Okolí Salemu

Pozorně si jí prohlédne a jeho pohled se zastaví na ostří dýky. Chvíli mlčky leží na zemi a zírá na dýku než vyprskne smíchy a začne se neohrabaně zvedat. "Klid holka já ti nehodlám nic tak koukej ten žabykuch schovat než se s ním fikneš. Co vůbec tady pohledáváš v noci? Já měl za to, že lidi mají chrápat a ne courat po lese. " Začne se oprašovat. Poté udělá dva kroky směrem ke křoví do kterého mu upadla lopata. Jakmile se pro ní ohne tak se převáží a padne hlavou napřed do křoviska. "Zatraceně, jak já to tu nenávidím." Podaří se mu vyhrabat ven a v ruce svírá lopatu o kterou se opírá, aby znovu neupadl. Vytrhne si trn, který se mu zasekl na špičce nosu. Při tom sykne bolestí. Jen co trn odhodí stranou přesune všechnu pozornost ke krásné neznámé, která na něj stále ještě míří špičku nože. Nakonec se nadechne a trochu méně přátelsky prohodí. "Tak co bude kočko? "

Zvláštní. Jí spíše přišlo, že ona byla na obtíž svému bratrovi, alespoň se tak vždycky choval. Jakoby byla jen zbytečná tíha navíc, co mu tu rodiče po smrti zanechají. "Vy máte nějaké sourozence?" Zvědavě se na něj podívala, nejspíše to bylo samozřejmostí, jinak by nemohl mluvit o tom, jak moc jsou na obtíž. Lehce se usměje. "A je ten havran v pořádku?" Bylo by hezké, kdyby někdo mohl navrátit život třeba nejen zvířeti, ale i člověku. Lidé už by nemuseli truchlit pro své blízké. "Kdyby vás někdo učil, mohl by jste oživit i člověka?" Přestávala chápat, co by mělo být na čarodějnicích a čarodějích tak špatné, když dokázali vrátit člověka nazpět do života a dát mu druhou šanci. Na tom rozhodně nic zlého neviděla. Sleduje ho, jak hladí koně a povídá o své matce. Nevidí na něm, že by z toho byl nějak zvlášť smutný, ale přesto mu chtěla říct nějaká slova útěchy. "Určitě je někde na lepším místě..." Nevěděla pořádně, co mu má říct, nejspíš o to ani nestál. Radši měla být ticho. Radši se mu opět vyhla pohledem a upřela svůj zrak na koně. Byl krásný, ale pohled na něj ni přivedl k myšlence, kdy se asi začne ozývat dusot koňských kopit koní s jezdci, co si pro ni jedou. Malinko znervózněla. "Um... Nemohl byste mě doprovodit? Asi není nejlepší tu stát a jen čekat, až někoho napadne, že bych mohla být tady." Ukázala na cestu vedoucí směrem od města a čekala, co jí odpoví.

Ten chlap byl blázen. Měl ji poslechnout a jít. Teď jen zbytečně zavinil to, že v ní začal vřít vztek a bylo jen její dobrou vůlí, že se ho snažila udržet na uzdě. Už jen to, že její oblíbenou dýku nazval žabykuchem, bylo urážející. "Jedinej kdo taky skončí fiknutej, budeš ty, jestli neotáhneš nebo si nedáš pozor na hubu." Pořád se jí muselo uznat, že mluvila celkem v klidu. Obsah věty sice nebyl nic moc přívětivý, ale tón hlasu nebyl nasicen vztekem ani ničím jemu podobném. K zandání dýky se ale neměla. Svrběla ji v ruce. Ještě teď měla v živé paměti, jak ji zabodla do srdce té čarodějnice. Možná by si to mohla zopakovat. Nemohla si být ale jistá, že by jí byla jeho smrt v něčem ku prospěchu, měla by si nandat přívěsek od Nettie a přesvědšit se. Rozhodla se, že ho zatím nechá žít. Nechtěla, aby mohl využít toho, jak si nasazuje přívesek a zaútočil na ni. "Co je tobě do toho, co tady dělám?" Uchechtne se, dost hlasitě. "Spíš bych měla ptát já, co tu děláš? Navíc ještě s lopatou." Sledovala, jak si pro tu lopatu šel. Měl viditelně upito a asi by nebyl žádný problém ho porazit. Vždyť se ani neudržel bez opory pevně na nohou. Byl by pro ni až moc snadným cílem. Snadným cílem, co si vyloženě koleduje to, aby mu něco udělala. "To kočko sinech laskavě od cesty, jo?" Už na něj chtěla spustit, ale pak jí napadlo něco lepšího. "A nebo ne. Povím ti, co bude. Když s tím nepřestaneš, tak tahle dýka..." Nezorně ji ukázala a pohodila si s ní v ruce. "...skončí zabodnutá v támhletom chlapovi." Teď její ostří nechala mířit na jeho maličkost. "Pěknej nápad, ne?" Na tváři se jí rýsoval zlověstně vyhlížející úsměv. Bylo teď jen na něm, co se bude dít.

Podívá se směrem, kterým ukázala dýkou. Poté se jí s kamennou tváří zadívá do očí a chvíli mlčí. Pak se začne chechtat. "Teda holka ty jsi teda, ale drsná. Líbíš se mi to teda jo. Teda jako chováním, aby sis nemyslela. I když musím říct, že figuru máš taky slušnou. Co se lopaty týče tak nepovím. Co bych povídal, když sama nekvákneš ani slovo." Začne si prohledávat kapsy v naději, že bude mít u sebe placatku s whiskey jako poslední záchranu před odsouzením se k střízlivosti. Bohužel žádnou nenajde. Při pohledu na tu holku se mu začínají sbíhat sliny. Asi by měl vypadnout dřív než si z ní udělá večeři. Pootočí prstenem co má na ruce. Jak je vůbec možné že i přes moc prstenu má stále takové myšlenky? Sice je už nemá tak často jako dříve, ale i přesto mu jednou za pár dní nějaká taková přijde na mysl. Možná že by s ní mohl uzavřít kompromis a ukousnout jí třeba jen kus ruky. Zavrtí hlavou. Ne s tím by určitě nesouhlasila. Bude lepší vypadnout, beztak o jeho společnost nejeví zájem."Jak na tebe tak koukám děvenko tak bude asi lepší tě nechat být co? Nemá cenu ztrácet tu čas s nějakou nafrněnou holkou co si myslí, že je něco víc než starej James." Při těch slovech si uplivne na zem a poté se podrbe na strništi.

Bezvýrazně ho sleduje, jenom trošku popozvedne obočí. Kdo by to byl řek, že na někoho udělá dojem zrovna tahle její stránka. "Dík za kompliment." Ušklíbne se a pokrčí lehce rameny. Věděla, jak vypadá a nijak zvlášť jí to nezajímalo. "Jen si to nech pro sebe. Zas tak moc mě to nezajímá." Zbystří, když si začne prohledávat kapsy. Opět pevně sevře rukojeť dýky a pozorně ho sleduje. Nakonec toho nechal a vypadalo to, že nenašel, co hledal. Nasadí zpět lhostejný výraz, aby na ni nebylo nic znát a přenese váhu na druhou nohu. "Kdo řekl, že jsem něco víc?" Ona rozhodně nebyla něco víc. Možná nevěděla, jak je na tom ve společnosti on, ale ona sama nijak vysoko nebyla. Ne, že by jí teď sešlo na společenském postavení. Teď přemýšlela spíš nad tím, že zabila tolik lidí, že už není o nic víc než obyčejný vrah. I když si to zasloužili, ona neměla být ten, kdo je zabil. "Ale máš asi pravdu, bude lepší, když si pudeš po svým starej Jamesi." Teď už uložila svoji dýku nazpět do pouzdra, nebyl by žádnej problém, ji zase rychle tasit. Rozhodla se, že jen v klidu počká, až odejde a poté si taky půjde po svým.

Odplivne si směrem k dívce s nožem. Poté se otočí a začne pomalým malátným krokem odcházet směrem k hřbitovu."Tak se teda měj kočko. Třeba někdy hodíme příjemnější pokec." Zasměje se a aniž by se otočil pokračuje dále v chůzi. Během chůze se snaží vzpomenout kam přesně zakopal toho tak chutně vypadajícího muže na kterého má chuť. Poté co dorazí na hřbitov začne přemýšlet tak dlouho než si vzpomene. Dá se do kopání a samozřejmě vykope ten správný hrob až na třetí pokus. Lopatou oddělý nebožtíkovi končetiny od zbytku těla a všechny čtyři je uloží do pytle, který má sebou.
Nad ránem už začne hrob znovu zahrabávat a vydává se svým lupem zpět k domovu. Jen co dorazí do chatrče zabouchne za sebou dveře a pytel hodí na stůl. Poté vytáhne z pod postele, kde si schovává flašky jednu lahev whiskey a hned jí čtvrtku vyprázdní. Poté obrátí svou pozornost k pytli z kterého vytáhne levou nohu a konečně se do ní zakousne. Nemůže s pojídáním nohy přestat do doby než je zcela kompletně ohryzaná. Poté ještě rozlomý kosti a vysaje z nich morek.
Slunce na obloze mu prozradí, že už měl být v práci. Odhodí kosti na stůl a vstane. Popadne načatou lahev a lopatu a vydá se zpět na hřbitov. Tentokráte však pracovně.

Od té doby, co dokáže ovládat své schopnosti, se cítí mnohem uvolněněji. Ten znak na pravé straně žeber jí trochu dělá starosti, ale vlastně ani nemusí, když je to dar od boha. Sám anděl Uriel jí přeci skrz jejího bratra dal dar. Už nikdy neublíží nevinnému člověku svými schopnosmi. Už se nebude muset bát, že někoho popálí nebo se někdo kvůli ní zabije. Už nikoho pouhou myšlenkou dobrovolně nepošle na smrt - žádná další mrtvola v jezeře, žádné další požáry. Stále se cítí provinile za smrt svého otce, ale bratr jí to nijak nevyčítá. Ještě jí řekl, že ji za to miluje. Angel se tolik bála jeho hněvu. Nechtěla mu to říct, protože se bála toho, že ji zavrhne. Navíc, kdo by se chlubil tím, že zavraždil vlastního otce? Nikdy ze sebe nesmyje tu vinu. Ten hrozný hřích, i když Uriel ví, že to dělala z lásky. Z lásky ke svému bratrovi. Naivní, naivní Angel. Kdyby tak věděla...
Sedí ustrojená na židli a před sebou má na stole položenou knihu. Místo toho, aby četla, má pohled upřený k zavřenému oknu. Gery dlouho nepřišel. Vlastně tady byl jen jednou a od té doby ne. Chtěl se s ním podělit o svou radost, ale takhle nemůže. Co když se mu něco stalo? V hlavě jí okamžitě vyvstane tahle myšlenka a rychlým otočením ke knize se ji snaží zapudit. Ruce si položí na desku stolu a prsty začnou bubnovat rytmus, který by jakémukoli hudebníkovi přišel nesnesitelný kvůli své nepravidelnosti. Oči kmitají po každičkém písmenku v textu. Angel se snaží soustředit, ale vůbec se jí to nedaří. Její vychovatelka by nebyla ráda, ale očividně si ji Gery nevědomky omotal kolem prstu. Skousne si ret a knihu zavře. Zdráhavě zabloudí pohledem ke stále zavřenému oknu. Slíbila mu, že ho nebude hledat a že nebude chodit sama, aby se jí něco nestalo. Ale teď není už tolik bezbranná. Kdyby chtěla, dokázala by útočníka zmanipulovat tak, aby ji nechal jít a nezkřivil jí ani jediný vlásek. Na nikom své schopnosti ještě nezkoušela a ani to nemá v plánu, ale to jí připadá jako dobrá a nenápadná obrana. Ale nejvíce se jí zamlouvá představa, že by dokázala pomoci svým blízkým, kdyby se něco dělo a byla potřeba její drobná pomoc. Zhluboka se nadechne a zvedne se ze židle. Upraví si rychlým pohybem svou sukni. Je trochu roztěkaná, protože neví, co má udělat. Nepochybuje o tom, že se o sebe Gery dokáže postarat, ale bratr jí říkal o tom, že tady po městě řádí mor a to jí na klidu moc nepřidává. Rozhodla se -  půjde ho hledat. Říkala, že v případě nouze ho hledat půjde. Tohle by se za takový případ dalo považovat. Má o něj strach a navíc se s někým o tu dobrou zprávu musí podělit. Zatím nemohla jít ani za Scarlett, protože ji nechtěla rušit při práci a navíc se tam sama bála jít po posledním incidentu. Jistě se brzy domluví, ale to je teď vedlejší.
Brášku nebude rušit, tak se teple obleče a rozloučí se pouze s Ivette, která nevypadá moc nadšená, že musí mladému soudci donést čaj. Angel nechápe, proč se k ní bratr chová najednou tak protivně, ale na její poslední otázku o tom, že jí říká jiným jménem, ani neodpověděl, tak nemá odvahu dál se ptát. Vyjde z domu a rozhlédne se kolem sebe. Přitáhne si k sobě teplý plášť o něco blíže a udělá jeden váhavý krok směrem k jedné z ulic.
Ve městě se jí ho nikde nepodařilo najít. Možná se pouze špatné dívala nebo byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě, ale teď už zbývá jen to, aby se podívala jinde. Zastaví se v jedné z uliček, ve které se s Gerym prvně potkala. Nevědomky se jí koutky rtů povytáhnou o něco výše a snaží se vybavit cestu, kterou jí zavedl do svého úkrytu. Zavře oči a trochu povytáhne rty v zamyšlený úšklebek. Občas dokáže mít opravdu zvláštní grimasy, které by leckomu mohly připadat vtipné. No, ony některé vážně vtipně vypadají, o tom žádná... Vzpomene si na přibližnou cestu a začne se proplétat s lehkým úsměvem mezi tamními lidmi. Čas od čas je pozdraví přívětivým tónem, ale dále se jimi nezabývá. Snaží se nalézt svého kamaráda.
Konečně dojde na to místo a před ní se objeví opuštěná budova. Zpomaluje tolik, že se nakonec úplně zastaví a trochu bázlivě kmitá pohledem kolem sebe. Má stále strach. Gery jí říkal, ať sem nikdy sama nechodí, ale ona se musela ujistit, že je v pořádku, že není nemocný nebo zraněný. Koneckonců pro něj má přeci novinku. Udělá pár dalších kroků k budově. Je tady ticho. To ji děsí snad i víc, než kdyby tu krákorala vrána. I když... Spíš ne. Koutkem oka zaregistruje stín a prudce se otočí o sto osmdesát stupňů a díky tomu se její zlaté vlasy stejně tak prudce rozevlají. Nic tam samořejmě nebylo, to si s ní pouze její mysl zahrává a snaží se vymýšlet různé příšery a nebo snad útočníky. Stojí zády k oné budově a ruce má sepnuté na hrudi a pevně si je k tělu tlačí v bázlivém gestu. Co když tu nebude?

Vykračoval si jednou z ulic, se zamyšleným a skoro až soustředěným výrazem ve tváři, mladík poměrně vytáhlé postavy. Na hlavě mu poletovaly ebenově černé vlasy a na tvářích měl poměrně dlouhé vousy, které dodávaly mladistvé tváři neobyčejně dospělou podobu, leč kdo by se pozastavil a prohlédl by si jej pozorněji, jistě by mu neuniklo, že rysy tváře byly ještě dost chlapecké, jakoby se mladík teprve blížil k překročení hranice dospělosti. Potrhaný kabátec se záplatami trochu kazil uhlazenost onoho obličeje a s celkovým dojmem si pohrával i chléb a lahev s čímsi, co snad mohla být jedna z nejlevnějších pálenek. Jeho dlouhé kroky navíc doplňovalo i cinkání mincí. Nezbylo jich mnoho, přesto jich bylo více, než normálně. Stačilo mít jen mrštné prsty a pro zlato se natáhnout ve správnou chvíli. To vše věděl mladík až moc dobře. A když mu pro získání lupu pomáhaly i tajemné schopnosti, bylo to ještě jednodušší. Frekvence cinkání zrychlila, jak mladík přidal do kroku, aby zaplul za nejbližší roh, skoro jako by za něčím pospíchal. Vráska mezi jeho obočím se ještě prohloubila a prsty ještě pevněji sevřely lup. Poslední kroky, jež ho dělily od uličky, přešel se zavřenýma očima. Víčka tiskl k sobě, takže mohl pro kohokoliv, kdo by šel kolem, působit jako opilý nebo nemocný. Nikdo však kolem nebyl. Neslyšel další kroky, a když pootevřel oči, neviděl žádný plížící se stín. S prudkým výdechem jeho obličej značně zesinal, černé vlasy pobledly, vousy zmizely, a tak v ulici, opřený o stěnu jednoho z domů, stál vysoký pohublý brunet, se skoro až voskově bílou, vysušenou pokožkou. Ještě nějakou chvíli vydechoval, než se malátně rozešel uličkou dál. Občasně se ohlédl, jestli jej někdo neviděl. Chtěl - potřeboval - si být jist, že jej nikdo neviděl. Že nikdo neviděl jeho proměnu. Vydržel fakt dlouho, ale stále se ještě rychle unavoval. Potřeboval však víc trénovat. Přesto ale tak nějak měl vše, co chtěl - nějaké peníze, jídlo a pálenku. Jak šel, postupně z něj opadala ona malátnost a s několika dalšími nádechy se cítil mnohem lépe. Jakoby mohl opět něco udělat, použít schopnost. Skoro se už přinutil k tomu, aby dal do pohybu nějaké kameny na zemi, když tu si povšiml další osoby. Okamžitě sebou škubl, když si povšiml záplavy blonďatých vlasů. Srdce mu přitom v hrudi trochu povyskočilo, přičemž ztěžka polkl a zrychlil. Zatím na sebe nijak neupozorňoval, jen šel, potichu, jak nejlépe uměl. Přitom tiskl rty k sobě a přemítal nad tím, co by tu Angel dělala? Přeci jí to zakázal. Nechtěl, aby se jí kvůli němu něco stalo, ale na druhou stranu... zajímala se o něj holka a to přeci bylo něco zvláštního. Věděl moc dobře, kam má namířeno, a tak ji jen sledoval, a přitom si ji prohlížel, aniž by si všímal okolí. Naštěstí pro něj bylo všude mrtvo. Nebezpečí epidemie snad zahnala do chudých příbytků každého, kdo by se jinak ochomýtal venku. Potichu se proplížil skrz rozbitý plot a pomalu postupoval kolem kolem budovy. Když sebou Angel škubla, sám se zalekl a porozhlédl se kolem. Nakonec však využil jejího postavení a pomalu se dostal za ní. "Hledáš někoho?" otázal se, s čímž povytáhl koutek rtů a hlavu naklonil ke straně.

Stále tiskne ruce k hrudníku a trochu mělčeji dýchá. Měla by najít Geryho co nejrychleji, protože se tu sama bojí. Co kdyby se tady zase vyřítil ten muž a chtěl jí olizovat ruku? To by samo o sobě nebylo nejhorším scénářem, ale jí by stačilo i to, kdyby ho znovu spatřila.  Přes své rozčarování a značnou roztěkanost nezaslechne ani kroky ve sněhu. Je až příliš zaměstnaná tlukotem svého srdce a snad ty zvuky kroků, které podvědomě vnímá, považuje za své vlastní, i když vlastně stojí na místě. Z ní by rozhodně nebyl dobrý hlídač, voják nebo hrobník. Lekla by se i vlastního stínu. Může být ráda, že nic z toho ji nečeká. Za jejími zády se ozve známý hlas a položí otázku. Děvče vypískne a zděšeně se otočí. Má zavřené oči. Ručka vyletí proti mladíkově rameni a upřímně je jí jedno, jestli se trefila nebo ne. Okamžitě si kukadla přikryje dlaněmi a zadrží dech. Tohle asi není nejlepší způsob, jak se zbavit útočníka. Nakonec se podívvá škvírou mezi prsty na boty oné osoby. Vyjede pohledem o něco výše a potom si spojí všechny souvislosti. Ten známý hlas, který ji tak vyděsil a to povědomé oblečení. "Gery?" Otáže se a nakonec spustí jemné ručky podél těla. Vzhlédne mu do obličeje a široce se usměje. "Gery!" Řekne radostněji a potom se trochu zamračí a uraženě lehce našpuplí rtíky. "Vyděsil jsi mě!" Pronese stále mírně uraženým tónem, ale ten se nakonec stejně rozplyne. Z dívčího těla zmizí veškeré napětí a konečně se může volně nadechnout. "Já vím, že jsi mi zakázal tě hledat a tak... Ale já jsem se chtěla ujistit, jestli jsi v pořádku, protože jsi nepřišel a děje se tu spousta ošklivých věcí, taky ti chci něco říct a tak." Provinile brumlá a mluví možná rychleji, než by bylo třeba, ale on si s tím jistě poradí. "Zlobíš se?" Vzhlédne a svým štěněčím pohledem visí na chlapecké tváři. "Monokl zmizel." Podotkne nakonec potěšeně. Samozřejmě ví, že to pro něj není žádná novinka, ale jí to udělalo radost. Je to známka toho, že mu nikdo neublížil a že na sebe dával pozor. Teda, to si alespoň tenhle drobek myslí. Pravda může být samozřejmě i jiná, ale jak by to mohla tušit? Neví, co má dělat s rukama, takže si je spojí před tělem a pohrává si s prsty nebo si tiskne palcem svou dlaň. Možností a gest je spousta. Teď hlavně převládá pocit úlevy, potože Gery není nemocný. Nebo tak alespoň nevypadá. I když je pobledý, ale to koneckonců ona též. "Není ti zima?" Starostlivá otázka. Jako obvykle.

Stál tam, s menším úšklebkem na tváři, a stále držel všechny ty věci, které tak poctivě nakradl. Doopravdy se těšil na reakci mladé dívky, a tak trochu doufal, že ji svým počínáním i vyděsí. Pochopitelně jen trochu a ne natolik, aby mu hned zapálila kabát, což bylo sice reálné riziko, ale Gery doufal, že se tak nestane. Rána do ramene byla nakonec o mnoho lepší, než smrad páleného masa, a tak se pobaveně zasmál a zakroutil hlavou. "Co blbneš?" otázal se, naoko nechápavě, než si dal dva a dva dohromady a uvědomil si, že si možná mohla připomenout to s tím chlápkem, co už v jeho paměti skoro vybledlo. "No jo, fajn, asi nebyl nejlepší nápad na tebe takhle číhat, ale co sem ti říkal vo tom, abys sem chodila, hm?" broukl jejím směrem, a ačkoliv opět trochu zvážněl, přesto se nezlobil a tak nějak byl rád, že měl šanci se s Angel znovu shledat. Rozhodně totiž nebývalo zvykem, aby se dívka jako Angel vůbec bavila s někým takovým, jako byl právě Gery. Existence vyhnaná na samý okraj společnosti, chudák, co žil z jednoho dne na druhý, aniž by tušil, jestli pro něj vůbec existuje nějaké zítra. Ale Angel z jeho dnů dělala něco speciálního, naprosto je měnila a dodávala mu naději, že by se třeba mohlo stát něco, co by jej zbavilo tohohle živoření (pokud člověk nenamítl smrt). Přesto se ji nesnažil moc vyhledávat. Vše se v něm totiž přelo. Na jednu stranu se s ní chtěl vídat, ale na stranu druhou? Jeden z jeho blízkých přátel se mu tak akorát vysmál, že je pěkný naiva, pokud čeká, že by se do něj Angel vůbec zakoukala. A to mu trochu vrátilo toho reálného nadhledu na svět. "Sem v pohodě, nic mě netrápí, jen bych potřeboval štípnout lepší kabát, tendle už má svý šťastný roky za sebou," zamumlal nespokojeně, načež do volných prstů pravé ruky uchopil límec a zatahal za něj. "A nepřišel sem, páč to není dvakrát rozumný. Ještě vomylem skočím do cesty tvýmu bratrovi nebo někomu od vás. Radní by teď nejrači každýho hnali na pranýř, takže rači ani nechci vědět, co by se mi stalo," pronesl s odfrknutím a zlehka se pousmál, jakoby ani nemluvil o ničem vážném. Náhla zvědavost jej však přemohla, a tak naklonil hlavu ke straně a povytáhl obočí. "Co mi chceš říct?" otázal se zvědavě, aniž by se zatím zajímal o staré zranění nebo třeba fakt, že mu trochu byla zima. Ale od toho měl přeci pálenku, a tak. "Ale asi bychom tu neměli tak stát. Poď dál. Chovej se u mě jako doma," utrousil ještě žertovně, načež Angel pokynul k jeho království. "Řekneš mi to všecko uvnitř," vybídl ji ještě, než se odebral již známou cestou dovnitř, do zatlučeného baráku.

Očka má k němu po svém vysvětlování a brumlání upřená. "Neměl." Přitaká ještě. Kdyby to bylo před nějakou dobou, asi by ho nechtěně popálila. Gery má v tomhle opravdu štěstí. Navíc by pak následoval stejný scénář jako tehdy, kdy se popálil o hrnek, když Angel málem proměnila tuhle chátrající budovu v popel. Zase by se cítila provinile a tázala se ho, jak moc to bolí a jestli mu nemůže nějak pomoci. No jo, je to prostě andílek. "No, říkal jsi... Zakázal jsi mi to." Podrbe se na spodní hraně čelisti a zadívá se mu na krk. Snad aby na okamžik utekla jeho uhrančivým očím, které sváděly k tomu, aby se v nich lecjaké děvče utopilo a navíc nestálo ani o záchranu. Tahle pozice jí nevydrží dlouho, protože chce využít příležitosti. Kdo ví, kdy ho zase uvidí?
Jeho mluva ji občas vskutku udivovala, protože kolem ní takovýmhle jazykem nikdo nemuvil. Všichni mluvili na úrovni. Co by si asi pomysleli, kdyby věděli, že se Angee stýká s někým z jeho vrstvy? Už už by mu navrhla, že mu donese nějaký teplejší plášť, ale než to stačí vyřknout, samu sebe zastaví. Vždyť jí nespočetněkrát opakoval, že se o sebe dokáže postarat sám. Nakonec ústa zase zavře a zamyslí se nad další odpovědí. Krádež je hřích, ale nekteří lidé nemají na výběr. A mezi ně očividně patří i Gery. "Tak ať je pořádně teplý a ať tě drží zdravého." Nesměle se pousměje. Byla by opravdu nerada, kdyby onemocněl. Kdby to zjistila? Domů by ho vzít nemohla a nechat ho v té zimě také ne. Nejspíše by ho donutila jít ke Scarlett, kde by se o něj společně staraly do té doby, než by byl zase zdravý. Nějak si nechce do hlavy vpustit myšlenky na to, že by mělao svého čarodějného kamaráda jakkoli přijít. Hledí na něj trochu překvapeně. "Bráška je hodný," bleskne jí v hlavě jeho nynější chování ke služebným "ale máš pravdu." Přikývne posmutněle a hledí na svoje boty. Do sněhu opět dělá malý dolíček a soustředí se na to, aby byl krásně pravidelný a udusaný. "A-ano. Musíš na sebe být opatrný." Souhlasí s ním a je na ní hodně vidět, že ji tenhle fakt posmutnil. "Ale já bych mohla občas přijít... Nebo... Nebo bychom se mohli sejít na půli cesty!" Snaží se vymyslet jakékoli řešení, aby ho mohla vídat i nadále. Zdá se, že vzbudila jeho zájem. To ji donutí se usmát a opět k němu vzhlédnout. "Dobře, pojďme." Zazubí se a rozběhne se k budově. Protáhne se dovnitř, ale potom raději nechá jít Geryho jako prvního, protože se svým štěstím, by s někde propadla. Šikovná je na to dost.
Doplahočí se do povědomé místnosti a oči jí ihned zabrousí k popálené podlaze. Trochu rozpačitě se podrbe na krku a raději se od toho místa odpoutá, protože by se jí mohla zbytečně vybavitceličká situace a o to opravdu nestojí. Neposadí se, místo toho chytne Geryho za ruku a i přes případný odpor se ho snaží dotáhnout k ohništi. "Koukej!" Pípne rozverně a pustí jeho tlapku. Přidřepne si k provizornímu ohništi a zvedne ručku. Prstem ladně mávne a ukáže na zčernalá polínka. Po tomto gestu okamžitě vzplane malý plamínek, který se následně zvětší do podoby úměrné nabízenému dřevu. Otočí hlavu na chlapce a na tváři jí pohrává veselý úsměv. "Umím to ovládat!" Objasní mu pro jistotu, kdyby celou tu ukázku nepochopil. "To vše jenom díky bráškovi a Urielovi." Naivní, naivní děvče...

Dál už nijak svou vinu neuznával, jen na ni hleděl, než si povzdechl a naklonil hlavu ke straně. "Dobře, posloucháš asi tolik, jak já. Což ale rozhodně nijak nemění můj názor na to, že bys tu spíš neměla bejt, protože tyhle končiny nejsou dobrý snad pro nikoho. Možná ani pro mě, ale čék občas najde útočiště na podivnějších místech," zabručel zamyšleně, přičemž ji dál propaloval pohledem. Z toho, jak mu uhnula pohledem, nic nevyčetl a vlastně ji vůbec nepodezíral. Jen se na ni díval, protože ji konečně po tolika dnech mohl opět spatřit, což byl prostě dárek sám o sobě. Poznámka o tom, aby jej nový kabát udržel zdravého, měla něco do sebe. Nemocných v Salemu čím dál přibývalo, za což jistě mohla i samotná zima. Navíc se ale špitalo, že za nemoci můžou čarodějnice, čemuž se Gery v prvních chvílích smál, než mu došlo, že by si měl fakt dávat majzla, aby jej už nikdy nikdo neviděl cokoliv provést svými schopnostmi. Opětovně zalitoval, že se ještě před pár chvílemi pokusil užít telekineze na nějaké kameny, a pak se raději rozešel dál do budovy. "Možná je hodný, ale k tobě... to by určitě neplatilo na mě. Nejenom, že jsem z tý nejnižší možný vrstvy vůbec, nemám na nový oblečení a nemám, kde bydlet. Taky jsem kluk, takže věřím, že by to pro mě nedopadlo zrovna nejlíp," vysvětlil jí hravě, bez ostychu a stále celkem pobaveně. Vlastně jej to stále tak nějak svým způsobem prudilo - nemohl se vůbec tvářit, že Angel zná. Měl prostě jen štěstí, že se vůbec nějak vídali. Přesto se nakonec neubránil povzdechu, se kterým trhl rameny a pohlédl ke své návštěvnici. "Asi jo... můžem se vídat. Na půl cesty... chceš se scházet někde ve městě? Někde, kam nechodí moc lidí?" Otázal se a přemýšlivě pátral po omšelých prknech chalupy, ve které tak nějak poslední měsíce přežíval. Nevěděl, jak dlouho tam vydrží on sám, natož ta chalupa. Opatrně prošel po prknech, a přitom Angel poukázal, kudy by měla jít. Pak už ale oba dva stáli v tolik povědomé místnosti, v níž se toho mnoho nezměnilo. Stále tu byl ten stejný rozruch, změť různých věcí, nepořádek, ale dokonce tu přibylo i pár dek navíc. Snad nějaká snaha nakrást si více tepla. Uprostřed místnosti bylo stále jakési provizorní ohniště s trochou dřeva. Vlastně ani nijak neodporoval, když se Angel rozešla k ohništi a pobízela jej rovněž k přesunu. Na rtech se mu objevil úšklebek, se kterým se k ohništi přiblížil a povytáhl obočí. Když Angel s naprostou lehkostí podpálila polínka, nejprve trochu zaváhal, než naklonil hlavu ke straně. "To bylo... fakt dobrý," poznamenal se zatajeným dechem, než na něj Ang vyprskla tu novinu. To se nervozně pousmál a zakroutil hlavou. "Počkej... no jo, ale jak? A jakými Urilovi?" dotazoval se nechápavě, protože nechápal, jak by něco takového mohl dokázat její bratr a nějakej Uril.

"M-máš pravdu... Vždycky byl k ostatním milým, ale po svém uzdravení mi přijde... Jiný." Bez prvotního plánu mu sdělí svůj nemilý postřeh a potom k němu vzhlédne. Usmála by se, ale vylezl by z toho spíše jakýsi úšklebek, takže tuto možnost okamžitě zavrhne. "Ale mně to nevadí..." Pronese snad trochu konejšivě a kdyby se nebála jeho reakce, snad by ho pohladila po tváři jako to má ve zvyku, když chce nějakého kamaráda uklidnit. "Pokud však tobě nevadí můj... Já ani nevím, co to je... původ?" On je jeden ze mála, který se k ní chová normálně. Nebojí se jí cokoli říct a je na ni občas i drzý. Jí to nevadí, vůbec. Ba právě naopak. Konečně má pocit, že nemá štítek. Dříve to byl štítek soudcovy dcery a teď soudcovy sestry. On ji očividně zaštítkovanu nemá. Ani Scarlett ne. Těší ji to. Tenhle pocit dokáže zahřát u srdíčka. Vzdychne a trhne rameny, což upoutá její pozornost. Když souhlasí, tak se jí rozzáří oči a trochu povyskočí. Opravdu se umí chovat jako malé dítě a ne jako mladá vyhcovaná slečna. Tak se chová pouze, když musí. Zamyslí se. "Já nevím. Možná... Možná v té uličce, kde jsme se prvně potkali?" ZPřemýšlivě si poklepe na spodní ret a nakonec k němu s otázkou vepsanou ve tváři vzhlédne.
Následuje ho do budovy a šlápne vždy jen tam, kam jí Gery ukáže.
Rozdělá ohníček a sleduje pohledného chlapce. Pochváli ji a nakonec se zvedne, aby mu viděla do tváře lépe než v této pozici. Usmívá se od ucha k uchu. "Už ti neublížím!" Zavýskne a neposedný pramínek vlasů si dá za ucho. "Už nikomu neublížím." Dodá trochu temněji, ale nakonec se rozhodne zodpovědět jeho otázky. "Uriel. Je to archanděl." Trochu ji překvapilo, že to neví. To nechodí do kostela? Raděj to nechá být, protože ne všichni mohou být vázání k Bohu a pokud ne, tak to není radno říkat. I když by na něj Angel nikdy nic neřekla. Co kdyby je někdo slyšel? "Já jsem uzdravila bratra... Nabádal... Nabádal mě hlas. Byla jsem vyděšená, ale chtěla jsem bratra zachránit... a... a..." Zasekne se. Tohle mu nemůže říct, odsoudí ji za to. Sklopí pohled a semkne pevně rty. Nakonec sebere odvahu a pokusí se to nějak přeskočit. Nebo zaobalit. "Spáchala jsem smrtelný hřích, abych zachránila bratra. Nikdy se nezbavím pocitu viny, ale... Lucius mi řekl, že od andělů dostal sílu." A Angel mu věřila každé slovo, protože vlastní bratr by jí přeci nikdy neublížil. "Řekl mi, že mi chce anděl Uriel pomoci a odměnit mě za můj čin, protože jsem to činila z lásky a... A už nechce, abych lidem kolem sebe svými schopnostmi dále ubližovala." Začne si žmoulat lem sukně a vědomě vysílá teplo ze svého těla, aby se promrzlý hoch trochu zahřál. Ví, že ji to unaví, ale chce zařídit, aby se cítil lépe. "Já... Já jsem ubližovala hodně. Nechtěla jsem. Ono to vždycky šlo samo... Jako... Jako když jsem to tady nechtěně zapálila. Ale hůř." Srozumí ho s tím faktem. "Já chci být hodná... A teď už nebudu ohrožovat ostatním. Už se nebudu bát, že ti ublížím." Trochu nesměle se na něj usměje a nakonec zase pevně zavře oči a hořce se zatváří. Je si vědoma toho, že mu to, že mu neublíží, řekla už poněkolikáté, ale je za to ráda. "Slíbila jsem bratrovi, že budu dělat všechno, co chce... Jen abych ostatním už neubližovala." Trochu znejistí. "Od té doby, co je zdravý... Začal kulhat a chovat se zvláštně, ale... Jistě by po mně nechtěl nic strašného. A pokud ho zradím, přijdu o svou duši." Dořekne a zlomí se jí hlas, protože jí dojde, jak moc šíleně to zní. "Divný, co?" Ušklíbne se. "Ale už se nebudu muset bát, že ti ublížím nebo hůř..." Poslední slova bylaa pronesena sotva slyšitelně, ale pkud Gery poslouchal pozorně, tak je zaregistroval. Když nad tím vším tak přemýšlí, nní nevinná. Ani hodná a od té doby, co dostala schopnosti, nikdy nebyla.

Nad jejími slovy se nijak neznepokojoval. Jejího bratra neznal, netušil, jak se choval před nemocí, natož jak se choval teď. Věděl jen, že soudcování přepadlo na něj, tudíž taky dohlížel na pořádek ve městě. Rozhodně by se tedy ani v nejmenším nemohli chytit v přátelském gestu a potřást si rukou - oba dva dělali pro město diametrálně odlišnou práci. "To asi... někdy se člověk nemocí změní. Slyšel sem to tak," poznamenal tlumeně. Nemoc změnila hodně jeho známých, ale většina jich už tu nemoc ani nerozchodila, ale pokud si člověk něčím prošel, obvykle to na něm nějakou tu jizvu zanechalo. A Geryho duše byla zjizvená více, než dost. Naštěstí však nežil v přeludu, že se jednoho dne probudí ve zlatém království a s korunou na hlavě, celý svůj život přijímal s určitou pokorou a hrdinsky se stavěl téměř ke všemu, co před něj život naservíroval. "Ale určitě je v cajku, jen říkám, že by asi nebyl nadšenej, kdyby zjistil, s kým se chceš dobrovolně stýkat, chm?" zabručel a povytáhl koutek rtů v lišáckém úsměvu. "Původ mi neva. Hele třeba mám taky nějakej fajnovej původ, jen sem se prostě nehodil. To se tak stane, ale problém s tím nemám. A ani s tebou," na ten moment k ní upřel svůj pohled a koutky povytáhl do úsměvu, který byl konečně více upřímnější, než všechny předešlé. Nad návrhem s uličkou snad ani nemohl nic namítnout, a tak rychle přikývl a pousmál se. "Jo, s tím nemám problém. Pokud se tam nebude ochomejtat až moc lidí," přiznal s drobným úsměvem na rtech. Jakmile se octnou v bezpečí čtyř stěn, už byl hned o něco klidnější. Přesto jej trochu překvapilo, jak rychle Angel ovládla svou schopnost. Rozhodně to však nebylo něco, z čeho by neměl radost. Stačilo mu pohlédnout do její tváře, tak šťastné a nadšené, a hned hodil chmury za hlavu. A vlastně se to týkalo toho jejího hlasu - ve své zasněnosti si ani nevšiml, že je něco špatně, a to ani ve chvíli, kdy se rozpovídala o archandělovi a dalších věcech. "Hm," zabručel zamyšleně. "To je opravdu zajmavý," podotk zamyšleně, ale že by z toho měl dvakrát rozum, to ne. Promlouval k němu někdy někdo? Asi jen když byl fakt na mol, ale to se mu klidně mohlo zdát. "Čím jsi ho uzdravila?" vyklouzlo mu, protože se náhle cítil celý hypnotizovaný. Tou celou situací, tím vším, co mu děvče říkalo. Přesto ho ale vyděsilo, že vyléčení bylo hřích. To bylo zvláštní. Od kdy je něčí vyléčení hřích? Nebo ji blbě pochopil? "To je dobře, že se nemusíš bát, sem za to rád. Asi bych se taky bál, kdybych svý schopnosti neovládal, ale jde to samo. Až na tu budoucnost, ty vize neovlivnim," přiznal tlumeně a pomalu se usadil na jednu z dek. Slova Angel jej překvapovala, a zároveň trochu děsila. Její bratr jí děsil jen tím, že byl starší, že byl soudce, a že ona byla jeho sestra. Jenže jak o něm Angel vyprávěla, Gerymu se trochu přitížilo, protože... sakra, copak tohle byly sourozenecký vztahy? "Em, jak jako přijdeš o duši? Jak jako zradíš?" tázal se nechápavě, s vykulenýma očima. "Co jsi s těma schopnostma udělala doopravdy?" další otázka, se kterou se zachvěl. Proč nic takového neviděl ve své vizi? "Jo, divný," vydechl nakonec stejně neslyšně.