Okolí Salemu

Větve a luční podrost nelibě reagoval na kroky mladého výrostka, jenž kráčel směrem k jezeru, nechávaje si město za zády. Ani jednou se neohlídl, neb tušil, že je sám, nesledován. Ze rtů mu splývala melodie, kterou někde slyšel, a pak ji opakoval, protože se mu líbila. Líbila se mu její zvučnost, jak zněla, připomínala mu letní časy, kdy je chudý člověk ohrožen tak maximálně chudinou a nemocemi, ale nikoliv mrazem. Chladné noci sice nebyly příjemné, ale daly se přežít. A pokud se člověk před nimi skrýval v polorozpadlé boudě, měl hned o starost méně. I když poslední promrzlé noci o svou boudu skoro přišel a pod okem mu přibyla nová jizvička, která připomínala jeho výhru. Šestnáct. Byl mladý, ale zároveň už tak starý a sešlý vším tím, co viděl. Přesto ale žil a léto mu do žil vlilo nový život. Který mu málem sebral požár. Jistě. Kolik jeho přátel skonalo v ohni? Mnoho. A on sám v něm málem skončil taky. Kdyby neutekl... možná už by ani nebyl. Ale žil, i když trochu otřesený. Levá ruka skýtala popáleninu, která nebyla příjemná, ale byla to jen další bolest... už tak jich zažil až příliš mnoho, aby se mohl nechat rozptýlit. Pozvedl hlavu a nechal sluníčko pošimrat jeho nos. Jakmile se přiblížil k vodní hladině, ustal s melodií, načež se sehnul, aby mohl namočit popálenou a trochu ji omýt. "Au, sakra," syknul nakonec. Letmým pohledem přelétl okolní krajinu, načež si přes hlavu přetáhl špinavou košili a plynulým pohybem ruky ji shodil kousek od sebe. Pak si znovu dřepl k vodě a začal ji nabírat do dlaní, aby se mohl trochu ošplíchnout. Smýt ze sebe pot a prach ulic. Prsty přejel po mladistvé pokožce na jeho trupu. Možná kdyby za sebou neměl zimu a typické hladovění, už by se mu možná rýsovaly nějaké svaly. Takhle byl ale hubený a bledý... nebo alespoň po zásahu vody jeho pokožka o něco zesvětlala. Košili nakonec trochu přemáchl, protože takhle měl jistotu, že ještě stihne uschnout a nebude ho v noci studit. Pak ji hodil na nejbližší větev a zapřemýšlel, že by do vody skočil tak nějak celičký. Sáhl tedy po šněrování kalhot, nu a jakmile měl na sobě roucho Adamovo, rozešel se po břehu směrem k vodě. Chladná voda zchladila jeho nohy a donutila jej se ušklíbnout. Moc dlouho nečekal a brzy se po hlavě vrhl do spárů jezera. Plavat? Nu to se snad za ty roky alespoň trochu naučil.

Sedí na posteli a pohrává si s pramínky vlasů. Bráška se chová nějak zvláštně a ji to mrzí. Začíná o něj mít strach. Navíc tu teď byl požár a co když ho nějaká čarodějka zlá chtěla proklít? Ona sama svou sílu předtím nedokázala pořádně využít a ovládat a co teprve někdo, kdo se svou mocí umí pracovat a provozuje to už dlouho? Bude doufat, že je v pořádku. V rukou svírá černou stuhu do vlasů, ale nenandá si ji - muži v jejím okolí se potom chovají strašně zvláštně a to se jí vůbec nelíbí. Hodí ji do šuplíku a ten zavře. Přejde k oknu, ze kterého se neodváží ani vyhlédnout. Ta zkáza, kterou napáchal oheň a na jejich milovaném městě. Hrozivá. A ještě k tomu od té doby neviděla Geryho. Měla o něj strach, ale bratr ani sluhové ji nechtěli pustit ven. Že prý to tam pro ni není vhodné. Měla by ho jít najít, aby se ujistila, že je zcela v pořádku. Prohlédne svůj odraz v zrcadle, aby zjistila, jestli se nemá ještě jednou učesat. Přeci jen - pokud se jí podaří ho najít, měla by být alespoň upravená. Sice je chvílemi občas rozpačitá z toho incidentu, který se stal, ale i tak se s ním chce vídat. Asi by nepřežila, kdyby se mu něco stalo. Je to zvláštní, to je tím chlapcem poblázněná tolik? Očividně.
Vyběhne z domu a první místo, kam její kroky zamíří je polorozpadlý dům, ve kterém měl Gery přes zimu své útočiště. Bohužel ho tu nenajde a nenajde ho ani ve městě. Začne z toho být trochu smutná a jelikož je vedro, tak se rozhodne projít k jezeru. Alespoň s tam smočí nožky a nabere další energii na další pátrací akci. S každým místem kde byla a on tam nebyl, se jí sevřelo srdce o něco víc. Co když zemřel jako spousta dalších lidí? Ne, to se nemohlo stát. Zaplaší slzy, které jí tato myšlenka vedrala do očí a rozběhne se. "Gery!" Zavolá hlasitě s nadějí v hlase, když se prodírá vysokou trávou na louce kus od jezera. Napadlo ji, že by se mohl jít osvěžit, když už je tak horko. Zatím byla od jezera příliš daleko na to, aby se její ne příliš hlasité volání doneslo až ke koupajícímu se mladíkovi. Chytne si lem ílé sukně do rukou a rozběhne se ke břehu jezera, ale potom zpomalí. Tady se kvůli ní jednou utopilo děvče. Tady ji zabila. Cukne sebou jako kdyby viděla ducha, když zahlédne kohosi se koupat v jezeře. No, to ona rozhodně nebude - to by musela oživnout. Rozhlédne se kolem sebe a všimne si na větvi visící košile. Tiše k ní dojde a opatrně se ohlédne, jestli ji ta koupající se osoba nevidí. Opatrně přejede konečky prstů po ne příliš příjemném materiálu kusu oblečení, který svá nejlepší léta už má za sebou. Pohodí hlavou a záplava zlatých vlasů jí přes rameno spadne na záda. Podobnou košili nosí Gery, ale to by musela být hodně velká náhoda, aby ho tu našla. To je nemožná, ale co když ano. Je v pořádku?

Nejraději by si šla zaběhat v hranostají kůži, ale má toho tolik na práci a lobčané města by ji mohli považovat za škůdce. Ještě k tomu by ji takové pobíhání asi bolelo, jelikož má stále zraněné ruce od toho požáru a jako hranostaj by muselaa běhat i po předních, takže by to nemuselo být příjemné. Nicméně ji to beztak neodradí a proběhne se. Příští týden. Určitě.
Kráčí po lesní pěšině a rozhlíží se kolem sebe. Henry ji prosil, aby mu natrhala pár určitých rostlin a přinesla pár určitých kamenů. Dokonale jí je popsal a řekl, že pokud narazí an hadí kůži, může ji vzít s sebou také. Je to takový malý objevitel, ale mohl by si jít také objevovat sám a neposílat tam ji, protože ona toho má sama nad hlavu. Problémem však je to, že mu nedokáže říct ne. Ten jeho úsměv. Je jako její mladší milovaný bráška. Jako synka ho snad brát ani nemůže, necítí se být připravena na mateřství, i když je pravda, že teď dělá prakticky totéž. Zakroutí hlavou, aby zaplašila myšlenky, které se jí vkrádají do mozku jako myši do spíže. Raději se bude věnovat jiným hlasům ve své hlavě. Těm, které jí vyprávějí o vlkodlakovi, kterého dlouho neviděla. Hlava jí říká, že by ho měla navštívit a ujistit se, že je v pořádku, ale hranostaj? Ten při zmínce o Trevorovi začne opět panikařit. Nechce se v blízkosti vlkodlaka držovat ani na chvíli. Stačilo naposledy, když i obtěžovali místní štamgasti, jak se Trevor naštval a vyvedl ji z hostince. Ruka ji chvíli bolela, ale hlavně byla otřesená z toho, jak moc naštvaný vypadal a jak moc vyděšený hranostaj byl. I tak se ale nechce vzdát, protože ji k němu cosi přitahuje. Navštíví ho, určitě. Co kdyby ho požár zranil a potřeboval s něčím pomoci?
Rozhlíží se klem sebe a klekne si, když uvidí první šutr ze seznamu, který se snaží si udržet v hlavě. Vloží ho do košíku a zhluboka se nadechne. Ruce má stále obvázané, aby se od nich nedostala nějaká nečistota a nezadělala si na infekci.

Chlad vody na něj byl prve příliš. První krůčky do vody studily a on se chvěl, avšak možnost se zase koupat byla o něco milejší. Ne, že by na ulici mezi chudinou nějak často řešil, jestli je umytý nebo ne. Když člověk živoří, takové věci jdou mimo, a když špína zažraná v kůži může hřát, není důvod se jí zbavovat. V letních měsících je ale trápil prach a po požáru to bylo ještě horší. Uvítal, když se mohl párkrát zastavit u vody, opláchnout se a osvěžit. Dno jej tlačilo na patách, ale to on moc nevnímal. I když byl mladý, na patách měl už pokožku dokonale tvrdou, takže pokud vyloženě nešlápl na střep, nedělaly mu kameny z vody sebemenší potíže. Jakmile se dostal dál, znovu se ponořil, zadrže dech na několik vteřin, zatímco se nořil a rukama pročesával vodní hladinu. Po chvíli se vynořil, špičkami prstů našel dno a postavil se, zatímco si prsty pročísl vlasy. Pobaveně se zasmál prachu a špíně, který se v úzké lince táhl za ním a obdobně se zasmál, když kousek od něj k hladině vyplavaly menší bubliny. Spokojeně se ještě párkrát ponořil, přičemž si prsty přejížděl po kůži a ve vlasech, jak se zbavoval poslední vrstvičky prachu, která utkvěla na jeho pokožce. Nakonec se ponořil a několika tempy klesl ke dnu, kde do ruky nabral bahno a společně s ním se vynořil na hladinu, aby jej pak mohl odhodit co nejdál, ve směru vodní plocha. Sice tam byl sám, ale blbnout taky musel. S pobaveným úsměvem ve tváři se konečně začal sunout směrem ke břehu, aniž by se díval, neboť nečekal, že by se tam někdo objevil. Když si však periferním viděním povšiml pohybu, trochu se zalekl, načež se zamračil a semkl rty. Z vody se mu nakonec podařilo vylovit jeden větší kámen a ten pevně stiskl v ruce. Pro případ potřeby. "Hele, dej pracky pryč vod mejch hadrů, slídile!" vykřikl, připraven použít jak fyzické, tak i své nadpřirozené síly. Když se však pořádně podíval, brzy si povšiml, že u jeho hadrů stojí dívka. Ty zlatavé vlasy...
Kámen z ruky upustil a úplně zkoprněl, když mu došlo, na koho zírá. "Angel," uklouzlo mu a raději se ve vodě přikrčil. Jasně, vždyť byl nahý, to dá rozum. "Co tu děláš?"

Zaslechne křik a okamžitě si to v hlavě spojí. Majitel oblečení se otočil a zjistil, že tam ona stojí. Co když si myslí, že ho chce okrást?! To by ona nikdy neudělala. Minimálně ne dobrovolně. "N-ne, počkejte, j-já..." V první chvíli jí an nedojde, jak moc je ten hlas známý. Tolik se lekla, že ji teď někdo načapal a že jí půjde vynadat. Opravdu to z její strany nebylo vůbec slušné. Slídit někomu ve věcech? To se přeci nedělá. Ona je dáma a měla by mít vychování. Ona dámou je, minimálně ve společnosti vysoce postavených lidí. Rozhodně není žádný slídil. Ale když je sama nebo s Gerym? Většina vychování jde stranou a už jí nepřijde tolik zvláštní používat i hovorové nebo nespisovné výrazy. Ba naopak ji to čas od času i baví, protože je to pro ni něco nového. Slyšet ze svých úst třeba nespisovnou koncovku -ej je hodně vtipné. Otočí se a zlatavé vlasy se jí rozvíšíří kolem hlavy a dopadající sluneční paprsky jim dají jakýsi andělský nádech.
Prohlédne si chlapce před sebou a celý obličej se jí náhle rozzáří. "Gery!" Slečně tak trochu nedochází, že kluk před ní má pouze roucho Adamovo a prostě přiběhne blíž ke břehu, kde se zastaví a dřepne si. "Měla jsem... Hledala jsem tě!" V očích spousta starostí a strachu o něj a v hlase možná lehounký náznak výčitky. "B-bála jsem se o tebe... Jsi v pořádku? Bylo to hrozné." Trochu se rozkecá, ale potom si jedním ne příliš ladným pohybem zuje obě boty a do rukou vezme spodní lem své sukně. Skočí do vody a pokouší se vyhrnovat sukni tak, aby nebyla mokrá, ale potom jí dojde, jak neslušné to musí být, protože sukně byla už nad úrovní jejích kolen a pomalu ale jistě už se šplhala do poloviny stehen. Trochu zčervená, sukni pustí a dostane se blíže k Gerymu. Tak nějak ani nepřemýšlí nad tím, že by se měl Gery koupat nahý. Prostě ho obejme kolem krku trochu prudčeji než zamýšlela a je jí jedno, jestli přitom spadnou oba do vody. Možná by jí v tuhle chvíli bylo i jedno, kdyby se uhnula a ona tam zahučela. Prostě je tak ráda, že je v pořádku.

Kámen mu spadl ze srdce, jakmile si uvědomil, na koho to hledí. Stále pro něj znamenala mnohé, měl ji rád a možná i víc, než to. I když je poměrně rozdělil ten incident, který se odehrál před několika měsíci poblíž lesa. Tehdy se neudržel, chtěl s ní mít více, chtěl se jí dotýkat tak, jak by se jí správně měl dotýkat pouze její budoucí manžel. Ne on. I když by mohl, velice rád, ale nikdy by se do toho Angel nesnažil donutit. Byla jiná oproti dívkám, které znal. Ne jako jeho sestry, vždyť některé by byly ochotné mu věnovat své tělo. Kdyby jen víc chtěl. V tomhle byla Angel naprosto odlišná, nemohl to po ní vyžadovat. Ale nechtěl o ni přijít, to byla také pravda. Bál se, že zahynula v požáru, ale lidé z vyšší vrstvy měly vždy více štěstí, než oni, chudáci. Pohled na ní, na energii, která z ní sálala, mu však vrátil radost. Přesto byl ale trochu nedůvěřivý, zvláště kvůli tomu všemu, co se stalo, a tak radost neprojevoval příliš viditelně. "No jo, já tebe taky," vyslovil s pokrčením ramen. Byla to pravda, chtěl vědět, jestli je na živu, ale velká část mrtvých v jeho "rodině" mu to nedovolovala. Radši bloumal někde mimo lidi. A okno Angel bylo přeci tak často zavřené, neproklouzl by, kdyby chtěl. Navíc ta událost, která se mezi nimi odehrála... ne. Prostě byl nějakou dobu mimo a příliš se neangažoval v hledání, i když ji chtěl sevřít ve svém objetí. "Co to děláš?" vyhrknul náhle, když se začala hrnout do vody. Pohled na její odhalené nohy byl milý, neubránil se úsměvu, ale... přesto nechápal, co má v plánu. Vždyť akorát nastydne nebo kdo ví co. "Počkej, stůj, celá se zmácháš!" houknul její směrem, ale to už pustila sukni a on mohl jen pozorovat vlhnoucí látku. Dříve, než ji stihl varovat, že vlastně nemá nic, čím by se zahalil, objala ho. Vzdorování nemělo významu. Vlastně ani nechtěl. A tak jen natáhl ruce a zachytil ji ve své náruči. "Sem celej, vostatní jsou kaput, ale já sem to přežil," zasmál se do jejích vlasů, i když to vůbec nebylo vtipné, ale on neměl příliš na výběr. Truchlit? To by mohl dělat každý den. I když ten požár byl velkou ranou, musel se s tím však smířit. "Já se o tebe taky bál, Angie, ale nemoh sem za tebou jít... ty... je tvůj bratr v poho?" otázal se nejistě s povytaženým obočím. Z Luciuse Reynarda šel strach vždycky. Navíc ti dva nebyli zrovna přátelé. Zákonitě. On kradl a Lucius byl soudce. Ale byl to bratr Angel, její nejbližší, chtěl vědět, že je alespoň on v pořádku. I přes jisté obavy však musel čelit i realitě. "Ehm, Angel? Nevadí ti, že... nejsem dneska zrovna dvakrát společenský voháknutej?"

Hledí na něj trochu rozpačitě, protože neví, jak se má chovat. Před pár měsící dostala ledovou spršku, ale teď? Momentálně jí je to jedno, protože chce jediné - obejmout ho. V Salemu se poslední dobu děje taková spousta věcí, které jsou pro smrtelníky velkou ranou pod pás. Ta scéna na náměstí, mor a rozhodně ne poslední ze všeho - velký pořár. Dům soudce zůstal nedotčený, snad jako by ho chránila něaká vyšší moc. Angel chtěla jít ven a pokust se pomocí své schopnosti alespoň část plamenů dostat pod kontrolu, ale nepustili ji. Bratr se o ni údajně až příliš bál a ona nechtěla, aby si o ni dělal starosti. Navíc mu přeci slíbila, že ho bude ve všem poslouchat. To také činí a nepřijde jí to nijak zvláštní.
Nevydrží déle čekat a začne se soukat do vody. Boty odhodila někam ke Geryho oblečení a teď už si to štráduje přímo za ním. Koleny rozráží neohroženě vodu. Přeci ji pár kapek nezastaví. Když se ji chlapec pokusí zastavit s argumentem, že se celá zmáchá, tak se pouze zasměje. Mávla by dokonce rukou, kdyby nebyla tolik zaměstnaná v držení své sukně. Potom jí dojde, že vlastně bude muset zůstat na sluníčku do doby, než alespoň minimálně trochu uschne. To by se musela během služebné a bratra proplazit jako myška, aby nejistili, že má mokré oblečení. Co by jim potom napovídala? Nooo, byla jsem s jedním klukem a koupali jsme se v jezeře. Přesně tohle by jim říct nemohla. Musela by si vymyslet něco v tom smyslu, že se jí podařilo na břehu zakopnout a upadnout do vody, ale uvěřili by jí? Nejspíše ne. Lucius určitě ne. Všechny tyhle starosti pustí po proudu stejně jako látku své sukně a skočí svému zlodějíčkovi kolem krku. Přitiskne se k němu a ač se to zdá trochu podivné, tak necítí nervozitu, která v ní po tom incidentu převládala v jeho blízkosti. Teď cítít klid a vydržela by tu takhle stát klidně celý den. Ale potom by možná začala být zima. Nicméně to by tolik nevadilo, protože by je zvládla oba dva zahřát. Gery jí objetí opětuje. Zasmál se a ona cítila to příjemné funění ve vlasech, ale z jeho slova v ní vzbuzovala jakousi vlnu úzkosti. "Mrzí mě, že to tak skončilo... že tolik lidských životů vyhaslo, ale... Alespoň ty jsi v pořádku." Zhodnotí tichým hláskem a přitiskne obličej k jeho krku a možná tak rty mimoděk přejede po mokré pokožce. Nakonec se trochu odtáhne, aby mu viděla do očí. Snad aby se přesvědčila sama, jestli jí nelže a je to opravdu její Gery. Také sem se o tebe bál, Angie... Jeho slova se jí vhlavě ozvou ještě několikrát a donutí ji to trochu se pousmát. Je to hodně milé, jemná dlaň se opatrně přemístí na jeho tvář a palcem přejede po jeho lícní kosti. Zeptá se na bratra a Angel automaticky přikývne. "Vše při starém, jen se chová trochu zvláštněji a je přísnější, ale... Nic neobvyklého." Ubezpečí ho a potom se v duchu zasekne a podívá se na něj trochu překvapeně. Tuhle otázku od něj opravdu nečekala. Vyloudí jí to úsměv na tváři a ručku spustí podél těla, aby ho nepřivedla do rozpaků. I když nepředpokládá, že by se jí to povedlo. Po další otázce natočí hlavu trochu na stranu a zlatavé vlasy jí přepadnou přes rameno. Zahledí se na něj celkem nechápavě, ale potom její očka putují od brady po nahém chlapeckém těle a zastaví je až hranice vodní hladiny. Pohledem švihne trochu rzpačitě do jeho očí. "Jakože... Ty... Jako... No..." Neví, jak to má popsat bez toho, aby něco víc zrudla. Skrčené prstíky si přiloží k ústům. "Nic?" Vyhrkne s načervenalými tvářemi a hledí do jeho očí, ale upřímně? Chudák děvče se musí přemáhat, aby jí pohled neutekl na jeho hrudník. Ještě nikdy vlastně neviděla muže, chlapce, chcete-li, bez vrchní části oděvu. Ani jí to zvláštní nepřišlo, ale když to tak zmínil... Ale je to celkem logické, kdo by se (kromě ní) koupal oblečený?

Hněv. Agrese. Touha po krvi. To všechno prostupovalo tělem mladého indiána. Počítal minuty, než zase nastane tenhle den. Ten den, kdy se vydá hluboko do lesa, aby mohl naplnit svůj úděl, za který ho lidé v jeho kmeni přijali a vzdávali mu úctu. Proměna ve vlkodlaka. V krvelačnou potvoru. Dnes je rozzuřený více než obvykle a co se stane? Nestihne jít do lesa tak hluboko, jako obvykle chodívá. Dnes tahle vzdálenost nebude stačit. Doma si na sebe vzal pouze staré kalhoty a vykašlal se i na nějaké tričko. Je to zbytečné, stejně o všechny věci přijde. Kvílí bolestí. Měsíc se vyhoupl nad obzor a kosti v těle mladíka se začnou přeskupovat. Padne na kolena a zachytí se o strom. Spousta nadávek v rodném jazyce nepomáhá. Chce se zbavit té bolesti, ale ani tahle slovíčka mu nepomůžou. Dnes je bolest silnější než obvykle. Nechápe, co se s ním děje. Padne na záda a v křečích se propne. Jeho tělo je napjaté jak tětiva luku, který je připraven vystřelit šíp, který přinese smrtící ránu. Další řev a další zapraskání kostí. Místo nehtů vyrostou drápy, místo zubů jsou jeho ústa obdarována ostrými tesáky, kterými by dokázal svou oběť během chvíle zardousit. Ještě chvíle a bude připraven.
Běží po lese a zastaví se. Do nosu ho praští vůně čerstvého masa. Z hrdla se mu vydere hluboké zavrčení a plnou rychlostí se rozběhne kořisti vstříc. Moc dobře ví, že tady v lese není sám. Cítí i ostatní vlkodlaky. To znamená jediné - dostat se k jídlu dřív než oni. Touha po krvi a po masu nakopne jeho instinkty nehoráznou silou a zanedlouho stojí za stromem. Sleduje blonďatou dívku opodál, jak se rozhlíží. Celá zmatená a vyděšenáz vlčího vytí, které se nese celým lesem. Hloupá, hloupá sestra lovce. Kdo by řekl, že někdo, komu vlkodlaci vybijí celou rodinu, bude tak hloupý a půjde do lesa za úplňku? Kdyby tohle Dyami věděl, možná by se tomu v lidské podobě i zasmál, protože je to absurdní. Nicméně tohle není on. Je to dravec, který si vyhlédl svou kořist a jen tak lehce se jí nevzdá. Zpoza vyceněných zubů se vydere zavrčení následované mohutným zavytím. Vyskočí ze svého úkrytu a oči upře na dívku. Chce cítit na jazyku chuť její krve, chce ji kousek po kousku rozcupovat a vybavit okolní stromy ozdobami z vnitřností a nabarvit je její krví. Ten strach, který byl patrný v jejích očích, ještě umocní chuť po krví. Tenhle mladý indián ještě nikdy nerozcupoval člověka. Ještě nikdy nepozřel ničí srdce a vlkovi v něm to očividně chybí. Musí to napravit a teď? Teď má příležitost. Znovu zavyje a děvče se dá na úprk. Je to marné. Dyami je příliš rychlý a povalí ji k zemi. Drápy jí zaryje do zad a dívka vykřikne bolestí. Vlka to ještě více vyburcuje a jedním máchnutím tlapy jí vyrve ze zad kus masa. Děvče brečí, prosí, naříká. Snaží se dostat pryč z jeho spárů. Ben ji pustí a ona se odplazí o kousek dál a klekne si na čtyři. Chce se zvednout a vstát, ale on? On jí to nedovolí. Máchne tlapou tak, aby ji povalil na záda a následně ji přitiskne k zemi. Nahne se k její tváři a krvelačně si ji prohlíží. Jazykem si přejede přes zuby a když se děvče snaží vymanit z jeho spárů, tak se k ní nahne a jelikož mu dívka umožnila dostat se k jejímu uchu, tak jí ho prostě a jednoduše urve. Okamžitě všude vystříkne krev. I když má holka poraněná záda, tak sebou zmítá v bolestech a Dyamiho tak praští. To ho rozzuří a drápy se ožene po jejím hrudníku a roztrhá jí tím horní část šatů a obnaží jí tak hrudník. Ten děs, ta hrůza v jejích očích. Pach a chuť krve. To všechno žene vlkodlaka dál. Serve z ní oblečení a je tak vidět spousta škrábanců, které jí stihl už způsobit. Děvče je bolestí ochromené a nemůže se zvednout. Dyami zaboří tesáky do jejího boku a vyrve kus masa. Je to taková zábava, když se jeho kořist, jeho oběť, potrava... ještě zmítá v bolestných křečích. Drží ji u země a drápy si najdou cestu i přes její pohlednou tvářičku. Lovec cítí, že jeho oběti už docházejí síly, ale nechce, aby to pro ni skončilo takhle. Chce jí podvědomě ještě víc ublížit. Rozmáchne se a dvěma mocnými údery jí roztrhá břicho a odhalí tak její vnitřnosti. Žaludek, střeva... Ještě jedno máchnutí a vyrve je z těla. S tímto pohybem dívka vydechne naposledy za doprovodu vlčího vytí. Vnitřnosti létají všude okolo, Benjamin je od hlavy až k patě potřísněn dívčí krví a náramně si to užívá. Lidské tělo ještě dalších několik minut žere, drásá, trhá a rozhazuje, až ho to najednou přestane bavit. Nejvíce ze všeho ho baví, když s ním kořist bojuje. A ona? Už nemá jak. Dávno zdechla. Znechuceně vyplivne ruku, kterou jí před chvíli urval, ožužlat a okousal a ta skončí u zbytku jejího těla, ze kterého by si kdokoli mohl skládat puzzle. Prohlédne si své veledílo, hrdelně zavrčí a s tím se vytratí v lese.

Byl nádherný den. Alespoň dle Sořina úsudku. Seděla u jednoho z vchodů do své nory. A měla hlad. Dnes se bude skvěle lovit, napadlo ji, zatímco očima sekala po okolních stínech. Ne, vše se zdálo být v pořádku. Nikoho v okolí neviděla a ani necítila. Zvedla se a pořádně protáhla, připomínajíc kočku. Ještě netušila, na co má dnes chuť. Možná zajíc, nebo uloví nějakého ptáka? Když nebude líná a bude velmi, velmi trpělivá, snad by dnes mohla zakousnout i nějakou dobrou rybu. Mlžná říčka odtud nebyla tak daleko a kdyby Sora ještě sehnala rýži, mohla by si připomenout staré dobré časy, kdy ještě byla doma v Asii.
Jazyk se na chvíli ukázal mimo tlamu, jak se hladová liška oblízla. Kvůli rýži by teď vraždila. Ale tady toto jídlo tak obvyklé nebylo. To spíš chleba... Bochníky... nesnáším je. Očima těkala, zatímco se kožoměnka rozešla vstříc ledovým vlnkám říčky. Neměla v plánu lovit jako člověk. A proč by tam měla? Nebyl důvod se kvůli lovu pár malých ryb měnit z bezpečného kožichu zpět do lidské kůže. A kdo by tvrdil, že snad ano, toho by obvinila, že jen roznáší žvásty. No není to snad pravda? Co je bezpečnějšího než vypadat součást lesa, když se chcete skrýt?
K vodě se dostala za chvíli - přeci jen to nebylo tak daleko. Vyhýbala se kluzkým kamenům a poskakovala mezi vlnkami. Za hodinu, co tam strašila, našla jen jednu zakrslou rybku, která ke všemu uplavala. Naštvaná a hladová liška se nakonec vydala zpět do lesa. Dost dlouho hladově bloudila a sem tam se pořádně otřela o strom - od včera ji svrbělo místo mezi lopatkami. A pak... zavětřila. Cítila cosi sladkého, z čeho se jí svíral žaludek. Krev.
Oblízla si pysky a vyrazila mezi stromy.
Nemusela běžet dlouhou dobu a dorazila na místo, které bylo vzdálené dobrých několik set metrů. Cítíla králíka. Skoleného něčím větším. Rozplížila se směrem k druhému rezavému tělíčku. Bouřily se jí smysly a svíjely se v hladové agónii. Maso... maso... Krásně voní. Její myšlenky už ale nekomentovaly mrtvého králíka, ale krásnou osvalenou lišku s pronikavě rezavým kožichem. Rozšířené zornice bodaly jako jehlice do malého iščího tělíčka. Do tělíčka sokyně. A kořisti.
Sora věděla, že tam jsou sami. Cítila to v kostech a čenich přisvědčoval. Zvedla škraně a odhalila bělostné zuby zvířete, které mělo v srdci zášť a chuť po moci. Tmavé oči sledovaly každý pohyb, každý škub svalu, zatímco kořist nerušeně hodovala, trhala maso svými tesáky a občas si dopomohla i drápy.
Nebylo na co čekat. Čumák druhé lišky už byl od krve a Sora v tomto viděla dokonalou příležitost jí zašpinit i ten svůj. Ocas svinula podél svého stehna jako provázek, přitiskla uši k hlavě a vydala pištivý vřesk. Druhá liška polekaně zvedla hlavu. Vypadala nejistě. To ale Soru odradit nemohlo. Když si něco usmyslela, byla zvyklá si to brát a i klidně za pomoci násilí. Které teď chtěla použít tak či tak.
Baletními, liščími kroky se rozešla k druhé lišce, která si začínala uvědomovat, že tu žádné jednání nebude. Takhle vypadaly boje o teritorium, jenže to nebylo jediné, o co teď šlo. Kdyby šlo jen o území, sehrála by se levná fraška, o kterou Sora neměla zájem. Chtěla druhou lišku zahubit. Její liščí, vysoce postavený hlásek vydal další ze skřeků a vrhla se po druhém kožoměnci. Oči šíleně třeštíc a vztek v jejím postoji byl zřejmí - co si ta chuděrka dovolila oponovat? - když se druhá liška ohnala svými tesáčky proti vyzivatelce. Sora nečekala okamžitý odpor. Proto nebylo divné, že se jí tesáčky zaryly do plece. Vykvila. Druhá liška vypadaa rozhozeně - zjevně nebyla bojovnice a byla moc měkká na to, aby držela, čímž poskytnula šanci, aby asiatka využila její slaboty a ohnala se po ní sama.
Zakousla se do místa, kde bylo málo kůže. Mířila sice na krk, ale druhá liška byla velmi obratná a tak se Sora musela spokojit se secvaknutím tváře. Druhá kožoměnka vypadala pořád nerozhodně, ale když Sora začala trhat maso z jejího obličeje, začala si rychle uvědomovat, jak se věci mají. Několik silných škubů a maso se začalo plazit za Sořinými tesáky, které lačně vítaly krev. Opojný požitek ale japonku ani na chvíli nezarazil. Lištička se vyškubla, což ještě více ublížilo jejímu nebohému čumáku. Utrhla si kus masa, který jí z velké části plandal z čumáku a ta druhá část byla zaklíněna mezi zuby Sori.
Obě dvě věděly, že liška s potrhaným obličejem chce utéct, ale neopovážila by se obrátit zády - to by se rovnalo sebevraždě. Už teď Sora věděla, že její sokyně trpí. Dost na to, aby toho liška využila ve svůj prospěch. Zablísklo se jí v očích, jak se znovu vrhnula proti rezavému zvířeti.
To tentokrát mrštně uhnulo a ohnalo se po jejím krku- Sora se tentokrát nenechala ani vykolejit ani chytit. Její obranou byl rychlý útok zpět. Hlavu sklonila a zuby prudce vyrazila proti krku protivnice. A podařilo se - zakousla se! Ale bylo jí jedno, jestli jí prokousne krk. Chtěla se jen nažrat. Sokyně lapala po dechu a snažila se nadechnout, ale Sora jí držela krk stisknutý. I proto se jí ji podařilo povalit. Pak přesedlala z krku na pleci, do které se zahryzla a začala vší silou trhat. Pištící a svíjející se zvíře pod ní to v jistém ohledu ulehčovalo, ale v tom druhém už tak moc ne.
Rezavá kožoměnka sekala po Soře drápy a snažila se ohánět čelistí, která jí moc dobře nešla vykroutit, protože už teď v ní bolestivě tepalo kvůli masu, co z něj strhávala Sora před chvílí.
Když se Soře podařilo odtrhnout kousek masa, liška pod ní začala vřískat, že Sořiny uši přestávaly pracovat. S chirurgickou přesností se ohnala proti krku, ale lišku stále neztratila chuť bojovat. Nakopla ji a Soře tím na chvilku vyrazila dech. Adrenalin zjevně fungoval skvěle. Pokoušela se postavit, ale dařilo se jí to jen s největším úsilím, protože plec silně krvácela a liška se třásla. Snažila se rychle dostat co nejdál od Sori, hopkala směrem k městu. Ale, ale... to ti nedovolím.
Zahryznutí do chvostu byla sice taktika zbabělá, ale nápomocná. Sora trhla k sobě a malá liška se zhroutila na zem. Sora si stoupla nad ni a přišlápla ji. Bylo to až neestetické. Zezadu se jí zahryzla do kůže na krku a začala ji tahat nahoru. Kdyby měla velkou sílu, asi by jí zlomila vaz, ale to se bohužel nekonalo. Jakmile jí hlavu dost zvedla, přechytla si ji, zakousla se a tlačila. Zuby projely kůží jako máslem a zaryly se do tepny, která začala plnit krk krví. Místo skřeků se začaly ozývat jen kloktavé pazvuky, jak se snažila liška dýchat. Sora ji pustila. Už neuteče.
Protáhla se a chvilku kořisti vůbec nevěnovala pozornost. Zranění na pleci ošklivě tepalo. I přes to, že liška nedržela a netrhala, Sora nejspíš předtím nevědomky škubla od ní a prorvala si maso. Měla srst zmáčenou i svou krví. Pohrdavě se otočila na zvíře, pardon, člověka, které se dávilo vlastní krví. Sora se vydala k jejímu boku a zahryzla se hluboce do slabin umírající nicky, co právě skolila. A začala trhat maso. Bylo teplé, Sora si v tom libovala. Chrchlavých zvuků dávící majitel masa si nevšímala. Jen ať se dusí. Alespoň nebude muset čekat, než vykrvácí z ran, co jí drobná asiatka svým apetitem způsobí.
Teprve teď mohla plně odhalit poteciál chuti Freyi Hickey. Ne, její jméno neznala. Ani lidskou podobu. Jen vůni a nyní i chuť. Byla delikátní. Víc... kňučelo cosi v Soře. Víc té chuti! Čumák se barvil rudou barvou a oči šílely. Žaludek vydával nadšené skřeky. Sora se pomalu propracovávala skrz svalovinu, která svou jemnou chutí povzbuzovala nadšení z úlovku. Delikátní... Na chvíli se odtáhla. Ani si nevšimla, kdy ta nicka chcípla. Ale ani ji to nezajímalo. Ochutnala. Byl čas svůj úlovek odtáhnout. Chňapla ji za zadní nohu. A vydala se k vodě. Nejdřív to chtělo se zbavit krve, kterou by mohla voda omýt. A pak bude jen její. To že tam zůstal krvaví flek a stopa táhnutí nikoho nezajímá.
Ve vodě skutečně lišku smočila. Soru pobavily její vytřeštěné oči. Jakoby věděla, že pak bude ve studené vodě. Domů ji vtáha otvorem, co byl vodě nejblíže. Jak se celou cestu třela o zem, byla už relativně suchá oproti tomu, když ji vytáhla z říčky.
Itadakimas.
Zakousla se do plece, která měla již natrhnuté maso a kus si po chvilce odtrhla. Nejmíň zábavné na tom všem bylo sundávání srsti - bylo to otravné. Chuť opravdu lahodila jejím buňkám. Byla jemná, jakoby snad potřebovala víc soly na podtrhnutí, ale přitom bylo jasné, že sůl by chuť absolutně změnila. prokrvené maso bylo akorát. Krásná, světle červená barva ukazovala, že liška byla velmi aktivní.
Když se Sora pomalu přesouvala, změnila se nakonec i do lidské podoby. Musela si později ošetřit zranění, ale to ji teď nezajímalo. Vydloubla jedno tmavé očko a chvilku si ho prohlížela, aby ho následně gurmánsky vložila do úst a rozkousla. V ústech se jí rozlilo jako by to byl bonbón s náplní. Obal byl želatinový a chutí jí dost připomínal krevety, ale chuť byla výraznější a taky jí to víc než mořský plod s každým kousnutím víc připomínalo cosi jiného, neznámého. Náplň želatinové pouzdra, bělma, měla hustotu mléka. Byla vynikající a mléko opravdu chuťově připomínala. Mléko smíchané s krví. Ačkoliv to nevonělo po kovu, jako krev, spíše to připomínalo vůni čistého prádla, které zmoklo ve slané vodě. To typické pyžmo, co Sora tak zbožňovala. Zatímco jemně skousávala, pár krůpějí jí vyklouzlo mezi rty a ona si je utřela palcem, který následně olízla. Rozhodla se, že druhé oko si nechá napozdějc.
Na místě, kde předtím, nyní mrtvá, liška obědvala, zbyl jen z části ohlodaný zajíc. A krve, jakoby se tam stalo něco šíleného. Chudák zajíc - asi hodně trpěl že té krve ztratil tolik...

*******

Rána ji bolela a to, že se s ní změnila nebyl nejlepší nápad. A to hlavně i proto, že byl úplněk. Měla celý den prospat a ne trajdat po lese. Proč se ta mrcha bránila Soře do hlavy nešlo. Našpulila rty. ,,Stejně chcípla."
Opatrně si prohlížela zranění a nespokojeně se mračila. Mohlo se to zanítit, nebo možná i něco horšího. Zabrblala a oblékla se. Přeci jen, nahá po lese lítat nechtěla. Měla plné břicho a byla spokojená, mohla klidně spát... ale ta malá mrcha ne, ona se musela zakousnout! ,,Co se dá dělat... gome, dojím tě později, lišče."
Vyhrabala se z nory, což bylo v lidské podobě dost obtížné a navíc se snažila, aby se nedotkla zranění. Naštěstí jeden takový východ měla taky, to kdyby náhodou. Protáhla se celou chodbou až ven a vylezla z dutého stromu, v němž zela pořádná díra. Aby se dostala ven, pořádně se musela zapřít o pár silných kořenů, co zůstaly levitovat, a vytáhnout se. Ani jedno nebylo nejlehčí, ale zvládla to.
Vydala se do lesa a snažila se s ním splynout, ale najezené zvíře, méně ostražité zvíře. Navíc se soustředila na bylinky. Měla jedno místo, které bylo dost dobré na tenhle typ rostlin, co zrovna potřebovala. Byliny byly jedna z několika věcí, co jako průvodkyně ukazovala a tak proč je nevyužívat sama? Krev prosákla do bílé, hrubé košile co měla a ve vysokých botách se taky necítila nejlépe, ale nechtěla pokoušet štěstí, toto klidně v lese zůstat mohlo. No co kdyby se musela rychle vypařit?
Přítomnosti nikoho dalšího v lese si nevšimnula, nos měla pořád zacpaný vůní lišky, co na ni doma čekala. Brzy se pro jednu z bylinek skláněla.

Henrý, já na to fakt nemám čas. Postěžuje si ve své hlavě a sehne se pro další bylinku, pro kterou ji Henry poslal. To si chce hrát na nějakého mastičkáře? To snad radši ne. Ještě by ho upálili jako jeho matku. Ach jo, chudák Emma. Je jí z té představy smutno.
Srdce se jí najednou rozbuší a rozhlédne se okolo. Slyší nedaleko kroky a navíc z podivného důvodu začal hranostaj vyvádět. Uklidni se. Přikáže mu a potom se zamyslí. Dneska je úplněk, ale... Ne, je příliš brzo. Slunce je stále na obzoru. Jeden faktor ze hry. Ale otázka stále zůstává. Proč je hranostaj tak neklidný, když poblíž není žádný vlkodlak? Ten strach, který má z Trevora, je vždycky jiný. Liší se od sebe. Samantha má kuráž a půjde to prozkoumat, i když jí srdce buší jako splašené.
Nedaleko od sebe najde dívku, která se sklání nad bylinkami. Ona sama se uklidní, ale hranostaj se míní zbláznit. Cítí predátora. "Jseš v pořádku?" Pohledem sjede k jejímu zkrvavenému kusu oblečení. Byla by nerada, aby tady někdo zůstal. Trevor určitě není jediný vlkodlak z okolí a upřímně? Ona by nechtěla za úplňku potkat ani Trevora, natož jiného vlkodlaka. Je to nemálo ošklivá představa. Přitiskne si k sobě svůj košík a bystrýma očima si prohlíží děvče. Ještě ji tady neviděla. Možná si jí jen nevšimla. Pro jistotu se otáže znovu, protože neví, jestli jí slečna rozumí. "Potřebuješ s něčím pomoct?" Normálně přešla na tykačku, protože jí přijde zbytečné se zdržovat s těmi formálnostmi, mezi které se počítá například vykání. Však to děvče jistě nebude z nějaké vysoké vrstvy. A pokud ano - tak jí to jistě řekne v následujících několika větách. O tom nepochybuji. Většina lidí z vyšší vrstvy je prostě taková a nepředpokládá, že by ona byla výjimkou.

Úzké oči zvedly svůj tmavý pohled. Sora vypadala jako cizinka, to určitě. A ne jednoho jejího zákazníka to překvapilo. Ona se ale naučila, že to přivolá mnoho pozornosti. Kdyby měla hlad, jistě by si pochutnala na této slečně... ale... Neměla hlad, vlastně byla nacpaná a další jídlo na ni čekalo doma. Pravdou bylo, že když na ni modroočka promluvila, byla tak naprosto mimo, že se polekala, což se jí moc často nestávalo. Zvláštní tahle slečna. Zvládla ji překvapit na takové rovině, že Sora byla chvilku zmatená, kdo to je a kde se tam vzala. Čich jí to ale prozradil. Cítila z ní drobné zvířátko které však nikdy předtím neviděla, jen občas zavětřila jeho stopu.
Trochu oči přivřela, až připomínaly drobné čárky. Stiskla rty. Nechtěla se bavit s cizinkou, vlastně se nechtěla bavit s nikým, protože pro ni tu byli cizinci všichni. Nic příjemného. Trochu zasyčela, když se zvedla s bylinkou a ucítila bolest na pleci. Trochu se ušklíbla. Nejlepší bude dělat, že jí nerozumí. Ano, ano... třeba to tu ženštinu odradí a bude svatý klid.
,,Sumimasen?"* zeptala se zmateně a trochu na ni vykulila oči. Dělat hloupoučkou nánu Sora vždycky uměla skvěle. Nejraději by se hned vytratila, ale druhá slečna se až moc zajímala o její ránu, protože zmateně naklonila hlavu a sledovala ji. ,,Nani?"** Nebyla si jistá, jak dlouho ji bude bavit dělat ze sebe idiota. Trochu našpulila rty a prohlížela si slečnu naproti sobě. Pokud hranostajka občas větřila v okolí stromů, jistě jí Sořin pach byl povědomí - byla samozvaná majitelka tohoto teritoria. Samozvaná bylo opravdu důležité slovo, protože kdyby ji někdo z pravých vlastníků chtěl vyhnat, nejspíš by to zvládl levou vlastní.

*Promiňte?
**Cože/Co?

Hledí na ženu a ta začne mluvit nějakým jiným jazykem. Samantha se v myšlenkách praští do čela. Tohle jí ještě tak scházelo. Ženská, která je zraněná, mluví divnou řečí a ještě k tomu musí sbírat ty věci pro Henryho. Je unavená jak malé kotě (nebo hranostaj?) a musí se zaobírat takovýmito věcmi. Smutně si povzdychne, když následují další ženina slova v cizím jazyce. Tak to tedy zkusí rukama a nohama. "Můžu vám nějak pomoct? Jste zraněná." Ukáže na její nohu a pokouší se gestikulovat tak, aby to to děvče pochopilo. Zajímá ji, jak se jí to zranění mohlo stát. Raději nad tím nebude přemýšlet. Třeba se nabodla na nějaký ten klacek. Prohlédne si ji pozorněji a hranostaje do čenichu praští pach predátora. Že by už konečně zjistila, která bije? Prohlédne si ji trochu nedůvěřivě.Neměla by ke všem být hned tak nápomocná, mohlo by se jí to nepěkně vymstít. Ale ať je to jakkoli, přece ji tu nemůže nechat. Dnes je úplněk a vlkodlaci mají pré. Ona sama tu rozhodně zůstávat nebude. Jakmile se trochu připozdí, tak vezme nohy na ramena, i kdyby tu měla tu holku nechat. Koneckonců to není tak úplně její starost. Se zraněnou nohou by jim daleko neuteklo. Pokud by se teda někde nezahrabala nebo nevylezla na hodně vysoký strom. Ona toho o vlkodlacích moc neví, ale ze slov, která se dozvěděla od Trevora, se jí žádného potkat ani nechce. Jsou úplně mimo sebe. Ne jako ona ve své zvířecí formě. Ona se může ovládat. Oni ne. Od doby, co jí Trevor prozradil kým je, se nediví, že se lidé za úplňku lesům vyhýbají. "Rozumíte mi aspoň trochu?" Zeptá se a svůj zrak z ní nespouští. Pouze si trochu popošlápne, protože jí začala být jedna poloha nepohodlná. I když má v ruce košík, tak si ruce založí na prsou. Snad ve snaze zakrýt obvázané popáleniny. Sama neví, proč to vlastně ělá. Je to tak nějak instinktivně - nechce ukazovat predátorovi své slabosti.

Tušil, že z toho budou akorát potíže. Dělat to jakákoliv jiná dívka, smál by se a podporoval by ji, ale Angel? Moc dobře chápal ten propastný rozdíl mezi nimi, ten, kvůli kterému o ni možná brzy přijde. Zároveň se mu to ale líbilo. Byl by ji zastavil, vlastně se už chystal nadechnout se a opět zaprotestovat, ale nakonec zmlknul. Vtáhl vzduch do plic a koutky rtů povytáhl do menšího úsměvu. V chlapeckých očích se zaleskla zvědavost, měl radost z rebélie, které podlehly. Ta nakonec rozhodla, stejně jako vždycky. Měl odmítnout, jistě, tak by to rozumné - zahnat ji, protože oni dva nemohli být spolu. Ale už jen z toho důvodu, a už jen z toho, že život bral jinak, než někteří, už jen proto se smál a odmítal ji varovat, neboť mu bylo jasné, že i ona věděla. Stejně by ho neuposlechla. A tím pádem už on nemohl právo ji to zakazovat. "Vo čem to mluvíš, já přežiju všecko," zasmál se, pobaveně, smíchem člověka, který si už svým osobním peklem dávno prošel. Často jí upozorňoval na to, že i on sám byl mohl ze dne na den zmizet, zemřít. To byla realita. Ale ona to věděla a i on. Už nebylo třeba varování a humorem oplýval rovněž dost často, a tak proč by tu situaci nemohl zlehčit. Jak dopadne, to věděl jen ten shůry a basta. "Až na pár mejch sester a bratrů. Spadl jeden z baráků, ve kterym přežívali. Ta moje chajda je v poho, celkem." Další chlapecké zasmání, v němž však bylo cítit i cosi jako lítost. Jasně, že mu na některejch těch bídácích záleželo. Měl je rád, i přes jejich chyby, stejně jako oni měli rádi jeho. Ale stalo se a on na ně nezapomene. Nikdy. Zpátky v realitě se ale tiskl k Angel. Nahý. Tu skutečnost podpořily ještě její rty, které se otřely o pokožku na jeho krku. Semkl rty a sklopil zrak kamsi ke straně. I přes drobný opar v jeho mysli, stále si moc dobře vybavoval jedno odpoledne, kdy chtěl Angel pomoci a namísto toho ji násilím vlekl někam... kde s ní chtěl mít soukromí. Ehm. Ani nechápal, kde se náhle vzala ta potřeba. Přicházející jaro? Nerozuměl tomu zrovna příliš, a přestože se jej podobné choutky držely mnohem častěji, nikdy kvůli tomu nebyl agresivní. Na nikoho. Teď se to ale vracelo. Ne v tak plné síle, ale cítil její blízkost asi jako každý normální člověk, který neměl vyloženě nějaký problém. Ztěžka polkl, přičemž se pousmál. Chladná voda jej alespoň nutila zůstat při smyslech, i když šimrání ve slabinách šlo jen stěží ignorovat. "Vážně? Asi má hodně starostí," vyslovil se nakonec, po delší odmlce, s nevinným úsměvem. Při jejích slovech mu opět zajiskřilo v očích, ale neřekl nic, jen přikývl, aby jí jasně dal najevo, že do té vody skutečně nevstoupil v plavkách (kdyby jen tušil, oč jde). "To je v pohodě. Jen to asi nezmiňuj doma," vyslovil nakonec, jakoby ani o nic nešlo, načež se lišácky zazubil.

Upřeně ho sleduje. On že přežije všechno? Však to Gery je ten, kdo jí neustále připomíná, že ze dne na den může zmizet jako pára nad hrncem s vroucí vodou. A jak se zná, tak by i tu páru chtěla zachytit, aby s ní zůstala. Tamylenka jeho ztráty se jí vůbec nelíbí a o to větší hrůzu má z toho, že jí tenhle rok bude osmnáct. To je přeci už dávno věk na vdávání. Co když ji Lucius provdá za nějakého radního? Ne, nechce na to ani pomýšlet. Mimoděkse lehce otřese a zakroutí hlavou. Kdyby jen věděla, že až se vrátí domů, tak tam svého bratra nenajde. Kdyby jen věděla, že už ho nikdy neuvidí - že to se bráška místo Geryho bude vydávat za páru a ona zůstane sama. Skoro sama. "To bych ti radila!" Pokusí se o nějaký přísnější tón a zabodne mu prstík do hrudi. Přísnost v jejím hlase, ač hraná, snad skoro nešla poznat. Více tam převažovaly starosti. Stejně je to ohledně nich dvou takové hodně zvláštní. Neobvyklé. Samozřejmě že jí to nevadí, ale spoustu věcíto značně ztěžuje. Prohlédne siho nehcápavě. Už si tak nějak zvykla na jeho výsmech smrti a na různé průpovídky, ale ona nikdy nepochopí, jak se dokáže v téhle situaci smát. Kdyby k němu nebyla přitisklá, tak by k němu dost neuvěřeně upřela očka, ale místo toho se k němu o trochu víc natiskne a schová svůj obličej do jeho ramene. "To mě mrzí." A předpokládá, že to mrzí i jeho. Určitě mu na nich záleželo. "A-ano, byla... Byla jsem tam." Přizná trochu nejistě, protože jí v hlavě naskočil jeho zákaz ohledně chození tam. Prý je to tam nebezpečné, ale kde jinde měla s hledáním začít? Děvče si ani neuvědomuje nynější situaci. Ten předchozí incident se pokusilo vytěsnit z hlavy jak jen nejlépe to šlo. Podařilo se to? Ne. Stále v ní zůstala zakořeněná nejistota, ale nechce ho kvůli takové věci ztratit. A přeci jen...I Gery na ni za to nebyl potom naštvaný. Asi. Možná. Doufá v to, ale neměla odvahu se zeptat. Vrtá jí to hlavou, takže se možná zeptá. Ale ne teď. Není na to vhodná chvíle a Ang nechce tuhle chvilku kazit. Trochu se odtáhne, aby mu viděla do očí, když se zeptá na bratra. "Asi ano, asi hledají tu...," zasekne se, protože si uvědomí fakt, že ani oni dva nejsou tak úplně lidé, "čarodějnici, která to podle slov všech způsobila." Trochuse ušklíbne, protože se jí představa hranice ani trochu nelíbí. Sleduje jeho obličej a trochu zrudne, když se jí dostane kladné odpovědi na její otázku ohledně jeho úboru. Ručka putuje nesměle před ústa, ale potom se jemně zahihňá. Snad aby zakryla tu spoustu rozpaků. Následně si i zvonivě rozesměje po jeho další větě. "No, ono je to celkem i logické... To jenom já se koupu oblečená, že jo." Zazubí se a v mysli jí vyvstane představa toho, co by se stalo, kdyby tohle doma řekla. Asi by to nebylo pěkné. "Už tak asi bude těžké vysvětlit, proč jsem celá mokrá, pokud nestihnu uschnout." Po Salemském požáru se bojí použít svou schopnost. Samozřejmě by mohla dopomoci schnutí, ale co kdyby se něco vznítilo? Nechce to riskovat. Pokouší se zakrývat rozpaky a ignorovat fakt, že tu stojí s chlapcem, který je úplně nahý. Takhle by se dáma chovat neměla a ostatní holky z vyšších vrstev by mu asi nakázaly, ať si něco obleče. Ale Angel taková není, nechce nikomu přikazovat. Vždyť není proč. A další detail? Jiné holky by se s ním asi nebavily. Vždyť to je zloděj. Skousne si ret a na okamžik sklopí pohled ke svým šatům. Sukně se vznáší na vodní hladině a Angel se jí pokusí strčit pod hladinu,ale neúspěšně. Nevinně se na Geryho zazubí a potom se na něj podívá. Nedokáže dlouho s otázkou otálet. "Gery?" Vzhlédne k němu a nejraději byho chytila za ruku, ale netroufá si na to. "Nezlobíš se na mě za to... Minule?" Naprázdno polkne a napjatě čeká odpověď.

V pěsti křečovitě svíral medailon, který se mu na silném řetízku houpal na krku. V očích jej štípal pot a krev, která mu stékala po čele, nutila jej mrkat častěji, než bylo nutné. Nakopnutá pravá žebra bolela při každém nádechu. Nezdálo se však, že cokoliv z toho vnímá. Místo toho i nadále seděl v tureckém sedu v proudu pomalu tekoucí řeky, bosý a s promočenými kalhoty nasáklými vodou, u nichž člověk jen sotva rozeznal původní barvu pod nánosem špíny i zaschlé krve, jinak nahý – nečistoty na kůži splývaly s modřinami a podlitinami. Dál pozoroval skelným a tupým pohledem svůj odraz v nepokojné hladině, ušmudlaný zjev unaveného, zničeného muže se strhanými rysy, propadlýma očima a tmavými kruhy pod nimi, se střapatými vlasy i vousem, které očividně dosti netrpělivě a nepořádně zkracoval nožem z čistě praktických důvodů, aniž by dbal na estetická hlediska. Ostatně, nezdálo se, že by i tento odraz vnímal a uvědomoval si, že vlastně hledí na sebe. Vše k němu doléhalo jakoby z dálky, všechny zvuky se ztrácely v neurčité cloně, všechny barvy se ze světa vytratily, všechen cit z jeho končetin i z jeho pokožky vyprchal, vnímal snad jen chlad kovu medailonku, co se však také pomalu vytrácel, když se jednoduchý šperk díky jeho tělesnému teplu zahříval.
Poslední dobu – aniž by byl schopen říci jak dlouho vlastně – byl jako ve snu, nic se nezdálo skutečné, všechno bylo jen hloupou náhražkou života a vlastně i světa. Světa bez Sarah… Svět bez Sarah nebyl pošmurným místem, neb nebyl absolutně ničím. Ztratil smysl tehdy, kdy ji pohřbil. I to byl náročný úkol – když našel její tělo, netušil, co má dělat. Truchlil – jak dlouho? Těžko říci. Byla to hodina, den, dva či týden? Neměl pojem o čase, stěží rozeznával den a noc. Až po té dlouhé, neurčité době, co strávil s jejím tělem a šeptal jí uklidňující slova stejně jako se za ni přimlouval u všech vyšších bytostí, se rozhodl nechat ji odejít. Vykopal hrob, hluboký, tak, aby jej zvířata nemohla vyhrabat a aby našla tolik klidu, jak jen si zaslouží, na břehu malého jezírka uprostřed lesa, na takřka idylickém místě. To zabralo další dlouhý čas a zlámal si na tom snad všechny nehty, nezdálo se ale, že by ho to trápilo nebo že by si toho vůbec vnímal. Jediné, co si nechal, byl malý medailon, jenž měla na krku, aniž by se staral o to, jak je možné, že se u ní vzal – sotva si jej přinesla z vězení. Pak odešel. Zmizel si lízat rány, utekl od všech a hlavně od sebe. Ani tehdy, když zemřela Amy, necítil takové prázdno jako nyní, prázdno, kdy mu bylo jednoduše všechno jedno, kdy se všechny myšlenky rozbíhaly všemi možnými směry a přestaly dávat smysl, kdy zcela pozbyl civilizovanou podstatu a stal se zvířetem.
Zůstával v lesích, jen jednou se odebral do své staré chatky, aby si vzal ostrý lovecký tesák. Stranil se lidí a dlel jen se svými Duchy, kteří jeho stav jen přiživovali. Lovil, ač to nebyla zvířata, vůči nimž zanevřel – ta měla stále jeho úctu a každá jejich oběť si zasluhovala pocty. Vše ostatní začal však nenávidět – všechny krom Sarah, z níž se stala prakticky jeho modla. Měl vztek, který ho začal utvářet, probouzel v něm agresi, brutalitu vůči všem, kdo jeho milované, jeho ženě tohle provedli – vůči všem lidem či humanoidům bez ohledu na to, jestli se jednalo o člověka, vlkodlaka, kožoměnce či cokoliv jiného. A přesně do téhle situace, do tohoto jeho duševního rozpoložení se připletl vlk, který zašel příliš daleko a tím udělal, co neměl.
Vlastně neprovedl nic špatného. Pouze byl – Silas jej zahlédl, vnímal a ten vlkodlak byl člověkem, alespoň ho připomínal. Jednu z těch krvelačných bestií, co chtěla krev jeho Sarah, co ji chtěla vidět na hranici a nechala ji zemřít. Mohl to být kdokoliv jiný, malé dítko, dívka, co šla sbírat dříví, obyčejný muž, co se ztratil, a dopadlo by to úplně stejně – možná jen příznivěji pro Silase bez jeho krve, ale copak mu na tom záleželo? Nedával si pozor. A bolest vnímal jen okrajově, tušil, že „je“, ale nedovedl ji skutečně cítit. Ať už by to byl však kdokoliv, stejně by v jeho těle skončil zabodnutý oštěp v podobě klacku s hrotem vyřezaným loveckým nožem, když se Silas dostal do závětří za vlkodlaka do dostatečné vzdálenosti, aby mohl plnou silou vrhnout. A faktem bylo, že taková vzdálenost byla vzhledem k jeho šikovnosti i k motivaci, co jej poháněla, dostatečně daleko, aby si jej vlk všiml až tehdy, kdy z jeho těla crčela krev.
Až v té další chvíli, kdy se Silas dostal k němu, se projevil onen rozdíl v obětech – vlk byl schopen se ještě bránit, ač Silas mu nedal příliš mnoho možností. Ano, dostal pěstí tak, že skončil s roztrženým obočím a s krví v očích, co mu bránila ve výhledu. Ano, dostal tvrdou ránu kolenem do žeber, že mu uniklo i heknutí, jak se vlkovi nejspíš povedlo natrefit i na zranění, které si odnesl z mučení. Ale sotva to Silase zastavilo v tom, aby se mu v obraně – nebo v útoku, neb mu jeho protivník vyrazil lovecký tesák z ruky? - zakousl do krku, vytrhl kus masa a nechal vlka vykrvácet z krční tepny, z níž okamžitě začala v pravidelných krátkých intervalech dle doznívajícího tepu srdce stříkat krev. Vyplivl kus masa i s kůží z úst, na jazyku převaluje kovovou pachuť krve, za poslední dny tolik známou, neb si se sotvakdy obtěžoval s rozděláním ohně, co jej akorát zbytečně zdržovala a nutilo by jej to tvořit tábor, když se mohl prostě jen každou noc schoulit do klubka tam, kde zrovna byl, nebo vylézt na strom, když kolem sebe vnímal jiné šelmy a dravce.
A co bylo na tom všem nejhorší? Necítil, že je s tímhle všechno něco špatně. Že ač zabil muže, co nejspíše nebyl bez viny, s vraždou Sarah neměl nic společného podobně jako většina lidí ve městě, z nichž všechny vinil nepřímo a některé ve svých myšlenkách dokonce osočoval jménem nebo alespoň přízviskem. Všem přál smrt, jen některým horší – a vlastně litoval, že nezabil i toho vlka, v jehož náruči našel svou milou již bezvládnou a bez života. Byla to pomsta, co jej naplňovala a s níž se odebral k malému potůčku, aby utišil žízeň a kde jej znova přemohly všechny ty myšlenky, co jej tížily a které se mu v hlavě honily. Kam si sedl a nechal je, aby podobně jako voda, i ony netrpělivě a neklidně odpluly, zatímco v ruce tiskl tu jednou věc, co jej stále držela na světa, co mu dávala smysl a co mu pomáhala nacházet motivaci pro to, aby udělal další a další krok a aby znova a znova nabral vzduch do plic, ač se už dávno necítil živý. Neupravený, sám pro sebe neznámý, ztracený ve svém žalu, truchlení a nenávisti, s prázdnýma očima upřenýma na sebe samotného v odrazu na hladině. Odměřené, jako ocel chladné se však náhled rychle zvednou a upřou se směrem k městu, když mu v hlavě zazní jméno, na které téměř zapomněl. Gaëlle.