Okolí Salemu

Nedal sa prehliadnuť ten podozrievavý pohľad plný skepsy, ktorú François v ľuďoch vo svojom blízkom i vzdialenom okolí vyvolával, až pri každom jeho kroku vyrastala ani dobre obrobené pole kdesi na uhorskom vidieku, kde nie sú žiadni Turci a Habsburgovci a ich prokatolícke nálady sú tam len vzdialenou fámou, snom, čo po prebudení vyprchá rýchlejšie ako hmla prilepená na vrcholy hôr - tá sa totiž nejakú dobu udrží! Stretával sa s podobnými pohľadmi skoro denno-denne. Či záležalo na tom, či len prechádzal okolo niekoho a ten naňho zazeral, alebo sa niekomu prihovoril a ten dotyčný sa zatváril akoby k nemu spod zeme vystúpil sám diabol? Je isté, že niekomu by to ubližovalo a iných štvalo - aj jemu to brnkalo na netrpezlivú strunu, keď sa s nimi potýkal prvýkrát -, ale čas je najlepší liek na všetko a rovnako tak funguje ako jed, takže si po čase zvykol a hnev sa otupil. Keď v dnešnej dobe vidí podobné výrazy, ignoruje ich, no neprehliada...nikdy. Chodec sa naňho pozeral presne takým dojmom akoby tušil, kam až bude vojak oproti nemu ochotný zájsť, aby v ruke mohol podržať taký pekný vojenský kúsok. Žeby už o ňom počul a vedel, s kým má dočinenia? to len veľmi ťažko, François nebol žiadny detektív ani génius, ale ten tulák sa správaním vôbec nepodobal niekomu, kto sa snaží vyhnúť veľkému Maďarovi, barbarovi alebo proste chlapovi s mnohými ďalšími nepríjemnými prívlastkami. Netušil to, ale inštinkt ho určite nezradil a vyčmuchal nejaký zádrhel na celej situácií. Nuž...bolo fajn vidieť, že to nie je idiot. Aspoň niečo pozitívne, keď sa už nezdalo, že by mu chcel dať tú zbraň do ruky aspoň na kratučký moment. „Nie dieťa, ale vojak! Viem, ako narába so zbraňami," a i keď bol veľký rozdiel medzi kordom a mečom rovnako ako medzi dýkou a puškou, učil sa robiť s mnohými vecami, aby mohol bojovať s ešte viac zbraňami. Meč do nich síce nepatril, ale často používal sekeru a to nemohol byť taký rozdiel, ak to spojíte s už spomínaným kordom. No nie? Skoro ho až urazilo, že ho Chodec považuje za tak kľavého. Počkať, jeho to aj urazilo! Bol snáď vojak a nie nejaký tlstý obchodník, čo sa bál aj vlastného tieňa! Bojoval s Turkami, zabíjal, šikanoval a znásilňoval...ovládnuť jeden meč (aj keby to nevedel) nemohlo byť až tak komplikované. „Nie problém...s tichom...teda kľudom," pokrčil nad tým plecami. Keby mal nejaké skutočné a pevné molárne zásady, určite by sa cítil hrozne, že mu takto klame, ale François vedel byť pekne bezcitný. Bol vojakom a on toho veľa nikdy nemal a niečo srdcu drahé? Nuž...bojové pole plné Turkov určených na zavraždenie...o tom asi reč nie je, že?

Chodec bol podozrievavý, len málokomu veril a nevedel čo má od muža, vojaka čakať. Bol už raz taký, nedôverčivý. Aragorn hral hru s tieňmi, skrýval sa v tieňoch a pomaly premýšľal ako ony. Skrýval sa? Sliedil a stopoval? Alebo čo vlastne viedlo tohto podivného muža k jeho úsečnosti? To nevedel s najväčšou pravdepodobnosťou ani on sám. Videl ako sa muža v rovnošate všetci normálny stránia, ale on nie, proste si pokojne, akoby sa nechumelilo začal s ním vymieňať slová. To však nenaznačovalo, že Chodec nemá pud sebazáchovy a nevie kedy prestať. Muž bol celý dychtivý po oceli, ktorú však stále zviarala Chodcova pevná ruka v čiernej rukavici. Meč, ohnisko zmeny mužovej reakcie, bol viac menej úplne pochopiteľný, keďže zrejme inklinoval ku zbraniam. Nepovažujem ho za kľavého a babráka, ale predsa len... Kto vie čo sa z toho vykľuje. pomyslel si a s nedôverou sa pozrel na muža. Obrátil meč rukoväťou napred, bolo neslušné, podávať zbraň ostrým koncom. Pohľad mal však zakotvený na mužovi. ,,Opováž sa mi obrátiť chrbtom a odýsť ako zlodej. Nebolo by to pekné." pohľad mu hovoril jasne avšak stále držal meč vo svojej ruke. Avšak druhá už nebadane siahala do ohybu plášťa. Predsa len ak by sa rozhodol obrátiť aj s korisťou tak, Chodec nebol zlým šermiarom, aj keď miesto meča používal dlhú dýku a bolo ťažké sa pred ním ubrániť. Ostražito ho sledoval a podal mu meč rukoväťou napred. ,,Ak zdrhneš, ja si ťa nájdem..." povedal ešte. A ufiknem mu ucho, alebo aj jazyk za jeho lož. Nech si dobre rozmyslí, čo teraz urobí. Je to len na ňom. Buď si zbrań obzrie a keď sa vynadíva nech mi ju vráti, lebo ak nie bude ma mať na krku. pomyslel si.

Jeho hlas jí připomínal oheň sám - chraplavý jako když plameny stravují dřevo a nutí jej praskat pod jejich silou, hřejivý a ubezpečující, kdy zahání vlezlou zimu topící okolí pod přikrývkami sněhu. I ten dotek dodával klid na duši. Spojovalo je teplem, po kterém bažila a jako vlkodlak k němu měla blízko, ač se bála té surové formy v podobě stravujícího ohně, které snad i nenáviděla z přirozené podstaty. Svéhlavý živel jí ubližoval už jako malé, když otec típal cigarety do drobných dětských pacek a zanechával v měkkých dlaních otisky zbarvující se do ruda pokaždé, když si rozpálená hlavička našla svůj cíl. Ani po letech se jizev nezbavila, zvlášť když v podobných činech pokračoval i Collin sám a dbal na to, aby cítila tu otupující bolest v mase pokaždé, když se pokoušela ucuknout a zachránit se. Vzpomínky na nepříjemné dětství i dospělost vháněly slzy do očí, tělo odpovídalo v reakcích, které by jindy dokázala korigovat, ale teď ne. Ne v tuto chvíli, kdy se nehty zatne o živé maso a prsty zatíná do Cainova hrudníku v tiché bázni, že jí někdo další ublíží, ač možná nechtěně. Křečovitým stiskem mu odpovídá, držená jeho tlapou, zatímco slzami smáčí hrubou látku ne zrovna dvakrát honosné košile. Strach z ní mohl jen těžko vypudit, usadil se v ní už dlouho a po přeměně gradoval. Přesto... nebo snad právě proto přikývne, toužící poznat jednou skutečně slib, co bude naplněn jinak než krutým jednáním ale pokusem ji ochránit a pro jednou vyhnat bubáky, ukrývající se pod postelí, z domu.
Odmítala ho pustit. Přimkla se k němu, držela ho a čím déle se pohybovala v blízkosti ohně, roztávajícího mráz v žilách, tím rychleji nabírala na síle, ač se svým nejlepším dnům prozatím nemohla vyrovnat. Hlad jí držel zpátky a vyčerpání z úplňku se taktéž podepsalo na demonstraci abilit, kterými snadno překonala jakoukoliv běžnou ženu. I tak jí to nebránilo, aby se zasekla a dovolila mu se vzdálit o něco víc než na pouhé dva centimetry, které rychle zkrátila přitisknutím nahého těla na jeho záda v touze využít ještě chvilku poskytované blízkosti. Bylo těžké, tak strašně těžké říct mu, co se stalo, podělit se o svou kletbu. Co kdyby jí vyhnal? Proč by měl nechávat pod střechou bláznivou holku, která v zimních dnech běhá po lese prakticky nahá a koktá cosi o vlkodlacích, kteří neexistují? Kteří nemají existovat. A důkaz? Jaký by mu mohla poskytnout důkaz? Úplněk přešel a do dalšího zbývalo dvacet sedm dnů. A i kdyby vydržel čekat, nezabila by ho poté? Nestal by se jen další z obětí, jimiž by si naplnila žaludek? Nebo by jí upálil jako vzteklé zvíře? Ramena povolila při těchto vnitřních rozporech, i packou propustila tu jeho, do této doby silně drženou. Tělem se odtáhla a zdrcená úvahami přijala se sklopenou hlavou a očima upřenýma na nohy deku, kterou si v první chvíli k sobě pouze tiskla, neschopná ji rozbalit a zahalit do ní svou nahotu. Jako by tušil, že chce uniknout, jí jeho otázka zdrtí a přinutí provinile škubnout hlavou při poohlížení se po dveřích. Růž se nenechala dvakrát pobízet, aby se intenzivně vlila do tváří, zbarvujíce je do nachového odstínu, který hlásal jediné - vinu. Touhu pláchnout a už se neotáčet, až bude prchat. Kéž by najednou měla to ohyzdné chlupaté tělo, kterému by nebránil stůl ani dveře, odolné vůči zimě a sněhovým závějím, jimiž se mohla prodírat k nelibosti lidského pokolení.
Se zavrcením hlavy nakonec přijme tento fakt a deku, ač neobratně, přehodí přes ramena a záda, aby si dodala alespoň maličko ztracené důstojnosti a tepla, které jí tak chybí. Odmítala se nechat zhypnotizovat plameny, které jí bez Cainovy blízkosti děsily, že si i poposedla o něco dál, nehty se škrábala do popálených dlaní v tiché připomínce ututlaného domácího násilí. To vysokému puškaři patřila sytost jejích očí, ten tyrkys, co ho následoval při každém kroku a dělal mu společnost i při těch nejvšednějších úkolech, jakými je ohřátí polévky a nalévání jí do hlubokého talíře. Instinktivně si složí nohy k němu, nárty propne pod jeho stehny, aby jí znovu hřál, zatímco ruce si neumí moc dobře poradit s pohárem plným ovocného vína, které tak sladce voní, že se sbíhají sliny. Vyčerpanost se na ní podepsala i strach z toho, co mohla v lese sežrat - jednou to byl zajíc, jindy zase liška, někdy i člověk, co se zatoulal do temných hvozdů a nečekal svou smrt. Někdy si zvíře v ní usmyslelo, že i taková mršina bude k jídlu a pak se akorát proklínala, když se dávila. Konečně se jí povede obsahem zavlažit hrdlo. Těch několik kapek rázně utře předloktím, trochu jako dřevorubec v hospodě po loku dobrého piva. Za dámu se nepovažovala, ani neměla kdy - nikdy jí nebyla. Neměla vzdělání, neuměla číst ani psát, počty bývaly ještě slabší než u sedláků a jejich čeledínů. Polévku po svém boku nechává vychladnout, očima neví kam pohlédnout, jak je zaměstnat. Nechce se dívat na něj, nechce si počínat tak zvědavě. A přesto... "Asi máš spoustu otázek. Myslím... jak... a proč... jsem byla v lese..." I minule jí tam potkal, ale pro tu chvíli se alespoň dostatečně oblékla, což se o dnešním dni nedalo tvrdit. "J-já... když ti to řeknu... budeš se mě bát. Nechci, aby ses mě bál. J-já... j-já..." Skousla si ret, třásla se představou, že ho od sebe odežene. Nedokázala by dál snášet samotu, jako vlkodlak k sobě někoho potřebovala. "Ne-nechci být už sama... Ja-jako dřív. A-ale když ti to povím... Když... Když ti to řeknu... Nebudeš mě chtít vidět." Nebo hůř - nechá ji upálit jako čarodějnici, kterou nebyla.

Z praktických důvodů si ještě předtím, než se usadil, dotáhne těžkou dřevěnou židli, o kterou se bude moci alespoň z části opřít, aniž by cestovala po hrubé zašlé podlaze stavení. Polévku i s chlebem však již předtím položil hned vedle ní a do pacek jí vtiskl pohár plný vína ani ne tak za účelem ji opít, ale spíš zahnat žízeň – pít vodu se obecně nevyplácelo kvůli různým nemocem a Cain v životě již viděl mnohé, aby pochopil, že břišní tyfus není záležitost hezká, voňavá a čistá. Teprve až tehdy si sedne blízko k ní, nohy natáhne a překříží v kotnících. Zatváří se trochu překvapeně, když Jacky natáhne packy víc, než by čekal, a nárty nohou si skryje v teple pod ním, sotva však protestuje – vždyť ji sám nabádal, aby se trochu zahřála. Očima ji pozorně sleduje, dívku, co už konečně přestala do takové míry připomínat bělostného ducha, ačkoliv její tvář byla stále trochu pobledlá a packy studené. Na rtech se mu objeví malý úsměv, když vidí, s jakou nedůvěrou si prohlíží obsah poháru. „Není to jedovatý, neboj se. Vlastně je to docela dobré…“ pobídne ji měkce i s drobným gestem, kdy jí položí ruku na hladkou pokožku holeně. Brzy jí po ní začne hladit – střídavě celou dlaní nebo jen vnější stranou prstů, když zas směřuje v pohybu zpět, jemně a lehce ve snaze ji trochu uklidnit, protože… nu, působila roztěkaně. Roztěkaně, rozčíleně v tom slova smyslu, že jí trápilo příliš mnoho myšlenek, kvůli kterým na něj nebyla v blízké půlhodině schopná upřít pomněnkový pohled.
Byla zvláštní. V každém směru. Ve svém chování, očividně i ve svém životě vzhledem ke stylu, jakým bylo osudem inscenováno jejich druhé setkání, a rovněž také, co se týkalo vzhledu. Musel přiznat – a nebylo to ani tak těžké – že byla svým způsobem půvabná. To svým způsobem by zřejmě přidal po té, co si utře kapky vína, které ulpěly na rtech, předloktím, neb to vskutku nebylo jednání dámy. Vadilo mu to? Ne. Nepotřeboval dámy, bohaté paničky, Jacky mu v tomhle směru byla daleko blíže. Neštítila se faktu, že jsou de facto na podlaze. A na výrazné kráse tvořené záplavou rusých vlasů, pihami na tváři i očima barvy nebe jí to rozhodně pranic neubíralo. V tuhle chvíli – ale vzhledem k přecházejícím okolnostem až v tuhle chvíli – bylo snadné si to uvědomit. Stejně jako fakt, že u něj má natažené hříšné dlouhé štíhlé nohy a že jí v současné chvíli zakrývá jen hrubá deka, z níž jí navíc kouká holá kůže ramen a pravé klíční kosti. Ne, že by podobný pohled neznal – obvykle mu však předcházel spíš akt plný intimity než snahy ji zahřát, aby se mu neproměnila v rampouch a on nemusel řešit, co s tělem.
Až její slova jej vytrhnout z myšlenek a on z komplexnosti jejího těla zvedne oči k její tváři, dlaň na její holeni se zastaví, avšak v hlazení pokračuje – stále v malých krouživých pohybech palcem. Po krátké odmlce pokrčí rameny. „Mám… Ale nebudu tě nutit je zodpovídat, ostatně to ani není moje věc.“ Alespoň on to tak vnímal. Z faktu, že ji přitáhl domů, udělal svou věc jen z toho, jestli přežije. Ne z toho, co se stalo. Sám nesnášel, když se lidé příliš vrtali v okolnostech jeho života – zejména protože snadno přišli na to, jak moc nedávají smysl – takže jim dělal laskavost a pokud nechtěl být vyloženě zlý, tajemství ponechával tajemstvími. Ona však vzhledem ke svému koktání působila dosti na vážkách – tak, že by to vychrlila s radostí, jen má obavy. Právem – u kohokoliv jiného. Pravdou však bylo, že Caina dokázala zarazit jen málo věcí a ona v jeho očích nebyla zavrženíhodná bytost, což znamenalo, že nepředpokládal, že by se jednalo o něco hrozného natolik, aby ji vyhodil. Nebo se jí bál. Strach znal – ale obvykle o někoho, o sebe až ve chvíli, kdy bylo na strach téměř pozdě a on si uvědomil, jakou udělal hloupost. Mírně se k ní nakloní, skoro spiklenecky. „Jacky, viděla jsi moje schopnosti, viď?“ Povytáhne obočí. „Když ti bez chvástání řeknu, že to byl jen zlomek a že mám jen velmi málo důvodů se jiných bytostí bát, myslím… že mi můžeš věřit i v tomhle.“ Pousměje se, než se znova narovná a částí své váhy se opře o židli. „Pokud opravdu chceš, můžeš mluvit. Séraphine je pryč, uslyším tě jenom já.“

Důvěrné gesto, vedené nejspíš mimoděk, vyvolávalo v choulící se rusovlásce dávno zapomenutý pocit domova, když ještě všechno bývalo v pořádku a otec se nepokoušel upít k smrti. Už jen matně si dokázala vzpomenout na matčinu drobnou ruku ve vlasech, na prsty probírající se neposednými vlnkami, když jí splétala kadeře do ukázkových copů. Na to, jak jí hladívala po tváři kdykoliv si rozbila koleno o kočičími hlavami vyplněné ulice v Glasgow. Ten příjemný dotek jí vracel do šťastných vzpomínek, pomáhal jí utápět se v myšlenkách na staré dobré časy, na možnost, že jednou zažije to ztracené, roky zničené souznění, kdy se stačilo jen přitulit a všechno se zdálo být lepší. Možná proto nožky nestáhla pod sebe a neodsoudila Caina pohoršujícím pohledem do pekelných kruhů. Líbilo se jí to. Líbil se jí on sám - ať už pro vzhled, trochu divoký a neučesaný, jakým se zdobili místní zbohatlíci, kteří po ní čas od času pokukovali, když zašla do města, ale hlavně proto, jak se k ní choval. Ačkoliv právě zde tápala, hledala spojení mezi ním a muži v jejím životě, kteří vynikali výbuchy vzteku a rukou, co dokázala tvrdě udeřit do tváře, aniž by majitele zajímalo, zda dotyčnému ublížili či nikoliv. Zvyk na nepříliš galantní zacházení, jako spíše na tak mrzké, že by se jednomu udělalo zle od žaludku, jí provázel na každém kroku a takovýto gentlemanský projev vstřícnosti v ní vyvolával vnitřní paniku. Netušila, co očekávat od někoho jako je on. Nevěděla, jak se zde muži chovají k ženám a ačkoliv to ani netoužila zjistit, protože kdysi neexistující pud sebezáchovy se ve spojení s divokou zvířecí stránkou probudil, nemohla si pomoci a s pohledem upřeným na jeho tvář hledala pojítko s Collinem a jejím otcem. Nenacházela ho. Ne takové, jaké si představovala. Muž sedící proti ní vyzařoval dávku skrytého nebezpečí, to dobrodružství, po kterém prahla jako mladší a vyhledávala ho ve společnosti svého milence a jeho prapodivné bezejmené party. Pokud se před chvílí bála zhypnotizováním plameny, pak nyní bezvýhradně propadla tmavým, prakticky černým očím, za jejichž temnotu se pokoušela nebojácně nahlédnout. Záda napnutá, rovná jako pravítko, až se deka svezla o něco níž po ramenou, odhalujíce část holé paže. Nevšímala si toho, ani to nebyl pokus ho svést jako muže či budoucího milence, k němuž by si chodívala pro tělesná potěšení. Nedávala pozor. Stala se nedobrovolně uhranutou stařím odrážejícím se v očích do chvíle než zamrkal. Jako by se probrala z tranzu, stáhla se a hrubou vlněnou deku přitiskla o něco blíž k sobě - nikoliv ze studu, tím netrpěla. Z pocitu, že se dopustila něčeho špatného, mnohem horšího než by někomu bylo milé.
Odzbrojenost zapije hltem vína nasládlého tak, že se buňky v těle probraly k životu a lačnily po dalším doušku, který jim s chutí dopřála. Horké víno rozehřívalo končetiny a dodávalo barvu tvářím, připomínala víc člověka než polárkáč ukuchtěný ze sněhových kopečků. Očima těkne ke Cainovi, pohyb vpřed jí neušel a sotva tak spliklenecky ztišený hlas, ačkoliv se zde nacházeli jen oni dva. Už se stihla zorientovat a vnímat jednotlivé pachy, ač se jich zde mísilo hodně do sebe - jeho, silný a evokující nebezpečí a dominanci, pak jakýsi něžnější, ženský ale s podobným podtónem, jaký rozeznávala u něj. Patrně se jednalo o jeho příbuznou, nejspíš onu Séraphine, o které mluvil. A dál... hromada ženských pachů, která jí nutila krčit nos. Spousta žen ohrožujících její vlkodlačí stránku, dominantní ženu, která je schopna servat se o právoplatnost teritoria a spolu s tím i čehokoliv, co se na onom místě nachází. Včetně muže, kterého si začala považovat za svého druha, ač tomu tak sotva mohlo být. Mručivý zvuk unikne z nepokojně ohrnutých rtů, paže tlumí další vrčení vysílané do hrubé deky. Někdy se zdálo, že má blíže ke zvířeti než k člověku, zapomínala na lidskost a upřednostňovala, ač nedobrovolně, pudy divoké šelmy.
Namísto odpovědi potřese hlavou. Nedokázala si tak úplně představit, co znamená celá škála jeho schopností, když zlomkem bylo zapálení ohniště v krbu, ačkoliv to její oči nezaregistrovaly. Neměly kdy, tehdy se nechala unášet náručím bezvědomí, sladce dřímající podél něj. Rty se zúží do linky, cosi nespokojeně zabrumlá do deky, aniž by jí bylo rozumět. Následuje povzdech, dlouhý a táhlý, při němž zavře oči na celé tři vteřiny. Když je rozlepí, pohrává v nich rudost šílené bestie, schopné napnout síly jen proto, aby z tohoto domu nadělala kůlničku na dříví a z Caina vymlátila pach těch zpropadenejch ženštin. Proto se o to víc stáhne, tvář schová na kolenou, kňourajíc do hrubé látky, až z toho vznikne pláč. Bála se, že mu ublíží, děsila se toho, že zase na někoho zaútočí a zničí mu život. A tak ho zničí i sobě. "Jsem vlkodlak..." V pláči se ozve označení, kterým její druh budou častovat báje a pověsti po další staletí a pisatelé hororových příběhů se nebudou moci vynadívat na svá díla v hlavní roli s tak odporným tvorem. "Měním... Měním se na zrůdu, když je úplněk. A nepamatuju si, co se dělo. Občas nacházím zohavená těla a-... a-a bojím se, že jsem to provedla já."

Možná zde byly věci, které mu mohly být nápovědou – v tomhle případě a nyní například zavrčení, co sklouzne z jejích rtů a co se k dívce jejího vzhledu příliš nehodilo, že i jemu to v hlavě spustí řadu myšlenek. Hlavně v tuhle chvíli, kdy tak nejistě začala hovořit o své podstatě. V tuhle chvíli se to ale s krátkou odmlkou přejde už jen kvůli jejímu potřesení hlavou, kdy se znova začne soustředit na její… nu, více lidskou část, jak se zdálo. „Nejsem slabej, Jacky. Ať už to říká kdokoliv… Neublížíš mi.“ Byl sebejistý, možná víc než by se slušelo, na druhou stranu znal svou moc, znal i sám sebe a věděl, co všechno – a koho všechno – dokázal přežít bez větší újmy. Věděl, že existují bytosti, s nimiž nebylo radno si zahrávat, ale byl si téměř jistý, že ona mezi ně nepatří a on jako elementál, ztělesnění ohně uzavřeného ve fyzické schránce, si může být docela dobře jist svým bezpečím i faktem, že kdyby bylo skutečně třeba, dokázal by si s ní poradit – měl spíše strach o to, aby on ve výsledku neublížil jí.
Čeká na ni, nepospíchá, nechce ji nutit do hovoru a do toho, aby mu sdělila, co jí tak tíží na srdci. Uměl si počkat, ač v určité chvíli se stával netrpělivým – vše však záleželo na kontextu situace a vzhledem k jejímu téměř bolestnému povzdechu na ni neměl zájem tlačit. Pak se však objeví další známka toho, že vskutku není jen člověkem – i kdyby jí předtím nedal tolik pozornosti, i kdyby ignoroval její běžné vzezření, přechod pomněnkově modré z části do barvy temnější by neunikl snad nikomu. Tehdy se mu na tváři objeví malé zamračení, co si snad může vyložit trochu špatně – nebyl to znal nelibosti, jako spíš nepochopení. Co se brzo vytratí vzhledem k tomu, že začne knouravě popotahovat do deky. Tlumeně zakleje. Takový pohled neměl rád – ženy bral obecně a nejspíš poněkud nekonvenčně jako relativně silná stvoření, když chtěla (už jen proto, že si mnohdy musely vytrpět více fyzických strastí než muži), ale rozhodně jim to neubíralo nic na křehkosti, když se na ně nejspíš valil celý svět. Cain bral svou úlohu zodpovědně – přesně proto se mu to nelíbilo, zvláště u někoho, na kom mu již alespoň z části začalo záležet. Vidět ubrečenou Séraphine? V prvé řadě by dostal pořádně do čumáku ten, kdo jí ublížil, v té druhé by se pokusil dohlédnout na to, aby se nic podobného neopakovalo, už jen protože byla jeho úloha a jeho poslání ji chránit. Ve chvíli, kdy dovlekl domů Jacky, přebral část zodpovědnosti též za ní. Což je hlavní důvod, proč si přesedne k ní a nakonec jí – lehce váhavě – obejme kolem ramen vzhledem k tomu, že to jediný způsob, co mu její schoulená postava dovoluje. Jemně ji políbí na spánek. „Neboj se,“ broukne tiše v pobídce. Sama sebe? Ne, to se bude muset odnaučit nejspíš sama. Jeho reakce. Jeho zavržení.
Pravdou je, že když z ní konečně vypadne, co tíží její existenci, ztuhne. Zarazí se, než se mu to hlava všechno pobere. „Měníš se ve vlka…“ zopakuje mručivě. „Mhm… Mohlo mě to napadnout…“ Už jen tohle je nejspíše trochu zvláštní reakce. Místo děsu chladné racionální myšlení, co by do něj nikdo neřekl včetně jeho samotného. Ale faktem bylo, že v tomhle případě nebylo nutné vyšilovat – proč? Znal takové jako ona. Nikoliv zde, ale mohlo jej napadnout, že pokud bude jedno město, kde se budou vyskytovat, Salem je logický začátek. Vzápětí si však uvědomí, že v náruči svírá křehkou lidskou – a vlčí – bytost, kterou jeho úvahy nejspíš nezajímají. Přivine ji k sobě ještě trochu blíž. „Šš, Jacky, jen klid. Mě neublížíš.“ Ani Séraph ne, ale to jen proto, že zrovna tohle by nedovolil. Stiskne čelist k sobě, když se zmíní o potrhaných mrtvolách. „Nic si nepamatuješ, viď? Není to tvoje vina, maličká…“ Byla, svým způsobem. Bylo to její tělo, ale sotva její mysl – a pak už jen záleželo na každém, jak se k podobnému filosofickému problému postaví.

Ztuhla. Vlčice v ní se drala na povrch, nelíbilo se jí, jakým způsobem na ní hleděl, jak se mračil, jak jeho tělo reagovalo na divoký zvířecí pohled. V koutku duše se třásla, věděla, že je špatně, když ji takto vidí a ta bestiální část tomu nepomáhala. S tím proklatým zvířetem necítila souznění, nesnášela ho za to, že jí nechávalo takto trpět a bralo jí iluze o lepším zítřku. Proměnám se nemohla bránit a nedokázala ani uchránit lidi kolem sebe - moc dobře si pamatovala ten osudný den, kdy roztrhala mladou ženu téměř před zraky novorozeněte, dusila jí vlastní krví a brala jí život postupně odcházející z modrajících rtů. Samozřejmě, že si nedokázala vzpomenout přímo na ony chvíle, mysl bestie a člověka bývaly oddělené, pohřbené a jediné, co dokázala s jistotou určit, byly dravé, surové emoce bez jakéhokoliv obalu. Povětšinou tak odporné, chorobě žádostivé po mase, krvi a vraždě kohokoliv, kdo se jí připletl za úplňku pod nohy. Stud zaléval tváře, toužila mu vyškrábat oči za takový pohled podobně jako chtěla utéct, schoulit se v rohu a představovat si nějaké hezké místečko, kam by se ukryla. Nefungovalo ani jedno, prsty svírala v pěsti, div si nerozedřela nehty popálené dlaně, prudké dýchání evokovalo vnitřní boj sváděný mezi ní a pokusem udržet v klidu tu dravou šelmu uvnitř. Nedůvěřivý pohled doprovází Cainovo přisednutí i pokus obtočit jí rukukolem ramen, po kterém se jeví celá napnutá a viditelně připravená mu ublížit, pokud by se pokusil o něco víc. Něco v ní ho chtělo podobným způsobem pod sebou, hezky osedlaného, jak se na roztouženou ženskou sluší a patří, na druhou stranu prahla podobně i po jeho křiku a ublížení. Zakousnout se do něj a cítit horkou krev stékající do žaludku...
Odtáhla se o něco víc, zděšená vlastními myšlenkami, těmi tak odpornými představami, že je téměř považovala za reálné. Nádech nosem nepomáhá, naopak jí uhodí do čenichu všechny ty pachy zabalující její smysly do nesnesitelného žáru, co jí nutí krčit nos čím dál tím víc. "Ne. Na vlkodlaka. Neslyšels mě?" Kdo ví, kde se vzal ten hlas plný zloby a vzteku, jak odmítal naslouchat jejím slovům, těm úděsným vyjadřovacím metodám, za které by jí každý učitel jazyka zbil rákoskou. "Bestii, co tě bude lovit, dokud nezakopneš a nepadneš před ní do sněhu." V ten moment do něj strčí, dlaní se prudce opře do ramene, jak by od ní žádný člověk nečekal. Jasný signál k útoku, sama se stávala lovcem připraveným honit nebohou kořist. "Aby se ti zakousla do krku a trhala, dokud u toho nebudeš sípat a skučet bolestí, zalykat se krví. A pak se začne prožírat tvým břichem, odhalí vnitřnosti, kterých si nabere plnou tlamu a ty budeš moct jen brečet a prosit, ať už to všechno skončí. Jsem netvor, chápeš? Netvor!" V návalu hněvu vykřikne a spolu s tím udeří tak prudce, že by normální člověk zavrávoral a při stání sebou kecnul na zem. Působila divoce, zvířecí touha sápat a roztrhat všechno živé se jí promítala do rysů stažených zlobou. Nezkrotnost lačnící bestie napínala údy a bylo jen štěstí, že se nedokázala proměňovat mimo lunu, jinak by se po něm pravdpodobně vrhla. Takhle se jí do očí promítala krvežíznivost utopená v rudé záři. Collin nebyl první prokletý, už se prolínal evolucí, která postupně vedla k vlkům, ale ani Jacky, kterou pokousal, se nemohla chlubit běžným vzezřením vlka jako spíše mezistádia kdesi mezi prvními vlkodlaky a těmi, co mají blíže k vlčímu druhu. Dokázala stát na všech čtyřech ale i dvou, bývala větší a mohutnější než vlk, štíhlejší a stále připomínala svým způsobem člověka, ač rysy se zde měnily. Nedokázala se proměňovat mimo úplněk, ale vztek jí nabádal, že by toho možná byla schopná - stačilo jen chtít. A Jacky toužila Cainovi dokázat, že si zahrává se skutečným nebezpečím. "Nevíš, co to je! Každý úplněk trpět bolestí, když se ti kosti lámou a tělo se ti mění, protože tě někdo, komu jsi věřil, napadl a přeměnil na šílenou vraždící bestii! Každé ráno se probrat na neznámém místě a doufat, že jsi nikoho nezabil. A když zjistíš, že jsi někoho připravil o rodiče, o toho jediného, koho měl-..." Zakvílí, zrazená svým tělem se stáhne do bezpečí kouta, kde se rozbrečí. Nenáviděla onu vzpomínku, pronásledovala ji na každém kroku. Bránila jí posunout se dál. "Snažila jsem se... tak strašně moc jsem se snažila... Ale on nepřežil... Nedokázala jsem mu nahradit matku a teď mě pronásleduje a zlobí se!"

Gesto, které mělo působit víc uklidňujícím dojmem než jakkoliv jinak, ji donutí se napnout – snadno cítil svaly, které byly stažené stresem i obavou z toho… Z čeho vlastně? Že jí ublíží? Zdálo se mu to jako hloupost vzhledem k tomu, že k podobné akci měl tucet příležitostí, když byla v bezvědomí a kdy jí mohl ublížit mnohem více než nyní. Že ona ublíží jemu? Možná… Možná, ač byl skutečně přesvědčen o tom, že by se jí to nepovedlo. Ne nijak vážně, ne natolik, aby ho to stálo život. Jeho sebejistota pramenila z faktu, že věděl, že je jediný – krom svého bratra a sester – a také proto, že se dosud nesetkal s nikým, komu by se to povedlo. Zranit? Jistě, to ano. Byl voják. Kolikrát byl zraněný, kolikrát se setkal s bytostmi, které se považovaly za mocné a nadpozemské… Ale nakonec to vždycky vedlo jen k jednomu bodu. Odtáhne se – dost možná je to dobře, neb tím dám sama najevo, že o jeho blízkost v tuhle chvíli nestojí.
Pravý důvod však pochopí až za chvíli – tehdy, když promluví. Hlasem, co se k ní nehodí, hlasem krutým, vzteklým, nenávistným, že kdyby mohla, mile ráda ho pošle rovnou do pekel a osobně se postarala o to, aby trpěl. Nechápal – v první chvíli ne, to až v té další se mu povedlo trochu obrnit a v hlavě oddělit dívku, kterou poznal, od tohoto tvora (ač jak si mohl být jist, že není vlkodlakem v duši po většinu času vzhledem k tomu, že ji potkal jen jednou? úplně pro ni však byl poněkud polehčující okolností). Rysy tváře ztuhnou, na povrch opustí myšlenku jí pomoci – alespoň v tuhle chvíli, obecně? Sotva. Jediným problémem v dané situaci, v situaci, kdy měl domek dávno opustit a vzít nohy na ramena, než mu skutečně ublíží, byl ten, že sám Cain nebyl člověkem – Jacky to věděla, jen si sotva mohla uvědomit, koho má ve skutečnosti před sebou. A tak to, co by nečekal nebo neustál žádný člověk, pro něj tak šokující není – strčí je, ale místo toho, aby jako správný člověk padl naznak překvapený její silou i rychlostí, jej její výpad možná zarazí, ale jen natolik, aby zakolísal a její útok, pobídku k útěku ustojí, aniž by prozatím cokoliv říkal. Co měl však společného s každým je to, že nenáviděl výhrůžky. Možná snahu vysvětlit, proč by se od ní měl držet dál, schovanou za výhrůžku, ale Cain neměl v určitých chvílích tak nepřímočaré myšlení, spíše naopak. Z dřepu se postaví. „Možná, Jacky, možná… Na druhou stranu…“ začne pomalu, trpělivě, na rozdíl od ní – je však otázka, co je horší, neb jeho hlas nezní normálně, ba naopak se v něm ukrývá výhrůžka. „Ne všichni netvoři se skrývají za vlčí tváři…“ Pousměje se, díky čemuž vyjasnil, co tím myslel. Cain byl… nu, pohlížel na sebe všelijak, obecně sám sebe nevnímal jako špatného muže nebo člověka, ale pamatoval si, že měl pár nehezkých chvil. Když jej neměl kdo držet nebo když hledal pomstu. Dokázal být nemilosrdný, nenávistný, dokázal udělat činy, za které by se každý další styděl – a to byl též jeho problém. Jeho svědomí fungovalo poměrně… nu, svědomitě, jen v některých případech věřil, že udělal zcela opodstatněnou věc a že se zachoval tak, jak se zachovat měl. Ne vždy to byla pravda.
Její oči jsou již zcela jiné, což mu dostatečně dopomáhá oddělit Jacky od bestie, co v ní dlí a se kterou si zjevně zatím neví rady. „Ne, máš pravdu, nevím, jaká bolest to je…“ Jeho proměny byly obvykle hladké a v zásadě nevyužité, neboť svou kůži měl velmi rád, ač se podle toho občas nechová. Co se týkalo toho, že by někdy připravil druhé o ty jediné, co měl… nu, opět, byl voják. Tohle znal. ne vždy byl takhle šarmantní a rozumný, prošel si obdobími, které mu nyní moc nedávaly smysl a nechápal, jak mohl být takový pitomec. Vnímal – nebo si alespoň myslel, že vnímá – záblesky Jacky, kdy nad její duší přestala vládnout bestie, což byl nejspíš jediný důvod, proč si její výhrůžky nevzal k srdci a neuznal, že je nebezpečné ji zde mít – ne kvůli sobě, ale kvůli Séraphine. Netušil, o čem hovoří – ani neměl jak to vědět a popravdě, prvně si musel ujasnit jiné věci, než aby to z ní začal páčit. Zůstává stát, sleduje jí, schoulenou v rohu. „Neublížíš mi, Jacky. Ani nikomu jinému v tomhle domě. Ovládám oheň, sama to víš.“ Nemusel se zmiňovat, že on je sám je jím a že kdyby chtěl, udělá ze sebe hořící uhlík, takže by se z něj pravděpodobně mnoho nenajedla. Jeho hlas však vzápětí změkne. „Nejsem si jistej, jestli ti můžu pomoct, ale… můžu to zkusit, pokud mi to dovolíš.“ Upřímně řečeno nepřipadalo v úvahu, aby zde zůstala, dokud si nebude jist, jak na tom je – kvůli Séraphine, kterou by kvůli své slabosti pro ženy nikdy nevystavil nebezpečí, co by jí mohlo stát život. Dnes? Dnes ano, neboť může Jacky ohlídat a dát na ni pozor, později bude muset najít jinou alternativu. „Můžeš mi všechno říct. Všechno, co budeš chtít… Ale teď by ses měla možná trochu prospat.“ Působila labilně, což nebylo s podivem vzhledem k tomu, že celý úplněk strávila venku bdělá a její tělo muselo fungovat snad jen na zbytky energie.

Únava na ní doléhala s každým pokusem se bránit. Žilami mohl kolovat adrenalin, pumpovat jej do srdce, ale ani ten jí nedával takovou sílu udržet se na nohou, natož aby se na něj vrhla jako smyslů zbavená. Byl to hlavně vztek, který jí nutil útočit, kopat kolem sebe a křičet na něj, aniž by si zasloužil jedinou z těch odporných zničujících vět. Bála se a strach s ní dělal své, měnil ji na hromádku neštěstí, opečovávanou nevlídným tvorem bez špetky milosti v těle. Vysílená mu podléhala, zatímco monstrum v ní podléhalo celkové slabosti těla. "Ty nevíš, co dokážu... Co dokáže... ta stvůra ve mně..." Nevyhrožovala mu - varovala ho. Aby měl dost času utéct, sbalit se, popadnout své nejmilovanější a skrýt se před ní, než se nenasytná bestie probere a bude se pídit po tom, co jí bylo ukryto před nosem. Odmítala zažít další potupnou bolest, kterou si pamatovala ze svých prvních dnů zde, ten šílený běs, když jí došlo, co provedla. "J-já už jsem zabila, Caine. Zabila jsem... Matku před jeho dítětem... Ne-nechtěla jsem, vážně jsem nechtěla, ale ta příšera uvnitř..." Nedokázala se jí postavit. Stejně jako většina jí podobných, i Jacky za úplňku ztrácela na lidskosti a nepamatovala si své chování. Mohla si pouze domýšlet z následků, z roztrhaných těl, mezi nimiž se zbitá pohybovala. "Tenkrát... Ani jsem nevěděla, kam jsem se dostala. Na-najednou jsem přišla z lesa, bylo to tu tak jiné. A-a já byla vyděšená, tak strašně moc jsem se bála. Narazila jsem na to stavení..." Slzy stékaly po tvářích, dodávaly jim voskový nádech a každou, která doputovala k jejím rtům, zhluboka polkla. Slané cestičky neměla sílu rozmazat, zbavit se té viny zračící se v očích otupělých dlouholetou bolestí, jíž si uchovávala v nočních můrách. Stín na každém kroku. Hrůza, se kterou byla nucena žít. "By-bydlela tam mladá žena s novorozencem. Vzala mě dovnitř, dala mi najíst, poskytla mi přístřeší... A-a já jí ublížila." S děsem v očích pohlédne na Caina, připravená nechat se soudit za tak hanebný čin, který by jí stál oprátku kolem krku. Rozechvělá si k tělu tiskne hrubou vlněnou deku, co na tom, že jí kousala do nahé kůže - jako by přesně to byl úděl, který bude muset snášet. Její trest, neboť není bez viny. "J-já ne-neměla potuchy, c-c-co se se mnou dě-děje... Bolelo to, tak strašně moc to bolelo... Pamatuju se, jak jsem křičela a-..."
Nedokázala mluvit dál. Nemohla říct, co se stalo. Ta hrůza se odehrávala před ní jako by se tak stalo včera, nikoliv před pár lety. "Ráno jsem se probudila... a ona tam ležela... bez tváře. Bez života. Roztrhaná... Nebýt těch šatů, nepoznala bych ji. A pak... slyšela jsem pláč. Dětský pláč. Pláč jejího syna. Syna..." Ztracená ve vzpomínkách sotva vnímala, co se dělo kolem ní. Cainova tvář jí zůstávala cizí, nepatřila do obrazů, které jí už delší dobu dělaly společnost za tesklivých nocí plných pláče, kdy prosila nebohou ženu, ať se na ni nezlobí a odpustí jí ten odporný čin. "Pohřbila jsem ji ještě toho dne. A-... pokusila jsem se o něj postarat. Nikdy... nikdy jsem nedržela v náručí tak malé dítě, byl ještě tak maličký, sotva pár týdnů starý. A-ale já to nezvládla. Při-přišla zima a... on onemocněl. Kašlal, měl horečku..." Nebylo třeba říkat, co se stalo. Mrtvé tělíčko malého Benjamina pochovala vedle jeho matky, kam ještě teď nosí květiny na jejich neuměle vykopaný hrob. Cítila tíhu, jak pomalu odplouvá, konečně se mohla někomu svěřit, říct to, co jí tížilo na srdci po takový čas. A být souzená za své hříchy. "Nepouštím k sobě lidi... Bojím se... že jim provedu to co... To, co jsem udělala jim. J-já už nechci, Caine... Nechci to prožívat..." Celá uplakaná se k němu schoulí do náručí, chvějící se nadále nedokáže potlačovat příval slz, který utápí v jeho košili. Tolik se bála komukoliv vyzradit své temné tajemství a teď to byl on, komu se svěřila. On a jeho teplo, co jí tak dobrosrdečně uspávalo, až najednou překonala ten strach a ponořila se do říše snů v bezpečí muže, kterého možná nezná, ale za to ho má radši než vlastní bezpečí.

Ačkoliv zima je tuhá a nepříjemná, nevydrží sedět doma příliš dlouho. Jeho malá chatka mu začínala den po dni připadat ještě menší a menší, když neměl nic, do čeho by píchl. Jen párkrát denně vypustil Tobiase ven nebo se s ním kousek prošel, ale jinak venku kvůli počasí příliš neriskoval. Dnešek byl konečně den, kdy bylo alespoň malinko tepleji a neměl strach, že když se půjde vymočit ke stromu, vypadnou z něj akorát kostky ledu. Koně však nechal ve vyhřáté přistavěné stáji, protože se obával nejhoršího možného scénáře. Zas takové teplo ještě nebylo.
Nabalený do několika vrstev, přičemž ta poslední, jediná pořádně viditelná, to byl prostý tlustý kožený kabát. Krk mu chránila hrubá hnědá pletená šála, nohy měl obalené do nepříjemně kousavých kalhot, které nosil pouze, když pod nimi měl nějaké další a kožené vysoké boty měl navrchu stažené, aby mu do nic nenapadal sníh. Tobias snášel zimu o dost lépe. V Salemu koupil svému psovi bylinkové obklady na packy a Tobi tak teď vydržel několik hodin ťapkat po sněhu. Měl v plánu jen krátkou procházku, maximálně k jezeru a zpátky. Pohybem ve vysokém, čerstvě napadaném sněhu, se brzy zahřál dostatečně na to, aby alespoň jedné vrstvy oblečení litoval.
Přes rameno přehozenou koženou tašku, na zádech kuši a u pasu dýku s dlouhým ostřím. S loveckým psem po boku vypadá, jako kdyby měl namířeno rovnou na lov. Zda něco bude lovit, to neví. Spíš ne. Cestou narazí pouze na jediné zvíře - mrtvého zajíce zachyceného v lovecké pasti. Kdykoliv nějakou takovou potká, zničí ji. Nemá takové vymoženosti rád, když člověk neprojeví mrtvému zvířeti úctu ani tím, že by jej zabil sám. Vysvobodí zkrvavené tělo zajíce z již nepoužitelné pasti, očistí jej ve sněhu a vloží do tašky s tím, že by se mohl hodit. Tentokrát se nejednalo o jeho schopnosti vycítit některé střípky z budoucnosti. Toulavou lišku potká skutečně jen náhodou. Rukou naznačí Tobiasovi, aby si sedl a zůstal na místě, k povelu stačí jen výrazné gesto ruky. Bystrýma očima pozoruje zrzavé zvíře, pohybující se několik metrů od něj. Když jej spatří, zarazí se a uskočí do bezpečnější vzdálenosti. Při pohybu jsou vidět lišce rýsující se žebra, značící, jak podvyživené tohle zvíře je. Lovec se trochu sehne, aby zamaskoval svou velikost a s maximálním soustředěním se vkrade lišce do hlavy. Chvilku mu trvá, než se zorientuje ve zmatené zvířecí mysli a dotkne se jejích myšlenek, ve snaze přesvědčit ji, že jí nechce ublížit. Zvíře se zarazí a bedlivě jej pozoruje, když si muž klekne na jedno koleno a z brašny vytáhne tělo mrtvého zajíce. Hladový pohled prozrazuje, že je to už nějaká doba, co měla tahle šelmička něco dobrého. Lovec natáhne ruku, narvanou v rukavici, i s mršinou před sebe. Těžko říct, zda je to hlad nebo jeho schopnost přesvědčit ji, že jí nechce ublížit, ale liška skutečně dlouho neváhá a vydává se směrem k jídlu, které tolik potřebuje na přežití zimy. Lovec ani nedutá, nehybně klečí na jednom koleni a téměř ani nedýchá, když se zvíře ocitá jen pár metrů od něj. Počíná si ostražitě, tak, jak by zdravá liška měla. Pohodí mršinu zajíce jen kousek od sebe a s úsměvem sleduje, jak se zvíře vrhá po jídle zdarma, jako by si vůbec nebylo vědomo toho, že tři metry od něj klečí člověk.

Zazdalo sa, že Chodec si to rozmyslel. Meč sa vrátil do pošvy a on sa otočil. Vykročil smerom preč od Salemu. Pohyboval sa krajinou nečujne, naučil sa dobre skrývať. Bolo vidno len jeho temnú postavu zahalenú v tmavom obnosenom plášti, ktorý nosil po celý rok. Kapucňu mal zhodenú, temné vlasy mu vo vetre viali a v očiach mal svetlo, ktoré sa však po chvíli stratilo a on pokračoval. Bol zvyknutý na sneh, ale nikdy ho v láske nemal, síce uľahčovalo mu to stopovanie, ale to bola len jedna pozitívna vlastnosť snehu, ale ak by si mal voliť medzi snehom a blatom, bezmyšlienkovite by volil sneh. Lepšie je brodenie snehom ako sa boriť v bahne. Hovorieval si často. Ale okrem iného sneh mal podľa neho viac nevýhod. Zohnať suché drevo na oheň bolo takmer nemožné a mrzlo. Možno to pôsobilo divne, ale Aragorn aj cez zimu prebýval vonku, hoci niekedy sa predsa len uchýlil do bezpečia akejsi kôlne alebo stodoly, nepotrpel si na trvalé bývanie a chodil tam kam sám chcel. Ako aj teraz brodil sa snehom a sklonený sledoval akési stopy. Boli to stopy človeka a psa. Bol sklonený nad stopami a vlasy mu padali do tváre, keď stopoval, akoby ostatný svet zmizol. A hoci, nevidel za tým nejaký účel, vybral sa po stopách toho, čo šiel pred tým. Neboli vôbec staré a po preskúmaní okolitej krajiny sa mu zdalo, že ten kto zanechal tie stopy sa ešte nevracal. Stopa ho zaviedla do lesov. Sám sa často zdržiaval v lesoch a bolo ho takmer nemožné v nich spozorovať, poznal mnohé úskoky. Avšak teraz sa neukrýval, len bol zvedavý, čo ho na konci stopy čaká. Je zvláštne, že v Saleme, sú ľudia trochu iný, na akých som bol zvyknutý, alebo len ja mám šťastie na také indivíduá? pomyslel si a jeho myšlienky zablúdili k tým, ktorých postretal. Ten vojak, bankár, podivná ženská... Boli to zvláštny ľudia a on mal to šťastie? Ich stretnúť, jedného po druhom a všetci, ktorý stretli tohto podivného muža, pre nich obyčajného vandráka spoznali len jeho chladnú tvár, s nikým z nich sa nepohodol a vždy buď odišli oni, alebo on. Aragorn rýchlym krokom pokračoval po stope, keď tu zrazu zastavil a vystrel sa. Vycítil, že nie je sám a ten, koho stopoval, je práve tu. Tichým pružným krokom zmizol v neďalekej húštine a sledoval muža a psa. Pes bol lovecký stavač, sedel na mieste, zatiaľ čo jeho pán kľačal oproti hrdzavej líške. Bola to zvláštna scenéria, lovec, pes a líška. Aké zaujímavé, rukou rozhrnul krovie aby lepšie videl. Čupel v húštine a bystrými šedými očami sledoval situáciu. Akoby sa lovec s divokým tvorom rozprával. Sneh ho chladil na ruke, pravou držal rozhrnuté krovie a ľavú mal zaborenú v snehu, aby udržal rovnováhu. Mlčal a sledoval psa, psov sa nikdy nebál, ale mal zdravý rešpekt, predsa len nevie čo môže od psa očakávať a najmä, ak je tu jeho pán a u zvieraťa sa prebudia ochranárske inštinkty. Už sa mu pár ráz stalo, že naňho hnenlivý farmári poštvali svoje veľké ovčiarske psiská. Tento tu, zrejme svojho pána poslúchal. Ten lovec má šťastie, nie je sám a má niekoho kto ho počas dlhých večerov ohrieva. prebudila sa v ňom myšlienka na to, že keby mal psa, ale dokázal by sa o neho postarať? Veď sotva uživí sám seba nie to ešte psa. Vôbec sa neozval a sledoval dianie cez konáre húštiny. Fascinovalo ho to, teda istým spôsobom.

Někdy si říkával, jestli mu Tobias není trochu podobný. Už jen to, že byl čarodějův pes, z něj pravděpodobně dělalo trochu výjimečného. Je si vědom toho, že vycvičit psa takhle a relativně rychle se mu podařilo hlavně díky jeho schopnostem, ale to, že byl Tobias velmi chytrý, se popřít nedalo. Často se mu zdává, že stejně jako on sám dokáže u svého psa vycítit nejrůznější emoce (protože pokoušet se číst celé myšlenky zvířeti nemá cenu), dokáže Tobias to samé a tak pozná, kdy se má mít na pozoru, kdy se vrhnout za kořistí a kdy jen nehybně sedět či maskovat svůj pach. Ani teď nemusel psa příliš nutit, aby zůstal na místě. Zvíře ocasem ani jednou nešvihlo, i když z něj byla cítit lehká nejistota, sedělo vzpřímeně a z dostatečné dálky pozorovalo divokou lišku a svého pána.
S uvolněným úsměvem sleduje huňaté zvíře. Tenhle pocit v něm les vyvolával vždycky - klid, svobodu, bezpečí. A čím více znal obyvatele lesů, především ty nebezpečné, tím bezpečněji se cítil. Věnoval lovu a pozorování divokých zvířat polovinu svého života a dost se to na něm podepsalo. I jeho pes byl zvyklý na přítomnost dalších tvorů. Nevrhal se bezhlavě za zajíci a nepanikařil, když spatřil vlka. V takovém případě Tobias vždy klidně čekal na svého pána a na jeho rozkazy, nechával na něm, aby bez jediného pohybu zvíře odlákal.
Stačí jen, aby se směr, kterým vítr vane, trochu pozměnil. Tobias i divoká liška zavětří najednou. Z hrdla psa se ozve úplně tichounké zavrčení, sloužící pouze jako varování. Liška dlouho neváhá, čapne do čelistí zbytek králíka a i s ním v hubě se rozeběhne pryč, zanechávajíc za sebou pouze drobné stopy ve sněhu. Jen o vteřinu déle ji pozoruje, spokojen, že možná právě zachránil jeden zvířecí život. Kde mu bude konec, to už si nedovolí odhadnout. V další chvíli se již hbitě zvedá na nohy, na pravém koleni má mokrou skvrnu se zbytkem sněhu od toho, jak se opíral. "Co je to?" zamumlá tiše směrem k Tobiasovi a lehkým gestem levé ruky mu dá volno. Pes zvedne zadek a bez váhání se rozeběhne k jednomu z mnoha zasněžených keřů. Pouze naléhavé vyštěknutí povelu, aby stál, psa zarazí před tím, než v houští zmizí. Tobias se usadí a výhružně vrčí, zatímco se k němu jeho pán blíží, s pravou rukou připravenou tasit nůž. "Co tě nutí plížit se tu jako duch?" promluví klidným hlasem se špetkou zájmu, ačkoliv ten je ve skutečnosti mnohem větší, než dává najevo. Je v dostatečné blízkosti, aby poznal v houští člověka, k čemuž mu také pomáhá tělesná výška, ale zároveň v pořád úctyhodné vzdálenosti. Že Tobias vycítil člověka věděl ještě před tím, než jej vůbec spatřil.

Chodec sa psov nebál, ale mal pred nimi rešpekt. Sledoval zaujato scenériu človeka, psa a líšky. Zrazu sa však vietor pozmenil, líška i pes ho zrejme zavetrili. Hrdzavý tvor chmatol zvyšok úlovku a pelášil po snehu preč. Bol to divý tvor. Zviera z divočiny a jeho inštinkty velili, útek... Pes sa nepohol. Aragorn sledoval, že muž sa stavá na nohy a tichým pokynom posiela psa napred. Stavač sa rozbehol ku kroviu, zastavil a vrčal. Chodec sa dvihol na stŕpnuté nohy a vymotal sa z krovia, bol to šípkový ker a poškriabal mu kožu na prstoch. Stál pred mužom a premeriaval si ho šedými skúmavými očami. Ruku položil na dýku, meč tasiť nechcel. Pohyb ktorý urobil bol naučený reflex, skúsenosti ho naučili, že pred neznámym si má dávať pozor. Muž bol zrejme lovec, na pleci mal kušu, bola to zbraň ktorú uznával, síce strelná, ale nebola to zbabelcova zbraň. Tak označoval pušky a im podobné zbrane, odsudzoval ich. Sledoval hladkosrstého stavača obozretným pohľadom. Bol to pes, ktorý poslúchal svojho pána len na pohyb ruky, stačilo málo a pes mohol zareagovať na podnet od svojho majiteľa a skočiť mu na krk. Aragorn si rukou oprášil plášť od snehu, síce bol rozodratý, miestami so zaschnutým blatom, ale predsa len. Kapucňu mal na pleciach a muž mu mohol vidieť do tváre, keď prišiel do Salemu, vždy mal na hlave kapucňu a takmer bolo nemožné vidieť z jeho tváre niečo iné ako jeho skúmavé oči. Ale s týmto prestal, bol to jednoducho taký zlozvyk. ,,Pozoroval som a nechcel som pokaziť tú zaujímavú scénu, človeka, psa a líšky... Ale predsa vietor sa zmenil." povedal mužovi na jeho otázku. Ktovie, na koho som zasa narazil. pomyslel si. ,,Nič viac ani menej." dodal a jeho výraz tváre neprejavoval nijakú emóciu. Bol pokojný a zjavne sa už zmieril s tým, že jeho vzhľad ľudí väčšinou od konfrontácií s ním odrádza a ak áno, tak si myslia že je nejaký vyvrheľ. Ale on taký nebol, málokoho si však pustil k sebe, neveril takmer nikomu a v Saleme sa zatiaľ nikto taký nenašiel. Väčšinou práve naopak, v Aragornových očiach to boli dosť podivný ľudia, mali zvláštne chovanie a pre nich bol divný zase on. Snažil sa to neriešiť a vyhýbal sa ich spoločnosti.

Ostražitě sleduje neznámého, jak se vymotává z houští. Což nebyl zrovna nejlepší úkryt, protože kdyby potřeboval rychle utéct, zcela jistě by se mu nepodařilo dostat se odtamtud včas. Musí vypadat možná i lehce komicky, když tam stojí jen několik metrů od sebe, jeden druhého měří podezřívavým pohledem a oba dva jsou připraveni zaútočit. O tom svědčí ruka neznámého umístěna na meči. On sám je připraven pouze vytáhnout nůž. Kdyby neznámý z ničeho nic tasil a vystartoval po něm, neměl by sebemenší šanci a padl by téměř okamžitě, pokud by se ovšem útočník nesnažil způsobit mu smrt značně pomalejší a bolestivější. Tak jako tak, se svým nožem by rozhodně neuspěl. Není schopný určit, jak moc dobrý a rychlý by s mečem tenhle muž byl. Přejede jej pohledem. Vypadá... Neupraveně. Dost strhaně. Jako vandrák, nebo možná poutník, nebo něco takového. Očividně cítil z Tobiase větší hrozbu než z člověka, který stál přímo před ním. Nemá však právo cítit se dotčeně, protože Tobias by rozhodně reagoval lépe a hrozivěji. On sám není žádný bojovník a velmi nerad by se jedním takovým stával.
Tiše si vyslechne odpověď neznámého. Střípek pochybnosti se v něm někde usadí, zda neudělal teď něco, co neměl. Zda není tomu muži příliš podezřelé, jak se k němu liška chovala? Nicméně, ukončuje tohle divadlo jako první. Stáhne ruku, doteď připravenou k nutné obraně a zvedne vztyčené dlaně zhruba na výšku ramen v gestu, které jasně říká, že se vzdává. Nebo, jak by se dalo přeložit, nehodlám se s tebou rvát, protože můj život je mi docela milý a doufám, že ty to také nemáš v plánu. Že mu pronikne do mysli a probere se pár jeho myšlenkami, hledající zlý úmysl nebo důvod, proč tu vůbec je, to už neznámý poznat nemůže. Naučil se v cizí hlavě velmi dobře skrývat. Normálně by to nejspíš neudělal, ale teď mi přijde příliš zvláštní, že na sebe narazili. V zimě totiž málokdo chodí na dlouhé procházky lesem a lesy Salemu jsou navíc tak rozložité, že je skutečně podivuhodné, jak se ti dva setkali zrovna tady. Stejně nenápadně, jako se pustil do jeho hlavy, cizí myšlenky zase opouští. Trvá mu to jen těch pár vteřin, do provádí své nevinné gesto. "Je podivuhodné, že jsme na sebe narazili v tak obrovském lese, že?" Hlas má o něco přátelštější než před chvilkou, ale zaznívá v něm stále jakási formalita, znak nejistoty. "Nenapadlo mě zahlazovat ve sněhu stopy... Sledoval jste mě?" Odpověď už sice zná, ale chce prostě jen vidět reakci. Navíc by bylo dost divné, kdyby na něj z ničeho jsi vybafl: Sledoval si mě! Tobias se mezitím stačí uvolnit. Usadí se do sněhu vedle svého pána a ocasem švihá sem a tam, sem a tam... Jeho nervozita je pryč. Možná se mu ten muž líbí?

Obaja boli ostražitý. Chodec sa pozeral na muža, ktorého práve stretol. Veď práve na to odišiel do lesa, aby sa nemusel s nikým vybavovať... A teraz toto. Môžem si za to sám, keby som nestopoval a išiel si po svojom tak nikoho nestretnem. pomyslí si a ruku z meča pustí, veď prečo by sa vyhrážal? Síce, bol to zlozvyk na ktorý sa priučil sám po niekoľkých situáciách. Sledoval muža a sem tam hodil pohľad po psovi. Bola zima, snehu bolo všade plno a je divné, že sa títo tu stretli. Aragorn urobil gesto, ktoré zjavne naznačovalo a videl by to aj slepý, že neprišiel bojovať či vyhľadávať zbytočné konflikty. Bol trochu napätý, stále ho zvierala neistota, ale vytušil, že tento tu lovec po ňom nepôjde. Z nejakého neznámeho dôvodu zložil zo zbrane ruku, nechcel mať už nijakú roztržku, bol unavený, z nevraživosti, ktorá celé dni nad Salemom stála ako sivý búrkový mrak. Potreboval z mesta vypadnúť, nechcel byť medzi jeho stenami a hradbami z kamenných domov, bolo to pre neho stiesňujúce a neprirodzené zdržiavať sa v meste. Bolo to proti jeho prirodzenosti, ale zase, nedalo sa poprieť, že tu i tam niekomu vliezol do stodoly či kôlne alebo pod nejaký voz aby sa vyspal v suchu a čoraz častejšie to vyhľadával, najmä v zime, bolo to bezútešné počasie, snehu bolo hádam aj po krk a Chodcovi sa vôbec nepozdávalo, že musí k niekomu bez pozvania chodiť, priečilo sa mu to, ale vedel, že bez toho by v zime sotva prežil. Už aj tak bol unavený, lebo niektoré noci prebdel. ,,Áno je to zvláštna... Dajme tomu náhoda." povedal Aragorn, vycítil, že muž je z neho neistý, nedivil sa mu, veď kto by nebol neistý v spoločnosti, tuláka a chodca? ,,Nuž, stopoval som, a áno, chcel som vedieť kto je pôvodca tých stôp, málokedy sa stane že, ehm, narazím kdesi v prostred lesa na dajme tomu bankára. Nestáva sa príliš často žeby nejaký mestský človek zablúdil do týchto končín. A chcel som poznať aj iných ľudí čo tu v okolí žijú... Lebo." Chodec sa zarazil a potom pokračoval. ,,Mám po krk tých mestských grobiánov a pobehajov, chcel som len vedieť že či tu niekto náhodou nie je s iným a zaručene normálnejším  zmýšľaním. A že tu sú aj normálny ľudia" povedal a muž si nemohol nevšimnúť, že Aragorn sa vyjadruje celkom slušne, čo by sa na takého tuláka dalo sotva povedať.