Okolí Salemu

"Nelítej moc daleko, do večeře tě chci mít zpátky, rozumíš?" Hlas matky se nesl vzduchem, doprovázený razantním boucháním hliněného i kovového nádobí, jako by drobná blondýnka potřebovala svým slovům dodat na neochvějné síle a sebejistotě plynoucí z každého zahulákání směrem ke svým dcerám. Tohle bylo pro jejich rodinu typické - malá, přesto výrazná gesta, jimiž každá ze žen rodu Fray potřebovala dát najevo, jak hluboce svá slova bere v potaz a že před nimi není úniku. Ostatně stejně tak tomu bylo i u trestů za výrazné zpoždění, za peníze vyhozené z bůhdarma nebo hlasitě pronášeným představám o tahání si chlapců na půdu či seník v chlívu za mlýnem. "Ano!" Drobná packa naposledy uhladí roztančenou sukni lechtající holá lýtka než s ní mávne na znamení, že už opravdu pospíchá pryč a každé zdržení připravuje malou treperendu o čas strávený na louce.
"Pojď, Rózo!" Prsty tahají za kožený popruh látky, navádějící malou bílou kozičku, spíš ještě kůzle, k pohybu vpřed, hezky za cupitajícím děvčátkem. Plavé lokny se vlní po zádech, lehce nadzvedávané slabým vánkem, typickým pro odpolední vzduch, v jehož jemnosti se začaly objevovat první známky chladu z blížícího se podzimu. Bylo čím dál tím těžší ráno vyhánět husy na pastvu, žádné z nich se nechtělo batolit se z teplíčka do zimy, s kozami to bude podobně obtížné. Zápěstí slabě škubne, nutíc tak tu čtyřnohou potvůrku k rychlejšímu tempu. "Tak poběž! Ještě musím uvít věneček pro tu tancovačku ve městě, víš? Třeba si mě nějaký mládenec všimne a... No, víš jak to chodí." Veselý úsměv krášlí rty při hravém poskakování, nožky míhají jedna druhou a Enya se nemůže ubránit představě svého vlastního šťastného konce. To malé třeštidlo bylo schopné snít o svém princi na bílém koni prakticky celým dnem i nocí, často zaměsnaná bujnou fantazií natolik, že si nevšimla volání matky či malého bílého dezertéra v podobě zbloudilé husy. Kolikrát je pak naháněla dlouho do noci, než posledního utečence nalezla, jak si to spokojeně brouzdá v ledových vodách potoku, či hůř - jezera, o němž se neslo mezi salemskými nemálo zvláštních pověstí. A to pak jednomu musela dodávat odvahu kuráž a domlouvání si, že je přeci potomkem vody, tudíž by bylo naprosto nelogické, kdyby jí něco stáhlo pod hladinu.
Konečně paseka, oblíbená mýtina, kde celé hodiny dokázala dřepět, či dokonce ležet ve vysoké trávě, broukat si a někdy i snít se zavřenýma očima, zatímco se drobnému děvčeti nad hlavou převalovalo slunce od východu k západu. "Tak pojď už, Ró-... Rózo! Ty jedna uličnice! Cožpak nevidíš, že tráva o kus dál je mnohem zelenější? Ty jsi takové poleno, holka." Drobné brblání a lehkomyslné označování kozy za blbečka, se stalo takovým soukromým rituálem, který končil prakticky pokaždé stejně - upustit kožený řemínek na zem, poodejít o kus dál a hledět si svého. Koza neuteče a v tuhle chvíli jí tu ani nemá co vyplašit. Vlci ještě nevylejzali z hlubin lesa a pokud, pak je drobná dívka dokázala zastrašit svou schopností orientovanou na světlo. Tu však jako by svět kolem vůbec nezajímal, pozornost si vyžádaly poslední letní kvítky, jichž znatelně ubývalo. Dřepící na zemi, zády otočená k veškerému dění, si tak absolutně nevšímá okolí. Oči zaujaté prací, prstíky se pohybují rychle v umění pletení věnečků do vlasů, oblíbené to dívčí činnosti.

Vyjde potichu z lesa, možná až moc potichu, ale s léty roste praxe a cvik, takže se naučil chodit potichu, jak v lese, tak ve městě. Nebylo na tom vlastně nic moc těžkého, tedy pro něj. Prostě si musel všímat toho, kam šlape a nedělat hloupé chyby. Občas by se jeho chůze dala přirovnat k té kočičí, bylo těžké jí jen tak zaslechnout, dokud nebyla přímo u vás, někdy ho ani tak ale nikdo nezaznamenal. Zatímco v tichosti šel, tak očima přejížděl po louce, jestli se k němu někdo neblíží. Nakonec se ukázalo, že je to spíše naopak. On se blížil k někomu jinému. Jako první ho do očí uhodila bílá srst kůzlete, které tu na první pohled nemělo co dělat. Přijde trochu blíž, přičemž si všimne i pohybu o poznání dál od kůzlete. Že by nebylo úplně zatoulané. Přijde až ke kůzleti, které z něj očividně strach nemá, takže se k němu natáhne a podrbe ho na hlavě.
Pohledem ovšem přejede k děvčeti, které si očividně nijak nevšímá svého okolí. Byla úplně ponořená do svého světa a myšlenek, což by se mu mohlo vyplatit. Vždyť to kůzle tu nikdo nehlídá a oni by si z něj mohli udělat dobrou večeři. Možná by vydrželo i na dva dny. Usměje se a pohledem změří vzdálenost mezi kůzletem a dívkou. Nebyly to míle, ale ani nebyl přímo u něj. Navíc pochyboval, že by se v dohledné době starala o kůzle, které měla hlídat, přesto se očividně věnovala spíše sama sobě. Vezme kůzle do náruče a musí uznat, že není úplně lehké, ale ani nic, co by nezvládl. S touhle zátěží už asi nebude úplně jednoduché jít potichu, ale měl by to zvládnout. Navíc by tím mohl Shawna porazit v obstarávání masa, alespoň pro jednou, protože většinou v téhle oblasti selhává. Jistě, umí spoustu jiných věcí, ale lov nikdy nebyl zrovna jeho silná stránka, navíc se o to nikdy nestaral. Dřív se nemuseli starat o nějakou zvěř v lese, prostě s Peterem šli a něco malého ukradli na trhu. Jenže čím starší byli, tím se jim maso hodilo víc. A právě to bylo těžké na trhu získat. I zdejší občané ho měli pomálu a cenili si ho skoro víc jak vlastních peněz.
Podívá se ještě jednou zkoumavě na děvče, které je ale, zdá se, dál uzavřeno ve svých myšlenkách a navíc otočeno k němu i kůzleti zády. Otočí se a potichu zamíří ke kraji lesa. Stačí se dostat pár metrů mezi stromy a kůzle někde uváže a zamaskuje, pak by se mohl vrátit a dívku upozornit, že jí asi něco chybí. Ušklíbne se, on nikdy nebyl ten provokatér z jejich skupinky, ale možná se na něm tolik času stráveného s Peterem podepsalo, přesto se ale rozhodl, že si to neodpustí. Přece jen by tím dívka získala i šanci kozu najít a na něj by nejspíš podezření nepadlo, a i kdyby tak by neměla důkaz.

Bříška prstů lehoulince počastují dotekem okvětní plátky lučních květin, užívaje si tu krásu a jemnost, jakou nabízejí právě obdobné drobnosti, jichž si obyčejný člověk už pramálo všímá. Milovala květiny, pletení věnečků, jednoduše obyčejné úkony, jež patřily k dívkám, k něžnému pohlaví a staly se pro něj tolik typickými. Dotváření představy o vlastní jedinečnosti, princeznovské pojetí světa, v němž se nacházela a vykračovala si v něm jako malá víla, o níž zatím nikdo neprojevil zájem. Bylo snadné se ztrácet v podobných vidinách, fantazii, která leckdy neznala hranic, ale v tom tkvěl půvab drobného děvčátka - každý den si dokázalo utvořit jiný scénář plný draků a příšer, zachraňování nevinných panen a spokojeného manželství až do smrti, jak se jí říkávalo před spaním. Byla šťastná v tom svém malém světě, do něhož neměl jen tak někdo přístup - jedni ho nedokázali pochopit, ty druhé neobohacovala široká škála možností. Podle starších sester se měla držet racionální stránky a neplýtvat myšlenkami na prince, kterého beztak nikdy nezíská. Alespoň to se jí do hlavy snažila vtlouct Sierra svým uštěpačným, mnohdy výsměšným tónem hlasu, dávaje Enye znát, že je to jen malá hloupá holka, která o životě nemá žádnou potuchu, zvláště poslední dobou, kdy se zdála celá naježená a tvrdě, s jistou nekompromisností v hlase, jednala i s matkou, nejen se svými sestrami. Malé děvče netušilo, co se nejstarší ze sourozenců honí hlavou, ale o to více se stahovala do ústraní - konkrétně do lesů, které poskytovaly svým způsobem klid a zvrácený pocit bezpečí, ač by mnozí soudili jinak.
Zelené oči ani na okamžik nevzhlédnou od práce, aby se jejich majitelka ujistila, co dělá její mlčenlivá, do této doby se pasoucí, společnice. Dál svazuje stonek po stonku do silného věnečku z barevných lučních květin, zaměstnaná svým vlastním světem. "Víš, Sierra je poslední dobou taková... zvláštní. S nikým se nebaví, po ma-... Clarity štěká a neustále bouchá s dveřma. Myslíš, že za to může nějaký mládenec? Strýček Isaiah tvrdil, že občas se holky chovají naštvaně, když jim kluk zlomí srdce. Ale Sierra se tváří, že nemá srdce. Co myslíš, Rózo. Rózo?" Tvářička mladičkého děvčátka se stočí přes rameno, pátraje kukadly po bílém kůzleti ve vysoké trávě. Nic. Žádný hluk, žádné mečení ani řvaní, jako by jí na nože brali. Ticho. Dusivé, nepříjemné... do srdce bodající. "Rózo? Rózo!" Tělo se pohne vzhůru, jak se Enya pokouší vydrápat na nožky, oprašujíce si sukni. Na věneček sotva stihne pomyslet, stal se minulostí válející se v trsech zelené trávy. Všude kolem je ticho a klid. Sotva to mohl být vlk, to by slyšela zděšené mečení. Kdyby jí alespoň na krk nasadila ten hloupý zvonek, ale ani to ji nenapadlo. Myšlenky se točily jen a jen kolem chlapců a vdavků, tolik typických témat pro tuhle malou rozumbradu.
"Rózo!" Krůček vpřed podpoří druhý, třetí, drobné děvče nemá chvilku stání. Pátrá po bílém záblesku hrubé srsti, hledá to maličké stvoření na vyklepaných nožkách. Místo toho však zahlédne cosi jiného - pohyb, jen koutkem oka, sotva patrný, spíše mihnutí hraničící s bujnou fantazií. "Rózo? Ró-... Počkej, stůj! Vrať se!" To už se hlas změnil na rozechvělý strachem, zmatkem bublajícím pod povrchem, ale viditelným v zelenkavých očích malého ustrašeného dítěte. Nožky se rozeběhnou vpřed, avšak za chvíli dívku dostihne neznalost těchto míst a počínající nejistota. "Kdo jseš? Co jsi zač? A kde je moje Róza!"

Možná i k jeho vlastnímu překvapení se mu podaří dostat i s kůzletem do tichého prostředí lesa, ve kterém se ztratí a malé kůzle schová mezi keře, kterých je tu nespočet. Naštěstí je tu i tráva, takže by malé zvířátko mělo být zticha a v klidu se pást. Ještě rychlými a hbitými prsty přiváže kožený řemínek, na kterém kůzle nejspíš dívka přivedla, k útlému kmínku keře. Pousměje se a prohlédne si kůzle. Nejspíš jí bude muset zabít dřív, než jí donese do chaty, protože kdyby se Honey zalíbila, tak by se z ní stal mazlíček a ne oběd. A to by byla velká škoda. Přeci jen koza je užitkové zvíře a z masa budou mít větší užitek než z mléka, které by vyprodukovala. Z jeho přemýšlení ho vytrhne dívčí hlas, který doslova protne ticho, které doteď les obklopovalo. Bruce protočí oči a ušklíbne se, vypadá to, že mladé děvče se vyděsilo, když zjistilo, že její kůzle se někam vytratilo bez jediného zvuku. Koho by to taky nevyděsilo, jako by ho unesl duch.
Vykoukne ze svého úkrytu za keři, aby si všiml jen záblesků šatů mezi kmeny stromů. Vyplížil se z keřů druhou stranou a rozhodl se, že dlouhým obloukem obejde a vrátí se k děvčeti ze směru ze středu lesa. Dává si pozor, aby mu pod nohama nekřupnula větvička, čímž by na sebe rozhodně upozornil. Trvá nějakou chvilku než se dostane do směru, ze kterého se chce k děvčeti přiblížit. Následně vyrazí jejím směrem, který rozhodně není nijak složité určit, zvlášť když její hlas se neustále ozývá, jak volá na to něco, co jí okradlo o kozu. Jistě, byl to on, ale to jí asi říkat nebude. Nakonec se dostane blízko k ní a schválně šlápne na větvičky nebo na šišky, aby udělal hluk. Nechce jí vyděsit, ale spíše na sebe upozornit, i když to nevylučuje to, že nelekne.
"Co tu křičíš na celý les?" Začne a přejede jí pohledem. Je o pár let mladší než on, nejspíš podobně stará jako Honey, čemuž se musí trochu ušklíbnout. Právě tu okradl malou holku, která je z toho nejspíš celá vykulená a vyděšená, takže nedostala lepší nápad než se vrhnout do lesa, který s velkou pravděpodobností nezná, a zkoušet hledat zvíře, které jí bylo odcizeno. "Netuším, koho tu hledáš nebo na koho tu křičíš, ale mám pocit, že nikdo kromě nás dvou tu není. A já netuším, o čem tu mluvíš. Jakou Rózu tu hledáš?" Zeptá se a pozvedne obočí. Není nic lepšího než hrát si na nevinného a nevědoucího kolemjdoucího, který se ke všem nějak přichomýtl. "Navíc to vypadá, že ses ztratila." Upozorní jí na zjevný fakt, protože to opravdu vypadá, že netuší, kde se nachází. Navíc tu pobíhá a očividně je zmatená, což se dá z jejích očí lehce vyčíst.

To ráno bylo krásné a Adam si užíval jeho zářivé paprsky slunce. Musel se sám pro sebe usmívat. Vzbudil se na seníku ve stáji. Spokojeně se protáhl a zívl. Chvíli tiše hleděl na strop a pak se převalil. Začal si zběsile prohrabávat vlasy a když z nich vytáhl veškeré seno, vítězoslavně se usmál. Dnes to jistě stihl v rekordním čase! Navzdory tomu sebou ale zase plácl a na chvilku zavřel oči. Ještě se moment válel a pak slezl po žebříku dolů do stáje. Přivítalo ho sborové ržání. Na prvním úkolu měl zároveň ztratit nejvíce času a to vyčistit boxy. Aby je mohl vyčistit, prvně musel koně vyvést a pak pilně jako mravenec začal čistit a starat se, aby bylo všude čisto. Dnes tu byl sám, nebo alespoň zatím nikoho nepotkal a pokud to nebylo nutné, neměl to v plánu. Celou dobu se při kydání usmíval a cosi si broukal. Když konečně skončil, zalil ho příjemný pocit nadšení. Dnes chtěl vzít Gaiu a ještě jednoho koně na proběhnutí. Pán nebo paní toho koně se tu dlouho neukázali, takže Adam se rozhodl s koněm projet. Věděl, že Gaiä pojede za ním, ať by se stalo cokoliv, takže stačilo nasedlat druhého koně. I přesto Gaiä skončila s uzdou, za kterou se na něj vyčítavě dívala. Jeho šedivá kobylka ji moc v oblibě neměla.
Adam ji omluvně pohladil po čele a pokračoval dlaní až na čumák. Pak na něj ještě dostala pusinku, až klisna zafrkla, nejspíš překvapením, že má dnes až tak extrémně dobrou náladu. Adam viděl den pozitivně. Slunce svítilo, bylo docela teplo a klid, takže se musel usmívat ještě zářivěji než obvykle. Měl podzimy rád. Byly krásné. Jaro měl sice raději, ale barvy podzimu, do kterých se tyto měsíce oblékaly, byly prostě úžasné. Pohlédl na nebe a těch pár mraků ho ze skvělé nálady neodradilo. Nakonec nasadil na milého, postaršího hnědáka a i s Gaiou se rozjeli do lesa. Když přijel do Salemu, všichni se na les škaredili tak moc, že se rozhodl, že odteď to bude jeho oblíbené místo. Lesy byly vždy krásné a on nechápal pověrčivost místních. Občas na vyjížďky jezdil s lopatou - nedokázal sledovat mrtvoly, které byly jen tak pohozené po lese, nahryzané od mrchožroutů. Dnes to sice neudělal, ale alespoň se vyhýbal místům, kde byli odhozeni vrazi, zloději... Bylo jedno, co byli zač. Hnili na jedné velké hromadě, což mu přišlo absolutně nechutné.
Brzy už koně klusali po lesní cestičce a Adam se stále musel divit nádheře přírody. Viděl všechny různé lesy, louky, stromy a květiny, ale pořád bylo čemu se divit a co obviňovat. Velké stromy, co se natahovaly k andělům a květiny, které jakoby byly první slzy nevinných dívek, jak byly nádherné. Nakonec sešli z cesty a putovali rovně lesem, až k jakési stružce, kde se na chvíli zastavili a Adam nechal koně, aby se napili. Konečně Gaiu pustil a vážně na ni hleděl, když ji poplácal a konstatoval, že pokud uteče, nebude se mít nikde tak dobře jako s ním. V ten moment zrychlili a spousta zvířat trochu vyděšeně zalézala do svých nor, když slyšela dusot kopyt. Gaiä běžela dost napřed a Adam si byl jistý, že kdyby ji takto osamělou někdo potkal, jistě by si pohrával s myšlenkou divokého koně. Byla nádherná, když běžela sama. A uzdu taky neměla - tu Adam přehodil přes hřbet hnědáka, položil ji mezi sedlo a krk, takže pěkně držela. V jeden moment s hnědákem zpomalil a poklidně si klusali, zatímco Adam se spokojeně rozhlížel a užíval si světlo probleskávající mezi listím.
Gaiä zpomalila až po nějaké době. Začala se pást. Tedy, pásla se do momentu, dokud ji něco nezaujalo. To něco byl zvuk kroků. Byl sice tichoučký, ale Gaiä byla velice pozorná a navíc zahlédla pohyb mezi stromy. Na chvilku se zarazila, ale pak se odvážně vydala za pohybem - Adam o ní vždy říkal, že má víc štěstí než rozumu. ,,Moje odvážná klisnička," vždycky se usmíval. Gaiä by šla, i kdyby viděla chodící mrtvolu. Prostě zbožňovala cizince, bavilo ji zkoumat, jestli nemají jablka. Nadšeně směrem k pohybu zaržála, když se k němu rozklusala.

Ticho. Téměř bestiální, přinášející hrůzu s každým nádechem pálícím v plicích. Ohněm dušená, ač žádný plamínek nebyl vykřesán, chycená v pasti, upletenou svou vlastní nevědomostí, ruku v ruce si jdoucí s hloupostí a naivitou. Bála se? Jistě, měla proč. Lesy přinášely noční můry, skryté pod rouškou tmy, pomalu se vkrádající do ložnic. Dlouhé černé prsty s lehkostí otevíraly dřevěné okenice, plížící se ve stínech, paže natažené po svých obětích, do této chvíle poklidně oddechujících, aby jim mysl obalily závojem děsu. Znala ty chvíle, horečnaté noci, kdy blouznila ze spaní, jak se někomu vkradla do snů a prožívala s ním zhmotněné hrůzy. Ty okamžiky plné hrůzy, rostoucího strachu, jaký zahlcoval srdce i právě v tento moment. Zelenavé oči sledovaly každý ze stromů, hledaje záblesk bílé srsti, pohyb i tiché zamečení na znamení, že se drobné kůzle vydalo na vlastní pěst obhlédnout okolí jako nějaký dobrodruh.
Žádná reakce, jen prosté ticho, téměř výhružné, bylo odpovědí na Enyiny otázky, šeptavě poskládané v dívčině hlavince. Strach a hlavně bolest ze selhání se začaly vkrádat do očí zalívající se slanými slzami od nešťastného pokusu chovat se dospěle, přičemž na celé čáře selhala. Matka jí dá za vyučenou, to kůzle mohli prodat za pár pěkných peněz nebo si ho vykrmit k jídlu či k užitku do budoucna. A Enya ho tak hloupě ztratí, vyhazujíc tak peníze oknem. "Rózo..." Smutek v hlase se projevuje každým coulem, strach z matčina vyčítavého pohledu maličké děvče začal trápit. Aby také ne - nechtěla jí přidělávat více starostí než měla doteď, ať už se jednalo o nejstarší Sierru nebo Ethel a její prapodivné chování, mumlavý šepot k prázdnému vzduchu či předtuchy, které nikomu nepřinášely klid. O Josette a jejím pyromantství ani nemluvě. Drobná packa utře slzami mokrou tvář s lehounkým voskovým nádechem, hlasitý nádech dodává na klidu a odvaze čelit pověstem o zdejším lese. Další krůček, stejně odvážný jako ten první, dovoluje dívčině ocitnout se prakticky u prvních stromů, zvoucích do temného náručí, z něhož se několik odvážlivců už nevymanilo. Skrýval nebezpečí, dravé šelmy lačnící po měkkém mase a křiku trhané oběti. Jenže podobně mohlo dopadnout i to kůzle a Enya byla rozhodnuta nepřijmout takovou odpověď za konečný výsledek svého nejistého snažení. Druhý krůček, tentokrát viditelně váhavý, s nímž se vydává za hranici, překračující ji bosou nožkou.
Křup! Ostrá rána přinutila děvčátko vyjeknout hlasitě, bázlivý jekot opustil rty v podobě bojácného zakvílení. Tělíčko se pohne obratně, navzdory napadaným větvičkám, zapíchávajícím se do chodidel, skrývaje se za prvním stromem, kolem kterého se odvážila projít v touze nalézt to vyděšené zvířátko, na nějž se sama proměnila. V první chvíli se ani neodvažuje vykouknout, tak zděšená se cítí. Srdce pumpuje krev, tlučící dvojnásobnou rychlostí, v hlavě se odehrávají bujaré scénáře vlastní smrti, na níž nehodlala ještě pár let pomyslet. To až chlapecký hlas, mladý a vcelku veselý, narozdíl od toho potemnělého hvozdu za jejími zády, přinutí drobka vykouknout natolik, aby spatřila mládence, dva tři roky staršího než je Enya samotná. Ve věku Ethel, což už teď maličké dívce připomene propastné rozdíly v jejich tělesné stavbě - zatímco se starší z dvojčat může pyšnit plnější ženskou postavou, Enya do ní ještě nevyrostla natolik, aby mohla chlapce pobláznit křivkou boků či plným dekoltem.
"Nekřičím!" Houknutí vcelku odvážné, až na to jemné zakolísání na konci, které si bude ještě den, dva vyčítat. "Kdybych křičela, znělo by to úplně jinak." Pravda že. Její sestra, Sierra, ta byla tou nejukřičenější z rodiny Fray a často neuměla nic než zvyšovat hlas vůči svým sourozencům a matce. Zelenkavé oči si nadále měří mládence na druhé straně stromu, stále napůl skrytá po něm pokukuje. Byl hezký, pohledný, ač možná by potřeboval trochu vykrmit na to, aby nabral svalstvo, co by mu slušelo více. Dobrá dušička se zamihotá v hloubi srdce, naivita začíná probleskovat velkými, něžnými kukadly. Neuměla se zlobit dlouho, ani na cizáka ne. "Tobě zase nikdo neříkal, že nemáš děsit děvčata, hm? Šlapat na šišky a bafat, to je vám, klukům, podobné." Konečně si dodala natolik odvahy, aby vyšla zpoza stromu, ruce založené na prsou, zdůrazňujíc tak své naštvání, z velké části vyprchané. "Hledám naši Rózu, bílou kozičku, kterou jsem tu pásla... Nejspíš mi někam odběhla, když jsem nedávala pozor, a zatoulala se. Jestli jí domu nepřivedu, pak mi ma-... moje sestry vynadají. Budou se zlobit... a budou zklamané, že se nedokážu postarat ani o něco takového." Pravdomluvnost z ní sypala obvinění na svou hlavu, hloupost, kterou učinila. Do očí se dral smutek nad vidinou dalšího kárání ze strany matky, Sierry a možná i Ethel, která si nad tím vším pravděpodobně jen povzdechne zklamáním.
Jen na okamžik, na malou chviličku, ji napadne, zda to nebyl on, kdo jí kůzle zašantročil mezi stromy. Koneckonců netvrdil snad, že tu jsou jenom oni dva a nikdo víc? Jenže podezíravost nepatřila mezi aspekty povahových rysů, jimiž se Enya mohla chlubit, právě naopak. Za každou cenu věřila v lidskou dobrotu, laskavé jednání a alespoň špetku pomoci. Malá hloupá Enya, kolikrát jí to bylo vyčteno? Nesčetněkrát a přesto se nehodlala změnit. "Prosím, pomoz mi ji najít. J-já... j-já... Dám ti za to koláč! Umíme péct výborné koláče, tvarohové! Prosím, prosím..." Škemravý hlásek, dlaně se třou o sebe v prosebném gestu. Tu kozičku prostě musela najít, nejlépe s jeho pomocí.

Jeho les kolem nich neděsí, nepředstavuje si, jak se po nich natahují stínové prsty nočních děsů, ani to, že by tu mohli nalézt smrt nebo by se mohli zbláznit. Jediný čas, kdy se lesu bojí už je dávno pryč a nějakou dobu se nevrátí. Úplněk. Jediná doba, kdy se lesů straní, raději zůstane na ostrůvku, který je pro ně asi nejbezpečnějším místem. Nikdo tam za nimi nemůže. Ani Peter. Jen vzpomínka na vlčí podobu svého přítele mu naskočí husí kůže, čehož by si dívka, pokud by si ho pozorně prohlížela, mohla všimnou. Rukávy košile měl vyhrnuté k loktům. Raději vzpomínky a myšlenky na úplněk zapomene. Ještě zbývá fůra času na to, aby se bál toho, co přijde. Navíc bude stejně jako vždy v bezpečí, i kdyby se jeho nejlepší přítel rozhodl je zabít, nedostane se k nim přes vodu. To by dříve zemřel on než oni.
Ušklíbne se v reakci na dívčina slova, že nekřičí. Možná si ona myslí, že v porovnání s někým, koho zná, nekřičí, ale on žije se čtyřmi kluky a jednou dívkou. Moc dobře ví, jak vypadá křik. Nikdo sis ho alespoň jednou za den neodpustí. Peter křičí, když je nadšený nebo ho něco naštve, většinou to, jak se Bruce se Shawnem dohadují o tom, kdo přinesl větší kořist, což je asi jediná věc, která Shawna dokáže rozhodit. Liam je prostě třeštidlo, které pobíhá a křičí neustále. Gulam má dost znělý hlas na to, že občas i jen jeho zvýšení zní jako křik. A když zakřičí Honey? To pak všichni kluci zmlknou a raději si hledí svého, protože nikdo z nich nechce Honey naštvat. Nedopadlo by to dobře. Ať je to dívka, kterou by kde kdo mohl považovat za křehkou, je si umí srovnat dokonale. "Myslím, že pár lidí už se mi o tom zmínilo, ale kdo by je poslouchal." Odvětí a pokrčí rameny. Samozřejmě mu někdo, většinou Honey, několikrát vyčinil za to, že svou tichou chůzí děsí ostatní. Zejména proto, že se za někoho dostane, a pak promluví těsně za ním. Asi to lidi děsí, ale jeho to vlastně nezajímá. Stejně jako ho nikdy nezajímalo, když se ho někdo snažil vychovávat. Většinou to uůstalo bez výsledku.
"Když ti utekla, tak je asi jen správné, abys dostalo vyhubováno. Něco ti svěřily a tys podcenila svou ostražitost." Odpoví jí s lehce posměšným tónem, který nejspíše okoukal od Petera, protože jinak si to ani on sám nemůže vysvětlit. Její polevení v ostražitosti je jeho výhra, ať se na to dívá jak chce. Díky tomu se on a jeho přátelé najedí alespoň dva dny a nebudou se muset zamýšlet nad tím, co si udělají k jídlu. Navíc když se na ní tak podívá, jim ta koza nebude chybět zase až tolik. Pro ně to sice asi bude újma, ale ve výsledku nijak znatelná, protože vzhledem k tomu, že ona není kost a kůže, si musí žít dobře. Oproti ní by asi Honey vypadala jako vyhublá žebračka, což svým způsobem bývala. Ani on nemá tolik svlastva, kolik by mohl mít, ale možná by to pár dní dobré stravy mohlo vylepšit. Sice asi ne o moc, ale o trochu určitě.
Při její zmínce o koláči mu zakručí v břiše, načež si snad nevědomky přiloží jednu ruku právě na místo, odkud se ozvalo zakručení. Nic příjemného mít hlad, ale zvyknete si na to. "Můžu ti zkusit pomoct jí najít, ale nemyslím si, že se to podaří. Les je velký a vlci tu běhají ve dne v noci. Jsi si opravdu jistá, že se tu chceš potloukat? Les není pro ty,
kteří ho neznají." Nabídne jí pomoc, i když mu jde jen o to se ujistit, aby své kůzle nenašla. Navíc vidina koláče? To mu zní jako dobrý bonus ke kůzleti, ten by si navíc mohl nechat pro sebe. Přesto si nebyl jistý, jestli je pro ní dobré se tu potloukat. Ať s ním nebo bez něj, v lese číhalo spoustu nebezpečí. Vlci, temná stvoření a lidé. Občas bylo těžké vybrat, která z možností je ta nejhorší.

"Tak bys je možná měl poslouchat." Kdo ví, kde vzala tu nebojácnost, s níž se postavila mládenci před sebou, ruce nadále založené v rádoby výhružném gestu, jakým se snaží matky vyděsit své děti a přinutit je mluvit pravdu. Groteskní provedení v jejím podání, podobně jako tomu bylo u jejich matky, která více připomínala jednu ze sester než jejich rodiče. Našpulením rtů dávala jasně najevo, že tohle kolo vyhrála ona, ačkoliv v přenicích a válcování slovy nikdy nebyla tou nejsilnější. Hádky jí očividně nebavily, raději se pokaždé stáhla do kouta a doufala, že se vše brzy uklidní a postupem se vrátí do normálu, což poslední dobou bylo více než složité a mnohdy se stával pravý opak. "Jednou takhle někoho vystrašíš a třeba tě zastřelí. Třeba... třeba nějaký voják." Ani by se tomu nedivila, místní vojsko bylo vycvičené hledat za každým zvukem cosi podezřelého, hlavně v lese či ve tmě, kde se mohla skrývat monstra z hororových příběhů. "Myslí to s tebou dobře, měl by sis toho vážit." Drobet nad svými slovy pokýve hlavou, očividně mu hodlala vnést radu k srdci a zajistit, aby příště neděsil malé holky kolem sebe, neboť by mohl skončit s prostřeleným hrudníkem. "Navíc potichu chodí zloději, lapkové... Cožpak jsi nějaký zloděj?" Ta dobrácká povaha jí nedovolovala o něm takto uvažovat, řečnická otázka tak mohla vyznít nejistě, broukavým způsobem pronesená z plných rtů, stále jemně našpulených v nedůtklivosti.
Po jeho slovech se do očí probojuje ublížení. Pokaždé ji zabolelo, když si z ní někdo utahoval nebo jí předhazoval chybu s výsměchem, posměšností odrážející se v hlase i v rysech tváře. Mnohdy to bolelo více než by bylo zdrávo a Enya se pokaždé stáhla, mumlajíc jakousi omluvu, udržujíc čím dál tím větší vzdálenost od všech okolo. Snad proto, aby jí nikdo neviděl plakat, aby nezahlédl ty slzy bolesti a ponížení, které se do nich draly. I teď sklopí oči, na okamžik zavřené, aby se uchránila před dýkou zející v srdci po takovém osočení. Nechtěla před ním prolévat slzy, netoužila být slabá, ač přesně to měla být její budoucnost - cítit se slabě, bezbranně vůči muži, co bude jejím manželem, neboť to on ji má chránit. "Ty... ty... ty bídáku! Beztak jsi to byl ty, kdo mi ji vzal!" Slova pronesená v rozhořčení, dávají na odiv neštěstí odrážející se v očích, které téměř pokaždé působily kouzelným dojmem. Jako by tohle dítě bylo vílou, ztracenou, odlákanou ze svého paloučku do míst, kde se prolévá krev na denním pořádku. Tolik jí ublížil svou poznámkou, že neváhá, aby nesebrala ze země šišku a mrskla ji jeho směrem. "Drzoune!" Další vyjeknutí, tentokrát osočující z její strany. A spolu s ním i další šiška mířená na něj. Neměla v lásce kluky, kteří dokázali být zlí a posmívat se někomu, kdo je zjevně slabší než oni. Mohla se zakoukat jakkoliv, ale přesně tohle nedokázala přenést přes srdce. Namísto toho se obrátí a než aby přijala pomoc neznámého chlapce, vydá se hlouběji do lesa, v dlani si pěstujíc jemné světýlko, které jí mělo pomoci nalézt ztracené kůzle. "Hloupý kluk... Všichni jsou stejní... Sierra měla pravdu..."
Broukavé stížnosti se nesly šeptem hlasem nazlobeným za takovou ukázku barbarského chování, že přestává dávat pozor na cestu. A to se, jako obvykle, nevyplácí. Nožka podjede a děvče s výkřikem končí na zemi. Světlo zazáří ostřeji než docela pohasne a ztratí se v drobné pacce, nyní zapřené o zvlhlou hlínu. "Au..." Pěkne dosedla na zadek, avšak lepší než skončit na zádech. Pozornost, momentálně roztěkanou z nenadálého pádu, tak vůbec nepřitáhne výhružné vrčení a trhání masa. Spíše mlaskavý zvuk, po němž by se leckomu zvedl žaludek. Oči dívenky vzhlédnou k místům, odkud se ta hrůza plazí směrem k ní, aby se střetla s pohledem dvojice mladých vlků, přetahujících se o kořist v podobě bílé srsti roztrhaného zvířete. Podle kopýtek trčících do vzduchu? "Rózo..." Hlásek, tichý a vyděšený, však ihned zmlkne, okomentovaný hlasitější výhružkou v podobě hrdelního vrčení dvojice masožravců připravených na další chod, tentokrát mnohem masitější. "Pomoc?"

Ani její poznámku o svém chování si k srdci opravdu nevezme k srdci, i když se tváří, že jí poslouchá a rozumí tomu. S největší pravděpodobností udělá to samé za pár dní a na její poučku si ani nevzpomene. Nevyděsí ho ani tím, když mu řekne, že by ho mohl některý z vojáků zastřelit. Mohli by se o to pokusit a mohli by ho zabít, ale co je jemu po tom. Riskoval svůj život pokaždé, když kradl, ale zatím nikdy nezemřel. Ovšem nedostane šanci dívce na nic odpovědět, protože po něm okamžitě mrskne šišku. Jistě, byl to on, kdo jí kozu ukradl, ale kdo by se k takovému činu přiznával. S velkou pravděpodobností by ho nahlásila někomu z vojáků a on by měl útrum. Ani jednou šiškou ho netrefí, i když musí uznat, že hod má dobrý. Pak se ale dívka otočí a zmizí v lese. Ale ještě předtím než zmizí, zahlédne drobné světlo, ale bez zdroje. Jako by vycházelo z dívčiny ruky. To ho zarazí a zkrabatí obočí.
Že by ta malá žába byla čarodějka? Ne, že by to bylo nemožné. Už dávno se naučil to, že magie existuje. Vždyť jeho nejlepší přítel byl vlkodlak, na které tu ale nikdo nevěřil, což bylo nejspíš dobře. Jeho kamarádka byla kožoměnec a měnila se ve vrabce, při čemž dokázala komunikovat s nimi pomocí myšlenek. Na čarodějnice tu věřil každý a každý se jich bál. Možná bylo až moc drsné upalovat každou ženu, o které si někdo usmyslel, že je čarodějka. Jennifer takhle zemřela, ale o té si i on sám myslel, že je čarodějka vzhledem k tomu, jak se k němu v jeho dětství chovala. Začne uvažovat, jestli je opravdu dobrý nápad nechat tu malou holku, aby se tu potulovala takhle sama. Přece jen je les opravdu nebezpečné místo a ona ho nezná. Navíc pochybuje, že se dokáže účinně bránit, i kdyby to čarodějka byla. Povzdechne si a vyrazí za ní, tedy spíše směrem, kterým vyrazila ona. Když uslyší její postěžování na bolest, protočí oči. Opravdu je tak nešikovná, že upadla, nebo byla tak naštvaná, že nedávala pozor, kam šlape? Trochu ho zarazí, když ze směru hlasu zazáří ostré světlo, které vzápětí pohasne. To mu jen potvrdí jeho doměnku o tom, že drobné děvče je čarodějka. Možná by toho mohl později využít, ale momentálně na to nemyslí. Když se k němu dostane už i prosba o pomoc, popoběhne. Není moc důvodů, proč by tu člověk volal o pomoc. Zastaví se asi metr za dívkou, která teď sedí na zemi. To ho ale momentálně ani v nejmenším nezajímá. Jeho modrošedé oči se zastaví na dvou mladých vlcích, kteří se tahají o zbytky kůzlete, které schoval o něco dál. "Ale dohajzlu." Zanadává si pod vousy, pak se podívá obezřetně na vlky, kteří už se začínají soustředit na ně a ne na zbytky kůzlete, které už s velkou pravděpodobností nemá nic, co by jim mohlo nabídnout. "Hloupá holka, proč se takhle sebereš a zdrhneš, hm? Nevíš snad, že tu jsou vlci?" Mumlá si pro sebe dál, ale nevypadá to, že by byl naštvaný. Snaží se vymyslet, co udělat, takže pomalu sáhne pro nůž, který se mu jednou podařilo ukrást, i když to nebyla prvoplánově krádež nože, ale stalo se. Sice se nikdy s vlky nepral a neměl to ani v plánu, protože většinou nějak vyklouzl, ale pochyboval o tom, že by se mu to s touhle holkou podařilo. "Pomalu vstaň,
žádný prudký pohyby." Řekne dívce a věnuje jí rychlý pohled, ale pak se vrátí pohledem k vlkům, kteří se už přikrčili a vycenili zuby. Rozhodně to nevypadá, že by se jim chtělo prostě jen otočit a odkráčet s myšlenkou, že malé kůzle jim stačilo. Navíc jim sem Bruce přiběhl a jejich touha po mase se rozhodně nezmenšila, když se nabídka zvýšila.

Srdíčko tlouklo na poplach, myšlenky se točily kolem omluv všem, předně své rodině za všechny věci, které v dětství natropila a jež se zdály jako drobnosti proti tomu, jak odporná smrt ji čeká v dalších chvílích. Bezpečí mlýna, ta stereotypní nuda byla najednou vytouženým místem, kam se potřebovala ukrýt před světem plným silných čelistí, z nichž pomalu odkapávaly kapky krve na tmavou, udusanou zem, pokrytou listím a šiškami. Bála se vlků, každý normální člověk se jich bál - byli silní, rychlí a jejich zuby hladově trhaly maso napříč celým tělem. Málokdo podobný útok přežil, i ti největší lovci si museli dodávat odvahy tváří v tvář dravému zvířeti. Enya nebyla lovcem, nebyla odvážnou... Nebyla nic, co by se dalo přirovnat k hrdinovi. Malá, ustrašená holka, co brzy oslaví své patnácté narozeniny, když příroda dá, ale jak se zdálo, pak se proti ní spikla na všech frontách. Rty němě opakovaly modlitby k matce přírodě, k počátku toho všeho, co dávalo život každému tvorovi chodícímu po této zemi. Žádný bůh, jen obyčejná fauna a flóra, kterou s rodinou uctívali. Hrudník se zdvihal a klesal jednotlivými nádechy, jež se pokoušela utišit, zmenšit na prakticky okem neviditelné, aby ještě víc nepodráždila krvelačné šelmy s očima hladovýma, bažícíma po krvi. Byla v pasti - každý pohyb ji mohl stát život, každá vteřina odtikávala poslední chvíle života. Blížila se ke svému konci a to se ještě skutečně nezamilovala. Život se zachoval krutě.
"Pomalu vstaň, žádný prudký pohyby." Hlas přicházel z dálky, ačkoliv chlapec stál kousíček za ní, že by stačilo natáhnout ruku, aby se dotkla jeho nohou. Pro Enyu se stal cizí dimenzí, mladík ve světě vzdáleném, že by na něj nedosáhla. Snad možná tak akorát ve snech ale v realitě? Sotva. Přesto přikývne na srozuměnou, čehož v další chvíli zalituje - pohyb upoutal pozornost vlků natolik, aby se podíleli na komentáři hlasitějším zavrčením, ceníce zubiska na odiv jejich vystrašeným očím. Bála se i polknout a přesto musela, přiškrceně, že se téměř zadusí vlastními slinami a jen tak tak udrží záchvat kašle hluboko v hrudi. Prsty i dlaně se pomaloučku pohybují po zemi, hledaje to nejlepší místečko na zapření, aby se pomalu vytáhla nahoru. Jak se zdá, patrně se bude jednat o mládencovu nohu, která dívce poskytuje tu nejlepší oporu pro zvedání se a v neposlední řadě i svírání jednotlivých kousků oblečení, jejichž látku žmoulá v drobných packách. "Neublíží nám... že ne? Mají... mají Rózu..." Měli Rózu by bylo lepší odpovědí, jak se potvrdí v zápětí - z drobného tělíčka už pranic nezbylo, jen otrhané kusy kůže a zakrvácené kosti. Pokud se tam dalo nalézt ještě nějaké maso, pak patrně už dosti nezajímavé pro hladové šelmy.
"Co-... co budeme dělat?" Prsty pevně svírají látku chlapcovy košile, žmoulají rukáv v drtivém sevření poukazujícím na bázlivost plavovlasého děvčátka. Strach se hromadil v jejím těle a spolu s ním i magie daná do vínku. Věděla, že oslepit ty tvory by bylo zvrácené, žádné potěšení by z toho neplynulo a navíc? Kdo by toužil ublížit matce přírodě, která jim dodávala dechu a síly na každý den? Jenže svůj život odmítala zahodit v této zkoušce a šeptem se omlouvala té, co jim poskytovala důvod k existenci. "Co když nám ublíží?"

Pozoruje vlky a pořád se snaží najít nejlepší způsob, jak se těch vlků zbavit. Útěk nepřichází v úvahu. Teď už ne, kdyby se on sám sebral a utekl, ve chvíli kdy sem přišel, měl by šanci. Ale ta holka by to nepřežila. Netuší, kde se v něm vzal ten hrdinský záchvěv, ale možná kvůli němu přijde o život. Co by mu na tohle řekl Peter? Nejspíš něco ve smyslu, že být hrdinou není nic špatného. Jistě, on se za hrdinu totiž považoval, ale Bruce hrdina nebyl. Ani jím nechtěl být. K čemu by mu to bylo? Nasazovat život při ochraně neznámých lidí, kterým na něm nejspíš ani nezáleží. Shawn by se mu nejspíš vysmál, on by byl s velkou pravděpodobností ten, který by se prostě otočil a zdrhnul. Z tohohle by totiž nic nekáplo.
Periferním viděním zaregistruje, že se dívka pomalu zvedá. Upoutala tím sice pozornost vlků, ale ti je zatím jen sledovali. Nijak je nevyprovokovali, i když bylo jasné, že nebude trvat dlouho a vlkům dojde trpělivost. Půjdou si pro kořist, ať se pohnou, nebo ne. Tomuhle osudu se asi jen tak nevyhnou. Bruce se ušklíbne, opravdu celý jeho život skončí tímhle? Bude roztrhán vlky? Přežil noc v lese o úplňku, když byl plný vlkodlaků, kteří hledali svou kořist. Přežil nespočet přepadení vozů a obohatil si tak kapsy o zlaťáky. Přežil deset let na ulici a přežil výchovu Jennifer. A zabijou ho vlci na okraji lesa jen kvůli tommu, že se rozhodl pomoct malé holce. Jestli tohle přežijou, tak si ten koláč vezme bez jakýchkoli výčitek.
"Ublíží nám, pokud jim to dovolíme. Ale pokud ti chce něco ublížit, ubliž tomu první. To bys měla zvládnout, ne? Udělej nějaký čáry máry a je to." Odpoví jí tiše a tak, aby co nejméně pohyboval rty, nerad by vlky vyprovokoval k útoku dřív než se rozhodnou sami. Možná by její magie mohla zvrátit průběh věcí v jejich prospěch, protože jejich vyhlídky se mu nezamlouvají. Vlci jsou tu dva, takže minimálně jeden z nich tu skončí. Bruce se sice umí prát a umí se i ohánět nožem, ale boj s dvěma vlky? To je i na něj moc. Navíc tihle dva vypadají krvelačně a hladově. Ostré zuby a drápy by neměly žádný problém s tím, aby mu rozpáraly svaly, kůži a ohlodali kosti. Překvapivě ho ale tahle myšlenka neděsí. Není blázen, ani přehnaně odvážný. Je prostě smířený. K smrti měl blízko už tolikrát, že si na její přítomnost zvykl. Navíc se tahle stará známá plížila ulicemi Salemu neustále a pokaždé navštívila nějaký dům, odkud nikdy neodcházela sama.
Vzhledem k tomu, že se mu dívka skoro věší na ruku, nemá moc velkou možnost se případně ohnat po vlkovi, který by skočil. Nevypadá to ale, že by to dívku zatěžovala, z nějakého důvodu jí asi přijde, že jí ochrání. Bruce by ale nejraději teď byl už v chatě. Kdyby se tu nezdržoval, mohl mít kozu a být v bezpečí. Místo toho se tu zdržoval a skončilo to takhle. Zatne zuby a podívá se na dívku. "Vycítí strach a ještě víc je to podráždí. Lovci chtějí vždycky vyděsit svou kořist, aby před nimi utíkala. Neudělej jim tu radost."

Nejradši by se začal smát. Vzdělaní lidé mluví mnoha jazyka. No fajn a jak do toho zapadá on? Ten je rád, že umí anglicky. Ať už je to samozřejmost nebo ne. "No, nevím, jesti sis toho všimla, ale já moc vzdělaně nevypadám, takže... Ale jako chápu tě. Jo, úpně to chápu, kdo by řekl, že někdo tak super neumí čínsky nebo jak to bylo." Pohrává mu úsměv na rtech, ale snaží se moc netlemit. Udržet skoro vážnou tvář. Ale asi mu i docházelo, že tou vzdělaností mířila na sebe. Nu čož? Žádný stres, on to zvládne. Nemůže za to, že mu bylo deset a žádné jiné jazyky se neučil a ani nechtěl, když žil ještě v normálním světě.
Ale trochu mu zmrazí úsměv, když začne o tom, že pro lišáky není těžké zabít člověka. Možná na ni i vykulil oči a obdaroval ji vyjukaným pohledem. Zněla skoro, jako by to měla už ozkoušené. Možná měla. A když už se chystal říct svou inteligentní odpověď zase ho dorazila řečma o topení. Ta holka nebo liška, liškoholka není normální... Začínalo se mu v hlavě rojit jen to, že je to prostě magor. Ale co. Pokecat si s ní může, dokud mu nebude chtít předvést názornou ukázku, jak její drápky fungují. Nebo, jak se topí čověk, tedy spíš vlkodlak. To už se raději zdekuje. Má rád svůj život. I přes těch pár ošklivých momentů. Tak či onak, tyhle výroky radši nechal bez odpovědi. Nebyl vrah a nepotřeboval udržovat konverzaci o umírání a vraždění. To nebyl zrovna jeho šálek čaje, ale její asi jo. Když jí tak pozoroval, zdála se z toho být taková nabuzená, vzrušená. I tep se jí zrychoval, jesti dobře slyšel.
Pak naštěstí nadhodila jiné téma, takže to už bylo lepší, by zase ve svém živlu. Tohle už půjde zase jako po másle. "Jasně, že jo. To by byla teprve zábava. Nahánět samozvanou Paní lesa! Nedivi bych se moc, kdyby se to už párkrát stalo, i kdybych si to nepamatoval... A kdo ti vlastně nakukal, že si Paní lesa?" Zubil se na ni jak pako, ale co. On je pako, takže co. Hlavně, že se baví. Sic jedna část jeho monologu nebyla tak veselá, aspoň se i tak trochu pobavil. A vlastně si ani nevšiml, že k němu natahuje ruku, jak by zabraný do svého chvástání se. Takže sebou trochu cuknul, když mu prsty přejela po tváři, ale nevyvedlo ho to z míry, hned se srovnal a v kidu k ní otočil pohled. "Já a držet se dál?" Podvědomě si odkašlal. Na to jsem asi moc blbej... "Proč? Přece by si nečekala, že bych se tě bál. Bo jo?" Hravě se na ni usmál a chytil ji za ruku, kterou mu přejížděla po líci. "Ty by ses možná měa držet dál, zapomněl jsem si doma cedulku 'BACHA, KOUŠE!'" Zakřenil se na ni a její ruku pustil. I když ne hned chvíi uvažoval, jestli jí nemá kousnout, aby dodal váhu svým slovům. Ale je to přece vychovaný mladík a nebude kousat do malých asiatek.

Noc. Obvyklá doba, kdy většina slušných obyvatel Salemu ulehá do postelí a usíná, aby se ráno probudila do nového dne. Ti méně slušní vyhledávají světla hospod nebo nevěstinců, které je k sobě lákají jako můry světlo. Mladá dcera mlynářsky ale nepatří ani mezi jednu z těchto skupin, zahaluje se totiž pláštěm a potichounku vyklouzne z pokoje, kde v klidu oddechuje její matka a sestry. Stejně tiše projde i hlavní místností a dojde až ke vstupním dveřím, které tiše otevře a proklouzne ven, kde jí obklopí tma. Vzhlédne k nebi, na kterém už jsou dávno vidět hvězdy i měsíc na ústupu. Úplněk byl nedávno, takže měsíc jí osvětluje cestu, když se vydává směrem k Šibeničnímu vrchu, kam by mnoho lidí samo nešlo ani za světla. Jí podobná místa neděsila.
Pomalými kroky se blížila k místu, kde skončilo velké množství životů. Někteří z těch lidí byli neviní. Někteří si za své činy opravdu zasloužili potrestat.Ona sem dnes ale nešla kvůli duchům, nebo tréninku svých schopností. Potřebovala se ponořit do svých vzpomínek a myšlenek. Potřebovala si ujasnit, co se stalo ten den, kdy zachránila dceru radního před smrtí. Vzpomínky na ní vyskakovaly s jasností, která jí až děsila, přesto nechápala, proč se chovala tak, jak se zachovala. Její chování, bezmyšlenkovité poslouchání, vjemy a pocity nedávaly smysl. Připadala si, jako by jen sledovala osobu, která vypadala jako ona a dělala věci, které nechápala. V té době je ale udělat chtěla, to si uvědomovala dost dobře. Dívka pohodí hlavou a zastaví se u úpatí kopce. Chvíli jen hledí před sebe, ale následně si bez přemýšlení nad tím, že si ušpiní šaty nebo plášť, sedne na zem.
Schová si hlavu do dlaní a před očima si přehrává opět celý ten den. Strhnutí Lorelai z cesty vozu. Roztrhání nevinného člověka davem. Cesta do jejího domu. Svléknutí šatů. Ty pocity, které měla. To, co viděla. Nebo si myslela, že viděla. Copak si někdo pohrál s její myslí? Lorelai? Někdo cizí? Co je k tomu mohlo vést? Pevně stiskla víčka k sobě a snažila se nepustit ven slzy. Znaly tyhle pocity. Znala je od duchů, byla jimi obklopená. Zmatek. Bezmoc. Netušila, co se jí to stalo, ale nechtěla, aby se to opakovala. Vždyť v tu chvíli chtěla věci, na které by nikdy předtím ani nepomyslela.

Už pár dní pomalu začínala uvažovat o tom, že opustí Salem a zase půjde dál. Jako vždy. Nebylo by to poprvé ani naposledy, co to udělala. Když nepočítá dům, ve kterém vyrůstala, tak je tohle město místem, na kterém sečkala nejdéle v historii jejího přesouvání se za prací. Za tím, aby zabíjela. Možná to ani neměla logiku. Očistit a vysvobodit svou duši vraždami. Ale její tetování na zádech ji vždycky přesvědčilo, aby zůstala na cestě, kterou si určila ten den, co podpálila svou matku, její Coven a i dům, který byl tehdy jediným místem, kde se mohla schovat. Přišlo jí to už tak dávno, jako celá desetiletí, sic to byli jen tři roky. Ne tak podstatná část jejího bytí. Nepočítaje kolik už za tu dobu zabila nebo dovedla před hranici čarodějnic. Nebyl to nějaký obří počet, ale i tak jich bylo dost, aby to mladému děvčeti občas dalo dávku melancholie v nesnesitelných vlnách. Utápění se v krvi svých obětí ji potkávalo čím dál častěji a to tady v Salemu zabila jen dvě čarodějnice. Sebrala život jen dvěma a vracelo se jí to častěji než, když nějakou připravila o život v rozmezí dvou, tří týdnů. Možná i to byl ten problém. Měla moc času se utápět v myšlenkách. To asi nebylo vyloženě dobře. Ale co už, dokud je na světě alkohol, vždycky ty mrtvé mrchy může z hlavy aspoň na nějaký čas vypudit.
To ji také přimělo koupit si láhev rumu a jít se projít po okolí. Nějaký čas se toulala, než ji nohy zanesly k šibeničnímu vrhu. Možná tady zakopávala useknuté údy prohnilé mlynářky. Nebo to bylo u stromu oběšence? Těžko říct. Konopný provaz se tady dal najít na mnoha místech a kdo si má pamatovat, kde zakopal kusy mrtvoly, když jediným pojítkem je právě oprátka? Ona teda ne. Ta mrcha jí byla stejně lhostejná. Je jí putna, kde se zakopaná část její zdechliny. Za tu zkurvenou kledbu, co jí věnovala, by jí jen popřála krásný pobyt v pekle. To by si zasloužila. Ale to už bylo stejně jedno. Kledba vyprchala, byla pryč. A ona si zase mohla chodit do hospody a věnovat se ve městě, údajně zamořeném pracovními nabídkami pro ni, nicneděláním, protože nemohla najít žádnou zasranou čarodějnici, kterou jí říkandy o Salemu slibovali. Možná zlenivěla a proto je nemůže najít. To by taky mohla být možnost. A možná i fakt, protože i po tomhle náhlém prozření si místo hledání čarodějnic lehla rovnou pod šibenici a pořádně si přihla rumu. Na čež se zašklebila. Nebylo to zrovna její nejoblíbenější pití, ale dalo se to, zatím.
Nejspíše pod zhoubou salemských provinilců i usnula, protože, když znova otevřela oči, už se ji nad hlavou třpytily hvězdy. Žádná velká ztráta z tohohle dne. Ani ji to nemrzelo. Takže to ani neřešila, ani se neobtěžovala zvednout a vlastně ani hnout brvou. Kdyby se jí chtělo, tak by tam mohla i nocovat, i když ji i přes pášť začínal štípat chlad. Na čož ale měla řešení. Přihla si rumu, ten ji určitě zahřeje. Ale přivedlo ji to k dalšímu tématu, nad kterým občas přemýšlela. Asi má problémy s alkoholem. Ale tomu se mohla jen poťouchle usmát. Vždyť to bylo stejně jedno. A navíc jí od tohoto tématu odehnala nějaká osůbka, která si dřepla na zem kus od ní, aniž by si jí všimla. Možná to byo tím, že byla rozespalá nebo spíše tím, že měla připito, ale Isabell cítila potřebu na sebe upozornit. "Copak v tuhle denní dobu dělá někdo u popraviště zdejší čarodějek?"

Z jejího rozjímání jí probral až dívčí hlas vedle ní. Normální člověk by se lekl, ona ale ne. Jako vždy. Nejspíš to mohlo vypadat, že má pro strach uděláno, ale spíše byla zvyklá na to, že se jí někdo snaží vyděsit nebo k ní zničehonic začne mluvit. Odkryje si obličej a podívá se na dívku, která leží na zemi jen kousek od ní. Jak si jí mohla nevšimnout? Nejspíše byla opravdu ztracená ve svých myšlenkách, že zapomněla dávat pozor na své okolí. V některých případech by jí to mohlo stát život, ovšem nevypadalo to, že tohle mohl být ten případ. Dívce vedle ní mohlo být sotva tolik, kolik jí. Věkově by byla blíž asi spíš její mladší sestře Enye. Její otázka byla trefná, proč by někdo v tuhle hodinu vůbec chodil na taková místa. Na druhou stranu stejná otázky by mohla patřit i jí. Vždyť ona tu ležela a nevypadala, že by tu strávila v bdělém stavu moc času. Vypadala rozespale, takže se s velkou pravděpodobností právě probudila. Pohled jejích modrých očí sklouzne k láhvi v její ruce. Přišla sem popíjet alkohol? Copak tu malou holku nikdo nehlídal? Podle toho, že tu takhle ležela nejspíš už nějakou dobu, byla odpověď zjevná. Nehlídal jí nikdo. Byla tu sama na sebe.
"Snažila jsme se tu utřídit si vzpomínky. Myslela jsem, že tu teď nikdo nebude." Odpoví jí po pravdě. Jistě, mohla by jí lhát, ale k čemu by to bylo. Stejně si může i tak myslet, že jí lže a přišla sem provádět nějaké čarodějné rituály. Kdo jiný by totiž asi mohl chodit k šibeničnímu vrchu než čarodějka nebo blázen. I když je pravda, že pověst blázna má Ethel skoro napsanou na čele a je to i v pohledu každého člověka, kterého potká v Salemu. "A proč tu někdo tak mladý v tuhle dobu popíjí?" Oplatí jí otázku a pozvedne obočí. většinou není velká mluvka, ale alespoň jí rozhovor pomůže od toho, aby neustále myšlenkami zabíhala zpět k událostem v domě radního, které jí děsili. Koho by to také nevyděsilo?
Zadívá se k vrcholu šibeničního vrchu a místo toho, aby přemýšlela nad minulostí, zamyslí se nad budoucností. Čarodějky se zde upalovali, co si ona pamatuje. Třeba i ona jednou skončí na hranici, nebo se bude houpat na oprátce za nějaký zločin, který spáchá. I když hranice je pro ní asi více pravděpodobnější možnost. Přece jen je čarodějka a ty se upalují, nevěší se. Zaslechla i něco o tom, že někde čarodějky topí. Nevěděla, co může být horší. Nechtěla to zažít, ale jednou přece musí zemřít každý, i jí to čeká. Ať už přirozenou smrtí, nebo bdue její život ukončen dřív lidmi z města kvůli její vlastní neopatrnosti. Stačí jedno slůvko, jedno špatné použití schopností, jedna chyba. A je po všem. Konec. Ona by se z cely ani z hranice sama nedostala. Její schopnosti nebyli určené k velkým bitvám.