Okolí Salemu

Štvalo ji, jak si ji dobíral odpověďmi, které tak šikovně shazovaly ze stolu její argumenty mávnutím větru. Na každou její peprnou poznámku, často nevybíravého rázu, pro jaký byla zvyklá ve své rodné době, si našel lhostejně zodpovězenou reakci, dávaje tím zrzečce najevo, že jediný, kdo s tím má evidentně problém, je ona sama a jeho to zrovna dvakrát netankuje. Odfrknutí, brblání i tiché nadávky v rodném jazyce jen podporují vnitřní oheň, plápolající do všech světových stran, ten tichý pohon k chování učitelky peskující svého nespolehlivého žáka. Co na tom, že byl zjevně starší a od pohledu několikanásobně silnější? Že byl muž, který jednou ranou může tak křehkou bytost uzemnit a ublížit jí? Jacky byla zvyklá. Možná v tom hrál jakýsi pocit ztráty a znovupřipomenutí si dob, kdy se cítila milovaná, ač značně zvráceným způsobem, podporovaným bitím holé kůže, modřinami i zlomeninami, když si na ní milenec vylíval zlost. Stisk rtů doprovází uražený zvuk vydraný hrdlem do ticha mezi nimi, narušovaném pouze křupáním větviček zapletených v sukni a nohách, jak se marně pokouší vyprostit tělo z tohoto podivného útvaru přírodní pasti. "Střílení... do... dřeva... není... práce!" Skrze zaťaté zuby, pevně stisknuté k sobě, vychází odseknutá odpověď, podporující její tvrzení o zábavě - prostě si tu střílel jenom proto, že se mu chtělo rušit ostatní. Typickej chlap! "Na to... se používá... ta... ta... Ta!" Slovo sekera zůstane zapovězené v její hlavince, namísto toho se tmavovlasému muži dostane pouze zájmena podporujícího představu nástroje na štípání dřeva, nic víc. Jacky nenáviděla tyto drobné výpadky, které se projevovaly stále častěji, čím déle tvrdla v této podivné krajině bez mobilních telefonů, internetu a vlastně čehokoliv, co by jí připomínalo 21. století. Neměl ji kdo učit, od koho odkoukávat a odposlouchávat zdejší řeč - i proto ta její zněla kostrbatě a dosti neohrabaně, dávaje tak najevo mizerné vzdělání v oblasti... nejspíš čehokoliv. Od lidí se držela dál, brala je za podivíny a oni? Odvděčovali se jí tím samým.
S vyjeknutím, kdy ztratí balanc a natáhne se na jedinou překážku v cestě - konkrétně toho bídáka, který se rozhodl jí v její argumentaci vymáchat čumák - se tak setká svému osudu tváří v tvář. Dosti zblízka, jak potvrdí látka košile, do níž vtiskává přerývavý dech od vší té námahy a potýkání se s kusy napadaných větviček, umíněných jí zbavit sebejistoty. Tělesné teplo ji zalije v podobě horké vlny, pod níž nedobrovolně taje, užívaje si chvilku zakázaného doteku, pro který se nenamáhala požádat už hodně dlouhou dobu. Od té chvíle, kdy se měnila ve vraždící bestii, se s ní cosi stalo a Jacky začínala vnímat ostatní víc než jí bylo milé. Jejich minulost, vzpomínky, emoce... Vše v sobě neslo kousek jejich osobnosti, strachy i lásku, pozitiva stejnou měrou jako negativa. Tyrkysový pohled pomalu klouže po látce napnuté díky jejím prstům zarytým do tkaniny, střetává se s tím jeho až o nějakou chvíli později. Vykulená kukadla zaklesnou do tmavých, téměř černých jako uhel, temných jako skryté obavy, ale zároveň podivně hřejivých - obzvláště tehdy, když se do nich promítne pobavení v podobě zajiskření, nad čímž vykulí oči ještě o něco víc, neschopna se odtrhnout. Scéna z levného brakového románu, pro Jacqueline něco úplně nového. Nečetla takové knížky, snad pouze tehdy, když je někdo vyhodil z bytu, zanechal je v papírové krabici od banánů vyložené před domem. Tehdy si dovolila hrábnout šikovnými prsty do nabídky a vybrat si román přinášející lásku oběma hlavním představitelům, do nichž se toužila promítnout.
Ztratila schopnost mluvit, možná i dýchat. Těch pár vteřin se zdálo nekonečných, sladkých a přitom tak podivně neznámých, až ji z toho zamrazí, páteř drtí ledová pěst strachu. "Ne-... N-ne!" Další vyjeknutí, prve chabé, podruhé už o něco odvážnější, razantnější než je hloupoučké blekotání. Dokonce se pokouší zamračit, dát najevo nesouhlas s tímto tvrzením, že by snad prahla po pád na muže, zvláště takového nestoudného narušitele místních lesů. Rty se o maličko víc stisknou do úzké linky, ač jim to na plnosti příliš neubírá, v tyrkysovém odstínu se promítne podezření, že si s ní jenom zahrává. I představa toho, jak snadné by bylo si ji přehodit přes rameno a jít dál, odtáhnout si ji jako neandrtálec kamsi do své skrýše. Pihovatý nos se nakrčí, dávaje na odiv mírné pobouření vlastními myšlenkami, podporovanými jeho tvrzením. A při okomentování jejího slovníku? Stačil nádech, viditelně roztrpčený, požadující okamžitou omluvu, čemuž kvituje i její pohled a následná smršť drmolení ve skotské gaelštině o tom, jaký je to pacholek. Drobná pěstička zabuší do ramene, prve s větší ranou, než by se od tak křehkého drobka mohlo čekat. Vlkodlačí síla dělala svoje. Jenže v té druhé... si uvědomí svou chybu a další rána se nese slaběji, spíš vyčítavě na vlastní hlavu než na tu jeho. "Pusť... mě." Maličké zahudrování zakončí prosbou vyřčenou spíše jako nejistý rozkaz, kukadla neustále těkají po jeho tváři, aby jimi sklouzla plaše kamsi k jeho hrudníku. Ta tam je ona bojovnost, vyprchala z ní. Zůstala jen malá holka, napůl vyděšená, napůl si nevědící rady s tím, co se jí právě děje. Bála se dalšího doteku, kdyby se otřela o jeho holou kůži, mohla by vidět něco, co by jí pronásledovalo ve snech.

„Ne?“ zopakuje její zápor, už jen proto, že byl řečen dost nejistě. Samozřejmě, že ví, že odpověď měla být ne – zase do takové míry si nefandil a pokud si jeho potenciální milenky nelibovaly vyloženě v trochu pošramoceném, ‚pomačkaném‘ vzhledu, pak obvykle musel zapojit i kouzlo svého charismatu, co se dokázalo projevit, pokud se jen trochu snažil. Nebo jim mnohdy stačilo dát to, co jim chybělo – chvilku lásky. Chvilku něhy. Chvilku nestoudného obdivování, tu malou chvilku, kdy patřil jen jim a ony zas jen jemu. Zdá se to jako maličkost, ale faktem je, že žádná zamilovaná by s ním do postele nešla a nezradila by tak svého milého – pokud se poohlížel po vdaných, bylo jasné, že jsem ve svém manželství nešťastné a lapené. Pokud do jeho hledáčku padly svobodné či ovdovělé, pak… jim v životě jednoduše zoufale chybělo trochu lidského tepla a pokud něco, pak o to se uměl Cain podělit lépe, než kdokoliv jiný. Její snaha doprovodit svá slova i zamračením, snad aby je zdůraznila, se setká tak akorát s dalším pobaveným úsměvem, co jí jasně dává najevo, že Cain si myslí něco zcela jiného, ač… no, nemyslí. Na druhou stranu mu nikdo nemůže bránit v tom, aby se ji snažil znejistět. „Škoda…“ praví nakonec prostě, ačkoliv ruce z jejích rámen stále ještě nepouští, snad jako by se chtěl ujistit, že třeba nepadne pro změnu dozadu. Nebo na bok. Nebo kamkoliv jinam.
A slova o slovníku? Ta si sotva mohl odpustit, do jisté míry to myslel vážně, do té větší… mu to asi bylo putna, protože pochyboval, že se jej její slovník bude nějakým způsobem dlouhodobě týkat a že má tedy cenu ji převychovávat. Nemohl si ale pomoci, aby ona slova nepoznamenal a zjevně jí tím nepobouřil, což se promítne přesně v tom, že si do něj flákne. Trochu silněji, než očekával – a než mohl očekávat – protože na tak drobnou bytost se jí nedalo upřít, že měla ránu vskutku slušnou. Tehdy sklouzne z paže na zápěstí, za které jí čapne, takže i kdyby chtěla, ono druhé plácnutí sotva může být silnější. „Ani tohle se moc nehodí…“ poznamená prostě na její rozkaz – ať už mínil právě ten či ono plácnutí, co si nehodlal nechat líbit. Ne od kohosi cizího, ne pro její krásná tyrkysová kukadla. „Myslím… že se mi nechce…“ Jednou rukou ji stále drží za zápěstí, tou druhou pohladí po bradičce, zkoumaje její tvář, pihatou a s žensky něžnými rysy. Na druhou stranu, vypadala ublíženě. Ublíženě, ztraceně, vyděšená, díky čemuž opravdu neměl to srdce ji držet u sebe, když o to zjevně nestála. Pustí ji tedy. „Pozor na sukni…“ upozorní jí ještě, očima bedlivě sledující její tvář s nezastřeným zájmem. „Nechtěl jsem tě vyplašit od… eh, čehokoliv. A taky jsem to tu neměl zrovna v úmyslu pokácet puškou…“ dodá ještě pobaveně. Nezpochybňoval funkci sekery, alespoň takový má ještě rozum.

Hřál - dotekem, svou blízkostí, přítomností v jejím nicotném životě plným chabé náhrady za skutečnost, jenž se jí nedostávalo. Možná proto, že si pokoušela držet ostatní od těla, stavět kolem sebe hradby, zbrojit proti každému, kdo by se byť jen pokoušel nahlédnout za závoj jejího osamění. Collin jí naučil mnoho a po jeho šíleném útoku se cítila ohrožená téměř každým, kdo se snažil sblížit se s tou křehkou zrzavou dívkou jménem Jacqueline. Na jednu stranu se bála jich, na tu druhou se děsila sebe samotné, vnitřního hlasu, který ji neustále našeptával, ať trhá, ať zabíjí... Ať každému sebere jeho drahocenný život a vyplní tím jakousi fantazii nesmyslného osudu. V samotě se choulila na prostém, tvrdém kavalci, stlučeném z několika práchnivějících prken, zakrytá slabou přikrývkou, proděravěnou náletem molů. Každá noc se skládala z myšlenek a tichých, do tmy šeptaných přání, modliteb, jejichž obsah se nikdy nenaplnil. Žádný princ z pohádky si nepřišel vyzvednout svou ušmudlanou Popelku, nikdo nestál o obyčejnou, plachou podivínkou farmářku, co sotva umí zorat pole, natož se postarat o sebe samotnou. Nebylo divu, že právě ten jeden dotek, ty ruce položené na ramenou, rozechvěly vyděšenou dívenku nejen vnitřním pocitem zžíravé úzkosti, zda tomu cizímu muži v příští vteřině neublíží svým jednáním, někdy až příliš impulzivním, ale též touhou prodloužit onen okamžik ještě o něco déle. Aby se jí do těla vkradla další vlna hřejivého tepla. Aby se přestala třást jako vystrašené dítě v blízkosti příšery z nočních můr.
Prsty se obtočily kolem útlého, mírně podvyživeného zápěstí. Dlouhé, silné, jednoznačně jí dokazující, že další pokus o násilí z její strany se zamítá a je svržen ze stolu. Nevěda, že tím aktivuje zrzčinu schopnost, které se nedožadovala, ale byla jí vnucena bez ptaní. Panenky se rozšíří, pohlcujíc tak část tyrkysové duhovky, mysl se přemisťuje kamsi do jiného světa - do míst, kde není pánem a může pouze sledovat jednotlivé obrazy poskládané do vzpomínek, jejichž majitel ji momentálně vězní ve svém náručí. Živé barvy, mírně rozmazané kontury jednotlivých věcí, rozostřená silueta nábytku, neboť ten nebyl hlavním aktérem. Tím se stala jakási tmavovlasá dívka s tmavýma očima, tolik podobnýma těm, které se na ní upíraly, zatímco byla Jacky duchem mimo, prázdný pohled zaklesnutý v hlubokých tůních vládce elementu ohně. Jemná slova, něžně vyřčená, oslovení "Tati" dokládalo vztah k tomu, komu patřila tato vzpomínka. Pocit bezmezné lásky, hluboké, otcovské, bezpodmínečné. Lusknutí prstů, plamínky tančící po špičkách, dívčin smích. Zamlžený pohled se zaostří, jiskra tyrkysového odstínu očí se objeví po krátkém, rychlém zamrkání. Nádech, už už chtěla cosi namítnout, ale tehdy jí podepřel bradičku, pozvedávaje ji výš, aby si ji mohl lépe prohlédnout - aniž by tušil, že jí tím opět uvrhne do spárů té proklaté schopnosti. Les se opět ztratí, tentokrát se ocitne v jakési místnosti měnící se s každou další ženou. Jednou blondýnkou, podruhé brunetkou, každá s očima upřenýma na ni, chtíč se jim zhmotňoval v pohledu. Milenky, celý zástup, každá jiného původu, ale všechny měly společného jmenovatele - muže stojícího proti ní, tichého lovce s puškou přehozenou přes rameno na koženém řemeni. Neznala muže této doby, netušila, jak se chovají k ženám, jaké zvyky dodržují v manželství - znala pouze Collina, nikoho jiného, a dle něj si udělala obrázek o ostatních. Fascinovalo ji, že tenhle se chová ke každé jako ke své princezně, ač jen na pár okamžiků, které zaručily zrůžovělé tváře od erotičnosti scén odehrávajících se před jejíma očima, aniž by mohl cokoliv tušit.
S výdechem se jí konečně povede vrátit se na zem, lapaje po dechu z dlouhého odloučení plného pestrobarevných výjevů nahých ženských těl, svlékání oděvů i velmi jasného konceptu spojení se, splynutí v jedno tělo, sotva však jednu duši. Hrudník se nadzvedává v rychlém sletu nádechů, hlava se mírně motá, ostatně jako pokaždé, když se příliš ponořila do minulosti díky doteku na holé kůži. Nemohl si uvědomit, kolik potíží jí přinesl, a zároveň jak snadno mohla nahlédnout pod povrch. Fascinace se projevovala v každém jejím pohledu, ať už těkal po jeho tváři či tlapách, kam sklouzávala čím dál tím častěji. Téměř, jako by se obávala toho, co dokážou. Nebo je spíše uctívala pro něco, co neznala. Jedna packa se natahuje, už už by se ho dotkla, když si uvědomí svou chybu a plaše pohlédne vzhůru, jemu do očí s prosbou, zda vůbec smí. Zda jí to nebude zakázáno. "T-to... To... Co jsi... dělal..." Jak s těmi ženami, což prozatím zůstává nevyřčené, tak s ohněm, o němž hodlala hovořit. "Ukážeš... mi to? Pro-... prosím?" Tyrkysová kukadla vzlétnou nahoru, hned zase dolů, ukazováček pošťuchuje vzduch směrem k jedné z jeho paží, aby jí ukázal, co dovedl. Sotva mohl tušit, co myslí, do hlavy jí neviděl. Nebo snad ano?

„Víš, že bys měl více času trávit s živými?“ Ze Silasovy strany přijde místo odpovědi jen neurčité zabrblání, s nímž si nadále podmračeně prohlíží stopy zvířete, které se dostalo do jeho hledáčku. Medvěd, mdle stop mohutný a také pořádně těžký. Vzteklý a nejspíše také pořádně nebezpečný vzhledem k drzosti, s jakou se pohyboval v okolí lidských sídlišť. Poprvé na něj natrefil před dvěma dny – ne přímo na medvěda, ale na jeho stopy, které vedly téměř až k dřevěné stavbě, kterou nyní obýval. Což by mu, teoreticky, ani tolik nevadilo, kdyby s ním nebydlely také dvě dívky, za něž by dal život. Bylo příliš riskantní nechat zvíře jako tohle potulovat se po lesích – zjevného lovce vzhledem k mršinám, co za sebou nechával, jedné dokonce lidské, vůči které nepocítil Silas mnoho soucitu, ale spíš reálný strach, že se na místě těla mohl válet někdo jiný. „S Gaëlle… a Annou…“ pokračuje dívčí hlas jemně. Tehdy unikne Silasovi povzdech, na moment sklopí hlavu, než se mu rtech objeví malý úsměv, s nímž pohlédne na svou společnici. Rusovlásku. Drobnou, křehkou, možná trochu průhlednou. Na svou manželku, na svou milou, na Sarah, která měla jedinou vadu na kráse – byla mrtvá a jediné, co mu po ní zbylo, byl medailon na krku, který nikdy nesundával, a tenhle přelud, který považoval za výplod své fantazie. Nebylo by to poprvé. Jen se Sarah… se Sarah bylo vše jiné než s Amy. „Neměla bys na ni třeba žárlit? Nebo tak něco?“ odpoví jí lehce pobaveně, než se zvedne z kleku, aby mohl pokračovat v předchozí činnosti – stopování toho vzteklouna. Byl si do jisté míry jist, že je ještě daleko, proto se nebál mluvit nahlas. „Měl bys s nimi trávit víc času…“ znova ho měkce napomene a Silas na ni opět pohlédne. Na krátko zastaví, zaváhá – neb se jeho zrzečce zjevně povedlo, aby mu sáhla do svědomí. Nakonec přitaká. „Já vím. Měl bych. A budu – hned, jak tady skončím. Nechci… Nemůžu ho nechat jít, Sarah…“ Zrzečka přitakala. Skoro by k němu natáhla packu, aby jej pohladila po tváři, než si o přelud uvědomí, že by to byla hloupost. Žádné teplo mu nemohla dát a co více, žádný dotek rovněž. Místo toho je to tedy nyní ona, kdo se vydá dále po stopách, jen aby se krátce ohlédla za zaostávajícím Silasem, kterému trvá ještě malou chvíli, než se rozhýbe. „Naruším tě, že ne?“ A odpovědí je jí, jak jinak, jen zavrcení hlavou s drobným úsměvem.
Přelud se objevil znenadání jednoho večera – občas ji kolem sebe cítil již předtím, ale až tehdy se před ním dokázala zhmotnit jako něco více než jen matná vzpomínka. Není třeba říkat, že byl Silas značně v šoku – jak by také ne, po všech těch jiných stínech, co jej strašily v hlavě. Díkybohu se ale již nemohla setkat s Amy. Po dva dny, kdy jej Sarah střídavě doprovázela, někdy se objevila a někdy ne – což jí ostatně vydrželo doposud, obvykle si dokázala vybrat dobrou chvíli pro odchod – se Anně vyhýbal. Nedokázal… se oprostit od myšlenky, že se Sarah ukázala právě teď, protože dělá chybu. Ne v tom, že by si vybral Annu. Byl si takřka jist, že ona je ta, s níž by chtěl strávit ten zbývající čas, co mu byl vyhrazen, ale protože bylo příliš brzo, protože rok nestačil a protože sotva odčinil všechny hřích, kterých se na Sarah dopustil (nebo si to alespoň myslel). Nedokázal se na Annu podívat, aniž by se držel dál a nechtěl být u ní, na druhou stranu se mu ta myšlenka hnusila za cenu, že by jej viděla jeho zesnulá žena a poslední láska. Celou situaci, ostatně jako vždy, jak se zdálo, zachránila právě Sarah promluvou do duše. Opravdu byla zcela jiná než Amy – nebyla žárlivá, snad jen smutná z toho, že je osud tak hloupě rozdělil, nebyla zlomyslná, milovala namísto nenávisti, byla jednoduše… nu, Sarah. Stejná, jakou si ji pamatoval a stejná, jakou ji stále miloval. Zjistil ale, že má v srdci dost místa pro všechny tři – Gaëlle, Sarah a nyní i Annu. Sarah mu tak začala sloužit spíše jako svědomí, promluva do duše, když něco udělal špatně a důvěrná přítelkyně, co jej často doprovázela v lesích, sic mlčky, její přítomnost uklidňovala a nerušila.
Snad jen trochu rozptylovala. Silas se kolikrát soustředil na ni, sleduje ten jemný přízrak, co bezhlesně kráčel krajinou a nezanechával za sebou stopy, že mu již několikrát prchla kořist. Nebo – v tomhle poněkud horším případě – se z ní stal lovec. Medvěda zaslechl přicházet, nebo spíš těžkými dunivými skoky mířit k němu, až tehdy, když bylo skoro pozdě, ze své strany. Mohutný grizzly má vzteklý pohled v očích, divokost a nelítostnost, s jakou je jasné, že si jde zcela jistě pro další sladkou kořist, kterou nechá pohozenou polosežranou v lese. Nepočítal však s tím, že tentokrát narazí na vlka. Silas nahlas zakleje, z ramene cvičeným pohybem stáhne ručnici, jen aby mohl vystřelit. A co více, instinktivně a tak trochu hloupě se postaví mezi Sarah a zvíře. „Běž!“ křikne po ní zcela automaticky. Je mu však jasné, že celá tahle kombinace pohybů jej zdržela natolik, že než stihne zacílit a stisknout spoušť, medvěd se na něj vrhne a Silas se rozhodne raději pustit zbraň, než by přišel o ruce. Sílou úderu mu ji medvěd stejně vyrazí, div mu neurve ruce, zpětným cuknutím Silas alespoň docílí toho, že jej medvěd dlouhými drápy na tlapách jen nehezky škrábne namísto toho, aby mu zlámal všechny kosti. Rychlým pohybem a kotoulem se dostane z medvědova dosahu, přistane v přikrčené poloze lovce, snad spíše zvířete než člověka, na rozdíl od medvědích drápů si ale pomůže dlouhým loveckým tesákem, který vytasí z pochvy na opasku na bedrech. Pohled zelenošedých očí se velmi snadno z uvolněného a klidného změnil na ostrý, pronikavý a velmi bystrý, očekávající každý další pohyb zvířete před sebou, s jasným záměrem – dostat se k pušce, kterou měl naštěstí nabitou. Stačilo vystřelit…
Na další výpad medvěda nemusel dlouho čekat, zvíře se nechtělo zdržovat – a nejspíše na to bylo až příliš podrážděné. Mohutný tvor se proti němu vrhne a Silas může děkovat tak akorát vlastní mrštnosti, že se mu povedlo pláchnout před ránou, co by mu snadno srazila vaz nebo zlámala nohy – a ono by to hravě stačilo, aby kvůli tomu skončil. Není blázen, alespoň v tomhle ne, má tedy hlavní cíl. Udržet si ho co nejvíce od těla a dostat se k zbrani. To se mu povede jen tak tak vzhledem k omezenému prostoru, který má k manévrování, protože kdyby se zvíře rozběhlo, nikdy by mu neměl šanci utéci. Dalším pohybem se k zbrani konečně dostane, natahuje se po koženém popruhu, za níž si zbraň v kleku přitáhne, zatímco medvěd reaguje na snadnou, pro tenhle krátký moment nehybnou kořist napřažením tlapy. Byl blízko – tak blízko, že stačila osudová chyba, špatně přebytá zbraň nebo vlhký střelný prach, aby Silas dojel přímo zde, na tomhle místě. Jenže, ač se to možná někdy nezdá, Silas má prostě štěstí – a po rychlém zacílené se ozve výstřel, který následuje bolestné zaskučení medvěda, který začne mohutně krvácet ze střelné rány přímo do oka. Neměl šanci.
Silasovi se zdálo, že celou dobu zapomněl ve své lovecké preciznosti, z níž se právě teď probral do normální lidské bytosti, dýchat. Až tehdy, když zvíře padne, se mu začne rychle zvedat hrudník z nahromaděného adrenalinu, stresu i fyzickému vypětí, co možná netrvalo dlouho, ale pořád to byl boj o holý život. Jenže pak? Pak zůstane tak akorát tupě zírat. Nejspíše proto, že se mrtvola medvěda, kterou by neváhal stáhnout a kožešinu si vzít, začne měnit v člověka. Muže, jež před ním leží nahý s vytřeštěnýma očima. Nebo spíše okem, vzhledem k tomu, že v druhém důlku má tak akorát krvavou kaši. Zvedne se na nohy, co se najednou zdají slabé, roztřesené – pravda, zvířat si posledních několik měsíců vážil daleko více než lidí, jeho roztřesenost je tedy snadné připsat šoku i tomu poslednímu zbytku humanity, který se projevuje tímto stylem. „Zatraceně…“ zakleje pak vzápětí, když si uvědomí ostrou bolest v předloktí, které mu pomáhalo při zvedání, když se opíral o pušku. Krátce zhodnotí zranění pohledem, co nevypadá příliš šťastně vzhledem k zakrváceným cárům bílé košile a tepající bolesti. Byl na tom už ale daleko hůř, takže nepochyboval o tom, že tohle… tohle prostě nějak přežije. To až v další chvíli si uvědomí, že mu něco chybí. Nebo spíše někdo. Sarah. Sarah, která se po jeho příkazu nejspíše rozplynula a udělala to nejlepší, co mohla. Zmizela. Jen jemu to opět zadělá v hlavě na slušný zmatek, když se začne rozhlížet, marně hledaje svou milou s jejím jménem na rtech, šeptaných jako tichá mantra. Naštěstí se neválela nikde v listí, naštěstí prostě jen… zmizela. I tak ale divoce pohlédne na mrtvolu ležící před ním s neodolatelnou touhou do něj kopnout, zmlátit jej, nedopřát mu pokoj ani po smrti, ba naopak, vrátit jeho duši do těla a znova ji z něj vymlátit. Byl to žal, kdo z něj dělal takovou bytost, žal, který se nejspíše nikdy neztratí. Jenže byla to Sarah, kdo jej zaháněl. Sarah a nebo Anna, když na to přišlo. Jenže Anna byla naštěstí nyní v bezpečí spolu s Gaëlle a vedle něj se znova ocitla jeho zrzečka, která si nejspíše uvědomila, že doprovázet svého muže na lov nebude ten nejlepší nápad. „Běž domů, drahý… Pomohls a teď běž domů, než o tebe budou mít strach. Půjdu s tebou. Za tebou. Až domů, slibuju. Budu tady a pak… pak tam bude Anna.“ Byl v tom smutek, kterému porozuměl. Nakonec ho slýchával pokaždé, když se vracel domů zubožený, když mu ještě nezáleželo na životě a Sarah si pro něj dělala starosti, než mu dala naději i sebe se svou malou dcerkou a Silas tak znova dostal ten nejkrásnější důvod žít, co mohl mít. Nyní získal to samé – v nové rodině, v novém domově, jemuž tažení nemohl odolat. A tak Sarah poslechne. Protože to poslední, co by chtěl Anně způsobit, je stejný smutek jako kdysi způsoboval Sarah – jednou to pokazil. Podruhé… Podruhé nemusí.

Pohled, který se tak radikálně změnil, bylo možné sotva přehlédnout. Její panenky se najednou rozšířily, její oči se nestaly prázdnými – to by byl špatný a zcela nevystihující výraz, jen koukala kamsi daleko a nikoliv na něj, ztracená… bůh ví kde. Kdyby sám nebyl tím, čím je, nejspíše by se opravdu podivoval nad tím, co se s ní děje. Takhle, se všemi znalostmi, které se týkaly existence různých schopností, ras i čehokoliv jiného, v jeho hlavě rychle seplo, že pokud by ji měl nějak označit, to správné slovo by možná nebylo médium. Nebo ne – ale minimálně něco na ten podivný způsob. Co mu docvakne až o chvíli později je fakt, že to způsobil dotekem. Hned ho to nenapadlo jednoduše proto, že se na něm válela již nějakou chvíli, akorát to až právě v tu chvíli se dotkl její holé kůže namísto látky šatů. Její pokožka byla jemná, ale chytala husí kůži, byla studená, prochladlá. Normálně by se mu jí nejspíše zželelo, zahřál by ji, dal jí trochu tepla, z něhož byl ostatně stvořen, jen v tomhle případě by jí to zjevně ještě více uškodilo. To byl přesně ten důvod, proč odtáhl ruku a… nu, tak trochu tvrdohlavě ji položil na její pas. Na druhou stranu i v tomhle směru mu něco říkalo, že to má praktický důvod – netušil, jak zareaguje, až se probere ze svého transu a nejspíše by se mu nelíbilo, kdyby se zde vyválela na zemi. Do hnědých očí se vloudí jistá starostlivost, na druhou stranu také… nu, opatrnost. Proč? Protože Cain toho udělal za života spousty a možná prostě viděla to, co neměla. Či co hůře, to, co si chtěl nechat jen a jen pro sebe, vzpomínky na časy dávno minulé, na své děti, na své manželky, o které přišel, ale jejichž vzpomínku si stále hýčkal, ač to obvykle pekelně bolelo, pokud do nich začal rýpat. Ale vzdát se jich? Nikdy. Upřímně nechtěl, aby někdo vnímal tyhle citlivé, silně osobní myšlenky a vzpomínky. Nebo snad viděla budoucnost místo minulosti? Nu, ani o tu nestál, líbila se mu taková, jaká byla – zaklíčovaná ve hvězdách a čekající na své postupné odhalení, sekundu za sekundou, minutu za minutou.
Probere se, vrátí se na zem, což jde snadno poznat v zmateném pohledu, co se úplně změnil. A to nejen z toho zasněného, ztraceného, ale i celkový styl, jakým na něj koukala. Musel říct, že ho to trochu… maličko děsilo. Protože to znamenalo, že něco ví – něco, co si obvykle držel pro sebe mimo Seraphine, protože… no, před svými milenkami, zákazníky i některými známými (když pomine rovněž třeba Jimmyho) vlastně nikdy nic neřekl, nic o sobě neprozradil a jediné, co o něm byl tak kdokoliv říci, je to, že je snad trochu špatný v krocení svého temperamentu, ale jinak vcelku dobrák. Zrzka před ním měla až příliš zkoumavý pohled na to, aby to ospravedlnilo něco takového. Ovšem Cain si tak nějak realisticky uvědomoval, že s tím už stejně nic neudělá. „V pořádku?“ zeptá se tedy nakonec, lehce se k ní skláněje, aby trochu snížil výškový rozdíl a viděl jí lépe přímo do tváře, aniž by musela zvedat hlavu. Vypadala tak, takže sevřen ruky na jejím pase trochu povolí. Na rtech se objeví malé zamračení, když přijde její žádost, poněkud nespokojené, mezi obočím se vytvoří linky vrásek, než se trochu uvolní, uklidní. „Co… konkrétně?“ Tušil, že je asi plno věcí, které dělal, ale fakt netušil, kvůli které si vysloužil tenhle pohled. A jestli se mu bude její odpověď líbit.

Ztracená v jiné realitě, kde se vzpomínky mísí se současností, emoce naplňují duši až po okraj, svázanou s obrazy, jež nemůže řídit, sotva vnímala jemný tlak tvořený na štíhlý pas, stáhnutý postarší šněrovačkou, udržující košili pod ní na svém místě. Přesto někde v koutku myšlenek by přísahala, že si ji k sobě tiskne - ne nijak silně, ale letmý náznak dominance, tolik milovaný jako nenáviděný, upozorňoval na touhu ji mít blíž. Důvod? Sotva jí mohl být znám. Neznala ho, neviděla mu do hlavy. Možná by se dokázala protloukat cestou spletenou ze lží a pravd, rozeznala by, kdy ji klamal a kdy promlouval s upřímností. Cítila však to teplo sálající z otevřené dlaně, uklidňující, konejšivé - přesně to, co potřebovala její rozbouřená duše, tak zmatená z tohoto setkání, z muže, v jehož náručí se ocitla. Mohl to být sen, vysněná představa, do níž by se schoulila se šťastným úsměvem na rtech, na pár minut spokojená ve fantazii tvořenou její myslí. "Sežerme ho!" Hlas, temný a chraplavý, hluboký ve vrčivé vlně, na níž připlul, přinutil Jacky rozevřít prudce oči vyděšeně těkající z místa na místo za Cainovými zády. Dušička v ní, úzkostná a vystrašená, se chvěla při myšlence, že se v ní ozývá lítá bestie, toužící po tom jediném, na čem jí záleží - krvi. Litrech krve a roztrhaném mase všude kolem, dokud z člověka nezbude jen stín, cár toho, čím býval. Do pohledu se opře nejistota, rezavé prstýnky se vlní s každým pohybem hlavy, jak se dívka otáčí, hledaje viníka nepojmenovatelného strachu. "Sly-... slyšel jsi to?" Hlásek se třese, téměř nedokáže vyslovit svou otázku, jak se brání odporným představám polykáním naprázdno, ale knedlík v krku vše ztěžuje. Netušila, že nemůže slyšet její halucinaci, přelud vlka, všeho toho špatného, co si odnesla ze svého světa, natolik vzdáleného tomu, v němž je nucena žít. "Te-ten hlas... Slyšel jsi ho?" Dožadovala se odpovědi, zoufalá a vyděšená jako nikdy předtím. Vlk k ní promlouval obvykle o samotě, držel se v ústraní. Tak proč se dnes rozhodl narušit její maličkou chvilku štěstí? Proč jí musel ničit život a připomínat se? Připomínat jí to, čím se stala?
Prsty, zkřehlé chladným počasím, před nímž se nedokázala ochránit, se o něco silněji zaryjí do Cainových paží v nevědomém gestu, jakým se snaží vyhledat bojácná dušička ždibec jistoty. Tu poskytoval on, jeho zbraň i přesná muška, s níž dokázal rozetnout dřevěný špalek vedví. Mimoděk vrtí hlavou, snaží se vyhnat svoje fantomy z myšlenek, zbavit se jich tichým nesouhlasem, chabou obranou, po níž sahá. Hlas... nepřichází. Zmizel. Možná se vydal pryč, možná se jí pouze zdál. Avšak ani to nezabrání Jacky, aby se neschoulila v cizím náručí, přitisknutá k neznámému muži, jehož jméno jí zůstává záhadou, stejně jako pravá podstata. Neznalost ostatních ras nebylo u zrzky nic nového - neměl jí kdo učit a mladá žena po ničem podobném nepátrala. Znala jen sebe, a ani to, v co se mění, nedokázala pojmenovat správně. Cosi huhlavého tak zabrblá do košile, v níž momentálně topí svou tvář, rty se otíraje o místečko na hrudníku, zatímco se čelo opírá o mohutné rameno, oči pevně zavřené před krutým světem. Trvá ještě malou chvilku než se odváží vykouknout, tyrkysová kukadla zaměřená na pozoruhodnou tvář muže, k němuž se chová poněkud familiérně. Znovu cosi broukne, opět se jedná o zahuhlání do košile, jen o něco rozeznatelnější: "Ovládat" a "Oheň" jsou součástí zvědavé otázky, než Jacky konečně docvakne, že jí vůbec, ale vůbec není rozumět. "Ty... umíš... Ovládat oheň? J-já... viděla jsem to. Občas... občas mívám takové vize... A-ale slibuju, že to nikomu neřeknu! Vážně! Přísahám! Na svou..." Co vlastně... čest? Byla zlodějka, ti cti zrovna dvakrát nepobrali. Na rodiče? Nepamatovala si je pořádně, snad jen otce a jeho věčné trápení malé dcerušky, jejíž packy byly poseté drobnými jizvičkami od pálení cigaret. Právě ty, jako by toužila před ním skrýt, stáhne do svého dosahu, žmoulaje mu jeden vykasaný cíp košile. "Duši." Neboť to bylo to jediné, co jí zůstalo. Jediné vlastnictví. "Nikdy jsem nic takového neviděla... Ty ženy ano, ale tohle ne..." Sex pro ni nebyl žádnou novinkou, chvíli jím žila, byl něco, v čem byla dobrá a co spolehlivě utišilo Collinovu mysl. Ale oheň? Měla z něj respekt, cítila to podvědomě, obdivovala jej. Dokázal zahřát i ničit, konejšit i zuřit. "Neublížíš mi tím... že ne? Je-jestli jo, tak tě... Tak... tak tě... Tak tě kousnu!"

Byla otázka jedné chvíle. Zprvu se tvářila zasněně, ztraceně, ale ne tím špatným způsobem – nikoliv zmateně s touhou najít své místo, spíše jí stále přetrvávala v očích jistá fascinace (což, jen tak mimochodem, působilo docela roztomile na jeho mužské ego, které jednoduše nemohl popřít ani kdyby chtěl), ale v další moment se její pohled radikálně změnil. Tyrkysová kukadla sklouznou z jeho osoby, začnou těkat ze strany na stranu kdesi za ním, začnou hledat něco v lese a je v nich patrný značný strach, který se promítl i do všeho ostatního – dechu, co se zrychlil, viditelnému napětí ve tváři, neurotické rychle pohyby, roztěkané a neklidné. Cain se rychle, snad jen pro jistotu, otočí, aby se ujistil, že její obavy jsou skutečně neopodstatněné a že za nimi nic není. „Co?“ zeptá se měkce, nikterak útočně, neb pochopil, že tak by z ní stejně nic nedostal a že pokud něco potřebuje, pak je to uklidnit a nikoliv ještě více vyděsit. „Hlas? Ne… Ne, nikdo tady není…“ promluví jen a jen k ní, o něco tišším hlasem, v němž je patrný notný klid.
Co více, její prsty se zaryjí do jeho košile na pažích. Váhaje, jestli se jí dotknout a uvrhnout jí znova do zmatených snů minulosti či budoucnosti – už jen protože sám nechtěl kvůli sobě a ani kvůli ní – jí nakonec jednou rukou začne jemně hladit po paži skrytou pod látkou, ruka kolem jejího pasu se trochu více sevře, drže ji tak pevněji s iluzí jistoty, jakou jen může Cain dát. Familiérnost mu nevadila – každá žena a ostatně každý člověk se k němu choval jinak. Pravda, dospělému chlapovi by to asi úplně neprošlo, ale pro dívky měl slabost bezesporu a zrovna tak jej cítil jistou potřebu dohlížet na děti, pokud viděl, že se dostaly do nesnází. Nebyl to náhodou jeho úkol, chránit rodinný krb? Jakkoliv se snažil příliš se nevměšovat do situací, které by mohly vést k problémů, co by smetly jeho i Seraphine, obvykle si nemohl pomoci. Tyhle pudy a pohnutky měl jednoduše hluboko v sobě a pokud cítil tu hlubokou potřebu mít někoho na blízku a to zoufalství, co ze všech těch nešťastných bytostí spolu se strachem vycházelo, nemohl odolat. Jemně ji políbí do vlasů, spíše po otcovském způsobu než mileneckém, protože pochopil, že to by teď asi úplně nebylo vhodné. „Ššš, jen klid…“ broukne k ní tiše, stále ji hladě po paži v nenápadném gestu, jen lehce, ač celou dlaní. „Hm?“ Maličko se odtáhne, když začne něco huhlat, ne proto, že by chtěl, ale jen proto, aby se jí pokusil vidět do tváře skryté v její košili. To až později, za chvíli, se vymáčkne kompletně. Cain na malý moment ztuhne. Obvykle se svými schopnostmi nechlubil a snažil se kontrolovat natolik, aby je nedával příliš najevo na veřejnosti, ač jej oheň jednoduše táhl a nemohl popřít, že pokud je to substance, ze které se skládal každý jeho kousek. „Nesmíš to nikomu říct…“ První slovo zdůrazní hned, jak se konečně po zaváhání odhodlá nic nepopírat, protože by to stejně nemělo cenu. Byl příliš moc impulzivní a celkově upřímný na to, aby byl dobrý lhář. Mohl tak akorát mlčet, na druhou stranu – stačilo se podívat do jejích očí, aby pochopil, že v tomhle alespoň najde na chvíli nějaké rozptýlení. Zrzečka stáhne své packy z jeho paží místo toho si začne hrát s cípem polovykasané košile, že se na Cainových rtech nakonec přece jen znova objeví malý úsměv, zvláště, když z ní vypadne další popis vize. „Ženy?“ uchechtne se. Mohlo ho to napadnout. Jeho svět byl zde, v Salemu, pro někoho… nu, možná nudný. Skládal se z jeho dcery, puškaření a všeho, co to obnášelo, a pak také žen. Bylo by tedy poněkud zvláštní, kdyby se jí nepromítlo i tohle. „Kdybych ti chtěl ublížit, už bych to dávno zvládl i jinak…“ Mohl ji uhodit, mohl si do ní kopnout, mohl jí také prostě odstrčit a nehledět na její strachy. Cain udělal v životě mnoho chyb. Ublížil velkému množství lidí. Zabíjel – neb válka si to to vyžadovala. Ale příroda jej naučila smyslu pro spravedlnost, že se kvůli tomu i on mnohdy dostal do problému, když se pustil do křížků s žoldnéři bez špetky svědomí i s vojáky, co se chovali jako utržení z řetězu. Lhal by, kdyby řekl, že mu to dělalo problém – ono zabíjení – ale pokud si kdy něco vyčítal, pak to byla smrt nevinných bytostí, křehkých, bytostí, které neměly nikdy nic mít se surovostí světa a přesto se dostaly do středu všeho zmatku. V třicetileté válce bylo takových bytostí spousta. A v kterékoliv jiné vlastně taky. To je ten důvod, proč odtáhne pravačku, tmavé oči se na krátko zaměří právě na ruku, když s lusknutím prstů donutí vyskočit plamínky, co mu začnou tancovat na prstech. Nepálí. A vlastně ani nehřejí. V jeho pojetí pouze jsou v tom hrozně příjemném slova smyslu, kdy se mu povedlo osvobodit svou přirozenost a dát průchod všemu, čím byl. Tenhle stav, stav, kdy mu na rukou tančily plamínky ohně, byl ten nejvíce samozřejmý a moment, kdy cítil, že ho vskutku nic nesvazuje a že si nemusí na nic hrát. Takový to byl pocit. Ne hřejivý. Ne vřelý. Svobodný, uvolněný a tak zoufale klidný, zcela opačný k jeho prchlivému temperamentu a cholerickým náladám. Temný pohled se znova upře na ni v nezastřené touze vidět její reakci, fascinaci ohněm, fascinaci živlem, který miloval daleko více než si dokázal přiznat, protože – a to bylo tajemství i vědomí, s nímž se musel naučit žít – v jeho životě nebylo nikdy nic důležitějšího než právě oheň.

Hledala úkryt, teplo, ten hřejivý pocit bezpečí, dávno ztracený v nenávratnu. Zvláštní, jak něco takového dokáže jednomu chybět, aniž by si uvědomoval hlubokou ztrátu v srdci, tu díru přelepenou kobercovkou, aby aspoň jakž takž zakryla bezednou propast. Od soužití s Collinem se toho tolik změnilo, a Jacky nebyla schopna si připustit, že jí chybí konejšivý hlas i brouknutí dobré noci před usnutím. Namísto ke zdroji tepla z těla se choulila do sebe, záda opřená o chatrnou zeď z narychlo stlučených prken, jimiž profukovalo. Není divu, že je jí Cainova blízkost vítanou společnicí, k níž se tiskne, zachumlaná do jeho košile, v níž se ztrácí. To až jeho ztuhnutí ji přinutilo vzhlédnout a opětovat mu pohled plachým pomrkáváním tyrkysových kukadel, jimiž připomínala spíše dítě než dospělou ženu, co by měla vychovávat minimálně dvojici malých ubrekánků se třetím na cestě. Ne-li víc. Rychle odpoví zavrcením hlavy, nikoliv tak náhlým a vyjadřujícím pochybnosti o váze jejího souhlasu, že nikomu nic nepoví, jako spíše ujištěním, že své slovo skutečně dodrží. Ač si to nepřipouštěla nahlas, bylo jí jasné, že by hnali na hranici spíše ji, ženu s rusými vlasy, bez minulosti, s prapodivnou, nezřídka kdy neotesanou mluvou, než muže jeho vzrůstu, charakteru a šarmu, který Jacky jednoduše postrádala. Mohla být hezká jako obrázek, ale chybělo jí charisma nedotknutelné modly.
Na jeho slova ve zkratce přikývne, možná trochu uzardělá ve tvářích, že si ji dobíral, ale plachost, s níž by klopila pohled k zemi, se vytratila. Pro tuhle zrzečku nebyl sex žádnou novinkou, nikdy se neupejpala a brzy pochopila, že muže činí šťastným svým odhaleným tělem a zkušenostmi nasbíranými za pochodu. "Hodně... žen..." Breptne neformálně, jako by se jí ptal, zda si chce vzít pět nebo šest vajíček. Konverzace jako každá jiná. "Nahých." Doplnění přijde hned na to s lehkým pokrčením ramen bez odsouzení, že není vhodné pro takového muže, aby měl za každým rohem jednu, dvě, možná dokonce tři milenky. "Byly... Vypadaly... Mhmm... spokojeně?" Hledala v paměti to jedno slůvko, jakým by mohla vyjádřit jejich úsměv na rtech, to uspokojení vedoucí z naplnění primárních potřeb. "Šťastně! Tak... šťastně." Nakonec ho nalezne a se vší vervou přikývne, veselá, že se jí povedlo prakticky nemožné.
Zvědavě těká očima mezi jeho tlapou a pohledem, jenž věnuje své pravačce, celá netrpělivá, což se podepisuje na skousáváním spodního rtu. Konečně se objeví drobné plamínky, tančící na konečcích prstů. Zčistajasna, kde se vzaly, tu se vzaly, až zrzka drobet nadskočí, v očích fascinace. Z ohně měla strach, z otevřeného, před nímž nebylo možno utéct, ale takto ji dokázal uchvátit vcelku snadno. Packa se natahuje, toužila se ho dotknout, aspoň si zahřát chladem zkřehlé prsty, v obavě však ručku stáhne zpátky. Poplašený pohled zalétne ke Cainovi s viditelnou otázku, odrážející se v duhovkách tak zvláštního odstínu. "Bu-bude bolet?" Toužila po tom teplu, že nakonec přemluví sebe samotnou, aby to zkusila znovu - natáhnout packu blíž k plamínkům, roztřeseně téměř na dotek. Čelo protne drobná vráska od myšlenky, nového poznání, které musí prve zpracovat do slovního obratu. "Nebolí... On... nebolí... Nehřeje."

Znova povytáhne obočí, v očích mu hraje pobavení, když dívka, kterou svírá v náručí – což je slušný posun vzhledem k tomu, že začínala házením šišek a nespokojeným brbláním o tom, co je za špatného člověka a bídáka – začne špitat vše o vizích, které jí vyvolal jeho dotek. A ani se nesnažila příliš rozpakovat, ba naopak, oznámila mu to se samozřejmostí, jako by mu snad oznamovala, že by měl někde sehnat mléko. „Takže jsi viděla minulost… I když…“ opraví se na za moment. Nebo také budoucnost – nepředpokládal, že by se v blízké budoucnosti – a vlastně ani ve vzdálené – něco změnilo a on přehodnotil svůj životní styl, který byl dost prostopášný, ač se ze všech sil snažil být dobrým otcem pro svou dceru. Seraphine se, naštěstí, nehodlala inspirovat a vždycky na něj koukala s mírným podmračením, pokud si dokázala domyslet, kde se její otec potuloval (a ono to obecně nebylo moc těžké), na což měl Cain k dispozici tak akorát provinilý úsměv a odvedení řeči od tématu. Z velké části byl rád, že je jeho dcera v otmhle směru spíše po matce. Sophie mu tehdy dala vše, co měla – včetně panenství i života. Uchechtne se, když ohodnotí výraz dívek. „To doufám…“ Asi to zní trochu nevhodně, na druhou stranu z něj její vize neudělaly tyrana, ale někoho, komu nejde jen o svou vlastní spokojenost.
Nadskočila. Dalo se to čekat – podobný trik člověk asi nevidí každý den. Až na to, že tohle nebyl trik, jen Cain osvobozený od lidské formy ve svém živlu. Doslova. O něco více ji k sobě tedy přitiskne, ač tuší, že je to zbytečně, neboť všechno se jí zračí v očích – unešení gestem, které mu vlastně ani nedělá problém. Pravdou byl, že tenhle pohled miloval. Snad protože ho oheň fascinoval stejně jako je a rád tenhle pocit s někým sdílel, ač si dával zatraceně dobrý pozor. Kdo to vlastně věděl? Snad jen jeho partnerky, děti – neb ti se často stávaly jeho strážcem – a jen pár vybraných. U ní to bylo jedno – stejně to již věděla a zdá se, že zcela zapomněla na přízrak, co ji ještě před chvílí vyděsil. Natáhne prstíky k jeho ruce, jen aby je vzápětí stáhla zpět a i ona se mu nyní podívá do očí – do očí, které ji stále sledují s podobnou fascinací. „Mohlo by… Ale ne,“ doplní vzápětí. Mohlo by, stačila by jen změna pohnutí mysli. Tak oheň fungoval – mohl být vřelý, ale též nebezpečný. Cain byl stejný. Zcela. Znova k němu natáhne packu a tentokrát se on chytí iniciativy, když se pravačkou pohne směrem k ní, dotkne se svými prsty těch jejích, pohladí ji po hřbetu zjizvené ruky, čehož si předtím ani nevšiml. To až nyní. A nejspíš proto ho začne dívka zajímat zase o něco více než doposud. „Ne,“ přitaká. Až poté ruku odtáhne z jejího dosahu, dále, aby ji nepopálil, když začnou plamínky na jeho ruce hřát, o něco zesílí. S ním to zjevně absolutně nic nedělá. „Až teď…“ podotkne. A hned vzápětí dlaň zavře, takže plamínky zhasnou a vytratí se do neznámá. „Co všechno dokážeš vidět?“ neptal se se záští či se strachem, pouze se zájmem. Ale ano – potřeboval vědět, co od ní může čekat. Tamten dotek mohl být poslední, ale též nemusel.

Líbila se jí tato schopnost, tak zvláštní, pro někoho možná obyčejná, ale v očích Jacky neznámá, hravá stejně jako devastující svět kolem, i životy v něm. Lusknutím prstů, dokonce i myšlenkou si přivolat na pomoc oheň, krotit jeho divokou povahu a nechat jej vrnět, příst jako mazlivé kotě. "Není... Není špatné ho krotit?" Kukadla se odlepí od plamínků tančících na konečcích prstů, a ač se to zdá pro tuto chvilku těžké, fascinace se na krátko změní v tázavost, s níž upře pohled na vládce nezkrotného živlu. Nesoudila, pouze se ptala, jak zračily i její oči, v nichž se plamínky odrážely, pohrávaje si s jejich barvou, tak jiskřivou v tom osvětlení. "Vím, že oheň umí být divoký, má takový být. Nespou-... Ne... Nespo... Uhm..." Drobná vráska se opět ocitne nad nosem, jak se zrzka marně pokouší přijít na to jedno slovo, kterým by popsala pravou povahu ohnivého elementu, ale a ne na něj přijít. Ukazováček v zamyšlení přejíždí po spodním rtu, nevědomky opakuje gesto, kterým dokazuje svou ztracenost v hře se slovy. Nakonec pouze potřese hlavou ve snaze alespoň vymyslet jinou alternativu. "Nes-... Chmm.." Zkusí to tedy jinak. Plná soustředění i odhodlání vykoktat se a dokázat Cainovi, že není hloupá. "Nes-pou-ta... taný! Nespou-taný!" Jaká to radost, když vyhrkne to jediné slovíčko, které se tolik dralo na rty a přece zůstávalo za nimi uzamčené. Celou tvář projasní úsměv plný veselí, kdy dívka dokonce poposkočí na místě, div že opět neskončí Cainovi na hrudi. Stále by ho mohla porazit, netuší, co je tak úplně zač a ačkoliv se může chlubit svaly z oceli, Jacky se naproti tomu pyšní vlkodlačí silou. A s tou není radno si zahrávat.
O to více ji fascinuje, s jakou něžností se vůči ní zachoval. To jemné gesto, kdy chytil její packu a prsty, stále ještě obalenými v plamenech a záři ohně, přejíždí po jemné kůži, maličko zhrublé zdejším podnebím a prací. Mráz z toho přebíhal po zádech, nikoliv ten nepříjemný, věstící hrůzu a děs, ale téměř erotickou atmosféru, při níž se dívkám podlamují kolena. Jacky na to byla citlivá, dotek v ní vyvolával sladké chvění, oceněné skousnutím spodního rtu, aby nevydala hlásku, prozrazující její učarovanost a chvilku touhy. Opět jí to přeneslo do minulosti, k dalším ukázkám toho, co uměl s ohněm - objevování a mizení plamínků na prstech, dětská hra pro malou tmavookou holčičku. Právě tahle vize vyvolá Jacky úsměv na rtech, šťastný, lehoučký. Staral se, což bylo něco, čeho si cenila. Vytrhne ji až hlas, co ji vrátí zpátky na zem. Jeho dotaz i ztráta plamenů, jež je nechaly pohltit tmou, která se kolem snášela. Podzim přitahoval večer rychleji a kolem nich se začala rozprostírat podvečerní temnota. Zaváhá, viditelně zaskočená jeho dotazem. "Ne-neřekneš to nikomu?" Podobným dotazem se pokoušel zavázat i ji, zdálo se přirozené pozeptat se, ačkoliv důvěřivá povaha téhle rusovlásky by neváhala ani na minutu. "Vlastně... nevím. Mám pocit, že je to jenom minulost, kterou vídám, když... Když se mě někdo dotkne. Mám to s lidmi... s těmi hlavně, ale někdy i věcmi. Když.. když něco vezmu do rukou, tak vidím... co to znamenalo pro ostatní. Třeba rodinné dědictví, o které se starali. Ne-nebo tak..." Pro zlodějku bylo přirozené takovéhle věci získávat a v očích Jacky to byl tak trochu trest za kradení. "Cítím, co lidé cítili tehdy. Radost, smutek, strach..." I lásku, ale sama znala jiný druh, trýznivý, spíš sloužení než skutečnou milostnou romanci. "Ve tvém případě i... uhm..." Znovu se mračí, jak se snaží najít ono slůvko. "Víš... po tom s těmi ženami... Myslím po sexu." Nezašeptá to, neztlumí hlas. Prostě to plácne.

Byla to dobrá otázka, na kterou však Cain pokrčí rameny. „Je…“ Věděl, o čem mluví. Nakonec, pokud mluvila o ohni, mluvila i o něm. Těžko mohla něco takového oddělovat, ač to netušila – že mluví s mužem, jehož pouhá podstata se skládá z ohně a že jí nyní vlastně odhalil svou největší přirozenost a sebe samotného, kousek své duše. V další chvíli se k ní lehce nakloní, v touze jí říci něco spikleneckého a tajného, co mohou slyšet jen a jen její uši. A s trochou štěstí to tak bude – obvykle si nechával své schopnosti na doma, ne do lesů, kde je mohl každý vidět, kdyby byl trochu neopatrný. Což… nyní byl. Sic svou dceru tolikrát a vlastně pořád nabádal k opatrnosti, u něj občas převážila jeho podstata a prostě se nechal unést. Tentokrát, naštěstí, bez následku. „Jenže já ho osvobozuju…“ broukne k ní tiše. Krotil ho neustále, krotil sám sebe, aby nezpůsobil malou katastrofu, která by kdekoho mohla stát život – neměl rád, když někdo musel skončit v plamenech, i proto se mu Salem zcela nelíbil, neboť oheň zde na očistu používali až příliš často, mnohdy i u nevinných bytostí. Stačilo se jim podívat do očí, aby člověk pochopil, že ty ženy, které skončily na hranici, nebyly z větší míry vůbec čarodějnice, jen nešťastnice a obětní beránci společnosti. Nechá ji vymáčknout, sic by snadno mohl její slova doplnit, zdálo se ale, že zrzečka s hledáním těch správných výrazů tak trochu bojuje, ale o to větší radost pak má, pokud je skutečně nalezne. Třebas jako teď, kdy ho div znova nepovalí při dalším veselém poposkočením, kdy mohla snadno připomínat malou holčičku. Minimálně její oči, plné vítězné radosti. „Jo. Řek bych, že by měl, co? Na druhou stranu… Hádám, že většinou nechce ublížit.“ A to by bohužel udělal. Kdyby mohl, zajistil by protipožární ochranu svým nejdražším, jenže tak to bohužel nefunguje a stejně jako třeba vztek či temperament, i oheň musí být kontrolován, aby někomu neublížil. Ta analogie zde byla vskutku docela patrná.
Znova se ztratila. Zajímalo by ho… zajímalo by ho, jestli je to tak při každém doteku – to by pak její schopnost mohla být stejně krásná jako poněkud otravná, pokud by pro jednou nechtěla být lapená v minulosti, ale raději se držet v přítomnosti, která mohla být také kouzelná. A zrovna tak by toužil vědět, co viděla tentokrát. Ač dle úsměvu soudil, že to nebylo nic zlého, nic z těch špatných vzpomínek na válku a na bitevní pole či námořní bitvy plné ohně. V další chvíli ale ruku stáhne a plamínky zmizí i s teplem, co najednou vydávaly. Teplem, které jemu nikdy nechybělo, ale jak se zdálo, jí ano – najednou pocítí jednu z těch hloupých tužeb jí ho vrátit. „Tajemství za tajemství, to je docela fér, nemyslíš?“ odpoví prostě. Alespoň si budou vyrovnaní – on bude ochraňovat jedno její, ona za se jeho. Obojí by mohly změnit jejich životy. Obecně ne k tomu dobrému, ač ona by na tom nejspíše byla hůře. Cain by prostě zmizel, odešel a nevrátil – Seraphine by jej následovala, tím si byl docela jist a popravdě se děsil chvíle, až ji jednou bude muset nechat budoucímu manželovi. „Pořád? Teda… Pokaždé?“ zeptá se na onu věc, co mu vrtala v hlavě. „Spokojenost…?“ Asi tak nějak by to on označil. Sice nebyl jako nevybouřený puberťák, ale nevybouřený určitě byl, jeho temperament i celkově podstata jej k tomu nutila, nacházet rozkoš buď v ženském klínu nebo na místech, kde bylo snadné ztratit život, nikdy nevydržel žít klidný život bez problémů. Snad jen tehdy, kdy měl po boku někoho, kdo mu v tom pomohl – kdo jej dokázal ukonejšit, zklidnit, ukázat mu jiný způsob života, dát mu domov, lásku, své srdce, duši a v neposlední řadě i tělo.

"Tajemství za tajemství." Šeptem přitaká s lehoučkým úsměvem na rtech. Střežit tajemství bylo snad tou největší ctností, jaká jí mohla být prokázána. V srdci zaplane hrdost, hluboké oči září potěšením, do tváří se vlívá růž, dodávaje jim pocit svěžesti a mládí, které si i přes svůj věk dokázala uchovat - mládí hodné princezen, éterických víl, dívek, na jejichž hlavu nemají jak dopadat starosti o budoucnost. Líbila se jí ta spiklenecká atmosféra mezi nimi, tak neurčitě intimní, svazující je k sobě, ačkoliv se potkali před krátkou chvílí a to ještě ne za takových okolností, které by vepisovaly na stránky pohádku - spíš naopak. Zrzčina zloba však dokázala vyprchat jako mávnutím kouzelného proutku, durdivá povaha ustoupila okouzlení a fascinaci deroucími se do popředí. Hloupost pokoušet se bránit, lepší bylo poddat se svobodě a novým, ještě neprozkoumaným chvílím po boku někoho cizího a přesto zvláštně blízkého. Snad za to mohly právě vize z minulosti, provázející Jacky při každém doteku na odhalenou kůži, při každém lehkém přejetí po nahé pokožce, viditelné díky tříčtvrtečním rukávům košile, stáhnutých pod lokty.
Zaváhá, na tohle odpověď tak úplně nezná. Schopnosti získala po Collinově útoku, který tak tak přežila - spíš díky štěstí než osudu, ale kdo ví. Jacky už před nějakým časem přestala věřit na zázraky v podobě štěstí nebo přízni osudu. Co se má stát, stane se, tak či onak. Nic víc v tom neviděla, ani se nepokoušela pohlédnout za závoj budoucnosti. Spouštěč zůstával však patrný - stačil dotek, aby se přenesla do cizí říše vzpomínek, bezbranná vůči všemu. Ať už se jednalo o okolí, o sebe samotnou. Jednoduše... neexistovala možnost, jak bojovat. Rozhodne se proto vysvětlit, co stihla pochytit za dobu své proměnlivosti. "J-já... vlastně nevím. Ne-nevím, jak se to... ovládat. Jak to ovládat." Neuměle se pokouší říci, co ji tíží na srdci, mračíce se nad vlastní neschopností vysvětlovat celou situaci. "Když se někoho dotknu... Nebo on mě... Přenáší mě to do jeho vzpomínek. Do... silných vzpomínek. Jako... jako je radost a smutek... bolest... láska?" Netušila, jestli to, co cítí k těm ženám, jež vídala ve svých vizích, byla láska nebo prostě jen čistá touha. Bylo to silné, přesto neurčité. "Nebo.. ta... ta... Uhm... Když máš něco moc moc rád a chceš to?" Tohle hledání slovíček bývalo pokaždé kamenem úrazu a Jacky si toho byla vědoma dnes mnohem víc než předtím. S povzdechem nafoukne tvářičky, rty našpulené, jak usilovně pátrá v paměti, než to slovíčko prakticky vybafne. "Toužit! A-ano! Touha! Tys toužil... že ano? Po těch ženách. V mé... hlavě." Znělo to prapodivně, jediné štěstí, že tušil, co tím myslela. Její vize se týkaly žen a jeho touhy je uspokojit. Je a sebe taky, když už byl u toho. "Čím víc takových vzpomínek, tím častěji se objevují... A pak nejsou. Když se toho člověka dotknu pak, kde předtím, tak pak nejsou. Jen někdy." Aby potvrdila pravdivost svých slov, natáhne packu tak, aby se hřbetem pomazlila s jeho prsty - přesně tak, jak jí po ní přejel Cain sám před chvilkou. Spokojený úsměv rozzáří tvář, doplněný o tichoučký, melodický smích. "Někdy jsou ty vzpomínky hezké. Jindy... ne. Někdy jsou temné, smutné... ošklivé."
Krátce potřese hlavou, jako by se toužila zbavit něčeho špatného. "Taky poznám, když někdo lže. Nevím jak, ale poznám to. Srdce mu dost často buší, ale něco mi říká, že nemluví pravdu. Lidé tady... lžou hodně. Ze strachu. Strach... cítím ho tu všude. Je jako... jed." Ramena se stáhnou, zrzka se choulí do sebe v potřebě se ochránit před tímhle krutým světem, do jehož spárů se nechala vtáhnout. "Bojí se..." A v ní to probouzelo dravou šelmu. "Když se bojí... necítím se vedle nich dobře." Jenže zde se bál snad skoro každý. Každý až na Caina. Sotva z něj dokázala zaznamenat pach strachu, spíš odvahu. Nebo to byla lhostejnost? Zvláštní, jak něco takového jednomu splývá. Modrozelená kukadla se přimhouří v tiché otázce, co brzy vyjde na povrch. "Ty se... nebojíš. Nebojíš se mě?" Působila jako drobná, vcelku nevinná dívka - snad až na to případné bombardování šiškami. Ale sotva by jí někdo mohl nazvat 'obyčejnou'. "Mhm... Jsi zvláštní. Vůbec ne jako Collin..." V hlase zazní náznak smutku, toho bídáka stále svým způsobem milovala a nenáviděla zároveň. Poskytl jí domov, ale zároveň jí ho dokázal vzít a vyhnat ji do cizího města několik století před jejich narozením. "To je... dobře. Řekla bych." Aniž by si to uvědomovala, začala si mnout packy, popáleniny svrběly i po tolika letech, kdy se jich žádná cigareta nedotkla. I jizva táhnoucí se přes ňadra, drobná připomínka poslední šarvátky, pálila jako nikdy. Odporné vzpomínky, které se pokoušela potlačit. "Jo, je to dobře." Sotva mu věnovala plnou pozornost, ztracenou v minulosti, ač tentokrát své vlastní. Ani to jí však nebrání postavit se na špičky a vtisknout mu drobný polibek na tvář - rychlý, sotva s patrnějším dotekem rtů. Jen lehoučké otření se a přesto citelné v místech, kam je natiskla. "Díky, že nejsi jako on." V ten moment však už na nic nečeká a otáčí se, aby si šla po svých. Sukně zavíří kolem kotníků, rusé vlasy se vlní po zádech ve vodopádu tvořeném prakticky z plamenů, jiskřících do noci. Malá divoženka.

Poslouchal, pozorně a s nehraným zájmem vnímal její slova o jejích schopnostech, které jí nejspíše mohly v životě nadělat pěkné trable – pochyboval totiž, že byl první, kdo si všiml zasněného pohledu jejích očí, když se do nich propadla. Musel však říci, že její schopnosti byly svým způsobem okouzlující, poněkud netradiční, nevšední a bezesporu originální. Nepřerušoval ji, nechal jí se vyjádřit stejně jako vzít do svých pacek jeho ruku, aby mu dokázala, že když se jej dotkne poprvé, jako by z onoho kousku pokožky všechny energii vzpomínek již předtím vysála a nyní se do nich zpět nepropadne. Svým způsobem mu jí bylo líto – působila ztraceně, zmateně. Jako někdo, kdo nebyl vytvořen pro tenhle svět, jak sama podotkla, plný strachu. „Tebe? Ne…“ odpoví prostě a zcela bez váhání. Neměl důvod se jí obávat – tedy až na její schopnosti, které by jej mohly prozradit, na druhou stranu působila jako někdo, kdo by si pouštěl pusu na špacír a rozhodl se mu podkopat větev. Nebo sobě vzhledem k tomu, že by jí nikdo nevěřil. Nebál se jí, ačkoliv strach? Ten znal příliš dobře, hlavně co se týkalo svých blízkých. I přes svůj věk se s ním nikdy nenaučil bojovat, i přes svůj věk se mu vždy srdce svíralo, pokud se někdo z jeho milovaných dostal na práh smrti nebo mu něco hrozilo. O sebe se sice postarat uměl, ale co všichni ti ostatní? Ač se snažil sebevíc, vlastně to vždy skončilo jejich odchodem, jen někdy dřív a někdy zase o něco později.
Povytáhne tázavě obočí, když padne jméno, které neznal, ale u něhož si dokázal do jisté míry domyslet, o koho by se mohlo jednat. Milenec? Možná. Otce by asi jménem nenazývala a bylo by odivné, kdyby někdo jako ona byla dosud sama. Stejně tak nevěřil, že by si jizvy na packách udělala sama. Pokud existovala další věc, kterou nenáviděl, byli to muži, které ubližovali ženám a dokazovali si na nich svou sílu. V tom jej utvrdí i to, že si začne mnout packy, nervozně a nesměle, že se na to už Cain nevydrží koukat, aby je nevzal do svých. Zhruba hned v další chvíli se dívka nejdnou zvedne na špičky, aby mu vtiskla polibek na tvář, který nečekal. Něžný, jemný a lehký, že by ho snadno dokázal zaměnit za sen, až na to, že ona zde byla a on si ji zřetelně uvědomoval. A v další chvíli? V další je pryč, že za ní Cain může tak akorát koukat s pobaveným, poťouchlým úsměvem na tváři. „Rádo se stalo…“ řekne, spíše už sám pro sebe než pro ni vzhledem k tomu, že zrzka už odhopkala kamsi pryč. Nepochyboval však o tom, že jí to ještě někdy zopakuje do očí – snad nebude tak složité ji najít vzhledem k tomu, jak výrazně a odlišně působila. A pokud ne… nu, pak stačí párkrát vystřelit v lese, aby jej za to stihl trest v podobě letících šišek.

Jistě, nejspíš měl být touhle dobou v pekárně, zpracovávat těsto, dohlížet na pečení a prodávat chleba a housky obyvatelům Salemu, ale z nějakého důvodu to nedělal. Netrvalo mu dlouho než prodal to, co upekl během rána, načež se místo toho, aby se vrátil zase k peci, rozhodl zavřít pekárnu a raději místo práce vyrazit do lesa, který ho snad i volal. Bolest provázející proměnu už ho netrápila, ač to nebylo tak dlouho, co se stal kožoměncem, tak si zvykl. Nic jiného mu také už nezbývalo, zkrátka to bylo buď a nebo. Ihned po proměně se rozběhl směrem k lesu. Nebyl tak hloupý, aby se proměňoval ještě ve městě. Nehodlal někomu zavdat příčinu k tomu, aby ho dohnal až na hranici nebo stačilo jen na mučidla. Nepotřeboval podstupovat ta muka. Raději se tedy v klidu přeměnil na okraji lesa tak, aby ho žádný náhodný kolemjdoucí z cesty nezahlédl, pak jen stačilo zamířit mezi stromy. Čenich sklonil k zemi a začal nasávat vůně lesa. Bylo jednoduché cítit pachy nejrůznějších lidí, ale nebyli to pouze oni, kteří se mezi stromy vydali. Nebylo vyjímkou to, že ho do nosu udeřil pach divoké zvěře nebo snad vlkodlaků. Jeho vlk je považoval za o dost divočejší bratrance. Nathan se ale nikdy neodhodlal vydat se do lesa o úplňku, takové sebevražedné choutky opravdu neměl. Stejně tak tu byl cítit i pach čarodějek. Sám netušil, jak se liš. Zkrátka byl nasáklý magií a lehce mu připomínal pach jeho dávné známé, která vlastně mohla za to, že tu teď pobíhal jako čtyřnohý. Odfrkne si, jak se snaží z nosu dostat ten pach nasáklý magií a raději se zaměří na pach obyčejné divoké zvěře. Něco na zub se vždycky hodí.