Okolí Salemu

Jistě, lidi se dokázali přetvařovat mistrně. Většina těch, co se tvářili jako největší neviňátka, byli právě ti nejhorší. Každý něco skrýval a kdo tvrdil, že ne, většinou lhal. U ní by asi člověk také neřekl, že by měla co skrývat, ale přesto ani. Vždyť ani nebyla tím, za koho se vydávala. Nebyla sestrou mlynářky, ale její dcerou. Jak nepochopitelné pro obyčejné smrtelníky. I pro ní by to bylo nejspíše neuvěřitelné, kdyby zjistila, že po světě chodí několik set let starý tvor a ještě k tomu elementál. Ona s tím ale vyrůstala, takže s tím vyrůstala. "Chceš tím říct, že se za chvíli z ničeho nic staneš vrahem?" Nadhodí a pousměje se. Ta představa pro ní byla stejně fantaskní, jako představa obyvatel Salemu o existenci vlkodlaků. Přesto se to nevylučovalo. Mohla být klidně vrahem, před kterými jí tu varovala. S její ignorací nebezpečí a vysokou hranicí strachu by pro mladou dívku asi nebylo nic náročného jí zabít. Přece jen by to nakonec byla jen Ethelina vina, když se vydala na tohle místo. Nakonec by skončila jako čarodějnice, které se jen nepovedl její rituál. Lidé by tomu uvěřili a ona by z toho vyšla nevině.
"Já bez zábavy žiju už dobrých pár let." Odvětí a ušklíbne se. Musí uznat, že její život není kdo ví jak růžový, ale přežívá už několik let bez toho, aby se opravdu pobavila. Většina lidí se od ní drží stranou a když už za ní přijde Viki, tak to nakonec skončí tak, že jí omrzí odrážet od vlastního dvojčete depresivní nálady a uteče si někam oddechnout. " Jo, nejspíš to bude obojí." Odvětí a usměje se, pak se na ní překvapeně podívá. Ona jí bude učit pít? Ethel k alkoholu nikdy moc neinklinovala, takže ani neměla touhu ho zkoušet a naučit se, jak moc toho vydrží. Už teď cítila, jak jí alkohol stoupá do hlavy. Přesto si ale stoupne méně kymácivě než její společnice a následně je chycena za ruku. "Kam chceš jít?" Zeptá se a překvapeně se na ní podívá, i když odpověď je více než zjevná. Do hospody, kam také jinam.

Vyletělo jí obočí nahoru. Další kretén, co na ni bude drzej? To už snad není možný. Tiše zasyčela. Nejdřív Peter a teď toto. Upřeně ho chvíli sledovala, aniž by se hnula. Už ji přestávalo bavit poslouchat kecy těhlech zmetků, co se tvářili, jakoby snad i byli vtipní. Její vlkodlak a jeho spolek, ti byli tolerovatelní, ale toto? To si snad každej idiot myslel, že tam nakráčí a bude ji urážet? ,,Není? No, dobře. Aby ses nedivil," zasyčela na oplátku. Mohl si být větší a silnější, ale Sora znala každou píď lesa. Nebylo by zas tak těžké se postarat o to, aby nevýhoda byla výhodou. Projela si jazykem mezi rty a na větvi se dřepla, zatímco se přidržovala kmene a tiše přivírala oči, zatímco na něj hleděla. ,,Budu se tvářit, že mě to neurazilo, i když to byla urážka. Víš, jsi v Salemu nový a zjevně ještě nevíš, že i to nejmenší zvířátko by ti mohlo hezky zavařit," věnovala mu zubatý úsměv. Stačilo, aby špatně šlápl a mohlo by špatně dopadnout. Tedy, ne vždy, samosebou. Ale i to by se stát mohlo. Salemský les nebylo místo pro domácí čičinky, které se hřejí na klíně starých šlechtičen a vrní, protože jsou drbány a jim to přijde extrémně uspokojující. ,,Tenhle les není uschlej," odsekla otráveně. ,,Je tu spousta bytostí, co tu žije. A dost potravy," odfrkla si. A lidé sem nechodí, což znamená, že je tu klid. Opravdu moc příjemný klid... Proč. Proč... proooooooooč. Sora měla chuť si někam zalézt a brečet. Sarkazmu, ironie, posměšků a těchto keců měla opravdu plný krk. Našpulila rty a zamračila se. Na druhou stranu ji pobavilo, jak sedí. Chytila se větve, zhoupla se na ní a nohama přistála na té pod ní. Pár sekund se ještě držela, dokud si nenašla dobrou pozici na stání a pak se spustila ještě o větev níž. Už byla kousek od země, stačilo seskočit. Dřepla si na něm a trochu se předklonila. Měla ale dobrý balanc, takže se nepřevrátila, což bylo jen její štěstí. Kdyby se jí povedlo převrátit, asi by byl docela problém. Popravdě začínala přehodnocovat situaci. Trochu naklonila hlavu a muže před sebou si prohlížela. I on na ni teď měl lepší výhled a tak si všiml rysů, které se v Americe vyskytovaly velice zvláštně. Asijské rysy možná zahlédl i poprvé v životě, Sora by se tomu vůbec nedivila. ,,Jo, jde to, aby někomu patřil. A tys vlezl na moje teritorium. Překvapuje mě, že se kvůli tomu ani trochu nestydíš, ryse," pronesla pokojně. Jistěže nestydíš... vždyť koho tu zajímám, pomyslela si s odfrknutím. Vždyť všichni, koho v uplynulé době potkala, na ni byli nepříjemní a nechovali se k ní vůbec hezky a ona toho měla tak akorát dost. Nebavilo ji nechat se sebou zametat jako se smetákem. To jako bude muset začít lámat dětské ručičky, aby si zvedla reputaci, a nebo co? Jak to má sakra ženská dělat, aby si získala alespoň trochu respektu a ždibec normálního a nekousavého chování? Zacvakala naštvaně zuby. Byl to docela chudák, že schytal tuhle její náladu, protože pokud na sebe budou oba dva takhle nepříjemní, asi z toho moc dobrý rozhovor nebude.
,,Takže... co dělá rys v Salemském lese? Ještě k tomu cizí?" zeptala se už ledovějc než předtím. Když ještě byla nahoře, bylo to víceméně hravé. Pak seskočila na zem a s klidem se k němu vydala. Brzy už i cítil, že je to liška, takže nejspíš nic, čeho by se měl bát. Přeci jen... jaká je liška hrozba pro rysa?
Vzteklá liška? Rozhodně přiměřená. Nebo alespoň ten pocit měla. Stála kousek od něj, asi na délku jeden a půl její paže. Co se týkalo těch jeho, asi to bylo kratší. Přecijenom Sora byla menší. Byla liška a ještě japonka, takže už jejích 1,7 metru bylo docela dost na to, jaké měli doma poměry.

Věnovala jí jeden strašidelnější úsměv a nadzvihla pravé obočí. "Měla bych? Jako kdyby si o to stála, můžeš tady mít vrahounka během chvilky." Stačilo by jen se natáhnout po noži a mohla být vrahem, ale vážně nechtěla. Na svědomí už měla dost 'lidí', i nevinných, bohužel, ale další k nim rozhodně přidávat nechtěla. Tedy aspoň jí přišlo, že tahle holka rozhodně nebude zlá čarodějnice, která proklíná a zabijí, takže tu nebyl důvod zabíjet ji. Zazubila se na ni a zase vrátila svůj výraz, který měla doteď, až na tu malou výchylku.
"Pár let?! No do prdele! To si vydržela? Ach jo, tak to máš hodně blbý... Proč?" Div nevyprskla smíchy, když jí tu hloupost řekla, ale teď už na ni jen nechápavě zírala. Tohle pro ni nemělo absolutně žádnou logiku. Život bez zábavy. Jako jo, taky se nebaví pořád. Musí být odměřená a střízlivá, aby se mohla věnovat své profesi a přežila ji ve zdraví, ale i tak si nedovede představit, že by se nikdy nebavila po dobu několika let. Toho měla dost, když ještě žila s tou osobou, jež jí porodila a bohatě jí to stačilo, aby pravdu řekla.
To už jí ale ani netrápí, když jí pomalu ale jistě táhne směrem k městu, aby si zašli do krčmy. Ani se neobtěžovala jí odpovídat na otázku. Kam bych asi chtěla jít? Nemůže jinak než jen protočit očima. Ale teď se tak zamyslela, že by bylo celkem fajn vědět, co je vlastně teď za denní dobu, protože by aspoň mohla třeba určit, jak moc budou chlapy v lokále namol a tak. Tudíš měla ještě pitomnější otázku než ona. "Hele, kolik je vlastně hodin?" Otočila se na ni hlavou a potom pokračovala v chůzi. Sic hloupá otázka, ale vážně ji to zajímalo.

Na její zasyčení jsem reagoval drobným pootočením hlavy. Nechápal jsem, co jí tak rozčiluje na tom, že jsem se nebál o svůj krk. Upřímně, asi bych to bral jako osud. Všechno v mém životě se dělo z nějakého důvodu, který jsem neznal. Všechno bylo nalajnované již od mého narození. V to jsem věřil a nepřipouštěl jsem žádnou výjimku. Poslouchal jsem ji dál. „Moje řeči nikdy nejsou mířené urážky," promluvil jsem monotónním hlasem. Těžko říct, co si pod tím vybaví. Kdyby přemýšlela aspoň trochu jako já, jistě by jí došlo, že jsme to jako urážku nemyslel. Ale takové primitivní myšlenkové pochody jistě neměla. Však to byla ženská. Poučila mě, že tenhle les rozhodně suchý není. Pokrčil jsem rameny a sledoval, jak se na mě nepříjemně šklebí. Ta ženská se mnou zřejmě vážně měla nějaký problém.
Přiblížila se blíž, takže jsem na ni mě docela dobrý výhled. Nebo jsem ji spíše viděl lépe do obličeje. Můj zrak by obyčejně lidský, jako rys jsem spíše slyšel, než viděl. Poučila mě, že jsem právě vlezl na její teritorium. Rozhlédl jsem se kolem sebe. „Nevěděl jsem, že by si někdo moh‘ nárokovat les," přiznal jsem a volnou rukou si trochu prohrábl už tak rozcuchané vlasy. Chvilku jsem mlčel. „Tak to se vomlouvám, příště si dám snad větší pozor," dodal jsem, snad abych smazal ten černý puntík, který si u mě jistě zapsala a už mě házela někam ke spodině. Ani bych se jí nedivil. „Jen by sis to tu měla možná líp voznačit. Třeba takovou cedulkou nebo tak," poradil jsem jí. Pokud jsem si správně vzpomínal, žádné takové upozornění jsem neviděl.
Znovu jsem se trochu zhrbil, protože jsem se uvolnil, jak jsme zjistil, že není tak neškodná. Upřímně jsem si byl jistý, že to skončí jen u kousavých poznámek, které ke mně měla. „Co jsi zač?" zeptal jsem se, stále jí hledíc do tváře. Ty rysy v jejím obličeji jsem totiž neznal. Vypadala jako žena, to ano, ale nebyla ani trochu podobná těm, které jsem za svůj život stihl potkat. Neměl jsem tušení, že existují jiné kouty světa.
Na dívenku jsem se znovu podíval, když už jsem na ni měl lepší výhled. Vydala se ke mně. Copak má slova brala jako kousavé poznámky? Přiznávám, mohl jsem tak znít, protože jsem v obličeji nedal znát jakoukoli grimasu. Kdybych projevoval aspoň část emocí, jistě by si to tak k srdci nebrala. Anebo ano. Třeba byla moc vztahovačná. Čert ví. „No, jsem tu novej a poznávám okolí města," uvedl jsem a přitom pokrčil rameny. Pokud mě snad brala jako hrozbu, bylo to více méně hloupé. Opravdu mě tipovala na masového vraha? No dobře, vrah jsem možná byl, ale zabíjel jsem pro slovo zákona. „Les byl to jediný, na co jsem narazil. Na svou obranu bych moh‘ říct, že jsem neměl tucha, kam ta vyšlapaná cesta vede," pokračoval jsem dál a přitom ji sledoval. Naklonil jsem drobně hlavu na stranu. Už se do mého mozku doneslo, že mám tu čest s krví svého druhu. Totiž, člověkem byla určitě, a s mnoho kožoměnkami jsem tu čest neměl. Žádný respekt jsem z ní ale neměl. Liška byla podobně velká jako druh mého rysa, takže kdyby došlo na souboj, jistě by to bylo maximálně vyrovnané.
Cítil jsem, že atmosféra mezi nimi není moc dobrá. Bylo to mým chováním? Nevěděl jsem. A i kdybych aspoň tušil, že ano, jistě bych s tím nic nesvedl. Jinak jsem hovořit neuměl. Změna mého chování by zabrala několik let. A na to nikdo nemá čas, no ne?

"Myslím, že to není úplně to, co chci." Odpoví okamžitě a pousměje se. Opravdu se nepotřebuje setkat v tváří v tvář s vrahem, nebo vrahyní. Stačilo jí, že občas viděla duchy takových lidí a i to bylo občas moc. Poslouchat to, co všechno udělali svým obětem, nebo poslouchat právě jejich oběti, na kterých bylo i občas vidět, co jim vlastně udělali. Nebyl to vždycky hezký pohled, ale z nějakého divného důvodu si na to Ethel během let začala zvykat až to nakonec nebylo nic nezvyklého.
Když se jí zeptá, proč se nebavila, zamyslí se nad tím. Asi na to prostě neměla myšlenky ani čas. Práce ve mlýně bylo vždycky dost a ač jich na to bylo šest, tak Sierra raději pronášela nějaká moudra a nakonec prostě odešla nebo pomáhala jejich matce s pracmi okolo mlýna. Viki byla občas až moc nadšená z něčeho, co měla udělat, že to stejně neudělala pořádně. Enya většinu dne trávila se zvířaty, což jí jen připomnělo to, jak přiběhla domů se slzami v očích, že vlci roztrhali Rózu. Kdyby jí pořádně hlídala a nesnila si o svém princi, tak by se to nejspíš nestalo. No, a Josette měla víc práce s tím vymyslet, jak nechat jejich dům shořet než se starat o jeho provozu schopnost. Prostě si vždycky našla něco jiného, co dělat a po večerech se chodila raději procházet někam, kde nebylo moc lidí. "Neměla jsem nikdy moc času ani důvod se jít někam bavit. Nejsme zrovna typ člověka, který vyhledává společnost tolika cizích lidí." Odpoví jí nakonec a pokrčí rameny. Je to pravda, prostě nechtěla trávit čas mezi tolika cizinci, kteří s ní stejně nechtěli prohodit pár slov.
Srovná s ní krok a ani není překvapená, že jí neodpoví na její otázku. Vždyť je jasné, kam jdou. Míří směrem k městu a jistě přímo do krčmy, když se jí ale zeptá na určení času, neodpustí si úšklebek. Ona ignoruje její hloupou otázku, ale sama bez pozastavení položí další. I když nutno uznat, že ona teď spala, takže asi mohla ztratit pojem o čase. Ethel se zamyslí, kolik mohlo být hodin, když odcházela ze mlýna. "Něco kolem desáté večer." Pronese nakonec, i když si tím není stoprocentně jistá, přece jen je to jen její odhad, ale věří tomu, že správný.

Už několik měsíců chodil jako tělo bez duše. Cítil se provinile za to, co provedl Scarlett. Ale mnohem horší bylo to, že doopravdy po její přítomnosti toužil. Když nedopatřením zjistil, že se Brigitte bude vdávat, bylo to jako kudla do zad. Nečekal to, ale zároveň se v něm neobjevil ani pocit, který mu byl tak blízký, když s ní byl jiný muž. Nežárlil. Pouze se bál, že ji ztratí úplně a jeho malá kamarádka už se s ním nebude chtít vídat. Tohle všechno ho přešlo ve chvíli, kdy za ním přišla. Pozvala ho. Chtěla, aby šel na její svatbu. Ať chtěl nebo ne, tak se na jeho tváři objevil úsměv a bez sebemenšího zaváhání přikývl. Vypadala šťastně. Díky tomu byl alespoň na malý moment šťatsný i on. Jedna starost mu odpadla. Brigitte bude v pořádku a neskončí špatně. Sám ani neví, proč se těmito myšlenkami zabývá. Snad je to tím, že je na cestě za Scarlett. V ruce svůj doktorský kufřík, který pevně tiskne. Má z toho strach. Nechtěl si připustit, že by chtěl mít tu drobnou ženštinu po svém boku častěji. Těch několik měsíců bylo zvláštních. Cítil se prostě divně. Bez ní. A když jeho sluha přitáhl tu indiánku do jeho domu a před jeho očima ji zabil? Potřeboval uklidnit. Obejmout. Ale problém byl ten, že neměl za kým jít. Brigitte to říct nemohl, protože jí nechtěl přidělávat vrásky... No a jiného přítele vlastně nemá. Možná by se měl začít trochu družit s ostatními. Zkusit si udělat přátele. Ale když ono je to tak zatraceně těžké...
Dorazil před dveře malého domku, ve kterém katova dcera pobývala. Jakmile se zadíval na dřevo, které ho dělilo od té slečny, tak se otočil a šel zase pryč. Nezvládl to. Nedokáže se jí podívat do očí. Ublížil jí. Ví to. Jak to má odčinit? Potřebuje slyšet její hlas. Nebo si snad tím setkáním potvrdt, že si jen namlouval, že mu chybí. Ať to či ono, tak zmizel u sebe v domě a zase se ponořil do práce s pacienty. Po zmizení druhého doktora má na starosti všechny zase on, tak má práce nad hlavu.
Druhý den se probudil časně ráno. Nohy neochotně spustil z postele a zahleděl se kolem sebe. Včera tam měl jít. Měl konečně zaklepat. Tenhle scénář se opakoval i párkrát předtím. Nikdy nesebral odvahu na to, aby zaklepal. Byl na to příliš zbabělý. Věřil, že nezvládne čelit jejím emocím. Pocitům Tomu, jak ho nebude chtít ani vidět. Ale je pravda, že by si to zasloužil. Aby na něj byla nepříjemná. Aby ho od sebe odehnala stejně tak, jako to udělal on. Jak jí zabouchl dveře před nosem. Chladně. Bez emocí. Má to stále před očima. Zaslouží si hněv a vztek. Tohle mu dodá kuráž a vyšvihne se na nohy. Oblékne se a v zrcadle i trochu upraví vlasy, aby nevypadal jako strašák. Vezme do ruky svů kufřík a vyrazí ke dveřím. Sluha mu je otevře a potom je za ním tiše zase zavře. Doktor se zachumlá do kabátu a vyrazí vstříc domku. Zase.
Po cestičce opět dorazí ke dveřím drobné černovlásky. Nesmí otátelt. Jestli se byť na jeden malý okamžik. Kdyby zaváhal, tak by se určitě zas otočil a odešel. Ne, musí ji nechat, ať se na něj zlobí. Musí ho teď přeci nenávidět za to, co jí udělal. Bude tomu čelit. Nebude už dále ten zbabělec, který myslel sobecky na sebe. Kvůli knize. Na druhou stranu se za ní bál možná i jít z toho důvodu. Ale potom se nad tím zamyslel. Splnil to, co mu Nettie přikázala. Zadupal ji do země jako něžnou kopretinu, která se i přes nevliv počasí majestátně tyčila v krajině. Zadupal její lásku. Nevšímal si ji. Odehnal ji od sebe. Splnil to. Obchodnice neříkala nic o tom, že se to nesmí pokoušet napravit. To mu dodá kuráže ještě víc a třikrát zaklepe na dveře. Mlčí. Nic neříká. Srdce se mu rozbušilo jako splašené a mozek velí na ústup. Nohy jsou zkoprnělé a chudák doktor neví, co má dělat. Nohy se mu třepou. Sice to na něm není vidět, ale on to cítí. Jako kdyby snad všude kolem bylo zemětřesení a jenom on ho dokázal vnímat. Pokud mu otevřela, tak se na ni zahleděl a nervózně přešlápl na místě. Nejspíše by měl něco říct. "j-Já... jsem přišel... zkontrolovat tvou," Cože to měla zraněného? Mysli, Victore! "ruku." Tak tohle je nejhorší pozdrav roku. Pokouší se uhýbat pohledem, protože se jí nedokáže dívat do tváře. "Ahoj," sevře pevněji kufřík, "Scarlett." Až s tímto oslovením se na ni podívá a sleduje ji jako provinilé štěně.
Pokud mu však ani po delší době a ještě jednom zaklepání neotevřela, tak se otočí a vydá se po cestě zpět. Určitě ji nezastihl. Není doma a jeho odvaha bude jindy zase ta tam.

Dívka se pod Dannym zhroutila, jakoby byla obyčejná, maličká figurantka, což ho zmátlo. Neviděl žádný rukáv a ani nic, na co by měl útočit. Ale... to znamenalo, že to figurantka není. To na ni skočil tak agresivně? Zmateně na ni koukal. Pak kňukl. Pokoušela se posadit, ale nejdřív ho odstrkovala. Stál jako přikovaný na místě s lehce zmateným výrazem. Co to dělá? Stalo se jí něco? A pak pozdravila. Danny na ni hleděl a pak na ni štěkl, opětoval jí pozdrav. Byl rád, že na někoho mohl po dlouhé době radostně zaštěkat. Byl to příjemný pocit a jemu se velice líbil. Začal mlátit ocasem do stran a při tom ji sledoval. Měl i vyplazený jazyk jakoby se jí brzo chystal oblažit sprškou slin. To se ale nestalo, Dan byl velice dobře vychovaný pes!
Když se zeptala, jestli se ztratil, jen tiše zakňučel a znovu zavrtěl ocasem, zatímco ji sledoval. Ne že by se ztratil, to ne. Kdyby chtěl, cestu by si našel, ale i přesto, jen se mu ztratil pán. A to bylo špatné, velice špatné. Smutně na ni koukal a stáhl uši. Pak z ní slezl a šel se napít. Bylo to jen chviličku po té, co ji nechal dotknout se jeho hlavy a podrbat ho. Šel se napít, přeci jen potřeboval pít docela často. Pořád na něm vysela potrhaná policejní vesta pro psy, která matně zářila, protože její materiál byl takto navržen. Velkým nápisem bylo na boku napsáno POLICE. Tu látku rozhodně neznala, protože nepatřila do této doby. A známku Danny neměl, měl jenom podkožní čip.

Když jí její společnice mile ráda odpověděla, kolik je, na chvili se zarazila a i zastavila. Teprv? To bylo divný, skoro by řekla, že už je okolo půlnoci, ale je pravdou, že tam už byla čím dál tím dřív a tudíž zdání může klamat. A bylo to vlastně i dobře. Chlapi v hospodě možná ještě nebudou tak opilí a nebudou otravovat, když tam přijdou jakožto dvě slečinky bez doprovodu. Takže se zase rozešla a táhla jí více méně za sebou. Ani ji nenapadlo, že jdou z kopce, relativně rychle, a mohla by brát ohledy na to, že druhá osoba v jejich dvojici má sukni a mohla by zakopnout. Zkrátka si to zrovna neuvědomovala, ale stejně by se díky své podnapilosti spíš ona sama zkutálela dolů z kopce než, aby ta malá blondýnka zakopla. Nejspíš. Záleželo by i na tom, jak moc velké je nemehlo a to už by ani nebyla Bellina chyba.
Snad bez úrazů se dostaly do města a po chvilce i do krčmy. Už přede dveřmi byl slyšet šum hlasů, ne-li nahlas zpívající opilci. To však minimálně Isabell neodradilo a její společnice by sotva měla na výběr, takže obě tak jako tak vešly dovnitř a ji hned do nosu praštil pach zpocených nemytých chlapů. Kdyby nebyla zvyklá možná by se jí i zvedl žaludek, ale naštěstí už zvyklá byla, takže se jen pákrát nadechla vzduchu zevnitř promícháného s tím čerstvým zvenku a zavřela za sebou dveře, čímž mu odepřela přístup dovnitř. Bez váhání se prodrala i se svým dočasným přívěškem cestu k baru a posadila se na stoličku u něj. Dívce ukázala na druhou, čímž jí chtěla naznačit, aby se taky posadila. "Tak co si dáš? I když, vlastně ty nepiješ, takže já ti něco vyberu, neboj." Skoro mile se na ni usmála a pak se otočila na hospodského. "Dvakrát medovinu, do takových těch větších pohárků."

,,Hm?" nadzvedla obočí. Takže se ji nesnažil urazit? Hezká změna. Otázka je, jako moc důvěryhodné bylo všechno to, co vypustil z úst. Tiše přivřela oči a sledovala ho. Sice na takovou dálku extrémně úžasně neviděla, ale rozeznala, že je docela velký. Tedy, vysoký. Přeci jen, Sora byla 'nevinná' dívenka, která vážila 65kg i s postelí. Inu, Sora neměla postel. Spala na seně, látkách a ve vlastních vylínaných chlupech. A i přes to svou 'postel' měnila dost často na to, aby všechny ty potvory, co by se tam mohly zahnízdit, neměly šanci. Chtěl to vybudovat nové hnízdo, než přijde zima. A taky to měla v plánu. Mohla by si i najít něco lepšího. Třeba nějakou silnější látku a nebo pár dek. Bylo by hezké spát v měkkém. Její nora jí moc pohodlí neposkytovala, ale za to byla bezpečná, takže se Soře nechtělo ji opouštět. Chránila ji před zvířaty a taky před lidmi, jako byl tenhle rys. Nebezpečnými a neznámími. Hlavně byly chodby dost velké, aby se jimi protáhla, ale ne dost velké pro vlkodlaka. Další plus. A v podzemí bylo v zimě jakž takž teplo a naopak v létě příjemné chladno, i když v noci občas až moc velké.
Nadzvedla obočí. Až moc bytostí si nárokuje les. K mému neštěstí, napadlo ji a nejraději by se naježila a naštvaně mu něco vysypala z plna hrdla, ale nemělo to cenu. Proč se zatěžovat s něčím, co stejně nezmění? Muži byli přímí a prostě se jejich názor jen tak lehce změnit nedal. Nu což, stává se. Zabručela si cosi pod vousy, ani žádnou extrémně čistou myšlenku. Takže to bylo jen nějaké zabrblání, co ani nemělo cenu vypouštět z úst, protože bylo neužitečné. Plnou reakci si ale získal hned v následující moment. ,,Co chceš říct tím, co jsem zač? Jsem Sora, liščí kožoměnka," založila si ruce na hrudníku. Teprve pak jí docvaklo, co vlastně myslel. ,,A zároveň jediná asiatka v celém Salemu. Asie je za mořem. Na druhou stranu než Evropa," odpověděla a tím její znalosti končily. Evropu tu samosebou znal každý hlupák. Ale asiaté byli asi něco maličko jiného. Byla vlastně pravda, že ji zmátlo, že na ni Peter nezíral a bral ji jako obyčejného člověka. Bude se ho na to muset později zeptat. Každopádně tenhle z ní vypadal kvalitně zmatený. ,,Asiata poznáš podle očí," kysele se ušklíbla. ,,A barvy kůže, samosebou. To jsi nikdy nikoho, jako jsem já, neviděl? Překvapuje mě to." Naopak, vůbec ji to nepřekvapovalo, jen se tak ráda tvářila.
,,Je toho tu o dost víc. Ale to uvidíš. Určitě se stav na vinobraní, co pořádají ti městský snoby. Ne že bych tam snad někdy zavítala já, ale prý je to dobrý prostředek, jak se seznámit se zdejšími. Což naopak les není. Pobíhá tu spousta ne-zvířat. Třeba já. A rozhodně jsem jedna z těch milejších," uchechtla se, ale zjevně se uvolnila, protože nejevil žádné známky pokusu o její napadnutí. Pořád ale byla připravená, to ona byla vždycky. Každopádně, když si prsty prohrábla vlasy, udělala několik kroků okolo něj a prohlížela si ho. ,,Rysa jsem nikdy neviděla, jenom cítila. Jaký máš kožich, rysíku?" zabroukala. Sořin kožich byl téměř červený, jako krev. Možná o pár odstínů se víc podobal rezavé, ale byla velice tmavá. Většina lišek byla o dost světlejší a nebo o dost tmavší. Svého kožichu si vážila jako ne ledasčeho. Byl pro ni ozdobou.

Byla… nu, smutná. Pravda, po prvních týdnech hořkého zklamání se již dávno otřepala, ale to nic neměnilo na tom, že jí v životě něco scházelo. Na Victora si jednoduše zvykla. Oba byli trochu podivní, oba měli tajemství, které nesměli ostatní znát a Scarlett měla dojem, že má k někomu blízko tak, jak ještě nikdy neměla – až na tatínka a Angee, ale Victor? To bylo přece jen něco trochu jiného. Byl to muž. Občas se zdál trochu zmatený, byl spíše střízlík než ramenatý a typicky mužný typ, ale koho to zajímalo? Byl podivný. A copak mohlo Scarlett přitahovat na opačném pohlaví něco jiného?
Žila dále, jak jinak. Musela – tak to chodilo i se zlomeným srdcem, co rozhodně nebyl ten nejhorší úraz. Žila a byla sama – sic nikdy ne úplně, někdy byla potřeba její pomoc, někdy za ní zašla Angee a jinak trávila čas se svou užovkou ve snaze vyplnit ten čas bez něj, ale zdálo se, že nic nefungovalo. Protože ač si to chtěla nebo nechtěla přiznat, po několika týdnech společnosti toho, který jí rychle přestával být lhostejný a který přestával být jen přítelem, byla sama jako dříve. Jen dříve to nevnímala, neb takřka neznala alternativu, nyní bylo snadné srovnávat s minulostí a o to horší se jí samota jevila. Ale pořád měla společnost své užovky – kolik lidí to může říci? Snažila se na Victora zapomenout, nechodila příliš do města, nevídala ho, ač se občas stalo, že jej sem tam zahlédla v davu. Tehdy rychle prchala pryč ze strachu z dalšího setkání. Nechtěla. Nechtěla se mu podívat do očí a znova vnímat to jasné a zřetelné odmítnutí vůči její osobě, nechtěla se rýpat ve staré ráně v srdci, chtěla zapomenout, chtěla být… taková, jaká bývala dříve.
Naštěstí ho nikdy neviděla přicházet ani odcházet od jejího domku, protože to by jí buďto vyděsilo nebo dalo plané a hloupé naděje, kvůli kterým by se utrápila dříve, než by přišel tenhle den – den, kdy se na jejích dveřích ozvalo nevinné zaklepání, které nebylo tak výjimečné už jen proto, že možná sice byla katova dcera, které se každý vyhýbal, ale… ale občas též spousta lidí něco potřebovala. To, že nyní bylo na klepání ale zcela nehodné období, je druhá věc. U krbu se jí totiž vyhřívala užovka a na stole měla chcíplého králíka, kterého našla nedaleko stavení s přeraženou páteří a se stopami po drápech na hřbetě – nejspíše se ho chopil nějaký dravec, zabil ho a pak z nějakého důvodu upustil. Příliš blízko domku na to, aby se jiný dravec dovolil chňapnou po mršině. Chvíli přemýšlela, že by ho zpracovala – nakonec, maso neměla už dlouho, bylo drahé a Scarlett nebyla zrovna zdatná lovkyně, ale zjistila, že nemůže. Proč? Bylo to hloupé. Patetické. A ještě jednou hloupé, ale zdálo se jí, že ušák, který takhle unikl ze spárů predátora, si zaslouží žít. I když předtím již zemřel. Zrovna dojídala jablko, aby do sebe nasoukala alespoň trochu energie, než se do celého procesu pustí, když se ozvalo ono zaklepání. Modré oči se upřou ke dveřím, rychle těknou na ušáka, což byl menší problém, a hned pak na užovku, která by asi byla trochu divná. A dělat, že není doma? Sotva mohla, když se kouřilo z komína. Nu, ať je to kdokoliv, Scarlett byla rozhodnuta celou záležitost řešit venku či vůbec (ač, ruku na srdce, něco takového jednoduše nedokázala).
Přejde tedy ke dveřím, které opatrně pootevře, aby se hostu nedostalo nahlédnutí do domu. Když však spaří salemského lékaře, zkoprní… a zůstane zírat. Nejspíše déle, než je vhodné, ale nemohla se donutit k reakci. A pokud by se k ní donutila příliš rychle, byl by to nejspíš útěk v podobě zabouchnutí, aby nemusela čelit jeho pohledu. Až díky němu ale přehodnotí stanovisko o útěku – neb Victor jednoduše vypadal jak opuštěné štěně. A opuštěná štěňata se nikdy nenechávají v problémech. „Dobré odpoledne…“ špitne tiše pozdrav. Než jí dojde, že se zmínil o ruce, kterou měla už měsíce zcela v pořádku. Překvapeně zamrká, modrýma očima těkně k zápěstí, co bylo kdysi bolavé. „Je… je v pořádku…“ hlesne, než se trochu otřepe a znova upře kukadla na něj. A trochu se osmělí. „Ale… to ty víš, že ano? Byla v pořádku už dlouho, takže…“ Takže ji nenapadá jediný důvod, proč by přišel. Až na jeden. Na její tajemství – a to mohlo znamenat jen jediné. „Jsou všichni v pořádku?“ vyhrkne rychle. „Nestalo se ti nic? Nebo… někomu blízkému? Nestalo, že ne, prosím? Já neumím… neumím pracovat s lidmi…“ Jednou to zkusila – s Ivy… A jak to dopadlo? Byla z něj smutná. Dlouho se pro něj trápila. Vyhýbala se mu, protože to jednoduše moc bolelo. Ale měla ho ráda. Nedokázala ho nemít ráda. Protože byl prostě podivný.

Ani neví, co mu při první chvíli proběhlo hlavou. Bylo to všechno a zároveň nic. Nedokázal by si nejsíše vzpomenout ani na své jméno, kdyby se ho teď zeptala. Na jazyku měl pouze to její. Všiml si jejího překvapeného pohledu. Neví, co se v její hlavě odehrává a možná to ani vědět nechce. Bojí se znát pravdu. A teď? Doktor, který má odpověď vždy a na vše, ze sebe nedokáže vyloudit jedinou smysluplnou větu. Dokonce se zarazí nad vlastní hloupostí. Myslel by si, že dokáže vytvořit lepší otázku. A důvod své návštěvy. Vždyť ruku měla uzdravenou už celkem dlouho a n se na ni teď ptá. Aby ji šel zkontrolovat. To určitě. Victore, ty jsi marnej. Pohlédne jí provinile do očí, když ho prohlédne. "N-no, samozřejmě... Ale všechny pacienty obcházím, abych je.. Zkontroloval." Sama Scarlett jistě dobře ví, že to není pravda. Že pokd ot není vyloženě potřeba, tak za jinými moc nechodí. Raději se zdržuje kontaktu s ostatními. Je pánem svého světa a nerad do něj někoho pouští. U téhle slečny to udělal a vymstilo se to. Jim oběma. Nerózně tiskne svůj lékařský kufřík. Neví, co má dělat. Scarlett na něj nekřičí. Dokonce ho ani nevyhnala. Tak nějak tuší, že by toho se svou milou povahou nebyla schopná, ale doufal v to. Teď netuší, jak se má chovat. Nikdy nebyl dobrý v těchto záležitostech.
Její tón hlasu se změní. Victora to překvapí natolik, že se jí zpříma zahledí do očí, ale zase cukne k nohám. Jak krátká doba stačila, aby přišel o svou odvahu a také o pracně odnaučený zlozvyk nekoukání se do očí. Nechápe, co ji na tom tak zaráží. Když konečně pochopí její slova, tak zakroutí hlavou a nervózně se ošije. "Ne, samozřejmě je všechno v normálu, ale.. Já... jsem s tebou chtěl mluvit." Z mladého doktora to leze jako z chlupaté deky. Nedokáže se soustředit na svá gesta, na svá slova a už vůbec na své myšlenky. Chce jí toho tolik říct, ale zároveň chce mlčet. Jedna jeho část by ji nejraději pohladila po ruce a ta druhá? Ta by utekla jako zbabělý králík před zlým vlkem. Vtipné an tm je tak, že to on je ten zlý vlk a Scarlett nevinný králíček. "Pustíš mě dál?" Zeptá se. V jeho tónu je jasně poznat, jak moc nejistý je, ale rozhodně to nechce řešit mezi dveřmi. Vlastně ani neví, co chce řešit. Chtěl to uzavřít tím, že se na něj Scarlett zlobí a že mu alespoň bude moct vynadat. Ale teď se k tomu nemá. Nechce ji ztratit, ale zároveň neví, jak si získat zpět její náklonost. Jak si zajistit její důvěru. Není v tomhle moc dobrý a jak se zná, zase řekne něco, co bude naprosto mimo mísu. Dokonce pro ni i něco má. Něco, co nosí v kufříku už dlouho. Pokud ho pozve dál, tak položí kufřík na zem a vytáhne dva papíry. Na jednou je náčrt její ruky, který udělal, když u ní byl prvně. A na tom druhém? Propracovaná podobizna této mladé čarodějky. Když nemohl večer spát nebo se nemohl soustředit an práci... Kreslil. A vznikla z toho ona, což ho zprvu hodně vyděsilo, ale co mohl dělat... "Neco pro Tebe mám..." Řekne spíše polohlasem a mumlavě. S těmito slovy k ní natáhne trochu chvějící se ruku.
Pokud ho však dál nepozvala, stejně otevřel kufřík a vytáhl dva papíry.

Uklidní ji v jednom slova smyslu, ale v tom dalším způsobí přesný opak. Všichni jsou v pořádku, nikomu se nic nestalo – což bylo bezesporu dobře. Ale jeho slova jsou do jisté míry děsivé, až jí zatrne. Objevil se zde na jejím prahu po několika měsících s touhou s ní mluvit. Znělo to výhružně? Mohlo. Protože Scarlett nenapadalo, o čem by se chtěl bavit, když si vše vyjasnili poslední den, kdy u něj byla – jen beze slov. Pochopila, odešla a nechala ho jeho samotě, které si tak cenil. Respektovala. Ale nyní měla strach. Věděl toho o ní mnoho – nemyslela si, že by ji udal. Věřila mu, alespoň v tomhle, ale mohl se prořeknout, neuvědomit si, co řekl nahlas, mohl někomu sdělit tajemství, které si tak pečlivě střežila, ač mnohdy byla kvůli svému dobrému srdci jednoduše zoufale neopatrná. A mohl sem jednoduše přijít, aby jí oznámil, že může očekávat návštěvu – případně ji varovat, aby si sbalila saky paky a odešla, dokud ještě může. Má strach – na druhou stranu, kdo by neměl. Salem nebyl příliš přátelské město vůči čarodějnicím, ač se jich zde nenacházelo pomálu, jak dokazoval například nově vzniklý coven. „Ach… A… o čem?“ vysouká ze sebe nepříliš sebevědomě a poněkud zaraženě. Když se otáže, zdali jej pustí dovnitř, tak nějak instinktivně si stoupne ještě více do dveří a znova se ohlédne do místnosti. „Já…“ začne nejistě. Užovka a ušák. Na druhou stranu – copak ho ještě může něco překvapit? Znal ji. Věděl, co dokáže její moc. Tedy, věděl o tom, že dokáže přivádět mrtvé k životu, někdy méně a někdy více úspěšně. Užovky si ani všimnout nemusí a krom toho – malý had je sotva největší podivnost v jejím životě a rozhodně ne to „nejhorší“, co dokáže. „Pojď dál…“ pozve ho nakonec, poodstoupí od dveří, aby mohl vejít. „Nevšímej si ho, prosím, našla jsem ho za chaloupkou a doufala jsem, že mu ještě… pomůžu… Mohu ti něco nabídnout? Bylinkový čaj?“ Očima šmejdí po místnosti, až se zastaví na něm, ale též se na něj nedokáže dlouho dívat – takže jsou z nich dva lidé, co si navzájem nedokáží pohlédnout do očí. A raději by, aby jí něco zadal a ona mohla zabavit ruce, které momentálně žmoulají látku světlemodré sukně.
Zarazí se při jeho dalších slovech, kdy k ní natáhne ruku s papíry. Tehdy na něj znova oči upře, váhajíc, než se pro papíry natáhne. A znova jí zatrne, když se na kresby podívá. Byla nádherné – jak jinak. Mnohokrát viděla jeho kresby a vždy byly nádherné, do detailu propracované, zachycovaly a odrážely skutečnost. A pokud byla v jeho očích někdy taková, jako na oné kresbě? Tak jí bylo tak akorát smutno, protože vskutku nechápala, co se tehdy stalo. Kresba jí bezesporu lichotila. Bezradně na něj pohlédne. „Victore… Proč? Já… já tomu nerozumím… Vždyť jsem odešla, chtěl jsi, abych odešla, udělala jsem, co jsi chtěl, tak proč… tohle?“ Bolelo to. Jistěže to bolelo. Protože to je připomínka toho, co bylo, ale už není. A jak by také mohlo – byla hloupoučká a naivní, když si myslela, že vážený lékař by se zakoukal do katovy dcery.

Ten pohled plný obav ho zarážel. Netušil, proč se na něj tolik dívá. To řekl něco tak hrozného? Nikdy by ho nenapadlo, že se jí v hlavě honí myšlenkyn a to, že ji udal. Nikdy ho dokonce ani nesvrběl jazyk. Musel přiznat, ež prvně to pro něj byla dost velká rána, jelikož se předtím jakýmkoli těmto věcem bránil. Nechtěl o nich ani slyšet. Však to bylo nemožné. V jeho srdci, hlavě a životě měla místo pouze věda a jeho práce. Bůh ho nezajímal. Nevěřil na jeho vyšší moc a měl uvěřit na čáry? Musel. Když mu začala po domě poskakovat žába, kterou měl připravenou mrtvou na zkoumání, nemohl uvěřit svým očím. Vyděšeně čučel na bezstarostně hopsající žábu. Takhle zjistil její tajemství. Ona jeho také prohlédla a tehdy uzavřeli dohodu. Ani slůvkem se nezmíní o tajemstvích toho druhého. Když u něj pak Scarlett byla a on chtěl pracovat... Nejednou se stalo, že od práce odskočil, aby si pro něco došel a chlupáč na jeho desce prostě oživl. Mnohokrát se na Scarlett zlobil a snažil se ji přimět, ať to nedělá, nebo minimálně počká, až dodělá to potřebné... Ale koneckonců se na ni nedokázal zlobit dlouho. Vydrželo mu to nanejvýš deset minut. Nicméně pryč od myšlenek a zpátky k realitě. "Tak různě." Nevěděl, co jí na to měl odpovědět. Nemohl to přece vychrlit přímo. Však ani nevěděl, co konkrétně chce říct.
Scarlett nejdříve nevypadala nadšeně, že chce jít dovnitř. Vypadala z toho všeho dost rozhozeně, což se jí ani nedivil. Nervózně se ohlédla a on ji netrpělivě pozoroval. Nakonec tedy uvolila, aby šel dovnitř a on poslechl jako poslušné štěně. Vklouznul dovnitř a trochu rozechvělými prsty hledal v kufříku požadovanou věc. Ne, nehledal lékařské náčiní, aby jí zkontroloval ruku. Nakonec vytáhl to, co potřeboval. Podal výkresy Scarlett, ale potom se ošil a podrbal se ve vlasech. Nevěděl, jak bude reagovat. Jestli se bude zlobit nebo něco podobného. Musel se posadit, protože se bál, že mu nohy vypoví službu, nebo ho zradí a donutí ho prchnout. Dokonce ani neslyšel větu o tom chlupáčovi a přeslechl i pozvánku na čaj. Tolik byl v rozpacích a nervózní.
Seděl a napjatě čekal na reakci. Ruce měl sepnuté a měl je položené na kolenou. Neopíral se, ale seděl trochu shrbeně tak, aby měl krásný výhled na zem a nemusel ani sklápět hlavu. Když se k jeho uším dostanou její slova, tak se neudrží a hlavu si vloží do dlaní. Kouká na zem pod sebe a zakroutí hlavou. Zůstává ve stejné pozici. "Nechtěl jsem..." Podaří se mu ze sebe vysoukat a je chvíli ticho. Nedokáže všechny myšlenky formulovat do souvislých vět. Tohle se k němu vůbec nehodí. Není rád, když je nejistý. Vůbec se mu to nelíbí. Nedokáže vzhlédnout. "Musel jsem... Já... totiž..." Nevěděl, kde má začít. "Byl jsem s tebou rád, ale... Děsilo mě to. Nechtěl jsem si k sobě někoho pustit s navíc..." Prsty kolem hlavy trochu křečovitě semkne. Tyhle pocity jsou pro něj zcela nové a nelíbí se mu. Dokonce by mohl říct, že je nesnáší. Jen málokdy ztratí kontrolu nad svým vyjádřováním a nad svými emocemi. Teď se tak stalo a nemůže s tím nic dělat. Nesnáší tu bezmoc, kterou teď cítí. "Musel jsem to udělat..." Zhluboka se nadechne a konečně odkryje obličej. Opře se zády a hlavou se opře o zeď, i když ji má mírně zakloněnou. Kouká do stropu. "Slíbil jsem, že to udělám..." Ví, že mu nebude rozumět, ale on zatím není moc schopný jí to vypovědět nějak lépe. Možná jeho podvědomí čeká na její další reakci. Bude zvědavá? Nebo se naštve a vyhodí ho?

Pes vypadal chvíli zmateně, ale to byla koneckonců ona taky. Však nidky nic podobného neviděla. Teda - samozřejmě psa vděla. Několikrát. Ale on byl úplně jiní než ti ostatní. Byl krásně stavěný a také měl přátelský pohleed. Seraphine se hned zalíbil. Rozhlédla se kolem sebe, protože si myslela, že jeho pán bude někdo blízko, ale když se zeptala, jestli se ztratil, tak jen sklopil uši a zakňučel. Nejspíše se ztratil. Nic jiného ji nenapadalo. Dokocne si ho ani pořádně zatím neprohlédla. Pohladila ho po hlavě a sledovala jeho chování. On odešel k vodě, aby se napil. Seraphine mezitím vyskočila na nohy a došla blíž k němu. Dřepla si vedle něj a začala pohledem zkoumat látku na jeho těle. Byla potrhaná, ale z takového zvláštního materiálu. "Nelekni se." Požádala ho a opatrně se dotkla té látky, pokud sebou necuknul. "Co to tu máš?" Ucukla, když se dotkal toho zvláštního a skoro svítícího materiálu. Musela uznat, že teď dostala strach. Co když je to nějaké pekelné stvoření? I když... Ne, to nemůže být pravda, protože vypadal ta ksladce a přátelsky. Kdyby ji chtěl zakousnout nebo někomu předhodit, už by to určitě udělal. "Odkud jsi?" Zeptá se a jako by snad doufala, že jí hafan odpoví. "A proč jsi tak... zmlácený?" Teprve teď si všimne jeho zraněních. Na čele se jí vytvoří starostlivá vráska a už teď je jasné, že ho jen tak nenechá odejít. Nechá ho napít a počká, až se na ni podívá. Kecne si na zem vedle vody a sleduje ho. "Co kdybych tě vzala k nám domů a ošetřila ti rány? Když budeš chtít, můžeš pak zase jít, ale musíš se uzdravit." Navrhne mu. Je si jistá, že jí rozumí. Vždycky je toho názoru, že zvířata - a hlavně psi vědí, co jim ten člověk chce sdělit. Proto s každým zvířátkem mluví jako s člověkem. Nepřijde jí na tom nic zvláštního. "Ale... Musím ti sundat... Tu... Tu divnou věc." Ukáže prstem na látku na jeho zádech. Ona sama je tak zmatená a vyděšená z věci, kterou nidky v životě neviděla... co teprve ostatní? Kdyby viděli takové zvláštní stvoření, tak by mu mohli chtít ublížit. To nedovolí. Je to přeci živý tvor. Zvíře. Měli by se k němu všichni lidé chovat mile. Ale jak zná lidi... Ukazovali by si na něj. Už takhle budou, protože je jiný.

Předtím, než jej pozvala dovnitř, jí toho tedy mnoho neprozradil. Tedy spíše vůbec nic, naopak ji nechal ještě chvíli v obavách, o co se jedná. Ten pravý důvod návštěvy? Ne, zrovna ten skutečně nečekala. Jak by také mohla, brala jejich vztah jako uzavřenou záležitost, ke které se jasně vyjádřil, přestože ona nechtěla. Jenže na vztah jsou obvykle potřeba dva. Choval se zvláštně, to bezesporu. Roztěkaně, nervózně, až o něj začínala mít starost, zdali je opravdu všechno v pořádku a nic se neděje. Na druhou stranu i on překvapí ji – a stačilo mu k tomu jen pár kreseb.
Které opatrně položí na stůl daleko od ušáka, aby se nezamazaly, když vidí, že sedí na její židli jako hromádka neštěstí. Možná by jí ho nemělo být líto, ale copak snad může jinak? Měla ho ráda. Snad i více než to a ač si nalhávala za ty poslední měsíce mnohé, ale nemohla popřít, že ho jednoduše měla ráda a že jí bylo líto, když jej takhle viděla. Klekne se k němu na kolena, tak, aby mu viděla do tváře, kterou se tak pečlivě snažil skrýt, aniž by jí pohlédl do očí. Už už skoro natáhne packu, aby se dotkla jeho ruky a překryla ji tou svou, aby jej utěšila a aby se zase vrátil do svého normálu – který byl možná trochu podivínský, ale ona si troufala říci, že pozná, co jej činí šťastného a ač se po většinu času snažil chovat odtažitě, chápala, když chtěl naopak její blízkost. Nebo si to alespoň myslela. Možná se spletla. A možná to byl přesně ten důvod, proč ji od sebe nakonec odehnal. Naléhavě jej sleduje kukadlama, čekajíc, co z něj vypadne. „Victore…“ pronese tiše, smířlivě a nyní už jí to nedá, aby mu položila svou packu na tvář, než si vyškube všechny vlasy. Nemohla si pomoci. Byly to tyhle drobné něžnosti, které dělala i předtím a které se pro ni staly samozřejmé. Pochopila, že jejich partnerství by asi nikdy nebylo zrovna běžné a klasické, ale copak na tom záleží? Bylo jí s ním dobře, jakkoliv podivně to znělo, protože oba byli úplně jiní, Scarlett poměrně otevřená světu a všem lidem, zatímco Victor si žil v tom svém, malém, vytvořeném pro jeho génia. „Víš, že… jsi mi to mohl říci… Něco bych… něco bych udělala,“ vyhrne nakonec. Sic netuší, co, bylo by to určitě lepší než vůbec nic. Snažila by se – přesně z toho důvodu, že jej měla ráda a rozhodně o něj nechtěla přijít takovým stylem, jakým o něj přišla. Victor se opře a tím Scarlett ztratí kontakt – ne však na dlouho, neboť packu sveze na tu jeho a nyní ji stiskne. Jeho další slova ale nepochopila – jak by také mohla, byly to útržky, které chápal v kontextu snad jen on. Nakrčí čelo, obočí se sťukne, jak přemýšlí, co svými slovy mohl myslet, ale vysvětlení? Ne, to vskutku nenachází. „Udělám ti čaj, ano? A co kdybys mi všechno pověděl?“ I kdyby se ho rozhodla nevzít na milost, stejně by ho nemohla vyhodit. Ne, když se tvářil takhle zoufale. Zvedne se, jen aby mohla přejít pro hrneček, který překryje plátýnkem, do něhož vloží bylinky a ty vzápětí zalije horkou vodou, která já prakticky vždy vřela nad krbem, pokud zrovna nevařila. S hrnečkem se vrátí, položí ho k němu a sama si sedne na židli, kterou si přitáhne blíže k němu. „Pověz mi to, ano? Nebudu se zlobit… Opravdu…“