Okolí Salemu

"Oba víme, že jsi nezůstala naživu kvůli mě, má drahá. Celou dobu jsi ani netušila, že jsem naživu." Zamumlá, zavře oči a stiskne si kořen nosu. Moc dobře ví, že se snaží mu ublížit, ale neměla nejmenší tušení o tom, co všechno si za ta léta prožil. Navíc tohle bylo něco, co on považoval za správné. Prostě jí nechtěl vystavovat nebezpečí, a pokud to opravdu mělo znamenat, že ho bude nenávidět, tak ať. Stejně za nějaký čas zemře, Dorien se snad rozhodne přesunout jinam a ani o Nimue pohledem nezavadí. Možná naivní touha, ale alespoň jí dával větší šanci ohledně toho, aby přežila. "Byl jsem na všechno sám celé tisíciletí a vedl jsme si obstojně." Odvětí klidně a pokrčí rameny. Je si vědom toho, jak to mezi nimi bylo tehdy, ale to odvál čas. Musela si zkrátka uvědomit, že on už rozhodně není tím mužem, kterého tehdy milovala. Vypadal jako on, měl stejné vzpomínky, ale rozhodně už jím nebyl. Odehnat Nimue bude těžké, ví to. Pokud se mu to nepovede, tak alespoň pozná, že není tím samým mužem. Nezmění to, protože vracet čas zkrátka neumí. Pokud s ním bude chtít být i přes tohle všechno a riskovat tak svůj život, bude se muset smířit s tím, co se z něj stalo. "Správně, je to celé tisíciletí a ty ses ani nenamáhala mě hledat. Nikdy jsem neviděl ani záblesk toho, že by ses odhodlala se po mně shánět. Proč bych ti teda měl něco říkat, když ty ses ani nesnažila mě najít?" Pronese a ač se cítí on sám ublíženě, v jeho hlase to znát není. Je mu ale jasné, že i tahle slova ženu před ním raní, jak by taky ne. Chtěl jí ranit a zhnusit jí sám sebe. Zatím se mu to dařilo a vzhledem k ruce, která mířila k jeho tváři, se mu to i dařilo. Zachytí její ruku kousek od své tváře. Dobře ví, že má velkou sílu, ale očividně neměla dostatek energie na to jí upotřebit. Jinak by jí nezastavil a její následné bušení do jeho hrudi by asi taky jen tak neustál. "Věděl jsem to, ale opravdu si myslíš, že kdybych mu v tom poprvé zabránil, že by se o to nepokusil znovu? A pak znovu a stále dokola? Opravdu si myslíš, že by upustil od snah zachránit ženu, kterou miloval? Že by zkrátka řekl, že mám pravdu a démoni jsou podlí, když pro něj to bylo jediné možné východisko? Ne, nenechal by toho. Zkoušel by to znovu a znovu a jednou bych ho ani já nestihl zastavit. Stačilo by mu vytipovat si správnou chvíli. Buď by podepsal smlouvu s démonem nebo by zkrátka zemřel někde zavřený a nešťastný. A my bychom byli jeho věznitelé."

"Existuje jedna zvláštní věc, pane Parkere. Říká se jí naděje. Nevěděla jsem, že jsi naživu, ale vždy jsem doufala že naše rodina bude zase jednou úplná, ať už jsem si to chtěla přiznat nebo ne. A jestli sis vedl tak obstojně, tak co tě drží tady? Proč tady setrváváš, když ti evidentně už nesejde na mě ani na tvém synovi? A ano máš pravdu, nehledala jsem tě, protože jsem byla naštvaná a když jsem se uklidnila, už bylo pozdě. Musel si být mrtvý a moje snaha té najít by byla jako hon za přízrakem, protože jsem nemohla vědět, že jsi skutečně naživu a byl tu náš syn, který byl skutečný. Byl příslibem reálného člověka, který se mi vždy vrátí. Tebou jsem být jistá nemohla. Ale to neznamená, že jsi mě nemohl hledat ty. Proč si to neudělal? Počkej, počkej... Nech mě hádat. Je to složité." Nebyla si jistá, ale křičí nebo mluví znepokojivě potichu, nedokázala to vnímat. Jediné, co v hlavince blikalo, byl vztek a pocit ublížení. Což nebylo úplně dobře.
Po jeho řeči ucouvla pár kroků dozadu. "Jí ale nic nehrozilo! Tys to věděl, všichni to věděli! Někdo si zahrával s jeho myslí a ty si ho mohl zastavit, než bylo příliš pozdě!
Nemáš tušení, jaké to je... Jaké je vidět ho umírat znovu a znovu, jen kvůli té jediné chybě. Už teď můžu jen čekat, kdy se mi u dveří zjeví Guinevra, díky které nakonec umře zase. Ale to tě už asi netrápí. Takže to asi nemá cenu řešit.
A předpokládám, že se Isaiahem se také setkat nechceš? To je jedno. Asi si docílil svého, odcházím." Už se skoro vydala směrem k lesu, k řece, ve které chtěla schladit hlavu, ale potom dostala hroznou chuť i přes všechny jeho řeči zjistit pravdu. A tak k němu pomalu přistoupila a vzala ho za jednu ruku. "Chybami se člověk učí, hm? Doufám, že stejnou chybu jako dnes už nikdy neudělám..." Těžko říct, jestli myslela mluvení s ním nebo kradení jeho vzpomínek, ale, když je pokusila listovat v jeho vzpomínkách, nedostala se tam. A bylo to, jako by ji někdo uhodil kladivem do hlavy, stejně jako kdyby byla kovadlina. V tu chvíli se chytila za hlavu a svezla se k zemi, klečela, ale nebyla si jistá, jestli křičí nebo ztrácí vědomí, neslyšela nic, jen hukot v hlavě.

Jelikož ho ani nepustí ke slovu, jak na něj ve vzteku chrlí všechna ta slova, která si on nejspíš zaslouží. Moc dobře ví, že k tomuhle všemu jí dohnal vlastně on sám, takže si to s klidnou tváří vyslechne, ač by mohl přidat další polínka do ohně, už mu to přijde zbytečné. "Já to věděl, ale Lancelot rozhodně ne. A neuvěřil by mi to. Já byl Artušův spojenec,
ať jsme jeho otec, neuvěřil by mi to." Odvětí tiše a zavrtí hlavou. Sám dobře ví, že tehdy udělal chybu, ale věděl o tom, že Lancelota by rozhodně nepřesvědčil o tom, že Guinevra je v bezpečí. On byl pravá ruka Artuše, neuvěřil by mu ani kdyby vsadil vlastní život. Prostě by ho vzal jen jako dalšího člena spiknutí proti jeho lásce. "Isaiah?" Zamumlá tiše jméno, které pronesla a svraští obočí. Takže Lancelot se v tomhle životě a městě jmenuje Isaiah, snad nebude tak těžké ho tu najít. Proletí mu hlavou a sleduje to, jak odchází. Překvapí ho, když se vrátí a chytí ho za ruku. Neudělá nic, protože netuší, o co se to pokouší. Proč k němu chodí, když jí řekl tohle všechno? "Cože?" Zeptá se, ale než by mu stihla odpovědět, tak už padá k zemi. Automaticky jí zachytí do náruče, ale stejně klesne k zemi s ní. "Cos to zatraceně udělala, ženská bláznivá?" Zamumlá si pro sebe a snaží se zjistit, o co přesně šlo. "Že by nějaká schopnost, o které nevím?" Zeptá se a ušklíbne se. Zavrtí hlavou. Jestli se mu nějak snažila dostat do hlavy a zjistit, jak a proč tu vlastně ještě je, tak by to vysvětlovalo tuhle reakci. Samozřejmě, že Dorien pojistil nějak i jeho vzpomínky, aby se nějaká čarodějka omylem neotřela o jeho myšlenky, když bude uvažovat nad smlouvou nebo vzpomínat na ty časy. Nepojistil se jen proti tomu, aby to on někomu vyklopil, ale i proti tomu, aby to někdo zjistil sám. "Tak co jsi udělala?" Zeptá se a pozvedne obočí. Opravdu by rád zjistil, co to udělala, když se jí stalo tohle. Nemá strach jen o ní,a le taky o to, že tohle Dorien nějak pocítil a jen by to způsobilo, že ho v domě čeká a hned se spustí otázky.

Je zajímavé když jste dle vašeho okolí zábavní i když sami pořádně ani nevíte proč. No, nelze říci že by mi to nějak vadilo, pomineme-li tedy ten můj hloupý pohled. Jsem schopný se  považovat za všechno možné, ale zábavný? Tak by mě ti kteří již měli tu čest poznat mou maličkost, nenazvali. Více se však ve svých myšlenkách nenimrám a přesunu svou pozornost k dívce před sebou která mi sdělí hned několik důvodů, proč jsem dle jejího mínění dobrou společností s čímž musím nesouhlasit - a i přes to zůstanu mlčet.
Mohl bych jí tu teď vyjmenovat nemálo důvodů opodstatňujících mé pochybnosti, i když to nejsou ani tak důvody jako spíše nezpochybnitelná fakta která by se jí určitě nezamlouvala. Možná vypadám na pohled docela nevinně, ale má neschopnost pracovat s emocemi je jen špičkou nehezkého ledovce který zůstává ukrytý pod hladinou. Bez ohledu na to jak chladná a amorální zrůda se uvnitř mě ve skutečnosti skrývá, nehodlám Clarisse nijak ublížit. Jednoduše řečeno k tomu nemám nyní žádný důvod. Nikdy nedělám nic co by nemělo již předem daný, přesný účel. Jen tak se lze vyvarovat zbytečných chyb.
"Když myslíte..." Zasouhlasím s ní tedy nepřímo, když řekne že nevidí problém abych jí dělal společnost a pokrčím nad tím lehce rameny. Sice ji ode mě momentálně žádné nebezpečí nehrozí, ale stále to nic nemění na faktu že jsem co se sociální interakce týče, chladný suchar.
K onomu dodatku o lese a mrtvole raději nic nedoplním (ač jsem měl nutkání sdělit, že mnohem účinnější způsob jak se zbavit mrtvoly není zakopání pod zem, nýbrž kyselina a úplný rozklad beze zbytku což je něco co praktikuji poměrně často...) pouze lehce přikývnu s krátkým: "Ne to nevypadám." Nepřestávajíce jí s mírným zamračením hledět do tváře, jíž jsem od chvíle kdy se začala usmívat nepřestal analyzovat a tak trochu to tluče do očí. Připadá mi že na rozpoznání pocitů a rozpoložení druhých, musím vynakládat mnohem větší soustředění než jaké vynakládám při své práci a to už je opravdu co říct. Obzvláště vezmeme-li v potaz, že v prvním případě se obvykle k ničemu kloudnému nedopídím dokud mi to ten druhý neřekne. 
Třebaže svůj zrak směřuji zpříma do jejích očí, neuniká mi ani vše okolo. Ať už samotná mimika tváře, již na pohled jemná pleť,  či rysy tvořící celistvé vzezření jež by kdokoliv jiný označil za velmi krásné a přitažlivé, ne však já. Já vidím pouze mechanismy. Jsem lhostejný ke ctnosti, nevědomý si krásy, nechápavý tváří v tvář štěstí a veškeré emoce jsou opakem ryzího chladného rozumu, který stavím nade vše. Co si o někom takovém myslet?
Dobrá, kdybych nebyl tak upjatý a trochu se snažil, možná bych nebyl až tak beznadějný případ, já se ale nesnažím.
"Většina lidí mě považuje za příliš striktního a logického - proto ta skepse a myslím, že oprávněná." Podotknu k její poznámce. Ale jestli nachází zalíbení v pohledu na mou strnulou tvář, proč ne, že? Rozhodně je to poprvé co jsem se s něčím takovým setkal což trošku ponouká mou zvědavost.

Pousměje se a jeho upřený pohled je jí lehce nepříjemný. Nestěžuje si, je to zkrátka něco jiného. Navíc její tělo zareaguje ještě další věcí a to je opětovné zrudnutí tváří. Přeci jen není zvyklá, aby na ní muži takto bez okolků hleděli a zkoumali její tvář. Jistě, prohlíželi si jí, ale nikdy ne takhle okatě. Možná by se choval ve společnosti jinak, ale něco jí říkala, že by na ní s klidem a bez výrazu hleděl klidně i uprostřed tanečního parketu, kdy by se na ně upíraly oči všech přítomných. Na jednu stranu je to trochu děsivé, na druhou jí to zvláštním způsobem zaujalo. Jak by také ne. Zatím nepotkala ve městě nikoho, kdo by se choval nebo mluvil jako on. Možná to byla i příjemná změna, zvlášť pro její zvídavou a všímavou povahu. Když se jí ale zahledí do očí, trochu znejistí. V prvních momentech uvažuje o tom, že pohled sklopí, pak si ale uvědomí, že nikde kolem nikdo není. Tudíž mu pohled opětuje, i když se to podle etikety a slušnosti moc nesluší. Teď jí na tom opravdu nezáleží.
"Někdy je lepší jednat na základě rozumu a potlačit pocity. Vám to tak vyhovuje a názor jiných Vás stejně, předpokládám, nezajímá." Odvětí a pokrčí rameny. Kdyby mu nějak vadilo to, co si o něm lidi zjevně myslí, tak by se to snažil změnit, ale to on s velkou pravděpodobností neudělal. Mluvil v přítomném čase, takže stále byl příliš striktní a logický. Clarisse byla oproti němu až moc spoutaná svými city, emocemi a záleželo jí na tom, co si o ní lidé myslí. Vždyť na její pověsti záležela její budoucnost. Kdyby se rozkřiklo například, že už není pannou, byl by z toho velký poprask. Nejspíš by si jí nikdo nevzal a ona by skončila na krku svému otci a bratrovi. Ten starší by jí zavrhl a ten mladší by na ní také začal pohlížet jinak. Nemohla si zkrátka dovolit nechovat se podle předepsaných standartů, jak to společnost očekává.

Štval ji ten jeho stále klidný, kamenný výraz. Jak mohl vydržet být tak klidný, tak...tak bez známek emocí? Vždyť musel něco cítit, ne jenom klid! Křičela na něj a řešila důležitou věc, která ještě stále pronásledovala jejich syna a s ním to ani nehlo. Bylo to k vzteku a k zbláznění se. "Mohl si to alespoň zkusit! Nebylo třeba vzdávat se bez boje. I ta hloupá snaha se cení, ale ty si nehnul brvou, aby si tomu zkusil zabránit!" Narozdíl od něj na ní byli vidět její emoce až-až. Vzteky už skřípala zuby a v očích se jí zrcadlila zrada a bolest, jež se čím dál víc zvětšovala při myšlence, že přesně tohle chtěl. Chtěl jí tu bolest způsobit. Ale překvapí jo náznak zájmu, když jí ujede součastné jméno jejich syna. "Ano, Isaiah. Skoro se divím, že se vůbec staráš... Alespoň jeden člen tvé bývalé rodiny má tvůj zájem." Výtka dost možná zabolela víc ji než jeho, ale i tak se pokusila nedat na sobě nic znát, i když to nebyla zrovna její nejsilnější vlastnost.
Po svém pokusu o nahlédnutí do jeho mysli ztratila pojem o světě. Nevěděla, co se děje s jejím tělem, jestli je stále reálné nebo už jen živelné podoby. Neslyšela jeho slova jen ohromný hluk, který nabíral na intenzitě a potom v něm začala znít slova doprovázená smíchem. Mám tě! Už o tobě vím! Chyba...chyba, má drahá! Neznala ten hlas, ale něco jí říkalo, že zná to, co těm hlas teď vlastní. Naštěstí pro ni, hluk s posledním slovem ustal a ona mohla povolit sevření své hlavy. Pocítila úlevu, ale jen na chvíli, než se do ní zabodl trn obav smíšený s hněvem nad tím, co se jí potvrdilo, že Merli...Callum provedl. "Co si to provedl? Jak si to vážně mohl udělat? Proč si to udělal?" Probodli ho zelenomodré oči s odhodláním z něj odpověď dostat za každých okolností.

"Zabránit budoucnosti je dost složité." Zamumlá a zavrtí hlavou. Byl si dobře vědom, že jeho vidiny jsou většinou jen možnosti, které existují. Viděl i tu, kdyby se pokusil Lancelotovi v jeho konání zabránit. Stalo by se přesně to, co říkal. Buď by se mu nakonec jeho konání opravdu podařilo, nebo by se jeho vlastní rodiče stali jeho vězniteli a on by je nenáviděl. Po jejím obvinění by se nejradši rozesmál, ale neudělá to. Nebude jí přemlouvat, že tohle všechno dělá kvůli ní. Buď by to tím zhoršil, nebo by to jen způsobilo to, že by jí stejně musel všechno vysvětlit. Ne, musel se držet toho, že jí od sebe odežene. To ale trvá jen do chvíle, než se mu tam zhroutí. Tohle totiž opravdu nečekal. Zvládl by její slzy, vztek, odchod, ale to, že se mu tu zhroutí, nečekal.
Chvíli trvá než přijde zpátky k sobě, ale pak už je zase v ráži. Netrvá mu moc dlouho než mu dojde, co se asi tak stalo. Nejspíš se opravdu snažila dostat se mu nějak do hlavy, ale Dorien si to pojistil. "Zatraceně, Nimue!" Vykřikne frustrovaně a nejraději by do něčeho praštil. "Vážně si prostě nemohla odejít a nesnášet mě? Nemohla jsi pro jednou nechat něco být a nešťourat se v tom?" Pokračuje dál a její otázky ignoruje. Stejně na ně nemůže zcela odpovědět. Ona na něj křičela celou dobu, tak se to holt otočí. Nebude jí odpovídat, nedluží jí to. Nemohla si dát pokoj a pokusila se mu vlézt do hlavy, narušit jeho vlastní svobodu a soukromí. Jako by snad nestačilo, že to neustále dělá Dorien, musela to udělat i ona a zkazit tím všechno, co se snažil udělat. Zhatila tím veškerou šanci, že by si jí Dorien nevšiml a prostě by přežila bez toho, aby se musela bát o vlastní život. "Copak nemáš žádný pud sebezáchovy? Nemáš nikoho, o koho se v tuhle chvíli musíš starat? Zatraceně." Pokračuje dál, pustí jí a stoupne si.

Všímám si jejích reakcí, v tuhle chvíli především opětovného zrudnutí tváří které nevím čemu bych měl přisuzovat, ale i navzdory pochybnostem zda na tom nenesu nějaký podíl, vydržím nějakou tu chvíli mlčet s tím, že mě sama ještě před několika málo minutami ujistila, že za její rozpaky nemusím nutně nést odpovědnost já. I tak mi to ale nedá abych se nakonec nezeptal. "A co je důvodem vašich rozpaků teď?" Nevědom si toho, jak hloupě jí ten dotaz asi musí znít - ne že bych si z toho snad dělal vrásky, kdybych to věděl. Nemohl jsem si však nevšimnout něčeho, co by mohlo připomínat nutkání sklopit oči a až nyní si uvědomím, že na ní po celou dobu zcela nepokrytě civím, ignorujíce jistý diskomfort který jí to asi způsobuje - s čímž už mám nějaké ty zkušenosti, takže se mi to podařilo při vynaložení nemalé dávky úsilí, dát dohromady. Nelze však říci že bych měl v úmyslu náš započatý oční kontakt přerušit, ostatně, stále mi pohled opětovává takže jí to asi nebude až tak nepříjemné jak by se mohlo zdát.
Vpíjím se tedy svýma, modrozelenýma očima (které na slunci mohou házet dosti zajímavé odstíny) do těch jejích, čiře modrých,  i nadále a spolu s tím pocítím i jisté nutkání. Nutkání otestovat, jak dlouho asi bude schopná náš oční kontakt udržet? A možná spolu s tím pociťuji ještě nutkání trochu jiného rázu, které však nejsem prozatím schopen nějak více definovat.
"Máte pravdu." Přiznám bez okolků když se zmíní, že mě názor ostatních na mou osobu stejně nezajímá. Nikdy mě nezajímal. Jsem jaký jsem a vyhovuje mi to tak, třebaže by mi vyšší stupeň EQ v sociální interakci mnoho věcí značně usnadnil. "Prospělo by vám to." Dodám posléze jen tak mimochodem. Prospělo by ji obojí - jak jednání z čistě rozumového hlediska bez matoucího mlžného oparu emocí, tak i přikládání menšího důrazu na to co si myslí její okolí - hodnotím pouze na základě toho co mi bylo z její strany sděleno, ale dovoluji si tvrdit, že mám pravdu.

"Tak teď jste na vině z části i vy a ten váš upřený pohled." Odvětí a usměje se. Tentokrát totiž měl na jejích rozpacích opravdu podíl i on, tak proč mu to neříct. Vypadá to, že ale ani tak pohledem neuhne a jí k tomu taky žádné rozpoložení ani myšlenka nenutí. Je změna se ve společnosti někoho chovat tak, jako by jí nesvazovaly žádná pravidla etikety. Pro ní rozhodně zajímavá věc, ale možná je důvodem, proč i nadále hledí Zachariahovi do očí, i to, jaké odstíny získávají jeho oči. Zajímavé, že někdo, kdo neocení krásu má oči, které se právě z tohoto důvodu dají obdivovat. Pousměje se, ale pohledem zkrátka neuhne.
"Možná by mi to prospělo, ale nemyslím si, že bych toho byla schopná." Odvětí s trochou smutku v hlase. Opravdu by jí asi pomohlo se podobnými věcmi nezabývat a víc na situace nahlížet s chladnou logikou stejně jako muž před ní, ale ona zkrátka nemohla. Možná na to neměla dostatek mozkové kapacity, nebo přebytek emočního cítění a empatie k druhým lidem. Vztahy v rodině, které ač jí často ubíjely, byly pro její existenci důležité. Možná kdyby přišla o rodinu, tak by se musela začít řídit logikou, protože její emoce by byly příliš silné a její duše zraněná. Zkrátka by nezbývalo nic jiného. "A vám by možná prospělo, kdybyste občas ocenil krásu a udělal něco pouze na základě emocí. Změna totiž prospěje každému." Poznamená a na tváři se jí opět objeví úsměv. Takhle to vypadá, když se střetne chladná logika s emocemi. Každý má jiný pohled na svět, ale stejně si očividně mají o čem promluvit. I když by se asi někde našli i jiné plnohodnotnější debaty.

"Oh... Pardon." Vypadne ze mě v uvědomění když mě upozorní na upřenost s níž na ní hledím, a býval bych možná oči sklopil - nebo takové by asi bylo očekávání, já místo toho však naváži další otázkou: "Vadí vám to?" Neuhýbajíce pohledem stejně tak jako doposud. Na první pohled možná hloupý dotaz, ale rozpaky přece nemusí nutně znamenat diskomfort, nebo ano? A i kdyby ano, cosi mi nedovoluje být prvním, kdo pohledem uhne.
"To se nedozvíte dokud to nezkusíte." Podotknu v něčem, co by se dalo nazvat ponukou. Proč prostě nezbořit veškeré dosavadní bariéry a nezkusit něco nového? Něco, co by vás na okamžik vytrhlo ze všednosti tohoto tmavošedého, nudného světa... Dobrá, tohle je něco co by možná sedělo více než na ní na mě samotného.
Má práce není jen něčím co mě baví a naplňuje. Zároveň je to něco co mi pomáhá nemyslet na všudypřítomnou prázdnotu kterou uvnitř cítím. Ano, postrádám emoce a jsou to právě ony které vám dodávají pocit, že jste naživu. Tak jako kdokoliv jiný pozoruje dění ve svém okolí a s každým podnětem na němž spočine pohledem či myšlenkou, v něm probudí nějaký pocit, či záchvěv který způsobí vychýlení tepové frekvence, já vidím pouze materiálnost a účel. Můj tlukot srdce? Je jako neměnný tikot hodin. Není nic co by je pohánělo, či rozčeřilo jejich mechanický ukazatel. Tím spíše mám potřebu vyhledávat nevšední situace které by mě možná s trochou toho štěstí z onoho bludiště dokázali vytrhnout. Ale jak silný by to musel být náboj, aby pohnul s někým jako jsem já? Poslední emocionální zásah (- pokud to tak tedy lze vůbec nazvat) jsem zažil v okamžiku kdy jsem přišel o svou rodinu - nebo je to tedy alespoň něco, následkem čehož jsem pocítil zásadnější změnu, vychýlení ze stereotypu... Ani sám sobě nemohu popřít že mi chybí. Netušil jsem nakolik se může už tak dost prázdný život prohloubit. Opak byl v tomto případě pravdou.
Nakloním při jejích následovných slovech jemně hlavu ke straně v mírném zamyšlení. Zní to tak jednoduše a přece je to pro někoho jako jsem já takřka nemožné. Je těžké řídit se podle něčeho co necítíte. Možná by mi s tím ale mohla pomoci právě ona. "Máte tím na mysli něco konkrétního?" Zadívám se na ní s touto otázkou, jako bych na ní už tak doteď nehleděl takřka bez mrknutí oka.

"Nic se neděje." Zareaguje obratem na jeho omluvu a pousměje se. "Kupodivu tomu tak není, což je asi zvláštní." Odpoví mu a sama je tím zmatená. Obyčejně by na ní muž asi takhle upřeně zrak neupíral, stejně tak by mu to ona obyčejně neoplácela a stydlivě by oči sklopila. Ani jedno se teď ale nestalo, tudíž to pro ní byla neznámá situace, ale jeho pohled jí nijak nevadil. Jinak by očima uhnula už před nějakou chvílí. "To je nejspíš pravda. Nejsem ale někdo, kdo by něco oznámil jako hotovu věc. Zastávám názor, že říct svůj názor přímo je dobré, ale člověk by stále měl být otevřený diskuzi." Odvětí a pokrčí rameny. Jistě, otevřená diskuzi je, ale stejně většinou chce, aby bylo po jejím, ale to chce asi každý. Tedy alespoň pokud mu na dané věci záleží. Ovšem věděla, že zbavit se otcovi zlaté klece je běh na dlouhou trať. Postupně vyhrávala malé potyčky s otcem jednu za druhou, ale válka je vždycky dlouhodobá záležitost a jedna výhra v bitvě jí neukončí. O tom by mohl Lucius jistě vyprávět. Kdyby jedna bitva rozhodla celou válku už na začátku, nebylo by potřeba tolik vojáků a tolik odvážných mužů by neumíralo a jejich rodiny je nemusely oplakávat.
Po jeho otázce se jí v očích objeví lehce zasněný výraz a i do úsměvu se jí vnese cosi tajemného. "Vám asi impulzivní chování nic neříká, že?" Nadhodí otázku s podtónem hravosti. Ani na jeho odpověď nečeká, vždyť ta je více méně jasná, pokud si o něm lidé myslí, že je strohý a logický. S těmito vlastnostmi impulzivnost dohromady moc nejde. "Jen tak bez důvodu si zazpívat, vyjít si na procházku, obdivovat květiny. Užívat si tanec nebo jen jednoduchou konverzaci. Smát se. Nebo se jen sebrat a dojet se projet na koni. Udělat něco bezmyšlenkovitě, bez toho, abyste hned myslel na následky. Zamilovat se. Dát své milé nějaký pěkný dárek nebo jí třeba jen políbit." Odpoví mu s hravým úsměvem, i když během posledních dvou vět se jí do tváří nahrne opět trocha krve a do očí kapka studu a nejistoty. Ona si o lásce zatím mohla jen číst v knihách nebo poslouchat příběhy. Sama s ní zkušenosti nemá a jeho tu poučuje.

"Dobře." Jediné co ze mě vypadne když řekne že se nic neděje, sic je to trochu zvláštní což je fakt. Obvykle tím kdekoho rozhodím, někdy více, někdy méně... Princip je víceméně stejný, ne však zde. Stále oční kontakt udržuje což je - přesně jak sama řekla, poněkud zvláštní a to natolik, že mi to svým způsobem imponuje.
"Chápu." Přikývnu s patrným zamyšlením na její odpověď ohledně otevřených diskuzích. Inu, snad netřeba zmiňovat že to není vyloženě můj případ. Ano, jsem schopný akceptovat názory a posudky ostatních, ale  nic to nemění na skutečnosti, že je pro mě tím správným můj vlastní, což se týká převážné většiny případů. Těžko říci zda to přisuzovat výši mého IQ nebo mému egu, ač nepochybuji že svůj podíl na tom mají oba aspekty. Obzvláště pak tehdy kdy moc dobře vím o čem mluvím. Na druhou stranu,  pokud je tomu naopak a jsem si vědom že v dané věci ví druhý více než já, jsem schopný řídit se jeho úsudkem což platí kupříkladu v případech kdy mám co dočinění s emočně zabarvenými situacemi kterým se zkrátka nevyhnu. V takových chvílích si připadám trochu jako neznámá mimozemská entita, či jak to nazvat - paranormální jev? Ano to by bylo to správné označení.
Tok myšlenek opředen mou paranormální maličkostí,  je však velice záhy přetržen (dříve než mohl zajít do obludných rozměrů) a to přesně v okamžiku kdy vysloví svou domněnku o impulzivitě nad čímž se krátce zamyslím. "Mhm...?" Natočím nepatrně hlavu ke straně s mírně svraštěným obočím než si v mysli opětovně promítnu to co právě řekla.
  "..Ne, vlastně ne." Dám jí zapravdu, ačkoliv by byla odpověď zcela zjevná i kdybych zůstal mlčet. Byla to spíše řečnická otázka nežli cokoliv jiného. Mé zamračení se posléze ještě o něco prohloubí poté, co začne vyjmenovávat jednotlivé příklady které někomu jako jsem já připadají trochu... Zvláštně. Zkrátka a dobře si nic z toho nedovedu sám na sobě pořádně představit. Možná to zní jednoduše a kdokoliv jiný by v tom cítil romantický nádech, zatímco mě to ale připadá z většiny nesmyslné a nepředstavitelné.
Notnou chvíli na ní hledím tím stejným, podmračeným výrazem aniž bych ze sebe cokoliv vypravil. Je očividné že nad tím co mi bylo navrženo dumám. Kdybych vám v tuto chvíli měl popsat co se odehrává v mé hlavě, přirovnal bych to k nespočtu skřípajících, rozvrzaných koleček které se pohybují různými směry ve snaze zapadnout - Bohužel však bez výsledků. Představa někoho jako jsem já v něčem, co by se dalo nazvat zamilovaností je přinejmenším... Zvláštní, děsivá a možná také trochu zvrácená. Ale to je přesně to, co jsem - zvrácený. Svým velice specifickým způsobem.
Je to snad odraz nejistoty co vidím v jejich očích? (Pominu-li tedy opětovnou rozpačitost která je znatelná asi nejvíce.) A přece hovořila s jistotou, ba dokonce jsem v jejím tónu postřehl jistou hravost. Jednou z možností jak si vyložit hravý kontext, jest provokace či dokonce pobídka k činu a spolu s tím co bylo řečeno ani ne před chvílí... A proč nově nabyté poznatky neinterprerovat do praxe? Bylo by to ostatně přesně to k čemu jsem byl vybídnut - abych zkusil jednat impulzivně. Jak může taková impulzivita vypadat v mém provedení? To je celkem dobrá otázka.
Aniž bych se předem zabýval možnými následky či logikou, bez jediného slova, sklonil jsem se do její výškové úrovně a políbil jí na rty. Samotného mě prekvapilo, jak hebké a sametově jemné jsou.
Nevím proč mě napadlo zrovna tohle, možná jsem se nechal inspirovat tím, co v takovýchto situacích dělají jiní... A nebo je to možná jakýsi nevědomí, vnitřní popud - nemám zdání. Řekněme, že má mozková činnost danou situaci vyhodnotila jako schůdnou k takovému činu, ale na význam ani logiku se mě teď neptejte, ani já sám je v tomto úkonu nevidím. Nemohu však říci, že by to nebylo příjemné.

Ani po jejích slovech z něj vlastně nic moc důležitého nevypadne, jen jí občas přitaká nebo potvrdí nějakou domněnku. Opravdu nepatří mezi přespříliš komunikativní lidi, ale předtím jí varoval už předtím. Jeho upřený pohled už přestával být něčím nezvyklým a otravným, nebo jak by se to dalo nazvat. Jeho chování bylo zajímavé a v jistém smyslu i zábavné, protože se očividně necítil zrovna dobře ve společenských interakcích. Tím už jí nijak nepřekvapil, ale přesto se ukázalo, že něčím jí překvapit dokáže. A to zvláště tím, když se sehne k ní a přitiskne své rty na její. To jí překvapí dost na to, aby na chvilku absolutně ztuhla. PO chvilce se ale uvolní a začne vnímat teplo a jemnost jeho rtů na těch svých.
Opravdu si nepředstavovala, že její první polibek proběhne s mužem, kterého sotva poznala a který uvažuje spíš logicky než na základě emocí. Ne, tohle nebylo podle jejích představ, ale přesto nemohla tvrdit, že by jí to bylo nepříjemné. Po chvilce mu tedy začala polibek i oplácet, ale o několik okamžiků později se odtrhne a sklopí pohled k zemi, přičemž jí do tváří opět stoupne červeň, ale tentokrát naberou její líce až nachový nádech. Tohle bylo něco, za co by jí jistě nikdo nepochválil a i přese všechno byla stále věřící. Sice tímhle žádný zákaz neporušila, ale přesto nevěděla, zda je to správné nebo nikoliv. Váhavě zvedla pohled zpět k Zachariahovi. Hleděla na něj skrze řasy a v jejích modrých studánkách se zračila nejistota a plachost. Nevěděla, co má dělat, tímhle jí překvapil a znejistěl do velké míry.

Vnímala svou nervozitu až příliš dobře. Každý krok blíže k řece se zdál těžším a těžším, roztěkanost hýbající něžnými dívčími rysy viditelnější a panika, pomalu se deroucí nejen do očí, ale i stahující hrdlo, že polknutí se zdálo bolestivým úkonem, dokazovala nejistotu, s níž se byla nucena potýkat. Nikoliv jako statečná hrdinka z dávných eposů, opěvujících sílu lidského charakteru, vydaného na milost protivníkovi a jeho činům, ale jako ustrašené kuře, které by nejraději vzalo nohy na ramena, až by se za ním prášilo, jak rychle by podala otočku čelem vzad, nazpět ke svým ratolestem. Přesto, že její srdce prudce tlouklo každou vteřinou stále horlivěji jako připomínka dávných dob utopených v pláči, se odvažovala čelit myšlenkám na zbabělý útěk a pomalu, pomaloučku se blížit k místům prokletým. Plachý pohled, vrhnutý do křišťálově čisté vody zdejší řeky, dokazoval, jak vyděšená je ze svého konání - téměř, jako by z vody měla vylétnout obří příšera a celou roztřesenou bytůstku pohltit. Nejednalo se však o příšeru, ale o jednoho muže, který... Inu, mohl jí vyplašit podobným způsobem. A ani by se nedivila, kdyby číhal kdesi pod vodou, neb ta mu byla od narození drahá, pečovala o něj jakožto matka, hladila rozbolavělou duši a klidnila rozbouřenou mysl. Pokaždé, když se setkali, měl k ní blízko, nebylo divu, že na něj narazila poblíž řeky. Pravděpodobně byl jeden z těch rybářů, obývajících nuzné domky podél jejího toku, křižující skrz na skrz celý Salem. Ale narozdíl od centra, zde dokázal každý nalézt klid. Žádné hulákání, žádný klapot koňských kopyt, ani zvuk pláče a nešťastných výkřiků, když některou ze žen táhli na hranici. Klid, který hledala i Lydia, podivně ztracená na tomto místě. Od chvíle, kdy ji potkal, se sem nedokázala vrátit. Strach zaplavoval srdce v podobě vzpomínek na manželovu smrt. Aby před tím vším utekla, vrhla se do práce se zápalem, z něhož se nakonec vyklubala potřeba utíkat, zavírat vrátka, dveře a okna na zámek, nepustit si k sobě nikoho blíž. Žádného dalšího muže, žádného Nathaniela, Mathiase ani Elijaha. Nikoho.
S odvahou, i rázným výdechem na rozechvělých rtech, napřáhne ručku, klepaje klouby prstů o dřevo dveří jednoho z domů. Malá strašpytlice, nucená potlačit své prvotní obavy s vidinou hromady hladových krků, které na ní čekají doma. Dlaň uhladí namodralou, nyní spíše našedlou sukni z teplé vlny, následně i narůžovělou šněrovačku, vybledlou častým používáním. Košilí zlehka profukoval vítr, společník podzimních dnů, obzvláště s blížící se zimou doprovázel krok jednotlivých obyvatel. Drobné blondýnce však navzdory všemu nepřidělával obavy, dokázala jeho bujnou mysl uklidnit letmým úsměvem i myšlenkou. "Pane Barlowe? Tady Lýdia. Přišla jsem... přišla jsem si pro ty ryby, pro děti. M-mám... mám peníze, nebojte se." Stálo jí to veškeré úsilí je vydělat, ale přes svátky Vinobraní si přeci jen polepšila, sem tam vzala pomocnou práci, přiložila ruku k dílu a odměnou jí bylo několik jasně cinkajících mincí, nyní žmoulaných v dlani. S drobným přešlápnutím opět dá najevo nervozitu, šedavé oči těknou po okolí, zda nepřilákala svým hlasem jednoho muže, v jehož přítomnosti dokázala za posledních dvě a půl století změknout a roztéct, avšak dnes... Nemohla si to dovolit. Ne tady, ne teď, ne v tomto životě ani budoucnosti. Nedokázala by se znovu srovnat s jeho smrtí, s tím, že je za ni pravděpodobně zodpovědná. Pokaždé zemřel, pokaždé, když byl s ní. "A-a taky jsem přišla kvůli vašemu synovi, pane Barlowe. Isaiahovi." Jako by snad měl jiného, o čemž by se jí dostalo značných pochyb. Nyní si však mele svou, ani na okamžik si neuvědomuje, že by mohla mluvit o svém bývalém manželovi, po němž skončila ve vdovském statusu. "Ne snad proto, že by se mi líbil, nebo tak něco. Ale moc se točí kolem mých děvčat, a ty netuší, jakou má váš syn reputaci mezi místními dívkami. Jsou ještě mladé a naivní a já nemohu dopustit, aby se s nimi zapletl a zlomil jim srdce. To-... To se nesluší!" Nadále se ani na okamžik nazastaví, snad jen pro případný nádech, ale jinak nic víc, přešlapávaje na místě. Malá holka, co si hraje na dospělou, aby jí někdo bral vážně.

Občas se vracel z moře rovnou za otcem, občas stále potřebovat čas sám pro sebe, než se vrátil za mužem, kterého měl – svým způsobem – rád, ale se kterým si zoufale nerozuměl. Jakmile zakotvil a zpracoval úlovek , obvykle se beze slova vytratil za přáteli (či přítelkyněmi), které si nadělal v minulosti a které ohromně bavilo, že jeden z jejich řad, nenapravitelný floutek, se nyní živí poctivě a navíc se svědomitě stará o toho, kdo byl prvním důvodem, proč je vůbec potkal. Vlastně si s nimi už ani pořádně neměl co říci – zasekli se v dobách před deseti lety, ač Isaiah byl již v přítomnosti a přijal povinnosti, co se na něj valili, jejich způsob života mu již nebyl tak blízký, jednalo se ale o jistou setrvačnost a také možnost úniku ze života, který se k němu nehodil. Nikdy nechtěl být rybářem, sotva by ho to mohlo jakkoliv naplňovat, a tolikrát přemýšlel, co bude, až otec zemře a on nebude mít žádný závazek a žádnou zodpovědnost vůči nikomu, než si uvědomil, že je to hloupost – protože Clarity a její dcery, kterým je rovněž zavázán a které byly další z bytostí, za kterými se hojně toulal, v posledních měsících daleko více než za těmi bývalými floutky a poběhlicemi. Clarity a její děti se staly jeho novou rodinou, místem bezpečí, kde se cítil vítán a nebyl brán jako jedno velké zklamání, jak mu otec mnohokrát rád připomínal. Díky Clarity přestal trávit čas v tak brzkém odpoledne po hospodách a flákání, namísto toho začal dělat užitečnosti a pokud jej kroky opravdu zavedli do hospody, pak jedině večer a zřídkakdy, ač tehdy se od svých povinností oprostil pořádně, zapomněl na ně a obvykle se vrátil až někdy dopoledne dalšího dne – to bývalo obvykle po těch věčných hádkách s otcem, kdy měl chuť se na všechno vykašlat a vrátit se k tomu, co bývalo, protože tehdy ztratil víru, že je vůbec dobré se pro někoho měnit – jistě, pro Clarity, pro tu ano, ale ta byla jediná a Isaiah tak trochu počítal, že i jedinou zůstane, neb se nejvíce podobala tou hloupému obrazu ideálu krásy, co znal – a nejspíš přesně to mu bránilo si s ní něco začít, naopak ji bral jako sestřičku.
Dnes ale neutekl k těch bláznům ani ke Clarity, dnešní odpoledne bylo vyloženě a jen pracovní. I z moře se vrátil později než obvykle, neboť ryby příliš nebraly, a poté musel sehnat materiál na opravdu starých zteřelých sítí, co se sypaly pod rukama a už neměl naději se tomu vyhnout. Díky čemuž stráví noc doma a otec bude bezesporu šťastný, že se nikde nefláká. S tlumokem přes rameno se tedy vrací zpět domů, do malého rybářského domku, kde bylo příliš málo místa pro dva kohouty vzteklé na život a také příliš mnoho vzpomínek na Emmetta i na Alici, směrem od pláže, tedy z míst, odkud neviděl na dveře vzhledem k tomu, že domek stál na kůlech podpírajícím jej na svahu, co vedl k vodě a k loďce. To až když je odhodlán začít se v loďce přebírat sítěmi a hledat ty co potřebují jeho pomoc nejvíce, zaslechne zaklepání a dívčí hlas – a přísahal by, že známý, kterému brzy odpoví bručounský hlas jeho otce s tím, že jí nemůže pomoci, dokud nebude jeho syn doma vzhledem k absenci očí i ryb, co měl Isaiah dopoledne vytáhnout nahoru do světnice, ale neudělal to (protože se mu jednoduše nechtělo zdržovat). Tehdy proces maličko zrychlí, aby dívku zachránil ze spárů toho medvěda, než jej zarazí jeho vlastní jméno. Přestane, zpozorní a… nu, sítě jednoduše vzdá. I nyní přijde odpověď od jeho otce, něco o sprostém darmošlapovi, kterého si srovná do latě, aby neohrožoval mravní růst mládeže (samozřejmě jen za použití lehce jiných slov), kdy Isaiah jednoduše zamíří k předním vchodovým dveřím, sítě nechávaje v loďce, však na to bude času dost. Na to, aby ubránil svou čest, ale ne. „To nebude nutný. Nevěděl jsem, že jsou od vás a i kdyby, neměl jsem jim v úmyslu něco lámat,“ odpoví hravě a lehce pobaveně, ať už má na mysli srdce nebo věneček. Šedavé oči se zatoulají k blondýnce, co se k nim vydala. Lýdie. Alespoň tak se představila – byla mu povědomá právě z okolí dívek ze sirotčince, ze kterých si občas utahoval a se kterýma si hrál. Byla hezká, opravdu hezká – jemná blondýnka a vzhledem k tomu, že si vzala na starosti sirotčinec, měla nejspíše dobré srdce. Až příliš dobré pro něj, protože zrovna srdce někoho takového by nikdy nechtěl zlomit. Ale stála za hřích. Stála za sto hříchů a pravděpodobně i dlážděnou cestu do pekel. Tak trochu s nevolí z ní odtrhne pohled na otce, co s nesouhlasným výrazem stojí ve dveřích. „Už se o to postarám…“ Už už viděl, že se Christian nadechuje k námitce, proto cítil potřebu něco dodat: „Ve vší početnosti. Brzo budu doma, potřebuju s něčím poradit, fajn?“ Starý muž tedy něco zabrblá, jen aby za sebou zabouchl dveře a zmizel znova do svetnice, šmátravými pohyby hledaje si cestu ke krbu a křeslu, kde nyní již trávil většinu času – a nemůže mu být upřeno i to, že se rozloučil se slečnou na jeho prahu. Neměli mezi sebou ty nejlepší vztahy, mnohdy padaly urážky, zvláště pokud se jeden z nich cítil v právu, ale ve výsledku se spolu snažili žít – někdy jim to šlo lépe, někdy hůře, někdy se ovládl Christian, jindy Isaiah, protože minulost mohli sotva jen tak smazat a zapomenout na ni. Tehdy se znova obrátí na Lýdii. „Něco jsem zaslech, ale nejsem si úplně jistej, co konkrétně, takže – s čím vám můžu pomoct?“ Na rtech se mu objeví malý úsměv. I kdyby nechtěl a nedělal to pokaždé, něco mu říkalo, že na ni se jednoduše nesluší mračit. „Tedy krom toho, že nechám vaše holky na pokoji a budu si hledět… jiných.“ Nejspíš. Protože už byl moc starej na to, aby se přeučoval a naivně doufal, že si jednou najde tu, se kterou bude chtít strávit život. A pokud by ji skutečně našel, že bude dostatečně dobrej, aby si ji vůbec zasloužil.