Okolí Salemu

Pozoruje Geryho a naslouchá jeho slovům a otázkám. "J-Já... Nech mě to vysvětlit." Pípne, ale nijak se od vysvětlování nehrne. Ba naopak. Mlčí a počká, až se posadí na deku. Předpokládá, že se stejně zeptá na to všechno, co udělala. Tak mu to alespoň řekne najednou. Sedne si hned vedle něj a pdvědomě mezi dva prsty vezme lem jeho ošuntělého kabátu a začne ho mnout. "Já nad tím moc nepřemýšlela. Je to můj bratr... Nikdy by mi nic špatného jistě neudělal. Musím... Musím dělat to, co mi nakáže." Tak to alespoň Angel pochopila. "J-já nevím. Řekl, že když se uzdravoval, tak byl oscvícený a dostal moc od samotného boha." Nebo něco na ten způsob. Byla v tu dobu rozrušená, takže si nepamatuje každý detail. "Taky jsem to udělala pro to, aby se nestala zase nějaká nehoda a já tě znova nepopálila." Chudáček Angel ej z toho klučiny celá vedle, ale sama si to ani neuvědomuje. Nesmělé kuřátko. "J-já se bojím." Kníkne tichounce, když se jí zeptá na to, co udělala svými schopnostmi. "Já se bojím, že... Že se se mnou už nebudeš chtít bavit. Nic z toho... Jsem udělat nechtěla." Koneckonců nechtěla zavaždit ani svého otce. "Slib mi, že se nebudeš zlobit." stiskne jeho kabát o něco více a trochu popotáhne. Chce se jí brečet, ale nesmí při každém setkání s ním ronit krokodýlí slzy. Sedí vedle něj a skoro nedýchá. Tiskne jeho kabát a kouká upřeně před sebe. "Jednou jsem byla s jednou dívkou u jezera. Pohádaly jsme se. Bylo to chvíli po tom, co jsem objevila ty hrůzné schopnosti. Já... Nechtěla jsem jí nic udělat. Nechtěla jsem jí ublížit, nejsem taková. Napadla mě myšlenka... Byla jsem rozzuřená a... ona se najednou sebrala a šla směrem k jezeru. Nemohla jsem ji zastavit. Křičela jsem na ni a tahala jsem ji zpátky. Byla jako... Jako někdo úplně jiný. Vzala si do ruky kámen a nakáčela do jezera. Utopila se... Já... Já ji zabila." Nakonec slzičky překročí onu hráz a Angel dál povídá. "Omylem jsem popálila kamarádovy ruce... Skoro jsem zapálila dům sousedů a..." Pustí jeho oděv, aby si mohla utřít tváře. "A to... vyléčení." Naprázdno polkne a zahledí se mladíkovi do očí. Skousne si spodní ret a snaží se udržovat oční kontakt, i když je to pro ni nesmírně složité. "Ten hlas mi řekl, ať zabiju otce." Na okamžik se odmlčí, aby pobrala sílu. "Sledovala... sledovala jsem ho. Byl tam i nějaký pán a já... Já jen pomyslela na to, jak by se to mělo stát, ale... Nechtěla jsem to udělat. Rozmyslela jsem si to. Bylo pozdě... Ten muž šel vstříc mému otci. Zkoušela jsem ho zastavit... Nešlo, nešlo to..." Dech se jí zastaví a přísahala by, že tep jejího srdce vyletěl daleko přes práh únosnosti a zanedlouho jistě vyskočí z hrudníku. "Když jsem ti málem ublížila... Když jsem nás oba málem zabila." Mluví dost trhaně a hledí nepřítomně na chlapcovu tvář. "Bála jsem se... A když se naskytla možnost, že... Že konečně nebudu ubližovat lidem. Že se budu moci s každým bavit beze strachu z toho, že se prozradím nebo se stane něco oklivého... Byla jsem schopna za ni dát i duši, protože... Protože je to správné." Zakončí nakonec a pokouší se otírat si slzy. "J-já... Se ti moc omlouvám." Za co? Netuší. Možná za všechno. "Promiň..."

Chtěl slyšet pravdu, nečekal nic špatného. Nebo alespoň v mezích. Tušil, že rodina Angel nebyla vždy úplně v pořádku, ale stále tak nějak... neměl dojem, že by mu Angel měla říci něco špatného. "No jo, seš jeho maličká sestřička, asi musíš dost skákat podle toho, co ti von řekne," poznamenal s menším úšklebkem na rtech, přičemž přikývl. Na tom asi nebylo nic závažného, nic, co by člověka přehnaně překvapovalo. Navíc pokud Angel byla takhle hodná ke každému, bylo jasné, že se o ni někdo obával. Přesto se mu nelíbila představa, ve které by se Angel věnovala a bavila s někým tak, jako s ním. Vadila by mu přítomnost dalšího kamaráda. Neuměl si moc vysvětlit proč, ale přesto to nebylo nic, po čem by skutečně bažil. Nad slovy o osvícení a o Bohu měl chuť vyprsknout smíchy. Vážně? Vážně někdo naslouchal zrovna těmhle povídačkám o Bohu? A kdy jako plánoval osvítit Geryho? Jestli svěření prapodivných schopností mělo co dočinění s Bohem, tak to teda dík, ale Gery stejně nikdy neměl v úmyslu mu za nic děkovat. "Aha, no jo. To je zajmavý," poznamenal tlumeně, nechtěl dívku vedle sebe nějak znejistit. Chtěl si vyslechnout vše, a tak se, snad omylem, dotkl její ruky, než ji opatrně sevřel ve své ruce. Pokud ucukla, nedělal uraženého, jen sklopil zrak. Pokud však neucukla, zůstal naslouchat, s očima upřenýma jejím směrem.  V tu chvíli si připadal tak neskutečně spokojený a šťastný, srdce mu v hrudi tlouklo rychleji, zatímco se jeho mysl trochu zpomalila. Přesto však dokonale vnímal slečnu vedle sebe a nechal se kolíbat jejím hlasem, což dokonale umocnila její slova o tom, že nechtěla ublížit právě jemu. Zlehka se pousmál a zakroutil hlavou. "Nikdy si mě nepopálila, co blbneš?" otázal se tlumeně a zároveň trochu pobaveně, když jí bříškem palce přejel po hebké pokožce na ruce. "Proč bych se s tebou neměl bavit?" dotázal se nechápavě, úsměv na rtech. Cítil se trochu nesvůj a nejistě, ale rozhodně ne nijak... snad nazlobeně? Ani se nebál. Tušil, že mu chce něco vážného, ale byl tak nějak připravený ji vyslechnout. "Slibuju," vyslovil nakonec, přičemž zamyšleně naklonil hlavu ke straně, až se mu mezi obočím objevila hlubší rýha. Netušil, co od jejích slov čekat, tak zatajil dech a naslouchal. Beze slov, bez nějaké snahy ji přerušit. Slíbil, že zavře zobák a nebude se zlobit, tak tak učinil. Jen seděl, svíral její ruku a nechal dopadat její slova. Uvažoval nad nimi, zkoumal je. Jak tohle všechno mohla udělat tak nevinná dívka? Netušil pořádně, přesto byl zvědavý na její další slova. Krev mu pulzovala v hlavě a on slyšel každý úder vlastního srdce, mezi nímž proplouvala její slova. Brzy zrak sklopil, aby se mohl zahledět k plamenům v ohništi. "Ty... za to nemůžeš," pronesl nakonec, byť v jeho hlase bylo slyšet cosi jako... jakoby překonával překážku. S dalším těžkým nádechem k ní natočil tvář a zakroutil hlavou. "Nemůžeš za to, máš - mělas - schopnosti, který rozhodovaly za tebe. Viděl sem tě, jak ses bála... muselo to být.. hrozný. Je dobře, že to teď můžeš ovládat, ale... jak ti tvůj bratr může vzít duši?" dotázal se nakonec nechápavě. Nebo to alespoň chtěl vědět, ale pod náporem jejích slz a omluv... vypustil to z hlavy, aby ji mohl v následující chvíli přivinout k sobě, prsty zabořit do jejích vlasů a stejně tak vlastní tvář. Chvěl se, jistě, ale ani ne tak ze strachu z ní, jako spíš ze strachu o ni. "Mám... tě rád a nechci, aby se ti něco stalo," vyřknul náhle, zničehonic, stále tak překvapený a rozechvělý.

Když se Gery dotkne její ruky, tak neucukne a nechá ji na místě. Možná se trochu lekla, ale to nemění nic na tom, že se ani nepohne. Právě naopak ji potěší, když sevře její ruku. Je to zvláštní. Nikdy by nevěřila, že si dokáže pustit takhle k tělu někoho jiného než rodinu a Scarlett. Že ho nikdy nepopálila? "T-to s tím hrnkem." Slova se jí ztěžka derou skrz zuby a semknutá ústa, která hláskám nechtěla dovolit vyjít na tento svět. Ještě teď si vybavuje to, jak si tlapky chladil ve sněhu a následně s ní svedl sněhovou bitvu. Také si vybavila to, jak ji přinutil dát mu polibek na tvář. Za normálních okolností by ji to donutilo k úsměvu, ale tentokrát ne. Má hlavu plnou jiných myšlenek díky kterým by za normálních okolností ohřála mísntost o několik stupňů. Tentokrát ne. Vnímá, jak lehce přejíždí palcem po pobledlé pokožce ruky. Je to zvláštně příjemné a milé. "Protože jsem špatná." Odpoví mu na jeho otázku provinile. Bojí se, že by ho mohla ztratit Věří mu, i když se to leckomu může zdát pošetilé, protože ho teď vidí snad potřetí v životě, ale prostě... Prostě a jednoduše má pocit, že mu může říct cokoli, i když má teď nemalý strach. Nakonec jí to slíbí a ona se může pustit do hořkého vyprávění.
Vzhlédne k němu a slzičky se jí stále koulí po tvářích. "Ale... Ale..." Už už chce namítat, že je to pouze její chyba, protože kdyby se jí v hlavě neobjeviy ty ošklivé myšlenky, nikdy by se tohle nestalo. Kdyby se ty schopnosti naučila ovládat, mohlo být všechno jinak a ostatní by byli živí. Místo toho, aby mu dokázala odpovědět na jeho otázku ohledně bratra a duše, se mu začne omlouvat. Sama ten princip nezná a neví, jak to funguje, ale i kdyby to věděla, nepodařilo by se jí vyloudit kloudné slovo. Pláče a když si ji přivine k sobě, neprotestuje. Ba právě naopak. Objetí vřele přivítá a zaboří svou hlavu do Geryho ramene. Cítí jeho přítmnost a naslouchá jeho slovům. Taktéž si uvědomuje, že tu nejsou natolik dlouho, aby se dostatečně prohřál, takže zapojí i své schopnosti a poslouží jako menší příruční zdroj tepla. Když vyřkne další větu, přestane plakat, potože ji to velmi překvapí. Snad jako kdyby se tlukot jejího srdce dočista zastavil. "Rád?" Zopakuje po něm trochu nevěřícně, ale stále brumlá do jeho ramene. Nezdá se, že by ho chtěla pustit. Takhle jí to vyhovuje, protože by viděl její tváře, které vzplanuly v samých rozpacích. "Tak teď už chápeš, proč... Proč o Tebe mám starost?" Má starost o všechny, ale nikdy by nechodilo za někým na místo, které ji děsí, jen aby se ujistila, že je v pořádku. Nakonec se donutí trochu odtáhnout a podívat se mu do tváře. Nakloní hlavu na stranu a zahledí se mu do očí. Uplakaná kukadla se lesknou, ale další slzy nepřicházejí, protože se její mysl upnula na jeho slova. Gery si může všimnout jasně červených tváří, které se jí nepodaří zakrýt ani díky pouhému ohníčku. "Taky Tě mám ráda..." Jak jinak si vysvětlit ty hodiny koukání na zavřené okno a čekání, jestli se neozve zaklepání? Tenhle mladíček jí popletl hlavu během prvních pár chvil, kdy s ním mohla mluvit. Je to zvláštní. Vždycky měla kamarády nebo přátele, ale nikdy nedělala tytéž věci jako pro tohohle zlodějíčka. Zdá se, že nekrade jen jídlo, peníze a oblečení, ale také dívčí srdce. "A... už je ti teplo?" Upře k němu starostlivě pohled. Stále sedí natisknutá u něj, aby ho mohla hřát efektivněji.

"Ššt," byla jedinou odpovědí na ta její slova o popálení, snad jak se ji snažil utišit. Popálil sám sebe, když se snažil sevřít do ruky rozžhavený kov. Byla to jeho chyba a on z toho rozhodně nevinil Angel, která jej sice nejprve trochu vyděsila, ale to všechno zmírňovalo vědomí, že byla svým způsobem stejná, jako on sám. Nedělala tytéž věci, ale přesto měla moc, kterou ostatní lidé ne. Proto si vybojovala jeho pozornost a on se tak nějak stále snažil přemoct to vědomí, že ona k němu rozhodně nepatří. Zároveň ale měl pocit, že se k sobě hodí, protože on neznal nikoho podobného, nikoho, kdo by uměl podobné věci. Proto doufal, že se budou scházet častěji, a když mu Angel nabídla totéž, cítil se vážně o dost lépe. Jakoby se polorozpadlé stěny kolem změnily v pevné pozlacené stěny paláce. Naprosto ztratil zájem o okolí, o to, jak to tam vypadá a veškerou pozornost upínal jen a pouze k jediné bytosti, která s ním byla v místnosti. "Neříkám, že mě to neděsí, ale nezlobím se. Nejsem z porcelánu, myslim, že sem toho na vlastní voči už viděl dost. Ani já sem vždycky nedělal hezký a dobrý věci. Nechci to srovnávat s tebou, ale zároveň... chápu, že jsi měla důvod, proč tě to aspoň na chvíli svedlo z cesty... navíc si dostala schopnosti, který si ani neuměla ovládat. To je prostě pořádnej začátek velkýho průseru. A já asi fakt nejsem někdo, kdo by tě za to měl odsuzovat," poznamenal tlumeně a vážně doufal, že svá slova formuluje, co možná nejlépe. Bylo to palčivé téma, jistě neskutečně smutné pro samotnou Angel. Gery si to neuměl a ani nechtěl představit. Svá slova však myslel upřímně, stejně jako to, že se vůbec nezlobil. Uvnitř sice cítil cosi jako nervozitu, ale to bylo zkrátka způsobené silou a významem těch slov. Spíš jej možná trochu vyděsilo, kam se jejich debata začala stáčet. Rozhodně mu to však nebylo nijak nepříjemné, alespoň ne nijak dlouho. Onu nepříjemnost totiž způsoboval hlavně fakt, že celá ta situace byla tak trochu jiná. A pro něj nová. "Chápu..., ale pořád mám jistotu, že ty budeš v pořádku, kdežto já.. to je fuk," ušklíbl se pobaveně, jakoby ani o nic nešlo. Nechtěl být vážný, něco jej furt svádělo, aby vše vyřešil nějakým vtípkem, který se k té situaci tak příšerně nehodil. Chtěl ji jen nějak rozveselit, aby se nemusela trápit. Přesto mu však všechny možné vtípky zmizí z paměti hned ve chvíli, kdy mu přizná totéž. Když jej nenechá v té situaci zápolit se sebou samým, trochu si oddechne, ale ani to jej nezbaví té nervozity, která mu pokojně tančí v žaludku a za sebou nechává svist motýlích křidélek, kterých jako by měl náhle plnou dutinu břišní. "Je mi... je mi fajnově, jen," pronesl tlumeně, než se odmlčel. Tvář přitom celou dobu měl sklopenou k jejímu obličeji. Sledoval ji, celý unešený, a zároveň zmatený tím okamžikem. Ani netušil, jak se to stalo, když se náhle nahnul, aby mohl, asi jak měl vždy ve zvyku - uloupit další věc. Tentokrát jeden nesmělý a poměrně rychlý polibek na rty, který netrval o moc déle, než délka života malé jiskřičky, která vyletěla z ohniště, zatřepotala se ve vzduchu, a pak se pomalu rozplynula. Oddálil se od ní, a také pomalu přivřel oči, protože čekal políček. Nebo možná sežehnutí za svou drzost.

Z jeho úst nikdy neslyšela tak dlouhou promluvu, jakou k ní vedl právě teď. Místo jakékoli odpovědi pouze trochu zakňučí a přitiskne se k němu s fnukáním trochu blíž. Ten chlapec si ani nedokáže představit, jak moc je tohle pro ni důležité. Každé jeho slovo, které se vydává na ztíženou cestu k jejím uším, se usídlí hluboko v její mysli a vydrží tam ještě hodně dlouho. Troufla by si říci, že tato slova nikdy nezapomene. Děsí ho to, ale to ji samozřejmě taky a byla by překvapená, kdyby to přijal s naprostým klidem. Trochu si poposedne, protože jí začíná mravenčit noha, ale neodlepuje svůj obličej od jeho ramene Takhle si připadá tak nějak... V bezpečí, dalo by se říci. Co by se jí v jeho náruči mohlo stát? Leckdo by namítl, že by mohlo začít hořet, mohla by se přobořit střecha a oba dva zabít, ale ani jedna z těchto myšlenek Angel ani nenapadne. Ona byla vždycky ten snílek a neuvědomovala si mnohá nebezpečí.
Neunikne ho jeho poznámka o tom, že on v pořádku být nemusí. Tak to alespoň pochopila. U nepofňukává, protože to bylo proneseno chvíli po té, co jí oznámil, že ji má rád. "Takhle nemluv." Zažadoní a snad na podporu svých slov ho lehce praští do lokte. Sama ani neví, jestli to cítil, ale možná chtěla, aby ne. Přeci mu nebude ubližovat. Tohle měl být pouze varovný signál. I když... Co ona by mu mohla udělat horšího? Možná tak na něm nechtěně usnout, protože ji hra na kamínka vyčerpávala, a tím ho nepěkně utiskovat. Nebo by se mohlo třeba stát, že by ho zadusila svými zlatými vlásky a to by opravdu nechtěla. Nakonec se od něj odtáhne a zahledí se mu s jasnými a viditelnými rozpaky do tváře. Jak moc zvláštní tahle situace je? Pro kohokoli jiného by byla nejspíše vskutku divná, ale pro ni? Sama nedokáže své pocity nijak pořádně vyjádřit. A co bude teprve dělat za malou chvíli? Chce se jí smát a skákat kolem ohýnku, protože je na ni dopadla hodně veselá nálada. A nechce už brečet. Už nebude mít důvod. Doufá, že už nikdy nebude mít důvod k pláči. Vzhlíží k jeho tváři a mírně si skousne ret, když posluchá jeho zajímavý tón. Mluví jinak než obvykle. Ale to od té doby, co sem přišli, konstantně, takže tomu nepřikládá nijakou váhu. Je mu fajn? To znamená, že už mu není zima a že asi ani nemá hlad. A nic ho nebolí a není smutný. To považuje tahle drobná blondýnka za výhru. "To jsem ráda." V jejím tónu by kdejaký člověk hledal ironii nebo faleš hodně dlouho a stejně by ji nenašel. Pronášená slova myslí s velkou upřímností a taktéž dobrosrdečností. Nějak jí uniklo, že nedokončil větu a nejspíše chtěl pokračovat, protože to slůvko jen toho mohlo být předzvěstí. S zářícíma očima si prohlíží jeho obličej a pak udělá věc, kterou nečekala. Rozhodně ne. Nahne se k ní a překvapené děvče pocítí dotek jeho rtů na těch svých. Polibek velmi krátký a nesmělý, ale i to Angel stačilo, aby po jeho odtáhnutí okamžitě putovala její ručka na ústa. "Gery." Pípne překvapeně a upírá k němu neuvěřený pohled. Hlavou se jí mezitím honí spousta myšlenek, která nenachází uplatnění a nakonec jich zbylo pouze pár, které se motaly pouze okolo Geryho a okolo toho, co se právě teď odehrálo. Bříška prstů má stále položena na svých rtech a neuvěřeně zírá chlapcovým směrem. Co má dělat? Má ho praštit? Vždyť tohle by is neměla nechat líbit, musí být slušná! Má mu vtisknout pusinku také? Nebo má začít rozpačitě blekotat? Nakonec nevybere ani jedinou možnost a s úplně rudými tvářemi na něj stále mlčky hledí. Z prvotního šoku ji vyvede pohled na jeho tvář. Koutky rtů se rozšíří v krásný, byť nesmělý, úsměv, ve kterém je jasně patrné, jak moc jí popletl hlavu. Možná by měla udělat už nějakou reakci. Určitě na ni čeká. Sama neví, jak se zachovat. Tohle je pro ni naprosto nová zkušenost a jako každé děvče snila i ona o svém prvním polibku. Takhle si ho nevysnila, ale upřímně? Bylo to mnohem lepší, než v jejích představách. Srdíčko stále bije jako splašené a hlásí se o pozornost. "Přivádíš mě do rozpaků." Vyjede z ní nakonec a chytne jeho tlapku. Jelikož dosud klečela skoro celou dobu na kolenou, tak je pro ni o to jednoduší jeho ruku chytnout a předklonit se tak, aby mohla mít jeho ruku na čele a zároveň ji mít přitisknutou k zemi. Drží ji zároveň v tlapkách. Je teď jako nějaké klubíčko nebo šneček. "Ale..." Skousne si nesměle ret a usmívá se jako truhlík. Překoná rozpaky a zase se narovná, aby mohla vyhledat pohled jeho očí. "Ale bylo to hezké... Lepší, než pusa na tvář z minula, ne?" Poposedne si. Vtípky nejsou zrovna její parketa, ale snaží se ze sebe nějak dostat ty všechny myšlenky, které jí zabraňují v komunikaci. Vždyť právě dostala svou první pusu! Opravdu ji to dobylo energií a chce se jí běhat, zpívat a skákat, ale místo toho svírá Geryho ruku v té své a úsměv na tváři jí pro dnešek jen tak nezmizí. Asi na hodně dlouho.

Dnes byla překrásná noc. Měsíc, který byl již skro v úplnku, s úsměvem ozařoval cestu nočním lesem a dával poutníkům malou jistotu, že se díky jeho záři neztratí. Byl to téměř dokonalý den na noční procházku ke kraji lesa. Samozřejmě by bylo ještě lepší, kdyby už bylo jaro a nebyla taková zima. Tento malý detail jí ale nevadil. Měla na sobě teplý kabát, který sebrala jednomu chlápkovi, co už ho nepotřboval. Takže chlad nemohl prostoupit k jejímu tělu a ona si v klidu mohla užít klidnou procházku bez toho, aby promrzla. Tedy ne tak úplně klidnou. Nejen proto, že na klid většinou moc nebyla, ale i proto, že se k ní přidalo jedno malé třeštiprdlo, které bylo dneska obzvlášť v náladě a pořád do ní něco hučelo. "Pamatuješ na to, jak Charlie usnul na tom velikým kameni Liv? A jak byl potom hrozně naštvanej?" Malá blondýnka se na ní zvědavě koukala velkýma zelenýma očima. "Jasně, že pamatuju. Víš o tom snad něco?" Povytáhla jedno obočí a upřela na ni svůj pohled. Emily se kousla do rtíku a pak začala vyprávět. "No on mě ten den hrozně naštval..." Liv ji poslouchala jen na půl ucha. Spíš se zaposlouchala do zvuků lesa. Hned bylo znát, že okolní ruch utichl a bylo slyšet hlavně šumnění větru ve větvích stromů, které tady taky nevypadaly dvakrát zdravě. Rozhodně už se blížily ke kraji lesa.
"...tak jsem vzala prak a větší kamínek a trefila ho přímo do čela!" Děvčátko s nadšením vykřiklo poslední větu své veselé historky, ze které Liv postřehla jen kousek a začalo se radostně smát. Liv hrozně ráda slyšela její smích, ale protentokrát ho musela utnout. "Emily, už jsme skoro na kraji. Musíš se ztišit." Nemusela nic říkat víckrát. Emily utichla okamžitě, jak k ní došla její slova. Bála se, že by ji chtěli chytit a odvést pryč stejně jako onehdy Liv. Té ale až ted došla poslední věta jejího vyprávění. "Ty si mi sebrala prak?" Zeptala se s hraným rozhořčením. Děvčátko na ni na chvíli vykulilo zelená kukadla. Ale pak nasadilo nic neříkající masku a začalo si ukazováčkem ťukat na bradu, aby se mu líp přemýšlelo. Nakonec se k Liv otočila čelem, ale vyhla se jí očima. "Um... Ne?" Na tvářích se jim oboum rozlil šibalský úsměv a Emily se dala do běhu. "Jen počkej, až tě chytím ty malá potvoro." Její původní plán, ve kterém měli být potichu, selhal, ale jí to vůbec nevadilo. Jen protočila panenky a vesele se rozběhla za ní.

Ani se nesnažil uhnout, přijal ránu do lokte, jakoby si ji zasloužil a pobaveně se tomu zasmál, protože mu to přišlo uvolňující. Zvláště v té chvíli, v té napjaté atmosféře, která by se jistě dala krájet, kdyby někdo měl takový nuž. "Já mluvil pravdu. A říkal sem ti několikrát, že nejsem někdo s budoucností... jako jo, budu tu, ale nikam nemířim, jsem zaseknutej na jednom místě, ze kterýho není úniku. Leda, že by ses dobrovolně upila, což trochu zmírní tu bezmoc, ale nahradí to ne moc dobře. Nic moc příjemnýho. Jen chvílema. Navíc lidi jako já hrozně rychle zestárnou. Ještě než mi bude dvacet, budu vypadat o dost starší, protože... chudoba dělá svý," ušklíbl se dívčiným směrem, přičemž si stále udržel tu pobavenou, ne příliš zhrzenou nebo poraženou, grimasu. I tón jeho hlasu se smál. Ať už pro něj osud chystal co chtěl, nebál se ho. Nebo to alespoň neuměl dát tak najevo. "Ale ať už se mi stane cokoliv, Angie, ty by ses tím neměla trápit, víš? Čekaj na tebe o dost lepší věci, než mě," zasmál se. Viditelně tedy nechtěl přestat s těmi černými vtípky, s narážkami na smrt a na možnou blízkou nehodu. Neviděl ve svém skonu něco tak tragického, i když zároveň trochu chápal, že Angel by se něco takového jistě dotklo. Jak už ve stísněném prostoru proběhlo - byly mezi nimi určité city, které člověku nedovolovaly jen tak zapomenout, zahodit vše a nechat se unést. Gery by asi zešílel, kdyby zjistil, že Angel někdo ublížil - už tak jej občas přepadaly představy na smrt toho, kdo ji ublížil před několika týdny, proto si uvědomoval, že něco podobného mohla cítit i ona. Proto raději sklopil tvář a nesnažil se svá slova už nadále doplňovat. Řekl toho už dost a už se spíše opakoval. Přesto ale chtěl, aby Angel byla připravená... na vše. Kdyby byl synek obchodníků? Jeho smrt by zasáhla mnohé, navíc by to jistě bylo na nějakou nemoc, na kterou by jej nejprve léčili... nebo se o to snažili. Jenže takhle se mu mohlo stát cokoliv. Mohl buď něco chytit, někdo jej mohl zbít, mohl se opít a usnout ve sněhu, někdo jej mohl cíleně zamordovat, anebo by mu jen zakroutil krkem někdo, kdo by se příliš neovládal. Možná na něj také mohla spadnou střecha. Kdo ví. Bylo mnoho věcí, které se tomuhle výrostkovi mohlo stát. Gery se však nebál. Tedy ano, bál by se, ale nesnažil se žádnou z těch situací přivolávat tím, že by se nervoval, co by kdyby. "Já sem v pohodě a cejtím v kostech, že mě určo nic jen tak na záda nepovalí," pronesl ještě, a ačkoliv toho původně chtěl říci mnohem více, raději zmlkl.
Celou následující chvíli pak už nikdy, až do konce svého života, nevypustil z hlavy. Byť to nebyl jeho první polibek, přesto se mu to do paměti vpálilo jako naprostá premiéra. Prvotina, něco, co rozhodně ještě necítil. Přesto jej to v následující chvíli změnilo v nesmělého kluka, který nevěděl, co si počít. "Hm, neměl sem to dělat. Promiň. Nějak sem... nějak mě to táhlo, ale dobrý, nechci tě zmást," vysvětlit vzápětí, kdy si tlumeně povzdechl. Přesto jej však narážka na minule donutila povytáhnout koutky v úsměv. "Takže mě za to nechceš uhodit?" pronesl s úsměvem na rtech a dál tiskl její ručku ve své.

Geryho slova se jí vůbec nelíbí a už neví, jak to má dát najevo, když nepomohla ani ta 'monstrózní' rána do lokte. Když promluví o věku, tak ji to zaujme, i když stále nezvedá hlavu od jeho ramene. "Kolik je ti?" Dosud jí tato otázka na mysl nepřišla, ale když už to zmínil, tak v ní vzbudil malou jiskřičku zvědavosti. Sama si nedokáže ani tipnout ani přibližně vysoké číslo, které by mohl jeho věk obsahovat. Možná bude stejně starý jako ona. Opravdu nemá ponětí, takže jí nezbude nic jného, než doufat, že ji nenechá napínat. Když zaslechne zdrobnělinu svého jména, tak se k němu trochu víc přitiskne a zakoutí nekompromisně hlavou. Předpokládá, že jsou další slova z její strany zbytečná, jelikož tohle považuj za dost výmluvné gesto. Čekají ji lepší věci? Sama si tím není jistá. Vždycky snila o tom, že se vdá z lásky, ale co když ji bráška donutí si vzít nějakého starého obchodníka nebo člena rady?! "Určitě mě proti mé za nějakého chuligána a..." Vyjede z ní nesouhlasně, i když to mělo zůstat skryto pouze v jejích myšlenkácch. Každopádně už to vyřkla a slova nelze vzít zpět. A činy též ne. Už nepokračuje a raději se k němu dále tiskne. Možná vidí jakési kouzlo v tom, že k němu může mluvit a zároveň brumlat do jeho oblečení. Nechápala, proč se směje, ale pokaždé, když se místností rozezněl jeho smích, se jeho tělo začalo logicky trochu škubat. To byl pro Angel dost zajímavý pocit, když uvážíte její předchozí pozici. Teď už však hledí chlapci do očí. "Nepoloží." Přitaká, ale neodolá menšímu popíchnutí. "Ale mně se to podařilo."
Gery se jí omluví a jeho tón je jiný. Nesmělý. Stejně jako před chvíli, když prohlásil, že ji má rád. "Proč ne?" Zvědavá otázka vyjede téměř okamžitě, když řekne, že to neměl dělat. Trochu mu tím vlastně skočí i do řeči, takže samu sebe v duchu pokárá a raději mlčí a poslouchá ho. "Zmást?" Natočí hlavičku na stranu a prameny zlatých vlasů se přehoupnout přes ramena a kdyby byly ještě o něco delší, tak by mohly pošimrat Geryho ruku. Jeho otázka ji donutí se zvonivě rozesmát. Zakroutí prudce hlavou a sleduje ho jako boží obrázek. "Nechci." Tváře jsou stále zrudlé v rozpacích, ale už jí to nepřipadá jako překážka. Nějak si to ani neuvědomuje. Následně se zahledí na jejich spojené tlapky a to ji donutí ještě k trochu širšímu úsměvu, který Gerymu jistě neunikne. Najednou jí v hlavě přeběhne další zvědavá jiskřička. "Řekni mi o sobě něco, prosím." Zažadoní a na okamžik se mu vysmýkne. Sundá si svůj teplý plášť a roztáhne ho na zemi vedle deky, na které seděli. Začínala být unavená z té hry na topení, takže předpokládala, že když si lehne, tak vydrží déle. Jakmile místečko připraví, tak lehce zatlačí do Geryho ramene na znamení, aby si lehnul. Pokud si lehne, tak se k němu přitulí a hlavu má položenou na jeho rameni. Pokud si však nelehne, tak se schoulí do klubíčka hlavu si položí do jeho klína a přitulí se k jeho ruce.

Otázka na věk jej na chvíli zaskočila. Ne, že by byl jako panička, která by si otázku na věk vykládala jako urážku, ale zkrátka nic podobného s lidmi tolik neřešil. A také mu došlo, že toho o Angel ví vlastně docela málo. Ne o tom, kým byla a co provedla, ale spíš netušil, co má ráda, co ráda jí, a tak. Takové ty obvyklé otázky, o kterých se člověk baví normálně, a podle nichž se pak snaží zařídit, pokud má někoho rád. Jak si tak v hlavě převaloval tu otázku, koutky rtů přitom povytáhl v úsměvu, se kterým k ní sklopil zrak. "No, já třeba pořádně nevim, v jakej den sem se narodil. Takže se spoustou dalších děcek slavíme narozeniny na jaře, když skončí mrazy. A je nám tolik, kolik uběhlo zim. Pokud přežiješ zimu, jsi oficiálně o rok starší. Pokud přežiju tuhle, bude mi šestnáct," vysvětlil nakonec s lehkostí a s tím lišáckým úsměvem ve tváři. "A co ty? Pokud se jakože neurazíš, protože víš jak... tyhle otázky prej nejsou zrovna topka," ušklíbl se. Angel mu přišla mladičká, čekal, že bude stejně starý jako ona. Určitě věděla i to, kdy a kde se narodila, což bylo něco, co on sám nevěděl, a tak si mohl představovat různé věci. Ovšem přežil... přežil ty nejútlejší roky, a teď mohl s životem válčit sám. Na jednu stranu nezáviděl Angel její situaci - bylo totiž pravdou, že jí nejspíše její bratr provdá za někoho, kdo se bude hodit. Boháči o tomhle rozhodovali zkrátka jinak, což pro něj bylo těžce nepřijatelné. Když však pomyslel na to, že by ji její bratr za někoho zasnoubil, otrávilo ho to a v žaludku se mu rozpálilo cosi, snad jakýsi drát, který mu dával najevo, že to není nic, co by se mu zrovna dvakrát líbilo. "To... netuším, ale říkala si, že tě má hodně rád, to by přeci neudělal, ne?" dotázal se zvědavě. Určitě by jí to jen tak neudělal. Ona o něm mluvila vždy hrozně hezky, jistě mezi sebou mají skvělý vztah. Jenže na druhou stranu mu bylo jasné, že pokud by její bratr přišel na to, že se schází, určitě by mu to začalo vadit a dost možná by Angel rychle někoho sehnal. "A když už, aspoň se ti bude dobře žít, protože budete mít peníze, a tak," pokusil se vypíchnout nějakou lepší zprávu, protože na jednu stranu to nebylo tak špatné. Pokud se člověk zvládl přenést přes to, že strávil život s někým, koho třeba tolik nemiloval. Když se jí pak začal omlouvat a ona mu skočila do řeči, překvapeně zamrkal. "No, já... nevím. Sem rád, že sem to udělal, ale nechci, aby ses cítila... blbě," vysoukal ze sebe zmateně, ramena přitom pokrčil ve zmateném gestu. Angel však nevypadala, že by jí to vadilo. Asi by jej jinak praštila nebo od něj utekla, ale nic se nestalo. Proto se trochu uklidnil, ačkoliv někde na pozadí byl stále jen malým chlapcem, který se chvěl z toho, co udělal. Její otázka jej překvapila. Zajímala se o něj a on tím byl zaskočený, protože tohle zatím tolik lidí nezajímalo. Bez protestů si nakonec lehl vedle Angel a přimhouřil oči. "No... tak dyž to vezmu kolem a kolem, ty nejdůležitější věci víš. No a pak... mám rád modrou barvu. A černou. Nejlepší část dne je ráno - pokud není chladno. Protože víš, žes přežila, ale obvykle tě nesmí bolet hlava z alkoholu. Nejlepší období je léto, protože dyž si na ulici, aspoň tě nemůže ohrozit počasí. Navíc některý letní večery sou fakt supr, i když máš děravou patu i hlavu. Moji blízcí říkaj, že sem hrozně aktivní, a že sem taky ukecanej, ošklivej a otravnej," na chvíli se odmlčel, s čímž se mu na rtech usadil pobavený úšklebek. "A kdybych měl prachy, koupil bych si velkej barák, možná celej hrad, koupil bych si hrozně moc jídla, pak bych začal cestovat a kreslil bych mapy. A možná bych i vynalezl něco velkýho. Třeba něco, na čem by se dalo létat, jako létají ptáci," poznamenal zamyšleně, s tenkou vráskou mezi obočím.

Gery k ní shlédne a ona netrpělivě čeká na odpověď. Vždycky byla zvědavá, jen se poslední dobou pokouší krotit. Ale teď? Je šťastná, takže může být zase na chvíli bezstarostné děvče, které si užívá nynějších momentů. Nepřerušuje ho. "To je zajímavý systém." Musí notně podotknout po skončení jeho promluvy. Nevěděla, že to může fungovat i takhle, ale je to chytré a vskutku pozoruhodné. Alespoň se nemusí zabývat nějaký datumem. Neunikne jí jeho lišácký úsměv. Šestnáct. To znamenalo, že je mladší než ona. Upřímně ji to překvapilo, ale vždyť sám předtím říkal, že ulice lidi postaršuje. To možná proto ona vypadá tak mlaďounce. "To nevadí. Jsem ráda, že se tady nemusím chovat podle psaných pravidel." Prozradí mu a protočí schválně s jakoby ážnýmvýrazem očima, aby podtrhla svá slova, ale nakonec se trochu uchechtne. Tyhle věcí jí moc nejdou. "Dvacátého prosince mi bude sedmnáct." Prozradí. Takže až skončí zima, tak jejich věk bude do prosince zvěstovat stejné číslo. Ale i kdyby ne, bylo by jí to fuk. Má ho ráda a věk řešit nechce. Není proč.
Zamyslí se nad jeho slovy. "No... Snad... Snad neudělal, ale co když ano?" Sleduje ho a do pohledu se jí vkrádá trocha zoufalství. Nakonec ho vystřídá průbojný pohled, který se u blonďatého děvčete nevyskytuje zrovna často. Naposledy, když se k ní pokoušel v pozměněné podobě dostat oknem a ona ho chtěla zastrašit vidličkou. "Tak... Tak bych asi utekla!" Řekne stejně zapáleně, ale nakonec sklopí pohled. Není si jistá, jestli by to zvládla udělat. Nechtěla by skončit s někým, koho nemá ani ráda. Ale to by jí bráška jistě neudělal. "Šel bys se mnou?" Zeptá se ještě nevinným hláskem a následně se ještě zamyslí. "Nebo bych toho pána mohla schopností přesvědčit, že to nechce a... Prostě by to bylo vyřízené!" Nadšením si poposedne. Tenhle plán by třeba mohl vyjít, kdyby se to takhle stalo. Což doufá, že ne. Raději myšlenky zaplaší.
"Děkuju." Díky za jeho... Ohleduplnost? Sama neví, prostě jí přišlo, že se to teď hodí. Doplní to milým úsměvem, ale teď už připravuje útulnější místo na odpočinek. Gery si lehne a ona se k němu přitulí. Položí si hlavu na jeho rameno a leží na boku. Naslouchá jeho slovům a každičký detail si vrývá do paměti. Modrá a černá barva... Ráno, když nebolí hlava. Léto. Má zavřené oči, soustředí se jak na jeho slova, tak na to, aby mu díky ní bylo teplo. Když řekne, jak ho vidí jeho blízcí, tak se vzepře na lokti a zahledí se mu do obličeje. Pohrává na něm úsměv. To ji potěší. "Mně se nezdáš otravný nebo ošklivý." Volnou ruku zvedne a ukazováčkem ho lehce šťouchne do tváře. Nakonec se usměje a zase si lehne. Nebude ho dále prerušovat. Naslouchá jeho snům a rozšíří se jí při jeho slovech úsměv. "Velký vynálezce a hrdý král na hradě." Řekne něžně a neustále se usmívá. Také jí očividně nestačí, že na něm má položenou hlavu a že vedle něj leží. Ještě ručkou, kterou měla dosavadně položenou na jeho hrudi, nahmatá jeho tlapku, aby ji mohla držet a případně hřát. "Mojí oblíbenou barvou je červená. Vždycky jsem měla ráda oheň, protože je teplý a tak nějak přívětivý." V tom případě je trochu ironií, že z něj po nezvládání svých schopností dostala strach. "Nedokážu si vybrat oblíbené období, protože všechna mají něco do sebe. Na jaře se probouzí příroda a vše je krásně ozkvetlé. V létě je teplo a všude roste spousta kytiček, ze kterých můžu plést věnečky. Na podzim příroda hraje nádhernými barvami. A zima? Mám z ní respekt, ale zároveň mě vdycky ohromí tou nádherou, kterou dokáže vytvořit. Různé sněhové vločky a to, co zvládne nakrestlit mráz na okenní tabulky... Krása. Nejraději mám západy slunce , protože pokud je obloha jasná, tak můžu pozorovat nádherné hvězdy." Mluví zasněně, ale zároveň se její hlásek ztišuje. Má zavřená očka a uvelebí se lépe na Geryho rameni. "Dokážu být i pořádně hyperaktivní a zvědavá. A přehnaně důvěřivá." Tak nějak to dodala automaticky. Tichounce zívne, ale posléze pokračuje. "A když jsem byla malá... Chtěla jsem být dobrodruh. Všechno poznat a navštívit všechna místa. Něco objevit a taky,..." hlásek je tichý a takový rzvláčněný, ale i tak ji Gery může dobře slyšet "mít někoho, kdo ěm bude mít opravdu rád..." Zabrumlá ještě a odmlčí se. Používání jejích schopností ji hodně zmohlo, takže Gery teď může naslouchat jejímu pravidelnému oddechování. Může také zaregistrovat, že je najednou okolo nich chladněji, protože Angee spí a tak své schopnosti neovládá.

Ze rtů mu uniklo pobavené zahihňání. "No jasně. Asi jedinej systém, kterej má hlavu i patu, když nevíš, kolik ti doopravdy je. Teda ne, že bych fakt nevěděl, ale trošku mi to komplikuje to, že nevím, kdy se to stalo. Ale na druhou stranu to není nic, bez čeho by se člověk neobešel. Zvířata to taky neslaví a žijou," poznamenal s tím svým hrozně inteligentním hlasem hocha, který má za sebou školu života. "Jo, nechovat se podle pravidel je osvobozující, to je fakt. I když všechno má svý pravidla. Ňáký musíš dodržovat, pokud chceš přežít i mezi chudejma. Svět je na pravidlech asi závislej," pronesl svou domněnku ke stropu místnosti a pousmál se. "Takže seš starší. A jé, doufám, že mě za nic nebudeš cepovat," poznamenal tlumeně, přesto však se zřetelným pobavením, které bylo slyšet v každém jeho slově. Ten datum se pokusil si uložit do paměti, i když měl obavu, že to dost možná zapomene. Neuměl pořádně číst a psát, nějakej datum se mu z hlavy mohl vykouřit vážně velice snadno. Přesto doufal, že si vzpomene. Prosinec. Zima. Kdo ví, co bude za rok, ale i tak bylo milé pomyšlení na to, že by ji třeba překvapil nějakým skutečným dárkem, což jeho srdce donutilo povyskočit v hrudi. Možným zhoršením snad mohlo být pomyšlení na jejího bratra, který ji mohl někoho najít, a pak provdat. Vždyť u nich se asi na lásku tolik nehrálo, provdávali se spíše kvůli rozumu, než kvůli něčemu jinému. To v jeho vrstvě to bylo jiné. Nikdo si na nic nehrál, nikdo nic nepředstíral, a pokud někdo někoho přitahoval,obvykle si své sympatie vyjádřili velice rychle. Čas od času z toho "nečistého" svazku vzešla nějaká ta další živá duše, ale tak už to holt chodívalo. Rozhodně tím však nechtěl Angel přidávat na starostech, a tak jí zlehka přejel prsty po vlasech a pousmál se. "Neboj se, nic takového se nestane." Jeho slova zněla klidně. Nemohl to zaručit, nemohl si tím byl jist. Ale snažil se působit věrohodně, snažil se jí přesvědčit o své pravdě, aby se nemusela bát. Protože bylo jedno, co by se stalo za pár let. Mnohem důležitější pro něj byl ten okamžik, ve který byly spolu. Ale to už se tak nějak vázalo k jeho volnému životu, k jeho volným myšlenkám, které prchaly do všech stran, svobodné a nespoutané. "A vidíš... v každém případě máš výhodu a se svou schopností by sis mohla vybírat. S takovou bys mohla přemluvit i svého bratra," poznamenal zamyšleně, přičemž si znovu vzpomněl na to, co mu o něm řekla. Dluží mu duši! Nechápal to, a tak to zkusil vypustit. Třeba to bylo jen něco obrazného. Třeba to nemohl pochopit, protože byl prosťáček. Kdo ví. "Páč ošklivý a otravný nejsem, ale voni závidí," poznamenal pobaveně a zlehka do Angel dloubl, než se opět pobaveně rozesmál na celou místnost. Pak už ale ztichl, protože mu Angel začala vyprávět něco o sobě. Doufal, že si toho zapamatuje co nejvíce, protože by ji tim někdy mohl překvapit. Stálo mu to za to. Byl z ní nadšený. "Jaké máš ráda květiny?" otázal se ještě. Netušil, jestli by je měl šanci sehnat, ale třeba by jí to bývalo i udělalo radost. Holky maj takový věci rády, ne?
S tím, jak ji naslouchal, se i on postupně unavil. Starosti celého dne na něj dopadly, a tak jeho dech postupně zvolnil, až začal usínat. Brzy podřimoval vedle Angel, nerušeně, s drobným úsměvem na rtech.

S východem slunce začal nový den, který pro Alexandera dříve značil spoustu nových dobrodružství, objevování celého světa a učení se novým věcem. Teď už pro něj zhruba rok byl každý den úplně stejný. Nic se neměnilo, snad jen roční období a s nimi buďto přibývalo nebo ubývalo práce, kterou musel vykonávat, aby měl kam v noci složit hlavu a nechodil spát s prázdným žaludkem. Kdo ví, proč už dávno z tohohle místa neodešel a nepokusil se začít znovu někde, kde na každém kroku neviděl tolik vzpomínek, které ho tu jistě držely. Stačilo projít po náměstí a hned se mu vybavil křik Tabithy, o kterém se mu mnohokrát i zdálo. Z toho důvodu se tomu místu vyhýbal, jak nejvíce mohl a pokud nebylo nutností, aby procházel stejnými ulicemi jako před několika měsíci, hledal si nové cesty, jen aby tak zabránil vzpomínkám. A dalo by se říci, že se mu to dosti úspěšně dařilo, takže v poslední chvíli jeho nálada nebyla tak špatná jako v předešlých měsících. Jakmile dokončil práci, kterou mu na dnešní den George uložil, měl zase čas pro sebe a proto se vydal do lesů, kam chodil rád a často. Moc lidí tam nepotkával, protože většina měla strach vůbec vyjít kamkoliv do okolí Salemu, kde by je nemusel potkat zrovna nejšťastnější osud. Alexander nepatřil mezi ty odvážné, ovšem jeho sem nelákalo dobrodružství a adrenalin, nýbrž klid, který mu les nabídl pokaždé, co do něj vstoupil. Bylo zvláštní, že mu zrovna tohle místo dovoluje se naplno uvolnit a odpočinout si po dni plném práce. Možná to mělo na svědomí i to, že právě v lese se ocitl, když mlhou prošel ze své doby do této, přestože se pak probudil úplně jinde, než v lese. Právě tady ukrýval všechny své věci, které si z té doby přinesl. Moc často je nevytahoval, ale nechával je schované v batohu, ve kterém je přinesl a ukryté v dutém kmeni stromu, který objevil. Tohle místo bylo mnohem lepší, než kdyby věci nechával tam, kde spal. George by všechny věci dříve nebo později určitě našel, přestože se mu nikdy do soukromí nepletl.
V tento den se ale Alexander rozhodl, že by se přeci jen mohl do stromu znovu po několika dnech podívat a třeba si odtamtud jen vzít pár popsaných listů papíru, jež tam také ukrýval. Nohy ho tam vždy zavedly hned napoprvé, nikdy neměl obavy, že by ten strom nenašel. Po malé chvilce chůze už stál před statným stromem, který v sobě měl malou trhlinu, které by si obyčejný člověk nevšiml, pokud netušil, že tento strom slouží i jako skrýš a ne pouze jako hnízdo kdejakých opeřenců. Alexander se párkrát dlouze rozhlédl, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje a stejně tak zapojil své vlčí smysly, když už si dřepl k zemi a prsty zabořil do hlíny, aby její poměrně nevelké množství mohl odhrnout a díru ve stromě tak rozšířit. Pak už jen stačilo sáhnout dovnitř do stromu a nahmatat to, co hledal. Když se kdesi v dálce ozvala meluzína, jeho tělo na chvíli ztuhlo a očima zabloudil po zástupu stromů kolem sebe, aby se ujistil, že to nebylo nic jiného, než jen obyčejný vítr. Kdyby ho někdo viděl, jak cosi vytahuje ze stromu nebo dokonce našel, co dalšího tam skrývá, rána by se nedočkal. Proto po ujištění, že je tu stále sám, ruku z kmenu vytáhne a společně s ní vytáhne požehnané množství přeložených papírů, které bez váhání schová pod košili, přidržujíc je jednou rukou, aby nevypadly. Hlínu shrne zpět tak, jak byla i předtím, když sem dorazil a jakmile si je jistý, že nic dalšího ze svých věcí nepotřebuje, narovná se a pomalými kroky se dál začne proplétat mezi stromy. Tentokráte už ne tak uspěchanou, ale spíše vycházkovou chůzí.

"Táhni s tím k čertu!" Kovový pohár zarachotí o zem, nechávaje za sebou louži rozlitého čaje společně s usazeninou z bylinek tvořící se na dně. Rozzlobený hlas vyčítá s nevrlým tónem něco, co není vysloveno, jako by se jednalo o to největší tabu pod sluncem, tmavé oči si s odporem měří ženu, jež přichystala tuto nechutnou břečku. Hrdlo stažené - nejen nevolí ale i hladem, jež každý den čím dál tím víc sužuje žaludek a tím i samotnou mysl, před níž není úniku. Byla hloupost si myslet, že jí Scarlett pomůže, naprostá pitomost se k ní upínat s nadějí, že ten nenáviděný hlad přestane. Utrpení, jež se vázalo ke každému, kdo dokázal překonat smrt avšak za nelidskou cenu. "Ale-..." "Takovej hnus si můžeš strčit někam." Zavrčení je odpovědí hodnou hladového zvířete, jež se dlouho nedostalo k žádnému jídlu. Což je přesně problém Ivy - dlouho nic nejedla a proto začínala být neklidná, výbušnější než kdy jindy, jak ji sžíravá pěsti svírala žaludek a mučila její mysl představami o ládování se ve stavu naprostého obžérství, tolik zakázaného vírou. Ne, že by to pro ni něco znamenalo, nikdy na Boha a jeho hloupá přikázání nevěřila. "Jako bys nevěděla, co potřebuju!" Výraz na čarodějčině tváři prozrazuje, že tuší. Ne, hloupost - ví to moc dobře ale nahlas jako by si to nechtěla připouštět. "Ze všech čarodějek tady jsi mě musela oživit právě ty - katova dcera, která nesnáší pohled na krev a dělá se jí nevolno z představy, že by mi měla servírovat kus něčí mrtvoly." Slova jsou ostrá, nepříjemně bodající do citlivé duše, ale to teď bylo Ivy ukradené. Hlad zatemnil úsudek, nutil ji ohánět se tím nejhorším, co ve svém arzenálu dokázala najít, kopat kolem sebe jako malé rozmazlené dítě, jemuž rodiče nedali do pacek vytouženou hračku. Dřevěná židle se odsune s hlasitým zavrzáním, polekaný pohled pronásleduje Ivyna záda, když se obrací čelem ke dveřím. "Jdu si najít vlastní jídlo. A ty se modli ke všem těm svým bohům, abych nepotkala nikoho živého..."
Prásk! Dveře bouchnou při odchodu, ignorujíc slova plná neštěstí a proseb, aby nečinila nic špatného. Vzteklá napůl mrtvá žena pokračuje cestou skrze Salem, nevšímaje si svého okolí, jehož prostředí se brzy změní na méně obydlené, až nakonec potkává pouze stromy v hustém lese, kam se málokdo odváží. Poháněná hladem se nechává unášet svými smysly, hledajíc maso - nikoliv čerstvé, ačkoliv to je pro ni nejlepší, ale mrtvé, snad i částečně shnilé. Kroky se zastaví, pach krve ve vzduchu přinutí ženu se otočit za novou stopou. Včerejší úplněk znamenal hostinu pro každého vlkodlaka v blízkém okolí. A jí zanechali kousek své kořisti. Les brzy naplní tiché mlaskání, jak si ghúl pochutnává na z části vlky ohryzané mrtvole jakéhosi farmáře. Prsty ulepené od krve se prohrabávají napůl sežranými vnitřnostmi, hledaje to nejlepší - morek z kostí, jejichž praskot zní ohlušujícně.

Alexander si za celé dva roky již stihl na tuhle dobu dostatečně zvyknout a naučil se chovat tak, aby nevzbuzoval nějaký rozruch nebo jen pouhé podezření z... čehokoliv, z čeho mohli být místní občané Salemu schopni kdekoho obvinit. A ještě více někoho, kdo měl jen před malou dobou pletky s čarodějnicí, jež ho poznamenala na celý život. Z části měla právě ta čarodějka podíl na tom, jak rychle se zde zvládl usadit a sžít se vším, co mu bylo nové a cizí. Teď už ale stál na vlastních nohách a častokrát přemýšlel nad tím, jestli by je ještě vůbec měl, kdyby nebylo jí a toho, co mu všechno prozradila. Vždy si říkal, že toho ví až moc, až příliš moc, ale nikdy se o to nezajímal. Udělala to snad ta láska, kterou k ní cítil? To už se nedozví. Ví pouze to, že z její strany nebyla ta láska opětována tak velkým dílem, jako z jeho strany. Pro ni byl důležitější její vlastní život, než ten jeho a on to měl právě naopak. Ve městě se nedalo každému věřit, ale on nevěřil v podstatě nikomu. Snad jen George byl jediným člověkem, kterého viděl rád a jehož slova si dokázal vyslechnout, ať už mu chtěl dávat nějaké životní rady nebo třeba mu jen povědět o tom, co nového se ve městě stalo, zatímco on se toulal lesem. I sám George ho mnohokrát varoval, aby tam nechodil, ale Alex měl v tomhle svou vlastní hlavu a stejně se vždy do lesa vrátil. Tak, jako se vrátil i dnes, aby si ze "svého" stromu vyzvedl pár básniček sepsaných na papíru, které ale vznikly až po příchodu sem, ale taktéž na nich byly i noty, které si často broukal jen sám pro sebe. Připomínaly mu dobu, v které dříve žil. Spoustu z těch melodií složil sám, ale některé jen přenesl na papír. Ty, které si pamatoval a nechtěl na ně zapomenout, protože tady už stráví zbytek svého života a bude si je moct jen sám pro sebe zahrát na kytaru nebo si je o samotě zabroukat, nikoliv už zpívat s bandou kámošů v autě s onou písní, hrající na plné pecky z rádia.
Neměl v úmyslu jen sebrat to, pro co přišel a zase hned zmizet domů, ale chtěl se ještě projít. Slunce už se pomalu schovávalo za obzor, ale to mu v jeho poklidné procházce lesem nebránilo. Skrývajíc ty, pro něj důležité, věci pod košilí, kráčel dál a slyšel jen to, jak mu se mu občas nějaká větvička zlomí pod nohama nebo si dovolil sem tam kopnout do nějaké té šišky či malého kamínku. Pomalu se začínal zvedat vítr, ale ani to v něm nevzbudilo žádné obavy. Až pach, který sebou vítr zanesl, ho donutil úplně zastavit a zadívat se mezi stromy směrem, odkud to šlo. Nejspíše by si toho nevšiml, i když jeho smysly byly po včerejší noci stále dosti napjaté, ale cítil něco, co až příliš dobře znal. Byla to krev, ale ne ta z mrtvol, která šla cítit po celém lese, tahle krev byla čerstvá a byla lidská. Dostal se snad někdo do maléru? S tou myšlenkou bez váhání vykročil směrem, odkud se pach krve nesl a ve spěchu rychle přeskakoval kořeny stromů, vyčuhující ze země, protože o ně by mohl velice rychle zakopnout. Další zaražení přišlo až když nastražil pořádně i svůj sluch a uslyšel tak praskání, které nedokázal přirovnat k žádnému, které kdy za život slyšel. Nebylo to praskání dřeva nebo ledu na zamrzlém jezeře, bylo to praskání... kostí. Došlo mu, když jeho oči konečně spatřily dívku od krve, jak se sklání nad mrtvolou muže a bez sebemenších problémů se prohrabává jeho vnitřnostmi. Takový pohled ho uvedl do menšího tranzu, který mu pár dobrých vteřin nedovolil se ani o kousek pohnout a vzít nohy na ramena. Proto tam jen dlouhou chvíli stál a sledoval, co se několik metrů od něj odehrává. Zvedal se mu z toho žaludek a byl znechucený, zároveň ale poměrně dosti vyděšený. Teprve až když sebou dokázal pohnout, rychle se otočil a dal třesoucí se nohy do pohybu. Nebýt těch zatracených kořenů, které předtím tak zdatně přeskakoval, mohl být teď už dávno v trapu, ale k jeho věčné smůle právě o jeden z těch kořenů ve spěchu zakopl a společně s ním skončili na zemi i popsané papíry, které doteď schovával pod košilí a vítr je ihned začal roznášet po okolí. Zmatený a vyděšený Alexander se ani neopovážil ohlédnout k tomu, co se mohlo dít za jeho zády, jestli si ho to něco všimlo, a hned začal papíry sbírat nehledě na to, že pár z nich určitě nehezky zmačkal.

Sladké libové masíčko protkané skrz na skrz slaností krve. Stačilo zmáčknout sval či některou část zbývajících vnitřností a proud krve tak snadno obalil bledé prsty, dávaje jim nádechu karmínově rudého odstínu. Krev neobohacovala tolik jako živiny v mase či nejvýživnější morek ve středu kostí, ale dalo se na ní přežívat, když nebylo zbytí. Stejně jako na zvířatech, jejichž chutí pohrdala. Bíložravci páchli, chutnali odporně jako ty břečky, které se sem tam do ní Scarlett snažila nalít. Za to masožravci? To byla jiná. Jen sem tam se jí povedlo nalézt potrhaného jedince, jež odešel od smečky, vlka samotáře, který už neměl tolik sil, aby přečkal letošní zimu a raději ve vší hrdosti opustil svůj domov. Jenže zima byla mnohem krutější a hledání masa se rázem stalo lovem o život - její život. Byla mrtvá a přesto se stala součástí společnosti díky temným silám navracejícím duši do těla. Prsty se instinktivně natáhnou k místům, kde ji skrz na skrz protnula větev, nechávaje po sobě odpornou jizvu, ještě nechutnější při svitu měsíce, kdy se odhalovala její pravá podoba - zkažená, hnijící... mrtvolná. Krev lepící prsty k sobě však zabrání mladě vyhlížející ženě, aby se dotkla šatů, jež už stejně stačila zbortit krev z mrtvoly, v níž se přehrabuje. Díky ostrým zubům a jejich bezcitnému jednání nedokáže určit, kdo je ten muž před ní, silné čelisti vlkodlaků ho znetvořily k nepoznání. "Tvoje chyba, žes šel do lesa za úplňku." Její výhra. Přirozený koloběh života a smrti, někde štěstí, jinde smůla
Srkavým zvukem se snaží vysát veškerý morek z čerstvě zlomené loketní kosti, zabraná do svého ukájení hladu natolik, že si prve nevšimne stínu za svými zády. To až přirozený instinkt predátora přinutí ženu ztuhnout, ramena napnutá pod neústupným pohledem jež neklesá z jediného důvodu - šok. Přirozený, pro lidstvo natolik typický. Vnímala krev tepající pod kůží, rychlé bušení srdce, představovala si, jak sladce musí chutnat na jazyku. Koneckonců strach je nejlepší kuchař stejně jako hlad. Sníh zakřupe pod nohama a Ivy se v celé své mírně zkrvavené kráse otočí za prchajícím chlapcem. Sakra! V myšlenkách nadává, z hrdla se však ozve zvuk lovce vyrušeného při jídle, jakési syknutí protnuté zavrčením, tolik zvířecím a tak málo lidským. Tělo se dá ihned do pohybu, nechávaje za sebou tmavě modrý kabát, jež byl pro její zjev typický, i zvířaty naporcovanou mrtvolu. Jako dravá šelma se blíží za svou kořistí, slyší jeho kroky, jeho zrychlený dech, přísahala by, že se ve vzduchu dá zachytit i pálení na dně plic, když utíká. Sukně je vyhrnuta vysoko nad kolena, odhalujíce bledou pokožku štíhlých nohou ale i vysoké boty, na něž nedávala dopustit při svých vycházkách za kořistí. Nebyla tak rychlá jako jiní jejího druhu, ale strach i zloba jsou dostatečnými pohonými hmotami, aby ho dostihla. Stejně jako jeho chyba, kdy skončí natažený jak dlouhý, tak široký. Příliš se blížil k nejhlubší části lesa. Buď to bude ona, komu bude čelit nebo les samotný a ten skrývá mnohem horší tajemství. Zkrvavená ruka popadne jednu ze silnějších větví, válející se na zemi po bouři, jež postihla jejich město, aby ji v další chvíli ostrým koncem zarazila nad chlapcovo rameno. Tak, aby nemohl před ní utéct.
Konečně má možnost si ho prohlédnout, ačkoliv je k ní otočen zády. Ne na dlouho. Hrubá síla uchopí kluka za druhé rameno, obrátivší si ho čelem. Tmavé oči zkoumají jeho tvář, ten strach, co se zračí v pohledu i v každém mladistvém rysu. Od pohledu mohli být tak stejně staří - Ivy nestárla, byla koneckonců mrtvá. Jen tehdy, když skutečně dlouho hladověla, se na ní kletba podepisovala, pleť šedla, vlasy ztrácely na přirozeném lesku, působila starším, znavenějším dojmem. "Co jseš zač, hm?" Pach strachu přebíjel základní aroma - fakt, že je vlkodlak. Něco jí na něm nehrálo, ale lidské instinkty postrádala již delší dobu. "Tak mluv, šmíráku!"