Okolí Salemu

Díval se na ni velice klidně, byl zvyklý na jiné reakce a tak jen usmál. ''Ano, čaroděj. Ale nemějte obavy. Nemám důvod vám ublížit, ublížím jen zlým.'' Podotkl mile a prohlížel si ji, nadechl se a koukl na ni. Více méně se jí díval nyní do očí. Lhal, to bylo jasné..to dělal vždy a bude lhát, ale proč by jí ublížil? Vždyť by z toho neměl prospěch, ba naopak ještě by se zase potkal s tím inkvizitorem, nebo něčím horším. Při těchto myšlenkách si přejel rukou po krku, jako kdyby tam cítil popravčí sekeru nebo sílu provazu. Lehce se otřásl. Musel se její další otázce pousmát. ''Nejsem škaredá ježibaba s bradavicí na nose, ze které rostou dva chlupy...a ne nelítám na koštěti.'' Ušklíbl se nad tím. ''Jsme takoví, ale hej...máme i své ''druhé já'' ale já o svém nemám žádné zmínky, takže vypadám tak jak před vámi stojím. Nebo si myslíte něco jiného?''

Zbystří při zjištění, že Liv nebydlí sama. Rozhlédne se jestli někoho neuvidí. Bohužel nikoho nezahlédne a tak vyzkouší svoji schopnost čtení myšlenek, i když v ní nikdy nebyl příliš dobrý. Není si jistý jestli je pravda to co zahlédne v její mysli nebo je to pouze tím, že ve čtení myšlenek nikdy moc nevynikal, ale zdá se mu, že tahle holka má o kolečko či dvě méně. "Aha, nejmenší je tady někde v okolí rozumím. Malé děti se rády schovávají." Mne si bradu a u toho uvažuje. "Zajímavé, zajímavé tak to ale není příliš blízko. Já bydlím ve městě, konkrétně u kostela, abych byl blízko našemu pánu Bohu. " Při vyslovení posledního slova se mu obličej na zlomek vteřiny zkřiví v úšklebek. Uvědomí si, že by měl popotáhnout z dýmky, aby mu nevyhasla a tak jí rychle vrazí do úst a párkrát popotáhne. Napadne ho jestli by Liv nemohla vědět o nějakém nadpřirozenu. Přeci jen by mu to usnadnilo pátrání po čarodějnicích či jiných monstrech. "Tak mě tak napadá, neviděla jste zde něco podezřelého? Mám na mysli nějaké rituály, podivné lidi či cokoliv jiného? Byl bych vám velmi vděčný za jakoukoliv informaci."

Jako odpověď by jí bohatě stačilo město. Nevěděla, kde se nachází kostel, takže pro ni ta informace neměla význam, ale nevadilo jí, že to upřesnil. Nejspíš s ní upřímně mluvil a ona měla ráda upřímné lidi. Sice ani moc nevěděla, o čem mluví, ale to by vedlejší. Moc si nevybavovala ani jakou má spojitost Bůh a kostel, věděla, že o něm určitě kdysi slyšela, ale spojitost mezi tím neviděla. Nechala to být, ještě by se do toho nějakým způsobem zamotala a to by nebylo moc dobré. Radši ho nechala mluvit. Nebyla si úplně jistá, ale myslela, že ví, na co se jí ptá. Rozzářila se. Bavilo ji pomáhat lidem, když šlo o druh pomoci, u kterého se nanadře. Věřila, že když mu řekne, co ví, určitě mu pomůže. "Vím, co myslíš. Snad. Jakože třeba, že když je celej měsíc, jde strašně moc všude po lese slyšet vytí a vrčení. Hrozně hlasitý, ale jenom v ten jeden den v měsíci celou noc. Tak to myslíš?" Nadšeně na něj koukala. Určitě myslel tohle. "Nebo třeba, že sem viděla nějaký ženský nebo klidně i chlapy, co šli ve skupince hluboko do lesa, dál než si většinou měšťáci troufnou. Tohle určitě myslíš, že jo?" Chtěla mu říct všechno, co věděla. Neviděla důvod proč ne, ale někdo jí vyrušil. "Liv..." Byla to Emily. Držela se dál a vypadala nazloběně. "Liv! Proč mu to říkáš?! Babi už ti tolikrát říkala, že se do toho nemáš plést!" Zloba z malé blondýnky ale zmizela tak rychle, jak se objevila. Vystřídal jí smutek a lítost, po tvářičkách se jí začaly kutálet slzičky. "Proč si mě tam nechala? Bála jsem se." Otočí se k Frankovi zády a spěšně se rozejde za Emily. Neměla ji tam nechávat samotnou. Klekla si k ní a objala ji. "Promiň, moc mě to mrzí už se to nestane." Neví, jestli Frankovi ještě něco řekne, když je teď Emily tady. Snad se na ni nebude zlobit.

Poslouchá jí a radostí se mu rozzáří oči. Takže přeci jen je to o Salemu pravda. Město, kde stvoření jako jsou čarodějnice či vlkodlaci jsou poměrně časnými úkazy. Je velmi rád, že se nakonec rozhodl do tohoto města přijít. Určitě zde nalezne dost materiálu ke svým výzkumům. "Ano takové věci jsem myslel. Jsem rád, že se mi takhle snažíte pomoct. Velmi jste mi pomohla ani nevím jak se vám za poskytnuté informace odvěčím." Všimne si jak se k němu otočí zády a začne si něco mumlat sama pro sebe. Sundá si klobouk a podrbe se na hlavě. Poté si nandá klobouk zpět a čekání na Livinu pozornost si krátí kouřením dýmky. Ta holka je vyšinutá, ale přesně takové typy má nejraději. Dá se s nimi snáze manipulovat a neřeší spoustu věcí, které by spousta jiných lidí považovala za přinejmenším nevhodné.

Narovnala se a chytila děvčátko za obě ramínka. "Když už jsem začala, měla bych mu to doříct. Nemusíš na mě čekat, můžeš jít za Babi, jestli chceš." Koukala se do velkých zelených kukadel a čekala. V odpověď jí ale přišlo jen zběsilé kývání hlavou na znamení, že sama nikam nepůjde. Usmála se na holčičku a vzala ji za ruku. Rozešla se nazpět ke Frankovi. "No abych to dořekla s těma ženskejma. No, nebejvám v týhle části lesa zas tak nějak často, ale většinou je vidím procházet tudyma. Párkrát jsem šla za nima. Chodí na takovou menší mýtinku, tamtím směrem." Volnou rukou ukázala na jednu viditelnější lesní cestu. "Nechodí moc pravidelně, ale tak jednou do měsíce na ně narazím." Emily ji zatahala za rukáv, tak se k ní sklonila, aby jí mohla mluvit do ucha. "To už stačí Liv." Asi měla pravdu, řelka mu toho už dost a víc toho stejně nevěděla nebo o tom nevěděla tolik, aby to mohla s jistotou říct. "Víc už toho asi nevím. Chceš vědět ještě něco jinýho?" Zkoumala ho pohledem. Snad mu bude stačit, co mu řekla, když ne tak s tím stejně moc nenadělá.

Má neskrývanou radost z nových informací. "Ne to bude vše. Děkuji mnohokrát moc jste mi pomohla." Pořádně popotáhne s dýmky a vypustí z úst oblak kouře. Všimne si, že se Liv už zase ztrácí ve své mysli. Ta holka trpí přeludy jak rozkošné, pomyslí si. Po chvilce mu v dýmce zbude už jen popílek, který z dýmky vyklepe a poté ji uklidí do kapsy. Sáhne do kapsy u vesty a vytáhne z ní stříbrné cibulové hodinky. Zjistí že už začíná být poměrně pozdě. Ne že jemu by to vadilo on beztak nikdy nespal, avšak musí předstírat obyčejného smrtelníka a ta banda darmožroutů vyžaduje takové zbytečné mrhání časem jako je spánek. Nechápe jak někdo jako oni mohl ovládnout svět. Však on jim třeba jednou předvede kdo je skutečným pánem tohoto světa. Jen bude muset dokončit svůj výzkum ohledně čarodějnic, aby měl jistotu, že ho už žádná nikdy neovládne a on se tak nestane znovu něčí loutkou. "Začíná se připozdívat slečno. Měla by jste jít již domů. Já sám taky již půjdu. Dobrou noc přeji. Bylo mi ctí vás poznat." Usměje se na ní, poté se otočí a pomalým krokem odchází zpět ke svému nynějšímu domovu.

"Není žač." Měla radost, že mu mohla pomoct. Nevěděla, na co potřeboval vědět zrovna o tomhle, ale nijak zvlášť se o to nestarala. Tvář jí rozjasní spokojený úsměv. Je na sebe pyšná za to, že někomu pomohla. Emily z toho ale tak nadšená nebyla. Měřila si Franka nedůvěřivým pohledem, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Jen tam stát a díval se na malou věcičku, co ukazuje čas. Taky něco takového má. Jednou to sebrala jednomu z těch, co měšťáci vyhazují do lesa. Už to nepotřeboval, byl mrtvý a jí se to moc líbilo, tak si to nechala. Ve vnitř byly takové malé ručičky, co se hýbaly, ale časem se hýbat přestaly. Už to nebylo užitečně, ale jí se to vážně moc líbilo, takže to ještě doma má. "Jasně Franku, měj se." Vesele se rozloučí. Nedochází jí smysl toho, proč byuž měla jít domů. Sice byla tma, ale na té nebylo nic špatného. Navíc chtěla ještě Emily vynahradit to, že ji tam nechala. "Jsi unavená?" Pomalu se začala otáčet vyšla směrem domů. Nechtěla ještě jít přímo tam, ale bylo to daleko, takže by nebylo nejlepší hrát si někde daleko odtamtud. "Nejsem. Proč se ptáš?" Očka se jí rozzářila, určitě věděla, co bude následovat. Už ji dobře znala. "Kdo bude první u potoka vyhrál a ten, co prohraje bude pykat." Ani nečekala na odpověď a vyběhla. Emily bez přemlouvání běžela hned za ní.

Nelíbilo se jí, že by vůbec někomu ublížil. Neměla ráda, když si lidé mezi sebou ubližovali. "A proč byste měl vůbec ubližovat i těm zlým. Tím se nic nevyřeší a každý bez ohledu na to, co kdy udělal, by si měl zasloužit druhou šanci." Mluvila s jistotou. Za tímto názorem si stála, ať někdo udělal cokoliv, násilnou cestou se ten člověk určitě nenapraví. Měla by být možná ráda, že nechce ublížit jí, ale necítila by se dobře, kdyby to nechala jen tak být. Sice Christiana neznala, ale nechtěla, aby ubližoval lidem. Pořád se na něj dívala. Nebylo na něm znát, že by ho nějak trápilo, že by měl někomu ublížit. "Jako ježibaba rozhodně nevypadáte, ale..." Sklopila pohled znova k zemi, nechtěla mu vidět do očí pro případ, že by se ho dotkla mebo by její slova byla naprosto zcestná. "Ale jestli byste dokázal ublížit člověku, je jedno jak zlému, nevěřím, že... Že by ve vás žádné zlé druhé já nebylo." Teď když to opravdu řekla nahlas, už vážně nemohla hlavu pozvednout. Nedovolila si to. Nechtěla vidět, jak se tváří po tom, co mu pověděla zrovna tohle. "A když říkáte my. Mluvíte obrazně nebo je vás tady ve městě víc?" Nesměle se zeptala s pohledem stále upřeným do země.

''Myslím že určitě nás tu je více, potkal jsem již mnoho čarodějnic na svých cestách. V okolí se nějaké potulují..'' Koukl na ni a usmál se, jeho oči blikali jako žárovky. Ale obrazně řečeno. Byl v nich zájem, a jistý chtíč po zjištění co si o něm bude myslet. Vždy jej to zajímalo. Koukl na ni a pousmál se. ''Ublížím jen když musím, pokud mi jde o život jsem zlý..to ano. Má matka byla jiná...dobrá čarodějka.'' Řekl snad s úctou v hlase ke své matce, lehce zavrtěl hlavou a přešlápl z nohy na nohu. ''Každý má své zlá já, jen je na něm které víc krmí..'' Ušklíbne se na ni a poupravil si vestu, kterou měl na jednom rameni výš než na druhém.

Nezatěžoval si hlavu řečmi, které mu vtloukali do hlavy jeho 'rodiče' a vydal se k šeptajícímu jezeru. Sám netuší, co ho tam táhlo. Snad slova Cory, která mu tvrdila, že je její maminka v jezeře. Benjamina při tom pomyšlení přepadle husí kůže a mráz si razí cestu po jeho páteři. Na sobě má své obvyklé mešťanské oblečení. Čistě z důvodu, že se dnesk nehodlá prohánět mezi větvemi stromů. Nakonec mu v hlavě asi nějaké to varování přeci jen ulpělo a on se nechce do něčeho zaplést. Většinou jde do všeho po hlavě, ale tohle je až příliš vážná situace.
Stojí otočený čelem k jezeru a ruce má schované pod teplým pláštěm, který je jednou z mnoha vrstev, které mladíka drží v teple. Moly za ním přišla do pokoje a dala mu ještě jeden svetr, protože se bála že nastydne, takže je mu příjemně teplo a až se vrátí domů, bude jí muset poděkovat. Ale až po hodině týrání při učení angličtiny. Občas si říká, proč ten jazyk nemůže být jendodušší. Že by se na jeho učení vykašlal? Rád by, ale to nemůže, protože by se z něj nemohl stát dobrý obchodník. Pohledem hypnotizuje zamrzlé jezero a nakonec mu to nedá. Mrazy jsou poslední dobou hodně silné, tak se odvážně vydá k ledu. Stoupne na zamrzlou vodní hladinu a trochu vyskočí, aby se ujistil, že led jeho tíhu unese. Nebude riskovat, že by se vydával dál od kraje. Zůstane pěkne v bezpečné vzdálenosti.

Ještě před pár hodinami by ji překvapilo, že se kolem Salemu potuluje víc než jedna čarodějnice, ale teď když na vlastní oči viděla, že se od člověka vůbec neliší, nepotřebovala se na něj ani podívat, aby zjistila pravdivost jeho trzení z výrazu v jeho obličeji. Ani se na něj podívat nemohla. Pořád se dívala do země, aby neviděla reakci na to, co mu řekla. Nechtěla vidět, že by se ho její tvrzení nějak dotklo a tak radši nadále upírala oči do země. Nevzal to nijak zle, tedy alespoň jí to tak znělo. Nejspíše měl v tom ohledu pravdu, kdyby se někdo snažil ublížit jí, taky by se bránila. "Asi máte pravdu. Omlouvám se, moje připomínka byla hloupá a mylná. Je mi líto,jestli jsem se vás třeba dotkla. Nechtěla jsem..." Teď se nutila koukat do země dvojnásob. Už se nestyděla jen za to, co mu prve řekla, teď jí navíc bylo trapně za tu mizernou omluvu. "Proč mluvíte o své matce, jakoby už nebyla? Stalo se jí snad něco?" Nevěděla, co by dělala, kdyby se něco stalo té její. To už by na světě neměla vůbec nikoho, kdo by se staral o to, co je nejlepší pro ni. Otec s bratrem se starají jen o vlastní blaho, jenom její maminka jí pořád zůstávala oporou a do ničeho ji nenutila. Z těchto myšlenek ji do reality opět vytrhne, když začne mluvit o zlých já. Nejvíce na ni dopadne slovo, každý. To znamenalo, že ho měla i ona. Cokdyž ho tím, že utekla jen posílila? Cokdyž tím, že utekla v sobě probudila zlou část sebe samé a teď bude s každým dnem jen sílit? Radši to urychleně vyhnala z hlavy. Nemohla s dovolit takové myšlení. Ještě by ji to přimělo vrátit se. Vrátila se zpět k tomu, že před sebou má čaroděje a ten by jí mohl odpovědět na otázky, které se jí vyrojovaly v hlavě. "Když říkáte, že nelétáte na koštěti a nic podobného, co tedy umíte?" Sice měla stále sklopenou hlavu, ale mohlo jít poznat i na hlase, že se jí na tváři rozjasnil malý úsměv.

Šla se projít. Potřebovala si vyčistit hlavu a taky trošku upustit páru. Byla naštvaná. Přesněji byla naštvaná na Emily. Ne moc, ale byla. Nemohla pochopit, proč o tom, že mluvila s Frankem, řekla Johnatanovi. Přeci slíbila, že to nikomu neřekne. To byla zas přednáška. Samozřejmostí bylo, že to on hned řekl i Babi. Oba jí to dali pěkně sežrat. Ale udržela se nestropila jim tam žádnou scénu. Jen zatla pěsti, dvakrát se nadechla, aby se zklidnila a bezeslova odešla. Teď ale měla chuť do něčeho pořádně kopnout. Což taky udělala, jen co viděla velký hrbol ve sněhu. To ale dělat neměla, byl to větší kánem zapadaný sněhem. "Do háje! Au, au!" Chytila se za nohu a ne té druhé posakovala jak idiot. "Ou..." Vzhlédla ke strůjci toho zvuku. Nebyl to nikdo jiný než Charlie. Ani si nevšimla, že za ní šel. Zamračila se na něj. Ona tady trpí bolestí z toho, jak nakopla kámen, který si o to jistě koledoval a on se tam jen ležerně opírá o strom a směje se jejímu utrpení. "Co tady chceš? Di si po svým. Chci bejt sama." Možná až přehnaně nepřátelsky to na něj zasyčela. Neměla náladu a on to věděl. Jeho úsměv se díky tomu ale jen rozšířil a odstrčil se od stromu. "Jaká škoda. Chtěl sem ti něco ukázat, ale když ty nechceš..." Otočil se k odchodu a ona ihned zpozorněla. "Charlie, Charlie, Charlie! Počkej přece! Cos mi chtěl ukázat?" V tu ránu stála u něj a nadšeně čekala. Šibalsky se na ni umál a jen jí rukou naznačil, ať jde za ním.
Dovedl ji k zamrzlému jezeru. "Co tady chceš jako dělat?" Nechápavě na něj zvedla jedno obočí. On jí to oplatil tím, že se na ni podíval jak na úplného pitomce. "Co asi ty hloupá, vlez na led!" Kroutila hlavou. To jí mohlo napadnout, jen pokrčila rameny a vykročila. Jenom co došlápla na zamrlý povrch, začalo jí to trochu klouzat. Otočila se na něj. "Proč by ne, ale jestli se propadnu, vylezu z tý vody a sama tě v ní utopím." Už se nezdržovala dalšími výhružkami a postupovala dál do středu jezera. Led byl pevný a nevypadalo to, že by pod ní měl prasknout. Došla bezpečně až doprostřed a otočila se na Charlieho. "Tak co tady ti to stačí?" Křičela, aby ji slyšel. Chtěl ji zase jen vyprovokovat, aby udělala nějakou nebezpečnou hloupost a sám si ležel na velikém balvanu s rukama za hlavou. Nechtěla to řešit, teď mohla dělat víc mnohem zajímavějších věcí. Byla na pevném ledě, tak se začala klouzat jak malá. Zarazila se teprve, když si všimla postavy stojící kus od ní. "Ahoj!" Zase křičela, aby jí bylo slyšet a natáhla ruku a mávala neznámému, co byl několik metrů od ní.

Někoho tu cítil, ale nechtěl tomu věnovat příliš velkou pozornost. Chtěl si užít klidného dne a nechtěl být rušen. Ale teď? Teď na něj volá nějaká holka. Asi jsem magnet an holky, nebo nevím... Zatím jsem tu nepotkal žádnýho kluka svýho věku. Zamyslí se nad tím a podrbe se zamyšleně na čele. To je vlastně fakt. Nějaká ta holka z lesa, Jasmine, ta opilá holka a teď tahle. Hrobníka do holek samořejmě nepočítá, ale také není je věku, takže... Nakonec se na ni otočí a když ji spatří, tak se široce usměje. No, na dálku je celkem hezká, tak uvidíme. Jasmine byla pěkná i zblízka. Což mu připomíná, že by ji mohl dojít navštívit.
"Ahoj, co tu děláš?" Zavolá k ní zpátky a přemýšlí, jestli má jít az ní, ať tady na sebe neřvou jako trubky, nebo jestli má stát na místě. Co kdyby se i ten tlustej led rozhodl, že praskne. Nakonec se tedy rzhodne držet u kraje, ale přeci jen za slečnou dojít. "Nazdárek, to takhle normálně křičíš na lidi?" Pozdvihne obočí v otázce a na tváři se mu usadí pobavený výraz. Neříká to nějakým vyčtavým hlasem, ba právě naopak. Tahle holka je zvláštní. Teď když přišel blíž, tak uzna, že je i celkem pěkná, ale on se o tyhle věci moc zatím stejně nestará. Holky ho zajímavý, to ano, ale řekne si v hlvě, že je pěkná a tím to většinou končí.

"Stojím uprostřed zamrzlího jezera! A co tu děláš ty?" Pořád křičela, aby ji na tu vzdálenost dobře slyšel. Měla obrovskou radost. Většinou moc štěstí na lidi neměla a teď podkala druhého člověka během několika málo dní. Hlavou jí probleskla myšlenka na to, co by řekl Johnatan nebo Babi, ale naštěstí tu s ní byl Charlie a ten s ní držel basu. Tedy když se náhodou neurazil. Podívala se jeho směrem, ale vypadalo to, že na kameni usnul. Jen tam tak klidně ležel a bylo vidět jen, jak se mu zvedá hrudník, když se nadechoval. Buď spal nebo odpočíval na nevšímal si jí ani její nového společníka, který se viditelně rozhodl, že půjde blíž. Trochu mu to trvalo, tak se sklouzla po ledě, aby byli v dostatečné blízkosti rychleji. Bylo to bezva, jen trošku nedobrzdila a dobrý metr a půl sjela po zadku. To jí ale nevadilo. Blesku rychle se postavila a už se na nohou držela normálně. "Jasně, že ne. Křičím, jen když jsou daleko a jinak by mě neslyšeli." Kroutila hlavou, jakoby vyčítavě, že mu to nebylo hned jasné. Pak se zařivě usmála a natáhla k němu ruku. "Sem Liv." Čekala, až si s ní rukou potřese a pořádně si ho prohlídla. Bylo znát, že je to měšťák, hodně. Ale působil na ni dobrým dojmem, takže to bylo v pohodě. "Proč si tám stál? Na tom kraji?" Nahodí zmatený a zároveň pobavený výraz. "Tady je to mnóhem lepší." Aby názorně ukázala, v čem je to tam lepší. Sklouzla se po ledě zase dál od něj. Smála se, vážně ji to bavilo. Zase po očku mrkla na Charlieho, který se ani nehnul. Asi to bylo i dobře, aspoň byl klid. Ještě by předvedl nějakou scénu. Konec konců ten kluk nebyl o nic starší než on a na ty on žárlil. Pak zas vrátila svou pozornost nazpět ke zmíněnému klukovi. "Chápeš?"

Nehodlá na ni odpověď zase křičet. Sám neví, co to s ním dneska je. Nemá moc dobrou náladu, ale nepochybuje o tom, že tahle holka to tak nenechá. Vypadá dosti ozesmátě a Benjamin se potom většinou nechá strhnout vlnou nadšení. Ta holka se nakonec jeho směrem sklouzne a zbytek dojede po zadku. Na jeho vkus mluví až nějak moc rychle a dává mu dost zabrat, aby to všechno co nejlépe pobral. "Tak teď už jsem blízko také a nebudeme muset křičet." Lehce se ušklíbne a psluchá ji. Dívka k němu vyšvihne bleskově ruku a představí se. Je rád, že má krátké jméno, protože je menší pravděpodobnost, že ho zkomolí nebo zapomene. Natáhne k ní ruku a stiskne ji. "Benjamin." Prozradí jí pouze křestní jméno stejně tak jako ona jemu a zaculí se na ni. "Proč? Nechci riskovat, že by si ten led usmyslel, že mě nechá utopit." Zažertuje a naslouchá jejímu smíchu. Děvče se najednou rozeběhne a sklouzne se dále doprostřed jezera. Raději stojí na místě, protože dneska nemá moc náladu na dělání skopičin. Snad ot bude tím, že je unavený. Ano, určitě to tím bude. Usnul u Ayashe, takže musel velmi brzy vstávat, aby se stihl vrráti do postele předtím, než někdo zaregistruje, že se ve své posteli neválí. "Už asi chápu." Ta holka nevypadaa, že by měla strach z toho, že se proboří a on nechtěl vypadat jako padavka. Rozběhl se a sklouzl se až k ní. "Ale pokud to pod náma praskne, já tě lovit nebudu." Pobaveně se na ni zazubí. V hlavě mu vyvstane obraz mrtvé matky Cory, jak je někde tady v jezeře. Opět mu přeběhne mráz po zádech a zhluboka se nadechne. Není to dvakrát moc příjemná představa. Je to indián takže mu mrtvoly zas tolik nevadí, ale tohle je dost psycho...