Okolí Salemu

"Mé dveře jsou otevřené každému, kdo potřebuje pomoc." Takové heslo si razila už od té doby, co se uchýlila ke svým apatykářským znalostem a pomáhala komukoliv, kdo požádal, ať už nahlas nebo v duchu. Stačil i pohled, aby Sára tušila, že je někde potřebná. "Proč by to u tebe mělo býti výjimkou, Silasi? Snad proto, jak ses na mě díval minule?" Zvědavá se přeci jen otočí od míchání polévky, jíž ohřívá nad ohněm, aby do ní vlila trochu toho blahodárného, tolik potřebného tepla. Pamatovala si, moc dobře vzpomínala na to, jak se tehdy na ni díval, jakým způsobem po ní pokukoval a jak daleko si jí držel od těla do chvíle než mu překazila plány a sama mu prstíček zaryla doprostřed hrudníku. "Máš se jen na pozoru před čarodějkou, za to tě vinit nemůžu. Nebyl bys první ani poslední." V hlase se zaleskne podtón smutku, jakéhosi vnitřního napětí, které stále cítila, když vyšla najevo její pravá podstata. Byla čarodějkou a bylo jedno, že nesmilnila s ďáblem či neuhranula dobytek místních farmářů - stále však vládla mocí, jež byla mnohými nepochopená. "Přesto... Mi stále tak trochu vrtá hlavou... Proč jsi tenkrát nic neudělal? Proč jsi mě neodvedl do města a nepředhodil mě jim napospas?" Pohled plný otevřeného zájmu a zvědavosti se upírá na nečinně sedící postavu u stolu, zatímco naběračkou naposledy prohrábne kyselačku. "Místní by ti jistě poděkovali za tvou práci městu." Jenže právě tahle představa ji nejvíc děsí. Potupně odvedená, předhozená těm lvům, které touží jen po tom, aby se smažila na hranici, dokud z ní nezbyde ohořelé tělo a nic víc. Hlasité polknutí se pokouší maskovat ale sotva je jí to platné - před svým největším strachem těžko unikne.
Tichý smích jí přesto všechno unikne ze rtů, veselý, z části dokonce hravý nad tou poznámkou o čase, kdy se neměli vidět. "Je to více jak šest novoluní, kdy jsi odsud odešel." Půl rok, který uběhl rychleji než voda v potoce. "Tím nemyslím, že to počítám tak pečlivě jenom... Někdy jsem na tebe myslela. Někdy... se mi o tobě i zdálo. A jindy jsem zase měla pocit, že tě vidím v lesích, ale to byla nejspíš jen má představa. Zmizel jsi stejně rychle jako jsi se objevil." Prsty přejedou po holých klíčních kostech, z myšlenek ji vytrhne až lichotka na adresu malého uzlíčku radosti odpočívajícího v kolébce. "Je nádherná a zdravá. Nemám co si víc přát." Střežila ji jako oko v hlavě, dávala na ni pozor, že prakticky sama nic nenaspala. "A je mi jedno, co lidé říkají o tom, že nemám manžela, který by se o nás postaral. Dokud bude zdravá, pak mi na ničem jiném nezáleží. Je to sobecké?" Zelené oči těknou k Silasovi, zatímco prsty zlehka kopírují hranu kolébky. "Na, najez se. Dokud je ještě teplá. Není to žádná zvěřina, jen obyčejná polévka, ale snad ti postačí." Miska tlumeně zarachotí dnem o stůl, jak ji naplněnou po okraj položí před lovce spolu s kouskem chleba v ošatce na zasycení. V ten moment však zrudne, náhle neschopná pohybu, oči upřené na Silase v nevěřícném pohledu. "Ja-jak... Jak jsi to slyšel? T-to nebylo určené pro tvé uši. T-to byla pouze poznámka pro mě... J-jak?" Zelené oči nesoudily, pouze se snažily rozlousknout tento těžký případ, ne a ne se dohrabat konce. "Silasi, proč jsi vůbec přišel?"

„Proto ne.“ Za to se nestyděl – neměl proč. Díval se na ni tak, jak si zasloužila a jak o ni také smýšlel. Ale bylo to již dlouho – déle, než si uvědomoval. Čas plynul rychle, míjel ho, jen ty poslední dny se zoufale zpomalil, když nedokázal utéci k tomu, co miloval, do ticha a klidu lesa. Nyní ho něco na každém kroku pronásledovalo a bylo jedno, jestli je to Amy, vina nebo únava. „Jsou tu jiní, co si to zaslouží.“ A co to potřebovali více – nebo si to více zasloužili, ale to neříkal nahlas. Věděl, že by ho chtěla přesvědčit o opaku a on neměl sílu ani chuť se s ní hádat a přesvědčovat ji o svém smýšlení, bylo tedy snazší si jej nechat pro sebe. „Nejsi první ani poslední čarodějka, co znám, Sarah. Ale jsi z nich zatím ta nejvíce laskavá…“ Vlastně se s Amy nemohla rovnat – ta k němu sice byla také vřelá, když jej přijala k sobě, ale… jinak. Byla ochotná pomoci, ale dávala si pozor, aby jej měla pod kontrolou, což bylo velice snadné vzhledem k tomu, že na ní byl tehdy prakticky závislý a sotva si mohl poradit sám. „Místní se tě ani nedotknout. Neboj se jich. Postarám se o to.“ Až za moment si uvědomil, jak hloupě a povrchně to znělo. Věděl, jak skončí. A věděl, proč a kvůli komu tak skončí – neměl jakékoliv právo jí cokoliv slibovat, přesto se nyní neopraví. Proč? Protože… nu, nechce ji strašit. Děsit myšlenkou, že brzo zemře, ačkoliv to přesně takhle může být. Místnost provoní polévka, která je již ohřátá, a Silas si až nyní uvědomí, jak velký měl vlastně hlad a jak mu kručí v břiše – příliš toho nesnědl za celou tu dobu a zima byla vždycky tuhým obdobím, na jejímž konci byl rád, že ji znova přestál a na jaro, léto i podzim má zase od chladu, otravných kabátů a křupajícího sněhu pokoj.
„Půl roku?“ Zamračí se, nakrčí čelo. Bylo to opravdu déle, než si vůbec sám uvědomoval. Prohrábne si vlasy a těkne k ní pohledem, když se zmíní o tom, že si myslela, že jej vídá. Nebude jí lhát – na druhou stranu, proč by něco říkal vůbec? Nemusí. A lepší tedy mlčet. „Věděl jsem, že jsi v pořádku. Tedy… Alespoň po většinu času.“ Očividně. Poslední měsíc si moc pozor nedával, když o ní sotva něco věděl. Mluvila by takhle o jejich dítěti i Amy? Milovala by ji stejně nebo by jejich dceru znova využívala jen k tomu, aby jím mohla manipulovat? Ne… hloupé myšlenky, jak o ní mohl pochybovat? Věděl, že uměla být vřelá a milující. Snad by jí jejich dítě dalo větší důvod než on… Snad. Jak se to má dozvědět… „Není to sobecké. Chceš pro ni to nejlepší. Pro ni, ne pro sebe.“ Tak jak by to mohlo být sobecké, když jí zjevně ležely na srdci zájmy hlavně její dcerky? „Příště něco donesu… Příště, až něco ulovím.“ Teď toho moc nebylo, vlastně vůbec nic, nedokázal se soustředit. Kyselačku ale ocení – což jde nejspíš vidět i na tom, jak se do jídla pustí. Dlouho se dobře nenajedl, tušil, že během posledních dnů jeho žaludek teplé jídlo neviděl. Možná tak chleba, a to ještě nějaký okoralý a starý. Žaludek měl stažený a celý bolavý ze stresu i ze všeho jiného, takže snad nebylo ani divu. Vzápětí se však zarazí, když se na něj Sarah podívá. Co všechno jí mohl říct, aby se k němu neobrátila zády? Aby ho nepovažovala za zvíře, kterým ostatně byl a jeho mrtvá milenka i jizvy na paži, jichž bylo více, než mu bylo milé, toho zůstávaly důkazem? „Musím. Je to má práce – poslouchat a vnímat.“ Tohle byla docela pravda. Lovec si musel umět všímat, musel umět poslouchat okolí, musel mít smysly perfektní, ba co více – snad i lepší než člověk normální. Jemu to usnadňovala do velké míry vlčí stránka. Další otázka, ta, které se obával… Zadívá se do kyselačky, znova si pohrávaje se lžící, váhaje, co všechno říci a co nechat být. Na druhou stranu, zasluhovala si to vědět – zasluhovala si vědět absolutně všechno. „Já… nevím, Sarah, potřebuju… jistotu. Poslední dny… nevím, co je pravda a co je jen v mojí hlavě. Míval jsem ženu… Tedy dívku, nikdy jsem si ji nevzal, i když jsem asi měl, ale na to nesejde. Byla čarodějka – proklela mě a já ji za to nenáviděl. Nedovedeš si představit, jak moc… jsem ji nenáviděl.“ Až nyní se pousměje – ale je v tom pouze hořkost, když si vzpomene na všechny svoje emoce, které k ní choval a které se nyní přeměnily na ten chaos, co má v sobě. „Myslím… že jsem ji zabil. Asi… Nejsem si jistý, vlastně… Možná ne. Byly to tři roky, ale… Já nevím, Sarah, mohlo to být více i méně, nemuselo se to stát vůbec, protože teď je tady…“ Poklepe si na spánek ve vše říkajícím gestu. „A já nevím, jestli jen tam nebo… Byla tak skutečná, naposled, když mi dovolila se jí… dotknout. Tak zatraceně skutečná, že nemohla být jen hloupej sen nebo co to vůbec je. A do toho ještě mluví Duchové a… nemají tě rádi. Nelíbí se jim, že jsem tady, měl bych být venku a myslet na kmen a ne… ne na tebe. Nebo na Amy,“ vysypal to ze sebe rychle, jen občas se zarazil. Nakonec vstane, aby mohl přejít po místnosti, prohrábnout si rukou vlasy a podrbat se na temeni, uvolnit napětí, co v něm zase rostlo. Přesto hovořil tiše kvůli dítku, co spalo v kolébce a ke kterému se stále nepřibližoval ani se na ni nepodíval – stejně jako pro tuhle chvíli na její matku. Nedokázal to.

Postarám se o to. Jak sebevědomě ona slova zněla. Jakou jistotu dokázala vykřesat, ač se mohlo jednat o hloupý tlach, jímž se snaží starší jedinec ubezpečit vystrašenou dušičku svého schovance. Bylo bláhové si myslet, že na to má právo? Že by něco takového dokázal? Bylo. A přesto mu Sára věřila. Přesto právě tahle slova obměkčí její pohled natolik, že se do něj proderou počínající slzy štěstí, ať už je jeho původ jakýkoliv. Neznal ji a i ta se hlásil k její ochraně. Držel se od ní dál a stejně si stál za tím, že jí nikdo z vesničanů neublíží. "I kdyby mi ublížili..." Paže se zlehka natáhne přes stůl, aby mohla do své packy chytit jeho ruku, prsty přejíždějíc po mozolnaté dlani od těžké práce a věčného držení ručnice. "... Pak mi stačí vědět, že tu byl někdo, kdo byl ochoten za mě... Ne přímo bojovat, o to nestojím. Ale kdo chtěl, abych tu zůstala..." Něžným dotekem, jako by konejšila své dítě, mu zlehka přejíždí po dlani než jeho tlapu krátce stiskne ve své drobné pacce. Prostá ukázka jejího vděku, stejně jako uslzené oči, jichž se ne a ne zbavit. "Hlavně, aby neublížili tobě, Silasi." Jaká to ironie života, kterou nemohla znát. Nevěděla nic z toho, co znal Silas, netušila nic o své budoucnosti stejně jako o jeho. Figurka v šachové partii, kterou rozehráli mnohem mocnější síly, jímž se nemohla vyrovnat. Ani o to nestála. "Nechtěla bych tě ztratit. Možná tě tak úplně neznám, vlastně tě neznám vůbec, ale... Jako bys mi do mého života patřil. Zapadáš tam. A... Popravdě je těžké na tebe zapomenout a nejen proto, že jsi mi zachránil život než mě bažiny stáhly do svého náručí. Jsi to prostě ty - Silas." Lehký úsměv zůstává na rtech, zatímco jeho tlapu opatrně pustí, aby ho nechala najíst, sama se věnujíc pohledu na maličkou.
To až jeho příslib do dnů budoucích ji patrně zaskočí. Tak, že se otočí, modrozelené oči doširoka rozevřené šokem, ústa jemně pootevřená v překvapivé reakci nad takovými slovy. "Silasi, to nemusíš, není to třeba... " Nechtěla ho odhánět, jen neočekávala žádné milodary. Byla zvyklá se o sebe postarat, ale kus zvěřiny? To byla vzácnost, připravila by ho tím o hodně peněz, ze kterých by mohl vyžít. "Pokud to není tvá záminka mne zase vidět. Což určitě není, chápu to." Stále byla tou čarodějkou, od níž se držel dál. Stále to byla ona, dívka s mocí, která dle jeho duchů patřila pouze jejich kmeni a nikomu jinému. Nejistá se zvedne, dlaně si rychle otírajíc do sukně, aby z nich smazala počínající vlhkost, co se dostavila v nervozitě kolující žilami. Stále si byla vědomá toho, jak vypadá, jak na ni působí - koneckonců byla žena, křehká a zranitelná, stále však jen žena. A Silas? Silný lovec, který by jí mohl jednou ranou srazit k zemi, stejně jako přitisknout ke zdi a-... Tváře zčervenají nad tou představou, rudne až za ušima, že se barva jejích vlasů tluče se zčervenalými lícemi. Snad je dobře, že začal hovořit o svém problému, na jehož řešení se pokouší soustředit celou svou myslí, ač jí myšlenky stále sem tam odbíhají. Prsty přejedou po rudých ouškách, za jejichž lalůčky si jemně zatahá, skoro jako by jí to mohlo pomoci zbavit se oné protivné horkosti. To až jeho slova donutí Sáru zkoprnět, nefritem zbarvené oči hledají ty jeho než si skousne spodní ret. "Ššššš, Silasi, to přece..." Nechtěla věřit, že by ji nenáviděl. Dokázala pochopit zášť, vztek, cokoliv, ale nenávist? Ta se zdála příliš velkým soustem. "Proklela? Jak... Jak tě proklela?" Bála se té odpovědi. Kletba čarodějek uměla být trpká, zanechávající hořkou pachuť po celý život. Možná to byly jeho bludy, o kterých mluvil? Snad ty byly jeho kletbou. "Och, Silasi, kéž bych ti mohla pomoci, ale já... Neovládám podobnou magii. Neumím sejmout prokletí... J-já..." Packy, co k němu natahuje, strhne zase zpátky k sobě, prsty sevřené v pěstičkách, které by sotva někomu dokázaly ublížit. Dokázala oživit tělo drobného tvora, ale i to časem sešlo, neboť stavět se proti zákonům přírody? Ne, to nikomu dlouho nevydrží.
Až teprve zmínka o Amy, to jedno jediné jméno, poručí Sáře pozvednout pohled a zahledět se na Silase. "Ach, takže ty jsi ten její záhadný milenec." O té tmavovlásce už lecos slyšela, několikrát s ní měla i co dočinění, ačkoliv se vždy stáhla s omluvami, aby zamezila podobné chybě jakou učinil Silas - vysloužit si prokletí. "J-já... Něco málo jsem o tobě slyšela. Často se chlubila mužem, který k ní přišel hledat pomoc a jak snadno si ho omotala kolem-... Ach, to jsi nechtěl slyšet." Nevesele zavrtí hlavou v nevyřčené odpovědi, ramena poklesnou s povzdechem unikajícím ze rtů. "Je to myslím tři jara, co zmizela. Zdála se tak zatrpklá a zároveň vyděšená..." Skoro jako by si uvědomovala palčivé následky své chyby. Celou dobu upírá pohled kamsi do ohně, ačkoliv ho její mysl nevnímá. To až po chvilce se odtáhne z dosahu, nechce být v blízkosti plamenů, z nichž má přirozený respekt a zároveň největší strach. Dlaň přejede po šíji, nervózní úsměv vstoupí na rty do chvíle než se Silas ohledně ní zmíní. O ní a společenství duchů, jimž nerozumí. "Můžu ti připravit odvar, který by měl uklidnit tvou mysl. Dovolit ti spát a alespoň trochu otupit ty hlasy v hlavě. Nejsem tak schopná čarodějka, abych ti je odtamtuď úplně vyhnala, ale mohlo by ti to pomoct. Jestli... Jestli se nebojíš." Přeci jen by si mohl myslet, že ho hodlá očarovat. Až teď si však uvědomí druhou část jeho zpovědi. Zmatená pohlédna na Silase chodícího od jedné stěny ke druhé, zorničky rozšířené šokem. "Ty na mě myslíš?" Šok na okamžik zastaví srdce než ho popožene k dvojnásobné rychlosti. Sama Sára přejde místnost, aby se k lovci dostala co nejrychleji a zároveň nevzbudila malou, která si potichu podřimuje v kolébce. "Šššš, to bude dobré. To nevadí, nevadí, na tom nezáleží." Skoro jako malého chlapce si ho stáhne k sobě na lavici tak, aby si mohla jeho hlavu položit do klína, vískaje se mu ve vlasech. "To nic, jsem u tebe, mhm? Jenom já."

„O mě už dávno nejde, Sarah. Ty máš dítě. Ty potřebuješ být v bezpečí.“ Alespoň tak to viděl, ale mohl ho snad někdo vinit – kdo by se postaral o malou Gaëlle, kdyby nebyla? Kdo by ji kojil? Silas to s dětmi neuměl a představa, že by se stal otcem, ho do stejné míry vzrušovala, stejně jako děsila. Nebyl toho… hodný. Nehodil se na to – copak by dokázal takové dítko vychovat správně? Copak by ho dokázal vůbec nějak vychovat, když se mnohokrát stahoval sám do sebe a poslouchal cizí hlasy ve své hlavě? Nedokázal by to. Ublížil by mu, tím si byl docela jist, protože zcela upřímně, dokázal se jen velmi pochybně postarat sám o sebe, natož o někoho dalšího. Stiskne mu ruku a on se na ni téměř až překvapeně podívá – takhle důvěrná gesta si sotva pamatoval, ač naposled s Amy… se chovali velmi intimně, stejně jako před několika lety. Se Sarah to bylo jiné. Čistší, nevinnější, ač stále zkalené myšlenkou společné budoucnosti, která mu vyvstávala na mysl každým okamžikem. Část jeho řvala, aby se zvedl a odešel. Přesto ale zůstával sedět. Zde se cítil v bezpečí. Zde našel své místo, jakkoliv bláhově to znělo. Stiskne ji packu, jen na krátko – byla v tom velká dávka nejistoty a nevěřícnosti, že tohle opravdu dělá. „Já se o sebe dokážu docela dobře postarat. Ne… že ty bys neuměla, ale myslím… nebude snad vadit, když ti někdo pomůže.“ Zasloužila si to. Aby všechno neleželo jen na jejích ramenou a měla někoho k ruce, kdo za ní převezme část starostí – třeba ty, co se týkaly jídla. Nakonec jeho ruku pustí a on se znova chopí lžíce.
Připadalo mu to jako samozřejmost – nyní ano. Pomoci jí a věnovat jí alespoň to, co mohl, v tomhle případě potraviny, které se jinak sháněly těžko těm, kteří neovládali umění lovu. „Něco přinesu,“ trval na svém, vyhýbaje se konkrétní odpovědi ohledně faktu, jestli by ji znova rád viděl nebo ne. Tušil, že ode dneška zde bude nejspíš docela často. Nakonec, dávala mu víc než dobrý důvod a on ji jednoduše chtěl vídat častěji než nyní – což nebude tak těžké vzhledem k jeho půlroční bilanci. Zvedne se, dostane se od něj dál a možná je o tak lepší. Možná by se v její blízkosti ani nerozmluvil, potřeboval prostor a potřeboval odstup. Zeptá se na to, u čehož doufal, že přejde s pouhým přikývnutím. To by však byl naiva. Odmlčí se, vaháje, ale… začal a měl by to celé dokončit. „Měním se… na vlka. Každý úplněk a nejsem si jistý, co se děje, jen… pamatuju si vše velmi letmo. Včetně té noci, kdy jsem jí ublížil.“ Ač tu si pamatoval dobře – víc, než by chtěl. Jak to bylo možné? Je dosti pravděpodobné, že si mnoho také vsugeroval do mysli. Že se to tak vůbec nestalo, ale jeho představy z toho všeho jednoduše udělaly pravdu. Zavrtí hlavou, když se zmíní o pomoci. „Myslím… že si to zasloužím. Jen kdybych to uměl ovládat.“ Stiskne čelisti k sobě – tohle ho štvalo nejvíce. To, že jednoduše nevěděl, co dělal a komu ublížil. Nechtěl nikoho zabít – ne takhle. Ne bez úcty přesně tak, jak to dělali všichni ostatní. To si nikdo nezasloužil, ani Amy.
Prudce zvedne hlavu a upře na ni pohled, když promluví. „Tys ji znala?“ vyrazí ze sebe. Jistě, měl to čekat, Salem nebyl velké město, přesto bral Amy jako někoho… kdo byl všem okolo cizí, ačkoliv to byla jednoduše hloupost. Ušklíbne se, když nedořekne. „Měla pravdu. Byl jsem její, Sarah, udělal bych pro ni… Zatraceně, udělal bych pro ni úplně cokoliv. Ani nevíš, jak zoufale jsem ji miloval.“ Pamatoval si ten cit velmi dobře a tiše litoval, že ho dal zrovna jí. Zrovna jí, když mohli oba dva skončit daleko lépe. „Bála se mě. A já jsem se bál jí. Myslím… že jednou už toho prostě bylo moc. Všeho.“ A vlk to vyřešil po svém. Uhne pohledem, co na ni doposud upíral, ač ona mu ho neoplácela. Snad nikdy – tedy od chvíle, kdy sem přišel – s nikým nemluvil tak otevřeně. Byl to dobrý pocit a i kdyby mluvil znova do prázdna, i kdyby Sarah nebyla… pak byla tím nejvíce přívětivým, co zde potkal. I kdyby si ji vymyslel na základě kresby, co byla v kronice, pak byla tím nejvíce příjemným výplodem, který měl. Vydechne, poměrně úlevně. „Myslím… že už není mnoho zkazit. Bolí mě z nich hlava, jsou… všude. A pořád. Nezmlknou.“ Vždy se mohli ozvat. Aže ho velmi rádi překvapovali.
Nepřemýšlel nad tím, že se prořekl – vlastně se mu něco podobného nestávalo, obvykle říkal, co si myslel a tedy i to… co chtěl, aby dotyčný věděl. „Ano.“ Prostá odpověď, co také říci více? Přejde k němu, snad to ani nečekal, posadí se k němu, aby jej mohla utěšit. Jindy by odmítl… Jindy ano, ale dnes? Dnes ji navíc obejme rukou kolem pasu a schová se u ní, opře čelo o její bříško, dnes… dnes pro něj znamenala bezpečí a klid a přesně to hledal – stejně jako to, že když zavřel oči, bylo kolem něj ticho. Jak dlouho se mu to již nestalo? „Byla těhotná… Amy… Čekala naše dítě, když se to stalo a já… já o tom neměl ani tušení. Nechtěl jsem s ní spát, pak už ne, ale ona byla… znala jsi ji, víš jaká byla. A je pořád stejná, nemůžu si pomoct. Pořád mě má v hrsti, Sarah, a já… já jsem jí ublížil.“

"Na vlka..." Ticho po Silasových slovech zaplní šeptavé zopakování jeho vlastních slov. Kletba, jež nutí člověka měnit se ve zvíře byla jedním z nejhorších potrestání, ačkoliv o zmínce podobného údělu již slyšela. Cuchulainn byl nejznámější legendou na poli přeměněného muže ve vlka, kdy sám dobrovolně podobnou kletbu podstoupil. Pohled se zvedá, vyhledává toho muže, toho lovce, jemuž osud podkopl nohy a přinutil ho trpět tak krutým trestem, jaký si jistě nezasloužil. Strach? Toho pozbyla. Měla by se bát? Ovšem. Vždyť měl instinkty dravce a několik pověstí o vlcích v salemském lese se dostalo i k ní. O bájných netvorech, jež příroda odvrhla, neboť nebyli ani lidé, ani zvířata. Na okamžik přeci jen zavře oči, jako by snad mohla utéct před obludnou představou Silase měnícího se na tvora toužícím po krvi a mase každého, kdo se zatoulá do jeho teritoria. Ta představa zamrazovala krev v žilách a dech bylo náhle těžší, o tolik těžší popadnout. "Mrzí mě to." Tichá slova lítosti zašeptaná jeho směrem jsou plná starostlivosti, avšak podtón strachu? I ten je z nich cítit. Ne však takového, aby se toužila ukrýt za nejbližší dveře při představě, že se snad na ni vrhne s touhou vraždit v očích. Je to čirý strach z toho, co hrozného musí zažívat každý úplněk, jakou bolest si musí vytrpět, aby druhého dne mohl opět stát na svých nohách a marně pátrat v paměti, co se té noci událo. "Slyšela jsem o té kletbě, ale nikdy jsem... Nikdy jsem neviděla její důsledky naplno. Nikdy jsem se nestřetla s někým, kdo by ji přežil. Prý je tak mocná, že může člověka usmrtit a-... Nedokážu si představit, kolik sis toho musel vytrpět." Tři roky, co mu žilami kolovalo prokletí v podobě viru přenositelného na člověka, aniž by o tom měla nějaké tušení. "Chci ale, abys věděl-..." Několika krůčky přistoupí k němu, nedávaje mu šanci na úhybný manévr. Byl to jakýsi vzdor, co v ní stále plál, jakási pošetilá odvaha, kterou nemohl jen tak někdo zadupat. "... Že ať jsi kýmkoliv, ať jsi čímkoliv... Mně to nevadí. Nebojím se. Nemám z tebe strach. Nemůžeš za to, v co se měníš, i když si myslíš, že ano. Nikdo si nezaslouží takovou kletbu, nikdo, Silasi. Ani ty, i když o sobě pochybuješ, rozumíš?" Měkké packy zlehka stisknou jeho paže než po jejich délce sjede až k dlaním, zatímco si prsty zkusí proplést s těmi jeho, aniž by si uvědomovala závažnost onoho gesta. Zdálo se to tak přirozené, tak jisté, jako by to byl chybějící kousek skládanky, o které neměla ani ponětí. "A věř mi, že kdybych uměla jen trochu sejmout prokletí, pak bych se snažila tě propustit z toho sevření, i kdybych... I kdybych..." Věděla, jak by to mohlo skončit - sejmutí kletby si čas od času vyžádalo život čarodějky, která se pokoušela kouzlu vzdorovat. Slabé kletby umíraly spolu s nimi, ale ty silné? Přetrvávaly a ničily lidem životy. "Můžu pro tebe zkusit udělat něco jiného. Připravit ti lektvar, po kterém by tvá mysl zůstala jasná i ve vlčím těle. Ale nemohu ti slíbit, že bude fungovat nebo hůř - můžeš si pamatovat všechno. A tím myslím úplně všechno do posledních detailů. Do... krvavých detailů. Projasnilo by ti to mysl ale také ti to vrátilo vzpomínky i na předchozí úplňky." Znamenalo by to, že by si pamatoval vše - od své poslední předměny až po tu úplně první, kdy se jeho kosti prve přeskupovaly a ze Silase se stala krvelačná bestie toulající se po lese. "Ale nechci, aby ti to přitížilo, už teď mluvíš o hlasech ve své hlavě... Mám strach, aby ses z toho nezbláznil úplně a lít do tebe dryáky... Je mi jasné, že s čarodějkami nemáš nejlepší zkušenosti. Sám jsi to říkal." Packy stáhne k sobě, sama se otočí zády, přecházeje po místnosti. Dech mělký, tlukot srdce hlasitější než by měl být. Nakonec se přeci jen k němu otočí zpátky, v očích rozhodnost. "Uzavřeme tedy dohodu. Pokud mne shledáš za tu, která ti ublížila, pak máš právo mne zabít vlastníma rukama." V modrozeleném pohledu pohrává jistota, naivní odvaha a hrdost, pro kterou jsou skoti známí. "Ale Gaëlle neublížíš. Tu odneseš mým rodičům do Salemu, postarají se o ni. A je mi jedno, co na to řekneš, jen chci, abys věděl, že já se nebojím dát svůj život v šanc. A klidně to posvětím svou krví, slovo čarodějky se dokáže vymstít i jí samotné."
Nakonec se přeci jen trochu uklidní a ona povaha tvrdohlavého mezka ustoupí do pozadí, když Silas zmíní Amy. Ruce překřížené na prsou, zrzavá hlavinka pokýváním potvrdí jeho dotaz. "Salem je malé město. Neznala jsem ji tak dobře, ale... u mužů byla velmi oblíbená." Aby také ne - její krása byla téměř čarovná, snad i nějakým kouzlem vypomohla. Úplný opak Sáry, která sou rusou kštici neměla téměř nikdy pod kontrolou, hubená jak lunt, že až díky mateřství jí nějaké ty vnady přibyly, ač ne nikterak výrazné. Chápala, že bylo lehké se do té zelenooké čarodějky zamilovat. Jejím očím propadl nejeden muž a v posteli prý též nebyla netykavkou. Štíhlé prsty zlehka prohrábnou krátké vlasy upižlané nožem, jak bylo od pohledu vidět, až se nad tím musí Sára pousmát. Slova o těhotenství? Ta ji překvapí, že na okamžik nedokončí pohyb a celá ustrne. Čelo se krčí, jemná vráska nad nosem naznačuje, jak nad něčím usilovně přemýšlí, avšak nechává Silase v klidu dohovořit. "Amy? A-a-... těhotná? To není možné. Sama jsem jí přeci..." Prudký nádech přeruší veškerá slova, jak se Sára snaží najít vhodný argument, hledaje marně v paměti vzpomínku na tehdejší den. "Je to už asi sedm let. Tehdy si hodně zahrávala s temnou magií, s tou nejčernější jaká může být. Pokoušela..." S jemným tlakem pomůže Silasovi se posadit, tomuhle by měl čelit jinak než v leže. Dlouhé prsty prohrábnou zrzavé kadeře, zatímco svůj pohled upírá ke kolébce. Konečně se po dlouhých vteřinách odtrhne od své malé holčičky, nadechujíce se k řádnému vysvětlování. "Existují dva typy čarodějek. Laicky by se daly označit za dobré a špatné, ale jejich podstata je rozdílná. Některé se rodí s mocí jako já. Učíme se jí používat, aniž bychom ubližovali lidem kolem sebe a přírodě, protože věříme, že se jedná o dar, prostřednictvím kterého můžeme pomáhat. Jiné k moci přijdou od démonů. Jsou to... neskutečně temné síly, kterým se žádná z nás nemůže rovnat. Jsou jako strašidla pro malé děti, ale mnohem, mnohem horší. Dokážou propůjčit část své síly lidem, kteří prahnou po pomstě nebo moci. Amy... Amy se s jedním zapletla. Proto tě mohla proklít. Znala kouzla, které my neznáme." Spodní ret je skousnut, v očích se hromadí strach. Stačilo si vzpomenout na ten osudný den a žaludek se stahoval hrůzou. "Před sedmi lety jsem jí našla toulat se v lese. Krvácela. Říkala, že jí temná bytost potrestala za opovážlivost. Vzala jsem jí k sobě, pečovala jsem o ni. On... ten démon způsobil, že nemohla mít děti. Připravil ji o rodidla a nechal by jí vykrvácet nebýt toho, že jsem ji nalezla. Byla u mě skoro tři týdny než mohla odejít po svých a začít život nanovo. Dávala jsem jí odvary potlačující bolest, ale už... Nemohla mít dítě. Nemohla být těhotná. Viděla jsem na vlastní oči jak... Byl to tak děsivý pohled." Jenom ta vzpomínka nutila Sáru, aby si držela dlaň před ústy. Tehdy nedokázala nic sníst, zvracela pokaždé, když jí ošetřovala. Teprve tehdy, když se žluč uklidní, se pokusí znovu nadechnout. "Je mi to líto, Silasi, ale někdo... nebo něco si zahrávalo s tvou myslí. Je mi to líto..." Packou jemně chytne jeho ruku v konejšivém gestu, zatímco se na něj dívá. Tohle si nezasloužil, nic z toho. Naprosto nic. "Omlouvám se..." Tichým zašeptáním si otře rty o jeho nahou paži, do které skrývá svůj obličej. Nejspíš se na ni nemohl dívat, zničila mu tajné přání, naději i vinu.

„Není co.“ Pokrčí rameny. Ona za to nemohla – možná byla čarodějka, ale sotva na ni mohl vztáhnout kolektivní vinu a obvinit ji z něčeho, na čem neměla ani trochu podíl. Ušklíbne se. „Sarah, ne… lítost. Prosím. Není to příjemný, ale… zabíjel jsem. Já nejsem ten, kdo si zaslouží lítost. Každý zářez za jednu duši…“ Kývne k paži, na níž byly značky, co patřily každá k jedné bytosti, kterou zbavil života. Bylo jich dost na to, aby se mohl považovat za vraha. Lítost mu tedy nepatřila, rozhodně ne v tomhle směru, protože on žil. Ti lidé? Ne. A nebyli to jen muži, špatní a zlí, co ubližovali – tušil, že měl na svědomí též ženy, matky, dcery, děti, až se mu z toho pomyšlení pokaždé zvedl žaludek. Přešla k němu a on se jí zas na chvíli zadívá do očí, než to nevydrží a znova uhne. Sotva mohl ten pohled vydržet, když o sobě věděl to, co věděl – a ať už byl v minulosti sebemenší člověk, teď to nic neměnilo. „Měla bys, Sarah. Ublížil bych ti, kdyby byl úplněk – a ani setinu vteřiny bych neváhal. Nejsem hodnej. Nejsem dobrej člověk a ta kletba… Řekl jsem Amy věci, co jsem neměl. Potrestala mě za to – a já potrestal ji.“ Nebylo to fér, ale každopádně… už dávno přestal uvažovat nad tím, jak v hrozné je situaci. Jak se nenávidí – smířil se s tím, byl vlkem a uznával to, objal všechny výhody, co to přinášelo, nevýhody… nevýhody snášel a kál se za každý život, který sebral, prosil Duchy o pochopení a odpuštění a oni mu většinou vyhověli. Její gesto bylo něžné a vítané, přesto na něj neodpovídá, je téměř jako ducha zbavený, nejistý, nesvůj, takže jen stojí a nechává ji soudit. Zarazí se, její nabídka je… lákává. Proč? Mohl konečně kletbě čelit. Mohl si konečně uvědomovat vše, co udělal. Mohl být klidný nebo – právem – vzteklý sám na sebe, že se neovládl. Na druhou stranu měl též strach z toho, co zjistí. „Rozmyslím si to. Zítra… ti řeknu. Stačí to?“ Měl by, opravdu by měl. Na druhou stranu… to byla velmi děsivá představa. Vidět znova všechno, co provedl. Pomohlo by mu to však zodpovědět otázky ohledně Amy – vyjasnit si, co té noci udělal či neudělal. Sarah se znova vzdálí, Silas na ni znova upře oči, než rozhodně zavrtí hlavou. „Ne, Sarah, to neudělám. Neublížím ti. Ani Gaëlle. To už bych byl zatracenej úplně.“ Ublížit té jediné, co se mu snaží pomoci? Byl by hlupák. Hlupák a v tomhle případě jednoduše opravdu vrah.
Pousměje se, poněkud hořce, když se zmíní o její oblíbenosti. „Rozumím tomu.“ Byla krásná, svůdná, byla… neodolatelná. Sám si nemohl pomoci a během měsíce jí patřil, na druhou stranu si rád nalhával, že ona patřila jemu – ale do jaké míry tomu byla pravda, to asi už sotva zjistí. Byla blízko a on mohl dosti jasně cítit její vůni, její teplo i slyšet a vnímat tep jejího srdce, co jej postupně uklidňoval. Byla živá, skutečná, musela být – jinak by se mu už opravdu zcela rozpadla a zhroutila pevná půda pod nohama a on by neměl nic. Cítil, že nad ním držela ochranou stráž a on jí milerád využil, přesto si však všimne toho, že se zarazí a ztuhne. „Jo.. Těhotná…“ zopakuje znova, prozatím víc než přesvědčen o tom, že tomu tak opravdu bylo, než jej Sarah donutí se posadit. Zmátla jej – jak by také ne, když se zase dozvídá něco, co zcela zpochyňuje to, čemu poslední dny věřil. Bylo těžké se již zorientovat v pravdě, ale pokud měl pevný bod, pak chtěl, aby to byla Sarah. Poslouchá, bedlivě, nepříliš chápavě, někdy v polovině příběhu se zvedne, neschopný posedět. A nakonci? dřepne u krbu, prsty si vjede do vlasů, jako by se v tomhle klubku snažil uchránit před veškerým zmatkem, co se mu v hlavě tvořil a míchal, přestože se již v duchu rozhodnul přijmout tuhle verzi. Byla… ta nejlepší. Ta nejvíce věrohodná. A doposud se mu zdálo, že ta nejvíce skutečná. „Nikdy… nikdy mi to neřekla, Sarah… Nezmínila se o tom a já… zatraceně, nikdy jsme o dětech nemluvili, neměla důvod mi to říkat.“ Proč by je chtěli? Byli spokojeni sami se sebou a neměli na krku další hladový krk. O to lépe. „Ale… možná…“ Zavrtí hlavou. Nechtěl zpochybňovat Sarah. Ji ne. „Já nevím… Byla tady, přesně takhle jak stojíš teď ty, přesně takhle živá. Mohl jsem se jí dotknout a… cítil jsem ji. Úplně. Ne jako normálně, normálně… se mě může dotknout jen ona, ale teď… cítil jsem ji, rozumíš? Byla tak… zatraceně skutečná a já… já nevím, co je a co není, protože… co když je tohle všechno jen v mojí hlavě?“ Zadívá se na ni, v očích zoufalý pohled. Chtěl skutečnost. Tak hrozně moc chtěl jistotu, pevnou půdu pod nohama, ticho. Tak hrozně chtěl normální život. V další chvíli se však vzchopí, prudce vstane, aby znova přerázoval místnost tam a zpět, než se na ni znova otočí. „Ten lektvar… Udělej ho… Prosím. Musím si vzpomenout. Potřebuju to a myslím... pak budu mít jistotu, že? Až zjistím… co jsem jí udělal. A jaká byla. Jak vypadala.“ Jestli jí pod srdcem tepalo i srdce jejích dítěte. Jestli byla opravdu neschopná mít děti. Věřil jí… ale přesto potřeboval jistotu. Protože přesně sem ho dohnala pouhá pravděpodobnost.

"Nebojím se." Jak hloupá a naivní se ta slova mohla zdát, skrývala v sobě něco víc. Něco mnohem víc než byl jen povrchový pohled na Silase jakožto monstrum, které se za celistvé luny proměňuje v napůl zvíře, jež má k člověku stejně blízko jako daleko. Nebála se toho, kdo je. Nebála se toho, čím se stal. "Jsi stále ten Silas, aniž by sis to uvědomoval. Stále lovec, jehož smysly byly zesíleny. Stále jsi ten, kdo mi stál na prahu v dešti, i když hluboko v tobě bije srdce šelmy, kterou nelze zkrotit slovy. Nebojím se toho, co jsi zač, Silasi. Věřím ti." Poslední slůvka sotva slyšitelně zašeptá jen pro jeho sluch, stojíc v jeho blízkosti, kam se vydala svým vlastním přičiněním. Čelíc mu pohledem z očí do očí, kdy neuhýbá, ale naopak svými zelenými kukadly k němu promlouvá, dávaje mu najevo, jak moc jí na něm záleží. Dlaně zlehka vyjedou po silných pažích, z nichž k ní sálá ona horkost kletby, kterou se nechal nakazit - nikoliv dobrovolně, jak tvrdila jeho slova a Sára? Věřila tomu. Kdo by chtěl nést na svých bedrech osud líté bestie, bez vzpomínek, bez jistot? Čelo opřené o hranu jeho čelisti, horkým dechem se otírá o krk, oči zavřené. Na něco takového by si snadno mohla zvyknout. Zvyknout a už to nepustit. "Pro mě budeš Silas. Muž, který mi zachránil život, když nikdo jiný nebyl poblíž." A aby svá slova podpořila, něžně mu vtiskne na tvář pokrytou strništěm polibek, lehký jako dotek motýlích křídel, jen kousek od jeho rtů. Zdálo se tak přirozené se natáhnout a okusit je. Tak lákavé, že ani Sára neodolá. Jen jeden dotek, nic víc, se kterým otře své rty o jeho, aby vzápětí uskočila, celá zrudlá rozpaky nad prapodivným chováním. Snad za to mohlo ono teplo, které z něj sálalo, že z toho Sáře šla hlava kolem. "O-omlouvám se, já..."
Nechtěla to doříct. Bála se, jak snadno čitelná bude a také že ano. V jejím pohledu bylo něco ztraceného, cosi, co patřilo pouze jejímu lovci, jehož si někde v koutku srdce nárokovala. Dlaň přejede rozstřeseně po šíji, jako by jí podobné gesto mohlo dodat odvahy než nad tím vším zavrtí hlavou. "Žádná žena nechce mluvit o podobných strastech. Je to jako přijít o kus sebe sama a pro co? Pro trochu té magie?" V tomto působila Sára dosti skepticky, nechápala, proč jsou mnozí ochotni obětovat nejen sebe ale i bližní, které dávají v šanc pro trochu magických sil. "Ty sis... Uhm... Nikdy nevšiml, zda nastává její čas? Její měsíční cyklus?" Tušila, že tohle bude pro Silase nepříjemné téma, dbala na snahu zaobalit podobná slova do měkké přikrývky, ale kdo ví, třeba selhávala. "Omlouvám se, jestli jsem ti zničila naději na potomka, Silasi. Nechtěla jsem." Lehký povzdech unikne z jejích rtů než se otočí ke stolu, aby z něj poklidila veškeré použité nádobí, které začne oplachovat. To až jeho slova, jeho žádost o lektvar ji polekají, že dřevěnou misku upustí, až cinkne o linku. "Och, jistě. Dám ti ho připravit, ale musí se nechat uležet, kouzlo fungovalo. Jestli... Jestli potřebuješ nějaké rozptýlení, tak mi můžeš pomoci nasekat bylinky. Já udělám ten zbytek."

"Nikdo jiný tam nebyl..." podotkne tvrdohlavě, neboť to je dle něj velice důležitý fakt. Kdyby se někdo okolo vyskytoval? Nepochyboval o tom, že by jí pomohl a nestál by mimo, zasáhl by, pokusil se jí pomoci. To, že se k té situaci dostal zrovna on... je jednoduše náhoda a jemu velela povinnost pomoci jí jen proto, že se jej týkala. Byla jeho budoucnost a byla pevně daná - takže aniž by si to uvědomil, bylo jeho povinností jí chránit a dávat na ni pozor, aby mohla naplnit jejich společných osud. Překvapí jej tím, jak se k němu přitulí. Tolik vřelosti si sotva zasloužil, ba naopak, ale odolat? To nemohl. Lhal by, kdyby řekl, že... mu neimponuje. Že si na ni za tu dobu nestihl najít něco, co by ho zaujalo, co by ho vedlo k myšlence, že kronika měla pravdu, že ona je dívka, ze které by milerád udělal svou ženu, kdyby svolila a zdálo se, že ona by nyní též proti nebyla. První polibek mu vtiskne kousek pod rty - jak dlouho necítil tak jemný dotek? Nejspíš to už nějaký ten pátek bude, protože nevěstincům zrovna neholdoval a Amy... Amy nepočítal. Amy byla bůhvíčím. Další polibek je však mířen na rty, když se osmělí a překvapí tím i jeho samotného. Neodpoví na její omluvu, místo toho? Místo toho se jednoduše natáhne proto, aby si ukradl její rty nyní pro sebe v něžném, přesto poměrně dlouhém polibku, ruku položenou na její tváři. Bylo to tak samozřejmé, až by byl hřích ji nepolíbit.
Odtáhne se, aniž by jejich polibek nijak komentoval - proč taky, sám vydal za dost slov. "Myslím... že magie pro ni byla víc než důležitá. Vyměnila ji za mě a... nevím. Asi jsem ji dost neznal." Nejspíš. Dost možná mu to ani nedovolila a nechala jej tápat v nejistotě. Zarazí se - tohle byla dost věcná otázka, na kterou nakonec pokrčí rameny. Měla pravdu, jistě, když se dívá zpětně, ale tehdy? Objevil se zde zmatený, další rok strávil tím, že si snažil najít své místo a pak už to šlo téměř z kopce, když začal zjišťovat, kým Amy doopravdy je. "Když jsem sem přišel... myslím do Salemu... měl jsem dost starostí se sebou. Popravdě... byly věci, kterých jsem si nevšímal," odpověděl přímo. Nesešlo na tom - vždyť už jí řekl valnou většinu všeho, tohle byl jen malý detail. "Kdyby čekala dítě, Sarah, kdybych měl mít dceru nebo syna... Znamenalo by to, že jsem je zabil taky." Což nebyla ta nejlepší varianta a v tuhle chvíli... si poměrně přeje, aby Sarah opravdu hovořila pravdu. Odmlčí se, když si uvědomí, co po ní vlastně žádá - nebo spíše v kolik hodin. A že ona se musí vyspat - on ostatně taky, protože na nohou ho držel jen pomalu vyprchávající adrenalin. "Ale ne dnes. Zítra, hned ráno, ale... potřebuješ se vyspat. Já taky, Gaëlle taky, akorát bychom ji rušili. Nechme to na zítra."

Ty naivní, mladistvé, zamilované myšlenky cítil stále. Byly tu celou dobu, prostupovaly jeho myšlenky každý den i noc. Jenže normálně se zvládal nějak ovládat i kontrolovat, byť byl jen obyčejné dítko ulice. Zvládal určit, jestli dělá něco špatného nebo něco, za co by se měl omluvit. V tu chvíli? Cítil se jako opilý. Jako by vypil více pálenky, než by měl, ačkoliv mu nebylo špatně od žaludku a nechtěl ani zvracet, což se mu občas stávalo, když vypil více, než by měl. V tu chvíli ztrácel přehled o světě a vlastně něco podobného cítil i v tu chvíli. Neměl ponětí, co se kolem děje. Středem jeho pozornosti byla jen a pouze Angel, jejíž krásu teď vnímal každým kouskem svého bytí. Toužil po ní, byl ve věku, kdy se chlapci snažili zjistit, co má která holka pod sukní a všemi těmi spodničkami. "Jsem s tebou hrozně rád," pronesl, aniž by si byl jist, jestli něco takového už říkal. Možná. Netušil. Musel si ji nějak naklonit na svou stranu, musel ji nějak přesvědčit, že on je ten pravý, a že ona s ním bude šťastná a bude ráda, že to udělala, protože to je prostě... více semkne? Zajisté. Potvrdí to jejich lásku. Dál ji svíral ve svém objetí přesně tak, jak si to možná přál, ale zatím se to nikdy neodvažoval skutečně udělat. Přál si být s ní, tak moc, až jej to skoro přivádělo k šílenství a to ani netušil, že na něj působí i něco mnohem silnějšího. Prsty jí přejel po bocích, a přitom si skousl ret. Tak moc si přál, aby ji mohl pohladit po nahé kůži, aby s ní mohl být jen on sám, bez přebytečných svršků, přebytečných slov, spojeni jako jediné tělo. Viděl, jak je jeho slovy, ba i polibky, ji uvádějí do čím dál větších rozpaků, přesto tomu v tu chvíli nerozuměl a byl zmatený. Cožpak po něm netoužila tolik, jako on sám? Tomu přeci nemohl uvěřit! "Cožpak ty... nechceš se mnou být?" vyslovil zmateně a porozhlédl se kolem sebe."Projít?" zopakoval, jako by mluvila minimálně cizím jazykem. Zmatený. To skutečně byl. Nechápal, co se děje, jenže pokaždé si uvědomil její vůni a látku hebkých šatů, pod kterými byla její pokožka, jistě o dost hebčí. Na malý moment přivřel oči a zachvěl se. "Nic se neděje, co by se mělo dít?" optal se možná trochu otráveně, jakoby se jej její otázka dotkla. "Angel.. vážně tě teď potřebuju. Hrozně se mi líbíš, nemůžu bez tebe bejt... já vim, že vy holky ste na ty utahaný sladký řečičky, ale... fakt sem nadrženej z jedinýho pohledu na tebe," vysvětlil naléhavě, přičemž přemýšlel, jak lépe by mohl přiblížit svůj problém. Nenacházel však příhodných slov, neboť všechna se týkala pojmů typu klacek, kláda a hučet. Tedy asi nic moc, co by se hodilo v normální mluvě k dívce. Jelikož netušil, co dělat, pokusil se Angel zatáhnout ve směru ke městu. Zatím do toho nedával všechnu svou sílu, jen se ji snažil přesvědčit, že jeho slova jsou správná. I když naprosto zmatená. "Věř mi, bude se ti to hrozně moc líbit," dodal ještě, omámen a stále unášen kouzlem, o němž nevěděl.

Bylo to zvláštní a přitom tak vzrušující gesto, jaké Sára nezažila po dobu svého celého života. Jednoduché, přesto se v něm našel ten kousek šelmy - snad i díky tomu, čím se Silas stal. To jedno přitáhnutí zpět, až musela pozvednout ruce, aby do něj nenarazila - tak prudce ji chytil. Ale zároveň se právě z toho jediného gesta podlamovala kolena způsobem, o němž později dívky čtou v knihách, v těch románech, kde vystupují silní hrdinové a křehké, po mysli však zocelené ženy, jež se nenechají zlákat žádným pozlátkem. Co jí také mohl nabídnout on? Sotva bohatství, sotva majetek - sám vypadal, že přežívá ze dne na den a kdo ví, jestli měl vůbec střechu nad hlavou. Po něčem takovém Sára nepátrala, ač se někteří zmínili o lovci a jeho domu při okraji lesa. To jedno jediné přitažení roztáhne zorničky překvapením, rty pootevřené, jak se jimi dobývá dech zpátky, aby mozek a celé tělo fungovalo. A pak? Polibek. Sladký polibek, dlouhý a vášnivý, jaký už dlouho nepocítila na svých rtech. Odzbrojující, zoufalý, jako by snad volal po její přítomnosti v Silasově životě. Bylo to špatné ve všech směrech jako správné, jako dokonalé. Tak moc, že ani rusovláska neodolá, aby si nedržela jeho tvář u té své, prsty vjíždějíc do vlasů, zatímco polibek ve vší své něžnosti opětuje. Bral jí dech a zároveň nechal srdce tlouci jako zvon svolávající všechny věřící z dalekých krajin. Chvíli trvá než se sebere a dá dohromady, hrudník se prudce zdvihá, až má pocit, že jí rupnou tkanice od šněrovačky, jíž je svázaná pod ňadry. "J-já... Ještě nikdo mě takhle... nepolíbil." Prsty okamžitě míří k rozechvělým rtům, z nichž se linou slova úcty a prvotního šoku, který ještě stále nedokázala přejít jako obyčejná dívka. Pro ni? Ne, tohle nebylo běžné, rozhodně ne. "Tak... vášnivě a... hluboce... Určitě se celá červenám..." Měla pravdu - červenala se. Co víc, spíš rudla a mohla za to hlavně její neznalost i touha, kterou někde hluboko v ní vykřesal. Silná, způsobující závratě, že se i sama Sára musí chytat stolu, aby našla cestu k lavici, na níž usedne. "J-já... Páni... Pá-... Páni..."
Chvíli trvá než si uvědomí sílu i váhavost jeho slov. Než jí dojde, kolik je hodin a jak čas pokročil od doby, co přišel zráchaný k jejím dveřím. "Jistě, jistě... J-já... Lehni si na pec, připravím ti spaní." Samotná náhle čišela energií, která se do jejích žil vkrádala postupně, ale teď? Jako by jí někdo vyráchal v adrenalinu a neřekl, co s tím má dělat. Několika krůčky přejde pokoj, aby se dostala do vedlejšího, kde sebere ještě pár dek, které později rozloží na peci sloužící jako kamna a ohniště v jednom a jednu teplejší mu vtiskne do tlap s omluvným pohledem. "Já ještě budu vzhůru, kvůli malé, vyspím se na lavici nebo u její kolébky. A nezkoušej něco namítat. Ty jsi tu ten nemocný, tak... se běž prospat. Ráno ti připravím ten lektvar, nemusíš se bát." Zrůžovělá ještě jednou na něj pohlédne než se odváží políbit ho na dobrou noc - jen drobný polibek, nic víc. "Dobrou noc, Silasi. Budu na tebe dávat pozor a hlídat tvoje sny."

"Jaký to nádherný podvečer, lady Vermeer, nemyslíte?" Mladistvý hlas rozpustilé služebné, jež doprovází mladou, mírně pobledlou brunetku při její večerní procházce, nutí Karliene se usmívat. Nejen nad tím, jak veselé se děvče zdá, div že neposkakuje po boku své paní, ale též nad oslovením, které by mělo patřit jiné ženě z jejich rodu, nikoliv jí. Bylo však značně vychytralé užít za velkou louží dědečkovo příjmení a začít tak nový život pod z části jinou identitou a se zavřenými dveřmi střežícími její minulost. Snad právě ze zvyku zakloní hlavu tak, že by jí běžně oříškové kadeře polechtaly na šíji, leč podle vzoru místních dam si je nechala splést do uzlu, z něhož je pro jednotlivé pramínky prakticky nemožné se zatoulat. Úsměv, do této doby hřejivý a široký, krapet pohasne při pohledu na měsíc, jež se včera zakulatil do celé luny. Pohled uhne, víčka se na okamžik stisknou k sobě - jako by snad tohle mohlo nějak zabránit nepříjemně pálející žáhy, křečím stahující žaludek ocelovým sevřením a bolestem, které se ráno dostavily pokaždé po napůl probdělé noci. Únava po celý den dosedala na namožené, přeměnou rozbolavělé svaly, kdy neměla ani tu nejmenší chuť vylézt z ložnice a pokoušet se navázat jakýkoliv kontakt s ostatními obyvateli Salemu nebo třeba jen strýčkova domu v němž přebývala od svého příjezdu. Společné snídaně se neúčastnila, pohled na jídlo přinášel záchvaty nevolnosti, jak v lesích nejspíš snědla nějaké z ulovených zvířat, v duchu prosíc boha, aby se nejednalo o lidskou mršinu nebo snad možnost, že si nějakého člověka ulovila sama svými drápy. Tělo se při té myšlence zachvěje, napůl to svádějíc na zimu, jak sama podotkne nahlas ve chvíli, kdy k ní služebná přiskočí. "To nic, Allison, to nic není. Jen mi přijde, že se trochu ochladilo ale domů ještě nechci. Zůstaňme ještě chvíli venku a pozorujme hvězdy." Ač se to mohlo zdát jako romantický příslib, v očích plavovlasé služebné se odráží jistá starost - jednak o Karleinino zdraví, jednak díky místu, k němuž se blíží. I sama Karlien si toho povšimne a pouze nad tím pobaveně zavrtí hlavou. "Neboj se, Allison," zlehka dívku chytí za paži v přátelském gestu, které si běžní movitější občané jakéhokoliv města nedovolovali. Snad za to mohla právě ona přirozeně přátelská povaha holanské dívky, která, ač se dokázala chovat podle mravů, nikdy neměla pocit, že by měla ukazovat služebným jejich místo ve společenském žebříčku. "Nepůjdeme do lesa, jen po té pěšině. Prosím, ještě se mi nechce domů a Salem je hned za námi."
Právě tohle jemné dorážení má za následek, že služebná přikývne vůči argumentům, jimiž ji její paní zasype od hlavy až k patě. "Děkuji." Lehký výdech se nese spolu s úsměvem, kdy se bledá dívka maličko rozzáří pro těch pár minut potěchy, které jí přinese ona chvilka venku. Vzduch tak příjemně voněl, že by se Karliene snadno nechala ukolébat, kdyby se do její mysli nezačaly vkrádat jisté záblesky slov i obrazového doprovodu v podobě stromů. Stromů, jež poznávala, neboť je obklopovaly všude kolem. Ramena se napínají, tmavé oči hledají místo, odkud by se měl záhadný cestovatel přikrást. "Možná bychom přeci jen měly jít, lady Vermeer?" I služebná se cítí podivně ohrožená, ale za to může strnulost, s níž Karliene sleduje stromy před sebou. "Allison? Ani se nehni. Myslím, že tam před námi někdo... nebo něco... je."

Ještě před necelou hodinou považoval to místo za jedno z nejkrásnějších, jaké kdy viděl; les, který se rozrůstal, kam jen oko dohlédlo, červánky, které si kradly každičký kousíček oblohy a posléze temnota, která lapila poslední zbytky denního světla a ponechala tak mladého muže osamělého, odříznutého od světa, jen se svítilnou a vybíjejícím se telefonem, jenž mu už nějakou dobu hlásil, že je bez signálu. Už dávno měl z lesa vyjít ven - už dávno se měl objevit na prahu Salemu nebo nějakého menšího města. Třeba by cestě padl i na nějakou benzínku, kde si mohl dát kávu a alespoň zjistit, kam se zatoulal. Jenže nic neviděl. Mezi stromy neprosvítalo světlo a ani se nezdálo, že by se to mělo změnit. Byl ztracený, ale odmítal si to přiznat. Určitě už to tu někde muselo být, tenhle les nebyl nekonečný a přeci ještě před chvílí měl civilizaci přímo za svými zády... a před ním určitě něco muselo být taky. Přesto se snažil být v klidu a nepanikařit, ač tušil, že v těch lesích musela žít různá havěť, která by mu jistě vše zkomplikovala. Na malý moment se zastavil, přitáhl si bundu blíže k tělu a jeden popruh batohu (s kufrem by po lese mohl šaškovat jen těžko) si stáhl z ramene, aby jej mohl otevřít a vytáhnout mapu. Ta jistě signál jen tak neztratí, pomyslel si trpce, načež si dřepl a v té pozici zůstal pohledem propalovat jednotlivé čáry a značení. Začal jsem tady, pohyboval jsem se na sever, tudíž musím být... prst zapíchl do jednoho místa na mapě, přičemž si povzdechl a zakroutil hlavou. Tak dobrá. Netušil nic. Ale Salem už jistě nemohl být daleko. Nebo jiné město. Pomalu pozvedl tvář, přičemž pocítil cosi... shnilého. Nepříjemný smrad mu narazil do nosu a s tím jej donutil se rychle postavit a zasvítit svítilnou kolem sebe. Netušil, odkud to šlo a raději si ani nechtěl představovat, co to bylo. Možná nějaká tlející zdechlina. Roli umělce pomalu převzal pud sebezáchovy, který jej donutil se pohnout z místa a vyrazit dál. Nemohl být daleko a všechno kolem bylo stále dost cizí. Jistě nemohl chodit do kolečka, přeci nebyl imbecil, toho by si všiml. Jistě. Vzrůstající neklid a obavy však mohl ignorovat jen těžko. Svazek světla dopadal z jednoho kmene na druhý, přičemž doufal, že nezahlédne záblesk dvou očí. Měl u sebe nůž, jiné zbraně rozhodně ne. Jen tak by se neubránil. Na to, jak moc byl chytrý, dělal občas neskutečně hloupé věci. Ztrácení v lese byla jedna z nich. Aniž by to vnímal, přidal do kroku. Větve mu křupaly pod nohama a dech se mu zrychloval, jak se snažil uprchnout. Před čím? Sám netušil. Snad před svými myšlenkami a fantazií, která z každého stínu tvořila netvora. V jednu chvíli se zem pod jeho nohama ztratila a on dopadl tvrdě na zem, na což doplatila jeho svítilna, která zhasla a zmizela jemu z dohledu. "Výborně!" odsekl do tmy, načež hmátl do kapsy pro telefon. Ani ten se však neměl k odezvě. Byl ztracen. Naprosto. Rychle se vytáhl na nohy, aby mohl pokračovat dál. Vážně toužil po šálku kafe a po silničním motelu s tvrdou postelí, kde by jej zřejmě jen tak nikdo nepoznal. Zatím se však musel vypořádat s tím smradem a tím, že se motal po lese, aniž by tušil, kam jde. Mapu stiskl o něco pevněji a sevřel rty. Pochopitelně si všiml, když stromy o něco prořídly. Viděl hvězdy na nebi a mezi temnými kmeny prosvěcoval temně modré nebe i měsíc. Opět zrychlila téměř se zalekl, když kdesi před sebou zaslechl hlasy. Tady? Ale jistě, určitě se blížil k nějakému městu. Kámen mu spadl ze srdce a on zpoza stromů téměř vyběhl. "Ah, díky bohu," vyřkl nahlas, když mu pohled padl na dvojici dam. "Omlouvám se, ztratil jsem se a myslel jsem si, že se z toho lesa už nedostanu. Vy... ehm, prosím. Mohly byste mi říci, kde jsem? Jen ať vím, jak moc jsem se odklonil z kurzu, eh," pronesl přičemž se zarazil, když si konečně prohlédl oblečení těch dvou. Okamžitě si něco pomyslel o nějaké sektě, ale zatím nic neříkal nahlas. "Jsem až příliš dlouho na cestách," vysvětlil ještě, přičemž se pokusil o úsměv.

"Lady Vermeer, měly bychom jít. Je to příliš nebezpečné, příliš-..." Další slova zůstávala ztracena v překladu, nevyslyšena, hluše proplouvají kolem Karlienina sluchu bez jediné šance na jakoukoliv reakci. Pohled tmavých očí, hlubokých tůní, ve kterých se snadno dalo ztratit, se zdá tak prázdný, jak dívka přestává reagovat na okolní svět. Místo toho je chycena ve své hlavě, v obrazech, které do nich vplouvají, tlačí na stěnu lebky a pomalu probouzejí návaly nevolnosti spojené s migrénou. Prsty se sevřou kolem paže služebné ještě o něco pevněji, dech vázne v plicích. Svítilna... mobil... motel... - nic z toho nedávalo smysl, zdálo se to jako slova nadhodilá, jímž neměla dívka šanci porozumět. Možná za to mohla jazyková bariéra, ale něco v koutku mysli, snad ona ženská intuice, jí napovídalo, že tomu tak není. Že je něco špatně, hodně špatně.
Výkřik se vydere z hrdel obou dívek, když se zčistajasna před nimi zjeví mladě vyhlížející muž, že obě ihned ukročí vzad po stezce vedoucí zpět k městu. Srdce přestalo pravidelně tlouci a místo toho nasadilo zběsilé tempo štvané zvěře. Nebylo těžké přeslechnout to samé u své služebné, výrazný tlukot tlačil na sluch a povoloval zámek, aby do její hlavy mohly vklouznout bolesti spojené s nově nabytými schopnostmi. Tmavé oči těkají po muži, který musel dle svého vzhledu několikrát zakopnout a poválet se po zemi, soudě podle špinavých svršků a prapodivného svrchníku, do něhož skryl svou postavu. Zvědavost se jí však nedá upřít, jediný krůček vpřed se odváží, ale rázem je stažena k sobě plavovlasou služebnou, která se rozhodne křehkou holanďanku bránit třeba i vlastním tělem. "Ta-ta-tady nejste na širých vodách, pa-pane..." Jaké to hrdinské jednání, nad nímž Karlien překvapeně zamrká, ačkoliv její šok patřil zejména slovům, jimž nerozumí. "To nic, Allison, to nic. Je pouze znaven po dlouhé cestě a... Tak prapodivně oděn. Není to móda v Nové Anglii?" Dotaz je položen mezi ně, avšak odpověď hledá u obou. "Pane, jste v pořádku? Jste zdráv? Vypadáte, jako by vás štvala divoká zvěř." Spodní ret je skousnut v nejistotě nad tím, že by se snad kolem mohli potulovat kanci či snad vlci, ale v nose šimral pach pouze tohoto muže a nikoho jiného. Ničeho jiného. "Jste nedaleko města Salem, tam spěly vaše kroky?" Zvídavá povaha má tendence se vyptávat, je okouzlena jeho prazvláštním, avšak silně aristokratickým výrazivem tváře, že by snad šlechtic?

V šoku. Byl v šoku, ale přesto už byl o dost klidnější, když měl před sebou dvě ženy a možný příslib dostat se pryč z lesa. Obě dámy vypadaly dost vyděšené, čemuž se ale nemohl vůbec divit - i v jejich době existovalo až příliš velké procento můžu, kterým nedělalo problém ublížit, pokud uzřeli osamocenou dívku. Jednu nebo dvě, tyhle se snad jen těžko mohly bránit, ale Laurence by si jaktěživ nedovolil jim snad ublížit. Přesto si stále uvědomoval, že to nevypadalo příliš dobře, a tak si odkašlal a zlehka sklonil hlavu. "Omlouvám se dámy, že jsem vás tak vyděsil, chápu, že není moc příjemné naletět takhle do někoho a ještě v noci, zvláště když vypadám, jako bych v tom lese strávil celou věčnost. Eh. Ale když člověk ví kam jde, může narazit na mnohé zajímavosti, um," odmlčel se, načež pozvedl ruce - prázdné ruce, v nichž nesvíral nic, maximálně jen mapu, kterou jen těžko mohl ublížit. Nechtěl jim nic udělat a tím gestem chtěl svá slova jen a jen podpořit. Byl jen ztraceným pocestným, který se ztratil nejen v lese, ale i v čase. Nic z toho jej však zatím nenapadlo, ačkoliv oblečení žen mohl jen těžce ignorovat. Líbilo se mu to, působilo to tak odlišně, zcela jinak, než všechny kousky, v nichž ženy vídal. "Ah, to rozhodně nejsem, máte pravdu," odkývl na slova té služebné, načež pohlédl i na Karliene. Pohled na její tvář, byť ji zkreslovala tma, byl tak okouzlující. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby ji mohl namalovat - její jemné rysy, nasvícené mléčným světlem luny. A ty její tmavé oči, jistě by byly dokonalé, kdyby jen mohl... "Jsem v pořádku, jistě. A ano, tohle se nosí. Běžně. Myslím. Ale vás bych se mohl tázat na totéž, vaše šaty... vypadají opravdu přesvědčivě, to se už nevídá. Připomíná mi to... sedmnácté století? Možná, možná, snad jsem se trefil. Vy jste-" nedořekl, jelikož se odmlčel. Pokud by tam něco natáčeli, určitě by narazil na nějaký štáb nebo ve zprávu v novinách, ale nenašel nic. Tak možná to byly dvě dámy, které měly po konci šichty, a tak se šly projít bez toho, aniž by se převlékly z pracovního úboru? Ano, to znělo poměrně logicky. Pokud se skutečně blížil k Salemu, určitě tam něco takového mohlo být. Místa se zajímavou historií vždy těží z turistického ruchu, to dávalo smysl. "Tak Salem?" No jistě, Laurenci, to jen vše podtrhuje, tak už se přestaň chovat tak podezíravě a nechápavě. Budou z tebe mít blbce. Koutky se zachvěly v nejistém úsměvu, přičemž přikývl. "Ano, jistě. Jen hledám své příbuzné," vyřkl, aby vše vysvětlil. "Jsem Laurence Eddington, jsem z Anglie. Profesor umění, možná už jste o mě někdy slyšely," pokračoval dál ve vysvětlování, aniž by počal tušit, v jak velkém omylu byl. Ne, kdepak. Měl před sebou dvě sympatické slečny, se kterými mohl komunikovat, a které jej opět mohly navést správným směrem.

Zvláštní to muž. Tak prapodivně oblečen, hovořil slovy, která zjevně činila problémy i Allison, rodilé Američance, natož Karliene, která se narodila v Amsterdamu a byla vychovávaná dle standartů zdejší společnosti. Hlava nakloněná na stranu, tmavé oči čokoládového zbarvení přejíždějí po jednotlivých kouscích oděvu, pravidelně se vraceje k mužově tváři. Působil neurčitým dojmem mládí a zároveň by dokázala říct, že svým vzhledem by zapadl mezi starší muže, jejichž věk dávno přesáhl dvacet pět jar. Vskutku zajímavý a nejen pro svůj půvab ztraceného štěněte, ale i díky chování, které vybočovalo z norem mužů znalých společenské výchovy. A ta podivná mluva? "Naletět? Vždyť nemáte křídla." Tichý smích se nese ze rtů tmavooké dívky, která si nepřestává muže před sebou prohlížet. Ba co víc - osmělí se natolik, aby ukročila o několik kroků, pozorujíce ho ze všech stran. "Vaše mluva je vskutku fascinující, pane." A Karliene? Ta se nechávala unášet. Milovala nové věci, nové možnosti a příležitosti. Zvláště teď, když prakticky celé poslední měsíce strávila zavřená za okny domu svého strýce, aniž by jedinkrát vyšla ven na slunce. Zvědavost se jí nedala upřít, zvláště když skoro dětinským gestem zatahá mladíka za jeho svrchník, aby mezi prsty ochutnala onu podivnou látku. "Ach, omlouvám se. Jen jsem ještě nikdy neviděla podobný plášť ani kabátec." S růžolícími tvářemi sklopí pohled k zemi v rámci omluvy než se opětovně pokusí navázat oční kontakt. Křehká jako porcelánová panenka, stejně tak rozbitná - snad o to ještě víc vše umocňovala její téměř nepřirozená bledost pleti.
Zatahání za paži donutí Karliene ustoupit o několik krůčků vzad, šeptavý hlásek služebné naléhá na dívčin rozum stejně tak mocně jako na fantazírování. "Lady Vermeer, nechoďte k němu blíž. Už jsem takové v Salemu potkala. Chovali se podivně a mluvili podivným jazykem stejně jako on. Bude jeden z nich. Jeden z těch cizinců." Čelo se krčí, jemná vráska protne jemnou kůži nad nosem, jak se dívka snaží rozluštit slova svého doprovodu, ač jí chvíli trvá než plně pochopí zoufalství čišící z jejích očí. Vreemdeling? Cizinec?" Tmavý pohled těkne k muži a jeho zvědavým dotazům, na které ani jedna z nich neodpovídá. "Zoals net als de blonde meisje? Die heks? Ta z náměstí?" I ve tváři Karliene probleskne na okamžik hrůza a nevolnost ze vzpomínek na upalování, kterého se odmítla zúčastnit. Ten pach se však vznášel nad náměstím ještě dlouho poté a nutil dívku ze sebe vydávit veškeré jídlo i žluč, jak citlivé smysly vnímaly vše, ač o to nestála. Služebná potvrdí přikývnutím slova své paní - ten muž byl jako ona blonďatá žena, jíž obvinili z čarodějnictví. Rychle nad tím zavrtí hlavou a místo toho popadne muže za paži, obraceje se ke své důvěrnici. "Ze hoeven niet te weten te komen! Nesmí... Nesmí-..." Chtěla už dopovědět, že na to nesmí nikdo přijít, jinak i jeho poženou na hranici, ale jeho jméno a dotaz na příbuzné zastaví dívku dřív než stačí učinit první krok. "Sir Eddington? Z Anglie? Jste jedním z Eddingtonů, těch blízkých přátel mého strýčka, sira Locka? Och, říkal, že někdo od vás přijede." Jaká radost se dokázala usadit na její dívčí tváři, div že neposkočila na místě. "Och, zapomněla jsem se vám představit. Mé jméno jest Karliene Vermeer. Jsem vnučkou Jana Vermeera, holandského malíře. A-a-a tohle je Allison, má služebná a společnice." Ručkou jemně pokyne směrem k blonďaté dívce, která se ukloní mladému pánovi. "Lady, už bychom vážně měly jít. Tím spíše, pokud nechcete, aby si někdo všiml, že jste se tak dlouho toulala venku." Spodní ret je opět skousut ve slabé chvilce rozvážnosti - Allison měla pravdu, mohli by jí vynadat, že se tak dlouho toulá venku, zvláště guvernantka, která měla Karliene na starosti, když strýc nebyl přítomen. "Pojďte, zavedu vás k nám. Potřebujete si odpočinout a jistě jste hladový. Ale... proč jste nepřijel po hlavní cestě?"