Okolí Salemu

Vůbec neví, proč se na ni Daniel tak zlobí. Vždyť kdyby moc chtěla, jistě by se s někým mohla seznámit už dávno, mohla by... nemohla. Sama si v tomhle lže, příliš se zapletla do církevního života, do pomoci druhým, do bezpodmínečného následování knězových slov. Nešla by proti jeho vůli, které se téměř bezvýhradně stala jejím přesvědčením. Už mu neodporuje, snad proto že jeho poslední slova ji zasáhla víc, než by čekala. Do dvou let. Jsem stará. Stará na manželství i děti. Hořká myšlenka se jí usadila v hlavě i v srdci. Měla za to, že se má dobře. Leželo na ní sice mnoho povinností, nestěžovala si ale na ně. Dokonce si myslela, že je i Daniel šťastný a změny, kterou před ní teď otevřel, se upřímně bála.
Když se alespoň maličko vzpamatovala i ona přešla do ložnice, kde nejprve zcela tiše zalezla do postele a skoro celá zmizela pod velkou dekou. ,,Stejně nerozumím tomu, proč to najednou tak řešíte. Myslela jsem si, že je nám spolu dobře." Neudržela nakonec jazyk za zuby. Dál už ale nechtěla říkat, a snad ani poslouchat nic. Otočila se čelem ke zdi. ,,Dobrou noc, Danieli." Na spánek ale ještě hodně dlouho nebude mít ani pomyšlení...

"Dobrou noc."Odpověděl a styděl se, že jí tak vynadal, nějakou dobu ležel a pak řekl další věc, co mu ležela na srdci. Nechtěl, aby si myslela, že jí nemá rád, nebo že není spokojený s její starostí o dům, jen nechtěl, aby si to že nemá ženicha později vyčítala, jako si on teď vyčítá, že si nenašel žádnou ženu.
"Ať už to s tebou dopadne jakkoli, pamatuj si, že u mě budeš mít vždy svoje místo, i kdybych se měl o tebe starat do konce svých dnů, nebo kvůli tomu měl upadnout v němilost. Ujistil ji a otočil se na druhý bok, aby na ni viděl.
Takhle ležel ještě dlouho, litoval toho zvýšení hlasu, i toho, že ji na tohle nepřipravoval už dřív, ale bylo to něco, co i když domlouvali otcové, většinou bylo pod taktovkou matky nevěsty, takže nebylo divem, že ho to nenapadlo, i tak je to ale špatně, měl myslet na budoucnost, dokud bylo dost času, teď už je možná příliš pozdě.
Usnul a zdálo se mu o obludných svatbách, které bohu nemohly bít milé, což vedlo až k tomu, že se s trhnutí, probudil. Iris už spala a tak se na ni chvíli koukal, vypadala ve spánku nádherně, takhle si byl jistý, že si ji nějaký slušný nápadník vybere, byla ozdobou, na kterou mohl být každy pyšný, byla jeho milovanou svěřenkou a tak určitě bude žít spokojenej život.
S těmito myšlenkami se mu konečně povedlo spokojeně usnout a spát až do rána.

Že by planul láskou ke každému zvířeti co potká, to se říct nedá. Na to ulovil mnoho kanců, srnek a jelenů a umlátil mnoho zdivočelých nezkrotných psů. Ale koně měl rád vždy. Už Podrick, u kterého strávil velkou část svého dětství, jej učil krotit tato majestátní zvířata, pečovat o ně a jezdit na nich, což jej bavilo ze všeho nejvíc ještě teď. Tedy je pravda, že tehdy ještě jezdil na drobounkých klisničkách. Hřebec, na kterém sedí nyní, je obrovské a mohutné majestátní zvíře, dobře živené s pevnými svaly a lesklou srstí. Tmavě hnědý s černou hřívou a ocasem a širokými, obrovskými kopyty. Na takových jezdíval ve válce, při velkých bitvách. Jsou spolehliví a při správném výcviku se neplaší ani při zvuku palné zbraně. Většinou. Pád z takového koně je však často nepříjemný, nemluvě o tom, když vás takové zvíře zalehne.
Má po službě, dnes ale do města nemíří. Místo toho po dlouhé době svého koně osedlá, s elegancí, kterou byste od muže jeho váhy nečekali, se vyhoupne do sedla a zamíří k lesům. Ví o cestách, které jsou pro koňská kopyta nejlepší, pobízí zvíře střídavě do cvalu a klusu a užívá si klid, jaký neměl už hodně dlouho. Pivo, ženy, ničím z toho nepohrdne, ale tohle je opět trochu jiný druh odpočinku. Jeho kůň je dobře a přísně cvičený a je na něj spolehnutí ve všech situacích, ve službě nebo mimo ní.
Rozhodně se odpočinout si na kraji lesa u potoka. Stmívat se začne nejdříve za půl hodiny a do tmy je ještě daleko. Ujistí se, že má zvíře přístup k trávě i vodě. Sám si sundá tmavý kabát, košili má trochu zpocenou. Jen na chvilku, aby nenachladl, pak si jej opět nandá. U pasu má přidělané pouze pouzdro s nožem, jakékoliv jiné zbraně rád nechal doma. Přehodí si kabát opět přes ramena, sedne si na zem a opře se zády o kmen jednoho ze stromů, nohy natáhne a na chvilku zavře oči. Cítí, jak se mu nohama rozlévá nepatrná bolest značící únavu svalů. Je to příjemná, uvolňující bolest. Poslouchá ticho, zvuky lesa a potoku, vlastní dech a občasné zaržání koně.

Znáte ty dny, kdy si ze srdce přejete nemít sourozence? A v ideálním případě ani rodinu, protože ta ani v nejmenším nedoceňuje vaši snahu? A už vůbec ne ženskou, která vám vyhrožuje vaším vlastním dítětem? Tak přesně takový má dnes Howard za sebou.
Když vyštěkl na nejbližšího sluhu aby mu osedlal koně, už druhou rukou sahal po teplém kabátu. Do velké kapsy bezmyšlenkovitě zasunul krom rukavic i placatku s pálenkou. Neobtěžoval se komukoli říkat, že odchází. Jako by je to zajímalo. Místo toho svižně vyšel předními dveřmi, které za sebou nechal zabouchnout a jakmile pacholek utahující poslední popruhy sedla uviděl, že se blíží znatelně přidal na tempu své práce.
Howard nikdy nestál o to být pro kohokoli postrachem, o velkou část jeho nevalné pověsti se vlastně zasloužila jeho ublížená a ufňukaná sestřička. Když už ho ale jako tyrana vidí, nestojí mu za tu námahu komukoli dokazovat opak. Posunkem ruky kluka odežene a sám si raději ještě zkontroluje, jestli je vše jak má být. Zatím se ho nikdo zabít nepokusil, ale to "zatím" je podstatné.
Koně prožene městem až nebezpečně rychle, pro zvíře, i pro chodce. Nebere na to ohled, je rozzlobený a pevně rozhodnutý, že si to dnes s Libby vyříká. Jednou pro vždy. Jak jen si mohla dovolit za mnou někoho poslat? Jak si mohla myslet, že jí tohle projde?!
Chladný vzduch a rytmus koňských kopyt ho naštěstí uklidní dost brzy na to, aby skutečně, téměř se západem slunce, nevyjel na dlouhou cestu k západu a nedaleko za městem koně zastaví. Zvíře neběželo dlouhou vzdálenost ale hnal ho na pokraj jeho sil a z grošáka sálá teplo a stoupá pára. Sklouzne z jeho hřbetu, odšroubuje víčko z placatky co si vzal s sebou, několikrát si lokne a v jedné z posledních vln vzteku, při které přes zaťaté zuby cedí nadávky, uhodí sevřenou pěstí do kmene stromu.

Nejdříve si všimne, jak jeho kůň několikrát nejistě přešlápne na místě. Sem tam. Sem tam. Když se sem tam zopakuje potřetí a zvíře do toho začne ještě lehce pohazovat hlavou, dojde mu, že je někdo nablízku. Jezdec, možná? Neuvědomuje si, že má pravou ruku položenou na rukojeti dlouhého nože, aby jej kdykoliv mohl vytáhnout. Ani že ačkoliv sedí, záda má naprosto perfektně rovná a vzpřímená. Jsou to všechno reflexy, tohle s vámi udělá válka, každodenní strach o sebe i své přátele. Asi je už trochu paranoidní, jinak by nedělal vše to, co dělá.
Vstane, kůň vycítí jezdce, nebo tedy spíše jeho zvíře, ještě o hodně dřív než si jej člověk může jakkoliv všimnout, když je správný vítr. Ale pak už zaslechne dusot kopyt i on, ačkoliv velmi nejasně. Dokáže si vydedukovat, odkud přichází. Neměl by se tím přeci zabývat, měl by ještě teď u toho stromu a užívat si klidu, ale to mu prostě nejde. Celá jeho povaha se do toho míchá a není zde moc rysů jeho duše, které by jej dokázaly nechat sedět a srát na celý svět.
Slyší hlas. Hlavou mu bleskne, že se mohlo dotyčnému něco stát. Jak tehdy narazil na to děvče v lese, také to byla jen náhoda. Nechá uvázaného koně tam kde je a vydá se pomalu, potichu za zvukem. Nemá strach, jen si chce být jistý že neudělá nic zbrklého. Zaslechne tupou ránu. To už je blízko zdroji jeho nejistoty. Zrak má dobrý a trénovaný, takže si postavy všimne hned. Mužské postavy, a jelikož jej vidí z boku, z profilu, stojí na trochu vyvýšeném povrchu lesa, pozná v něm sobě známou osobu. Uvolní se. Nůž za celou tu dobu nevyndal, ruku však spustí podél těla, nemá ji už křečovitě položenou na rukojeti. "Co ti ten strom provedl, chlapče?" Ten muž je již příliš starý na to, aby jej takto někdo oslovoval, on si to však dovoluje často, vzhledem k jeho věku je to možná i na místě. Když toho mladého šlechtice poznal, skutečně byl jen pouhým chlapcem. Nakloní hlavu ke straně, trochu jako dravec, sleduje muže stojícího nedaleko za společnosti koně. Ta rána nemusela být vůbec příjemná, pěstí do stromu, nebylo to zrovna chytré.

Kdyby nepřišlo to oslovení, které ho trochu překvapilo, trochu vytrhlo ze zbytků jeho vzteku pramenícího z odhalení, pravděpodobně by teď už s trochu útrpným pohledem zkoumal své odřené klouby. Před ním si to ale nedovolí, pravděpodobně jen kvůli hloupé chlapské ješitnosti, částečně i proto aby Asherovi nezavdal ještě další příčinu ke kousavým poznámkám. Občas ho napadá, proč mu to vlastně toleruje. Spustí paži podél těla a otočí se k němu čelem.
,,Pořád lepší aby to odnesl strom, než někdo jiný, dědo." Úšklebek na jeho tváři v sobě míchá kapku jízlivosti s pobavením. Pokrčí rameny a mimoděk si prohrábne vlasy zcuchané rychlou jízdou. ,,Doufám, že si v tomhle počasí netaháš do lesa holky, leda by ses nastudil." Pokračuje v podobném tónu, ale už k němu natahuje ruku s placatkou. Sice se o nich nedá ani v nejmenším mluvit jako o nejlepších, možná ani o dobrých přátelích, ale nějakou dobu se znají. A pro Howarda je v tuhle chvíli každý, kdo po něm něco nechce, více než vítanou společností.

Jo, to si zasloužil. Když si vzpomene na toho ponocného, to jej nazval starým, je to úplně něco jiného, než když mu tenhle chlap dá nějakou podobně nechvalnou přezdívku. Už jen proto, že ač by to nikdy nepřiznal, jistou špetku respektu k mladému Silverwoodovi má. "Soudě podle tý ruky, zaručeně," odpoví. Nemusí ji ani vidět, každému dojde, že si musel klouby trochu odřít. Ale není žádná ženská, očividně, však je to zajisté jen škrábnutí. Jinak by se už takhle klidně netvářil. Slyší jeho slova, pozornost však upoutá záhadná placatka. Natáhne ji k němu s jakousi tichou výzvou, aby si také přilnul. A on to přeci nemůže odmítnout! "Určitě jsem ti už říkal, že nejsem ten typ co by si tahal holky do lesa," zavrtí hlavou. Udělá z drobného kopečka dva kroky, další tři mu zaberou cestu blíže k Howardovi, vezme si od něj do ruky placatku a lehce přičichne k víčku, aby zjistil, zda se ho nesnaží otrávit... Třeba obyčejnou čistou vodou. "Ale jsou to ženský, co by si mě na taková místa nejraději přitáhly s sebou," v očích se mu šibalsky zaleskne, obočí povytáhne, jako kdyby mu bylo pětadvacet, rozhodně ne přes čtyřicet. Otočí placatku dnem vzhůru a přilne si, dva silné loky, musí zamrkat, aby mu do očí nevběhly slzy. Odkašle si a vrátí chlapci jeho placatku. "To neni vůbec špatný," uzná, cítí, jak se mu od žaludku celým tělem rozlévá příjemné teplo. Tohle pití se těm blafům v krčmě v životě vyrovnat nemůže. No jo, rody jako je tenhle si toho mohou dovolit... "Takže si sem přišel pít a mlátit do stromů jo? Zajímavá náplň dne," nemůže si pomoct a položí trochu nepřímou otázku. Sotva ji dopoví, udělá pár krůčků a přistoupí k Howardově koni. Čeká na odpověď, poslouchá, zatímco obrovskou dlaň položí zvířeti na horký čumák.

V náznaku nelibosti nakrčí čelo, když Asher znovu zmíní jeho ruku. Naštěstí hovor se rychle stočí jiným směrem, pravděpodobně i proto, že ten starý lišák zavětřil nabízené pití a to ho přilákalo blíž. ,,Myslím, že ten večer jsi taky říkal něco o tom, že jsi spal s královnou a na příští týden plánuješ svatbu. Potom se docela těžko odlišuje co je pravda a co ne." Ochotně předá placatku a ruce schová před zimou do kapes. Kdyby je někdo slyšel, asi by očekával kdy se začnou rvát, tenhle druh rozhovoru je ale u Howarda tím nejběžnějším a mění ho většinou jen z nutnosti.
Když pak jeho společník pokračuje trochou chvástání, jeho předchozí zloba je zcela zapomenuta. Možná by mu přece jen prospělo chodit trochu víc mezi normální lidi. A možná by to i dělal, kdyby bylo víc takových, co se s ním nebojí otevřeně promluvit. ,,O tom ani trochu nepochybuji. Vlastně se divím, že tě ještě nějaká oplácaná vdovička nenalákala na teplé večeře a měkkou postel." Mluví teď docela vážně. Za dobu co Ashera zná nikdy pořádně nepochopil, proč už si nějakou ženu nenašel. I kdyby jen proto, aby se o něj někdo postaral. Sám ale nemá v tomhle ohledu moc co radit, podle otce by měl být už minimálně pár let ženatý.
,,Původně jsem vlastně chtěl jet... jinam." Odmlka je sice malá, ale i tak prozrazuje že znění věty změnil v její polovině. ,,Pořád ale asi nejsem dost velký bastard na to, abych se některých problémů dokázal zbavit s čistým svědomím." Zavrtí nakonec hlavou. Řekl dost na to, aby uspokojil případnou zvědavost a zároveň dost málo na to, aby si z toho nikdo nic moc nemohl poskládat. Nakopne kamínek na cestě a sleduje, jak se kutálí pryč. ,,Od kdy se z tebe vlastně stal potulný světec, co se stará o problémy ostatních, i když u toho neukážou měšec zlata?" Povytažené obočí a pichlavá poznámka. Protiútok, nejlepší způsob jak se bránit.

Téma jeho zranění se chlapci zajisté nelíbí. To chápe, žádný člověk nebude dobrovolně mluvit o svých zraněních... Nejsou zas takoví přátelé, aby si mohli navzájem odkrýt veškeré slabiny... Nebo to tak bere jen on? Koutky úst mu zacukají, není to smích, možná jen náznak pobaveného a trochu nepříjemného úsměvu. "Kdo říká že jsem s ní nespal?" odfrkne si. "Stejně si tu svatbu rozmyslela kvůli tobě..." Mladšímu, hezčímu zas o tolik ne, ale budiž... Jestli spal s královnou, vědom si toho není, ale rozhodně si je vědom toho, že se někdy opil natolik, aby tohle říkal. Nejednou.
Pohrdavě si odfrkne při jeho poznámce. "Chlapče, musíš mít nějakou úroveň," poučí jej takovým tónem, jakým dává přednášku o životě syn svému dospívajícímu synkovi. Ožeň se, měj práci, spoustu dětí a pár krav a budeš za vodou, dokud ti tvojí štětku neodvedou jako čarodějnici na hranici, jo, tak to dnes chodí. "A propo - zkusit se má všechno," nasadí opět svůj šibalský úsměv. Je uvolněný, protože ví, že nemluví s žádným debilem. A ví, že k němu chlapec cítí zhruba to samé, něco mezi přátelstvím a tolerancí, což je zrovna u něj docela úspěch. Většinou takové vztahy posere dřív, než se vůbec pokusí je navázat.
"Cválat za obzor?" nemůže si odpustit poznámku, ale pak trochu zvážní. Otočí se od zvířete k Howardovi. Zvedne pravou ruku, dlaň nataženou vzhůru k obloze. "Nezapomeň, s kým mluvíš," řekne mu klidným hlasem. "Nezapomeň, co dělám když nepiju se starým přítelem." Ano, Howardova věta mohla být nevinná stejně tak jako mohla znamenat, že se chystal někoho zavraždit a pravděpodobně to udělá znovu. Nepráskl by ho, toho se nebojí. Má v sobě víru v tomhle ohledu, ale čím méně toho o lidech, kteří pro něj nejsou úplná hovna v hnoji ví, tím lépe pro všechny.
Ušklíbne se. S rukama v kapsách kabátu se opět přiblíží k mladému šlechtici. [b]" Jistě, na svůj věk se cítí až překvapivě dobře, opomineme-li každodenní noční můry a neschopnost si za poslední léta najít ženskou, se kterou by se mohl třeba i na chvilku usadit... Ale není zrovna nejmladší a už nikdy nebude. Zdaleka už není tak hrubý, drsný a bezcitný jako býval.

Diskuze o ženských mu většinou připadal dost zábavná na to, aby u ní vydržel alespoň nějakou chvíli, dneska tomu ale tak není, i když s ní vlastně sám začal. Že by ho po letech a po posledním vzkazu od Libby začalo hryzat svědomí? ,,Nikdy nevíš, třeba už ti holky dlouho přebírat nebudu." Odlehčený tón pro pozorného posluchače stejně nezakryje, že toho pravděpodobně řekl víc než chtěl. ,,K mojí smůle totiž není na obzoru žádná zajímavá válka, kam bych mohl zmizet před všemi těmi..." Neurčité mávnutí směrem k městu. Stačí to.
Ze zloby postupně přeplul do žertování, i to ho ale trochu opouští. Zejména proto, že poslední nakousnuté téma je mu velice nepříjemné. Naštěstí to ale není poprvé, co se v podobné situaci ocitl a osvítí ho spásný nápad, který mu vrátí i úsměv. ,,Vlastně máš pravdu. Jestli v příštích dvou dnech nemáš co na práci, něco bych pro tebe měl - " ještě, než Asher může stihnou něco namítnout, zvedne ruce v obranném gestu. ,,Byl bys jen posel, nic víc. Ale cesta není dost bezpečná na to, abych mohl poslat někoho ze sloužících." A navíc jim věřím ještě méně než tobě, starý brachu. Pomalu ruce zase spustí, pozorně sleduje Aherův obličej, čeká na jeho reakci. Má tak poloviční šanci na to, že ho s pošťáckou prací pošle k šípku, nebo na to, že přijme.

Uvolnit se. Vydechnout a nadechnout, v tu chvíli však dech podržet v plicích, aby ručnice zapřená o rameno pod vlivem výdechu neklesla a kulka se tak nevychýlila z dráhy, jež ji vedla přímo k srdce mladé srnky, co se pásla dobrých sedmdesát metrů od něj. Nyní však zvedla hlavu s velkýma černýma očima, nastražila ouška a zavětřila měkkým čenichem, jak ji nejspíš varoval instinkt - protože Silas si byl jist, že jeho pach k ní vítr přivanout nemohl. A i kdyby, její osud byl přesto rozhodnut, snad jen kdyby Silas minul. A to se nestávalo. Kohoutek natažen, ukazováček je jemně položen na spoušti do té doby, než tuší, že hledí a muška jsou v jedné přesné vyrovnané rovině. Tedy přitlačí. Lesem se rozezní do ozvěny výstřel a Silas konečně vydechne, zvedaje se ze svého postoje v kleku s jedním kolenem vpřed a jedním na zemi. Kožený popruh od zbraně si přetáhne přes hlavu a ucítí tak dobře známou váhu ručnice stejně jako to, že při každém bezhlesném kroku chladný kov narazí do rozložitých zad pod starou košilí.
"Klesl jsi hluboko, Bratře Vlku." Hlasy jeho předků i duchů byly stále velmi činné a akční, mohl jim jen děkovat za to, že se svým - poslední dobou neustálým - stěžováním vyčkaly až do doby, než vystřelil a mohl se tak soustředit na úlovek, srnku, jejíž oči před chvílí vyhasly, když se zhroutila na zem. "Byla to dobrá rána. Netěší mě jejich bolest," odpoví jim Silas tlumeně. Stále s nimi komunikoval, když byl sám. Tehdy, když byl u Sarah? Občas se též ozývaly a tehdy je ignoroval. Nechtěl, aby si dělala Sarah starosti. Nechtěl je vnímat, chodil se k ní schovat, chodil k ní hledat bezpečí a útočiště, které mu poskytovala a on... on ji za to miloval. Neřekl jí to, vlastně toho nikdy moc nenamluvil, ale doufal, že alespoň jeho gesta mluvila za něj. Snažil se na ně dávat pozor, na Sarah a Gaëlle, dělal vše, co bylo v jeho silách. Již nikdy nemizel na dlouho, jen za prací a tehdy, když jej vzpomínky i duchové těch, kteří existovali dávné generace před ním, i těch, které zabil, dohnali a nechtěli dát pokoj. Ale jinak? Byl nablízku, ač si uvědomoval, že se čím dál tím víc přibližuje svému osudu. Stále se bál. Stále zde byly chvíle, kdy mu ledová ruka sevřela žaludek, ale tentokrát už to nebylo kvůli němu samotnému - ale kvůli ní. Děsil se chvíle, kdy ji uslyší křičet na hranici. Kdy bude vědět, že její život vyhasl s posledním plamínkem a že je definitivně pryč, protože její popel rozfouká vítr. Děsil se toho, že zjistí... že v životě po životě se nesetkají, neb on měl jiné božstvo než ona. A přesto ji nedokázal nechat jít. Nedokázal zabránit jejich osudu, potřeboval ji u sebe - byl sobec a blázen. "Víme, Bratře Vlku. Nezasloužila si ale zemřít. Nepřirozeným způsobem pro nepřirozené stvoření." "Sarah..." opraví je zavrčením. "Pro čarodějnici..." "Sarah!" Jeho hlas zněl nyní ostřeji i hlasitěji, vzápětí se však znova uvolní, když si klekne k zastřelené srnce. Opět ruce klidně, mazlivě vplete do její měkké, přesto teplé kožešiny, kterou též nepochybně zužitkuje a buďto si ji ponechá, nebo prodá. "Jsi volná, sestro. Velký Duch tě přijme," promluví k ní tiše s malým úsměvem. Prsty smočí v krvi střelné rány, co po sobě ručnice zanechala, ucítí tu známou lepkavou a hutnou tekutinu, stále hřejivou, jak ještě sotva před chvílí tepala v žilách tohoto nádherného tvora. Jako vždy a jako při každém uloveném zvířeti, i nyní prsty smočenými v krvi sjede v přímce od linie vlasů až po špičku nosu, než zbytek krve slízne. "Bojovala jsi statečně..." S posledním vyjádřením úcty vytáhne lovecký tesák, aby se jal ji zpracovávat. "Přestáváš být jedním z nás, Bratře Vlku..." Nedaly pokoj. Nikdy nedaly pokoj. Silas zvedne oči od srnky, jako by je hledal kdesi před sebou, všechny ty přízračné postavy, co mu nedaly spát. "Co po mě zatraceně pořád chcete?" vyštěkne na ně, očima těkaje sem a tam. "Aby ses vrátil k tomu, co je přirozené a nepokoušel si hrát s osudem. Máš žít pro nás, zapomínáš? Ne pro šam-" "Ne pro tu malou děvku..." Tenhle hlas byl naopak velmi konkrétní a vázal se na velmi konkrétní osobu, jež se postavila přímo vedle něj. Silas stiskne čelisti k sobě, div nezaskřípe zuby. "Sklapni, Amy. Oba víme, jak se věci mají..." zasyčí v odpovědi do tváře své milenky, jež zemřela jeho rukou a velmi ráda mu to připomínala - dnes například tím, že si schválně oděla potvrhané šaty, v nichž byly jasně vidět krvavé hluboké rány od drápů za jediným účelem. Silas k nim těkne očima a hned na to se pozorností raději vrátí k srnce, do jejíchž útrob zaryje nůž s daleko větší silou, než měl v úmyslu. To jej trochu probere - přeci jen si zasloužila velkou dávku úcty, když pro něj - pro ně - padla. "Ach? Tak víme... Podívej se na sebe, můj drahý..." Amy si z něj zjevně nic nedělala stejně jako z faktu, že jej ruší při práci. Neodpověděl. "Nikdy jsi nezabíjel zbytečně, té srny by sis nikdy nevšiml, nebýt jí. Kolik zvířat pro ni zabiješ? Abys odchoval ji a toho jejího haranta? Copak to nevidíš, drahý...? Obmotala si tě kolem prstu, stejně snadno ja-" Nenechá ji domluvit, tentokrát ne, neboť se naskytla ideální příležitost na přerušení - mluvila hlouposti a krom toho, právě se mu povedlo vyvrhnout nebohé zvíře. I vnitřnosti se daly dobře zpracovat a ve chvílích největšího zoufalství táhl kořist zpět celou, aby využil i poslední kousíček, obvykle tu však nechával něco též matce přírodě a jeho sourozencům, které brzy přivábí krev, zvláště, když se už začalo smrákat a celý les se halil do černého hávu noci, co patřil šelmám. Strčí Amy zkrvavený lovecký tesák přímo pod její drobný nosík. "Ona není ty. Neuhranula mě, neproklela mě. Všechno tohle... dělám pro ni a protože chci, rozumíš? Pro ni jsem víc než jen domácí mazlíček, tak vypadni z mý hlavy a běž strašit někoho jinýho, drahá, protože mě tak akorát pořádně se-" Slovo přejde do neurčitého zavrčení, což jen dokazovalo, že i přesto, jak se tvářil, se mu Amy - zvláště po tom víc než živém setkání - zaryla pod kůži, protože věděl, jak nenáviděla sprosté výrazy - včetně těch, co si přinesl z doby moderní a se kterými se velmi rychle seznámila. I Amy to dojde a na tváři jí to vyvolá malý, vítězoslavný úsměv, který Silas odmítal snášet. Potřeboval klid. Dřív jej nacházel v lovu, dnes v Sarah a Gaëlle, pro něž tahle kořist nakonec byla. Aby do sebe Sarah dostala konečně něco lepšího než řídký zeleninový vývar, aby se jí dařilo trochu lépe, aby nabrala síly - ostatně, bude je potřebovat, ač Silas... byl do jisté míry přesvědčen, že chod dějin změní i nějakým jiným způsobem. Takovým, kdy jí stále bude moci býti nablízku. A přesně tohle je ta víra a naděje, která mu pomáhala ignorovat v dalších chvílích hlasy - Amy i Duchy - vzít srnku a navrátit se zpět k městu. Do bezpečí. K té jediné na světě, které v téhle zmatené době a zmateném městě skutečně důvěřoval, i k její dcerce, která možná nebyla jeho a on netušil, jak se k ní chovat ze strachu, aby jí neobratně neublížil, ale přesto ji měl rád tak moc, až ho to děsilo.

Zvedne hlavu, zkoumavě si svého společníka prohlédne zkoumavým okem, ale nekomentuje to. Ať si tím myslel co si tím myslel, však už mu jedou řekl, že to vědět nepotřebuje. Nahlas by nikdy neřekl, že doslechnout se o smrti mladého šlechtice, nejspíš by jej to dost vzalo za srdce. Ušklíbne se, při jeho poznámce. Normálně by jej taková věc rozčílila, ve skutečnosti jej to rozčiluje i teď, ale ne tolik... Možná už skutečně stárne. "Chlapče," neodpustí si tohle oslovení, které se mu opravdu teď nejvíc hodí k tomu, aby ukázal Howardovi, že je moc mladý a nezkušený na to, aby věděl, o čem mluví, "bojuj svojí válku tady, války těch druhých si nedokážeš ani představit." Ano, je pravda, že on také do války tak trochu utekl... Ale v době kdy už neměl co ztratit. Neměl ženu, děti, pomalu už ani ten barák a tak se nechal naverbovat, bylo to prosté. Je mu ale jasné, že by šel raději strážit i to nejprašivější město které může najít na celém tomto kontinentě, než aby se vrátil zpět do jakékoliv války.
Jakmile slyší, že by pro něj měl mladý šlechtic nabídku, užuž se nadechuje a otevírá ústa, aby něco řekl, Howard mu však nedá šanci. Zamračí se, jakmile se dozví, co po něm mladík žádá. Ne zlostí, zamyšlením. "Pořád nejsem dost starý na to, abych se staral o takové problémy jen díky dobrotě srdce," namítne. Očekával by alespoň trochu zlata za menší službičku pro šlechtice, už jen proto, že ví, že jestli si u někoho může o zlato říci, jsou to právě takové rodiny. "Pokud s tím počítáš... Poslouchám." Opře se o kmen stromu, na který před nějakou chvilkou Howard zaútočil, obrovské ruce si založí na prsou a čeká, co z chlapce vypadne tentokrát.

Nechá válku válkou. Moc dobře ví, že jeho představy o ní nejsou realistické, i přesto, že k romantikovi snícímu o slávě má velmi daleko. Asher je živým důkazem toho, kolik "slávy" a dalších radostí válka přinese a to, oproti spoustě ostatních, ještě zůstal relativně celistvý v hlavě i po těle. Proto v jeho: ,,Když to říkáš," nezazní tolik ironie jako obyčejně, když s někým souhlasí protože byl ubit argumenty a důkazy. Prostě Asherovi věří. Minimálně ohledně několika věcí a názory na válku jsou mezi nimi.
Bery ho ale svými slovy vrátí pěkně na zem, z role dobrosrdečného mentora rychle přesedlá zpět do polohy žoldáka. Howard si je stejně takhle jistější půdou pod nohama a proto spokojeně souhlasí s tím, že si řekl o peníze.  ,,Když budeš chtít, dostaneš i peníze i laskavost. Polovinu ti dám předem, aby sis mohl někde najmou pokoj, než se budeš vracet. Jestli totiž nezkusíš uštvat koně, cesta do Meadow a zpět ti zabere dva dny." Mluví vcelku rychle, jako by tohle téma chtěl mít co nejdřív za sebou, zároveň ale poskytuje dostatek detailů, aby se vyhnul otázkám. Navíc mu začíná být chladno, podcenil počasí a pod kabátem má jen slabou košili, která ho příliš nezahřeje. Ještě, že jsem si tu cestu rozmyslel. Přešlápne na místě, aby se trochu zahřál, pak od pásku odepne měšec.
,,Nejraději bych byl, abys vyrazil zítra, ale jestli se potřebuješ nejdřív připravit, i pozítří bude stačit." Teď už ho při řeči nesleduje, v dlani přepočítává ledové zlaté penízky. ,,Pětatřicet, jako první polovina. V Meadow najdeš ženskou, která si říká Libby Toller, má chalupu u křižovatky cest, kousek za vesnicí."  Peníze vsype zpět do měšce a než je podá Asherovi, přejde ještě ke svému koni. Ze sedlového vaku vytáhne středně velký, měkký balíček zabalený v plátně. ,,Tohle jí dáš. Nic jiného v tom není, kdyby se ptala, řekni jí že... neříkej jí nic."
Znovu trochu zaváhá v tom, co chce říct. Pak si to ale zjevně rozmyslel. Balíček s měšcem navrchu podává Asherovi v natažených rukou. ,,Tak co brachu, chce se ti na malý výlet? Nemusím snad zdůrazňovat, že o něm ale nemáš nikde moc vykládat, že?"

Jako většinu dní, i dnes vstávala dříve než Daniel aby mu nachystala snídani a postarala se o zvířata, než bude odcházet za svými povinnosti do lazaretu. Jejich rána bývají tichá, od doby kdy se ale její opatrovník zmínil o tom, že by se měla vdát už není ticho tak příjemné, ale spíše ji tíží. Jakmile tedy zůstala v domě sama, rozhodla se že dnes službu v lazaretu vynechá. Nemocných pomalu ubývá, takže jeden pár rukou tam postrádat nebudou. Navíc není nikdo, kdo by jí za práci platil nebo kontroloval, zda skutečně přišla, scházet tedy bude tak maximálně hlavní ošetřovatelce, která s ní s oblibou při obědě klábosí o všem možném.
Převlékla se tedy z pracovních šatů, které si vzala původně, do domácích. Odložila i čepeček, pod kterým běžně schovávala dlouhé tmavé vlasy a šedé šaty nahradila hnědá sukně, na lemech trochu ušmudlaná a zapraná, ale stále dostatečně držící pohromadě pro práci na zahrádce, do ní zasoukala bílou halenu s výšivkou kolem výstřihu a protože je pořád trochu chladno, sáhla i po tmavozeleném živůtku ze silnější látky. Jarní sluníčko už o sobě začíná dávat vědět a je tedy na čase, aby dala do pořádku malé záhonky před domem a později, když jí vyzbyde čas, snad i ty velké u stodoly.
V rychlosti doma pouklízela to nejnutnější, otevřela okno ložnice, dala větrat peřiny a opláchla nádobí - pak už se s dobrou náladou chystala ven. Do většího košíku si nachystala semínka, od minulého roku pečlivě schovaná v malých látkových sáčcích a zahradnické náčiní. Aniž by čekala, že za dveřmi může někdo stát - jak by také mohla, kroky z venku dovnitř nedolehnou a návštěvy nemívají zrovna často - otevře dveře domku a mimoděk tak stane tváří tvář muži, který jim nosívá dřevo.
Chviličku jí trvá, než se vzpamatuje z toho překvapení. Měl dnes přijít? Tohle většinou vyřizuje Daniel. ,,Dobrý den, nečekala jsem, že tu takhle... že přijdete." V jejím hlase je znát, že si ještě pořádně nesrovnala, co se vlastně stalo. Naštěstí to ale brzy přejde. Tak trochu. ,,Otec Daniel tu teď není a já, no nějak nevím kolik vám za dřevo dává peněz. Snad... snad tedy pojďte dál, tohle tu nechte ležet, pak to uklidím. A řekněte si, prosím, kolik jme vám dlužní, hned vám zaplatím." Uhýbá ze stále otevřených dveří. Sice si není jistá, jestli ho má zvát dovnitř, na druhou stranu ale nechce s tím mužem klábosit mezi dveřmi. Jak se to jen jmenuje? Vincent? William?