Okolí Salemu

Příchod cizince ji nikterak z míry nevyvede, přesto se zvědavýma očima snaží prozkoumat každý viditelný kousek jeho tváře. Má na sebe upozornit? Či se vytratit hluboko mezi stromy a nechat to být? Nebylo by ani trochu těžké se vytratit z dohledu, jenže správně by si pár bylinek ještě měla vzít domů, aby se sem nemusela později vracet. Bylo to sice krásné místo, oplývalo tajemstvími stejně jako samotný les, ale štěstí by se pokoušet nemělo. Pobývali tu totiž i tací, se kterými je lepší nezkřížit cestu. Ze rtů tedy unikne malý výdech, spodní ret si pomalu a trpělivě skousne, stále hledajíc vhodný pozdrav či jakákoliv jiná slova. Nakonec není třeba. "V pořádku," pokusí se na tváři vykouzlit slabý úsměv a lehounce při odpovědi skloní bradu, čistě z etiky. Navíc už od prvního pohledu pochází muž ze zcela jiných vrstev než ona. Dokonce jí i jeho tvář přijde povědomá a to se opravdu nestává často. Zvědavým pohledem prozkoumává jeho tvář, výraz, oděv a zkrátka všechno, co se na tu nepříliš velkou vzdálenost vůbec prozkoumat dá.
Zcela drze si ukradne jen kousek z jeho myšlenek. Nepotřebuje mu brát déle soukromí, už při prvních myšlenkách je jí více než jasné, že sem si přišel jenom odpočinout od své práce a od dalších problémů, co teď musí nějakým způsobem vyřešit. Stejně tak se pozastaví ještě nad jednou skutečností. Je to čaroděj. Alespoň si to myslí, cítí to z něj a dokonce i instinkt jí říká, že je jí něčím podobný. Poznala jen málo takových mužského pohlaví. Konec konců to nebylo zase až tak časté. Ženy jako čarodějnice byly častější. Dokonce se i častěji popravovaly ženy, mnohdy slušné a nevinné a to jen proto, že lidstvo si naivně myslelo, že by se pravá čarodějnice nedokázala skrýt vlastní mocí před nějakým lidským zákonem. Až na její matku. Tu ve skutečnosti za čarodějnictví popravili oprávněně. Jméno Cowell proto bylo protkané čarodějnictvím a věřte tomu nebo ne, spousta lidí raději dlouho hledala cizí péči, než aby se svěřili do rukou této mladé dívce. Ne proto, že by nevěřili jejím schopnostem. Oni nevěří jí. Jen někteří se přemohli a jakmile jim po ošetření Luanna nalila zcela obyčejný čaj a rozdala pár svých neškodných úsměvů, nebáli se přijít znovu, ale... To opravdu jenom někteří. Přitom by se jim dostalo lepší a láskyplnější péče než od kohokoliv jiného.
Jen chvilka ticha a zvědavá dívka si nemohla pomoci... "Máte známou tvář..." Ani se k němu neotočila. Jen se sklonila pro další bylinku, teprve poté rychle kmitla zelenýma očima i k jeho tváři. "Shareburg, že ano?" Jedno z důležitějších a známějších jmen v Salemu. Alespoň pro ty, co se trochu zajímali o chod města a místní politiku. Pro ni to bylo zajímavé téma, často o městu četla. Jméno Shareburg navíc bylo jedním z těch, co se často vyslovovalo v poslední době, především díky velkému požáru. Domek jejího otce požár nezasáhl. Díky Bohu za to. "Máte teď plno starostí s lidmi, které zasáhl požár, viďte?" Zeptala se slušně a dokonce i bez zásahu své moci do jeho myšlenek. "Jakou že to máte úlohu ve společnosti, smím-li se zeptat? Spravujete poškozené domy? Či se staráte o finance? Něco podobného?" Držela si veškerou svou slušnost, ačkoliv vzhledem k jeho výrazu by bylo nejspíše nejslušnější ho nechat být a odejít od problému tak daleko, jak jen to jde. "Omlouvám se," vyhrkne ze sebe vzápětí, "nepředstavila jsem se. Luanna Cowell, těší mě." Ani ho nenechá odpověď. Zareagovat. Jednoduše mu předsype všechny své zvědavé otázky, připravená přijmout cokoliv. Jak určitou toleranci její zvědavosti, tak dokonce žádost o její odchod.

Po jeho ospravedlnení sa rozhostilo ticho prerušované jedine občasným zvukom prírody – čvirikanie vtákov, žlbnkot vody, fúkanie vetra alebo ručanie zvieraťa, ktoré Jonathan nevedel pomenovať. Flóra a fauna neboli jeho odbory, načo by to aj syn bankára, ktorý raz zdedí rodinný podnik, potreboval? Iba ak by chcel niekoho otráviť, ale keby nejaký jeho očividný oponent zomrel záhadnou smrťou, bolo by to príliš podozrivé a priam by sám na seba ukázal, že to spáchal on a nikto iný. Preto jedy išli mimo jeho ligu...väčšinou. Ale nehovorí sa náhodou výnimka potvrdzuje pravidlo? Niekedy to proste nutné bolo a ak sa stopy dali ľahko zakryť a podozrenie zakopať pod čiernu zem, bol by to priam hriech nevyužiť príležitosť, keď sa sama ponúka. Práve na takéto momenty striehol nielen preto, aby niekoho otrávil, ale aby dosiahol čokoľvek, čo si práve zamanul či stanovil – a väčšinou to boli ambiciózne ciele, o ktorých by väčšina mohla jedine snívať. Ako to však hovoriť otec? Príležitosti môžu vzniknúť za tých najnepravdepodobnejších okolností. Nečakaný úder na nepriateľov, ťah z čistého neba alebo prekvapivý postup vpred, nič nedokáže nepriateľa ochromiť a samotnú postavu uprostred tohto procesu potešiť viac ako niečo takéto. Stačilo byť trpezlivým a čakať. Ticho medzi nimi netrvalo dlho, hoci sa tak mohlo zdať, pretože to dievča naňho neprestávalo pozerať. Prečo naňho tak pozerala? Žeby ho poznala? Ukázalo sa, že táto úvaha vôbec nebola nesprávna, vedela, kto je. „Áno,“ prikývol na jej domnienku, zatiaľ čo v hrudi ho hrial príjemný pocit, že aj tí najväčší zapadlíci v lese poznajú jeho meno. A za to všetko mohol ten požiar...vlastne on bol zodpovedný za úplne všetko, čo sa v poslednom čase prihodilo. Dobré i zlé, šťastné i to nešťastné, čo Jonathan nemohol ovládať ani svojimi politickými manipuláciami ani magickými schopnosťami. Prirodzený chod vecí, čo s tým už len človek narobí? „Ako ste to uhádli?“ Opýtal sa, hoci mu bolo asi jasné, ako na to prišla: musel vyzerať fakt príšerne, ak to bolo tak zjavné, že si to všimne aj nejaké dievča zbierajúce kvety. Zdá sa, že aj bankári majú svoje temné obdobie, kedy proste už nezvládzu ísť ďalej, ale dokopávajú sa do toho, aby sa to napokon vyplatilo. „Oba, popravde. Som miestny bankár, a tak požičiavam ľuďom peniaze – za ne si oni znovu budujú mesto,“ znelo to veľmi jednoducho a podobne sa to aj malo javiť...skryté ambície a plány Jonathana Shareburga za týmto všetkým zostávali skryté, i keď z istého uhla pohľadu si ich všetci uvedomovali, ale kto by už len povedal, že tento dobročinný mecenáš má postranné úmysly? Nikto. Jeho štít bol čistý, až sa ligotal a nebolo ľahké ho zašpiniť. „Potešenie je na mojej strane, slečna Cowell,“ poznamenal s miernym úklonom ako pravý gentleman a slabým úsmevom prezrádzajúcim najmä mladíkovu únavu. Nepochybne by zaspal do piatich sekúnd, keby si ľahol do tej vysokej trávy...vysokej a mäkkej, nepochybne hladkej a... Spamätaj sa! Udrž sa hore! Teraz vážne nesmel zaspať. Vlastne vôbec nesmel zaspať! Bolo by to trápne a hlavne veľmi neetické, správanie nehodné galantného mladého muža. Iste, zrejme to bola len nejaká bylinkárka alebo kto, ale dolné vrstvy boli pilier, na ktorom stála spoločnosť a vyššie stavy, nie je tak? Je a kto tvrdí opak je hlupákom a ignorantským slepcom, čo nechce vidieť veci také, aké sú v skutočnosti. Jonathan Shareburg bol realista...teda, vo väčšine vecí.

Zelené oči na chvíli sklouznou z jeho tváře pryč, opět se rozhlédne kolem, jednoduše zvyklá na to, že podobná místa je lepší čas od času přejet pohledem, zkontrolovat je a ujistit se, že se poblíž nenachází žádné velké nebezpečí. Jak že to uhádla? Krátky útržek v mysli, vzpomene si na to místo, kdy poprvé viděla jeho tvář. Sic k ní chodilo za účelem ošetření málo lidí, poslední dobou jich bylo více a to především kvůli požáru. Někteří se zdrželi na kus slova, mluvili o spravování majetku, samotných domů a o všem špatném, co se jejich rodině přihodilo. Znala jeho jméno, jednoduše jí instinkt našeptával, že si pamatuje správně. "Mám dobrou paměť, to je celé... Navíc, divíte se? Pokud vím, Vaše jméno je v této době jedním z nejznámějších v celém městě," pokrčí lehounce ramínky a pousměje se, sama pro sebe. Její jméno nikdy nebylo příliš známé, díky Bohu, ani o to nestála. Nepatřila do té nejspodnější vrstvy, konec konců, její otec byl obchodníkem a obchodoval s velmi kvalitními látkami... Ale ona sama jako apatykářka příliš známá nebyla, co si budeme namlouvat. "Bankéř, ano. Tak proto... V tomto čase jedno z nejdůležitějších povolání." Sic to bylo klidnější, lidé stále šíleli. Určitě si půjčili spoustu peněz, přeci jenom, neustále bylo co spravovat. Tolik míst a domů bylo zničených, tolik lidí zraněných a všechno tohle okolo.
Sama se lehounce poklonila, byla přeci jenom čest vést zcela přátelský rozhovor s někým takovým. Ještě před pár lety by na ni otec byl hrdý, mluvil by o tom, jak si má budovat své vlastní jméno, ale potom matka zemřela... A tak byla Luanna ušetřena podobných žvástů. Aby její jméno bylo vysoko, o to ona nikdy nestála. Jestliže to bude třeba, lidé si ji zapamatují. Na budování závistivých pohledů jsou zde jiní.
Zvedne k němu hlavu a s tichým smíchem si ho prohlédne. "Pro zdřímnutí by byla zcela jistě Vaše postel pohodlnější," usměje se, téměř se zlobivým podtónem. Únava na něm šla vidět, prostupovala jím každým koutem. Chápala, že toho měl nyní moc a ani jí to nemusel sám říkat. "A bezpečnější...," dodá opatrně, oči rychle sklouznou za praskotem malých větviček, co se ozývají prakticky všude možně. Spát u Šeptajícího jezera? To by snad ani hlupáka nenapadlo, nebo snad ano? Byl to sice cizí člověk, ale jako apatykářka měla o jeho zdraví jednoduše starost. Jednomu je houby platné, zda má známé jméno či je jednoduše silný a mocný, štěstí jednou dojde všem a čekat na tuto chvíli v lese u jezera se jednoduše nevyplácí. "Unavený tady opravdu není v bezpečí... Jeden by řekl, odpusťte ta slova, jestliže budou znít drze, že bankéř přeci musí být vyspaný do růžova," tón si drží přátelský a ať už jsou slova jakkoliv drzá, rozhodně drze nejsou myšlena. Ani v obličeji není známka po škodolibosti, proč taky? Slova jsou doprovázena tichým smíchem, dívčím a přesto slušným. "Ale to by řekli ti, co nemají cit pro povinnosti váženějších. Musíte mít opravdu hodně starostí, trocha spánku by Vám jenom prospěla." Nejspíš, kdyby na něj nemluvila a nedržela ho v pozoru, usnul by tak rychle, že by jeden ani do pěti nestihl napočítat! "Jak Vás napadlo jít si odpočinout zrovna sem?" Ještě jednou se pousměje nad tou pošetilostí. Byl to sice dospělý muž, takový, co oplýval podobnou mocí jako ona, ale přesto... Tady se nebezpečí drželo už jenom ve vzduchu...

Toto dievča teda vedelo, ako mu hladkať ego a podporiť jeho rast do výšin, kde sa už i tak ocitlo dávno pred týmto stretnutím. Podľa nej bol slávny a veril jej v tom, nemala dôvod klamať, hoci je pravda, že každý má svoje ciele, niekedy ich ľudia skrývajú a niekedy zase nie. On sám bol pekne paranoidný a za každou ženu videl tieň Amélie, ktorá ho chce zničiť a pomstiť sa mu za to, že sa jej otočil chrbtom a rozhodol sa ísť po vlastne ceste bez nej a jej manipulovania. Nenávidel ju za to, ako ľahko si ho omotala okolo prsta a o to viac nenávidel všetky ženy. Mohla táto Luanna Cowell byť niekto, kto ho má istým spôsobom sabotovať? „Ja sa len snažím pracovať. I keď je Salem tak desivé mesto, stále je tu nádej, že to raz skončí, a preto ho treba vybudovať – kvôli nádeji,“ znel až obdivuhodne skromne, akoby nebol najbohatší muž v meste, ktorého moc siahala až do Španielska (hoci iba chabo a o tom tiež nikto nevedel), ale len prostý občan malého mestečka, ktorý chce urobiť správu vec. No nie je to ale dobrá duša? Či veril vlastným slovám je však diskutabilné. V skutočnosti mu o obyvateľov a už vôbec o svetlú budúcnosť tejto puritánskej diery. Jeho zámery boli čisto sobecké a chamtivé: chcel moc, bohatstvo, rešpekt a postavenie, teda všetko, čo mu ako dieťaťu vo Francúzsku bolo odoprené, ale už dávno sa z neho stal obratný klamár a naučil sa, čo povedať nahlas a čo si nechať pre seba. A ak toto dievča pracovalo pre správkyňu, aspoň jej to pošle ako správu o jeho zámeroch.
Už takmer hybernoval postojačky ako medveď v zime, keď tu začul akýsi chichot, ktorý ho prebral a prinútil zas otvoriť oči. Nechcel vedieť, ako ponižujúco to muselo vyzerať. „Prosím, nerozprávajte o posteli, inak vám tu naozaj zaspím!“ Vyhrážka, ktorú však nadľahčil priateľský úsmev, čo sa mu podarilo vystrúhať. V tejto chvíli bolo slovo posteľ ako čarovné slovo, po ktorom upadá do tvrdého spánku, z ktorého ho neprebudí už nikdy nič, ach, to by bol spánok! Bezstarostný a dlhý... Naozaj zaspával na nohách, a tak prudko potriasol hlavou, aby sa trochu prebral, no ťažko povedať, či to aj pomohlo. „Vôbec nie sú drzé. Sú pravdivé, avšak my bankári musíme neustále pracovať, pretože peniaze nesmú zostať ležať v mešci. Musia sa investovať, aby putovali ďalej, žiaľ, aj v našich radoch je nás len pár, čo zastáva tento názor.“ Kapitalizmus sa ešte len vyvíjal, bola to novinka, voči ktorej boli ľudia skeptickí a museli ju prijal s postupom času – rovnako ako fakt, že Kolumbus neobjavil západnú cestu do Indie, ale nový svet plný zvierat a rastlín ako z rozprávok a čudných bytostí skoro nerozoznateľných od humanoidov. Čo sa však týkalo Jonathana, snažil sa pochytiť niektoré moderné trendy, a preto on bol zarytým kapitalistom vyznávajúcim tento spôsobom ekonomiky. A, čuduj sa svete, očividne fungoval – ako hodinky! Spánok, spánok, stále o ňom počúval a čoraz ťažšie sa mu odolávalo, ale predsa sa o ňom Jonathan chcel trošku baviť..iba trošičku. „Udržať toto mesto pokope, aby neprepadlo do anarchie nie je ľahká úloha...“ Poznamenal nanajvýš ospanlivo, musel potlačiť zívnutie, čo sa dralo na povrch. Napriek tomu mal pravdu. Amélia nerobila nič, aby tu narobila poriadok, mladý kapitán stráži bol ešte chlapec, sudca bol neznalý nováčik a mestská rada bola plná idiotov neschopných samostatného konania! Niekedy si tu Jonathan prišiel ako jediná zodpovedná osoba. Sám dospelý medzi deťmi, nevedomími hlupáčikmi a práve takých je ľahké ovládať. „Ak mám byť úprimný, slečna Cowell, vôbec neviem. Chcel od toho stresu mesta a jazero mi ako prvé zišlo na um,“ bolo to ťažké priznať, ale mala pravdu, bolo to od neho pochabé ísť unavený do lesa, i keď bol deň. Banditi sú schopní vraždy a lúpeže aj počas dňa, to len vlkolaci, kožomenci, čarodejnice a iné bytosti vyliezali v noci, kedy vládla temnota a obyvateľov sužoval ešte väčší strach. Hlavne v poslednej dobe, odkedy vlkolaci roztrhali výpravu za rozparovať. Ísť za splnu do lesa, čo sú to len za idioti? Takúto chybu by on nikdy neurobil...hoci na druhú stranu, teraz tu je, nie? Pošúchal sa po zarastenom líci. Dnes mu to v tej hlavne išlo trošku pomalšie.

Sklopil tvář a semkl rty. Čarodějnictví. Bylo toho teď všude plno. Člověk byl hnán za každý špatný pohled, náznak. Gery měl to štěstí, že jako spodinu, jej lidé částo přehlíželi. Hleděli skrze něj, neboť kdo by chtěl být jako on? Každý, komu padl pohled na vyzáblého chlapce, se raději odvracel, neboť tušil, že mu ten vandrák nesahá ani po kotníky. Ubohé dítě ulice, z něhož však nevyroste nikdo spořádaný, jen další alkoholik, žebrák, zloděj možná vrah, který bude jednoho dne odvlečen do žaláře. Dno společnosti, nic víc. Nikdo by od toho chlapce nečekal skutečné nadání, skutečný um něco předvídat. To se přeci vždy hodilo spíše k ženám. "Tvůj bráška,..." vyslovil ta slova a zarazil se. Mysl pátrala po vhodném slovu, zatímco špičkou jazyka přejížděl po horním patře. Rozhodně neměl k Luciusi Reynardovi takový vztah, aby jej nazýval zdrobnělinami. Udělal to snad jen v návaznosti na Angel, ale i tak jej to zarazilo a možná někde v hloubi duše i pobavilo. Bráška. "Určitě na to přijde, je dobrý." Svými slovy si nebyl jist. Bylo dost možné, že měl Lucius Reynard krev nevinných na svých rukou. Stejně jako ti ostatní. Nemusel ho, ale kvůli Angie? To si raději nechal své rozumy pro sebe, i když jej velice často pálily na jazyku. Mohl však otevřít ústa, když mu oči padly na ty zlaté vlasy a na její tvář? Sotva. "Ale máš pravdu. Možná je tu ještě někdo, kdo umí s ohněm... páni. Dokážeš si to představit?" vyslovil nahlas svou otázku s povytaženým obočím. Děsilo ho to nebo ho to těšilo? Těžko říci, nemohl tušit, co by mohl čekat od jiného člověka. Přesto ale kousek naivity v něm doufalo v to, že by se jednalo o mladého člověka, který by se s nimi třeba spojil. Copak jim můžeš věřit? Otázka vlastního nitra se však nedala ignorovat. Kdepak. Jeho vnitřní hlas měl pravdu. Bylo to nebezpečné. Nebezpečné důvěřovat někomu. "Bylo by zajímavé znát ještě někoho, kdo umí to samé, co my," pronesl nahlas, avšak obavy byly zřejmé. Cožpak něco bylo ideálního? Nad jejími rozpaky se pak mohl jen zasmát. "Jasně, zavři, přeci tě tu nebudu kazit," utrousil pobaveně. Na její slova jen pomalu přikývl. Ublížit jí? Ne, to nechtěl. Dosud neporozuměl tomu, co se stalo tehdy, dávno, kdy se k ní nezachoval pěkně. Viděl to jako v mlze. Její polibek však... pousmál se a rychle jej opětoval, než se tedy také vydal ven z vody. Neměl obavy, že by se Angel přeci jen obrátila. To by se jen musel smát. Pak se chopil svého oblečení a rychle se do něj začal soukat. Tedy prozatím jen do kalhot, košili ještě nechal schnout a stejně tak rozdrbané boty. S úsměvem se k ní obrátil, snad aby jí něco řekl,než mu úsměv na rtech zmrzl. Žaludek se mu zhoupl v těle a svět kolem něj pobledl. Velice rychle si uvědomil, že je to jedna z vizí. Už dlouho žádnou neviděl, proto se vyděsil. Znovu viděl jen útržky. Dům Reynardových. Prázdné místnosti. Zlomená Angel. Nevyřčená otázka 'co bude dál'. Několikrát se trhaně nadýchl, načež klopýtl a upadl na zadek. Zmatený a přešlý. V první chvíli si ani neuvědomil, že už procitl z té vize. Co kyž jí zase ublíží?

Od všetkej tej práce si treba raz za čas aj oddýchnuť. Prevetrať hlavu, dať oddýchnuť rukám, svalstvu a celkovo trochu zmeniť prostredie. Je leto, sem tam mierne daždivé počasie, a tak už pomaly začínajú rásť huby a keďže treba šetriť kde sa dá, tak si ich radšej natrhá a usuší sám, akoby ich mal kupovať na trhu. Niežeby mal núdzu o peniaze a zákazky, ale v dnešnej dobe sa deje kadečo a ani sa nenazdáte a prídete o všetko, čo vlastníte. Ušetrené peniaze sa vždy zídu. Čo ak sa predsalen niekedy tej svadby dočká? Nebuď smiešny. Aj tak by popri práci na ženu nemal čas. Ledva na tie huby si ich nájde. Ale teraz si našiel! A prechádza sa po lese aj s košíkom, hľadajúc nejaké dobré dubáky, masláky, šampiňóny alebo čokoľvek, čo by sa dalo zužitkovať do polievok, omáčok alebo kadejakých pokrmov. Nie je moc vyberavý, aj huby zje a v konečneom dôsledku ich má vlastne rád!

Pořád nedokázala uvěřit tomu, co včera udělala. Ne, že by to ho nějak litovala, ale... Zabila ji! Zabila člověka! A ještě takovým způsobem. Kdyby jí jen rozrazila hlavu a utekla, ale ona v záchvatu vzteku mlátila její hlavou do země, i když už byla dávno mrtvá. Nechtěla si připustit, že to vážně udělala. Tohle bylo poprvé, kdy někoho zabila, a nebyl to zrovna, kdo ví jak, dobrej pocit. Šaty měla pocákané krví, ruce jak by smet, dokonce i vlasy měla místy slepené a to ani netušila, jak se jí zrovna do vlasů mohla krev dostat. Ale to už byla minulost, neměla by na to myslet. Smyla ze sebe všechnu krev a tím i všechny vzpomínky na tu vraždu. Jenže takhle to bohužel nefungovalo. Do hajzlu! Musí to z hlavy vypudit a nechat to plavat. Vždyť je doma a doma je dobře, nemusí jí trápit, co se děje ve městě a kdo tam leží umlácený v uličce, prostě to nechá být. Měla by se stejně radši soustředit na věci kolem té chatrče, kterou nazývala domovem, ale to teď nešlo, musela si jít vyčistit hlavu a za pochodu jí to šlo nejlépe.
Po chvilce chůze už vnímala jen šumnění listí ve větru a krásné vůně lese. Ale počkat. Nebyly to jen obvyklé pachy lesa, které měly být takovýhle kousek cesty od jejího domu. Byl tu i pach člověka. To se jí nelíbilo. Nechtěla teď nikoho vidět s nikým mluvit nebo někoho trpět ve svém teritoriu. Dneska ne a ani zítra a vlastně ani dokud nebude mít za sebou úplněk. Aspoň do té doby chtěla mít klid, ale někdo jí ho narušil a ona šla za jeho pachem, mířila si to přímo k němu. A pak ho uviděla. Chlápka s košíkem. On tady sbírá houby? No to nene... Vlastně jí bylo celkem fuk, co tu dělá, stačilo jí, že ho tady nějak zvlášť nechce, takže si při oslovení ho neodpustila svoji obvyklou milost. "Hej! Ty tam, co tady chceš?" Mračila se a nevypadala zrovna jako přívětivý člověk, který má rád návštěvy a ani jím nebyla, ale kdo ví, možná ji tenhle chlap překvapí, ba zaujme, ale to se teprve uvidí.

Nad ničím špeciálnym nepremýšľa, práve naopak. Len tak behá, pozoruje les okolo seba, sútredí sa na známe tvary a sem tam aj pachy húb, aby mu náhodou nejaké neušli. Ešte ich nie je veľa, preto sa musí plne sústrediť, keď ho zrazu ktosi osloví. Alebo..určite jeho? Netrhne ho, Adam nie je ľakavý typ a navyše má čisté svedomie, preto miesto nadskočenia, ktoré by kdekto očakával, sa len pozrie daným smerom odkiaľ prichádza hlas a mierne sa zamračí. Kričí tu po ňom akési dievča s tvárou malého anjelika, škoda však, že aj jej terajšia nálada a tón akým na Adama rozpráva tomu nezodpovedá. Ešteťe Adam nie je z tých hádavých a konflikntých, len sa pekne vystrie do svojej plnej výšky a odpovie. "Zbieram huby." Odpovie neutrálnym tónom, však je to pravda, nič nekalé tu nerobí a ani nemá v pláne. Chcel si len oddýchnuť a prechádzka po lese je predsa dokonalý relax mysle a aj tela. Teda, aspoň v jeho prípade, on by nedokázal nerobiť že úplne nič. Len by nervózne ležal asi dve minúty a hrýzol sa do pery, že takto nehanebne mrhá časom. Takto aspoň čosi robí... "Je s tým snáď problém? Zbieram ich tu často, ešte nikdy to nikomu nevadilo." Oboznámi ju so sovjim pohľadom na situáciu. A možno si práve natrafil na niekoho, komu to vadí.

Trochu ji zarazilo, když nani mluvil bezvýraznějšího podtónu a bez zvýšení hlasu. Bylo to trochu divné, když byla zvyklá se vnevěstinci hádat s každou druhou nevěstkou, na kterou tam zrovna narazila a to nemusela ani křičet nebo být hnusná, aby se mezi nimi rozdmýchal konflikt. Tohle bylo tudíž obzvláště divné, z jejího úhlu pohledu, ale budiž, tak se s ním nepohádá, aspoň to bude moct vyřešit v klidu a aspoň to neskončí jako... Ale ne! Už za se na to myslím! Nemysli na to El, prostě to nechej být..." Ale když si konečně přebere jeho slova, tak jí dojde, že jeho odpověď byla vzkutku nadmíru inteligentní. Myslí si, že jsem snad úplně blbá?! Už-už se chtěla rozkřiknout, ale trochu zkrotila svoje emoce, hezky v klidu. Trochu se usmála, hraně a jen na malý moment, ale i tak se usmála. "Hm... To vidím, ale mě by spíše zajímalo, pročje zbíráte tady, zrovna na tomhe místě, až moc blízkém mému domu?" Mluvila o poznání 'mileji', jesti se to tak dá u ní vůbec nazvat, ale na nic víc se u ní člověk těšit nemohl, tedy aspoň né tento. Nebyl součást její rodiny a ani ho neznala, takže ne. "Máte pro sebe celej zbytek lesa, tak proč zrovna tady?" Možná zněla trochu rozmrzele, ale to nebyl ani její úmysl, jen asi měla dost lidí a on jí teď bohužel vadil víc, než si uvědomovala.

Dievčina očividne aspoň trochu schladí svoje hormóny, ale stále ja akosi dotknutá tým, že tu Adam zbiera huby. Keď sa opýta konkrténe prečo ich zbiera tu, tak sa len začudovane a hlavne dosť zmätene poobzerá okolo seba, aby na danom kúsku lesa našiel čosi nezvčajné, zvláštne alebo špecifické, z čoho by pochopil, že tu nemal byť. Buď som slepý, alebo... Ale skutočne nič také nevidí, preto sa znovu pohľadom vráti k dievčine a pokračuje vo svojom nekonfliktom duchu. "Pardón, ospravedlňujem sa, nevedel som, že táto časť lesa je už súkromná." Povie a aj si lepšie prechytí košík v rukách a napraví košeľu, pretože mu padol vyhrnutý rukáv. "Ja si vezmem veci a stiahnem sa teda, očividne som zašiel hlbšie ako obvykle." A keď to nie je úplne pravda, skutčone tu už viackrát zbieral huby, jeho zmysel pre orientáciu neklame, ale nebude sa tu snáď hádať kvôli pár metrom štvorcových dubákov. "Ešte raz sa ospravedlňujem, už sa to nebude opakovať." Alebo sa skôr bude modliť, že nabudúce ju tu nestretne, pretože je to skutočne dobré miesto na hubárčenie.

DVA MĚSÍCE ZPÁTKY...
Maya se po někoika dnech dostala z domu. Ne, že by ji Amélie držela v domě a dávala jí na hlavu spoustu práce, jako to dělají majitelé s ostatními otroky, ale musela si také dávat pozor, aby nevyvolala nějaké podezření. I když jí vlastně nezáleželo na tom, co si myslí nebozí obyvatelé města Salem o tom, že se otrokyně manželky správce města potlouká sama po městě, ba chodí i do lesa, byla celekm ráda, když měla svoji pěknou, chytrou hlavinku na svém krčku. Ale o hlavu by přišla asi jenom v případě, že by ji brali jakožto neposlušnou a utíkající otrokyni, jakožto čarodějnici by ji nechali pěkně se opíkat na hranici. Překrásná nabídka, ale nechtěla by ji zrovna zkoušet na sobě a taky ji nikdy neokusí, dřív by je postihla smrt, než by ji měli možnost zabít. Pomalá, bolestivá, nervy drásající. To by si zasloužili. Nejraději by je pomalu, zaživa stahovala z kůže a dala je jako oběť vohům, kteří by potom možná konečně vyslyšeli její prosby a vybyli by ty nechutná bíla prasata do jednoho, až by zbyla jen ona a další jí podobní, ale to by asi byla moc rychlá a milosrdná smrt a ona v sobě místo pro milosrdenství nemá. Budou trpět. Sešle na ně kletbu, které se nebude moci vyrovnat ani sám mor, ale na to potřebuje coven, není dost silná, aby to zvládla sama a ani s Amélií to nezvládne, i když, kdo ví, jestli to Am bude chtít. Zdejší lidé jsou loutky v její hře a toho se asi jen tak nevzdá. Uvidí se, ale teď není vhodná doba řešit tohle. Na to se zaměří, až bude coven. Ale ani s ním to nevypadá nějak slavně. Jeden by si řekl, že ve městě prolezlém temnými silami nebude těžké najít čarodějky, ale ve skutečnosti je to jako hledat jehlu v kupce sena. Proto tomu chtěla trochu pomoci. Už před pár týdny si všimla, že její procházky do esa neunikly oku vrchního strážce zákona a toho chtěla dnes využít. Minulý týden už za ní šel kousek i do lesa, než se mu ztratila. Dnes bude mít štěstí, dostane se až k cíly jejího častého pochodu.
Asi si myslel, že neslyší, jak mu pod nohama křupají větvičky ani jak hlasitě funí, ať už si třeba myslel, že jde neslyšně a není tu šance, že by si ho mohla všimnout. Hlupák jeden. Hloupá mořská krysa, která neví, jak to chodí na souši. Tady ho jeho hloupost připravý o život. Už byla skoro na místě. Mýtina kruhovitého tvaru již dříve určitě využívána ke konání sabathů, protože její střed zdobil kamenný oltář. Muselo se k ní vylézt do kopce, ale to nebylo překážkou, jen se ohlédla za sebe, aby byl její pronásledovatel nucen se skrýt a poskytl jí tím náskok. Úkryt si našel za keřem a bláhově si namouval, že ho nelze spatřit. To Maye stačilo, vyrazila svižněji k vrcholu kopce a teď si zahrála na schovávanou zase ona nebo se spíše jen opřela o strom a počkala, až se Cormac, spěchající, aby ji neztratil, prožene kolem ní. Zastavil se jen po pár krocích, jimiž vstoupi na mýtinu, a zůstal zírat na kamenný oltář. K Maye otočen zády. Neslyšně se k němu přikradla a nachysla si prášek. By to rozemletý mák vyvařený v lektvaru, jež dokáže přivést člověka do stavu, kdy uvízne mezi životem a smrtí, v tomto podání ho jen na pár hodin uspí. "Za tebou." Sladký hlásek dolehl až k jeho uším a námořníkse s trhnutím otočil. Ani jednu ze svých šesti pistolí nestačil tasit, než mu foukla makový prach do obličeje a on se zkácel k zemi.
Nějakou chvíli jí trvalo dostat he k oltáři, ale za nedlouho už ležel přivázaný a ona si mohla vše nachystat, než se probere. I denní doba byla s ní a začalose i stmívat. Zapálila pět svíček, jež měli stojaný vykuté přímo do kamene a čekala.
Když se Cormac probudil, studovala si kletbu, kterou na něj chtěla použít, zatímco on zmateně tahal za provazy ve snaze povolit je. "Ušetři si námahu Shayi, mák ještě působí a ještě hodnou chvíli potrvá, než se vzpamatuješ natolik, aby si vůbec zvládl srozumitelně mluvit, ale toho už se vlastně ani nedočkáš." Hlásek sladký jako med ho pohladil po uších, že si skoro neuvědomil význam oněch slov, ale potom jí tam začal mumlat a vydávat pištivé zvuky. Bavilo ji pozorovat, jak se lidi snaží vzpamatovat z makového prachu, bylo to k popukání. Ale teď si to musela odpustit. "Nekňuč mi tady! Potřebuju se soustředit." Byla už připravená to provést. Poožila grimoár na zem a vyndala si rituální nůž, zhotovený dle tradičních nožu jejích předků. Vyřezala mu do hrudi znak pro smrt, který jí učila matka. Ale tohle nebyla smrt, jak jí znají bílí, tohle byla brána do světa zemřelých duší, které mohli dostát klidu, jehož se on nedočká. Brána, kterou mu od teď bude zapovězeno projít. Vzala do ruky jednu svíčku a začala s odříkáváním. "Nemám zrak, ale přesto očima hledám..." S tím mu nakapala do očí roztavený, vařící vosk, který ho vskutku zbavil zraku. "...nemám sluch, ale stále je slyším přicházet..." Další kapičky vosku si našly cestu do jeho uší a sluch byl doopravdy pryč. "...nemám čich, ale stále cítím jejich zkažené, hnijící duše..." Zaklonila mu hlavu a nosní díkry mu naplanila voskem s oné svíčky a poté ji položila stranou. Poté k ní přisunula zbylé čtyři a položila do jejich plamenů nůž. "...mám hmat a přivedu je i násilím, bude-li třeba..." Vyndala teď už rozžhavený nůž z plamene a utevřela mu pusu. Chytila jeho jazyk. ...ale chybí mi řeč, nebudu jim tudíž lhát." A s tím ho usekla. Nůž si nechala v ruce a druhou zvedla grimoár. "Proklínám tvoji duši Shayi Patricku Cormacu! Navždy bude bloudit po světě a hledat čarodějnice, které bude vodit do Salemu, aby se mohli stát svědky zrodu a následně i součástí nejmocnějšího Covenu, který tato zubožená planeta, kdy měla tu čest spatřit! Nic na světě už tvojí duši nepomůže najít klidu, má kletba bude věčná i po mé smrti, protožes ji stvrdil krví svou né mojí!" S tím mu prořízla hrdlo a nechala ho tak, dokud nevydechl naposledy. Jeho duši neviděla, ale cítila její přítomnost, její kletba zabrala. "Jdi je najít a přiveď jich co nejvíce." Ani nečekala na odpověď, neslyšela hlasy mrtvých a tenhle už měl stejně zapovězeno mluvit, prostě se otočila a odešla.

Když nad tím Sora tak zpátečně přemýšlela, to co udělala, bylo hloupé a naprosto nelogické. Jenže ona nenáviděla zloděje. Přišlo jí nechutné brát lidem to, co si sami vydřeli. Ano, Sora měla kus cti - což se dalo předpokládat, když byla poloviční asiatka.
Důvod, proč se dostala do této situace byl jednoduchý. Nějaké maso z lesa prodala hostinci, který ho prodával za menší peníze. Sora dlouho neměla žádnou zlatku nebo nic podobného, ale i tak si váček moc nehlídala. Když ale začula pach straky, bylo moc pozdě. Váček byl pryč a vyrovnaný výraz Sori zrovna tak. Skřípala o sebe zuby, jenže straka zmizela i s tím přilepšením do budoucna. A to se Soře rozhodně nelíbilo.

Ten smrad alkoholu byl silný a tak Sora přesně věděla kam jít. Noha za nohou a lačný výraz. Nějaké ty peníze měla i jinde než ve váčku, takže zamìřit do nejbližší hospody nebyl problém. Musela se ušklíbnout, jak moc jí to usnadnila, ta prašivá, ptačí svině.
Zalezla do jedné putiky, kde musela nakrčit nos. Páchlo to. Hledala tu mrchu, jenže nikde nebyla. Sora začala být zoufalá, když obešla další podnik. Ta straka nikde. Nakonec si přeci jen sedla a dala si jedno pivo. Nebylo to saké, bylo to hnusné a nemělo to takový říz. Navíc... Ta žlutá tekutina byla pěkně hnusná. Musela se ušklíbnout. Pak se ozvalo nadšené zavísknutí a od jednoho stolu se ozvaly nadávky a podobné výkřiky. Japonka zvedla hlavu a všimla si stolku, kde se hrála nějaká hra... Kostky? Snad.
A taky... Dívka. Jediná, s pivem. A vypadala pěkně namol. Sora zvedla svůj korbel a vydala se tam. Většina lidí vypadala, že by ji nejraději zmalovala obličej, protože byla nechutná míšenka, ale ji to nezajímalo. Zastavila se za jedním z mužů, pivo měla skoro všechno. Vrazila ho strace do ruky a ta se jen chechtala, naprosto na mol, zahekala cosi jako ,,Dík, ty hnusná babizno" a chlastala dál.
A tentokrát ti to bude osudné, zlatíčko, usmála se Sora. Zůstala tam dlouho. Čekala, jako trpělivý lovec. Klidně ji pozorovala. A straka byla tak mimo, že ji ani nenapadlo, co se vlastně děje. Sora ji vyprovodila ven, když si všimla, že už je dost na mol na to, aby se skoro nedržela na nohou. Celou dobu neřekla ani 'bů'. Předehry byly důležité. A Sora už byla dnes hladová dost.
Ve městě byla tma, ale krom ožralců skoro nikde nikdo nebyl. Možná v nevěstinci. Ale jinak... Straka byla tak mimo, že neřešila, kam se jde. Sora to uvítala, bylo to příjemné. Nevztekala se. Pobavilo ji to. Nechala se vést na smrt.
Mířily do lesa. Sora šla vyrovnaně, zatímco ta druhá zakopávala a byla naprosto mimo. Šly docela dlouho. Nebylo těžké hodit ji dolů z toho srázu hodit. Zkutálela se dolů a se zakňučenìm tam zůstala ležez, zatímco Sora si pro tu děvku došla. Snažila se zvednout na čtyři. Sora ji chytila za vlasy a táhla.
Byla tak ožralá, že se ani neměnila, jen tiše nadávala. Liška se jen divila, že nezemřela na otravu alkoholem.
Strčit jí hlavu pod vodu nebyl problém. Dívka se sice bránila a rozhazovala okolo sebe rukama. Opilí lidé byli tak slabí. Soře zářily oči a tma okolo pohltila veškeré pohyby. Straka zaplatila za to, co si tak užívala - alkohol. Spokojeně vydechla, uhladila si vlasy a vytáhla ji. Podívala se na vytřeštěné oči a vrazila prsty do otvorů pro oči a sevřela je. Pak je vytrhla i s tím, co je poutalo ke zbytkům svalů a nervů v hlavě. Jedno zhltla naráz a druhé morálně a slušně ukusovala.
Několik kamenů, co tam ležely, jí nestrkala do oblečení. Byly těžké. Zatáhnout tu čubku do vody byl problém. Stačilo ji strčit dál a ona klesla.

,,No co. Dokud tělo nevyplave, nikdo ji nenajde," mlaskla nad tím. Uřízla si kousek masa ze stehna mrtvé lišky. Pokrčila rameny. Zloději byli svině.

Zamyslí se a sleduje s jakým nadšením to říká. "To máš asi pravdu." Potom se rozhlédne kolem sebe. "Já znám... Ale neumí ovládat oheň." Řekne tišeji a obezřetněji. Nerada by Scarlett prozradila, takže mu jen řekne, že má kamarádku, která má taky nějaé schopnosti. Ona a Gery jsou vlastně jediní, které zná. "To teda nemůžeš... Však jsem dáma!" Nesměle se zasměje a snaží se tím zakrýt všechny rozpaky. Odejde z vody a vidí, jak se jí sukně lepí k nohám. Je to nepěkné, protože je z toho akorát tak rozhozená. Nicméně si zakryje oči a čeká na Geryho příchod. Ten si na sebe vezme jenom kalhoty a ona se na něj podívá. Přikryje si rukou ústa v úleku, když si všimne Geryho výrazu. "Gery!" Pískne zděšeně a rozběhne se k němu. hlapec je zkoprnělý.
"Jsi v pořádku?" Zeptá se vyděšeně, ale to Gery padne na zadek a ona na kolena k němu. "Jsi celý?" Přisedne si k němu ještě trochu a chytne ho za ruku. Nebo se o to minimálně pokusí, kdyby se jí vytrhnul. "Co se stalo?" Zeptá se ho nechápavě a hlavně hodně starostlivě. Pokud jí dovolil ho chytnout za ruku, tak ho trochu stiskne a přejíždí mu po drsné pokožce. Ruce hřejí a děvče mu starostliě kouká do očí. Je nějaký přešlý. Co se muselo stát, že se tak vyděsil a jeho nálada byla ta tam? O svých vizích jí říkal a jednu už viděla, ale teď si to prostě a jendoduše nijak nespojila. Nakrčí nosík a mezi obočím se jí udělají menší nespokojené vrásky. Neposedný pramínek vlasů si strčí za ucho.

Sama mezi svými známými měla slušné jméno. Ne známé, to nebylo nic pro ni, ale slušné, to ano. Snad díky matce, jež jí už od malička tloukla do hlavy, že každý člověk potřebuje trochu jinou péči. Jakožto apatykářka byla toho názoru, že pro lidi má být oporou, lékem, jestliže ho nemocnému nedokáže dodat jinak. Byla přesně taková, jakou ji každý chtěl mít. Lidé v její mysli nebyli nic jiného než jen obyčejné květiny. Každá z nich potřebovala jiný přísun vody, slunce a všeho možného na to, aby byla spokojená. S povzdechem si prohlédla kvítky ve svých rukou, z provázku vytvořila ještě jeden malý pečlivý uzlík, aby se snad bylinky po cestě domů nerozsypaly a bez ostychu si bankéře naposledy prohlédla od hlavy až k patě. Byla vyslovena slova typické pro vysoce postaveného člověka, co se snažil zastřít své upřímné úmysly. Dokázala by se mu dostat do hlavy a doslova si přečíst všechno, co má v plánu a co je pravda a co není, obzvláště teď, kdy byl tak unavený a jeho mysl jí doslova otevírala vrata, ale... Zrovna teď to nepotřebovala. Nevěřila mu ani slovo. Přesto nechala svou tvář rozehřát úsměvem, sic v jejích očích jistá dávka nejistoty byla. "Velmi šlechetné. Ačkoliv... Ať už je tu naděj nebo ne, nejsem si tak úplně jistá, zda se Vám z tohohle místa podaří vybudovat něco... Lepšího. Někteří zdejší lidé špatně přijímají nové věci." Celé město bylo děsivé, staré a na první pohled nenapravitelné, ale zdejší lidé byli zvyklí. Mnozí z nich si doslova nedokázali představit vést život někde jinde. Dělo se tu spoustu divného a zlého... Ale téměř polovina obyvatelstva moc dobře věděla, co za tím vším stojí. A ti obyčejní... Ti tušili. V následující vteřině se jen přátelsky usměje a hned na to krátce zavrtí hlavou, jen aby zahnala tu patrnou nejistotu a nedůvěru ve svém pohledu.
"Chci jen říct, že by Vám v posteli bylo určitě lépe než tady, pane." I jí samotné by se kratší odpočinek více než hodil, ale to nebylo možné. Hned jak se vrátí domů, už bude se vší pravděpodobností hnána za kuchyňský pult. Otec se dnes vrátí dřív. Unikne jí hlasitý povzdech, jakmile zjistí, že ji takto tlačí čas... Nenuceně se pousměje nad tím, jak se muž blízko ní mermomocí snaží probrat svými prudkými pohyby. Nechtěla se smát, na jejím místě to nebylo vhodné. Smát se váženějšímu muži, kterého by mohla v budoucnosti její rodina potřebovat, to přeci nepřipadalo v úvahu. "Přiznám se, že politika není ani trochu můj obor, tak prosím odpusťte mou nevědomost." Možná znala jména, znala postavení a věděla, jaké povolání co zhruba obnáší, ale aby se nějak příliš zajímala o to, jak to chodí v politice, tak to opravdu ne. Tohle nebylo nic, co by ji zajímalo a v čem by našla jakýkoliv druh zalíbení. Pro ni existovaly daleko důležitější věci, takové, co pro mnohé byly zbytečností a neznamenaly nic.
"Ach, máte pravdu. Tohle místo je opravdu příjemné na odpočinek, ale ne na spánek..." Ani trochu se jí nelíbila jeho únava. Možná nebyl takový, jakým se dělal před ostatními... Ale to nebylo podstatné. Ať už byla jeho duše jakkoliv prohnilá, stále byla zdravotnicí a cítila se za něj jako za živého tvora zodpovědná. "Už budu muset jít. Mám ještě nějaké povinnosti... A vy pojďte taky, nemohu Vás tady přeci nechat!" Zvonivý smích odlehčí situaci, ale přesto je vše myšleno naprosto vážně. "Jenom pojďte. Zaspal byste tady a kdo ví, kdy by se Vám podařilo probrat. A v noci to tu opravdu není bezpečné..."

Smířil se. Smířil se vším, s čím se jenom smířit šlo. Už se ani nesnažil najít cestu domů. Jeho domovem se stalo tohle místo a už bylo jedno, jak bylo odlišné od toho původního. Už si ani nevzpomínal na veškeré vymoženosti moderní doby, v hlavě měl už jenom seznamy nákupů pro paní Becklesovou a všechny své každodenní povinnosti na Billyho farmě. Stal se zde důležitým pomocníkem, bratrem, dokonce synem a v neposlední řadě dospělým mužem, pro nějž už tehdejší nezodpovědnosti, jejichž důsledky měl na talíři každý den, zde nepřicházely v úvahu. Smířil se s tím, že se stal zdejším obyvatelem a podle toho také musel začít konat. A od té doby... Byl život jednodušší.
Přátel tu měl sice jenom pár... Co přátel, spíše známých. Skutečnou kamarádkou mu byla snad jen Hannah, která mu ve spoustě věcí rozuměla a zároveň sloužila spolu s veškerými vytetovanými obrazci na jeho kůži jako vzpomínka. Sic ji ve své době nepoznal, byla důležitým pojítkem k tomu, že konec konců skutečně nepochází odtud a že jeho minulý život byl víc než jen bláznivý sen. Realitou se totiž stávala tahle doba. Často se usmíval nad pošetilostí neustále si stěžujících lidí z jednadvacátého století na to, jak je život těžký. S porovnáním s touhle dobu je všechno v budoucnosti hračka. Automatická. Taková, která nepotřebuje žádné baterky, nýbrž bere veškerou energii odnikud...
Jakmile dokončil to poslední, co měl daný den na seznamu svých povinností, rozhodl se projít. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu, potřeboval na místo, kde bude sám. Po dlouhé době sám, jenom sám se svými vzpomínkami a s ničím jiným. Stačila mu chvilka, pár vteřin na to, aby se z mužských, jindy silných očích, vykutálela jedna dvě slzy a pak... Pak se mohl zase vydat za vším tím, co bylo tady na tomto místě potřebné.
Ztracen ve svých myšlenkách, nechal se vést svýma nohama až do samotného místního lesa. Chodíval sem často už od samotného začátku. Probudil se ten den přeci zde. Pamatoval si to místo. Přesně tam taky zamířil. Slunce ještě stále prosvítalo v mezerách mezi korunami jednotlivých stromů a tak věděl, že mu nehrozí tolik nebezpečí jako kdyby se tudy jen tak procházel po černočerných nocích.
Co to je? Ozvala se náhlá myšlenka a chlapec se rychle otočil za nepříliš pěkným zvukem. Snad to bylo obyčejné prasknutí větvičky, možná dokonce i pod jeho nohou... Nebo třeba jen šeptající poryv mírného větru... Kdo ví. Prudký a především chaotický pohyb však zapříčinil, že svým bokem narazil do nalomené malé větve, co vyrůstala z jednoho ze zdejších obrovských nepěkně vyhlížejících stromů. "Do háje!" Ha. Zanaříkání by ještě před půl rokem znělo úplně jinak, no neustálé napomínání paní Becklesové s tím, že je v blízkosti i mladé děvče, udělalo své. "Ksakru!" Silně přivřel oči k sobě, aby byla bolest chvilkově opomenuta. Jakmile je otevřel, odstoupil do bezpečné vzdálenosti od nepřátelského stromu a zkontroloval svůj bok. Lehce nad ním byla košile roztržena a dokonce i krev byla na světlé kůži patrná. Hodně krve. Ne spousta, ale hodně. Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Pronásledoval ho někdo? Je tu něco?
Jakmile se utišil, změnil směr. Vydal se k nedaleké říčce, jen aby mohl ránu alespoň trochu očistit. Ještě stále se mu nechtělo domů, navíc, toto bylo rychlejší. Sic nebezpečnější. Celou cestu si držel bok, až pomalu bolest začínala odeznívat. Stále ale nějaká byla. Rozhlédl se kolem, pečlivě, tohle by totiž neměl vidět vůbec nikdo. Tohle bylo jeho největší tajemství, co nesmělo být prozrazeno. Proto si dával opravdu velký pozor... V následující vteřině se však odhodlal a sundal si svou natrženou košili. Naklonil se k čistě vypadající vodě se zájmem si ránu vyčistit. Ještě předtím však namočil do vody právě košili, snad aby se neřeklo... Inu, hlavně aby Mary Becklesová neřekla. Čím méně jeho košile bývají špinavé, tím poté bývá lépe. S tímto pravidlem byl seznámen poměrně brzy za celou tu dobu svého působení zde... A tak bez košile, odhalujíc tak spoustu... přinejmenším velmi zajímavých tetování seděl u říčky, srdce zrychlené vším tím strachem. Hlavně klid. Ravene! Ale... Obyčejný člověk přece nikdy neví, co za potvory se skrývá ve stínech, no ne?