Okolí Salemu

Jeho život byl pomíjivý, mnohem víc, než život kteréhokoliv člověka ze střední a vyšších vrstev. Když občas ležel v temnotě beze snu, přemýšlel nad Angel a nad tím, co spolu mají. Lásku? Bylo to ono? I když on mohl ze dne na dne zemřít a ona se mohla vzhlédnout ve společnosti s nějakým movitým mužem? Koneckonců mohla být i provdaná. A na malého Gerarda by pak nikdo nebral zřetel, nikdo by se ho nezeptal, co si o tom myslí, nikdo by se po něm nesháněl a navoněná pozvánka na veselku by do končin, kde žil, rozhodně nedorazila. Občas mu oči klouzaly k jiným dívkám, ale z nějakého záhadného důvodu byla Angel ta, kterou chtěl. Nedosažitelné, zakázané ovoce, které se těšilo slunečním paprskům v ráji, zatímco on stál někde na pokraji zapomnění. "Hehe, klídek," zasmál se nakonec, protože chmury nebyly tak úplně fajn a on si raději užíval, dokud mohl. Láska neláska. Stejně by přísahal, že jí nerozumí. "Ne, z toho si nic nedělej. Prostě byl jejich čas, víš co, já sice nejsem zastáncem pekla a nebe a takových těch řečiček, ale řek bych, že teďka už jim je vo dost líp," promluvil, poměrně vážně, na své poměry a nevinně se zasmál, což dodalo jeho tváři téměř ztracené chlapeckosti, kterou nahradila drsnost ulice. Oči nakonec přimhouřil nad informací o čarodějnici. O těch se mluvilo často, ale sám moc nerozuměl, kdo přesně ty čarodějnice jsou. Skutečně všechny ty ženy uměly ty zvláštní věcí, co uměl on s Angel? Jeho známí často mluvili o tom, že na hranicích končí zcela nevinné ženy. Nerozuměl tomu, dokud neupálily jednu z holek, která žila ve stejném společenství jako on. Ta určitě nic neuměla nebo o tom nic netušil. Bylo to divné. "A... ví se něco?" otázal se zmateně. Požár by mohla založit Angel, ale nějak nevěřil, že by své schopnosti neuměla držet na uzdě. "Myslíš, že to byla nějaká nehoda nebo že je ve městě někdo další, kdo také umí ovládat oheň?" otázal se Angel, aniž by jí z něčeho podezíral. Ne, to by prostě nemohl udělat. Prostě to vážně byla dost nehezká nehoda nebo to někdo blafnul, anebo to někdo trochu pokazil s čáry. "Jo, koupání v oblečení, zvláštní to věc," zasmál se jejím slovům, načež pokýval směrem ke břehu. "Ale když vylezeš ven a zakreješ si oči, tak si třeba nebudeš muset zakrývat oči. Což bys nemusela dělat ani tak," zasmál se pobaveně, ačkoliv svá slova myslel vážně, ať už by si je vyložila jakkoliv. Prostě v tomhle ohledu byl uvolněnější, nu. Když mu však položila tu otázku, zamyslel se. Nejprve se chtěl zeptat, co vůbec má na mysli, ale pak mu to docvaklo, a tak  si povzdechl a zakroutil hlavou. "Ne, nezlobim. Proč bych měl? Spíš ti asi... dlužim omluvu. Nevim, proč sem se tak choval, bylo to, jak kdyby mě něco ovládalo. Ale je to divný, den předtim sem měl vizi, že se ti někdo pokusí ulbížit na tom samým místě. Šel sem tam, a nakonec sem to byl já. Já fakt nevim, co to bylo, jako kdybych přebral chlast... uhm, alkohol," opravil se radši a pokrčil rameny. "Ale nic sem nepřebral jen... prostě promiň," zakončil svá slova a sklopil zrak. Co mohl říci dalšího? Sám nevěděl, co se to vůbec stalo, tudíž nemohl nijak normálně zareagovat. Jen to prostě nějak podělal, protože to byl on, nebyl tam nikdo jiný.

Už přes dva měsíce se vyhýbala městu, ješte aby ne, když díky tý blbý starý čarodějnici roznesla mor. Černou smrt pomalu vyčkávající v temnotách, připravenou kdykoli se zakousnout do nic netušících lidí a dlouhým bolestivým procesem z nich vysávat život, dokud z nich nezbydou jen zčernalé prázné schránky poseté hnisavými vředy. To bylo moc i na ni a to zabíjela bez výčitek svědomí, protože si nalhávala, a stále ještě nalhává, že zabíjením těch hnusnejch čarodějnickejch mrch si vydobije zpět svoji duši a získá si plusové body u Boha, ale Bůh jí duši nesebral, tak proč by ji jí měl vracet? Jenže její stále ještě mladá, bláhová hlavinka asi potřebuje věřit, že nakonec přeci jen neskončí ve věčných pamenech pekelných, ale tyhle hmury ji trápily celou dobu, po kterou se stranila lidí, jenže posledních pár týdnů to bylo jiné. Ta kledba, která sužovala obyvatelé Salemu a také její mysl, plnou hloupých výčitek díky umrtím teměř nevinných měšťanů, začala slábnout. Les okolo ní už nechřadl, už nenácházela zvířata zamordovaná tou zákeřnou nemocí.
To jí dodalo odvahy, aby šla blíže k tomu už tak dost prokletému městu. Když opouštěla les, vynořovaly se jí v hlavě vzpomínky na chladné noci, kdy jí ani plášť s kápí podšitý kožešinou nedokázal zahřát nebo na těch pár nocí, kdy měsíc zařil v plné síle a ona poprvé viděla vlkodlaka ve své pravé podobě, sic s bezpečí slíbeného vysokým stromem, ale i tak jí naháněla ta bestie hrůzu. Dokonce takou, že se sze svého místa na stromě nehla až do odpoledních hodin, kdy už se slunce pomalu sunulo k západu. Přimělo jí to uvěomit si, jaký je ve skutečnosti zbabělec. Což nebyla zrovna příjemná věc, tedy alespoň ne pro, takže první zastávka její cesty se měla konat v hostinci, pěkně s korbelem studeného piva, či pohárem dobrého vína. Tenhle plán zrealizovala, jen to nebyla pouze krátká zastávečka. Byla žíznivá víc než původně myslela nebo jen chytla slinu? Ať tak či onak, strávila tam hodinu a byla nasáklá jak houba, i když toho nevypila zas tolik, ale v lese si člověk odvykne pít první ligu...
Ale to by stejně nebylo nejhorší. Hrozný byl ten nápad, co jí vplul do hlavy. Proč by si nemohla jít potrénovat střelbu z luku? Chytila se té myšlenky tolik, že ji to donutilo vstát a jít hledat ten poorozpadlý barák, kde nechávala svoje věci.
Netrvalo dlouho, než to našla. Vlezla dovnitř a poté jen proklouzla úzkou dírou ve zdi do místnosti bez dalších dveří a oken, trošku nepraktické při útěku, ale jako skrýž se to osvěčilo, její věci zůstaly po celou dobu netknuté, čemuž možná posloužila další skrýž pod prkny, ale možná taky ne. Kdo ví? To bylo teď ale vedlejší. V tuto chvíli jen honem vyhrabala luk s toulcem plným šípů, který si přehodila přez záda, když v tom něco malého spadlo na zem. Byl to ten amulet, díky kterému se musela na tak dlouho zašít v lese, skoro už zapomněla, že ho má, ale, když už se jí ukázal sám, dala si ho na krk a šla.
V lese byla během chviky a sebejistě si to mířila k malé mýtině, kde se chtěla věnovat střebě z luku, jen trošku nevnímala, že nejde tak vzpřímeně, jak se jí zdálo. Spíše to vypadalo jako chůze osoby, zoufale se snažící najít rovnováhu, a co jen tak tak nespadla při skutečnosti, že každou chvíli o něco zakopla. Ale jako zázrakem se jí podařilo dojít celé. Vypadalo to tam liduprázdně, ale pak jí na krku začal pulzovat drahokam barvy krve, kterou měla za chvíli prolít. Její mysl jí řekla, že je naprosto skvělý nápad jí hledat zdroj toho pulzování, takže se pomalu ale jistě vydala hledat onu ne zrovna lidskou bytost. Čím více se blížila tím byly vibrace slinější, až nakonec došla k potůčku , u kterého seděla nějaká žena a pila z něj. Nemohla si být jistá, zda-li je to čarodějnice nebo něco jiného, ale v tu chvíli v ní viděla jen další čarodějnici, která by jí mohla udělat i něco horšího než ta poslední a naplnilo ji to neměřitelným vztekem. Takovým, že si ani nevšimla lehce odlišné barvy pleti ani modřin, podlitin a menších oděrek, které by jí mohly napovědět, že je to otrokyně, která si toho prožila více než dost a možná si ani nezaslouží zemřít. Jenže pulzování na jejím krku a ten chtíč zbavit se další čarodějky byl silnější než její zdravé uvažování. Neslyšně založila šíp do tětivy a namířila ženě na krk. Bylo jí fuk, jak moc zbabjelé je, zabít jí zezadu, prostě se zbabělcem stala, alepak se na ní žena otočila. Isabell se lekla a když sebou cukla vypustila šíp, ale, když se setkala s pohledem tmavých očí zdálo se jí to jako celá věčnost, šíp prostřelil ženě hrdlo během pár vteřin, ale jí se zdálo, že letí hrozně dlouho a že by ho ještě mohla zastavit, jen kdyby se mohla v tu chvíli pohnout. Jenže šíp tu chuděru zasáhl ještě tak neštastně,sic našel svůj cíl v jejím krčku, ale takhle by tam mohla umírat dost dlouho, dokud by se jí píce na naplnili krkví. Z úst se jí drala krev a křečovitě sebou škubala. To už se Bella konečně pohnula a přispěchala k ní. Chtěla vyndat ten šíp nebo prostě něco udělat, ale stejně by to už nic nezměnilo. Jediné, co pro ni už mohla udělat, bylo ukončit její trápení. Takže si jí dala na klín zády k sobě, aby jí neviděla do tváře a zabodla jí dýku do srdce. "Omlouvám se..."
Vytáhla dýku i šíp a očistila ji od krve, potom jí sepnula ruce na hrudi a vožila jí pod ně narycho udělanou kytici, z narychlo najitých kytek, a nechala ji poslednímu odpočinku. A bylo to snad poprvé, kdy se ptala, jestli to zabití bylo správné...

Na okamžik přivře oči a zamyslí se nad jeho slovy. Ona nikdy nepoznala to, co on nebo jeho rodina, jak jim říkal, zažívali každý den. Chudobu, hlad nebo bolest. Oproti nim si žila dobře. Sice se cítila jako ptáček lapený ve zlaté kleci. Mohla pouze zpívat, ale svobodu neměla. Cítila se osamělá a neměla přátele. Pouze jednu černovlasou čarodějku a mohla se scházet s jedním vysokým chlapcem, v jehož očích a rošťáckém úsměvu se při každičkém, byť sebemenším pohledu ztrácela. Čas od času se také mazlila s Ňuflíčkem, který za ní občas přišel a vymňoukal si pohlazení. Byla za to ráda. "Asi ano." Zmůže se na pouhá dvě slovíčka, která mají vyjádřit všechen souhlas se slovy chlapce, který vypadá, že je s tím mnohem více smířený než ona. Není si tím jistá, ale rozhodně to tak vypadá. Na druhou stranu je pravdou, že Gery nevpadá jako te ntyp člověka, který se nechá jen tak snadno rozhodit.
Zakroutí trochu zklamaně hlavou. "Nemám sebemenší ponětí. Ani bráška si neví rady. Všichni to připisují čarodějnici a... Když si vzpomenu na minulé upalování," poslední slovo řekne s jistým děsem v očích, který okamžitě zmizí, když pokračuje, "tak ta žena uměla spoustu věcí... Tak proč by tu nemohl být ještě někdo se schopností ovládání ohně?" Otázka visí ve vzduchu jako těžký mlžný opar. Blondýnka přemýšlí nad sletem událostí, ale nemůže přijít na nic, co by nějak vysvětlilo ten požár. Možná to přeci jen byla matka příroda, která chtěla potrestat hřísné obyvatele města. Proč tedy zůstal jejich dům ušetřen? Ona je také hříšnice.
Naslouchá jeho smíchu a slovům ohledně oblečení. Trochu se v jeho mluvě ztratila, tak jenom zmaateně zamrkala a hleděla mu do obličeje. Potom trochu pootevřela ústa a roztáhla koutky do širokého úsměvu. Už jí to došlo. Zčervenala a horečně přikývla. "Uhm... Já... Si zakryju oči, ano?" Ještě se ho žádá pro jistotu o povolení. Tohle děvče je vážné zvláštní. Je milá k těm, které její vrstva považuje za lůzu, a ještě k tomu se zakouká do zloděje. No kam to spěje?
Tahle otázka ji zžírá už delší dobu a nakonec jí to z úst jen tak vyklouzne. Musela se zeptat. Odpověď na její otázku ji trochu zaskočí. Gery se jí omlouvá a ujme se vysvětlování celé situace. "Ovládalo..." Špitne tichounce a nakrčí přemýšlivě nosík. Může s tím mít něco společného ta stuha? Kdykoli ji měla na sobě, tak se muži kolem ní chovali velmi zvláštně a jí se to ani za mák nelíbilo. Ne, to musí být určitě hloupost, ale i tak to Gerymu řekne. Potom. Možná. Třeba na tom je kousek pravdy. Gery se zmíní o vizi a ona se na něj trochu ustaraně podívá. Takže jí chtěl vlastně pomoct, zachránit ji a nějak se ot nepovedlo, protože to měl být on sám. Ale i tak je to milé, nedokáže se na něj zlobit. Gery sklopí pohled a Angel mokrou ručku přesune na jeho tvář. "Nic se neděje... Jen... Měla jsem strach. Tam tehdy z Tebe... Ale pak z toho, že se na mě zlobíš." Řekne trochu sklesleji, ale nakonec vyloudí trochu povzbudivý úsměv a nahne se ke Gerymu, aby mu mohla vtisknout hubičku na ústa, pokud samozřejmě neuhnul. Potom se s hořícími tvářemi odtáhne a zamíří si to okamžitě s rozpačitým žulením z vody. Podívá se ještě na Geryho. "Nebudu se dívat!" Informuje ho s úsmvem a s rudými líčky. Otočí se k němu zády, oči zavře a přikryje je ještě rukama. Musí to být hodně zajímavý pohled. Horní polovina šatů suchá a ta druhá? Ze sukně jí kape voda a látka se jí pokouší nalepit na její nohy a obstojně se jí to daří.

Sedí opřený o strom a čelisti bolestně tiskne k sobě. Proměna je skoro už dovršena, stačí zpřelámat a přeskupit dalších několik kostí. Má strach z toho, že všechna ta bolest není pouze z proměny a že po jejím dokončení přijde ještě větší. Trochu trhaně dýchá a nakonec se přinutí otevřít oči. Sedí nahý uprostřed lesa a je pokrytý krví. Jak svou, tak svého protivníka.
Konečně tu sedí už jen jako člověk a mihotavé sluneční paprsky ho rozčilují, protože mu svítí přímo do zarudlých očí. Na tváři má několik krvavých šrámů od škrábanců, z čela mu stéká pamínek krve a razí si cestu po jeho znavené a bolestí křivené tváři. Narovná hlavu, která mu začala únavou padat do boku a podívá sen a své ruce, které s námahou zvedne. Na levém předloktí má nepěkný kousanec, jsou tam vidět všechny zuby, které vlkodlak měl. Stiskl ho teda pořádně. Rozkašle se a bolestí sebou škubne. Znova se přitiskne ke stromu a ignoruje, že má rozedřená a poškrábaná záda. Nejhůře jsou na tom asi nohy, protože jednu má stále uvězněnou v železné pasti, kterou teď těžko otevře a má ji poškrábanou. Ta druhá? Od stehna až po holeň jsou na ní stopy po hlubokém vlkodlačím drápání. Opatrně se rány dotkne a zasyčí. Tohle je vážně k vzteku. Zatím se ještě neprobral pořádně, to až za chvíli mu dojde, že je jeho sestra mrtvá. Opatrně se dotkne svého hrudníku, na kterém má pár hlubším škrábanců vedoucích až ke krku. A to ani neví o těch několika kousancích u ramen, kdy se mu sok snažil rozkousat hrdlo. Jestli se z tohohle dostane celej, tak to bude zázrak. Tak taková je tedy cena za vítězství v bitvě? "Měl jsem zemřít. Jako válečník." Pronese v řeči svého kmene a zatíná čelisti, aby přetrpěl tu bolest. Má zavřené oči a odpočívá. Pokud se dožije zítřka, tak se mu na těle objeví ještě další spousta modřin. Najednou srdce znovu pukne bolestí ze ztráty sestry. "Kaya..."

Mladou čarodějku, vojáka i tu skoromrtvou dívku nechal za sebou jen, co se dostal na vrchol strmé stráně. Teď měl v hlavě jenom jednu starost, najít toho kluka, než ho vyčerpaného, pokousaného a podrápaného najde nějaký ze stálých lesních predátorů. Teď už by se jim asi neubránil jednou ranou jako ve své vlčí podobě. Stačilo jen zachytit pach, sice pomalu, ale jistě, vylézalo slunce, jenže ho nebylo ještě dost na to, aby mohl jít po stopách, aniž by třeba nějakou přehlédl. A čich pro něj byl stejně vždycky větší jistota než stopy. Jen, co se mu podařilo zachytit pach, vyrazil. Byl rychleší než většina lidí, ale teď ho jeho vlastní zranění poněkud zpomalovala. Tohle chvíli potrvá, než se zahojí. Ale teď se snažil nevěnovat tomu valnou pozornost, soustředil se, aby neztratil stopu. Trochu kličkoval mezi stromy, ale během chvilky našel teď už lidsky vyhlížejícího mladíka opřeného o stromu.
Byl ještě více domlácený, než prve čekal, ale nejvíc ho stejně upoutala, past na medvědy, drtící jeho nohu. Musel ji sundat. Ale prvně se musel ujistit, že je kluk při vědomí. Napovídalo tomu, že si něco mumlal, ale byl duchem mimo. Trochu s ním zatřásl, ale těžko říct, jestli ho to probralo a vytáhlo z místa v jeho mysli, ale to teď bylo fuk, měl by mu sundat tu past z nohy a odnést ho za doktorem nebo aspoň k sobě a sám mu ty pitomé rány ovázat, protože stále krvácely a nevypadaly, že by se chtěly začít hojit, takže by si měl pospíšit, než mu tady vykrvácí. "Nevím, jestli mě slyšíš, ale teď ti sundám z nohy tu past. Asi to bude bolet, ale ty to zvládneš, jasné?" Ani nečekal na případnou odpověď. Ale na poslední chvíli ho napadlo, že to dost možná začne hodně krvácet, až to sundá, tak si předem utrhl pruh látky z košile, co měl na sobě a vrátil se k pasti. "Tak fajn, jdeme na to..." Povolil zarezlý šroub a se skřípěním roztáhl past a oddendal ji pryč. Jak si myslel předem, z rány začala té rány valit krev, tak se to pukusil zaškrtil pruhem látky, ale nebylo to nic moc extra. Musel ho dostat někam, kde má dost obvazů na to, aby to k něčemu bylo. Takže sundal svůj rudý kabát a - buď mu ho podal nebo nandal, podle toho jestli by dost při vědomí, aby to zvládl sa nebo ne -, protože se mu nějak nechtělo nést úplně nahého kluka. Poté si ho přehodil přes ramena a spěšně hledal nejblížs¨ší cestu do města, k pomoci.

"Moje sestra je mrtvá." Opakoval si pro sebe neuvěřeně a v očích měl slzy. Bylo mu úplně jedno, jestli tady zdechne dříve nebo později. Nejdříve musí Kaye uspořádat řádný pohřeb a pak teprve může jít za ní. Trhaně se nadechne a otevře oči, když ho do nosu praští pach iného zvířete. Zahledí se tím směrem. "Nepřibližuj se." Zavrčí stále ve své rodné řeči, protože je pro něj jednoduší tak mluvit, než si vzpomínat na anglická slovíčka. Když přijde blíž, tak si uvědomí, kdo to je. "Aha, to je jenom ten kapitán stráží." Zavře vyčerpaně oči a hlavu si opře o strom. Neví, co tady strážník dělá a proč se k němu tak přibližuje, ale je příliš unavený na to, aby se bránil. Chce ho dodělat? Nebo ho snad donést živého a nechat ho zabít až městem? Tak prosím. Promluví k němu a Dyami se na něj zahledí. "Co chceš jako dělat, kojote." Pach toho zvířete znal, konečně si ho spojil se vzpomínkami na domov, kde kojoty vyháněli ze svých příbytků. V hlase bolest jak psychická, tak fyzická a ani si neuvědomuje, že mu Sebastian stejně nerozumí. Leda by dokázal mluvit jako indián. Pokud aspoň jednou zaslechl indiánskou řeč, tak si to musel spojit a považovat toho chlapce za blázna. Kdo by chtěl pomáhat indiánovi? Sebastian se skloní k pasti na jeho noze a Dyami ho trochu lhostejně pozoruje. Modré oči hlídají každý velitelův pohyb. Najednou mu tělem projede ostrá bolest a zraněnou rukou udeří do země a sevře čelisti. Zavrčí a týlem praští do stromu za sebou. Nadechne se a sleduje, jak spousta krve vytéká z jeho ran. K údivu muže u něj se Dyami trochu chraptivě rozesměje. "Teče ze mě krve jako tehdy z toho vlka." Narážel na své skládání zkoušky dospělosti. Tři slůvka se mu podařilo pronést v angličtině a přestal se smát. Začínal z toho trochu blouznit, hlava se mu motala a špatně se mu dýchalo. Potřeboval si lehnout, odpočinout si a spát. Jeho tělo vyčerpané. Stále ještě pobaveně se natáhne po jeho kabátu, přeci jen mu trochu vadilo, že ho tady očumuje cizí chlap, když je nahej a ještě k tomu po proměně. Chce si ho nandat, ale nedaří se mu to. "Dohajzlu." Zakleje v rodné řeči a po pár pokusech se mu to podaří. Látka nepříjemně štípe v ranách,ale je to lepší než nic. Pokusí se sám zvednout, ale kotník mu krvácí a bolí jako čert a druhá noha? Není na tom o moc lépe. Šéfik si ho najednou přehodí přes ramena. "Proč se staráš... Co ti je po nějakým vlkodlakovi? Proč?" Pouze poslední slůvko je pronešeno v angličtině. Mluví nechápavě, zmateně, naštvaně a bolestně zároveň. Chce se mu brečet. V myšlenkách má neustále svou sestru. "Ayashe... Sestra... Mlžná říčka." Rozkouskovaná angličtina, která měla kapitánovi sdělit něco důležitého. "Prosím..." Není zvyklý prosit úplně cizí lidi, ale tohle je stav nouze. Jemu je jedno, co se stane s ním, ale musí ještě vidět Ayu a ujistit se, že ji přes noc nic nesežralo nebo neodtáhlo pryč, aby jí mohl pochovat podle zvyklostí. Hlava je stále těžší a těžší. Jak se ztrácí vědomí, tak těžkne i vlkodlakovo tělo. Ztratil vědomí.

Trochu se mu ulevilo, že byl mladík ještě při vědomí a neztratil ještě tolik krve, aby ztratil vědomí, ale vůbec netušil, co mu to vlastně povídá. Mluvil na něj jiným jazykem? Nebo komolil slova, která by měla být Sebastianovi známá? Těžko říct, tak či onak mu nerozumněl ani slovo, byť se snažil, i když vlastně občas něco pochytil, ale v takovém pořadí, že mu to nedávalo valný smysl a spíše mu to vsugerovalo myšlenku, že už blouzní z přílišné ztráty krve. Nejvíce mu uvízlo v hlavě to jeho Proč? To Sebovi došlo, že by na něj mohl mohl mluvit, aby se soustředil na jeho hlas a neztratil vědomí, i když ani tak si nemohl být jistý, jestli ho kluk bude vnímat. "Proč? No... Je to moje práce, vždyť to určitě znáš, pomáhat lidem, bránit je. Zajistit jim bezpečí a nikdy nikoho nenechat ničemu napozpas..." Dál by mlel, co by ho zrovna napadlo, ale potom mladý Benjamin konečně řekl něco, čemu rozumněl, více méně. Mluvil o své sestře a o Mlžné říčce, ale Seb nějak nepobíral, co mu tím chtěl zdelit. Byla snad v nebezpečí a on jí chtěl pomoct nebo měl nějakou vzpomínku z dětství? Nemohl vědět, co se mu honí hlavou, ale věděl, že teď si zacházku k Mlžné říčce nemůže dovolit, protože, i kdyby tam byl někdo, kdo potřebuje pomoct, kluk by díky tomu zemřel. A čas hrál taky proti němu, skoro ani nepostřehl, že Benovi pomalu padají víčka i hlava a ztrácí vědomí. "Ne, ne, ne, ne, ne! Hlavně neusínej! Nesmíš usnout! Slyšíš?! Nesmíš!" Nebylo to k ničemu platné, mladý orel ztratil vědomí a Seb s tím už nic nemohl dělat, leda hnout kostrou, aby mu konečně zastavil to blbý krvácení. "Do prdele!" S těmito slovy se rozběhl a hnal, co to jenom šlo se zlomenými žebry a se zátěží na zádech.
Nezdržoval se ani tím, že by běžel přímo do města a sháněl doktora, který měl teď stejně plné ruce práce se třemi dalšími lidmi, takže vzal Bena do svého domu, který byl skoro na kraji města. Div nevykopl dveře, když k němu doběhl. Dům byl v tuhle dobu prázdný, jedinou společnost mu dělala Vivien a ta měla právě mít hlídku, takže si musel poradil sám. Proběhl do jídelny a co nejopatrněji ho položil na honosný jídelní stůl, který byl dost velký, aby se na něj Benjamin vešel. Věděl přesně, co hledá, letěl najít hojivou mast, co mu zanechala jeho milovaná Kathrina. Nevěděl, co v tom bylo, ale bylo to účiné. Mohl to použít na jakoukoli otevřenou ránu a ona přestala krvácet, to přesně teď potřeboval. Měl ji v komoře. Zarovnaný věcmi, aby ho nikdo nenaše, si hojivý poklad seděl v polici a čekal, až Seb vyhází všechny krámy před ním a vezme si ho. Snad toho bude dost na kukovi rány.
Prvně se podíval, jak je na tom noha, kterou zdobila past na medvědy. Improvizovaný obvaz byl skrz nasrkz prosáklý krví. Nevypadalo to vůbec dobře. Donesl si ještě houbu a kbelík vody, aby mohl smít krev a masti nic nepřekáželo. Rychle krev smyl a nanesl milimetrovou vrstvu na nejhorší ránu. Takhle pokračoval s každým větším kousancem, či škrábancem, ale drobnosti nechal bez mastičky, jen je umyl vodou, aby se nezanítily. Potom ho skoro celého omotal plátěním obvazem, kterého si doma jakožto kapitán stráží skladoval dost. Víc udělat nemohl, snad jen doufat, že mast má kouzelnou moc, jak si myslel vždy, když se s ní natřel a že nějakým zázrakem udrží toho kluka při životě. Benjamin dýchal mělce a to Sebastianovi vůbec nedodávalo naděje. Odnesl ho do svého pokoje a propůjčil mu svoji postel, potřeboval si odpočinout, jak on tak Ben. On sám šel do pokoje, který propůjčoval Vivien, teď tam nebyla tak neměl žádný problém s tím zabrat jí postel.
Hned jak se vzbudil, šel zkontrolovat Benjamina. Asi toho nenaspal moc, ale nijak zvlášť mu to nevadilo. Ben ještě spal, tak se jen usadil do křesla naproti posteli a silou vůle mu nařizoval, aby se koukal probrat.

Po ztrátě vědomí si nepamatuje ani sebemenší část z toho, co se dělo. Ležel klidně, nehýbal se a samozřejmě nikam neutekl, když ho kapitán stráží položil ve svém domě na stůl. Kdyby byl při vědomí a měl vtipkující náladu, tak by se ho zeptal, jestli ho chce sníst nebo co. Nicméně ani jedno z toho se stát nemohlo. Kapitán se o chlapce postaral a ošetřil mu rány. Zavázal ho obvazem a možná by si ho někdo mohl splést s chodící mumií. To by teda musel chodit a být vzhůru, ale to je zase věc druhá. Regenerace si poradila s hodně drobnými oděrkami, ale nemá ji natolik silnou, aby dokázala uzdravit všechna zranění. Pouze pár škrábánců během té doby z chlapcova obličeje zmizelo a další zázrak se nekoná. Chudák ani nevěděl, že ho šéfik přenesl do jeho pokoje a položil na postel.
Dech se zrychlí a stejně tak tep srdce. Mladík začne neklidně přetáčet hlavu ze strany na stranu. "Aya... Ne, ne, prosím! Neopouštěj mě!" Žadoní blouznivě ústa mladého muže, který ani při odpočinku nedokáže myslet na svou krev. Přešel do angličtiny a tentokrát jen prosba byla pronesena v indiánštině. Zdálo se, že se budí z nějakého ošklivého snu a také to byla pravda, jenže problém byl ten, že z tohohle se neprobere - je realitou. Všechno ho bolí, ale nevnímá to. Je stále ve stavu, kdy mu je to převážně jedno a nedokáže to vnímat. "Ayo!" S tímhle zděšeným výkřikem se posadí a nohy vyšvihne tak, že visí z postele a nakonec dopadnou na studenou podlahu. Bolest otřese celým jeho tělem a na okamžik ho paralyzuje. Benjaminovi se zkřiví tvář a přísahal by, že jeden úder srdce vynechal. Tep zrychlený a dech ještě víc. "Kaya... Musím ji najít... Musím za ní." Hledí na své obvázané nohy a v první chvíli mu to nedojde. Nakonec překvapeně zamrká a prohlédne se. "Kde jsem." Nechápe a stále mluví svým jazykem. Nakonec se rozhlédne po místnosti a zavrčí na chlapa v ní. "Kde je Ayashe!" Jako divoké zvíře na toho chlapa zasyčí a potom další vlna bolesti projede jeho tělem. To ho trochu probere a chlapec znovu upře už klidněji zrak na na toho muže. "Kapitáne," zase špatný jazyk, tak zavře pevně oči a stiskne čelisti. Hledá vhodná slova, ale je na to celkem omámený bolestí, "chci říct..." Přejde do angličtiny a křečovitě svírá matraci, na které sedí. Celé tělo se chvěje bolestí, ale i tak se mladý indián zadívá na svého zachránce. "Kapitáne... Děkuju." Řekne jednoduše, potože si spojí všechny předchozí události a bolestně zavře oči, když se špatně pohne. Za sestrou se vytratí hned jak to bude možné, ale teď si potřebuje ještě na chvíli sednout, protože takhle by daleko nedošel. Navíc je celkem nahej... "Ostatní?" Proč by mě skládat celé věty, když může použít trefně hodící se slova? "Co přesně se stalo?" Otáže se ještě a nakonec se chytne matrace oběma rukama a svěsí hlavu. Bolestně se třese a je v obličeji je vidět, že s tím hodně bojuje. Nechce si lehnout, protože za chvíli bude vstávat a půjde za sestrou. Snad.

Už to skoro vypadalo, že Benjamin bude spát snad do dalšího rána. Někoik hodin spal tak nehybně, že Sebastian musel pro klid svojí duše kontrolovat, že dýchá. Bylo to už dlouhé, takže skoro i usnul. Možná, že se tak i stalo, než ho ze spánku, či polospánku vytrhl Ben, házející havou ze strany na stranu. Zase říkal to jméno, co vyřk i v lese než ztratil vědomí. Kdo byla ta Aya? Chtěl znát odpověď alespoň na tohle. A taky právě získal příležitost tu odpověď získat, Ben se probudil. Vlastně vyletěl do sedu křičíce ono jméno, jež Sebovi vrtalo hlavou. Ale ne na moc dlouho, než Ben zase začne mluvit tou, jemu neznámou, řečí. Dokud si nevšimne, jak sedí v křesle. Popradvě byl teď trochu na važkách, co by měl dělat. Dokud na něj nezačal vrčet a zase se ho nezeptal na tu ženu. "Hele, sklidni mladej. Nevím, kde je ta tvoje Ayashe, teď seš u mě doma, tak na mě moc nevrč, některý z nás si umí nechat narůst zuby i mimo úpněk, tak mě moc nedráždi." Teď nemluvil tak docela on, ale spíše kojot, kterému se vůbec nelíbio, že na něj vrčí v jeho teritoriu. Ale seřvat ho nebylo teď zrovna úplně na místě. Oběma rukama si promne spánky. "Omlouvám se, ale... Prostě na mě nevrč. Nevím, kde je ta žena, kterou hledáš, ale ráno, ještě v lese, si mluvil o Mlžné říčce." Svednul se z křesla a při tom pohybu ho zabolela obvázaná žebra. "Pomůžu ti ji najít, ale teď by sis měl trochu odpočinout nebo se aspoň obíct, protože je odpoledne a venku jsou lidi." Ani nemusel přímo zjišťovat, co mladík zvolí, bylo mu to jasné, co mladík zvolí, tak šel rovnou k šatníku a vyhrabal tam košili, kalhoty a kožený pásek, který se bude hodit, protože jinak by mu asi ty kalhoty moc dobře nedrželi. Seb byl přeci jen o něco větší a možná o něco málo svalnatější. Takže na Benovi budou jeho věci asi trošku plandat, ale lepší než nic. Po tom prvnotním nemilém přivítaní, v podobě vrčení, se skoro divil, že poděkoval. "Rádo se stalo mladej... Nemám v popisu práce nechat někoho umřít v lese a k tvýmu štěstí nemám vyloženě problém s nadpřirozenýma bytostma." Hodil vedle něj na postel to oblečení a soustředil se na jeho otázku. Na to se musel posadit. Sedl si vedle něj a začal: "No... Zůstali jsme jen tři, teda čtyři, když budu počítat tu holku, kterou jsme našli ještě živou v jezeře. Chvíli potom, co si spadl k těm mrtvolám to začalo, prvně odtáh jednoho sedláka, jednoho z mých chlapů nabodl na větev, pak oddělal druhýho, sedláka, co nezdrhl a nakonec dalšímu mýmu vajakovi rozpůlil hlavu, takže jsme zůstali jen já, holka se psem a ten velkej blonďatej voják, jesti víš, koho myslím..." Nebyla to zrovna hezká vzpomínka, ale když už se ptal. "...pak si tam přiběhl ty a pustit ses do toho druhýho, prali jste se o to, kdo nás zabije. Já střelil toho druhýho a ten pak zdrhl, ale ještě po po tom vojákovi hodil koně, a ty si potom zmizel za ním. Potom tam přišel nějakej chlap s rozparaným břichem a z posledních si nás prosil, ať najdeme nějakou ženu, tak ta holka se psem šla, aniž by jí zajímalo, jesti mi jdem taky, ale šli jsme. Našli jsme dalšího roztrahanýho chlapa a dva koně a stopy napovídali, že někdo utekl. Nakonec jsme našli tu ženu, skoro mrtvou v jezeře, vlastně ani nevím, jestli přežila, protože ji odnášeli, když jsem šel najít tebe, ale jestli se ptáš, abys zjistil, jestli si někoho zabil, tak jenom toho druhýho vlka." S tím se zvedl z postele a mířil ke dveřím. "Obleč se a přijď dolů. Najíš se, aby si nabral trochu síly a pak vyrazíme a nepočítej s tím, že půjdeš sám."

Jeho slova po zavrčení ani nevnímal, protože byl v bolestné agónii natolik, že mu jeho slova přišla nepodstatná. Hlavně si neuvědomoval, že kapitán jeho řeči nerozumí. Mohlo mu to dojít,ale teď ho to nesmírně otravovalo. Nicméně mu je nejspíše vděčný za život. Kdyby ho tam našel jiný predátor, tak by byl celkem v kelu. Konečně se víceméně probere a zvládne ze sebe vyloudit i něco jiného než indiánštinu a vrčení. Bolestně se chvěje a snaží se udržet pozornost na tom muži. Ten mu řekl, že už je odpoledne. Ben se zděsí. "Odpoledne?" Vydere ze sebe neuvěřeně. On nechal sestru u řeky takovou dlouhou dobu? Vyhovovalo mu, že vedle něj chlap hodil oblečení. Zatne zuby a pokouší se obléknout, ale přes bolest mu to jde velmi pomalu. Opvradu je zřízenej pořádně.
Naslouchá slovům kapitána ohledně toho, co se stalo. "Dobře." Jednoduché shrnutí situace, než si chlapec uvědomí, co se vlastně stalo. "Takže já zabil toho vraha... Aha." Na jednustranu je dobře, že je po vrahovi, ale na tu druhou? Z něj je vrah dvojnásobný. Pokýve hlavou. "Jsme šli nějak pomalu." Zhodnotí, protože si oopravdy myslel, že se stihne vrátit nebo minimáně vzdálit do dostatečné vzdálenosti od nich. vyvzli z toho jenom tři - nebo čtyři. "Ví to někdo?" Samozřejmě naráží na to, že se proměnil a chtěl je tam nejdřív všechny zabít, ale svým způsobem jim zachránil kůži. Kapitán se zvedne a jde ke dveřím. "Nebudu jíst..." Oznámí mu jednoduše a se smutným podtónem. Srdce mu puká nad smrtí sestry a on se s tím nedokáže vypořádat. Minimálně teď nemá chuť na jídlo. A že prý nepůjde sám? Sleduj. Tvrdohlavý a oblečený hoch se zvedne z postele a jakmile to udělá, tak se mu slabostí podlomí nohy a on dopadne za doprovodu obrovské rány na zem. Zasyčí a lehne si na záda. Před očima se mu udělá černo a on musí několikrát rychle zamrkat, aby ten hnusný pocit zahnal. Ode dveří jde vidět pouze vztyčená ruka. "Ještě žiju." Ubezpečí trochu přišrceným tónem plným bolesti mladý indián kapitána stráží. Je oblečený, ale ta látka ho snad propaluje i skrz ty obvazy. Na nohy skoro nemůže šlápnout, ale stejně tam půjde. Nakonec se i přes bolest posadí a zvedne se. Musí se držet zdi i nejblížšího kusu nábytku, aby se mu znova noha nepodlomila. Proč jen musí mít v háji obě dvě nohy? Poč ne jen jednu? Aspoň by mohl kulhat. Takhle se má co... Plazit? Nakonec se mu pomalými krůčky podaří dostat blíže ke dveřím. Jak jen se dostane dolů po schodech a vůbec k mlžné říčce? Proč prostě neumí létat. Dojde blíže ke schodům a šlápne na pvní schod, musí se přidržet zdi, protože už málem hodil držku. To je taky nápad mě vláčet po schodech nahoru a pak mi říct, že můžu jít klidně dolů. Řekne si trochu znaveně svými vlastními myšlenkami a trochu otráveně nad logikou pana velitele. I tak mu ale patří jeho dík. Už už je skoro dole, ale tak sedm schodů přřed koncem se mu noha prostě podlomí a zbytek se pěkně skutálí. Obličej zkřivený bolestí, přetočí se na břicho a snaží se to rozdýchat. Tohle bude fakt vtipný ještě. Od mlžné říčky se bude muset dostat domů a tam? Vysvětlit rodičům, jak se to stalo. Nemohl by to udělat nějakou fikaně ten velitel? Mohl by mu s tím píchnout. "Hele? Když už chceš jít se mnou do toho lesa... Nechceš pak říct mým rodičům, co se stalo?" Ještě by řekl nějakou hovadinu a to on rozhodně nechce. Pokud k němu přišel, tak mluví normálně, ale pokud je v kuchyni, tak to zakřičí, aby pořádně slyšel.

Snad by se i zasmál tomu, jak se ten kluk diví denní době, ale po dnešní noci mu moc do smíchu nebylo. "Jo, odpoledne. Skoro bych se ani nedivil, kdyby si spal déle po tom, co tě ten vlkodlak tak zřídil." Ale on sám byl rád, že už je vzhůru, protože už se začínal nudit, když jen seděl a hlídal ho. Teď už se mohl aspoň zabavit, když mu říkal, co se tam vlastně stalo, což nebyla žádná velká výhra, ale lepší než sedět a čumět do blba. Ale kluk byl stejně asi furt dost mimo, jakoby mu šlo to, co Seb říkal jedním uchem tam a druhým ven a až potom mu to začalo všechno docházet. Jenže potom stejně mluvil spíš pro sebe než na něj, takže na to nějak nereagoval, než pak přišla otázka, která už byla určena jemu. "No... Víme to všichni, co jsme zůstali až na tu polomrtvou z jezera, ale neměl bys mít asi ani strach. Dohodli jsme se, že o tom pomlčíme a kdyby to někdo náhodou nechtěl dodržet, tak to bude jeho slovo proti mému, což by minimálně v Cherbourgově případě mělo stačit." Sám doufal, že ta dohoda bude platit, i když jeho tajemství věděla nejspíš jen ta čarodějka a teď vlastně i tenhle kluk, který z něj jiné zvíře určitě cítil, ale Francois o něm nejspíš nic nevěděl, protože byl v době, kdy mu mohlo něco dojít tak trochu v bezvědomí, takže na tom byl o něco líp, ale i tak by mohl být ten kluk v klidu.
Už byl skoro u dveří, když mu mladík oznámi, že jíst nebude. Na to Seb zvedl ruce ve znamení, že vzdává jakékoli přemlouvání ho. "Fajn, nutit ti jídlo nebudu. Tvoje volba." S těmi slovy opustil místnost a vydal se ke schodům, když se ozvala rána. Otočil se tak prudce, že na oplátku dostal prudký nával bolesti do žeber, za což byl vážně nadšený, ale chtěl vědět, co se stalo. Kluk jednoduše spadl, to bylo více méně jasné, ale co kdyby si něco udělal? Naštěstí se skoro hned ozval, takže to Seb nechal být a nemířil si to do kuchyně.
Aby řek pravdu, moc toho tam nebylo, ale přeci jen se mu podařio vyštrachat něco, co může jíst bez toho, aby to musel nějakým způsobem vařit, kus chleba a sýr. Rozdělil to na dvě části, kdyby si to ten kluk přeci jen s tím jídlem rozmyslel, až se nějakým způsobem dostane do kuchyně. Ale rozhodně mu jeho situaci nezáviděl jen, co slyšel, jak se mu podařilo 'sejít' schody. To už si myslel, že se ten chudák víc domlátit nemůže. Chyba... Ale věřil, že ještě zvládne dojít za ním, tak na něj jen zavolal, jestli je v pohodě a za chvíli mu přišla odpověď, takže se ani neobtěžoval zvedat. "A co bych jim asi podle tebe mě říct, prosim tě? Něco ve smyslu, že jejich hodný syn vlkodlak to celkem schytal od jinýho? Myslím, že to by nesli stejně, ať jim to řekneš ty nebo já. A neříkej mi hele, jsem Sebastian..." Zavolal na něj zpátky a ukousl si daší sousto. Ty by ses mi mohl taky představit, jen tak mimochodem, protože těžko budu vůbec něco vysvětovat rodičům někodo, koho ani neznám jménem." Bylo na čase, se někam posunout a taky nechtěl, aby ho později osovoval hej ty tam nebo nějak obdobně a už vůbec ne kapitáne.
Počkal až se dobelhá do kuchyně a naznačil mu, ať si sedne k malému stolu na místo hned naproti němu. Byl tam i talíř s jídlem myšleným pro něj, ale nijak na to neupozorňoval. Místo toho mčel, buď dokud nakonec nedojedl nebo dokud ho přestalo bavit čekat, jestli si to vezme. "Teď by si mi taky mohl říct, jak je to s tou Ayashe." Zvedl se a vzal oba talíře ze stou, potom je umyje. "A nebo víš co? Řekneš mi to za pochodu. Jdeme."

Přemýšlel nad tou dohodou. Ano, to je dobře, nerad by skončil na popravišti. Vůbec se mu ta představ nelíbila. Nakonec se krásně skutálí ze schodů a leží na místě. Potřebuje nejdříve trochu bojovat s bolestí, než se pokusí zvednout. "Ne, to fakt nemyslim! Jestli se dozví, že jsem to co sem, tak mě nechat zabít." Zkrácené vysvětlení. Nee, fakt ho nebaví křičet, ale než se zvedne, to bude snad večer. "Navíc máš lepší slovní zásobu..." Dořekne nakonec a potom se zhluboka nadechne a klekne si na čtyři s obličejem zkřiveným bolestí. "Navíc slovo kapitána je slovo kapitána a fotr je magor. Ještě dostanu přidáno za to, že jsem nebyl doma celou noc a dopoledne a to mě tam ještě k tomu sám poslal." S těmito trochu přiškrcenými slovy mířenými kapitánovi se zvedne a okamžžitě se nalepí na skříň, jelikož ho prostě nohy neposlouchají. Nakonec mu šéfik prozradí svoje jméno a Benjaminovi je jasné, že on bude muset udělat totéž. "Wrightovi mi říkají Benjamin." Řekne prostě a během dalších pár minut se dobělhá do kuchyně, kde si sedne na židli. Jídla se ani nedotkne, nemá na něj pomyšlení.
Když vysloví její jméno, tak sevře ruku v pěst a zahledí se na stůl. Trochu se mu uleví, když mu řekne, že mu to vysvětlí za pochodu. No ale pak mu dojde, že bude muset chodit. No jo, to bude ještě vtipný. Zvedne se a zraněné nohy se mu podlamují, prostě neunesou jeho tíhu. Nakonec se nějak belhá městem a jeho tempo? Hodně pomalé a každý krok je doprovázen bolestným výrazem. Mezitím se pustí do vysvětlování. "Aya je moje sestra... Nebo lépe řečeno byla, než jsem ji těsně před proměnou našel u Mlžné říčky." Skelný pohled, jak se snaží vymazat z paměti ten moment a zaplašit slzy. "Mrtvou." Dodá ještě, kdyby to náhodou Sebastianovi nedošlo.
Dobelhají se až k Mlžné říčce, kde leží už trochu zubožené a ožrané tělo mladé indiánky. Havraní vlasy rozprostřené kolem. Benjamin k ní beze slova přejde a zase spustí ev svém rodném jazyce. Nepláče, nýbrž ji pohladí po vlasech. "Kaya..." Teď už kapitánovi musí být jasné, že to není pouze nějaké žblekotání, ale doopravdy cizí jazyk. I přes bolest nakonec vykoná jejich tradiční rituál a potom se s kamenným výrazem ve tváři, ale skelnýma smutnýma očima otočí zase na kapitána, který tomu mohl přihlížet. "Už je jí lépe, je u velkého ducha." Dlaň má stisknutou a svírá v ní talisman, který měla u sebe. Nandá si ho na krk a projde kolem kapitána. "Velký duch se o ni postará." Pronese ještě a hlas se mu zlomí. Nikdy nechtěl, aby nastal tento den.

Málem mu zaskočil chleba, který právě přežvykoval, když kluk odpověděl na jeho otázku. "Co to máš sakra za rodinu?" Možná by chápal, kdyby ho vyhodily z domu, ale nechat ho rovnou zabít? To by bylo trožku přehnané, když jsou to zrovna rodiče... Jako jo, doba byla teď zlá, ale třeba on by svoje děcko na smrt neposlal a ne jen proto, že by mu sám neměl, co vyčítat. Chudák kluk, když si to tak vezme, zvlášť po tom, co mu řekl jako další. Asi neměl moc štěstí, co se příbuzenstva týče, což bylo smutné, ale nebyla to tak úplně jeho věc, tak to nechal být. Jen dodal malé ujištění. "Dobře, cestou vymyslím něco jiného." Moc nevěděl, co by měl vymýšlet, ale to už byla teď jeho blbost, když mu na to kývnul. Ale bylo mu ho popravdě trochu líto. Schytal to od toho vlka a měl i od táty. No, neměl to moc lehký. "Wrightovi? To mi něco říká... Hm... To je teď fuk. Rozpomenu se, až tě doprovodím domů."
Pak už to dál nezdržoval a vyrazili. Trvalo to dost dlouho, zvlášť, když Benjamin pajdal, jak zpráskaný pes. Ale vypověděl mu, jak je to s tou ženou u Mlžné říčky. Trochu ho to překvapilo. Nečekal, že je mrtvá. "To... To mě mrzí." Nevěděl, co jiného by měl říct a tak zbytek cesty radši mlčel a mlčel i během toho, jak Ben říkal něco v jazyce, kterému nerozumněl, aby uctil památku své sestry, která byla indiánka, jak mu po chvíli, kdy ji pozoroval, došlo. Ale vždyť on nebyl indián nebo ano? Rozhodně tak nevypadal. Ale Sebastian se ho na nic neptal a jestli se s ním Benjamin pokusil zavést rozhovor, tak ho odbyl s tím, že musí vymyslet, co řekne jeho otci, takže nemá čas se vybavovat, ale vrtalo mu to hlavou.
Po dlouhé cestě zpět ho doprovodil k jeho domu. Dveře jim otevřela služebná a tak si nechal zavolat pana Wrighta, ale ještě než přišel, obrátil se na Benjamina. "Benjamine, nevím, jak je to teda s tou tvojí rodinou, ale, kdyby si kdykoli pořeboval, víš, kde mě najdeš. Nemám problém ti někdy pomoct, ale jen za mnou nechoď, když se ti někdy podaří někoho zabít..." Chtěl, aby věděl, že se na něj může obrátit. Nevěděl, jestli ze soucitu nebo proč, ale chtěl mu pomoct. Mezitím už přišel jeho ctěný otec. Seb ho poznával, byl to jeden z místních velevážených obchodníků ani nevěděl s čím, ale trochu tušil, kdo to je. Možná ho i viděl na jeho jmenování kapitánem stráží. "Dobrý den pane Wrighte, vedu vám tady Benjamina. Dlužím vám omluvu, jestli jste se o něj báli, ale v noci byl v lese takový chaos, že jsme se rozdělili. Našel jsem ho až ráno a dovolil jsem si ho ošetřit a nechat ho u sebe, dokud se neprobral, doufám, že vám to nevadí." Mlel trochu z cesty, ale moc se snažil, aby nějakým způsobem neodhalil něco, díky čemu by Ben mohl přijít o hlavu nebo prostě zemřít nějakým vrutálnějším způsobem. "Ale asi by jste mu měli ještě zavolat doktora, pro jistotu. Ještě jednou se vám omlouvám za případné strachování a teď, pokud mě omluvíte, budu muset jít. Naschledanou pane Wrighte a zatím Benjamine." S těmi slovy se otoči a šel pryč. Mohl jen doufat, že to Benjaminovi alespoň trochu pomoho, i když by se moc nedivil, kdyby ne, jelikož tam plácat patý přes devátý, ale to už ho nějak moc netrápilo. Teď ho vábila myšlenka domova, i když ani to mu moc nepřidávalo, když se rozvzpomenul na to, že bude muset ještě uklidit krev, co po madém vlkovi zbila v jídelně. Přidal do kroku, aby to mě dřív z krku.

Šeptající jezero bylo jedním z jejích nejoblíbenějších míst. Lidské ženy se sem bály zavítat, snad kvůli historii a hlasu, co k nim prý promlouval. Pro ni samotnou tady bylo ticho. Ticho, spoustu myšlenek a zajímavých květin, které stály za to utrhnout a přinést si je domů. Oblečena ve volných šatech ve starorůžové barvě se tedy procházela po okolí, po lese, jen aby unikla ruchu města, požadavkům otce a samotné domácnosti. Někdy toužila po tom, aby si otec našel jinou ženu... Třeba by potom měla zase o něco méně starostí a život by byl pohodlnější. Mohla by se věnovat studiu ze zápisků své matky a stát se tak dobrou ošetřovatelkou, ale s dítětem, dospělým mužem a celým domem na krku se to jen těžko zvládalo. Obdivovala ženy v domácnosti, co od rána do rána jenom běhaly, uklízely a pekly. Jednou to pravděpodobně čeká i ji, ono pomyšlení se jí ale ani trochu nelíbilo. Myšlenkami, mluvou i výchovou byla vždy dál před svými vrstevníky, přesto byla stále dítětem, ač toto označení nenáviděla sebevíc... Důležité však je, že roli své matky doma poměrně zvládala. Orianne už byla také o něco větší a v mnoha záležitostech jí ráda pomáhala. Orianne... Její mladší sestra. Další důležitá věc k pomyšlení. Matka jí nikdy nestihla vysvětlit, jak to chodí a zda dar čarodějnic získá každá žena, či snad každý potomek v linii a proto si dlouhou dobu po matčině smrti nebyla jistá, jestli i Orianne získala určité... Schopnosti. Poslední dobou to však bylo více než jasné. Ba co víc, její sestra byla silná. Snad se o ní Luanna i trochu bála... Jak to jen bude zvládat? Měla by se dostat do kontaktu s jinou čarodějkou, s jednou ze silnějších, která se Orianne ujme.
Její dar spočíval v síle, kdežto Luanna byla ta, co se věnovala především léčitelství, učila se pohlížet do budoucnosti a hrabat se v lidských myšlenkách... Nikdy si na své dary ale nestěžovala a postupně se jim snažila přijít na kloub. Myšlenky už číst uměla, tato schopnost byla poměrně na ucházející úrovni, s budoucností to ale bylo horší. Mívala útržky, které nedokázala ovládat. V těch okamžicích se skutečnost před ní v očích zrychlila tak, až byla nucena se zastavit. Lidé kolem se pohybovali rychleji a ona tak dokázala nahlédnout do událostí, co by se se vší pravděpodobností měly udát v následujících vteřinách. Sama se do tohoto stavu však jen těžko dostává. Dokonce bolestivě, až pokus o to mnohdy vyvolal migrénu a zmatenost svých vlastních myšlenek.
S povzdechem se sklonila pro bílý kvítek, utrhla si ho a přičichla k němu. Dovolila si z tohoto místa vzít ještě tři další kvítky, které svázala kouskem provázku k sobě. Následně se opatrně rozhlédla kolem sebe... Stíny byly všude, proto se jich už nebála tolik jako kdysi. Stejně jako ona specifická vůně nadpřirozena... Cizích sil kolem sebe... Někdo přichází.

Bola to zlá situácia, takmer zúfalá a keby si nezakázal negatívne myslenie, určite by ju považoval aj za beznádejnú. Niekto by povedal, že je len patetický, ale stačil by pohľad do účetných kníh miestneho bankára a bolo by jasné, že nepreháňa. Je realista a to, čo sa práve deje bolo žiaľ ešte skutočnejšie než jeho predstavy. Požiar, ktorý ho vyniesol v mestskej hierarchii na štvrtú priečku (hneď po Amélii, tom novom sudcovi, ktorý si lakomo zhrabol druhý najmocnejší post pre seba, a inkvizítorovi Gattoneovi) a závratným spôsobom vylepšil jeho i tak bezchybnú mienku medzi ľuďmi, sa začal prejavovať aj veľmi negatívne. Zrovnal so zemou alebo premenil na popol veľkú časť mesta a bolo ju treba znovu postaviť a za kým išli ľudia? No predsa za bankárom poskytujúcim závratne nízke úroky, pretože chcel na ich nešťastí zbohatnúť...a to sa aj dialo, ale príliš pomaly. Rekonštrukcia sa vliekla, ľudia žiadali ďalšie peniaze a Jonathan ich dával, pretože neustále hovoril, že ich má dosť – a aj mal -, ale iba pred pár dňami zistil, že to už je minulosť. Doslova už videl dno truhlice, ktorá kedysi praskala vo švíkoch od zlatých a strieborných mincí. A do toho sa ešte blíži svadba s Jasmine Silverwood a jej rodina očakáva, že ako jej manžel sa o ňu postará a vylepší ich skrachovalé hospodárstvo. Dokonca im to aj sľúbil! A mal to v pláne, lenže teraz sa zdá, že ak rýchlym spôsobom nezoženie peniaze, stiahnu ho na dno so sebou a Jonathan Shareburg, najbohatší muž od Bostonu až po Salem, sa ocitne na mizine. Premýšľaš negatívne! Zahriakol sám seba a zavrel jednu z kníh, pretože sa na tú hrôzu už dlhšie nemohol pozerať. Priam sa desil toho, že by sa zopakovala situácia jeho otca, kedy aj jeho podnik skrachoval, keď vznešený Ľudovít XIV. nebol schopný vrátiť banke pôžičky aj s úrokmi. Boli to obrovské sumy, bez ktorých sa nemohli zaobísť a ako to dopadlo? Exilom v Novom svete a možným krachom jeho syna, ktorý dúfal, že bude úspešnejší... Takže áno, nachádzal sa v príšernej situácii, kedy musel paradoxne byť čo najsilnejší a jeho pozícia čo najmenej otrasiteľná. Bola to skúška? Chcel si Boh otestovať jeho vytrvalosť a odhodlanie? Ak áno, išiel na to radikálnym spôsobom!
Postavil sa na nohy, ktoré ho takmer zradili, hold skoro celé posledné dva dni sa od toho stola nepohol ani na krok. Stále počítal a hľadal vedľajšie cestičky, ako si udržať hlavu nad vodou. A výsledok? Na nič neprišiel – získal len bolesť v kolenách, vačky pod očami a husté strnisko, keďže na holenie nebol čas...a keby nebol v puritánskom Saleme, kde jedno nesprávne slovo môže stáť veľa – hlavne ak ste tak vysoko ako on -, tak by aj povedal, že sa na to celkom vykašľal. „John!“ Zavolal naňho zachrípnutým hlasom. Radšej sa napil, aby si osviežil suché pery. Dvere do jeho pracovne sa potichu otvorili. „Áno, pane?“ Ozval sa opálený štyridsiatnik v hnedej veste a s tvárou hladkou ako decký zadoček. „Potrebujem sa nadýchať čerstvého vzduchu. Pokiaľ niekto príde, nájdi čo najbližší termín na schôdzku...a povedz aj nejaké milé slová, ale nepreháňaj to!“ I keď to bol talentovaný účtovník, akého Jonathan ešte jakživ nevidel, niekedy vôbec nevedel, ako sa správať v určitých situáciách, a preto mu niekedy takto musel dávať pokyny, aby to nepokašľal ešte viac. Posledné, čo teraz bolo treba, bolo, aby sa hovorilo, že má ešte aj za služobníctvo idiotov! „Vrátim sa čo najskôr,“ oznámil, keď si na čiernu vestu so zlatými vzormi obliekal čierny kabát vyobšívaný tmavooranžovou niťou v tvaroch fleur de lis, listov a ktovie čoho ešte. Svoje oblečenie naozaj príliš neštudoval.
Keď vchádzal do lesa, stále mal trochu boľavé kolená. Potreboval odísť z mesta, niekde, kde ho nikto neuvidí, kde nebude pod drobnohľadom nikoho od žobrákov až po Améliiných špehov, ak nejakých naňho zavesila. Potreboval byť sám, a tak sa vybral k jazeru. Normálne by to preňho bola vychádzka, teraz? Ťažké utrpenie, ku ktorému sa však tvrdohlavo odhodlal. Mohutné stromy sa pred ním postupne rozostupovali, až sa pred ním otvorila veľká vodná plocha, sivá od mrakov plávajúcich na oblohe. A vtom zaregistroval pohľad napravo od seba. Dievča, mladé, s kyticou v ruke. „Ospravedlňujem sa, nevedel som, že ste tu,“ pohotová odpoveď mu takmer doslovne vyletela spoza pier, hoci bola pravda, že v hlave takmer zúril. Chcel mať pokoj a namiesto toho nájde ďalšieho človeka, ďalšiu osobu, ktorá mu nedá odpočinúť. Táto Božia skúška je fakt tvrdá.