Okolí Salemu

Nevěděla, jestli je tak sebevědomí nebo si z ní utahuje. Možná si vážně myslel, že je to jen chudinka malá dívenka, co je sama v temném lese. "Kdybych se bála, tak za vámi nechodím s tím, že už můžete jít dolů." Když slyšela, jak jeho nohy dopadly na zem, sundala si kápy, nebylo to proto, že by chtěla, aby jí lépe viděl do obličeje, ale překážela ji ve výhledu. Další z důvodů, proč jí vadí tma. A krátkými kroky se pomalu začala posouvat směrem k němu. Chtěla vidět, jak na tom asi tak je a jestli by ji mohl ohrozit. "Je mi jasné, že za mě nemůžete ručit. Ani nevíte kdo jsem. Proč by jste tedy měl. Ale nabyla jsem dojmu, že z toho stromu neslezete, když vám nepovím něco, co by s vámi mohlo pohnout. Nic lepšího mě nenapadlo." Mluvila, dokud si ho neobešla a pořádně neprohlédla. Mohl být mrštný a kdyby to nečekala, tak by se mu asi i podařilo obdarovat nějakým tím šrámem navíc. V případě, že by byl boje znalí, možná by ji stačil dokonce šikovně chytit, aby na něj nemohla. To, ale vážně jen v případě, že by to nečekala. Nesmíme ji zase podceňvat, ona se prát umí dobře. Hoch by musel mít štěstí nebo být stejně dobrý jako ona. Ještě kdyby svoji roli vážně mistrovsky hrála a nechtěla se prozradit, i v tomto případě by ji jako bezbrané děvče neschopné boje zvládl přemoci. Zatím neví, co bude dělat, zůstat v roli nebo se předvést v plné parádě. "No... Měla bych vám to říci, učili mne ať s cizími nemluvím, natož jim o sobě něco povídám. Ale když se tak zamyslím, nikdo z nich tu není, že? Takže řekněme, že nesnáším město. Doléhá na mě všechen ten ruch a samá ta pravidla a zákony, to není žádná zábava." Ještě si dupla, ať vypadá jako bohatej rozmazlenej spratek. "Tady je to úplně jiné. Nikdo sem moc nechodí, tudíž mi nikdo nemůže kázat, co bych měla a co ne. Stejně už nikoho, co by mi to mohl říkat právem nemám a u ostatních mě to nezajímá." Už se rozhodla, zůstane u bezbrané holky, ale aspoň si k ní přidá lehký nádech rebélie. "Už jsem se chystala nazpět, moc totiž nemusím tmu. Pak jsem viděla vás a ty další muže, no a tak jsem se schovala, nepotřeji slyšet něco na způsob "Co tu děláš holka. Mazej domů, někdo jako ty se tu nemá co potulovat." nebo ještě nějaké to nařknutí z čarodějnictví." Při zmínce o čarodějnictví na něj upřela zrak, aby viděla jak zareaguje. "Když odešli, tak se mi vás možná trošku zželelo, a proto jsem vám šla říci, že můžete jít, přeci jen by jste tam pouze zbytečně mrznul." Nevěděla jak na něj proslov zapůsobí, ale musela uznat, že na to jak narychlo si ho připravila byl celkem uvěřitelný. Ke skutečným důvodům její přítomnosti se mohou dostat později.

Na rtech se mu uvelebil úšklebek. Vážně nečekal, že celá ta akce skončí zrovna něčím takovým. V jednu chvíli utíkal, seč mu síly stačily. A najednou tu proti němu stála holka, která zřejmě netušila nic o nebezpečí, které pocházelo z lesa. I samotný Gery si dost často neuvědomoval, že to není místo pro něj, ale jen těžko se lesu mohl vyhýbat. Zvláště, když utíkal, aby si zachránil život. Nikdy by si však nedovolil zajít až přehnaně hluboko. Překvapivě - nebyl hloupý. Člověk si však někdy nemohl pomoci a obcházel po hraně. "Jasně, že bych z toho stromu neslezl, dokud by nebyl vzduch čistej, hm?" broukl jejím směrem. Moc z ní neviděl a to ani ve chvíli, kdy se přiblížila. Ona na tom ale musela být stejně, a tak si oba dva nemuseli nic vyčítat. Buď byla hnusná jak noc, anebo třeba docela kost. To ale fakt nemohl posoudit. A už vůbec nemohl posoudit, jestli by jí něco udělal. Gery nebyl vždy ta dobrá postava, dost často dělal i škaredé věci. Jen těžko se však mohl rozhodovat mezi dobrem a zlem, když měl neustále před očima oboje. Nůž však zůstal skryt, stejně jako jakékoliv pomyšlení udělat něco proti té holce. "Nikdo z nich tu není? Sem tvůj kámoš, či co?" otázal se nevěřícně, přičemž povytáhl obočí. Holčina vážně zněla dost naivně. Sice jí v tomhle Gery nemohl nic vyčítat, ale přišlo mu, jakoby se holčina vůbec neobávala. Snad měla v rukávě nějaké eso? "To je dost odvážný, kočko. Kdo by sem taky chodil, když tu žije lesní zvěř? Dost možná už si nás teď něco vyhlíží. Je večer a my jsme tu podle všeho sami," utrousil, přičemž se porozhlédl kolem, než sám napodobil zvuk vlčího zavytí. Jakoby to byla obyčejná legrácka. Ve městě však kolovaly různé zvěsti. V mnohém s ní souhlasil, ale přesto mu její způsob jednání přišel zvláštní. Copak si ho někdy vyhlédla a teď se snažila urvat jeho sympatie? "Čarodějnictví. Jasný, chápu," zabručel. Tvář měl tak nějak furt stejnou. Sám se za čaroděje nepovažoval, navíc moc dobře tušil, jak to ve městě chodí s upalováním těch rádoby čarodějnic. Každej přeci věděl, co se stalo Henriettě. Sakra, ta holka přeci byla celkem hezká. "No to máš teda recht, holka. Není to tak dávno, co si zas vytipovaly další. Bys ji klidně mohla následovat. Jakže se to vůbec menuješ?" otázal se nakonec, snad jak v sobě nalezl alespoň špetku toho zájmu. "Možná bychom se fakt měli zdejchnout. Minule se tu zjevil takovej divnej cápek, asi dřevorubec. Stačilo," ušklíbl se a hlavou kývl k stromům a keřům za sebou. Vážně tak nějak netoužil podruhé potkat Williama. Stačilo mu, že v té době měl fakt často dost krvavé vize, které se možná i naplnily, protože zmizela jedna ženská a on dost možná viděl její konec. Anebo má možná fakt moc ujetou fantazii, o kterou se raději nedělil.

Zasmála se. "Můj kámoš? No jasně úplně nejlepší. Vždycky jsem stašně toužila po tom, najít nějakou neznámou osobu v lese a spřátelit se s ní." Pravá ruka jí vystřelila, aby se jakoby chytila za srdce. "Konečně jsem se dočkala." A setřela si pomyslnou slzičku. Přišla k němu blíže, už si ho sice trochu prohlížela, ale chtěla mu vidět i do obličeje a tma houstla čím dál tím víc, takže to z jejího místa nešlo. "Zvěř? Toho se tady nejvíc bojíš? Na tvém tvrzení o mé odvaze asi něco bude." Nejspíš to nebylo nijak zvlášť vidět, ale přesto ho obdarovala lehce posměšným úsměvem. A zamrkala na něj za tu kočku. "Neměl by ses spíš bát lykantropů a čarodějnic, než se tu krčit před obyčejnými vlky a kanci. Abych pravdu řekla ani si nemyslím, že by se přiblížili až sem ke kraji. Jde tu až moc cítit špatná... jak to říct? Energie? Z toho pitomého města. Takže nemusíš mít strach ze zvířátek, moc jich tu nebude. Tedy ne těch větších, jestli se bojíš i zajíců, tak máš asi smůlu." Možná si z něj trošku dělala srandu, ale tomu se nedalo odolat. "Jak myslíš, že jsme tu sami...?" Moc nevěděla, na co tím naráží. Jo kluku myslím si, že bys měl čarodějnictví chápat... Nevěděla jestli si to řekla v hlavě nebo nahlas, ale asi to bylo jenom v hlavě. "Jak sakra myslíš, že si vytypovali další? Oni jich tady už zabili víc, aniž by měli důkaz?!?" Tohle ji rozčílilo, o té dívce, co nedávno zabili věděla, ale jestli se to tady dělalo častěji, tak se bude muset zamyslet, jestli se nemá vykašlat na obyvatele Salemu a odejít jinam. Čarodějnice jsou přeci jen všude. Nechtěla na sobě nechat nic znát, tak rychle vychladla. "Jsem Isabell." Stručně a jasně, pořád byla lehce naštvaná a kdyby měla říct něco víc, než se vážně sklidní asi by na něj vychrdlila bůh ví co. Když už byla tak nějak v klidu, otázala se. "A ty si?" Celkem lehká otázka, ale jestli to bude nějak okecávat, tak nejspíš vybuchne. "Hm... a kam by si se chtěl zdejchnout?"

S odfrknutím protočil očima. Tak nějak doufal, že se v následující chvíli otočí na patě zamíří pryč. Tahle osoba na něj působila vážně zvláštně a on fakt nechtěl být nařčen z čarodějnictví. "Smůla, možná nejseš tak úplně k zahození, ale to bych si tě musel pořádně prohlídnout," promluvil zamyšleně, než se mu skoro vysmála za jeho obavu ze zvěře. Sice je fakt, že tu nenatrefil na nic velkého, ale les byl zrádný. Stačilo zajít o trochu dál a člověk byl ztracen. Navíc tam prý byly srázy a bažiny, do kterých člověk rozhodně nechtěl spadnout. A co teprve ty řeči o čarodějnicích. "Nejvíc asi ne. Ale nejsem lovec a myslím, že les může být pro nezasvěcenýho celkem nebezpečný místo. Kor pro takovou holku, co se tu furt vytahuje, hm?" pohlédl na ni, nu a jakmile k němu přistoupila blíže, cosi v něm se zabublalo smíchy, a aniž by se rozmýšlel, jeho ruka vystřelila směrem k ní, aby ji mohl zachytit a stáhnout blíž k sobě. Nebylo v tom nic nebezpečného. Ani stále nehledal svůj nůž. Jen ji chtěl trochu potrápit. "Tak lykantropů a čarodějnic. Ty brďo, něco vo tom víš, holka. Asi bych měl docela pech, kdybych jim řekl, žes mi říkala něco takovýho. Vona každá chycená čarodějnice dobrá," zasmál se škodolibě. Ne a ne si přiznat, že i jeho schopnosti možná nejsou tak úplně normální. Stisk ručky trochu zesílil, přičemž se zahleděl na děvče a zamrkal. "Hlad znamená víc než nějaká energie. Věř mi. V lese toho žije stopro hodně, co by si pošmáklo na tvé rozkládající se mrtvolce." Rýpnutí. Jedno za druhým. Ta holka byla divná a jeho bavilo si z ní utahovat. Nakonec jí ale pustil, a pokud neschytal nějakou tu ránu, což moc nebylo možné kvůli tomu, jak blízko si ji držel, poodstoupil a zahleděl se na ni. "Jak asi...tady se upaluje za všecko. Za hezký vlasy, za jiný názory,... rači bys měla bejt zticha, než ti to způsobí ňáký problémy. A já ti radím dobře, věř mi." Gery sice nebyl zrovna dvakrát důvěryhodný člověk, ale minimálně s čarodejnictvím měl pravdu. Jejich doba? Rozhodně se s nikým nedohadovalo. Pravda byla jen jedna, tak pokřivená, až šel strach. "Kam? No domů. Dal bych si šlofíka. Dlouhej den. Co ty?"

"Příde ti, že se až moc vytahuju?" Dodívala se na něj s ptajícíma se očima a sladkým úsměvem. Když ji ale chtil a přitáhl k sobě, okamžitě jí hlavou probleskla myšlenka, že se vyvlékne z pláště a než si to uvědomí přiloží mu dýku ke krku. Vypadalo to, že si ji chtěl jenom přitáhnout a ne dělat nějaké hlouposti. Proto ho nechala při tom, že má navrch. "Ty si myslíš, že jsem čarodějnice či co?" Ve chvíli kdy sevření jeho ruky přitvrdilo, chytila ho za ni, jenže si zapomněla vybavit to, že ji má stále poraněnou, tudíž ji to pěkně při prudkém dotyku zabolelo a jí vyšlo z úst zasyčení. Mohla jen dofat, že si tu pitomou ránu na levačce opět neotevřela. A jak by se to zvířátko k mě rozkládající se mrtvolce dostalo? Ty se o to postaráž?" Tohle řekla s usměvavou tváří, pak se pokusila vžít do role. Nechala úsměv ztvrdnout na rtech a pokusila se o ustrašený výraz. "Ty mi chceš ublížit? Chceš snad mít na rukou moji krev?" Podívala se na něj tak vystrašeně jak to šlo. Už ji nedržel, takže o pár kroků poodstoupila, aby tomu dodala na přesvědčivosti. "Dobře budu sticha. Žádnej problém." Řakla to tak nějak suše a nepřítomně. V tomhle měl možná vážně pravdu a možná by se tím fakt měla řídit. "Tohle ti možná i tak nějak věřím." Po chvíli řekl, že půjde pryč, v zaskočení s toho, že by se jí zdejchl po době, co se tu s ním vybavuje a že se nedostali k ničemu podstatnému, jí ujelo trochu hysterické. "Ne!!!" Skvělý teď už se z dojmu vyděšené padavky nedostane. To by mu musela asi vážně přiložit ke krku dýku, aby si z ní neutahoval. Tedy... Chci říct... Proč už chodit spát? Dny jsou navíc teď kratší než noc a ta teprv začla. Není důvod odcházet tak brzy..." Tohle snad nebyla ani pravda. To musel být jen zlý sen. I když ne ty bývaly horší, takže vážně došla až k tomu, že před někým vypadá jak strašpytel, co se bojí vlastního stímu. "Pořad si mi neřekl své jméno. Já ti to mé řekla a nebylo by slušné odejít, aniž bys ho vypověděl taky." Musí ho nějak zdržet, ve městě si s ním s těží poklábosí na způsob, já su čarodějka a ty čaroděj. Měla by něco vymyslet. "No... Nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Kde bys mi doporučil přespat?" Vážně Isabell. Větší pitomost tě nenapadla? Styď se... Musela se okřiknout, poslední dotaz byl fakt hloupý.

"No, docela jo," odpověděl bez dlouhého rozmýšlení, jakoby si svými slovy byl na sto procent jist. Ve skutečnosti? Zas tolik nad tím nepřemýšlel. Okolnosti a různé události nechával plynout, rozhodoval se na základě vteřiny a tohle byla dost obdobná situace. Nějak nečekal, že se holka bude bránit, a když nakonec nepřišel žádný protiútok, jen se ušklíbl a naklonil hlavu ke straně. "No, kdybych si to myslel... co by se stalo, že?" utrousil tlumeně, se stále stejným výrazem, který mu trůnil na tváři. Cítil se neskutečně nad věcí, tak dobře. Myslel si, že dnes ztratí vše, ale opak byl pravdou. Bylo to čím dál zajímavější. Ať už se však stalo cokoliv, Isabell jakoby se vžila do role, jelikož náhle začala hrát, že je z jeho útoku doslova... v koncích. Že by? Nějak jí to nevěřil, a tak jen nakrčil obočí. "Jasně, určitě bys nikomu nescházela... nebo jo?" utahoval si z ní. Fakt ho to bavilo, zvláště když mu osoba naproti dávala podněty. To se mohl velice snadno chytat každého stébla, jen aby to nějak využil ve svůj bídný prospěch. Když ji pak propustil, a když pak ona tak náhle otočila, povytáhl obočí a na chvíli zkoprněl, než se zase vrátil do své role. "Co- teda. Jo, normálně bych šel. Třeba ještě najdu něco k snědku. Docela mám hlad," přiznal bez ostychu a trhl rameny. To však u chudiny nebylo nic neobvyklého. "Jsem Gery, stačí?" představil se nakonec, aniž by tak nějak přemýšlel nad tím, že měl vlastně zlehka pozměněnou podobu. Rysy však v té tmě mohly člověka pěkně poplést. "Tak poď se mnou, tady nic nenajdeš," vysvětlil nakonec jednoduše. "Proč se mě vůbec takhle ptáš? Copak ty nejseš vodsuď? Jak je todle možný, puso?" zeptal se nechápavě. "Můžu tě vzít mezi naše, ale místa moc není, to musíš pochopit. Navíc nevím, jestli vezmou cizí holku. Páč holky sou vždycky problém. A konkurence," ušklíbl se, přičemž opět pohlédl k městu. Na jakékoliv narážky na čarodějnictví se přitom nechytal. Isabell jej snad nemohla vidět, jeho pravou tvář taky neznala, a tak. Navíc on byl vůči těmto tématům dost imunní. Holt hlava paličatá.

Když se to veme kolem a kolem, doopravdy by někomu nescházela. Možná by si na ni vzpoměl ten kazatel při pohledu na prázdný podstavec, kde bývala soška, kterou rozbila nebo ta žena v lese, co u ní přespávala a možná i další lidé, které za svůj život potkala, ale rozhodně by jim nechyběla. Proč by taky jo. Pro všechny už mohla být jen cizinkou, co se nikde moc nezdrží. "Máš pravdu. Nejspíš bych nikomu nechyběla. Otázkou tady je, jestli by si si s tím dokázal žít?" Pronesla to celkem dost vážně, tohle téma jí nebylo nejpříjemnější, i když to myslel jen jako pošťouchnutí. "Hm... Asi máš pravdu neměla bych tě zdržovat od jídla." Řekla to nějak bezvýrazně, asi to byl fakt. Jí by se to taky nelíbilo. Konečně se jí i představil, jako by na tom bylo něco těžkýho. "Ano stačí mi to Gery, ale jestli se ti chce klidně si k tomu přidej nějakej ten vymyšlenej titul." On už si z ní utahoval dost, takže alespoň něco menšího si odpusit nemohla. Jemu to šlo, ale líp, kdo by se taky mohl divit, dospěla moc rychle a k dětským provokacím se těžko vrací, ať se člověk snaží sebevíc. Potom další jeho slova tyhle, ale nezněli jako, že si z ní utahuje, v tomhle ohledu by ani nemusel. "Asi bych mohla jít s tebou a neboj, došlo mi, že zůstat tady v lese, asi nebude nejlepší nápad, proto se ptám. A ne nejsem odsud, jsem od jinud." Protočila panenky. Některé jeho dotazy taky nebyli nijak zvlášť chytré. "Většinou se to jakože stává tak, že se někdo přesune z jednoho města do dalšího... A neříkej mi puso." S posledními slovy na něj vrhla vážný výraz. Trochu ji urazil. Možná tím, že to vyznělo jakože je někdo, koho těžko někam narvou a zabere strašně moc místa. "Přijde ti, že bych zabrala nějak moc místa?" Ukázala na svoji maličkost. Pravda přes plášť toho moc neviděl, ale i v něm zas tak objemně nevypadala. "Ale prosim tě, jak by si mě mohl někdo nezamilovat jen, co mě vidí?" Začala se usmívat. A zase narážka na děvčata, co to s ním je? "V čem by mohly být zrovna holky problém?" Podívala se k němu s lehce podrážděným a zaroveň i trochu pobaveným výrazem. "Konkurence? Komu? Snad ne nějakým tvým ctitelkám, co se o tebe přetahují jak rozmazlené holčičky o panenku?" Její úsměv se změnil v takový ten pitomý výraz, když se ze všech sil snažíte nesmát, ale ono to prostě nejde. "Když teď tak přemýšlím... Myslíš, že maj ještě někde otevřeno? Taky bych si něco dala." Teď už sama nevěděla, jestli to myslí jako provokaci nebo tak, že ho zve. Asi to nechá na tom jak si to přepere sám.

"Já? No jasně," prohlásil, opět bez zaváhání. Buď si prostě dělal legraci, anebo už měl s podobnými záležitostmi zkušenosti. Pokud už totiž člověk tušil, s čím má počítat, těžko se toho mohl zaleknout. A z toho mohl chlapec velice snadno čerpat. "Ani nevíš, kolik už sem toho udělal. Kdybys to věděla, možná by ses mi tolik nedivila," prohlásil s úšklebkem, než se napřímil a prsty si položil na hruď. "Jásně. Samozvané lordstvo, teď by ses mi měla poklonit. Nebo tak," navázal na její slova o smyšleném titulu, ačkoliv bylo nad slunce jasné, že si pouze dělá legraci. Obdobně jako Isabell, takže si v tomhle ohledu vlastně ani nemohli nic vyčítat. "Takže pudeš se mnou, jo? No pohoda, jen doufám, že seš zvyklá na patřičnej komfort. Nebo spíš nejseš, vážně nežiju v ňákým království," promluvil s úšklebkem. Bydlel společně s další chudinou v jednom baráku, který rozhodně vypadal, že je v rukách žebráků. Už se pomalu rozpadal, byla v něm zima, střecha pořádně nechránila jejich hlavy. Stěny tam byly začouzené, jak se snažili rozdělávat oheň uvnitř. Zkrátka se nedalo mluvit o žádném krásném pokoji. Kdejaká lady by omdlela, kdyby ji někdo přivedl na takové místo. "No co, sem se jen zeptal, jestli tu seš nová. Zníš tak," s pokrčením ramen se porozhlédl kolem. Klid. To však nemusel být stálý stav, avšak prozatím mu to stačilo. Přitom se snažil zjistit něco z budoucnosti, ale nepřicházela žádná vize. Nic. Možná tu někde seděl ten chlápek a sledoval je. Tak ale jeho schopnost nefungovala. Pokud by nevyskočil, vůbec by na něj nepřišel. Ta schopnost byla v určitých chvílích naprosto k ničemu. "Puso, ty vůbec nemáš šajna, vo čem mluvím" promluvil s klidem. Nešlo o to, kolik dívka vážila nebo měřila. Byla ale dalším hladovým krkem, dalším příživníkem. Na to člověk musel přihlížet. "No, možná aj ctitelkám, ale já je beru jako svý ségry. Čistě proto, že jsme jedna velká rodina. Hodně z mých sester jsou ale nevěstky a nejsou moc nadšený, když se jim v revíru objeví další holka, hm?" nadhodil. Vždy existovala témata, o kterých se fakt nebál mluvit. A tohle bylo jedno z nich. Vyrostl v tom a bral to jako něco normálního. Jeho sestry se zkrátka prodávaly. Nic víc, nic míň. "Votevřeno? Jasně, v nějakým hostinci, a tak. Normální vobchody už budou mít dávno vyrichtováno," pokrčil rameny. "Chceš jít někam na polívku? Máš na to dostatek zlaťáků?" On toho měl u sebe málo. Přesto doufal, že ta holka má něco navíc. To by třeba mohl sníst něco lepšího, než krysu.

"A co si udělal tak hroznýho? Snad si neobral nějakou nebohou slepou stařenku?" Zakrila si rukou pusu na znamení úplného zhrození... A Potom se začala smát. Nedokázala si představit, co by kluk jako on mohl udělat tak moc strašnýho. Ani ji to nijak zvlášť nezajímalo. Byla si celkem jistá, že nikdy neudělal nic, za co by měl být její další cíl, tak to jednoduše nechala plavat. Úsměv jí nepřešel ani při poznámce o samozvaném lordstvu. "Těší mě Vaše lordstvo, ale na úklonu zapomeň." I kdyby to bylo jen v žertu, na klanění se někomu byla moc pyšná. Nehodlá se nikomu klanět teď a ani nikdy jindy. "A navíc by ses měl ty klanět mě, protože vznešené princezny jako já se lordům neklaní. Takže na zem a chci pořánou poklonu." Řekla to dost přesvědšivě a s jistou dávkou nadřazenosti, takže i trošku zněla jako namyšleňoučká princeznička, ale její náhlý smích prozrazoval, že to nemyslí ani v nejmenším vážně. "Hm... Myslím si, že se obejdu bez nějak skvělýho komfortu." Tohle myslela doopravdy, je jí jedno, kde bude, bohatě jí postačí, když jí ráno neprobudí mlácení kostelních zvonů jako dnes. "A vždyť já vím, že nebydlíš v žádném království. Tam přeci žiju já." A chvilka vážnosti byla ta tam. Nevěděla, jestli je to tím, že je asi stejně starý nebo tím, že už byla až příliž dlouho chladná a necitelná vůči ostatním a s nikým se nebavila o něčem, co by nutně nesouviselo s její prací. Po moc dlouhé době se zase cítila jen jako normální holka, co se chová na svůj věk. Zase ji ale vrátit do její reality s prací, která ji živí poznámkou o tom, že nevypadá na to, že je zdejší. Maličko jí obral o její veselou náladu. Opět se musí soustředit na lov čarodějnic a nemůže se bavit a být normální. Tedy aspoň ne do doby, než splní svoji přísahu a nevysvobodí svoji duši. "To je to až tak vidět?" Dneska to asi nechá být, ale už se bude muset zase soustředit na svůj úkol. Bude muset zapadnout. Když bude vyčnívat, začnou si na ni lidé dávat pozor a ona na nic nepřijde. "No... Když říkáš, že nemám šajna, tak asi nemám. A přestaň mi říkat puso." Ne, že by ji tím přímo rozčiloval, ale už malinko nahlodával její trpělivost. Zatím to ale nechala plavat, protože si chtěla poslechnout, co chtěl říct tou konkurencí, s jeho ctitelkami se asi zpletla. Jo, tak tímhle jí dostal. Dokonce jí i na chvíli zavřel pusu. I když ji už otevřela, slova se jí ven zrovna nehrnula. "No... Já... Chci... Tedy chci jenem říct, že v tom nebude žádný problém." Celá zrudla, tímhle ji vážně přivedl do rozpaků. To co jí řekl nečekala, mohla, ale nečekala. Kdyby jí napadlo, že něco takovýho řekne, asi by ze sebe vypravila něco lepšího než to, co z ní vyšlo. Potřebovala jiné téma, takže když se řeč stočila pryč od tohohle, chytila se toho jak tonoucí stébla. "No jasně. Samozdřejmě, že mám peníze. Mám jich dost a stejně to není tvá věc." Téma zase nebylo nic moc. Nechtěla mu mávat plným měšcem před nosem ani se mu vychloubat, že až jí přivezou její věci bude mít peněz ještě víc. To neměla zapotřebí. "No, jestli tady tedy nechceš vystát ďůlek, co kdybych šli?" Ukázala směrem z lesa. "Hni sebou. Já tady nejsem ten, kdo ví, kam se jde."

Slunce mi svítilo do okna a probudilo mě to. Viděl jsem kosy za oknem jak tam řvou.
Vstanu z postele a najednou pocítím hlad. měl jsem docela velký hlad, ale jak to tak už u mě bývá nemám nic co by bylo k jídlu. To mě docela mrzelo, ale nepanikařil jsem a zachoval jsem si chladnou našel jsem nějaké mince v truhle. Bylo tam dvacet mincí, takže nebyl problém něco sehnat na tržnici, která byla až ve městě. Oblékl jsem na sebe kalhoty, košili a bundu. Obul jsem si boty a odešel jsem ze svého domku. Zamkl jsem za sebou dveře a klíč jsem si dal do kapsy.
Odcházel jsem polní cestou směrem do města, když tom mi začne kručet v žaludku. "Hmm...Měl bych si asi pohnout." řeknu si sám pro sebe. Začal jsem běžet, ale dřív, než jsem se objevil u města na mě přišla únava. Posadil jsem se na pařez a nabíral alespoň nějakou sílu, abych tam vůbec došel. Postavím se na nohy a pokračuji dál, ale tentokrát již neběžím, ale normálně jdu. Jdu po cestě a najednou vidím kamenný chodník a nějaké domky. Byl jsem na kraji města. "No konečně." povzdechnu nahlas.

Eleanor vždycky patřila spíše k těm vzteklejším a nazlobenějším lidem, ale dneska to bylo znát obzvláště. Musela z toho hrozného města vypadnout. Už ji unavovali všichni ti muži, co jim nestačí jejich milované ženušky a tráví v bordelu pomalu více času než doma u svých paniček. Jsou to jenom nechutní staří dědci a ona na ně už vážně nemá náladu. K jejímu štěstí už odtamtud vypadla, obvykle by ještě zašla za svojí sestrou, ale dneska by to nebylo zrovna nejlepší. Byla tak rozlobená, vlastně ani nevěděla proč, ale to jí přeci nezabrání v tom, aby měla vztek. Alespoň vidina toho, že už je na cestě od toho všeho, byla mírně uspokojivá. Sice místo kam mířila nebyl žádný překrásný a útulný domeček, jako měli ti příšerně nadutí měšťáci, ale pořád lepší její polorozpadlá chatrč než jakýkoliv jiný dům, co je ve městě. Tak moc se těšila až tam konečně dojde, až příliš času už strávila ve městě, rozhodně se tam nějaký ten čas vracet nehodlá. Přidala trošku do kroku, aby od Salemu byla brzy co možná nejdál.

"Já tomu blbcovi jednou zakroutím krkem!" V očích mu plane spalující žár zloby, který je zapříčiněn díky Josephovi, který už zase obtěžoval a mlátil Ayashe. Musel se jít uklidnit do lesa. Malá Moli chtěla jít s ním, ale přeci ji nebude tahat s sebou do téhle zimy. Jemu chladno není, ale jí by mohlo být a nechtěl by, aby nachladla. Zavrčí si pod 'vousy' něco ve smyslu, že je ten kluk vážně debil a že by snad ani nepozřel jeho srdce, protože by z něj žádnou sílu nai nedostal, jaký je to slaboch. No, už dost mudrování. Vyhlédne si nejbližší strom, na který by mohl vylézt. Doběhne k němu a vyhopne se na první větev. Na sobě má sice své měšťanské oblečení, ale je mu úplně jedno, že si ho potrhá. Přinejhorším si ho zašije, aby na to nepřišel nikdo z jeho rodiny. Přeskakuje z větev na větev, jak ho to Ayashe učila. Ucítí i pach nějaké ženy, ale nevěnuje tomu pozornost. Dále skáče a věnuje se pouze tomu požitku z adrenalinu. Sestra mu říkala, že si má dávat pozor na seschlé větve, ale on si momentálně moc pozor nedává a to se mu také vymstí. Došlápne na větev, která se pod ním okamitě zlomí a Benjamin se nestihne ničeho ani chytnout. S velkou ranou dopadne na zem a shodou okolností kus před další návštěvnicí lesa. Obličej se mu zkroutí v bolestné grimase. Nebyl to moc příjemný, ani dobře zvládnutý pád. Musí si příště dávat větší pozor a musí se taky naučit padat.

Už kráčela lesem. Dalo by se říct, že takřka cítila teplo domova. Přidala do kroku o to víc, chtěla jenom dojít domů, zůstat tam a zase se po nějaký čas nestarat o okolní svět. Nechat všechno za zamčenými dveřmi a na chvíli vypnout. Už se málem chystala běžet, když přímo před ní spadl nějaký další pitomý chlap, tedy spíše chlapec, aby byla přesná. Trochu ji zarazilo, že ho necítila, ale přiřkla to jenom nepozornosti, což u ní nebylo nic nového. Očividně to byl malý, bohatý a určitě i rozmazlený měšťáček. Tak moc se těšila, že zmizí z města a už na nikoho z těch otravných městských krys nenarazí. Zkazil jí plány, a tudíž ji naštval a to už skoro vychladla. "Zbláznil ses kluku. Co si k čertu myslíš, že když jsou maminka s papínkem boháči, tak si chlapeček může běhat po lese a strašit lidi." Ne, že by se nesnažila říct mu to v klidu, vlastně ani moc ne, za dnešek už měla těhlech bohatejch pitomců pokrk. Trošku se zklidnila, když viděla, že ho asi něco bolí, přeci jen to byl ještě kluk a asi nespadl ze stromu jenom, aby ji způsobil šok. "Seš v pohodě?" Pořád to neznělo nějak mile, ale mohl být rád, že ho jen neseřvala, nepřekročila a nešla dál. Měl by být poctěn tím, že se o něj tak nějak zajímá.

Než se stačí pořádně rozkoukat, někdo na něj začne... Svým způsobem křičet. Okamžitě se zvedne, ale drží se za rameno, které si očividně narazil. "Vy byste se měla naučit nesoudit kniha podle obal!" Nedával si pozor na dobré skloňování, protože byl sám naštvaný, rozmrzelý a taky ho bolelo rameno. Netváří se zrovna moc mile, protože ho nezastihla v dobré náladě. A navíc ho dost naštvala tím poznatkem o mamince a papínkovi. Jeho rodiče jsou mrtví, ale to tuhle ženskou zajímat nemusí a říkat jí to nebude. Vždyť si všichni musí myslet, že to není indián. Je jen poloviční. Nakonec se trochu uklidní a nadechne se. Sleduje ji trchu nepřívětivým pohledem... "Jo." Promne si naposled rameno a prohlédne si ji. "A vy jste v pohodě?" Teď už si svou řeč snaží kontrolovat více než předtím. Když ho sem přivezli, dělalo mu to neskutečně velký problém, ale teď se zadrhává pouze u skloňování, časování a sem tam mu chybí nějaké to slovo. Občas docela podstatné, ale i to se naučí zvládat. "Nespadl na Vás kus větve?" Není to myšleno nijak urážlivě.. Jako třeba, že je oškliv tak, že na ni muselo něco spadnout a zohyzdit jí obličej... To vůbec ne. Naopak je celkem pěkná, ale protivná je stejně...

Asi nebyl tak úplně zdejší, mluvil trochu neohebně, to mu přidalo takové menší plus, každý kdo nebyl původem jako všichni ti zmetci z města ho měl. Dál jí to, ale nezajímalo cizák jako cizák nemluvil až tak odlišně, aby se tím zaobírala víc. "Tak promiň kluku, kdo by si byl pomyslel, že někdo, co chodí po lese zrovna takhle oblečenej, není jen další bohatej synek nějakého dalšího bohatého měšťáka." Jo asi už došla k tomu, že soudí lidi podle toho jak vypadají. Ale co je její věc, co si o kom myslí. "Ale jestli ti to tak vadí, pokusím se tě nesoudit podle vzhledu." Víc od ní ani čekat nemůže, není její chyba, že ho vnímá jako bohatýho rozmazlence, tohle pitomý město je jich plný. "Jo já jsem v pohodě." Protočila panenky, kdyby nebyla tak to by teprve zažil, jak by po něm ječela a možná by po něm i něčím mrskla, třeba tím kusem větve, co na ni mohl údajně spadnout. Při téhle poznámce se uchechtla. "Přijde ti snad, že na mě něco spadlo." Usoudila, že chlapec, co před ní stojí nebude zas tak moc jako všichni ze Salemu, ale to pořád nevysvětlovalo, co děla v lese a navíc tak blízko jejího domku. "No a teď mi laskavě pověz, co tady děláš." Nebyla to otázka ani rozkaz, ale jestli jí to neřekne tak ho bez pardónu vyhodí. Byl na jejím území a ona začínala mít chuť si ho bránit.