Okolí Salemu

Netušila, kde je. Kde se ocitla, kudy míří, kam se zvládne doplahočit. Miliony otázek se převalovaly přes sebe, nutily ji rozhlížet se s marno vidinou nalezení záchranného bodu, s nímž by mohla rozeznat skryté, sněhem zaváté cesty. Tělo se třáslo dotekem zimy, husí kůže se stala přirozenou součástí podobně jako obláček páry věčně unikající z rozechvělých rtů, rozpraskaných mrazivým vzduchem. Na bledé pleti vystupovaly pihy o to víc, drobné působivé tečky hyzdící její tvář. Dlaně popálené od típání cigaret do měkkého masa si tiskla k ústům ve snaze vykřesat v nich posledními zbytky horkého vzduchu trochu tepla, zatímco postupovala vpřed vratkým, lehce malátným krokem. Hlad ji sužoval při každém pohybu, připomínal svou věčnou přítomnost bolestí rozkládající se v břišní oblasti, kdy se sem tam nečekaně sehla, sotva popadaje dech, jak jí prudká rána uhodila do slabin. Slzy si rozmazala po tvářích, jejich mokré zbytky studily a píchaly do lícních kostí, nutily ji o to víc zadržovat dech. Bála se. Děsila se toho, že každý její další krok bude tím posledním. Že v sobě nenalezne dostatek síly, aby pokračovala dál a raději si lehne do sněhu, kde bude čekat na milosrdnou náruč smrti. Na řasách se tvořila jinovatka, sníh jí upletl závoj z vloček rozesetých po měkkých rusých vlnkách, mírně zplihlých chladem a nepříznivým ročním obdobím. A když vítr zafoukal? Choulila se do sebe, zády otočená k tomu ošklivému hromotlukovy, který si dovolil nechat jí prochladnout na kost.
Smysly jí šálily, nedovolovaly jí pořádně zúročit dary, kterých se jí dostalo krátce po proměně. Mžitky vyskakovaly před očima, sluch otupěl nárazem silného větru, prohánějícího se skrz jednotlivé stromy tvořící temný salemský les, jen mírně protkaný slunečními paprsky příjemného zimního dne. Takového, jaký využijí děti ke koulovačce na náměstí, dokud se celé promáčené, zmrzlé a rozbolavělé od tvrdých ran sněhových koulí nevrátí do bezpečí domova. Domova, který Jacky marně hledala v jiskřivých závějích. Přesně z toho důvodu si nevšimne blížící se postavy, vydávající se jejím směrem. Křupání sněhu nezaznamená ani na poslední chvíli, jméno se jí zdá cizí, nevěnuje mu pozornost. To až doteku na paži, horkém a přitom vláčném, že sebou škubne celá vyděšená, protože takto... Takto se jí nedotýká smrt. Takto hladí oheň, hřeje a dodává život do žil obalených ledem. Tyrkysové oči nevěřícně upírá na muže, který si k ní našel cestu, ať už tu skutečnou či pouze metaforickou, zděšená tím, že tohle je možná už jen sen. Sen vymodlený její představivostí, chabý kousek útěchy, než si pro ni přijde zubatá. "C-c-c-c-ca-ca-..." Ani jeho jméno nedokáže vydrkotat, jak se jí zoubky třou o sebe v jektání, tolik typickým pro zmrzlé obyvatele. Namísto další snahy se k němu vrhne, celá zoufalá ze situace, jíž si byla nucena projít. Pažemi se mu omotá kolem krku, tělem natiskne na to jeho, zneužívaje jeho dobroty, aby se alespoň trošku zahřála. Síly jí pomalu opouštěly, zvlášť tehdy, když se na místě rozplakala, vyčerpaná únavným hledáním cesty zpět do bezpečí pororozpadlého domova, kde jí čekala studená postel a pár polínek na zahřátí. "J-j-j-já s-s-s-se t-t-tak bá-b-b-b-bá-la-la..." Sotva se jí daří koktat, sotva nachází slova. Malé vyděšené zvířátko choulící se v náručí svého pána - tak moc připomíná tuto představu, když se nehodlá ani na okamžik vzdát Cainova tepla. Smysly ji už balamutí, neví, co je pravda a co jen fantazie. Mělký dech ji opouští, víčka se tisknou k sobě, končetiny povolují sevření. Nestačila odpovědět - sladká bezmoc si ji stáhla do náručí, do bezvědomí, kde jí nic netrápí.

„A čo takto odchodcovať preč?" Poznamenal len akoby mimochodom a vytvoriac pri tom pravdepodobne nové slovo do slovníka angličtiny, ktorý nevznikne ešte hodne dlhý čas. Bol to však priamy verbálny útok zo strany Françoisa na chlapa oproti sebe. Čo však bolo paradoxné, vtipné či ironické pre osud a ich dvoch, bol fakt, že si ani jeden neuvedomoval, akí sú si tí dvaja podobní...minimálne aspoň v tom fyzickom aspekte osobnosti. Obaja nemali na sebe práve najčistejšie oblečenie a obaja vyzerali akoby práve dobehli zo sveta plného barbarov a čudákov, hold tak pôsobili nielen svojim výzorom - dlhé zafúľané vlasy s neupraveným strniskom na jednej strane, a polovyholená hlava s copíkom vzadu a blond strniskom na strane druhej, spôsobil mluvi mal tento Chodec viac než dosť zvláštny a neurčitý, zatiaľ čo tento vojak metaforicky lámal reč ako suché konáre, čo spadli zo stromu, takže bolo ťažkému skutočne rozumieť. A obaja vyzerali, teda ak by nebol François odsúdený trpieť v tejto odpornej uniforme, že minuli svoju dobu aspoň o takých desať či dvadsať rokov (prinajlepšom). Ale čo, ak vám niečo vyhovuje, prečo by ste mali splavovať rieku po jej prúde a neotočiť sa tým stenám nekonečne prúdiacej vody tvárou v tvár a pokúsiť sa ju pobiť? Bohužiaľ, jeho vypočúvanie sa chýlilo ku koncu, pretože...nuž, povedzme, že kopa ľudí sem proste prišla a zostala tu trčať deň, dva, týždeň - napríklad aj on. Ako by mu to mohol vyčítať? Je pravda, že on sem prišiel odhaľovať svoje korene, ale to nebolo dôležité, mohol nájsť Jonathana Shareburga kedykoľvek, namiesto toho je z neho vojak, čo celý deň nič nerobí namiesto toho, aby v Európe kántril Turkov. „Čo stratiť...," zasekol sa na chvíľku, ako sa snažil spomenúť si na to správne slovo, „...zahaliť...skrývať!" Vyhŕkol, keď si konečne spomenul. „Čo to skrývať pod plášťom?" Opýtal sa zrazu, pretože nebol slepý a očividne obaja sa po niečom naťahovali. Určite to bola zbraň a François by moc rád vedel, aká. Môže súperiť s dýkou? Plášte sú dosť neefektívne, takže to bolo celkom možné.

Jistě, nebyla to jeho starost, ale prostě jen poznamenal, co si myslel. Zkrátka dívky po alkoholu smrdět neměly, v tomhle byl asi lehce staromódní, ale nijak mu to nevadilo. Jediný důvod, proč by tak smrděly a nepily, by bylo, kdyby pracovaly v krčmě. To ale podle její reakce rozhodně nebyl její případ. Jistě, nejspíš k tomu měla své vlastní důvody, které opravdu nebyly jeho starost, takže proč to dál rozebírat. Jeho to ke krčmě nikdy netáhlo. Jeden z důvodů byl, že tam vždycky bylo plno lidí a to jemu nedělalo moc dobře. Z podobných míst se raději vždycky vytrácel. Necítil se tam dobře. Navíc to byla uzavřená místnost, což tomu nijak nepomáhalo. A za druhé kdyby se opil, hrozilo by, že plácne nějakou kravinu, která by jen prozradila, že není z téhle doby. Ne, to by nebyla sranda. Nebo hůř by pronesl, že se mění ve vlka. I když pochyboval, že by byl někdy tak neopatrný a tohle prohlásil, alkohol dělal s vaším mozkem různé hlouposti. Při jejích dalších slovech sebou cukne, a když ho chytne za plášť, který má kolem sebe omotaný, cukne sebou znovu. Jeho vlčí část by teď nejraději stáhla ocas a někam se schovala, protože naštvaná čarodějka neznamenala nic dobrého. Jedna naštvaná a ukřivděná čarodějka ho dostala do celé té vlčí šlamastyky a jedna neuznávaná zase do Salemu o tři sta let dřív, než se vůbec narodil. Čarodějky pro něj nikdy neznamenaly nic dobrého, ty naštvané už tuplem ne. „Já tě nesoudím, jen říkám zjevné.“ Odvětí a na tváři se mu objeví trochu dotčený výraz. Nikdy nepatřil k těm, co by se dokázali mít tvář bez výrazu. Navíc v jeho očích je teď jasně znát, že by byl nejraději někde jinde. Mohla by to přičítat všem možným emocím a to, že mu sebere plášť, na tom taky nic moc nezmění. Obyčejně by se asi zakryl rukama, ale co na tom. Jemu to může být vlastně jedno. Takhle alespoň bude jednoduší se přeměnit, i když kdyby se začal přeměňovat teď, dost by riskoval. V jejích slovech rozezná smutek i tu kapku zoufalství, ale nijak na ně nereaguje. „Upřímně, nikdy jsem si nemyslel, že čarodějky unáší a vraždí děti i ve skutečnosti. Díky za informaci.“ Zamumlá si pro sebe a trochu se oklepe zimou. Stát ve sněhu nahý není opravdu nejlepší nápad. Ne, myslel si, že čarodějky unáší děti jen v pohádkách, kterými rodiče straší své ratolesti, aby nikam nechodili sami. Očividně to nebyla tak úplně pravda. „A nikdy jsem neřekl, že čarodějky jsou zrůdy, ale obyčejní lidé jsou vám vydáni na milost. Na milost vašim náladám a rozmarům. Bez možnosti se jakkoli bránit.“ Uvede některá svá tvrzení na pravou míru. Jistě, může ho poslouchat a nemusí. Je to její volba. On má holt k čarodějkám averzi a má k tomu své důvody. Kdyby čarodějky neexistovaly, tak by teď mohl v klidu vařit někde v restauraci nebo klidně studovat, jak chtěl jeho otec. Místo toho trčí v minulosti bez možnosti návratu. [b]

Či už to bola paranoidnosť tak samozrejmá pre vojaka, čo rád bojoval v prvých radoch, rád kosil hlavy tých, ktorých považoval za nepriateľov - a niekedy aj priateľov -, alebo len prirodzený pud sebazáchovy spájajúci ľudí so zvieracou zložkou prírody, myklo ním pri tulákových prudkých pohyboch, až urobil krok dozadu, aby medzi nich dostal viac priestoru, keby mal zbraň dlhšiu ako len obyčajný nôž. Bola to jedna z prvých lekcií, ktoré sa pri tréningoch naučil a vryl si ich do pamäte: Ak máte proti sebe nepriateľa, nezáleží na tom, či poznáte jeho zbraň a silu alebo nie, vždy si udržujte bezpečnú vzdialenosť alebo aspoň nejaký priestor, pretože keď zaútočí a vy nebudete mať kam ustúpiť, skončili ste. A François chcel po tejto zemi chodiť ešte nejaký čas a ak má zomrieť, určite to nebude rukami tulákov či pohanských Turkov. Krátky ústup, hoci len jednokrokový, mu zaistil čas a možno aj chvíľkovú výhodu, kedy by mohol udrieť a veľmi rýchlo by bolo po boji a s ním ako víťazom, prirodzene. Kedy už len jeho niekto premohol? Nuž...už sa to stalo zopárkrát, ale či barbar alebo civilizovaná bytosť, aj on mal dosť rozumu, aby sa podobnými vecami nevychvaľoval celému svetu okolo. Kto už len chcel byť za slabocha, hlupáka či blázna alebo všetko naraz? Dokonca aj vytasil vlastnú dýku, pohľadom už mieriac na jeho tepnu na krku, slabé miesto, ktoré vždy človeka stálo život, no nestihol ju ani len vytiahnuť spoza chrbta, keď si všimol jediný predmet, čo skrýval pod plášťom. Nech to znelo akokoľvek úchylne a dvojzmyselne, zaujal ho. Ako vojak sa totiž už stretol s mečmi, hoci vyšli z módy pred približne šesťdesiatimi rokmi, a on sám používal kord, sekeru alebo pištoľ. No meče boli ten archaický kúsok histórie a vojenstva, ktorý ho aj relatívne dokázal zaujať, a tak sa dýka pekne krásne vrátila za opasok, kam patrila, napravil si remeň pušky na pleci, čo sa mu zošmykol pri prudkom pohybe a vystrel ruku smerom k cudzincovi. „Môžem vidieť?" Opýtal sa so záujmom. Už hruška meča vyzerala celkom zaujímavo, čím tento tulák - presnejšie Chodec, stúpol v očiach Győza, Kata na pohanov, ako mu ľudia s obľubou hovorili.

Vypadala strašně – poměrně pochopitelně. Opálená nebyla ani předtím, ba naopak, ale nyní byla až mrtvolně bledá z chladu a zimy, co zalézal pod kosti i normální lidské bytosti, navíc oděné takhle – jen do lehké spodničky, co téměř prosvítala už jen proto, že byla navlhlá a zmrzlá. „Co tě to napadlo…“ zamručí s nechápavostí v hlase, ač se jednalo o spíše takovou větu z povinnosti – došlo mu, že takhle se zde nepromenáduje dobrovolně, ale že se muselo stát něco, co ji donutilo vyrazit ven takhle nalehko a riskovat umrznutí, které by pravděpodobně přišlo velmi brzo, kdyby ji nenašel. Sama se mu vrhne kolem krku, což mnohé usnadňuje. Rukou jí přejede po vlasech, do kterých jí jemně líbne, než ji zvedne. „Jen klid, brzo budeš v teple, jen klid… Co kdybys mi řekla ještě něco?“ pobídne ji i drobným pošťouchnutím. Rád by ji nechal odpočívat, ale ne v tomhle mrazu, ne, když hrozí, ze usne a už se neprobere, zatímco co nejdelšími kroky míří k jejich stavení, kde čeká vytoužené teplo.
Tmavě hnědé, téměř černé oči sklopí k její tváři, když se nedočká její reakce. Zakleje, snad i trochu zrychlí krok, aby ji co nejdřív dostal do tepla. Rozrazí dřevěné dveře, v tohle roční období obložené kusy látky, aby teplo neunikalo z domova pryč. „Vydrž, maličká…“ mumlá spíš pro sebe, když ji pokládá na své lůžko, v tuhle chvíli jen provizorně, neboť se rozhodne přesunout kožešiny i teplé deky ze svého lůžka i z toho, které patřilo Seraph, ke krbu na podlahu, ve snaze ji vystlat tak, aby jí nenachystal tvrdé ležení co nejblíž zdroje tepla. Teprve až pak ji přenese sem. Aniž by příliš váhal, ze spodničky ji jednoduše vysvlékne – ta slabá látka byla zmrzlá, akorát studila na kůži a sotva se přes ni mohla zahřát. V o trochu odlišné situaci by neutekla jeho pohledu, ne však nyní, kdy má nejspíše docela právem strach, aby mu na podlaze brzo neležena zbavená života, promrzlá na kost, neboť to by byla jednoduše až moc velká ironie na to, aby to nechal dopustit. Položí se k ní, přitulí ji k sobě – ani ne tak proto, že by on vyhledával její teplo, ale aby jí mohl předat to své, hladě jí rukama po těle ve snaze rozproudit krev ve studených údech.

Aragornove prsty zovreli rukoväť meča. Pohľad mal však stále prišpendlený na vojakovi, ktorý o krok ustúpil. Meč bol zvláštny, nie len tým, že ho nosil v tento čas, ale aj svojím vzhľadom, ktorý ho na pohľad odlišoval od iných mečov. Chodec možno s trochu pobaveným výrazom sledoval muža ako tasí oproti nemu dýku. Nijako ho to nevystrašilo, skôr práve naopak. Muž však po chvíli dýku opäť zastrčil za opasok a napravil si remeň, ktorý držal pušku. A akoby sa rochu jeho správenie zmenilo, zdalo sa, že ho meč zaujal. Meče boli kapitolou samotnou o sebe, tento Chodec, čo sa staral sám o seba a na svet sa pozeral ako na najväčšieho nepriateľa, mal v mečoch veľké zaľúbenie. Jeho pohľad sa vždycky dokázal nadlho zastaviť na chladnej a žiarivej oceli. Zdalo sa, že jediná vec, o ktorú sa ozaj stará je práve jeho dlhý meč. ,,Vidieť môžeš." povedal a vytasil meč. Lesklá čepeľ sa zablyšťala a akoby žiarila matným svetlom, bolo to len zdanie. Dlhé ostrie bolo ukuté majstrovskou zručnosťou z dávnych, prastarých dôb, na niektorých miestach, boli na čepeli vyryté runy akéhosi zabudnutého jazyka, ktorým sa už nerozprávalo, ani na severe či západe, juhu či východe. Meč, to nesnosil len tak pre nič za nič, bola to plne funkčná zbraň, pevná, ostrá (o čom sa muž mohol presvedčiť). Bol to zrejme jediný meč v Saleme a jeho okolí, ktorý by sa dal považovať za funkčný. Každý normálny človek by však meč hľadal všade inde, len nie u ošumelého tuláka. A aby sa veci uviedli na správnu mieru, meč bol ozaj zvláštny, miesto toho aby bola hlavica normálne plná, ako bolo bežné, tento meč, mal hlavicu dutú. Bol to meč ukutý do vojny, dokonale vyvážený a smrtonosný. Napriek tomu, bol to zvláštny historický exemplár, takéto zbrane sa kedysi kovali pre kráľovské rodiny a nie pre obyčajných žoldákov a vojakov. Odkiaľ by na to nejaký jeho predok nabral peniaze? Napriek tomu aký bol meč dobre opatrovaný, Aragorn by nikdy nevystavil svoj meč dažďu, si mohol vojak všimnúť tenkú puklinu pod rukoveťou meča, bola to jazva, spomienka na dávne doby, keď v akjesi vojne podľahol a rozletel sa na márne kusy, avšak bol opäť skutý. Nechal ho skuť môj otec a vraj bolo ťažké nájsť schopného kováča, pretože tých bolo bohužiaľ nenormáľne málo a pýtali si obvykle nekresťasnské peniaze... Sám Chodec sa čudoval, že meč dlhé roky nikoho nezaujímal a ležal polámaný v kôľni jeho príbuzných. A nebyť jeho otca, leźí tam niekne dodnes. ,,Je to dedičstvo." povedal a prešiel dlaňou po plochej strane meča. Bola to zbraň, na ktorej Aragornovi záležalo.

François pozeral na tú zbraň s čoraz väčším záujmom, ako sa hovorí, istotne i keď pomaly vzrastalo, prehlbovalo sa, až pocítil túžbu niečo podobné vlastniť. Takýto artefakt, no ako sa poznal, v kasárniach či vojenských táboroch by sa raz-dva zapatrošil alebo by mu ho niekto potiahol a predal za niečo, čo akútne ten zlodej potrebuje. Stávalo sa všetko, koniec koncov, on sám býval kedysi takýmto drobným zlodejíčkom a párkrát okradli aj jeho. A ani po odhalení zopár spiklencov a zvestiach o jeho prudkej a nebezpečnej povahe neodradilo ďalších...iba čo boli ešte viac opatrní a menej lapiteľní. Dokonca i zo vzdialenosti skoro troch metrov - to bola totiž dĺžka priestoru, ktorý udržiaval medzi sebou a týmto seba nazývaným Chodcom - sa zdal byť meč viac než len prostým mečom. Zdalo sa, že je to práca niekoho, kto vedel, ako takúto vec vykovať. Ba čo viac, dal si na nej set sakramentsky záležať, aby vyzeral krásne, Vystrel k nemu svoje ruky v túžbe pocítiť chlad toho kovu na svojej koži. „Možem?" Opýtal sa a Chodec si len sotva mohol uvedomiť, akú historickú chvíľku práve vidí na vlastné oči. Nestávalo sa totiž často, aby veľký, silný, slávny a Turkmi obávaný Győző Hóhér pogányok prosil a nepožadoval. Nebol slušný a nedokázal chodiť okolo horúcej kaše, aby získal, po čom srdce práve zavzdychalo. Kdeže! On sa proste zdvihol a urobil to, čo chcel bez ohľadu na to, aké následky či dojmy bude jeho nevhodné správanie mať. Ale to, že sa teraz pozdržal a dokázal trpezlivo požiadať o povolenie zobrať do rúk takú zbraň, jasne naznačovalo, ako moc to naňho muselo zapôsobiť. ako kúzlo! A len veľmi nerád by počul nejakú zápornú odpoveď, pretože...ako to len povedať?...potom by asi všetky dojmy išli bokom a proste by si ten meč nejakým spôsobom vzal. Potiekla by krv? Jemu by vôbec nevadilo, keby áno, nezáležalo by dokonca ani len na tom, či by bola jeho či Chodcova, hold by získal, po čom túžil.

Neslyšela jeho slova. Sladké mdloby pohltily mrazem opředenou mysl, zděšeně volající po kousku blahodárného tepla, k němuž by se mohla přitulit a nechat si zahřát prochladlé končetiny nabírající nezdravě namodrale bledý odstín umírajícího člověka. Být obyčejný smrtelník, pravděpodobně by se nedožila rána. To kletba, ta hloupá a odporná záležitost pomalu ji zbavující svéprávnosti, podkopávající už tak křehkou labilitu, jí zachránila život - nebo ho protahovala do úmorných muk? Do dnů plných palčivé bolesti na hrudi, až se bude pokoušet vtáhnout do plic kyslík a při každém pohybu se rozkašle? Nebyla nesmrtelná, žádný vlkodlak nebyl a jejich imunita zůstávala podobně poddajná nemocem jako u běžných lidských bytostí - snad jen o něco vyšší teplota těla je udržovala při životě o něco déle a rychleji zaháněla příznaky nemocí. Jacky mohla děkovat tomu proklatému milenci, že jí kdysi přeměnil ve vzteku a majetnické touze přivlastnit si ji způsobem hodným divoké šelmy.
Stočená v klubíčku se nechala unášet, nevnímaje o něco málo zrychlený krok, jímž si její zachránce razil cestu skrze vysoké závěje, pravidelně pokrývající přírodu kolem nich. Překrásný pohled kazila maličkost - nemohla si užít nádhernou ztichlou krajinu, lehkost jejího spánku ani dokonalost, s níž dostala pohádkový ráz. Mlčky vydechujíc drobné obláčky páry prakticky nejevila známky života, už tak bledá pokožka bělela každou chvilkou o něco víc a třas, vykazovaný známkami chladu, ustával. Necítila ani tvrdou pryčnu, provizorní lůžko, na kterém Cain obvykle spával, až bylo k podivení, že si nikdy nestěžoval na bolest zad. Bezvládná ležela na posteli zbavené kožešin, rázem přesunutých na nové místo u krbu, kam byla poté přesunuta a zbavena všeho oblečení. Což nečinilo sebemenší problémy, jednalo se o jeden kousek látky. Být promočená o něco víc, patrně by mu kladla větší odpor při pokusu vysvléknout vlhkou látku tisknoucí se k nahému tělu. Cestou stačila z třetiny proschnout, ani tak navzdory teple v pokoji neposkytovala příjemný dotek na kůži. Vnímat ho byť jen trochu, pravděpodobně by se začervenala - nikoliv studem, ten už po nějakou dobu neznala, ale pro smyslnou přitažlivost vyvolanou jeho blízkosti s elektrizujícím teplem prohánějícím se pod kůží. Takto si nedokázala ani užít jeho přítomnost ve svém životě, dlaně přejíždějící od ramen přes paže až k bokům, zahřívajíc studenou kůži na štíhlých stehnech, ledově chladných díky nestydatě odporné zimě, která do Salemu vklouzla a ničila okolním životy. Nemohla se usmát při doteku horkého dechu na kůži ani pravidelnému tlukotu srdce za zády. Nemohla prožít opravdové štěstí, ještě ne.

Horkost prohánějící se po tvářích byla prvním znamením, že něco není v pořádku. Alarmující teplo doprovázel praskot polínek, příliš blízko na to, aby se ozýval z vedlejšího pokoje nebo z větší vzdálenosti. Otupělé smysly si nepočínaly zrovna nejlépe, nedokázaly lokalizovat místo, kde se nalézala, tisknutá k něčemu teplému za všech stran. Zkřehlé prsty se zabořily do měkké, na dotek hrubé kožešiny, pod stehny cítila tvrdou ovčí vlnu, štípající ji do kůže nepříjemnými pokusy probrat ji a poněkud podivně zahřát. Začínala si uvědomovat ruku položenou přes bříško, dost blízko míst, která působila potěšení a slast, při níž dokázala působit hlučně. Už jen první vzpomínka na ona období ji přinutila zadržet dech a pátrat v paměti po tom, co se stalo a kde se nachází. Nepamatovala si, že by v Salemu s někým ulehla, nikdy nenavštívila ani místní nevěstinec, nezkoušela se ptát po práci určené lehkým holkám bez střechy nad hlavou. Prudce stisknutými víčky se bránila podvědomému strachu - nikoliv z muže, jehož vůně jí šimrala v nose, ač jí po paměti ještě nedokázala určit. Z ohně. Z plamenů, v jejichž blízkosti se ocitla. Přesto se podvolí a nervózně zamrká, stále dosti ospalá, do krbu nacházejícího se blíž než by jí bylo milé.
Instinkt šelmy zareagoval neúprosně - do krve vehnal adrenalin, přinutil tak zprvu ztuhlé tělo ožít a bránit se živlu, kterého se vlkodlačí stránka v ní obávala, zatímco ta lidská zůstávala fascinovaná vydávaným teplem. Pud sebezáchovy, tak syrový ve zvířeti, co ještě minulou noc běsnilo po lesích, zvítězil. Pohnula se. Příliš rychle na někoho, kdo ještě před chvílí ležel v kómatu. O dost pomaleji než jak by si vraždící bytost v ní poradila za běžného života. Mysl hlásila utéct, dostat se z jejich blízkosti. Pud zvířete toužil rozsápat toho, kdo si dovolil jí takto děsit, předhodit necitelným plamenům. Obojí vyhrálo v remíze. Nedostala se pořádně na nohy, spíš se zapletla o toho, kdo ležel za ní, což jí poskytlo nespornou výhodu - stehny dopadla obkročmo, koleny tiskla mužské boky. Jedna ruka se vymrštila vpřed, svíraje mu hrdlo, na které přitlačila, využívaje vlkodlačí sílu uvnitř ní, abilitu, která jí řadila nad jiné ženy. Tou druhou přimáčkla jedno z jeho zápěstí k zemi. Rozčílená nejevila stud ani rozpaky, nevšímala si toho, jak odhalená v jeho očích může být. Rezavé kadeře, už z části suché, poskytovaly závoj, pod nímž se ukrývalo její stále ještě maličko prochladlé tělo, ale ani ty nedokázaly zakrýt vše. V tyrkysových očích se blýskne touhou mstít se, vztek jí začíná zalézat pod kůži, z hrdla unikne zavrčení, jaké by nedokázala ze sebe vydolovat jakákoliv normální žena. "Cos mi to chtěl udělat?!" Bránila se. Bránila sebe. Svůj život.

Chodec sledoval muža, ktorý stál od neho na tri metre. Nemal rád príliš tesné priestory a takáto vzdialenosť mu vyhovovala. Naprik tomu, že bol meč pomerne ťažký, bol ukovaný tak aby sa dal dobre držať a bol vyvážený. O Aragornovi veľa ľudí nič nevedelo, takmer povedané, nikto v Saleme nevedel, kto je tento tu samozvanec zač. Vandrák tulák, trhan, proste takto bol v očiach mnohých, ničím väčším než ten najposlednejší z posledných. Avšak niektorí, ako tento muž a ten bankár mohli vedieť že za výzorom tohto Chodca sa skrýva niečo viac. Nepohnute, s vytaseným mečom sledoval muža, ako dychtivo naťahuje ruky smerom k zbrani. Priam sa mu triasli vzrušením a oči mu plauli divokou túžbou zvierať tento kus kovu vo svojich dlaniach. Chodec mlčal, meč držal v pravej ruke a sledovalmuža nezmeneným chladným pohľadom, ktorý sa dal tvrdostou porovanať s oceľou jeho meča. Muž sa opýtal, či môže siahnúť na meč, na ten skvost histórie. Bola to parádna zbraň, jemné žilkovité runy sa tiahli na ostrí meča, ktorý bol dobre udržiavaný. ,,Nie je mi po vôli vydať Andúril do rúk niekoho iného ako som ja sám." povedal vyhýbavo. Naozaj sa mu priečilo vydať meč. Mal predsa aj celkom peknú zbierku dýk, ktoré nosil so sebou, boli tiež pekne udržiavané, s kovaním a lesklými čepeľami, ale meč? Ten mu bol najbližší, bola to zbraň, ktorej veril. ,,V rukých nesprávnych by urobila viac škody ako osohu." zamrmlal. Všimol si ruky toho muža. Zrejme nikdy nedržal v ruke meč. Aragorn podozrievavo sledoval muža a potom urobil čosi čo on sám nečakal. Pristúpil k mužovi bližšie. ,,Nie že s ním zdrhneš, alebo odtneš sebe ruku a mne hlavu." sykol a vyčkával na jeho odpoveď, nemienil mu podať meč, dokým nezíska jeho súhlas. A prečo by som mu ho mal vlastne požičiavať? Je môj, len môj... Môj vlastný. Nebudem však sobec, ale ako to, že mu hneď idem dôverovať a strkať mu Andúril do ruky? Veď neviem kto je? Môže byť klamár, vrahoun a čo by sa mohlo udiať keby mu preplo? Neschopný šermiar je ešte horší než strelec, lebo utne ucho tomu komu nemá a sám si vrazí hlavicou meča do brucha... Ale asi nemal by som byť skeptický, prečo mu mám veriť, veď neviem kto je? Vôbec ale vôbec mu neverím, je príliš dychtivý a ruky sa mu klepú nedočkavosťou. bežali mu hlavou rozvírené myšlienky, ktoré nie a nie prestať. Bol už taký, odkedy sa túlal divočinou, zmenil sa, možno kedysi bol úplne normálny, zhovorčivý ústretový a podobne, lenže to je už minulosťou. Nemá právo so mnou len tak manipulovať. Každý nech si manipuluje sám so sebou. Ale ja hovorím. Najprv sa musím presvedčiť o vás, aby som mohol veriť vám. pomyslel si. Málokomu sa dá v dnešných časoch niekomu veriť, a Chodec bol o tom presvedčený. Neveril jeho dychtivému a lačnému pohľadu. Tento planúci pohľad už videl, záblesk túžby po moci. Túžba vlastniť, tieto chtíče boli nebezpečné. A žiarlivosť... Ktovie ako sa proti tomuto dá bojovať? Chodec sa odtiahol, muž mohol vedieť, že je zamyslení. ,,Keby som požiadal o niečo, čo je vášmu srdcu drahé... Dali by ste mi to?" spýtal sa a zableslo na mu podivne v oku. Mohlo to vyznieť nanajvýš podivne. Niekto si by bol mohol myslieť, že sa Chodec s mužom zahráva, dáva mu otázky ostré ako nôž. Preveroval si ho. Neveril mu. Ešte ho dostatočne nepresvedčil. Veď akoby mohol? Keď začne po vás hneď zhusta a potom podivne zmení strunu, keď sa vyjaví, že Chodec má zbraň. Tú zbraň, po ktorej mu srdce zatúžilo. A muž bol zrejme tej povahy, že nestrpel aby videl to, po čom túži v rukách iného muža. O tom bol Aragorn presvedčený.

V normální situaci by jej teplo a klid ukolébaly do spánku, přestože nebyl zrovna spáč a lenoch. Dnes – nebo spíše nyní – mu v tom bránila starostlivost vůči její osobě z toho prostého důvodu, že měla jednoduše na mále. Nepochyboval o tom, že kdyby zůstala venku o něco déle, kdyby se sněhem brodila o něco déle, dotáhne si domů tak akorát velký rampouch, co mu u krbu rozmrzne, ale žít již nebude. V tom horším případě, v tom lepším přijde o nohy vzhledem k omrzlinám, co se – trochu kupodivu – nezdály tak hrozné, ač jí budou nejspíše nově prokrvované končetiny pořádně bolet. Tiskl jí k sobě, objímal rukama, co již složil na její bříško, když její tělo vykazovalo známky normální tělesné teploty – alespoň na povrchu – a vnímal, jak se jí s každým klidným, dlouhým nádechem zvedá a pak znova klesá. Nezáleželo mu na ní. Tedy, rozhodně mu na ní nemuselo záležet, pravdou ale zůstávalo, že Cain měl pro ženy opravdu prostě slabost a snad vůči kterékoliv, která to jen trochu potřebovala, cítil ten hloupý ochranitelský pud.
Přesto z části otupěl, s čelem opřeným o její záda a se zavřenýma očima, ač žádnou tendencí usnout, takže jej její okamžitá reakce po probuzení, které ani nevnímal – přestože pochopitelně mohl z toho prostého důvodu, že se frekvence dechu změnila a perioda mezi jednotlivými nádechy se zkrátila. Vzápětí se ale ocitne na zemi, s ní obkročmo sedící na něm, což nebyla zrovna neznámá situace. To ruka, co mu tiskne hrdlo a pak ta druhá, která svírá tu jeho, byl trochu nezvyk. Stejně jako její divoký pohled i zavrčení, co z ní vyleze a co se vůbec nepodobalo melodickému hlasu, co jí obyčejně patřil. V prvé řadě se mu v očích promítne zmatení – prvotní panika se v nich snad jen mihne, Cain však zůstával relativně klidný už jen proto, že by se hravě ubránil, kdyby šlo do tuhého, přirozeně však nechtěl, protože jako uhlík by nebyla tak roztomilá. Nechápal. Byla daleko silnější, než měla být a pokud se jí něco zračilo v očích, nebyla to lidskost. Tento pocit absolutní nevědomosti však brzo vymizí. Proč? Stačilo si uvědomit, co je za bytost on sám, aby pochopil, že matce přírodě se meze nekladou, aby vznikla stvoření jako… no, Jacky. Ruka pod krkem, co tiskne – ne však tolik, aby se začal dusit, jen aby pociťoval, že je mu kyslík z části upírán – není příjemná a on se chtě nechtě instinktivně pokusí vykroutit. Neúspěšně. „Ne… neublížím ti,“ vyrazí ze sebe trochu přiškrceně, což je opět donutí se dostat do trochu pohodlnější polohy. „Ani on,“ podotkne směrem k ohni. Stačilo k němu střelit pohledem, aby plameny naposled vyšlehly trochu více a nakonec uhasly, proměnily se jen v několik žhavých uhlíků. „Klid, Jacky… Jen… jen klid. Je ti zima, hm?“ Stále musela být prochladlá. Tázavě zvedne obočí, promlouvaje k bytosti, kterou měl před sebou, aniž by si byl jist, do jaké míry vlastně hovoří s Jacky. „Znám tě. A… ty mě. Cain,“ upozorní na jméno, co jí nejspíše nebylo důvěrně známé, ale přesto očividně dostatečně, aby si na něj vzpomněla, když mrzla.

Rozpolcenost sílila s každou uplynulou vteřinou. V jejím nitru bojovala touha rozsápat ho na kousky, vyrvat mu vnitřnosti a zahodit do plamenů, až místnost naplní nepříjemný pach škvařené tkáně, s poněkud ustrašenou povahou křehkého človíčka, momentálně marně hledajícího oporu v širém světě. Chvěla se - sotva zimou jako spíše rozčílením skrytým pod povrchem, ale jasně se zračícím v očích upřených na toho domýšlivce. Instinkt lovce převládl nad silou lidských emocí, že ani její schopnost se neprojevila naplno, aby se pokoušela jednotlivými obrazy zmást rusovlasou ženu a pobláznit jí o to víc. Dlaň přitiskne o něco silněji k hrdlu, prsty sotva dokáže obepnout víc jak třetinu jeho krku, ale ani to jí nebrání, aby ho pěkně nepodusila. O to ustrašenější a též výhružnější reakce se vládci ohně dostane ve chvíli, kdy v krbu zažehnou plameny do výšin. Brala to jako útok proti své osobě, pokus se jí vzepřít, ublížit jí a zvíře v ní, ten vlkodlak, co se za úplňku toulal po lese, si nedal nic podobného vymluvit. Tyrkysová kukadla se zahledí do pohasínajících uhlíků, síla v pažích povoluje, ale stále zůstávají viditelně napnuté a bez původní tendence mu vyhnat veškerý kyslík z plic. Zmateně těká po jeho tváři, bádá v pohledných rysech, co jim křivdí jenom na několikrát zlomený nos od vyvolaných rvaček. Pamatovala si ho. Znala ho. "Cain..." To jméno jí bylo cizí a přitom důvěrně známé - v Salemu si lidé pochvalovali jeho umění s výrobou zbraní, obdivovali jeho práci. Jacky jen občasně něco zaslechla, ale nikdy neměla tu čest se s ním setkat tváří v tvář. Až před několika týdny, kdy ho zbila pomocí házených šišek. "Cain..." S výdechem se zarazí, prsty neobratně stáhne k sobě, aby mu nadále neubližovala. Muž, k němuž cítila podivnou náklonnost. Který ji dokázal rozesmát.
"J-j-já... Mohla jsem tě zranit! Mo-mohla jsem ti u-ublížit!" S vyjeknutím prudce zavrtí hlavou, má pocit, že se musí obhajovat. Roztřeseně přiblíží prsty k jeho tváři, konečky přejede po strništi, jako by se bála, že jí každou chvíli srazí k zemi. Proč? Tohle by udělal Collin. A Jacky byla zvyklá, že takovéhle chování bylo pro muže běžné, zafixovala si ho. "O-omlouvám se. J-já se bránila. Oheň... Velký oheň... Děsí mě. Něco uvnitř mě... Od... Od..." Bála se ta slova vyslovit. Bála se říct, že jí její bývalý přítel napadl a proměnil v tvora z hororových příběhů. "Tys... tys mě našel... Za-zachránils mě..." Dal jí teplo, to teplo, které jí scházelo. "Proč?" Neznal ji, neměl k ní závazky. Nebylo to nutné.

Viděl jí na očích, jak se pomalu znova stávala člověkem, tou holkou, kterou poznal tehdy v lese při navýsost podivném setkání, kdy po něm prve házela šišky a nakonec mu skončila v náručí. V tomto případě to však nepřisuzoval svému osobnímu šarmu, nýbrž strachu, kterého byla tehdy plná, ať už za ním stálo bůh ví co. Sic v poslední chvíli síly trochu přidala a Cain mohl být nejspíše rád, že ji našel zesláblou a tím pádem v aktuální chvíli schopné zmobilizovat jen část svých sil, než konečně povolí, ač váhavě. Stojí ho dost velké úsilí, aby se hned nevytáhl do sedu, neboť v dané pozici se necítil příliš sebejistě a dobře, ale v tomhle případě se ovládne a zůstává nehnutě ležet, dokud nestáhne packu ke svému nahému tělu. To až tehdy, když se zjevně probere z toho podivného stavu a vyjekne, se konečně opře o lokty a nakonec se posadí, s ní stále na jeho klíně. Jeho gesta působí nezvykle rozvážně a klidně, přesně opačně, než jak působily normálně – Cain v sobě sotva měl rovnováhu či klid, ba naopak, stejně jako oheň byl impulzivní, energický, dynamický s proměnlivými náladami a pokud k tomu vedla situace, pak také s chaotickým a tedy velmi nebezpečným nitrem. Na ni však neměl důvod se zlobit, neublížila mu a pokud, snažila se jen protože se bránila a stačila jí chvilka, aby jí to docvaklo. Nenacházel potěchu v ubližování či v zabíjení, pokud nejednal jménem milovaných jakožto vykonavatel pomsty za všechny možné křivdy. Jacky? Jacky do této kategorie nepatřila, ba naopak jej svým skromným já poměrně zaujala. Nehledě na to, že opět měla ten pohled plný ustrašenosti, hluboké nejistoty, zmatení i děsu. Opatrně k ní zvedne ruce, vezme jí hlavu do dlaní. „Potřebovalas zahřát. Neublíží ti, hm? O to bych se postaral… Věříš mi?“ Neměla důvod, jistěže ne, ale přesto nebylo těžké si domyslet, že k němu tíhla víc než by tíhl kdokoliv k jakémukoliv cizincovi. Tehdy v lese neuhýbala před jeho doteky, nesnažila se zachránit si osobní zónu. Jeho ruce sklouznou z jejích tváří na její paže. „Myslím, že… jsi spíš ty našla mě.“ On ji jen náhodou zahlédl. Nic víc to nebylo – jen náhoda. Její nechápavá a nevinná otázka – přesto dobrá, protože upozornila na nespornou trhlinu v jeho činech, neb jí nikdy nemusel pomáhat, nikdo by to nezjistil a nikdo by se to nedozvěděl – mu na rtech vyvolá malý úsměv. „Vypadal jsi, že by ti nějaká ta záchrana pomohla…“ podotkne hravě. Krátce těkne očima k vyhasínajícímu krbu, ač uhlíky stále žhnou. „Necháš mě ho zas zapálit? Neublíží ti…“ zopakuje ještě jednou. To by jí musel ublížit a on… nu, říci, že nikdy žádné ženě neublížil, byla hloupost. Setkal se s různými lidmi a s různými ženami – a některé… některé byly dostatečně drzé, troufalé nebo co hůře, bezcitné a prospěchářské, aby mu to problém nedělalo. U Jacky? Ta vzbuzovala různé pocity, ale rozhodně ne touhu jí ublížit. Ať už byla oblečená, nebo jako právě teď nahá, což – budiž mu k dobru – zatím nevyužívá ve svůj vlastní prospěch už jen proto, že se nacházeli v podobné situaci.

"Věříš mi?" Jaká to důvěrná otázka. Bezprostřední, silná a dech beroucí zároveň. Přinutila rusovlasou vlkodlačici zamrkat, opětovat rozvážný pohled zmateným zamrkáním, při kterém se snaží zachytit pravou podstatu dotazu. Ve své víře bývala oddaná, nezpochybňovala ji. Často se tím ale ironicky zaplétala do problémů, při nichž utržila víc ran než kapek pomyslného štěstí. Collin byl extrémní případ, visela mu na rtech a nedokázala pochopit rozdíl mezi vděčností, láskou a důvěrou. Byl první člověk, který se o ni postaral lépe než rodina, ačkoliv si odnášela tržné rány, pochroumané sebevědomí pozměněné na nulové číslo a ponížení, když ji opakovaně znásilnil. Od té doby měla poprvé čelit něčemu tak silnému jako je důvěra. Tak neznámému a přitom chtěnému. Uhnula pohledem, v očích se mihla bolest pulzující skrze minulost, kterou už nemohla ovlivnit. Zpětně si dokázala uvědomit, že Collinovo chování bylo špatné, ale kdyby se dějiny opakovali, neváhala by a opět by se nechala stáhnout na samotné dno bytí. Výdechem dodá rtům trochu života, cítí horkost dechu na jejich povrchu maličko rozpraskaném mrazem, z něhož byla přivlečena. S očima upřenýma na Caina opatrně natáhne prsty, dotýkaje se jeho tváře. Nechávala záblesky minulosti proplout skrze spojení, aniž by vyvolala silné obrazy, v nichž by proplouvala. Stačily ty pocity, silné emoce, které jí dokázaly zbavit nejistot. Přikývne, zprvu nesměle, packu stahujíc z neoholené tváře ke rtům, které začne bezmyšlenkovitě kopírovat špičkou ukazováčku. "Věřím..." Hlasem zní o něco jistější, dokonce se jí povede vykřesat úsměv, až se celá rozzáří a nebýt nahá, působila by jako malé děvčátko, které bylo nabídnuto přátelství.
Přesto všechno nedokázala potlačit zachvění, když jeho dlaně klouzaly po holých pažích k loktům směrem k zápěstí. Na doteky byla od té nehody citlivější, vnímala je silněji než kdy předtím a dokázaly v ní rozpoutat hotové peklo emocí a reakcí, které ne vždy vyznívaly kladně. Dnes ano - horkost proudící z jeho dlaní uspokojovala prochladlé tělo, jemuž se začala navracet zdravá barva, ač velmi pomalu. Přesto rychleji než na normálního člověka. Srdce tlouklo pravidelností jako orloj, krev se proháněla žilami a zbarvila líčka dorůžova. I ona si povšimne vyhasínajících uhlíků, ale představa, že by měla čelit plamenům tváří v tváří jí stále děsí. Není divu, že si přesedne - konkrétně za Cainova zády, kde se schovává, pokukujíc zpoza jeho ramene na plameny v krbu. Nepotlačí škubnutí, když oheň získá na síle, o to silněji se přitiskne k jeho zádům s rukama ovinutýma kolem jeho hrudníku. Téměř jako by ho mohla stáhnout a zachránit od živlu, jemuž vládne. Strach i ostražitost jí nutily mít se na pozoru, hlídkovat a dbát o svůj život.

Byl dostatečně trpělivý, aby si na její odpověď a též ujištění dokázal počkat. Potřeboval znát její ujištění, aby se celá situace nevymkla kontrole, v tom lepším případě jej znova nepřidusila, v tom horším znova vyběhla ze strachu před plameny ven do mrazu a ztratila se mu. Prsty jemně hladí její pokožku, oči jsou upřené do těch jejích a jeho výraz sotva prozrazuje nějaké napětí, které by značilo nebezpečí či špatné úmysly – je to spíše jakási veze oddanosti, oddanosti vyčkat na její verdikt, aby si nechala pomoci a ještě trochu prohřála zmrzlé tělo, než všechno teplo ve srubu nahradí zima, co zalézá pod kůži. Souhlas přijde. Prve v podobě váhavého přikývnu, kdy poprvé těkne pohledem na její packu a též ukazováček, jež okopíruje tvar jeho rtů. Na malou chvíli jej stálo velké úsilí, aby se nenatáhl a nestikl prstík mezi zuby v gestu s erotickým nádechem, na druhou stranu za těch několik stovek let již stihl dospět, stihl se rovněž naučit ovládat včetně svých prvotních pudů. Nebránil by se, kdyby jednou Jacky zaklepala na jeho dveře s účelem se mu odevzdat, ale v tuhle chvíli její křehké tělo potřebovalo spíš teplo než rozkoš a sem ji zatáhl on sám, ne ona, zrovna jako nebyla dobrovolně nahá. „Dobře…“ odpovědí prostě, než se natáhne a v téměř otcovském, avšak primárně něžném gestu ji jednoduše políbí na čelo, skoro jako pochvalu za překonaný strach. Plameny se tak pomalu začnou stravovat na uhlících, sápat se víc a víc nahoru, avšak nikdy ne pryč z krbu. Praskání dřeva v krbu k jejich domovu tak nějak patřilo, stejně jako měkké žluté světlo, které oheň vydával.
Ač by nejspíš neměl, musel se pousmát, když se mu skryla za záda, aby nebyla tak bezprostředně blízko plamenům. Ironicky se k nim však zjevně snažila přiblížit, když se hrudníkem natiskne k jeho zádům a obejme jej. Zvedne svoji tlapu, a zahákne ji za packu, kterou se ho drží. „Naposled… Nenechal jsem je, aby ti ublížil, pamatuješ?“ Lehce k ní otočí hlavu, takže ji sleduje alespoň periferním viděním. „Nenechám je ani teď.“ Ani nikdy příště. Netušil, co může způsobit takový strach, ač… ve městě, kde velmi rádi upalovali čarodějnice to byla nejspíše poněkud zbytečná otázka. Bála by se ho, kdyby věděla, kým je? Nu… nehodlal to rozebírat. O povaze svého bytí se svěřoval jen velmi málo vybraným jedincům, v současnosti třebas jen Séraphine z toho prostého důvodu, že byla jeho dcera a ochránce v jednom. Natáhne se, vezme jednu z dek a postrčí jí ji za svá záda, aby se do ní mohla zabalit. „Když se teď zvednu, abych ti nalil něco k pití a našel něco k jídlu, neutečeš, že ne?“ ptal se s úsměvem, ale myslel to zcela vážně. Teprve až tehdy si doopravdy dovolí zvednout, aby jí nalil ze džbánu hutného a sladkého ovocného vína a na plotně objevil zbytek polévky, co měla být nejspíše jeho večeří, ale on ji i s krajícem chleba rád obětuje v její prospěch, sedaje si opět k ní.