Okolí Salemu

Shledání to bylo vskutku prazvláštní, ale on neměl potřebu pochybovat, podivovat se. Zatím rozhodně ne, neboť věřil, že je tam, kde by měl být, a že jistě brzy najde nějaký hotel nebo místo, kde by mohl snadno přenocovat. To jej drželo v klidu, a tak se tak nějak zvládal povznést nad tím oblečením, které na sobě ty ženy měly. "Nemám křídla, bohužel," pronesl s kývnutím, přičemž pohledem přelétl ze služebné na dívku, která se očividně nechovala tak odmítavě a snad se mu i snažila pomoci. "Ale to se jen tak říká, jen hovorový výraz, nic víc," vysvětlil s nevinným úsměvem, který vždy jeho tvář omladil o pár let a dodal mu kouzlo nevinného mladíka. Mnohým dívkám se z jeho úsměvů podlamovala kolena, ale jen málokterá s ním zvládala vydržet, když byl, jaký byl. Věčný snílek, cožpak by to někomu imponovalo? "Ah, opravdu?" vyrazil ze sebe zmateně. Snad se ještě nestalo, že by někdo jeho mluvu považoval za fascinující. Obvykle to byl on sám, kdo se pozastavoval nad tóninami hlasu cizích hlasů, byl to on sám, kdo naslouchal každé vadě řeči, ale přesto ji byl schopný přijat jako něco, co tak mělo být a dokreslovalo to osobnost určitého člověka. Karliene měla měkký a příjemný hlas, v němž se odrážel cizí přízvuk. Pamatoval se, že jeho předci možná někdy pocházeli z Holandska, ale... to bylo již tolik let. A on to nepovažoval za důležité, ačkoliv tu slečnu poslouchal rád, byť tam spolu stáli jen pár minut. Hodilo se to k ní, bylo to její, její způsob. Okamžitě se mu vryla do paměti, snad možná ještě víc, jak její doprovod, ačkoliv ani jemu neunikly obavy mladé služebné a její příkladný americký přízvuk. Z jeho snového světa jej vytáhla až poznámka Karlien o jeho kabátci, což jej donutilo trochu zpozornět. Netušil, zda-li si jen dělá legraci, ale její mluva v něm budila varovný vykřičník, že mluví s někým ze sekty. Dost možná. Existovaly takové. "Promiňte, vy jste ze Salemu? Nebo odněkud jinud?" Nechtěl se ptát moc výrazně na onu sektu, protože to zkrátka neznělo příliš vhodně. Byla to jejich volba života a jemu nenáleželo je za to kárat. On sám chtěl žít, tak jak chtěl jen on sám. Nechtěl je nijak obtěžovat, jen najít správnou cestu. Jaké však bylo překvapení, když ucítil jemný stisk na své paži, přičemž sklopil zrak, a když uzřel drobnou ručku slečny Vermeer, překvapeně zalapal po dechu. "Oh, co?" vydoloval ze sebe zmateně. Vskutku tam něco nehrálo. Nikomu přeci vědět nedával. A sira Locka? Pátral v paměti, než konečně zavadil o nějaké vodítko - to však sahalo až daleko do historie. Naprázdno polkl, přičemž si uvědomil, že v ústech má zcela sucho. Nechápal, co se kolem něj dělo. Ta jména mu určitě nebyla cizí, ale jak to bylo možné? Tady už snad neměl nikdo žít, možná jen pár osob, ale tohle... "Těší mě," vyrazil ze sebe zmateně, aniž by dokázal pochopit, kam se to dostal. Měl nutkání vzít svůj telefon a podívat se na něj, ale byl vybitý. Jen těžko by si pomohl. Nic nenamítal, když je začaly vést směrem k Salemu. Spíš se začal obávat, co asi uvidí. Co najdou. "Ano jsem hladový a slabý, máte pravdu," odsouhlasil její slova, zatímco pohledem těkal po okolí. Tajně doufal, že někde spatří neonový nápis, doufal, že uslyší zvuk motoru, ale kolem bylo ticho. Otázku na datum měl na jazyku, ale ne, kdepak, neměl odvahu to vyslovit nahlas, neboť stále tak nějak doufal, že to byl omyl.

Zdál se tak zmatený, tak ztracený, až hluboko v srdci vzbuzoval lítost, s níž na něj Karliene upírala své tmavé oči. Působil tak zranitelně, snad ještě víc jak ony dvě dohromady, ač to byl právě tento muž, kdo by je měl chránit. Kdo by měl být tím silnějším. Růž zbarví tváře lehkým nachem, jindy sotva viditelným, ale díky nepřirozené bledosti pleti způsobené dlouhým dopadem nemoci, se jeví její červenání ještě intenzivněji, až si z ní služebná často utahovala. "J-já ne. To Allison je místní, rodilá. Já připlula z Holandska, z Amsterdamu. Rodiče mě poslali do Nové Anglie, abych získala síly po dlouho trvající nemoci." Pohled klesne níž, snaží se vyhnout očnímu kontaktu, když hovoří o své nemoci, kterou tak nerada popisuje. Na souchotiny se běžně umíralo, byl zázrak, že Karliene přežila a to pouze díky špatné krvi v pokusné transfuzi. Už jen připomínka nocí plných horeček, bolestí a pocitu umírání ji přinutí pozvednout paži a dlaní si přejet po krku a klíčních kostech, jako by stále cítila tu svíravost s jakou lapala po dechu a doufala, tajně doufala, že bude její poslední. "Nová Anglie je přeci známá svým čerstvým vzduchem a novými možnostmi, že? Navíc když v Evropě řádí válka a Francie opět touží získat korunu nad ostatními koloniemi..." V tichosti vydechne, dolujíc ze sebe lehký úsměv, ač jeho upřímnost je pochybná - ani sama dívka dlouho nevydrží hrát silnou a koutky rtů poklesnou v zármutku nad tím, jak se asi daří jejímu domovu v těchto zlých časech. "Ale žijeme v Salemu. Já u strýčka, pana Locka. Je to velmi dobrý rodinný přítel mé matky a uvolil se, že u něj mohu na pár měsíců pobýt, dokud se má situace a i ta v Amsterdamu neuklidní. Jsem tu pouze pár týdnů, ale Salem mne okouzlil svoji kulturou. Tedy alespoň tou stránkou, která není stinná a nenese v sobě pach zármutku." Slova jsou pronesena měkce, téměř v obavě nad mužovou reakcí. Ví snad o tomto místě něco i on? Tmavooká dívka má vše pouze z vyprávění své služebné, sama pocítila pouze volání luny.
"Zdáte se tak ztracený a rozháraný, až je to vskutku úsměv vyvolávající." Dlaň přejede zlehka po Laurencově paži, zatímco Karlien vykročí opatrně vpřed, druhou paži zachycenou, jako by jí nabídl své rámě. "Opravdu jste přijel až z Anglie? Povídejte, jaké to tam je? A co král a královna? Viděl jste je? Já měla čest je zahlédnout kdysi na oslavách, když se přijeli podívat do Amsterdamu, ale připadá mi to už tak dávno, kdy se pořádat průvod na jejich počest. Ale Její Výsost je opravdu nádhernou ženou, nemyslíte? Velmi půvabná. Nemluvím příliš? Otec si ze mě rád utahoval, že příliš často hovořím, ale má angličtina je poněkud nejistá a v některých obratech se ztrácím. Možná byste mne mohl učit, říkal jste přeci, že jste profesor, že? Jste... velmi mladý. Nejsou profesoři trošku starší? Myslím tím... vousatí, bílé vlasy..." Tmavé oči z něj ani na okamžik nespouští pohled, zatímco se spolu se svou služebnou vydává zpět ke světlům ohlašujících blízkost Salemu. "Ach, jsem to ale společnost. Určitě jste příliš znaven po tak dlouhé cestě a já se dokola vyptávám... Mhmmm vidíte? To je Salem." Tvář zlehka nakloní k té jeho, aby mohla poukázat na město, ku kterému se blížili.

Nechtěl působit zranitelně, ale jen těžko mohl maskovat zmatení, které v něm obě ženy vyvolávaly. Jejich oblečení, specifická mluva. Jistě, ta mladší, Karliene, nebyla z Ameriky, ale přesto vykazovala určitý znak, který snad nebyl vlastní ani Evropanům. S odkašláním se napřímil, doufal, že tak nebude vypadat jak ztracená laň, kterou po lesích naháněla noční šelma. "Z Amsterdamu? Nádherné město, tolik krásných míst a tolik lidí, se kterými se člověk mohl bavit a trávit s nimi čas. Jsou neskutečně otevření a veselí," promluvil, neboť sám párkrát Amsterdam navštívil a byl přímo uchvácen celou atmosférou i všemi těmi lidmi. K její dlouhodobé nemoci se nevyjadřoval - nemohl. Nebyl známý té dívky a považoval za nepřijatelné z ní vytahovat diagnózy, kterým by jistě sám nerozuměl. Přesto se podivoval, že byla zrovna tam a ne někde v lázních, u moře nebo tak. To by asi bylo praděpodobnější, nu ne? Žádnou otázku však nevyřkl, jen se nadechl, snad aby mohl pokračovat v nějakých slovech, když tu se Karliene zmínila o válce v Evropě, což jej pochopitelně překvapilo. Válka? Snad možná válka na blízkém východě, možná občasný teroristický útok, ale válka? Nebo mediální válka? Nerozuměl té ženě ani slovo, a tak naklonil hlavu ke straně a pousmál se. "Válka? Prosím? Korunu?" vyrazil ze sebe a opět zapátral po vědomostech z historie. Jistě, to už se určitě stalo. Ale proč by mu to říkala? To se jej snažila testovat? Neodpovídal, rozhodně ne hned, jelikož ji zůstal poslouchat. Oči pak sklouzly k její ruce, než pomalu přikývl. "Ano, to jsem. Myslím, že jsem ještě stále ztracený, já... potřebuji si zavolat," vyrazil ze sebe nevinně, přičemž tajně zadoufal, že Karliene umlkne a raději jej navede k nejbližšímu telefonu, který by mohl použít, aby si zavolal. Třeba do nejbližšího blázince, neboť měl dojem, že má možná vidiny i slyšiny. "A potřeboval bych se napít, myslím, že jsem dehydrovaný," vysvětlil s dalším nevinným úsměvem, přičemž se nechal vést směrem k městu - k Salemu, o němž zatím jen slýchal. "Ano, opravdu jsem přijel z Velké Británie, tedy já pocházím ze Skotska, ale většinu času jsem nyní trávil v Londýně a... vyučoval jsem na univerzitě, ale teď jsem dostal konečně nějaké volno a mohl jsem vycestovat sem, za zbytkem své rodiny," vyslovil trochu zmateně, přičemž na malý moment zakotvil pohledem i na Allison. "Královna? Tu jsem viděl, je velice známá, po celém světě. A princezna Charlotte a princ George rostou jako z vody, hmm. Copak vám to není známo?" otázal se s povytaženým obočím. Výstražný majáček v jeho hlavě sice houkal, ale on sám rovněž moc neuvažoval nad tím, co říkal. A zkrátka odmítal věřit tomu, že by cestoval časem. Tečka. "A myslím, že mluvíte asi tolik, jako kterákoliv jiná zvídavá slečna vašeho věku, čímž neříkám, že v tom shledávám něco špatného, naopak," pousmál se na ni, lehce nejistě. "Mohl bych vás učit angličtinu, ale nehodlám v Salemu zůstat dlouho, mám své povinnosti," vysvětlil odhodlaně. Ano, neměl zase tolik volna, aby tam mohl zůstat třeba celý měsíc. Počítal jen s pár týdny, při kterých chtěl fotit, malovat a vzdělávat se. A pak by zase sedl na letadlo a odletěl. "Velmi mladý?" Zaznělo překvapeně. Ano, byl mladý. Ale pro některé už byl dost starý na všechno. Stál na prahu třicítky a jeho rodiče chtěli vnoučata, které jim zatim nebyl ochotný dopřát. "Jsem profesorem umění. A jen dva roky, do té doby jsem maloval a občasně vystavoval svá díla... v galeriích." Vyrazil ze sebe a s dlouhým nádechem přelétl krajinu před sebou a rýsující se budovy. Nikde neviděl žádnou ulici, žádný vysoký dům, žádný billboard nebo neonový nápis. Krajina byla potemnělá. Laurencovi se zhoupl žaludek, přičemž hlavu pomalu natočil ke Karliene. "Proboha. Slečno, omlouvám se, asi jsem na cestách až moc dlouho, jaký je dnešní datum?" otázal se konečně, ač odpověď raději ani nechtěl znát. Chtěl se otočit na patě a utéct zpátky, tam, odkud přišel. Možná proto se i váhavě zastavil, aniž by pokračoval dál k Salemu.

"Zavolat? A na koho?" Veselý smích se line z dívčiných rtů do chvíle než jí blonďatá služebná stiskne silněji paži a naléhavým šepotem se pokusí Karliene objasnit situaci. Rty, na kterých do této chvíle pohrával úsměv, se začnou pozvolna tisknout k sobě do úzké linky, koutky pokleslé než se do spodního rtu jemně kousne v reakci na slova své blízké přítelkyně. I další slovo, jež cizinec vypustí z úst, si vyslouží letmé podmračení i nejistý pohled tmavých očí než nad tím dívka pouze zavrtí hlavou, šeptajíc cosi odmítavého v rodném jazyce. "Vaše řeč je velmi... Neznám ono slovo, jehož jste užil, sire Eddingtone. Má angličtina je opravdu slabší a ani má služebná mi nedokáže vše osvětlit, neboť ani toto slůvko jí není známo. Možná byste nás s tím mohl obeznámit? Samozřejmě až dojdeme k domu mého strýce." Pokus o laskavý úsměv se ztratí kdesi napůl cesty, za což může nastupující migréna ze všech těch obrazů a útržků myšlenek míhajících se v jeho hlavě. Jeho nervozita zapříčiňuje její rozrušenost a tak netrvá dlouho a do péče si ji převezme samotná služebná, zatímco se Karliene pokouší nadechnout čerstvého vzduchu. Sotva to pomáhá. Chvíli trvá než vezme v úvahu jeho slova i jednotlivé záblesky novin s různými tituly hovořících o princi Georgovi a maličké princezně Charlotte, jež ani jednu nezná. Váhavým pohledem se zaklesne v jeho očích, hledaje jakýkoliv náznak toho, že je to vše pouze dopad pomatené mysli, ale ten muž se zdá býti při smyslech. Jak zvláštní. Dlaň přejede po hrdle, pootevřenými rty uniká dech, co si zavdává s jistou nepravidelností. "Prosím? Princezna Charlotte a princ George? O kom to hovoříte, sire? Mám na mysli krále Viléma III., místodržitele holandských provinicí a královnu Marii II. Stuartovnu. Přeci nečekají dítě nebo ano? Och, to by bylo nádherné." Jenže veškerá poctivě vykřesaná radost brzy přijde vniveč, když Allison odmítavě zavrtí hlavou. "Měla jsem za to, že jsou to i skotští vladaři." Drobné přikývnutí posílí její nejistotu, kterou se snaží maskovat a držet na uzdě, aby se komplet nesesypala. Její energie, kterou oplývala dnešního večera, jaksi vyprchala a Karliene se sotva drží na nohou snad jen díky pomoci své služebné.
"Sire... Netuším, jakým jazykem to hovoříte či o čem to mluvíte, ale opravdu neznám žádné galeriích." Zlehka mladého muže chytne za paži s konejšivým úsměvem, jakého je schopna v této chvíli. "Možná byste si měl odpočinou a poté nám povyprávět o vašich cestách u šálku čaje, co říkáte?" Brzy dochází k Salemu a dívka se nechává vést služebnou po ztemnělejších cestičkách, které tolik neodhalují její podobu ve světlech pochodní osvětlujících náměstí. I tomu se očima vyhne, jako by nechtěla myslet na nic špatného. Co jí však spolehlivě zastaví, je dotaz na datum. "Ale jistě že. Třináctý březen léta páně 1693. Musel jste cestovat dlouho, že?" Na moři jeden člověk pojem o čase ztratil. S lehkými krůčky dojdou až k jednomu noblesně vyhlížejícímu domu, spíše sídlu, které svou rozlohou má co dočinění se sídlem správce i soudce a dívka brzy vklouzne dovnitř. "Posaďte se. Allison zatopí v krbu a připraví čaj, já se zatím půjdu převléci, pokud mne omluvíte."

"Zavolat... známým," vysvětlil nejistě, ačkoliv myšlenka, která jej upozorňovala na to, že mu neporozumí, byla silnější a on se jí obával čím dál víc. Stejně tak si ji odmítal přiznat, ostýchal se. Co kdyby to byla pravda? Toho se obával, protože zatím mu to celé kolem přišlo jako nějaký žert, skrytá kamera. Člověk přeci nebyl stavený na to, aby jen tak přijal každou šílenost, která se kolem něj stala. Četl mnoho příběhu o cestování časem a slýchal často, že někteří vědci by snad časem mohli vynalézt stroj, který by je někam přemístil. Ale on neužil ničeho, nebyl na nic upozorněn. Jen se ztratil v lese, ve kterém ani neměl být, ale dovedla jej tam zvědavost a možnost, že nafotí něco zajímavého. Jak naivní byl. "Omlouvám se, mělo mě napadnout, že je pro vás složitější vše přeložit, chápu," přikývl se semknutými rty. "Rád vám vše vysvětlím, tedy když mi řeknete, čemu přesně jste nerozuměla, prosím." Úsměv, další nejistý úsměv, který odhalil řadu bílých zubů, přesto však nevypadal spokojeně, jako spíše zmateně a úsměv mohl působit trochu nuceně, jakoby jím žádal o pomoc. Kohokoliv. Pochopitelně nebyl tak slepý, aby si povšiml změny stavu slečny Vermeer, na kterou upřel svůj zrak, a s ignorací oslovení (opravdu jsem slyšel sire?) jeho tvář zjemnila a on k ní natáhl svou ruku. "Jste v pořádku? Po jaké nemoci vůbec jste?" odvážil se nakonec na onen dotaz, ačkoliv věděl, že je to ryze osobní věc a ona otázku vůbec nemusela odpovídat. Přišel si jako přítěž, zvláště když viděl, jak na ni celé to shledání působilo. Ve vší té zmatenosti však nebyl schopen vyplodit něco normálního a vůbec si připadal, jakoby zešílel. Když se však Karliene dál rozmluví o vladařích, neubrání se nechápavému zalapání po dechu, jak si začal plně uvědomovat význam jejích slov. Věděl, o čem mluví, ale zároveń nechápal, proč o tom mluví. Proč? "Ne, nečekají, jistě že ne." Bylo to to jediné, na co se zmohl. Odpověď, kterou jakoby z něj vypáčili při mučení. Dost možná by se normálně i rozpovídal o historii, jenže to se nezmohl na jediné slovo. Pořád se snažil pochopit dění, kolem sebe. Přemítal nad tím, jak by se měl chovat. Začít vyšilovat? Hrát jejich hru? "Ano, možná," pohled sklopený k její ruce, s čímž pomalu přikývl. "Asi bych si měl odpočinout, protože jsem dost unavený a ještě bych vám něco vysvětlil špatně," vyslovil, přičemž se pokusil působit více přesvědčivě, ne tak zmateně jako na počátku, byť odpovědi na své otázky stále nenacházel. Město kolem na něj působí vskutku zvláštním dojmem, rozhodně by však nemohl říci, že se mu to nelíbilo. Bylo to jiné, mělo to svého ducha, svůj příběh i atmosféru. Do nosu jej udeřil neznámý pach, přičemž tvář lehce nakrčil, než se mu konečně dostalo pravdy. "Co prosím?" otázal se, teď už bez snahy hrát si na drsňáka. "To není možné," vyřkl tlumeně a zakroutil hlavou. K jejich domu šel již mlčky, ztracen ve svých myšlenkách. Toužil se otočit na patě a běžet zpátky do toho lesa. Třeba by našel cestu zpět. Jenže na to už bylo příliš pozdě. "J-jistě," vykoktal, načež si odložil batoh a usadil se do nabízeného křesla. Oči mu přitom těkaly kolem. Sedmnácté století? Ale jak by se tam přeci dostal! A co tu teď vůbec bude dělat! Správně by neměl dělat nic, jinak ještě pokazí přítomnost, ale jak se sakra do přítomnosti měl vůbec vrátit? Seděl tiše a propočítával své možnosti. Mohl jim vysvětlit, že pěll z jiného světa? Pochopily by ho vůbec? Možná. Nevěděl.

Gery ji tiskne v náručí a drobné blondýnce pohrává na tváři lehounký úsměv. Ten se ještě umocní, když jí řekne, že je s ní strašně rád a ještě ji více přimkne. Je to z Geryho strany trochu nezvyklé chování, protože kdykoli ji objal, tak to bylo jen tehdy, když ji potřebval utěšit. Nebo jí něco uniklo? Možná si to nepamatuje tolik dobře, protože byla celá pomatená. Co nějaký měšťan... Tenhle zlodějíček si ukradl její srdce a pozornost. Vůbec si nedokáže představ myšlenkové pochody chlapce, který tu s ní nyní je. Tyhle myšlenky jsou jí cizí, zapovězené a ona ani chudinka netuší, co za scénu se mu hlavě přehrává. Ona magická stuha by byla nejspíše nejlepší pro dámy ve vykřičeném domě, ale pro Angee? Utrpení, protože je příliš nesmělá a nevinná na to, aby jí to k něčemu bylo. Odtáhne se od něj a hledí mu do tváře, než sklopí nesměle pohled. "Jasně, že s Tebou chci být! Mám Tě ráda, ale..." Není si jistá, jestli její 'ale', které mělo být znakem nesouhlasu a nejistoty, vůbec zaslechl. Mluvila tiše a rozpačitě. Tváře jí hořely při každém jeho dalším slově nebo gestu. "P-projít." Přitaká a snaží se znít co nejvíce přesvědčivě. Nelíbí se jí, kam tenhle rozhovor směřuje, protože ví, že takhle se počestná děvčata nechovají. Bratr by ji jistě pochválil. Nebo taky ne. To je jedno. Položí hloupou otázku, na kterou se jí dostane přiotrávené odpovědi. Zvedne k němu pohled, když vysloví její jméno. Dokončí svou větu a Angel udělá malinký krůček od mladého chlapce. Sama si to ani neuvědomila. "G-Gery. To není správné. Je to hřích!" Snaží se ho alespoň trochu přesvědčit, ale není si jistá, zda-li to pomůže. Ač nerada musí přiznat, že jeho dotyky byly více než příjemné, ale nesmí se poddat chtíči. Navíc by to přes svou nesmělost stejně daleko nedotáhla a stačilo by jí, kdyby si sundal svršek, aby ji to odzbrojilo a donutilo zahledět se pryč. Tón chlapcova hlasu jí přidal více než naléhavý. Skousla si nejistě spodní ret a sledovala Geryho boty. Jeho pokud o zatáhnutí směrem k městu naprosto bojkotuje a pokusí se zapřít. Nic neříká, pouze k němu kmitne pohledem. Jak mu to má vysvětlit? Proč to nechce pochopit? Je jí z toho mizerně.

Spadané větve mu křupají po těžkýma botama, nikdy se neuměl pohybovat tiše. Pro chlapa jako je on je taková věc zhola nemožná. Má na sobě uniformu, těsně obepínající jeho svalnaté tělo ale přesto pružnou, stvořenou k pohybu v lese. Je tmavší a všeobecně by se v ní mohl ve vysokém porostu a mezi řídnoucími stromy Salemských lesů dobře skrývat, kdyby bylo potřeba. Za opaskem má nůž, delší meč a pro něj zcela nevyhovující dlouhou pistoli. Pušku se mu už nikdo nesnaží vnutit, všichni ví, že střelné zbraně nemá rád a také nemá rád, když musí něco opakovat víckrát než jednou.
Poslali jeho a další dva vojáky z města do lesů na pravidelnou hlídku, nic zvláštního. Poohlédnout se po vzteklých zvířatech, která by mohla ohrozit obyvatele města nebo po špezích z okolí, ale ty tu nikdo neočekává. Všeobecně se teď žije v Salemu v míru, jak jen to jde a tak jsou tyhle hlídky lehce zbytečné, ale rozkaz je rozkaz a on jej nehodlá zpochybňovat.
Dojde ke břehu jezera. Tady by se měl pomalu otočit a jít zase zpátky, udělat další okruh a pak další a další. Přistoupí k břehu až překvapivě čisté vody, udělá ve vysokých botách několik kroků, dokud v jezeře nestojí zhruba po kotníky. Dřepne si, dává si pozor, aby si zadek nenamočil do ledové vody, z obrovských dlaní si udělá mističku, nabere do ní vodu a pár doušky ji vypije. To opakuje asi desetkrát, dokud neuhasí žízeň. Teprve pak z opasku odepne menší čutoru a nabere do ní vodu. Rukávem uniformy si utře vlhké fousy, zvedne se a zatímco nádobu s vodou připíná zpět na její místo, kráčí pryč z vodní plochy. Když se dostane na suchý břeh, opře se o strom a sundá si jednu botu, vyždímá ji a opět natáhne na nohu. To samé provádí i s tou druhou.

"Gaëlle, kam jdeš, maličká?" Švitořivý smích malého děvčátka, co si právě sedlo na zem, natahujíce packu po mámině sukni, dokázalo vykouzlit úsměv na rtech za každého počasí. Záplava zrzavých vlasů spadá přes rameno, jak mladá žena s neutuchající pozorností sleduje marné pokusy se vyšvihnout na nožičky a opět capkat za čarodějkou, jak tomu bylo doposud. Snažení malého zrzavého děvčátka je od pohledu rozkošné a Sára ví, že by ji neměla takto trápit dlouho, neboť poté by následoval pláč, popotahování a dožadování se mámina náručí, což bylo pro všechny děti typickým zlozvykem. Pravděpodobně mají někde naučnou knihu, jak se mají chovat a trápit svého rodiče, dokud to ještě jde. "Tak ty jsi se mnou chtěla jít prát k jezeru? Uličnice jedna." Prstík přejede po drobném nosánku, vyvolávaje tak na buclatých rtících děvčátka veselý smích, s nímž je zvednuto do náručí, zatímco druhá ruka přidržuje u pasu pletený koš s prádlem.
Dnešek přímo velel k venkovním aktivitám a rusovlasá Sára toho hodlala využít. Jaro vítalo čarodějku na každém kroku a dobrá nálada podporovala slunce v dotecích svými paprsky všude po mýtinách i hladině jezera, kam momentálně mířila hopkavými krůčky. Poblázněná a spíše zamilovaná do pozdního návštěvníka, co u ní čas od času zaklepal na dveře. Někdy s touhou po společnosti, jindy protože chtěl být blíže jí. Ještě teď se musela červenat při vzpomínkách na všechny ty polibky, které jí Silas rozdal, vášnivé a chtivé, jaké nikdy předtím nepoznala. Celá rozradostněná tak vejde na menší molo, provizorně postavené již pár let zpátky, jež zatím dokázalo přečkat veškerou zimu i nepřízeň počasí. Každé z prken vydrželo až na to poslední. Ostré prasknutí vyleká obě dívky, koš s prádlem končí převrácený v jezeře a zrzka poklesne v kolenou, jak jí nožka uvízla v ostré propasti ze dřeva. Dětský pláč jde sotva ukolébat, slzy tečou proudem po tvářích oběma. "Ššššš, Gaëlle, to bude dobré... T-to... Bu-bude dobré..." Jenže uvízlý kotník nejde vytáhnout tak, jak by si představovala, aniž by se přitom nezranila o něco víc. "Haló? Je-je tu někdo? Pro-prosím, potřebujeme... Pomoc..."

Jen těžko bojuje s chutí si tady teď lehnout a zírat na oblohu skrze stromy, poslouchat les a vodu a nemyslet na nic jiného než na to, jak skončí tu nekonečnou službu, převlékne se do něčeho pohodlnějšího, zajde si na pivo a pak padne do teplé náruče nějaké ženy v nevěstinci. Už na to pár dní neměl čas a jeho mužství strádá, to hmotné i nehmotné. Opřený o strom, s hlavou zakloněnou lapá paprsky teplého slunce a užívá si klidu, když zaslechne prasknutí, spadlé větvi zcela nepřirozené. Ruka mu okamžitě sjede k meči, narovná se, rozhlíží se kolem sebe. Mohlo to být zvíře, pouhé zvíře, ale jeho reflexy se vztahují na vše.
Tentokrát je jeho přehnaná intuice správná, když zaslechne volání o pomoc, ač slabé. Stále ve střehu, připravený kdykoliv tasit, se rozeběhne jak jen to jde za lidským nářkem. Udělal by to i mimo službu, o tom žádná, nedělá to jen z povinnosti. Brzy spatří nedaleké molo, nazdařbůh postavené a ve vodě už uhnívající a na mole postavu. "Hej!" křikne. "Vydržte..!" Jen aby dal najevo, že tam za chvilku bude, ale v lesním porostu to není zrovna jednoduché. Teď už si je docela jist, že zbraní tu nebude potřeba.
Posledními mohutnými kroky se dostane až k molu. Sleduje mladé děvče, dřepící na konci mola ve společnosti malé holčičky, dítěte. "Nehýbejte se," řekne. Nekřičí, mluví klidně, ale rázně. Nechce, aby se ho polekala ta malá a udělala něco, co by dělat neměla. Jednou nohou vkročí na molo, opře se, dřevo zasténá. Potichu zakleje. Tohle molo ho přeci nemůže unést! "Vydržte, dojdu pro vás," slíbí. Odepne si pásek kalhot a zahodí jej k molu i s veškerou výbavou, sundá si kabát i lehkou ocel pod ním, chránící citlivá místa lidského těla. Zuje si boty, všechno pohodí na jednu hromadu. Z opasku vytáhne nůž a pevně jej stiskne v ruce. Zbaví se tak sice několika kil váhy, ale nebude to stačit.
Stále s nožem v ruce stojí u mola, teď si dřepne na bobek a odloží jej. "Maličká," řekne klidným hlasem. "Děvče... Pojď ke mně, pojď sem. Potřebuju abys zůstala tady, zatímco půjdu pro maminku." Ani neví jestli je to její matka, chce jen děvčátko přesvědčit, že jí neublíží. Natáhne obrovskou pracku směrem k ní. Nechce, aby to dítě stálo na moje až tam půjde on. Nechce riskovat, že skončí v ledovém jezeře.

Jako zázrakem přišla odpověď, která bohužel přinutí Sáru sebou škubnout a tím i dřevo se zarýt hlouběji do měkké tkáně. "Au..." Syknutí bolesti zesílí zalapání po dechu, prsty se zatínají do dřeva zpráchnivělého mola, na němž spočívá svou vahou v touze vydržet než se jí dostane pomoci. "Gaëlle, to bude dobré... Bude... Bude to dobré, rozumíš?" Sotva mohla rozumět, byla tak malinká, vždyť nedávno prvně pokořila pokusy o první krůčky. Jak by tedy mohla pochopit, co se jí zrzavá čarodějka pokouší říct? "Ššššš, to bude dobré. Dobré..." Jenže bolest nepřestává pulzovat a Sára začíná pociťovat první návaly paniky, které se k ní derou. I nebe se zatahuje, mraky se hromadí nad hlavou, jako by si i ony chtěly poplakat nad nešťastným osudem této drobné ženy. "Ne, ne, ne, nesmí pršet. Nesmí..." Modlitby splývají ze rtů v rychlém sledu, víra se obrací k matce přírodě v touze ochránit svou malou holčičku před promrznutím a chladem, který déšť obvykle přináší. Štěstěna stojí při malé čarodějce - ač mraky pohrávají temnými odstíny, žádné kapky nedopadají na zem.
"Ne!" Výkřik unikne rychle, ochranitelsky vůči malé holčičce, u níž právě sedá do dřepu voják. "Po-postarejte se o ní, prosím!" Hlas získává na žalostném nádechu, zoufalství čiší z každého slova. Nic v jejím životě nebylo důležitější než dva prvky, které jí činili šťastnou - Gaëlle a Silas. A jako každá matka by raději obětovala sebe než své dítě, které natahovalo packy směrem k matce v touze jí spočinout v náručí. Kdyby se molo probořilo, zvládla by to - plavat uměla a na břeh by se nějak dostala, ale její malá Gaëlle? Její drobná rusovláska, která sotva umí chodit? Ta by nic podobného zvládnout nemohla. "Odveďte ji, prosím, domů. Prosím..." Domek nebyl tak daleko, aby se dal přehlédnout. Ač byl malý a šikovně skrytý před zvědavýma očima, každý, kdo se trochu orientoval v lese, si k němu dokázal najít cestičku.

Smráká se tak rychle, jako to v tomhle měsíci bylo běžné. Ví, že když začne pršet, na teplotě to moc nepřidá a prochladne i ta malá, i žena, která se nemůže hnout z místa. Slyší, jak neznámá žadoní aby vzal její dítě domů, ví že je vystrašená a tak, ale na to jí sere. To dítě by se určitě nemohlo dokolébat daleko a jako každé zvíře, i tenhle drobný tvor bude mít pud sebezáchovy a vyhne se vodě. "Pojď sem, neboj, nic ti neudělám," opakuje tím nejvřelejším hlasem, jak jen je to s vychlastaným chraplákem možné. To malé mu asi ještě ani nerozumí, ale tón hlasu je nejdůležitější. Udělá dva rychlé kroky na vrzající molo, cítí, jak se prkna pod jeho vahou prohýbají a čapne dítě do náruče. Drží jej trochu neobratně, není na to zvyklý, ale je si docela jistý, že netrpí. Rychle přenese uzlíček na břeh a usadí jej ke svým věcem. "Tak," začne. "Teď tady budeš hezky sedět a já půjdu pomoct mámě jo? Ani se nehneš." Nespouští malou holčičku z očí a při slovech mává zdvihnutým ukazovákem. Aby si pojistil, že děvče skutečně zůstane na místě, zabalí jej do kabátu své uniformy a na hlavičku narazí kapuci. "Buď hodná holka."
Ví, že žadonila aby vzal to dítě domů, ale odmítá ji tu nechat. Nechce si vzít na krk že mu tu ta žena umrzne když začne pršet. Zvedne ze země nůž a opatrnými, uvážlivými kroky se vydá na molo. Pod každým jeho krokem dřevo sténá, vždycky několikrát zkusí, jestli prkna další jeho krok ještě udrží. "Nehýbejte se," zopakuje každou chvilku, jako kdyby snad neznámá měla na výběr. Jestli se molo proboří a ona zahučí do vody spolu s ním... Umí vůbec plavat? Čas od času se ohlédne a mrkne na malé děvčátko, než je konečně v bezprostřední blízkosti zrzky.
Klekne si na jedno koleno, pomalu, snaží se rozložit váhu do svého okolí jak jen to jde. Vidí pohledný obličejík smáčený slzami a strachem, noha bude nejspíš nehezky zraněná a rozhodně bolí. "Proč jste sem vůbec lezla, ženská," zavrtí hlavou. Vytáhne nůž z kožené pochvy, odloží ji stranou a jeho ostří si otře o kalhoty. "Nehýbejte se, ano? Půjde to rychle," slíbí, zkoumá, kudy bude nejlepší seknout... Chytne ženu kus nad kotníkem, pevně, aby si zajistil, že se ani nehne. "Useknu to dřevo," zvedne k ní pohled, protože si až teď uvědomí, že to může vypadat trochu jinak. Jako kladivem začne ostřím opatrně bušit do ztrouchnivělého polena vedle nově vzniklé díry. Prkna nejsou nijak pevná a zevnitř začínají plesnivět, takže to není zas tak těžké, ne s ostrým nožem. O dítě se už přestal starat, předpokládá, že bez mámy nikam nepůjde.

Rychlé přikývnutí - na nic více se nevzmůže. Ne teď, ne tady, když je vězněna trouchnivějícím dřevem, co se jí každou chvíli více a více zarývá do měkkého masa. Nehýbá se. Minimálně se tedy o to nepokouší, ač cítí, jak se dřevo s každou nastávající chvílí propadá hlouběji do vody. To molo zde stálo několik let, sic provizorně postavené. Navzdory počasí se však nikdy nezhouplo ke dnu, jako zázrakem drželo. Až do dnešního dne. Zelené oči sledují muže pomalu se blížícího k ní, v každém jeho pohybu se pokouší nalézt jistotu, že všechno bude v pořádku, jak se snažila namluvit své malé dceři.
Překvapením stačí pouze zamrkat po vyštěknuté větě, co osočovala stejně dobře jako hledala odpověď, ač se nejspíš jednalo pouze o řečnickou otázku, na kterou odpověděla. Jak jinak, je to Sára a ta tomuhle způsobu mluvy nikdy neporozuměla. "Chtěla... Chtěla jsem prát. Prádlo." Jako kdyby snad měla prát samu sebe, k čemuž pomalu ale jistě prakticky docílila. Do očí stoupá nával paniky, když vytáhne nůž - i Sáře sklapne jako zázrakem, když těká pohledem z vojáka na nůž a zase nazpátek. Trocha slabého vyjeknutí unikne rty, když ji tak drze chytí nad kotníkem, až se mladá žena začervená. Konec konců tohle nebyl dotek, který by běžně vyhledávala. Nebo se jí ho dostávalo nějak častěji než je zdrávo. Jako spíše vůbec. Prsty se zaryjí o něco hlouběji do dřeva, div si nehty nezláme, srdce poposkočí při každém rázném bouchnutí do prken. Pocit, že brzo skončí ve vodě, narůstá a Sára se už podvědomě snaží zadržet dech. Naštěstí se nic takového nestane.

Když drží v ruce nůž, chápe, že se děvče bojí. Musí s tím vypadat docela nevěrohodně, sám by si nevěřil, kdyby se takhle viděl. Ale vysvětlí jí rychle situaci, tak špatné to ještě přeci nemůže být. S trochou štěstí v noze nebude nic zlomeného, bude jen sedřená a poškrábaná, vyčistí se to, obváže a pokud se do toho nedostane infekce, bude běhat jako laňka. Ženský jako ona znají tyhle babky kořenářky co jim s tím pomohou, on si na každou ránu vždy lil alkohol. Co ovšem nechápe, to jsou rozpaky když ji chytne za nohu. Má sto chutí jí říct něco ve stylu snažím se ti pomoct ty náno, ale neudělá to a asi o tom ani neuvažoval, že by to skutečně vyslovil. Ušklíbne se, dalo by se to považovat za náznak pobaveného smíchu, když mu odpoví na jeho zcela řečnickou otázku.
Cítí, že mu pod rukama poleno povoluje. Otočí nůž, chytne jej na rukojeti kus za ostřím a koncem dřevěné části několikrát bouchne do polena, než se konečně odlepí od svých dřevěných parťáků a spadne se žblunknutím do vody. Drží děvčeti nohu pevně, aby s ní při téhle situaci nehnula a nesedřela si ji o plesnivá prkna ještě víc. Přestává molu věřit když si uvědomí, jak jednoduše se popral s prknem a spatří, jak vypadají prkna kolem. "Už to je skoro za vámi," zadívá se ženě do tváře. "Dejte mi ruku kolem krku," vybídne ji, je mu jedno jestli to třeba odmítne udělat. Zvládne ji vzít tak jako tak, jednu ruku jí strčí pod kolena, druhou obejme kolem zad a jako kdyby nevážila vůbec nic, zvedne ji do vzduchu. Prkna zaskřípají. Zvládl to jednou, zvládne to i podruhé. Nedá neznámé čas na námitky, rozvážnými ale rychlými kroky se vydá přes molo. Pod jednou botou mu praskne dřevo ale stihne udělat krok zpět. Díru obejde, čím blíže je břehu tím rychleji se pohybuje, až konečně našlápne na suchou zem. Uvědomí si teprve teď, že celou dobu nedýchal. A že na tom mole, úplně na konci, do prdele nechal ten nůž....

Dnešek byl stejně únavný, jako každý den, který strávil v kostele, lidé kteří chodili kvůli tomu, že někomu lhali, nebo že se dovolávali boha mu už lezli krkem, byla to ale jeho povinost a bylo to třeba řešit, i drobné hříchy jsou hříchy. Pokud nešlo o závažnou lež, což nikdy nešlo, teda dnes a většinou ne, poslal je se modlit a opakovat pečlivě zvolené pasáže z bible, načež jim tyto hříchy odpustil.
Jako oázy v jeho nudném dni mu byli mše a návštěvy lazaretu, kde pracovala iris, nejspíš byl první hlavou kostela, co zde sama udělovala poslední pomazání, ale lidé byli šťastní, že na nich záleží někomu tak významnému a iris prý byla v jeho přítomnosti klidnější a pracovala lépe. Vydržel by ji sledovat celý den, kdyby na to měl čas, ale musel se vždy brzy vrátit do kostela a tak si nestihli ani promluvit, jediná osoba, s kterou měl čas mluvit byla hlavní ošetřovatelka, která ho doprovázela na cestě mezi umírajícími a vyprávěla mu, jak jde iris práce od ruky, moc dobře věděla, že právě na to slyší a že mu to dělá radost, samozřejmě se taky zmínila o vyléčených pacientech a o jednom, kterému jeho pomazání zachránilo život, pro něj to byla ukázka boží moci, kání za jeho hříchy a jejich přiznání mu zachránilo život.
Lepší to bylo až po večerní mši, kdy ji šel do lazaretu vyzvednout, i když to už nebylo zapotřebí, byl to takový jejich zvyk z dřívějších dob. "Ahoj, jak ses dneska měla." Měla tu výsadu, že k ní mluvil familierně, narozdíl od zbytku ošetřovatelek a většiny měste, To štěstí mělo ještě pár kněží. Po tomto pozdravení se jako obvykle objali a on ji políbil ve vši počestnosti na čelo, pak, jelikož dnes naštěstí nebylo tolik pacientů, ani tak závažné případy jako obvykle vyrazili domů na kraj města, kde na ně čekalo zvířectvo, po cestě je běžní lidé zdravili a uctivě se jim klaněli, teda spíš jemu, ale i to už poslední rok patřilo k zaběhlému pořádku, byl přece významnou osobností salemu, hlavou místní farnosti.

Celý dnešek se jí podařilo prožít bez větších potíží a zaškobrtnutí. Obyčejně se během dne alespoň jednou polila polévkou, narazila si koleno, nebo jí pro práci skouznul šátek z tmavých, téměř černých vlasů, zapletených v pevném drdolu. Měla proto velmi dobrou náladu a i když už na ni večer padala únava po dlouhém dni péče o nemocné, neztrácel se jí ze rtů úsměv. Zrovna se chystala sundat si pracovní, původně bílu, dnes již pořádně zapranou, zástěru a vyjít před lazaret, kde by počkala na Otce Daniela, když pro ni přišel.
,,Dobrý večer," mávala mu už když ho zahlédla u dveří, zástěru si rozvazovala cestou k němu a v momentě, kdy k ní mluvil a líbal ji na čelu už ji měla přehozenou přes předloktí. ,,Dnešek byl moc dobrý den, jsem ráda že zima už pomalu mizí, snad ubude i nemocných." V nekonkrétním gestu mávla k obsazeným postelím. Pro zatím rozhodně nebylo možné říct, že by tu nebylo co dělat. Iris se ale skutečně těší na první opravdu teplé sluneční paprsky, částečně i pro to, že se jí dnes v hlavince vylíhl další z jejích nerozumných nápadů. A to, že si ho nenechá pro sebe bylo jasné už v momentě, kdy se za nimi zavřely dveře lazaretu a vydali se na cestu domů.
Začala ovšem opatrně, nenápadně. ,,Budeme mít k večeři jen brambory s trochou másla. Škoda, že nemáme vlastní mléko, hned by to bylo lepší, nemyslíte..?" Kratičká odmlka jí dá tak akorát dost času na to, aby se nadechla a pokračovala. V žádném případě teď svého opatrovníka nepustí ke slovu, zná se a už by pak nedořekla co ji pálí na jazyku. ,,Dneska mě napadlo, že by se nám moc hodila ovečka. Úplně maličké jehňátko! Na jaře by jistě šlo nějaké opařit, nemám pravdu?" Na okamžik sklopí oči k zemi, neříká si o věci příliš často, ale sama sebe během dne přesvědčila o tom, že jehňátko by nebylo přece jen pro ni. A co, že bych ho česala a běhala s ním po louce jako s pejskem? Na tom přece nic zlého není! Proto svůj pohled nakonec přece jen zvedne a upře hnědá kukadla do Danielova obličeje. ,,Pěkně prosím?" Do hlasu se jí vloudí trochu dětský tón.