Okolí Salemu

Přikývne a podívá se na něj. To, že pochází z Bostonu, vysvětluje to, že o něm neslyšela. Jistě se o něm brzo proslechne mezi lidmi. Přece jenom nemůžou všemi svými bolístkami zatěžovat jen doktora Haverse, i když toho to s největší pravděpodobností nezatěžuje, protože dostává dost peněz, aby si mohl dobře žít. Jeho odpověď už nijak nekomentuje, vzhledem k jeho výrazu i tónu to byla nejspíš jen čistě zdvořilostní fráze. Proč na ní tedy odpovídat? A vzhledem k jeho reakci buď nevěděl, kdo její otec je, nebo si to nespojil nebo ho to ani nezajímalo. Sázela spíš na tu poslední možnost. Když se Zachariah z ničeho nic zastaví, navede Morfea tak, aby ho vlastně obešel, protože nechtěla blokovat celou cestu. Momentálně tedy byla tak, že její záda byla nastavená směrem k městu.
"Vážný?" Zopakuje jeho slovo a ušklíbne se. Vážný důvod to nejspíš nebyl. Dnes se jí nechtělo jít do krámku a sledovat jejího otce a bratra při práci, obchodování a smlouvání. Nechtělo se jí ani brouzdat uličkami a uvažovat, co za lidi potkává, jaké jsou jejich osudy a co je vlastně zavedlo sem. Nechtěla ani sedět opuštěná v domě, kde by jí společnost dělalo maximálně služebnictvo, se kterým se stejně nedalo pořádně diskutovat nebo povídat si. Nechtěla ani sama uvažovat nad tím, co asi teď dělá Lucius, nebo jestli je vůbec ještě na živu. "Vážným důvodem by se to asi nazvat nedalo. Zkrátka mám své menší důvody. Například to, že nemám náladu seznamovat se s potencionálním nápadníkem, kterého mi vyhlédl bratr." Odpoví mu vlastně i popravdě, ač jeden z důvodů, který jí tolik netížil.

Pouze na ní upírám poněkud prázdný pohled když se ušklíbne nad slovem "vážný" aniž by to se mnou jakkoliv hnulo. Ano, vážný důvod a nebo jakýkoliv jiný. Onu prázdnotu v mých očích nemíním nikterak špatně či snad dokonce neslušně vůči této dívce, je to něco co sám za sebe zkrátka neovlivním. Ať už přede mnou bude stát kdokoliv, nebo se přede mnou bude odehrávat cokoliv, mé oči budou pořád stejné. Mrtvé. Je jedno zda někoho objímám (což je v mém případě takové malé science fiction) či někomu drtím hrdlo v ocelovém stisku a sleduji, jak z jeho tváře i těla pomalu ale jistě vyprchává život. Nejsem stroj, třebaže tak někomu mohu připadat. Čas od času mám i své světlejší chvíle, kdy jsem schopen něco cítit ale jednak je to velmi dávno co jsem něco takového pocítil a druhak mé prožívání emocí není takové jaké by mělo být. Je ploché a dramaticky nedostačující... A svým způsobem je ona nikdy nekončící, niterní prázdnota poněkud frustrující. Ale copak já vůbec mohu vědět, co je to frustrace? Nejspíš ne.
Popište mi své pocity a já k nim přiřadím slova, ba dokonce je i rozvedu a odborně popíšu, ale ve skutečnosti nebudu vědět o čem mluvím. Je to něco co nastuduji a logicky odvodím, nikdy to však nebudu schopen skutečně pochopit. Chápu především na logické bázi. Pakliže je něco co pociťuji velice silně, pak je to hněv (který je spíše jen odrazem frustrace z toho, když nedostanu to co chci) a pak sexuální vzrušení které více než za cokoliv jiného považuji za něco, co je pod mou úroveň. Je to něco z čeho čiší pudovost a sebekontrola je dle mého názoru to, čím se lišíme od zvířat. Nicméně, snad ani netřeba podotýkat, že je to možná především hlavně tím, že pořádně ani nevím oč přicházím. Faktem jest že mě na podobné činnosti nikdy příliš neužilo. Dosud jsem se k tomu nesnížil. 150-ti-letý panic, jak to asi zní?
"Řekl bych, že je to spíše o úhlu pohledu... Ale chápu." Podotknu bezděčně s mírným pokrčením ramen a krátkou odmlkou, když se zmíní, že vážný důvod to nejspíš nebude. Co je vážné pro jednoho nemusí stejně tak hodnotit i někdo druhý, ale tak to zkrátka je. Je těžké vžít se do těžkostí druhé osoby, obzvláště pak tehdy kdy má ona osoba sama nějaké problémy které ve srovnání s prve uvedenými považuje naopak za malichernost. EQ je v tomto světě nedostatkovým zbožím. Obzvláště v mém případě, ale co není v EQ vynahrazuje mé analytické myšlení které je troufám si říci, na dostatečně vysoké úrovni abych svůj nedostatek alespoň trochu vyrovnal na únosnou mez.
"...Pokud vás to uklidní, já se mezi vaše nápadníky neřadím." Dodám záhy (to co je víceméně zcela očividné), čistě jen pro ujištění aby si třeba náhodou nemyslela že patřím k některému z těch co naočkoval její velectěný bratr který by se zjevně své drahé sestry velice rád zbavil. Obvykle jsem se setkával naopak s tím, že sourozenci mužského pohlaví pociťovali ke svým sestrám něco jako ochranitelský popud než aby je hnali pod čepec.

Šelma, která měla hlavu na jejich kolenách vypadala opravdu spokojeně. Zahřálo ji to u duše. Gwen byla takový univerzální člověk na všechny aktivity. Ráda zkoušela nové věci a nebála se do nich jít po hlavě. V tomto případě se nebála ani pohladit šelmu, která kdyby se postavila na zadní tlapy byla určitě o dost vyšší než ona. Měla ráda všechny druhy společnosti. Někdy se ráda procházela lesem a sbírala houby či byliny a jindy by zas chodila mezi obrovskou společnost lidí. Člověk by to do ní neřekl vzhledem k tomu, že už měla přes třicet, ale bylo to tak. Žila život naplno. Občas myslívala na svou rodinu, která teď bůhví jak skončila. Doufala, že se daří aspoň její mladší sestře Lisalottě. Nikomu nepřála nic zlého dokonce ani své starší sestře Regině a otci. Popravdě by na ně měla být hrozně naštvaná, ale nebyla takovým člověkem. Kdyby teď před ní oba předstoupili a omluvili by se nejspíš by jim odpustila všechno. O svém otci však hodně pochybovala. Nesnášel čarodějnice, protože byl zavázaný bohu a bůh čarodějnice nepodporoval, což bylo docela vtipné vzhledem k tomu, že sám konal zázraky. Sama kdysi chodila do kostela, ale nebylo to pro ní pravé ořechové. Chodila tam hlavně kvůli své rodině, která byla hodně věřící. Teď už ji bez toho bylo lépe. Radši si sedla někam na pařez a pozorovala tiše přírodu.
"Zůstala bych tu navždy, ale nejde to.." povzdechla si a pohlédla na svého nového zvířecího přítele, který vypadal tak spokojeně. Nechtěla, aby to skončilo. Tahle chvíle měla být pro ní nekonečná. "Už budu muset brzo jít" pohlédla trochu smutně a svůj pohled obrátila k zemi. Salem ještě furt poznávala i přesto, že tu byla už několik měsíců. Ještě si ještě pořádně nezašla na nějakou pořádnou akci. Ono to bylo složité. Našla si práci v hostinci, kde dělala hlavní hostinskou. Moc lidí o tu práci zájem neměli, tak většinou měla celý hostinec na starost sama. "Hostinec se sám neotevře a neuklidí" ušklíbla se.

Chvíle loučení nadešla a já se napřímil ve snaze zabránit jí v odchodu. Prosebně jsem se na ni zahleděl a lehce do ní hlavou strčil, aby se mi ještě chvíli věnovala. Alespoň krátkou chvilku. V tu chvíli mě něco napadlo. Nebylo to dvakrát poctivé nebo kdoví jak spravedlivé, ale neměl jsem na výběr. Udělal jsem krok dozadu jako bych ji chtěl pustit, ale při tom jsem zřetelně zakulhal na pravou přední nohu. Zkrátka jsem ji úplně nechal „propadnout“. Hrát zraněného by mě normálně ani nenapadlo, ale já skutečně nevěděl, jak se jinak bezpečně dostat do města, abych měl kde spát. Na ulici se mi zkrátka zůstávat nechtělo, cožpak to byl hřích? Chvilku jsem čekal, co udělá a pokud se vydala směrem k městu, ihned jsem ji pokulhávajíc následoval jako ten nejvěrnější pes svou paní. Pokud mě odežene, zřejmě budu muset hledat jiné způsoby jak se dostat do Salemu, ale takhle jsem měl nějakou možnost, které jsem se jednoduše pokusil chopit. Po očku jsem sledoval svou čarodějnickou přítelkyni a čekal na její reakci. No tak, vezmi mě s sebou... pomyslel jsem si.

Nechtěla odejít, ale měla jisté povinnosti. Peníze se sami nevydělají a musela už něco udělat s těmi houbami. Popadla košík do své pravé ruky a zadívala se do očí svého nového kamaráda. Přemýšlela nad tím, co má udělat. Má si ho vzít nějak nenápadně domů? Návštěvy stejně neměla, tak proč by si domů nemohla nastěhovat obří šelmu? Toť bylo docela dilema a zapeklitá situace. Bydlela docela na kraji Salemu v menším baráku, který byl hned vedle hospody. Nesměl by dělat bordel, když by byla v práci. Tohle všechno by se mohlo pěkně rychle provalit. Ona byla čarodějkou a mohli by ji klidně teď hned obvinit z čarodějnictví a upálit ji na hranici. Chtěla se na tomto světe ještě chvilku zdržet. "Tak pojď se mnou" pokývla na něj Ale žádný bordel! A budeš hodný, když budu v práci" hodila na něj výhružný pohled. Uměla vypadat přísně a kolikrát ji lidé odsoudili kvůli vzhledu. Lehkým krokem se rozešla ke svému domu i se svým novým přítelem. Kdyby ji teď někdo viděl nejspíš by hned uhořela i šelmou. Přidala do kroku, aby rychle a nepozorovaně prošla celým městem rovnou do jejího skromného domu. Tohle byl docela adrenalin. Čarodějka, která se plížila s kočkovitou šelmou v patách, jako nějaký vrah z hororu.
Konečně došli k jejímu domu. Oddechla si a klíček vložila do klíčové dírky její chatrče. Zámek udělal křup a konečně mohli vlézt dovnitř "Honem.." řekla. Položila košík na stůl a rozvalila se na svou milovanou postel. Doufala jenom v to, že ji nikdo nezahlédl. Mohl by to být docela solidní poprask.

Stála tam a sledovala někoho, koho by měla znát, jenže asi neznala. Skoro jako by se dívala na cizího člověka. Nepoznávala svého prvního milého. Byť už ho viděla, asi to bylo moc krátké setkání na to, aby si všimla, že je z něj někdo jiný. Její Merlin se usmíval, radoval se s ní a byl šťastný, ale tenhle muž mu byl na míle vzdálený. Cp se jen mohlo stát, že je takový? Bez života, dalo by se říci, zamračený a prostě jiný. Ať to bylo cokoli, jedna její část hluboko uvnitř ní se zatvrdila, že to zjistí, ať to stojí, co to stojí. "Callum Parker..." Dvě slůvka zaplní blonďatou hlavičku hromadou myšlenek. Možná to jméno ve spojitosti s někým slyšela...možná by jí to mohlo pomoct najít odpovědi. Ale celá mysl se nakonec obtočila kole jiné myšlenky a to myšlenky na to, že Callum Parker už není její milovaný Merlin, jenže ta skutečnost by byla tak bolestná, že se musí alespoň pokusit dostat pod slupku bručpuna. Snad na to bude mít ale víc času později. Teď její srdce totiž nejvíce prahne po odpovědích. "Složité? No a co v tomhle životě složité není? Oba tady teď stojíme, i když by jsme měli být dávno mrtvý a ty my nemůžeš říct, co si provedl, že si tu v tuhle chvíli se mnou?" Divoce gestikuovala rukama a hlas jí chvílemi vyskakoval o oktávu výš. Mísil se v ní vztek, radost, smutek a obavy. Kdyby toho na ní bylo ještě o trochu víc, asi by se už zhroutila jako domeček z karet. Ale pořád stála pevně na nohou a snažila se nedat na sobě nic znát, i když to šlo horko těžko, když každou chvíli rozmrkávala slzy, jež se snažili dostat na povrch. "Copak si už podle tebe nezasloužím ani vysvětlení tohohle, když víš... Když víš, co se stalo a stále děje Lancelotovi?"

"Ano, ale na můj úhel pohledu se nikdo zkrátka neptá." Pronese a v hlase se jí objeví náznak vzteku. Koho by to také nenaštvalo? Nikdy se jí nikdo neptal na to, co by chtěla ona. Její názor ani úhel pohledu nikoho nezajímal. Vždycky za ní rozhodoval otec, on určoval, co je pro ní nejlepší a nikdy se nezajímal o to, jak se Clarisse cítí v té jeho zlaté kleci, kterou pro ní vybudoval. Neustále obklopená zdmi domu a bez možnosti poznat svět. Z toho utíkala jen na koňském hřbetu, ze kterého mohla alespoň trochu poznat svoje okolí a užít si kapky zdánlivé svobody. Ta ale vždycky vyprchala ve chvíli, kdy se vrátila. Znovu jí svazovala pravidla etikety a znovu neměla žádné slovo ve svém životě. Rozhodoval za ní buďto otec a teď i bratr, který se jí chce jenom zbavit.
"Nejste tu dlouho, jsem si jistá, že i k Vám se bratr dostane, tedy pokud jste svobodný. Přece Vás neochudí o možnost se přiženit do bohaté rodiny." Pronese lehce sarkastickým tónem a ušklíbne se. Pak si ale uvědomí, jak mluví o své rodině a do tváře se jí nahrne krev a tváře naberou lehce rudý nádech. Stydí se za to, co vypustila z úst. Přece jen její rodina se jen bojí toho, aby se jí něco nestalo. Pro otce byla jedinou připomínkou matky, která mu zůstala, protože oba jeho synové byli více po něm než po jeho zesnulé choti. Clarisse po matce získala více rysů než starší sourozenci a navíc byla jedinou dívkou v rodině. Samozřejmě, že se o ní báli. Důvody sice byli různé, ale to jí nedávalo právo o nich mluvit takovým tónem. Ač je to to, co si myslela, nemusela to ventilovat zrovna před úplným cizincem.

Věděl, že jí ubližuje. Na rozdíl od něj, ona se o moc nezměnila. Mrzelo ho, že to musí udělat, ale nechtěl jí ohrozit. Stačilo, že částečně i jeho vinou byla prokletá, Lancelota také mohl zastavit, věděl, co se chystá, ale nedokázal zasáhnout do toho, co se má stát. Nepřišlo mu to správné. Teď by se asi rozhodoval jinak. Jenže čas vrátit zpět nedokázal, na to byla jeho moc krátká kdysi i teď. Když zopakuje jeho současné jméno, jen přikývne, ale svůj výraz nijak nezmění. Proč také? Potřebuje jí nějak odradit od toho, aby s ním chtěla mít cokoli společného. "Jsi elementál, Nimue, ty bys tu stála tak jako tak. Pokud si dobře pamatuju, jsi nesmrtelná." Upozorní jí na zjevný fakt a založí si ruce na hrudi. "Jak jsem řekl, je to složité a vysvětlovat ti to, by byla jen ztráta času. Navíc Merlin je mrtvý, byl pohřbený se všemi náležitostmi. Ten muž tu s tebou už stát ani nemůže." Odpoví jí a nejspíš jen vypustil z úst  další slova, která ji raní. Ví, jak moc je křehká a kolik sil jí nejspíš stojí, aby se tu zkrátka nezhroutila. Byla rozzlobená a nejspíš cítila i bezmoc. Oba věděli, že neexistuje moc způsobů, jak by tu teď mohl žít. Mohl by jí teď a tady nalhat, že vytvořil kouzlo, které mu dovolilo tu být, ale k čemu to. Jestli by mu naivně uvěřila, stále by ho tížilo, že jí lhal. Navíc by jednou přišla na to, o co tu jde, ale od něj to zkrátka nezjistí. I kdyby jí to chtěl říct, tak nemůže. Váže ho smlouva, kterou Dorien tak krásně překroutil k obrazu svému. Callumovi z toho vyplynulo jen pramálo výhod. "Nejde o to, co si podle mě zasloužíš nebo ne, zkrátka ti to neřeknu." Odvětí a zamračí se, když se zmíní o jejich synovi. Moc dobře ví, co provedl. Vlastně to viděl na vlastní oči, ale nikdy s ním na konci nebyl. Nikdy ho neviděl umírat. U Nimue tomu nejspíš bylo jinak. Ona u toho musela být, přece jenom jí nevázala smlouva, mohla svého syna kdykoli najít a zase ztratit. "Náš syn udělal to, co on sám považoval za nejlepší. Jsme sice jeho rodiče, ale jeho rozhodnutí nepadá na naše bedra. Bylo jen a pouze jeho. To, co se mu děje, je jen důsledek jeho rozhodnutí." Upozorní jí a možná tak i nepřímo zopakuje slova, která jí řekl před několika staletími, když za ním přišla žádat o pomoc se zastavením jejich syna.

Dívka je ráznější než by se mohlo na první pohled zdát. V případě že jí někdo omezuje, nevidím důvod proč by se nemohla vzepřít a prosadit si svou. Mnoho na pohled komplikovaných situací je ve skutečnosti něco co lze docela snadno vyřešit, odsuneme-li stranou svědomí a zažitá pravidla. Občas prostě jen stačí nahlédnout na danou situaci bez emocí a bez výčitek, nebo třeba jen s trochou té fantasie...
"Činy jsou lepší způsob jak dát najevo svůj nesouhlas. Když se nikdo neptá, nemůže se pak divit." Vcelku jednoduchá odpověď zazní z mých úst, třebaže Clarisse žádnou odezvu z mé strany nemusela vyžadovat. Postavte přede mě problém a já vám dám logické řešení - správnou pro vás z pohledu sobeckého jednotlivce, avšak není to vždy cesta toho nejmenšího odporu. Ale tak už to hold je. Někdy je potřeba být sobecký. Kdybych se já a nebo kdokoliv jiný měl neustále někomu přizpůsobovat, či dokonce podřizovat, pak se nikdy nikam nedostanu. I to je ale svým způsobem přirozený řád věcí. Vždy jsou ti co jsou ovládáni a pak ti kteří tahají za nitky.
"Je to dost možné." Přiznám, když se zmíní, že se nabídka sňatku nakonec dostane i ke mě ale ani tak nehrozí že bych jí uháněl. Ať už je vidina finančního zisku jakkoliv lákavá, co se týče mé vlastní situace, nejsem na tom vůbec zle. Naopak, jako lékař si vydělávám víc než dost. Nehledě na skutečnost, že v této oblasti dávám přednost pohodlí před účelovostí. Jsem někdo kdo zaprodal svou duši aby se mohl věnovat výzkumu bez časového omezení. Manželství by bylo v mém případě silně kontraproduktivní. Docela rád bych viděl tu chuděru která by ve mě měla shledávat svého budoucího chotě.
Tok mých myšlenek je přetržen až v okamžiku, kdy se jí nahrne červeň do tváří nad čímž lehce svraštím obočí v mírně nechápavém a možná trochu zkoumavém gestu. Momentálně totiž uvažuji nad tím, zda na jejích rozpacích nenesu nějaký podíl. Jak jsem se ostatně již zmiňoval, má empatie setrvává někde na ledovci severního pólu, takže si momentálně nejsem tak úplně jistý, jestli jsem náhodou neřekl něco špatně - A to i přes skutečnost že jsem toho opravdu moc neřekl. Ne, opravdu nenacházím logické pojítko v tom aby někdo v jednu chvíli něco řekl a ve druhé se za totéž styděl a upadal do rozpaků a tak na ní teď upírám nechápavý pohled a mlčím. "Co?" Vypadne ze mě přeci jen po chvíli.

"A to se mám sebrat a utéct z domu? Kam bych asi šla?" Odvětí a zavrtí hlavou. Dobře ví, že by jakýkoli vzdor byl marný. Nakonec by se domů vrátit musela a jen by tím upevnila Drakea v jeho přesvědčení, že potřebuje přísného manžela, který si jí někam odveze a postaví jí do latě. Prostě jen další muž, který bude omezovat její svobodu a uzavře jí do další zlaté klece, aby se jí náhodou něco nestalo. Jistě, činy by asi promluvily silněji než slova, ale u ní asi těžko? Co by taky mohla udělat, aby otci dokázala, že nepotřebuje jeho ochranu a je dostatečně svéprávná, aby se rozhodovala sama za sebe. Navíc dobře věděla, že jako poslušná dcera by měla ctít přání svého otce i svých bratrů. Ne jen, že bylo dost možné, že i k Zachariahovi se její bratr dostane, bylo to jisté. Byl svobodný a zajištěný. Věk nehrál roli. I kdyby to byl vdovec o třicet let starší než je ona sama, tak by to rpo bratra byla dobrá partie, pokud by byl ještě k tomu dobře zajištěný. Nešlo mu o to, aby byla jeho sestra šťastná, šlo mu o to, aby byla pryč z domu. Jen kvůli tomu, že jí obviňoval z něčeho, za co zkrátka nemohla. Opravdu nedokázala ovlivnit fakt, že jejich matka zemřela při jejím porodu.
Když se na ní zmateně dívá, oplatí mu to. Netuší, na co se ptá, protože jí přetrhl nit myšlenek. Nechápavý pohled je asi první emoce, kterou v jeho výrazu za jejich krátké setkání mohla postřehnout, ale netuší, co ho způsobilo. "Co co?" Vypadne na oplátku zase z ní, protože opravdu netuší, co se děje.

Útěk? Zbytečně moc drastické a rizikové, obzvláště pro někoho v jejím věku a v tomhle městě.
"Nepodřizovat se?" Ano, to už zní o něco lépe. Neříkám aby dělala přímo naschvály nebo snad přímo výtržnosti, stačilo by pro jednou dělat to co chce ona a ne to co po ní chtějí jiní, bez ohledu na to zda jsou rodina a bez ohledu na to že reakce na její neuposlechnutí nemusí být zrovna růžová, ale jak jinak dát najevo svou nespokojenost a přimět druhou stranu k zamyšlení? Každý má právo volby a jak jinak dát najevo nesouhlas když z druhé strany vázne komunikace? Jiná možnost jednoduše není. Buď bude dál mlčet a skákat jak jí diktují s tím, že bude věčně nespokojená a nebo začne jednat sama za sebe. Když už nic jiného, k nějakému kompromisu by to nakonec dospět mohlo...
Za své zmatení jsem si vysloužil obdobnou reakci, která mě zmátla snad ještě více. Nedává přece smysl aby byla rozpačitá ze svého vlastního jednání, tudíž za tím musím logicky stát já - a tím pádem zákonitě musí být dle mého názoru zcela zjevné, v čem tkví důvod mého zmatení a tázavého pohledu jímž jí v tuto chvíli takřka konsternovaně sleduji - A býval bych v tom pokračoval i nadále kdyby nepromluvila.
"Jste v rozpacích." Odpovím prostě a dále se mračím jako by tím co jsem právě řekl, mělo být druhé straně vše jasné, ale nezdá se že by tomu tak mělo být.
"Řekl jsem něco špatně?" Upřesním to tedy ještě pro jistotu, kdyby náhodou byla má očekávání přeci jen příliš vysoká a dívce přede mnou stále unikal důvod. Pravdou je, že k podobným situacím dochází v mém případě docela často. Možná bych měl být vůči okolí trochu více skeptický. Mám sklony neustále zapomínat, že ne každému je vždy vše jasné tak jako mě.

Jistě, nepodřídit se rozhodnutí své rodiny by asi bylo pěkným ukázáním protestu, ale přece nemohla jen tak začít odporovat otci, který se o ní celý život staral. Přece jen pro ní vždycky chtěl to nejlepší a sama viděla, že dcery se zkrátka podřizují rozhodnutí rodičů. Ti totiž mysleli na jejich nejvyšší blaho, zkrátka ženy poslouchali muže a tak to fungovalo všude. tedy i u nich. "Jistě, nejspíš jste nikdy nebyl na místě dcery." Zamumlá si a na tváři se jí objeví posmutnělý úsměv. Těžko hledat pochopení u někoho, kdo nejspíš nikdy v jejím postavení nebyl. To je přeci nadmíru jasné, synové mohli rebelovat proti otcům, hádat se a odporovat rozhodnutím, ale u dívek se čekalo a i dělo něco jiného. Pokud by nepomohla domluva, zkrátka by to udělali proti její vůli.
Když jí stále zmateně a nechápavě sleduje, načež pronese, že je v rozpacích, na tváři se jí objeví široký úsměv. Následně zavrtí hlavou a zasměje se. "Ne, neřekl jste nic špatně." Odvětí a dál se usmívá. Ten muž před ní je zajímavý, rozhodně alespoň tím, jak je zmatený jejím chováním. Jako by snad nechápal mezilidskou interakci. Pousměje se, načež vyndá nohy ze třmenů a ladně seskočí dolů na zem z hřbetu Morfea, kterého pustí, aby se šel napást. Dobře ví, že nikam neuteče, a i kdyby ho něco vyplašilo, vrátí se zpět k domu. Cestu by si nějak našel. Teprve teď si uvědomí, jak je oproti ní Zachariah vyšší, takže, aby se mu podívala do tváře, musí zaklonit hlavu. "To, že jsem v rozpacích, nemusí nutně způsobit něco, co někdo řekne." Poznamená ještě a na tváři jí stále sídlí pobavený úsměv, zatímco v očích jí hrají jiskřičky pobavení a zaujetí.

Je pravdou že jsem nikdy nebyl na jejím místě a nejsem ani schopen představit si její situaci se vším všudy - tedy s citovým zabarvením. Mohu se jen domnívat a i přes to trvám na svém tvrzení. To co je na její situaci těžké, není situace sama o sobě. To co jí činí složitou jsou emoce a hlas svědomí který není ničím jiným než okovy jeho majitele. Okovy které brání udělat to co je třeba - tedy to co je správné pro ni. Co se týče morální stránky, tam už je to o poznání komplikovanější a já jsem ten poslední co by jí v něčem takovém měl radit. Jen jsem sdělil svůj čistě logický úhel pohledu, výsledné rozhodnutí už je pouze na ní
"Ne, to jsem nebyl." Dám jí za pravdu a nerýpu se v tom již neboť to se dostáváme k našim vzájemným rozpakům které by mohli býti pro nezúčastněného pozorovatele úsměvné, ba dokonce i pro Clarisse jak posléze zjistím. Jediný kdo tu stále stojí jako to tvrdé Y a nechápavě civí, jsem já. Přikývnu na její ujištění o tom že jsem neřekl nic špatného o čemž mě více než jen dostatečně přesvědčí i úsměv jež jí pohrává na rtech zatímco já setrvávám ve své výrazové letargii aniž by mi to bylo jakkoliv hloupé. Mezilidská interakce jako taková mi nečiní problémy, problém nastává až v okamžiku kdy se do konverzace krom účelu začnou plést i pocity a emoce, v takovém případě působím poněkud... Natvrdle. Sleduji jí jak sesedne a koně nechá aby se vzdálil díky čemuž mohu konečně trochu ulevit krční páteři a naopak jsem to nyní já kdo kosí svůj zrak dolů. Vcelku příjemná změna, alespoň co se páteře týče.
Pak se trochu rozhovoří o tom, že rozpaky nemusí nutně způsobit slova druhého na což odpovím krátkým a věcným: "Chápu." Jako bych spolkl veškerou moudrost světa. Ve skutečnosti? Ne, nechápu. Nechápu proč by někdo upadal do rozpaků když mu k tomu nikdo jiný nezavdá jediný důvod. Kdybych vám teď měl popsat svou mozkovou činnost, viděli by jste mapičky všude možně jen funkce amygdali jaksi pokulhává a bez ní bohužel nemám šanci dopídit se k nějakému výsledku. Toliko k mému stupni invalidity.
Mám pocit, že je mou maličkostí zaujatá, možná vidím dokonce i pobavení? Zatímco já opět nevím proč a pokračuji ve své výrazové strnulosti - nyní alespoň bez onoho zmatení které dosud přetrvávalo.
"Nejsem si jistý zda jsem vhodná osoba která by vám měla dělat společnost." Řeknu popravdě, třebaže hlavním důvodem bylo odvedení řeči jiným směrem.

Skoro jako by nevěřila vlastním uším, vlastním smyslům, tam stála jako opařená. Jak mohl být tak chladný, zdálo se jí, jako by z ní kousek po kousku vyrvával radost, enegrii a prostě pozitivního ducha. Ale probouzel v ní šelmičku zahnanou do kouta, jež měla potřebu se bránit. "Nejsem nesmrtelná. Nebo spíš nemusím být. Dobře to. Můžu umřít. A přemýšlím o tom každý den! A když se mi konečně do života vrátí někdo, po kom celou tu dobu doufám, že se vrátí, nakonec si jen můžu říct, jestli to vůbec stálo za to. Asi tolik k mé elementálí esmrtelnosti..." Nebyl fér, tak proč by mu nemohla oplatit stejnou mincí? Bolelo ji, když byl takový a sic nechtěla ublížit jemu, svým způsobem ji hnal k tomu, aby přesně tak učinila. "Asi máš pravdu... Merlin musí být mrtvý. Přesto přede mnou ale stojí, jenže je jen stínem může, kterého jsem znala. Může, který by mi vždy řekl, co se děje, ať by to bylo sebehorší, protože on věděl, že v množství je síla a jeden by neměl být na všechno sám." Tahle slova možná zabolela spíše ji samotnou, protože to byla ohavná pravda. Jenže, co se dala dělat? Nemůže ho změnit, zvláště když ani netuší, co ho tak změnilo, ale nikdy by si nemyslela, že ji bude takhle zraňovat. Bolelo to. Moc, až se jí třásl hlas ve znamení nadcházejícího pláče, který se chtěl hrnout na světlo světa. "Víš co? Tak si to nech. Nemluv se mnou, nesvěřuj se mi... Vím, že je to více než tisíc dlouhých let, ale když mi nedokážeš říct ani, co se u všech čertů stalo, asi nemá cenu, abych ze sebe dělala ještě většího hlupáka, než už jsem udělala, když jsem se rovnou neotočila a neodešla, když jsem tě viděla." Sklopila hlavu, povzdechla si a pomalu už přemlouvala nohy k odchodu, když řekl slova, která ji zranila před tisícem let, dnes a jsito jistě by ji zranila i kdykoli jindy. V momentě byla u něj a pokud nezareagoval a nezachytil její ruku, vrazila mu pořádnou facku, jestli ne stejně jí to bylo jedno a křičela na něj. "Jak tohle můžeš říct?! Je to nás syn a my ho neochránili! Vždy jsme oba věděli, jak to s démony chodí, ale nezabránili jsme mu v tom! Ty si navíc mohl! Věděl si to mnohem dřív, než to udělal a nic si neudělal...vůbec nic." Během jejího proslovu si slzy našli cestičku a pomalu stékali po tvářích. A pěstičky bušíce do hrudi teď již neznámého zdaleka ne takovou silou, jakou by byli schopné, pomalu ztráceli na intenzitě, jak už elementálce docházela energie, odebrána emoční vytížením.

Tiše se zasměje a dál ho pozoruje. Nevypadalo to, že by slova, která mu řekla, chápal. I když možná nebyl problém ve slovech, asi byl problém v tom, že nechápal to, proč se chová tak, jak se chová. Pousměje se a lehce nakloní hlavu na stranu. "Proč byste nebyl dobrou společností?" Zeptá se a lehce pozvedne obočí. "Jste mladý, zaopatřený a navíc lékař. Nevidím problém v tom, že byste mi dělal společnost. Myslím, že mladá dáma se nemusí ve vaší přítomnosti cítit v ohrožení." Pronese a široce se usměje. Pro její přirozenou zvědavost se z něj právě stává velice zajímavá osoba. Navíc se jí začíná v žaludku rozlézat nepříjemný pocit, možná nervozita možná nedočkavost. Ona sama tomu přisuzuje podobné příčiny, ač tomu tak není. "Jediný důvod, proč byste nebyl dobrou společností je asi to, že jsem předtím měla pravdu a vy jste v tom lese zakopával mrtvolu nebo praktikoval nějaké podivné rituály. Na to ale opravdu nevypadáte." Odvětí a znovu se široce usměje. Na tváři jí stále září veselý úsměv. V tuhle chvíli opravdu vypadá jako porcelánová panenka, se kterou jí občas lidé porovnávají. Světlá a jemná pleť, nebesky modré oči a jemně růžové rty roztažené do úsměvu. Kdo jí nezná, velmi snadno by ho teď napadlo, že je to nevinná a naivní dívenka, která nepoznala strasti života. "Navíc myslím, že s Vámi si užiju rozhodně lepší konverzaci než s některými jinými." Poznamená ještě a lehce pokrčí rameny. Tím lehce naráží na služebnictvo, se kterým by stejně asi diskuzi ani nezačala, protože by se jí vyhýbaly pohledem a odmítali na ní promluvit.