Okolí Salemu

Byl... sladký. Jednoduše a dokonale sladký, stačilo k tomu tak málo. Žena, jíž propadl, jejím očím, jejímu tělu, vyzývavosti rtů, které šeptaly hříšné to příležitosti při společné budoucnosti. Možnostem, které se mohou stát a zářoveň je schopna, ba co víc, ochotna je sabotovat jen a pouze proto, aby chlapci dokázala, že vše záleží na jejím rozhodnutí. On je ten závislák, který bez ní nebude schopen ráno vstát z postele a učinit to nejzákladnější v rámci běžného dne. Čím pro něj bude Amélie? Dávkou heroinu, opiát, jež zlepšuje pohled na svět a činí ho dokonalejším, méně ztraceným. Božské světlo, ač k podobné metafoře má svou temnou duší příliš, příliš daleko. Viděl něco, co nebyla pravda, toužil ji shlédnout ve světle čistoty, s níž mu pomotala hlavu a zneužila jeho mladické nerozvážnosti. Zvědavost před zkušenostmi, nevinnost před jistotou. Jak lehce dokázala obrátit celý Jonathanův charakter, převrátit ho naruby a zarýt do něj nehty, jen aby byl tím poslušným hochem, který ji splní každé přání. Prve na něj zapůsobila její moc, poté strádání a teď? Síla zkušeností v oblasti, v níž tápal. Chudáček malý...
"Dobře... to je... moc dobře..." Tenhle slib byl to jediné, co Amélii drželo zpátky. Co ji nutilo svírat ho a nepustit, dokud nepronese ta zázračná, téměř magická slova hladící po duši, rozpalujíce dno jejího nitra. Nečeká, v tu chvíli už ne a za hlavu hází všechny ty nesmysly s výběrem, s možnostmi, hlouposti, které si vymyslela jen pro tuto chvíli. Sukně šatů je vyhrnuta zpět k bokům v místa, kde se muž může dokonale spojit se ženou v jedno tělo, v jeden pohyb, v jeden organismus. Vyhoupnutím se výše nabízí Jonathanovi dokonalou příležitost ulevit pulzující touze ve slabinách a s nádechem, o nic méně hlasitějším než budou ty další, se nechává přitisknout k širokému kmeni dubu, k drsné kůře, co jí ve vší pravděpodobnosti zanechá drobné odřeniny na zádech skrytých pod látkou. Malý důkaz jejich neplechy, jejich hříchu, z něhož by se měli zpovídat před bohem a církví. Jako by je snad něco podobného napadlo. Vždyť se jedná o tajemství a to udrží dva... Zvláště pokud jeden z nich brzy zemře.
"Och!" Prudký pohyb vpřed si vyžádá hlasité zvolání, zasténání deroucí se z pootevřených rtů. Reakci, jakou rád slyší každý muž činící své ženě dobře po fyzické stránce. A které by se nelíbilo, kdyby v sobě pocítila sílu řádně vyvinutého údu, s jehož přírazy se mladík nevědomky dožaduje dalších odpovědí. Hrudník se rychle zdvihá a nemít povolené tkanice od korzetu, neulevit si jeho uvolněním, pak už nejspíš omdlévá slabostí. Nemusel být génius, ale přesně tato poloha dovolovala Amélii oddávat se slasti nesoucí se nejen prudkostí a dobýváním, tvrdým, nekompromisním zacházením, kdy se snadno převtělila v jednu z těch nevěstek, co roztahují nohy za pár zlaťáků před každým, kdo jimi cinkne o noční stolek, ale též intenzitou, s níž se třel o to nejcitlivější místečko jejího těla, aniž by tušil. Aniž by trochu věděl, tenhle malý amatér. "Je-... ještě..." Drobná pobídka je zopakována, tentokrát hlasitěji, zoufaleji, toužebně a stejně tak hříšně. Požadavek, jímž dává najevo svou slast a žádá... Ne, chyba - přikazuje, aby si počínal naléhavěji. Aby nebral ohled na nic, jen na tempo a důraz, s nímž se stávají jednou, rozkoší zmítanou duší.

Možno za to mohla jeho neskúsenosť so ženami, s ich schopnosťami a prirodzenou krásou, ktorú im Boh dal do vienka. Možno za to mohla tá túžba, ktorá ho oslepila tak, že nevidel nič iné okrem ženy oproti sebe. Tá nádherná bohyňa, ktorú by bol v tejto chvíli schopný uctievať a zbožňovať nadovšetko – dokonca aj nad samotného Všemohúceho -, mu ukázala, čo to znamená byť skutočný muž, čo to znamená ľahnúť si so ženou. Ukázala mu pôžitky, ktoré môže priniesť to pohlavie, ktorým doteraz opovrhoval a za to sa jej stal zaviazaným, ale svojou nádherou, skúsenosťou a vznešeným postoj si ho získala tak, ako to nikto predtým neurobil. Nebola to povrchová záležitosť, chvíľkové okúzlenie spôsobené hladom po nepoznanej rozkoši, ktorú mu spôsobovala. Bolo to hlbšie...mnoho hlbšie. Netýkalo sa to len tela, dotýkalo sa to aj mysle a srdca a Jonathan vedel, že dodržanie prísahy, ktorú tak rýchlo vyslovil, nebude vôbec ťažké. Nechcel inú – chcel iba ju a to naveky. Ona bola ochotná vzdať sa svojho manžela, všetkého, čo jej dal a obetoval, len preto, aby mohli byť spolu a on? Jonathan-Louis Cherbourg by sa pre ňu zriekol svojej viery, vzal by niekomu život v jej mene a pri troche motivácie by sa bol zriekol aj svojho bohatstva, ktoré tak ťažko získal. Urobil by pre ňu čokoľvek. A ona preňho tiež.
Zainteresovane sledoval, ako si pred ním začala dvíhať sukňu, odhaľujúc bledé nohy a to skryté miesto, o ktorom sa muži ani neodvážili premýšľať, ale on ho už ochutnal svojim jazykom a teraz prišiel čas, aby svoju prísahu spečatili tak, ako sa spečaťujú sľuby manželské. Túžba mu udrela do mozgu a úplne ho odrovnala. Bezcitne ju pritlačil ku stromu, ktorý už nejakú chvíľku slúžil ako opora, a jednou rukou pohladil medzi stehnami. Napadlo mu hneď niekoľko vecí, ktoré by tam prstami mohol urobiť... Teraz nie, ukoj aj jej chute! Slabý hlásoček podvedomia dokonale ignoroval, ale i tak urobil, ako chcel. Rozochvene sa nadýchol, aby získal odvahy, pristúpil k nej a rýchlo sa do nej zasunul. Medzi explóziou prekrásnych pocitov začul jej ston a ešte hlasnejší svoj, trasúci sa ako hlas dieťaťa. Telo nečakalo a okamžite začal prirážať – rýchlo a tvrdo, neuvažujúc o tom, či by jej tak nemohol ublížiť...dokonca aj tá predstava ho ešte viac napudila. Jednu ruku jej dal okolo pása, aby mohol cez sukňu cítiť jej zadoček, druhou sa snažil rozviazať šnúrky na korzete, ale takmer mu to nešlo, pretože ich telá, spojené v jeden celok, sa neustále natriasali a dorážali voči sebe, keď povysúval a potom zasúval svoju možnosť do jej útrob, ktoré doteraz poznali len jej manžela, ale od dnešného dňa to bude výhradne jeho miestom, jeho doménou. Hlavou sa sklonil na jej krk, ktorý zasypal bozkami a hlbokými vzdychmi, ktoré musel počuť snáď celý les, ale neprestával. Jeho tempo sa zrýchľovalo a tlak v slabinách rapídne stúpal.

Chtíč v jeho očích spaloval. Ne jednou, ne dvakrát ale stále, přetrvávající po celý ten čas strávený s ním. Veškeré jejich kroky směřovaly k tomuto bodu, k této chvíli. Přitisknutá k drsné kůře stromu mohla pouze opětovat pohled, laň lapená lovcem, který se mohl kochat krásou jejího strachu, těch obav zračících se hluboko v očích předtím než přijde poslední rána. Smíření, s nímž ho v duchu prosí, aby ukončil to trápení, aby učinil, co musí. Amélie nebyla jiná - tmavýma, čokoládovýma očima hleděla na muže, který si měl vzít, co je pro ženu často tím nejcennějším, její tělo, její duši nabídnuté na stříbrném podnose s ozdrobnými rytinami při okrajích. Přitlačená, bez možnosti uniknout svému osudu, jen očekávat ten pohyb, jediný příraz, který ji přinutil tak hlasitě zasténat do chladného okolního vzduchu. Jak snadno si dokázal brát, co mu prostřednictvím svých slov dala? Hladově, bez smlouvání, hrdě jako každý muž, který se cítí jako vítěz. Každý pohyb, každý prudší příraz Amélii utvrzoval v tom, že je mu nyní jedno, jak moc jí ublíží, jak přímo nedbale s ní zachází, věnujíce svou pozornost pouze potěšení z fyzického aktu. Snad paradoxně díky tomuto počinu se cítila živější, vědomá si každé části svého těla, každého nervu reagujícího na jednotlivé návaly slasti planoucích až do konečků prstů. Koneckonců nebyl sex právě to, co pomáhá k zapomenutí veškerých problémů? Všech těch prohřešků, jichž se dopustila a dopustí? Jak řekla, byla to jejich chvíle, jejich společně strávený okamžik. Proč si ho neužít?
Každý z přírazů se nesl na vlně tvrdého, bezohledného jednání, s nímž muži ukojují touhu v církvi zapovězených podnicích. Bylo to špatné stejně jako skvělé a steny na sebe nenechaly dlouho čekat. Zprvu jemné, téměř tiché, získavaje však na intenzitě s každým dalším pohybem, s každým hlubším přírazem vůči nitru, vůči vlastní intimitě. Stačilo zavřít oči a nechat plynout čas... Bylo to lehké, příliš jednoduché ale stejně tak dobře potřebné na to, aby se bránila a neprožívala radostné okamžiky v srdci. Prsty propletené v hnědých kučerách, přidržujíce si Jonathanovu tvář při šíji, aby ji dál jako svou královnu oblažoval dary v podobě polibků, rychlých, chitvých a téměř zoufalých s přírazy, jejichž intenzita se zvyšovala každou následující vteřinou, že se to zdálo nesnesitelné. Ne na dlouho. Hlasité vyjeknutí, strhnutí těla i nehty zabodnuté do odhaleného masa - jen zlomek Améliiných reakcí na sladký vrchol, za nějž by se každá žena měla stydět, zvláště pak počestná. Hluboký výdech předchází polibku, s nímž si přitahuje mladíkovu tvář ke své, pohnuvší bokama ve zpětné reakci, aby i nadále pociťoval slast z pohybů, jež měly ukonejšit rozohněnou duši. "Není to naposledy..." Nebude, o to se Amélie postará. Již teď si vzala za úkol, že nedovolí, aby jí tuhle hračku nějaká ženská sebrala. "Můžeme se milovat celé hodiny... dny... Nevycházet z pokoje. Brát si mě na místech, o kterých se ti ani nesnilo... V posteli, při zdi, na zemi či stole... V kuchyni, v pracovně... Hluboce a vášnivě, dravě a nespoutaně, až se nebudu moci bránit a budu nucena přijímat veškerou rozkoš, kterou mi nabídneš... Kterou mi daruješ." Sladká to slova od zákeřné ženy.
S lehkostí se nechá spustit na nohy, upravujíce si sukni tak, jako by se nic nestalo a celá tato záležitost mohla být... Inu, snad pouze fantasmagorickou představou romanticky laděné čtenářky. Tkanice korzety se stahují, dech se opětovně prohlubuje, jak je horší jej chytit, když si dýchací cesty prudce sváže, upozorňujíc tak na oblast dekoltu. "Možná by ses měl upravit, drahý Jonathane. Ačkoliv pohled na tebe..." V odmlce si skousne spodní ret, očima bloudící po mladistvém těle svého současného milence. "Je dokonalý..." Sama však má namíle k tomu se tak cítit. Vnímá horkou tekutinu stékající jí po stehnech, což by tmavé šaty odnesly hůř nebýt spodničky, která alespoň trochu zabrání skvrnám ulpět na černém odstínu. "Budeš tak laskav a doprovodíš mne ke koni? Potřebovala bych vypomoci do sedla." Nebyla to tak pravda, ale proč mu nedat poslední příležitost se jí dotknout? Proč ho nenechat opět tesknit po své přítomnosti? Vždyť je to tak jednoduché, až příliš... lákavé.

Konečne sa mu podarilo rozviazať šnúrky na korzete tak, aby sa vpredu aspoň trochu uvoľnil, odhaľujúc vrch bujného poprsia, ktorým sa mohla Amélia pýšiť svetu. Nejedno dievča mladšie o desať rokov by mohlo iba závistlivo pozerať na tento div. A teraz už môže aj jej manžel na ne pozerať iba cez niekoľko vrstiev oblečenia, tento pocit bol snáď zo všetkých najuspokojujúcejší spomedzi všetkých. Vedomie, že tie prsia sú už len jeho a len on sa ich môže dotýkať, maznať ich... Uvoľnený korzet poskytol hladnému mladíkovi príležitosť, po ktorej tak bažil a bez ostychu, s ktorým sa pri sexe prejavil, jej ich pobozkal, zaboril medzi nich nos a nadýchol sa vône jemnej pokožky tejto ženy, ktorá bola aspoň o desať rokov staršia. Nevyzerala tak a aj keby, čo na tom? I keby bola raz tak stará ako Jonathan, stále by to bola rovnako nádherná žena, stále by ho pútala a on by stále horel túžbou po jej tele, bozkoch a ústach, ktorými by ochutnávala jeho pery alebo pýchu – záležalo by od toho, čo by chcel, ako sama hovorila. „Ste...krásna,“ zašepkal Jonathan s takmer zbožňou úctou, keď jej perami prešiel po odhalenej hrudi späť ku krku a odtiaľ na pery. Vôľky-nevôľky, zase sa jej vrátil na krk, pretože to bolo tak súkromné miesto, ktoré by nemalo byť bozkávané, pretože ženám očividne spôsobovalo priveľkú rozkoš, ale to bol dôvod, prečo tam aj jeho pery a jazyk neustále zakončili svoju púť: pretože sa jej to páčilo.
Nikdy si nepredstavoval, aké by to mohlo byť, keď by vošiel do nejakej ženy, ako by mohlo vyzerať dobytie jej najsladších a najkrajších miest, ku ktorým by mal mať prístup jedine jej manžel. Nikdy to nemal pred očami a o to lákavejší bol pohľad na to, keď sa jeho pás hýbal dopredu  dozadu v rýchlej frekvencii a tupých úderoch, ktoré hýbali jeho milenkou akoby bola len látkovou bábikou v rukách neporiadneho dieťaťa. Triaslo ňou, mykalo ňou a do toho ho povzbudzovala svojimi čoraz hlasnejšími vzdychmi, ktoré však boli prehlušené tými jeho. Snáď iba slabý pud sebazáchovy a strachu z odhalenia mu bránil v tom, aby nekričal...aby celý svet nepočul jeho slastné údery a emócie, ktorými sa topil vo vlastnom rozhorúčavenom tele. Ale potom to prišlo ako blesk s jasného neba. Prudký šmitoriaci pocit, ani nie sekunda pokoja, kedy sa mu myseľ úplne vyprázdnila, a potom najmocnejší orgazmus v jeho živote. Z hrdla sa mu vydral mocný výkrik, telo sa mu celé triaslo ako osika, keď v pravidelných intervaloch striekal do útrob ženy svoje vlastné šťavy. Nenapadli mu nebezpečenstvá, ktoré z toho mohli vzniknúť...ktoré by ich oboch zničili a znesvätili v očiach cirkvi, Boha i prostého ľudu. Ani podvedomie si to neuvedomovalo – celý svet sa zúžil len na ten mocný pocit, z ktorého dychčal a vzdychal ešte dlho po tom, čo sa spamätal dostatočne na to, aby z nej vyšiel a ustúpil o pár krokov dozadu. Pery sa mu dvíhali do roztúženého, hoci trochu unaveného úsmevu, keď mu sľúbila tie vážne veci. Sex kedykoľvek a kdekoľvek, aby sme boli laický. Okamžite dostal do hlavy zvrhlé predstavy a len vysilenie mu zabránilo, aby sa zase nevzrušil – to  by si ju totiž asi vzal znovu. „Sotva sa môže porovnávať s vašou krásou,“ pohľadom skĺzol po jej poodhalenom hrudníku a medzi stehná plné bielej tekutiny, ktorú tam zasial on. Natiahol si nohavice a zašnuroval ich, potom si na seba hodil aj košeľu, zničenú kvôli roztrhanému viazaniu, a kabát. „Samozrejme, že vám pomôžem!“ Vyhlásil s úsmevom a odprevadil ju ku koňovi, ktorý sa celý ten čas iba odtŕhal trávu netušiac, aké hriešne a nádherné veci sa diali len pár metrov od neho. Pomohol správkyni mesta do sedla, ale skôr, ako odišla, ju chytil za zápästie a opýtal sa, kedy ju znovu uvidí, kedy sa stretnú. Odpoveďou mu bol len úsmev, ktorý v ňom hlad po nej znovu prebudil a prehĺbil o to viac, o koľko vedel, čoho je ako milenka schopná. Je smrteľne krásna a je len tvoja. A ty si iba jej...

Zrýchlil sa mu krok, takmer akoby zatackal a potom hneď nabral rovnováhu. Z diaľky by to nepochybne vyzeralo ako krok opilca, ktorý náhodne blúdi, kam ho nohy zavedú bez toho, aby mal stanovený pevný cieľ. Ale Bartholomew nepil. Bol v tomto celkom nevinný – to len vietor sa mu oprel do chrbta a prinútil ho na chvíľku zrýchliť svoje tempo rovnako, ako keď sa do plachiet lode oprie vietor. On bol plachta i loď, tráva pod jeho nohami more a vietor bol znovu len dychom matky prírody. Jednoduché vysvetlenie. Pokrčil nosom a nasal doň vlhký vzduch vznášajúci sa po celom lese, čo asi spôsobovalo ten jemný chlad, ktorý mu spôsoboval vlny zimomriavok a tepla, ak bolo niečo také vôbec možné. Keby nevedel, že už je popoludnie, tak by dal ruku do svojho ohňa v pekárni za to, že je iba skoré ráno, ktorému na tráve chýba rosa. Chladná, krehká a jemná, avšak krásna a okúzľujúca. Napriek tomu však Bartholomew príliš neobľuboval divú prírodu – aspoň odvtedy, čo prišiel do Salemu. Veľmi rýchlo pochopil, že za prvotným čarom sa skrýva čosi iné, niečo, čoho sa miestni desia skoro tak isto ako Smrti. V tieňoch vysokých zúbožených stromov čosi žila, čosi skryté a bezmenné, nechce sa to ukázať na očiach, ale svoje čierne prsty už oblapuje okolo všetkých duší mesta a zviera ich v tej hrôze, ktorá sa z lesa šíry. Cítil ju aj on, keď tu teraz chodil, ale vedel, že to musí ignorovať a ísť si za cieľom. Koniec koncov, bobule mu na záhrade nenarastú len tak od ničoho – to by záhradu vôbec musel mať! Ale i tak mu nebolo všetko jedno a cítil sa nanajvýš nepohodlne: kedykoľvek sa obzrel ponad plece, či náhodou za ním čosi nie je, inokedy mal v bruchu naozaj čudný pocit, z ktorého mu trhlo polovicou tela a niekedy proste musel zastať a nabrať dych, pretože si uvedomil, že dýchal veľmi rýchlo a plytko, čo spôsobilo, že sa mu poriadne točila hlava. Medzi korunami stromov, ktoré zakrývali oblohu, vládla naozaj ponurá atmosféra a ani si nespomínal, kedy naposledy počul začvirikovať vtáčika. Jediné, čo cítil, bol strach a vietor v chrbte.
Prekročil spadnutý kmeň, ktorý už celkom ohlodal čas, mach i nejaká choroba, popri čom sa svojou veľkou rukou oprel o neďaleký strom, taktiež obrastený zelenou pokrývkou mäkkou ako pánska deka, a pokračoval v ceste. Ak sa nemýlil, táto „cesta“ by ho mala doviesť k malému jazeru a niekde pri ňom rastú jeho bobuľky.

Lidé jsou tak... odporní, když se rozpadají kousek po kousku. Slizcí, plní červů a nechutných tekutin. Ještě mi zamažou šaty. Ručka zlehka nadzvedne látku sukně vězněnou konečky prstů, zabraňujíce tak nešťastnému se otření o rozpadající se maso na něčem, co kdysi mohla být lidská lebka. Podle změti dlouhých, nyní pěkně zamotaných kadeří pravděpodobně ženská, což potvrzovala i širší pánev odhalená na dřeň. "Fuj." Nakrčený nosánek prozrazuje nelibost při pohledu na odporné mršiny, z části ohlodané místní zvěří, která si po takovém žrádle musela vyvrhnout obsah žaludku opodál. Odkladiště mrtvol, rádoby hřbitov, kam místní nechávají svážet všechy ty morem poničená těla a ženy, o nichž smýšlejí jakožto o čarodějnicích. Dobrá polovina z přítomných se stala nevinnými oběťmi hrátek vyšších mocností a jejich osud skončil pro pár poukázání prstem jejich směrem. Jaká to škoda. Sarkasmem obalená myšlenka tak akorát vyvolá úsměv na rtech přítomné, na první pohled mladinké dívce, kterou Salem zná jako Aletheys Beckerley, čerstvou vdovu po nadějném mladém muži jménem Joseph, jehož život byl ukončen nešťastnou náhodou. Alespoň tak tomu bylo vždy na první pohled a Thea velmi zkušeně sehrávala roli zničené duše, která si přeje, aby se jí manžílek navrátil z hrobu a tato odporná záležitost se nemohla stát. Nikdo tak ani trochu netušil, že série náhod, či spíše nehod, postihujících její rodinu, byla čistá zlomyslnost vedená touto malou démonkou.
Křupnutí větviček se tichým lesem nese jako rána z pušky a i tak znalého démona přinutí sebou škubnou, pohledem vyhledávaje narušitele ve své blízkosti, kterému by za takovéhle překvapení nejradši zakroutila krkem. Nebo ještě lépe - lámala kůstku po kůstce a přinutila ho trpět za tak nezdařilý pokus ji přepadnout. Nikdo by si neměl zahrávat s temnými silami, ale stejně se pokaždé najde idiot, který to zkusí. Pak je to však Thea, kdo odchází z arény jakožto vítěz a nejinak tomu bude i dnes. Kvílivý nářek je pracně vydrán z hrdla, zoufalstvím prolínající se strach a slabé vyjeknutí, jehož účinek zintenzivní v další vteřině. "Pomoc! Pomozte mi, prosím!" Za podobnou hru na city by mohla sbírat ocenění, vždyť každá ze slz vypadá tak opravdově, i přerývavý dech dokazuje, že se neustále musí točit v kruzích, zmožená trmácením se při hledání té správné cesty. "Prosím, pomozte mi někdo!" Všude kolem mrtvoly, což by nejednu dámu přivedlo k mdlobám. Na první pohled vysílená Thea bázlivě klesá u kmenu stromu do jeho kořenů a mechu, tisknouce se ke kůře, která jí sotva může ochránit. Slabá, tak strašně slaboučká.

Oproti škótskym lesíkom, v ktorých takpovediac vyrastal, ak nebol doma, na poli, s bratom alebo u pekára v službe, sa zdalo, že tento salemský les je čosi medzi nočnou morou a džungľou v istom slova zmysle. Kde sa len človek pozrel, tam boli vysoké stromy, ktorých košaté koruny zakrývali slnko a spôsobovali zlomyseľné šero, všade rástla sivastá tráva chladnejšia ako kameň a tá divokosť, ktorou sa celý les vyznačoval, bola tiež akási čudná. Bartholomew by povedal, že aj živá, ak by to nebol nezmysel. Lesy a stromy nežili – boli to neživé súčasti sveta, ktoré boli tak prirodzené ako modrá obloha alebo mračná, ktoré by ju mohli zakryť. Ale i tak tu niečo nie je s kostolným poriadkom, pomyslel si znepokojene. Nebol zbabelec, nuž, možno iba trošilinku, ale za to môže len jeho pud sebazáchovy, ale na tomto lese bolo naozaj čosi čudné. Už sa naozaj úprimne tešil, kedy sa dostane do cieľa svojho putovania, nazbiera si bobule v čo najväčšom množstve za čo najkratší čas a potom odíde odtiaľto tak rýchlo, že ho pomalé ľudské oči ani nepostrehnú. Kiežby to bolo čo najskôr! Potom by sa už na dlhé týždne a mesiace zdržiaval iba v meste, kde to nie je tiež najbezpečnejšie, a tak by sa jeho cesty zväčša začínali uňho v pekárni a končili u Lucasa, v kostole alebo v niektorom z obchodov, kde nakupuje skromné množstvá zbožia, bez ktorých by jeho remeslo nefungovalo a rýchlo by zaniklo.
Robil čo najväčšie kroky, aby vzdialenosť urazil rýchlejšie, udržoval si svoje nepomalé tempo, šuštiac trávou, čo sa mu obtierala o ošúchané topánky, ktoré svoje zlaté časy už mali dávno za sebou. Pod nemalou váhou kedy-tedy zapraskala vetvička alebo spadnutý, suchý konárik z neďalekého stromu, ale to bolo asi tak všetko, ak nerátame hvizd vánku: žiadne zvieratá, žiadne čvirikanie. Nič. Proste len mŕtvolné ticho hodné cintorínu alebo rovno toho kamenného miesta, čo si tak radi budujú bohaté rodiny, aby ich členovia boli po smrti pospolu. Vždy mu to prišlo morbídne. Ticho lesa však bolo hrubo prerušené a inokedy by sa tomu možno aj potešil (alebo by ho to na smrť vydesilo), keby to neboli výkriky žiadajúce o pomoc. Podľa výšky a tónu hlasu bolo jasné, že je to nejaká, ako sa hovorí, dáma v nebezpečenstve. A nie najmenšom! Bartholomew nepatril medzi veľkých gentlemanov a tobôž nie hrdinov, ale prečo by nemal pomôcť? Obzeral sa na každý smer, aby určil, skadiaľ to počul a rozbehol sa dopredu, keď sa výkriky zopakovali priamo pred ním, hoci vo väčšej vzdialenosti. Čím bližšie však bol k pravdepodobnej lokácii obete, tým silnejší zápach mu dráždil nos, až ho začalo napínať. Ten pach už poznal: mŕtvoly...a smrť hlavne. Spoza stromu vykukla suknica šiat, a tak sa rozbehol tam, schmatol obeť za plece a začal ju ťahať smerom ku sebe, ani sa nepozerajúc na seba, pretože vedel, čo tam asi uvidí a nestál o nočné mory – i tak mal čo urobiť, aby svoje skromné raňajky udržal v sebe.

Schoulená u stromu nepřestávala plakat ve své šílené, stále však smysluplné hře na city. Lidé se snadno nechají ukolébat myšlenkou hrdinství, zvláště co se týká zachraňování dívek, o nichž smýšlejí jakožto o dámách v nesnázích. Jako by jim snad podobný akt chrabrého činu mohl vynést zvednuté sukně k bokům a pozvání do lože. Muži smýšlejí tak nechutně. Neznají nic jiného než šukání na kterékoliv volné ploše. Už dávno poznala taje lidského myšlení a muži se skutečně spokojili s málem. Aby si je obmotala kolem prstu, stačilo zahrát na strunu jejich charakteru, dát jim to, po čem touží. Jednou je to hloupá, naivní husička, po druhé silná, téměř nezávislá žena, kterou je nutno zkrotit. Sami nikdy nepřišli na to, že je každá tak akorát využívá ke svému vlastnímu prospěchu, hlupáci jedni. Tenhle nebude jiný. Bude stačit párkrát zamrkat, prsty si přejet po dekoltu a hned nebude myslet na nic jiného než o co by mě vohnul jako nějakou kobylu. Podobná myšlenka znechutí Theu natolik, že dokonce na celé dvě vteřiny zapomene plakat a s odporem se nechává vtáhnout do představ, kde musí trpět něco šeredně nechutného ve své přítomnosti. Nanejvýš tak celé dvě, tři vteřiny, než mu zlomí vaz a tělo pošlape při pokračování zpět do Salemu jako by se nic nedělo. Však také že ne? To les je přeci nebezpečný, to o něm se nesou hrůzostrašné pověsti, nikoliv o ní. Letmý úsměv plný vítězoslavného počinu skryje přívalem čerstvých slz. "Prosím, mám takový strach..." Výkřikem přinutí několik z těch smělých ptáků dřepících v korunách stromů se vznést a pohyb, s nímž se tiskne ke kmeni stoletého dubu naznačuje, že po ní ty mrtvoly snad musí jít. Natahující po ní pazoury, z nichž odpadává maso, slizce šeptající hnusné skutky, jaké hodlají s jejím tělem napáchat. Bludy, které dokázala utvořit prakticky komukoliv a nyní? Nyní se tváří jako jedna z obětí.
Konečně jí cosi drapne, že tentokrát je však výkřik skutečný, až to samotnou Theu vyděsí. Čekala, že alespoň zahlédne část tváře svého zachránce, ale takto tažená nechává hraný strach projevovat se naplno. "Ne, prosím! Prosím! Nic jsem neprovedla... Prosím! Neubližujte mi! Neubližujte-..." Pláč nabírá na intenzitě, stejně jako marné pokusy se vysvobodit než se nechá táhnout dál, vysílená a zničená z obrazů, kterých se ne a ne zbavit. "Kdo jste? Co-co... co se mnou hodláte učinit?"

Urobiť taký prostý úkon, ako potiahnuť niekoho z miesta na miesto len pomocou vlastnej sily a veľkých rúk, bola pre neho naozaj hračka, pri ktorej sa ani len nezapotil, koniec koncov, trištvrtinu svojho života nerobil nič iné, ako nosil ťažké vrecia múky prehodené cez plecia akoby to boli len dve neposlušné deti, takže prečo by mu malo ísť ťahanie ľudí ťažšie? Avšak urobiť to pri mladom dievčati bolo predsa len čosi iné...o dosť rozdielne. Tam bol totižto už problém a tým bol jeho strach. Nemohol vedieť, či jej náhodou neublíži, keď ju tak stiahne smerom k sebe bez rozmyslu, na jej krehkosť ženského tela, ktorú si uvedomil, až keď už použil silu. Bolo neskoro to meniť, ale ako sa ukázalo, jediné, čím sa ona musela zapodievať, bol šok, ktorý stále pretrvával a spôsobil, že sa bála ešte aj svojho záchrancu. Nuž čo, toľko vďačnosti voči jeho ochote, ktorá mu prišla samozrejmá. Takúto cnosť nemala ani väčšina hlboko veriacich kresťanov – reč je či už o anglikánoch, puritánoch, katolíkoch, ortodoxných alebo iných vetvách, o ktorých nepochybne jakživ nepočul a ani počuť nebude, keďže Salem je puritánsky až hrôza. Iné vierovyznania tu vítané neboli a to isté sa dá povedať o o osobách pochádzajúcich z miest mimo Britských ostrovov. „Pokoj, dievča, ja ti neublížim!“ Povedal na ňu čo najpokojnejšie, zatiaľ čo ju držal za plecia, aby sa mu v tom slepom strachu nevyšmykla a bez rozmyslu či maličkej iskričky racionality neutiekla kdesi do lesa. To by jeho pokus o záchranu vyšiel takmer určite navnivoč. Mykala sebou naozaj obdivuhodne silno, až mal Bartholomew čo robiť, aby ju udržal. Strach je naozaj mocná emócia. „Volám sa Bartholomew. Volala si o pomoc, čo sa stalo?“ Boh bol jeho svedok, že fakt netušil, čo by mal teraz robiť – na takéto veci tu bol Lucas! Teda aspoň si myslel, že ho v Oxforde naučili, ako si poradiť s obeťami v šoku, ale ktovie, čo sa v rámci medicíny učí?

Idiote... První myšlenka by sotva zahřála srdce statečného hrdiny, jež se vydal vstříc pohřebišti plného nezakopaných, na kopu vyložených mrtvol. Aletheys si v duchu vždy vykračovala tou nejkrutější cestou, jakou mohla zvolit navzdory hereckému umění, v němž excelovala jako ta zranitelná, křehká dívenka. Jediný, kdo je tady někomu schopný ublížit, jsem já. Krutý úsměv sotva na setinu vteřiny zohaví pohledné rysy, nezaznamenatelná chvíle než opětovně spustí vyděšený pláč. "Ne-ne-neublížíš?" Škytavý hlásek dokazuje, jak drobná a vyděšená proti němu musí být. Stačilo by chytnout ji pod krkem, trhnout správným směrem a k zemi by padla hadrová panenka. A muži? Ti přeci milují pocit síly ve svých rukách.
Co se stalo? Báječná otázka. Opravdu nad míru chytrá, ubohý lidský červe. V hlavince se přede jeden scénář s druhým, Thea však nepolevuje ve hře na zbloudilou dušičku, která se dostala v nesprávný čas na špatné místo. "J-já... Ne-nevím... Vy-vyšla jsem si na pro-procházku, a-abych na chvíli při-přišla na ji-jiné myšlenky, a-ale pa-pak jsem uviděla tu ma-maličkou hol-holčičku, jak plá-pláče... Šla... Šla jsem z-za ní a ta-tam všude by-byly mr-mrtvoly a j-já se tak... tak strašně jsem se bá-bála!" Pláč nabývá intenzity s každým zaštkáním při drobné hře na city. Výmluva na děti byla obvykle tou nejlepší, zabírala za všech okolností. Zvláště u někoho, kdo v rodině ztratil mladší i starší členy, manžela, švagrovou... Celou řadu, ze které mohla kdykoliv vybírat. S úsměvem se nechává táhnout dál, tvář zahalenou dlouhými vlasy, když tu náhle protne les hlasitý výkřik a škubnutí, jako by ji něco toužilo vyrvat pekaři z náručí. Temná síla obestře Bartolomějovu mysl natolik, že mu démonka před očima nechá vytanout představu, jak se po křehké dívce sápe celý les dlouhými větvemi, starými a ztrouchnivělými věkem, jako když babizna natahuje svoje krvelačné pazoury. Je to jen představa ale s prací telekineze a bludného mámení mysli vše působí jako realita.

Chvela sa ako osika, ako sirota, opustená a sama na celom svete, ktorá je odsúdená na pouličný život uprostred ľadovej zimy s vedomím, že jari sa už nedožije. Podobné individuá Bartholomew stretával vo svojom rodnom meste dosť často, hoci nepochyboval, že v Edinburghu, Londýne alebo Paríži ich bude aj tisíckrát toľko. Vždy mu ich prišlo ľúto a zakaždým, keď mal príležitosť, z pekárne zobral kúsok nepodareného chleba a doniesol im ho. Robil to tak asi tri roky, než ho ktosi prezradil a dostal od majstra výprask, že už sa o čosi podobné nikdy nepokúsil. Aspoň nie, dokým neprišla tá hrozná búrka, ktorá Peak takmer zrovnala so zemou. Vtedy sa zoznámil s Prue... Po svojom príchode do Salemu si však všimol, že mestská chudoba, tak typická pre rozrastajúce sa mestá, v Saleme takmer neexistovala. Ako to bolo možné? Žeby nikto nebol príliš chudobný a všetci mali strechy nad hlavami? O tom silne pochyboval, ale mal dosť rozumu, aby sa do toho nestaral – boli to záležitosti mesta, o ktoré sa starala rada a správca (alebo správkyňa?) a on bol len prostým pekárom, ktorý sa snažil uživiť v meste plnom čarodejníc a inkvizície. „Neublížim,“ prikývol. „Veď som ťa predsa zachránil!“ Od neho to neznelo ako výnimočná a hrdinská vec, ale skôr ako samozrejmosť akoby to robil každý deň.
Vtom však pocítil, ako sa mu dievča prudko vytrhlo – takmer akoby ju schmatol ďalší Bartholomew. Vykríkla až div, že ju nebolo počuť v meste, a keď sa za ňou otočil, zbadal veľmi znepokojivú a šialenú vec, ktorá ho dosť vydesila, až strnul na mieste neschopný sa pohnúť. Úplne nechápavo sledoval dievča medzi stromami, ktorých konáre sa mu hýbali priamo pred očami a naťahovali sa po nej ako ruky temnej mágie, čo sídli v týchto lesoch. Chytali ju, škriabali ju a snažili sa ju stiahnuť k sebe, akoby chceli povedať: „staň sa jednou z nás, pridaj sa k temnote!“ alebo niečo podobne gýčové. Boh vedel, čo sa to deje, ale Bartholomew bol len sedliak a veru mu nebolo všetko jedno. Tak či onak však vedel, že nech ho to desí akokoľvek, nemôže ju nechať v kaši, a tak s rozbehol ku konárom, snažiac sa cez ne dostať ku dievčati, ale tie sa mu stavali do cesty, strkali ho a sácali, takže jeho postup vpred sa zmenil na ťažký boj o každý krok dopredu, za ktorým nasledovali dva dozadu. Nechcel však ustúpiť, keď je v stávke nevinný život, ktorý má momentálne na starosť.

Výkřiky se draly z hrdla v rychlém sledu za sebou, zajíkavé, vyděšené, volající o pomoc. Z každého dokonale mrazilo v žilách a Thea si mohla gratulovat za tak skvělý herecký výkon, který by měl být náležitě oceněn. Což... nebude, maximálně tak jí samotnou. Jaká škoda, že dnes nikdo nedokáže vyjádřit obdiv nad takovým dramatem. Temná, prakticky ďábelská moc běžela na plné obrátky - les potemněl ještě o něco víc, kvílivé táhlé zvuky se vznášely v prostoru mezi stromy, vítr nadzvedával listí a odhaloval tváře dávno zapomenutých kacířů, kteří se dopustili hrůzy vedené proti lidstvu samotnému. Schnilé obličeje, z větší či menší části se rozpadající, červy prolezlé maso, vyhřeznuté orgány napůl se valící z břicha, na kterém si pochutnala zdejší zvěř. Jen špetka toho, co Thea režírovala ve svém scénáři domu hrůzy, do kterého Bartholomew přišel jako slepý k houslím. Několik odporných oživlých mrtvol nechá vyrazit i směrem k samotnému hrdinovi, natahující odporné pařáty po jeho nohách, kalhotech i rukách, které do této chvíle zuřivě bránily nebohé děvče před útokem větví. Nechutné zkrvavené ruce za sebou zanechávají slizké stopy na látce, sem tam k ní přilne i část masa a tekutin, kterých je lidské tělo plné. "Naše! Naše!" Všechny hlasy halekají do jednoho to stejné slovo - naše. Jako by si je oba toužil les přivlastnit.
"Drahý..." V ten okamžik vše zmlkne. Les se vrací do svého poklidného mlčení, větve se nepohnou a nezdá se, že by si stromy kdy žily vlastním životem. Všechna ta zkrvavená hrůza je pryč, utichlá přes postavou krásné ženy stojící v bílých šatech před očima těch dvou. Thea neváhá ani na okamžik, se strachem v očích se skrývá za statným pekařovým tělem, působíc jako křehká bytost, která se kdykoliv může zlomit. "Kdo-... kdo je to?" Šepot sotva slyšitelně unikne ze rtů rozechvělých hrůzou, co jí ještě před chviličkou doslova lapala za paže, aby ji stáhla k sobě do náručí. "Kdo-..." "Drahý, proč jsi mě tam nechal? Proč jsi se nevrátil domů?" Hlas cizí ženy zaznívá výčitkami, směřován k zástupcu hlavy Knox, připomínaje osudnou noc, kterou mu démonka vyhrabala v hlavičce. "Proč jsi nás tam nechal zemřít!"

Špinavé rukávy, ktoré už mali všetky farby od čiernej až po bielu, začali chytať odtiene karmínovej zakaždým, keď sa proti nemu vystrel akýsi konár a on ho rukou odrazil. Ruky, dlane, zápästia i predlaktia mal už celé do krvi doškriabané od tŕňov, ostrých vetvičiek a iných hrôz, ktoré sa rozhodli zbaviť života nevinné dievča a zastaviť ho v takmer márnych pokusoch o jej záchranu. Čím viac sa snažil dostať ku nej, tým viac sa mu príroda stavala do cesty a odsúvala ho preč. Všetko okolo neho začalo tmavnúť akoby sa slnko skrylo pred takou hrôzou a radšej nechalo bezmesačnú noc vytrpieť si taký pohľad. Do tváre sa mu oprel ľadový vietor a čosi ho schmatlo za nohu. Na chvíľku sa tam pozrel a potom už len začul vlastný výkrik plný hrôzy, keď uvidel čosi, čo sa len ťažko podobalo človeku, ako ho ťahá k zemi a pridávajú s ak nemu ďalší. Držali mu nohy, opasok – dvaja sa vyštverhali aj na ruky a úplne ho znehybnili, kým v hlave počul ten odporný slizký šepot, ktorý ho privádzal do šialenstva. Mykal sebou, aby sa uvoľnil a prebrodil sa cez tie konáre ku dievčati, ale všetko to bolo beznádejné. Jeho telo začalo vyčerpaním pomaly ochabovať, keď tu zrazu začul známy hlas. Srdce sa mu okamžite rozbúchalo a Bartholomew sa zatackal, keď už naňho nič neútočilo a ani žiadne nemŕtve veci sa ho nesnažili stiahnuť na zem. Rýchlo sa poobzeral. Dievča mal za sebou a pred sebou... Nie, to nie je možné! To, čo videl, muselo byť všeličo, ale určite nie pravda. Bola mŕtva už dlho a hoci sa tá rana nikdy nezavrela, nikdy si nenahováral, že je to inak. Obviňoval sa z toho a teraz sa mu to prišlo vrátiť. „Ja som...ja som,“ habkal neschopný reči a ignorujúc dievča za sebou. Svet sa mu zúžil na seba samého a Prue stojacu niekoľko metrov pred ním. Nebola prelud, nemohla byť, pretože nebol jediný, kto ju videl, a predsa mal ten čudný pocit, ktorý mu hovoril, že nie všetko je s kostolným poriadkom. „Nie si skutočná, nemôžeš byť!“ Lepší argument veru nemal.

"Proč, drahý, proč?" Smutek, potoky žalu, zoufalství a výčitky nad osudem, kterému dopomohl kdo ví kdo. Mrazivý příslib odplaty se nesl znatelně chladným vzduchem, k jehož představě dopomohla samotná démonka stojící ve středu toho dění. Sama se chvěla po celém těle, ač z jejího pohledu se nejednalo o nic než vzrušení v očekávání nad tím, jak si místní pekař poradí z touto zatěžkávací zkouškou ryze chrabrého charakteru. Každý má své kostlivce ve skříni a tenhle muž jich měl více než dost na to, aby mu s nimi předvedla pravý rej. Takový, při kterém se trhá kůže z těla a těžké boty šlapou po střevech vylézajících z břicha. "Po-pojďme pryč, prosím... Prosím..." Marně tahá Bartolomewa za cíp košile, svou silou sotva něco vzmůže. Minimálně na oko ano. Kdyby chtěla, mrští jím přes celou mýtinu, ani nemrkne. Schopnosti démonů byly opravdu nad lidské chápání. "Mám strach..." "Už zase mne opouštít, drahý? Opět mne tu necháš napospas těm příšerám?" Plačtivý hlásek nabírá na síle, v níž se skrývá hrozba věcí budoucích. "To už si nepamatuješ, jak jsi mne miloval? Jak ses mne noc co noc dotýkal, ochraptěle toužící po mém těle?" Každé slovo si nese v sobě žal a vzpomínku na společně strávené noci, které mu hodlala předhazovat, dokud to démonku bude bavit. Krok, dva, tři, jako blesk z čistého nebe se zjeví mrtvá Prudence před svým mužem, stále stejná jako tehdy, když ji spatřil naposledy živou. "Cožpak si už nevzpomínáš na ty noci plné vášně, kdy jsme se oddávali jeden druhému s příslibem nejsladší lásky?" Drobná dlaň chladně přejede po pekařově tváři, zdrcující smutek se zračí v očích se stále zvyšující se intenzitou. "Tak mne alespoň naposledy polib, můj milovaný. Polib mne na rozloučenou..."
Sama se pro polibek natáhne a Thea to vše sleduje s téměř fantatickým úsměvem na tváři. Dotek rtů by možná působil sladce, kdyby neměla teplotu několik let uleželé mrtvoly pomalu se rozpadající na kousky před jeho vlastním zrakem. Tu odpadne kus masa, tam se odhalí část čelisti. "Miluj mě, Bartholomewi, miluj mě jako tehdy!" Prudence jako by se rázem změnila ve zhmotněnou temnotu prolezlou červy, žížalami a odpornými brouky. Pach rozkládajícího se masa naplní místo, kde ti dva postávají, zatímco hurónský, vítězoslavný smích dokončuje dílo nelibosti. Mladičká vdova padá do mdlob při pohledu na pekařou mrtvou manželku, z jejíhož těla vylézá čím dál tím více brouků.

Nejak sa nevedel rozhodnúť, čo sa to deje. Je to skutočné? Je to len veľmi živý sen? A ak áno, je to nočná mora, v ktorej ho prenasledujú nemŕtvy alebo je to sladký raj, v ktorom konečne znovu stretol tú, ktorú miloval v živote najviac? Bol ochotný za ňu položiť vlastný život a zapredať dušu, tak prečo mu ju Boh alebo iný bastard vzal? Nikdy nepochopil, kde sa v tej dedine vzali vlky a prečo vyvraždili skoro celú jeho rodinu. Rodičia, manželka...i dcérka, príliš maličká a nevinná, aby si uvedomovala skutočný svet vôkol seba, pred ktorým ju Bartholomew chcel tak moc ochrániť. Zlyhal – a to na celej čiare. Prudence bola toho dôkazom a jej slová boli dýky do srdca plného viny, v ktorom s ňou plne súhlasil. Neopúšťam, nikdy ťa neopustím, chcel to povedať nahlas, ale jazyk sa mu v poslednej chvíli zaplietol a nedostal zo seba jediného schopného slovka. Bol ako nemý, ohúrený a vydesený. Každá manželkina otázka vyvolala v jeho mysli vlnu spomienok, krásnych a vzrušujúcich, nad ktorými by sa určite v inej situácii usmial, lenže teraz bol uprostred lesa a...už ani netušil, čo sa to deje. Išlo to mimo neho, hoci to šlo aj skrz neho a drvilo mu to srdce na prach a rozum o racionálnosť. A zrazu stála pred ním, akoby ešte pred sekundou nestála o niekoľko metrov ďalej. Pozeral sa jej do očí smutnejších ako žiaľ samotný, videl tam seba a vinu, ktorá ho zhrýzala od tej osudnej noci. Bola to jeho vina, vedel to až moc dobre. Oddane sa sklonil k jej perám, lenže namiesto sladkosti a ohňa dostal iba smrť a chlad. Rýchlo od nej odstúpil a vtedy akoby všetko pominulo a on cítil, ako mu zviera srdce: toto už nebola Prudence, ako si pamätal, teraz bola na nerozoznanie od všetkých tiel naokolo. Rozdiel bol len v tom, že ona stála a prehovárala k nemu, čo bolo to najdesivejšie a najbolestnejšie na svete. „Nie si Prudence, nie si!“ Kričal, hoci viac na seba ako na ňu. Vedel, že by sa mal pohnúť, ale nedokázal sa ani len pohnúť, dokázal sa jedine dívať na proces rozkladu svojej manželky v zrýchlenom prenose. Až tupé buchnutie tela mladej dievčiny a príšerný smiech, ktorý sa mu už navždy zarezal do uší, ho prinútil, aby konečne urobil krok dozadu...a potom ešte jeden. Potom sa otočil, vzal takmer zabudnuté dievča do náručia a rozbehol sa preč, hoci vlastná rýchlosť sa mu zdala nulová a nohy vážili ako hory kameňov.