Okolí Salemu

Potřese jí rukou, přičemž z její jemné kůže mu je naprosto jasné, že tahle holka v životě nemusela pracovat. Pravděpodobně natrefil na nějakou dobře vydržovanou holčinu z vyšší společnosti, což není zrovna ideální. Přeci jen při ztrátě farmářovi dcery se nic moc dít nebude, ale když se ztratí někdo z těch nóbl lidí to hned způsobí povyk. Při její otázce se trochu zakření. "Jestli mě baví makat? To si piš že ne. Máš vůbec tucha co dělám?" Nechá jí chvíli na zamyšlení se a u toho se začne drbat na bradě. Musím nějak stočit tenhle rozhovor na její sexuální život jinak se nic nedozvím, kdo ví jestli bych zjistil jestli jsem zaplatil krví panny nebo ne, ale jak to udělat. Možná by se jí mohl nenápadně zeptat jestli má nějakého přítele, ale jak to udělat aby si nemyslela, že jí chce. Prohlédne si jí od hlavy k patě. Co si budeme nalhávat on by jí i chtěl, ale o to tu teď opravdu nejde. Na to bude dost času když tak později. Musí se začít nějak pozvolna vyptávat a postupně se k tomu propracovat. Hlavní je chovat se k ní jako k dámě, kterou ona je. "Ty někde makáš nebo smrdíš doma?"

Poťuká si zamyšleně prstíkem na spodní ret. "Myslím, že není důležité, co člověk dělá. Takhle přemýšlejí vždy ti dospělí. Zajímají je jenom čísla nebo ty faktgrafické věci, ale copak nikoho nezajímá, jestli ho třeba ta práce baví nebo jaké má koníčky?" Na věci měla většinou oddlišný pohled než všichni ostatní, ale jí to nevadilo. Vlastně jí to nai nemohlo vadit, protože jí to nepřišlo zvláštní. Možná byla už odmalička náchylná k tomu, aby se dostala do říše snílků, ale pokaždé se z ní dokázala bezpečně vrátit. Ale teď? Její mysl se tam uchyluje čím dál tím častěji - snad proto, že si nechce připustit realitu a tohle je pro ni mnohem přijatelnější.
Když si ji celou prohlédne, tak sklopí pohled. Není jí to vůbec příjemné, ale přeci se nemůže jen tak ohradit. Toho pána nezná a třeba by ho urazila a on by se na ni potom zlobil. "Jsem doma, což mi připomíná..." Vzhlédne k obloze a trochu nakrčí nosík, když jí na čelo spadne sněhová vločka. "že budu muset jít. Ještě chci navštívit kostel." Možná mu toho nemusela říkat tolik, ale cítila potřebu se řádně za své náhlé zmizení omluvit. "Tak příjemný večer, pane Jamesi." Jeho příjmení jí v hlavě neulpělo, protože možná byla příliš nevózní na to, aby si ho zapamatovala. Mile se na něj usměje a otočí se, aby mohla jít pryč.

Vyslechne si ty její řeči i když nemá páru co jsou ty fakt něco věci. Když mu řekne, že je doma pokrčí jen rameny a na obličeji se mu objeví výraz, který jako by říkal mě to bylo jasný. Co ho však velmi zaskočilo bylo, když mu oznámila že má v plánu už jít pryč. To přece nemůže dopustit. Musí jí v tom nějak šikovně zabránit.
"Jo tobě taky holka. Nevím co tam chceš teda dělat, když je prázdný ale v každém případě jsem tě rád poznal. Takže zbohem."Udělá dva kroky směrem za ní jako by chtěl jen pokračovat ve své původní cestě, ale hned jak se ujistí, že ona pokračuje v té své. Přiskočí a rozbije jí flašku o hlavu. Když uvidí jak na zemi krvácí zavrtí jen hlavou. "Soráč holka, ale potřebuju nějaký ten litr tvojí krve. Jen doufám, že jsi na to ještě s nějakým nehupla jinak mi budeš prd platná." Vytáhne z kapsy ušmudlaný kapesník. Poté si vedle ní klekne, přičemž jí neúmyslně klekne na ruku a začne máčet kapesník v krvi vytékající jí z hlavy. Všimne si, že jí klečí na ruce a tak jí dá nastrunu. Zdá se mu však, že jí neteče dost a proto popadne ze země střep a rozřízne jí ruku z které ihned začne vytékat krev. V tu chvíli nastal problém. Vůně čerstvé krve ho začala dostávat do varu a poté co kapesník už byl plně nasáklý krví jí začal olizovat krev z ruky. Jenže tím to neskončilo to v něm jen probudilo hlad po lidském mase.

Téměř se stihla vrátit k myšlenkám na dnešní krásně strávený den, ale všechny myšlenkové pochody zarazila ostrá rána do hlavy, při které bylo slyšet tříštění skla. Zatměo se jí před očima a bezvládně padla k zemi.
Pobudí ji ostrá bolest hlavy, ruky a také ten zvláštní pocit. Cítila, že její ruku polilo jakési horko. Vytéká jí z ní krev, ano. Není dostatečně silná na to, aby otevřela oči. Musí se teprve rozkoukat. Očividně se ten muž netrefil dost pořádně a ji to probralo během chvíle. Silou vůle rozevře víčka a naskytne se jí hodně dděsivý pohled na toho muže, který jí prostě a jednoduše olizuje ruku, ze které vytéká krev. Tlumeně vykřikne a pokouší se mu vytrhnout. Gery měl pravdu! Nejsou jen hodní lidé... Nesmím být neustále tak naivní a hodná... I když sama dobře ví, že to pro ni bude hodně těžké, ale třeba ji její čarodějný kamarád zaučí. Pokud se z toho tedy dostane. "Nech mě být!" Srdce jí buší jako splašené a za normálních okolností by jí z rukou asi vyšlehly v této situaci plameny, protože je rozrušená, ale nic takového se nestane. Pokouší se mu vší silou vytrhnout, ale proti němu moc šancí jistě nemá. Navíc jí třeští hlava jako splašené a panikaří. Ještě nikdy nebyla zraněná. Odřená kolena nebo boule zná, ale tohle? Nikdo na ni nikdy nevztáhl ruku. Je to pro ni nový pocit, který ji zcela naplní strachem. Vzpomene si na slova Geryho o tom, že ho tam jednou chytnul nějaký muž a chtěl mu něco udělat, le naštěstí utekl. Podaří se utéct téhle slečně také? Luciusi. Zaúpí v myšlenkách ve snaze sehnat pomoc od svého bratra. Vykopne směrem k obliččeji toho muže a doufá, že uvolní sevření a ona se bude moct pokusit o útěk.

Už se pomalu od olizování rány přesouvá směrem k ruce a k těm tak chutně vypadajícím prstíčkům. Je to prostě silnější než on. Už už otevírá pusu, aby jí ukousl pár prstů, když tu ho do obličeje zasáhne kopanec takové síly, že mu vyrazí zub. Potřese hlavou a přijde zase k rozumu. "Já..já..já se omlouvám nechtěl jsem to udělat. Já jsem jen..." Pustí její ruku a co nejrychleji vstane a dá se na útěk. Doufá jen, že noc dostatečně skryla jeho vzhled. Jinak z něho nejspíš místní vesničané udělají odstrašující příklad. Měl jsem jí sežrat a měl bych jistotu, že to nikomu nepoví. Teď už je to jedno, hlavně abych se dostal co nejrychleji na hřbitov.
Běží co nejrychleji k hřbitovu, kde se poté zastaví u vykopaného hrobu, vytáhne z kapsy zakrvácený kapesník a položí ho před sebe na zem. Poté si do pusy vrazí koneček ukazováčku a stiskne zuby nehet. Zhluboka se nadechne a pak škubne rukou směrem od pusy. Zařve bolestí a vyplivne nehet do kapesníku. Takto pokračuje ještě 9x, poté nehty důkladně zabalí do kapesníku a ten zahrabe na dně hrobu.

K velkému překvapení této drobné slečny se trefí přímo do černého. Lépe řečeno do jeho obličeje a podaří se jí mu vyrazit zub. Jeho slova moc nezaregistruje, jelikož jí srdce bije jako splašené a mozek už rozmýšlí nad dalším tahem, který by jí mohl zachránit život. Co je zač?! Nepředpkládá, že by nějaký normální člověk olizoval krvácející ruku, cucal krev a ještě předtím oběť praštil lahví, ve které byl předtím pravděpodobně alkohol soudě podle charakteristického pachu. Upírá na něj zděšený pohled a sleduje, jak se zvedá a utíká pryč. Jakmile neslyší jeho kroky a octne se na té cestičce sama, tak si přitáhne kolena k tělu a rozpláče se. Bolí jí hlava a z ruky jí neustále teče krev. Neví, co má dělat. Doktor jí o něčem na rozkaz tatínka poučoval, ale teď si ne a ne vzpomenout. Má strach. Všude kolem ní leží poházené střepy různých velikostí, o které by byla schopna se nechtěně pořezat. Krví se smáčí jak její rukáv, tak sukně, na kterou krev stéká. Zatne zuby a zvedne se.
S uslzenýma očima míří pomalým krokem k chýši Scarlett. Jakmile ji má na dohled, tak se dá do běhu. Svírá si křečovitě krvácející ruku a zběsila začne klepat na dveře a doufá, že ještě nešla spát. Má strach a potřebuje pomoct. Už nebude tak důvěřivá... Po tomhle už ne. Nakonec se otevřou dveře a Angee padne Scar do náručí.

Bylo to těžké. Co konkrétně? No přeci zavřít svou pracovnu a jít zkontrolovat pacientku. Tu zvláštní ženu. Scarlett Adams. Dceru zesnulého kata, o které mluvila Nettie. Donutit ji v jeho přítomnosti kvést a poé ji utrhnout, jinak lidé kolem začnou umírat. Což mu vrátilo myšlenky k verdiktu nad Henriettou, tou malou dívkou, která měla podle všeho unést bratra. Který se na farmu beztak dostal mrtvý. Kdyby ho býval nesl on a ne pan radní, možná by si všiml dříve, že nedýchá a poskytl by mu první pomoc, ale... Všchna snaha už byla zbytečná. Nebude se tím raději zaobírat a půjde si připravit potřebné věci do kufříku. Oblékne si teplý kabát a vyrazí do ulic města.
Kráčí svižným krokem a pokývnutím zdraví ostatní občany městečka. Chce být uctivý. Dobře se vyspal a má víceméně dobrou náladu, takže se možná i snáze usměje. To se ale uvidí. Nejspíše se bude usmívat na nějaký nový objev ve svém výzkumu. Kráčí cestičkou, která vede k domu kata. Proti němu jde stará paní. "Pán Bůh Vás opatruj, pane doktore!" A pokřižuje se. Scarlett měla pravdu. Lidé se na cestě k tomuto domu čast křižují. Zajímavé. Chytne trochu lépe svůj kufřík, potože je mu celkem zima na prsty. Dojde ke dveřím domku a na dřevo zaklepe. Udělá krok zpět a čeká, zda-li mu žena oteře, aby ho mhla pustit dále.

V první chvíli leknutím téměř nadskočí. Rychle se ohlédne, v očích bázlivý a opatrný pohled, jako by snad čekal, že se ve dveřích zjeví vojáci v čele s inkvizitorem, co ji přišel obvinit, že provozuje černou magii, ač by si nikdy nic podobného nedovolila - nemohla by. Černá, temná magie byla krvavá a toliko v rozporu s přírodou, že by se své moci raději úplně vzdala, než aby se od přírody a od Boha odklonila. Nebo také děsivý bratr Angee, která za ní celá rozklepaná přiběhla, aniž by jí byla schopná kloudně vysvětlit, co se vlastně děje. To však nic neměnilo na tom, že ji uložila ve svojí posteli, aby si odpočinula a pak si když tak promluvily. Hned v další chvíli se ale uklidní - byla hloupá a paranoidní... Nebo možná jednoduše příliš ustrašená, protože veškeré nebezpečí, co viděla za každým rohem, bylo reálné. "Hned přijde!" zavolá ke dveřím, hned nechávaje kukuřičné těsto na stole, aby rychle mohla přeběhnout k užovce - kdyby ji zde zapomněla, nejspíš by to bylo trochu nápadné. Opatrně ji vezme do špinavých pacek od těsta a od mouky, že užovka nesouhlasně zakvedlá ve vzduchu jazýčkem a omotá se kolem její ruce, v nespokojenosti, že ji zvedla od krbu. "Promiň, maličká, promiň promiň..." omlouvá se jí tlumeně, když přeběhne k druhým dveřím vedoucím k lesu. Vystrčí ji ven na lavici... a snad aby jí to nebylo líto, pohladí ji po celém dlouhé červeném těle, než znova zavře. Ruce utře do sukně, rychlými krůčky přecházejíc ke dveřím, neposlušné pramínky vlasů, co vyklouzly z drdolu, shrne z čela za ucho, aniž by si uvědomila, že se jí pár zrníček mouky dostalo do havraního pramínku a na čelo. Otevře. A na rtech se jí hned objeví upřímný, srdečný úsměv. "Pane H... doktore. Málem bych zapomněla - a za to se hned omlouvám, neměla bych. Prosím, pojďte dál a omluvte..." Krátce se odmlčí, rozhlédne se. Nebyl zde nepořádek, jen rozdělané těsto a fakt, že domek byl prostě zařízen, o jedné místnosti, však jí také bohatě stačil. "Není to tu zrovna bohatě zařízené. Jen sklidím ze stolu - budete chtít čaj?" Byla energická, rychlá plašmuška, co byla zde a přiště zase onde. Nyní se však vzdálí od dveří, co nechá ve výzvě otevřené, aby mohla jít postavit na horkou vodu ke krbu.

Ozve se ujištění, že obyvatelka domu zanedlouho přijde. Teď tak přemýšlí... Vždyť jemu musí strašně dlouho trvat, než seběhne dolů z půdy, zamkne dveře, zatarasí je skíní, uklidí klíč do stolu, stůl zamkne a ak jde teprve otevřít? Bez jediného slova a důkazu, že je doma? Ani by se nedivil, kdyby jeho pacienty omrzelo čekání, protož by si msleli, že je někde pryč. Nikdy o tom ještě nepřemýšlel, ale... Kdyby to bylo tak důležité, přeci by to čekání vydrželi a kdyžtak zaklepali podruhé. Kdyby to bylo vážně důležité, tak klidně i potřetí a pak by to teprve vzdali. Z toho usilovného přemýššlí ho vyruší otevření dveří, ve kterých stojí černovlasá žena s přívětivým úsměvem na tváři. Na něj se usmívá spousta lidí... Každý jinak. I její úsměv je jiný. Přátelský a hlavně upřímný. "Dobrý den, slečno Adams." Pozdraví ji slušně a po vyzání, ať vejde donitř, tak učiní. Zavře za sebou dveře a rozhlédne se kolem sebe. "Člověk nepotřebuje k životu nějaký přepych. Stačí dostatečný přísun potravy, tekutin, spánku a tepla." Říká a přitom štrrachá ve svém kufříku, aby mohl vyndat její záznam a tužku, kterou si bude zapisovat. "Dám si, díky." Přikývne na její nabídku ohledně čaje. Kneckonců... To bylo vlastně první, na co ho pozvala a on z toho udělal lékařskou prohlídku. Typický Victor. Trochu ho překvapuje její energičnost a také véceméně veselá nálada. Posadí se na židli a vyčkává, až bude Scarlett hotová. Pozoruje ji při práci. Zdá se, že její ruka už je na tom o hodně lépe. Vypadá to, že poslechla a nechala ji odpočinout. "Až budete moci, slečno, posaďte se." Pokyne na židli a sám se zvedne, aby měl volné pole působnosti. Nerad při své práci staticky sedí, když ot není nutné.

"Ale každý z nás je přece jen trochu marnivý, nebo ne, pane doktore," podotkne se smířlivým tónem. "Někdo si dopřává hromadu teplých dek, jiný zas... třeba tužky," dodá, nyní již s mírně škádlivým úsměvem. Každý měl své drobnosti, které si nedokázal odpustit a v případě Scarlett? Ráda se o chladných večerů zachumlala do deky před krbem s užovkou poblíž sebe a s myšlenkami rozfoukanými po světě, s hlavou čistou a lehkou. Což byla marnivost - teplá vlněná přikrývka byla skutečně drahá a ona si snadno mohla koupit jednu z levnějších, lehčích, základních, co by jí dostatečně stačila k jeho definici komfortu, protože jídlo, tekutiny, spánek i teplo by tím měla zajištěné. Zatímco on štrachá ve svém kufříku, ona se ujme přípravy čase - voda se již ohřívá, z police tedy sundá dva keramické hrnky z hnědé vypálené a glazurované hlíny a s krátkým rozmyslem přidá do čajové směsi trochu bylinek, tedy do toho svého na dochucení, jemu dá čaje dostatek - čaj jako takový byl poměrně hodně drahý a obvykle se s ním snažila šetřit, ale nakonec, on zde byl vzácný host - obecně vzato by stačilo i "host" - který si čaj zasloužil. Minimálně za své služby, které jí poskytnul. "Mrzí mě, že vám dneska ještě nemohu dát nic ze zeleniny - moc jsem ji teď nezvládala a nemám ji zrovna... hodně..." Spíš naopak. Zatímco se stále vaří voda, ujme se alespoň malého úklidu, pro začátek třebas toho, že plátno s těstem přesune na stolek, pod nímž bylo uschováno nádobí, a jídelní stůl trochu omyje - aby neskončila od mouky. Opravdu měla energickou a hravou náladu. Nakonec sundá menší kotlík od ohně - levou rukou - a dávajíc pozor, aby se neopařila, zaleje nápoje. Vezme hrneček a donese mu ho, ten svůj proteď nechá na stolku vedle těsta. "Nezdržuji vás, že ne?" zeptá se najednou, trochu poplašeně, že si vzpomněla až nyní. A jako na povel sebou rychle kecne na židli, ruce otře do bílé zástěry a natáhne k němu packu. "Měl jste se, doufám, dobře, pane doktore..." Je v tom i špetka zvídavosti.

Poslouchá ji. Marnivost? No, sám neví. Zkoumá ostatní, ale o sobě toho sám moc neví, takže jí nemůže s jistotou říci, zda je marnivý nebo ne. Nebo lépe řečeno - jak moc je marnivý. Místo odpvědi ji dále poslouchá. Švihne po ní pohledem, když zmíní tužku. Očividně myslela momentálně tu jeho. Vrátí pohled ke sé ruce, ve které tužku momentálně drží a zamyslí se. "Věděla jste, že vynález tužky je sám o sobě už velmi starý?" Začne otáčet tužku pomalu mezi prsty, aby si ji mohl prohlížet. "To Anglie... Tam se těží grafit ve velkém množství a tužky jsou pak prodávány ostatním zemím. Už od šestnáctého století." Je vidět, že se dokáže nadchnout pro leccos. Vždyť si ho děvče chtělo jen dobírat a on začal básnit o tužce. "Tužka je dobrá na to, když člověk potřebuje rychle zachytit myšlenku a nechce se zdržovat namáčením pera do inkoustu." Utrhne kousek papíru a napíše na něj pár zdánlivě nesouvisejících slov. Sníh, myšlenky, věda a přítel. Ukáže jí písmo, kterým jsou slova napsána a vezme kousek popsaného papíru, na který psal inkoustem. "Vidíte? Sice to není tak úhledné a vždycky to přepisuji, ale má to své kouzlo." Počká, až si ten text prohlédne a vezme si ho opět do ruky. "A také je malování s tužkou mnohem jednodušší." Rozhlédne se po místnosti a pohledem sklouzne k ruce Scarlett, kterou během chvilky načmárá a upřímně? Jeho kresby jsou vždy detailní a proporce jsou bezchybné. Ukáže jí kresbu a horlivě poťuká tužkou na pokreslení kus papíru. "Nemusím se zabývat tím, že by mi došel inkoust a mohu se soustředit i na detaily." Při vysvětlování jeho oči byly rozzářené, ale teď...? Jako by nimi proletěl stín a Victor sebou trochu cukne. "Ehm... Nechal jsem se unést. Promiňte." Vezme jí papír z rukou a uklidí ho do kufříku. Opět si odkašle a nasadí si zpět profesionální masku doktora.
Řekne, že mu nemůže dát nic ze zeleniny. "Bude stačit čaj." Doma ho moc nedělá. Vlastně ho naposledy měl tak před dvěma lety, protože byl příliš zaneprázděný na to, aby se mohl zdržovat s jeho přípravou. Čeká, až připraví čaje, sedí. Když k němu přijde a položí čaj na stůl, podívá se na ni. Viděl, jak si umyla ruce, aby je neměla od mouky, ale... Všiml si toho už předtím. Při příchodu, ale přišlo mu nevhodné to říkat, ale začíná ho to iritovat a jelikož je to tak trochu puntičkář, tak by to mohla dopadnout tak, že by její oblčej toho nedostatku chtěl zbavit sám. "Máte na pravém spánku a prameni vlasů trochu těsta..." Nepronáší to vyčítavě. To vůbec ne. Je to proneseno prostě... Prostě normálně. Zakroutí hlavou na její další otázku. "Nezdržujete." Odpoví krátce a výstižně, ale v jeho hlase by se hledala protivnost velmi těžko. K ostatním se chová většinou tak, jak se oni chovají k němu. Stoupne si a Scarlett se posadí. Oslovuje ho pane doktore a ne pane Haversi. To je mu příjemnější. Poučil se. Už není tak hrubý. Ona přeci není nějaký chlap nebo mrtvá žába. Toho by si jistě všiml. "Sám nevím." Nějak svou mysl nezatěžuje myšlenkami na to, jak se má. Opět si klekne a prohmatává jí ruku. "Edém zmizel..." Brumlá si spíše sám pro sebe, ale Scarlett ho může slyšet dosti zřetelně, ale stejně by mu nejspíše nerozuměla. Její ruka by už měla být v pořádku, ale jistě se tam najde alespoň jedno místečko, které stále na dotyk není příjemné. Právě na jedno takové Victor narazí.

Na malý moment se zdálo, že se jí snad i povedlo jej trochu rozpovídat. Najít si cestičku k tomu, co jej baví, co jej zajímá, aby jí odhalil jen trochu ze svého nitra - nikdy však moc, jako by tím snad přestával být zajímavý a záhadný, ač jeho oči prozrazovaly něco jiného - že ji nikdy nepřestane fascinovat tou odtažitou chladností, ale přesto dobrotou, co se v nich skrývala. Mírně nakloní hlavu na stranu, na tváři úsměv, s jakým ho sleduje a pozorně poslouchá, aby jí neunikl ani jeden detail. Milovala, když lidé hovořili o svých vášních a láskách, vypadali pak úplně jinak, byli někým jiným... Bylo to krásné, magické - jen trochu jiným způsobem - sledovat ono nadšení v hlase i soustředěnost ve tváři. Třebas když si Victor nyní, který začne rychlými pohyby kreslit detaily její ruky až s podivuhodnou přesností, že by se na něj dokázala koukat celý den. A on by jí to nejspíše dokázal demonstrovat celý den - kdyby sám sebe nezarazil. Rychle zvedne pohled od kresby, než pohotově zavrtí hlavou, ba dokonce se i natáhne k jeho ruce s tužkou, na kterou jemně položí svou packu, snad ve snaze jej zastavit, aby neodtahoval ruku a pokračoval. Brzy si ale uvědomí svou chybu a tehdy se raději odtáhne. "Ne... Ne, to nevadí, vůbec. Bylo to... zajímavé. Sledovat vás... A poslouchat vás," doplní ještě rychle, aby to neznělo extrémně divně.
Raději tedy - lehce roztěkaně - vstane, aby se znova věnovala obsluze svého hosta, přičemž ale příprava horkého nápoje netrvá tak dlouho. Když ji však upozorní, na moment se zarazí, překvapeně zamrká. "Mám? Ach... Pardon, omlouvám se..." Je to skoro stydlivé - ale jen skoro, tohle je její domov. Zde může být neupravená a sem tam prostě šmudla. Přesto se nyní přetočí k malému zrcátku, jen aby setřela tu trochu mouky a těsta z vlasů i ze spánku. "Lepší?" pousměje se na něj, když se znova otočí a zamíří k židli, aby jí mohl prohlédnout ruku. Nad jeho odpovědí povytáhne obočí, než se zasměje. "Jste opravdu pozoruhodný muž, pane doktore. Na slova, pro které by každý měl odpověď, ji nenacházíte, ale pak jsou tu takové věci jako tužky..." Znova se na něj zkoumavě zadívá. "Musí tam být smutno... Ve vaší hlavě, myslím..." Bylo to drzé? Možná. Ale upřímné. Vědět o všem okolo, ale nic o sobě. Avšak i nyní si uvědomí svou chybu, když so povzdechne sama nad sebou a na moment smířlivě zavře oči. "Omlouvám se, udělala jsem to zno-Auu!" I nyní jako před několika dny přijde vyjeknutí a ucuknutí, když se dotkne bolavého místa přímo u kloubu v zápěstí, co je zjevně ještě citlivý. "A tohle mi patří..." dopoví s výdechem, když se znova usadí.

Sám sebe zarazí v dalším povídání a vysvětlování o původu tužky. Několikrát rychle zamrká, ale poté přijde další věc, která ho zarazí ještě více. Scarlett položí svu jemnou ruku na tu jeho, ve které třímá tužku. Vzhlédne k ní poněkud překvapeně a možná by se v jeho očích našla i jakási zoufalost, protože neví, co si počít. Není zvyklý na doteky ostatních lidí. Sevře trochu pevněji tužku a okamžitě uhne pohledem. Snaží se na stole najít cokoli zajímavého na prokouzmání a prostudování. Vždyť je tu jistě kvantum věcí, které by stály o pozornost. Splnit tu cenu za tu knihu pro něj bude těžší, než si myslel. Nakonec Scarlett odendá ruce pryč a všechno napětí svalů a vnitřních orgánů, které se ve Victorově těle vytvořilo, zmizí. Snad jako mávnutím kouzelného proutku. Měl by se naučit zvldat situace běžného života a tolik se nezavírat do sebe. Třeba mu v tom tahle žena pomůže. Zaslechne její slova. "Nic... Se nestalo." Trochu se zadrhl, protože stále ještě vstřebával ten pocit bezmocnosti, když se ho dotkla. Je jiné, když se ostatních dotýká z lékařských důvodů, než když se dotkne někdo jeho. Je to zvláštní pocit. Lépe řečeno byl. Už zmizel a Victor ho zapomene do té doby, než opustí dveře tohoto domu. Nejspíše.
Scarlett si otře těsto z tvaře a z vlasů a Victor přikývne, když se zeptá, jestli je to lepší. Pohled od jejích očí mu opět nevydrží dlouho a už zase hledá jiné předměty zájmu.
Když řekne, že je pozoruhodný muž, tak povytáhne trochu překvapeně obočí. Klečí u ní a věnuje péči její ruce. Aby nic nezanedbal, ale při jejích slovech na chvíli přestane a její ruku drží v těch svých. "Každý je svým způsobem... Divný." Ne, Victor si většinou nebere servítky. Ovládá se pouze v případě, kdy by ho to mohlo ohrozit, ale tady se nemá jistě čeho bát. Zase sklopí pohled a věnuje se práci. Věnuje se opět své práci, ale když řekne, že je v jeho hlavě jistě smutno, zarazí se. Na okamžik, ale poté dále prohmatává její ruku. Pohled nezvedá. "Pletete se..." Odvětí jednoduše, ale na konci mu hlas zeslábne. Snad jako by si nebyl jistý a sám sebe se snažil přesvědčit.. Ale sám tuší, že má Scarlett pravdu. Jeho mysl se věnuje pouze vědě a to ho naplňuje, ale stejně se cítí osamocený. Ačkoli je mu věda společníkem, nedokáže nahradit dialog dvou lidí. Nereaguje na další slova, pouze na bolestné cuknutí a poskočení. "Pardon." Opět uchopí její ruku, když se uklidní. "Za pár dní bude v pořádku úplně. Můžete ji už normálně používat." Zvedne se a odejde ke svému kufříku. Nyní ke Scarlett stojí zády a štrachá v kufříku. Vyndá nějaký papír, do kterého tužkou rychle cosi napíše. Papír uklidí a pomalu vydechne. V hlavě mu vyvstal obraz z té chladné noci, kdy hledali malého Thomase. Posadí se na židli a prstem přejíždí zamyšleně po okraji hrníčku. Nikdy nebyl moc mluvný a neví, co by měl říkat. Snad s něčím přijde ona.

Na malý moment se zdálo, že se jí snad i povedlo jej trochu rozpovídat. Najít si cestičku k tomu, co jej baví, co jej zajímá, aby jí odhalil jen trochu ze svého nitra - nikdy však moc, jako by tím snad přestával být zajímavý a záhadný, ač jeho oči prozrazovaly něco jiného - že ji nikdy nepřestane fascinovat tou odtažitou chladností, ale přesto dobrotou, co se v nich skrývala. Mírně nakloní hlavu na stranu, na tváři úsměv, s jakým ho sleduje a pozorně poslouchá, aby jí neunikl ani jeden detail. Milovala, když lidé hovořili o svých vášních a láskách, vypadali pak úplně jinak, byli někým jiným... Bylo to krásné, magické - jen trochu jiným způsobem - sledovat ono nadšení v hlase i soustředěnost ve tváři. Třebas když si Victor nyní, který začne rychlými pohyby kreslit detaily její ruky až s podivuhodnou přesností, že by se na něj dokázala koukat celý den. A on by jí to nejspíše dokázal demonstrovat celý den - kdyby sám sebe nezarazil. Rychle zvedne pohled od kresby, než pohotově zavrtí hlavou, ba dokonce se i natáhne k jeho ruce s tužkou, na kterou jemně položí svou packu, snad ve snaze jej zastavit, aby neodtahoval ruku a pokračoval. Brzy si ale uvědomí svou chybu a tehdy se raději odtáhne. "Ne... Ne, to nevadí, vůbec. Bylo to... zajímavé. Sledovat vás... A poslouchat vás," doplní ještě rychle, aby to neznělo extrémně divně.
Raději tedy - lehce roztěkaně - vstane, aby se znova věnovala obsluze svého hosta, přičemž ale příprava horkého nápoje netrvá tak dlouho. Když ji však upozorní, na moment se zarazí, překvapeně zamrká. "Mám? Ach... Pardon, omlouvám se..." Je to skoro stydlivé - ale jen skoro, tohle je její domov. Zde může být neupravená a sem tam prostě šmudla. Přesto se nyní přetočí k malému zrcátku, jen aby setřela tu trochu mouky a těsta z vlasů i ze spánku. "Lepší?" pousměje se na něj, když se znova otočí a zamíří k židli, aby jí mohl prohlédnout ruku. Nad jeho odpovědí povytáhne obočí, než se zasměje. "Jste opravdu pozoruhodný muž, pane doktore. Na slova, pro které by každý měl odpověď, ji nenacházíte, ale pak jsou tu takové věci jako tužky..." Znova se na něj zkoumavě zadívá. "Musí tam být smutno... Ve vaší hlavě, myslím..." Bylo to drzé? Možná. Ale upřímné. Vědět o všem okolo, ale nic o sobě. Avšak i nyní si uvědomí svou chybu, když so povzdechne sama nad sebou a na moment smířlivě zavře oči. "Omlouvám se, udělala jsem to zno-Auu!" I nyní jako před několika dny přijde vyjeknutí a ucuknutí, když se dotkne bolavého místa přímo u kloubu v zápěstí, co je zjevně ještě citlivý. "A tohle mi patří..." dopoví s výdechem, když se znova usadí.

Poslouchá ji a trochu ho překvapí, že se k němu naklní trochu blíže. To je to, co mu chce říct, tak tajné? "To máte asi pravdu." Přikývne a trochu se od ní odkloní. Není zvyklý na to, že jsou u něj ženy tak blízko. Vždycky ho to přivede do rozpaků. Je to opravdu zvláštní muž. Co by dělal, kdyby se mu naskytl pohled na obnaženou část ženské kůže jindy, než při ošetřování? "Co si pod ní představíte vy?" Kmitne pohledem k jejím očím, ale pak pohled zase sklopí. Tuhle ženu asi hodně baví ho přivádět do rozpaků nebo do - pro něj nezvyklých - situací.
Posadí se na židli a kývne. "Není třeba, je to má práce." Řekne a pokusí se o trochu více přátelský tón. Opravdu mu nejde komunikovat s lidmi. Když něco řekne, zní to jinak, než prvotně zamýšlel. Věnuje se čaji a vzhédne k ní, když řekne, že ho na dobrodruha nikdy neodhadovala. Unikne mu ze rtů takové pousmání. Snad jako kdyby ho potěšila, že si o něm myslí, že je dobrodruh. "No... Já taky ne." Bylo to hodně zajímvé. Škrábance, strach, tma, buzerování ze strany toho hulváta. No, raději na to nebude vzpomínat. Děkovně kývne za med a čaj. Dá si do něj lžičku sladkého nektaru a následně lžičkou zamíchá. Vzpomněl si mimoděk na rozhovor s Brigitte o Henriettě... Jeho myšlenky zabrousily i k následující "hádce", jestli se to tak dá nazvat. Rychle tyhle nepěkné vzpomínky zaplaší, aby si opět nepřivodil náladu stejnou, jako když odcházel od jejího domu. To místo toho, aby šel domů, šel na procházku do lesa a vrátil se domů po několika hodinách a druhý den si myslel, že díky tomu bude nemocný, ale naštěstí se tak nestalo. To by porušil nevyřčený slib, který jí dal. Bude opatrný. K doktorovým uším se donesou slova, která ho vytrhnou z myšlení. Neuplyne ani několik vteřin po její otázce a on bezprostředně a bez zaváhání odpoví. "Ne." Následně se opře na židli a vezme si do ruky hrnek s čajem, ze kterého se napije a zase ho odloží. "Zemřel týž večer. Nestihli jsme ho ani donést do domu." Kdyby nemusel nést svítilnu a nechali by ho nést to dítě, určitě by zaregistroval, že přestal dýchat a vzkřísil by ho. Ale jak to mohl vědět, když na něj skoro ani neviděl, protože byl schován v náručí u někoho jiného?