Okolí Salemu

Bez obalu mu odpoví: "Pokud mi vždycky přinesete nějakou flašku tak si tu můžete kuchat co se vám zlíbí. Semhle beztak nepáchne ani noha." Poté poslouchá jeho vyprávění a je připraven, kdykoliv zaútočit bude-li to nutné. Ve finále zjistí, že tady ten přeučený doktůrek ví o oživování asi tolik co on. Po položení další otázky jen pokrčí rameny a obejde stůl tak, aby stál znovu vedle Victora, který právě přestal pracovat a upírá na něho svůj zrak. "Ani nevím. Jsem se chtěl jen tak zeptat, aby řeč nestála. Sem myslel jestli třeba něco o tom nevíte nebo tak něco. Nic víc." Začíná být čím dál víc nervózní a ještě k tomu má čím dál větší nutkání tuto debatu utnout společně s životem doktora. Sice by tím nastal problém s nedostatkem lékařské péče v tomto městě, ale pro něj osobně by to jen znamenalo více práce na hřbitově nic víc. Když si uvědomí, že by musel vykopávat ještě víc hrobů než doposud zarazí se a rozhodne se ponechat doktora tak dlouho naživu jak to jen půjde. Přeci jen si nedokáže představit, že by měl pro ty nemocemi prolezlé lidi kopat ještě další díry.

Přikývne a vypreparuje další část. Doma by to dělal raději, potože tam by se se vším mohl více zaobírat a probral by to více detailněji, ale tady? I když se soustředí jak nejvíc může, trochu ho rozptylují zvídavé oči jeho nynějšího společníka. Zabere se do vysvětlování a mozek mu opět začne šrotovat ve snaze vyřešit tuhle záhadu. Kdyby neřekl další větu, snad by se ho i zeptal, jestli by neměl čím přispět do vínku a do jeho výzkumu, ale zdá se, že toho moc neví. Nebo neví nic. Victor svým způsobem také nic neví. Vše je jen teoretické a ta hlavní část mu chybí - ta nejpodstatnější. Přikývne. "Rád bych k tomu něco řekl, ale bohužel..." Začne se zase věnovat své práci. Hrobník k němu přijde a zase si stoupne vedle něho. To už mu přijde trochu divné, ale co s tím nadělá? Hrobník chce mít asi všechno z prvníh pohledu a prohlížení prstu ho nezajímá. Což ho přivádí k myšlence, kterou bude praktikovat. Vezme ruku do svých dlaní a chytne ji před zápěstím a za zápěstím. Silně škubne a podaří se mu ruku (i když je už dost ztuhlá) vysadit z kloubu. Trochu si promne rameno, protože nečekal, že bude muset zabírat takovou silou, kterou - upřímně - tenhle chlapík mou neoplývá. "Nakonec si část práce domů vezmu." Pronese se zájmem a vytáhne pilku, kterou přeřeže maso, tkáně a jelikož je ten zápěstí vymknuté, tak se může zkusit trefit mezi. Povede se mu to na pvní pokus... Asi praxe. Zabalí ruku i s prsty do kusu látky, kterou vyndal z hufříku. Poté se věnuje následně zase ruce a jejímu pitvání. "Nebojí se vás lidé?" Když už tu s ním někdo je, tak mu pronesení otázky přijde lepší, než trapné mlčení. Jemu by to nevadilo, ale Jamesovi by mohlo.

Sleduje jak vytáhl pilku a začal odřezávat část ruky, kterou potom zabalil do kusu hadru, který si přinesl sebou. Zdá se mu škoda zašpinit takový kus hadru krví, jelikož vypadá mnohem lépe než oblečení v kterém on sám běžně chodí. "Jak chcete. Nemám s tím problém. " To s čím začíná mít čím dál větší problém je neukojitelný hlad zesílený rozřezávání ruky. Začne mít nepatrný tik v oku a párkrát mírně pootevře a zase zavře pusu. Už už se chystá na ochutnávku místního lékaře. Už je mu i jedno, že to bude znamenat mnohem více hrobů. Přeci jen to zároveň i znamená více jídla. Oblízne si rty a otevře ústa, když tu doktor pronese další otázku. Zarazí se, zavře ústa a párkrát zamrká. Takovou otázku vážně nečekal. Proč by se ho vůbec někdo měl bát? Copak vypadá strašidelně? Maximálně vypadá zanedbaně nic víc. Zamyslí se. Než odpoví odplivne si na už tak dost špinavou podlahu. "Ehmm no... nemám tucha. Proč? Vy ze mě snad máte srdce v gatích doktůrku? " Uchechtne se a při zmínce doktorova srdce na něj dostane celkem chuť.

Přikývne. Snad by se o svolení ani neprosil. Dalo by se říci, že mu to prostě oznámil. Dnes asi zůstane opět dlouho vzhůru a možná se zase vyspí i na stole. Nebo tentokrát přestane být tak zainteresovaný do svého výzkumu a půjde ven. Sedne si na lavičku a nakreslí několik sněhových vloček, aby mohl dát Brigitte těch výkresů více. Sice neví, jestli ho vůbec bude chtít vidět, ale svůj slib má v plánu splnit. I kdyby ty kresby měl nechat zvlhnout před jejím domem nebo jí je poslat po Edgarovi. Občas střelí pohledem k hrobníkovi. Jeho chování ho zaráží. "Chováte se zvláštně, děje se něco?" Takhle ho ještě neviděl, je z něčeho nervózní.
Narovná se a podívá se na něj. "To opravdu nemám, protože k tomu nevidím žádný důvod." Obejme ještě jednou stůl a přede ke svému kufříku an druhé straně. Uklidí do něj vše potřebné a nástroje od krve utře do své zástěry, stejně jako ruce. "Spousta lidí je velmi důvěřivá a teď, když tady prý řádí čarodějnice..." Odkašle si. "Tak se lidé si chtějí vyvarovat všem... Vyhýbají se i domku, ve kterém žil popravčí." A jeho dceři se prý vyhýbají také, co tak Scarlett při první návštěvě prozradila.

Při jeho další otázce se pousměje a nakloní hlavu mírně na stranu. Nespouští však z Victora pohled. Musí si honem něco vymyslet, aby nic nepoznal. "Vůbec nic se neděje. Jen jsem viděl poprvé jak někdo kuchá pazouru nic víc." Snad to zabralo. Poslouchá ho a u toho sleduje jak opatrně uklízí všechno svoje nářadí zpět do tašky. Začne vzpomínat kdo tu vlastně dělal popravčího. Ať se snaží sebevíc jeho obličej si nevybaví a proč by taky koneckonců měl. Je pravda, že s ním moc lidi nemluví, ale pochybuje že to má co dělat se strachem. Zabubnuje prsty o desku stolu. "Máte recht, lidi jsou bačkory co skočí na kde jakou kravinu. Každej pálí čarodky a přitom nikdy nikdo ani žádný čáry máry neviděl. Kdo ví třeba se mě taky někteří bojí, páč makám na krchově. Přitom tam jen dělám díry do země. To vám asi úplně neřeknu, páč mezi lidi příliš nepáchnu. " Výmluvně pokrčí rameny. Byl by nejraději, kdyby tenhle rozhovor už skončil a v tuto chvíli je mu naprosto jedno, jestli se toho konce doktor dožije nebo ne. Obě varianty by mu přišli vhod.

Vzhlédne k němu a koutky mu cuknou v pobavení. "To by leccos vysvětlovalo." Odpoví a začne všechno své nářadí uklízet, protože ho začíná iritovat, že na práci nemá klid. Potom si do kbelíku nabere spoustu sněhu a až bude opět ve své pracovně, která je zároveň i dílnou, tak tam strčí své uříznuté části. Tedy... Ne své, ale cizí. To by měl celkem problém, protože by neměl jak zkoumat a nepředpokládá, že by si sám dokázal přes tu bolest zastavit krvácení. Jednou rukou ke všemu. Fuj, proč ho tohle vlastně napadá? Že by ty návštěvy hřbitova měly špatný vliv?
Poslouchá při úklidu zajímavý proslov hrobníka. Přikývne. "Lidský strach je fasnicující, protože nás nutí dělat iracionální rozhodnutí a tak dále..." Sundá si i zástěru a zmuchlá ji do kufříku. Je to sice puntičkář, ale stejně tu zástěru bude muset potom vyprat. Zavře kufřík a nechá ho položený an stole. Vezme si kabát a oblékne si ho. Pečlivě ho zapne a do ruky vezme zavazadlo, ve kterém má - pro něj - spoustu důležitých věcí. "Tak díky a naviděnou." Rozloučí se s hrobařem a otevře dveře. Je si jist že cestu sám najde. Pamatuje si ji bez problémů. Odejde pryč a míří svižným krokem k domu.
Vejde dovnitř a udělá všechno tak, jak zamýšlel. Nejprve dá do chladu části těla a strčí je nahoru na půdu pod otevřené okno. Tam by to mohlo chvíli vydržet. Sám zamíří ven s čistými papíry a tužkou. Posadí se na nedalekou lavici a zakresluje vločky pro Brigitte.

Dívá se na odcházejícího Victora. "Mějte se doktůrku." Chvíli civí na dveře a poté dojde k posteli, kde vezme ze země lahev, kterou postaví na stůl. Odsune židli a usedne ke stolu. Prohlédne si lahev a pak odšroubuje víčko a přičichne. Voní hezky. Ochutná ji a zjistí, že i tak chutná. Napije se ještě jednou a natáhne se po ruce, která stále leží na stole. " Pro tentokrát jsi měl štěstí doktůrku. Teď jsem si mohl pošmáknout na tobě a ne jen na tejden starý ruce." Zakousne se do ruky a začne přežvykovat. Sousto spláchne whiskey a takhle to pokračuje stále dokola. Po půl hodině odhodí na stůl ohlodanou kost a říhne si. Poté si jde lehnout.

Nudil se. Neměl dnes co jiného na práci, takže se šel projít opět k lesu. Bylo sice už šero a smtvívalo se, ale jemu to nijak proti srsti nebylo. Neměl nahnáno z žádných sil, které tady panovaly. Vzal si s sebou malý špalíček dřeva a posadil se na spadlý kmen stromu. Už si na tento život zvykl, takže nosil plášť jenom na zahřátí. Už ani nenosil kápi, protože mu zbytečně překážela v pohledu na okolní svět. A zároveň na případná nebezpečí. Jedním pohledem si smete sněhové vločkyy z vlasů a následně přejede po své tváři, kde má opět několikadenní strniště. Protáhne se a vytáhne nůž. Začne vyřezávat do špalíčku zatím neurčité obrysy. Kdo ví, co z toho nakonec bude? Většinou to nechává na svých rukách a na své mysli, co společně vyplodí za výtvor. Naposledy to byl medvěd, kterého dal nějakému malému dítěti, které za ním přiběhlo a snad si chtělo i hrát. Bylo hodně zvědavé, co dělá a proč to vyřezává, tak mu to prostě dal. Děti má rád a je to takový ochranář. Stále vyřezává, ale zahledí se směrem do lesa. Chtěl by se vrátit domů, ale s každým dalším dnem mu to přijde stálle víc nemožné. Vzdychne a sklopí pohled ke dřevu. Kdokoli jiný by na t o neviděl, ale Jack nepoužívá tolik své oči jako spíše hmat a cit pro linie. Dokonce mu není ani zima.

Tmavý les ve večerních hodinách, měsíc by dávno měl zářit na obzoru ale místo toho se skrývá za řadou těžkých mraků nevěstících nic dobrého, jen další závěje sněhu, skrz něž se budou občané Salemu ráno probojovávat. Soví houkání tiše odbije celou, hotová kulisa k hororu. Moc tomu nepřidává ani postava brodící se v dlouhém kabátci vykračující si tichem hvozdu dlouhými kroky mezi jednotlivými stromy, skoro až přízračnou chůzí. Za předpokladu, že by za sebou nezanechávala měkké otisky po vysokých jezdeckých holínkách s podpatkem, které si k této příležitosti navlékla. Límec vyhrnutý, téměř zakrývající spodní část ostře řezané čelisti, co se v pravidelných intervalech zatíná s každým křupnutím větvičky, každým zaševelením listoví nebo připomínkou toho, že zde nežijí jen mrtvoly. Tedy životem by to rozhodně nenazvala - narozdíl od nich je to ona, kdo může dýchat, pohybovat se, mluvit, dokonce i něco cítit. V jejím případě silnou nenávist vůči starší sestře, pohrdání společenskou vrstvou, v níž skončila díky vlastnímu zadostiučinění, což nezapomíná přičítat na vrub drahé Rose.
Kroky se zastaví, hnědé oči klesnou k rozhrabané, momentálně zmrzlé půdě pokryté sněhem. Cítila to - zaschlou krev, vůni syrového masa, co vábí její druh stejně jako pach hniloby, který ji naopak přinutí nosánek nakrčit v nesouhlasném gestu. Jistě, tvorové jako ona nemají zrovna dvakrát na výběr co se stravování týče, ale pořád dávala přednost něčemu, co ještě někdo nezahrabal pod zem a nenechal orgány prolézt červy skrz na skrz. Jak se zdálo, mrtvola - nebo aspoň její část - byla vyhrabána před několika dny. Tipla by si, že před dvěma, nanejvýš třema. Mráz dokázal pěkně zničit jakékoliv stopy, zahladit je pod bělostnou pokrývku sněhu, jímž si prošlapávala cestičku. Hrdlo se stáhne polknutím, ten nevítaný pocit v žaludku se rád připomínal zvláště v podobných chvílích a říkal Ivy, že by se měla najíst, zakousnout se do masa, trhat, rvát ho na cucky, dokud by z něj neprýštila hřejivá krev stékající do hrdla. Čokoládově zbarvené oči se rozhlédnou ze strany na stranu - nikdo se nedívá, cesta k mrtvole je volná. Prsty se už už natahují, v půlce pohybu je však vyrušena zvukem - křupnutím sněhu, který se nenese od jejích nohou. Tělo se rázem narovná, dýky se vytahují lesknoucí se v temnotě lesa. Krok, druhý, třetí, pomalu se blíží k místu, kde si zvesela sedí pramálo zahalená postava nestarající se o množství vloček dopadající na ramena. Ani Ivy nevnímala chlad, co se nesl v temnotách, avšak pouze z principu se oblékla - prostě se to tak dělá. Zvyk je železná košile a to jí nikdo neopáře. Další krok následuje ty další, sníh jemně křupe pod botama, ačkoliv se ho snaží co nejvíc tišit rozhrabáním špičkou. Oči lovkyně se přimhouří v podezřívavém pohledu, zbraně připravené k obraně - nebo spíše útoku? Chybí už tak málo, tak zatraceně málo.

Věnuje se svému výtrvoru, ale zaslechne křupání sněhu. Byť tlumené, ale nepřepokládá, že ho klame sluch. "Vím, že tam jsi." Vzhlédne k lesu a upře svůj nekompromisní pohled mezi kmeny stromů. "Chceš po mně něco?" Pronese otázku a zároveň s těmito slovy opět sklopí hlavu a začne dávat své postavičce další tvar. Stále neví, co z toho vyjde. Možná to bude nějaká kočka? Pes? Nebo strach nějaký orel? To určitě ne, tipuje to na nějakou šelmu. Kočkovitou nebo psovitou.
Je ostražitý, tak si nakonec stoupne. Čistě jen proto, aby se mohl přinejhorším rychleji uhnout, i když je možné, že to mohl být pouze nějaké zvíře. To by asi těžko k němu přišlo a odpovědělo mu na všechny položené otázky. Ale zase by se jistě neodvážilo jít tak blízko. Pokud by to nebyla nějaká šelma a nebyla by hladová. Poškrábe se nožem na krku. Ano, nožem. Nijak zvláštní mu to nepřijde, protože to účel splní. Pouze vypadá ostražitě, ale nemá zrchlený dech ani tep. Ani by nehodlal útočit, jen chce dodělat svou figurku. Něčím tu svou mysl zabavit musí, když už se mu příčí chodit do nevěstinců. Hm... Což mu připomnělo, že by možná mohl jít navštívit tu zrzku. Jen čistě ze zvědavosti...

Na tváři se jí usadil lehounký zasněný úsměv. Snad je to těmi vločkami, které padají všude kolem a posypávají její plášť bílým popraškem. Je veselá. Snad díky tomu, že byla se Scarlett a pomáhala jí s vařením. Ona sama moc dobře vařit neumí, ale její amarádka ji to učí. Dokonce si pohladila i užovku. I když to jistě nebude jediný důvod, proč se poslední dobou často jen tak bezdůvodně úsmívá. V myšlenkách si přehrává setkání s Gerym, který je vlastně stejný jako ona! Také je to čaroděj a ona mu věří. Alespoň v tom, že ji neudá za čarodějnictví, protože jim nechce pomáhat. A taky snad proto, že se jí v hlavě čas od času vybaví jeho smích a úsměv. Moc lidí se nesměje a ona je ráda, že našla někoho, kdo ano. Má ráda smích a teď už o něj snad nebude mít nouzi. Navíc je ráda, že ji doprovodil i domů. By se asi bez jeho pomoci ztratila - nebo by se minimálně bála.
Zachumlá se do svého pláště a vzhlédne k nebi. Začíná se pomalu smrákat, takže by měla přidat do kroku. Od popravčího domku to sice není zas tolik daleko, ale přeci jen to nějaký kus je. Rozhlédne se kolem sebe a zastaví se. Možná by to mohla vzít zkratkou přes kousek lesa. Chodívala tudy hodněkrát, ale ještě nikdy za šera. Je přesvědčena o tom, že se neztratí, takže i když má trochu strach, vydá se tím směrem. Popoběhne, snad aby tam byla rychleji. Chce dojít na lesní cestičku, která ji dovede do města rychleji, než ta, po které doposud šla. Proplétá se mezi kmeny vysokých stromů a dojde na tu cestičku. Zastaví se a vzhlédne na nebe. Zatím je vše tak, jak bylo před chvílí - je přeci jasné, že se to během pár minut o tolik nezmění. Schová si ruce pod plášť, aby jí nemrzly a zasněně se usmívá. Dnešek byl moc krásný, už se těší, až to bude vyprávět služebné.

*Malátnými kroky se vzdaluje od hřbitova, kde mu pro dnešek skončila služba směrem k domovu. U toho dopíjí zbytky té blahodárné tekutiny nazývané Whiskey. Když spolkne poslední kapku bezmyšlenkovitě se napřáhne a chce prázdnou flašku jen tak pohodit v lese jak má ve zvyku, když tu uvidí kousek před sebou stát na cestě nějakou poměrně mladou a rozhodně půvabnou dívku. Ihned mu přijde na mysl myšlenka, která by napadla spoustu jiných osamělých mužů v jeho nynější situaci. Vzít tu prázdnou lahev, rozbít jí a dostat dostatek krve z té holky na splacení dluhu té seschlé babizně co mu dala ten prsten. Při pomyšlení na dluh se zadívá na prsten, který má navlečen na levém prsteníčku. Vypadá to trochu zvláště, přeci jen to nezapadá k tomu ostatnímu co má na sobě.
Začne se pomaličku blížit k nic tušící dívce a přitom pevně svírá hrdlo flašky. Třeba bych se jí mohl zeptat jestli mi nedá trochu krve dobrovolně. Tuto myšlenku ihned zapudí, přeci jen kdo by mu se zdravým rozumem dal sám od sebe trochu krve? A jak by jí měl o ní vůbec říct? Už je jen kousek od ní, když mu na mysl přijde další myšlenka, tentokráte mnohem více znepokojující než ty předchozí. Co když není panna? Přeci jen škaredá rozhodně není. Nejspíš se s ní bude muset dát do řeči a nějak z ní dostat jestli už přišla o počestnost nebo ne. "Tě bůh slečinko, co vyvádíš sama v noci v lese?"

Už-už se chce rozejít svou cestou, aby byla co nejdříve doma, ale zarazí ji hlas. Vyděšeně sebou škubne a upře oči na podivného muže. Nikdy předtím ho neviděla a teď? Má z něj strach, protože neví, co od něj má čekat. Ale nezdá se, že by jí chtěl nějak ublížit. Ach naivní Angel...
"Do-dobrý podvečer." Pozdraví ho a udělá menší krok dále od něj, aby si vytvořila pomyslný odstup a jakousi neviditelnou zeď mezi nimi. "Jsem na cestě domů." Nedokáže lhát nějak extra obstojně, takže většinou raději říká pravdu. Stejně by na ní někdo lhaní asi poznal. To by se musela opravdu snažit a to většinou ani nechce, protože nerada balamutí druhé. "A co tady děláte vy? Nebojíte se tu sám?" Mluví trochu bojácně, ale ty otázky jsou myšleny upřímně. Spoustě lidí by se mohlo zdát, že mluví z cesty, ale co když se třeba bojí tmy? A proto za ní přišel, aby mu dělala společnost, aby se tolik té temnoty nebál. Ano, takhle to jistě bude. Skousne si trochu nervózně ret a svírá pevně látku pláště. Nkonec ji vlastní myšlenka a odůvodnění jeho příchodu trochu uklidní, i když jí všechno v její hlavě říká, že by tady s ním rozhodně být neměla, měla by se obrátit na patě a utíkat zpátky do domku Scarlett. Ta by ji jistě uchránila. Kdyby dokázala ovládat svoje schopnosti, tak by třeba nebyl problém se mu ubránit, ale ona by mu nechtěla ublížit. Nerada způsobuje zranění a už takhle na svých ramenech nese tu velkou tíhu viny. Zatím to, co udělala, nedokázala říct ani Scarlett, protože se bojí, že se na ni oboří a už se s ní nebude chtít bavit. Neposedný pramen vlasů si zastrčí za ucho a bojácně upírá svá kukadla na podivného muže před ní.

Vykulí na ní oči. Nechápe jak si může myslet, že on by se něčeho mohl bát. Tedy když pomineme strach z odhalení že je ghúl. "Domů? No já razím z fušky taky domů. Bydlím kousek odsud. Bát se? Co by se mě mohlo stát holka? Hoď na mě okem. Mě by těžko chtěl někdo vokrást a co jiného by chtěl někdo dělat s vošuntělím funebrákem jako jsem já. Za to ty by jsi si měla dávat majzla. Pohybujou se tu pochybný existence. Když jsme u těch pochybných existencích já jsem James. James Teach." Přátelsky se na ní usměje a podá jí ruku zatímco v levé stále svírá hrdlo lahve jen tak pro případ, že by slečinka začala pospíchat domů. Jak tak čeká jestli mu podá ruku pozorně se na ní zadívá a začne si uvědomovat, že se ho možná trochu bojí. Nechápe sice moc proč, přeci jen k ní normálně přišel a začal se s ní bavit jak to tak běžně dělává. Možná by jí měl říct, že jí nechce nic udělat, aby jí uklidnil. "Doufám že se mě nebojíš holka. Já ti nehodlám nijak ublížit." Doufá, že tím jí zbavil všech obav.

Kouše si trochu nervózně ret, ale poslouchá ho. Tenhle styl mluvy jí trochu připomíná některá Geryho slova, i když tohle je snad ještě horší forma. Každopádně to jí nidky nevadilo, protože mu stále rozumí a to je podle ní to hlavní. I kdyby třeba neuměl mluvit a snažil by se dorozumět gesty, třeba by ho chápala a také by jí bylo jedno, že to není slovo mluvené. No dobře, trochu se do svých myšlenek teď zamotala, ale mírně se pousměje. Sice bázlivě, ale to se počítá. "Díky za upozonění... Jsem Angel." Představí se mu křestním jménem a trochu vytřeští očka na ruku, kterou k ní natáhne. Kdyby to bylo za bílého dne, tak by ji bez váhání přijala a určitě by se na něj hodně usmívala, ale teď? Mírně zaváhá. Chce k němu ruku natáhnout, ale on začne mluvit. "Dobře." Řekne tišeji než předtím a natáhne k němu s úsměvem ruku. Když říká, že jí nechce ublížit, tak jí přeci nelže, ne? Stiskne jeho ruku, která je jistě od tvrdé práce pokryta spoustou mozolů. Teď ji nedochází, proč se s ní začal lastně bavit. Tmy se nebojí, takže nepotřebuje společnost. Asi pouze chtěl mluvit s nějakou živou duší, aby se odreagoval při cestě z práce. "Baví vás práce?" Kdekdo by se spíše zeptal, jakou ten dotyčný práci vykonává, ale ji spíše zajímají tyto věci.