Okolí Salemu

Pousmál se. Koutky rtů se zachvěly a mohutná ramena poskočila. Jak tam tak stál, zabrán do jejích slov i myšlenek, čím dál jej její vzdorovitost začínala bavit. Bylo to zvláštní, jak se jedna emoce změnila v druhou, ale bylo to tak. Bylo to přirozené, stejně jako zvedající se vítr nebo slunce, které v jednu chvíli vykoukne zpoza mraku, aby posléze mohlo zase zmizet. "Nebyl jsem vždy jen farmářem. Každá doba měla své a divila by ses, kdybys věděla, kolik králů mými slovy nepohrdla. Jak by mohli, když díky mě měli bohatou úrodu a jejich obyvatelstvo nezemřelo na hlad." Hlas na chvíli potemněl, oči se znovu vzdálily. Jeden z blesků na chvíli ozářil jeho zamyšlené oči, než se jeho tvář znovu utopila ve stínech. "Neznám tě. Tvé jméno, tvůj příběh. Ale něco zvládám vyčíst z tvých očí a tvého chování. I z toho, co jsi ztropila tam venku." Koutky rtů se znovu zachvěly v tom úsměvu, oči našly její tvář, tentokrát soustředěné a upřené. "Nebo co?" Zeptal se, hravě a zvědavě. Nemusel se přetvařovat, nemusel to hrát. Skutečně jej zajímalo, co by mu provedla. Snad by mu vlepila další políček? Dovolila by si mu vzdorovat ještě více? Pokusila by se mu skutečně ublížit? Jenže něco z ní vyzařovalo a to něco toužilo... po něm. Jistě by jí nechal, kdyby její reakce byla mnohem mnohem odmítavější, kdyby bylo jasné, že by jí ublížil ještě mnohem víc. Nebyl čtenářem myšlenek, avšak cizí emoce pocítit dokázal a to mu už ani nemusela pomáhat jeho přirozená schopnost. Hrál si s ní jako kočka s myší, sledoval její reakce a užíval si té chvíle, kdy byli jen sami dva. Málokterá uměla odolat kouzlu elementála. Na některých místech měl více milenek, bavil se, užíval si... a zároveň dělal to, co k němu patřilo. Svým tělem ji ke stolu přitlačil, ne tím hrubiánským způsobem, ale tak, aby si jasně uvědomovala stísněný prostor, v němž se ocitla. Jedinou oporou mohl být jen on sám, jeho statné tělo. Byl oporou, ale zároveň i věznitelem; jediná spása, ale možná i trest. Pousmál se, když se před ním stále snažila zakrýt. Měla to marné, ale ještě ji nechával poslední zbytky naděje. Tedy až do chvíli, kdy se k ní naklonil, aby ji mohl políbit. Pohrával si s hebkou pokožkou, svíral ji mezi svými rty, a zároveň ji škrábal udržovanými vousy. Prsty kroužily po látce na bocích, než sklouzl k jejímu pozadí, které sevřel mezi prsty. Své rty oddálil jen na chvíli. Zpříma ji pohlédl do očí a pousmá se. Neodpověděl však na její otázku, nýbrž ji opět políbil na holou pokožku na druhé straně krku. Pomalu sjel ke klíční, a pak i k dekoltu. To mu připomnělo poslední kus látky, přebytečný kus látky. Ruce obratně sklouzly k vázaní posledního kousku jejích šatů nebo ještě lépe - spodničky. Nechal ji sklouznout po jejím holém těle, až ke kotníkům, než se chopil vázání svých kalhot. Brzy se k ní tiskl, on v rouše Adamově a ona v Evině. Bez špetky studu, s vědomím, že jej příroda stvořila tak, jak nejlépe uměla; jako obraz dokonalosti, o němž snili v antickém Řecku. Konečky prstů bloudily po nahém těle, dlaně se zmocňovaly částí jejího těla. Dopřával jí to, co viděl v jejích očích a svými doteky dobýval i ty nejcitlivější partie, které zatím byly pro všechn přísně zapovězeny. Dovoloval jí pocítit slast, kterou by jistě nenalezla u někoho, komu by šlo jen o vlastní uspokojení. Přesto náhle doteky ustaly a on se odtáhl. Náhle se jí zmocnil, uchopil ji do své náruče a odnesl ji k senu, čerstvě sklizenému, které ještě stálo vonělo po loukách a slunci. Položil ji a nalehl na ni, zapíraje se rukama, aby ji tíhou vlastního těla nerozdrtil. "Uvolni se," špitl. Konečně. Po dlouhé chvíli ticha, kdy se neobtěžoval zodpovědět jediný její dotaz. Zalehl mezi její stehna, než si dovolil udělat první krok. Pomalu přirazil proti jejímu nitru, dávaje jí dostatek prostoru, než počal s pomalými pohyby proti její pánvi.

Připadal si jako hlupák. V ten okamžik mu došla všechna slova, hlava se vyprázdnila úplně celičká a dokonce i pohyby se staly poněkud nekoordinovanými. Jak dlouho ho do takové situace žena nedostala? Jak dlouho nepocítil strach, strach o ni samotnou, rozpaky, tolik viditelné na jeho pihami zdobených tvářích a zároveň touhu se dotknout, jinak, než by si leckdo usmyslel... Jen ji pohladit, utěšit ji, omluvit se za své činy, za ten pohled jantarových očích, v němž byla ona zrůdnost tolik viditelná. Zapomene na ten pohled někdy? Musela ho vidět i teď, právě teď, když tu tak tiše stála a sledovala tvář někoho, kdo ji před pár dny tak chtivě ohrožoval na životě. Tolik ho to vykolejilo, tolik se s ní toužil ještě dlouhou dobu nesetkat, že nebyl schopen chytnout se mužského slova, slušně se omluvit a jít dál. Tu noc zabíjel a ona... Ona nepřežila kvůli tomu, že by ji chtěl ušetřit. Nepřežila kvůli tomu, že projevil cit. Ona měla prostě jenom štěstí. A musela to vědět. Musela vědět, že kdyby ho tehdy nestáhl jeden z nemrtvých s sebou do místnosti ukryté za zdí, nestihla by utéct. Nestála by tu. Její život by skončil tam, kam se ho původně sám Trevor vydal odhodlaně zachránit...
Ublížil jí? V hlavě se mu vířily jenom matné vzpomínky, cítil však při této otázce jednu jedinou, kdy si sám vlkodlak pamatoval na jemnou srst ve své tlapě, kterou odhodil pryč z cesty. A pak lidské srdce. Buch, buch, buch... Znělo mu v uších ještě teď, teď při pohledu na ni, na tu, kterou toužil chránit a zapomněl na rizika, která s sebou tohle rozhodnutí neslo. Byla to rána, velmi ošklivá rána, jestliže to tělo hranostaje nezvládlo a samovolně dalo průchod svému ženskému tělu, tolik odhalenému, až to vlkodlaka zmátlo... Co zmátlo, rozptýlilo, ač se to bál přiznat, nechtěl a odolával. Lhala mu. Ublížil jí. "Ale ano, ublížil jsem ti," klesl pohledem k zemi, ublíženě jako malé štěně, co se zatoulalo od maminky. "Pamatuju... Něco si pamatuju. Muselo to... Hodně bolet. Omlouvám se." Ty ne? Ale notak, tohle by už přeci mělo být za nimi. Kapka rozzuřenosti je v očích zažehnána, přesto se v hlavě ona myšlenka bouří a vzpírá se proti němu samotnému. Musel si to přiznat, musel se s tím naučit žít. I ona by měla. Neměli by dělat rozdíly. Pocit toho, že to byl on, kdo jí ublížil. On, kdo jí chtěl ublížit ještě víc. To on byl přece vlkodlak. On byl vlkem, měl ho v sobě, byl jeho součástí... "Byl jsem to já," hlesl a opatrně přistoupil o krok blíže. Toužil k ní natáhnout ruku, jenom jí přejet hřbetem ruky po tváři, aby projevil i něžnost a zapomněla na bolest, co způsobil... Ale zároveň se tolik bál se k ní přiblížit. Lekla by se? Utekla? "Jsem v pořádku," odpověděl potichu. "Jen jsem z toho... Tolik mě to mrzí, Samantho. Já nechtěl... Šel jsem tam, abych tě chránil. Viděl jsem tě, když jsem stál u mola... Šla jsi tam sama a já se bál, že ti někdo ublíží... Až jsem to nakonec byl já sám..."

Neznámý pocit bezbranosti, křehkosti a slabosti zaplavil tělo drobné dívky, jejíž jediným bojovým artyklem byl ostrý jazýček a pohled slibující krutou pomstu tomu, kdo se odhodlá přelézt ledové hradby srdce a nahlédnout do jeho tajů a spletitých uliček zraněné duše. Neznal ji a ona neznala jeho. Ani vyslovení jejich jmen, pronesených do horkého, téměř vydýchaného vzduchu ve stavení, by je nedokázala přinutit uvažovat jinak. Tak proč ji tolik děsilo, že v ní dokázal číst? Že luštil, co se skrývá za odstínem modrošedých očí, tak chladných k okolnímu světu, bojovných vůči každému pokusu ji ublížit a přesto zranitelných, když došlo na silná, krutá slova bodající do zad? Proč se tolik bála pohlédnout na něj, setrvat v jeho pohledu s ním a raději si vzala k srdci klopení očí k zemi, k vlastním bosým nožkám a packách zaštiťujících ty poslední zbytky důstojnosti, které Sieře zbyly? "Nevěřím ti." Snaha, aby její slova zněla bojovně, vzdorovitě vůči oznámení prostého faktu, vyšla vniveč. Hlas se chvěl, tělo se třáslo potlačovaným vzrušením, jehož sílu nikdy nepocítila na dotek ani v myšlenkách. Byl první muž, jemuž se nedokázala postavit a to ji děsilo jako fascinovalo úměrnou silou.
"Nebo... nebo budu křičet!" Tolik typická hláška každé dívky, která nedokázala použít nic jiného než ona slova, natolik výhružná, aby se druhý zavčasu rozmyslel, jak s onou informací naloží při věcech budoucích. Nožky učiní krok vzad, instinktivní v pudu sebezáchovy, avšak narazí na terén nepodporující útěk. Sám Eugene bránil drobné blondýnce, aby se vysmekla, tělem ji tlačící proti svému, že cítila zapovězenou touhu muže k ženě. Takovou, kterou házela za hlavu, neboť věřila, že jí se nikdy týkat nebude. Rty rozechvělé v poznamenání argumentu však nestačí vyřknout nic - z jejich hebkosti splyne jen letmý výdech, prudký a náhlý, jak si rty pohrávají s holou kůží, ochutnávají její sladký nádech a čerstvost, mládí zračící se v postoji i v jemných rysech. Chtěla víc, toužila po něčem víc, ač úplně nevěděla, po čem vlastně prahne. Právě tehdy ji tělo poprvé zradilo a nejvíc její vlastní ústa. "Je-ještě..." Slabá chvilka malátnosti zastíní mysl, rty se dopouštějí něčeho, za co by se Sierra okamžitě propadla do země - prošení. "Pro-... prosím..."
Právě tehdy je zbavena posledního kousku chránícího ji před studem v obnažené kráse. Štíhlé tělo s křivkami se zachvěje na horkém vzduchu, reagujíc na fyzickou blízkost toužebného muže. Každý dotek, zkoumající jednotlivé linie, nutil blondýnku se červenat. Každá hříšná myšlenka byla tichou, nevyřčenou prosbou. Stačilo, aby se jí dotknul, aby jí dal pocítit první fyzický kontant v místech, do této doby zakázaným každému muži, aby se ho chytla a hledala v něm oporu, ač to byl on, kdo jí bral půdu pod nohama. V příštím okamžiku i doslovně.
"Co to děláš?" Hlasem se rozpíná panika, do očí se vkrádá strach a vzdor, ublížení i jistá dávka zoufalství. Ochudil ji o sladké momenty poznávání, ale ty teprve měly přijít. Štiplavý dotek sena zaskočí Sierru natolik, že se svého věznitele chytne silněji, téměř jako topící, co lape po posledním stéblu naděje, netušíc, že se tím dostala blíže k jejich tělesnému spojení. Rozum už dávno vzal kramle, zůstali jen oni dva a pocity, kterým Sierra plně nerozuměla. "Proč bych-..." Pochopila. Mohutnost mužství, od něhož prve odvracela zrak, si našla cestu do míst, jimiž se milenci běžně uspokojují v touze splynout v jedno tělo. Pochopila, když se modrá šedost v očích zalila slzami bolesti, jak si jeho velikost razila cestu skrze nikým nepoznamenaný panenský klín. Svůj strach i nepříjemné pocity z prvního poznání dokázala tlumit v Eugenově rameni, na jehož kůži přitiskla rty v touze potlačit vyjeknutí. Vyplňoval ji, dokonale a přesto pro první myšlenky až příliš bolestně, dokud se nezačal po chvilce pohybovat v ní. Každý příraz, jemný, něžný, tak odlišný od hrubiánského zevnějšku, vábil smysly. Pod dlaněmi rozeznávala pevné svalstvo zocelené těžkou dřinou na poli i zahradě, v nose šimrala vůně hlíny a mokré, čerstvě posečené trávy. Nikdy si neuvědomila, jak moc jí něco takového přitahuje a nutí tiše sténat spolu s přirozeným pokusem spojit se ve smyslném aktu. Ani si neuvědomila, že její packy zamířily k Eugenově pozadí, aby do něj zatnula nehty a pobídla ho k hlubšímu pronikání, k silnějšímu procítění toho fyzického spojení. "Prosím..."

Tolik prožitých let, které měl za sebou. Nebyl nejistý, neostýchal se, jednal dle svého nejlepšího uvážení, jako člověk, který podobné situace už příliš dobře znal. I tak se však dostavily všechny ty příjemné pocity, které jej zaplavovaly, stejně jako její omamná vůně, která jej k ní táhla. Poslední snahy o odmítání nebral příliš na zřetel a přecházel je, ignoroval je a dál si s ní pohrával jako kočka s myší. Dravec, který měl svou oběť až příliš jistou, přesto však neměl v plánu hned ukončit její trápení. Hra. Hra s ní, s jejím tělem. V jeho pohybech i gestech bylo cosi hrubiánského, co se zároveň mísilo s jakousi jemností, jakoby věděl o její nevinnosti a o nových pocitech, které měla možnost v tu chvíli cítit. Bral si to, co ještě nikdo, uždiboval si velké kusy, zmocňoval se každého kousku jejího nahého těla. "Tak křič," zaznělo až překvapivě tlumeně, jako kontrast k příkazu, který vydal. Přesto ale nečinil nic, co by se jí nelíbilo, ačkoliv to nechtělo dát najevo. Když se její odmítavá slova zlomila a ona poprosila. Prvně. Nenechal se však překvapit, i když pro ni to zřejmě muselo být něco nového, slovo, které z jejích úst zřejmě příliš často neznělo. A byl to právě on, v jejích očích starý farmář bez špetky vychování, který ji donutil to slovo vyslovit. Pousmál se, zatímco polibky dál slídil po jejím těle. Neupozorňoval ji na slova, která jí unikala z úst, snad jí nechtěl vyrušit a vrátit ji nohama zpátky na zem. Namísto toho pokračoval, přesně tak, jak chtěla, jak prosila. Možná jí na chvíli dovolil procitnout, když se přemístili do sena, přesto jí však nedopřával tolik chvil na to, aby se rozkoukala a ani ona se nebránila a nesnažila mu zabránit v získání toho nejcennějšího, co někomu mohla nabídnout. Jen se pousmál na její nedořečenou otázku, než pokračoval. Těžko se mohl bránit těm omamujícím pocitům, které se dostavily téměř okamžitě, z těsného sevření, které snad způsobilo, že se ozval o něco hlasitěji, vzdychnutí splynulo ze rtů, než se znovu polibky přemístil k holé pokožce. Až po jejím znamení je jasné, že může pokračovat. Nezaváhal a ihned vyslyšel jejího přání, kdy začal přirážet o něco rychleji. Razil si cestu hlouběji do jejího nitra a v rostoucím pocitu vzrušení svíral pokožku mezi rty a ruce zatínal do hebké pokožky. Snad si ani nemyslel, že by k něčemu takovému mohlo dojít, ale i to byla krása světa a lidí na něm. Ani elementál nemohl předvídat, k čemu dojde, a co si někdo usmyslí. Občas jej to děsilo, ale zároveň jej to těšilo. Zbožňoval tu rozmanitost světa a hlavně miloval krásu žen, jejich rozpaky a... Sierra měla svou hlavu i určité vlastnostni, ale za takovou dobu by jej jen těžko moha vykolejit. Přirážel rychleji a rychleji, horkost se proháněla jeho tělem a on cítil, že určitě brzy dosáhne vrcholu. Svaly se proháněly elektrické výboje a jeho dech byl patrnější, stejně jako vzdychy, které tlumila pokožka na jejím krku.

Pravý opak, který se spojil v jedno tělo. Znalý, bez rozpaků, se znalostmi o touchách lidského těla, jemuž by dokázal splnit snad každé přání, jaké mohl vyčíst v barvě očí. A ona? Hloupá, nevinná, ve smyslném aktu neznalá, neboť bylo rozumnější matku umlčet při pokusech navázat s ní nit v konverzaci o plnění manželských povinností než naslouchat mladičce vyhlížejícímu děvčátku, co chodilo po světě už nějaký ten pátek. Děvče z mlýna věřilo, že s žádným mužem neskončí v posteli, natož na seně, škrábajícím a píchajícím do zad a každé části odhalené pokožky. A přesto takový okamžik nastal, kdo by to jen mohl tušit? Pocity, o jakých do této doby neměla pojem, zaplavovaly křehké ženské tělo, braly si každou žílu, každé zákoutí, nechávaje její rty pootevřené v touze zachytit kapku dechu než svému milenci zasténá do horké kůže. Každý pohyb univtř jejího nitra způsoboval další a další přílivy blaženosti, stoupající rozkoše odrážející se ve zrůžovělých tvářích i zasněném pohledu, před nímž se Sierra bránila a nutila se oči zavírat. Stačilo, že jí zradilo tělo, ale aby věděl i o jejích očích? Tak silně odrážejících pocit uspokojení a lehkého náznaku pobláznění? Ne, to by mu nedovolila.
Další sten tlumený o pokožku, další vyplňující příraz, mnohem razantnější a intenzivnější, kdy cítí, jak se sama stahuje těsněji, svírá ho a aniž by si toho byla vědoma, podporuje zvyšující se touhu po vyvrcholení. Eugenovy výpady proti drobnému tělu působily tak dokonale dominantně, s takovou dravostí, že Sierra už nedokázala tlumit do této doby potlačovanou rozkoš a zasténání si tentokrát našlo cestičku mnohem hlasitěji. Stejně jako další prosba, další pobídka, další zatnutí nehtů. V hloubi srdce si přála zůstat takto napořád, spoutaná jím, jeho tělem, které jí nedovolí odejít a pokud by se přeci jen rozhodla bojovat, usměrnil by ji a znovu si ji bral jako svou ženu, dokazujíce jí místo, kam patří. Touha tak šílená, že jí nerozumněla, ale snad za to mohla intenzita spojení a pocit, že konečně někam patří, ač by se jednalo o hloupé stavení s hromadou sena a léčivých bylinek. Pořád zde byl on, muž, který vládl jejímu tělu a dovoloval mu procitnout s hlasitým se odezvdáním.
Přišlo to náhle, silně a v takové formě, že ani dlouho poté nebyla dívka schopna pochopit, co se vlastně stalo. V jednu chvíli natahovala packu po jakémsi imaginárním vrcholu hory, zoufalá, že nikdy nezahlédne, jaké je to na druhé straně, když tu ji náhle někdo čapnul a donutil ji přeletět a prohlédnout si ten skvostný okamžik. Výbuch emocí zamrazil tělo v horkosti, instinktivně obtočená kolem něj, hledaje svou jedinou spásu, kotvu, která jí udrží při životě. Slané slzy začaly stékat po tvářích, ani netušila, kdy začala plakat a proč vlastně. Nevěděla, že je to její reakce na intenzivní zážitek, jemuž se prozatím nic nevyrovnalo. V skrytu duše o tom pochybovala, tenhle muž jí ukázal tajemství, jež patřilo jen jim.

Sklopí pohled, protože Trevor ji prokoukl. Očividně si něco pamatoval. To ona nevěděla, co konkrétně vyvstalo mladému obchodníkovi v mysli, ale určitě to nebylo nic pěkného. Jí se pokaždé vybaví pohled na jeho odhalené tesáky. Ten nelidský a krvelačný pohled nikdy nezapomene. Bude ji to strašit v mysli ještě hodně dlouho. Otázkou zůstává, jestli se toho obrazu ještě někdy zbaví. Dále promluví a dívce dojde, o čem mluví. Okamžitě zmáčkne svoje dlaně naprázdno polkne. Zahledí se mu do tváře. Nebylo to dvakrát moc příjemné. No dobře, zase se to snaží uvést na lehkou váhu, ale co jiného má dělat? Začít mu vyčítat, že s ní praštil tak tvrdě, že kvůli němu ztratila vědomí? To ona tak pošetile zamířila do té strašidelné lodi. Už neví, čím by ho měla uklidnit. Místo toho k němu vzhlédne a v hlavě jí svitne aspoň jedna kapka naděje. "Kdybys... Vem si, že kdybys mě neodhodil... Tak by mě ti hnusáci rozmáčkli." Moc dobře ví, že to z tohohle důvodu neudělal, ale alespoň jedno pozitivum to mělo. Hranostajovi se Trevorova přítomnost nelíbí ani trochu, ale Sam pouze hledá jakékoli stopy emocí v mladíkově tváři. Nakonec stejně prohlásí, že to byl on a Sam sklopí pohled. Zaregistruje že k ní popošel trochu blíže, ale ani sebou necukne. Lépe řečeno nehne ani brvou a stojí jako přibitá na místě. Možná se bojí, že kdyby ucouvla, odradila by Trevora od bavení se s ní úplně. A pokud by udělala krok vpřed? Třeba by vyděsila jeho nebo hranostaje a on by ji donutil utéct. To nechtěla. Proto raději stála na místě a potom k němu opatrně vzhlédla. Bylo jí nepříjemné, že se takhle cítil. Na jednu stranu se mu nedivila, ale na tu druhou by ho nejraději viděla s jeho obvyklým milým úsměvem. Tajně doufá, že ji jedním z jeho zásob odmění, ale pochybuje o tom.
Zeptá se, jak je jemu. Jestli je v pořádku. Ta otázka ji na rtech pálila snad více než oheň, který lačně olizuje dřevo, které mu bylo poskytnuto. Dostane se jí krátké, ale výmluvné odpovědi. Hrdlo, které měla dosud sevřené více než by oceňovala, se jí uvolní. Viditelně si oddechne, ale když Trevor zase spustí, tak k němu upře svá zeleno-šedá očka. Doslova mu visí na rtech a pokouší se odhadnout, kam se jeho slova budou ubírat. Skoro jí vyrazí dech, že za ní šel, aby tam nešla samotná. Aby ji chránil. Neuveřeně uhne pohledem a snaží se dát dohromady dvě a dvě. Ji ani nenapadlo, že by do té lodi šel pro zlato, ale také nevěděla jeho důvod. Prostě nechápala, že se tam jen tak objevil. Že ji následoval. Chtěl ji ochránit. Nerada pláče, protože nechce ukazovat svou slabost, ale oči má viditelně skelné. Dost se drží, aby nedovolila ani jediné slzičce utéct za pomyslné hranice. "Treve..." Prolomí ze své strany mlčení a hledí mu do obličeje. Zkoumá ten jeho štěněčí výraz notně starostlivě a v jejích očích se dá vyčíst i smutek. Z toho všeho. Možná i špetka zoufalství z celičké situace. Ignoruje pramínky vlasů, které si jindy horečně strká za uši, protože jí překážejí. Teď jsou to pouze nepodstatné maličkosti. "Vím, že tě to mrzí a mě taky, ale..." Trochu se jí zlomí hlas a na okamžik se odmlčí, protože nechc, aby další výrok nezněl nějak pošetile. "Kdybys tam nebyl, zemřela bych. Ano, zní to.. Zvláštně," zasekne se, ale okamžitě ale pokračuje, aby ji nemohl přerušit, "a já vím, že mám štěstí, že žiju, ale... kdybych tam byla sama, tak by mě ty potvory rozcupovali na kousíčky." Neví, jestli tímhle proslovem nějak pomáhá. "Přežila jsem to, nemám další jizvu," to slovíčko 'další' mohla vynechat, ale co už, "a ty jsi taky v pořádku." Sama neví, čeho touhle řečí chce docílit. Nejspíše toho, aby se Trevor přestal tolik obviňovat. "Štěstí nebo ne... Loď nebo co to bylo... Je to pryč, už je to v pořádku." Chtěla by ho pohladit po tváři nebo mu aspoň stisknout ruku na podporu svých slov, ale bojí se. Ne jeho. Spíše jeho reakce.

Zátoka milenců

Sora byla posledních pár dní šťastná. Bylo krásně. A taky... zas tak dlouho od dalšího úplňku nebylo, což její štěstí sice sráželo, ale co měla dělat? Od doby, co zabila tu šlapku co ji okradla, měla docela dost mincí. A dnes jí maso z té kožoměnky došlo. Iritovalo ji to. Lidské maso se zas tak dobře neschánělo a za poslední dobu si na něj navykla - přeci jen teď snědla dvě kožoměnky. Mlsně se olízla a na rtech se jí usadil úsměv. Brzy bych se zase mohla vydat na lov... třeba najdu dalšího malého tvorečka. Trochu se zavrtěla a povzdechla si. Přivřela oči a stáhla si pramen vlasů za ucho. ,,Špinavá, špinavá, špinavá..." vydechla. Musela se vykoupat a pak vyrazit do města pro jídlo. Tiše natrčila rty a smutně si povzdechla. Lidé... lidé... opravdu tam musím? Je pravda, že už nechci jíst jen syrové maso... není dobré pro žaludek, pokud není lidské, ale...
Sora dlouho jen chodila. Ne v kruzích, prostě kam ji nohy nesly. Jen se vyhýbala té jámě lvové na ostrůvku uprostřed vod. Chodila dlouho, po dvou nohách, dnes se jí na čtyři nechtělo. Nakonec se dostala až k místu, kde ještě nikdy nebyla. Bylo to překvapující. Krásná voda, chladná a očisťující. Taky skrytá. Roztáhl se jí na tváři úsměv. Krásná zátoka. Ještě ji neviděla - byla pravda, že od doby, co zabila tu malou liščí kožoměnku, se odvážila chodit dál. Na místa, která byla dál a byla osamělejší a divočejší. To jí nevadilo. Proto...
Brzy se svlékla a pomalu vlezla do vody. Musela se usmát, když jí začaly vlnky jemně šimrat u kotníků. Pokračovala tedy dál, až po boky, kde se zastavila a do vody vplula celá. Když se vynořila jen hlava, rozplavala se. To ji po chvíli omrzelo a zastavila se s výhledem směrem k moři, brzy tělo omyla a pustila se do vlasů. Měla starý hřeben, takže je pořádně pročesávala. U toho si zpívala - měla jemný a příjemný hlas. A taky se nekrotila.

Už pár hodin se jen tak bezmyšlenkovitě procházel po lese. Požítří z něj bude zase ta bestie, co zabila jeho rodinu a málem zabila i člena z jeho nové rodiny. Ne, že by měl vyloženě vzteklou náladu, spíše mu to přišlo jako dost nepříjemná rána pod pás. Nic víc, nic míň. Nu čož? Stejně s tím nic nenadělá, tak proč se vztekat, jak idiot. Z přeměny si nikdy nic nepamatoval a pokud ví, tak ještě nesežral žádného bbce, co se o úplňku toulá po lese. Vždycky jen zvěřinu. Má ten dojem, páč mu to syrové maso vůbec nedělá dobře v žaludku a těžko by vyzvrátil kusy srsti, kdyby sežral člověka. I když, kdyby se jednalo o něco, jako je Honey, tak to už by mohl být na vážkách a uvažovat, jestli náhodou... Ale o tom on moc neuvažuje. I přes to, že je to prostě namachrovanej borec své doby, by na tohle neměl žaludek. I když na to právě teď myslel. Fajn... Potřeboval by se trochu odreágovat. Na co má člověk myslet, když několik hodin chodí po lese? Tenhle strom vypadá nějak povědomě, nešel jsem okolo něj včera? Nebo třeba. Tahle šiška je ale pěkná. Ta je určitě z jedle. Nebo to bude borovice? Ne, na takové myšlenky ho neužije, takže to radši ani nezkouší.
Naštěstí se tady najde skvělá alternativa toho, jak by se mohl zabavit, když nasaje ten pach. Liška! Jo, to by mohla být sranda. Pro ni možná ne, ale pro něj? No, všechno je zábavnější, než zkoumat šišky nebo stromy v lese. Takže se s opoznání lepší náladou vydá po pachu onoho zvířátka, které oko něj běhá už od jeho ocitnutí se tady. V Salemu. Tehdy roku 1686. Zvláštní doba. Ani play station nemaj. Jak byl blíž, uslyšel zpěv. Že by lišku lákali zpívající holky? Možná by taky mohl narazit na tu rezavou potvoru v lidské podobě. Byl si totiž na sto procent jistý, že ji má. Každopádně došel k takové zátoce, byl tu už asi milionkrát, samej strom, samej keř, prostě příroda, a viděl drobnou Japonku, jak si tam češe vlasy, zpívá a koupe se. Ani s ním nehlo, že je nahá. Fajn neodpustil si hvízdnutí, jako ve filmech, když prošla okolo nějaká kočka, ale jinak pohoda. V ulicích toho nedalekého města se toho dá vidět. Už ve třinácti se mu dost odhodlaně nabízeli zdejší kurvičky, takže to s ním zas tolik nedělalo. Spíš se snažil najít tu lišku, kvůli které přišel. Až mu došlo, že je to ta malá Japonka. Tak fajn... Nezajímalo ho, jestli jí přivede do rozpaků nebo něčeho takového. Jen si dřepl na balvan u břehu a snažil se hrát inteligentího. "Nazdar! Ty budeš liška. Já jsem Peter, kdybys nevěděla, taková místní osobnost. Určitě si o mě slyšela. Neboj, nemusíš se stydět, nemáš nic, co bych už neviděl." Fajn, inteligentního asi ne, ale něco stopro předvedl.

Sora už nějakou dobu cítila, že je něco v nepořádku. Ptactvo zticho a srdce jí začalo tlouct rychleji. Stiskla rty a trochu se zachvěla. Česání vlasů jí pomáhalo se aspoň trochu uklidnit. Nevál vítr, vzduch byl stojatý, takže nezachytila žádný pach. Přivřela oči a ponořila se do další, smutnější písně, co jim zpívávala vychovatelka. Že tam někdo je věděla delší dobu. Měla přeci jen liščí uši a věděla, že když se někdo takhle blíží, potichu, bez nějakého projevu toho, že je tam, a ptactvo ztichne, většinou to bývá lovec, který se připravuje ke skoku. Sora ale byla připravená taky. Zatím neidentifikovala, co je zač, ale to se mělo brzy změnit. Promluvil.
V ten moment jí po páteři přejely chladné prsty a ona ztuhle otočila hlavu. Věděla, kdo to je. Seděl tam, jakoby nic, na břehu a kousek od hromádky jejího oblečení. Na chvilku jí ztuhl dech v hrdle. Vlkodlak. Tělem jí projel záchvěv, těžko říct, jestli jí začínala být zima a nebo jen naháněl strach. Ale podle zrychleného bušení srdce bylo jasné, o co se jedná. Vyhnula se jámě lvové a tak jáma přišla za ní. ,,Na...nani*?" špitla a prohlížela si ho, stále napůl otočená od něj. Oba dva měli dost dobré uši na to, aby se slyšeli. Měla možná až moc tenký hlásek, alespoň teď. Normálně byl sebejistý. Byla si téměř jistá, že jí rozumět nebude a ona to bude moct uhrát na to, že si nerozumí. Jako to dělala normálně. Bála se ho a nechtěla to dát najevo, ale bylo pozdě. Rozklepaná kolena a pach strachu byl cítit. Uvědomila si, jak moc má chladné prsty, když si založila ruce na hrudníku tak, aby nebyla vidět valná část jejích prsou (nebo se alespoň pokusila) a pomalu se otočila. Byl mladý, až ji to překvapilo. Ale proč vlastně? Možná proto, jak dlouho to bylo od doby, co ho skutečně viděla. Malý chlapec, co chodil po lese ne tak dlouho od doby, co přišla. A pak malý chlapec, co byl s dalším, sami.
Zarývala si nehty do dlaní, drásala si je. Přivírala oči. Vyrostl. Hodně vyrostl. Možná teď byl i větší než ona. Ale co už - asiati byli většinou malý.

*Co/cože?

Cítil z ní strach. To viloženě nechtěl, vyděsit ji. Zaprvé proto, že vystrašení lidi hrozně páchnou. To teda jo. Na a zadruhé to prostě fakt neměl v úmyslu. Neměl rád, když naháněl hrůzu. Jako jo, u Fouska a spolu to byla sranda, ale u zbytku to byla nuda. Ale stejně se nedal jen tak odehnat její nudou náladou a protočil na ni oči, když na něj zkusila mluvit japonsky. "Ale jen nedělej. Běháš taky dýl jak já, to si piš, že ti nežeru, že nemluvíš anglicky." Byla k něme otočená zády, jak neslušné. Nevadilo mu to. Vlastně to i chápal, ale nemohl si odpustit připomínku. "A co ke mě stojíš zády? Nevíš, že je to tady hrozně neslušné? Takové zostuzení mé osoby." Pokyvoval hlavou, jako by to, co říká, byla fakt nějaká valná pravda a fakz ho to uráželo.
Potom se k němu otočila. Ruce na hrudníku, jak si snažila zakrýt prsa. To bylo celkem vtipný a on zase dostal nápad na poznámku. "Proč máš ty ruce založený na prsou? Chceš mě snad hubovat? To se ve slušné společnosti taky nedělá... Kazíš nám tu lesní morálku děvče." Povytáhl obočí a šibalsky se na ni usmál. Začínalo ho to bavit. Celkem. Člověku by hned mohlo být jasné, že tady Peter se rád poslouchá.
Ale byla celkem daleko a jemu se nechtěl zvyšovat hlas. Ještě by potom chudáček chraptil. Bohatě mu stačilo, když mutoval a hlas mu v jednom kuse přeskakoval. "Hele, nechce se ti třeba vylíst z tý vody? Nerad řvu, takže by to bylo lepší." Zakryl si jednou rukou oči. "A neboj nebudu se dívat." Potom od sebe roztáhl prsty a zazubil se.

Stiskla rty. Ano, byla tu dlouho. Oba to věděli a zdálo se, že ten vlkodlak nebyl takový idiot, aby mu nedošlo, jak to vlastně vypadá. Jistěže Sora uměla anglicky. Možná až moc dobře anglicky. Byla si jistá, že má přízvuk, ale nikdo jí to nikdy nepotvrdil. Na japonku měla hlas hlubší, nebo alespoň neměla takový pisklavý jako její kamarádky. Samosebou nebyla sama, kdo takový hlas měl, ale ty s tím pisklavým většinou upoutaly víc pozornosti a byly oblíbenější. Hold roztomilost pomáhá, že? Jak nefér. Spousta lidí jí říkalo, že je krásná i na asijské poměry, ale když promluvila v rodné zemi, vzhled všechny přestal zajímat. Snad kdyby byla vážená, žena císaře... to by bylo všechno jinak. Ale ona se narodila jako obyčejná, snad až podprůměrná dívka. I proto ji vždy děsilo, jak lidé civěli, když šla po ulici. Tedy... tady.
Myšlenky na minulost ji maličko uklidnily. Přeci jen. Před ní stálo dítě. Chlapec, o kterého se starala i ona. Nosila mu jídlo. Pak i jeho kamarádům. Přerostlé dítě. Nikdo, před kým by se měla stydět, koho by se měla bát. Její hrdost zapůsobila a ona a svraštila obočí. Dodnes neznala jeho jméno. Jak zvláštní. ,,Pravda. Není důvod si pohrávat, že?" stiskla rty a skepticky ho sledovala. Strach se pomalu vytrácel, liška se ozývala a stejně tak i její hrdost a odvaha s ní spojená. Kdyby to nebyl on, jistě by se zachovala jinak, ale měla před očima dítě, co vyrůstalo s čarodějnicí a pak i samo. A taky sebe, jak se starala sama o sebe. Jako tenhle chlapec. Proto ho krmila a značila si území okolo jeho útočiště jako své území. Ráda se starala - i když to nikdo nevěděl, měla z toho alespoň nějaký dobrý pocit od doby, co sem přišla.
,,Morálka... tobě to slovo něco říká, vlkodlaku?" pronesla odvážně. ,,V nocích lítáš po lesích a zabíjíš kořist, co by měla být moje. Pořád je to mé území a ne tvoje. Nebýt úplňků a té vaší obří síly, srovnala bych si vás všechny," zasyčela. Nenáviděla, jak jí vlkodlaci lítali po lese. Nesnášela tu bezmoc, že se jim nemá jak ubránit. A nesnášela, že oni to věděli a mohli ji jednoduše zabít i v moment, kdy nebyl úplněk a oni byli obyčejnými lidmi. Přála si alespoň jednou... jedinkrát zabít vlkodlaka. Ale ne tohoto. Na to jí až moc přirostl k srdci.
Po jeho zmínění toho, že se nebude dívat, klidně stáhla ruce a nechala je podél těla. Pak se tiše vydala ke svému oblečení. Když už viděl tolik žen, tak proč tu byl důvod zakrývat se? Sora samu sebe viděla jako neuctivou už dlouho. Zradila všechno, v co věřila. Měla být dávno vdaná a mít kupu malých dětí, vyšívat a nosit kimono na slavnosti. A ona žrala lidi a měnila se v lišku. Přišla si jako démon. Jako kitsune. Ale ona byla mnohonásobně horší. Došla ke svému oblečení a pokud ji Peter skutečně v klidu nechal se obléct, udělala to. To, že se po něm pořád - ani se nesnažila být nenápadná - dívala, to jí trochu přidávalo na klidu ale i tak, čím blíž k němu byla, tím víc byla nesvá. Neznala ho. Jen jej párkrát zahlédla a cítila ho ve svém lese - spíš než jako narušitele ho už brala jako součást svého území. Taková vlkodlačsky nepříjemná, ale strpitelná. Navíc... co s tím mohla dělat.
,,Přišel jsi civět na nahou ženu a nebo máš hlubší cíl, vlku?" pronesla chladně jak jen uměla. Sora se nerada bavila s lidmi. Natož s vlkodlaky. A tak daleko od svých nor? Sebevražda.

Sledoval ji. Byla nějak ticho, až ho skoro zajímalo, nad čím přemýšlí tak dlouho. Fajn, dlouho možná ne, alr na jeho poměry až žalostně moc. Ale ať to bylo cokoli, vypadalo to tak to aspoň pomohlo s tím hrozným pachem strachu, což bylo jedině dobře. Možná by mu to touhle dobou mohlo lézt tak na nervy, že by se díky tomu naštval a odešel, přeci jen byl co nevidět úplněk a to se mu nálada měnila tak rychle stejně jako moře. To taky bylo chvíli klidné a v další chvíli rozbouřené a životu nebezpečné. Takže asi tak k jeho proměnlivé náladě během úplňku, ale zatím ji měl dobrou, tak to ještě nechce hrotit, aby si sám nepřihodil výhybku a nešlo všechno do kopru. Dobře, všechno ne, ale tak jeho nynější konverzace s liškou ano. A to nechtěl, právě ho to začínalo bavit. Zvlášť, když konečně dopřemýšlela nad tím, na co myslela a taky mu něco odvětila. "Moje řeč, hlavně když mě zrovna hry s jinejma jazykama vůbec nebaví." Významně se na ni podíval, než mu došlo, že by se jeho věta dala vyložit lehce dvojsmyslně, když jste naladěni na stejné "všude vidím perverznosti" vlně jako on. To se potom začal tlemit. Prostě takový normální teenager no. Ale ona asi jeho pobavení nesdílela. Nu což? On se zvládá bavit i sám. Jenže ona mu stejně ještě nahrávala, aby se smál víc. Hlavně, když mluvila tak syčivě. "No jistěže by sis nás srovnala. Liška běžně zabije normálního, dospělého člověka, vždyť je to hrozně nebezpečnej zabiják..." Tohle možná bylo trochu hnusný, to uzná i on, ale nemohl si pomoct. Obyčejná liška by si neporadila s normálně vzrostlým člověkem ani kdyby neměl vlkodlačí sílu, tomu nemohla věřit, ale tak snad ji tím nenaštval. Navíc by stejně nemohl udržet vážnou tvář potom oslovení. Prej vlkodlaku... Jako fakt? Z toho vážně nemohl. Jako ano, jeho jméno nevěděla, ale stejně ho to dostalo. Ale vlastně ani ne tak jako když nechala padnout ruce podél těla a jen tak pohodka si fakt šla z vody. Byla pravda, že už viděl nahou holku a ne jednu, kdo by taky čekal něco jiného v Salemu, ale i tak by nečekal, že se zachová takhke, takže na ni skoro čuměl s otevřenou pusou, ale skoro hned zase dělal jako by nic. Vše při starém - jsem nad věcí. A taky se celkem bavil, když po něm pokukovala při oblékání. Takže nebyla tak nad věcí. Dobrý vědět. Herečka jedna. Ale potom už s ní zase vyzařovalo sebevědomí, svým způsobem. "Jak jsem měl vědět, že budeš nahá? Sem myslel, že budeš liška. To by byla větší sranda, by si přede mnou utíkala" Škádlivý úsměv na chvili vystřídal slova, než zase pokračoval. "A že seš to ty, můžeš mi říkat Vlčku. Vlkodlaku a Vlku je takový hnusný."

Odfrkla si. ,,Vzdělaní lidé vždy mluví mnoha jazyky," pohodila hlavou, až jí zavířily vlasy. Ale většina lidí v téhle době vzdělaných nebyla. Neuměli číst, ani psát, neuměli žádné cizí jazyky. Sora by klidně mohla působit jako průvodce pro japonce - kteří sem ale nikdy nezavítali. Proto mohla jen něco udělat se zdejšími, ale ani ti moc nechtěli průvodce po lese. Nebo alespoň všichni ne. Teď jí ale stačily ty peníze, co měla od straky. Když jsem okradla straku, dělá to straku ze mě? musela se ušklíbnout. Vydechla a zašklebila se.
,,Víš, ono není těžké člověka zabít. Když máš dlouhé drápky, stačí dobrý sek," přejela si ukazováčkem po rtu. Nehty měla špičaté, jako drápky. Ale starala se o ně, byly čisté a zachovalé. Zvlnila rtíky. Bylo to úžasné držet ve svých rukou cizí život. Nemohla se toho pocitu nabažit a chtěla ho víc. Brzo... brzo zase bude muset vyrazit na lov. Zakousnout se do nějaké nevinné kořisti a za živa ji rozdrásat. V tomhle byla jako vlkodlaci. Ale pořád byla něco víc. Se svým vnitřním zvířetem se dohodla, přemýšlela, nebyla tak prudká jako oni. Ušklíbla se, zatímco ho sledovala. Taková zvířata. Přežije jen ten nejsilnější a nejchytřejší. A to jsem já. ,,A navíc... viděl jsi někdy někoho, kdo se topí? Je komické sledovat, jak rozhazuje kolem sebe končetinami,
jakoby mu to snad mohlo pomoct," přivřela oči a tiše zavrněla, zatímco prstem pořád kroužila po rtech. Pak se oklepala a vrátila zpět do normálu. Přece mu na 'prvním rande' nebude vyprávět, jak si užívala vraždění. Každopádně byl její tep zrychlený. Chtěla si i vlkův život takhle podržet v rukou. Ovládat někoho silnějšího, než byla ona.
Nadzvedla obočí. Tak on čekal lišku? Pokud chce lišku, může být. V bajkách evropanů se mluvilo o liškách jako bystrých a taky zlomyslných. Už nevěděla, kde to slyšela. Nejspíš na lodi? A nebo od nějakého obchodníka. Oh, vzpomněla si! Vyprávěla jí to jedna z gejš, když odjel její zákazník zpět do zámoří. Zašklebila se. ,,Líbilo by se ti, kdybych utíkala? Mě ne, jak by mohla Paní lesa utíkat před vlkem?" ignorovala jeho oznámení, že mu může říkat Vlčku. Ošila se a zašklebila se. Na chvilku se po něm chtěla natáhnout a dotknout se ho, jakoby se chtěla přesvědčit, že je opravdu skutečný. Dlouho si přátelsky nepovídala s někým, kdo skutečně existoval. Ano, toto byl její přátelský druh rozhovoru. Nakonec se přesvědčila, že by se ho opravdu měla dotknout. Natáhla dlaň po jeho tváři a pokud se nechal, přejela mu prsty po lícní kosti. Mlaskla. ,,Zvláštní. Řekla bych, že se ode mě spíš budeš držet dál."

"... Twinkle, twinkle, little star, how I wonder what you are. Up above the world so high, like a diamond in the sky..." Nevinná slova. Nevinná dívka. Tolik bolesti, tolik temnoty skryté za tou, pro děti obyčejnou písničkou. Melodií, jíž zná každý nazpaměť. Nikdo za tím nehledá nic víc, jen obyčejnou říkanku, do zblbnutí omílanou dokola žvatlavým hláskem drobných ratolestí. Po Salemu se roznášela jako mor, nákaza, zahalující každé dítě do teplého náručí, šeptaje mu dokolečka ona prokletá slůvka. "... When the blazing sun is gone... When he nothing shines upon... Then you show your little light... Twinkle, twinkle, all the night..." Malá pěstička sotva vyspělého děvčátka se jako na rozkaz rozevře, pomalu, téměř bázlivě. Modré oči sledují drobné plamínky, mihotavé, probleskující skrze mezírky mezi prsty, její malé hvězdičky. Kousky světla, které uzmula hvězdám, aby si z nich mohla vytvořit své vlastní kouzlo - světlušky pro dny, kdy se lesem prohání temnota a nedovoluje obloze plně prohřát jednotlivé mýtiny, chytře ukryté mezi souostrovím stromů. Drobná radost, jíž si hýčkala a odmítala se o ni dělit - i se svou sestrou. Prý je to nebezpečné, tak o tom Luanna hovořila, když zahlédla, co její malá sestřička dokáže. Jak snadno by jí mohli za takové hravé kouzlo odtáhnout za vlasy na hranici? Bez řádného soudu? Nikdo by si nestěžoval. Všichni by prskali, že ďáblův zplozenec pobíhá mezi nimi a tak je dobře, že zhyne v plamenech. A kdo ví, třeba by nezůstali jen u ní, ale i Luannu by v poutech vláčeli prachem a blátem, zmlácenou lítým davem bažícím po tom jediném - krvi. Krvi přinášející ospravedlnění nad hrůznými činy, jichž jsou lidé schopni vykonat pro své vlastní bezpečí. Sobečtí vůči ostatním, slepě zahledění jen ku svým životům. I proto se Orianne čím dál tím častěji skrývala v lesích, v místech, kam lidská noha odmítala vstoupit. Důvodů se nacházela celá škála - děsivě vyhlížející stromy, bestie skrývající se v temnotách, rozkládající se mrtvoly odsouzenců nebo prostě jen čistá pověrčivost místních. Většina obyvatel se toho temného salemského hvozdu bála jako čert kříže, plivala při prvních stromech a prsty naznačovala kříž na prsou. Zatímco pro jiné představoval les nebezpečí, pro Orianne se stal domovem. Místem, kde může nechat světýlka probleskovat mezi prsty, dovolovat jim vznášet se a proměňovat ve třpyt hvězd.
Dnes tomu nebylo jinak - unavená z práce, s prsty rozpíchanými od jehel, celá shrbená od několika hodinového potýkání se s hrubými látkami, jejichž lem se pokoušela sešít dohromady obzvláště tupou jehlou, se rozeběhla pryč. Nikoliv domů, jak by se dalo očekávat, do bezpečí sestřiny náruče nebo za otcem, na němž se léta začínala podepisovat vráskami vetkanými do kůže kolem očí a čela, ale stejně tak i tíze při každém kroku a patrných bolestech z rostoucí artrózy. Do lesa, živoucího útvaru, jímž se při svých vycházkách procházela samotná smrt, stále se vyhýbající té drobné dívence se zářivě modrýma očima a tmavými vlásky, odrazem své sestry i matky. Co na tom, že jí kořeny a zbloudilé větve chňapaly po sukni, dorážející na holé nožky, odhalené při úmorném běhu, kdy se dech krátil? Že několikrát zakopla, chytaje se prvního stromu, kolem jehož kmenu obtočila drobné packy, aby se nestala obětí pádu? Vždyť kukadla jí zářila radostí, neskrývaným štěstím, že je pryč, daleko od civilizace, co se na čarodějnice kouká skrze prsty. Mohla si prozpěvovat, tančit, snad i vzývat ďábla, kdyby něco podobného znala, ale pro ni bylo nejdůležitější to jedno jediné malé přání - popustit uzdu fantazie a vytvořit si drobné přátele ze světýlek.

Bruce opustil jejich chatu, kde žili společně s celou jejich partou, a vydal se směrem k městu. Jistě, nejdřív musel překonat na loďce jezero, který obklopovalo ostrůvek s chatkou. Momentálně šel lesem, protože jinak by se k městu stejně nedostal. Tahle vzdálenost od města měla jistou výhodu i nevýhodu. Výhodu v tom, že je tam nikdo nehledal, ale nevýhodu v tom, že když měl člověk hlad, zdála se ta cesta až nekonečná. A právě ta nevýhoda je brzy dostihne, protože peníze jim už pomalu docházely, takže brzy přijde čas, kdy budou muset zase přepadávat vozy nebo krást na trzích. Vlastně to ani jejich chování moc nezmění. Většina z nich totiž stejně pořád okrádala lidi na trzích, vzala si něco, co neměla a tak.
I jeho momentálně trochu svědily prsty, přeci jen se tím živil už od dětství. A jak se říká, zvyk je železná košile. Většina lidí je sice zvyklá na to těžce pracovat, skoro neměla na vlastní živobytí. On a jeho přátelé si zvykly právě tyhle lidi okrádat, aby oni měli jak přežít. Kdyby se nad tím hlouběji zamyslel, možná by mu těch lidí bylo i líto, ale on se nad tím nikdy nezamýšlel. Prostě se starali sami o sebe, protože nikdo jiný se o ně nestaral. Možná by se dalo říct, že v sirotčinci se o děti podobné jemu starali, ale to nikdy netrvalo dlouho.
Zastavuje se pohledem na stromech, keřích a květinách. Nepoznával je, netušil, co to je a co by mu to udělalo. Sice v lese žil už spoustu let, ale pořád netušil, jaké rostliny jsou jedlé, jaké nejedlé a jaké jedovaté. S jeho štěstím by asi bylo cokoliv, co by snědl jedovaté nebo pro něj nepoživatelné. Přejede prsty po kmeni stromu a ušklíbne se. Možná by nebyl dobrý nápad jíst zrovna strom, ale kdyby byl hlad. Ne, asi ani v tu chvíli by to neudělal, i když Honey by asi byla schopná je všechny donutit sníst dřevo a ještě by jí pochválili, jak výtečné to je a jak se jí podařilo ho uvařit tak, aby bylo poživatelné.
Pro sebe se usměje, je pravda, že Honey je dokázala mít pod prstem všechny, což bylo nejspíš kvůli tomu, že to byla jediná holka mezi nimi a prostě v nich všech probouzela potřebu jí chránit. Ona ybla ta křehká, i když možná byla mocnější než většina z nich. Kromě Petera. Ten jako vlkodlak byl asi nejsilnější a nejhrozivější.
Zvedne pohled k nebi a zadívá se na mraky, které po něm běhají. Právě myšlenka na Petera mu připomene, že se blíží úplněk. Peter zase zmizí a oni budou v nebezpečí. Trochu se otřese při vzpomínce na tu bestii, ve kterou se jeho nejlepší přítel mění. Rozhodně to nebyla bytost, kterou by někdo chtěl potkat, pokud ho teda neomrzel život.
Prokřupne si prsty, jeden po jednom, zatímco se blížil ke kraji lesa. Ještě ho čekala cesta přes louku, aby se dostal až k městu. Pohledem přejel po louce, jestli tam někdo není. Přece jenom by se ten někdo mohl ptát, odkud jde a co v tom lese vůbec dělal. Ne, že by tam nechodil nikdo, ale moc se tam lidi neprocházeli. Nejspíš neměli důvod, což se jim a jeho kamarádům hodilo.