Okolí Salemu

Pracoval již s velmi známou, zažitou rutinou. Střelný prach nasypat do hlavně. vložit olověnou kulku a to celé pořádně zacpat malým kouskem papírku, natáhnout zámek, nasypat zbylý prach na pánvičku. Sic byl proces nabíjení zbraně pokud složitý a zdlouhavý, Cain jej ale za všechna ta léta, kdy se příliš nezměnil, ovládal s precizní přesností a rychlostí, jaká by měla být samozřejmá každému puškaři. Jemně opracovanou, dřevěnou, ale nezdobenou pažbu si přiloží k rameni, zatímco ukazováček stejné ruky položí zlehka na spoušť, druhou rukou pevně podepře hlaveň. Levé oko přivře, aby jej nerozptylovalo, ve snaze spojit cíl s muškou vzdálený na několik stop. Klidně se nadechne. Až po té ukazováček stiskne spoušť s větší vervou, která jej zmáčkne a pustí celý mechanismus – křesadlo uhodí do pánvičky, vyletí jiskra, která zažehne střelný prach na pánvičce a po té i v hlavni, přičemž síla této malé exploze vymrští kulku hlavní vpřed, přímo na cíl. Nepříliš vysoké, úzké dřevěné polínko umístěné na starém dřevěném kmeni, odletí o notný kus dozadu, než dopadne na zem s kulkou zavrtanou hluboko ve dřevě. Cain vydechne. Jen aby se mu vzápětí na rtech objevil pobavený a spokojený úsměv. „Hodná holka…“ poznamená si směrem k pušce, která se mu konečně podařila po několika neúspěšných pokusech zkalibrovat tak, aby střílela co nejpřesněji, než skloní její hlaveň a díky popruhu z měkké hnědé kůže si pušku přehodí přes rameno s hlavní směřující dolů. Stačilo ji již jen vyčistit a týdenní práce je u konce. Ani to mu ale nebránilo – po krátkém zaváhání – ověřit svůj poznatek ještě jedním výstřelem po stejném kusu dřeva, co se navíc ještě nyní rozskočí ve dví vzhledem k rychlosti a tedy i síle, kterou kulka nabrala.

Od vinobraní to s Vivi bylo...jiné. Víno v kombinaci s pěknou ženou nadělalo trochu neplechu a skončilo to tak, jak skončilo. On cítil něco k ní, ona něco k němu. Znal ji dlouho a záleželo mu na ní, ale to nebyo dobře. Veděl to, ale nechtěl jí ubížit. Měl to ukončit, ale pořád si bláhově říkal, že tentokrát to bude jiné. Že se tentokrát zvládne ovládat, ale to se dnes potvrdilo jako nemožné. Šli spolu na obchůzku. Brzy ráno, když Salemu ještě vládlo ticho a tma. Nikde nikdo. Jen on s Vivian. Těžko říct, co by se stalo, kdyby s nimi šel ještě někdo jiný. Snad by se krotil, konec konců už se mu tak strašně dlouho v hlavě nic nepřeplo a vypadalo to nadějně, jenže vše dobré jednou končí. Byli u kraje města, když mu seplo. Mě na ni chuť a ne jen ve smyslu polibků a slastí. Chtěl se do ní zakousnout, vidět její červenou krev téct na bílý sníh, ale teď už se toho nebál, už mu to byo jedno, už to nebyl tak docela on. Ale chtěl ji. Bez varování ji přirazil ke stěně nejbližšího domů a začal ji líbat. Neprotestovala, kupodivu. Ale po chvíli se z něj vydralo hluboké hrdelní zavrčení a praskla mu jedna kost v ruce. Začal se měnit na kojota. Na chvíli se znovu probral, ale Vivian vyjímečně stála jako přmražená. To nebylo dobře. A když se probrala, ještě k němu chtěla jít, aby mu snad pomohla. To mu praskla další kost a on proti ní vyjel, jako by po ní chtěl chňapnout tesáky, které ještě neměl. "Vypadni Vivian! Běž pryč, než tě zabiju!" Zněl už jinak, napůl mluvil napů vrčel, ale ona ho stejně neposlouchala. Až potom mu praskli další kosti a začali mu lrůst tesáky. Chňapnul po ní znova a ona se jen tak tak uhla. "Tk už, kurva, běž!" Teď už ho konečně poslechla a běžela, jenže udělala osudnou chybu. Místo, aby běžela do města a schovala se do nějakého domu, běžela k lesu. Tam ji dožene a bude už pozdě na její záchranu. Když ji viděl utíkat, starý Seb zase zmizel a už přestal bránit přeměně. Šlo to o něco rychleji a po ne tak dlouhé chvíli tu nestál člověk, ale kojot, který měl neuhasitelnou touhu se zakousnout do masa bežízí bělovlásky.
Ve zvířecí formě byl rychlejší, o dost rychlejší než ona, takže ji dohnal skoro hned, co zaběhla do lesa. Ale to by nebyla zábava, kdyby ji hned kousl do místa, ze kterého by hned vykrvácela. Takže jí skočil na záda, která jí celkem zle podrápal a rozerval jí tím uniformu městské stráže. Zavrčel jí nad hlavou a ona jako by zkameněla. Ale potom ho shodila ze zad a chtěla vytáhnout pistoli. "Sebastiane, přestaň!" Zněla tak rozkošně zoufale, až se mu chtělo smát, kdyby to šlo, ale zvířata se neusmějí, takže se smál v duchu. Než vytáhle zbraň z opasku zakousl se jí do ruky a ona bolestně vykřikla. Když se stáhl olízl si čumák, který měl teď zbarvený do červena od její šarlatové krve. Čekal, co bude nasledovat a ona mezitím vytáhla nůž a hodila ho po něm. Zabodl se mu do pravé packy v rameni a on bolestně zakňučel. Nebyla hloupá a pokusila se využít šance k útěku. Zvedla se na nohy a zase běžela pryč a on hned za ní, jenže o dost pomaleji než předtím. Takže by ji potom už nedohnal, tudíž se jí zakousl při nejbližší přiležitosti do kotníku a přerval jí vazy. Teď už mu neuteče. Asi to došlo i jí, protože plakala, bylo to snad poprvé, co ji viděl brečet za dobu, co spolu žili v jednom domě. To bylo ještě lepší. "Sebe, prosím, přestaň." Bála se smrti, ale ta byla nezvratným osudem, byť mohla přijít dýl... Ale to bylo jedno, on ji chtěl zabít, v tomhle okamžiku po ničem jiném víc netoužil. Takže k ní pomalu přišel a zakousl se jí do hrdla a trhal, škubal hlavou sem a tam, až jí hrdlo vyrval. Naposledy vydechla a s tím výdechem jí opustila i dušička vznášející se k nebi. Krása. Ten pohled do prazdných mrtvých očí, co se na něj ještě včera dívali s takovou láskou a něhou. Zkrátka k nezaplacení. Ale nezdržoval se tím dlouho, protože si musel jí vyčistit ránu od nože, nebo si ten nůž aspoň vyndat a to udělá doma, takže se koulhavě vydal k městu a přitom kňučel, protože to bolelo.

Dala si dobrý pozor, aby při odchodu z domu okno zavřela. Otec jí kladl na srdce, aby to udělala a aby si to po sobě ještě kontrolovala. Sice neví, proč by to mělo tolik vadit, ale bude ho poslouchat. Větrat se musí, ale na druhou stranu už začíná být zima, takže je dost možné, že akorát chce šetřit dřevem. No co už. Vezme si na sebe pořádně teplé olečení, protože by nerada prochladla. Musí jít hledat jejich hafana. Před několika dny utekl a už se nevrátil. Seraphine je z toho hodně nesvá. Co když se jejímu chlupáčovi něco stalo?
Napadl první sníh a Seraphine zvedá svou sukni tak, aby ji tolik nemáčela ve sněhu. Potom by jí mohla být ještě větší zima než je teď. Musí přiznat, že po těch dvou hodinách hledání už je unavená a hlavně pořádně vymrznutá. Těší se, až se zase ohřeje u ohně, ale to jen tak brzo nebude. Stále ještě neprohledala všechno. Co na tom, že ho hledá už tři dny. Cain jí říkal, že pokud bude chtít, tak se vrátí, ale Seraphine se o něj bojí. Ťapká neúnavně okolím a najednou si všimne něčeho, co ji zprvu vyděsí. Vlk. Začne couvat a narazí zády na kmen stromu. Všimne si kapek krve, které se za ním objevují, jak se táhne směrem k městu. Když tak nad tím přemýšlí, tak je na vlka moc malý. A přijde jí ho líto. "H-hej, počkej, já ti pomůžu!" Pokouší se na něj promluvit. Proč to dělám... proč jen jsem tak blbá. Zalamentuje nad sebou samotnou a pomalu k němu udělá pár kroků a snaží se upoutat jeho pozornost. Teprve teď si všimne nože, který z jeho hubeného huňatého těla trčí. Teď musí zapomenout na hafana a musí se věnovat jemu. Tak krásné zvíře by nemělo trpět. "Nech mě ti pomoct, prosím." Udělá k němu další opatrný krok a ruce má před sebou v trochu obranném gestu a zároveň, aby mu naznačila, že pro něj opravdu není hrozbou.

Sledovala toho chlápka zkoumavíma očima. Nezdál se jí, ale ne nadpřirozeným způsobem. Jinak řečeno, její kouzelní přívesek jí nedával nic najevo, takže muž před ní by jenom člověk, ale ani člověk nemusí být bez viny. Co kdyby tady měl nějaké setkání s nějakou tou pekelnou cuchtou, které ona loví? Tohle místo není zrovna místem, kam se jde čověk jen tak opít, i když je pravdou, že ona tu taky bya, vlastně tu chlastala s tou bondýnkou, ale to je teď jedno. "Trošku zvláštní místo na procházku, nezdá se vám?" Koukne se na něj zvídavým pohledem a všimne si, že on ji sledoje přísnýma očima a snaží se udržet stálý výraz. Celkem nuda. Možná se to pokusí trochu roprodit a nebo možná ne. Uvidí, co z něho vypadne. Ale popravdě? Poslední dobou jí nudili všichni, nikdo nestál za nic a celé město se staralo o samé hlouposti, což byla celkem nuda a ani u poháru medoviny nebo dobré whisky se jeden už ani moc nebavil, když je okolo samý kretén a s nikým se nedá pořádně povídat. Možná by někdy mohla navštívit Rose, s tou byla celkem zábava. Ale teď si bude muset vystačit s tím, co je. "Vlastně je to i celkem podezřelé místo, jako na nějaké nekalé setkání..." Nasadila lhostejný výraz a podívala se na něj.

Nakonec se zdáo, že Vivian přeci jen doběhla dost daleko, když se mu snažila utéct, protože mu trvalo celkem dlouho, než se dostal z lesa. Ale to možná bylo tím, že chodil dost dlouho v kruzích. Několikrát došel zpatky k bezvládné, mrtvé Vivian, protože ho vábil zpět pach její krve, ale nakonec se doplahočil ke kraji lesa. Jenže už toho měl dost. Přední noha ho bolela a jen s těží vydržel jít rovně a nevrávorat. Byl unavený a každou chvílí přicházel o živadárnou krev, ale rozhodně ne tolik, jako kdyby si vytáhl nůž, takhle tehle málo, kdyby se vytáhl špunt v podobě Vivina nože, tekla by proudem. Mrcha jedna. Nemohla se prostě jen tak nechat zabít? On nemusel mít zranění a ona mohla v klidu zařvat, i když to bylo na druhou stranu celkem zábava, když se bránila. Více adrenalinu a vzrušení a hlavně větší radost z toho, že ji dorazil. Stejně ho nebyla hodna. On má přeci navíc. Nepotřebuje k životu ženskou, co by raději byla chlap, no ne? Ale potom zvětřil někoho ve svém okolí, jinou ženskou. Mluvila na něj a on na ni jen zíral. Chtěla mu pomoct a přibližovala se k němu. Výstražně na ni zavrčel, ukázal tesáky a neježil se. Necítil z ní, kdo ví jakou hrozbu, ale přece se nenechá uchlácholit od holky. Vlastně ji chtěl i vyděsit. Možná i vidět plakat stejně jako Vivi... I když ne, to ne. Tahle mu za to nestála, ani si jí nemohl zařadit, byla mu povědomá, ale to stejně tak většina lidí ve městě. S Vivian to bylo jiné. Tuhle by jen zabil, u Vivian zlomil ducha, protože byla tak blbá, že se do něj zamilovala. Takže tuhle nechá žít, ale to neznamená, že si do ní nemůže kousnout, když si nedá pozor, ale zatím ne. Teď jen výstražně chňapnul po její natažené ruce a zase se stáhnul, při čemž ho zabolela tlapa a tak vztekle zavrčel na nůž v ráně a potom na ni.

Nezdá se, že by se to zvířeti nějak extra líbilo. Seraphine se jeho chování nelíbí též, protože by ráda měla všechny své končetiny a všechny prsty. Udělá nepatrný krůček vzad, ale potom se zamračí. "Tak hele, já ti nechci ublížit a chci ti pomoct. Takhle se daleko nedostaneš a v tomhle stavu tě akorát lovci zabijí! Nech mě tě dovést k sobě a ošetřit tě! Pak zas můžeš jít." Neví, jestli jí rozumí, ale tak nějak v to doufá. Přidřepne si a čučí na to zakrvácené huňané stvoření. Pokouší se nevypadat jako hrozba. Snaží se o milý tón, ale zároveň se snaží dát najevo, že se ho vůbec nebojí. Má z něj respekt a ví, že by jí mohl klidn kousnout, ale v hloubi duše si přeje, aby to neudělal. Ona pro něj chce jenom to nejlepší. "Tak co ty na to? Takhle bys daleko nedošel a někdo by tě mohl chtít zakousnout." Přesvědování není moc její parketa. Proto neustále setrvává přikrčená a ruku má jemně nataženou před sebe, kdyby si to rozmyslel. Pokud bude takhle dál zarytě odmítat spolupráci, asi ho tu bude muset nechat, nebo dojít pro pomoc, protože na to stačit sama nebude. Chtěl by to nějaké kouzelné schopnosti, kdy by ho mohla nést jenom silou vůle. Ale nic takového řeci není. Myšlenka jí utekla a sama neví proč. Proč by nemohl někdo ovládat věci, když je tatínek strážce elementu? No, to zase utekla jinam. Soustředit se a nevypadat nebezpečně.

Ta holka ho docela prudila. Vjednu chvíli jde k němu v jednu chvíli jeho od něj - jako jo to chápal, chtěl jí pokousat - alejinak měli její řeči hlavu a patu. Už bylo světlo a on byl přeci jen kojot s čumákem od krve a nožem v rameni přední nohy. Na tom by si lovci smlsli. Pořád na ni vrčel, ale už trochu poukřával, ale jen proto, že měla pravdu. Hm... Milá, hloupá holka do té by se přeci jen dalo zakousnout stejně jako do Vivi... Prolétlo mu hlavou a v duchu se zlověstně zasmál, ale to počká, teď vážně potřebuje její pomoc. Ale celkem se mu líbí, jak se snaží vypadat pevně a sebejistě. Možná by jí mohl trochu chňapnout a dát jí na vědomí, kdo je tady pánem, ale když to vezme kolem a kolem, on potřebuje její pomoc, ne ona jeh, takže nakonec udělá něco, co by mohlo připomínat zakoulení očima a potřepe hlavou a to samé zopakuje, když začne s tím, že by ho něco mohlo zakousnout. Nakonec ještě jednou výstražně zavrčí a potom se na chvíli opře čumákem o její nataženou ruku na znamení, že má povolení mu pomoct. Potom ji ještě obejde a drbne do ní ve stylu - tak dělej, ať už to máme za sebou. Potom se rozejde k městu. Je si celkem jistý směrem, protože cítí její pach, ale stejně jí nechá jít první, protože je moc pomalý díky noži v noze. A taky ukňučený, ale to je jen leda k tomu, aby ho politovala.

Zvíře se konečně trochu uklidnilo a i když bylo neustále nevrlé, vrčelo a v jednu chvíli si Seraphine myslela, že po ní chňapne. Kojot se tedy přiblížía otře se děvčeti o ruku, snad aby jí dal znamení, že s jejím plánem souhlasí. Nepřijde jí ani trochu zvláštní, že se zdá, že jí kojot rozuměl. To si uvědomí až za malý okamžik, když se kolem ní projde a pak do ní šťouchne a snaží se ji popohnat. Je to zvláštní zvíře. Zvednee se a vykročí směrem k městu, nicméně velmi brzy zahne. Přeci ho nemůže tahat přes město. Nicméně ani vlastně nemusí, protože bydlí na okraji. Co by si o ní lidé pomysleli, kdyby s sebou vláčela zraněné a nebezpečné zvíře? Nechce, aby si o ní a o jejím tátovi mysleli lidé něco špatného.
Otevře opatrně dveře a nakoukne dovnitř. Otec naštěstí doma není a slečně spadne obří kámen ze srdce. Otevře dveře, aby mohl kojot projít dovnitř. "Sedni si doprostřed místnosti, já ási nejdřív prohlédnu tvá zranění a potom ti to ošetřím, jo?" Zeptá se lehce nervózně a zavře za nimi dveře. Stále je jí divné, že dokázala divoké zvíře přesvědčil, aby šlo s ní. Posadí se na zem a čeká, jestli k ní kojot přijde blíže nebo ne. Pokud k ní přijde blíž, tak k němu opatrně natáhne ruku. "Budu jemná." Přislíbí a podívá se mu do očí. Čeká na náznak toho, že se ho tedy může dotknout. Pokud pokyne na souhlas, tak se opatrně dotkne místa okolo jeho rány a trochu odhrne srst, aby viděla lépe ránu, která je kolem nože. Je z toho smutná. "Doufám, ež to nebolí zas tolik... Udělám vše pro to, aby to přestalo bolet úplně brzy. Mám tu i nějakou hojivou mastičku."
Pkud se však kojot nepřiblíží, tak vzdychne a čeká, jestli si to nerozmyslí. "Jak ti mám pomoct, když ke mně ani nepůjdeš?"

Všimnoul si, jak zahnula trochu víc stranou, aby nešli přímo do města. Bylo to vlastně i vtipné. Asi se za něj stydí... Ne, jasně chápal její logické uvažování, ale stejně...vidí se poprvé a už ho tahá k sobě domů. Ach ty salemské slečny s vybraným chováním. Tomu se vážně říká motivace být v městské stráži a ještě jí velet, když jsou v tomhle městě buď skrz naskrz prolezlý svinstvem a špatností nebo totálně blbý kreténi, co si domů přitíhnout klidně i kojota. Nu což? Stává se a ano, zrovna teď by si neměl stěžovat, ale kdo má tuhle práci sakra dělat, když tu je tak nemožné obyvatelstvo. Ale on to přežije, vlastně to není jeho problém, stačí umět mluvit a ty idioti mu budou zobat z ruky a teď se každopádně nechá ošetřit a potom si asi půjde po svém.
Když došli k ní domů dostal ihned příkaz, který poslechl, ale jen proto, že vypadá hrozně vtipně, když viditelně přemýšlí nad tím, jestli jí rozumí nebo ne. Takže si jako poslušný kojot sednul doprostřed místnosti a nechá jí se podívat na tu ránu. Prohlásila totiž, že bude jemná. No jistě! Na to, že na ní kývl, že souhlasí pod touhle podmínkou se to fakt neprojevilo, ta její jemnost. Bolelo to jako čert, takže od ní odskočil, naježil se a zase začal vrčet. Dobře, možná byl citlivka, ale fakt to bolelo. Teď už ale věděl, co ho čeká, takže k ní přišel znova a připravil se na to. Nejlepší bylo její další prohlášení. Jasně bolí to fakt na minimum, vážně. Podíval se na ní jako na pitomce a potom se jí snažil hlavou naznačit, ať radši maže pro tu mast.

Tak tohle už je divný. Kojot si sedne doprostřed obýváku a Seraphine na něj užasle čučí. Nicméně se zase oklepe z šoku a věnuje se jeho ranám. Kojot je očividně hodně přecitlivělý, tak Sera povytáhne obočí a zkříží ruce na prsou. "Nechovej se jak holka." Napomene ho trochu, ale s dobráckým úsměvem a milým pohledem. Když se zase vrátí, tak vzdychne a zvedne se. Tohle bude chtít spoustu bandáží, vody, hadříků na omytí a hlavně tu mastičku, co si koupila nedávno. Zvedne se. "Hned jsem tady, hrdino." Zachichotá se a zmizí ve vedlejší místnosti. "Hlavně potom musíš vydržet pálení a tahání za chlupy! Jinak se k té ráně nedostanu... A když jsi tak chlupatý, tak to bude trochu oříšek!" Křikne po něm, mezitím co hledá v jiné místnosti příslušné věci. To je jako kdyby čekala, že vezme do tlapek břitvu a oholí příslušnou nohu. Musí přiznat, že je to vtipná představa, ale kdyby to fakt viděla, asi by sebou práskla na podlahu. Konečně zahlédne vzadu v poličce tu mastičku, ale je příliš daleko a Seraphine není nijak extra vysoká. Přisune si stoličku a už už nahmátne nádobku s mastičkou, když se jí smekne noha a s velkým rámusem se zřítí na podlahu. "Auu." Zasténá nespokojeně a mručivě, ale když si uvědomí, že ukořistila tu mast, tak se ihned postaví na nohy. "Ještě žiju!" Zajásá a už si to štráduje s všemi potřebnými věcmi zpět na kojotem, pohled zabořený do nádob s vodou, aby ji čirou náhodou nerozlila po celém domě.

Zase čučela jako pako, když si sednul, kam mu řekla a jeho to zase náramně pobavilo, ale pobavení zmizelo, když napomenula ohledně údajného holčičího chování. Kdyby si nebyla neohrabaná, já nemusím trpět bolestí... Podíval se na ni pohledem říkajícím, že s tímhle se může jít vycpat - jen v takové mezi, jak mu to kojotí obličej dovoloval - a sedl si vedle ní. Ku podivu vážně odkráčela a pro něco šla, když se jí snažil poslat pro mast, takže by si možná zasloužila i postlesk, ale pak zase začala držkovat, pro teď na jeho chlupy. Ty vole, jsem kojot. Kojoti normálně chlupy mají. Ty jo! Jak rád by se přeměnil zpátky, aby si na jeho chlupy nemohla stěžovat, ale nechtěl riskovat, že bude jeho zranění rozsáhlejší, než je nezbytně nutné následkem přeměny, takže si na jeho neodolatenou lidskou část bude muset počkat. Nebo si aspoň chvátnout s tím ošetřováním.Ale to asi taky neklapne, protože z místa, kam šla se ozvala rána. Seb šel - teď už značně frustrovaně jen tak pro info - k místu rámusu a viděl ji na zemi. Proč já ji chtěl vlastně zabít? Ona to dokonale zvládne sama... Skoukl situaci a pak se zase bez zájmu odbelhal na místo. Čekal, až přijde a donese všechno, co doněst chtěla a znuděně čuměl na svoje packy. Takovou nemotoru mu by čert dlužnej. Ale, když se to vezme z druhé strany, taky nebyla k zahození. Ale pořád byla nešikovná, blbá a naivní. Ale jinak by i ušla, co jí tak zatím zkoumal.

Byl to jeden z těch listopadových dnů, který dokáže téměř každého přesvědčit o tom, že i podzim dokáže být krásný. Slunce příjemně hřálo a všude kolem se rozprostíralo moře barevných lístků, jemně se třepotajících v lehkém vánku. Dokonce i spadané listí si zachovávalo stále svěží barvu, ač o ni brzo mělo přijít. Mělo se stát nevábným, pošlapaným nejen lidskýma nohama, ale hlavně vinou mrazivé zimy, blížící se každým dnem o mílový krok. Chvíli tu nádheru pozorovala, až se rozhodla, že vysvobodím svou namáhanou mysl od nudné práce a půjde se projít. Dál od všech těch povinností, zanechávaje je za sebou, jako by se jim snad mohla vzdálit, utéct jim. Uniknout té podivné rutině, co jí uvrhla do přežívání ze dne na den. Hloupá holka, neznalá práce na poli. Nebylo divu, že farmaření jí nešlo od ruky jako komukoliv jinému a to, co sklízela, by se dalo nazvat chudou odnoží sklizně. Snad i proto se ani neohlédla za malým, z větší části polorozpadlým domečkem, tak tak stojícím pohromadě, ačkoliv každou chvíli hrozilo, že se jí jednoho dne zřítí na hlavu a pohřbí rusovlasou ženu pod sebou. Nějakou dobu se procházela a kochala se krásným, teplým dnem, který byl jedním z posledních. Není proto divu, že ji kroky po chvíli dovedly k pěšině vedoucí do lesa. Červené koruny stromů se po obou stranách cesty skláněly jako slavobrána a zrzečka náhle váhala, zda-li skrze ni má projít. Však je od přírody romantickou duší, co věří na lepší dny, ač si je sama nepřipouští. Nebylo proto divné, že se nechala unést a vstoupila do lesa.
Byl cítit sladce a vlahý vánek si pohrával s temně rudým, i nazlátlým spadeným listím. Celý les byl rudým mořem a všude kolem padalo listí jako okvětní plátky růže. Pokračovala dál a dál, unesena tou tajemnou nádherou. Nevšímala si ničeho, včetně svých obav, tolik blízkých a podobně vzdálených, které jí přepadávaly prakticky pokaždé, když do těchto míst měla vstoupit. Ten podivný žár v srdci, mráz přejíždějící po zádech. Ta příslovečná hrůza přicházející ze vzpomínek, pohřbených hluboko v ní. Stejná, já ji přepadávala, než vstoupila do lesa, ale mnohem silnější. Dokonce i jedna myšlenka, plachá a neškodná, si našla cestičku do jejího nitra. Drobná myška pobízející Jacky, aby zauvažovala o tom, jestli se nevrátit zpět. Les už jí nepřipadal tak působivý, všude byla jen černá barva pokroucených, vzrostlých stromů a červené listí. To listí jí děsilo, lezlo na nervy čím dál více. Připomínalo krev, prolitou krev nešťastníků, kterým vzala život ve své nekontrolovatelné přeměně na vraždící bestii za úplňkových nocí. Ten pocit, že je tu někdo s ní, ale je to ona, kdo přináší nebezpečí do životů ostatních. Nejistým krokem však pokračovala hlouběji, dál, než by se běžně odvážila. Snad se pokoušela vzdálit tomu nepříjemnému pocitu, kdy se v její blízkosti pohybuje kdosi cizí, snad lovec, možná čarodějka? Kdo to jen mohl tušit? Kdo mohl vědět, co je to za svazující hrůzu tlučící v jejím srdci? Něco, jako by ji k sobě přitahovalo. Podivná, neurčitá vidina tepla, možná to? Připomínka v podobě prokřehlých rukou jí dávala najevo, že pobíhat tu v obyčejné košili stáhnuté v pase prostou šněrovačkou, obyčejnou a notně ošoupanou, není tím nejlepším, jak si zajistit zdraví do dalších dnů. Jako spíš o něj přijít.
Prásk! Zvuk se rozléhá mezi jednotlivými stromy tvořících les, hejno ptáků, do této chvíle odpočívající v korunách stromů, se s bujarým křikem podrážděných hus zvedá, dávaje najevo nespokojenost nad narušitelem jejich spánku. Několik srn se nenechá dlouho pobízet a na dlouhých nožkách utíkají do bezpečí. Přikrčená vlkodlačice si tak akorát chrání sluch dlaněmi přitisknutými na uších, zavíraje oči před další možnou ranou. Hluk jí dokázal děsit, připomínal jí slabost, s níž se musela potýkat. Ne na moc dlouho - vztek, že jí někdo vyplašil jako malou holku, je dostatečnou pobídkou k pohnutí se z místa - konkrétně keříku šípků, kde se krčila po celou dobu, dokud rezonance neodešla po svých - aby se vyhrnula jako velká voda, hledaje původce všeho toho rozruchu. Nalezla ho vcelku snadno. Snad jako jediný si tu vykračoval s puškou přehozenou přes rameno na koženém popruhu vonícího novotou, ale i opracovaností. Už už se jí na rty derou slova tak peprná, že by si za ně musela v kostele vypláchnout ústa nejen mýdlem, ale převážně svěcenou vodou, když tu dotyčný muž zaváhá, stahujíc si zbraň z ramene, aby opětovně zamířil a vystřelil. Jaké štěstí, že rusovlasá uličnice stála o notný kus dál. Díru uprostřed hrudníku by sotva rozchodila, ačkoliv jak se zdálo, spíš by jí prostřelil koleno, ne-li rovnouobě. Jenom pro jistotu, samozřejmě. Tělo se opět přikrčí za nejbližší strom, zpoza něhož zvědavě vykukovala, packy přiložené k hlavě, chráníce si citlivost svého sluchu. Přesto vydá jakýsi podrážděný zvuk, zanikající v hluku z výstřelu, po němž se ozve rozštípnutí, jak se dřevo rozlomilo na dvě části. V tu chvíli však letí jedna šiška, následovaná druhou, brzo doprovázená větvičkou mrsknutou po muži spokojeně se usmívajícímu nad výsledkem ostrostřeleckého umění. Jako malá rozdováděná veverka bránící si území. "Pitomče! Co tady plašíš všechny? To ti na-nikom-nesejde?" Poslední tři slova, prudce odseknutá, podpoří další hody - šiškou, klackem a jedním zatoulaným jablkem.

Nespletl se. Zbraň opravdu zkalibrovat dobře vzhledem k úspěšnosti obou pokusů, zatímco z těch předchozích by se za úspěšný nedal popsat ani jeden – obvykle se zaryly o několik stop vedle a ač si Cain nedělal nároky na tu nejlepší přesnost na dálku, která byla ostatně i nedosažitelná (už jen to, že vyráběl pušky s přesností na padesát stop, byl poměrně velký úspěch), tohle bylo přece jen hodně, nehledě na to, že mu na jeho zbraních záleželo. Ztělesňovaly do jistí míry jeho samého, Oheň, ač v mírně zkrocené formě, pokud se o pušku majitel dobře staral – pokud ne? Nu, jeho smůla, protože pak se ukázala nezkrotnost plamínků uzavřených v hlavni – ta se mohla snadno roztrhnout, pokud o ní nebylo náležitě pečováno a majitel ji nechal zrezivět. Byla to tak trochu symbolika. A ač byl Cain trochu moc impulzivní na génia, zrovna tuhle si užil.
Co ho však baví méně bude to, když po něm někdo mrská šišky. Jako například nyní – když puška znova skončí na rameni a on zamíří volným krokem pro polínka, které se přece jen budou hodit do kamen, nehledě na to, že by se jednalo o škodu olova, co může snadno přetavit. Hnědé oči se okamžitě stočí směrem, odkud šišku tušil, jen aby po něm byla mrsknuta druhá i třetí. První i druhá jej možná zasáhla do hrudníku, třetí už ale srazí loktem, když se mu do zorného pole dostane též atentátnice. Nejspíše měl štěstí na šílené ženské – prve ta holka, co jim vlezla do domu, a nyní… nu, tohle. Malá zrzka, co po něm hází z nějakého důvodu šišky. Důvodu, který mu bude velmi brzo objasněn a Cain… ten jej na první pohled bez emocí ohodnotí povytáhnutým obočím, ač hnědé oči jsou značně neklidné a mít třebas kočičí ocas, mrskal by se ze strany na stranu z vnitřního rozčílení. Už jen proto, že po něm vyštěkne pár nepříjemných slov a navíc je doprovodí dalším hodem. Šiškou, klacíkem a jabkem. Až to poslední se mu povede chytnout, ač se musel trochu sehnout. Krátce na jablko pohlédne, zhodnotí, jestli náhodou není celé shnilé a když zjistí, že ne, jednoduše si ho vezme. Až tehdy znova pohlédne na tu dívku, co mu přišla vyčítat… Bůh ví co. „Hm… Ne,“ odpoví zcela upřímně, chladně a bez jakéhokoliv zájmu. Sešlo – ale ta byla jinde a krom toho jí hluk výstřelu nevadil, spíše mu ještě pomáhala. „Moh bych střílet i jinde, ale nejsem si jistej, jak by se všichni ti lidi kolem tvářili na broky v břiše…“ Les byl nejbezpečnější místo a obvykle také nejvíce klidné. Obvykle.

Každá šiška v okolí se stala potenciální municí pro příslovečnou ránu. V tomto případě spíš hod, mnohdy trefený naprosto mimo, jak se začalo ukazovat. Jacqueline nebyla tou, která by trénovala hod kamenem (či šiškami) na okna domů nebo projíždějících automobilů, když ještě žila ve své době - konkrétně v 21. století. Stačilo, že si dokázala poradit se zámkem u dveří, vklouznout dovnitř jako myška, tichá a nikým neviděná, vzít si, co potřebuje a opět se vykrást ven, zanechávaje za sebou majitele stavby o něco lehčího na majetku. Radostí srdce zaplane, když se prvními dvěmi ranami úspěšně trefí do nestoudníka, řešícího si komplexy střílením na nemluvný kus dřeva. Což je na jednu stranu dobře, aspoň se nepokouší zabít místní zvěř nebo nějakého obyvatele salemského hvozdu - konkrétně třeba ji. To se mu evidentně ale honí hlavou právě teď, stačí zahlédnout opětovaný pohled, viditelně podmračený, jak se chlapovi nelíbí hrubé osočení, jímž rusovláska započala celou tuto konverzaci, vedenou pro teď z její strany. Rtíky mírně našpulené vztekem dávají najevo, že se nehodlá vzdát a stáhnout ocas mezi nohy, což by učinila normálně, leč dnes... ne. Zjevně jí k tomu popohání dusivá tíha strachu, i potřeba mu dát za vyučenou. Být tu její drobeček, pak se jistě rozpláče a hlasitě se bude dožadovat konejšení. Jenže tomu tak už nikdy nebude a prázdná náruč připomínala osudnou ztrátu nevinného dětského života. Snad právě proto stiskne drobné packy v pěst, poháněná vztekem i vlastním žalem. Nakonec se odváží vykročit vpřed, ale prve nezapomene po cizinci ještě něco hodit - tentokrát další klacík, malou ostrou větvičku, s níž se o dobrého půl metru netrefí a tak neškodně proletí kolem jako ukázkové gesto marnosti.
"Ty... ty... ty... Jistě, že ne! Protože je ti všechno fuk!" V hlase zaznívá zloba nad tak přímočarou odpovědí, doprovázenou upřímností, jíž pociťuje v srdci. Nelhal jí, poznala to - o to víc jí však podobné chování štvalo a jasně dávala znát své rozhořčení. Brblavá slůvka v rodné gaelštině doprovází každý její krok, jakési nadávání do mezků, oslů a nemalého vyjmenování užikového skotu, podpořená vyjeknutím, když se dlouhá sukně zašmodrchá do větví napadaných u jednoho ze stromů poblíž Caina. "Ty... ty si myslíš, že je to... jenom... jenom zábava, co?" Škubnutím, trháním, všemi možnými způsoby se pokouší vysvobodit svou, na tehdejší dobu vcelku vysokou postavu ze spárů ostrých větví, lapajících lačně po jejích laních nohách. Jenže v ten moment se zašmodrchá o to víc a vztek, to vzpurné palivo plné popuzení, dovede tak akorát podrazit za jiných okolností mírumilovnou mladou ženu. "Ty... jeden... otrapo!" Správná slůvka sotva nachází, sahá až na dno svého slovníku, aby nalezla alespoň něco, čím by mohla dotyčnému ublížit a přinutit ho se hanbit. Bez účinku zejvně, což si vynese její rozzuřený pohled, zanadávání, které se ke slušně vychované dívce nehodí a krok, s nímž se zřítí na svého protivníka, jak dlouhá, tak široká.

„Páni… to bylo rychlý…“ odsouzení ohledně toho, že mu zjevně na ničem nezáleží a že má všechno na háku. Do jisté míry to byla pravda – lidé, které potkával, mu nic moc neříkali. Nejspíše protože se setkal s tolika různými tvářemi, povahami, s tolika lidmi, které mohl zvát přáteli, ale nakonec zemřeli, že se již dávno rozhodl ulevit od vší té bolesti a nikoho si nepouštět k tělu, pokud vyloženě nemusí. U vlastních dětí to bylo jasné – ty miloval takřka bezpodmínečně od chvíle, kdy se poprvé podívaly na svět, ať už to byla Seraphine nebo ty předtím, které již dávno pohřbil kvůli starému věku, nemocem či čemukoliv jinému. Pak zde byly ty, které mu dokázaly vzít pevnou půdu pod nohama – ty, které si poradily s jeho temperamentem, zklidnily ho a donutily celé ty roky toužit jen a jen po nich, být jim věrný a milovat je celým srdcem – na druhou stranu, o to zlomenější vždy byl, když zmizely a o to více si pokaždé pohrával s myšlenkou, že se vzdá toho, co naplňovalo jeho podstatu. Vcelku měla tedy pravdu… Vcelku. Ale ne zcela. Cain, na rozdíl od ní, zůstává trčet na místě, zatímco se k němu výhružně řítí ve vší své maličkosti, která… no, výhružně nevypadala. Byla vysoká, to ona, skoro podobně jako on, ale sotva se mu mohla rovnat co do celkové mohutnosti postavy, kterou oplýval díky širokým ramenům i hrudníku. Jediné, čím se projeví jeho nevole současnou situací, je stisknutí popruhu od pušky o něco silněji, křečovitěji než doposud. Nebil ženy. Nikdy. To však nic neměnilo na tom, že mu některé uměly pít krev… Nebo na tom, že se mu jistá drzost na dívkách líbila, pokud měly i dostatek něhy. U partnerek na jednu noc nacházel obvykle jen jedno z toho… Nebo, v horším případě – a i to jen málokdy, protože byl koneckonců do určité míry vybíravý – ani jedno. Celý tenhle efekt pokazí zrzka tím, jak se zaplete do větví, protože tím její entrée nebralo lehce humorný nádech – humornější než od začátku. „Vlastně je to i práce…“ odpoví, sleduje, jak bojuje se sukní a rozmýšleje se, jestli jí tedy půjde pomoci nebo jestli ji v tom nechá, protože karma. Nakonec… se rozhodne pro tu druhou možnost, nejspíše hlavně kvůli nadávce, kterou ho počastuje, když se hnědé tmavé oči, které uměly být vřelé do stejné míry jako jednoduše hluboce nenávistné, znova zadívají do její tváře. Byla hezká, to se jí muselo nechat – a dost možná za to mohl i fakt, že pro zrzky měl jednoduše slabost, ač to sotva byla podmínka (například Sophie byla brunetka). Jenže zrzky, ty byly jednoduše… nu, ohnivé. Další krok k němu, který ignoroval fakt, že má zapletenou sukni do větví, takže se nikdo nemohl divit, že se jí zapletly i nohy a ona se na něj natáhla. Štěstí, že byl opravdu daleko mohutnější a zjevně i silnější, protože to s ním sotva hne, pokládaje své ruce na její ramena ve snaze ji zachytit, očí se skloní k těm jejím, co jsou právě teď kvůli celé situaci ve výšce jeho hrudníku. „Jestli jsi tohle chtěla udělat celou dobu, stačilo prostě… přijít…“ poznamená po krátké chvíli, kdy nejspíše ani on sám netušil, co si myslet. Než se mu v očích objeví jiskřička pobavení a ta se penese i na koutky úst lehce zvednuté v malém úsměvu. Sebevědomí mu určitě nechybělo, to nemohl nikdo popřít – možná nebyl klasický fešák, možná tuhle možnost zazdil již tehdy, když si nechal xkrát zlomit nos, možná… ale osobní charisma se mu rozhodně upřít nedalo, ať už to bylo pohledem temných očí nebo jeho celkovou aurou – nebezpečnou, ale vřelou. Nebo jeho sebejistotu vytvářela právě ona sebejistota a byl to takový sebejistý začarovaný kruh. „Na to, že jseš tak hezká, mluvíš docela hrozně…“ Sám neměl zrovna vybraný slovník – v určitých chvílích – ale ženám to hluboce ubíralo na půvabu i na té drobnosti, kterou hledal – na křehkosti. Sic mu imponovala vnitřní síla, nemohl se zbavit těch hloupých ochranitelských pudů.