví jídlo. Znejistí - a v první chvíli se ho ani nedotkne, jen tentokrát je to spíš kvůli pocitu, že by předtím měl něco napravit. Když se tedy vrátí, přejde k ní - za její záda, což nejspíš též nepůsobí moc dobře, ale nechce jí ublížit. Přesně jak slíbil. Svrbí ho ruka, snad aby ji položil na její rameno - už by ji i vztáhnul, než se zarazí a stáhne ji. "Omlouvám se. Nemám... Neznal jsem čarodějky, které by.. nahé tančily jen v letním dešti." S malým úsměvem použije její vlastní slova. Je stále opatrný a ostražitý, ale přesto... by jí to rád vynahradil. Neuhranula ho - stále mu zůstávala čistá mysl. A pokud se jí nebude dívat do očí, pak se to ani nestane. Mohl se do ní skutečně zamilovat? Bylo to možné...? Nu... zjevně ano. "Nechtěl jsem tě urazit. Nebo pohoršit. Každý si se svým jménem něco táhneme - pokud jsi ty čarodějka, dobrá. Ale nesmíš se divit mojí... opatrnosti." No, spíš by neměla. Mluvil tiše, jen a jen pro ni, přesto dost jasně, upíraje oči na její štíhlou dlouhou šíji.

"Udělala jsem to jenom jednou." Drobné ucedění se změní v tiché a výjimečně i hodně plaché zamumlání, jako by toužila svá slova vzít zpět a nikdy neprozradit tak intimní část svého života. Skutečně tančila nahá pouze jednou v životě a nikterak na tuto vzpomínku pyšná nebyla, naopak se zdálo, že jí vlévá do tváří stud a růž jemného ponížení, které probleskne v modrozelených kukadlech. "A vlastně to ani není tvoje starost. Myslím tím... Co dělám za deště." Ačkoliv v hlase zazněl pokus o hrdost, jaksi se všechno setká s drobným či větším neúspěchem, kdy si raději Sára hledí svého. "Měl bys to sníst." Ještě jedno drobné popohnání směrem k jídlu než se opětovně otočí k praní košile a kalhot, jež brzy přehodí na hladký povrch peci, kde obvykle spávala, aby nemusela plamenům čelit pohledem. Rychlými cupitavými krůčky přeskotačí do vedlejší místnosti jenom proto, aby vytáhla z jedné skříně teploučkou kožešinu, jejíž huňatost rozprostře po zbytku pece sloužícímu i jako ohniště. "Vyspím se na své." Přesto je na ní znát, jak nejistá se cítí v blízkosti plamenů, jak rychle se k nim obrací zády, aby do nich nemusela hledět. "Ráno bude tvé oblečení suché." S tou poznámkou, spíše zamumlanou pro sebe, se otočí zády, aby si rozprostřela kožešinu po zemi i spolu s jedním polštářem a dekou, do jejíhož tepla se začne zabalovat. "Nejsem zlá." Ještě než zalehne? Hrdý hlas se ozve skoro jako tiché varování. "Nikdy bych neublížila člověku, nejsem taková. Lidé ke mně chodí pro pomoc, hledají rady... A ano, přiznávám, že mne vyhledávají i dívky, které touží po opětované lásce svých vyvolených, ale... Nikdy bych neublížila... Nikomu." S tím se otočí zády k muži, k lovci co ho u sebe nechala přespat, aby se uvelebila zády k plamenům, očima sledujíc protější zeď. Tak dlouho, dokud únava bezpečně vráthne Sarah do říše snů.

Dnešek nebyl ničím jiný, ničím výjimečný od dnů předtím. Pilně jako včelka pracovala na obleku na míru pro pána, jehož jméno... no zapomněla téměř ve stejný okamžik, kdy jí ho řekl. Naštěstí pro ni ho má napsané na listě papíru, který se nachází... taktéž neví kde. Jeden by řekl, že je pěkná bordelářka, ona tomu ale říká systematický chaos, v kterém se vyzná jen ona. Takové bezpečnostní opatření proti nezvaným hostům. Ona sice nemá co skrývat, ale nikdo si nikdy nemůže být ničím jistý.
Narovná se a protáhne si ztuhlá záda. Letmo pohlédne k oknu a pak pořádně vytřeští tmavě modrá kukadla na okenní tabulky, za kterými se už stmívá. "No potěš koště, on je už večer!" Prohlásí mručivě a poškrábe se ve vlasech. Druhou rukou si mimoděk přejede po břichu, které nakrmila naposledy před několika hodinami a vlastně ani tomu moc nedala, protože téměř polovina její svačiny se stále válí na talíři.
Trochu si ještě poklidí na stole, téměř ušitý oblek pověsí na ramínko, aby se zbytečně nemačkal  - a hlavně aby ho později našla - a z druhého stáhne plášť, který si přehodí kolem ramen. Sahá ji až ke kolenům, což není při její výšce 162 centimetrů žádná délka. Ale je příjemně hřejivý, naprosto ideální do tohoto počasí. Pozhasíná světla a cedulku otevřeno otočí na zavřeno. Krámek se otvírá až zase zítra. Cestou domů, což je poměrně krátká cesta, přemýšlí, co si udělá k večeři. Naskýtá se i možnost, že by si zašla do místního hostince, ale hned druhý nápad se jí zalíbí mnohem víc. Před pár dny od souseda slyšela, jaká královská úroda hub je v lesích a už od té doby má chuť na smaženici. Tak si vezme košík s malým nožíkem a zamíří k lesům. Než tam dojde, setmí se mnohem víc.
"Do lesa. Na houby. Po tmě. Bez světla. Ty jsi vážně génius." Hudruje si se smíchem pro sebe. Vypadá to, že dnes bude bez večeře, protože nic nenajde. "A hele ho." Zvolá nadšeně, jakmile vidí krátce po překročení hranice lesa první klobouček. Sehne se, aby ho u země uřízla. Radostně ho uloží do košíku a rozhlíží se dál. Při svém pátrání narazí na jednu muchomůrku, trochu přerostlou dle jejího názoru. Chvíli ji sleduje. Je v pořádku? Vždyť  je skoro nahá! Letí ji hlavou, když vidí její drobný rudý oděv.  "Ahoj?" Zkusí na ni promluvit. Ten otazník je v jejím hlase patrný. Nebojí se, ale neví, co má od muchomůrky očekávat. "Není ti zima? Můžu ti půjčit plášť jestli chceš. Myslím je mi teď zima i za tebe."