Okolí Salemu

Slečnu pozoruje pátravýma očima. Že by jí přišla cizí - to nemůže říct téměř o nikom z městečka, zas tolik obyvatel tu nežije, takže během svého života tady zná od vidění kde koho. Navíc se jejímu podniku opravdu daří, nemá tu zatím žádnou konkurenci, takže si rozhodně nemá na co stěžovat a téměř každý za ní přichází s žádostí o nové šatstvo. Ale pak je tu ta záležitost s její pamětí. Pamatuje si až nezdravě málo. Dělá si různé bylinkové čaje na paměť, dokonce si i vyrobila amulet, který nosí na krku, ale stále má v hlavě mlhu.
Přestoupí z nohy na nohu, když se dívka schovává za stromem. Nechtěla jí vylekat. Ale co se diví, když se za ní zjeví v lese při měsíčku. Třeba tu čeká na milého. Napadne ji. Ale v tomhle oblečení?! Ano, stále jí vrtá hlavou, kdo si vyjde na podzim na procházku jen v košilce.
"Já... Když sem vycházela, bylo ještě světlo. Docela. Hrozně rychle se teď stmívá." Usměje se. "Vyšla sem si na houby, hloupý nápad viď." Dá jí šanci se s ní zasmát nad její hloupostí. "No a co ty tu děláš?" Vrátí jí zvídavou otázku. Pokud jí neodpoví, tak asi dnes jen tak neusne. "Ano to samé bych mohla říct o tobě." Odvětí na její slova o hezké holka, která by se měla schovat. "Čekáš tu na někoho?" Zeptá se hned vzápětí. Málokterá otázka, která ji vrtá hlavou zůstane nevyřčená. Bohužel pro ni tu zvědavost nedokáže krotit, občas je to až nevhodné. Doufá, že to není tento případ, a že jí dívka nebude považovat za slídilku. Docela jí zaleží na tom, co si o ní lidé myslí.
"No to víš, ale já mám na sobě víc oblečení, než ty." Zasměje se. "Víš co? Nechceš mi pomoct najít ještě pár hříbků? Zvu tě na smaženici, teda pokud jíš houby. Znám pár lidí, co je moc rádi nemají, nevím proč, no každý máme nějaké chutě." Povídá uvolněně. Však ji žádné nebezpečí nehrozí, nebo to aspoň z dívky necítí a ona se nebojí kdejakýho stínu. Dokonce nemá problém si do svého skromného domu přivést cizinku. Je důvěřivá.

Už to pitomé město hledala celé hodiny. Většinou má skvělý orientační smysl, ale je evidentně pravda, že Salem je opředený spoustou magické energie a jí to šíleně ruší. Možná že by tam už dávno byla, kdyby nemusela jít nutně lesem a porozhlížet se po něčem co by jen naznačovalo, že tu sídlí zlé čarodějnice sloužící ďáblu. Teď se nemůže tímhle zaobírat nerada by se beznadějně ztratila v lese, takže její smysly se teď plně soustředí na hledání cesty do Salemu. S trochou štěstí narazí na někoho, kdo jí úkáže cestu. Když nebude paličatá a zeptá se.

Ochladilo se. Blížící se zima jiskřila vzduchem, kde mohl citlivý jedinec vnímat letmou vůni sněhových vloček, jejichž příchod brzy nastane. Sára tohle období milovala - stačilo natáhnout paži a sledovat, jak dosedají na pokožku a pokrývají ji husí kůží, když se rozpouští. Každá byla letmá, každá působila vzácně v ten jeden prchavý moment. S hlavou zakloněnou, až se zrzavé vlasy v kudrnách vlnily po šíji a zádech v ohnivě rezavém vodopádu, sleduje mladě vyhlížející dívka nebesa nad sebou. Kdo by tušil, že jí už táhne pomalu ale jistě na třicet let? Snad až s hlubokými kruhy pod očima, symbolizujícími únavu a nedostatek spánku, jak Sarah sem tam trápily děsivé sny spolupracující s nočními můrami, díky nimž působila starší a utrápenější.
Možná za to mohla i ona podivná citlivost těla, kdy jí vše až nepříjemně stahovalo, škrábalo, dráždilo způsobem, že se musela věčně drbat, po čemž zanechávala na očích lesa rudé rýhy po nehtech. Nebo ta podivná změna chutí, kdy se s téměř vražedným pohledem dívala na krajíc chleba, zatímco někde hluboko v mysli zatoužila po sladkých koláčcích od místního pekaře. Nebo ta palčivá touha loknout si vína, ačkoliv ho nepopíjela, jak byl její život dlouhý? Zvláštní, tuze zvláštní. I pachy působily silněji - dokázala vnímat sladkost medu v mýdle, tlející listí, jež jí nutilo stočit tvář opačným směrem, vůni jehličnanů a dřevěné kůry. I proto nyní vyšla ven ze svého malého domku, aby se mohla nadechnout podzimu, co se pomalu mění v zimu. Les pokryje sněhová přikrývka, v níž se bude brodit po kolena a když se nikdo nebude dívat? Výskat a jásat, skákat jako malá.
Jenže na to bylo ještě brzo. To dříve sprchne, těžké mraky nad Sářinou hlavou dodávaly aliby budoucímu počasí. Jako by jí snad déšť mohl vadit, kdeže. Tahle zrzka milovala každou dešťovou kapku, co padla do jejích dlaní. Modrozelené oči studují tmavá oblaka než klesnou ke kmenům stromů seskupených v salemský les. Zdálo se jí to, nebo skutečně zaslechla něčí kroky? Mámí ji smysly nebo sem, do těchto míst, zabloudil někdo, kdo se vydal pro pomoc, jakou mu může nabídnout bez touhy setnout jí hlavu či pověsit na konopné lano? "Haló? Je tam někdo?"

Už se skoro začínala vztekat. Ještě nikdy se jí nestalo, že by se ztratila, ale všechno je jednou poprvé. Byla naštvaná čím dál tím víc. Když někdo zavolal do prostoru a přerušil její zbytečné soustředění se na cestu. Napadlo ji, že by měla odpověděd. Přeci jenom sem přišla zbavit lidi zlých a prohnaných bytostí a ne je strašit uprostřed lesa. Tak zavolala směrem, odkud dotaz přišel ,,Ano. Sem tady, kde jste. Ukažte se nevidím vás.´´Sice nebyla žádný zbabělec, ale už si toho zažila dost na to, aby to pro ni nebylo dvakrát příjemné. Vykročila bléže k místu, odkud předtím slyšela otázku a instinktivně sáhla po jedné své dýce, co měla připevněnou na stehni. Když se přiblížila dostatečně na to, aby vyděla ženu, která na ni pravděpodobně volala, vydala ze sebe ,,Nerada ruším. Mám namířeno do Salemu. Je to už nějaká doba, co jsem sešla z cesty. Řekla by jste my kudy se tam dostanu. Bylo pro ni šíleně ponižující ptát se na cestu, ale nedalo se nic dělat. I přes vyditelný odpor z toho se ptát, vypustila slova z úst přirozeně a celkem mile. Chtěla být v Salemu ještě před setměním.

Zvědavost v hlase se odrážela, strach z odhalení byl uložen do pozadí, jak modrozelená kukadla sledují prošlapanou cestičku s mírně bahnitým povrchem díky nepřízni počasí. Hlava jemně nakloněná na stranu, pléd chránící hubené paže před zimou je přitisknut o něco blíže tělu, tiché krůčky doprovází jemné zašustění listoví. Ret skousnutý v nejistotě nad hlasem, co se ozve opodál, avšak ta prokletá dětská zvídavost přinutí Sáru ještě o krůček vyjít z bezpečí pozemku jejího maličkého domku, aby stanula na cestě mezi dvěma vzrostlými stromy. "A jak mám vědět, že mi nechcete ublížit? Že mě nechcete pouze vylákat a-..." Nemusela doříct, co měla na jazyku, bylo patrné, jaká podezíravost se skrývá za slovy plnými nejistoty.
Netrvá dlouho, aby stanula tváří v tvář ženě podobného odstínu vlasů, jakým se může pyšnit i samotná malá čarodějka, avšak zdaleka jinačí postavou a více mladistvou tváří, s níž připomíná děvče než ženu. "Mnoho lidí tam cestu nemá. Bojí se toho místa." Snad jí toužila zachránit svými slovy, přinutit k otočce a vydat se tam, odkud dotyčná přišla. Salem nikdy nevěstil nic dobrého pro návštěvníky. Kolik se jich nevrátilo do svých domovů? Kolik jich zahynulo jenom cestou sem? Prokleté to město. "Je to tamtím směrem, ale ještě nějakou dobu půjdete. Les... Není bezpečné místo pro osamělou ženu. Možná byste mohla počkat do svítání. Jak se zdá, přijde bouřka." Očima krátce přelétne po nebesích než sklouzne pohledem zpět na mladinkou dívenku před ní. "Můžu vám poskytnout nějaké to přístřeší a trochu chleba s vodou, budete-li mít zájem."

Okamžitě jak žena znovu promluvila došlo jí, že od ní nebezpečí očekávat nemusí. Takže zastrčila dýku nazpět do držáku na stehni. Trochu ji zaskočilo, že aniž by ji žena znala, bojí se, aby jí neublížila. Ale tuto myšlenku hned zapudí, když se jí vybaví příběhy o hrozných věcech, co se v Salemu dějí. A zaskočila ji hned i svounásledující otázkou. Prvně se strachuje, aby jí neublížila a v zápětí ji zve k sobě domů, aby tam přečkala do svítání za záminkou toho, že se blíží bouře. Když se tak zamyslí, zjístí, že v tomhle má žena pravdu ani se nemusí podívat na oblohu, i přes to cítí vlhkost ve vzduchu a zvedající se vítr napovídá, že nepůjde jen o malou přeháňku. Ale to nezabraňje tomu, aby měla Isabell podezření, že může mít osoba před ní nekalé umysly. Zase si uvědomuje, že dlouho mlčí, musí si honem rozmyslet co odpoví. Jít dál a ryskovat, že ji zastihne noc, sice to není nic tak hrozného, ale nemá ráda tmu a snáz by se v ní ztratila. Nebo zůstat do rána u někoho, koho nikdy před tím neviděla a klidně by ji mohl ubodat ve spánku. Když si však ženu pozorně prohlíží, tak na ni působí až uklidňujícím dojmem a má pocit, že jí může věřit. ,,Moc vám děkuji za nabídku a ráda ji přijmu.'' Natáhne k ní ruku a dodá. ,,Jmenuji se Isabell.''

"Sarah, ale můžeš mi říkat Sáro." S lehkostí přejde na tykačku, jak to u ní bylo zvykem. Koneckonců s muži takto jednala běžně, úctu měla především ke stařešinám tohoto města, ale se všemi ostatními jednala jako se sobě rovnými. Plachý úsměv na rtech se změní v krátké zasmání dívčiným směrem. "Jen se nelekni, nejsem tak... Pořádná." Vlastně byla všechno, jen ne pořádkumírumilovná. Všude po stole a dřevěné kuchyňské lince se válely baňky a sklenice od dávno uvařených lektvarů, u stropu se houpají snítky květin a bylinek přivázané k trámům nad hlavou. V ohništi příjemně praská oheň, dokonalá idylka.
"Co tě táhne do Salemu?" Jak se zdá, ona zvědavost je její špatnou stránkou, zlozvyk, kterého se nemůže odnaučit. Modrozelená kukadla se vesele usmívají, pohled opětuje s typickou hrdostí skotských předků. "Na, tady máš jídlo." Na stůl přibude ošatka s chlebem, trocha mléka a domácí med. Žádný zázrak, ale Sarah si toho víc prakticky ani dovolit nemůže. "Můžeš se vypsat na peci, mně stačí zem."

Když vešla do Sářina domu, viděla, že je pěkně zabydlená. Nijak jí na to nesešlo, kdyby ona byla typ, co zvládá žít na jednom místě, měla by doma o poznání větší nepořádek. ,,To my nevadí, kdybych měla svůj dům vypadalo by to o dost hůř.'' Z jí neznámého důvodu ji něco nutolo chovat se mile ani nevěděla proč. Možná to bylo proto, že se k ní nikdo už dlouho mile a přívětivě nechoval, natož aby jí nábíl jídlo a nocleh zadarmo, ale něco ji na tom prostě bylo. Musela se na ni dokonce i upřímně usmát. Úsměv jí, ale v zápětí stvrdl na rtech, když se Sarah zeptala co jí přivádí do Salemu. Měla jí to prozradit, přecejenom si nebyla jistá, jestli není čarodějka, dalo by se říct, že z ní cítila naznaky magie. Nechtěla ji vyplašit tak nakonec ani nelhala, ale ani neřekla celou pravdu. ,,Cestuji za prací. Řekla stručně, takže cítila, že z toho tak lehce nevyklouzne. Ale co, když řekne své povolání a Sára ji ze strachu o svůj život vyhodí, tak půjde do Salemu za tmy... a v bouři. To nejsou sice ty nejlepší vyhlídky, ale na výběr mít nebude. Když před ní postavila jídlo poděkovala a nabídku, že se vyspí na peci a Sára si lehne na zem, zdvořile odmítla. Nebyla jedna z těch, co by využívaly cizí dobrosrdečnosti. Isabell se trochu ulevilo, když už se na nic nevyptávala a řekla, že už radši půjdou spát. Ze své strany rozhodně žádný protest čekat nemusela. Sice tak brzy neusla, ale aspoň nemusela v lepším případě pouze vysvětlovat, jak se z patnáctileté dívky stala lovkyně nadpřirozena.

Pozdní odpoledne pomalu halilo salemské ulice rouchem noci. Chladné počasí vyhánělo lidé z ulic, případně je hnalo tam, kde bylo teplo. Domy byly plné lidí, kteří seděli u svící, krbů, u svých večeří. Bohatí i chudí. Nikdo nechtěl zůstávat venku na mrazu. Přesto však okrajovými ulicemi Salemu zněly kroky. Hodně kroků. Ty parchante! ozývalo se v dáli, za zády menší postavičky, která uháněla, seč jí nohy stačily. Chudoba si vyžadovala svou daň a ani nejotrlejší človíček se nikdy neubránil pomyšlení něco ukrást. Ukrást, vzít, odcizit. Bylo to jedno, každopádně za všechno mohl člověk nepěkně zaplatit. A to nejenom penězi, ale i svým životem. Z hrdla mladého chlapce se ozývalo sípání, jak se snažil vzdorovat chladnému vzduchu. Prstíky byly stažené do pěstiček, přičemž dál utíkal a doufal, že nezakopne a nebude chycen. Obrazy z budoucnosti? Neviděl. Asi proto, že většinu své magické síly upínal k tomu, aby jeho vlasy, původně oříškové hnědé, byly černé, jak havraní křídla. Tvář měl trochu protáhlejší, ústa plnější. Jen jeho oči. Ty zůstaly stejné. Teď však byly vytřeštěné adrenalinem, jak se snažil zachránit. Nevzal toho tolik, ale asi neokradl zrovna někoho bezvýznamného. Přitom jen natáhl ruku, pomohl si kouzlem... prsty sevřely hrubou látku, a pak už utíkal. Tedy než byl spatřen. Domy kolem něho pomalu řídly, a jak se zdálo, ubylo i kroků za jeho zády. Vytrvalí pronásledovníci však zůstávali. Zřejmě jim nedocházel dech tak, jako Gerymu, který měl pocit, jako by měl dech na špičce jazyka. Ze tmy před ním se rýsovaly keře a stromy. Jen díky tomu, že byla tma, si dovolil použít svého umění, aby si z cesty odstranil několik větví, o které by se býval pořezal. Zmizel za ostrými větvičkami a uháněl dál, než před sebou spatřil řadu stromů. Sil mu ubývalo a rozhodně tomu ani nepomáhal fakt, že neustále využíval své magie. Sic střídmě, ale i tak bylo těžké udržet si pozměněnou podobu. Mezi havraními prameny se pomalu objevovaly i ty hnědé. Byl na pokraji svých sil, vše jej opouštělo. Nemohl se vzdát. Zbědované ruce se natáhly po větvích, načež se začal sápat nahoru. Tma a husté větve... to vše mu snad mohlo zachránit krk, pokud nestoupne na špatnou větev. Navíc měšťané Salemu neměli les dvakrát v lásce. Buď ho najdou hned, anebo to tu jen pročešou a brzy zmizí zase zpátky. Ke svým rodinám a teplé večeři. Protože oni si to můžou dovolit přeci. Vyhublé končetiny objaly kmen stromu, ke kterému posléze přitiskl i svou tvář. Chlad se mu okamžitě zahryzl do tváře. Zuby stiskl spodní ret a doufal, že nikdo z jeho pronásledovatelů neuslyší jeho dech. Anebo, že to brzy vzdají.

Ze záčátku se porozlížela po okraji lesa. Bylo tam pár vyšlapaných cestiček, ale nebylo na nich nic neobvyklého. Později zašla i hlouběji do lesa. Už se stmívalo, takže nešla nijak daleko. Vypadalo to, že dneska nic neobjeví, byla tu už několik hodin a pořád nic. Užuž se chystala vyrazit nazpět do města, když viděla k lesu pelášit kluka, pravděpodobně zlodějíčka, co měl v závěsu pár rozlobených můžů. Tohle ještě mohlo být zajímavé. Nandala si kápy od černého pláště a rychle se schovala do stínů. Co viděla ji mile překvapilo. Větve mu uhíbaly ještě dríve než se k nim přiblížil, konečně objevila někoho, u koho si mohla být stoprocentně jistá, že je čaroděj. Sice neměla dojem, že by to byl posuhovač ďábla, ale mohl jí pomoci nelézt skutečné zlo, které se v Salemu skrývá. V každém městě jí většinou pomáhaly bílé čarodějnice, snad tohle nebude vyjímkou. Stihla postřehnout už jen to, jak začíná šplhat na strom, když břiběhli jeho pronásledovatele. Sklamaly ji, neběželi za ním do lesa, na místo toho tam funěli, jakoby běželi kdoví jakou dálku a ne jen pár desítak metrů od města. Potom se sebrali a vykročili zpět k městu. Ubohí zbabělci ani trochu zábavy jí nedopřejí. Když už byli dost daleko, vylezla ze svého úkrytiště a šla ke stromu, do jehož koruny předtím zloděj vyšplhal. Nevěděla, který strom to byl, ale to bylo asi jedno, chtěla na něj zavolat, ne se za ním na strom vyšplhat. "Už můžeš na zem. Ti budižkničemové už odešli." Nevypadalo, že by se mu chtělo dolů, napovídal jí v tom i jeho zplašený dech, ale to mohl mít i z toho běhu. "No tak... Slez, už jsou napůl cesty do města. Chci si jenom popovídat, nemusíš ze mě mít staženej ocas." Tak nějak doufala, že se hoch trušku urazí a sleze dolů, aby se mohl přít o to, že z ní rozhodně strach nemá.

Zrychlený dech, tvář přitisknutá k chladnému stromu. Přitom naslouchal větru a zvuku kroků. Někde opodál jistě něco slyšel, ale určitě už to nemohla být tak velká skupinka. Někde v dáli doznívaly zvuky hlasů. Ne dnes. Hlavně, ať jej nelapí dnes. Svoboda byla krásná, a i když jeho život nebyl zrovna pohádka, přesto se měl dobře. Nohu opatrně posunul dál po větvi, přičemž vyčkával zvuk křupání... nebo vizi, která by mu ukázala bolestivý pád. Neviděl však nic. A ani jeho uši nezaznamenaly praskavý zvuk. Oči otevřel a rozhlédl se kolem sebe. Ve tmě toho příliš neviděl. Mohl jen tušit, kde se ostatní nacházejí. Přesto nehodlal slézt dolů. Nechtěl riskovat, že se ze tmy vynoří pár rukou, které jej zachytí a odvedou pryč. Kdo ví, co by s ním pak bylo. Dobře věděl, že neexistuje žádného Boha, který by se postavil na stranu nebohého dítěte. A navíc to, které krade. Ze tmy se pak ozvala slova. Rozhodně nic takového nepředvídal, a tak se zalekl a ještě více se přitiskl zpět ke stromu. Měl by slézt? Je to dobrý nápad? Neviděl nic. Ani ve své hlavě. Když už nemusel běžet, soustředil se znovu na změnu podoby. Vlasy se mu opět změnily v černou a tvář opět dostala trochu odlišných podob. Kdo znal Geryho, asi by ho hned nepoznal. Vzhledem k tomu, že neviděl další lidi a nikoho neslyšel, dovolil si opět pohyb dál od kmene stromu. "By mě fakticky zajmalo, co tu taková holka dělá sama," řekl vzápětí a vyhlédl ven.

Nějakou takovou odpověď čekala. Trošičku ji to pobavilo, až se jí to na tváři vyloudilo úsměv. "Hm... Mě by zase zajímalo, co tu dělá kluk, přilepenej na stromě." Snažila se mluvit co nejvíc jako on. Za celé dva dny se tady nic nedělo, na to jaké to má být prokleté město. Tohle byla její první příležitost se pobavit. "Ale jestli vás opravdu zajímá, co tu provádím pane... Slezte dolu a mile ráda vám to vše vypovím." Nevěděla, jestli má mluvit úplně jako ten zlodějíček, přeci jen z jedné věty nevyvodí celý jeho slovník, tak se zaměřila na to, co by řekla sama. "Konec konců co by mohla taková holka jako já udělat někomu tak odvážnému, že se před ní schovává v korunách stromů." Sarkazmus už dlouho nepoužila, tak nevěděla, jestli to znělo nejlíp, ale snaha se cení. "Měl byste myslet i na to, že nechat bezbranou dívku, jako jsem já samotou v lese zatímco se sám schováváte, není zrovna taktní. Hanba vám." Ta pasáž s bezbranou dívkou dostala i ji samotnou, musela se zasmát. Ale vážně by ocenila, kdyby slezl dolů. Nevěděla, čím už ho má přesvědčit. Dokud nesleze, nemůže z něj dostat informace a ty ona chtěla a to ihned.

Uniklo mu tiché zasmání, tak tlumené, jak jen v tu chvíli šlo. Jistě by si všiml, kdyby jej pronásledovala i žena. Proto si ji tak nějak nespojoval s těmi chlapy. Zatím však svou tvář neukazoval. Užíval si tmy a své schopnosti, která mu umožňovala krást bez toho, aniž by někdo znal jeho pravou podobu, což byla poměrně velká výhoda. Pravdou však bylo, že byl kvůli tomu dost unavený a vyčerpaný, ale to bylo vedlejší. Prsty přejel po kůře a ušklíbl se. "Myslim, že pro mě je to tu furt víc bezpečnější, jak pro tebe. Prakticky," ušklíbl se, načež jednu nohu posunul na větvi. A po chvíli se od kmene oddálil natolik, aby mohl sestoupit na větev pod ní. Očima přitom obezřetně pátral po zemi a snažil se soustředit i na příchozí vize. Uvidí v nich snad něco zlého? Jeho mysl však byla patřičně vyčerpána, a to dost možná způsobilo jistou otupělost toho smyslu. Pane? Netušil, kdo pod ním byl, ale evidentně ho považoval už za trochu staršího. Ušklíbl se, nohu spustil na další větev. Teď už se nacházel docela nízko, i když pravda, v té tmě šlo vidět skutečně jen málo. "No jo, ty mě asi neuděláš nic, ale co kdybych já byl někdo, kdo by ti mohl zakroutit krkem. Toho se nebojíš?" otázal se. Ten hlas byl celkem mladistvý. Ta holka byla určitě obdobně stará jako on sám. Netrvalo dlouho a jeho nohy brzo dopadly na zem. Stál jen nedaleko té holky, lehce přikrčen, s pohledem upřeným k její siluetě. "Tak bacha, já tě tu nenechal, takže když se ti tu něco stane, jen těžko mi to někdo připáře, jasný?" zeptal se. Uvědomoval si přítomnost menšího nože, který měl stále při sobě. Přitom přemýšlel jestli by bylo dobré jej tasit. Třeba by si s tou holkou mohl trochu zahrát. Zatím však ledové ostři nevytahoval a jen stál a prohlížel si alespoň to, co ve zbytku světla vidět šlo. "Ne fakt, co tu takováhle holka dělá sama?" otázal se a udělal pár kroků směrem k ní.