Okolí Salemu

Přikývl, když mluvila o nemocných, nebylo to na cestu ztovna ideální téma a tak je rád, že to zmínila už v lazaretu, bohužel však mor ještě zcela neskončil a tak pochybuje o tom, že by konec zimy představoval nějak velkou změnu, i když mor také pomalu dozníval, jak říkal doktor včera u zpovědi, když se přiznal, že ulehčuje těm chudákům nakaženým morem jejich cestu k bohu do království nebezkého, vzhledem k jeho dobrým a čistým úmyslům ho nechal zopakovat si část nového zákona o odpouštění zbloudilým synům a odpustil mu, počítal ale, že to není naposled, co za ním s tímto přišel. "Jsem rád, že to jde dobře." Řekl k tomu jen, navíc tak, že bylo jasné, že se tím nechce dále zabývat.
Po cestě iris začala debatu, nechápal, co je na bramborách s máslem špatného, ale pro ni to zjevně bylo důležité. I když neměli mléko vždy, často ho od nějaké duše dostali a občas ho i koupil, teď po zimě ho však skutečně nebylo mnoho, když pokračovala po pomlce, v kterté se sotva stihl nadechnout, aby odpověděl, došlo mu o co jde, její chování ho přimělo k úsměvu, v těchhle chvílích byla naprosto stejná, jako to malé děvčátko, kterého se kdysi ujal.
"Ale to není jen tak, musela by ses o ni starat, každý den ji vyčesávat vlnu a museli bychom pro ni udělat oplocenou ohradu. A i poté by trvalo dlouho, než by začala dávat mléko, nejdřív musí být dospělá a březí." Namítl, ale věděl, že pokud se iris rozhodne, povolí, i když pod podmínkou, že mu pomůže se stavbou ohrady a bude se o ovci starat. Pozemek na to byl dost dlouhý a možná bude stačit i opravit ohradu kolem bývalých koňských pastvin. Navíc ví, že pokud bude chtít ovci i při těchto podmínkách, nebude s tím žádný problém, malou ovečku mu jistě ochotně dá nějaký statkář, pokud o ni požádá.

Pozorně naslouchá každému jeho slovu, netrpělivá tak, že místo chůze téměř poskakuje nedočkavostí. Jakmile Daniel skončí svou promluvu, horlivě přikývne. ,,Vždyť já vím! Stejně jako se starám o slepice a králíky a o dům a zahrádku a budu se snažit zlepšit ve vaření a vlnu, až jí bude dost, upředu na nitě a utkám na látku a..." byla by snad pokračovala dokud by se nedostala k popisu výšivky, kterou mu udělá na hotovou košili nebo vestu,kdyby už nestáli před dveřmi domu. I když to pravděpodobně není zrovna podle etikety, otevře dveře a pokývne Danielovi aby vešel jako první.
,,Hned dám vařit brambory, oškrabané je mám ještě od včera." Jako by už úplně zapomněla na únavu točí se po světnici až se jí sukně otírá o lýtka a stehna jako dotěrný milenec. Ani ji ale nenapadne si toho všímat. Jako správná hospodyňka během chviličky zatopí pod kamny a postaví na ně kameninový hrnec. Když se pak otáčí čelem zpět do místnosti, na čele má šmouhu od sazí a tváře jí teplem zrůžověly. Teprve až teď si z vlasů sundává pracovní čepeček, který pečlivě skládá a položí na polici vedle dveří. ,,Jste dnes hodně unavený, Danieli? Jestli vám to udělá radost jsem si jistá, že bych místo másla našla ještě kousek slaniny nebo můžu udělat pár vajíček." Pozvolna z otázky přejde do hlasitého uvažování. Ani by ji nenapadlo, aby něco takového vařila pro sebe. Naopak už v duchu skládá povinnosti, které jí ještě čekají než se dostane do postele. Čeká ji ještě sesbírat vajíčka, nakrmit králíky i slepice, zkontrolovat jestli divoká zvířata nepolámali žádný z ovocných stromků a nakonec ohřát vodu na umytí. Nikdy si ale na povinnosti nestěžovala, vlastně ji ani nenapadlo, že krom společného lože skutečně se svým zachráncem žije jako s manželem.

Když ho pobídla s radostí vešel, jelikož byl muž, tak se to moc nehodilo, ale pokud to bral jako kněz, tak bylo běžné, aby ho lidé pouštěli první, navíc to doma tak nebral, všem je jedno, co se děje doma, pokud to není hříšné, pravidla společnosti doma neplatí, jen ta boží, docela se mu líbila energie při popisu toho co bude všechno dělat, ale má o ni docela strach, nabrala si hodně práce doma, k tomu ještě vypomáhá v lazaretu a teď by chtěla ovci? Rozhodl se, začne ji pomáhat, první co udělal bylo, že se převlíkl do civilu, šel tedy vedle, sundal kněžské roucho a místo něj si oblékl halhoty a košili, jako běžný člověk, pak se vrátil do kuchyně, kde už se činila, u plotny bez toho čepce jí to krásně sluší, už vedle, když se převlékal ji slyšel a tak jí rovnou odpověděl. "Neboj, jako obvykle, nedělo se nic, co by mne unavilo, zato ty jsi po cestě vypadala unaveně, dneska nech zvířata na mě, slyšel jsem, že jsi se činila." Popošel k ní a podíval se, jak jí jde práce od ruky, opravdu jí šla a on přemýšlel, co jí odpovědět na tu část s jídlem, jemu to bylo jedno, ale ona při tak namáhavé práci potřebuje nějaké to maso, aby ji zvládala a tak se rozhodl pro nejjednodužší způsob, jak to vyřešit. "K jídlu mi udělej co uznáš za vhodný, ale ne že si pro sebe uvaříš samotný brambory a mě k nim naděláš slaninu s vajíčkama."
Na oko ji pohrozil a pak se zasmál. "Nevím, co bych si bez tebe počal, až se vrátím, najíme se spolu."
Na to se vydal do hospodářské části, kde nakrmil králíky a dal jim napít, podle instrukcí z knih je už rozřadil společně v kotcích, jelikož už začínalo jaro a nasypal zrní slepicím, když se slepice šly nazobat, začal vybírat vajíčka, někdy v tý době už mohla mít itis hotovo a jít za ním, docela to i čekal, nikdy nevydržela odpočívat, alespoň ne doma, ovšem dnes byl odhodlaný zvířata zvládnout sám, jeho snaha však ztroskotala na slepici co bránila svá vajíčka a urputně na nich seděla, bráníce je vlastním tělem a tvrdým zobákem.

Už-už se chystala, že Danielovi ani náhodou nedovolí, aby za ni dělal její práci. Vždyť se to přece ani trochu nehodí! Neměla k tomu ale příležitost, takže nakonec nad jeho dobrotou jen zavrtěla hlavou, rozhodnutá, že příště už ho ke zvířatům určitě nepustí. Ještě, aby ho viděl někdo z města.
Z okna zahlédla, jak mizí v hospodářském stavení a sama se tedy pustila do přípravy večeře. Vajec naštěstí nikdy neměli nedostatek, slaninu si ale chtěla ušetřit až na nedělní oběd. Nakonec z ní tedy odkrojila jen pár tenoučkých plátků, které opražila v nízkém hrnci, zalila je vajíčky a vmíchala do nich uvařené brambory. S trochou dobré vůle tak vzniklo syté, snad i docela dobré jídlo, hotové během chviličky. Nandala na dva talíře, nachystala je na stůl i s příbory a... Daniel stále nikde.
Sáhla tedy na háček u dveří po teplém vlněném šálu, který si přehodila kolem ramen, a vyběhla na dvorek, kde se rozhlédla a nakonec zamířila ke slepicím, protože právě z kurníku se ozývalo nejvíc zvířecího povyku. Na pár krátkých chvilek zůstala stát mezi dveřmi, bezelstně pobavená knězovým bojem s tvrdohlavou slepicí. Když si uvědomila, že není hezké se smát cizí plané snaze, překonala těch několik kroků, které ji dělili od obou účastníků souboje.
,,Nesmíte se tak snadno dát, velebný pane." Opravdu se snaží být dobrou ženou, ale maličké popíchnutí jí splyne ze rtů aniž by tomu dokázala zabránit. Drobnou dlaní pak jemně odstrčí Danielovy ruce, kterými se snažil dostat pro vejce. ,,Takhle ji jenom vyplašíte. Chce mít kuřata, proto se nezvedá. Zítra jí dám do hnízda nějaké falešné, nebo velký oblázek. Stejně nebude snášet, dokud ji to nepřejde." Podělí se o trochu svých hospodářských znalostí. Nebo drbů. Zkrátka o to, co se doslechla od sousedek i od ošetřovatelek a pacientů v lazaretu. Šikovně pak slepici zvedne, s křídly pevně přitisknutými k tělu tak, aby jí neublížila a aby ji poplašený pták nemohl klovnout. Slepici pak postaví na zem, vajíčko sebere do ošatky k ostatním a sebe ji Danielovi z rukou. ,,Pojďte už dovnitř, ať se nenachladíte. A večeře je na stole, než se najíme dám ještě nahřát peřiny, co vy na to?" S milým úsměvem se snaží vmanévrovat kněze zpět do domu, ne snad, že by se ho chtěla nějak ovládat, to by ji ani nenapadlo, ale skutečně se vždycky snažila a bude snažit, aby nebyl nemocný. To by si nikdy neodpustila, myšlenka na to, že by mohl odejít na věčnost jako její rodiče, ji občas pronásleduje v nočních můrách.

Nakonec byl docela vděčný, že mu s neposlušnou slepicí iris pomohla. ďábel už ho pokoušel, aby nebohou slepici zabil a to on nechtěl, právě v tu chvíli mu přišla pomoct iris, což mu značně ulehčilo odolávat pokušení ďáblovu.
Možná iris ze začátku byla boží zkouškou, ale nyní to byl neuvěřitelný dar, ne že by si jako hlava církve nemohl dovolit služebnou, ale z práce služebné by jen těžko měl radost, když by ji sledoval, nebo by se naučila něco nového.
Její příchod zrovna v tuto chvíli ho trochu zaskočil, stejně jako to oslovení, velebný pane, odkdy mu tak říká? Nevadilo mu, že byla pobavená jeho snažením, jeho boj se slepicí musel skutečně vypadat nesmírně komicky, to co ho z nějakého důvodu ranilo bylo to přezpříliš formální oslovení. Nakonec dospěl k názoru, že to oslovení musela pochytit od sousedek, stejně jako mnoho rad k hospodářství, jak mu svým vysvětlením obratně dokázala.Upozorní ji tedy na to, že si nepřeje, aby mu takto říkala, ale až později, hned by ji přerušoval a to nechtěl.
Odstrčit svoje ruce si nechal právě proto, že byla v tomto ohledu značně lepší, než on, nechal ji tedy to zkusit a s úžasem sledoval, jak slepici zvedá a dává vajíčka do ošatky, zatímco se slepice snaží dostat zobákem k její ruce, nepřiznal by to, ale má strach, že by jí mohla slepice ublížit, naštěstí se tak nestalo. Místo toho položila slepici a vzala mu ošatku, načež se dala do přesvědčování ho, aby šel už domů, neviděl v tom žádný problém, o zvířectvo se dnes už postaral, snad jenom jedna věc, než se vrátí do domu.
Pohladil ji po vlasech a usmál se na ni. "Neboj, hned půjdeme, jenom mi nejdřív vysvětli, odkdy mi zrovna ty říkáš velebný pane." Byla to výtka, ale ne strohá, spíš na sobě nechal znát, že ho to zklamalo, což skutečně zklamalo.
Byl už taky připravený po její odpovědi se na ni usmát a vrátit se domů, kde měli poděkovat bohu za dobrou krmi a najíst se.

Nechala se ohladit a vrátila mu i úsměv. Nikdy v jejich vztahu neviděla nic jiného než zbožného muže, který se ujal sirotka. Už jako malé děvče měla zpočátku problém zvyknout si na to, že kněze může oslovovat důvěrněji než ostatní a teď, když je dospělá, začíná jí to občas znovu dělat problémy. Jako by snad podvědomě, instinktivně tušila, že se na ni vždy nedívá jen jako na svou schovanku a jednu ze svých oveček. Vědomě by ji nic takového ale ani náhodou nenapadlo. Dokonce, i kdyby ho přichytila, jak si ji prohlíží nic by to nezměnilo - nikdy se s žádným mužem neseznámila tak blízce, aby dokázala rozlišit mezi tím, kdy ji prostě pozoruje a kdy se na ni dívá se zalíbením nebo dokonce chtíčem.
Chviličku ji tedy trvalo, než s pohledem sklopeným k zemi odpověděla. Nechtěla mu ublížit a rozhodně nechtěla lhát, proto byla slova pečlivě zvolená. ,,Slyšela jsem, že vám tak říkají." Pokrčí útlými rameny pod vlněným šálem a v dlaních pevně svírá okraje ošatky. Daniel je pro ni autorita rovnocenná téměř Bohu. Kdyby na ni zatlačil, řekla by mu plnou pravdu - i když si ji sama úplně neuvědomuje. Vlastně se nikdy nestalo, že by ho neposlechla. ,,Už se nemračte Danieli, prosím." Zkusí si ho po další chviličce ticha usmířit úsměvem. ,,Úsměv vám sluší víc. A k tomu nám ještěvystydne večeře." Dobrosrdečná lichotka pronesená bez rozmyslu. Pro ni je to jen jednoduchý způsob, jak ho potěšit.

Nečekal, že to vezme tak vážně, oslovení velebný pane se mu nelíbilo, protože před bohem jsou si včichni rovni, ale neodmyslitelně patřilo k jeho úřadu, ve kterém na zemi zastupoval boha a tak ho v kostele toleroval, ale když zrovna nebyl v kněžském, slyšel to nerad i od cizích lidí, natož pak od rodiny, dával přednost oslovení otče, nebo otče danieli, jak se mu říkalo dřív a iris od začátku učil, aby mu doma říkala jen danieli, nechtěl si hrát na nějakého veleváženého kněze, oslovení přece nemění to co jste za člověka.
"Nic tak hrozného se neděje, jenom tě žádám, neříkej mi tak, před bohem jsme si všichni rovni a nejsem li v kněžském rouchu, nemám na tento titul nárok, jelikož jsem ho přijal jako zástupce boha na zemi." Nechtěl, aby se cítila provinile, proto to nedělal, byla pro něj jako jeho rodina a chtěl aby se tak chovala, to ano, ale tahle drobnost skutečně nebyla natolik důležitá, aby jí kvůli ní způsoboval starosti.
"To máš pravdu, byla by škoda, kdyby to vystydlo. Jdeme." Usmál se na ní a vyrazil do stavení, zase něco přehnal, ale bylo těžké poznat, kdy to vezme jako běžnou vítku a kdy jako závažný problém, dnes něco, co mělo být téměř bezvýznamné vzala jako závažný problém a možná si, jak si domyslel podle její reakce, i myslela, že ji nadává. to už jsou ale v obytné budově a vidí jídlo, vypadá to opravdu dobře, naschvál si sedl k prázdnějšímu talíři, je sice ve většině rodin zvykem, že muž jí více, ale je to kvůli tomu, že má těžkou práci a musí se starat o zvířata, u nich to platilo spíš o iris, počkal až si sedla a pak sepjal ruce k poděkování bohu za dobrou krmi a začal odříkávat.
"Požehnej , Pane, tyto dary, které budeme přijímat z tvé štědré ruky. A jako byl tento chléb nejprve v zrnech rozptýlen po polích, než se stal jedním pokrmem, tak učiň, aby tvoje děti byly shromážděny ze všech končin světa v tvém království. Dej svůj chléb těm, kteří ho nemají a svůj pokoj každému srdci. Amen." Pak mohli začít jíst brambory, které měli, samozřejmě neměli chléb, ale chléb je symbolem jakéhokoli jídla, nakonec, jídlo lze říci i jako dení chléb, takže to nepředstavuje žádný problém, navíc je vždy na stole chléb a sůl pro poutníky, žebráky a pro ty, kterým jídlo nestačí, zvykli si takto před jídlem děkovat a bohu to jistě také dělá radost. Brambory s vajíčkem a slaninou jsou výborné, na neděli se mu ale možná povede sehnat nějaký větší kus masa a to si teprve pořádně pochutnají.

,,Budu si to pamatovat." Odhodlaně přikývne, když jí, jako už tolikrát, vysvětluje jak si přeje být oslovován. Je ráda, že tahle debata je za nimi a spěchá do tepla kuchyně. Ošatku z vejci uloží ještě cestou do spíže, vlněný šátek znovu pověsí na skobu u dveří. Práce i dospívání ve společnosti kněze ji naučili nebýt nepořádná. Pak už přijde ke stolu,  kde sice nerada, ale bez řečí, usedá k plnějšímu talíři. Už teď ví, že všechno nesní. Zbytek si tedy schová na snídani, však ono to za studena jedovaté nebude.
Stejně jako Daniel sepne ruce k modlitbě, slovo ale jako vždy nechá jemu. I když zná text nazpaměť, nevěří tomu, že by ho přednesla tak pěkně jako on. Připojí se až s tichým "Amen". V jídle se trochu šťourá, rozhodně se do něj nepouští s takovou chutí jako Daniel. Jakmile se posadila padla na ni únava, s námahou do sebe nasoukala polovinu porce, než odsunula talíř. ,,Mohu od stolu? Než dojíte dám na pec nahřát peřiny a přichystám se na spánek."
Pokud ji od stolu pustí, svou nedojedenou porci uklidí do menšího kastrůlku, který zakryje talířem aby jídlo do zítřka neokoralo a špinavé nádobí dá do lavoru. Většinou všechno umývá až když je toho víc, ve dvou příšliš věcí nezašpiní a byla by škoda plýtvat vodou i časem na dva talíře a pár příborů. Pak na chviličku zmizí do vedlejší místnosti, odkud přinese nadýchané péřové přikrývky, které rozloží na rozehřátou pec. Nerada spí v ledové posteli a kamna stačí vždy jen na to, aby vytopila jen hlavní místnost domku. Pak, pro změnu do ložnice odnese hrnec s ohřátou vodou, který přelije do necek. Ty slouží jak k mytí, tak k praní. Každodenní hygiena sice není něco, co by většina lidí praktikovala, ale ona si tenhle zvyk nese z dětství. Její matka věřila v to, že jen v čistém těle může žít čistý duch.
Postupně se svléká, aby se mohla opláchnout. Další z důvodů, proč se těší na jaro a léto, kdy se pod rouškou tmy chodí koupat do řeky nebo do rybníka. Kazajka s dlouhým rukávem, svrchní sukně, halena, botky, punčošky vysoko nad kolena, spodní kalhoty. Vše je pečlivě složeno a uloženo na víko truhly, kde věci ráno snadno najde aby je mohla obléknout. Jen ve spodní sukni se beze studu umývá, teplá voda ale na chladném vzduchu rychle chladne a brzy má Iris husí kůži. Ve spěchu se pak osouší čistým plátnem. Ještě na trochu vlhké tělo natáhne noční košili a teprve pak sundá i poslední kus denního oděvu - právě spodničku. Teď už jí zbývá jen rozpustit vlasy, které celý den věznila v pevném drdolu a několikrát je přejet hřebenem.

Jako obvykle své jídlo nedojedla, obžerstvím rozhodně netrpí, ale mohla by to být marnotratnost. No ni, beztak to ráno zase dojí, takže tratni nebudou. "Dobrá, můžeš jít." Odsouhlasil jí to s drobným, sotva znatelným náznakem nelibosti. "Bude škoda to jíst studené, vaříš výborně." Upozornil na nedojedenou porci, kdyby byla malá, nechal by ji u stolu sedět, dokud nedojí, jak to dělával dřív, teď už ale snad ví, kolik by měla jíst, aby se udržela zdravá.
Když odešla pryč, sám pomalu dojedl a pronesl modlitbu po jídle. "Prosíme, Pane, zůstaň v našem domě jako milý host a pomoz nám, abychom se stali hodni darů, kterými nás zahrnuješ."
Po této modlitbě po sobě uklidil a umyl nádobí a pustil se do přepisu jedné z knih, připravil si brk a kalamář a začal psát, sotva vnímá co píše, dobře si je vědom, že se iris vedle koupe a má pokušení jít se na ni podívat, zahání ho však soustředěním se na nudný a naprosto nezáživný text jakéhosi životopisu nějaké šlechtické rodiny. Píše zdobným písmem, kreslí iniciály a maluje obrázky prastarých šlechticů a šlechtičen, díky tomu se mu daří na ni vůbec nemyslet.
Měl by jí už za někoho provdat, tím by jí zařídil lepší zázemí a zbavil by se pokušení, sám by si také mohl nalézt manželku, to bude možná i jednoduší, není přece až tak špatná partie a zbavil by se toho napětí, kde ale najít ženu, která by stála o kněze? Anglikáni sice nebyli v celibátu, ale málokterá žena by chtěla žít s knězem. Jakýsi hlásek v jeho hlavě mu říkal, že si má vzít iris, že by jeho přání neodporovala, ale hned ďáblovy svody vytlačil a soustředil se na svůj původní plán. "Mohl bych se zeptat na její názor." Napadlo ho a mumlá si sám pro sebe, při tom skoro bezmyšlenkovitě přepisuje text. "Dám jí slušný věno a někdo se ukáže, ale bude to dobrá duše?" V takovémto duchu přemýšlel ještě chvíli, než se rozhodl, že se jí na to zeptá a pokud někoho bude mít, dá jí věno a řekne, ať toho muže přivede za ním, pokud ne, začne si hledat manželku, vydržel třicet tři let, ale o moc déle bez ženy se kterou by mohl léhat nevydrží.
Dál už se spíš soustředil na práci, ale myšlenek na vdavky, jak jeho, tak irisiny mu stále šly hlavou.

Ještě s hřebenem v ruce, bosky a v noční košili vejde zpět do kuchyně. ,,Povídal jste něco?" Jen zaslechla jeho hlas, nerozuměla slovům které říkal, proto se přišla zeptat. Myslela, že už také půjde spát, ale místo toho našla Daniela jak sedí nad prací. Vždycky ji mrzelo, že mu s přepisy nemůže pomoct, ale i když se naučila číst i psát, její rukopis byl vždycky ošklivý a kostrbatý. Přejde nakonec až ke stolu u kterého sedí a nenápadně mu nahlédne pod ruce.
,,Jednou se mi takhle upracujete." Maličko ho kárá, ale v hlase jí při tom zní smích. Nechce ho odtrhnout od práce, zároveň ale nepůjde spát, dokud nepůjde i on. Odloží hřeben na skříňku a rozhodne se otočit peřiny u pece. Teď, když je bosa musí stát na špičkách aby dosáhla na plochu, na které jsou rozložené. Stále zády k němu pokrčuje v rozhovoru, který se ale už stočil spíš do hlasitého uvažování. ,,Měla bych zítra koupit nové svíčky, přes zimu jich spotřebujeme opravdu hodně..."

Když vešla a vyrušila ho, podíval se na ní a cítil, jak jeho tělo podlehlo její kráse, mysl však odolávala, jak kráse, tak pokušení ďáblovu, dobře si však uvědomoval, že čím déle s ní žije, tím více ďábel naléhá a tím těžší je ho umlčet.
Na její poznámku s upracováním se jen zasmál, pokud se tu někdo upracuje, bude to ona, jak tak stojí na špičkách a šahá na pec pro peřiny, prohlíží si ji. "Svíčky vezmu z kostela, jako každý rok, každý den se jich pár desítek spálí, tak těch pár neubude." Pak uklidil i přez svůj stopořený úd psací potřeby a rozhodl se začít s dojednáváním její svatby co nejdřív, takhle to už dál nejde, má to takhle každý den a k němu se hodí spíše starší žena, takže to že by si ji vzal nepřichází v úvahu, i když pokud by ho sama bez nápovědy jmenovala, asi by si nechal říct.
"Měla by sis už najít snoubence, věk na vdávání máš už dlouho líbí se ti ve městě někdo?" Začal celkem nenápadně a zase se posadil ke stolu, tohle musí vyřešit a nechce, aby mu u toho usnula.
"Bím že jsem v tomto ohledu selhal, a měl jsem ti sehnat nějakého snoubence dokud jsi byla dítě, kéž mi bůh odpustí, ale i v bibli je psáno, že láska by měla vést kroky milenců, máš tedy někoho takového?" Je si jistý, že to pochopí správně, v lazaretu jí sestry tenkrát vysvětlily až moc a ještě měsíc potom se ho ptala na různé věci.
Když odešla od pece s peřinami v ruce, pokynul jí, ať se ještě na chvíli posadí.

Na odpověď o svíčkách jen přikývla. Sama by je raději koupila a dala tak někomu vydělat, ale rozhodně svůj názor prosazovat nemíní. Když se však řeč stočí na její osobní život, překvapeně se ohlédne a věnuje Danielovi snad i trochu polekaný pohled s pootevřenými ústy a rozšířenýma očima. Peřiny si pevně přitiskne k tělu a na poprvé mu ani neodpoví. Teprve po tom co pokračuje a co ji pobídne aby se znovu posadila ke stolu udělá co po ní žádá, přikrývky ale nepouštěla, jako by se za ně chtěla schovat.
,,Já... Danieli, tohle..." Nedaří se jí příliš dobře začít, navíc už jí zase začínají červenat tváře. Nadechne se, vydechne a zkusí to znovu. ,,Hlavně se neobviňujte, udělal jste pro mne všechno, co jsem mohla chtít a sama jsem se rozhodla pomáhat v lazaretu i zůstat s vámi. Před pár lety mě občas někdo zval k muzice, ale odmítala jsem tak dlouho, až přestali. A sám dobře víte, že kdybych se zamilovala, budete první kdo to zjistí." Mne mezi prsty teplou látku a pro někoho kdo by to chtěl slyšet tím způsobem, by právě mohla pronést vyznání lásky. Pro toho, kdo by poslouchal nestraně by byla dítě nešikovně se svěřující otci, že o ni nikdo nestojí. Je pravda, že před ním nic netajila. Tedy skoro nic. V maličkém domku a s tím, že byl jejím zpovědníkem to snad ani nebylo možné a těch pár věcí, jako sny o dítěti nebo fantazie o tom jaké je doopravdy milování, si nechávala pro sebe.
,,Moc dobře vím, že ženu nemáte proto, že žádná by nechtěla vychovávat cizí děcko. Jsem už ale dospělá a jestli jste si nějakou vybral a potřebujete, abych odešla stačí říct." Už několikrát přemýšlela o tom, proč se neoženil. Nejedna vdovička z města, nebo i mladá děvčata, mu nosila koláče a zvala ho na nedělní obědy. Jediné vysvětlení které ji napadalo bylo to, že mu v tom překáží. Nedokáže se teď na něj ani podívat.

Nejdřív mu to připadá, že se mu snaží vyznat, pak si ale uvědomí, jaká je to hloupost a že to tak není, možná ho to trochu zklame, ale zároveň se mu i uleví, co mu ale dělá starosti je, že si nikoho nenašla, je tedy rozhodnutý, pomoci jí dostat se na ten ples, co má vrchnost pořádat. Sám tam sice nepůjde, ale jako dcera hlavy místní farnosti si tam zaslouží jít, i když to znamená, že bude muset koupit zdobené šaty a zaplatit jí učitele tance.
Ze všeho nejvíc ho ale ranilo, když zjistil, že z jeho života bez manželky viní sebe, nebylo to tak, že by o manželku nestál, ale měl strach, co by na to řekla iris. Byl si naprosto jistý, že taková pomoc v domácnosti by se líbila nejedné hospodyňce.
"Víš co? Uděláme to takhle. Bude se konat velkej ples, kde budou všechny vlivné osoby města a jako hlava místní farnosti mám já a moje rodina právo se účastnit, chci abys na něj šla a dostala se tak do společnosti." Rozhodl a umál se na ní povzbudivě. "Učitele tance i vhodné šaty ti zaplatím, na oplátku ti slibuju, že na tebe nebudu brát takový ohledy a začnu si taky hledat manželku. Kdyby se ptali na věno, řekni že máš malej statek s pěti hektary pastvin a k tomu dvě stě zlatých." Nehodlal na ní šetřit a dvěstě zlatých bylo ve vysoké společnosti společně s tím pozemkem slušné věno, co se týká té chalupy, která k tomu patří, ta by mohla zaujmout nějakého běžného občana, ale ty co budou na tomto plese ne, pro ně to bude spíš dům pro chasu, která se jim o pozemky a zvířata bude starat.
"Tenhle dům se vším tím okolo je tvoje dědictví, pamatuješ?"  Sice ho jako její opatrovník z důvodu neexistence mužského příbuzného zdědil on, ale poprávu by měl náležet jí, krev je hustší, než voda, rozhodl se jí ho tedy dát jako věno, sám může bydlet na faře, kde by nejspíš měl i víc pohodlí, ale taky by nic nehodného kněze nesměl dělat a tak by se nudil a potřeboval iris naučit se postarat o domácnost, navíc na faře může bydlet až poslední rok jako hlava farnosti, takže žili tady, kam mu kostel nezařizuje žádné služebnictvo, na důchod byl však i bez těch dvou set zlatých zaopatřený až dost a dost by měl i na věno pro další dva potomky, na peníze které dostal od kostel totiž ani nešáhl, uživil ho dům po irisiných rodičích a předtím vše potřebné dostal zdarma v kostele, kde i spal ve své cele. Navíc pravděpodobně bude vést farnost až do své smrti.

,,Jestli si to přejete..." Nasucho polkne, představa plesu s bohatými lidmi ji děsí. Nikdy nebyla příliš dobrá v seznamování, ale o čem by si měla bavit se šlechtou nemá tušení. O králících, slepicích nebo o tom jak vyčistit ránu po šípu? Jen z té představy je jí úzko. ,,Ale tenhle domek i všechno okolo je stejně už dávno v božích očích vaše. Nedávejte to pryč jen proto, aby si mě někdo chtěl vzít, prosím." Skoro se jí chce plakat, nad tím, že by ji nikdo nechtěl kdyby mu otec Daniel nezaplatil. Nad tím, že za ni chce dát tolik peněz jen proto, aby si jí někdo všiml, že je vlastně její chyba, že si nikoho nenašla dřív a že je kvůli ní celé ty roky sám. A že upustila peřiny na zem, že venku je pořád ošklivo, že už týden nemůže najít oblíbený šátek a obecně tak nějak nad vším. Nechce ale aby zahlédl jak se jí lesknou oči.
Rychle vstane ze židle a s nejistým úsměvem si v náruči nadhodí peřiny. ,,Vždyť víte, že vám věřím." Tím, že to vysloví nahlas se v tom znovu utvrdí, takže se na něj může znovu podívat. ,,Půjdeme už spát? Jsem si jistá že žádná z vašich oveček by mi neodpustila, kdyby jste je ráno nechal čekat, protože jste zaspal."

"Ale to není kvůli nápadníkům, jsi nádherné děvče a jistě okouzlíš kohokoli ze svobodných mládenců, koho si zamaneš, ale jejich otcové by ke svatbě nesvolili, kdybys neměla dostatečné věno. Navíc nemám na ten dům právo, možná v očích lidí, ale v očích božích na něj máš právo jen ty a tvůj manžel." Mluvil víc nahlas, než měl v úmyslu, samotnému mu to vadilo, ale chtěl pro ni to nejlepší, takže byl věno ochotnej přidat.
"Půjdeme už spát, ráno moudřejší večera." Promnul si kořen nosu a vstal.
"Dělej jak myslíš, ale měla by sis někoho najít do dvou let, ať neskončíš sama, pak už málokterý otec dovolí svému synovi si tě vzít." Mluvil tiše a lehce truchlivě, podobně, jako když promlouvá na pohřbech, vzal si svoje pokrývky a šel si lehnout, nechaje jí tam s jejími myšlenkami.
Nechtěl na ní vyjet, ale ona si neuvědomuje, jak je to závažná věc, ne jeden otec k němu chodí kvůli zpovědi, že své dceři kazí svatbu a vždy po něm chce, aby jí pomohl sehnat ženicha, aby svůj hřích odčinil, ale teď si uvědomil, že sám je tímto hříchem vinen, i když ona nevypadá, že by jí to vadilo. Leží v posteli a ještě nejakou dobu přemýšlí, vůbec mu nejde usnout.